Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem se otočila opět k Suertovi, snažil se právě setřást vodu z hlavy. Nevypadal ale, že by mu ta sprška vody nikterak vadila. Což jsem byla ráda. Nerada bych ho naštvala. „Vlastně docela dost,“ odpověděla jsem a usmála se. Bylo to zvláštní. Vlk s magií ohně miluje vodu, ale bojí se ohně. Třeba by mi vyhovovala právě magie vody. Kdyby se mi nepodařilo s magií ohně, stále bych si mohla zachránit krk díky vodě. Neznělo to špatně. Takový menší záložní plán.
Po chvíli jsem ale zhodnotila, že plavání bylo dost a vrátila jsem se zpět na pevnou půdu, ale stále jsem měla tlapky ve vodě. Pořádně jsem se napila a pak zvedla hlavu, abych se tu pořádně porozhlédla. Bylo tu krásně. Voda byla nádherně čistá a celkově tohle jezero bylo obrovské. Nebylo nijak speciální. Ale i tak mělo své kouzlo. Moc se mi tu líbilo. „Každé místo tu je nádherné,“ povzdechla jsem úžasem. „Jsi šťastný vlk, že tu žiješ. Všude kolem je vždycky něco krásného a zajímavého,“ řekla jsem a pousmála se.
Jakmile jsem se pokochala okolím, otřepala jsem si mokrou srst, ze které mi tekly pramínky vody. Celá jsem teď byla promočená, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se fajn. Sluníčko hezky svítilo a všechno bylo naprosto v pořádku. Že bych konečně našla po tak dlouhé době opravdový domov? Opravdu jsem v to doufala. Bylo tu vše, co ke štěstí potřebuji. A jestli ne tak nepochybuji, že to tu dřív nebo později najdu. Bylo to tu jako vlčí ráj. Nevěřila jsem, že bych něco takového mohla potkat a přece jen se to stalo. Jestli vše, co se mi v dětství přihodilo, mě dovedlo sem, vše stálo za to. Cítila jsem v kostech, že tu budu spokojená. Pořádně jsem se zhluboka nadechla a užívala si tenhle moment.

// Nic se neděje, to se stává c:

<< Východní Galtavar

Sice s mým názorem souhlasil, ale moc přesvědčivě nezněl. Jistě, pravděpodobnost byla malá, ale stále tu byla ta možnost, že ano. Jeden nikdy neví. Osud si s námi dokáže někdy hodně pohrávat. Navíc je svět malý. Už několikrát jsem narazila po cestách na někoho, koho jsem znala jako malá. A také jsem pochybovala, že je ještě někdy uvidím. Navíc co se mi potvrdilo, bylo to, že se většinou stanou věci jen tehdy, když už to nečekám. Jakmile jsem na něco zapomněla, rázem se to vyplnilo.
Zdálo se, že Suerta moje poznámka potěšila. Za což jsem byla moc vděčná. Na jeho odpověď jsem mu úsměv opětovala. Byla jsem ráda, že ho vidím veselého. Sama jsem díky tomu, že jsme se šli ještě projít, měla dobrou náladu. Je fajn mít tak dobrého kamaráda.
Když jsme se dostali k jezeru, oba jsme se rozhlédli kolem. „Tak tu bude aspoň větší klid,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. Suertovi to asi hodně vyhovovalo, protože šlo poznat, že mu to udělalo velkou radost. Asi nepatří mezi ty společenské vlky. Tak se tu aspoň bude cítit líp.
Suerte začal postupovat směrem do jezera, až ji měl po břicho. Už dlouho jsem si chtěla pořádně zaplavat a ochladit se tím, ale v zimě bylo vše zamrzlé, nebo bych v té ledové vodě asi umrzla. Rozběhla jsem se do jezera a pak skočila, takže jsem Suerta asi docela pocákala.

<< Východní hvozd

Zdálo se, že ne jen já měla v přátelství celkem smůlu. Je fakt, že musí být Gallirea pěkně rozlehlé území, takže není divu, že je problém se znovu s někým setkat. „Třeba je potkáme u toho jezera," řekla jsem. „Když se tam schází spousta vlků, tak je tu určitá pravděpodobnost, ne?“ zeptala jsem se s úsměvem. "A i kdybychom je tam nepotkali, třeba na ně dřív nebo později narazíš.“
Gallirea je krásná a nevidím důvod, proč by někdo odcházel. Určitě tu někde budou. Rozhodně má větší šanci potkat své přátele, než já. Pochybuji, že se někdo z mých přátel rozhodnou cestovat. Moc nadšených cestovatelů jsem nepotkala. Raději se drží jednoho místa. Proto jsem nepočítala s tím, že by přišli sem.
Tím co řekl pak, jsem si odvodila, že ho to už tolik netrápí. „Tak máš aspoň mě,“ řekla jsem a pousmála se. „Myslím, že i kdyby se naše cesty rozdělili, určitě se zase dřív nebo později zase setkáme. A ne jen jednou.“
Snažila jsem se změnit téma na trochu pozitivnější notu. Přece jen neumím myslet negativně. Na všem hledám jenom tu dobrou stránku. Nebylo tomu tak ale vždy. Jako malá jsem byla hrozný pesimista. Ale jakmile mi maminka řekla, že máme u sebe neustále 2 postavičky, které nám našeptávají, změnila jsem svůj způsob uvažování. Jedna postavička je hodná a veselá, která na všem vidí jenom to dobré a má z života radost a ta druhá, zlá a zákeřná bytost, která nám našeptává jenom samé negativní věci. Jako že nejsme dost dobří, nikomu na nás nezáleží a všichni nás tajně nesnáší. Taky mi řekla, že ta zlá bytost je jen jeden velký lhář. I když mi říká, že je něco nemožné, nakonec to stejně dopadne dobře a prokáže se jen, že to co tvrdí, jsou jenom hlouposti. Proto vždy naslouchám tomu hlasu, který mě jen podporuje. Je zbytečné poslouchat něco, co mi jen ubližuje.

Velké vlčí jezero >>

Suerte navrhl, že bychom se prošli někam napít. Konkrétně k nějakému jezeru, kde se nachází spousta vlků. „To je super nápad,“ zhodnotila jsem jeho návrh. „Taky už mám nějak sucho v krku.“ Byla jsem upřímně dost zvědavá, co za vlky tu žije. Zatím jsem krom Suerta potkala jen nějakou tmavou vlčici a s tou řeč nebyla. Krom toho jsem tu se Suertem jen někoho cítila, ale to bylo vše. Zdálo se mi, že jsem ucítila i jemný pach někoho dalšího, ale tak nějak mi to bylo jedno. Stejně byli oba určitě daleko, takže není důvod se strachovat. K tomu všemu se jdeme se Suertem přece projít.
Když mě Suerte čumákem pobídl k pohybu, kývla jsem s úsměvem a vydala se s ním pomalou chůzí z lesa. Dost mi to tak vyhovovalo. Běh mi nevadí, ale krokem přece jenom lépe vidím na to, co se kolem mě děje. A jak bych si asi za běhu stihla prohlédnout všechno v okolí? Strašně ráda se kochám přírodou. Proto jsem celou cestu sledovala vše kolem nás.
Docela mě zajímalo, proč ho tak náhle napadlo se opět od smečky vzdálit. Asi když nemá nijak zvlášť důležitou práci ve smečce tak by tam jen zbytečně trčel a nudil se. Navíc se zmiňoval o někom ze smečky, s kterým se nijak zvlášť nepohodl. Třeba se snaží vyhnout té trapné chvíli, když by se vrátil do smečky. Jeho důvody můžou být jakékoliv. Třeba to je jen tím, že se opravdu nechce vracet a tak se tomu snaží vyhnout. Zbytečně v tom hledám vědu. Prostě se jenom chce ještě projít. A já taky.
„Máš tu nějaké dobré přátele?“ zeptala jsem se. Za tu dobu tu určitě potkal spoustu vlků a určitě si tu našel super kamarády. Určitě měl na kamarády větší štěstí než já, která nevydrží na rozdíl od ostatních na jednom místě. Díky mému toulání jsem přišla o víc než pár přátel. Jenže tohle území mě nějak okouzlilo. Třeba tady budu mít větší štěstí. A i kdyby ne, je tu pořád Suerte.

Východní Galtavar >>

Suerte se mnou souhlasil. Docela bych se divila, kdyby ne. Takové počasí snad musí rád naprosto každý. A nejlepší je když hezky pofukuje.
Zdálo se mi, že se Suerte nějak zapřemýšlel. Nebo prostě jenom koukal do prázdna. Těžko říct. Ale pak mi řekl něco, co jsem tušila, ale i tak mě to zamrzelo. Zdálo se, že ho to trápí. Stáhla jsem uši dozadu a svěsila trochu hlavu. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Samotnou mě to celou dobu mrzelo. Ale asi ani odpověď nebyla nutná. Snad ani odpověď nečekal. Byla jsem ale ráda, že se mi s pocity takhle otevřeně svěřil.
Když jsem slyšela, že se zhluboka nadechl, znovu jsem na něj pohlédla a přistoupil ke mně blíž. Pak řekl ale něco, v co jsem tajně doufala, ale nepředpokládala jsem, že se to opravdu stane. Chvíli jsem stála a zmateně na něj koukala. Opravdu to řekl? Ale co jeho smečka? Nemá se vrátit? A co ta náhlá změna? V mé hlavě byla spousta otázek, ale cítila jsem, že ptát se je zbytečné. Jen bych tím něco pokazila. Proto jsem se nakonec jenom zeširoka usmála a zamávala ocáskem. "Je mi to jedno. Kam jen chceš ty." Nechtěla jsem vypadat nerozhodně, ale neznám to tu. Kdybych to byla jenom já, šla bych asi rovnou za čumákem. Ale Suerte to tu přece jenom zná líp a ví, kde je nějaké hezké místečko. Třeba se chce jen kousek projít. Vlastně to je jedno. Dokud s ním můžu trávit čas a přitom cestovat, budu vždy ráda.

// Prosila bych ty drahokamy c:
Moc děkuju ^^

Zdálo se, že Suerta má poznámka o cestování rozveselila. To mi udělalo velkou radost. Začala jsem vrtět ocáskem a úsměv mu vrátila. „To jsme dva,“ řekla jsem. Vlastně bych byla raději, kdyby byl tulák a objevování Gallirei by trvalo déle. Sice mě toulání baví, ale společnost vždy ocením. Vlastně si tak připadám líp. A k tomu Suerta beru jako dobrého kamaráda. Určitě bychom zažili spoustu zábavy. Ale nedalo se nic dělat. Suerte se musel vrátit zpět za svou smečkou a já zase musela jít po svých.
Stále jsem ale netušila, proč vlastně odbočil od původního cíle – vrátit se ke smečce. I po lovu vypadal, jako by vlastně nikam nespěchal. Jen jsme tu tak leželi, jedli a povídali si.
Když už padla díky mě řeč o smečce, zauvažovala jsem nad svou budoucností. Chtěla jsem do smečky, ale ještě ne teď. Bylo na to moc brzo a já to tady chtěla víc poznat. Co by mě ale ve smečce bavilo? Ochránce bych byla víc než špatný, tahle hodnost opravdu nepřipadala v úvahu. Lovec nejsem úplně nejhorší, ale rozhodně nepatřím k těm jedincům, kterým by chtěli svěřit svou večeři do tlapek. Asi bych byla šťastná s tou základní pozicí. Nebo opatrovatelka vlčat. To by bylo něco pro mě. Ale nemířila jsem nijak vysoko. Základní postavení je víc než dobré.
Když se k nám donesl pach neznámého vlka, Suerte se jen pousmál a uklidnil mě. Asi ho znal, když dokázal odtušit, že je neškodný. „To je dobře,“ řekla jsem se značnou úlevou v hlase. To poslední co bych teď chtěla, byl útěk s plným břichem před nebezpečím. V horším případě boj.
Suerte se zakoukal do lesa. „Jo, je moc příjemně,“ přikývla jsem a lehce se pousmála. Docela jsem měla chuť si vylézt někam na sluníčko a nahřát si hezky kožich. Po té studené zimě to potřebuji jako sůl. Možná se pak půjdu projít a najdu si nějaké příjemné místečko na menší šlofík. „Mohlo by to tak zůstat pořád,“ poznamenala jsem.

Když jsem mu sdělila své plány, vypadal velmi zaujatě a to mě vážně potěšilo. Většinou když jsem mluvila, tak mě po nějaké době přestali ostatní vnímat a víceméně jsem mluvila spíše pro sebe. Musím ale uznat, že jsou chvíle, kdy tu tlamu nezavřu a mluvím snad o všem možném, takže je to docela pochopitelné. Dlouho jsem ale neviděla tak zaujatý pohled při mém projevu, jako ten, který mi teď věnoval Suerte. Je to sice asi maličkost, ale vážně si toho dokážu cenit. Vlastně hledám kouzlo hlavně v maličkostech, které by asi jiní přehlédli.
"To bych opravdu chtěla," řekla jsem a dívala se na něj s úsměvem. Suerte se ale zdál, že posmutněl. Bylo mi jasné, že by raději cestoval. Sám mi to přece říkal. "Třeba se zase někdy potkáme a objevíme spolu nějaké místo, které ani ty neznáš," řekla jsem s pokusem o to, abych mu trochu vylepšila náladu. Bylo mi ale nějak jasné, že se snažím marně. Nikdy mi moc nešlo někomu zlepšovat náladu. Vypadal ale zamyšleně, tak jsem mezitím dojídala svůj úlovek.
"To chápu. Stále máš pěkné místo ve smečce," řekla jsem a zase si ukousla. Jedla jsem po menších kouscích, protože jsem se cítila v bezpečí a nebyla jsem nervózní. Když se ale Suerte rozhlédl po lese, zdál se, že něco ucítil. Zavětřila jsem a také to ucítila. Byl tu někdo další. Aniž bych si to uvědomila, rychle jsem dojedla a olízla si tlamu. Sledovala jsem reakci Suerta, který vypadal v pozoru. Normálně bych asi něco řekla, ale momentálně jsem jen čekala, co se bude dít. Suerte se ale následně uklidnil. "Společnost?" zeptala jsem se a také se trochu uvolnila. I kdyby to byl někdo se špatnými úmysly, my jsme byli dva a tím pádem měli výhodu. Vím ale, jaká hrdinka dokážu být, co se týče rvaček. Vždy je lepší utéct, dokud je stále čas.

Když si mě Suerte všiml, začal mávat ocasem. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem mávat automaticky ocáskem taky. Zajíce jsem pustila, aby mi tentokrát bylo lépe rozumět a sledovala jak si Suerte ulehl spolu se zajícem v tlapkách. Suerte působil z lovu velmi nadšeně. To samozřejmě já také, lov mě velmi bavil a ráda se proběhnu, ale dělalo mi radost ho vidět zase šťastného. Ze začátku vypadal docela smutně. Třeba mu to toulání zlepšilo náladu. Přece jen je fajn zažít něco nového, než žít pořád ten stejný život na stejném místě. Doufala jsem, že mu ten úsměv nezmizí, i když bude zpět ve smečce. A jestli ano tak ho budu muset na chvíli ukradnout na menší vycházku. Na jeho odpověď jsem se jen usmála od ucha k uchu.
Ulehla jsem nedaleko Suerta a zajíce si chvíli prohlížela. „Dobrou chuť, Suerte,“ popřála jsem mu taky a pustila se do jídla. Byl skvělý, ale myslím, že by mi chutnal i malý hlodavec, protože jsem měla už opravdu hlad. Se Suertem jsem to víceméně ignorovala, asi protože jsem se dobře bavila. Ale při pohledu na zajíce se mi žaludek ozval.
Suerte dojedl dřív, takže se rozhlédl a nakonec promluvil na mě. Rychle jsem polkla sousto a měla zatím čas si to trochu promyslet. „Asi se vydám někam za nose. Neznám to tu, takže si nejsem úplně jistá. Ale vím jistě, že se budu vracet k tomu lesu, kde jsme se setkali. A i tomu rudému jezeru,“ pronesla jsem své plány a olízla si tlamu. „Jakou máš vlastně ve smečce funkci?“ zeptala jsem se ho. Docela mě to zajímalo. Než ale stihl něco říci, ukousla jsem si další sousto a s chutí začala přežvykovat.

Dokonalý protějšek

Má ideální partie?
Ale to je nemilé!
Velmi ráda se vám přiznám,
rysů mám hned celý seznam.

Měl by milý, vtipný být,
věrný a prioritou rodina,
pro své děti hrdina,
o takovém si nechám snít.

V oblibě mít toulání,
žádné velké courání,
šli by jsme svět objevovat,
nemít v plánu zpomalovat.

Být mi vždycky nablízku,
hned u mého kožíšku.
Rozumět si přeci skvěle,
to si troufám říci směle.

Suerte na mou odpověď vyrazil dál do lesa a rozhlížel se, jako by už tady chtěl lovit. Takže ano. Lov se tedy asi odehraje zde.Jako by věděl, nad čím přemýšlím, začal mluvit o tom, jak tohle prostředí není úplně ideální. Dokonce mě ujistil, že má i náhradní plán. Nezpochybňovala jsem jeho rozhodnutí. Zná to tu rozhodně líp než já a ví přece, co dělá. Navíc zněl velmi optimisticky, proto jsem neměla důvod o pochybnostech jen uvažovat. Jen jsem na jeho odpověď přikývla a dodala: „Dobře.“ Pokusila jsem se také o lehký úsměv.
Suerte nás dovedl téměř k hranicím lesa. Stromy tu už nebyly tak hustě u sebe, proto už to vypadalo pro lov slibněji. Suerte se zastavil a následně se přikrčil k zemi, kde nasál pachy naší budoucí svačinky. Jen jsem ho sledovala a čekala na pokyny. A dočkala jsem se. Plán zněl, že se rozdělíme a ulovíme si každý pro sebe. Takhle mi to vyhovovalo. Když se zmínil o volání o pomoc, přikývla jsem a také se přikrčila, abych zjistila, co vše se tu dá najít. Jediné co jsem ale ucítila byli ušáci. Pochybuju, že budu potřebovat se zajíčky. Jsou sice rychlí, ale po zimě pěkně zesláblí. Sice jsme se Suertem cestovali, ale jsem mladá a navíc klidná chůze není nijak zvláště náročná. Proto mám oproti svačině nějaké plus. „Schválně kdo tu bude dřív,“ prohodila jsem a rozeběhla se k místu, kde jsem cítila pach.
Zahlédla jsem nedaleko zajíčka, proto jsem se rychle přikrčila a čekala, jestli si mě všiml. Působil, že netuší, že ho nedaleko sledují dvě zlaté oči vlka, který má v plánu ho zabít. Začala jsem se pomalu plížit, dávala si pozor, aby se neozvalo ani šustnutí a když jsem usoudila, že jsem dost blízko, vyběhla jsem k němu. Zajíček nebyl úplně hloupý. Vyběhl a začal kličkovat mezi stromy. Kličkování mi nedělalo problém, naopak mě to bavilo. Po chvíli běhu jsem ho dohnala, chňapla do tlamy a stiskla. Chvíli sebou cukal a pak bylo po všem. Rozhlédla jsem se po Suertovi. Vypadal, že už své jídlo také má, proto jsem se k němu se svým úlovkem rozběhla. „Nedopadlo to úplně špatně,“ zahuhlala jsem se zajícem v tlamě a pousmála se.

// V pohodě c:

<< Ježčí mýtina (kolem Maharu)

Stále jsme se drželi při okraji jejich hranit dostatečný kus dál, abychom zbytečně neprovokovali ty, kteří to území obývají. Nerada bych se zapletla do nějaké rvačky. Konflikty, které končí násilím, se mi opravdu hnusily, proto jsem se jim snažila vyhnout. Nakonec jsme dorazili někam, kde se Suerte zastavil a otočil se na mne. To už jsme tu? Tak brzo? Říkal že tam už budeme, ale stejně je to moc brzo... Ale ne, mýlila jsem se. Hned na to se mě zeptal, jestli nemám hlad. Chvíli jsem nevěděla, proč najednou zmiňuje jídlo. Třeba mu pořádně vyhládlo a potřebuje se na cestu posilnit. Ale proč, když už to má být jen kus? Nebo se to jen snaží prodlužovat? To by bylo hezké, pomyslela jsem si. "Docela jo. Už je to nějaká doba, co jsem něco snědla."
Suerte nato vysvětlil, že se tu dají ulovit zajíci. Při té představě už se mi začaly sbíhat sliny. Opravdu bych si teď dala kousek masa. "To nevadí, každý se počítá," řekla jsem. Po zimě to nikdy není žádná sláva, ale lepší něco než nic.
Terén ale moc pro lov nepůsobil. Byla by to pěkná honička mezi všemi těmi stromy, než bychom vůbec nějakého ušáka chňapli. Ale budou zesláblí, takže šanci stále máme.
Třeba by lov trval docela dlouho, takže bychom se nemuseli hned vydat na cestu. Netušila jsem, proč Suerta napadl lov, ale nestěžovala jsem si. Čím déle s ním budu moct být, tím líp. Vlastně jsem doufala, že ho napadne ještě nějaká záminka, proč bychom se měli na chvíli vzdát našeho původního plánu.
Třeba ale nechce lovit tady, ale někde o kus dál, jen si ujasňuje, jestli má cenu tam chodit. Do hlavy mu nevidím, proto jen třeba ťápám nesmysly. Určitě je magie, která umožňuje číst myšlenky. Zajímalo by mě, jestli je to víc užitečné, než zajímavé. Protože stále vědět, na co daný vlk myslí a nemuset stále jen bádat, co by to tak mohlo být, musí být něco neuvěřitelného. Pozná to ale ten, kterému jsou myšlenky čteny? V magiích jsem se vážně moc nevyznala. Znala jsem jen základní magie živlů, ale to snad každý. Co se týče ostatních magií, většinou jsem ty, kteří se o tom se mnou snažili bavit, odbila. O to víc pro mě byl Suerte zvláštní, jeho povídání jsem s nadšením poslouchala, ani mě nenapadlo mu skočit do řeči a rychle změnit téma. Mohla jsem, ale neudělala jsem to.

<< Řeka Tanebrae

Začínala jsem uvažovat, kudy se asi vydám pak. Až Suerte dojde zpět ke svým a já zůstanu sama. Vrátím se zpět? To asi úplně nepůjde, když jsme museli přejít přes řeku. A jelikož nemám schopnosti s magiemi jako Suerte, takovými kouzly si asi nepomůžu. Díky němu mi vlastně docházelo, jak důležitý magie dokáže být. Byla jsem vážně vděčná, že mám jako průvodně někoho tak schopného. Cestování pak bylo mnohem snazší, i když ho to muselo stát spousty energie, což mě vážně mrzelo.
Když jsme stále postupovali kupředu, došli jsme až na louku. Na tomto místě jsem zatím nic zajímavého nevypozorovala. To ale neznamenalo, že se mi nějak nelíbila. Bylo to tu krásné, jako všude v Gallirei. Kdybych tu byla delší dobu, určitě bych zde našla hned několik zajímavých věcí, které má pouze tahle nížina. Třeba se sem ještě vrátím a budu mít možnost se o tom i přesvědčit na vlastní oči.
Po nějaké době jsme se začali přibližovat k lesu. Suerte mi oznámil, že tohle místo patří do teritoria jedné ze zdejších smeček. Opět jsem jen souhlasně pokývla. Nějak jsem neměla náladu se nějak víc vyjadřovat. Tušila jsem, že každým krokem jsem blíž a blíž k tomu, že se vydáme každý svou cestou. A to se mi vážně nechtělo. Proto jsem taky byla tak tichá. Snažila jsem se ale působit i přes to stále mile. Vydali jsme se ale kolem hranic smečky, takže by z toho nemusely být nějaké problémy.
Suerte řekl, že tam za chvíli budeme. Věděla jsem to, ale stejně mě to zabolelo. Stáhla jsem uši i ocas a zaryla pohledem do země. Jen mě to vážně moc mrzelo.

Východní Hvozd (okolo Maharu) >>

<< Ohnivé jezero

Pomalu, ale jistě jsme postupovali kupředu. Tentokrát jsme se od jezera napojili na řeku, kde jsme šli dál. Byla opravdu zvláštní, stejně prapodivně zbarvená, jako bylo to jezero. Ale nebyla rudá, jen inkoustově černá, což mi docela nahánělo respekt. Dokonce i Suerte mi připomněl, abych ani z této vody nezkoušela pít. Začínalo mi připadat, že je tu spousta zdrojů vody nepitná. Díky této myšlence jsem se pak vrátila k tomu, že jsem už na tomto území pila z jedné řeky, snad nebyla ničím špatná. Necítila jsem se následně nijak zle, tak snad se nic nestalo. Divný pocit mi ale zůstal ležet v žaludku. Na Suertovu připomínku jsem kývla hlavou a stále ho následovala. Z podivné řeky jsem ale nemohla spustit zrak.
Nakonec jsme došli na místo, kde bylo asi na čase změnit směr. Proto jsem se zastavila a čekala, co bude následovat. Suerte ale šikovně vymyslel způsob, jak nás dostat přes řeku. Použil svou magii a já opět s údivem sledovala. Vytvořil z kořenů most. Stále jsem si na tyhle čáry nemohla zvyknout. Bylo to úžasné. Hned po tom mne povzbudil, abych šla první. Jistě, mohl mě tímto lehkým gestem využít pro zkoušku, zda je most pevný, ale tohle mi k Suertovi absolutně nesedělo. Prostě je galantní. Navíc jsem důvěřovala v jeho schopnosti a tak bez váhání a s úsměvem přešla na druhou stranu. Jakmile jsem byla zase na pevnině, ohlédla jsem se, jestli přešel i on v pořádku. "Děkuji," poděkovala jsem s úsměvem za toto galantní jednání a pousmála se. Pak jsme se hned vydali opět na cestu.

Ježčí mýtina >>

// to se stává :)

Když zase zmínil to, že jsme na sebe doslova natrefili, začala jsem se zase smát. Prostě to bylo vtipné, jak osud dokáže udělat divy. Rozhodně jsem za tu hloupost byla vděčná. Nebýt toho, vůbec bych se se Suertem nebavila a poklidně bychom se minuli. A já bych byla stále sama. Znělo to hrozně. Možná pro někoho ne, ale já jsem prostě společenská. Potřebuji někoho, s kým trávit čas a smát se. A právě toho jsem teď našla.
Suerte zmínil spousty zajímavých míst, které mají v okolí území smečky. Na to jsem automaticky začala vrtět ocáskem. Prostě to znělo skvěle. Cestování samo o sobě miluju, ale ještě s dobrým kamarádem? Zní to prostě báječně. Třeba tam mají nějaký ten zajímavý les, o kterém se zmiňoval. Nebo něco ještě lepšího a kouzelnějšího. Už teď jsem se nemohla dočkat. Jen mě děsil fakt, že nevím, kdy se zase potkáme. Podle toho co Suerte řekl, Gallirea je obrovská. Za ty roky co už tu je si ji ani pořádně neprošel. A já přece nezůstanu na jednom místečku. To mi nepasovalo. Ale když si osud našel cestu, abychom se potkali, najdeme si cestu znovu. Upřímně jsem doufala, že to bude dřív, než později. Třeba do sebe příště taky narazíme. Bylo by to docela vtipné. Ale kdyby to trvalo dlouho, určitě si ho najdu. Věřila jsem tomu.
Suerte vypadal, že ho můj návrh překvapil. Docela mě udivovalo, že ho stále překvapuje to, že jsem teď jak jeho ocásek. Neustále se za ním budu táhnout, dokud to bude možné. Dobrých přátel si já opravdu cením a ráda si je držím u sebe. Takové přece jen tak nenajdu, proto je třeba si jich opravdu vážit. Ale pravděpodobně ho to potěšilo, protože začal také mávat ocáskem. Nakonec to i vyslovil, proto jsem se v tom utvrdila a úsměv mu oplatila.
Když řekl, že to vezmeme jinou cestou, nadšeně jsem kývla, protože to bude aspoň něco nového. Sice si to tam pořádně nebudu moct prohlédnout, ale pořád se to počítá. Vydal se kolem jezera, tak jsem ho automaticky hned následovala a spokojeně si vedle něj ťapkala. Vážila jsem si toho, že s tím můžu být ještě chvíli.

>> Řeka Tanebrae