Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gallirea // Kolemjdoucí // #16
<<Kopretinová louka (kolem hranic močálů)

Proč jsem si jako další zastávku vybrala zrovna tohle místo? A proč jsem se rozhodla opět lézt zpět přes řeku, ve které jsem se před chvílí málem mohla utopit? To byly velmi dobré otázky. Abych pravdu řekla, nevím. Prostě jsem viděla, že jsem se zase dostala k rudému jezeru, které bylo nedaleko a tak jsem si řekla, že to vezmu zase zpátky. Protože jsem určitě minula spoustu zajímavých míst s desítkami potenciálních úkrytů pro poklad. A to by byla převeliká chyba. To tedy nedopustím.
Tu řeku jsem ale zdolávat nechtěla. Proto jsem raději přebrodila nedalekou řeku, přes kterou jsem ještě nešla. Vydala jsem se více na sever. Co mě ale nemile překvapilo, byl opět pach teritoria smečky. Někdo se mě snaží asi zabít. Proto jsem těsně kolem jejich teritoria přelezla na druhou stranu, kde jsem viděla nějakou nížinu. Vypadala opravdu neškodně. Žádné tekuté písky, žádné studené pouště. Prostě obyčejná louka plná kytiček, zvěře a měkoučké travičky. Hned co jsem došla na místo, jsem sebou praštila do trávy a začala se válet. Chyběla mi chvilka odpočinku a myslím, že jsem si ji po právu zasloužila. Hned po načerpání trochy energie jsem ale vstala, prošla si louku, jestli nenajdu něco zajímavého a když tu opravdu nic nebylo, rozešla jsem se pryč. Nemám čas na zrdžování. Potřebovala jsem to najít co nejdříve. Mám přece konkurenty v patách. Třeba už to našli a já se tu namáhám jako idiot zbytečně, kdo ví.

Jezevčí les (přes říční eso)

Gallireáda // Kolemjdoucí //#15
<< Řeka Tanebrae

Konečně jsem došla na místo. Celá louka vypadala víceméně normálně, jen tu byla spousta vysoké trávy a velká množství kopretin. A tím velká myslím VELKÁ. Bylo to úžasné, kolik jich tu bylo. Dostat za úkol všechny spočítat by zabralo snad celý život. A stejně by ta práce byla marná.
Pro kopretiny jsem tu ale nepřišla. Přišla jsem si zazávodit. Přesně tak. Sice to bude v té vysoké trávě náročnější, ale lepší něco než nic. Moc náročná nejsem. Takže rychlost a výdrž. Přikrčila jsem se do startovní pozice a začala si v duchu odpočítávat. 3,… začala jsem a zapružila nohama. 2,… pokračovala jsem a vystrčila zadeček víc do vzduchu. 1,... pomyslela jsem si a psychicky se na start připravila. „Teď!“ vykřikla jsem pro sebe, kdyby mě jen duchovní start nedokázal dostatečně namontovat k běhu.
Začala jsem běhat kolečka, utíkala z místa na místo a tvořila v poli kopretin patvary. Kdyby si to někdo z výšky prohlédl, myslel by si, že tu běžel nějaký šílenec. A možná že by měl pravdu. Byla jsem opravdu rychlejší! Připadala jsem si, jako bych běžela rychlostí světla. Dokonce jsem vydržela běžet na největší možnou rychlost podstatně déle. Byla jsem svým výkonem ohromena. Když už jsem nemohla, zastavila jsem se a rozdýchávala to. Při tom jsem se usmívala jako blázen. Bylo to úžasné!
Pak jsem se ale zarazila. Nemám náhodou hledat tu věc? Jasně že ano! A přitom tu takhle mrhám časem! Frustrovaně jsem si zavrčela a raději zase šla dál.

Ježčí nížina >>

Gallireáda // Kolemjdoucí //#14
<< Narrské kopce

Konečně jsem se dostala k řece. Až teď jsem si ale všimla, že svítá? Kdy že jsem to naposledy spala? Asi dávno. Ale co už. Nyní jsem byla posilněna nově energií a schopnostmi od Života. Cítila jsem se najednou schopnější. Energie mi proudila celým tělem. Ale to nebyla jediná velká změna, kterou jsem pociťovala. I když jsem Života opustila, stále jsem se cítila lépe. Více pozitivně. Jako by ze mě ta jeho voda z jezírka smyla veškeré obavy. Už jsem neměla potřebu myslet na minulost. Věděla jsem, že podstatnější je to, co je teď. Navíc, má rodina je v pořádku. Viděla jsem to na vlastní oči. Samozřejmě, chybím jim, to je jasné. Ale netrpí. Nejsou zranění, nemocní a nic vážného je netrápí. Mají se navzájem. Stále tu pro sebe jsou. A to je nejdůležitější.
Řeka tu nebyla obyčejné barvy, nýbrž temná jako uhel. V téhle zemi už mě asi nic nepřekvapí, ale stejně to bylo velmi zajímavé. Chvíli jsem jen stála a pozorovala ji. Určitě pitná nebude. Nebo to za risk nestojí. Také je pěkně silná, proto nehrozí, že bych ji přeplavala. Pokud bych se nechtěla třeba potápět. Jednou.
Všimla jsem si nedaleko hned několika spadených kmenů stromu. Zdá se, že tohle je jediná cesta přes řeku. Naštěstí nejsem nijak zvlášť těžká. Musím být opatrná. Vylezla jsem na kmen, hezky pomaloučku, tlapka za tlapkou. Jakmile jsem stála, opatrně jsem začala jít vpřed. Šlo to zatím hladce, než mi uklouzla tlapka a já leknutím vyskočila a jen tak tak doskočila na druhý břeh. Málem mohlo být po mně, pomyslela jsem si a s úlevou si oddychla. Určitě je to zásluha Života, jinak bych tak obratná nebyla. Času jsem ale neměla na rozdávání, proto jsem šla na onu louku, kterou jsem měla v plánu.

Kopretinová louka >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #13
<< Vrchol kopců

Spokojeně jsem scházela z hor. Proč spokojeně? Viděla jsem nádherný výhled na Gallireu. Bylo to magické. Rozhodně se sem někdy zase vrátím. Tentokrát ale za bílého dne. Ráda vidím rozdíly, jak se krajina mění. Nemusí jít jen o čas, ale i roční období. Křišťálový lesík byl v zimě jako z pohádky, vše zmrzlé a zasněžené, celý se třpitil. V létě zase žil, vše zpívalo, kvetlo. Byl by ten ostrov, který jsem viděla, v zimě hezčí? Pochybovala jsem o tom, ale třeba se tam ještě někdy stavím. Ze zvědavosti? Spíš z donucení. Nelíbilo se mi to místo.
Ale co bylo zajímavější, potkala jsem Života, to je samo o sobě pořádný zážitek, no ne? Navíc jsem měla to štěstí, že mě obdaroval novými schopnostmi. Jistě, nejsou tak obdivuhodné jako magie. S tím se dá počítat. Ale teď se už mnoha vlkům mohu trochu rovnat. Co takhle to otestovat? Ale jak? Svou rychlost asi moc nepoznám, pokud mě život neobdaroval opravdu velkou rychlostí. Ale co.. Za zkoušku nic.
Našla jsem si menší svah, který už víceméně připomínal rovinu a rozběhla se. Výsledek mě nechal v údivu. Jaktože jsem až TAK rychlá? To snad není žádný menší dárek, on mi věnoval přímo talent! Byla jsem v šoku. Upřímně jsem měla chuť vyběhnou zase nahoru a obejmout ho. Je nevhodné objímat bohy? Pravděpodobně. Udělala bych to i tak? Dost pravděpodobně.
Bylo načase zkusit obratnost a výdrž. Ale tady je to opravdu nevhodné. Kam teda? Rozhlédla jsem se kolem a spatřila řeku. Hned za řekou byla louka, která vypadala slibně. Tam bych si mohla oficiálně otestovat svou rychlost. Navíc bych si mohla zkusit i tu výdrž. Obratnost chvilku počká. Rozešla jsem se proto směrem k řece. Už jsem se těšila, až se o svých schopnostech přesvědčím.

Řeka Tenebrae >>

Ups, asi už jsem byla unavená :D
Jinak moc děkuju

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:
Vo1/rychlost/5* >> 25 drahokamů
Vo1/vytrvalost/3* >> 15 drahokamů
Vo1/obratnost/2* >> 10 drahokamů
Vo1/taktika lovu/1* >> 5 drahokamů
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
CELKEM: 55 drahokamů
Předem moc děkuji c:

Gallirea // Kolemjdoucí // #12
<< Narr. kopce

Nedočkavě jsem kráčela dál, stále výš a výš. Překrásně oranžový kopec mě uchvátil. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to jako by právě tady vycházelo slunce. Přesto měl kopec písčitý povrch. Bylo tu sucho, proto tu moc života nebylo. Žádná zvěř, jen nějaké seschlé křoví, které bojovalo o život za takových podmínek. Obdivovala jsem sílu takových rostlin. I přesto, že vyrostou na nepříjemném místě, stále bojují o život. Ale to vlastně každý tvor na zemi. Život není vždy jednoduchý, ale i přesto je krásný. Stačí se na něj jen dívat ze správného úhlu. Stačí si najít důvod, proč bojovat. A co je vlastně ten můj? Zbožňuji přírodu, dokáže být divoká, nezkrotná, krásná a kouzelná. Je tolik míst, která jsou úžasná, tak moc zvěře a rostlin, která jsou naprosto neuvěřitelná. To vše já chci vidět. Chci poznávat nové věci, žít život tak, abych ho poté nelitovala. Má vášeň pro cestování se mne držela již od dob, kdy jsem byla malé vlče. A teď, když mám tu možnost, jsem se konečně stala tulákem, kterým jsem v srdci vždy byla.
I přesto že tu toho moc nežilo, zajímalo mě, jaký bude výhled z tohoto kouzelného místa. Určitě mi to vyrazí dech. Nemohla jsem se dočkat, až to uvidím. Měla jsem chuť se otočit a podívat se už teď, ale držela jsem se. Nutila jsem se to vydržet až na úplný vrchol. Přece si nezkazím překvapení! Pohled jsem proto držela pevně na zemi a rychlým krokem postupovala na vrch kopců. Jen jsem se vyhýbala křovím. Po chvíli jsem ale narazila na cestičku, kterou tu asi někdo vyšlapal už dávno přede mnou. Ale kdo? Že by další obdivovatelé zdejší krajiny? Určitě ano. Není divu, je to nádherné místo, pomyslela jsem si s úsměvem a nenechala se nadále rozptylovat. Jen jsem se držela cestičky.
Když jsem došla na nejvyšší bod, spokojeně jsem zavřela oči, zvedla hlavu a otočila se směrem, kterým jsem přišla. Chvíli jsem ale ještě počkala, to jen pro chvilku napětí. Poté jsem ale s úsměvem otevřela oči. Měla jsem pravdu, rozhled tu byl opravdu kouzelný. Nemohla jsem se vynadívat. I když bylo pozdní noc, vše bylo tak krásné. A spousta míst působila tak nepatrně, i když nebyly kopce nijak zvlášť vysoké. Rozhodně jsem nelitovala té cesty až na samý vrchol.
„Vítej, Maple. Už jsem tě očekával,“ ozval se neznámý hlas přímo za mnou. Musela jsem být opravdu zabraná do výhledu, protože jsem si nově příchozího vůbec nevšimla. Překvapeně jsem se za vlkem otočila, abych si prohlédla někoho, kdo mě právě oslovil. A co bylo divnější, mým jménem. Vlk ale věděl, že mě zaskočil a proto pokračoval: „Jmenuji se Život. Určitě ti o mne už Suerte řekl, viď?“ Jeho hlas byl velice přátelský, sladký, uklidňující. Jeho přítomnost vyzařovala tak neskutečně silnou pozitivní energií. V jeho blízkosti jsem se cítila zcela klidně. Hned co se mi představil, bylo mi to vše jasné. Byl to ten mocný bratr Život. Ani jsem si to neuvědomila a zavítala jsem na jeho území. V ten moment uvědomění jsem se vyděsila. Právě jsem pronikla pozdě v noci na jeho místo, kde odpočívá. „M-moc se omlouvám, pane Živote. J-j-já nechtěla, jen jsem se přišla-„ začala jsem se omlouvat, ale větu za mě dokončil Život. „-podívat na výhled. Ano, já vím. To já ti vnukl ten nápad. Věděl jsem, že půjdeš okolo a chtěl jsem tě tu řádně přivítat, i když opožděně,“ řekl s širokým starostlivým úsměvem. S úlevou jsem se na něj usmála a Život pokračoval: „Pojď, něco ti ukážu,“ povzbudil mě a zavedl mě k jeskyni, která stála nedaleko. Předpokládala jsem, že právě tam Život odpočívá.
„Víš Maple, to, že jsi přišla na tohle území, není náhoda. Určitě víš, že se vše děje z nějakého důvodu, že?“ optal se mě a já jen s úsměvem přikývla. Byla jsem stále ohromena, že mám tu čest toho mocného bratra potkat. „Zažila jsi za život opravdu mnoho. Spoustu krásného, radostného, ale i toho špatného. Zažila jsi strach, zoufalství a bezmoc. Na zádech stále neseš břímě minulosti. Nadělil jsem ti toho hodně, vím to, ale také jsem věděl, že z tebe bude velmi silná vlčice. A měl jsem pravdu. Opravdu jsi velmi statečná a všemu ses postavila čelem,“[/b[/mysl]] řekl a zadíval se mi vážně do očí. „Také vím to, že své rozhodnutí o odchodu ze smečky stále zpochybňuješ. Tvé rozhodnutí bylo ale správné. A tvá rodina je také v pořádku, podívej,“ řekl život a vhodil do křišťálově čistého jezírka květinu, která začala zářit a zobrazila na hladině obraz. Byl to obraz mé rodiny, která vypadala šťastně. Do očí se mi nahrnuly oči. Nevěděla jsem, jestli je to štěstí, úleva, nebo jen nával emocí. „Děkuju,“ řekla jsem s jasnou úlevou v hlase. „To není vše, Maple. Rozhodl jsem se ti za tvé utrpení ti splnit jedno přání,“ oznámil mi Život a pokračoval: „Copak by sis přála?“
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl Suerte. Mám pocit, že se zmiňoval o magiích a zlepšení schopností. Magie určitě nebyla pro mě. Sama jsem se nedokázala sžít s tou, kterou mám. Nepotřebuji na svou duši nakládat víc, než unese. „Určitě víc, jak ráda cestuji. Moc daleko mě ale nohy nezanesou, protože se rychle unavím. Ráda bych byla rychlejší, obratnější a vydržela větší úsek cesty na nohou. Ale nic z toho nepotřebuji, milý Živote. Jsem šťastná tak, jak je to teď. Konečně jsem našla místo, kde patřím,“ řekla jsem mu s úsměvem. Život si ale trval na svém. Do jezírka tentokrát přihodil nějaké dva krystaly a k tomu květinu, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Voda se začala vířit, bublat a zářit. Nakonec se jakoby vznesla a začala se mi točit kolem těla. Ucítila jsem, jak mě naplňuje energií a sílou. Přivřela jsem oči, abych se tomu poddala. Opět jsem cítila, jako by byla má duše volná. Voda ze mě smyla všechny mé problémy a zbavila mě všeho negativního. Nakonec se vrátila opět do jezírka.
Srdečně jsem Životu poděkovala, řekla mu, jak moc si cením všeho, co pro všechny dělá a rozloučila se s ním. Chtěla jsem zůstat. Cítila jsem se tu jako doma. Ale měla jsem úkol. Měla jsem tam dole své přátele, které nemohu nechat na holičkách. Stále mám povinnosti. Slíbila jsem Životu, že se určitě někdy zase vrátím. Poté jsem se ale už pomalu vydala z kopců dolů.

Narr. kopce >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #11
<<Kaňon řeky

Hned od kaňonu jsem to vzala k nedalekému lesu, který působil pěkně rozlehle. Ničím zajímavý ale nebyl, pokud nepočítám ten fakt, že byl jehličnatý. Jenže takových lesů je všude plno, proto mě nijak zvlášť neoslovil. Ale pro takové procházky po svačince fajn. Mé tělo potřebovalo chvilku na trávení.
Zajímalo by mě, jak je na tom Wolfganie a Logan. Jestli také hledají, nebo se mi to jenom zdálo. Třeba ta vidina opravdu měla nějaký význam. A možná to už někdo z nich našel, ať je to co je to. Vlastně bych jim to štěstí přála. Rozhodně lepší je to, že by to našel někdo od nás, než ostatní z jiného týmu. Určitě to vyhrajeme. Nezklameme Váálééndu. Ona si vybrala přece nás. Ale zatím jsem na nikoho nenatrefila. Bylo to zvláštní. Všude pachy, ale nikde ani živáčka. Jako by se každý vlk tahal po svém vlastním území a přitom se pak nějak střídali nebo co. Bylo to podivné.
Po nějaké době jsem ale z lesu přešla na místo, které vypadalo jako písečný kopec. Ale ne, další písek. Pro dnešek ho mám plné zuby.. pomyslela jsem si otráveně. Ale co. Třeba bude to překvapení tam. Něco mě tam táhlo. Jakmile jsem ale došla ke kopci a viděla to, jak hraje barvami, musela jsem jít i nahoru. Já prostě MUSELA. Nedokážu popsat, proč jsem měla takovou touhu se na to místo dostat, ale už jsem se rozhodla. Vše počká. Musím se tam jít podívat.

Vrchol Naarských kopců >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #10
<<Tekutý písek

Sledovala jsem, kudy se malý tvoreček vydá. Když jsem tedy zvedla hlavu, uviděla jsem, že míří k nějakému kaňonu. Šla jsem tedy ještě kus pouští, až došla k tomuto místu. Zima už cestou opadávala, až mi začínalo být i docela teplo. Předtím jsem si připadala, že je docela zima, ale teď, když jsem se vrátila z mrazivých podmínek pouště, jsem si připadala jako na dovolené u moře. Navíc tu vše žilo. V řece samá ryba, zvěř z pouště se sem chodila napít. No prostě naprostý zázrak. Asi jsem si vymodlila i tohle místo. Už jsem neměla pocit, že bych to měla vzdát a že je vše jen horší a horší. Naopak, dostala jsem zase chuť to dotáhnout do konce.
Napila jsem se z vody, protože jsem to po dlouhé cestě převážně běhu potřebovala. Chtělo to i něco na jídlo. Vlezla jsem si do řeky a čekala, až se ryby uklidní a zvyknou si na mne. Jakmile se tak ale stalo, rychle jsem po jedné chňapla a vyběhla s rybou v tlamě opět na břeh. Pěkně pevně jsem ji stiskla a ulehla si na písek. Tam jsem ji pomalu začala jíst, zatímco jsem sledovala nekonečná skaliska, která byla na protější straně kaňonu. Kdybych sem přišla z druhé strany, asi bych se při cestě k vodě zabila.
Po zasloužené svačince jsem si olízala špinavý čumák, otřepala ze sebe písek a vydala se dál. Tentokrát k travnatému místu, které mi už teď tak chybělo.

Narrské kopce (přes tmavé smrčiny) >>

<<Poušť Ararat

Když jsem spatřila místo, kam jsem se dostala tentokrát, začínala jsem si uvědomovat jednoduchou věc. Čím dál postupuji, tím horší a horší to je. Naštěstí mi to názorně předvedl malý tvor připomínající myš – tarbík. Skákal v přede mnou po písku, asi ze strachu, že bych ho sežrala. To já samozřejmě v plánu neměla. Nebudu si plýtvat energii na jednohubce. Když ale došlápl na tmavý písek, začal se propadat. Vyděsilo mě to. Ten písek ho začal pomalu pohřbívat zaživa. Opatrně jsem se naklonila a zuby lehce vytáhla tarbíka ven z písečné hrobky. Na zem jsem ho ale ještě nepokládala. Rozhodla jsem se ho odnést do bezpečí. Pokud tohle místo tedy projdu sama živá.
Opatrně a zlehounka jsem našlapovala po světlém písku a modlila se ke všem známým i neznámým bohům. Tohle byla prostě a jednoduše hra o přežití. Jeden špatný krok? Já a jednohubka bychom to měli spočítaný. Tarbík sebou vrtěl, ale bylo mi to nějak jedno. Jediné, na co jsem se momentálně soustředila, byly mé kroky. Připadala jsem si, jako bych vymýšlela nějakou strategii. Přitom jsem ale spíše hrála hru o svůj život.
Asi při mně opravdu stáli všichni svatí, ale došla jsem až na konec. Opatrně jsem položila tarbíka, který hned začal upalovat pryč. Byla jsem ráda, že jsem mě a tomu mrňousovi zachránila život. A myslím že byl i on.

Kaňon řeky >>

<< Pouštní oáza

Bylo to zvláštní setkání. Třeba jen utekl, protože věděl, že by ho máma hledala. To bude určitě ono. I malé děti ví, že z takových toulek bude průšvih a máma jim dá do kožichu. Nemělo smysl se tím ale dál zabývat. Stále jsem nenašla to, co jsem najít měla. Ale co to vlastně má být? Třeba to byl ten divný fenek. Nebo ten kvítek? Nebo něco zcela nepatrného. Jako kamínek. Nebo kus kůry. Mušlička, květina nebo plod. Prostě něco, co by mě nikdy nenapadlo. No jo, ale jak to pak poznám, až to najdu? Vááléénda mi dá určitě znamení. Nenechala by nás přece jen tak na holičkách. Je náš guru a pomáhá nám.
Po poušti už jsem kráčela snad celou věčnost. Zase nic zajímavého. Všude jen písek a písek. Navíc tu mrzlo. Měla jsem docela hustý kožíšek, ale i tak jsem se klepala zimou. Už jsem si přála být někde mimo ten příšerný písek. Kdybych se proběhla, třeba by mě to zahřálo. Za pokus to stálo. Proto jsem se rozběhla, a když už jsem nemohla, zpomalila jsem aspoň na rychlý krok. Nebyla to žádná sláva, zima mi byla pořád strašlivá, ale aspoň už o malinko menší. Jediný problém byl ten, že když jsem tak běžela, neuvědomovala jsem si pořádně kam. Proto když jsem narazila na místo, kde to šlo z kopce, neubrzdila jsem to a sjela si po čumáku kopec písku. Nebylo to příjemné. Hned co jsem dojela, až na konec jsem se zvedla a otřepala ze sebe ten otravný písek. Nemohla jsem se tu zrdžovat dlouho, proto jsem se opět rozběhla kupředu.

Tekutý písek >>

<< Starý ostrov

Už abych byla z toho místa pryč. Opravdu jsem se na Gallireu dívala skrze růžové brýle, nebo jsem měla zatím to štěstí najít jen to hezké. Nechtěla jsem si připustit, že v takové úžasné zemi, téměř bych se nebála ji nazvat i vlčím rájem, je takové místo – mrtvé, zarostlé, opuštěné…
Po čase jsem došla k místu, kde tráva přecházela v písek. Široko daleko nic, jen poušť. Naštěstí jsem se stále držela řeky, proto jsem si řekla, že bude chytré se na cestu napít. Jakmile jsem v bříšku cítila pořádné jezírko, pomalu jsem se vykročila na písek. Věděla jsem, že nebude snadné tohle místo projít. Bůh ví, jak je tahle poušť rozlehlá. Ale naštěstí řeka vedla i po písku, i když ne tak jako v lesích. Byla už z větší části vyschlá a s přehledem menší. Ale asi to na ochlazení hlavy nebo tlapek stačí. Naštěstí byla noc, proto mi nehrozilo, že bych se přehřála. Jedna velká nevýhoda poušti je ta, že tu není nic moc nového. Pořád jdete a jdete a je to pořád to samé. Dlouhé pláně písku a dál nic. Proto mě ta pomalá chůze pouští začínala docela uspávat. Nebylo tu nic, co by mě tu mohlo překvapit. A přece jen jsem se mýlila. Mou pozornost upoutal malý lišák. Ale ne jen tak obyčejný. Žádný zrzavý mazaný uličník, ale písčitý a malinký. Byl téměř stejné barvy jako Logan. A měl velikánská ouška. Jasně! To je fenek! Nejdřív se bázlivě přikrčil, ale když viděl, že mu nehrozí nebezpečí, se přišel podívat, kdo to do pouště zavítal. Bylo to navíc ještě mládě. Někde tu určitě musel mít mámu. Začal se mi motat mezi tlapkami a prohlížet si mě. Pak se mi ale zakousl hravě do ocasu a pak začal utíkat pryč. Otočil se, jestli za ním běžím a čekal. V té chvíli jsem zapomněla na to, co bylo mým cílem. Byla jsem z malého tvora, kterého jsem ještě neviděla, naprosto okouzlena. Fenek mě dovedl až k oáze s palmami. Bylo to krásné místo. Slyšela jsem kdysi od své kamarádky něco o pouštích, oázách a živočiších, kteří tyhle krajiny obývají. Nebylo mi to proto tak úplně cizí. Chtěla jsem ochutnat, jaká je voda z oázy. Určitě bych tím pak dokázala oslnit nemálo vlků. Když jsem ale dopila, feneček byl pryč. Že by mě sem chtěl jen zavést? Třeba blouzním. Hm, měla bych jít dál. A to jsem také udělala.

Poušť Ararat >>

<<Tajemná louka

Chtěla jsem to vzít přes les, který byl nedaleko, ale cítila jsem tam až moc pachy vlků. Ale ne jen tak obyčejný pach kolemjdoucího, ale označkované teritorium. To byla jedna velká červená vlajka. Označkované teritorium značí jen problémy, raději jsem se proto u hranice protočila a snažila se najít cestu dál. Vracet se nehodlám, to ani náhodou. Ale kudy teda? Pohled mi padl na hory. Byly obrovité. Majestátní. Velkolepé. A mě se na ně prostě lézt nechtělo. A diví se mi snad někdo? Už jsem prošla pěkný kus, ani jsem se neposadila. Nehodlám si hrát na horolezce.
Ale projít tak nějak kolem dokola? To stojí za pokus. Proto jsem se vydala tam. Samozřejmě, musela jsem kousek vylézt, abych se vzdálila od lesu, který právem patřil smečce. Problémy jsou pro mě prostě velké ne. Čím jsem vyšla výš, tím méně zeleně tu bylo. Navíc začínalo být víc zima, což mi také příjemné nebylo. Obdivovala jsem vlky, kteří se dokázali válet v tom bílém studeném bordelu. Já raději to podzimní listí. Ten zvuk, když se válíte na hromadě listí, je tak krásný! Rozhodně si pak nějakou hromádku musím najít.
Hory jsem víceméně obešla z druhé strany, abych se lesu smečky vyhnula obloukem. Po dlouhé době jsem došla na nové území, které naštěstí žádné pachy neneslo. Vypadalo ale mrtvě. Do teď jsem Gallireu viděla jako místo plné kouzla a života. Ale tohle místo? Co to bylo? Samé suché mrtvé stromy, některé byly dokonce vyvrácené. Půda zarostlá jako v džungli a promočená. Vyděsilo mě to tu. Nelíbilo se mi to. Navíc žádná zvěř. Prostě ticho. Bez života. Raději jsem tedy utekla dál.

Pouštní oáza >>

<< Osamělý strom

Poté co jsem se vypotácela z té příšerné mlhy, se mi ulevilo. Ne tolik, jako při příchodu ke stromu, ale hodně. Cítila jsem nutkání se ke stromu vrátit. Ten pocit, který to místo navozovalo, byl nepopsatelný. Bylo to jako by byla má duše najednou lehčí, jako by ji nic nedrželo. Všechno bylo lepší. Jednou se tam vrátím. Možná jsem tam měla přečkat noc, pomyslela jsem si. Ale teď už bylo pozdě na litování. Navíc ta odporná mlha. Tak strašně jsem se snad ještě necítila. Vzpomněla jsem si na to, co jsem viděla a rychle zavřela oči, abych myšlenku opět zahnala. Jsou v pořádku. Určitě ano. Moc jsem chtěla vědět, že jsou v pohodě. Ale to se tam mám vrátit? Ne. Ani omylem. Navíc co bych dělala, kdyby to byla pravda? Můj život by se rozpadl. Lepší je sladká nevědomost. Navíc jsem tu měla úkol.
Po delší cestě jsem došla k louce. Z dálky nepůsobila nijak zvláštně. Byla taky noc, moc jsem toho teda neviděla. Ale když jsem na ni vkročila, cítila jsem její měkkou půdu. Asi byla nasátá vodou z řeky nedaleko, nebo co. Neuměla jsem si to úplně vysvětlit. Všude kolem to tu bzučelo, cvrkalo a kuňkalo. Bylo tu překvapivě živo. Stejně tak mě trefil do čumáku teplejší vzduch. Oproti ostatním územím to byl docela velký rozdíl, obzvláště když teď na večer docela pofukovalo. Pomalu jsem se tedy vydala po louce a dávala si pozor, abych nezašlápla nějakého tvorečka. Opět jsem tu ale nic nenašla. Někteří by už ztráceli naději, ale ne já. Přece to nebude tak snadné najít. Budu muset hledat dál. Nedaleko byly nějaké hory, proto jsem si řekla, že to vezmu tudy.

Starý ostrov (přes Kraj Světa) >>

<< Ohnivé jezero

Mým dalším cílem už nebylo pro mě známé místo. Už z dálky jsem viděla prazvláštní místo, které bylo jedna velká hromada mlhy. Nikde jinde mlha nebyla, pouze na tomto místě. Samozřejmě že mě napadlo, že zrovna tady je ideální schovat něco cenného, co má být těžké najít. Musela jsem to tam zkusit. Vzala jsem to tedy poklusem kolem rudého jezera k podivnému místu.
Pomalu jsem váhavě vkročila do mlhy a rozhlížela se. Pořádně jsem si ani neviděla na tlapky, jak byla hustá. Bylo těžko rozeznat, jestli jdu správně. Věděla jsem jen, že jdu rovně. Nebo jsem v to aspoň doufala, protože jsem se snažila nezatáčet. Když jsem se chtěla rozhlédnout, raději jsem zastavila. Zdálo se mi, že jsem zaslechla hlas. Byl hodně tichý, jako by z velké dálky. Nebylo mu pořádně ani rozumět, proto jsem se to pokusila ignorovat a šla dál. Ozvalo se to zase. Ale víc zřetelně. Šlo to od místa, kam jsem směřovala. "Proč jsi nás opustila..?" řekl hlas, který jí byl podivné známý. To je hloupost. Kdo by to tak asi byl? Patřil samici a jedinou samici, kterou tady znám, je jen Wolfganie a ta šedá potvora, co mě shodila do vody. Jenže neznám ani její jméno, natož tak hlas. Asi to bude nějaký omyl. "Maple, proč jsi odešla?" pokračoval hlas zoufale. Počkat, vždyť to je hlas mámy! "Mami!" zakřičela jsem a běžela za hlasem. "Nech ji být, stejně jsme jí ukradení, jako to bylo vždy.." řekl smutně další hlas. Táta..? "Přesně tak, proč by nás jinak nechala za zády? Všechno je to její vina!" řekl hlas, který byl velmi podobný Tadarovi. Stáhla jsem uši dozadu a přešla do kroku. To co řekl, mě ranilo. "Bylo by lepší, kdyby se nikdy nenarodila! To kvůli ní jsme tak dopadli," ozvala se nakonec i sestra. Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se za hlasy. Musím jim to vysvětlit. Musím jim říct, proč jsem to udělala.
Když jsem ale doběhla, viděla jsem jejich prázdný pohled, jejich zašlý kožich, který jakoby ztratil svou barvu i život. Byli potřísnění krví, která už byla zaschlá. V některých částech měli rány tak hluboké, že šla vidět kostra. Byli mrtví. Byli mrtví a prý je to má vina. Zůstala jsem vyděšeně stát na místě a koukala se na ně, zatímco se mi do očí hrnuly slzy. Co jsem to udělala? Způsobila jsem svým sobeckým rozhodnutím smrt celé mé rodině. O krok jsem ustoupila, zavřela oči a chtěla se otočit a utéct. Pryč od tohohle místa. Pryč od všeho. Kaede měla pravdu. Neměla jsem se nikdy narodit. Všem v mém životě jen způsobuju neštěstí. Suerte udělal dobře, že utekl. Zničila bych život i jemu.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem ale u tlapek tu květinu, kterou nám ukázala Vááléénda. To ta květina mi jakoby dala najevo, že mám pokračovat. Že mě čeká něco lepšího. A měla pravdu. Vůbec jsem si nevšimla toho, že se o kus dál rýsuje obrys stromu. Když jsem se ale ohlédla zpět na mou rodinu, byla pryč, stejně jako květ. Byl ale o kus dál. Jako by mě vedl ke stromu. Když jsem k němu přiběhla, zmizel a objevil se o kus dál. Takhle mě zavedl až ke stromu, který hrál barvami. Ale ne podzimu, ale duhy. Byl tak nádherný. Mlha zmizela a já pocítila takovou úlevu. Věděla jsem, že je vše v pořádku. To, co bylo v té mlze, byl jen přelud. To podstatné je tady. Všude kolem poletovaly světlušky. Byla to nádhera. Měla jsem chuť tady zůstat. Ale to jsem nemohla. Měla jsem úkol, který musím splnit. Proto jsem začala hledat, ale i tady nic nebylo. Nezbývalo mi nic jiného než pokračovat zase dál. Proto jsem opět prošla mlhou, tentokrát už hlasy neposlouchala a vyšla na novém místě. Měla jsem před sebou potok, proto jsem se rozhodla jít podél něj.

Tajemná louka >>