Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Doufala jsem, že mou zmínku o smečce jen zahodí za hlavu a půjdeme zase zkoumat, ale nastal pravý opak. Když opravdu přiznal, že by se měl asi vrátit, sklopila jsem ouška a zadívala se na zem. Nechtěla jsem, aby odešel. Bylo moc brzo. Se společností utíkal čas tak rychle! A ještě k tomu s ním.
Stále jsem koukala na své packy a přemítala, jak se tomu vyhnout. Když v tom promluvil. Pohlédla jsem na něj a usmála se od ucha k uchu a začala vrtět ocáskem. Opravdu mi tím udělal velkou radost. „To ty taky. Jsem opravdu strašně vděčná, že jsem měla možnost na tebe natrefit a poznat tě,“ řekla jsem. Myslela jsem vážně každé slovo. Kdyby nebylo jeho, musela bych se toulat sama. A jelikož jsem potkala jen jednu vlčici, která úplně přátelská nebyla, asi bych to tu po čase vzdala a odešla. Teď mám důvod zůstat, když jsem si tu našla kamaráda. A dobrého kamaráda.
Když mi navrhl, že bych se mohla stavit na jejich území, nadšeně jsem kývla hlavou. „Moc ráda, určitě se stavím.“ Bylo vidět, že si nebyl zcela jistý tím, jak bych zareagovala a tak lehce znervózněl. Nebyl důvod. Považovala jsem ho jako jednoho ze svých lepších přátel, proto určitě budu chtít ho zase vidět. „Třeba bychom pak mohli jít zkoumat okolí. Bylo by to super,“ navrhla jsem mu. Vlastně už teď jsem se těšila, až ho zase uvidím.
Chvíli jsem se odmlčela a pak svou myšlenku vyslovila nahlas. "Moc děkuju. Za všechno," usmála jsem se. "Že jsi se mnou trávil čas, prozradil mi něco nového a ukázal mi to tu." Možná bych na tohle místečko časem narazila, ale trvalo by to asi hrozně dlouho. Možná bych ho ani nenašla, kdo ví? Byla jsem mu za to všechno moc vděčná.
"Chceš se alespoň projít zpět, abys to neměl daleko a nešel sám?" zeptala jsem se ho. Spíš jsem se držela každé příležitosti s ním být, dokud to šlo.

// Od pátku odpoledne až do neděle ráno u nás bude návštěva, takže aktivita 0% . Do té doby budu mít čas, dokonce můžu odepsat i ze školy :) Když tak bych se pokusila rychle odepsat i o víkendu, ale nic nezaručuji.

Téma se tentokrát drželo Suertovy ozdoby. Zjevně nebyl úplně nadšený, že ji musí nosit na noze, ale nijak zvláště mu nevadilo. Byla opravdu zvláštní, ale pěkná. Asi bych to cítila stejně, kdyby se mě jen tak chytla taková věcička. Určitě to musí být nezvyk to stále cítit na noze… Když jsem tak sledovala jeho náramek, tak mě napadlo, že má vlastně stejnou barvu, jako jeho oči. To na tom bylo opravdu zvláštní. Třeba to byl osud. Má vůbec taková věcička využití? Docela jsem o tom ale pochybovala.
Následně mi popsal, jaké to bylo, když to první dny nosil. Na vše jsem jen kývala hlavou, že tomu rozumím. Chápala jsem to. Dokázala jsem si představit, jak prapodivný pocit musel mít. Třeba má i víc vlků na tomto území takové štěstí, jako Suerte a nosí si na sobě nějaké zvláštní věci.
Když jsem se tak rozhlédla a koukala na jezero, uvědomila jsem si, že už nějakou dobu tu zase stojíme. „Nepůjdeme se projít ještě dál? Nebo už se budeš muset vrátit?“ zeptala jsem se ho. Je fakt, že jsme spolu už byli pěkně dlouho a možná už se o něj budou ve smečce bát. Ale dalším touláním se společností bych neopovrhla.

// Tento týden nějak nebudu mít čas, tak jsem jen na rychlo něco vymyslela... Omlouvám se za opoždění :/

Čekala mne další úžasná ukázka od Suerta. Tentokrát se vznesl do vzduchu. Udiveně jsem ho sledovala s pootevřenou tlamou, jak si tam prostě bez problému levituje. Magie dokázala být vážně úžasná, když ji ovládal správný vlk. Obdivovala jsem, co všechno se díky tomu naučil.
Když dosedl na sem, řekl, že tohle je to nejzajímavější co svede. A rozhodně to bylo ohromné. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala, ale nakonec ze sebe dostala pár slov. „Tohle bylo úchvatné!“ Stále jsem nechápala, jak to dělá. Ale něco ve mně mi říkalo, že chci taky umět tak úchvatné věci. Díky Suertovi se snad naučím s magií mít lepší vztah, než doposud. Vidět, co všechno mi můj strach odepírá, mě posunulo o krok dál, i když to byl jen malý krůček, stále se to počítalo. Ještě zmínil tornáda, ale ty opravdu více nahání strach. Byla jsem ráda, že mi ukázal zrovna tohle a stále jsem se ohromeně usmívala.
Docela jsem čekala, že mi ještě něco k mému proslovu o magii poví, ale jen kývl hlavou a mlčel. Tohle byla snad ta nejlepší odpověď, jakou mi mohl dát. Někdy je prostě lepší tichý souhlas, než se dál rýpat v něčem, co se ani zatím nedá vyřešit. Vděčně jsem se pousmála, že se snaží mě pochopit. Určitě měl to samé, jen u něčeho jiného.
Když jsem zmínila jeho ozdobu, lehce packu pozvedl, takže jsem na tu věcičku měla ještě lepší výhled. Byly na ní prapodivné kuličky, které měly různé barvy. Pověděl mi i, jak se mu dostala na tlapku. Byl to zvláštní příběh, ale nepopírala jsem, že by se to mohlo stát. Jen měl štěstí. „A otravuje tě to nějak, nebo jsi za to nakonec vděčný?“ zeptala jsem se, protože zmínil svou snahu se věcičky zbavit.

Když jsem ho poprosila, jestli by mi nepředvedl, co dokáže, začala jsem o své otázce lehce pochybovat. Je to přece jen hloupé plýtvání energií na naprosté hlouposti. Naštěstí mu nevadilo mi něco předvést, dokonce se zdálo, že mu to udělalo radost. Chvíli přemýšlel. Možná nad tím, co mu jde nejlépe, nebo co se dá momentálně předvést. To už nevím, v každém případě si začal prohlížet zemi a já dychtivě čekala, co se bude dít.
Najednou mu pod čumákem vyrostla malinká, ale opravdu překrásná květinka. Úžasem jsem sledovala květ, který byl nádherný a velký. Nevěřícně jsem se ho čumákem dotkla, abych se opravdu přesvědčila, že tu je. A taky byl! „To je úžasné!,“ vydala jsem ze sebe stále ještě ohromeně a podívala se na něj. Hned nabídl, jestli chci vidět ještě něco. Samozřejmě že ano, bylo to prostě neuvěřitelné, co všechno dokázal. Nadšeně jsem pokývla hlavou, ale hned na to dodala rozhodným hlasem: „Ale jen pokud ti to neubere moc energie. Nechci, abys byl unavený.“
Asi můj předešlý proslov působil jako směs všech možných nesmyslů. A asi mé názory na magii byly jen hlouposti, ale nemohla jsem si pomoci. Asi se teprve potřebuji najít a oprostit se od minulosti. Třeba pak budu schopna najít magii, která by mi sedla a byla pro mne jako stvořená. Vím ale, že teď ten moment není. A pravděpodobně dlouho nebude. Chce to čas. „To máš asi pravdu, ale u mé magie si nejsem tak úplně jistá. Vždy mi přišlo, že způsobí víc škody než užitku. Nikdy jsem pořádně neviděla, že by ji někdo využil jinak než k násilí. Tomu já se raději vyhnu,“ pokusila jsem se vysvětlit svůj postoj k magii ohně, ale nepředpokládala jsem, že to pochopí tak, jak to já cítím. Vím, že se pokusí to pochopit, čehož si opravdu cením, ale dokud si to dotyčný nezažije na vlastní kůži, nikdy nemůže vědět, jaké to je.
Stále jsem po oku okukovala krásnou květinu a díky ní si pak všimla něčeho, co mé oko nezaregistrovalo. Suerte měl na noze krásný tyrkysový náramek, nebo co to bylo. „Páni, kde jsi to vzal? Je nádherný,“ řekla jsem a čumákem kývla směrem k jeho pacce. Vždy se mi líbily takové drobnosti.

Chvíli mu trvalo, než mi odpověděl, ale pravděpodobně se potřeboval jen zorientovat. Což vysvětlilo jeho rozhlížení. Hned na to mi zkusil popsat cestu, ale pravděpodobně to pro mě nebude úplně snadné odtušit, když se tu moc nevyznám. V každém případě jsem si cestu zaryla do paměti a nakonec pokývla na souhlas, že rozumím. Sám zhodnotil, že to bude dlouhá cesta, ale že se aspoň projde. Na tu poznámku jsem se pousmála.
Suerte vypadal, že ho položení zrovna téhle otázky opravdu velmi zamrzelo, naštěstí po mém pokusu o napravení celého tohohle nedorozumění a zahnání téhle atmosféry, se na mě usmál. Byla jsem ráda, že je všechno v pohodě. Nerada bych se v tomhle rýpala dýl než bylo zapotřebí.
Vypadalo to, že jsem se opravdu strefila. Musela jsem se lehce pousmát, protože mi tenhle menší úspěch udělal radost. Líbilo se mi, jak měl ke svým magiím opravdu dobrý vztah a cenil si jich. Když mi sdělil, že už mu není magie tak úplně cizí a poměrně dobře ji ovládá, nemohla jsem si odpustit navrhnout menší ukázku. "A nepředvedl bys mi prosím nějakou drobnost, které jsi schopný? Moc prosím," řekla jsem a nahodila štěněcí pohled s úsměvem od ucha k uchu.
Řekl, že nejraději má neviditelnost. Nevěřila bych, že Sue dokáže být i zákeřný. Ale je fakt, že by se s tím dalo zažít spousty zábavy. Musela jsem se nad tím trochu zasmát. Pravděpodobně tu bude magii ovládat každý. A hned několik. Třeba jsem jediný podivín, který nechce tu svou používat.
Hned na to se mě Suerte zeptal. "No, upřímně jsem nad tím už několikrát přemýšlela, ale nějak se nemůžu rozhodnout. Žádná ke mě podle mě moc nesedí. Nebo bych ji asi ani neuměla využít..." přiznala jsem. Třeba jednoho dne najdu magii, která mi bude pasovat.

Asi tedy nějaké výhody nemělo se držet na druhé straně území. Což pro mě bylo docela zarážející. Třeba prostě ví, že se tam drží víc vlků, a tak drží pospolu. Znělo to sice hloupě, ale třeba na tom něco bylo. Nebo jak už zmínil před chvílí Suerte, třeba jsou někteří citlivější. Jeden nikdy neví, co se ostatním honí hlavou. Alespoň jsem věděla, kde se dá najít nějaká společnost. Tahle informace není nikdy k zahození.
Na chvíli nastala chvíle ticha, asi jsme se prostě oba zamysleli, ale nevadilo mi to. Nebylo to takové to klasické trapné ticho, které mám vždy potřebu zničit. Prostě jsem si užívala tepla sálajícího z jezera a jeho nádhernou barvu. I Suerte zhodnotil, že je po takové tuhé zimě nahřátí zapotřebí, nejen pro něj. Na jeho poznámku jsem jenom souhlasně pokývla. A měl pravdu. I já si v teplíčku libovala a cítila, jak mě to nabijí energii.
Suerte pak zmínil fakt, že se sem na jih moc za poslední dobu nedostal. „To je škoda. Ale aspoň, že někdy se můžeš zvednout a projít se,“ řekla jsem a pousmála se. „Máš smečku někde daleko?“ optala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli mi sdělil, kde přibližně se nachází. Začala jsem se zpětně vracet k naší předešlé konverzaci, jestli mi to třeba nedojde. Nedošlo. Nebylo by to tak, že by mi to nepřišlo zajímavé, nebo ho prostě neposlouchala. Jen v tom návalu informací pro mě bylo těžké si zapamatovat všechna ta místa, kde se která smečka nacházela. Nebo mi to prostě neřekl. Netuším.
Když došlo na magii, Suerteho pohled mi hned dokázal, že šeredně lituje své předešlé otázky. Nemusel by ani říct půl slova, abych dokázala odhadnout, co mu probíhá v hlavě. „Ale ne, to je v pohodě,“ lehce jsem se zasmála, abych situaci nadlehčila. Věděla jsem, že to nemyslel špatně. Vždyť ani nemohl vědět, že to pro mě není úplně příjemné téma. Jen se nevinně zeptal na něco, co má spousta vlků společného – vrozenou magii. V jeho případě i získanou.
Upřímně jsem nečekala, že magie bude mít hned 3. „Páni! Předpokládám, že oči máš modré díky vrozené magii, že? Vzduch?,“ hádala jsem. Bylo mi jasné, že se magie dá uplatnit v krizové situaci, jako je sebeobrana nebo útok. Ale že by se to dalo využít i k zahnání nudy? „Pro zahnání nudy ale musíš magii hodně dobře ovládat, nebo ne?“ Třeba to je u některých z jeho magií jiné. „Která je tvá oblíbená?“ Měl to určitě zajímavější, než jedinci, kteří ovládají magii jen jednu. Sue měl hnedle na výběr. Přišlo mi to hodně zajímavé. Třeba jednou získám magii, kterou budu opravdu schopna použít. Ale nějakou, která bude spíše ostatním pomáhat, ne škodit. Taková by byla skvělá.

Suerte mi hned sdělil, kde se podle něj drží nejvíc vlků. „Tak to potom chápu, proč se to tu zdá tak vlkuprázdno. Je to jen nějaká zvláštní náhoda, nebo je to na severu nějaké výhodnější?,“ zeptala jsem se, protože se mi to prostě zdálo až podezřelé. Určitě se na tomhle území drželo spousty vlků, ale proč tady na jihu není ani živáčka, to už mi bylo záhadou.
Stejně mi přišlo zvláštní, kolik vlků se raději drží míst, která znají, než aby se zvedli a zjistili, jestli to někde není lepší nebo zajímavější. Cestování přece není žádná nuda. Proto jsem na jeho poznámku o nezájmu o jejich nudném životě jen nechápavě zavrtěla hlavou. „Někteří asi neumí ocenit svobodu.“
Když mi oznámil, že se sem nedostane často kvůli smečce, trochu mě to zamrzelo. Byla to vážně škoda, být takhle omezovaný smečkou. Obzvláště když sdílí stejné nadšení pro toulání jako já. Ale třeba má pro něj smečka větší význam, co já vím? Sám mi přece řekl ještě v háji, že když se připojil ke smečce tak to byla příjemná změna. Smečka má sice své výhody, ale taky to je něco za něco. „Takže ses sem po dlouhé době vrátil? Aspoň si odpočineš, nabereš energii a zahřeješ se,“ dodala jsem povzbudivě a pousmála se. Přece jen se nedá na všechno koukat negativně. Kdyby sem chodil často, tak by ho to místo třeba omrzelo a nemělo by pro něj takový význam. Takhle pro něj je stále speciální.
Po chvíli mě Suerte oslovil. „Hm?,“ vydala jsem takový ten klasický tázavý tón, abych dala najevo, že mu věnuji pozornost. Zeptal se mě na magii. Ale ne…, pomyslela jsem si. Chvíli jsem mlčela. Nevím, co mi probíhalo v hlavě. Bylo to, jako bych přestal vnímat svět. Pak jsem ale polohlasem odpověděla. „Oheň. Narodila jsem se s magii ohně…“ Začala jsem si připadat divně. Určitě jsem i podle něj začala vypadat divně. Chtělo by to vysvětlení, abych nebyla za podivína. „Ale nerada ji používám… Kvůli jedné nehezké příhodě z dětství.“ Bylo to jako by superhrdina měl hrůzu použít svou vlastní superschopnost. Ironie osudu, řekla bych… Můj strach ze mě díky tomu dělal obyčejného nezajímavého vlka. Ani kožich jsem neměla neobyčejné barvy. Oči jakbysmet.
„Co ty? Jaképak magie ovládáš?“ Pokusila jsem se pousmát, ale moc přirozeně to asi nevypadalo. Ale opravdu mě jeho magie zajímala, jen na svou minulost raději nechci vzpomínat. Třeba měl nějaké zvláštní magie od Života. Nebo už svou vrozenou magii uměl zcela dokonale ovládat, což jsem u ostatních vždy obdivovala. Přidávalo to na hrůzostrašnosti, ale i na kráse. I blesky, tornáda a zemětřesení jsou nádherně děsivá.

Byla příjemná změna pod sebou zase cítit zemi a ne její bílou přikrývku. Opravdu mi to chybělo. Po celou dobu zimy se dalo před sněhem schovat jedině v jeskyních, nebo hodně hustých lesích. V poslední době jsem ale na takový luxus nenarazila, proto jsem si cenila každého okamžiku, kde mě nestudily tlapky.
Nad jeho odpovědí na mou první otázku jsem se trochu pozastavila. Působil na mě dost inteligentně. Samotnou by mě to asi ani nenapadlo, ale když mi to tak vysvětlil, začínalo to dávat smysl. Sice si nebyl jistý, ale mě jeho teorie připadala správná. Jiná pravděpodobná možnost tu asi ani nebyla. Poté co mi sdělil svou teorii o barvě, jsem se zahleděla na jezero. Dávalo by to smysl. Třeba to bude nějaký druh řas. Ty přece na jezerech bývají, ne? Těžko říct. V každém případě tohle místo mělo své kouzlo a mě si to naprosto získalo. Po celou dobu co mi Suerte vysvětloval, jak to asi bude, jsem pokyvovala na souhlas hlavou a s ohromením ho pozorně naslouchala. „Myslím, že máš pravdu. Dávalo by to všechno naprosto smysl,“ zhodnotila jsem nakonec, aby to nevypadalo, že ho poslouchám jen jedním uchem.
Suertův důvod, proč se mu tohle místo líbí, zněl sice docela obyčejně, ale chápala jsem to. „Taky často ocením chvíli o samotě. V tom případě to tu musí být opravdu fajn.“ Samotné se mi na tomhle místě ale líbila jedinečnost tohoto místa. Navíc tu bylo příjemně teplíčko, takže jsem si nemohla na nic stěžovat. Určitě se sem někdy zase půjdu podívat, až budu mít chuť si pročistit hlavu. Suerte ještě zmínil jako důvod svou srst. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Pro něj to tu musí být v zimě ideální. „Chodíš sem často?“

<< Středozemní pláň

Oba jsme se na jaro očividně hodně těšili. A co se týče mě, nešlo hlavně o počasí. Těšila jsem se taky na to, až celá Gallirea rozkvete, všude to bude nádherně zelené a jednoduše to tu úplně ožije. Ta šedobílá krajina už mi připadala po té dlouhé zimě docela nudná.
Když mi Suerte po cestě oznámil, že právě k jeho oblíbenému místečku jdeme tak jsem se začala vážně těšit. Netušila jsem, co to asi bude. Jestli další zajímavý lesík, vyvýšené místo, z kterého půjde vidět na celou Gallireu nebo něco unikátního. Nevědomky jsem začala víc natahovat kroky, protože jsem to už chtěla vidět co nejdřív. Mé zrychlení ale asi nešlo pořádně poznat, protože moje nožky byly ve srovnání se Suertovými krátké. Dokázala jsem být někdy docela nedočkavá. Měla jsem chuť vyzvídat a požadovat aspoň nápovědu, ale nakonec jsem se prostě nechala překvapit.
Zdálo se mi, že se před námi začíná rýsovat nějaký červený flek. Díky sněhu to ale pořádně nešlo poznat, proto jsem se snažila pořádně zaostřit na ten velký červený objekt. Čím víc jsme se blížili, tím víc mi to začínalo připomínat jezero, ale zdálo se mi to jako nesmysl. Nakonec jsem se ale přesvědčila o tom, že to jezero bude. Vlastně to bylo díky Suertovi, který mi řekl, abych z něj raději nepila. Na novou informaci jsem pokývla hlavou na znamení, že beru na vědomí, a když už jsme byli u něj, Suerte mi pověděl něco dalšího. Nevěřícně jsem se na něj koukala. Bylo fakt, že voda nebyla zamrzlá. „Jak je to možné?,“ zmohla jsem se nejdříve jen na tuhle poměrně hloupou otázku. Na nic podobného jsem ještě nenatrefila. Nemluvě o té prazvláštní rudé barvě. „A co způsobuje tu zvláštní barvu?“ V normální situaci bych na něj hrnula jednu otázku za druhou, ale momentálně jsem to objevení musela sama vstřebat. Proto jsem se usadila hned vedle něj a pozorovala zvláštní hladinu.
Nedalo mi to. Musela jsem se přesvědčit na vlastní kůži a tak jsem po chvíli natáhnout pravou packu a namočit ji do vody. Opravdu byla příjemně teplá. Věděla jsem, že Suerte říká pravdu, ale i tak jsem šokovaně hned vytáhla packu z vody. Packu jsem si pak vrátila na původní místo a nadále fascinovaně hleděla na vodu.
"Je to moc krásné místo, chápu proč se ti tu líbí.," řekla jsem a zadívala se Suertovi do očí. "Co vlastně konkrétně se ti na tomhle místě líbí nejvíc?," zeptala jsem se čistě ze zvědavosti.

Suerte působil, že mé povzbuzení vzal vážně k srdci a neignoroval to. Přece jen se všechno nakonec nějak časem samo urovná, lepší je do toho zbytečně neinvestovat moc energie a snahy a jednoduše tomu nechat volný průběh. Aspoň jsem měla takové zkušenosti...
Asi jsem mu nepřipadala jako velká tulačka, protože ho mé prohlášení o životu ve smečce docela překvapilo. Vlastně jsem byla většinu života členem smečky, ale pořád jsem se chodila někam toulat a vracela se mnohdy jen na noc, aby se rodiče nemuseli bát. Jednu dobu se mi dokonce smečka protivila, a tak jsem byla delší dobu mimo naše území a až po té době se vrátila. Ani nevím, jestli mi tulácká povaha zůstane. Třeba budu poté toužit po smečce, nebo se dokonce vrátím se staženým ocasem zpět ke své rodině. Nikdy nevím, co se mi může přihodit. Přece jen, pokud chcete boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. Zdálo se mi, že najednou mluvil tišeji, ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu. „To je správný přístup! Až nebudu schopna pohybu, tak si klidně budu válet zadek ve smečce,“ zasmála jsem se. Bylo fajn, že jsme sdíleli stejný názor na toulání.
Suerte zřejmě také zimu nijak zvlášť nemusí. „Taky doufám. Už se těším, až začne hezky hřát sluníčko a pofukovat jarní větřík.“
„Teď když to tak říkáš tak ti ten slušivý černý kožich vůbec nezávidím,“ řekla jsem po jeho vysvětlení, proč je těžké si u něj vybrat. Nepřišel mi vybíravý, nemohl za kožich, s kterým se narodil. „Vím přesně, co myslíš, tohle mám taky dost ráda,“ řekla jsem a pousmála se.
Na jeho popis, kde moře najdu, jsem jen pokývla hlavou na znamení, že rozumím a poděkovala. Na jeho pokyn jsem se za ním zase rozešla. Tentokrát se mi ale zdálo, že jsem ho stíhala mnohem lépe, takže jsem spokojeně kráčela hned vedle něj a rozhlížela se po okolí, jestli neuvidím něco zajímavého.
"Máš tady nějaké opravdu hodně oblíbené místečko, nebo zákoutí?," nadhodila jsem další směr konverzace, když už jsme byli u toho cestování.

>> ohnivé jezero

<< Třešňový háj

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho spolu takhle budeme cestovat. Ale doufala jsem, že to nebude jen na chvíli. Suerte byl super kamarád, takže by byla škoda, kdyby musel zpátky ke smečce. Zdálo se, že mě určitým magickým způsobem dobíjí pozitivní energií a v jeho přítomnosti se cítím šťastně. Chyběla mi něčí společnost. Cestovat celou dobu sám je docela otrava.
Dozvěděla jsem se, že se úplně s nějakou vlčicí neshodl. Nedal však najevo, že by ho to nějak štvalo. Jen mi přišlo zvláštní, že kvůli nepodstatnému konfliktu odešel. Když mě, ještě když jsem bývala jako mladší ve smečce, někdo naštval, prostě jsem ho pár dnů ignorovala a bavila se s ostatními. Ale je možné, že tohle chování je spíš typické pro vlčice. „To mě mrzí…,“ řekla jsem a stáhla trochu ouška. „Ale myslím, že ses zachoval správně. Určitě se zase usmíříte, věřím tomu. Jen to chce čas.,“ dořekla jsem s lehkým náznakem úsměvu. Dál jsem se v jeho vztazích ve smečce nechtěla pitvat. Určitě to nemohlo být příjemné se takhle dělit s někým docela cizím o něco osobního.
Chtěla jsem trochu pozměnit směr naší konverzace, proto jsem se rozhodla nadhodit zase něco o sobě. Cenila jsem si jeho ochoty mi říct něco o sobě. „Taky jsem odešla ze smečky, abych se toulala.,“ nadhodila jsem a pohodila ocáskem. „Neříkám, že nebylo fajn být ve smečce, ale moc ráda cestuji. Vždycky se dá narazit na krásná místa, nebo i na zajímavé vlky. Připadá mi to jako zajímavější život, než se pořád držet na jednom místě se smečkou.“
Suerte mě ujistil, že má povoleno se na nějakou dobu ze smečky vypařit. Jen mě docela mrzelo, že to bude jen na chvilku. I když ale půjde zpět ke své smečce, určitě se někde zase potkáme. Třeba mezitím prozkoumám víc míst a budu mít co mu povykládat.
Jakmile se Suerte zastavil, automaticky jsem také na místě zkameněla. Opravdu měl namířeno na tuhle pláň. Setřásl ze sebe vločky, které na něj napadaly. Asi bych na jeho místě udělala to samé, ale zdálo se mi to poměrně zbytečné. Sníh stejně padal neustále, takže by to za pár minut bylo jako při starém. Na mém kožichu to ale nebylo tak výrazné, jako třeba u něj. Vlastně se mi to u něj docela líbilo, protože pak připomínal noční oblohu s hvězdičkami. Při té představě jsem se musela trochu pousmát. „Ty vločky ti náhodou sluší. Vypadáš jako by ses třpytil. Jen škoda že tak studí.“, řekla jsem a zvedla hlavu k obloze. Byla ale docela mlha, proto nebylo nic moc vidět. Jen mi začal sníh padat do očí, tak jsem zase směrovala pohled k Suertovi. Nakonec jsem ale usoudila, že bude lepší ze sebe postupně sníh dostávat, než pak vypadat jako pochodující sněhulák. Proto jsem ze sebe také setřásla co největší množství šlo, ale v mé husté srsti se holt některé hezky schovaly a odmítaly mě opustit.
„Jaké roční období máš nejraději? Mě je třeba zima úplně proti srsti, proto mám nejraději začátek podzimu. Všechno se začíná barvit krásnými barvami a přitom je ještě teplíčko.,“ pronesla jsem.
Ale když Suerte zmínil moře, zablýsklo se mi v očkách. „Moře jsem ještě neviděla.,“ přiznala jsem se. „Jen jsem o něm slyšela jako malá. Ale můžeme jít klidně na jih, aby to bylo i pro tebe něco nového. Třeba tam najdeme něco ještě zajímavějšího.,“ navrhla jsem a usmála se. Nechtěla jsem to však rozhodnout sama, proto jsem stále čekala na jeho finální rozhodnutí, případné námitky.

Začínala jsem z toho všeho mluvení mít sucho v krku. K tomu všemu jsem už dlouho nic nepila. Sice ten čas se Suertem docela rychle utekl, určitě jsme tu museli být pěkně dlouho. Nějak jsem ztratila pojem o čase.
Suerte se mě pak zeptal na mou odpověď. „No určitě nejsi nezajímavý. Takže ano, jsi podle mě zajímavý,“ dořekla jsem a usmála se. Ono co si budeme povídat, každý je svým způsobem jedinečný a tím pádem i zajímavý. Jen to z některých víc vyzařuje. Díky jeho povídání jsem se dost dozvěděla a dobře se ho poslouchalo. Vlastně nevidím důvod, proč by někomu měl připadat nezajímavý.
Na jeho narážku jsem se zasmála. „To jsme dva.“ S mým návrhem na procházku souhlasil, takže mé obavy opadly a já se s úlevou pousmála. Myslím, že jsme to oba potřebovali. Navíc i konverzace nebude stejná, když budeme v pohybu. Byla jsem ráda, že mě to napadlo.
Když se postavil a protáhl, udělala jsem to samé. Packy mi docela ztuhly, takže to bylo i zapotřebí. Na jeho pokyn k pohybu a návrh jsem jen pokývla a vydala se hned za ním. Byl ale určitě rychlejší, protože i když šel pomalou chůzí, mé krátké nožky musely jít o něco rychlejší chůzí. Nevadilo mi to ale, raději jít rychleji, než se táhnout jako slimák. Vždycky jsem raději měla rychlost, takže mi tohle tempo vyhovovalo. Celou cestu jsem ale neměla tušení, kam mě to vlastně vede. Díky našemu posezení v háji jsem byla úplně dezorientovaná a tak ho jen slepě následovala, aniž bych si uvědomila, že mě vede tam, kde jsem do háje poprvé vyšla. Jediné co jsem si z toho místa odnesla, byl šílený pocit zimy, protože tam silně vanul vítr. Suerte ale řekl, že se tam rozhodneme, kudy se vydáme pak. Takže jsem mu důvěřovala a nechala ho být tím velkým vůdcem. Navíc se tu vyzná rozhodně víc než já, která po chvíli v háji zapomněla, kterým směrem co je. Připadala jsem si díky tomu docela hloupě.
Díky mému zauvažování jsem ale trochu zpomalila, takže měl Suerte trochu náskok. Všimla jsem si toho až když se ohlížel, jestli ho opravdu následuju. Jedním skokem jsem ho ale dohnala a držela s ním krok. „Copak jsi měl vlastně v plánu, než jsme se potkali?,“ zeptala jsem se ho. „Říkal jsi, že jsi ve smečce, že? Souvisí to nějak s ní? Nebo ses šel prostě projít?,“ dodala jsem ještě.

>> Středozemní pláň
// V pohodě c:

Bylo opravdu divné, že jsem mu plně věnovala svou pozornost a jen tiše poslouchala. Samozřejmě ode mě sem tam padla nějaká otázka, vlastně jich muselo být celkem dost, ale zatím se mi nestalo, že by mě někdo tak upoutal svým přednesem. I když možná ano, ale nepamatovala jsem si to. Nemůžu si přece pamatovat, kdy jsem se díky nějakému vlkovi chovala nějak jinak. Minimálně bych čekala, že to bude někdo z okruhu blízkých přátel a ne vlk, na kterého jsem teprve narazila. Bylo zvláštní, jak jsem se v jeho přítomnosti dokázala uvolnit a chovala se přirozeněji, než kdybych mu neustále skákala do řeči s potřebou se taky zapojit. Je fakt, že mu to takhle mohlo připadat nepříjemné, že mluvil celou dobu jenom on. Ale ani jsem neměla jak se zapojit, když mi tohle téma bylo naprosto cizí. Třeba když na sebe příště natrefíme, tak budu mít vlastní zkušenosti a budeme se moci bavit jiným způsobem.
Až když se rozhlédl po lese jsem si uvědomila, že sama na něj taky celou dobu divně civím, tak jsem se automaticky taky rozhlédla. Poté ale nasadil neutrální výraz a usměvavý Suerte byl ta tam. Docela mě to zamrzelo. Vypadalo to, že jsem ho díky tomu vyvedla z rovnováhy a zase začíná být takový, jakého jsem ho potkala. Ne že by mi to vadilo, ale tím se mi potvrdilo, že ho něco trápí. Kdybych ho znala déle a měla k němu blíže, rozhodně bych mu chtěla nějak pomoci. Ať už si ho vyslechnout co ho trápí, nebo něco spolu podniknout, aby na to zapomněl. Vlastně nějaká ta procházka nebyla ani tak hloupý nápad. Nechám si to rozhodně do zálohy.
Tentokrát položil on otázku mně. Aspoň jsem si nepřišla vlezle. „Vůbec ne. Popravdě jsem se dost nudila a tak jsem si jen procházela les křížem krážem, jestli nenarazím na něco zajímavého. A přece jsem narazila.“, pousmála jsem se na něj. „Kdyby nebylo toho nárazu, právě bychom se tu nebavili a to by aspoň podle mě byla docela škoda.“, pokusila jsem se ho zase uklidnit, aby si to pořád nevyčítal a přitom se stále usmívala.
Nějak mi došlo, že už přestávám mít nápady na nenucenou konverzaci a tak jsem se rozhodla nadhodit můj nápad. „Už tu stojíme nějak dlouho. Nechceš se raději někam projít?“ V ten moment mi to ale vyznělo hodně hloupě. Třeba se se mnou nijak zvláště bavit nechce a doufá, až bude moct odejít a já příjdu s něčím takovým. No… teď už to asi zpět nevezmu… Třeba jsem jenom paranoidní.

Bylo hrozně fajn narazit na někoho, s kým jsem si mohla takhle hezky popovídat. Sice ze začátku nevypadal jako sluníčko, ale teď už se usmíval. Sama bych to do něj od prvního pohledu snad ani neřekla. Působil spíše na bručouna, takže jsem byla mile překvapena.
Podle toho co řekl, tady takhle přátelští byli asi všichni. Což mě sice potěšilo, ale vzpomněla jsem si na vlčici, kterou jsem tu potkala jako první. Třeba si mě s někým spletla… Ale i tak s dotyčným asi neměla dobrý vztah, jak Suerte o všech říká. Určitě jsou tu i výjimky, kterých se tohle netýká. Třeba zrovna ona do toho zapadá.
Pak mi Suerte sdělil, kde se oba nachází. Z toho co ale řekl, jsem odtušila další opravdu zásadní a důležitou informaci. Jmenuje se to tady Gallirea. Páni, zní to tak majestátně a kouzelně. Líbilo se mi to. Přidávalo tomu na kouzlu. A taky mi došel můj šeredný omyl. Jak mě mohlo napadnout, že smrt je samec?! Vždyť to bylo tak jasné. Možná jsem si spíš představila své největší obavy. Bylo to tu zase. Začala jsem slyšet ten příšerný pisklavý zvuk, který mi rval uši. Před očima jsem jen viděla záblesky z té noci. Všude plameny, vražedný pohled toho černého vlka a pak jen tma. To jsem jen za chvíli zavřela oči a zase je otevřela. Byla to opravdu chvilka, takže si Suerte pravděpodobně ani nevšiml. Chvíli trvalo, než se mi vrátil sluch a otravný zvuk zmizel. Snažila jsem se to ignorovat a doufala, že můj omyl nepostřehne.
Ale stejně si toho všiml. Až tak mi to nevadilo. Každý přece dělá chyby. A takhle aspoň vím, že je Suerte všímavý. „Až teď jsem si to uvědomila.“ zasmála jsem se své hlouposti. Pak mi trochu přiblížil, co o ní ví. Takže to nebude pěkná návštěva… pomyslela jsem si trochu vystrašeně. Pozitivní na tom bylo, že zatím nemám v plánu je jít navštívit, takže se nemám čeho bát.
Když mi říkal o tom, který co nabízí, docela mě to zaujalo. Já jsem svou magii nikdy nepoužila. Ani jsem neměla důvod, když se jí bojím. Ale třeba by nebylo špatné se naučit nějaké nové. Zatím jsem se ale bez magie obešla, takže mi to ani nijak nechybělo. Nevadilo mi být nezajímavá. Ale zlepšit se ve fyzických schopnostech není vůbec na škodu. Takže třeba ani nebudu muset navštívit Smrt. To byla fajn novinka. Taky odznaky byly zajímavé. Zářivě modrá? zarazila jsem se. Tady už mě vážně asi nic nepřekvapí. Líbilo se mi ale, jak je Suerte upřímný. Všechno mi dokázal říct na rovinu a neměl potřebu si hrát na nějakého všeznalce.
Je fajn, že se to tu neomrzí. Asi si na něco tak jiného hned tak nezvyknu. Je fakt, že za tu dobu, kterou tu je, si to tu musel projít hned několikrát. Navíc to tu musí být jiné, i když se mění roční období. Určitě to tu nebude pořád stejné. Sám to i řekl, když zmiňoval ty světlušky. Zmiňoval i smečku a to že se k ní přidal. Taky když jsou podle všeho na Gallirei tak přátelští vlci, nevidím důvod, proč by ne. Třeba se jednou taky přidám k nějaké. Jen si to tu chci hezky v klidu projít, abych tu nebyla úplně nová a zmatená.
Ale teď mě to teprve napadlo, takže jsem sebou při té myšlence lehce cukla. „Kam jsi měl vlastně namířeno? Doufám, že jsem tě nějak nezdržela a nekazím ti plány.“ řekla jsem. Kdyby měl ale opravdu na spěch, určitě by neztrácel čas s konverzací s naprosto cizí vlčicí.

Doufala jsem, že mu nebudu připadat jako blázen, když se směji takové hlouposti, jako že mě vyvedl z rovnováhy. Ale reagoval tak, že se začal malilinko usmívat. To mě uklidnilo a zase jsem se uvolnila. Nějak jsem nechápala, proč mi na tom tak záleží. Spousta vlků mě za blázna dávno považovala. Možná mi ten pocit, být v očích někoho šílený, byl proti srsti. A možná mám jen neustálou potřebu na ostatní zapůsobit. Tahle věc ale nebyla úplně má parketa… Byla jsem si vědoma, že když se přehnaně snažím zapůsobit, většinou to kazím. Taky se zde naskytovala možnost, že prostě nechci na novém území udělat špatný první dojem. Jo, to bude určitě ono. Chci začít s čistým štítem.
„Tady je někdo přehnaně skromný.“ řekla jsem, naklonila hlavu lehce do strany a usmála se. „Jelikož jsi první, na koho jsem tu natrefila, s kým se dalo bavit, určitě jsi to ty.“ dodala jsem ještě k jeho odpovědi. Zdálo se mi, že se začal najednou více usmívat. A jeho úsměv byl opravdu nakažlivý, takže jsem se usmívala zase nazpátek. Vlastně nevím, co by na tom mělo být špatného. Lepší než se na sebe celou dobu mračit, no ne? Takhle je to mnohonásobně příjemnější.
Zdálo se, že rozhodně nejde o nějaké normální lidské duše, jako jsou všichni tady… Byli to něco jako bohové v lidské schránce. Ztělesnění bohové a já si jen tak natrefím na území, kde žijí. Jestli tohle není osud tak už nevím co. pomyslela jsem si. Když mi popisoval, jak oba vypadají, začínala jsem si uvědomovat, jak zajímavý tu bude pobyt. Nevím, proč mě to napadlo zrovna v tuhle chvíli. „Takže se jinými slovy nedají přehlédnout.“ Dodala jsem s lehkým pobavením. Opravdu jsem nikdy neviděla nikoho se zářícími drápy a ocasem, nebo nějakými odznaky. Ale těžko říct, třeba je to tady zcela normální. Odznaky měli maximálně ti, kteří dosáhli plného ovládání své magie. Ale v tomto případě to bude určitě naprosto jiné.
Když řekl, že se s nimi dříve nebo později setkám, nemohla jsem si odpustit a zeptat se. „A přebývají jen na jednom místě, kde se dají zastihnout, nebo se toulají?“ Byla by přece škoda, vědět že tu někde jsou bohové, které třeba zrovna potřebuji, ale někde se cárají. To by opravdu naštvalo. Na druhou stranu koho by bavilo neustále sedět na zadku a čekat, jestli si někdo nepřiběhne říct o magii nebo schopnosti.
Hned na to mi vysvětlil jeho zkušenosti. Díky tomu jsem se vlastně začínala těšit, až ten Život potkám. Nechtěla jsem ale nic uspěchat a stále se v duchu musela uklidňovat. Nemyslím si, že teď, sotva jsem sem došla, je úplně ideální moment na návštěvu Božstva. Samo o sobě to zní jako hloupost. „Proč? Je tak děsivý?“ zeptala jsem se opatrně. Třeba je to přesný opak Života. Strašidelný vlk, který vyděsí smrtelníka, až mu začne šedivět srst. Možná to trochu přeháním…
„A oba mají stejné schopnosti, nebo každý umí něco?“ zeptala jsem se. Bylo asi jasné, že kdyby uměli to samé, každý by chodil za tím přátelským Životem. Spíš jsem se nenápadně ptala, co dokáže který. Ale třeba jsem se šeredně pletla a svými schopnostmi jsou si rovni. Těžko říct. Od toho se taky ptám.
Suerte si začal čistit své bílé tlapky. Vlastně jsem si ani nevšimla, že by je měl nějak ušpiněné. Třeba to prostě dělá ze zvyku, jako to mám já. Po očistě ale dodal, že zažiji nevídané, pokud tu zůstanu. „To věřím. Celé je to jako v pohádce. Byl to pro tebe taky takový šok, když jsi přišel poprvé? Asi se to po určitém čase omrzí, co?“ Začínala jsem si zase připadat otravně. Neustále pokládám jen otázky a očekávám odpovědi. Musí si asi připadat jako u výslechu.