Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já bych poprosila vlčí máky, děkuju c:

- Přidáno ~S.

Jé, mockrát děkuju

<< Středozemní pláň

Měla jsem pravdu, rozmýšlení mi opravdu trvalo natolik dlouho, aby Wolfganie nahnala pořádný náskok. I kdybych se snažila, asi bych ji nedoběhla. Od té doby, co začalo sněžit, byl tenhle den asi nejhorší. Zima byla šílená a všude bylo strašně moc sněhu. Pomalu jsem se jím táhla vpřed. Napadlo mě ale něco geniálního. Mám přece magii ohně, dokázala bych se jednoduše zahřát. Stačila pouhá myšlenka a už mé tělo začalo pracovat. Samotnou mě to překvapilo, když se mi pod tlapkami začal pomalu rozpouštět sníh. Podívala jsem se na oblohu, jako bych čekala nějaké znamení, co to má znamenat. Cítila jsem se silnější, to ano, ale i mé schopnosti magie? Tohle byla novinka. Stejně tak jsem v podstatě žádný úbytek energie nepociťovala. To tu můžu chodit jako jedno velké topení? pomyslela jsem si udiveně. Ta představa byla šílená, ale nestěžovala bych si. Raději jsem se soustředila a na své tělesné teplotě trochu ubrala. Nebudu riskovat, že by náhodou teplo došlo.
Pak jsem se ale opravdu už vydala na cestu, zatímco mi pod tlapkami sníh mizel. Připadala jsem si najednou silně. Nikdy bych nečekala, že budu nadšená z toho, jak umím ovládat magii. A ještě k tomu oheň! Nadšeně jsem mávala ocáskem. První zima, která třeba nebude tak příšerná, pomyslela jsem si. Jak tak hustě sněžilo, neviděla jsem pořádně do dálky. Sníh a obloha mi splývaly do jednoho bílého neznáma. Jak pak má někdo cestovat, když nevidí ani na krok? Táhla jsem se tedy závějemi, když tu si všimnu postavy vlka. Kdopak to asi je? Přiblížím se opatrně blíž a pak sebou trhnu. Suerte? Je to možné? Ale proč teď? Kde se tu vzal? Vždyť je taková zima!! předhazuje mi můj zmatený mozek otázku za otázkou. Už jsem se v hlavě na tuto chvíli připravovala hned několikrát, ale teď jsem opět ztuhla. „Suerte?“ zeptala jsem se opatrně. Jakmile jsem ale věděla s jistotou, že to je on, rozběhla jsem se k němu a hned se k němu pevně přitiskla. „Jsem ráda, že jsem tě našla!“ vyhrkla jsem a mávala při tom ocáskem jako šílenec. Byla jsem tak šťastná, že jsem ho zase potkala. Osud nás přece jen zase svedl dohromady.

<< Vesnička

Na mou otázku se mi Wolfi hrdě pochlubila, že ano. "Páni, to zní jako ušlechtilé jméno," pochválila jsem. Určitě muselo být fajn být jejich členem, když na to Wolfi byla tak hrdá. Třeba právě tahle smečka se jednoho dne stane i mou. Bylo by skvělé mít ve smečce kamarádku, pomyslela jsem si a pousmála se nad tím.
Na mé vysvětlení, proč vlastně jsem už po roce na území Gallirei tulákem, mi jednoduše ukázala názorný příklad mého omylu. "To máš asi pravdu..," začala jsem trochu tlumeným tónem, protože jsem nad tím ještě trochu přemýšlela, ale pak s úsměvem dodala: "Děkuju za upozornění, samotnou mě to nenapadlo. Asi nemám moc dobré zkušenosti se smečkami." Třeba bych pak nějakou mohla najít. Ale stále mám chuť si někde něco prohlédnout. Postupně jsme se s Wolfi dostaly až na středozemní pláň, kde to še začalo. Už jsem raději pustila Váálééndu z hlavy, zato by mě zajímalo, kam se poděl zbytek naší skupiny. Ucítila jsem lehký závan pachu Bluberryho. Neměla jsem potřebu se za ním hnát, byl sice fajn, ale stále mi naháněl trochu strach.
Když tu se Wolfi zastavila a podívala se na mě. Pozorně jsem si vyslechla, co měla vlčice na srdci a pak se jen pousmála. "Vůbec ne, hodně štěstí při cestě zpět. Snad se zase někdy setkáme, moc jsem si to užila."
Pak se ale otočila a odběhla. Tak se naše cesty rozdělily, stejně jako se zbytkem týmu. A kam teď půjdu já? To upřímně netuším. Asi jak už jsem Wolfi říkala - za čumákem. A tak jsem šla. Než jsem se ale rozhodla, Wolfganie byla určitě už dávno pryč, proto jsem se rozhodla kus cesty následovat její stopy a pak někde odbočit.

Louka vlčích máků >>

Říční Eso zní fajn, tak teda tohle ^^

Pokud by nevadilo, vzala bych cokoliv co zbyde c:

Všem zúčastněným moc gratuluju, tlapkám za akci neskutečně moc děkuji, stejně tak i za úžasné ceny c:
4 hvězdy bych poprosila do Rychlosti a 5 hvězd tedy do magie Ohně :D
Byla to skvělá akce, ještě jednou moc za vše děkuji ❤

Odmeny pridané ~Sav

<< Západní galtavar

S jazykem až na zádech jsem doběhla až na mou známou náhorní plošinu. Místo, kde jsem se pravidelně stravovala. Bylo to takové mé místo, kde si zaručeně najdu něco malého k zahnání hladu. A taky jsem měla pravdu. Našla jsem nedaleko mě menší skupinku zajíců, kteří si mě zatím nevšimli. To mi vyhovovalo. Očividně šel vítr opět ode mě. Přikrčila jsem se a začala pomalu postupovat až k nim. Když už jsem byla velmi blízko, vyskočila jsem a začala se za jedním hnát. Ale nevybrala jsem si nejslabšího. Hezky toho největšího. Měla jsem hlad, jako kdybych týdny nejedla. Něco na tom pravdy bude.
Jakmile jsem zajíce konečně držela v tlamě, spokojeně jsem začala jíst. Nezdržovala jsem ale, můj tým určitě čekat nebude. Měla bych si pohnout zadkem a dostat se tam co nejdřív. Proto jsem zajíce rychle zhltla téměř v celku jako nějaký had, upravila si trochu kožich, abych nám nedělala ostudu a vyběhla směrem k vesničce.

Vesnička >>

<< Aina

Přechod přes řeku se mi výjimečně vydařil, proto jsem si s úlevou oddechla. Nikdy totiž nevím, jak to dopadne. Řeky jsou pro mě velmi zrádná místa. Měla bych si najít něco k snědku. Ale tady byla jen pošlapaná tráva se spoustami stop. Ale zřejmě nějakých velkých tvorů, jako jsou jeleni nebo dokonce snad losi. Nic pro mě, na takové velké kousky bych sama netroufla ani za milión let.
Co to? Na můj čenich se snesla bílá studená věc. Překvapeně jsem se na čumák zadívala. To už je zima? To znamená, že už jsem tu rok. Páni, to už je tak dlouho? podivila jsem se. Tohle ale nebylo to jediné, co mě právě osvítilo. Můj tým. Už je to pěkně dlouho, co jsem pryč. Určitě mě potřebují. Nemůžu je nechat na holičkách.
Chtělo by to si rychle najít něco k snědku, abych nebyla úplně nepoužitelná. Takže si cestou něco malého najdu. Tady to něco malého určitě nečeká, proto jsem se rozběhla zpět k vesničce za mým týmem.

Náhorní plošina (Před Mahtaë)>>

<< Neprobádaný les

Má procházka na sever se asi moc nevyplatila. Dostala jsem se k další řece. Tahle ale nevypadal úplně ideálně pro přeplavání. Nebo pití či lov celkově… Podivně páchla. Bylo ale zajímavé, že z ní šla bílá pára. Jak je tohle možné? Jakmile jsem k ní přišla trochu blíž, stáhla jsem čumák k hladině. Teplý vzduch mě udeřil do čenichu. Nekoupala bych se v ní, vlastně bych se jí raději ani nedotkla, ale rozhodně sálala teplotou, což pro mě bylo velké plus. Trávit tady zimu by nemuselo být marné. No rozhodně to není ideální místo k tomu, abych řeku překročila. Třeba to půjde trochu víc na jihu? Za zkoušku nic nedám.
Tak jsem se tedy opět vydala na jih. Zdálo se mi, že chodím jen nahoru a dolů, sem tam někde zabočím, ale prakticky si udržuji stejný směr. Takhle snad neminu jediné zajímavé místečko. Kde se ale všichni vlci poděli? Neříkal Suerte, že se většina vlků drží na severu? Už jsem snad tak půlku území prošla a nikde ani duše. Zdálo se to tu všude prázdné…
Jakmile jsem ale sešla víc na jih, spatřila jsem povědomé místo. No to je přece to jezero, kde jsme byli se Suertem! zaradovala jsem se a začala mávat ocáskem ze strany na stranu. No jo, ale vlastně to bylo to poslední místo, kde jsem ho viděla, došlo mi poté a radost byla ta tam. Chtěla bych ho zase vidět, pomyslela jsem si, stáhla trochu ouška a lehce začala kníkat. Mrzelo mě, že jsme se rozloučili tímto způsobem. Ráda bych to napravila. Ale kdepak může asi být? Třeba se vrátil zpět ke své smečce, tak jak to předtím chtěl. Hmm, netuším. Co bylo ale pozitivní, bylo to, že jsem narazila i na cestu na druhý břeh. Přes řeku vedly kameny, proto jsem jednoduše přehopsala.

Západní Galtavar >>

<<Východní úkryt

Zdálo se mi to, nebo se ochladilo? Ale přece jen po ránu bývá vždy nejchladněji, no ne? Sluníčko už začínalo vycházet, určitě to bude ono. Nebude to nic zvláštního, uklidňovala jsem se v duchu. Jsem teplomilný tvor. Přesto že mám poměrně hustý kožich, raději se budu válet na sluníčku, než se tahat sněžnými závějemi. Dost jsem doufala v ještě jeden slunečný podzimní den, ale to je asi už za námi.
Pan žaludek se opět netrpělivě ozval. "Já vím, já vím..." zamumlala jsem si pro sebe otráveně. Nebylo to tak snadné. Poslední dobou se mi moc lov nedařil a čím déle čekám, tím méně mám energie. Opravdu bych se měla trochu víc snažit. Už to bylo dost dlouho, co jsem něco snědla. V tomto lese ale asi moc zvěře nepotkám. Les totiž působil i na mě až nepřátelským dojmem. Ale co já vím, třeba tohle může být důvod, proč by se tu některé malé jednohubky mohly schovávat. Lov v lese by byl ale i pro lepší lovce těžký. Nejsem zajíc, abych v rychlém běhu dokázala kličkovat mezi stromy. To už raději nějakou tu rovinku, kde bych měla přehled.
Šla jsem směrem na sever, protože mě zaujalo něco šedého v dáli. Z kopce kde jsem měla rozhled, mi to připomínalo sopku. Ne že bych někdy něco podobného viděla, to ne. Ale spousta přátel co cestovala, mi o nich vyprávěla. Prý když spaly, byly to jen obyčejné skály. Ale jakmile je někdo rozzlobil, začaly chrlit tekutý oheň. Zní to děsivě, já vím. Ale má zvědavost mi jednoduše nedala. Vypadá, že spí, tak proč ji neokouknout? Kdy jindy budu mít příležitost si takovou sopku zase prohlédnout? Já myslím, že už nikdy.
Přece jen měli pravdu. Vypadalo to jen jako hodně strmá skála. A komu by se tam chtělo lézt, že? To už jsem si raději kus prošla kolem ní, obdivně ji sledovala a vydala se dál. Při troše štěstí si třeba najdu snídani.

Aina >>

<< Vyhlídka

Po sestupu z hor jsem se ocitla v lese. Nevadilo mi to ale. Díky dobrému rozhledu z vrcholku jsem věděla, kudy jít. Hned za lesem by totiž měla být řeka. A taky že byla. Bez problémů jsem ji překonala a zamířila do lesů. Nepotěšilo mě jen to, že mě opět čeká cesta vzhůru. Jen jsem si otráveně povzdechla a vydala se vzhůru.
Co jsem tam ale našla, mě oslnilo. Byla to velká jeskyně. Byla vlastně ideální pro přenocování. Nebo úkryt před kdejakým nebezpečím, nebo jen deštěm. Cítila jsem zde pár pachů, ale už byly jen mizivé. Stěží bych rozpoznal0,a o koho se jedná, i kdybych ho dobře znala. Ale určitě tohle místo spousty vlků využívalo. Třeba to v minulosti sloužilo jako takový ten střed teritoria nějaké smečky, kde členové odpočívali. Srdce celé smečky. Co se tu asi muselo stát, když je tohle úžasné místo tak pusté. Raději bych nad tím neměla moc přemýšlet. Vlastně bych se měla hnout dál. Raději jsem se tedy otočila a zamířila jinam.

Neprobádaný les>>

<< Zelené nory

Zdálo se, že jsem víceméně v pasti. Všude v okolí jsem cítila pach cizích vlků. Ale bylo to jiné, byl to pach označkovaného území. Samozřejmě že jsem se prát nechtěla. To poslední co bych chtěla je vyvolávat problémy kvůli tomu, že jsem se rozhodla se projít po území někoho jiného. Ani omylem, pomyslela jsem si a na místě se otočila. Držela se ale stále hranic. Dost jsem doufala, že se tu žádný člen nezjeví. Jak špatně by to asi vypadalo, když by viděl nějakého cizáka, jak se promenáduje kolem hranic území a se zájmem si je přeměřuje? Vždyť to je do očí bijící rudý světlo že tu něco nehraje. Kdyby se to náhodou stalo, vzala bych hrdinsky nohy na ramena.
Můj problém byl ten, že se šplhu na hory nevyhnu, neb jsem stála opět před horami. Co mě ale potěšilo, byl pohled na fialové květiny, které tu všude rostly. Bylo to nádherné. Nemohla jsem si ale vzpomenout na jejich jméno. Začínaly myslím na K. Nechtěla jsem se tu ale dlouho zdržovat, proto jsem jen rychle prošla.

Východní úkryt (přes Středozemní propadlinu, kolem Východního Galtavaru >>

<< Řeka Midiam

Hned po překonání řeky pomocí želv jsem se vydala k místu, kde to bylo samý kopec. A důvod? Cítila jsem zvěř. Samozřejmě, byli to pravděpodobně ušáci. Izar by nadšený nebyl. Ale nevidí mě, takže je to bezpečné. Nikdy se to nedoví. A já už dost dlouho nežrala. Potřebovala jsem se někde nacpat a zajíčci byli jednoduchá kořist s porovnáním srn, divočáků a jiných tvorů. Zajíc je přirozená oběť, nebrání se, pouze utíká. A běh mi teď s novými schopnostmi nečinil problém.
S mým huňatým kožichem si po cestě pohrával studený vítr. Bylo ve vzduchu znatelně cítit ochlazení. Zima přichází. Nebude to dlouho a bude to tu opět pod bílou peřinou, jako když jsem sem poprvé přišla. To už to bude rok? Vypadá to tak. A to to tak uteklo. Nechtěla jsem ale, aby podzim skončil. Bylo to mé nejoblíbenější období. Pestrobarevné listí mi bude tak chybět. I zvěře bude málo. Co je vlastně na zimě pěkného? Nic.
Na místě lovu jsem se zastavila, přikrčila se a rozhlédla se. Vyhlédla jsem si jednoho mohutného ušáka a zaměřila se na něj. Rozběhla jsem se za ním a počítala s jasnou výhrou. S čím jsem ale nepočítala bylo to, že se se mnou půda propadla. Zahučela jsem do nějaké díry. Opravdu mě to zaskočilo, proto jsem tam pár vteřin ležela, než jsem si uvědomila, co se stalo. Po prohlédnutí díry jsem si všimla tunelů, které do ní vedou. Propadla jsem se do nory králíků. Tak tady tohle místo pro můj lov asi není ideální. Vyskočila jsem z díry, otřepala se a vydala se pomalým opatrným krokem raději jinam.

Vyhlídka >>

<< Kaskády

Díky Životu mi závod problém nedělal. Byla jsem daleko před mou kůrovou loďkou. Když jsem se ale po dlouhé době podívala zpět, má loďka nikde. Že by se potopila? Nebo se jen někde zasekla? Rozešla jsem se své lodi na pomoc, jako by to každý správný kapitán udělal, ale pak jsem se zastavila. A má to vůbec cenu? Vždyť jsem stejně rychlejší. Zbytečně bych se táhla do kopce. Třeba už je dávno potopená a ani by zase neplula. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala svou cestou dolů z kopce.
Co jsem to ale neviděla? V řece jsem uviděla velké divné kameny. Proč divné? Měly zvláštní nekamenitou barvu. A taky měly zvláštní tvar. Natáhla jsem k nejbližšímu kamenu hlavu, a když se pohnul, rychle jsem ji zase stáhla. Byla to želva! Takový ten zvláštní vodní tvor co žije krunýři. Říkala mi o nich kdysi jedna kamarádka a bylo mi jasné, že to budou ony. Měla totiž stejnou příhodu. Také si myslela, že to jsou zvláštní kameny, než jí to někdo zdejší vysvětlil. „Ahoj, želvičky,“ pozdravila jsem je vesele a zamávala ocasem. Bylo jim to ale asi jedno. Rozhlédla jsem se kolem, zda se někde nenachází nějaká cesta na druhý břeh. No nevypadalo to tak. Dostala jsem ale zlomyslný nápad. „Nevadilo by vám, holky, kdybych vás využila jako most?“ zeptala jsem se zdvořile. Bylo jim to asi jedno, mlčely jak hrob. Tak jsem to brala jako ano. Vyskočila jsem na krunýř jedné a skočila na další. Bylo to horší než po kamenech, protože se želvy pokaždé propadly do vody a já musela jednat rychle. Jakmile jsem byla na suchu, ohlédla jsem se, jestli jsou v pohodě. Sice vypadaly trochu šokovaně, ale jinak byly v pořádku. „Pardon,“ omluvila jsem se a raději utekla.

Zelené nory >>