Gallirea - Příspěvky uživatele

Gallireáda // Kolemjdoucí // #23
<<Liščí hory

Překvapovalo mě to? Už ani ne. Opět jsem došla do lesu. Možná bych si příště měla lépe vybírat směr. Ale co už. Nějaké zvíře mě hnalo pryč. Nebyl to býložravec, to bych poznala. Navíc by mě nepronásledoval. Byl to predátor, kterému se nelíbila návštěva. A s takovýma je neradno si zahrávat. Samozřejmě bych byla asi silnější. Tedy vlk by byl. Ale někteří predátoři bývají vychytralí. A co bych dělala si tak já? Prát se neumím a magii neovládám. Teda ne dobře. Zahnala bych ho tím, že je kolem mě teplo? To rozhodně. Už by pádil na druhou stranu Gallirei.
Svůj úlovek jsem si tedy donesla do vedlejšího lesíku. Nebyl ničím zajímavý. Nebo mi tak nepřipadal. Byla jsem tu spíš na to, abych si snědla jídlo a prohlédla si ho. Jen abych věděla, že tu nic není, jako všude jinde. Už jsem tak nějak přestávala vidět naději, ale stále jsem nebyla připravena se vzdát. Nebudu se vzdávat tak lehce. Jakmile jsem si našla dobré místečko na jídlo, začala jsem „hodovat“. Hlodavec nebyl velký, spíš jen dodal energii na cestu, než zahnal hlad, ale i pak si něco najdu. Olízla jsem si čumák od krve, abych nenaháněla hrůzu masového vraha hrabošů a vydala se na průzkum okolí. Ale překvapivě, stále nic. Očividně má cesta zde nekončí. Ale třeba to nepotrvá až tak dlouho. Třeba je můj cíl přede mnou. Někde nedaleko. Jen nepatrný kousek. Ale teď musím stále dál za čumákem.

Vřesoviště >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #22
<< Březina

Jako další na mém seznamu pro hledání se našel další les. Bylo až divné, kolik lesíků tu bylo u sebe. Navíc takových menších. Žádné rozlehlé lesy. Tenhle byl opět listnatý. A to znamenalo jediné – krásné podzimní barvy. Tohle bylo něco pro mě. Očividně mi bylo přáno najít to, co mám najít. Dělalo mi to radost.
Jak jsem tak procházela lesem a rozhlížela jsem se, přes cestu se mi prěhnal nějaký hlodavec. Co to bylo ale, zač jsem nestihla zaregistrovat. Mihnul se kolem mě, jako by mu bylo jedno, že tu stojí predátor. Bylo mi to jedno, proto jsem pokračovala dál. Ale jakmile se takhle prohnal druhý, třetí, čtvrtý, začínala jsem si říkat, že je to divné. Možná bych mohla využít příležitosti a ulovit si něco, když se mi večeře plete mezi nohama.
Stála jsem a čekala, jakmile se něco zase prožene. A netrvalo to dlouho. Jednoduše jsem trhla hlavou prudce k hlodavci a cvakla zubama. Takže tohle nefunguje. Začínala jsem ale mít pocit, že tu nejsem sama. Trochu mě to znervóznilo, ale večeře je večeře. Tentokrát jsem se za hlodavcem rozběhla. Normálně bych neměla šanci, ale nějak se mi poštěstilo a hraboše jsem chytla. Sama jsem z toho byla překvapená. Hraboše jsem spokojeně držela v tlamě a chystala se ho sníst, jenže jsem uviděla, jak se nedaleko něco mihlo. Ale ne malého. Bylo to veliké. Měla jsem pravdu, nebyla jsem tu sama. Raději jsem se já a hraboš rozhodli k útěku. Neměla jsem náladu na nějaké souboje o jídlo.

Severní hvozd >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #21
<<Lužiny

Les opodál, do kterého jsem zavítala nyní, se mi líbil mnohem víc. Nejen že neplaval, ale byl víc útulný. Stromy měly nádherné podzimní kabáty z pestrobarevných lístků, cestičky, které naznačovaly život lesa, dokonce i balvany, které jen tak často nepotkávám. Vlastně je mám určitým způsobem ráda. Chce to i trochu šedi, do té vší zeleně. Procházela jsem pomalu lesíkem a užívala si krásný pohled na přírodu.
Po chvíli chůze jsem ale narazila na místo, kde nebylo tolik stromů. Byla to taková lesní mýtinka. A co bylo na této mýtince nejlepší? Byl z ní krásný pohled na nebe. A také mech, který tu byl všude. Měla jsem sto chutí se tady vyvalit na záda a sledovat oblohu. Proč taky ne, začínala jsem být unavená. Proto jsem se natáhla a sledovala, jak se mraky barví do oranžova, žluta a růžova. Bylo to úžasné. Milovala jsem západy slunce. Bylo to pokaždé tak kouzelné. Kdo by řekl, že nemiluje západy slunce je jen lhář.
Abych pravdu řekla, nechtělo se mi jít jinam. Ani trošičku. Něco se mi tu hrozně líbilo. Možná to jak to tu žilo – ty barvy, žvatlání zvěře, vůně, mech… všechno. Myslím, že tohle místo se jednoznačně zařadilo mezi mé nejoblíbenější. Mám už pár takových, ale i tak jsou pro mě všechny moc důležitá. Musím se sem ještě jednou vrátit. Nebo víckrát. Ale určitě sem zase příjdu, to bylo jisté.

Liščí nory>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #20
<< Zarostlý les

Jak jsem tak šla a šla, došla jsem k nějakému z dálky připomínajícímu lesu, ale když jsem přišla blíž, všimla jsem si podstatné maličkosti. Země byla buď absolutně promočená, nebo doslova plavala. Bylo to jaké dno jezera. Při pohledu na tohle místo jsem zmateně naklonila hlavu na stranu. Tohle je vtip přírody? Natož že to tu bylo opravdu plovoucí, tu bylo spousta stromů, keřů a celkově to tu bylo dost zelené. Sem tam i nějaká ta kytička. Vzduch byl navíc poměrně příjemný, proto jsem si moc nestěžovala.
Rozhodla jsem se tedy vstoupit, i když to znamenalo si promočit tlapky. S tím se prostě muselo počítat. Bylo to opravdu zvláštní. Půda jako by nedržela vůbec tvar, ale přitom nebyla úplně blátoidní. Prostě jen klouzala. Běh tu tedy nehrozil. A co teprve lov? To tu taky nepřipadalo v úvahu. Žije tady vlastně vůbec něco? Zastavila jsem, trochu se přikrčila a čekala na známku života. Zahlédla jsem ale jen nějakého malého ptáčka ve větvích stromků. To by byla ztráta času se hnát za takovou jednohubnou. Navíc to tady klouzalo, místo jídla bych se spíš vykoupala a padla čumákem do vody. Koupání mi zatím stačilo, proto se tohoto nápadu raději zdržím.
Tahle krajina ale nebyla moc rozlehlá, proto netrvalo moc dlouho ji projít. A překvapivě, zase jsem nic nenašla. Nesmím ale ztrácet naději, někde blízko určitě bude, ať je to co je to.

Březina >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #19

<< Spáleniště

To spáleniště bylo prapodivné místo. Zajímalo by mě jak se přihodilo to, že všude kolem roste tráva, jen na tom místě je půda sežehlá. Že by se tu stalo něco s ohněm? Nepřekvapovalo by mě to. Oheň prostě není žádná hračka. Myslím, že by magie ohně neměla vůbec existovat. K čemu nám vůbec je? Vždy přinese jen škodu. I obyčejná zvěř jako srny, zajíci a dokonce medvědí mají rozum a před ohněm utíkají. Tak proč my vlci si potřebujeme něco dokazovat? Ani ti dvounožci o kterých jsem slyšela by si s ohněm hrát neměli. Vlastně se jim tímto smažíme asi napodobit. Oheň je zlo. Samozřejmě, může přinést teplo, ale tím jeho pozitivní stránka končí. Ta negativní už je tedy delší.
Neměla bych o tom moc přemýšlet, ať si dělá kdo chce, co chce. Hlavně jen dál ode mě. Do takových hloupostí se pouštět nebudu. Asi jsem jediný vlk s magií ohně co má trochu rozumu. Raději jsem tedy odešla k lesu, který jsem z dálky viděla. Stromy které ho tvořily byly obrovité. O tom jsem se také přesvědčila z blízka. Hned co jsem vešla jsem si všimla mohutných kmenů. Vše bylo zarostlé a stromy byly u sebe natěsno rozmístěné. Bylo to tu pomalu jako bludiště a projít mi činilo opravdový problém. Navíc tu všude možně byly dlouhatánské liány. Spousta rostlinek, kterým stín lesa vyhovuje a i nějaké, které jsem snad ještě neviděla. Nebyly pestrobarevné, ale i tak byly krásné. Najít tu ale něco by byl oříšek. Navíc to tu příšerně páchalo asi od bažiny o kus dál. Nedalo se tu vydržet. Raději jsem tedy odešla co nejdříve jsem mohla.

Lužiny >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #18
<< Studánky

Z lesu jsem si to poklusem vzala k nějakému místu, které z dálky připomínalo zemi bez trávy. Hned na první pohled mě to zarazilo, proto jsem se to rozhodla prozkoumat. Víceméně na hranici tohoto místa byl ale kus zarostlý. Poté to ale šlo z kopce. Žádná zelená travička, jen sucho. Hned při prvním kroku jsem ucítila, jak země hřeje na mé tlapky. Nu a co nenapadne milovníka tepla? Bylo mi jedno, že bych byla špinavá, lehla jsem si na zem a začala se převalovat z jedné strany na druhou. Teplíčko bylo něco pro mě. Samozřejmě že jsem mohla využít své magie, kterou jsem se zrovna naučila používat. Ale i tak mě to stálo docela dost energie. Nebyla jsem zvyklá ztrácet energii něčím, při čem jsem neběžela, nebo se prostě nehýbala.
Pak jsem ale ucítila, jak po mě něco leze. Vyskočila jsem a začala jsem se zběsila oklepávat. Na zemi jsem pak uviděla pavouka, jak utíká pryč. Ale žádný malý pavouček, na kterého narazíte v lesích! Tohle byla pořádně velká potvora. Pavouky jsem opravdu nemusela. Hmyz mi byl celkově proti srsti. Jediný užitečný tvor je včelka. Ostatní hmyz už je tu zbytečně, jen je ošklivý a zavazí. Včelky nám opatrují kytičky a navíc jsou roztomile huňaté. Jako malé bambulky s křídly. Rychlým krokem jsem raději odcupitala od místa, kde jsem se setkala s pavoukem. Mé uvědomění, které následovalo hned poté, mě vyděsilo. Byla to hromada hmyzu. A aby toho nebylo málo, zaslechla jsem i hada. Tak jo, padám, pomyslela jsem si a odcupitala z hnědé hranice pryč. Tohle místo není nic pro mě, i když hezky hřálo…

Zarostlý les>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #18
<< Jezevčí les

Lesík se mi opravdu líbil, byl prostorný, sem tam nějaké křoví. Navíc byl z větší části na rovince. Proto byla radost tudy projít. Jen jsem si musela dávat pozor na kořeny, které docela často zavazely. Jakmile jsem ale vykoukla z lesu ven, popošla jsem o pár metrů, abych se zorientovala. Támhle je přece ten kaňon, u kterého jsem byla cestou z pouště! Chtěla jsem se tam jít nakouknout, i když mi už předtím bylo jasné, že z této strany to bude značně obtížné. Přiblížila jsem se proto jen do houštin, která byla hned u kaňonu a pak se vydala směrem k další louce. Nebyla ničím zajímavá, proto mi nepříjde tak důležité se o ní zmiňovat. Ale minimálně jsem na ní postřehla další místečko.
Hned v lesíku, který jsem si vybrala, jsem ucítila prazvláštní pach. Bylo to všude ve vzduchu. Ať jsem šla lesem kamkoliv, všude mě to pronásledovalo. Takže se tu delší dobu vydržet nedá, pomyslela jsem si. Našla jsem ale nějakou studánku, nad kterou se držela mléčně bílá mlha. Bylo to podivné místo. Bylo hezké na pohled, protože tu byla spousta starých listnatých stromů, co vzbuzovaly respekt. Ale dýchatelno tu teda nebylo. Nehodlala jsem tu být už delší dobu. V rychlosti jsem si lesík obešla, jestli na něco nenarazím, ale ani tady mě štěstí nepotkalo. Začínala jsem si připadat mizerně. Doufám, že tu věc Wolfganie nebo Logan už našli, nebo je po všem. Vááléénda na nás bude naštvaná a žádný piknik nebude. Celý jí ho pokazíme. Musím hledat lépe, pomyslela jsem si a rozběhla se z lesa pryč.

Spáleniště >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #17
<< Ježčí nížina

Naštěstí jsem si vymyslela způsob, jak se sem doškrábat. Nebylo snadné se před říční Eso dostat do lesíku opodál, ale nakonec se mi to podařilo. Ale musím uznat, kožich jsem si teda promočila obstojně. Jenže co teď? Počasí dnes stálo za velký kulový. Byla zima, foukal vítr a sluníčko asi odputovalo někam jinam, kde se mu bude víc líbit. Zamračila jsem se na oblohu a podívala se na svůj kožich, ze kterého kapalo. Jak by se asi zachoval někdo jiný, kdyby byl na mém místě. Schovat se nemůžu, protože není kde. "Hmm.." zamručela jsem si pro sebe, sedla si hned za řekou a začala si olizovat kožich, abych se zbavila přebytku vody. Nepomohlo to ale dost dobře. Pak mě ale něco napadlo.
Co když bych použila svou magii? Bylo by to poprvé v mém životě. Do teď mě to snad ještě ani nenapadlo. Ale po návštěvě Života jsem cítila větší kuráž. Stačilo by zahřát vzduch kolem mě o pár stupňů, že? Něco ve mně se stále vzpíralo, bojovalo to proti mému nápadu. Ale snažila jsem se to zahnat. Zavřela jsem oči, na nic nemyslela. Potřebovala jsem uklidnit svůj mozek a začít se pak zcela soustředit. Tak, jdeme na to. Začala jsem si v hlavě představovat to, že je mi teplo. Že kolem mne je taková jakoby energická bublina tepla. Jakmile jsem otevřela oči, uviděla jsem, že se z mého kožichu vznáší pára. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stále jsem ale držela tu myšlenku. Jakmile byl kožíšek opět suchý, myšlenku jsem nechala být. Začala jsem se otáčet a prohlížet si svůj kožich ze všech možných i nemožných úhlů. To jsem zvládla já? A nic se nezvrtlo? Jak je to možné?
Jakmile jsem se dostala z prvotního šoku, začala jsem být nadšená. A docela i hrdá. Sedět jsem tu ale nehodlala. Vydala jsem se proto s úsměvem a vrtěním ocásku k lesu. Tam jsem opět vše důkladně prohledala, ale zase nic. Co se dalo dělat. Musela jsem dál…

Studánky (přes houštiny a Elysejská pole) >>

Gallirea // Kolemjdoucí // #16
<<Kopretinová louka (kolem hranic močálů)

Proč jsem si jako další zastávku vybrala zrovna tohle místo? A proč jsem se rozhodla opět lézt zpět přes řeku, ve které jsem se před chvílí málem mohla utopit? To byly velmi dobré otázky. Abych pravdu řekla, nevím. Prostě jsem viděla, že jsem se zase dostala k rudému jezeru, které bylo nedaleko a tak jsem si řekla, že to vezmu zase zpátky. Protože jsem určitě minula spoustu zajímavých míst s desítkami potenciálních úkrytů pro poklad. A to by byla převeliká chyba. To tedy nedopustím.
Tu řeku jsem ale zdolávat nechtěla. Proto jsem raději přebrodila nedalekou řeku, přes kterou jsem ještě nešla. Vydala jsem se více na sever. Co mě ale nemile překvapilo, byl opět pach teritoria smečky. Někdo se mě snaží asi zabít. Proto jsem těsně kolem jejich teritoria přelezla na druhou stranu, kde jsem viděla nějakou nížinu. Vypadala opravdu neškodně. Žádné tekuté písky, žádné studené pouště. Prostě obyčejná louka plná kytiček, zvěře a měkoučké travičky. Hned co jsem došla na místo, jsem sebou praštila do trávy a začala se válet. Chyběla mi chvilka odpočinku a myslím, že jsem si ji po právu zasloužila. Hned po načerpání trochy energie jsem ale vstala, prošla si louku, jestli nenajdu něco zajímavého a když tu opravdu nic nebylo, rozešla jsem se pryč. Nemám čas na zrdžování. Potřebovala jsem to najít co nejdříve. Mám přece konkurenty v patách. Třeba už to našli a já se tu namáhám jako idiot zbytečně, kdo ví.

Jezevčí les (přes říční eso)

Gallireáda // Kolemjdoucí //#15
<< Řeka Tanebrae

Konečně jsem došla na místo. Celá louka vypadala víceméně normálně, jen tu byla spousta vysoké trávy a velká množství kopretin. A tím velká myslím VELKÁ. Bylo to úžasné, kolik jich tu bylo. Dostat za úkol všechny spočítat by zabralo snad celý život. A stejně by ta práce byla marná.
Pro kopretiny jsem tu ale nepřišla. Přišla jsem si zazávodit. Přesně tak. Sice to bude v té vysoké trávě náročnější, ale lepší něco než nic. Moc náročná nejsem. Takže rychlost a výdrž. Přikrčila jsem se do startovní pozice a začala si v duchu odpočítávat. 3,… začala jsem a zapružila nohama. 2,… pokračovala jsem a vystrčila zadeček víc do vzduchu. 1,... pomyslela jsem si a psychicky se na start připravila. „Teď!“ vykřikla jsem pro sebe, kdyby mě jen duchovní start nedokázal dostatečně namontovat k běhu.
Začala jsem běhat kolečka, utíkala z místa na místo a tvořila v poli kopretin patvary. Kdyby si to někdo z výšky prohlédl, myslel by si, že tu běžel nějaký šílenec. A možná že by měl pravdu. Byla jsem opravdu rychlejší! Připadala jsem si, jako bych běžela rychlostí světla. Dokonce jsem vydržela běžet na největší možnou rychlost podstatně déle. Byla jsem svým výkonem ohromena. Když už jsem nemohla, zastavila jsem se a rozdýchávala to. Při tom jsem se usmívala jako blázen. Bylo to úžasné!
Pak jsem se ale zarazila. Nemám náhodou hledat tu věc? Jasně že ano! A přitom tu takhle mrhám časem! Frustrovaně jsem si zavrčela a raději zase šla dál.

Ježčí nížina >>

Gallireáda // Kolemjdoucí //#14
<< Narrské kopce

Konečně jsem se dostala k řece. Až teď jsem si ale všimla, že svítá? Kdy že jsem to naposledy spala? Asi dávno. Ale co už. Nyní jsem byla posilněna nově energií a schopnostmi od Života. Cítila jsem se najednou schopnější. Energie mi proudila celým tělem. Ale to nebyla jediná velká změna, kterou jsem pociťovala. I když jsem Života opustila, stále jsem se cítila lépe. Více pozitivně. Jako by ze mě ta jeho voda z jezírka smyla veškeré obavy. Už jsem neměla potřebu myslet na minulost. Věděla jsem, že podstatnější je to, co je teď. Navíc, má rodina je v pořádku. Viděla jsem to na vlastní oči. Samozřejmě, chybím jim, to je jasné. Ale netrpí. Nejsou zranění, nemocní a nic vážného je netrápí. Mají se navzájem. Stále tu pro sebe jsou. A to je nejdůležitější.
Řeka tu nebyla obyčejné barvy, nýbrž temná jako uhel. V téhle zemi už mě asi nic nepřekvapí, ale stejně to bylo velmi zajímavé. Chvíli jsem jen stála a pozorovala ji. Určitě pitná nebude. Nebo to za risk nestojí. Také je pěkně silná, proto nehrozí, že bych ji přeplavala. Pokud bych se nechtěla třeba potápět. Jednou.
Všimla jsem si nedaleko hned několika spadených kmenů stromu. Zdá se, že tohle je jediná cesta přes řeku. Naštěstí nejsem nijak zvlášť těžká. Musím být opatrná. Vylezla jsem na kmen, hezky pomaloučku, tlapka za tlapkou. Jakmile jsem stála, opatrně jsem začala jít vpřed. Šlo to zatím hladce, než mi uklouzla tlapka a já leknutím vyskočila a jen tak tak doskočila na druhý břeh. Málem mohlo být po mně, pomyslela jsem si a s úlevou si oddychla. Určitě je to zásluha Života, jinak bych tak obratná nebyla. Času jsem ale neměla na rozdávání, proto jsem šla na onu louku, kterou jsem měla v plánu.

Kopretinová louka >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #13
<< Vrchol kopců

Spokojeně jsem scházela z hor. Proč spokojeně? Viděla jsem nádherný výhled na Gallireu. Bylo to magické. Rozhodně se sem někdy zase vrátím. Tentokrát ale za bílého dne. Ráda vidím rozdíly, jak se krajina mění. Nemusí jít jen o čas, ale i roční období. Křišťálový lesík byl v zimě jako z pohádky, vše zmrzlé a zasněžené, celý se třpitil. V létě zase žil, vše zpívalo, kvetlo. Byl by ten ostrov, který jsem viděla, v zimě hezčí? Pochybovala jsem o tom, ale třeba se tam ještě někdy stavím. Ze zvědavosti? Spíš z donucení. Nelíbilo se mi to místo.
Ale co bylo zajímavější, potkala jsem Života, to je samo o sobě pořádný zážitek, no ne? Navíc jsem měla to štěstí, že mě obdaroval novými schopnostmi. Jistě, nejsou tak obdivuhodné jako magie. S tím se dá počítat. Ale teď se už mnoha vlkům mohu trochu rovnat. Co takhle to otestovat? Ale jak? Svou rychlost asi moc nepoznám, pokud mě život neobdaroval opravdu velkou rychlostí. Ale co.. Za zkoušku nic.
Našla jsem si menší svah, který už víceméně připomínal rovinu a rozběhla se. Výsledek mě nechal v údivu. Jaktože jsem až TAK rychlá? To snad není žádný menší dárek, on mi věnoval přímo talent! Byla jsem v šoku. Upřímně jsem měla chuť vyběhnou zase nahoru a obejmout ho. Je nevhodné objímat bohy? Pravděpodobně. Udělala bych to i tak? Dost pravděpodobně.
Bylo načase zkusit obratnost a výdrž. Ale tady je to opravdu nevhodné. Kam teda? Rozhlédla jsem se kolem a spatřila řeku. Hned za řekou byla louka, která vypadala slibně. Tam bych si mohla oficiálně otestovat svou rychlost. Navíc bych si mohla zkusit i tu výdrž. Obratnost chvilku počká. Rozešla jsem se proto směrem k řece. Už jsem se těšila, až se o svých schopnostech přesvědčím.

Řeka Tenebrae >>

Ups, asi už jsem byla unavená :D
Jinak moc děkuju

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:
Vo1/rychlost/5* >> 25 drahokamů
Vo1/vytrvalost/3* >> 15 drahokamů
Vo1/obratnost/2* >> 10 drahokamů
Vo1/taktika lovu/1* >> 5 drahokamů
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
CELKEM: 55 drahokamů
Předem moc děkuji c:

Gallirea // Kolemjdoucí // #12
<< Narr. kopce

Nedočkavě jsem kráčela dál, stále výš a výš. Překrásně oranžový kopec mě uchvátil. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to jako by právě tady vycházelo slunce. Přesto měl kopec písčitý povrch. Bylo tu sucho, proto tu moc života nebylo. Žádná zvěř, jen nějaké seschlé křoví, které bojovalo o život za takových podmínek. Obdivovala jsem sílu takových rostlin. I přesto, že vyrostou na nepříjemném místě, stále bojují o život. Ale to vlastně každý tvor na zemi. Život není vždy jednoduchý, ale i přesto je krásný. Stačí se na něj jen dívat ze správného úhlu. Stačí si najít důvod, proč bojovat. A co je vlastně ten můj? Zbožňuji přírodu, dokáže být divoká, nezkrotná, krásná a kouzelná. Je tolik míst, která jsou úžasná, tak moc zvěře a rostlin, která jsou naprosto neuvěřitelná. To vše já chci vidět. Chci poznávat nové věci, žít život tak, abych ho poté nelitovala. Má vášeň pro cestování se mne držela již od dob, kdy jsem byla malé vlče. A teď, když mám tu možnost, jsem se konečně stala tulákem, kterým jsem v srdci vždy byla.
I přesto že tu toho moc nežilo, zajímalo mě, jaký bude výhled z tohoto kouzelného místa. Určitě mi to vyrazí dech. Nemohla jsem se dočkat, až to uvidím. Měla jsem chuť se otočit a podívat se už teď, ale držela jsem se. Nutila jsem se to vydržet až na úplný vrchol. Přece si nezkazím překvapení! Pohled jsem proto držela pevně na zemi a rychlým krokem postupovala na vrch kopců. Jen jsem se vyhýbala křovím. Po chvíli jsem ale narazila na cestičku, kterou tu asi někdo vyšlapal už dávno přede mnou. Ale kdo? Že by další obdivovatelé zdejší krajiny? Určitě ano. Není divu, je to nádherné místo, pomyslela jsem si s úsměvem a nenechala se nadále rozptylovat. Jen jsem se držela cestičky.
Když jsem došla na nejvyšší bod, spokojeně jsem zavřela oči, zvedla hlavu a otočila se směrem, kterým jsem přišla. Chvíli jsem ale ještě počkala, to jen pro chvilku napětí. Poté jsem ale s úsměvem otevřela oči. Měla jsem pravdu, rozhled tu byl opravdu kouzelný. Nemohla jsem se vynadívat. I když bylo pozdní noc, vše bylo tak krásné. A spousta míst působila tak nepatrně, i když nebyly kopce nijak zvlášť vysoké. Rozhodně jsem nelitovala té cesty až na samý vrchol.
„Vítej, Maple. Už jsem tě očekával,“ ozval se neznámý hlas přímo za mnou. Musela jsem být opravdu zabraná do výhledu, protože jsem si nově příchozího vůbec nevšimla. Překvapeně jsem se za vlkem otočila, abych si prohlédla někoho, kdo mě právě oslovil. A co bylo divnější, mým jménem. Vlk ale věděl, že mě zaskočil a proto pokračoval: „Jmenuji se Život. Určitě ti o mne už Suerte řekl, viď?“ Jeho hlas byl velice přátelský, sladký, uklidňující. Jeho přítomnost vyzařovala tak neskutečně silnou pozitivní energií. V jeho blízkosti jsem se cítila zcela klidně. Hned co se mi představil, bylo mi to vše jasné. Byl to ten mocný bratr Život. Ani jsem si to neuvědomila a zavítala jsem na jeho území. V ten moment uvědomění jsem se vyděsila. Právě jsem pronikla pozdě v noci na jeho místo, kde odpočívá. „M-moc se omlouvám, pane Živote. J-j-já nechtěla, jen jsem se přišla-„ začala jsem se omlouvat, ale větu za mě dokončil Život. „-podívat na výhled. Ano, já vím. To já ti vnukl ten nápad. Věděl jsem, že půjdeš okolo a chtěl jsem tě tu řádně přivítat, i když opožděně,“ řekl s širokým starostlivým úsměvem. S úlevou jsem se na něj usmála a Život pokračoval: „Pojď, něco ti ukážu,“ povzbudil mě a zavedl mě k jeskyni, která stála nedaleko. Předpokládala jsem, že právě tam Život odpočívá.
„Víš Maple, to, že jsi přišla na tohle území, není náhoda. Určitě víš, že se vše děje z nějakého důvodu, že?“ optal se mě a já jen s úsměvem přikývla. Byla jsem stále ohromena, že mám tu čest toho mocného bratra potkat. „Zažila jsi za život opravdu mnoho. Spoustu krásného, radostného, ale i toho špatného. Zažila jsi strach, zoufalství a bezmoc. Na zádech stále neseš břímě minulosti. Nadělil jsem ti toho hodně, vím to, ale také jsem věděl, že z tebe bude velmi silná vlčice. A měl jsem pravdu. Opravdu jsi velmi statečná a všemu ses postavila čelem,“[/b[/mysl]] řekl a zadíval se mi vážně do očí. „Také vím to, že své rozhodnutí o odchodu ze smečky stále zpochybňuješ. Tvé rozhodnutí bylo ale správné. A tvá rodina je také v pořádku, podívej,“ řekl život a vhodil do křišťálově čistého jezírka květinu, která začala zářit a zobrazila na hladině obraz. Byl to obraz mé rodiny, která vypadala šťastně. Do očí se mi nahrnuly oči. Nevěděla jsem, jestli je to štěstí, úleva, nebo jen nával emocí. „Děkuju,“ řekla jsem s jasnou úlevou v hlase. „To není vše, Maple. Rozhodl jsem se ti za tvé utrpení ti splnit jedno přání,“ oznámil mi Život a pokračoval: „Copak by sis přála?“
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl Suerte. Mám pocit, že se zmiňoval o magiích a zlepšení schopností. Magie určitě nebyla pro mě. Sama jsem se nedokázala sžít s tou, kterou mám. Nepotřebuji na svou duši nakládat víc, než unese. „Určitě víc, jak ráda cestuji. Moc daleko mě ale nohy nezanesou, protože se rychle unavím. Ráda bych byla rychlejší, obratnější a vydržela větší úsek cesty na nohou. Ale nic z toho nepotřebuji, milý Živote. Jsem šťastná tak, jak je to teď. Konečně jsem našla místo, kde patřím,“ řekla jsem mu s úsměvem. Život si ale trval na svém. Do jezírka tentokrát přihodil nějaké dva krystaly a k tomu květinu, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Voda se začala vířit, bublat a zářit. Nakonec se jakoby vznesla a začala se mi točit kolem těla. Ucítila jsem, jak mě naplňuje energií a sílou. Přivřela jsem oči, abych se tomu poddala. Opět jsem cítila, jako by byla má duše volná. Voda ze mě smyla všechny mé problémy a zbavila mě všeho negativního. Nakonec se vrátila opět do jezírka.
Srdečně jsem Životu poděkovala, řekla mu, jak moc si cením všeho, co pro všechny dělá a rozloučila se s ním. Chtěla jsem zůstat. Cítila jsem se tu jako doma. Ale měla jsem úkol. Měla jsem tam dole své přátele, které nemohu nechat na holičkách. Stále mám povinnosti. Slíbila jsem Životu, že se určitě někdy zase vrátím. Poté jsem se ale už pomalu vydala z kopců dolů.

Narr. kopce >>