Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemní pláň

Oba jsme se na jaro očividně hodně těšili. A co se týče mě, nešlo hlavně o počasí. Těšila jsem se taky na to, až celá Gallirea rozkvete, všude to bude nádherně zelené a jednoduše to tu úplně ožije. Ta šedobílá krajina už mi připadala po té dlouhé zimě docela nudná.
Když mi Suerte po cestě oznámil, že právě k jeho oblíbenému místečku jdeme tak jsem se začala vážně těšit. Netušila jsem, co to asi bude. Jestli další zajímavý lesík, vyvýšené místo, z kterého půjde vidět na celou Gallireu nebo něco unikátního. Nevědomky jsem začala víc natahovat kroky, protože jsem to už chtěla vidět co nejdřív. Mé zrychlení ale asi nešlo pořádně poznat, protože moje nožky byly ve srovnání se Suertovými krátké. Dokázala jsem být někdy docela nedočkavá. Měla jsem chuť vyzvídat a požadovat aspoň nápovědu, ale nakonec jsem se prostě nechala překvapit.
Zdálo se mi, že se před námi začíná rýsovat nějaký červený flek. Díky sněhu to ale pořádně nešlo poznat, proto jsem se snažila pořádně zaostřit na ten velký červený objekt. Čím víc jsme se blížili, tím víc mi to začínalo připomínat jezero, ale zdálo se mi to jako nesmysl. Nakonec jsem se ale přesvědčila o tom, že to jezero bude. Vlastně to bylo díky Suertovi, který mi řekl, abych z něj raději nepila. Na novou informaci jsem pokývla hlavou na znamení, že beru na vědomí, a když už jsme byli u něj, Suerte mi pověděl něco dalšího. Nevěřícně jsem se na něj koukala. Bylo fakt, že voda nebyla zamrzlá. „Jak je to možné?,“ zmohla jsem se nejdříve jen na tuhle poměrně hloupou otázku. Na nic podobného jsem ještě nenatrefila. Nemluvě o té prazvláštní rudé barvě. „A co způsobuje tu zvláštní barvu?“ V normální situaci bych na něj hrnula jednu otázku za druhou, ale momentálně jsem to objevení musela sama vstřebat. Proto jsem se usadila hned vedle něj a pozorovala zvláštní hladinu.
Nedalo mi to. Musela jsem se přesvědčit na vlastní kůži a tak jsem po chvíli natáhnout pravou packu a namočit ji do vody. Opravdu byla příjemně teplá. Věděla jsem, že Suerte říká pravdu, ale i tak jsem šokovaně hned vytáhla packu z vody. Packu jsem si pak vrátila na původní místo a nadále fascinovaně hleděla na vodu.
"Je to moc krásné místo, chápu proč se ti tu líbí.," řekla jsem a zadívala se Suertovi do očí. "Co vlastně konkrétně se ti na tomhle místě líbí nejvíc?," zeptala jsem se čistě ze zvědavosti.

Suerte působil, že mé povzbuzení vzal vážně k srdci a neignoroval to. Přece jen se všechno nakonec nějak časem samo urovná, lepší je do toho zbytečně neinvestovat moc energie a snahy a jednoduše tomu nechat volný průběh. Aspoň jsem měla takové zkušenosti...
Asi jsem mu nepřipadala jako velká tulačka, protože ho mé prohlášení o životu ve smečce docela překvapilo. Vlastně jsem byla většinu života členem smečky, ale pořád jsem se chodila někam toulat a vracela se mnohdy jen na noc, aby se rodiče nemuseli bát. Jednu dobu se mi dokonce smečka protivila, a tak jsem byla delší dobu mimo naše území a až po té době se vrátila. Ani nevím, jestli mi tulácká povaha zůstane. Třeba budu poté toužit po smečce, nebo se dokonce vrátím se staženým ocasem zpět ke své rodině. Nikdy nevím, co se mi může přihodit. Přece jen, pokud chcete boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. Zdálo se mi, že najednou mluvil tišeji, ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu. „To je správný přístup! Až nebudu schopna pohybu, tak si klidně budu válet zadek ve smečce,“ zasmála jsem se. Bylo fajn, že jsme sdíleli stejný názor na toulání.
Suerte zřejmě také zimu nijak zvlášť nemusí. „Taky doufám. Už se těším, až začne hezky hřát sluníčko a pofukovat jarní větřík.“
„Teď když to tak říkáš tak ti ten slušivý černý kožich vůbec nezávidím,“ řekla jsem po jeho vysvětlení, proč je těžké si u něj vybrat. Nepřišel mi vybíravý, nemohl za kožich, s kterým se narodil. „Vím přesně, co myslíš, tohle mám taky dost ráda,“ řekla jsem a pousmála se.
Na jeho popis, kde moře najdu, jsem jen pokývla hlavou na znamení, že rozumím a poděkovala. Na jeho pokyn jsem se za ním zase rozešla. Tentokrát se mi ale zdálo, že jsem ho stíhala mnohem lépe, takže jsem spokojeně kráčela hned vedle něj a rozhlížela se po okolí, jestli neuvidím něco zajímavého.
"Máš tady nějaké opravdu hodně oblíbené místečko, nebo zákoutí?," nadhodila jsem další směr konverzace, když už jsme byli u toho cestování.

>> ohnivé jezero

<< Třešňový háj

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho spolu takhle budeme cestovat. Ale doufala jsem, že to nebude jen na chvíli. Suerte byl super kamarád, takže by byla škoda, kdyby musel zpátky ke smečce. Zdálo se, že mě určitým magickým způsobem dobíjí pozitivní energií a v jeho přítomnosti se cítím šťastně. Chyběla mi něčí společnost. Cestovat celou dobu sám je docela otrava.
Dozvěděla jsem se, že se úplně s nějakou vlčicí neshodl. Nedal však najevo, že by ho to nějak štvalo. Jen mi přišlo zvláštní, že kvůli nepodstatnému konfliktu odešel. Když mě, ještě když jsem bývala jako mladší ve smečce, někdo naštval, prostě jsem ho pár dnů ignorovala a bavila se s ostatními. Ale je možné, že tohle chování je spíš typické pro vlčice. „To mě mrzí…,“ řekla jsem a stáhla trochu ouška. „Ale myslím, že ses zachoval správně. Určitě se zase usmíříte, věřím tomu. Jen to chce čas.,“ dořekla jsem s lehkým náznakem úsměvu. Dál jsem se v jeho vztazích ve smečce nechtěla pitvat. Určitě to nemohlo být příjemné se takhle dělit s někým docela cizím o něco osobního.
Chtěla jsem trochu pozměnit směr naší konverzace, proto jsem se rozhodla nadhodit zase něco o sobě. Cenila jsem si jeho ochoty mi říct něco o sobě. „Taky jsem odešla ze smečky, abych se toulala.,“ nadhodila jsem a pohodila ocáskem. „Neříkám, že nebylo fajn být ve smečce, ale moc ráda cestuji. Vždycky se dá narazit na krásná místa, nebo i na zajímavé vlky. Připadá mi to jako zajímavější život, než se pořád držet na jednom místě se smečkou.“
Suerte mě ujistil, že má povoleno se na nějakou dobu ze smečky vypařit. Jen mě docela mrzelo, že to bude jen na chvilku. I když ale půjde zpět ke své smečce, určitě se někde zase potkáme. Třeba mezitím prozkoumám víc míst a budu mít co mu povykládat.
Jakmile se Suerte zastavil, automaticky jsem také na místě zkameněla. Opravdu měl namířeno na tuhle pláň. Setřásl ze sebe vločky, které na něj napadaly. Asi bych na jeho místě udělala to samé, ale zdálo se mi to poměrně zbytečné. Sníh stejně padal neustále, takže by to za pár minut bylo jako při starém. Na mém kožichu to ale nebylo tak výrazné, jako třeba u něj. Vlastně se mi to u něj docela líbilo, protože pak připomínal noční oblohu s hvězdičkami. Při té představě jsem se musela trochu pousmát. „Ty vločky ti náhodou sluší. Vypadáš jako by ses třpytil. Jen škoda že tak studí.“, řekla jsem a zvedla hlavu k obloze. Byla ale docela mlha, proto nebylo nic moc vidět. Jen mi začal sníh padat do očí, tak jsem zase směrovala pohled k Suertovi. Nakonec jsem ale usoudila, že bude lepší ze sebe postupně sníh dostávat, než pak vypadat jako pochodující sněhulák. Proto jsem ze sebe také setřásla co největší množství šlo, ale v mé husté srsti se holt některé hezky schovaly a odmítaly mě opustit.
„Jaké roční období máš nejraději? Mě je třeba zima úplně proti srsti, proto mám nejraději začátek podzimu. Všechno se začíná barvit krásnými barvami a přitom je ještě teplíčko.,“ pronesla jsem.
Ale když Suerte zmínil moře, zablýsklo se mi v očkách. „Moře jsem ještě neviděla.,“ přiznala jsem se. „Jen jsem o něm slyšela jako malá. Ale můžeme jít klidně na jih, aby to bylo i pro tebe něco nového. Třeba tam najdeme něco ještě zajímavějšího.,“ navrhla jsem a usmála se. Nechtěla jsem to však rozhodnout sama, proto jsem stále čekala na jeho finální rozhodnutí, případné námitky.

Začínala jsem z toho všeho mluvení mít sucho v krku. K tomu všemu jsem už dlouho nic nepila. Sice ten čas se Suertem docela rychle utekl, určitě jsme tu museli být pěkně dlouho. Nějak jsem ztratila pojem o čase.
Suerte se mě pak zeptal na mou odpověď. „No určitě nejsi nezajímavý. Takže ano, jsi podle mě zajímavý,“ dořekla jsem a usmála se. Ono co si budeme povídat, každý je svým způsobem jedinečný a tím pádem i zajímavý. Jen to z některých víc vyzařuje. Díky jeho povídání jsem se dost dozvěděla a dobře se ho poslouchalo. Vlastně nevidím důvod, proč by někomu měl připadat nezajímavý.
Na jeho narážku jsem se zasmála. „To jsme dva.“ S mým návrhem na procházku souhlasil, takže mé obavy opadly a já se s úlevou pousmála. Myslím, že jsme to oba potřebovali. Navíc i konverzace nebude stejná, když budeme v pohybu. Byla jsem ráda, že mě to napadlo.
Když se postavil a protáhl, udělala jsem to samé. Packy mi docela ztuhly, takže to bylo i zapotřebí. Na jeho pokyn k pohybu a návrh jsem jen pokývla a vydala se hned za ním. Byl ale určitě rychlejší, protože i když šel pomalou chůzí, mé krátké nožky musely jít o něco rychlejší chůzí. Nevadilo mi to ale, raději jít rychleji, než se táhnout jako slimák. Vždycky jsem raději měla rychlost, takže mi tohle tempo vyhovovalo. Celou cestu jsem ale neměla tušení, kam mě to vlastně vede. Díky našemu posezení v háji jsem byla úplně dezorientovaná a tak ho jen slepě následovala, aniž bych si uvědomila, že mě vede tam, kde jsem do háje poprvé vyšla. Jediné co jsem si z toho místa odnesla, byl šílený pocit zimy, protože tam silně vanul vítr. Suerte ale řekl, že se tam rozhodneme, kudy se vydáme pak. Takže jsem mu důvěřovala a nechala ho být tím velkým vůdcem. Navíc se tu vyzná rozhodně víc než já, která po chvíli v háji zapomněla, kterým směrem co je. Připadala jsem si díky tomu docela hloupě.
Díky mému zauvažování jsem ale trochu zpomalila, takže měl Suerte trochu náskok. Všimla jsem si toho až když se ohlížel, jestli ho opravdu následuju. Jedním skokem jsem ho ale dohnala a držela s ním krok. „Copak jsi měl vlastně v plánu, než jsme se potkali?,“ zeptala jsem se ho. „Říkal jsi, že jsi ve smečce, že? Souvisí to nějak s ní? Nebo ses šel prostě projít?,“ dodala jsem ještě.

>> Středozemní pláň
// V pohodě c:

Bylo opravdu divné, že jsem mu plně věnovala svou pozornost a jen tiše poslouchala. Samozřejmě ode mě sem tam padla nějaká otázka, vlastně jich muselo být celkem dost, ale zatím se mi nestalo, že by mě někdo tak upoutal svým přednesem. I když možná ano, ale nepamatovala jsem si to. Nemůžu si přece pamatovat, kdy jsem se díky nějakému vlkovi chovala nějak jinak. Minimálně bych čekala, že to bude někdo z okruhu blízkých přátel a ne vlk, na kterého jsem teprve narazila. Bylo zvláštní, jak jsem se v jeho přítomnosti dokázala uvolnit a chovala se přirozeněji, než kdybych mu neustále skákala do řeči s potřebou se taky zapojit. Je fakt, že mu to takhle mohlo připadat nepříjemné, že mluvil celou dobu jenom on. Ale ani jsem neměla jak se zapojit, když mi tohle téma bylo naprosto cizí. Třeba když na sebe příště natrefíme, tak budu mít vlastní zkušenosti a budeme se moci bavit jiným způsobem.
Až když se rozhlédl po lese jsem si uvědomila, že sama na něj taky celou dobu divně civím, tak jsem se automaticky taky rozhlédla. Poté ale nasadil neutrální výraz a usměvavý Suerte byl ta tam. Docela mě to zamrzelo. Vypadalo to, že jsem ho díky tomu vyvedla z rovnováhy a zase začíná být takový, jakého jsem ho potkala. Ne že by mi to vadilo, ale tím se mi potvrdilo, že ho něco trápí. Kdybych ho znala déle a měla k němu blíže, rozhodně bych mu chtěla nějak pomoci. Ať už si ho vyslechnout co ho trápí, nebo něco spolu podniknout, aby na to zapomněl. Vlastně nějaká ta procházka nebyla ani tak hloupý nápad. Nechám si to rozhodně do zálohy.
Tentokrát položil on otázku mně. Aspoň jsem si nepřišla vlezle. „Vůbec ne. Popravdě jsem se dost nudila a tak jsem si jen procházela les křížem krážem, jestli nenarazím na něco zajímavého. A přece jsem narazila.“, pousmála jsem se na něj. „Kdyby nebylo toho nárazu, právě bychom se tu nebavili a to by aspoň podle mě byla docela škoda.“, pokusila jsem se ho zase uklidnit, aby si to pořád nevyčítal a přitom se stále usmívala.
Nějak mi došlo, že už přestávám mít nápady na nenucenou konverzaci a tak jsem se rozhodla nadhodit můj nápad. „Už tu stojíme nějak dlouho. Nechceš se raději někam projít?“ V ten moment mi to ale vyznělo hodně hloupě. Třeba se se mnou nijak zvláště bavit nechce a doufá, až bude moct odejít a já příjdu s něčím takovým. No… teď už to asi zpět nevezmu… Třeba jsem jenom paranoidní.

Bylo hrozně fajn narazit na někoho, s kým jsem si mohla takhle hezky popovídat. Sice ze začátku nevypadal jako sluníčko, ale teď už se usmíval. Sama bych to do něj od prvního pohledu snad ani neřekla. Působil spíše na bručouna, takže jsem byla mile překvapena.
Podle toho co řekl, tady takhle přátelští byli asi všichni. Což mě sice potěšilo, ale vzpomněla jsem si na vlčici, kterou jsem tu potkala jako první. Třeba si mě s někým spletla… Ale i tak s dotyčným asi neměla dobrý vztah, jak Suerte o všech říká. Určitě jsou tu i výjimky, kterých se tohle netýká. Třeba zrovna ona do toho zapadá.
Pak mi Suerte sdělil, kde se oba nachází. Z toho co ale řekl, jsem odtušila další opravdu zásadní a důležitou informaci. Jmenuje se to tady Gallirea. Páni, zní to tak majestátně a kouzelně. Líbilo se mi to. Přidávalo tomu na kouzlu. A taky mi došel můj šeredný omyl. Jak mě mohlo napadnout, že smrt je samec?! Vždyť to bylo tak jasné. Možná jsem si spíš představila své největší obavy. Bylo to tu zase. Začala jsem slyšet ten příšerný pisklavý zvuk, který mi rval uši. Před očima jsem jen viděla záblesky z té noci. Všude plameny, vražedný pohled toho černého vlka a pak jen tma. To jsem jen za chvíli zavřela oči a zase je otevřela. Byla to opravdu chvilka, takže si Suerte pravděpodobně ani nevšiml. Chvíli trvalo, než se mi vrátil sluch a otravný zvuk zmizel. Snažila jsem se to ignorovat a doufala, že můj omyl nepostřehne.
Ale stejně si toho všiml. Až tak mi to nevadilo. Každý přece dělá chyby. A takhle aspoň vím, že je Suerte všímavý. „Až teď jsem si to uvědomila.“ zasmála jsem se své hlouposti. Pak mi trochu přiblížil, co o ní ví. Takže to nebude pěkná návštěva… pomyslela jsem si trochu vystrašeně. Pozitivní na tom bylo, že zatím nemám v plánu je jít navštívit, takže se nemám čeho bát.
Když mi říkal o tom, který co nabízí, docela mě to zaujalo. Já jsem svou magii nikdy nepoužila. Ani jsem neměla důvod, když se jí bojím. Ale třeba by nebylo špatné se naučit nějaké nové. Zatím jsem se ale bez magie obešla, takže mi to ani nijak nechybělo. Nevadilo mi být nezajímavá. Ale zlepšit se ve fyzických schopnostech není vůbec na škodu. Takže třeba ani nebudu muset navštívit Smrt. To byla fajn novinka. Taky odznaky byly zajímavé. Zářivě modrá? zarazila jsem se. Tady už mě vážně asi nic nepřekvapí. Líbilo se mi ale, jak je Suerte upřímný. Všechno mi dokázal říct na rovinu a neměl potřebu si hrát na nějakého všeznalce.
Je fajn, že se to tu neomrzí. Asi si na něco tak jiného hned tak nezvyknu. Je fakt, že za tu dobu, kterou tu je, si to tu musel projít hned několikrát. Navíc to tu musí být jiné, i když se mění roční období. Určitě to tu nebude pořád stejné. Sám to i řekl, když zmiňoval ty světlušky. Zmiňoval i smečku a to že se k ní přidal. Taky když jsou podle všeho na Gallirei tak přátelští vlci, nevidím důvod, proč by ne. Třeba se jednou taky přidám k nějaké. Jen si to tu chci hezky v klidu projít, abych tu nebyla úplně nová a zmatená.
Ale teď mě to teprve napadlo, takže jsem sebou při té myšlence lehce cukla. „Kam jsi měl vlastně namířeno? Doufám, že jsem tě nějak nezdržela a nekazím ti plány.“ řekla jsem. Kdyby měl ale opravdu na spěch, určitě by neztrácel čas s konverzací s naprosto cizí vlčicí.

Doufala jsem, že mu nebudu připadat jako blázen, když se směji takové hlouposti, jako že mě vyvedl z rovnováhy. Ale reagoval tak, že se začal malilinko usmívat. To mě uklidnilo a zase jsem se uvolnila. Nějak jsem nechápala, proč mi na tom tak záleží. Spousta vlků mě za blázna dávno považovala. Možná mi ten pocit, být v očích někoho šílený, byl proti srsti. A možná mám jen neustálou potřebu na ostatní zapůsobit. Tahle věc ale nebyla úplně má parketa… Byla jsem si vědoma, že když se přehnaně snažím zapůsobit, většinou to kazím. Taky se zde naskytovala možnost, že prostě nechci na novém území udělat špatný první dojem. Jo, to bude určitě ono. Chci začít s čistým štítem.
„Tady je někdo přehnaně skromný.“ řekla jsem, naklonila hlavu lehce do strany a usmála se. „Jelikož jsi první, na koho jsem tu natrefila, s kým se dalo bavit, určitě jsi to ty.“ dodala jsem ještě k jeho odpovědi. Zdálo se mi, že se začal najednou více usmívat. A jeho úsměv byl opravdu nakažlivý, takže jsem se usmívala zase nazpátek. Vlastně nevím, co by na tom mělo být špatného. Lepší než se na sebe celou dobu mračit, no ne? Takhle je to mnohonásobně příjemnější.
Zdálo se, že rozhodně nejde o nějaké normální lidské duše, jako jsou všichni tady… Byli to něco jako bohové v lidské schránce. Ztělesnění bohové a já si jen tak natrefím na území, kde žijí. Jestli tohle není osud tak už nevím co. pomyslela jsem si. Když mi popisoval, jak oba vypadají, začínala jsem si uvědomovat, jak zajímavý tu bude pobyt. Nevím, proč mě to napadlo zrovna v tuhle chvíli. „Takže se jinými slovy nedají přehlédnout.“ Dodala jsem s lehkým pobavením. Opravdu jsem nikdy neviděla nikoho se zářícími drápy a ocasem, nebo nějakými odznaky. Ale těžko říct, třeba je to tady zcela normální. Odznaky měli maximálně ti, kteří dosáhli plného ovládání své magie. Ale v tomto případě to bude určitě naprosto jiné.
Když řekl, že se s nimi dříve nebo později setkám, nemohla jsem si odpustit a zeptat se. „A přebývají jen na jednom místě, kde se dají zastihnout, nebo se toulají?“ Byla by přece škoda, vědět že tu někde jsou bohové, které třeba zrovna potřebuji, ale někde se cárají. To by opravdu naštvalo. Na druhou stranu koho by bavilo neustále sedět na zadku a čekat, jestli si někdo nepřiběhne říct o magii nebo schopnosti.
Hned na to mi vysvětlil jeho zkušenosti. Díky tomu jsem se vlastně začínala těšit, až ten Život potkám. Nechtěla jsem ale nic uspěchat a stále se v duchu musela uklidňovat. Nemyslím si, že teď, sotva jsem sem došla, je úplně ideální moment na návštěvu Božstva. Samo o sobě to zní jako hloupost. „Proč? Je tak děsivý?“ zeptala jsem se opatrně. Třeba je to přesný opak Života. Strašidelný vlk, který vyděsí smrtelníka, až mu začne šedivět srst. Možná to trochu přeháním…
„A oba mají stejné schopnosti, nebo každý umí něco?“ zeptala jsem se. Bylo asi jasné, že kdyby uměli to samé, každý by chodil za tím přátelským Životem. Spíš jsem se nenápadně ptala, co dokáže který. Ale třeba jsem se šeredně pletla a svými schopnostmi jsou si rovni. Těžko říct. Od toho se taky ptám.
Suerte si začal čistit své bílé tlapky. Vlastně jsem si ani nevšimla, že by je měl nějak ušpiněné. Třeba to prostě dělá ze zvyku, jako to mám já. Po očistě ale dodal, že zažiji nevídané, pokud tu zůstanu. „To věřím. Celé je to jako v pohádce. Byl to pro tebe taky takový šok, když jsi přišel poprvé? Asi se to po určitém čase omrzí, co?“ Začínala jsem si zase připadat otravně. Neustále pokládám jen otázky a očekávám odpovědi. Musí si asi připadat jako u výslechu.

Už jsem čekala další poutavé vyprávění o zdejší krajině, která mě tak fascinovala, ale bohužel jsem se ničemu zajímavému nepřiučila. Lehce jsem si zklamáním povzdychla, ale nemyslím si, že to šlo poznat. Začal se rozhlížet po lese a nastala chvíle ticha. Takové momenty jsou mi opravdu nepříjemné a mám potřebu je zlikvidovat. Proto jsem začala okamžitě přemýšlet, s čím bych asi mohla přijít tentokrát. Mohla bych začít o počasí, ale to je asi to poslední poutavé téma, jaké mě mohlo napadnout... No tak mysli přece! napomenula jsem se v duchu a lehce si kousla do jazyku.
Z usilovného uvažování, hloubání a dloubání, mě ale vyrušil Suerte s jeho divokou reakcí. Myslela jsem, že dostanu na místě infarkt. Ucukla jsem dozadu a stáhla uši. V očích se mi jenom odrážela hrůza z tak prudkého pohybu. Suerte se do teď zdál jako pohodový a klidný vlk, u kterého bych nečekala tak energický výjev. O to větší to bylo překvapení, když jsem se tak usilovně snažila vymyslet nějaké téma.
Chvíli na to si asi uvědomil, jak jsem se ho lekla a postavil se zase do normálního postoje. Po tom co se mi ale omluvil, jsem se nějak přestala ovládat a začala se smát. "Nic se neděje.", řekla jsem po chvilce smíchu. Musela jsem působit jako blázen. "Sice jsi mě trochu polekal, ale takhle energičtější jsi hned mnohem více sympatický.", pousmála jsem se.
Pak ale začal vysvětlovat, co ho v ten moment osvítilo za myšlenku. Nejdříve to celé působilo jako vtip. Nebo že ti chudáci neměli úplně fajn rodiče, když jednoho z nich pojmenovali Smrt. Ale pak to nějak začínalo nabírat podivným způsobem na skutečnosti a začínala jsem tomu i věřit. A vlastně mě to i hodně zaujalo. Jen jsem seděla, pozorně ho sledovala a hltala každé slovo. Sice jsem byla opravdu upovídaná, ale posluchač jsem taky nebyla úplně k zahození. "Možná to bude znít divně, ale proč se jmenují takhle? A vypadají nějak, jak bych to řekla...", odmlčela jsem se na chvíli a zamyslela se, jak to jen vysvětlit. "...nadpozemsky? Když dokážou dávat předpoklady k ovládání magie a tak." Až poté jsem si říkala, jak otravná musím být, když se ptám na takové otázky, jako proč se tak jmenují. Jako bych byla malé vlče a loudila po něm odpovědi na prapodivné otázky. "A máš s tím nějaké vlastní zkušenosti? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela." zeptala jsem se ještě nakonec a doufala, že ho množství mých otázek nějak neodradí. Zase jsem se dostávala do své upovídané nálady...

Suerte mi začal předávat informace o zdejších smečkách a přitom mi ukazoval čumákem, kterým směrem se nachází. Pozorně jsem ho sledovala a snažila se o to, abych si každý údaj pořádně zapamatovat. U mě něco si zapamatovat bývalo velmi obtížné, obzvláště když šlo o důležité věci. Hlouposti si ale kupodivu pamatuji skvěle, až sama sebe mnohdy udivuji.
Při každé nové informaci jsem pokývala hlavou. Musela jsem působit jako nějaká hračka s pohupující hlavou. Dokonce zmínil i fakt, že sám je členem nějaké smečky. Nijak zvláště mě to ani nepřekvapilo, jen nevím proč. Prostě jsem nějak vnitřně čekala, že bude do nějaké patřit.
Hned potom navázal na další téma - zdejší lesy. Tohle mě opravdu zaujalo. Je fakt, že i Křišťálový les, kterým jsem procházela, byl naprosto odlišný. Nikdy jsem v životě neviděla les, který by jen lehce připomínal ty zdejší. Možná to byl důvod, proč se mi tu tolik líbilo. Všechno na mě působilo takovým pohádkovým dojmem.
Dokonce zmínil i světlušky. Už jen představa tohoto lesu se zářícími světluškami mi vykouzlila lehký úsměv na tváři. Muselo to tu vypadat nádherně. Uvědomila jsem si, že celou tu dobu co mluví, jsem zticha, jako bych to nebyla vůbec já. Možná tohle byl jediný způsob, jak mě umlčet. Musela jsem to ihned napravit.
"Je škoda, že tu nejsou. Miluji světlušky.." řekla jsem na začátek. "Jsou tu ještě nějaké jiné zajímavé věci, které se tu dají najít?" zeptala jsem se Suerta.
Na mou otázku byla odpověď přesně taková, jakou jsem čekala, což ve mě vyvolalo pocit spokojenosti. Když jsem hádala, převážně jsem byla naprosto vedle. Hned na to mi odpověděl i na mou druhou otázku. Až teď jsem si uvědomila, jak hloupá musela být. Přece jen nějak nikdo nemá pojem o čase. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem se zeptala. Narazila jsem totiž na někoho, kdo to tu znal určitě jako své boty. To se vždycky hodí.

Zdál se mi docela milý, i když hodně nesvůj. Asi ho něco trápí, ale ptát se na to sotva jsem ho potkala, by fakt nebylo na místě., pomyslela jsem si. A na dohadování se čí to byla vina, jsem náladu neměla a tak jsem to prostě nechala být a byla vděčná, že jsem narazila na někoho dalšího, co rád shazuje nováčky do vody. Při té představě mě přejel mráz po zádech. Té ledové koupeli bych se raději vyhnula.
Po tom co jsem na něj vychrlila informace, se na mě trochu zmateně podíval. Ajaj! Moc mluvím… Tohle se mi stávalo poměrně často. Jen abych navázala konverzaci, začnu plácat páté přes deváté, skákat od témata k tématu a mnohdy ani já nevím, jak jsem k takovým hloupým námětům na konverzaci vůbec přišla. Ale nijak mi to nevadilo. Spíš ostatní začali být mnohdy po nějaké době trošku otrávení mým věčným přátelským chováním a žvaněním. Docela jsem doufala, že jsem neodradila první duši, kterou jsem tu potkala.
Přesto mi však odpověděl a díky jeho slovům mi spadl kámen ze srdce. Takže žádné rvačky a spory. Skvělé! Hned potom se mi i představil. Sice mu to trochu trvalo, ale asi je jen opatrný, komu odhalí své osobní informace… Přece jen se to dá mnohdy pěkně zneužít. Ale nevidím důvod, proč by to někdo dělal.
Následovala otázka, která mne zarazila. Měla jsem docela chuť odpovědět sarkasticky, ale přece si nebudu kazit první dojmy hloupými řečičkami. „Už delší dobu se toulám. Zatím mi to nijak zvláště nevadí, ale myslím, že se časem začnu koupat po nějaké smečce, ke které bych se přidala.“, vysvětlila jsem mu možná moc zdlouhavě. Byl přece jen nějak vykolejený. Začal se rozhlížet. Bylo fakt, že jsem teď musela působit jako velká cestovatelka, moula co zabloudil a neumí trefit ven z lesu, a nebo dobyvatelka. Raději jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla a jednoduše to ignorovala.
„Ty jsi zdejší, že?“, zeptala jsem se nejdřív a promyslela si, jestli mám ještě mluvit, nebo jednoduše počkat na odpověď. Jenže odpověď by byla pravděpodobně jen ano nebo ne, proto jsem se rozhodla něco málo dodat. „Jak dlouho už tu žiješ?“

Začínala jsem se nudit. Procházet si háj skrz na skrz mi najednou připadalo jako nezajímavá činnost. I když byl háj zajímavý, působil všude stejně, takže možná proto jsem si začínala připadat, jako bych neustále chodila dokola.
Rozhodla jsem se, že se porozhlédnu někde jinde. Lehkou chůzí jsem si to mířila někam jinam, tlapky automaticky pracovaly, ale v mysli jsem byla někde nad zemí. Vznášela jsem se zase někde v obláčcích a vlastně už nevím, nad čím jsem se zasnila. Problém byl, že když se mi to stane, nevnímám svět. I kdyby nedaleko vybouchla sopka, svalila se lavina nebo někde řádilo tornádo, neměla bych nejmenší tušení co se kolem mne děle a spokojeně bych si ťapkala v nevědomosti dál. Je to jako být hluchá a slepá. Jediné, co mě dokáže probrat k životu je narušení osobního prostoru, což se právě stalo.
Někdo do mě lehce vrazil. Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kdo mě vyrušil z denního snění. Byl to nějaký černý vlk. Nechtěla jsem být divná a tak jsem si ho zbytečně neprohlížela od hlavy až k patě. Jediné co sem bleskově zaregistrovala, byly ještě bílé tlapy a zářivě modré oči, což mě na něm překvapilo. Za celý život jsem nepotkala moc vlků, co by měli zajímavou barvu očí. Sama jsem mezi ně nepatřila, proto jsem to vždy obdivovala.
V normální situaci bych asi také o pár kroků ustoupila, jako to udělal on, ale místo toho jsem stála na místě a jenom čekala, jestli se dá do řeči, zaútočí nebo si mě prostě nebude všímat a půjde dál. Počítala jsem vnitřně spíš s tím, že se otočí a odejde, ale to se nestalo. Slušně se omluvil. Lehce jsem se pousmála a jednoduše odpověděla: "Nic se neděje. Měla jsem si dávat větší pozor." Ještě jsem chvíli přemýšlela, jestli se mám prostě otočit a ušetřit mu čas hloupou konverzací s cizinkou, nebo navázat řeč a třeba se dozvědět i něco zajímavého.
Rozhodla jsem se ale pro konverzaci. Byla to už nějaká doba, co jsem se s někým seznámila a prohodila pár slov. "Jsem Maple. Nějakou dobu už se toulám a tohle území je pro mě nové. Doufám, že jsem nenarušila území nějaké smečky." začala jsem zdvořile. "Je to tu moc hezké, určitě tu musí žít spousta vlků.." dodala jsem spíš tak jako pro sebe.

// Vůbec ne ^^

Už se tu válím nějak dlouho. ,pomyslela jsem si a zvedla své ztuhlé tělo. Háj na mě působil příjemným uklidňujícím dojmem, proto bylo lehké si tu zdřímnout, i když musím uznat, že při delším polehávání jsem si pěkně přeležela hruď a jak mi vysely ze stromu tlapy, pěkně mi otupěly. Seskočila jsem z větve na zem a následně toho litovala. Končetiny na takové náhlý pád připraveny nebyly a tak se ozvaly. Zaúpěla jsem nečekanou bolestí a porozhlédla se kolem, zda mě někdo nezaslechl. Vzduch byl čistý, a proto jsem se zase uvolnila.
Chtělo by to se trochu porozhlédnout. Jelikož se mi zde zalíbilo, mohla bych aspoň znát zdejší terén, kdyby se náhodou něco pokazilo. I když, zaimprovizovala bych levou zadní... , myslela jsem ale následně jsem se rozhodla. Válet se tu ale dál nebudu. Takhle marnit čas..
Rozešla jsem pomalu a protáhla si tlapky, aby se mi lépe šlo. Postupně jsem prolézala všemi možnými zákoutími lesu, proplétala se všemi větvemi, které se táhly i u země a tvořily krásné místo na schovávanou. Moc se mi tu líbilo, ale možná to bylo tím, že mi to připomínalo dětství.
Když už jsem vyšla na konec háje, vydala jsem se zpět a někde v půli cesty k mému stromu se otočila a šla jiným směrem. Chtěla jsem zjistit, jak velký tento háj je. Nakonec jsem vyšla na jiném konci a i tam se vydala zpět. Takhle jsem postupně prošla celý háj.

<< středozemní pláň

Spokojeně jsem si nesla svůj úlovek a nehleděla na nic. Byla jsem už nedočkavá, až ochutnám jak šťavnatý je. Představovala jsem si jak asi chutná. Určitě má takovou lehce nasládlou chuť, která se rozplývá na jazyku a vyvolává ten slastný pocit z dobrého jídla.
Neměla bych na to myslet.., napomenula jsem se v duchu a přidala na rychlosti. Došla jsem k nějakému háji. Působil jako místo, kde bych si svou snídani mohla dát zcela nerušeně. Zamířila jsem tedy tam. Stromy měly opravdu mohutné koruny, takže tu moc sněhu nebylo. O to lépe pro mě. Jelikož rychlost a obratnost patřily mezi mé větší nadání, dokázala jsem se vyškrábat na nějakou větev, uvelebila jsem se na ní jako kočkovitá šelma a začala hodovat.
Nebyl tak skvělý, jako jsem si představovala. To máš z toho, že si děláš zbytečně naděje a pak jsi zklamaná i ze snídaně. Buď ráda, že jíš vůbec něco. Aspoň je na něm masa až podezřele dost.
Líbilo se mi tu. Mohla bych tu nerušeně přebývat aspoň na noc. Zatím jsem tu na žádnou vlčí společnost nenarazila. Navíc kmeny třešňových stromů tvořily krásné bludiště, takže by mi nedělalo takový problém nepříteli uniknout.
Když jsem dojedla,kost mi pokaždé upadla na zem. Nevadilo mi to, stejně jsem měla v plánu je jít následně zahrabat. A to jsem po jídle taky udělala. Slezla jsem, vyhrabala dostatečnou díru a vše po sobě řádně uklidila. Pak jsem se jen vrátila na mou větev a očistila si čumáček od krve.

//Křišťálový lesík

Když jsem se blížila k nějaké rozlehlé ploše, začínala jsem pozorovat, že tu asi moc zvěře nebude. Vypadalo to tu opravdu pustě. Ani živáčka široko daleko. Jen houfy sněhu, které vítr mohutně vanul a tvořil obrovité vlny. Bylo to nádherné, ale vzbuzovalo to hrůzu a respekt.
Začala jsem se dívat po nějaké aspoň malé myšce. Jen na zahnání chutě po mase. Když jsem ale pátrala, objevila jsem v závěji vyčuhovat uši nějakého zajíce. Okamžitě jsem využila příležitosti a připravila se k lovu. Díky větru mě ušák neměl šanci slyšet a pach se vanul směrem mě. Měla jsem veliké štěstí.
Za pár vteřin jsem ho už držela nehybného v tlamě a spokojeně si ho nesla někam, kde bych neměla pocit, že mi upadnou tlapky. Nechtěla jsem se zde zdržovat dlouho. Už teď jsem přestávala cítit čumák.

// Třešňový háj

Ahoj :) Akce vypadá opravdu suprově a nápad je to skvělý. Moc se mi to líbí. Kdybych byla nějaký umělecký talent, určitě bych se s radostí přidala :)
Opravdu nechci být za rýpala, ale neuniklo, mi že jsi u data odevzdání použila "deathline". Osobně jsem viděla, že se používá "deadline" a na tohle slůvko jsem za léta angličtiny nenarazila. V případě že se šeredně pletu se samozřejmě moc omlouvám.
Přeji hodně úspěchu s akcí, spoustu zájemců o účast a taky hodně štěstí všem talentům <3