Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když si mě Suerte všiml, začal mávat ocasem. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem mávat automaticky ocáskem taky. Zajíce jsem pustila, aby mi tentokrát bylo lépe rozumět a sledovala jak si Suerte ulehl spolu se zajícem v tlapkách. Suerte působil z lovu velmi nadšeně. To samozřejmě já také, lov mě velmi bavil a ráda se proběhnu, ale dělalo mi radost ho vidět zase šťastného. Ze začátku vypadal docela smutně. Třeba mu to toulání zlepšilo náladu. Přece jen je fajn zažít něco nového, než žít pořád ten stejný život na stejném místě. Doufala jsem, že mu ten úsměv nezmizí, i když bude zpět ve smečce. A jestli ano tak ho budu muset na chvíli ukradnout na menší vycházku. Na jeho odpověď jsem se jen usmála od ucha k uchu.
Ulehla jsem nedaleko Suerta a zajíce si chvíli prohlížela. „Dobrou chuť, Suerte,“ popřála jsem mu taky a pustila se do jídla. Byl skvělý, ale myslím, že by mi chutnal i malý hlodavec, protože jsem měla už opravdu hlad. Se Suertem jsem to víceméně ignorovala, asi protože jsem se dobře bavila. Ale při pohledu na zajíce se mi žaludek ozval.
Suerte dojedl dřív, takže se rozhlédl a nakonec promluvil na mě. Rychle jsem polkla sousto a měla zatím čas si to trochu promyslet. „Asi se vydám někam za nose. Neznám to tu, takže si nejsem úplně jistá. Ale vím jistě, že se budu vracet k tomu lesu, kde jsme se setkali. A i tomu rudému jezeru,“ pronesla jsem své plány a olízla si tlamu. „Jakou máš vlastně ve smečce funkci?“ zeptala jsem se ho. Docela mě to zajímalo. Než ale stihl něco říci, ukousla jsem si další sousto a s chutí začala přežvykovat.

Dokonalý protějšek

Má ideální partie?
Ale to je nemilé!
Velmi ráda se vám přiznám,
rysů mám hned celý seznam.

Měl by milý, vtipný být,
věrný a prioritou rodina,
pro své děti hrdina,
o takovém si nechám snít.

V oblibě mít toulání,
žádné velké courání,
šli by jsme svět objevovat,
nemít v plánu zpomalovat.

Být mi vždycky nablízku,
hned u mého kožíšku.
Rozumět si přeci skvěle,
to si troufám říci směle.

Suerte na mou odpověď vyrazil dál do lesa a rozhlížel se, jako by už tady chtěl lovit. Takže ano. Lov se tedy asi odehraje zde.Jako by věděl, nad čím přemýšlím, začal mluvit o tom, jak tohle prostředí není úplně ideální. Dokonce mě ujistil, že má i náhradní plán. Nezpochybňovala jsem jeho rozhodnutí. Zná to tu rozhodně líp než já a ví přece, co dělá. Navíc zněl velmi optimisticky, proto jsem neměla důvod o pochybnostech jen uvažovat. Jen jsem na jeho odpověď přikývla a dodala: „Dobře.“ Pokusila jsem se také o lehký úsměv.
Suerte nás dovedl téměř k hranicím lesa. Stromy tu už nebyly tak hustě u sebe, proto už to vypadalo pro lov slibněji. Suerte se zastavil a následně se přikrčil k zemi, kde nasál pachy naší budoucí svačinky. Jen jsem ho sledovala a čekala na pokyny. A dočkala jsem se. Plán zněl, že se rozdělíme a ulovíme si každý pro sebe. Takhle mi to vyhovovalo. Když se zmínil o volání o pomoc, přikývla jsem a také se přikrčila, abych zjistila, co vše se tu dá najít. Jediné co jsem ale ucítila byli ušáci. Pochybuju, že budu potřebovat se zajíčky. Jsou sice rychlí, ale po zimě pěkně zesláblí. Sice jsme se Suertem cestovali, ale jsem mladá a navíc klidná chůze není nijak zvláště náročná. Proto mám oproti svačině nějaké plus. „Schválně kdo tu bude dřív,“ prohodila jsem a rozeběhla se k místu, kde jsem cítila pach.
Zahlédla jsem nedaleko zajíčka, proto jsem se rychle přikrčila a čekala, jestli si mě všiml. Působil, že netuší, že ho nedaleko sledují dvě zlaté oči vlka, který má v plánu ho zabít. Začala jsem se pomalu plížit, dávala si pozor, aby se neozvalo ani šustnutí a když jsem usoudila, že jsem dost blízko, vyběhla jsem k němu. Zajíček nebyl úplně hloupý. Vyběhl a začal kličkovat mezi stromy. Kličkování mi nedělalo problém, naopak mě to bavilo. Po chvíli běhu jsem ho dohnala, chňapla do tlamy a stiskla. Chvíli sebou cukal a pak bylo po všem. Rozhlédla jsem se po Suertovi. Vypadal, že už své jídlo také má, proto jsem se k němu se svým úlovkem rozběhla. „Nedopadlo to úplně špatně,“ zahuhlala jsem se zajícem v tlamě a pousmála se.

// V pohodě c:

<< Ježčí mýtina (kolem Maharu)

Stále jsme se drželi při okraji jejich hranit dostatečný kus dál, abychom zbytečně neprovokovali ty, kteří to území obývají. Nerada bych se zapletla do nějaké rvačky. Konflikty, které končí násilím, se mi opravdu hnusily, proto jsem se jim snažila vyhnout. Nakonec jsme dorazili někam, kde se Suerte zastavil a otočil se na mne. To už jsme tu? Tak brzo? Říkal že tam už budeme, ale stejně je to moc brzo... Ale ne, mýlila jsem se. Hned na to se mě zeptal, jestli nemám hlad. Chvíli jsem nevěděla, proč najednou zmiňuje jídlo. Třeba mu pořádně vyhládlo a potřebuje se na cestu posilnit. Ale proč, když už to má být jen kus? Nebo se to jen snaží prodlužovat? To by bylo hezké, pomyslela jsem si. "Docela jo. Už je to nějaká doba, co jsem něco snědla."
Suerte nato vysvětlil, že se tu dají ulovit zajíci. Při té představě už se mi začaly sbíhat sliny. Opravdu bych si teď dala kousek masa. "To nevadí, každý se počítá," řekla jsem. Po zimě to nikdy není žádná sláva, ale lepší něco než nic.
Terén ale moc pro lov nepůsobil. Byla by to pěkná honička mezi všemi těmi stromy, než bychom vůbec nějakého ušáka chňapli. Ale budou zesláblí, takže šanci stále máme.
Třeba by lov trval docela dlouho, takže bychom se nemuseli hned vydat na cestu. Netušila jsem, proč Suerta napadl lov, ale nestěžovala jsem si. Čím déle s ním budu moct být, tím líp. Vlastně jsem doufala, že ho napadne ještě nějaká záminka, proč bychom se měli na chvíli vzdát našeho původního plánu.
Třeba ale nechce lovit tady, ale někde o kus dál, jen si ujasňuje, jestli má cenu tam chodit. Do hlavy mu nevidím, proto jen třeba ťápám nesmysly. Určitě je magie, která umožňuje číst myšlenky. Zajímalo by mě, jestli je to víc užitečné, než zajímavé. Protože stále vědět, na co daný vlk myslí a nemuset stále jen bádat, co by to tak mohlo být, musí být něco neuvěřitelného. Pozná to ale ten, kterému jsou myšlenky čteny? V magiích jsem se vážně moc nevyznala. Znala jsem jen základní magie živlů, ale to snad každý. Co se týče ostatních magií, většinou jsem ty, kteří se o tom se mnou snažili bavit, odbila. O to víc pro mě byl Suerte zvláštní, jeho povídání jsem s nadšením poslouchala, ani mě nenapadlo mu skočit do řeči a rychle změnit téma. Mohla jsem, ale neudělala jsem to.

<< Řeka Tanebrae

Začínala jsem uvažovat, kudy se asi vydám pak. Až Suerte dojde zpět ke svým a já zůstanu sama. Vrátím se zpět? To asi úplně nepůjde, když jsme museli přejít přes řeku. A jelikož nemám schopnosti s magiemi jako Suerte, takovými kouzly si asi nepomůžu. Díky němu mi vlastně docházelo, jak důležitý magie dokáže být. Byla jsem vážně vděčná, že mám jako průvodně někoho tak schopného. Cestování pak bylo mnohem snazší, i když ho to muselo stát spousty energie, což mě vážně mrzelo.
Když jsme stále postupovali kupředu, došli jsme až na louku. Na tomto místě jsem zatím nic zajímavého nevypozorovala. To ale neznamenalo, že se mi nějak nelíbila. Bylo to tu krásné, jako všude v Gallirei. Kdybych tu byla delší dobu, určitě bych zde našla hned několik zajímavých věcí, které má pouze tahle nížina. Třeba se sem ještě vrátím a budu mít možnost se o tom i přesvědčit na vlastní oči.
Po nějaké době jsme se začali přibližovat k lesu. Suerte mi oznámil, že tohle místo patří do teritoria jedné ze zdejších smeček. Opět jsem jen souhlasně pokývla. Nějak jsem neměla náladu se nějak víc vyjadřovat. Tušila jsem, že každým krokem jsem blíž a blíž k tomu, že se vydáme každý svou cestou. A to se mi vážně nechtělo. Proto jsem taky byla tak tichá. Snažila jsem se ale působit i přes to stále mile. Vydali jsme se ale kolem hranic smečky, takže by z toho nemusely být nějaké problémy.
Suerte řekl, že tam za chvíli budeme. Věděla jsem to, ale stejně mě to zabolelo. Stáhla jsem uši i ocas a zaryla pohledem do země. Jen mě to vážně moc mrzelo.

Východní Hvozd (okolo Maharu) >>

<< Ohnivé jezero

Pomalu, ale jistě jsme postupovali kupředu. Tentokrát jsme se od jezera napojili na řeku, kde jsme šli dál. Byla opravdu zvláštní, stejně prapodivně zbarvená, jako bylo to jezero. Ale nebyla rudá, jen inkoustově černá, což mi docela nahánělo respekt. Dokonce i Suerte mi připomněl, abych ani z této vody nezkoušela pít. Začínalo mi připadat, že je tu spousta zdrojů vody nepitná. Díky této myšlence jsem se pak vrátila k tomu, že jsem už na tomto území pila z jedné řeky, snad nebyla ničím špatná. Necítila jsem se následně nijak zle, tak snad se nic nestalo. Divný pocit mi ale zůstal ležet v žaludku. Na Suertovu připomínku jsem kývla hlavou a stále ho následovala. Z podivné řeky jsem ale nemohla spustit zrak.
Nakonec jsme došli na místo, kde bylo asi na čase změnit směr. Proto jsem se zastavila a čekala, co bude následovat. Suerte ale šikovně vymyslel způsob, jak nás dostat přes řeku. Použil svou magii a já opět s údivem sledovala. Vytvořil z kořenů most. Stále jsem si na tyhle čáry nemohla zvyknout. Bylo to úžasné. Hned po tom mne povzbudil, abych šla první. Jistě, mohl mě tímto lehkým gestem využít pro zkoušku, zda je most pevný, ale tohle mi k Suertovi absolutně nesedělo. Prostě je galantní. Navíc jsem důvěřovala v jeho schopnosti a tak bez váhání a s úsměvem přešla na druhou stranu. Jakmile jsem byla zase na pevnině, ohlédla jsem se, jestli přešel i on v pořádku. "Děkuji," poděkovala jsem s úsměvem za toto galantní jednání a pousmála se. Pak jsme se hned vydali opět na cestu.

Ježčí mýtina >>

// to se stává :)

Když zase zmínil to, že jsme na sebe doslova natrefili, začala jsem se zase smát. Prostě to bylo vtipné, jak osud dokáže udělat divy. Rozhodně jsem za tu hloupost byla vděčná. Nebýt toho, vůbec bych se se Suertem nebavila a poklidně bychom se minuli. A já bych byla stále sama. Znělo to hrozně. Možná pro někoho ne, ale já jsem prostě společenská. Potřebuji někoho, s kým trávit čas a smát se. A právě toho jsem teď našla.
Suerte zmínil spousty zajímavých míst, které mají v okolí území smečky. Na to jsem automaticky začala vrtět ocáskem. Prostě to znělo skvěle. Cestování samo o sobě miluju, ale ještě s dobrým kamarádem? Zní to prostě báječně. Třeba tam mají nějaký ten zajímavý les, o kterém se zmiňoval. Nebo něco ještě lepšího a kouzelnějšího. Už teď jsem se nemohla dočkat. Jen mě děsil fakt, že nevím, kdy se zase potkáme. Podle toho co Suerte řekl, Gallirea je obrovská. Za ty roky co už tu je si ji ani pořádně neprošel. A já přece nezůstanu na jednom místečku. To mi nepasovalo. Ale když si osud našel cestu, abychom se potkali, najdeme si cestu znovu. Upřímně jsem doufala, že to bude dřív, než později. Třeba do sebe příště taky narazíme. Bylo by to docela vtipné. Ale kdyby to trvalo dlouho, určitě si ho najdu. Věřila jsem tomu.
Suerte vypadal, že ho můj návrh překvapil. Docela mě udivovalo, že ho stále překvapuje to, že jsem teď jak jeho ocásek. Neustále se za ním budu táhnout, dokud to bude možné. Dobrých přátel si já opravdu cením a ráda si je držím u sebe. Takové přece jen tak nenajdu, proto je třeba si jich opravdu vážit. Ale pravděpodobně ho to potěšilo, protože začal také mávat ocáskem. Nakonec to i vyslovil, proto jsem se v tom utvrdila a úsměv mu oplatila.
Když řekl, že to vezmeme jinou cestou, nadšeně jsem kývla, protože to bude aspoň něco nového. Sice si to tam pořádně nebudu moct prohlédnout, ale pořád se to počítá. Vydal se kolem jezera, tak jsem ho automaticky hned následovala a spokojeně si vedle něj ťapkala. Vážila jsem si toho, že s tím můžu být ještě chvíli.

>> Řeka Tanebrae

Doufala jsem, že mou zmínku o smečce jen zahodí za hlavu a půjdeme zase zkoumat, ale nastal pravý opak. Když opravdu přiznal, že by se měl asi vrátit, sklopila jsem ouška a zadívala se na zem. Nechtěla jsem, aby odešel. Bylo moc brzo. Se společností utíkal čas tak rychle! A ještě k tomu s ním.
Stále jsem koukala na své packy a přemítala, jak se tomu vyhnout. Když v tom promluvil. Pohlédla jsem na něj a usmála se od ucha k uchu a začala vrtět ocáskem. Opravdu mi tím udělal velkou radost. „To ty taky. Jsem opravdu strašně vděčná, že jsem měla možnost na tebe natrefit a poznat tě,“ řekla jsem. Myslela jsem vážně každé slovo. Kdyby nebylo jeho, musela bych se toulat sama. A jelikož jsem potkala jen jednu vlčici, která úplně přátelská nebyla, asi bych to tu po čase vzdala a odešla. Teď mám důvod zůstat, když jsem si tu našla kamaráda. A dobrého kamaráda.
Když mi navrhl, že bych se mohla stavit na jejich území, nadšeně jsem kývla hlavou. „Moc ráda, určitě se stavím.“ Bylo vidět, že si nebyl zcela jistý tím, jak bych zareagovala a tak lehce znervózněl. Nebyl důvod. Považovala jsem ho jako jednoho ze svých lepších přátel, proto určitě budu chtít ho zase vidět. „Třeba bychom pak mohli jít zkoumat okolí. Bylo by to super,“ navrhla jsem mu. Vlastně už teď jsem se těšila, až ho zase uvidím.
Chvíli jsem se odmlčela a pak svou myšlenku vyslovila nahlas. "Moc děkuju. Za všechno," usmála jsem se. "Že jsi se mnou trávil čas, prozradil mi něco nového a ukázal mi to tu." Možná bych na tohle místečko časem narazila, ale trvalo by to asi hrozně dlouho. Možná bych ho ani nenašla, kdo ví? Byla jsem mu za to všechno moc vděčná.
"Chceš se alespoň projít zpět, abys to neměl daleko a nešel sám?" zeptala jsem se ho. Spíš jsem se držela každé příležitosti s ním být, dokud to šlo.

// Od pátku odpoledne až do neděle ráno u nás bude návštěva, takže aktivita 0% . Do té doby budu mít čas, dokonce můžu odepsat i ze školy :) Když tak bych se pokusila rychle odepsat i o víkendu, ale nic nezaručuji.

Téma se tentokrát drželo Suertovy ozdoby. Zjevně nebyl úplně nadšený, že ji musí nosit na noze, ale nijak zvláště mu nevadilo. Byla opravdu zvláštní, ale pěkná. Asi bych to cítila stejně, kdyby se mě jen tak chytla taková věcička. Určitě to musí být nezvyk to stále cítit na noze… Když jsem tak sledovala jeho náramek, tak mě napadlo, že má vlastně stejnou barvu, jako jeho oči. To na tom bylo opravdu zvláštní. Třeba to byl osud. Má vůbec taková věcička využití? Docela jsem o tom ale pochybovala.
Následně mi popsal, jaké to bylo, když to první dny nosil. Na vše jsem jen kývala hlavou, že tomu rozumím. Chápala jsem to. Dokázala jsem si představit, jak prapodivný pocit musel mít. Třeba má i víc vlků na tomto území takové štěstí, jako Suerte a nosí si na sobě nějaké zvláštní věci.
Když jsem se tak rozhlédla a koukala na jezero, uvědomila jsem si, že už nějakou dobu tu zase stojíme. „Nepůjdeme se projít ještě dál? Nebo už se budeš muset vrátit?“ zeptala jsem se ho. Je fakt, že jsme spolu už byli pěkně dlouho a možná už se o něj budou ve smečce bát. Ale dalším touláním se společností bych neopovrhla.

// Tento týden nějak nebudu mít čas, tak jsem jen na rychlo něco vymyslela... Omlouvám se za opoždění :/

Čekala mne další úžasná ukázka od Suerta. Tentokrát se vznesl do vzduchu. Udiveně jsem ho sledovala s pootevřenou tlamou, jak si tam prostě bez problému levituje. Magie dokázala být vážně úžasná, když ji ovládal správný vlk. Obdivovala jsem, co všechno se díky tomu naučil.
Když dosedl na sem, řekl, že tohle je to nejzajímavější co svede. A rozhodně to bylo ohromné. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala, ale nakonec ze sebe dostala pár slov. „Tohle bylo úchvatné!“ Stále jsem nechápala, jak to dělá. Ale něco ve mně mi říkalo, že chci taky umět tak úchvatné věci. Díky Suertovi se snad naučím s magií mít lepší vztah, než doposud. Vidět, co všechno mi můj strach odepírá, mě posunulo o krok dál, i když to byl jen malý krůček, stále se to počítalo. Ještě zmínil tornáda, ale ty opravdu více nahání strach. Byla jsem ráda, že mi ukázal zrovna tohle a stále jsem se ohromeně usmívala.
Docela jsem čekala, že mi ještě něco k mému proslovu o magii poví, ale jen kývl hlavou a mlčel. Tohle byla snad ta nejlepší odpověď, jakou mi mohl dát. Někdy je prostě lepší tichý souhlas, než se dál rýpat v něčem, co se ani zatím nedá vyřešit. Vděčně jsem se pousmála, že se snaží mě pochopit. Určitě měl to samé, jen u něčeho jiného.
Když jsem zmínila jeho ozdobu, lehce packu pozvedl, takže jsem na tu věcičku měla ještě lepší výhled. Byly na ní prapodivné kuličky, které měly různé barvy. Pověděl mi i, jak se mu dostala na tlapku. Byl to zvláštní příběh, ale nepopírala jsem, že by se to mohlo stát. Jen měl štěstí. „A otravuje tě to nějak, nebo jsi za to nakonec vděčný?“ zeptala jsem se, protože zmínil svou snahu se věcičky zbavit.

Když jsem ho poprosila, jestli by mi nepředvedl, co dokáže, začala jsem o své otázce lehce pochybovat. Je to přece jen hloupé plýtvání energií na naprosté hlouposti. Naštěstí mu nevadilo mi něco předvést, dokonce se zdálo, že mu to udělalo radost. Chvíli přemýšlel. Možná nad tím, co mu jde nejlépe, nebo co se dá momentálně předvést. To už nevím, v každém případě si začal prohlížet zemi a já dychtivě čekala, co se bude dít.
Najednou mu pod čumákem vyrostla malinká, ale opravdu překrásná květinka. Úžasem jsem sledovala květ, který byl nádherný a velký. Nevěřícně jsem se ho čumákem dotkla, abych se opravdu přesvědčila, že tu je. A taky byl! „To je úžasné!,“ vydala jsem ze sebe stále ještě ohromeně a podívala se na něj. Hned nabídl, jestli chci vidět ještě něco. Samozřejmě že ano, bylo to prostě neuvěřitelné, co všechno dokázal. Nadšeně jsem pokývla hlavou, ale hned na to dodala rozhodným hlasem: „Ale jen pokud ti to neubere moc energie. Nechci, abys byl unavený.“
Asi můj předešlý proslov působil jako směs všech možných nesmyslů. A asi mé názory na magii byly jen hlouposti, ale nemohla jsem si pomoci. Asi se teprve potřebuji najít a oprostit se od minulosti. Třeba pak budu schopna najít magii, která by mi sedla a byla pro mne jako stvořená. Vím ale, že teď ten moment není. A pravděpodobně dlouho nebude. Chce to čas. „To máš asi pravdu, ale u mé magie si nejsem tak úplně jistá. Vždy mi přišlo, že způsobí víc škody než užitku. Nikdy jsem pořádně neviděla, že by ji někdo využil jinak než k násilí. Tomu já se raději vyhnu,“ pokusila jsem se vysvětlit svůj postoj k magii ohně, ale nepředpokládala jsem, že to pochopí tak, jak to já cítím. Vím, že se pokusí to pochopit, čehož si opravdu cením, ale dokud si to dotyčný nezažije na vlastní kůži, nikdy nemůže vědět, jaké to je.
Stále jsem po oku okukovala krásnou květinu a díky ní si pak všimla něčeho, co mé oko nezaregistrovalo. Suerte měl na noze krásný tyrkysový náramek, nebo co to bylo. „Páni, kde jsi to vzal? Je nádherný,“ řekla jsem a čumákem kývla směrem k jeho pacce. Vždy se mi líbily takové drobnosti.

Chvíli mu trvalo, než mi odpověděl, ale pravděpodobně se potřeboval jen zorientovat. Což vysvětlilo jeho rozhlížení. Hned na to mi zkusil popsat cestu, ale pravděpodobně to pro mě nebude úplně snadné odtušit, když se tu moc nevyznám. V každém případě jsem si cestu zaryla do paměti a nakonec pokývla na souhlas, že rozumím. Sám zhodnotil, že to bude dlouhá cesta, ale že se aspoň projde. Na tu poznámku jsem se pousmála.
Suerte vypadal, že ho položení zrovna téhle otázky opravdu velmi zamrzelo, naštěstí po mém pokusu o napravení celého tohohle nedorozumění a zahnání téhle atmosféry, se na mě usmál. Byla jsem ráda, že je všechno v pohodě. Nerada bych se v tomhle rýpala dýl než bylo zapotřebí.
Vypadalo to, že jsem se opravdu strefila. Musela jsem se lehce pousmát, protože mi tenhle menší úspěch udělal radost. Líbilo se mi, jak měl ke svým magiím opravdu dobrý vztah a cenil si jich. Když mi sdělil, že už mu není magie tak úplně cizí a poměrně dobře ji ovládá, nemohla jsem si odpustit navrhnout menší ukázku. "A nepředvedl bys mi prosím nějakou drobnost, které jsi schopný? Moc prosím," řekla jsem a nahodila štěněcí pohled s úsměvem od ucha k uchu.
Řekl, že nejraději má neviditelnost. Nevěřila bych, že Sue dokáže být i zákeřný. Ale je fakt, že by se s tím dalo zažít spousty zábavy. Musela jsem se nad tím trochu zasmát. Pravděpodobně tu bude magii ovládat každý. A hned několik. Třeba jsem jediný podivín, který nechce tu svou používat.
Hned na to se mě Suerte zeptal. "No, upřímně jsem nad tím už několikrát přemýšlela, ale nějak se nemůžu rozhodnout. Žádná ke mě podle mě moc nesedí. Nebo bych ji asi ani neuměla využít..." přiznala jsem. Třeba jednoho dne najdu magii, která mi bude pasovat.

Asi tedy nějaké výhody nemělo se držet na druhé straně území. Což pro mě bylo docela zarážející. Třeba prostě ví, že se tam drží víc vlků, a tak drží pospolu. Znělo to sice hloupě, ale třeba na tom něco bylo. Nebo jak už zmínil před chvílí Suerte, třeba jsou někteří citlivější. Jeden nikdy neví, co se ostatním honí hlavou. Alespoň jsem věděla, kde se dá najít nějaká společnost. Tahle informace není nikdy k zahození.
Na chvíli nastala chvíle ticha, asi jsme se prostě oba zamysleli, ale nevadilo mi to. Nebylo to takové to klasické trapné ticho, které mám vždy potřebu zničit. Prostě jsem si užívala tepla sálajícího z jezera a jeho nádhernou barvu. I Suerte zhodnotil, že je po takové tuhé zimě nahřátí zapotřebí, nejen pro něj. Na jeho poznámku jsem jenom souhlasně pokývla. A měl pravdu. I já si v teplíčku libovala a cítila, jak mě to nabijí energii.
Suerte pak zmínil fakt, že se sem na jih moc za poslední dobu nedostal. „To je škoda. Ale aspoň, že někdy se můžeš zvednout a projít se,“ řekla jsem a pousmála se. „Máš smečku někde daleko?“ optala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli mi sdělil, kde přibližně se nachází. Začala jsem se zpětně vracet k naší předešlé konverzaci, jestli mi to třeba nedojde. Nedošlo. Nebylo by to tak, že by mi to nepřišlo zajímavé, nebo ho prostě neposlouchala. Jen v tom návalu informací pro mě bylo těžké si zapamatovat všechna ta místa, kde se která smečka nacházela. Nebo mi to prostě neřekl. Netuším.
Když došlo na magii, Suerteho pohled mi hned dokázal, že šeredně lituje své předešlé otázky. Nemusel by ani říct půl slova, abych dokázala odhadnout, co mu probíhá v hlavě. „Ale ne, to je v pohodě,“ lehce jsem se zasmála, abych situaci nadlehčila. Věděla jsem, že to nemyslel špatně. Vždyť ani nemohl vědět, že to pro mě není úplně příjemné téma. Jen se nevinně zeptal na něco, co má spousta vlků společného – vrozenou magii. V jeho případě i získanou.
Upřímně jsem nečekala, že magie bude mít hned 3. „Páni! Předpokládám, že oči máš modré díky vrozené magii, že? Vzduch?,“ hádala jsem. Bylo mi jasné, že se magie dá uplatnit v krizové situaci, jako je sebeobrana nebo útok. Ale že by se to dalo využít i k zahnání nudy? „Pro zahnání nudy ale musíš magii hodně dobře ovládat, nebo ne?“ Třeba to je u některých z jeho magií jiné. „Která je tvá oblíbená?“ Měl to určitě zajímavější, než jedinci, kteří ovládají magii jen jednu. Sue měl hnedle na výběr. Přišlo mi to hodně zajímavé. Třeba jednou získám magii, kterou budu opravdu schopna použít. Ale nějakou, která bude spíše ostatním pomáhat, ne škodit. Taková by byla skvělá.

Suerte mi hned sdělil, kde se podle něj drží nejvíc vlků. „Tak to potom chápu, proč se to tu zdá tak vlkuprázdno. Je to jen nějaká zvláštní náhoda, nebo je to na severu nějaké výhodnější?,“ zeptala jsem se, protože se mi to prostě zdálo až podezřelé. Určitě se na tomhle území drželo spousty vlků, ale proč tady na jihu není ani živáčka, to už mi bylo záhadou.
Stejně mi přišlo zvláštní, kolik vlků se raději drží míst, která znají, než aby se zvedli a zjistili, jestli to někde není lepší nebo zajímavější. Cestování přece není žádná nuda. Proto jsem na jeho poznámku o nezájmu o jejich nudném životě jen nechápavě zavrtěla hlavou. „Někteří asi neumí ocenit svobodu.“
Když mi oznámil, že se sem nedostane často kvůli smečce, trochu mě to zamrzelo. Byla to vážně škoda, být takhle omezovaný smečkou. Obzvláště když sdílí stejné nadšení pro toulání jako já. Ale třeba má pro něj smečka větší význam, co já vím? Sám mi přece řekl ještě v háji, že když se připojil ke smečce tak to byla příjemná změna. Smečka má sice své výhody, ale taky to je něco za něco. „Takže ses sem po dlouhé době vrátil? Aspoň si odpočineš, nabereš energii a zahřeješ se,“ dodala jsem povzbudivě a pousmála se. Přece jen se nedá na všechno koukat negativně. Kdyby sem chodil často, tak by ho to místo třeba omrzelo a nemělo by pro něj takový význam. Takhle pro něj je stále speciální.
Po chvíli mě Suerte oslovil. „Hm?,“ vydala jsem takový ten klasický tázavý tón, abych dala najevo, že mu věnuji pozornost. Zeptal se mě na magii. Ale ne…, pomyslela jsem si. Chvíli jsem mlčela. Nevím, co mi probíhalo v hlavě. Bylo to, jako bych přestal vnímat svět. Pak jsem ale polohlasem odpověděla. „Oheň. Narodila jsem se s magii ohně…“ Začala jsem si připadat divně. Určitě jsem i podle něj začala vypadat divně. Chtělo by to vysvětlení, abych nebyla za podivína. „Ale nerada ji používám… Kvůli jedné nehezké příhodě z dětství.“ Bylo to jako by superhrdina měl hrůzu použít svou vlastní superschopnost. Ironie osudu, řekla bych… Můj strach ze mě díky tomu dělal obyčejného nezajímavého vlka. Ani kožich jsem neměla neobyčejné barvy. Oči jakbysmet.
„Co ty? Jaképak magie ovládáš?“ Pokusila jsem se pousmát, ale moc přirozeně to asi nevypadalo. Ale opravdu mě jeho magie zajímala, jen na svou minulost raději nechci vzpomínat. Třeba měl nějaké zvláštní magie od Života. Nebo už svou vrozenou magii uměl zcela dokonale ovládat, což jsem u ostatních vždy obdivovala. Přidávalo to na hrůzostrašnosti, ale i na kráse. I blesky, tornáda a zemětřesení jsou nádherně děsivá.

Byla příjemná změna pod sebou zase cítit zemi a ne její bílou přikrývku. Opravdu mi to chybělo. Po celou dobu zimy se dalo před sněhem schovat jedině v jeskyních, nebo hodně hustých lesích. V poslední době jsem ale na takový luxus nenarazila, proto jsem si cenila každého okamžiku, kde mě nestudily tlapky.
Nad jeho odpovědí na mou první otázku jsem se trochu pozastavila. Působil na mě dost inteligentně. Samotnou by mě to asi ani nenapadlo, ale když mi to tak vysvětlil, začínalo to dávat smysl. Sice si nebyl jistý, ale mě jeho teorie připadala správná. Jiná pravděpodobná možnost tu asi ani nebyla. Poté co mi sdělil svou teorii o barvě, jsem se zahleděla na jezero. Dávalo by to smysl. Třeba to bude nějaký druh řas. Ty přece na jezerech bývají, ne? Těžko říct. V každém případě tohle místo mělo své kouzlo a mě si to naprosto získalo. Po celou dobu co mi Suerte vysvětloval, jak to asi bude, jsem pokyvovala na souhlas hlavou a s ohromením ho pozorně naslouchala. „Myslím, že máš pravdu. Dávalo by to všechno naprosto smysl,“ zhodnotila jsem nakonec, aby to nevypadalo, že ho poslouchám jen jedním uchem.
Suertův důvod, proč se mu tohle místo líbí, zněl sice docela obyčejně, ale chápala jsem to. „Taky často ocením chvíli o samotě. V tom případě to tu musí být opravdu fajn.“ Samotné se mi na tomhle místě ale líbila jedinečnost tohoto místa. Navíc tu bylo příjemně teplíčko, takže jsem si nemohla na nic stěžovat. Určitě se sem někdy zase půjdu podívat, až budu mít chuť si pročistit hlavu. Suerte ještě zmínil jako důvod svou srst. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Pro něj to tu musí být v zimě ideální. „Chodíš sem často?“