Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Akce se mi moc líbila, proto moc děkuji tlapkám za zrealizování c:
Jinak bych poprosila 5 křišťálů a 10 oblázků ^^

Jak jsem tak Suerta pozorovala, vypadal jako vyměněný. Z daleka to nebyl ten Suerte na začátku, kterého jsem potkala. Ne že by ze začátku nebyl milý a přátelský. To vůbec ne... Jen ho předtím něco hodně hryzalo. Ale asi se ukázalo, že čas opravdu hojí rány. Nebo na to díky cestování, které tak miluje, zapomněl a teď je konečně díky tomu šťastný. Určitě to potřeboval. Byla jsem za tu změnu vděčná.
Po tom co jsem navrhla závody v potápění, celý se rozzářil. Že by mě dokonce napadlo i něco dobrého? Když vyskočil a vyvolal vlku, začala jsem se smát. Nečekala bych, že ho můj nápad tak nadchne. Popošel o kus dál a asi čekal, až začnu.
Došla jsem až k němu a tam se zastavila. "Připraven? Tak teda 3...," přidřepla jsem si. "2...," řekla jsem a vyměřila si vzdálenost. "1...," překročila jsem z jedné přední na druhou a zavrtěla ocasem. Ještě jsem stihla zkontrolovat, jestli Suerte stíhá a vykřikla jsem nadšeně: "TEĎ!" a skočila do vody. Kolem sebe jsem uviděla vodní pěnu z bublinek, jak se hrne k hladině. Pak jsem ale oči raději zavřela, abych si šanci na výhru neukradla.

// To nic, naprosto to chápu c: Sama jsem měla minulý týden dost nacpaný... Doufám že jsem hodně nezdržela...

Chvíľu som čakala, či si aj on uloví rybku, no poprial mi len dobrú chuť a sledoval vodnů hladinu. S úsmevom som mu poďakovala a vrátila se k svojej rybke. Po očku som ho ale sledovala, copak má asi v pláne. Rybka bola chutná, len škoda že bola tak malinká. Zhltla by som ju i v celku, no radšej som si užila jej chuť po malých kúskoch. Inak mi ale chutí nepripadala nejako zvláštne. Proste ryba. Rovnaká, ako kdekoľvek inde. Ryby som nemala až tak v obľube, ale málokedy sa mi naskytne príležitosť si nejakú dať. Radšej sa prebehnem po lúke a budem sa hnať za zajacom, než sa moriť vo vode, kde mi zděžkne kožuch a ide to horšie.
Vďaka môjmu premýšľanie nad rybami som si ani nevšimla, že sa Suerte po hlave vrhol do vody. Doslova. Keby som nevidela špičku jeho chvosta, ako ide ku dnu, myslela by som si, že utiekol. Ostala som len stáť a sledovala som, kedy sa vynorí. Netrvalo to dlho. Vynoril sa, vydýchol zadržaný dych a znovu sa nadýchol. Vyzeral, že sa dobre bavia potápaním. Na jeho reakciu som sa usmiala, zdvihla sa a vošla na úroveň labiek do vody.
Keď priplával k brehu, navrhla som mu niečo, čo by nás snáď mohlo baviť. "Môžeme skúsiť pretekať, kto vydrží pod vodou dlhšie," oznámila som svoj nápad s úsmevom.

Suerte zmínil něco, co mě zarazilo. Ony tu jsou i kouzla? Byla jsem dost zvědavá, jestli se probudí a i já budu mít to štěstí být svědkem toho, co tohle území dokáže. Teď bylo otázkou, jestli ty kouzla byly k dobru, nebo způsobily něco špatného. A bylo to poznat přes celou Gallireu, nebo se to stalo jen na určitém místě? Takové zvláštní věci nebo jevy mě prostě vždy fascinovaly. Bylo to ale dobře? Neměla bych se toho spíš bát, aby sem se zbytečně nedostala do problémů? Asi je zbytečné nad tím uvažovat. Jednou už jsem taková a tohle se asi nikdy nezmění.
Když se můj společník zvedl z písku, vydala jsem se hned za ním. Po cestě mi řekl něco o zdejších rybkách. „To určitě ne. Aspoň to nebude tak snadné,“ řekla jsem s úsměvem a sledovala cestu. Přitom jsem se zamyslela: Jaké tu asi budou ryby? Budou obyčejné, nebo budou mít nějaké zvláštní barvy? Třeba tak rudé, jako bylo tamto jezero. A jak by asi chutnaly? Někdo mi přece kdysi řekl, že jedl rybu, která ani jako ryba nechutnala. Ale třeba lhal. Stejně je to zvláštní. To je jak kdyby mi řekl, že jedl zajíce, co nechutnal jako zajíc, ale jako divočák. Přitom jsem ale sledovala pozorně krajinu. Do teď jsem si ani nevšimla, že ti cizinci odešli. Takže teď jsme měli jezero opravdu jen pro sebe. Nebo jsem snad někoho přehlédla?
Po pár metrech jsme byli asi na místě, protože se Suerte zastavil. Pak to i potvrdil, takže ano, byli jsme tady. Hned na to vešel do vody. Samozřejmě jsem ho okamžitě následovala. Po mém bádání, jak by asi rybky chutnaly, jsem usoudila, že chci nějakou ochutnat. Vyčíhla jsem si místo, kde se mi zdálo, že je ryb docela dost, chvíli jsem tam stála, aby si na mě ryby zvykly, a když se mi začaly motat mezi tlapkami, jednu jsem prostě chňapla, a vyšla na souš, abych si ji mohla v klidu sníst. Podívala jsem se na Suerta, jestli si taky nějakou uloví, nebo začne s hrou, kterou jsem navrhla.

//Omlouvám se že to tak trvalo, internet je tu v poslední době mizerný a vracím se teď hodně pozdě domů, takže na hru většinou nemám myšlenky :c

Po tom co jsem mu sdělila můj důvod útěku od smečky, zamyslela jsem se. Opravdu bylo nezbytné před minulostí utéct? Co by se stalo, kdybych nenašla dost odvahy k útěku? Třeba by to přešlo a našla bych konečně kuráž se všemu postavit. Ale já se nepostavila, jen jsem zbaběle stáhla ocas a opustila svou rodinu. A proč vlastně? Protože nás někdo napadl. Ani to jejich chyba nebyla. A všude se dá najít někdo, který mi bude chtít ublížit.
Ale já měla důvod, přesvědčovala jsem se v duchu, abych si to zase nezačala jen vyčítat. Po opuštění smečky jsem už nebyla tak nesvá, necítila jsem se pořád vyděšeně a neviděla jsem všude jen vzpomínky na ten den. Vlastně mi to pomohlo s psychikou. A to je přece nejhlavnější, ne?
Zahnala jsem celou tu věc z hlavy a hned na to mu položila tu mou otázku, na kterou odpověděl dost neurčitě. Ale pak mi to vysvětlil. Líbilo se mu to, protože tu je stále něco nového. A to je to co potřebuji taky. A Sue tu přece žije hodně dlouho, takže se to tu prostě jen tak neomrzí. Na jeho odpověď jsem se pousmála a kývla. „Tak tohle mi na Gallirei příjde nejhezčí. Všechno je tu určitým způsobem jiné, i když jde o obyčejnou věc.“Pak ale něco zamumlal, ale pořád jsem mu rozuměla. „Ale každá správná pohádka končí slovy: A žili šťastně až do smrti,“ řekla jsem.
Prý tu je jen jediné jezero, kde ryby nejsou. To je zajímavá informace. Navíc jsem to jedinečné jezero dokonce viděla, takže jsem měla radost, že už se tu trošku vyznám. Když kývl k jezeru, okamžitě jsem se k hladině otočila. Měl pravdu, vždy se najde někdo, kdo by to dojedl. Ale co když ne? Pak by byla smrt rybky k ničemu. Tohle nás učila máma jako malé – nezabíjet pro zábavu.
Suerte vypadal, že se mu můj nápad zalíbil, proto jsem začala vrtět nadšeně ocasem. Mé návrhy se většinou moc neuchytí, abych pravdu řekla. Ale podle něj tohle úplně ideální místo pro lov nebylo. A já mu samozřejmě věřím. Zná to tu určitě dobře. Hned na to mi vysvětlil, kde by to bylo lepší. Kývla jsem, že rozumím. „Tak mi ho ukaž, jsem ti hned v patách,“ řekla jsem a čekala, až mi ukáže to místečko.

Suerte mě opět pozorně poslouchal, což mi dělalo velkou radost. A k tomu všemu se i na něco zeptal. Byla to dobrá otázka. Sama jsem to vlastně nevěděla, když jsem cestovala, ale tak nějak to tu cítím. „Původně jsem jen chtěla před vším utéct, takže jsem šla přímo za čumákem, ale tady mě to okouzlilo. Všude to tu vypadá jako z pohádky. I obyčejná místa se tu zdají mít až kouzelný dojem. Jednoduše cítím, že už nikdy nenajdu nic tak úžasného, jako je tady,“ vysvětlila jsem mu a doufala, že to nezní moc komplikovaně, nebo nesmyslně. Můj důvod cestování ani smysl neměl. Prostě jsem musela před vším utéct. Ale proč jsem nezůstala někde nedaleko, netuším. Asi to byl osud, co mě táhl stále dál. Jestli něco jako osud existuje, jsem si nebyla jistá, ale jestli ano, tohle byl určitě důkaz.
Když mi vyprávěl Suerte, bedlivě jsem ho poslouchala. „A proč ses po tolika letech rozhodl zůstat zrovna tady?“ zeptala jsem se, ale asi to bylo jasné. Který vlk by po navštívění Gallirei odešel? Nedávalo by to smysl. Musel by to býz blázen.
Když navrhl nějakou aktivitu, zahleděla jsem se na jezero a pak se zpět podívala na něj. „Myslíš, že tu jsou nějaké ryby?“ zeptala jsem a pak dodala: „Ne že bych měla hlad, ale rybu jsem neměla už roky. Minimálně je nahánět by mohla být sranda.“ Jen bychom se asi pořádně namočili, takže nevím, jestli by byl Suerte pro. Přece jen jsem se já hrnula do vody, zatímco on si jen zchladil tlapky. Třeba myslel akčnější zábavou něco na zemi, ale v takovém teple bych si raději zaplavala nebo něco. Otevřená jsem byla ale všemu. „Co bys chtěl dělat ty?“ zeptala jsem se ho a pousmála se. Třeba by ho napadlo i něco zábavnějšího. Nebo něco, co by oběma vyhovovalo.

Zarazila jsem se, když Suerte řekl, že máme oba štěstí. I když jsem tu byla už nějakou dobu, uteklo to tak, že mi to připadalo jako chvíle. Věděla jsem, že tady chci zůstat, ale stále jsem se považovala za cizince. Moc to tu neznám. Ale to asi více vlků. Nemohu předpokládat, že tu budu jako doma, až si to tu celé projdu. To by také mohlo trvat roky. „To máš asi pravdu,“ řekla jsem a usmála se na něj, když do mě šťouchl. Nějak šlo vše jako po másle. Bylo až zvláštní, jaké štěstí mám. Ale byla jsem za to vděčná. Konečně mám místo, které je pro mě domovem. Dlouho jsem se necítila tak šťastná.
Když jsem byla na souši, uviděla jsem u jezera další vlky. Zřejmě nedávno přišli, ale asi jsem si jich nevšimla. Byli od nás ale poměrně daleko, proto bylo jezero stále víceméně celé pro nás. Suerte navíc nevypadal, že by si chtěl zaplavat, takže i kdyby nebylo, ničemu by to nevadilo. Neměla jsem v úmyslu jít a seznamovat se. Bylo by to spíš vnucování. Teď jsem tu navíc byla se Suertem, na další seznamování bude času dost. Jen bylo příjemné zjištění vědět, že opravdu to tu vlky žije, jen je to tohle území obrovité.
Suerte zívl a já se k němu opět otočila. Přestala jsem se zajímat o neznámé u jezera. Když mi položil otázku, lehce mě to zaskočilo. Kdyby se mě takhle někdo zeptal, většinou bych nějak vycouvala a změnila téma. Co se týče otázek o minulosti, nepatří to mezi mé oblíbené. Ale tohle je Sue, můžu mu věřit a hlavně mu můžu říct i tohle. „Z daleka. Celý život jsem žila ve velké smečce, ale jakmile jsem mohla, odešla jsem. Byla tam všude krásná příroda. Když jsem byla malá, byla zábava se se sourozenci toulat a objevovat. Bylo tam snad všechno, co si jen může vlk přát. Možná taky proto tam má smečka žila. Ale jak už asi víš, ráda se toulám a tak jsem to šla zkusit jinde,“ řekla jsem, chvíli se odmlčela a pak dodala: „A pak jsem vlastně našla to, co jsem celou tu dobu hledala.“ Často jsem uvažovala, jak se asi má moje rodina. Jestli aspoň Kaede a Tadaro zůstali spolu a vychází. Jestli si třeba už našli partnera a mají rodinu. Kdo ví? Určitě se ale mají dobře. Moc bych jim to přála. „A to ty?“ zeptala jsem se, abych se i já o něm dozvěděla něco víc. Natož, že mi připadá tak blízký, tak o něm nevím vlastně skoro nic. A to je chyba.

Když jsem se otočila opět k Suertovi, snažil se právě setřást vodu z hlavy. Nevypadal ale, že by mu ta sprška vody nikterak vadila. Což jsem byla ráda. Nerada bych ho naštvala. „Vlastně docela dost,“ odpověděla jsem a usmála se. Bylo to zvláštní. Vlk s magií ohně miluje vodu, ale bojí se ohně. Třeba by mi vyhovovala právě magie vody. Kdyby se mi nepodařilo s magií ohně, stále bych si mohla zachránit krk díky vodě. Neznělo to špatně. Takový menší záložní plán.
Po chvíli jsem ale zhodnotila, že plavání bylo dost a vrátila jsem se zpět na pevnou půdu, ale stále jsem měla tlapky ve vodě. Pořádně jsem se napila a pak zvedla hlavu, abych se tu pořádně porozhlédla. Bylo tu krásně. Voda byla nádherně čistá a celkově tohle jezero bylo obrovské. Nebylo nijak speciální. Ale i tak mělo své kouzlo. Moc se mi tu líbilo. „Každé místo tu je nádherné,“ povzdechla jsem úžasem. „Jsi šťastný vlk, že tu žiješ. Všude kolem je vždycky něco krásného a zajímavého,“ řekla jsem a pousmála se.
Jakmile jsem se pokochala okolím, otřepala jsem si mokrou srst, ze které mi tekly pramínky vody. Celá jsem teď byla promočená, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se fajn. Sluníčko hezky svítilo a všechno bylo naprosto v pořádku. Že bych konečně našla po tak dlouhé době opravdový domov? Opravdu jsem v to doufala. Bylo tu vše, co ke štěstí potřebuji. A jestli ne tak nepochybuji, že to tu dřív nebo později najdu. Bylo to tu jako vlčí ráj. Nevěřila jsem, že bych něco takového mohla potkat a přece jen se to stalo. Jestli vše, co se mi v dětství přihodilo, mě dovedlo sem, vše stálo za to. Cítila jsem v kostech, že tu budu spokojená. Pořádně jsem se zhluboka nadechla a užívala si tenhle moment.

// Nic se neděje, to se stává c:

<< Východní Galtavar

Sice s mým názorem souhlasil, ale moc přesvědčivě nezněl. Jistě, pravděpodobnost byla malá, ale stále tu byla ta možnost, že ano. Jeden nikdy neví. Osud si s námi dokáže někdy hodně pohrávat. Navíc je svět malý. Už několikrát jsem narazila po cestách na někoho, koho jsem znala jako malá. A také jsem pochybovala, že je ještě někdy uvidím. Navíc co se mi potvrdilo, bylo to, že se většinou stanou věci jen tehdy, když už to nečekám. Jakmile jsem na něco zapomněla, rázem se to vyplnilo.
Zdálo se, že Suerta moje poznámka potěšila. Za což jsem byla moc vděčná. Na jeho odpověď jsem mu úsměv opětovala. Byla jsem ráda, že ho vidím veselého. Sama jsem díky tomu, že jsme se šli ještě projít, měla dobrou náladu. Je fajn mít tak dobrého kamaráda.
Když jsme se dostali k jezeru, oba jsme se rozhlédli kolem. „Tak tu bude aspoň větší klid,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. Suertovi to asi hodně vyhovovalo, protože šlo poznat, že mu to udělalo velkou radost. Asi nepatří mezi ty společenské vlky. Tak se tu aspoň bude cítit líp.
Suerte začal postupovat směrem do jezera, až ji měl po břicho. Už dlouho jsem si chtěla pořádně zaplavat a ochladit se tím, ale v zimě bylo vše zamrzlé, nebo bych v té ledové vodě asi umrzla. Rozběhla jsem se do jezera a pak skočila, takže jsem Suerta asi docela pocákala.

<< Východní hvozd

Zdálo se, že ne jen já měla v přátelství celkem smůlu. Je fakt, že musí být Gallirea pěkně rozlehlé území, takže není divu, že je problém se znovu s někým setkat. „Třeba je potkáme u toho jezera," řekla jsem. „Když se tam schází spousta vlků, tak je tu určitá pravděpodobnost, ne?“ zeptala jsem se s úsměvem. "A i kdybychom je tam nepotkali, třeba na ně dřív nebo později narazíš.“
Gallirea je krásná a nevidím důvod, proč by někdo odcházel. Určitě tu někde budou. Rozhodně má větší šanci potkat své přátele, než já. Pochybuji, že se někdo z mých přátel rozhodnou cestovat. Moc nadšených cestovatelů jsem nepotkala. Raději se drží jednoho místa. Proto jsem nepočítala s tím, že by přišli sem.
Tím co řekl pak, jsem si odvodila, že ho to už tolik netrápí. „Tak máš aspoň mě,“ řekla jsem a pousmála se. „Myslím, že i kdyby se naše cesty rozdělili, určitě se zase dřív nebo později zase setkáme. A ne jen jednou.“
Snažila jsem se změnit téma na trochu pozitivnější notu. Přece jen neumím myslet negativně. Na všem hledám jenom tu dobrou stránku. Nebylo tomu tak ale vždy. Jako malá jsem byla hrozný pesimista. Ale jakmile mi maminka řekla, že máme u sebe neustále 2 postavičky, které nám našeptávají, změnila jsem svůj způsob uvažování. Jedna postavička je hodná a veselá, která na všem vidí jenom to dobré a má z života radost a ta druhá, zlá a zákeřná bytost, která nám našeptává jenom samé negativní věci. Jako že nejsme dost dobří, nikomu na nás nezáleží a všichni nás tajně nesnáší. Taky mi řekla, že ta zlá bytost je jen jeden velký lhář. I když mi říká, že je něco nemožné, nakonec to stejně dopadne dobře a prokáže se jen, že to co tvrdí, jsou jenom hlouposti. Proto vždy naslouchám tomu hlasu, který mě jen podporuje. Je zbytečné poslouchat něco, co mi jen ubližuje.

Velké vlčí jezero >>

Suerte navrhl, že bychom se prošli někam napít. Konkrétně k nějakému jezeru, kde se nachází spousta vlků. „To je super nápad,“ zhodnotila jsem jeho návrh. „Taky už mám nějak sucho v krku.“ Byla jsem upřímně dost zvědavá, co za vlky tu žije. Zatím jsem krom Suerta potkala jen nějakou tmavou vlčici a s tou řeč nebyla. Krom toho jsem tu se Suertem jen někoho cítila, ale to bylo vše. Zdálo se mi, že jsem ucítila i jemný pach někoho dalšího, ale tak nějak mi to bylo jedno. Stejně byli oba určitě daleko, takže není důvod se strachovat. K tomu všemu se jdeme se Suertem přece projít.
Když mě Suerte čumákem pobídl k pohybu, kývla jsem s úsměvem a vydala se s ním pomalou chůzí z lesa. Dost mi to tak vyhovovalo. Běh mi nevadí, ale krokem přece jenom lépe vidím na to, co se kolem mě děje. A jak bych si asi za běhu stihla prohlédnout všechno v okolí? Strašně ráda se kochám přírodou. Proto jsem celou cestu sledovala vše kolem nás.
Docela mě zajímalo, proč ho tak náhle napadlo se opět od smečky vzdálit. Asi když nemá nijak zvlášť důležitou práci ve smečce tak by tam jen zbytečně trčel a nudil se. Navíc se zmiňoval o někom ze smečky, s kterým se nijak zvlášť nepohodl. Třeba se snaží vyhnout té trapné chvíli, když by se vrátil do smečky. Jeho důvody můžou být jakékoliv. Třeba to je jen tím, že se opravdu nechce vracet a tak se tomu snaží vyhnout. Zbytečně v tom hledám vědu. Prostě se jenom chce ještě projít. A já taky.
„Máš tu nějaké dobré přátele?“ zeptala jsem se. Za tu dobu tu určitě potkal spoustu vlků a určitě si tu našel super kamarády. Určitě měl na kamarády větší štěstí než já, která nevydrží na rozdíl od ostatních na jednom místě. Díky mému toulání jsem přišla o víc než pár přátel. Jenže tohle území mě nějak okouzlilo. Třeba tady budu mít větší štěstí. A i kdyby ne, je tu pořád Suerte.

Východní Galtavar >>

Suerte se mnou souhlasil. Docela bych se divila, kdyby ne. Takové počasí snad musí rád naprosto každý. A nejlepší je když hezky pofukuje.
Zdálo se mi, že se Suerte nějak zapřemýšlel. Nebo prostě jenom koukal do prázdna. Těžko říct. Ale pak mi řekl něco, co jsem tušila, ale i tak mě to zamrzelo. Zdálo se, že ho to trápí. Stáhla jsem uši dozadu a svěsila trochu hlavu. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Samotnou mě to celou dobu mrzelo. Ale asi ani odpověď nebyla nutná. Snad ani odpověď nečekal. Byla jsem ale ráda, že se mi s pocity takhle otevřeně svěřil.
Když jsem slyšela, že se zhluboka nadechl, znovu jsem na něj pohlédla a přistoupil ke mně blíž. Pak řekl ale něco, v co jsem tajně doufala, ale nepředpokládala jsem, že se to opravdu stane. Chvíli jsem stála a zmateně na něj koukala. Opravdu to řekl? Ale co jeho smečka? Nemá se vrátit? A co ta náhlá změna? V mé hlavě byla spousta otázek, ale cítila jsem, že ptát se je zbytečné. Jen bych tím něco pokazila. Proto jsem se nakonec jenom zeširoka usmála a zamávala ocáskem. "Je mi to jedno. Kam jen chceš ty." Nechtěla jsem vypadat nerozhodně, ale neznám to tu. Kdybych to byla jenom já, šla bych asi rovnou za čumákem. Ale Suerte to tu přece jenom zná líp a ví, kde je nějaké hezké místečko. Třeba se chce jen kousek projít. Vlastně to je jedno. Dokud s ním můžu trávit čas a přitom cestovat, budu vždy ráda.

// Prosila bych ty drahokamy c:
Moc děkuju ^^

Zdálo se, že Suerta má poznámka o cestování rozveselila. To mi udělalo velkou radost. Začala jsem vrtět ocáskem a úsměv mu vrátila. „To jsme dva,“ řekla jsem. Vlastně bych byla raději, kdyby byl tulák a objevování Gallirei by trvalo déle. Sice mě toulání baví, ale společnost vždy ocením. Vlastně si tak připadám líp. A k tomu Suerta beru jako dobrého kamaráda. Určitě bychom zažili spoustu zábavy. Ale nedalo se nic dělat. Suerte se musel vrátit zpět za svou smečkou a já zase musela jít po svých.
Stále jsem ale netušila, proč vlastně odbočil od původního cíle – vrátit se ke smečce. I po lovu vypadal, jako by vlastně nikam nespěchal. Jen jsme tu tak leželi, jedli a povídali si.
Když už padla díky mě řeč o smečce, zauvažovala jsem nad svou budoucností. Chtěla jsem do smečky, ale ještě ne teď. Bylo na to moc brzo a já to tady chtěla víc poznat. Co by mě ale ve smečce bavilo? Ochránce bych byla víc než špatný, tahle hodnost opravdu nepřipadala v úvahu. Lovec nejsem úplně nejhorší, ale rozhodně nepatřím k těm jedincům, kterým by chtěli svěřit svou večeři do tlapek. Asi bych byla šťastná s tou základní pozicí. Nebo opatrovatelka vlčat. To by bylo něco pro mě. Ale nemířila jsem nijak vysoko. Základní postavení je víc než dobré.
Když se k nám donesl pach neznámého vlka, Suerte se jen pousmál a uklidnil mě. Asi ho znal, když dokázal odtušit, že je neškodný. „To je dobře,“ řekla jsem se značnou úlevou v hlase. To poslední co bych teď chtěla, byl útěk s plným břichem před nebezpečím. V horším případě boj.
Suerte se zakoukal do lesa. „Jo, je moc příjemně,“ přikývla jsem a lehce se pousmála. Docela jsem měla chuť si vylézt někam na sluníčko a nahřát si hezky kožich. Po té studené zimě to potřebuji jako sůl. Možná se pak půjdu projít a najdu si nějaké příjemné místečko na menší šlofík. „Mohlo by to tak zůstat pořád,“ poznamenala jsem.

Když jsem mu sdělila své plány, vypadal velmi zaujatě a to mě vážně potěšilo. Většinou když jsem mluvila, tak mě po nějaké době přestali ostatní vnímat a víceméně jsem mluvila spíše pro sebe. Musím ale uznat, že jsou chvíle, kdy tu tlamu nezavřu a mluvím snad o všem možném, takže je to docela pochopitelné. Dlouho jsem ale neviděla tak zaujatý pohled při mém projevu, jako ten, který mi teď věnoval Suerte. Je to sice asi maličkost, ale vážně si toho dokážu cenit. Vlastně hledám kouzlo hlavně v maličkostech, které by asi jiní přehlédli.
"To bych opravdu chtěla," řekla jsem a dívala se na něj s úsměvem. Suerte se ale zdál, že posmutněl. Bylo mi jasné, že by raději cestoval. Sám mi to přece říkal. "Třeba se zase někdy potkáme a objevíme spolu nějaké místo, které ani ty neznáš," řekla jsem s pokusem o to, abych mu trochu vylepšila náladu. Bylo mi ale nějak jasné, že se snažím marně. Nikdy mi moc nešlo někomu zlepšovat náladu. Vypadal ale zamyšleně, tak jsem mezitím dojídala svůj úlovek.
"To chápu. Stále máš pěkné místo ve smečce," řekla jsem a zase si ukousla. Jedla jsem po menších kouscích, protože jsem se cítila v bezpečí a nebyla jsem nervózní. Když se ale Suerte rozhlédl po lese, zdál se, že něco ucítil. Zavětřila jsem a také to ucítila. Byl tu někdo další. Aniž bych si to uvědomila, rychle jsem dojedla a olízla si tlamu. Sledovala jsem reakci Suerta, který vypadal v pozoru. Normálně bych asi něco řekla, ale momentálně jsem jen čekala, co se bude dít. Suerte se ale následně uklidnil. "Společnost?" zeptala jsem se a také se trochu uvolnila. I kdyby to byl někdo se špatnými úmysly, my jsme byli dva a tím pádem měli výhodu. Vím ale, jaká hrdinka dokážu být, co se týče rvaček. Vždy je lepší utéct, dokud je stále čas.