Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mě Sue pochválil, celá jsem se rozzářila. Bylo to pro mě hrozně důležité. Navíc to bylo složité se přes to vše přenést. Sice jsem se přes to celé nepřenesla úplně, neustále je ve mně strach, ale už dávno mě neovládá. „Snad ano,“ dodala jsem. Nemyslela jsem si to ale. K čemu jinému je tak oheň užitečný? Teplo je to jediné, co umí. A to mi zatím stačí.
Suerte mi dloubl do krku a pokusil se odlehčit situaci. Nejdřív jsem pár vteřin nevěděla, jak zareagovat, ale pak jsem se zasmála a podívala se na něj. „Máš pravdu, promiň,“ řekla jsem s úsměvem. Přece jen jsem tu měla jeho. Copak by se tak mohla stát, když jsem s ním? Jakmile se zmínil o jeskyni, rozhlédla jsem se. Nezdálo se mi, že by tu byl nějaký úkryt. „Třeba bude někde blízko, ale schovaná,“ řekla jsem nahlas své myšlenky. Sue se zastavil a já okamžitě také zastavila. Asi si chtěl promyslet, kudy se půjde potom. Nebo si odpočinout.
Zdálo se mi, že jsem ucítila něčí pach. Ale nedokázala jsem určit, jestli je nový, nebo se mi to jen zdá a byl tu celou dobu. Nemám důvod být ale vyděšená. Všechno je v pohodě a nic nám nehrozí, uklidňovala jsem se. Když tu se zpoza stromu ozvalo vrčení a vylezl někdo cizí. Byla to vlčice, která byla menšího vzrůstu. Co bylo ale divnější, vypadala namodrale. Vyštěkla na nás a já překvapeně o krok ucouvla. Samozřejmě že jsme byli v přesile, ale copak já se prát umím? A stojím o to? To rozhodně ne. Pohlédla jsem rychle na Sueho, jestli třeba nemá nějaké vysvětlení, co by vlčici uklidnilo. Asi byla členem smečky. Ale nerozpadla se náhodou? Vždyť je tu absolutně pusto. Pak jsem ale pohled upřela zpět na vlčici, abych ji měla na očích. Nevěřila jsem jí. Nestála jsem se držela na pozoru a byla připravena utéct.

<< Louka vlčích máku

Po mém pobídnutí jsme spolu vyrazili na jih klidným krokem. V těch závějích to stejně o moc rychleji nešlo. Jak jsem si myslela, Sue si všiml mého nového triku, což mi udělalo radost. Zvědavě se na mě podíval a zeptal se mě. Hned na to jsem nadšeně kývla na souhlas. „Navštívila jsem Života, který mi s mým strachem trochu pomohl,“ vysvětlila jsem mu. Ale právě Sue mě přivedl k myšlence, že magie ohně nemusí být jen nebezpečná. „Naučila jsem se ji využívat jen k užitečným věcem, jako třeba na ohřátí,“ dodala jsem ještě. Nesnášela jsem, když se někdo oháněl magií v boji. Obzvláště ohněm. Je to jednoduše nefér.
„Tak to jsme dva,“ souhlasila jsem s jeho obavami a pokusila se zavětřit nějaký pach. Nic jsem ale necítila. Možná tu opravdu nikdo není, nebo je moc daleko. Za nedlouho jsme doputovali k lesu, který byl listnatý, takže nám moc ochranu neposkytoval. Byla to škoda, ale třeba tu opravdu někde bude úkryt. Hranice smečky už ale byly jen lehce znatelné, jako by tu byly jen pro památku. Byla jsem ale nervózní a držela se na pozoru. Nevíme přece, proč se smečka rozpadla. „Myslím, že už tu dlouho nikdo nebyl…“ poznamenala jsem tiše, jako bych se bála, že tu přece jen někdo je a díky mému hlasu si nás všimne. Pohlédla jsem na Sueho a hledala u něj známku toho, že tu opravdu nehrozí žádné nebezpečí. Navíc jsem netušila, kde by se úkryt mohl nacházet. Třeba právě on to tuší. Neustále jsem se držela v jeho blízkosti. Ne jen proto, aby nám oběma bylo teplo, ale abych se cítila bezpečněji.

Přeci jen jsem uhádla, jaké jezero měl na mysli. Asi nebylo proč být nadšená, detektiv by ze mě určitě nikdy nebyl, když to je jediné jezero, které je na dosah. Nebo ne? Třeba je někde ještě nějaké jiné, které jsem zatím nenašla. Rozhlédla jsem se kolem, jako bych si myslela, že nějaké spatřím, ale nic takového jsem neviděla. Celkově jsem toho moc neviděla, protože všude byla hustá mlha a sněžení ne a ne slábnout. A ta tlustá pokrývka sněhu byla také obrovská. Cesta do úkrytu bude opravdu náročná. Ale zůstat tady? Ne děkuji, umrzli bychom tady k smrti. Docela se divím, že tu Suerte dokázal usnout. Věděla jsem, že Sue společnost vlků nemá úplně v lásce, proto jsem jeho důvod naprosto chápala a nic jsem nenamítala. Na jeho návrh s úkrytem jsem souhlasně kývla a dodala: „To zní skvěle.“
Když se mě zeptal na mou teorii, zakroutila jsem hlavou na znamení, že nemám ponětí. Tady by mě opravdu nic nepřekvapilo, je lepší si dávat pozor.
Když se postavil a snažil se zorientovat, jen jsem ho sledovala. „Tak jdeme,“ řekla jsem nakonec. Přistoupila jsem k jeho boku a zamyslela se. Opět jsem si představila, jak se kolem mě vzduch otepluje. A bez problému se tak i stalo. Nevím, co mi Vááléénda udělala, ale najednou už tohle zvládnu levou zadní. Kolem nás se vzduch oteplil o několik stupňů, abychom po cestě neumrzli. Jen jsem se na Suerta pousmála a vydali jsme se na jih do sucha a tepla.

Zlatavý les >>

„Mmhmm,“ zamumlala jsem souhlasně s širokým úsměvem. Samozřejmě že jsem ho nehledala cíleně. Chtěla jsem mu dát čas, aby si třeba urovnal myšlenky nebo tak… Teď mě ale zarazila má další myšlenka. Tehdy jak jsem Izarovi utekla, protože jsem měla pocit, že mám něco najít… Co když jsem hledala nevědomě právě Suerta? Ale že by ho hledali všichni vlci? To je asi hloupost… Minimálně jsem pak věděla, kde určitě nebude. Celkově bylo na všech místech naprosto pusto. Nikde ani živáčka. Možná opravdu všichni raději žijí ve smečkách. Nebo že by byli všichni v té vesničce? Co já vím… Ale vlků jsem všeho všudy tady potkala jen šest.
Když Sue souhlasil, že by bylo teplo fajn, navrhl dvě místa, kde bychom se mohli schovat. „Myslíš to tvé oblíbené Rudé jezero? Dlouho jsem u něj nebyla,“ řekla jsem a pousmála se. „Co bys raději ty?“ zeptala jsem se ho. Nechci vše rozhodovat jen já. Byla bych raději, kdybychom se na něčem shodli. Navíc já mám kožich teplejší.
Vždy když jsem něco vykládala, Suerte mě vždy se zájmem poslouchal. Těšilo mě to. Měl ale pravdu, tahle země opravdu nepřestane udivovat. Souhlasně jsem pokývala a úsměv mu oplatila. Když mi začal vyprávět co se přihodilo jemu, posadila jsem se a s upřímným zájmem mu naslouchala. Už to vypadalo, že se mu opravdu nic moc zajímavého nepřihodilo, proto jsem se jen na jeho poznámku o jeho plánech na zimu pobaveně usmála. Ale asi i ve spánku se v této zemi může stát cokoliv. Sny bývají zvláštní, to ano. Proto mě to moc neudivilo, ale že se mu zdálo o vlcích, které nikdy neviděl a všem se zdálo to samé? „To je zvláštní,“ řekla jsem nakonec a nevědomě se ze zamyšlení trochu zamračila. „Třeba v tom místě byl nějaký divný vzduch a všichni jste díky tomu upadli do halucinací?“ navrhla jsem svou teorii, ale moc pravděpodobná nebyla. „Ale třeba jde opravdu jen o magické síly Gallirei.“

Dosáhnout toho, abych si zasloužila přívěsek a časem třeba spešl ^^

Čekala jsem, že i mé upřímné zamumlání ho překvapí. Na jeho otázku jsem jen lehce přikývla. Poté ke mně sklonil hlavu a nejistě odpověděl, ale co si opravdu myslí mi bylo záhadou. Mohla to být jen zdvořilá otázka. Nemuselo ho to těšit. O nic nejde, určitě by si o něj dělal starost každý. Mrzelo mě, že když jsem ho viděla naposledy, tak se tak polekal. Chtěla jsem se za ním hnát, ale bylo mi jasné, že to v ten moment určitě nepotřeboval. A stejně tak jsem věděla, že si ho někdy někde zase najdu.
Když řekl že si myslel, že jsem naivní, jen jsem se usmála, protože měl pravdu. „Taky jsem ušla pořádný kus země, než jsem tě našla,“ dodala jsem k jeho poznámce. Sice jsem se toulala na úplně špatné části, ale nakonec se mi poštěstilo. Přitom byl neustále tak blízko.
Ze začátku jsem se lekla, že jsem ho opravdu vyrušila. Odpočíval tu a netoužil po společnosti. Naposledy jsem tímto směrem viděla jít Wolfganie, ale jelikož mluvil o samci, asi se nepotkali. Navíc si Wolfi nedokážu představit mrzutou. Když odcházela, byla celá nadšená. „To sis vybral teda super teplé místečko na šlofík,“ řekla jsem a pousmála se. „Neříkal jsi náhodou, že zimu nerad? Co takhle zamířit někam, kde je teplo? Pokud ovšem souhlasíš,“ navrhla jsem mu. Mě samotné byla docela zima, a to jsem měla pěkně hustý zimní kožíšek. Jakpak musela být zima jemu? Hned mě ale uklidnit, že jsem ho opravdu nevyrušila. „Mám na to talent,“ odpověděla jsem mu.
„No, po nějaké době, co jsme se rozešli každý po svých, jsem narazila na skupinku vlků. Něco se tady dělo, strašlivé davy vlků se prý scházely na jedno místo. Já o tom samozřejmě neměla vůbec ponětí, vlastně jsem si zrovna něco ulovila, když se ke mně přihnali další čtyři vlci. Vyptávali se, jestli nevím, o co jde. Nakonec jsme se to vydali prozkoumat a nevěřil bys, co jsme viděli. Tahle země je asi opravdu kouzelná, protože se z ničeho nic objevila zářící fialová ovce s jeleníma nohama, která tvrdila že se jmenuje Vááléénda a že je náš guru. Říkala samé nesmysly, jako že je musíme porazit a taky něco o pikniku. Nechala objevit nějaké nádherné květy, které poté zvadly a ona se začala zlobit. Začala na nás šlehat blesky a křičela. Bylo to šílené. Byla bych si myslela, že jsem se naprosto pomátla, ale viděli jsme to všichni! Všichni jsme usoudili, že se tam pořádá nějaká soutěž a my ji musíme vyhrát. Nevím, jak to nakonec dopadlo, protože se nám už ovce nezjevila, ale rozhodně po odchodu z toho podivného místa jsem se cítila silnější,“ dovyprávěla jsem svůj zdlouhavý příběh a pořádně si oddechla a znovu se zhluboka nadechla. Bylo to úmorné, šílené a doufám že jsem ho tím nenudila. „Teď mě zkus trumfnout, copak jsi dělal ty?“ zeptala jsem se a zasmála se. Nemyslela jsem to špatně, bylo to myšleno jako vtip.

Když tak nad tím tak přemýšlím, možná jsem to celé uvítání trošinku přehnala. Možná o trošinku víc... Třeba chtěl mít klid a já si za ním přiběhnu a naruším mu osobní prostor. Copak tohle je slušné chování? Vždyť jsem ho musela hrozně polekat. Sama bych asi byla vyvedená z míry. Samotnou mě to, jak jsem se zachovala, docela překvapilo. Ale na to už bylo pozdě. V tóně jeho hlasu jsem slyšela překvapení. „Přesně tak. Měla jsem o tebe starost,“ přiznala jsem tiše, jako bych vyzrazovala to největší tajemství. Bylo pro mě těžké jen tak dát najevo, že mi na něm vlastně strašně moc záleží. Nevěděla jsem totiž, jak zareaguje a toho jsem se bála nejvíc. Při našem posledním setkání se vyplašil a někam utekl, třeba mě ani vidět nechtěl. Chtěl mít chvilku klidu, aby za sebou netahal neustále nějakou vlčici. Vlastně by to bylo pochopitelné, každý potřebuje chvilku pro sebe.
Když mi ale Suerte položil hlavu na hřbet, spokojeně jsem přimhouřila očička a nevědomě se k němu přitiskla o něco blíž. V tu ránu mi bylo jedno, copak si myslí nebo nemyslí. Teď mi bylo moc fajn. Byla jsem vděčná, že se na mě nenaštval. Jeho slova mě hřála u srdíčka. „Říkala jsem ti, že se určitě zase potkáme,“ řekla jsem s úsměvem a po chvíli ticha udělala krok zpět, abych se na něj mohla pořádně podívat. „Copak jsi tu vlastně dělal? Neruším tě?“ zeptala jsem se pro jistotu, ale stále se usmívala. Třeba měl někam namířeno a já mu stála v cestě. Už minule měl namířeno ke smečce, ale kvůli mě to dlouho odkládal. Zajímalo by mě, jestli se k ní nakonec vrátil, nebo se raději dál toulal.

Měla bych zájem o druhý charakter. Možná to je ode mě troufalé, že teprve po roce na Gall žadoním o další účet. Ale za zkoušku přece nic nedám. Můj důvod? Absolutně miluji vymýšlet nové OC. Když jsem tady začínala, tak jsem pořádně nevěděla, jak tady co funguje a myslím, že jsem svůj první herní charakter odflákla jak po stránce vzhledu, tak povahy. Maple mám sice opravdu ráda, ale na můj vkus je až moc velká naivka a strašně energická. Chtěla bych proto zkusit hrát i za postavu, která by nebyla tak jednoduchá pro hru. Navíc je tu tolik lidí, s kterými bych si chtěla zahrát a s jednou postavou prostě musíte dát někomu přednost před druhým, což mě moc mrzí. S druhou postavou bych měla více možností pro hru s více lidmi naráz c: Navíc já osobně o OP charaktery nestojím, protože některé postavy prostě podle povahy by tak mocné být neměly (jako Maple :D), takže bych mé úsilí u akcí mohla rozdělit do dvou účtu, aby byly obě postavy stejně průměrné :D

Já bych poprosila vlčí máky, děkuju c:

- Přidáno ~S.

Jé, mockrát děkuju

<< Středozemní pláň

Měla jsem pravdu, rozmýšlení mi opravdu trvalo natolik dlouho, aby Wolfganie nahnala pořádný náskok. I kdybych se snažila, asi bych ji nedoběhla. Od té doby, co začalo sněžit, byl tenhle den asi nejhorší. Zima byla šílená a všude bylo strašně moc sněhu. Pomalu jsem se jím táhla vpřed. Napadlo mě ale něco geniálního. Mám přece magii ohně, dokázala bych se jednoduše zahřát. Stačila pouhá myšlenka a už mé tělo začalo pracovat. Samotnou mě to překvapilo, když se mi pod tlapkami začal pomalu rozpouštět sníh. Podívala jsem se na oblohu, jako bych čekala nějaké znamení, co to má znamenat. Cítila jsem se silnější, to ano, ale i mé schopnosti magie? Tohle byla novinka. Stejně tak jsem v podstatě žádný úbytek energie nepociťovala. To tu můžu chodit jako jedno velké topení? pomyslela jsem si udiveně. Ta představa byla šílená, ale nestěžovala bych si. Raději jsem se soustředila a na své tělesné teplotě trochu ubrala. Nebudu riskovat, že by náhodou teplo došlo.
Pak jsem se ale opravdu už vydala na cestu, zatímco mi pod tlapkami sníh mizel. Připadala jsem si najednou silně. Nikdy bych nečekala, že budu nadšená z toho, jak umím ovládat magii. A ještě k tomu oheň! Nadšeně jsem mávala ocáskem. První zima, která třeba nebude tak příšerná, pomyslela jsem si. Jak tak hustě sněžilo, neviděla jsem pořádně do dálky. Sníh a obloha mi splývaly do jednoho bílého neznáma. Jak pak má někdo cestovat, když nevidí ani na krok? Táhla jsem se tedy závějemi, když tu si všimnu postavy vlka. Kdopak to asi je? Přiblížím se opatrně blíž a pak sebou trhnu. Suerte? Je to možné? Ale proč teď? Kde se tu vzal? Vždyť je taková zima!! předhazuje mi můj zmatený mozek otázku za otázkou. Už jsem se v hlavě na tuto chvíli připravovala hned několikrát, ale teď jsem opět ztuhla. „Suerte?“ zeptala jsem se opatrně. Jakmile jsem ale věděla s jistotou, že to je on, rozběhla jsem se k němu a hned se k němu pevně přitiskla. „Jsem ráda, že jsem tě našla!“ vyhrkla jsem a mávala při tom ocáskem jako šílenec. Byla jsem tak šťastná, že jsem ho zase potkala. Osud nás přece jen zase svedl dohromady.

<< Vesnička

Na mou otázku se mi Wolfi hrdě pochlubila, že ano. "Páni, to zní jako ušlechtilé jméno," pochválila jsem. Určitě muselo být fajn být jejich členem, když na to Wolfi byla tak hrdá. Třeba právě tahle smečka se jednoho dne stane i mou. Bylo by skvělé mít ve smečce kamarádku, pomyslela jsem si a pousmála se nad tím.
Na mé vysvětlení, proč vlastně jsem už po roce na území Gallirei tulákem, mi jednoduše ukázala názorný příklad mého omylu. "To máš asi pravdu..," začala jsem trochu tlumeným tónem, protože jsem nad tím ještě trochu přemýšlela, ale pak s úsměvem dodala: "Děkuju za upozornění, samotnou mě to nenapadlo. Asi nemám moc dobré zkušenosti se smečkami." Třeba bych pak nějakou mohla najít. Ale stále mám chuť si někde něco prohlédnout. Postupně jsme se s Wolfi dostaly až na středozemní pláň, kde to še začalo. Už jsem raději pustila Váálééndu z hlavy, zato by mě zajímalo, kam se poděl zbytek naší skupiny. Ucítila jsem lehký závan pachu Bluberryho. Neměla jsem potřebu se za ním hnát, byl sice fajn, ale stále mi naháněl trochu strach.
Když tu se Wolfi zastavila a podívala se na mě. Pozorně jsem si vyslechla, co měla vlčice na srdci a pak se jen pousmála. "Vůbec ne, hodně štěstí při cestě zpět. Snad se zase někdy setkáme, moc jsem si to užila."
Pak se ale otočila a odběhla. Tak se naše cesty rozdělily, stejně jako se zbytkem týmu. A kam teď půjdu já? To upřímně netuším. Asi jak už jsem Wolfi říkala - za čumákem. A tak jsem šla. Než jsem se ale rozhodla, Wolfganie byla určitě už dávno pryč, proto jsem se rozhodla kus cesty následovat její stopy a pak někde odbočit.

Louka vlčích máků >>

Říční Eso zní fajn, tak teda tohle ^^

Pokud by nevadilo, vzala bych cokoliv co zbyde c:

Všem zúčastněným moc gratuluju, tlapkám za akci neskutečně moc děkuji, stejně tak i za úžasné ceny c:
4 hvězdy bych poprosila do Rychlosti a 5 hvězd tedy do magie Ohně :D
Byla to skvělá akce, ještě jednou moc za vše děkuji ❤

Odmeny pridané ~Sav