Gallirea - Příspěvky uživatele

Ostatní z příchodu Izara moc nadšení nebyli. Písčitých mu na jeho poznámku odpověděl. Netušila jsem, jestli se zastával mě, nebo názor o jedení zajíců. Bylo mi to ale nějak jedno. Měl pravdu, byla to každého věc. Ale i Izar měl svůj důvod proč zajíce nejíst.
Hned poté se písčitý představil - Logan. A dokonce pocházel z Molgolska! "Takže cestovatel!" zajásala jsem a začala vrtět ocáskem. Rozhodně se ho poté musím zeptat na spoustu věcí. Určitě je to v jeho zemi zajímavé. Jenže se k nám přihnal někdo podobné srsti jako já. Dokonce měl rudé ponožky. Zdálo se že naši konverzaci zaslechl, protože na nás vyhrkl naše jména. Když oslovil černobílou, otočila jsem k ní hlavu a povzbudivě se usmála, aby se nám taky představila. Vlk s červenými ponožkami se nám představil jako Blueberry a i vlčice nám sdělila své jméno - Wolfganie. "Ráda vás poznávám," řekla jsem a usmála se.
Izar mi odpověděl na mou otázku ohledně jídelníčku Assasinů. "Lasičky jsem ještě neměla to štěstí ochutnat, ale když se mi poštěstí, dám na tvou radu," řekla jsem mile. Poté Loganovi Izar vysvětlil, co je to bažant. Na jeho poznámku o jeho srsti jsem se zamračila. "Mě se tvůj kožich líbí. Je unikátní," pokusila jsem se Logana zastát. Nebyl důvod být na sebe hnusní.
Blueberry se chtěl přidat k nám. "Jasně že jo, jsi mezi námi vítán," řekla jsem a když šel směrem k hloučku vlků, začala jsem ho s ostatními následovat.

vesnička přes Středozemní pláň >>

// omylem poslané podruhé

Když jsem už zajíčka dojídala, objevil se tu nějaký vlk. Když mě oslovil, překvapeně jsem zvedla hlavu, jako bych snad nikdy vlka neviděla. O krok jsem ustoupila, ale to jen ze zvyku. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit. Pozorně jsem si ho prohlédla. Měl zvláštní odstín srsti, takový jsem snad ještě neviděla. Vlastně to muselo být fajn být něčím zvláštní. Jen jsem nepochopila proč to přehnaná zdvořilost, přišel mi přibližně stejně starý jako já. Usmála jsem se a naklonila hlavu. „Promiň, ale vůbec netuším. Přišla jsem od toho lesu a tam nikdo nebyl,“ řekla jsem a ukázala ke Křišťálovému lesíku. „ Ani teď jsem tu nikoho nezahlédla. Je možné, že jsme se minuli.“
Hned na to sem došla černobílá vlčice, která mi dokonce popřála dobrou chuť. Na to jsem se jen pousmála. Že by se na mě najednou obrátila štěstěna a začala jsem přitahovat víc vlků? Za půl roku co jsem tu, jsem zde potkala jen dva. Pak ale vlčice položila stejnou otázku. „Ne, ani jeden to bohužel nevíme. Myslíte, že se tu bude něco dít? Možná by stálo za to se tam jít taky podívat. Jeden nikdy neví…“ Bylo fakt, že jsem typ, který jde s davem. Co když bych propásla něco zajímavého? Třeba je tam opravdu něco tak zvláštního, že to tam táhne ostatní. Jen já mám ten šestý smysl otupělý. Nedokážu ani vytušit, že se blíží třeba bouřka, zatímco ostatní zvířata se schovávají. Tohle mi prostě nešlo.
Pro můj údiv se k nám přidal další vlk, tentokrát kaštanově hnědý. Jako první co řekl, byla poznámka k mému úlovku. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a pak se zadívala k nohám na zbytky zajíce. Nechápala jsem, co bylo na zajíci špatného. Když znovu promluvil, znovu jsem mu věnovala můj pohled. Vypadalo to, že je z toho rodu, o kterém mluvil. Následně se představil a potvrdil to, co mě napadlo. „Ach tak. No ráda tě poznávám Izare II. Z mocného rodů Assasinů. Já jsem Maple, žádné urozené krve ale nejsem,“ řekla jsem s úsměvem a doufala, že se představí i ostatní. Snažila jsem se působit přátelský, ale asi byl mou snídaní znechucen. Teď už mi přišlo ale nevhodné před ním ušáka dojídat, nechala jsem ho proto už být. „Co jíte vy od Assasinů? Třeba bažanty? Srny? Slyšela jsem, že mají výborné maso.“ zeptala jsem se ho.
Opět následoval dotaz od Izara. „No, vlastně přišli chvíli před tebou.“ Nevypadalo to ale, že by byla otázka směřována na mě, protože se koukal na černobílou. „Přesně to jsme tu teď probírali. Asi se tam něco děje a nikdo neví co. Nechcete se tam jít společně zajít podívat?“

<< Křišťálový lesík

Zakručelo mi v břiše. Už abych tam byla, připadá mi to jako celá věčnost.. Ale proč vlastně? Protože jsem viděla v dáli krásnou zelenou louku, zatímco tam, kde jsem stála já, to bylo docela bídné. Samozřejmě že se u zeleně bude držet více zvěře. A taky budou víc vypasení. Při té myšlence jsem se olízla. Začínala jsem mít už víc chuť než hlad. Přidala jsem na kroku.
Když jsem došla ke svému cíli, přikrčila jsem se, abych nevyplašila zvěř a zároveň mohla nepozorovaně vybrat svou oběť. Zahlédla jsem koutkem oka zajíce. Nebyl tak vypasený, jak jsem si představovala, ale co už. Jídlo je jídlo a když máš hlad, musíš se spokojit s tím, co máš. Díky spánku jsem si pořádně odpočinula, proto jsem byla na lov víc než připravena. Začala jsem se k němu pomaloučku plížit, až jsem byla skok od něj. Nevšiml si mě. Asi vál vítr směrem ke mně, takže odvál můj pach od zajíce. Štěstí bylo na mé straně. Vyskočila jsem se, zajít reflexem uskočil a pokusil se o útěk, ale bylo pro něj pozdě. Stačilo ho trochu dohnat a měl mé zuby zaryté v krku. Jakmile se přestal cukat, začala jsem hodovat.

Po dlouhém spánku jsem otevřela očka, která jsem přimhouřila, protože nebyla zvyklá na jasné sluníčko po ránu, které sem prosvítalo skrze koruny bříz. Ráno to tu bylo ještě krásnější než večer. Slyšela jsem, že tu nejsem sama. Zpěv ptáčků se ozýval z různých koutů lesíku. Seskočila jsem ze svého místečka a rozhodla se pro ranní procházku lesem. Kdo ví, kdy se sem opět dostanu? Vždyť mi návrat na tohle místo trval půl roku. Pomalu jsem procházela mezi stromy a rozhlížela se, jako bych něco hledala. Nehledala. Jen jsem se nemohla nabažit krásy tohoto lesa.
Procházku mi přerušilo kručení v bříšku. Jasně, chtělo by to si najít něco na snídani. Ale tady? Dá se tady něco ulovit? Maximálně jeden z těch ptáčků, ale do je spíš snídaně pro kočku, ne pro vlka. Je načase se přesunout dál. Došla jsem na okraj lesu, kde jsem se rozhlédla kolem. Někde opodál jsem viděla šedou plochu, předpokládám, že ta bude z kamene. Tam asi moc zvěře nenajdu. Hned naproti byla travnatá plošina, která už vypadala nadějněji. Taky jsem mohla jít dál podél řeky, ale to se mi až tak nezdálo. Nelákalo mě to. Vyrazila jsem proto k travnatému místu. I tam jsem kdysi byla, ale to už je dost dávno. Tudy jsem vlastně přišla na Gallireu.

Náhorní plošina >>

<< Řeka Mahtaë

Nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlila. Byl to les, který jsem znala. Vlastně to bylo první místo, které mě okouzlilo. A také jsem zde potkala první živou duši. Než jsem vešla mezi první stromy, které tvořily hranici lesíku, trochu jsem zpomalila, jako bych znejistila. Ale ne, neznejistila. Jen jsem si prohlížela koruny stromů, které jsem tu zažila v zimě. Byla jsem ohromena. To už jsem tu tak dlouho? Vždyť je léto. Tyhle stromy byly poprvé pokryty vrstvou sněhu, který tu teď není. Logicky, že ano? Se Suertem utíkal čas tak rychle.
Ach ne, už jsem zase tam, kde jsem začala. U Suerta. Proč si nejsem jistá, co k němu cítím? Že bych k němu cítila něco víc než přátelství? Láska… Co je to vůbec? Nikdy v životě jsem se do nikoho nezamilovala, nevěděla jsem jaké to je. Tohle je hloupé… pomyslela jsem si, zavrtěla hlavou a šla dál.
Držela jsem se stále podél řeky, asi už jen ze zvyku. Přesně tahle řeka byla ta, do které mě ta šedá vlčice shodila. Lehce jsem se zamračila. Doufám, že ji tady už nepotkám. Na takové blbinky nemám náladu. Kam jsem vlastně odešla pak, když jsem se vyškrábala z řeky? Na tu pláň, že? Moc příjemně tam nebylo, ale to teď bude určitě jiné. Není přeci zima. A hned na to do třešňového háje, kde jsem zase potkala Suerta. Nevědomě jsem se usmála, když se mi vybavilo naše seznámení. Vlastně to je jako z nějaké pohádky. Že by osudové setkání?
Za tu dobu co ho znám mi opravdu přirostl k srdci. Mám ho opravdu moc ráda. Vlastně podvědomě doufám, že se tu někde zjeví a všechno bude v pohodě. A taky že bychom zase spolu cestovali a objevovali… Chtěla bych ho obejmout a říct mu, že pro mě moc znamená…. Chtěla bych se mu podívat do těch jeho úžasných očí a říct mu… že ho potřebuji. Nasucho jsem polkla a zastavila se. Co když to ale nemyslel takhle? Co když tím myslel něco zcela jiného. Třeba to cítí úplně jinak, jen z toho dělám zbytečně drama. Zaúpěla jsem zoufale z toho, jak mám zamotanou hlavu. Potřebuji spánek. Potřebuji to zaspat. Našla jsem si proto místečko, které bylo trochu vyvýšené, abych měla rozhled a spokojeně si lehla. Položila jsem si hlavu na tlapky a přivřela oči. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem usnula. Nakonec se mi to ale podařilo.

<< Velké vlčí jezero

Samozřejmě že byl Suerte rychlejší, co jsem si o sobě myslela? A co bych mu řekla, když bych ho náhodou dohnala? Sama jsem pořádně neměla v hlavě úplně jasno. Zastavila jsem se. Něco mě ale stále nutilo za ním jít. Něco ve mě ho chtělo dohnat a obejmout. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych se snažila tu myšlenku vytřepat z hlavy rovnou očkama. Ne, musím myslet. Určitě to poslední co potřebuje je to, abych se za ním bezhlavě hnala. Měla bych si pročistit hlavu. To je správná věc. Až nastane čas, najdu ho a vše s ním vyřeším. Ale co když ne? Co když na mě zapomene? Co když si najde nějakou lepší vlčici? Lehce jsem zavrčela, abych zahnala i tyhle myšlenky. Měla jsem v hlavě takový zmatek.
Byla noc a hlavně jsem byla unavená z potápění. Neměla bych si najít nějaké místo na odpočinek? Na to teď nebyl čas. Potřebovala jsem procházku. Pokračovala jsem po řece ještě nějakou dobu, než jsem v dáli zahlédla lesík, který mi přišel povědomý. Že bych tu už jednou byla? Zastříhala jsem oušky a zaostřila. Jistá jsem si nebyla, ale za zkoušku snad nic, no ne..? Na rychlosti jsem však nepřidávala. Nic mě nikam nehnalo. Času jsem měla dost.

Křišťálový lesík >>

Jakmile jsem se trošku rozkoukala, rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla Suerta. Nakonec jsem byla já ta, která vyhrála. Abych pravdu řekla, tohle jsem opravdu nečekala. Suertovi šlo naprosto vše, čekala jsem, že i v tomhle vyhraje. Možná na mě jen chce být hodný a nechal mě vyhrát. Nebo by se našlo něco, v čem jsem byla dobrá? Kdo ví? Asi není zapotřebí, abych trénovala. Suerta mé vítězství očividně těšilo. Nadšeně vrtěl ocáskem, až tvořil malé vlnky. Celá jsem se rozzářila. Udělala jsem na něj dojem? Já? „To ty taky, Sue,“ řekla jsem a vrtěla ocáskem stejně divoce, jako on.
Jakmile mi položil otázku, rozhlédla jsem se kolem. Hmm… zamyslela jsem se. Stále jsem měla v zásobě to nahánění rybek, ale hodilo se to teď, když jsme se potápěli? Oba dva jsme určitě potřebovali chvilku na doplnění sil. Začala jsem proto uvažovat, jak trávit čas nějakou méně náročnou aktivitou, která by nebyla nudná.
Díky tomu, jak jsem se zabrala do vymýšlení nějaké zábavy, vůbec jsem si nevšimla, že mě Sue pozoroval. Z myšlenek mě až vytrhlo to, jak mi přitiskl čumáček k tomu mému. Byl to pro mě šok, nebudu si nic nalhávat. Z překvapení jsem vytřeštila očka. Až mi došlo co se děje, lehce jsem se pousmála a můj překvapený pohled se vypařil. V tu chvíli Sue otevřel oči a zadíval se do mých. Bylo to kouzelné. Stále jsem se usmívala. Netušila co říct. Jen jsme na sebe chvíli koukali, pak se nějak vyděsil a začal se mi omlouvat. „Ale to nemus-„ snažila jsem se ho uklidnit. Sue odskočil a začal se rozhlížet. Pak jen vykoktal, že musí jít. „Sue počkej prosím,“ řekla jsem, ale pak se rozběhl jak smyslů zbavený pryč. „Sue ne, stůj! Prosím!“ křičela jsem za ním a pak se za ním i rozběhla.

Mahtaë >>

Jojo, došlo k nedorozumění, ale už je to opravené c:

Jméno týmu: Kolemjdoucí
Odkaz na obrázek/vlajku týmu:
http://files.moje-obrazky.webnode.cz/200000042-51864527c3/700/vlajka.jpg
http://www.imagehosting.cz/?v=gallireada.png
Seznam členů týmu: Blueberry, Maple, Wolfganie, Izar, Logan
Obsazení ve skocích do vody: Logan, Wolfganie, Blueberry
Obsazení v přeslučním běhu: Logan, Maple, Wolfganie
Obsazení v jízdě na srně: Wolfganie, Blueberry, Maple
Obsazení v zápasech: Blueberry, Izar
Obsazení v jízdě na kmeni: Blueberry, Wolfganie, Maple

Gratuluji všem co se zúčastnili. Všichni to máte úžasný c:
Tu hvězdu prosím teda do ohně, jelikož moc na výběr nemám :'D A pokud bych mohla tak u těch drahokamů třeba safíry? ^^
Moc děkuji všem za hlasy a taky za super odměnu c:

Jakmile jsem se ponořila a přivřela oči, ucítila jsem, jak mě zaplavila vlna, když se Suerte ponořil. Trochu mě vlna postrčila ve vodě o kus dál, ale to mě nerozházelo. I když jsem měla zavřené oči, stále mě zajímalo, jestli někde kolem nás jsou ty barevné rybky. Měla jsem nutkání znovu otevřít oči, ale stejně jsem odolala. Co si o nás asi ryby pomyslí, když nás uvidí? Dvě tak velké suchozemské bytosti si jen tak usmyslely, že budou bydlet pod vodou. Znělo to hloupě, je mi to jasné, ale co když si to opravdu myslí? Nebo nás prostě berou jako nebezpečí, takže uplavaly. To by bylo asi logičtější.
Cítila jsem, jak už přestávám moci. Měla jsem chuť vydechnout poslední vzduch, který mám v tlamě, abych pod vodou ještě chvíli vydržela. Ale moje soutěživost mě stále držela pod vodou. Věděla jsem, že je tu minimální pravděpodobnost, že vyhraji, ale stále jsem doufala. Byla jsem hrozně soutěživá. Chtělo to zahnat myšlenky, ne? Když nebudu myslet na nedostatek vzduchu, vydržím déle. Tak jsem začala zase myslet na první věc, co mi přišla na mysl. Jenže mi to moc dlouho nevydrželo.
Začala jsem z tlamy vypouštět pomalu vzduch, a když už jsem neměla co, vystrčila jsem hlavu zpět na povrch, kde jsem se začala nadechovat. Bylo fajn zase moci volně dýchat. Vydržela jsem pod vodou ale poměrně dlouho, byla jsem na sebe za to hrdá. Možná kdybych trénovala, zlepšilo by se to a já pak mohla někoho okouzlit svými schopnostmi pod vodou.