Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Západní galtavar

S jazykem až na zádech jsem doběhla až na mou známou náhorní plošinu. Místo, kde jsem se pravidelně stravovala. Bylo to takové mé místo, kde si zaručeně najdu něco malého k zahnání hladu. A taky jsem měla pravdu. Našla jsem nedaleko mě menší skupinku zajíců, kteří si mě zatím nevšimli. To mi vyhovovalo. Očividně šel vítr opět ode mě. Přikrčila jsem se a začala pomalu postupovat až k nim. Když už jsem byla velmi blízko, vyskočila jsem a začala se za jedním hnát. Ale nevybrala jsem si nejslabšího. Hezky toho největšího. Měla jsem hlad, jako kdybych týdny nejedla. Něco na tom pravdy bude.
Jakmile jsem zajíce konečně držela v tlamě, spokojeně jsem začala jíst. Nezdržovala jsem ale, můj tým určitě čekat nebude. Měla bych si pohnout zadkem a dostat se tam co nejdřív. Proto jsem zajíce rychle zhltla téměř v celku jako nějaký had, upravila si trochu kožich, abych nám nedělala ostudu a vyběhla směrem k vesničce.

Vesnička >>

<< Aina

Přechod přes řeku se mi výjimečně vydařil, proto jsem si s úlevou oddechla. Nikdy totiž nevím, jak to dopadne. Řeky jsou pro mě velmi zrádná místa. Měla bych si najít něco k snědku. Ale tady byla jen pošlapaná tráva se spoustami stop. Ale zřejmě nějakých velkých tvorů, jako jsou jeleni nebo dokonce snad losi. Nic pro mě, na takové velké kousky bych sama netroufla ani za milión let.
Co to? Na můj čenich se snesla bílá studená věc. Překvapeně jsem se na čumák zadívala. To už je zima? To znamená, že už jsem tu rok. Páni, to už je tak dlouho? podivila jsem se. Tohle ale nebylo to jediné, co mě právě osvítilo. Můj tým. Už je to pěkně dlouho, co jsem pryč. Určitě mě potřebují. Nemůžu je nechat na holičkách.
Chtělo by to si rychle najít něco k snědku, abych nebyla úplně nepoužitelná. Takže si cestou něco malého najdu. Tady to něco malého určitě nečeká, proto jsem se rozběhla zpět k vesničce za mým týmem.

Náhorní plošina (Před Mahtaë)>>

<< Neprobádaný les

Má procházka na sever se asi moc nevyplatila. Dostala jsem se k další řece. Tahle ale nevypadal úplně ideálně pro přeplavání. Nebo pití či lov celkově… Podivně páchla. Bylo ale zajímavé, že z ní šla bílá pára. Jak je tohle možné? Jakmile jsem k ní přišla trochu blíž, stáhla jsem čumák k hladině. Teplý vzduch mě udeřil do čenichu. Nekoupala bych se v ní, vlastně bych se jí raději ani nedotkla, ale rozhodně sálala teplotou, což pro mě bylo velké plus. Trávit tady zimu by nemuselo být marné. No rozhodně to není ideální místo k tomu, abych řeku překročila. Třeba to půjde trochu víc na jihu? Za zkoušku nic nedám.
Tak jsem se tedy opět vydala na jih. Zdálo se mi, že chodím jen nahoru a dolů, sem tam někde zabočím, ale prakticky si udržuji stejný směr. Takhle snad neminu jediné zajímavé místečko. Kde se ale všichni vlci poděli? Neříkal Suerte, že se většina vlků drží na severu? Už jsem snad tak půlku území prošla a nikde ani duše. Zdálo se to tu všude prázdné…
Jakmile jsem ale sešla víc na jih, spatřila jsem povědomé místo. No to je přece to jezero, kde jsme byli se Suertem! zaradovala jsem se a začala mávat ocáskem ze strany na stranu. No jo, ale vlastně to bylo to poslední místo, kde jsem ho viděla, došlo mi poté a radost byla ta tam. Chtěla bych ho zase vidět, pomyslela jsem si, stáhla trochu ouška a lehce začala kníkat. Mrzelo mě, že jsme se rozloučili tímto způsobem. Ráda bych to napravila. Ale kdepak může asi být? Třeba se vrátil zpět ke své smečce, tak jak to předtím chtěl. Hmm, netuším. Co bylo ale pozitivní, bylo to, že jsem narazila i na cestu na druhý břeh. Přes řeku vedly kameny, proto jsem jednoduše přehopsala.

Západní Galtavar >>

<<Východní úkryt

Zdálo se mi to, nebo se ochladilo? Ale přece jen po ránu bývá vždy nejchladněji, no ne? Sluníčko už začínalo vycházet, určitě to bude ono. Nebude to nic zvláštního, uklidňovala jsem se v duchu. Jsem teplomilný tvor. Přesto že mám poměrně hustý kožich, raději se budu válet na sluníčku, než se tahat sněžnými závějemi. Dost jsem doufala v ještě jeden slunečný podzimní den, ale to je asi už za námi.
Pan žaludek se opět netrpělivě ozval. "Já vím, já vím..." zamumlala jsem si pro sebe otráveně. Nebylo to tak snadné. Poslední dobou se mi moc lov nedařil a čím déle čekám, tím méně mám energie. Opravdu bych se měla trochu víc snažit. Už to bylo dost dlouho, co jsem něco snědla. V tomto lese ale asi moc zvěře nepotkám. Les totiž působil i na mě až nepřátelským dojmem. Ale co já vím, třeba tohle může být důvod, proč by se tu některé malé jednohubky mohly schovávat. Lov v lese by byl ale i pro lepší lovce těžký. Nejsem zajíc, abych v rychlém běhu dokázala kličkovat mezi stromy. To už raději nějakou tu rovinku, kde bych měla přehled.
Šla jsem směrem na sever, protože mě zaujalo něco šedého v dáli. Z kopce kde jsem měla rozhled, mi to připomínalo sopku. Ne že bych někdy něco podobného viděla, to ne. Ale spousta přátel co cestovala, mi o nich vyprávěla. Prý když spaly, byly to jen obyčejné skály. Ale jakmile je někdo rozzlobil, začaly chrlit tekutý oheň. Zní to děsivě, já vím. Ale má zvědavost mi jednoduše nedala. Vypadá, že spí, tak proč ji neokouknout? Kdy jindy budu mít příležitost si takovou sopku zase prohlédnout? Já myslím, že už nikdy.
Přece jen měli pravdu. Vypadalo to jen jako hodně strmá skála. A komu by se tam chtělo lézt, že? To už jsem si raději kus prošla kolem ní, obdivně ji sledovala a vydala se dál. Při troše štěstí si třeba najdu snídani.

Aina >>

<< Vyhlídka

Po sestupu z hor jsem se ocitla v lese. Nevadilo mi to ale. Díky dobrému rozhledu z vrcholku jsem věděla, kudy jít. Hned za lesem by totiž měla být řeka. A taky že byla. Bez problémů jsem ji překonala a zamířila do lesů. Nepotěšilo mě jen to, že mě opět čeká cesta vzhůru. Jen jsem si otráveně povzdechla a vydala se vzhůru.
Co jsem tam ale našla, mě oslnilo. Byla to velká jeskyně. Byla vlastně ideální pro přenocování. Nebo úkryt před kdejakým nebezpečím, nebo jen deštěm. Cítila jsem zde pár pachů, ale už byly jen mizivé. Stěží bych rozpoznal0,a o koho se jedná, i kdybych ho dobře znala. Ale určitě tohle místo spousty vlků využívalo. Třeba to v minulosti sloužilo jako takový ten střed teritoria nějaké smečky, kde členové odpočívali. Srdce celé smečky. Co se tu asi muselo stát, když je tohle úžasné místo tak pusté. Raději bych nad tím neměla moc přemýšlet. Vlastně bych se měla hnout dál. Raději jsem se tedy otočila a zamířila jinam.

Neprobádaný les>>

<< Zelené nory

Zdálo se, že jsem víceméně v pasti. Všude v okolí jsem cítila pach cizích vlků. Ale bylo to jiné, byl to pach označkovaného území. Samozřejmě že jsem se prát nechtěla. To poslední co bych chtěla je vyvolávat problémy kvůli tomu, že jsem se rozhodla se projít po území někoho jiného. Ani omylem, pomyslela jsem si a na místě se otočila. Držela se ale stále hranic. Dost jsem doufala, že se tu žádný člen nezjeví. Jak špatně by to asi vypadalo, když by viděl nějakého cizáka, jak se promenáduje kolem hranic území a se zájmem si je přeměřuje? Vždyť to je do očí bijící rudý světlo že tu něco nehraje. Kdyby se to náhodou stalo, vzala bych hrdinsky nohy na ramena.
Můj problém byl ten, že se šplhu na hory nevyhnu, neb jsem stála opět před horami. Co mě ale potěšilo, byl pohled na fialové květiny, které tu všude rostly. Bylo to nádherné. Nemohla jsem si ale vzpomenout na jejich jméno. Začínaly myslím na K. Nechtěla jsem se tu ale dlouho zdržovat, proto jsem jen rychle prošla.

Východní úkryt (přes Středozemní propadlinu, kolem Východního Galtavaru >>

<< Řeka Midiam

Hned po překonání řeky pomocí želv jsem se vydala k místu, kde to bylo samý kopec. A důvod? Cítila jsem zvěř. Samozřejmě, byli to pravděpodobně ušáci. Izar by nadšený nebyl. Ale nevidí mě, takže je to bezpečné. Nikdy se to nedoví. A já už dost dlouho nežrala. Potřebovala jsem se někde nacpat a zajíčci byli jednoduchá kořist s porovnáním srn, divočáků a jiných tvorů. Zajíc je přirozená oběť, nebrání se, pouze utíká. A běh mi teď s novými schopnostmi nečinil problém.
S mým huňatým kožichem si po cestě pohrával studený vítr. Bylo ve vzduchu znatelně cítit ochlazení. Zima přichází. Nebude to dlouho a bude to tu opět pod bílou peřinou, jako když jsem sem poprvé přišla. To už to bude rok? Vypadá to tak. A to to tak uteklo. Nechtěla jsem ale, aby podzim skončil. Bylo to mé nejoblíbenější období. Pestrobarevné listí mi bude tak chybět. I zvěře bude málo. Co je vlastně na zimě pěkného? Nic.
Na místě lovu jsem se zastavila, přikrčila se a rozhlédla se. Vyhlédla jsem si jednoho mohutného ušáka a zaměřila se na něj. Rozběhla jsem se za ním a počítala s jasnou výhrou. S čím jsem ale nepočítala bylo to, že se se mnou půda propadla. Zahučela jsem do nějaké díry. Opravdu mě to zaskočilo, proto jsem tam pár vteřin ležela, než jsem si uvědomila, co se stalo. Po prohlédnutí díry jsem si všimla tunelů, které do ní vedou. Propadla jsem se do nory králíků. Tak tady tohle místo pro můj lov asi není ideální. Vyskočila jsem z díry, otřepala se a vydala se pomalým opatrným krokem raději jinam.

Vyhlídka >>

<< Kaskády

Díky Životu mi závod problém nedělal. Byla jsem daleko před mou kůrovou loďkou. Když jsem se ale po dlouhé době podívala zpět, má loďka nikde. Že by se potopila? Nebo se jen někde zasekla? Rozešla jsem se své lodi na pomoc, jako by to každý správný kapitán udělal, ale pak jsem se zastavila. A má to vůbec cenu? Vždyť jsem stejně rychlejší. Zbytečně bych se táhla do kopce. Třeba už je dávno potopená a ani by zase neplula. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala svou cestou dolů z kopce.
Co jsem to ale neviděla? V řece jsem uviděla velké divné kameny. Proč divné? Měly zvláštní nekamenitou barvu. A taky měly zvláštní tvar. Natáhla jsem k nejbližšímu kamenu hlavu, a když se pohnul, rychle jsem ji zase stáhla. Byla to želva! Takový ten zvláštní vodní tvor co žije krunýři. Říkala mi o nich kdysi jedna kamarádka a bylo mi jasné, že to budou ony. Měla totiž stejnou příhodu. Také si myslela, že to jsou zvláštní kameny, než jí to někdo zdejší vysvětlil. „Ahoj, želvičky,“ pozdravila jsem je vesele a zamávala ocasem. Bylo jim to ale asi jedno. Rozhlédla jsem se kolem, zda se někde nenachází nějaká cesta na druhý břeh. No nevypadalo to tak. Dostala jsem ale zlomyslný nápad. „Nevadilo by vám, holky, kdybych vás využila jako most?“ zeptala jsem se zdvořile. Bylo jim to asi jedno, mlčely jak hrob. Tak jsem to brala jako ano. Vyskočila jsem na krunýř jedné a skočila na další. Bylo to horší než po kamenech, protože se želvy pokaždé propadly do vody a já musela jednat rychle. Jakmile jsem byla na suchu, ohlédla jsem se, jestli jsou v pohodě. Sice vypadaly trochu šokovaně, ale jinak byly v pořádku. „Pardon,“ omluvila jsem se a raději utekla.

Zelené nory >>

<< Východní hvozd

Poté co jsem vylezla z hustého lesa, jsem si všimla jedné zajímavé věci. Přestalo pršet. Usmála jsem se a rozběhla se z lesa ven, jako bych se předtím v lese jen zbaběle schovávala před deštěm. Částečně to pravda byla. Nechtěla jsem nachladnout. To není totiž sranda. Hlavní důvod byl ale ten že jsem byla unavená a válet se na dešti neznělo jako dobrý nápad. Přede mnou se začala rýsovat nějaká hora. Byla ale poměrně strmá, proto jsem se rozhodla ji raději obejít. Jakmile se mi ale už začala jevit zdolatelná, začala jsem pomalu postupovat výš. Tohle místo působilo osaměle. Vlastně jsem tu cítila jen jediný pach, nějaká samice. Musela tu být chvíli přede mnou. Copak tu asi chtěla? pomyslela jsem si. Neměla jsem v plánu vlčici stopovat, i když kamarádů není dost. Teď mě zajímalo něco jiného. Zaslechla jsem totiž vodu. A byla blízko.
Rozběhla jsem se za zvukem, protože mě zajímalo, kde se voda schovává. Netrvalo dlouho a stála jsem na jejím břehu. Byly to kaskády! V životě jsem je často nepotkávala, ale když ano, udělaly mi vždy neznámo proč velkou radost. Strašně ráda sleduji, jak se voda valí napříč překážkám dál. Nadšeně jsem vrtěla ocáskem a na chvíli si lehla těsně u proudu. Natáhla jsem k vodě tlapku a špičkou se jí dotkla. Byla opravdu ledová. Poté jsem si natáhla čumák a jen ji sledovala. Uklidňovala a naplňovala mě štěstím. Když v tom mě něco napadlo. Rozběhla jsem se pryč. Našla jsem nedaleko nějaký seschlý starý strom, opřela se o něj předními tlapami a začala z něj seškrabávat kůru. Jakmile se mi kus podařilo ulomit, vzala jsem ho do tlamy a běžela zpět k vodě. Tam jsem kůru položila na hladinu a rozběhla se dolů. Chtěla jsem si poměřit síly s vodou, na tom není nic divného. Navíc malý závod nikdy neuškodí.

Řeka Midiam >>

<< Řeka Kiërb

Zdá se, že jsem došla na mě již známé místo – Východní hvozd. Pamatuji si ho kvůli stromům, které u sebe rostou až přehnaně blízko. Jako by se něčeho bály a tak se choulily k sobě. Bylo to podivné. Ale tohle místo znám hlavně díky Suertovi, který mě sem kdysi zavedl. Už to je nějakou tu dobu, co jsem ho viděla. Zajímalo by mě, copak dělá. Určitě se má dobře. Třeba se vrátil zpět ke své smečce. Dávalo by to smysl, kam jinam by šel? Sama bych si pak také chtěla najít smečku. Ale stále mám svůj sen. A pokud na něj nechci zapomenout, musím se ho držet, dokud to jen jde. Kdo ví, co by se stalo, kdybych se přidala ke smečce? Má volnost by byla ta tam. Třeba bych měla nějakou důležitou hodnost a cestování by mi to znemožňovalo. Nebo bych dokonce měla mladé. Rozhodně si svůj sen splním, potom příjdou na řadu věci jako smečka a vlčata.
Díky hustotě tu bylo krásně sucho, takže jsem se před deštěm hezky schovala. Navíc jsem měla konečně čas si odpočinout. Lehla jsem si na zem a spokojeně oddychovala. Potřebovala jsem nabrat energii. Jakmile jsem cítila znatelnou úlevu, zamyslela jsem se. Představovala jsem si to, jak mi schne kožich. To jak mě již zadní končetiny nezábnou a viděla jsem v hlavě, jak mi od tlapek stoupá pára, jak se mi suší. Když jsem otevřela oči, bylo tomu tak. Díky magii jsem si opět zachránila zdraví. Přece jen k něčemu třeba ta hloupá magie bude, pomyslela jsem si a usmála se. Chvíli jsem ještě ležela, abych sil znovu trochu nabrala, protože takové zahřívání není jen tak. Poté jsem se ale zvedla a rozhodla se jít dál.

Kaskády >>

<< Les nad horizontem (přes Travnaté výšiny)

Huh? zarazila jsem se při chůzi. Cítila jsem, jak ze mě odhodlání opadlo. Bylo to během vteřiny pryč. Ale proč? Je po všem? Asi jo, že? Ale proč? Zašel to někdo dřív? Pravděpodobně... Cítila jsem, jak mě zaplavila lítost, že jsem neuspěla. Vááléénda bude naštvaná. Nechci ji zase rozčílit. Tentokrát by mě blesk už trefit mohl. Slamaně jsem svěsila hlavu. "Omlouvám se, Váálééndo," zašeptala jsem, jako bych čekala, že mě uslyší.
Ale co teď to jsem došla na celý kraj Gallirei jen tak? To tedy ne. Stále jsem měla v našem týmu roli a tahle soutěž, či co to je, ještě není zdaleka u konce. Jen teď není můj čas, to jsem věděla jistě. Co takhle využít příležitosti a pokračovat v mém snu si prohlédnout každé místo na tomto území? Tento nápad se mi líbil. Navíc silně pršelo a byla tma. Nebudu tady přece postávat a litovat se. Musím si najít úkryt.
Naštěstí řeka, ke které jsem přišla se částečně schovávala v lese, proto jsem se trochu schovala. Rozhodla jsem jít podél proudu řeky, třeba na něco narazím. Při chůzi jsem sledovala jak se voda valí. Bylo to až podivně uklidňující. Začala jsem přemýšlet, jestli bude bezpečné ji přeplout. Pravděpodobně ne. Jak jsem tak ale šla, uviděla jsem u řeky spousty kamenů které pobízely k překonání řeky. Stačilo pár správně mířených skoků a byla bych na druhé straně. Řeka se ale o kameny odrážela, proto byly kameny mokré a tím pádem kluzké. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli je to dobrý nápad. Asi ne, ale tady zůstat nemůžu. Navíc mi něco říkalo, že tohle je jediný způsob. Couvla jsem, aby jsem se připravila na skok, rozběhla se a skočila na první kámen. Hned poté jsem skočila na další. Chyběl jediný skok ke konci. Předčasně jsem se začala radovat, skočila a než jsem se stačila odrazit, podklouzly mi nohy a já začala padat do silného proudu. Na poslední chvíli jsem se předními tlapami zachytila břehu. Zadní končetiny mi ale spadly do ledové vody a začaly studit. Na poslední chvíli jsem se vytáhla na břeh a oklepala se. Byla jsem teď ale unavená, na nějaké sušení bude času dost po odpočinku. Proto jsem se rozešla hlouběji do lesa

Východní hvozd >>

Gallireadá // Kolemjdoucí // #27
<< Borovicová školka

Jako další místo, které se mi dostalo před čumák, byl další les. Opět. Lesů tu bylo spousta. Vlastně převažovali oproti loukám. Nebo mi to tak připadalo. Měla jsem ale pravdu? Netuším. Třeba jsem jen na špatné straně téhle země. Co mě ale zaujalo, bylo to, že tenhle les vypadal, jak by vyrostl na nějaké louce. Proč? Byl na rovince. Nemusela jsem vůbec šlapat do kopce. Byla jsem za to docela ráda. Stromky tady nebyly jen listnaté, nebo jehličnaté. Byl tu takový mix všeho.
Docela mi chybělo to, že tu není moc zvěře. Měla jsem totiž v plánu si volné místo v žaludku nějak zaplácat. Měla jsem jen nějakého vychudlého hlodavce. Teď by to chtělo něco většího a chutnějšího. Nebo minimálně nějaká rybka. To vlastně nebyl úplně špatný nápad. Někde si nějakou najdu. Ale teď mám jiný úkol.
Musím přece najít tu věc. Někde tu třeba bude. Někde schovaná. Ale ať jsem chodila, kudy jsem chtěla, nikde ani ň. Ale co teď? Kam půjdu? Připadá mi, že jsem prošla snad půlku světa. Opravdu jsem čekala, že to bude tak jednoduché. Možná jsem v to hodně doufala, ale tím to asi končilo. Není to snadný úkol. A Vááléénda si vybrala nás. Nesmím ji zklamat.

Řeka Kierb (přes Travnaté výšiny)>>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #26
<< Vřesoviště ( přes Nad Kopci)

Chtěla jsem si projít celou tuhle stranu Gallirei, proto jsem se rozhodla jít zase víc na sever. Hned naproti byl ale obrovský les, kterým jsem po kraji prošla a pak zahlédla jiný, už menší les. Ale to že byl menší na šířku, ještě neznsmenalo, že byl i na výšku. Výšky dosahoval obrovské. Kmeny stromů vypadaly jako žebřík do nebe. Stačilo ba po stromě vylézt a mohla bych se procházet v oblacích. Mělo to ale malý háček. Neumím šplhat po stromech. Samozřejmě že ne, nejsem žádná veverka, ale vlk. Vlci od přírody nemají na stromech co pohledávat. Ale co třeba někdo s nějakou magií, jako je třeba vzduch či země? Pro ně by zdolávání stromu nemuselo být až tak náročné. Ale asi by to bylo zbytečně plýtvání energií.
Co bylo další zajímavosti stromu, jakmile jsem vešla do lesíku, bylo to, že stromy jako by se stupňovaly. Na okrajích byly malé, mladé stromečky, dál už byly starší a starší. Dalo se očekávat že v samém středu budou ty nejstarší z nejstarších, nejmohutnější a nejvyšší borovice. A čím dál jsem šla, tím víc se mi má teorie potvrzovala. Bylo to podivné. Jaktože se to tak přihodilo? Nebo de ty stromy samy sunou na kraj, jakmile se nikdo nekouká? Kdo ví, ale tady už mě opravdu nic nepřekvapí. Vlastně by to bylo jediné vysvětlení co by dávalo smysl. Někdo si tu s lesem pohrává. A hezkým způsobem. Vše působilo tak symetricky, urovnaně, přesně na svém místě. Líbilo se mi to. Oproti tomuto lesu vypadaly všechny tak chaoticky. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že nějaký takový les existuje a ono ano.
V samém středu byly opravdu stromy nahánějící respekt. Navíc při foukání větru podobně praskaly, proto jsem se raději vzdálila co nejdřív. Nehodlala jsem pokoušet osud. Nechtěla jsem tu zůstat zavalená kmenem. Bylo načase jít dál.

Les nad horizontem >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #25
<< Vřesoviště

Když jsem přišla sem, bylo to tu opět nové. Byly to kopce, což mi bude chvíli trvat vylézt, ale to nevadí. Jako procházka dobrá. Ničím zajímavé mi nepřipadaly. Od toho tu byly Narrské vršky – tam, kde žije Život. Ty byly teda! Tak nádherně oranžový písek jsem za život neviděla. Třeba mají někde takový písek běžný. Jaké by to bylo žít v zemi, kde je země jen oranžová? Neomrzí se to? Třeba ne, mě tráva taky neomrzela. Nemůžu proto tedy soudit. Třeba jim zase připadá divná naše travička a mohutné stromy. A naše květiny. Třeba by si tady u nás nedokázali představit život.
Aby mi cesta utekla, potřebovala jsem se nad něčím zamyslet. Nějaké téma. Rozeberu si i další období. Co mám ráda na jaře? Rozhodně tu změnu tepla. To jak už sluníčko není zubaté, ale hřeje kožíšek. Také miluju, jak všechno kvete a probouzí se k životu. A to jak chutná voda z řek. Je studená a osvěžující. Jakoby čerstvá. Taky všechno lépe voní. Je to takové všechno nové. To co je na jaře špatné je asi to, že je zvěř ze zimy pohublá. Jinak asi nic..
Měla jsem pravdu, cesta mi mnohem lépe utíkala, když jsem nad něčím přemýšlela, na kopcích jsem se zastavila a chvíli koukala na svět níž. Proč se mi vše víc líbí z výšky? Netušila jsem. Ale věděla jsem jedno. Nic tady není. Opět musím dál, ale kam? Tady jsem měla rozhled, takže si stačilo jen vybrat. Půjdu zase na sever a pak se když tak rozmyslím.

Borovicová školka (přes Nad kopci) >>

Gallireáda // Kolemjdoucí // #24
<< Severní hvozd

Konečně! Konečně jsem se dostala na místo, které nebylo les. Ať už jehličnatý, listnatý, mrtvý, nebo životem plný, suchý nebo plovoucí. Jednoduše žádné stromy. Ani jeden široko daleko. Jen louka. Louka obsypaná zvláštními rostlinami. Konkrétněji květinami. A že jich tu bylo plno! A nádherné! Celé pole nafialovělých kytiček. Některé více růžové, jiné tmavě fialové, další lehounce fialkové, až spíš stříbrné. Prostě nádhera! Bylo tu také spousta včelek, i když bylo docela pozdě. Docela mě udivovalo, že tu stále jsou. Na včelky už dávno nebylo dostatečně teplé počasí. Ale asi měly málo zásob, a tak si snažily na poslední chvíli před zimou něco najít.
No jo, ono je vlastně zima za rohem. Vždyť byla před chvílí. Ani si chudák vlk nestihne nahřát kožíšek a už je tu zase ten protivný bílý bordel, který všechno zakryje. Nebude žádná tráva, což znamená žádná zvěř. Jezera a řeky zamrznou a budeme mít problém přežít. Nemluvě o té příšerné zimě. Všechno bude špatně. Už jen při pomyšlení na tohle období mi začala být zima. Chtěla bych, aby zima nebyla. Aby se rok střídal z jara, léta a podzimu. A pak by bylo zase všechno rozkvetlé. Žádná studená pauza mezi životem. Stejně nevím o nikom, kdo by byl ze zimy nadšený. Taky by byl blázen, kdyby ano. Nemá pro nás vlky žádná pozitiva.
Docela jsem se zamyslela nad hloupostmi. Zapomněla jsem, proč tu vlastně jsem. Mám úkol. Mezi květy určitě nic není, proto jsem se rozběhla k mému dalšímu cíli.

Kopce Tary >>