Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Východní hvozd

Poté co jsem vylezla z hustého lesa, jsem si všimla jedné zajímavé věci. Přestalo pršet. Usmála jsem se a rozběhla se z lesa ven, jako bych se předtím v lese jen zbaběle schovávala před deštěm. Částečně to pravda byla. Nechtěla jsem nachladnout. To není totiž sranda. Hlavní důvod byl ale ten že jsem byla unavená a válet se na dešti neznělo jako dobrý nápad. Přede mnou se začala rýsovat nějaká hora. Byla ale poměrně strmá, proto jsem se rozhodla ji raději obejít. Jakmile se mi ale už začala jevit zdolatelná, začala jsem pomalu postupovat výš. Tohle místo působilo osaměle. Vlastně jsem tu cítila jen jediný pach, nějaká samice. Musela tu být chvíli přede mnou. Copak tu asi chtěla? pomyslela jsem si. Neměla jsem v plánu vlčici stopovat, i když kamarádů není dost. Teď mě zajímalo něco jiného. Zaslechla jsem totiž vodu. A byla blízko.
Rozběhla jsem se za zvukem, protože mě zajímalo, kde se voda schovává. Netrvalo dlouho a stála jsem na jejím břehu. Byly to kaskády! V životě jsem je často nepotkávala, ale když ano, udělaly mi vždy neznámo proč velkou radost. Strašně ráda sleduji, jak se voda valí napříč překážkám dál. Nadšeně jsem vrtěla ocáskem a na chvíli si lehla těsně u proudu. Natáhla jsem k vodě tlapku a špičkou se jí dotkla. Byla opravdu ledová. Poté jsem si natáhla čumák a jen ji sledovala. Uklidňovala a naplňovala mě štěstím. Když v tom mě něco napadlo. Rozběhla jsem se pryč. Našla jsem nedaleko nějaký seschlý starý strom, opřela se o něj předními tlapami a začala z něj seškrabávat kůru. Jakmile se mi kus podařilo ulomit, vzala jsem ho do tlamy a běžela zpět k vodě. Tam jsem kůru položila na hladinu a rozběhla se dolů. Chtěla jsem si poměřit síly s vodou, na tom není nic divného. Navíc malý závod nikdy neuškodí.

Řeka Midiam >>

<< Řeka Kiërb

Zdá se, že jsem došla na mě již známé místo – Východní hvozd. Pamatuji si ho kvůli stromům, které u sebe rostou až přehnaně blízko. Jako by se něčeho bály a tak se choulily k sobě. Bylo to podivné. Ale tohle místo znám hlavně díky Suertovi, který mě sem kdysi zavedl. Už to je nějakou tu dobu, co jsem ho viděla. Zajímalo by mě, copak dělá. Určitě se má dobře. Třeba se vrátil zpět ke své smečce. Dávalo by to smysl, kam jinam by šel? Sama bych si pak také chtěla najít smečku. Ale stále mám svůj sen. A pokud na něj nechci zapomenout, musím se ho držet, dokud to jen jde. Kdo ví, co by se stalo, kdybych se přidala ke smečce? Má volnost by byla ta tam. Třeba bych měla nějakou důležitou hodnost a cestování by mi to znemožňovalo. Nebo bych dokonce měla mladé. Rozhodně si svůj sen splním, potom příjdou na řadu věci jako smečka a vlčata.
Díky hustotě tu bylo krásně sucho, takže jsem se před deštěm hezky schovala. Navíc jsem měla konečně čas si odpočinout. Lehla jsem si na zem a spokojeně oddychovala. Potřebovala jsem nabrat energii. Jakmile jsem cítila znatelnou úlevu, zamyslela jsem se. Představovala jsem si to, jak mi schne kožich. To jak mě již zadní končetiny nezábnou a viděla jsem v hlavě, jak mi od tlapek stoupá pára, jak se mi suší. Když jsem otevřela oči, bylo tomu tak. Díky magii jsem si opět zachránila zdraví. Přece jen k něčemu třeba ta hloupá magie bude, pomyslela jsem si a usmála se. Chvíli jsem ještě ležela, abych sil znovu trochu nabrala, protože takové zahřívání není jen tak. Poté jsem se ale zvedla a rozhodla se jít dál.

Kaskády >>

<< Les nad horizontem (přes Travnaté výšiny)

Huh? zarazila jsem se při chůzi. Cítila jsem, jak ze mě odhodlání opadlo. Bylo to během vteřiny pryč. Ale proč? Je po všem? Asi jo, že? Ale proč? Zašel to někdo dřív? Pravděpodobně... Cítila jsem, jak mě zaplavila lítost, že jsem neuspěla. Vááléénda bude naštvaná. Nechci ji zase rozčílit. Tentokrát by mě blesk už trefit mohl. Slamaně jsem svěsila hlavu. "Omlouvám se, Váálééndo," zašeptala jsem, jako bych čekala, že mě uslyší.
Ale co teď to jsem došla na celý kraj Gallirei jen tak? To tedy ne. Stále jsem měla v našem týmu roli a tahle soutěž, či co to je, ještě není zdaleka u konce. Jen teď není můj čas, to jsem věděla jistě. Co takhle využít příležitosti a pokračovat v mém snu si prohlédnout každé místo na tomto území? Tento nápad se mi líbil. Navíc silně pršelo a byla tma. Nebudu tady přece postávat a litovat se. Musím si najít úkryt.
Naštěstí řeka, ke které jsem přišla se částečně schovávala v lese, proto jsem se trochu schovala. Rozhodla jsem jít podél proudu řeky, třeba na něco narazím. Při chůzi jsem sledovala jak se voda valí. Bylo to až podivně uklidňující. Začala jsem přemýšlet, jestli bude bezpečné ji přeplout. Pravděpodobně ne. Jak jsem tak ale šla, uviděla jsem u řeky spousty kamenů které pobízely k překonání řeky. Stačilo pár správně mířených skoků a byla bych na druhé straně. Řeka se ale o kameny odrážela, proto byly kameny mokré a tím pádem kluzké. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli je to dobrý nápad. Asi ne, ale tady zůstat nemůžu. Navíc mi něco říkalo, že tohle je jediný způsob. Couvla jsem, aby jsem se připravila na skok, rozběhla se a skočila na první kámen. Hned poté jsem skočila na další. Chyběl jediný skok ke konci. Předčasně jsem se začala radovat, skočila a než jsem se stačila odrazit, podklouzly mi nohy a já začala padat do silného proudu. Na poslední chvíli jsem se předními tlapami zachytila břehu. Zadní končetiny mi ale spadly do ledové vody a začaly studit. Na poslední chvíli jsem se vytáhla na břeh a oklepala se. Byla jsem teď ale unavená, na nějaké sušení bude času dost po odpočinku. Proto jsem se rozešla hlouběji do lesa

Východní hvozd >>

Gallireadá // Kolemjdoucí // #27
<< Borovicová školka

Jako další místo, které se mi dostalo před čumák, byl další les. Opět. Lesů tu bylo spousta. Vlastně převažovali oproti loukám. Nebo mi to tak připadalo. Měla jsem ale pravdu? Netuším. Třeba jsem jen na špatné straně téhle země. Co mě ale zaujalo, bylo to, že tenhle les vypadal, jak by vyrostl na nějaké louce. Proč? Byl na rovince. Nemusela jsem vůbec šlapat do kopce. Byla jsem za to docela ráda. Stromky tady nebyly jen listnaté, nebo jehličnaté. Byl tu takový mix všeho.
Docela mi chybělo to, že tu není moc zvěře. Měla jsem totiž v plánu si volné místo v žaludku nějak zaplácat. Měla jsem jen nějakého vychudlého hlodavce. Teď by to chtělo něco většího a chutnějšího. Nebo minimálně nějaká rybka. To vlastně nebyl úplně špatný nápad. Někde si nějakou najdu. Ale teď mám jiný úkol.
Musím přece najít tu věc. Někde tu třeba bude. Někde schovaná. Ale ať jsem chodila, kudy jsem chtěla, nikde ani ň. Ale co teď? Kam půjdu? Připadá mi, že jsem prošla snad půlku světa. Opravdu jsem čekala, že to bude tak jednoduché. Možná jsem v to hodně doufala, ale tím to asi končilo. Není to snadný úkol. A Vááléénda si vybrala nás. Nesmím ji zklamat.

Řeka Kierb (přes Travnaté výšiny)>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #26
<< Vřesoviště ( přes Nad Kopci)

Chtěla jsem si projít celou tuhle stranu Gallirei, proto jsem se rozhodla jít zase víc na sever. Hned naproti byl ale obrovský les, kterým jsem po kraji prošla a pak zahlédla jiný, už menší les. Ale to že byl menší na šířku, ještě neznsmenalo, že byl i na výšku. Výšky dosahoval obrovské. Kmeny stromů vypadaly jako žebřík do nebe. Stačilo ba po stromě vylézt a mohla bych se procházet v oblacích. Mělo to ale malý háček. Neumím šplhat po stromech. Samozřejmě že ne, nejsem žádná veverka, ale vlk. Vlci od přírody nemají na stromech co pohledávat. Ale co třeba někdo s nějakou magií, jako je třeba vzduch či země? Pro ně by zdolávání stromu nemuselo být až tak náročné. Ale asi by to bylo zbytečně plýtvání energií.
Co bylo další zajímavosti stromu, jakmile jsem vešla do lesíku, bylo to, že stromy jako by se stupňovaly. Na okrajích byly malé, mladé stromečky, dál už byly starší a starší. Dalo se očekávat že v samém středu budou ty nejstarší z nejstarších, nejmohutnější a nejvyšší borovice. A čím dál jsem šla, tím víc se mi má teorie potvrzovala. Bylo to podivné. Jaktože se to tak přihodilo? Nebo de ty stromy samy sunou na kraj, jakmile se nikdo nekouká? Kdo ví, ale tady už mě opravdu nic nepřekvapí. Vlastně by to bylo jediné vysvětlení co by dávalo smysl. Někdo si tu s lesem pohrává. A hezkým způsobem. Vše působilo tak symetricky, urovnaně, přesně na svém místě. Líbilo se mi to. Oproti tomuto lesu vypadaly všechny tak chaoticky. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že nějaký takový les existuje a ono ano.
V samém středu byly opravdu stromy nahánějící respekt. Navíc při foukání větru podobně praskaly, proto jsem se raději vzdálila co nejdřív. Nehodlala jsem pokoušet osud. Nechtěla jsem tu zůstat zavalená kmenem. Bylo načase jít dál.

Les nad horizontem >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #25
<< Vřesoviště

Když jsem přišla sem, bylo to tu opět nové. Byly to kopce, což mi bude chvíli trvat vylézt, ale to nevadí. Jako procházka dobrá. Ničím zajímavé mi nepřipadaly. Od toho tu byly Narrské vršky – tam, kde žije Život. Ty byly teda! Tak nádherně oranžový písek jsem za život neviděla. Třeba mají někde takový písek běžný. Jaké by to bylo žít v zemi, kde je země jen oranžová? Neomrzí se to? Třeba ne, mě tráva taky neomrzela. Nemůžu proto tedy soudit. Třeba jim zase připadá divná naše travička a mohutné stromy. A naše květiny. Třeba by si tady u nás nedokázali představit život.
Aby mi cesta utekla, potřebovala jsem se nad něčím zamyslet. Nějaké téma. Rozeberu si i další období. Co mám ráda na jaře? Rozhodně tu změnu tepla. To jak už sluníčko není zubaté, ale hřeje kožíšek. Také miluju, jak všechno kvete a probouzí se k životu. A to jak chutná voda z řek. Je studená a osvěžující. Jakoby čerstvá. Taky všechno lépe voní. Je to takové všechno nové. To co je na jaře špatné je asi to, že je zvěř ze zimy pohublá. Jinak asi nic..
Měla jsem pravdu, cesta mi mnohem lépe utíkala, když jsem nad něčím přemýšlela, na kopcích jsem se zastavila a chvíli koukala na svět níž. Proč se mi vše víc líbí z výšky? Netušila jsem. Ale věděla jsem jedno. Nic tady není. Opět musím dál, ale kam? Tady jsem měla rozhled, takže si stačilo jen vybrat. Půjdu zase na sever a pak se když tak rozmyslím.

Borovicová školka (přes Nad kopci) >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #24
<< Severní hvozd

Konečně! Konečně jsem se dostala na místo, které nebylo les. Ať už jehličnatý, listnatý, mrtvý, nebo životem plný, suchý nebo plovoucí. Jednoduše žádné stromy. Ani jeden široko daleko. Jen louka. Louka obsypaná zvláštními rostlinami. Konkrétněji květinami. A že jich tu bylo plno! A nádherné! Celé pole nafialovělých kytiček. Některé více růžové, jiné tmavě fialové, další lehounce fialkové, až spíš stříbrné. Prostě nádhera! Bylo tu také spousta včelek, i když bylo docela pozdě. Docela mě udivovalo, že tu stále jsou. Na včelky už dávno nebylo dostatečně teplé počasí. Ale asi měly málo zásob, a tak si snažily na poslední chvíli před zimou něco najít.
No jo, ono je vlastně zima za rohem. Vždyť byla před chvílí. Ani si chudák vlk nestihne nahřát kožíšek a už je tu zase ten protivný bílý bordel, který všechno zakryje. Nebude žádná tráva, což znamená žádná zvěř. Jezera a řeky zamrznou a budeme mít problém přežít. Nemluvě o té příšerné zimě. Všechno bude špatně. Už jen při pomyšlení na tohle období mi začala být zima. Chtěla bych, aby zima nebyla. Aby se rok střídal z jara, léta a podzimu. A pak by bylo zase všechno rozkvetlé. Žádná studená pauza mezi životem. Stejně nevím o nikom, kdo by byl ze zimy nadšený. Taky by byl blázen, kdyby ano. Nemá pro nás vlky žádná pozitiva.
Docela jsem se zamyslela nad hloupostmi. Zapomněla jsem, proč tu vlastně jsem. Mám úkol. Mezi květy určitě nic není, proto jsem se rozběhla k mému dalšímu cíli.

Kopce Tary >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #23
<<Liščí hory

Překvapovalo mě to? Už ani ne. Opět jsem došla do lesu. Možná bych si příště měla lépe vybírat směr. Ale co už. Nějaké zvíře mě hnalo pryč. Nebyl to býložravec, to bych poznala. Navíc by mě nepronásledoval. Byl to predátor, kterému se nelíbila návštěva. A s takovýma je neradno si zahrávat. Samozřejmě bych byla asi silnější. Tedy vlk by byl. Ale někteří predátoři bývají vychytralí. A co bych dělala si tak já? Prát se neumím a magii neovládám. Teda ne dobře. Zahnala bych ho tím, že je kolem mě teplo? To rozhodně. Už by pádil na druhou stranu Gallirei.
Svůj úlovek jsem si tedy donesla do vedlejšího lesíku. Nebyl ničím zajímavý. Nebo mi tak nepřipadal. Byla jsem tu spíš na to, abych si snědla jídlo a prohlédla si ho. Jen abych věděla, že tu nic není, jako všude jinde. Už jsem tak nějak přestávala vidět naději, ale stále jsem nebyla připravena se vzdát. Nebudu se vzdávat tak lehce. Jakmile jsem si našla dobré místečko na jídlo, začala jsem „hodovat“. Hlodavec nebyl velký, spíš jen dodal energii na cestu, než zahnal hlad, ale i pak si něco najdu. Olízla jsem si čumák od krve, abych nenaháněla hrůzu masového vraha hrabošů a vydala se na průzkum okolí. Ale překvapivě, stále nic. Očividně má cesta zde nekončí. Ale třeba to nepotrvá až tak dlouho. Třeba je můj cíl přede mnou. Někde nedaleko. Jen nepatrný kousek. Ale teď musím stále dál za čumákem.

Vřesoviště >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #22
<< Březina

Jako další na mém seznamu pro hledání se našel další les. Bylo až divné, kolik lesíků tu bylo u sebe. Navíc takových menších. Žádné rozlehlé lesy. Tenhle byl opět listnatý. A to znamenalo jediné – krásné podzimní barvy. Tohle bylo něco pro mě. Očividně mi bylo přáno najít to, co mám najít. Dělalo mi to radost.
Jak jsem tak procházela lesem a rozhlížela jsem se, přes cestu se mi prěhnal nějaký hlodavec. Co to bylo ale, zač jsem nestihla zaregistrovat. Mihnul se kolem mě, jako by mu bylo jedno, že tu stojí predátor. Bylo mi to jedno, proto jsem pokračovala dál. Ale jakmile se takhle prohnal druhý, třetí, čtvrtý, začínala jsem si říkat, že je to divné. Možná bych mohla využít příležitosti a ulovit si něco, když se mi večeře plete mezi nohama.
Stála jsem a čekala, jakmile se něco zase prožene. A netrvalo to dlouho. Jednoduše jsem trhla hlavou prudce k hlodavci a cvakla zubama. Takže tohle nefunguje. Začínala jsem ale mít pocit, že tu nejsem sama. Trochu mě to znervóznilo, ale večeře je večeře. Tentokrát jsem se za hlodavcem rozběhla. Normálně bych neměla šanci, ale nějak se mi poštěstilo a hraboše jsem chytla. Sama jsem z toho byla překvapená. Hraboše jsem spokojeně držela v tlamě a chystala se ho sníst, jenže jsem uviděla, jak se nedaleko něco mihlo. Ale ne malého. Bylo to veliké. Měla jsem pravdu, nebyla jsem tu sama. Raději jsem se já a hraboš rozhodli k útěku. Neměla jsem náladu na nějaké souboje o jídlo.

Severní hvozd >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #21
<<Lužiny

Les opodál, do kterého jsem zavítala nyní, se mi líbil mnohem víc. Nejen že neplaval, ale byl víc útulný. Stromy měly nádherné podzimní kabáty z pestrobarevných lístků, cestičky, které naznačovaly život lesa, dokonce i balvany, které jen tak často nepotkávám. Vlastně je mám určitým způsobem ráda. Chce to i trochu šedi, do té vší zeleně. Procházela jsem pomalu lesíkem a užívala si krásný pohled na přírodu.
Po chvíli chůze jsem ale narazila na místo, kde nebylo tolik stromů. Byla to taková lesní mýtinka. A co bylo na této mýtince nejlepší? Byl z ní krásný pohled na nebe. A také mech, který tu byl všude. Měla jsem sto chutí se tady vyvalit na záda a sledovat oblohu. Proč taky ne, začínala jsem být unavená. Proto jsem se natáhla a sledovala, jak se mraky barví do oranžova, žluta a růžova. Bylo to úžasné. Milovala jsem západy slunce. Bylo to pokaždé tak kouzelné. Kdo by řekl, že nemiluje západy slunce je jen lhář.
Abych pravdu řekla, nechtělo se mi jít jinam. Ani trošičku. Něco se mi tu hrozně líbilo. Možná to jak to tu žilo – ty barvy, žvatlání zvěře, vůně, mech… všechno. Myslím, že tohle místo se jednoznačně zařadilo mezi mé nejoblíbenější. Mám už pár takových, ale i tak jsou pro mě všechny moc důležitá. Musím se sem ještě jednou vrátit. Nebo víckrát. Ale určitě sem zase příjdu, to bylo jisté.

Liščí nory>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #20
<< Zarostlý les

Jak jsem tak šla a šla, došla jsem k nějakému z dálky připomínajícímu lesu, ale když jsem přišla blíž, všimla jsem si podstatné maličkosti. Země byla buď absolutně promočená, nebo doslova plavala. Bylo to jaké dno jezera. Při pohledu na tohle místo jsem zmateně naklonila hlavu na stranu. Tohle je vtip přírody? Natož že to tu bylo opravdu plovoucí, tu bylo spousta stromů, keřů a celkově to tu bylo dost zelené. Sem tam i nějaká ta kytička. Vzduch byl navíc poměrně příjemný, proto jsem si moc nestěžovala.
Rozhodla jsem se tedy vstoupit, i když to znamenalo si promočit tlapky. S tím se prostě muselo počítat. Bylo to opravdu zvláštní. Půda jako by nedržela vůbec tvar, ale přitom nebyla úplně blátoidní. Prostě jen klouzala. Běh tu tedy nehrozil. A co teprve lov? To tu taky nepřipadalo v úvahu. Žije tady vlastně vůbec něco? Zastavila jsem, trochu se přikrčila a čekala na známku života. Zahlédla jsem ale jen nějakého malého ptáčka ve větvích stromků. To by byla ztráta času se hnát za takovou jednohubnou. Navíc to tady klouzalo, místo jídla bych se spíš vykoupala a padla čumákem do vody. Koupání mi zatím stačilo, proto se tohoto nápadu raději zdržím.
Tahle krajina ale nebyla moc rozlehlá, proto netrvalo moc dlouho ji projít. A překvapivě, zase jsem nic nenašla. Nesmím ale ztrácet naději, někde blízko určitě bude, ať je to co je to.

Březina >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #19

<< Spáleniště

To spáleniště bylo prapodivné místo. Zajímalo by mě jak se přihodilo to, že všude kolem roste tráva, jen na tom místě je půda sežehlá. Že by se tu stalo něco s ohněm? Nepřekvapovalo by mě to. Oheň prostě není žádná hračka. Myslím, že by magie ohně neměla vůbec existovat. K čemu nám vůbec je? Vždy přinese jen škodu. I obyčejná zvěř jako srny, zajíci a dokonce medvědí mají rozum a před ohněm utíkají. Tak proč my vlci si potřebujeme něco dokazovat? Ani ti dvounožci o kterých jsem slyšela by si s ohněm hrát neměli. Vlastně se jim tímto smažíme asi napodobit. Oheň je zlo. Samozřejmě, může přinést teplo, ale tím jeho pozitivní stránka končí. Ta negativní už je tedy delší.
Neměla bych o tom moc přemýšlet, ať si dělá kdo chce, co chce. Hlavně jen dál ode mě. Do takových hloupostí se pouštět nebudu. Asi jsem jediný vlk s magií ohně co má trochu rozumu. Raději jsem tedy odešla k lesu, který jsem z dálky viděla. Stromy které ho tvořily byly obrovité. O tom jsem se také přesvědčila z blízka. Hned co jsem vešla jsem si všimla mohutných kmenů. Vše bylo zarostlé a stromy byly u sebe natěsno rozmístěné. Bylo to tu pomalu jako bludiště a projít mi činilo opravdový problém. Navíc tu všude možně byly dlouhatánské liány. Spousta rostlinek, kterým stín lesa vyhovuje a i nějaké, které jsem snad ještě neviděla. Nebyly pestrobarevné, ale i tak byly krásné. Najít tu ale něco by byl oříšek. Navíc to tu příšerně páchalo asi od bažiny o kus dál. Nedalo se tu vydržet. Raději jsem tedy odešla co nejdříve jsem mohla.

Lužiny >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #18
<< Studánky

Z lesu jsem si to poklusem vzala k nějakému místu, které z dálky připomínalo zemi bez trávy. Hned na první pohled mě to zarazilo, proto jsem se to rozhodla prozkoumat. Víceméně na hranici tohoto místa byl ale kus zarostlý. Poté to ale šlo z kopce. Žádná zelená travička, jen sucho. Hned při prvním kroku jsem ucítila, jak země hřeje na mé tlapky. Nu a co nenapadne milovníka tepla? Bylo mi jedno, že bych byla špinavá, lehla jsem si na zem a začala se převalovat z jedné strany na druhou. Teplíčko bylo něco pro mě. Samozřejmě že jsem mohla využít své magie, kterou jsem se zrovna naučila používat. Ale i tak mě to stálo docela dost energie. Nebyla jsem zvyklá ztrácet energii něčím, při čem jsem neběžela, nebo se prostě nehýbala.
Pak jsem ale ucítila, jak po mě něco leze. Vyskočila jsem a začala jsem se zběsila oklepávat. Na zemi jsem pak uviděla pavouka, jak utíká pryč. Ale žádný malý pavouček, na kterého narazíte v lesích! Tohle byla pořádně velká potvora. Pavouky jsem opravdu nemusela. Hmyz mi byl celkově proti srsti. Jediný užitečný tvor je včelka. Ostatní hmyz už je tu zbytečně, jen je ošklivý a zavazí. Včelky nám opatrují kytičky a navíc jsou roztomile huňaté. Jako malé bambulky s křídly. Rychlým krokem jsem raději odcupitala od místa, kde jsem se setkala s pavoukem. Mé uvědomění, které následovalo hned poté, mě vyděsilo. Byla to hromada hmyzu. A aby toho nebylo málo, zaslechla jsem i hada. Tak jo, padám, pomyslela jsem si a odcupitala z hnědé hranice pryč. Tohle místo není nic pro mě, i když hezky hřálo…

Zarostlý les>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #18
<< Jezevčí les

Lesík se mi opravdu líbil, byl prostorný, sem tam nějaké křoví. Navíc byl z větší části na rovince. Proto byla radost tudy projít. Jen jsem si musela dávat pozor na kořeny, které docela často zavazely. Jakmile jsem ale vykoukla z lesu ven, popošla jsem o pár metrů, abych se zorientovala. Támhle je přece ten kaňon, u kterého jsem byla cestou z pouště! Chtěla jsem se tam jít nakouknout, i když mi už předtím bylo jasné, že z této strany to bude značně obtížné. Přiblížila jsem se proto jen do houštin, která byla hned u kaňonu a pak se vydala směrem k další louce. Nebyla ničím zajímavá, proto mi nepříjde tak důležité se o ní zmiňovat. Ale minimálně jsem na ní postřehla další místečko.
Hned v lesíku, který jsem si vybrala, jsem ucítila prazvláštní pach. Bylo to všude ve vzduchu. Ať jsem šla lesem kamkoliv, všude mě to pronásledovalo. Takže se tu delší dobu vydržet nedá, pomyslela jsem si. Našla jsem ale nějakou studánku, nad kterou se držela mléčně bílá mlha. Bylo to podivné místo. Bylo hezké na pohled, protože tu byla spousta starých listnatých stromů, co vzbuzovaly respekt. Ale dýchatelno tu teda nebylo. Nehodlala jsem tu být už delší dobu. V rychlosti jsem si lesík obešla, jestli na něco nenarazím, ale ani tady mě štěstí nepotkalo. Začínala jsem si připadat mizerně. Doufám, že tu věc Wolfganie nebo Logan už našli, nebo je po všem. Vááléénda na nás bude naštvaná a žádný piknik nebude. Celý jí ho pokazíme. Musím hledat lépe, pomyslela jsem si a rozběhla se z lesa pryč.

Spáleniště >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #17
<< Ježčí nížina

Naštěstí jsem si vymyslela způsob, jak se sem doškrábat. Nebylo snadné se před říční Eso dostat do lesíku opodál, ale nakonec se mi to podařilo. Ale musím uznat, kožich jsem si teda promočila obstojně. Jenže co teď? Počasí dnes stálo za velký kulový. Byla zima, foukal vítr a sluníčko asi odputovalo někam jinam, kde se mu bude víc líbit. Zamračila jsem se na oblohu a podívala se na svůj kožich, ze kterého kapalo. Jak by se asi zachoval někdo jiný, kdyby byl na mém místě. Schovat se nemůžu, protože není kde. "Hmm.." zamručela jsem si pro sebe, sedla si hned za řekou a začala si olizovat kožich, abych se zbavila přebytku vody. Nepomohlo to ale dost dobře. Pak mě ale něco napadlo.
Co když bych použila svou magii? Bylo by to poprvé v mém životě. Do teď mě to snad ještě ani nenapadlo. Ale po návštěvě Života jsem cítila větší kuráž. Stačilo by zahřát vzduch kolem mě o pár stupňů, že? Něco ve mně se stále vzpíralo, bojovalo to proti mému nápadu. Ale snažila jsem se to zahnat. Zavřela jsem oči, na nic nemyslela. Potřebovala jsem uklidnit svůj mozek a začít se pak zcela soustředit. Tak, jdeme na to. Začala jsem si v hlavě představovat to, že je mi teplo. Že kolem mne je taková jakoby energická bublina tepla. Jakmile jsem otevřela oči, uviděla jsem, že se z mého kožichu vznáší pára. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stále jsem ale držela tu myšlenku. Jakmile byl kožíšek opět suchý, myšlenku jsem nechala být. Začala jsem se otáčet a prohlížet si svůj kožich ze všech možných i nemožných úhlů. To jsem zvládla já? A nic se nezvrtlo? Jak je to možné?
Jakmile jsem se dostala z prvotního šoku, začala jsem být nadšená. A docela i hrdá. Sedět jsem tu ale nehodlala. Vydala jsem se proto s úsměvem a vrtěním ocásku k lesu. Tam jsem opět vše důkladně prohledala, ale zase nic. Co se dalo dělat. Musela jsem dál…

Studánky (přes houštiny a Elysejská pole) >>