Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po dlouhém spánku jsem otevřela očka, která jsem přimhouřila, protože nebyla zvyklá na jasné sluníčko po ránu, které sem prosvítalo skrze koruny bříz. Ráno to tu bylo ještě krásnější než večer. Slyšela jsem, že tu nejsem sama. Zpěv ptáčků se ozýval z různých koutů lesíku. Seskočila jsem ze svého místečka a rozhodla se pro ranní procházku lesem. Kdo ví, kdy se sem opět dostanu? Vždyť mi návrat na tohle místo trval půl roku. Pomalu jsem procházela mezi stromy a rozhlížela se, jako bych něco hledala. Nehledala. Jen jsem se nemohla nabažit krásy tohoto lesa.
Procházku mi přerušilo kručení v bříšku. Jasně, chtělo by to si najít něco na snídani. Ale tady? Dá se tady něco ulovit? Maximálně jeden z těch ptáčků, ale do je spíš snídaně pro kočku, ne pro vlka. Je načase se přesunout dál. Došla jsem na okraj lesu, kde jsem se rozhlédla kolem. Někde opodál jsem viděla šedou plochu, předpokládám, že ta bude z kamene. Tam asi moc zvěře nenajdu. Hned naproti byla travnatá plošina, která už vypadala nadějněji. Taky jsem mohla jít dál podél řeky, ale to se mi až tak nezdálo. Nelákalo mě to. Vyrazila jsem proto k travnatému místu. I tam jsem kdysi byla, ale to už je dost dávno. Tudy jsem vlastně přišla na Gallireu.

Náhorní plošina >>

<< Řeka Mahtaë

Nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlila. Byl to les, který jsem znala. Vlastně to bylo první místo, které mě okouzlilo. A také jsem zde potkala první živou duši. Než jsem vešla mezi první stromy, které tvořily hranici lesíku, trochu jsem zpomalila, jako bych znejistila. Ale ne, neznejistila. Jen jsem si prohlížela koruny stromů, které jsem tu zažila v zimě. Byla jsem ohromena. To už jsem tu tak dlouho? Vždyť je léto. Tyhle stromy byly poprvé pokryty vrstvou sněhu, který tu teď není. Logicky, že ano? Se Suertem utíkal čas tak rychle.
Ach ne, už jsem zase tam, kde jsem začala. U Suerta. Proč si nejsem jistá, co k němu cítím? Že bych k němu cítila něco víc než přátelství? Láska… Co je to vůbec? Nikdy v životě jsem se do nikoho nezamilovala, nevěděla jsem jaké to je. Tohle je hloupé… pomyslela jsem si, zavrtěla hlavou a šla dál.
Držela jsem se stále podél řeky, asi už jen ze zvyku. Přesně tahle řeka byla ta, do které mě ta šedá vlčice shodila. Lehce jsem se zamračila. Doufám, že ji tady už nepotkám. Na takové blbinky nemám náladu. Kam jsem vlastně odešla pak, když jsem se vyškrábala z řeky? Na tu pláň, že? Moc příjemně tam nebylo, ale to teď bude určitě jiné. Není přeci zima. A hned na to do třešňového háje, kde jsem zase potkala Suerta. Nevědomě jsem se usmála, když se mi vybavilo naše seznámení. Vlastně to je jako z nějaké pohádky. Že by osudové setkání?
Za tu dobu co ho znám mi opravdu přirostl k srdci. Mám ho opravdu moc ráda. Vlastně podvědomě doufám, že se tu někde zjeví a všechno bude v pohodě. A taky že bychom zase spolu cestovali a objevovali… Chtěla bych ho obejmout a říct mu, že pro mě moc znamená…. Chtěla bych se mu podívat do těch jeho úžasných očí a říct mu… že ho potřebuji. Nasucho jsem polkla a zastavila se. Co když to ale nemyslel takhle? Co když tím myslel něco zcela jiného. Třeba to cítí úplně jinak, jen z toho dělám zbytečně drama. Zaúpěla jsem zoufale z toho, jak mám zamotanou hlavu. Potřebuji spánek. Potřebuji to zaspat. Našla jsem si proto místečko, které bylo trochu vyvýšené, abych měla rozhled a spokojeně si lehla. Položila jsem si hlavu na tlapky a přivřela oči. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem usnula. Nakonec se mi to ale podařilo.

<< Velké vlčí jezero

Samozřejmě že byl Suerte rychlejší, co jsem si o sobě myslela? A co bych mu řekla, když bych ho náhodou dohnala? Sama jsem pořádně neměla v hlavě úplně jasno. Zastavila jsem se. Něco mě ale stále nutilo za ním jít. Něco ve mě ho chtělo dohnat a obejmout. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych se snažila tu myšlenku vytřepat z hlavy rovnou očkama. Ne, musím myslet. Určitě to poslední co potřebuje je to, abych se za ním bezhlavě hnala. Měla bych si pročistit hlavu. To je správná věc. Až nastane čas, najdu ho a vše s ním vyřeším. Ale co když ne? Co když na mě zapomene? Co když si najde nějakou lepší vlčici? Lehce jsem zavrčela, abych zahnala i tyhle myšlenky. Měla jsem v hlavě takový zmatek.
Byla noc a hlavně jsem byla unavená z potápění. Neměla bych si najít nějaké místo na odpočinek? Na to teď nebyl čas. Potřebovala jsem procházku. Pokračovala jsem po řece ještě nějakou dobu, než jsem v dáli zahlédla lesík, který mi přišel povědomý. Že bych tu už jednou byla? Zastříhala jsem oušky a zaostřila. Jistá jsem si nebyla, ale za zkoušku snad nic, no ne..? Na rychlosti jsem však nepřidávala. Nic mě nikam nehnalo. Času jsem měla dost.

Křišťálový lesík >>

Jakmile jsem se trošku rozkoukala, rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla Suerta. Nakonec jsem byla já ta, která vyhrála. Abych pravdu řekla, tohle jsem opravdu nečekala. Suertovi šlo naprosto vše, čekala jsem, že i v tomhle vyhraje. Možná na mě jen chce být hodný a nechal mě vyhrát. Nebo by se našlo něco, v čem jsem byla dobrá? Kdo ví? Asi není zapotřebí, abych trénovala. Suerta mé vítězství očividně těšilo. Nadšeně vrtěl ocáskem, až tvořil malé vlnky. Celá jsem se rozzářila. Udělala jsem na něj dojem? Já? „To ty taky, Sue,“ řekla jsem a vrtěla ocáskem stejně divoce, jako on.
Jakmile mi položil otázku, rozhlédla jsem se kolem. Hmm… zamyslela jsem se. Stále jsem měla v zásobě to nahánění rybek, ale hodilo se to teď, když jsme se potápěli? Oba dva jsme určitě potřebovali chvilku na doplnění sil. Začala jsem proto uvažovat, jak trávit čas nějakou méně náročnou aktivitou, která by nebyla nudná.
Díky tomu, jak jsem se zabrala do vymýšlení nějaké zábavy, vůbec jsem si nevšimla, že mě Sue pozoroval. Z myšlenek mě až vytrhlo to, jak mi přitiskl čumáček k tomu mému. Byl to pro mě šok, nebudu si nic nalhávat. Z překvapení jsem vytřeštila očka. Až mi došlo co se děje, lehce jsem se pousmála a můj překvapený pohled se vypařil. V tu chvíli Sue otevřel oči a zadíval se do mých. Bylo to kouzelné. Stále jsem se usmívala. Netušila co říct. Jen jsme na sebe chvíli koukali, pak se nějak vyděsil a začal se mi omlouvat. „Ale to nemus-„ snažila jsem se ho uklidnit. Sue odskočil a začal se rozhlížet. Pak jen vykoktal, že musí jít. „Sue počkej prosím,“ řekla jsem, ale pak se rozběhl jak smyslů zbavený pryč. „Sue ne, stůj! Prosím!“ křičela jsem za ním a pak se za ním i rozběhla.

Mahtaë >>

Jojo, došlo k nedorozumění, ale už je to opravené c:

Jméno týmu: Kolemjdoucí
Odkaz na obrázek/vlajku týmu:
http://files.moje-obrazky.webnode.cz/200000042-51864527c3/700/vlajka.jpg
http://www.imagehosting.cz/?v=gallireada.png
Seznam členů týmu: Blueberry, Maple, Wolfganie, Izar, Logan
Obsazení ve skocích do vody: Logan, Wolfganie, Blueberry
Obsazení v přeslučním běhu: Logan, Maple, Wolfganie
Obsazení v jízdě na srně: Wolfganie, Blueberry, Maple
Obsazení v zápasech: Blueberry, Izar
Obsazení v jízdě na kmeni: Blueberry, Wolfganie, Maple

Gratuluji všem co se zúčastnili. Všichni to máte úžasný c:
Tu hvězdu prosím teda do ohně, jelikož moc na výběr nemám :'D A pokud bych mohla tak u těch drahokamů třeba safíry? ^^
Moc děkuji všem za hlasy a taky za super odměnu c:

Jakmile jsem se ponořila a přivřela oči, ucítila jsem, jak mě zaplavila vlna, když se Suerte ponořil. Trochu mě vlna postrčila ve vodě o kus dál, ale to mě nerozházelo. I když jsem měla zavřené oči, stále mě zajímalo, jestli někde kolem nás jsou ty barevné rybky. Měla jsem nutkání znovu otevřít oči, ale stejně jsem odolala. Co si o nás asi ryby pomyslí, když nás uvidí? Dvě tak velké suchozemské bytosti si jen tak usmyslely, že budou bydlet pod vodou. Znělo to hloupě, je mi to jasné, ale co když si to opravdu myslí? Nebo nás prostě berou jako nebezpečí, takže uplavaly. To by bylo asi logičtější.
Cítila jsem, jak už přestávám moci. Měla jsem chuť vydechnout poslední vzduch, který mám v tlamě, abych pod vodou ještě chvíli vydržela. Ale moje soutěživost mě stále držela pod vodou. Věděla jsem, že je tu minimální pravděpodobnost, že vyhraji, ale stále jsem doufala. Byla jsem hrozně soutěživá. Chtělo to zahnat myšlenky, ne? Když nebudu myslet na nedostatek vzduchu, vydržím déle. Tak jsem začala zase myslet na první věc, co mi přišla na mysl. Jenže mi to moc dlouho nevydrželo.
Začala jsem z tlamy vypouštět pomalu vzduch, a když už jsem neměla co, vystrčila jsem hlavu zpět na povrch, kde jsem se začala nadechovat. Bylo fajn zase moci volně dýchat. Vydržela jsem pod vodou ale poměrně dlouho, byla jsem na sebe za to hrdá. Možná kdybych trénovala, zlepšilo by se to a já pak mohla někoho okouzlit svými schopnostmi pod vodou.

Akce se mi moc líbila, proto moc děkuji tlapkám za zrealizování c:
Jinak bych poprosila 5 křišťálů a 10 oblázků ^^

Jak jsem tak Suerta pozorovala, vypadal jako vyměněný. Z daleka to nebyl ten Suerte na začátku, kterého jsem potkala. Ne že by ze začátku nebyl milý a přátelský. To vůbec ne... Jen ho předtím něco hodně hryzalo. Ale asi se ukázalo, že čas opravdu hojí rány. Nebo na to díky cestování, které tak miluje, zapomněl a teď je konečně díky tomu šťastný. Určitě to potřeboval. Byla jsem za tu změnu vděčná.
Po tom co jsem navrhla závody v potápění, celý se rozzářil. Že by mě dokonce napadlo i něco dobrého? Když vyskočil a vyvolal vlku, začala jsem se smát. Nečekala bych, že ho můj nápad tak nadchne. Popošel o kus dál a asi čekal, až začnu.
Došla jsem až k němu a tam se zastavila. "Připraven? Tak teda 3...," přidřepla jsem si. "2...," řekla jsem a vyměřila si vzdálenost. "1...," překročila jsem z jedné přední na druhou a zavrtěla ocasem. Ještě jsem stihla zkontrolovat, jestli Suerte stíhá a vykřikla jsem nadšeně: "TEĎ!" a skočila do vody. Kolem sebe jsem uviděla vodní pěnu z bublinek, jak se hrne k hladině. Pak jsem ale oči raději zavřela, abych si šanci na výhru neukradla.

// To nic, naprosto to chápu c: Sama jsem měla minulý týden dost nacpaný... Doufám že jsem hodně nezdržela...

Chvíľu som čakala, či si aj on uloví rybku, no poprial mi len dobrú chuť a sledoval vodnů hladinu. S úsmevom som mu poďakovala a vrátila se k svojej rybke. Po očku som ho ale sledovala, copak má asi v pláne. Rybka bola chutná, len škoda že bola tak malinká. Zhltla by som ju i v celku, no radšej som si užila jej chuť po malých kúskoch. Inak mi ale chutí nepripadala nejako zvláštne. Proste ryba. Rovnaká, ako kdekoľvek inde. Ryby som nemala až tak v obľube, ale málokedy sa mi naskytne príležitosť si nejakú dať. Radšej sa prebehnem po lúke a budem sa hnať za zajacom, než sa moriť vo vode, kde mi zděžkne kožuch a ide to horšie.
Vďaka môjmu premýšľanie nad rybami som si ani nevšimla, že sa Suerte po hlave vrhol do vody. Doslova. Keby som nevidela špičku jeho chvosta, ako ide ku dnu, myslela by som si, že utiekol. Ostala som len stáť a sledovala som, kedy sa vynorí. Netrvalo to dlho. Vynoril sa, vydýchol zadržaný dych a znovu sa nadýchol. Vyzeral, že sa dobre bavia potápaním. Na jeho reakciu som sa usmiala, zdvihla sa a vošla na úroveň labiek do vody.
Keď priplával k brehu, navrhla som mu niečo, čo by nás snáď mohlo baviť. "Môžeme skúsiť pretekať, kto vydrží pod vodou dlhšie," oznámila som svoj nápad s úsmevom.

Suerte zmínil něco, co mě zarazilo. Ony tu jsou i kouzla? Byla jsem dost zvědavá, jestli se probudí a i já budu mít to štěstí být svědkem toho, co tohle území dokáže. Teď bylo otázkou, jestli ty kouzla byly k dobru, nebo způsobily něco špatného. A bylo to poznat přes celou Gallireu, nebo se to stalo jen na určitém místě? Takové zvláštní věci nebo jevy mě prostě vždy fascinovaly. Bylo to ale dobře? Neměla bych se toho spíš bát, aby sem se zbytečně nedostala do problémů? Asi je zbytečné nad tím uvažovat. Jednou už jsem taková a tohle se asi nikdy nezmění.
Když se můj společník zvedl z písku, vydala jsem se hned za ním. Po cestě mi řekl něco o zdejších rybkách. „To určitě ne. Aspoň to nebude tak snadné,“ řekla jsem s úsměvem a sledovala cestu. Přitom jsem se zamyslela: Jaké tu asi budou ryby? Budou obyčejné, nebo budou mít nějaké zvláštní barvy? Třeba tak rudé, jako bylo tamto jezero. A jak by asi chutnaly? Někdo mi přece kdysi řekl, že jedl rybu, která ani jako ryba nechutnala. Ale třeba lhal. Stejně je to zvláštní. To je jak kdyby mi řekl, že jedl zajíce, co nechutnal jako zajíc, ale jako divočák. Přitom jsem ale sledovala pozorně krajinu. Do teď jsem si ani nevšimla, že ti cizinci odešli. Takže teď jsme měli jezero opravdu jen pro sebe. Nebo jsem snad někoho přehlédla?
Po pár metrech jsme byli asi na místě, protože se Suerte zastavil. Pak to i potvrdil, takže ano, byli jsme tady. Hned na to vešel do vody. Samozřejmě jsem ho okamžitě následovala. Po mém bádání, jak by asi rybky chutnaly, jsem usoudila, že chci nějakou ochutnat. Vyčíhla jsem si místo, kde se mi zdálo, že je ryb docela dost, chvíli jsem tam stála, aby si na mě ryby zvykly, a když se mi začaly motat mezi tlapkami, jednu jsem prostě chňapla, a vyšla na souš, abych si ji mohla v klidu sníst. Podívala jsem se na Suerta, jestli si taky nějakou uloví, nebo začne s hrou, kterou jsem navrhla.

//Omlouvám se že to tak trvalo, internet je tu v poslední době mizerný a vracím se teď hodně pozdě domů, takže na hru většinou nemám myšlenky :c

Po tom co jsem mu sdělila můj důvod útěku od smečky, zamyslela jsem se. Opravdu bylo nezbytné před minulostí utéct? Co by se stalo, kdybych nenašla dost odvahy k útěku? Třeba by to přešlo a našla bych konečně kuráž se všemu postavit. Ale já se nepostavila, jen jsem zbaběle stáhla ocas a opustila svou rodinu. A proč vlastně? Protože nás někdo napadl. Ani to jejich chyba nebyla. A všude se dá najít někdo, který mi bude chtít ublížit.
Ale já měla důvod, přesvědčovala jsem se v duchu, abych si to zase nezačala jen vyčítat. Po opuštění smečky jsem už nebyla tak nesvá, necítila jsem se pořád vyděšeně a neviděla jsem všude jen vzpomínky na ten den. Vlastně mi to pomohlo s psychikou. A to je přece nejhlavnější, ne?
Zahnala jsem celou tu věc z hlavy a hned na to mu položila tu mou otázku, na kterou odpověděl dost neurčitě. Ale pak mi to vysvětlil. Líbilo se mu to, protože tu je stále něco nového. A to je to co potřebuji taky. A Sue tu přece žije hodně dlouho, takže se to tu prostě jen tak neomrzí. Na jeho odpověď jsem se pousmála a kývla. „Tak tohle mi na Gallirei příjde nejhezčí. Všechno je tu určitým způsobem jiné, i když jde o obyčejnou věc.“Pak ale něco zamumlal, ale pořád jsem mu rozuměla. „Ale každá správná pohádka končí slovy: A žili šťastně až do smrti,“ řekla jsem.
Prý tu je jen jediné jezero, kde ryby nejsou. To je zajímavá informace. Navíc jsem to jedinečné jezero dokonce viděla, takže jsem měla radost, že už se tu trošku vyznám. Když kývl k jezeru, okamžitě jsem se k hladině otočila. Měl pravdu, vždy se najde někdo, kdo by to dojedl. Ale co když ne? Pak by byla smrt rybky k ničemu. Tohle nás učila máma jako malé – nezabíjet pro zábavu.
Suerte vypadal, že se mu můj nápad zalíbil, proto jsem začala vrtět nadšeně ocasem. Mé návrhy se většinou moc neuchytí, abych pravdu řekla. Ale podle něj tohle úplně ideální místo pro lov nebylo. A já mu samozřejmě věřím. Zná to tu určitě dobře. Hned na to mi vysvětlil, kde by to bylo lepší. Kývla jsem, že rozumím. „Tak mi ho ukaž, jsem ti hned v patách,“ řekla jsem a čekala, až mi ukáže to místečko.

Suerte mě opět pozorně poslouchal, což mi dělalo velkou radost. A k tomu všemu se i na něco zeptal. Byla to dobrá otázka. Sama jsem to vlastně nevěděla, když jsem cestovala, ale tak nějak to tu cítím. „Původně jsem jen chtěla před vším utéct, takže jsem šla přímo za čumákem, ale tady mě to okouzlilo. Všude to tu vypadá jako z pohádky. I obyčejná místa se tu zdají mít až kouzelný dojem. Jednoduše cítím, že už nikdy nenajdu nic tak úžasného, jako je tady,“ vysvětlila jsem mu a doufala, že to nezní moc komplikovaně, nebo nesmyslně. Můj důvod cestování ani smysl neměl. Prostě jsem musela před vším utéct. Ale proč jsem nezůstala někde nedaleko, netuším. Asi to byl osud, co mě táhl stále dál. Jestli něco jako osud existuje, jsem si nebyla jistá, ale jestli ano, tohle byl určitě důkaz.
Když mi vyprávěl Suerte, bedlivě jsem ho poslouchala. „A proč ses po tolika letech rozhodl zůstat zrovna tady?“ zeptala jsem se, ale asi to bylo jasné. Který vlk by po navštívění Gallirei odešel? Nedávalo by to smysl. Musel by to býz blázen.
Když navrhl nějakou aktivitu, zahleděla jsem se na jezero a pak se zpět podívala na něj. „Myslíš, že tu jsou nějaké ryby?“ zeptala jsem a pak dodala: „Ne že bych měla hlad, ale rybu jsem neměla už roky. Minimálně je nahánět by mohla být sranda.“ Jen bychom se asi pořádně namočili, takže nevím, jestli by byl Suerte pro. Přece jen jsem se já hrnula do vody, zatímco on si jen zchladil tlapky. Třeba myslel akčnější zábavou něco na zemi, ale v takovém teple bych si raději zaplavala nebo něco. Otevřená jsem byla ale všemu. „Co bys chtěl dělat ty?“ zeptala jsem se ho a pousmála se. Třeba by ho napadlo i něco zábavnějšího. Nebo něco, co by oběma vyhovovalo.

Zarazila jsem se, když Suerte řekl, že máme oba štěstí. I když jsem tu byla už nějakou dobu, uteklo to tak, že mi to připadalo jako chvíle. Věděla jsem, že tady chci zůstat, ale stále jsem se považovala za cizince. Moc to tu neznám. Ale to asi více vlků. Nemohu předpokládat, že tu budu jako doma, až si to tu celé projdu. To by také mohlo trvat roky. „To máš asi pravdu,“ řekla jsem a usmála se na něj, když do mě šťouchl. Nějak šlo vše jako po másle. Bylo až zvláštní, jaké štěstí mám. Ale byla jsem za to vděčná. Konečně mám místo, které je pro mě domovem. Dlouho jsem se necítila tak šťastná.
Když jsem byla na souši, uviděla jsem u jezera další vlky. Zřejmě nedávno přišli, ale asi jsem si jich nevšimla. Byli od nás ale poměrně daleko, proto bylo jezero stále víceméně celé pro nás. Suerte navíc nevypadal, že by si chtěl zaplavat, takže i kdyby nebylo, ničemu by to nevadilo. Neměla jsem v úmyslu jít a seznamovat se. Bylo by to spíš vnucování. Teď jsem tu navíc byla se Suertem, na další seznamování bude času dost. Jen bylo příjemné zjištění vědět, že opravdu to tu vlky žije, jen je to tohle území obrovité.
Suerte zívl a já se k němu opět otočila. Přestala jsem se zajímat o neznámé u jezera. Když mi položil otázku, lehce mě to zaskočilo. Kdyby se mě takhle někdo zeptal, většinou bych nějak vycouvala a změnila téma. Co se týče otázek o minulosti, nepatří to mezi mé oblíbené. Ale tohle je Sue, můžu mu věřit a hlavně mu můžu říct i tohle. „Z daleka. Celý život jsem žila ve velké smečce, ale jakmile jsem mohla, odešla jsem. Byla tam všude krásná příroda. Když jsem byla malá, byla zábava se se sourozenci toulat a objevovat. Bylo tam snad všechno, co si jen může vlk přát. Možná taky proto tam má smečka žila. Ale jak už asi víš, ráda se toulám a tak jsem to šla zkusit jinde,“ řekla jsem, chvíli se odmlčela a pak dodala: „A pak jsem vlastně našla to, co jsem celou tu dobu hledala.“ Často jsem uvažovala, jak se asi má moje rodina. Jestli aspoň Kaede a Tadaro zůstali spolu a vychází. Jestli si třeba už našli partnera a mají rodinu. Kdo ví? Určitě se ale mají dobře. Moc bych jim to přála. „A to ty?“ zeptala jsem se, abych se i já o něm dozvěděla něco víc. Natož, že mi připadá tak blízký, tak o něm nevím vlastně skoro nic. A to je chyba.