Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už jsem čekala další poutavé vyprávění o zdejší krajině, která mě tak fascinovala, ale bohužel jsem se ničemu zajímavému nepřiučila. Lehce jsem si zklamáním povzdychla, ale nemyslím si, že to šlo poznat. Začal se rozhlížet po lese a nastala chvíle ticha. Takové momenty jsou mi opravdu nepříjemné a mám potřebu je zlikvidovat. Proto jsem začala okamžitě přemýšlet, s čím bych asi mohla přijít tentokrát. Mohla bych začít o počasí, ale to je asi to poslední poutavé téma, jaké mě mohlo napadnout... No tak mysli přece! napomenula jsem se v duchu a lehce si kousla do jazyku.
Z usilovného uvažování, hloubání a dloubání, mě ale vyrušil Suerte s jeho divokou reakcí. Myslela jsem, že dostanu na místě infarkt. Ucukla jsem dozadu a stáhla uši. V očích se mi jenom odrážela hrůza z tak prudkého pohybu. Suerte se do teď zdál jako pohodový a klidný vlk, u kterého bych nečekala tak energický výjev. O to větší to bylo překvapení, když jsem se tak usilovně snažila vymyslet nějaké téma.
Chvíli na to si asi uvědomil, jak jsem se ho lekla a postavil se zase do normálního postoje. Po tom co se mi ale omluvil, jsem se nějak přestala ovládat a začala se smát. "Nic se neděje.", řekla jsem po chvilce smíchu. Musela jsem působit jako blázen. "Sice jsi mě trochu polekal, ale takhle energičtější jsi hned mnohem více sympatický.", pousmála jsem se.
Pak ale začal vysvětlovat, co ho v ten moment osvítilo za myšlenku. Nejdříve to celé působilo jako vtip. Nebo že ti chudáci neměli úplně fajn rodiče, když jednoho z nich pojmenovali Smrt. Ale pak to nějak začínalo nabírat podivným způsobem na skutečnosti a začínala jsem tomu i věřit. A vlastně mě to i hodně zaujalo. Jen jsem seděla, pozorně ho sledovala a hltala každé slovo. Sice jsem byla opravdu upovídaná, ale posluchač jsem taky nebyla úplně k zahození. "Možná to bude znít divně, ale proč se jmenují takhle? A vypadají nějak, jak bych to řekla...", odmlčela jsem se na chvíli a zamyslela se, jak to jen vysvětlit. "...nadpozemsky? Když dokážou dávat předpoklady k ovládání magie a tak." Až poté jsem si říkala, jak otravná musím být, když se ptám na takové otázky, jako proč se tak jmenují. Jako bych byla malé vlče a loudila po něm odpovědi na prapodivné otázky. "A máš s tím nějaké vlastní zkušenosti? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela." zeptala jsem se ještě nakonec a doufala, že ho množství mých otázek nějak neodradí. Zase jsem se dostávala do své upovídané nálady...

Suerte mi začal předávat informace o zdejších smečkách a přitom mi ukazoval čumákem, kterým směrem se nachází. Pozorně jsem ho sledovala a snažila se o to, abych si každý údaj pořádně zapamatovat. U mě něco si zapamatovat bývalo velmi obtížné, obzvláště když šlo o důležité věci. Hlouposti si ale kupodivu pamatuji skvěle, až sama sebe mnohdy udivuji.
Při každé nové informaci jsem pokývala hlavou. Musela jsem působit jako nějaká hračka s pohupující hlavou. Dokonce zmínil i fakt, že sám je členem nějaké smečky. Nijak zvláště mě to ani nepřekvapilo, jen nevím proč. Prostě jsem nějak vnitřně čekala, že bude do nějaké patřit.
Hned potom navázal na další téma - zdejší lesy. Tohle mě opravdu zaujalo. Je fakt, že i Křišťálový les, kterým jsem procházela, byl naprosto odlišný. Nikdy jsem v životě neviděla les, který by jen lehce připomínal ty zdejší. Možná to byl důvod, proč se mi tu tolik líbilo. Všechno na mě působilo takovým pohádkovým dojmem.
Dokonce zmínil i světlušky. Už jen představa tohoto lesu se zářícími světluškami mi vykouzlila lehký úsměv na tváři. Muselo to tu vypadat nádherně. Uvědomila jsem si, že celou tu dobu co mluví, jsem zticha, jako bych to nebyla vůbec já. Možná tohle byl jediný způsob, jak mě umlčet. Musela jsem to ihned napravit.
"Je škoda, že tu nejsou. Miluji světlušky.." řekla jsem na začátek. "Jsou tu ještě nějaké jiné zajímavé věci, které se tu dají najít?" zeptala jsem se Suerta.
Na mou otázku byla odpověď přesně taková, jakou jsem čekala, což ve mě vyvolalo pocit spokojenosti. Když jsem hádala, převážně jsem byla naprosto vedle. Hned na to mi odpověděl i na mou druhou otázku. Až teď jsem si uvědomila, jak hloupá musela být. Přece jen nějak nikdo nemá pojem o čase. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem se zeptala. Narazila jsem totiž na někoho, kdo to tu znal určitě jako své boty. To se vždycky hodí.

Zdál se mi docela milý, i když hodně nesvůj. Asi ho něco trápí, ale ptát se na to sotva jsem ho potkala, by fakt nebylo na místě., pomyslela jsem si. A na dohadování se čí to byla vina, jsem náladu neměla a tak jsem to prostě nechala být a byla vděčná, že jsem narazila na někoho dalšího, co rád shazuje nováčky do vody. Při té představě mě přejel mráz po zádech. Té ledové koupeli bych se raději vyhnula.
Po tom co jsem na něj vychrlila informace, se na mě trochu zmateně podíval. Ajaj! Moc mluvím… Tohle se mi stávalo poměrně často. Jen abych navázala konverzaci, začnu plácat páté přes deváté, skákat od témata k tématu a mnohdy ani já nevím, jak jsem k takovým hloupým námětům na konverzaci vůbec přišla. Ale nijak mi to nevadilo. Spíš ostatní začali být mnohdy po nějaké době trošku otrávení mým věčným přátelským chováním a žvaněním. Docela jsem doufala, že jsem neodradila první duši, kterou jsem tu potkala.
Přesto mi však odpověděl a díky jeho slovům mi spadl kámen ze srdce. Takže žádné rvačky a spory. Skvělé! Hned potom se mi i představil. Sice mu to trochu trvalo, ale asi je jen opatrný, komu odhalí své osobní informace… Přece jen se to dá mnohdy pěkně zneužít. Ale nevidím důvod, proč by to někdo dělal.
Následovala otázka, která mne zarazila. Měla jsem docela chuť odpovědět sarkasticky, ale přece si nebudu kazit první dojmy hloupými řečičkami. „Už delší dobu se toulám. Zatím mi to nijak zvláště nevadí, ale myslím, že se časem začnu koupat po nějaké smečce, ke které bych se přidala.“, vysvětlila jsem mu možná moc zdlouhavě. Byl přece jen nějak vykolejený. Začal se rozhlížet. Bylo fakt, že jsem teď musela působit jako velká cestovatelka, moula co zabloudil a neumí trefit ven z lesu, a nebo dobyvatelka. Raději jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla a jednoduše to ignorovala.
„Ty jsi zdejší, že?“, zeptala jsem se nejdřív a promyslela si, jestli mám ještě mluvit, nebo jednoduše počkat na odpověď. Jenže odpověď by byla pravděpodobně jen ano nebo ne, proto jsem se rozhodla něco málo dodat. „Jak dlouho už tu žiješ?“

Začínala jsem se nudit. Procházet si háj skrz na skrz mi najednou připadalo jako nezajímavá činnost. I když byl háj zajímavý, působil všude stejně, takže možná proto jsem si začínala připadat, jako bych neustále chodila dokola.
Rozhodla jsem se, že se porozhlédnu někde jinde. Lehkou chůzí jsem si to mířila někam jinam, tlapky automaticky pracovaly, ale v mysli jsem byla někde nad zemí. Vznášela jsem se zase někde v obláčcích a vlastně už nevím, nad čím jsem se zasnila. Problém byl, že když se mi to stane, nevnímám svět. I kdyby nedaleko vybouchla sopka, svalila se lavina nebo někde řádilo tornádo, neměla bych nejmenší tušení co se kolem mne děle a spokojeně bych si ťapkala v nevědomosti dál. Je to jako být hluchá a slepá. Jediné, co mě dokáže probrat k životu je narušení osobního prostoru, což se právě stalo.
Někdo do mě lehce vrazil. Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kdo mě vyrušil z denního snění. Byl to nějaký černý vlk. Nechtěla jsem být divná a tak jsem si ho zbytečně neprohlížela od hlavy až k patě. Jediné co sem bleskově zaregistrovala, byly ještě bílé tlapy a zářivě modré oči, což mě na něm překvapilo. Za celý život jsem nepotkala moc vlků, co by měli zajímavou barvu očí. Sama jsem mezi ně nepatřila, proto jsem to vždy obdivovala.
V normální situaci bych asi také o pár kroků ustoupila, jako to udělal on, ale místo toho jsem stála na místě a jenom čekala, jestli se dá do řeči, zaútočí nebo si mě prostě nebude všímat a půjde dál. Počítala jsem vnitřně spíš s tím, že se otočí a odejde, ale to se nestalo. Slušně se omluvil. Lehce jsem se pousmála a jednoduše odpověděla: "Nic se neděje. Měla jsem si dávat větší pozor." Ještě jsem chvíli přemýšlela, jestli se mám prostě otočit a ušetřit mu čas hloupou konverzací s cizinkou, nebo navázat řeč a třeba se dozvědět i něco zajímavého.
Rozhodla jsem se ale pro konverzaci. Byla to už nějaká doba, co jsem se s někým seznámila a prohodila pár slov. "Jsem Maple. Nějakou dobu už se toulám a tohle území je pro mě nové. Doufám, že jsem nenarušila území nějaké smečky." začala jsem zdvořile. "Je to tu moc hezké, určitě tu musí žít spousta vlků.." dodala jsem spíš tak jako pro sebe.

// Vůbec ne ^^

Už se tu válím nějak dlouho. ,pomyslela jsem si a zvedla své ztuhlé tělo. Háj na mě působil příjemným uklidňujícím dojmem, proto bylo lehké si tu zdřímnout, i když musím uznat, že při delším polehávání jsem si pěkně přeležela hruď a jak mi vysely ze stromu tlapy, pěkně mi otupěly. Seskočila jsem z větve na zem a následně toho litovala. Končetiny na takové náhlý pád připraveny nebyly a tak se ozvaly. Zaúpěla jsem nečekanou bolestí a porozhlédla se kolem, zda mě někdo nezaslechl. Vzduch byl čistý, a proto jsem se zase uvolnila.
Chtělo by to se trochu porozhlédnout. Jelikož se mi zde zalíbilo, mohla bych aspoň znát zdejší terén, kdyby se náhodou něco pokazilo. I když, zaimprovizovala bych levou zadní... , myslela jsem ale následně jsem se rozhodla. Válet se tu ale dál nebudu. Takhle marnit čas..
Rozešla jsem pomalu a protáhla si tlapky, aby se mi lépe šlo. Postupně jsem prolézala všemi možnými zákoutími lesu, proplétala se všemi větvemi, které se táhly i u země a tvořily krásné místo na schovávanou. Moc se mi tu líbilo, ale možná to bylo tím, že mi to připomínalo dětství.
Když už jsem vyšla na konec háje, vydala jsem se zpět a někde v půli cesty k mému stromu se otočila a šla jiným směrem. Chtěla jsem zjistit, jak velký tento háj je. Nakonec jsem vyšla na jiném konci a i tam se vydala zpět. Takhle jsem postupně prošla celý háj.

<< středozemní pláň

Spokojeně jsem si nesla svůj úlovek a nehleděla na nic. Byla jsem už nedočkavá, až ochutnám jak šťavnatý je. Představovala jsem si jak asi chutná. Určitě má takovou lehce nasládlou chuť, která se rozplývá na jazyku a vyvolává ten slastný pocit z dobrého jídla.
Neměla bych na to myslet.., napomenula jsem se v duchu a přidala na rychlosti. Došla jsem k nějakému háji. Působil jako místo, kde bych si svou snídani mohla dát zcela nerušeně. Zamířila jsem tedy tam. Stromy měly opravdu mohutné koruny, takže tu moc sněhu nebylo. O to lépe pro mě. Jelikož rychlost a obratnost patřily mezi mé větší nadání, dokázala jsem se vyškrábat na nějakou větev, uvelebila jsem se na ní jako kočkovitá šelma a začala hodovat.
Nebyl tak skvělý, jako jsem si představovala. To máš z toho, že si děláš zbytečně naděje a pak jsi zklamaná i ze snídaně. Buď ráda, že jíš vůbec něco. Aspoň je na něm masa až podezřele dost.
Líbilo se mi tu. Mohla bych tu nerušeně přebývat aspoň na noc. Zatím jsem tu na žádnou vlčí společnost nenarazila. Navíc kmeny třešňových stromů tvořily krásné bludiště, takže by mi nedělalo takový problém nepříteli uniknout.
Když jsem dojedla,kost mi pokaždé upadla na zem. Nevadilo mi to, stejně jsem měla v plánu je jít následně zahrabat. A to jsem po jídle taky udělala. Slezla jsem, vyhrabala dostatečnou díru a vše po sobě řádně uklidila. Pak jsem se jen vrátila na mou větev a očistila si čumáček od krve.

//Křišťálový lesík

Když jsem se blížila k nějaké rozlehlé ploše, začínala jsem pozorovat, že tu asi moc zvěře nebude. Vypadalo to tu opravdu pustě. Ani živáčka široko daleko. Jen houfy sněhu, které vítr mohutně vanul a tvořil obrovité vlny. Bylo to nádherné, ale vzbuzovalo to hrůzu a respekt.
Začala jsem se dívat po nějaké aspoň malé myšce. Jen na zahnání chutě po mase. Když jsem ale pátrala, objevila jsem v závěji vyčuhovat uši nějakého zajíce. Okamžitě jsem využila příležitosti a připravila se k lovu. Díky větru mě ušák neměl šanci slyšet a pach se vanul směrem mě. Měla jsem veliké štěstí.
Za pár vteřin jsem ho už držela nehybného v tlamě a spokojeně si ho nesla někam, kde bych neměla pocit, že mi upadnou tlapky. Nechtěla jsem se zde zdržovat dlouho. Už teď jsem přestávala cítit čumák.

// Třešňový háj

Ahoj :) Akce vypadá opravdu suprově a nápad je to skvělý. Moc se mi to líbí. Kdybych byla nějaký umělecký talent, určitě bych se s radostí přidala :)
Opravdu nechci být za rýpala, ale neuniklo, mi že jsi u data odevzdání použila "deathline". Osobně jsem viděla, že se používá "deadline" a na tohle slůvko jsem za léta angličtiny nenarazila. V případě že se šeredně pletu se samozřejmě moc omlouvám.
Přeji hodně úspěchu s akcí, spoustu zájemců o účast a taky hodně štěstí všem talentům <3

Vlčice o mne očividně přestala mít zájem, protože sem neslyšela nic. Tak proč mě tedy shazovala do ledové vody, když k tomu neměla ze začátku ani pořádný důvod. Nějak mi to bylo ale jedno.. Jediné co mě tížilo, byl promočený kožich.
Rozeběhla jsem se pryč z lesa. Byl sice krásný, to ano, ale asi jsem zde zrovna vítaná nebyla. Třeba najdu někde trochu klid se osušit. Vítr mi pomohl trochu uschnout a o zbytek jsem se postarala, jen co jsem vyběhla z lesa. Jednoduše jsem se hned posadila a začala si kožich sušit jazykem. Nic lepšího mi v takovém počasí nezbývalo.
Jen co jsem se cítila tepleji, rozhlédla jsem se kolem dokola. Hlavním důvodem bylo to, abych zkontrolovala, zda mě nikdo nesleduje. A taky nesledoval. To byla úleva. Měla jsem teď čas pro sebe. Opravdu jsem po ledové koupeli neměla náladu na někoho cizího.
Začínala jsem být unavená a i bříško se začalo ozývat. Chtělo by to si najít něco k snědku. Proto jsem si vyhlídla nějaké místo, kde by se snad něco ulovit dalo a zamířila tam svižným krokem. Nebudu přece plýtvat silami, když mám v plánu lov.

>> Středozemní pláň

Zatímco jsem pila ze studené řeky, přemýšlela jsem nad svými plány. Vypadalo to tu fajn. Příroda byla pěkná, zvěře tu snad bude taky dost a zdroj vody na dosah. Určitě tu bude i smečka. Nevidím důvod, proč by se tu neusídlila. Teď bylo však otázkou, jací budou zdejší vlci. Kdybych chtěla zůstat, tahle drobnůstka by mi pobyt znepříjemnila. Sice pokud se budu držet dál od území smečky, neměla by to být taková katastrofa.. Ale přece jen je lepší si vybudovat se sousedy přátelský vztah, v nejlepším případě se k nim připojit a být jedna velká šťastná smečka. Ale bůh ví, co mě tu čeká..
Jak jsem tak bádala nad každou maličkostí, dokonce si představovala, jací budou zdejší obyvatelé, ucítila jsem, jak do mě něco silou drclo. Kdo by to samozřejmě čekal, že? Poklidně si tu piju a nějaký chytrák nemá nic lepšího na práci než kazit ostatním den. Vyděšeně jsem lapla po dechu a sletěla do vody.
Byla tak ledová! Rychle jsem vyskočila zpět na břeh a oklepala se, abych ze sebe dostala tu ledovou vodu. Když jsem skončila, podívala jsem se nevraživým pohledem na onu bytost, která si myslí, že je rádoby vtipná. Byla to tmavě šedá vlčice, nijak zvláštní barvy. Prostě takový ten klasický šedivý vlk. Oči měla zlaté, což taky nebyla bůh ví jaká novinka..
Stáli jsme naproti sobě a koukaly na sebe. Nějak jsem postrádala slova, kterými bych okomentovala její nepěkný čin a tak jsem se prostě otočila a mířila pryč. I kdybych našla slova, rozhodně by to nijak nezměnilo fakt, že jsem mokrá a promrzlá na kost. Když už jsem byla pár metrů od ní, zamumlala jsem si pro sebe: „To je zas den.. Moc pěkný začátek…“ a od srdce si vzdychla.
Potřebovala bych najít nějaké teplejší místo, kde bych mohla uschnout..

Pomalu jsem šla směrem k lesíku a neustále se rozhlížela. Čenich jsem měla jako na jehlách. Stejně tak jsem kontrolovala i stopy, jestli mi neprozradí nedávného návštěvníka. Ale zdálo se mi, že jsou stopy už poměrně staré. Sníh toho dokáže říct hodně. Bylo to pro mě velké plus. Na druhou stranu by to měl útočník o to lehčí si mě vystopovat a nezvaného návštěvníka se jednoduše zbavit. Při té myšlence mi začínala lehce ježit srst. Jenom ne boje.. pomyslela jsem si a stáhla lehce uši. Za nedlouho jsem byla v lesíku a prohlížela se to tam. Bylo to krásné, jak jsem předpokládala. Byla tu i řeka, takže jsem se mohla i napít. Stačil kousek a byla jsem téměř u ní. Jen jsem měla pocit, že neustále cítím něčí pach čím dál víc.. Ale žízeň byla velká.. Netušila jsem, jestli utéct nebo to risknout. Nepila jsem už dlouhé týdny. Proto jsem se rozhodla pro taktický manévr a odbočila více stranou, abych se neznámému vyhnula obloukem. Jakmile jsem zhodnotila, že jsem dostatečně daleko, odbočila jsem zase směrem k řece. Za nedlouho jsem byla tam. Pach jsem sice cítila, to ten druhý pravděpodobně můj taky, ale nebyla jsem aspoň tak blízko. Cítila jsem se tak mnohem lépe. Pomalu jsem začala ze studené řeky pít.

// Jéje! Děkuji za upozornění :) Naprosto jsem na to zapomněla a použila kurzívu, jako jsem byla zvyklá.. Už se to víckrát nestane ^^

<<Údolí morény
Když jsem se k lesíku blížila, připadal mi čím dál tím víc malinkatý. To je snad nejmenší lesík, co se týče růstu ovšem, který jsem kdy viděla.. žasla jsem nad tím. Byl tak neskutečně roztomilý. Přesto vypadaly stromy zdravě a krásně. Bílé březové kůry se nádherně vyjímaly v zasněžené krajině. Bylo to skoro jako v pohádce. Ale dosti bylo obdivování, zajímavější to bude až v nitru. Proto jsem tentokrát pomalu a obezřetně vykročila kupředu. Lesík sice působil jako krásné a příjemné místo, ale začínala jsem mít pocit, že cítím i cizí pach. Na tohle je obzvláště důležité si dávat pozor, pokud se toulám po cizím území.

<< Údolí morény
Bylo pozdní odpoledne, takže nebyla tak krutá zima, jako byla ráno. To jsem měla pocit, že mi každou chvíli odumřou tlapky, které jsem měla neustále pořádně hluboko ve velkých závějích sněhu. Sněhu začalo cestou trochu ubývat, což pro mě byla velká úleva. I přes teplý huňatý kožíšek mi nožky pěkně mrzly. Došla jsem na nějaké cizí území. Procházela jsem nějakým paloučkem a došla až k nějakému údolí, kde to začínalo jít pěkně z kopce. Musela jsem proto značně zpomalit a být opatrná. Díky sněhu nebylo vidět na krok, takže bych mohla lehce o něco zakopnout, v horším případě by mi mohly podjet tlapky a svezla bych se až dolů. Netrvalo to moc dlouho a byla jsem na konci. Osobně jsem čekala, že to potrvá i několik hodin, proto jsem byla mile překvapena. Byla jsem trochu unavená, proto jsem se vydala hezky klidně krokem směrem k nějaké nedaleké rozlehlé plošině. Čas utíkal dlouze a hodně pomalu. Neměla jsem na takové loudání náladu. Jakmile jsem nabrala sil, rozběhla jsem se, jako bych byla na lovu. V takových chvílích, kdy jsem byla sama, jsem se dokázala chovat jako vlče. Představovat si nějakou situaci tak barevně, že jsem se tomu naprosto poddala. Představovala jsem si pořádnou srnu, pěkně pevnou, jako by jí zima nedělala problém k nalezení potravy. Už při té představě se mi sbíhaly sliny v tlamě. Viděla jsem ji hned před sebou, utíkala jako o život. Zrychlila jsem, postupně přidávala, až jsem byla hned za ní. Stačilo jen skočit a byla by má. Když v tom se představa rozplynula. Prudce jsem zabrzdila a rozhlédla se kolem. Byla jsem na konci rozlehlé krajiny a přede mnou stál lesík s řekou. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla. Třeba v tom lesíku najdu to, co hledám, ať je to co je to. Chvíli jsem stála a nabírala síly na další běh. Pak jsem se už pozvolna rozběhla k lesíku.
>> Křišťálový lesík

Samotná Sarumenská skála je pečlivě ukrytá poblíž hranic lesa s Mýtinou, pod velkou vrstvou mechu, který na ní díky vlhkosti vznikl. Skála jako taková má několik slepých menších otvorů. Pravý vchod je největší otvor, který skála nabízí. Ke vchodu vedou malé skalní převisy, díky kterým se dostanete až k okraji vchodu.
Jeskyně se hned po vstupní uvítací chodbě dělí na tři části neboli tři vchody. Každý z vchodů je mírně obalený mechem. Úkrytem se nese vůně jehličí, která působí pozitivně na vlky.



Místnost pro alfy: Se nachází za vstupní chodbou vlevo. Je to spíše velikostně menší prostor, ale bez potíží se zde vlezou i tři vlci. Pro alfa pár je tedy tato místnost dostačující. Rovněž se jedná o nejspíše nejsušší část jeskyně.

Místnost pro bety: Nachází se naproti místnosti alf. Velikostně je tento prostor o něco menší, než je prostor alf. Ale pro dva vlky je tento prostor dostačující. Jediná nevýhoda místnosti je, že je strop nižší a vysocí vlci by zde museli být přikrčení.

Společná místnost: Tato místnost se nachází dál hlavní chodbou. Jedná se o největší místnost jeskyně, do které se pohodlně vejde celá smečka. Rovněž je to nejtemnější místnost, která se v skále nachází. Místnost proto často osvěcuje ohniště, které vlci s magií ohně udržují. Prostor kolem ohniště je vystlaný hned několika kožešinami, na kterých si mohou členové odpočinout a nabrat sil. Nejvzdálenější kout společné místnosti je pak věnován pro zásoby smečky. Jedná se o nejchladnější zákoutí jeskyně, zásoby tak zůstanou déle čerstvé.

Zvláštnost úkrytu: V rohu společné místnosti se nachází socha Neyteri, bývalé alfy Sarumenské smečky. Socha je kamenná, v průběhu let obrostlá mechem. Očka vlčice jsou tvořená zelenými křišťály, navozující dojem, že na Sarumenský hvozd dohlíží a drží nad ním svou ochranou tlapku. Na hrudi vlčice vyrůstá krásná rudá křišťálová růže, kterou tu po smrti zanechala její dcera – Darkie. Okolí sochy je pokryto mechovou pokrývkou, posetou malými květinkami, kterou tu zanechala Darkie. Socha na členy smečky působí uklidňujícím dojmem, tudíž v úkrytu vždy panuje příjemná atmosféra. Kdo sochu vytvořil? Sama Neyteri. Po své smrti se stala patronkou lesa, spolu se svou dcerou Darkií. Obě k hvozdu a jeho obyvatelům chovali tolik lásky, že jej odmítaly opustit a na hvozd spolu dodnes dohlíží.



Úkryt obývá: Sarumenská smečka

Správce úkrytu: Maple

Schváleno: