Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gallireáda // Kolemjdoucí // #11
<<Kaňon řeky

Hned od kaňonu jsem to vzala k nedalekému lesu, který působil pěkně rozlehle. Ničím zajímavý ale nebyl, pokud nepočítám ten fakt, že byl jehličnatý. Jenže takových lesů je všude plno, proto mě nijak zvlášť neoslovil. Ale pro takové procházky po svačince fajn. Mé tělo potřebovalo chvilku na trávení.
Zajímalo by mě, jak je na tom Wolfganie a Logan. Jestli také hledají, nebo se mi to jenom zdálo. Třeba ta vidina opravdu měla nějaký význam. A možná to už někdo z nich našel, ať je to co je to. Vlastně bych jim to štěstí přála. Rozhodně lepší je to, že by to našel někdo od nás, než ostatní z jiného týmu. Určitě to vyhrajeme. Nezklameme Váálééndu. Ona si vybrala přece nás. Ale zatím jsem na nikoho nenatrefila. Bylo to zvláštní. Všude pachy, ale nikde ani živáčka. Jako by se každý vlk tahal po svém vlastním území a přitom se pak nějak střídali nebo co. Bylo to podivné.
Po nějaké době jsem ale z lesu přešla na místo, které vypadalo jako písečný kopec. Ale ne, další písek. Pro dnešek ho mám plné zuby.. pomyslela jsem si otráveně. Ale co. Třeba bude to překvapení tam. Něco mě tam táhlo. Jakmile jsem ale došla ke kopci a viděla to, jak hraje barvami, musela jsem jít i nahoru. Já prostě MUSELA. Nedokážu popsat, proč jsem měla takovou touhu se na to místo dostat, ale už jsem se rozhodla. Vše počká. Musím se tam jít podívat.

Vrchol Naarských kopců >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #10
<<Tekutý písek

Sledovala jsem, kudy se malý tvoreček vydá. Když jsem tedy zvedla hlavu, uviděla jsem, že míří k nějakému kaňonu. Šla jsem tedy ještě kus pouští, až došla k tomuto místu. Zima už cestou opadávala, až mi začínalo být i docela teplo. Předtím jsem si připadala, že je docela zima, ale teď, když jsem se vrátila z mrazivých podmínek pouště, jsem si připadala jako na dovolené u moře. Navíc tu vše žilo. V řece samá ryba, zvěř z pouště se sem chodila napít. No prostě naprostý zázrak. Asi jsem si vymodlila i tohle místo. Už jsem neměla pocit, že bych to měla vzdát a že je vše jen horší a horší. Naopak, dostala jsem zase chuť to dotáhnout do konce.
Napila jsem se z vody, protože jsem to po dlouhé cestě převážně běhu potřebovala. Chtělo to i něco na jídlo. Vlezla jsem si do řeky a čekala, až se ryby uklidní a zvyknou si na mne. Jakmile se tak ale stalo, rychle jsem po jedné chňapla a vyběhla s rybou v tlamě opět na břeh. Pěkně pevně jsem ji stiskla a ulehla si na písek. Tam jsem ji pomalu začala jíst, zatímco jsem sledovala nekonečná skaliska, která byla na protější straně kaňonu. Kdybych sem přišla z druhé strany, asi bych se při cestě k vodě zabila.
Po zasloužené svačince jsem si olízala špinavý čumák, otřepala ze sebe písek a vydala se dál. Tentokrát k travnatému místu, které mi už teď tak chybělo.

Narrské kopce (přes tmavé smrčiny) >>

<<Poušť Ararat

Když jsem spatřila místo, kam jsem se dostala tentokrát, začínala jsem si uvědomovat jednoduchou věc. Čím dál postupuji, tím horší a horší to je. Naštěstí mi to názorně předvedl malý tvor připomínající myš – tarbík. Skákal v přede mnou po písku, asi ze strachu, že bych ho sežrala. To já samozřejmě v plánu neměla. Nebudu si plýtvat energii na jednohubce. Když ale došlápl na tmavý písek, začal se propadat. Vyděsilo mě to. Ten písek ho začal pomalu pohřbívat zaživa. Opatrně jsem se naklonila a zuby lehce vytáhla tarbíka ven z písečné hrobky. Na zem jsem ho ale ještě nepokládala. Rozhodla jsem se ho odnést do bezpečí. Pokud tohle místo tedy projdu sama živá.
Opatrně a zlehounka jsem našlapovala po světlém písku a modlila se ke všem známým i neznámým bohům. Tohle byla prostě a jednoduše hra o přežití. Jeden špatný krok? Já a jednohubka bychom to měli spočítaný. Tarbík sebou vrtěl, ale bylo mi to nějak jedno. Jediné, na co jsem se momentálně soustředila, byly mé kroky. Připadala jsem si, jako bych vymýšlela nějakou strategii. Přitom jsem ale spíše hrála hru o svůj život.
Asi při mně opravdu stáli všichni svatí, ale došla jsem až na konec. Opatrně jsem položila tarbíka, který hned začal upalovat pryč. Byla jsem ráda, že jsem mě a tomu mrňousovi zachránila život. A myslím že byl i on.

Kaňon řeky >>

<< Pouštní oáza

Bylo to zvláštní setkání. Třeba jen utekl, protože věděl, že by ho máma hledala. To bude určitě ono. I malé děti ví, že z takových toulek bude průšvih a máma jim dá do kožichu. Nemělo smysl se tím ale dál zabývat. Stále jsem nenašla to, co jsem najít měla. Ale co to vlastně má být? Třeba to byl ten divný fenek. Nebo ten kvítek? Nebo něco zcela nepatrného. Jako kamínek. Nebo kus kůry. Mušlička, květina nebo plod. Prostě něco, co by mě nikdy nenapadlo. No jo, ale jak to pak poznám, až to najdu? Vááléénda mi dá určitě znamení. Nenechala by nás přece jen tak na holičkách. Je náš guru a pomáhá nám.
Po poušti už jsem kráčela snad celou věčnost. Zase nic zajímavého. Všude jen písek a písek. Navíc tu mrzlo. Měla jsem docela hustý kožíšek, ale i tak jsem se klepala zimou. Už jsem si přála být někde mimo ten příšerný písek. Kdybych se proběhla, třeba by mě to zahřálo. Za pokus to stálo. Proto jsem se rozběhla, a když už jsem nemohla, zpomalila jsem aspoň na rychlý krok. Nebyla to žádná sláva, zima mi byla pořád strašlivá, ale aspoň už o malinko menší. Jediný problém byl ten, že když jsem tak běžela, neuvědomovala jsem si pořádně kam. Proto když jsem narazila na místo, kde to šlo z kopce, neubrzdila jsem to a sjela si po čumáku kopec písku. Nebylo to příjemné. Hned co jsem dojela, až na konec jsem se zvedla a otřepala ze sebe ten otravný písek. Nemohla jsem se tu zrdžovat dlouho, proto jsem se opět rozběhla kupředu.

Tekutý písek >>

<< Starý ostrov

Už abych byla z toho místa pryč. Opravdu jsem se na Gallireu dívala skrze růžové brýle, nebo jsem měla zatím to štěstí najít jen to hezké. Nechtěla jsem si připustit, že v takové úžasné zemi, téměř bych se nebála ji nazvat i vlčím rájem, je takové místo – mrtvé, zarostlé, opuštěné…
Po čase jsem došla k místu, kde tráva přecházela v písek. Široko daleko nic, jen poušť. Naštěstí jsem se stále držela řeky, proto jsem si řekla, že bude chytré se na cestu napít. Jakmile jsem v bříšku cítila pořádné jezírko, pomalu jsem se vykročila na písek. Věděla jsem, že nebude snadné tohle místo projít. Bůh ví, jak je tahle poušť rozlehlá. Ale naštěstí řeka vedla i po písku, i když ne tak jako v lesích. Byla už z větší části vyschlá a s přehledem menší. Ale asi to na ochlazení hlavy nebo tlapek stačí. Naštěstí byla noc, proto mi nehrozilo, že bych se přehřála. Jedna velká nevýhoda poušti je ta, že tu není nic moc nového. Pořád jdete a jdete a je to pořád to samé. Dlouhé pláně písku a dál nic. Proto mě ta pomalá chůze pouští začínala docela uspávat. Nebylo tu nic, co by mě tu mohlo překvapit. A přece jen jsem se mýlila. Mou pozornost upoutal malý lišák. Ale ne jen tak obyčejný. Žádný zrzavý mazaný uličník, ale písčitý a malinký. Byl téměř stejné barvy jako Logan. A měl velikánská ouška. Jasně! To je fenek! Nejdřív se bázlivě přikrčil, ale když viděl, že mu nehrozí nebezpečí, se přišel podívat, kdo to do pouště zavítal. Bylo to navíc ještě mládě. Někde tu určitě musel mít mámu. Začal se mi motat mezi tlapkami a prohlížet si mě. Pak se mi ale zakousl hravě do ocasu a pak začal utíkat pryč. Otočil se, jestli za ním běžím a čekal. V té chvíli jsem zapomněla na to, co bylo mým cílem. Byla jsem z malého tvora, kterého jsem ještě neviděla, naprosto okouzlena. Fenek mě dovedl až k oáze s palmami. Bylo to krásné místo. Slyšela jsem kdysi od své kamarádky něco o pouštích, oázách a živočiších, kteří tyhle krajiny obývají. Nebylo mi to proto tak úplně cizí. Chtěla jsem ochutnat, jaká je voda z oázy. Určitě bych tím pak dokázala oslnit nemálo vlků. Když jsem ale dopila, feneček byl pryč. Že by mě sem chtěl jen zavést? Třeba blouzním. Hm, měla bych jít dál. A to jsem také udělala.

Poušť Ararat >>

<<Tajemná louka

Chtěla jsem to vzít přes les, který byl nedaleko, ale cítila jsem tam až moc pachy vlků. Ale ne jen tak obyčejný pach kolemjdoucího, ale označkované teritorium. To byla jedna velká červená vlajka. Označkované teritorium značí jen problémy, raději jsem se proto u hranice protočila a snažila se najít cestu dál. Vracet se nehodlám, to ani náhodou. Ale kudy teda? Pohled mi padl na hory. Byly obrovité. Majestátní. Velkolepé. A mě se na ně prostě lézt nechtělo. A diví se mi snad někdo? Už jsem prošla pěkný kus, ani jsem se neposadila. Nehodlám si hrát na horolezce.
Ale projít tak nějak kolem dokola? To stojí za pokus. Proto jsem se vydala tam. Samozřejmě, musela jsem kousek vylézt, abych se vzdálila od lesu, který právem patřil smečce. Problémy jsou pro mě prostě velké ne. Čím jsem vyšla výš, tím méně zeleně tu bylo. Navíc začínalo být víc zima, což mi také příjemné nebylo. Obdivovala jsem vlky, kteří se dokázali válet v tom bílém studeném bordelu. Já raději to podzimní listí. Ten zvuk, když se válíte na hromadě listí, je tak krásný! Rozhodně si pak nějakou hromádku musím najít.
Hory jsem víceméně obešla z druhé strany, abych se lesu smečky vyhnula obloukem. Po dlouhé době jsem došla na nové území, které naštěstí žádné pachy neneslo. Vypadalo ale mrtvě. Do teď jsem Gallireu viděla jako místo plné kouzla a života. Ale tohle místo? Co to bylo? Samé suché mrtvé stromy, některé byly dokonce vyvrácené. Půda zarostlá jako v džungli a promočená. Vyděsilo mě to tu. Nelíbilo se mi to. Navíc žádná zvěř. Prostě ticho. Bez života. Raději jsem tedy utekla dál.

Pouštní oáza >>

<< Osamělý strom

Poté co jsem se vypotácela z té příšerné mlhy, se mi ulevilo. Ne tolik, jako při příchodu ke stromu, ale hodně. Cítila jsem nutkání se ke stromu vrátit. Ten pocit, který to místo navozovalo, byl nepopsatelný. Bylo to jako by byla má duše najednou lehčí, jako by ji nic nedrželo. Všechno bylo lepší. Jednou se tam vrátím. Možná jsem tam měla přečkat noc, pomyslela jsem si. Ale teď už bylo pozdě na litování. Navíc ta odporná mlha. Tak strašně jsem se snad ještě necítila. Vzpomněla jsem si na to, co jsem viděla a rychle zavřela oči, abych myšlenku opět zahnala. Jsou v pořádku. Určitě ano. Moc jsem chtěla vědět, že jsou v pohodě. Ale to se tam mám vrátit? Ne. Ani omylem. Navíc co bych dělala, kdyby to byla pravda? Můj život by se rozpadl. Lepší je sladká nevědomost. Navíc jsem tu měla úkol.
Po delší cestě jsem došla k louce. Z dálky nepůsobila nijak zvláštně. Byla taky noc, moc jsem toho teda neviděla. Ale když jsem na ni vkročila, cítila jsem její měkkou půdu. Asi byla nasátá vodou z řeky nedaleko, nebo co. Neuměla jsem si to úplně vysvětlit. Všude kolem to tu bzučelo, cvrkalo a kuňkalo. Bylo tu překvapivě živo. Stejně tak mě trefil do čumáku teplejší vzduch. Oproti ostatním územím to byl docela velký rozdíl, obzvláště když teď na večer docela pofukovalo. Pomalu jsem se tedy vydala po louce a dávala si pozor, abych nezašlápla nějakého tvorečka. Opět jsem tu ale nic nenašla. Někteří by už ztráceli naději, ale ne já. Přece to nebude tak snadné najít. Budu muset hledat dál. Nedaleko byly nějaké hory, proto jsem si řekla, že to vezmu tudy.

Starý ostrov (přes Kraj Světa) >>

<< Ohnivé jezero

Mým dalším cílem už nebylo pro mě známé místo. Už z dálky jsem viděla prazvláštní místo, které bylo jedna velká hromada mlhy. Nikde jinde mlha nebyla, pouze na tomto místě. Samozřejmě že mě napadlo, že zrovna tady je ideální schovat něco cenného, co má být těžké najít. Musela jsem to tam zkusit. Vzala jsem to tedy poklusem kolem rudého jezera k podivnému místu.
Pomalu jsem váhavě vkročila do mlhy a rozhlížela se. Pořádně jsem si ani neviděla na tlapky, jak byla hustá. Bylo těžko rozeznat, jestli jdu správně. Věděla jsem jen, že jdu rovně. Nebo jsem v to aspoň doufala, protože jsem se snažila nezatáčet. Když jsem se chtěla rozhlédnout, raději jsem zastavila. Zdálo se mi, že jsem zaslechla hlas. Byl hodně tichý, jako by z velké dálky. Nebylo mu pořádně ani rozumět, proto jsem se to pokusila ignorovat a šla dál. Ozvalo se to zase. Ale víc zřetelně. Šlo to od místa, kam jsem směřovala. "Proč jsi nás opustila..?" řekl hlas, který jí byl podivné známý. To je hloupost. Kdo by to tak asi byl? Patřil samici a jedinou samici, kterou tady znám, je jen Wolfganie a ta šedá potvora, co mě shodila do vody. Jenže neznám ani její jméno, natož tak hlas. Asi to bude nějaký omyl. "Maple, proč jsi odešla?" pokračoval hlas zoufale. Počkat, vždyť to je hlas mámy! "Mami!" zakřičela jsem a běžela za hlasem. "Nech ji být, stejně jsme jí ukradení, jako to bylo vždy.." řekl smutně další hlas. Táta..? "Přesně tak, proč by nás jinak nechala za zády? Všechno je to její vina!" řekl hlas, který byl velmi podobný Tadarovi. Stáhla jsem uši dozadu a přešla do kroku. To co řekl, mě ranilo. "Bylo by lepší, kdyby se nikdy nenarodila! To kvůli ní jsme tak dopadli," ozvala se nakonec i sestra. Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se za hlasy. Musím jim to vysvětlit. Musím jim říct, proč jsem to udělala.
Když jsem ale doběhla, viděla jsem jejich prázdný pohled, jejich zašlý kožich, který jakoby ztratil svou barvu i život. Byli potřísnění krví, která už byla zaschlá. V některých částech měli rány tak hluboké, že šla vidět kostra. Byli mrtví. Byli mrtví a prý je to má vina. Zůstala jsem vyděšeně stát na místě a koukala se na ně, zatímco se mi do očí hrnuly slzy. Co jsem to udělala? Způsobila jsem svým sobeckým rozhodnutím smrt celé mé rodině. O krok jsem ustoupila, zavřela oči a chtěla se otočit a utéct. Pryč od tohohle místa. Pryč od všeho. Kaede měla pravdu. Neměla jsem se nikdy narodit. Všem v mém životě jen způsobuju neštěstí. Suerte udělal dobře, že utekl. Zničila bych život i jemu.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem ale u tlapek tu květinu, kterou nám ukázala Vááléénda. To ta květina mi jakoby dala najevo, že mám pokračovat. Že mě čeká něco lepšího. A měla pravdu. Vůbec jsem si nevšimla toho, že se o kus dál rýsuje obrys stromu. Když jsem se ale ohlédla zpět na mou rodinu, byla pryč, stejně jako květ. Byl ale o kus dál. Jako by mě vedl ke stromu. Když jsem k němu přiběhla, zmizel a objevil se o kus dál. Takhle mě zavedl až ke stromu, který hrál barvami. Ale ne podzimu, ale duhy. Byl tak nádherný. Mlha zmizela a já pocítila takovou úlevu. Věděla jsem, že je vše v pořádku. To, co bylo v té mlze, byl jen přelud. To podstatné je tady. Všude kolem poletovaly světlušky. Byla to nádhera. Měla jsem chuť tady zůstat. Ale to jsem nemohla. Měla jsem úkol, který musím splnit. Proto jsem začala hledat, ale i tady nic nebylo. Nezbývalo mi nic jiného než pokračovat zase dál. Proto jsem opět prošla mlhou, tentokrát už hlasy neposlouchala a vyšla na novém místě. Měla jsem před sebou potok, proto jsem se rozhodla jít podél něj.

Tajemná louka >>

<< Středozemní pláň

Už z dálky jsem viděla jezero, které bylo nezvykle rudé barvy. Opravdu zvláštní místo. Nikdy jsem rudé jezero neviděla. Teda než mi tohle ukázal Suerte. Opět jsem si na něj vzpomněla. Vlastně si na něj vzpomínám dost často. Docela mi chybí. Určitě by mi to pomohl najít. Docela jsem měla chuť se na to celé hledání vykašlat a jít ho najít, ale pak jsem si vzpomněla na ostatní z mé skupiny. Všichni chtěli vyhrát. Všichni to dělali pro Váálééndu. A zklamat našeho guru? Nikdy!
Rozběhla jsem se proto rychleji k jezeru, až jsem prudce zabrzdila u břehu. Tam jsem se zastavila a rozhlédla se. Nikdo. Ale zdálo se mi, že tu někdo už byl. A ne jen jeden. Byli tu nedávno, takže to nebude jen omyl. Jsou tu, aby nám vyfoukli vítězství. To se jim nepovede. Vááléénda si vybrala nás, ne je. My vyhrajeme!, uklidňovala jsem se v duchu a nevědomky slabě zavrčela. Nikdo se nám nevyrovná, pomyslela jsem si a mrskla odhodlaně ocáskem.
Měla bych se ponořit do vody, kdyby tam něco bylo? Ale Suerte mi říkal, abych to nezkoušela. Lákalo mě to, ale co když je to opravdu nebezpečné. Raději jsem ustoupila a dala na Suerta. Věřím mu. Prošla jsem proto jen kolem jezera, jestli třeba něco nezahlédnu, ale nic co by mi říkalo TOHLE JE TO CO HLEDÁŠ jsem neviděla. Nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem prostě hledat dál.

Osamělý strom >>

<< Třešňový háj

Dobře, uznávám. Mé další místo k hledání nebylo zrovna originální. Zvědavost mi prostě nedala. Co když by měli opravdu pravdu a našli to dřív, než já? Já bych se zatím plahočila všude, jen ne tam, kde mám. To by mě opravdu naštvalo, a to není jednoduché mě naštvat. Zamířila jsem tedy k místu, kde to vše začalo.
Na středozemní pláni zatím nikdo nebyl. Ale pachů tu bylo, jako by tu byla nějaká seznamka! Vážně, pokud někdy najdu někoho, kterého jsem tu necítila, tak to bude zázrak. Z těch všech pachů mě až začal bolet nos. Ale jelikož tu nikdo nebyl, bylo zřejmé, že to tu už buď našli, nebo šli hledat jinam. Ale kam? Nedalo se tu v tom zmatku pachů vyznat. Zavrtěla jsem hlavou, abych se začala soustředit. Pomalu jsem procházela území v kruzích, hezky čumák u země, aby mi nic neuniklo, než jsem skončila ve středu pláně. Takže nic, pomyslela jsem si trochu otráveně.
Ale kam teď? Stejně se tu nemůžu držet nějakého vyvoleného pachu, protože bych stejně nepoznala, kam se vydal. Bylo to tedy opět na mě. Kam já bych se vydala, kdybych nechtěla, aby mě někdo našel? Co to červené jezero! Suerte se přece zmiňoval o tom, že díky své nezvyklé barvě se ho vlci spíš bojí! No jasně! Určitě bude tam. Nadšeně jsem zavrtěla ocáskem a vyběhla k místu, pro které jsem se rozhodla.

Ohnivé jezero >>

<<Vesnička

Doufala jsem, že se na mě Izar nebude zlobit. Nechtěla jsem se otáčet. Nechtěla jsem vidět, jestli se na mě bude zlobit, bude ho to mrzet nebo mu to bude jedno. Prostě jsem jen běžela opět zpátky k vesničce. Musela jsem projít opět cestu, kterou jsem prošla Izarem, proto to netrvalo chvíli. Ale nakonec jsem tam došla. Přitáhla jsem čumák k zemi, abych zjistila, jestli někdo neměl stejný nápad. A přece jen. Spousta pachů směřovala opět zpět do Gallirei. Pokrčila jsem čumáček a trochu se zamračila. Stejně to najdu první, pomyslela jsem si a vyběhla klusem směrem, kam šli i oni. Pak jsem se ale zastavila. Určitě jdou špatně. Když půjdu směrem jako oni, nikdy to nenajdu rychleji. Musím být chytřejší a jít sólo. Pousmála jsem se nad svým fíglem a začala si to vykračovat k mému nejvíc oblíbenému místu na světě – Třešňovému háji.
Konečně jsem se dostala na místo, pořádně jsem se porozhlédla a usmála se. Bylo to už pěkně dávno, co jsem tu byla. Vlastně v zimě. Jen to tu bylo kryté, takže tu moc sněhu nenapadalo. Teď už byl ale podzim, mé nejoblíbenější roční období. Období, kdy se svět barví do krásných teplých barev. Vše je najednou veselejší. Stále bylo ale docela teplo, to byl ten klasický brzký podzim, který já tak milovala. Stále sluníčko hřál kožíšek, ale lehce foukal větřík. Sice dnes víc, než mám ráda, ale to mi nevadilo. Tenhle háj docela kryl i co se větru týkalo. Pomalu jsem se procházela a kochala se tím nádherným místem. Tlapky jsem sem tam rozhrnovala pár oranžových lístků, které už na stromech nevydržely, a hledala jsem něco, co jsem měla najít. Stále jsem ale nic neviděla. Je možné, že hledám na špatném místě a jen se tu zbytečně procházím. To se mi už přestalo líbit. Měla bych jít dál.

Středozemní pláň >>

Ostatní z příchodu Izara moc nadšení nebyli. Písčitých mu na jeho poznámku odpověděl. Netušila jsem, jestli se zastával mě, nebo názor o jedení zajíců. Bylo mi to ale nějak jedno. Měl pravdu, byla to každého věc. Ale i Izar měl svůj důvod proč zajíce nejíst.
Hned poté se písčitý představil - Logan. A dokonce pocházel z Molgolska! "Takže cestovatel!" zajásala jsem a začala vrtět ocáskem. Rozhodně se ho poté musím zeptat na spoustu věcí. Určitě je to v jeho zemi zajímavé. Jenže se k nám přihnal někdo podobné srsti jako já. Dokonce měl rudé ponožky. Zdálo se že naši konverzaci zaslechl, protože na nás vyhrkl naše jména. Když oslovil černobílou, otočila jsem k ní hlavu a povzbudivě se usmála, aby se nám taky představila. Vlk s červenými ponožkami se nám představil jako Blueberry a i vlčice nám sdělila své jméno - Wolfganie. "Ráda vás poznávám," řekla jsem a usmála se.
Izar mi odpověděl na mou otázku ohledně jídelníčku Assasinů. "Lasičky jsem ještě neměla to štěstí ochutnat, ale když se mi poštěstí, dám na tvou radu," řekla jsem mile. Poté Loganovi Izar vysvětlil, co je to bažant. Na jeho poznámku o jeho srsti jsem se zamračila. "Mě se tvůj kožich líbí. Je unikátní," pokusila jsem se Logana zastát. Nebyl důvod být na sebe hnusní.
Blueberry se chtěl přidat k nám. "Jasně že jo, jsi mezi námi vítán," řekla jsem a když šel směrem k hloučku vlků, začala jsem ho s ostatními následovat.

vesnička přes Středozemní pláň >>

// omylem poslané podruhé

Když jsem už zajíčka dojídala, objevil se tu nějaký vlk. Když mě oslovil, překvapeně jsem zvedla hlavu, jako bych snad nikdy vlka neviděla. O krok jsem ustoupila, ale to jen ze zvyku. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit. Pozorně jsem si ho prohlédla. Měl zvláštní odstín srsti, takový jsem snad ještě neviděla. Vlastně to muselo být fajn být něčím zvláštní. Jen jsem nepochopila proč to přehnaná zdvořilost, přišel mi přibližně stejně starý jako já. Usmála jsem se a naklonila hlavu. „Promiň, ale vůbec netuším. Přišla jsem od toho lesu a tam nikdo nebyl,“ řekla jsem a ukázala ke Křišťálovému lesíku. „ Ani teď jsem tu nikoho nezahlédla. Je možné, že jsme se minuli.“
Hned na to sem došla černobílá vlčice, která mi dokonce popřála dobrou chuť. Na to jsem se jen pousmála. Že by se na mě najednou obrátila štěstěna a začala jsem přitahovat víc vlků? Za půl roku co jsem tu, jsem zde potkala jen dva. Pak ale vlčice položila stejnou otázku. „Ne, ani jeden to bohužel nevíme. Myslíte, že se tu bude něco dít? Možná by stálo za to se tam jít taky podívat. Jeden nikdy neví…“ Bylo fakt, že jsem typ, který jde s davem. Co když bych propásla něco zajímavého? Třeba je tam opravdu něco tak zvláštního, že to tam táhne ostatní. Jen já mám ten šestý smysl otupělý. Nedokážu ani vytušit, že se blíží třeba bouřka, zatímco ostatní zvířata se schovávají. Tohle mi prostě nešlo.
Pro můj údiv se k nám přidal další vlk, tentokrát kaštanově hnědý. Jako první co řekl, byla poznámka k mému úlovku. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a pak se zadívala k nohám na zbytky zajíce. Nechápala jsem, co bylo na zajíci špatného. Když znovu promluvil, znovu jsem mu věnovala můj pohled. Vypadalo to, že je z toho rodu, o kterém mluvil. Následně se představil a potvrdil to, co mě napadlo. „Ach tak. No ráda tě poznávám Izare II. Z mocného rodů Assasinů. Já jsem Maple, žádné urozené krve ale nejsem,“ řekla jsem s úsměvem a doufala, že se představí i ostatní. Snažila jsem se působit přátelský, ale asi byl mou snídaní znechucen. Teď už mi přišlo ale nevhodné před ním ušáka dojídat, nechala jsem ho proto už být. „Co jíte vy od Assasinů? Třeba bažanty? Srny? Slyšela jsem, že mají výborné maso.“ zeptala jsem se ho.
Opět následoval dotaz od Izara. „No, vlastně přišli chvíli před tebou.“ Nevypadalo to ale, že by byla otázka směřována na mě, protože se koukal na černobílou. „Přesně to jsme tu teď probírali. Asi se tam něco děje a nikdo neví co. Nechcete se tam jít společně zajít podívat?“

<< Křišťálový lesík

Zakručelo mi v břiše. Už abych tam byla, připadá mi to jako celá věčnost.. Ale proč vlastně? Protože jsem viděla v dáli krásnou zelenou louku, zatímco tam, kde jsem stála já, to bylo docela bídné. Samozřejmě že se u zeleně bude držet více zvěře. A taky budou víc vypasení. Při té myšlence jsem se olízla. Začínala jsem mít už víc chuť než hlad. Přidala jsem na kroku.
Když jsem došla ke svému cíli, přikrčila jsem se, abych nevyplašila zvěř a zároveň mohla nepozorovaně vybrat svou oběť. Zahlédla jsem koutkem oka zajíce. Nebyl tak vypasený, jak jsem si představovala, ale co už. Jídlo je jídlo a když máš hlad, musíš se spokojit s tím, co máš. Díky spánku jsem si pořádně odpočinula, proto jsem byla na lov víc než připravena. Začala jsem se k němu pomaloučku plížit, až jsem byla skok od něj. Nevšiml si mě. Asi vál vítr směrem ke mně, takže odvál můj pach od zajíce. Štěstí bylo na mé straně. Vyskočila jsem se, zajít reflexem uskočil a pokusil se o útěk, ale bylo pro něj pozdě. Stačilo ho trochu dohnat a měl mé zuby zaryté v krku. Jakmile se přestal cukat, začala jsem hodovat.