Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to tu opravdu uklidňující, jako by tu kdysi dávno přebýval samotný Život. Možná proto byl Suerte tak znavený, zdálo se, jako by začínal usínat, nebo co. Možná se jen zamyslel? Jakékoliv odpovědi jsem se zatím nedočkala. Sama jsem byla dost utlumená, proto mi to vlastně nevadilo. Naše cesta nebyla nejkratší, docela jsme si oba zasloužili trochu odpočinku, a hlavně to teplíčko, které tu bylo. Kdyby bylo jen a jen na mě, nikdy bych z tepla přes zimu nevylezla. Hlavně hlad mě z úkrytů vždycky vytáhl.
Byla bych i usnula, ale zaslechla jsem nějaký zvuk, který mne z ospalosti ihned vytáhl. Co to bylo? Pomyslela jsem si a okamžitě směrem otočila překvapeně hlavu, uši našpicované a byla v pozoru. Zdálo se mi, jako by tam něco bylo. Že by nás něco sledovalo? Možná to byl opravdu hloupý nápad, ale po minutě uvažování jsem se zvedla, podívala se k Suertevi a řekla: „Půjdu to omrknout, pokusím se co nejdřív vrátit, zatím si třeba zdřímni, ano?“ Chvíli jsem se odmlčela, pak dodala: "A pokud mi to potrvá, tak mě to asi sežralo," a vyplázla na něj ze srandy jazyk. Pak jsem ho ale jen olízla mezi oušky a rychle vyběhla pryč. Možná ze strachu z jeho reakce, možná kvůli zvědavosti ze zvuku.
Teď už jsem ale sbíhala pomalu dolů, abych to našla. Sníh tu byl stále, jen docela dost foukalo. A zima byla taky pořádná. Možná to, že tu vítr zahlazoval stopy pro mě měl být dost jasný signál, že tento výlet není nejlepší nápad. Přesto jsem se ale nadechla studeného vzduchu, pomalu vydechla s přivřenými očky a pak se se sebevědomým výrazem vydala směrem, kde se mi zdálo, že zvuk pořád slyším.

Zlatavý les >>

//Omlouvám se, ale akce zní až moc lákavě Moc ráda bych si s tebou zase brzo zahrála c:

Pokud má vlk delší jméno (jako třeba Nox), musí se použít obě jména? ^^

Jakmile jsme se dostali do jeskyně, Suerte se očividně víc uvolnil a dokonce se zase i usmíval. Nijak mě to ale nepřekvapilo. Tohle místo působilo takovým podivně uklidňujícím dojmem. Byl tu klid, taková spací atmosféra. Tady by se dalo perfektně zdřímnout. Není divu, že si smečka vybrala tohle místo jako úkryt. Je to odlehlé, mají tu klid a navíc je tu cítit taková pohoda. Trochu mi to dokonce připomínalo atmosféru, která vládla u Života. Nevím, jestli to bylo jen tím, že jsem byla unavená, nebo tohle místo bylo opravdu zvláštní. Třeba už mám opravdu jen toho počasí absolutně plné zuby, a tak ocením naprosto cokoliv, kde je teplo a nikdo nám společnost dělat nebude. Nikoho jiného než Sueho jsem nepotřebovala, ať si táhnou někam jinam. Tady je to teď naše.
Zjevně toho měl už dost, proto si lehl ke stěně a mě pobídl, abych se také přidala. Jako by mi četl myšlenky. Po cestě jsme museli být oba absolutně unavení. Pomalým krokem jsem došla k němu a lehla se hned vedle něj. Když jsem dolehla, pořádně jsem si zívla a zadívala se k východu. „Teď už na nás ta hloupá zima nemůže,“ řekla jsem a spokojeně se usmála. Pak jsem ale otočila svůj pohled zase k Suertovi. „Něco na ní ale je. V zimě jsme se poznali, pamatuješ?“ zeptala jsem se. Byl víceméně prvním, s kterým jsem se tady potkala. Páni, už je to rok. To to tak rychle uteklo? Připadá mi to jako by to bylo včera kdy jsme do sebe narazili. Nebo to, jak mi ukázal to rudé jezero a jak jsme soutěžili v potápění. Bylo to skvělý. Ještě nikdy jsem se s nikým tak nebavila.

<< Zlatavý les

Sue ve mně asi umí číst jako v knize, protože hned poznal, že mě jeho nápad překvapil. Měl pravdu, někdy jsem všem přehnaně důvěřovala. Jako bych zapomněla, že ještě před chvílí by nás nejraději zardousila. Na jeho poznámku jsem pohled zaryla do země, hlavu trochu svěsila, stáhla ouška a přikývla. Samotnou mě mé chování štvalo a bylo jen otázkou času, kdy se díky tomuto dostanu do průseru. Ale třeba taky měla vlčice ve výsledku dobré úmysly. Co by taky získala tím, že by nás zavedla úplně jinam? Navíc tím směrem přišla, nehnala se z t toho místa celý vyděšená. A pokud opravdu byla členem bývalé smečky, musela vědět, kde se nachází jejich už prázdný úkryt.
Suerte v podstatě celou dobu nepromluvil ani slovo. Vlastně asi díky mému nadšení neměl ani možnost, což mě dodatečně mrzelo. Dokonce se mi zdálo, že je nějak otrávený. Že by ho štvalo to, že ho tahám někam, aniž bych věděla kam? Jistě, to by naštvalo každého. Nebo by ho to asi úplně nelákalo. Přesto mě ale následoval. Byla jsem mu za to vděčná, protože až ji najdeme, nahřeje si kožich a mručení ho určitě přejde.
Když jsem jeskyni přece jen objevila, došli jsme ke vchodu a já se ohlédla, jestli mě následuje. Byl mi hned v patách. Na jeho gesto jsem se zeširoka usmála. Opatrně jsem vešla a porozhlédla se. Opravdu tu bylo pusto, zato teploučko. „Mnohem lepší, že?“ řekla jsem a hned na to opět svůj pohled věnovala Suemu. Tohle místo působilo tak podivně klidně a útulně. Jako by se tu nikdy nemohlo stát něco špatného.

Ani Suerte neměl v úmyslu se s vlčicí dál vybavovat, jen jí poděkoval za radu. Rozhodně z něj ale nešlo cítit, že by chtěl v konverzaci dál pokračovat. Oba jsme její další poznámky víceméně ignorovali. Jakmile ale zelená odešla, Sue se otočil kolem dokola,asi aby se ujistil, že tu opravdu jsme sami a pak s mým návrhem souhlasil. Když ale zmínil, že by mohla lhát, zarazilo mě to. Měl pravdu. Že mě to nenapadlo. Vždycky jen ostatním slepě důvěřuji. „Snad ne,“ řekla jsem nakonec. Doufala jsem, že snad nebude ve výsledku tak protivná a agresivní. Třeba je ve skutečnosti hodná, jen se snaží zranitelnost maskovat tou agresivitou.
Když se mě zeptal, jestli to zkusit chci, kývla jsem hlavou. To byl přeci náš cíl, ne? „Když jsme zvládli tu potvoru, zvládneme už všechno,“ zhodnotila jsem a zářivě se usmála. Sněhu ale bylo všude ještě víc než předtím.Kam že to říkala, že máme jít? Víc na jih, že? A podle zurčení potůčku. „Tak pojď, jdeme si nahřát kožich,“ řekla jsem a šťouchla do něj čumákem. Hned na to jsem se vydala na jih s nadějí, že přeci jen ten potok najdeme. Nebo tedy uslyšíme. Cesta rozhodně díky sněhu netrvala chvíli. Byli jsme sice poměrně blízko, ale sníh nám to neulehčoval. Už jsem si začínala říkat, jestli to opravdu nebyl jen hloupý vtip zelené vlčice, když tu jsem zaslechla slabý zvuk. Střihla jsem oušky, jestli mě nešálí, zastavila se a naslouchala. „Je to ono! Určitě to tu někde bude,“ řekla jsem nadšeně a místo brodění se sněhem jsem v něm začala skákat jako polární liška. Chtěla jsem se k jeskyni dostat co nejdříve, protože už mám toho studeného čehosi plné zuby. Celou dobu jsem však dávala pozor, aby se mi Sue neztratil. Nebo já jemu. Byla tu nějaká skála, ale byla pěkně zarostlá. Kdybych sem nepřišla s úmyslem, že ji chci najít, určitě bych si té jeskyně nevšimla. „Tak tedy kupředu,“ vyzvala jsem svého společníka s úsměvem a vešla dovnitř.

Ronherská skála >>

Suerte si z vlčice zřejmě dělal jen srandu, což ji asi víc a víc rozzuřovalo. Že bych se ale přidala i já pravděpodobně nečekala. Na její poznámku jsem nereagovala. Vím moc dobře co říkala, jen se odmítala smířit se skutečností a dělala ze sebe důležitou. Určitě ví, že tu je na vše sama. Obrátila jsem oči v sloup a mrskla ocasem. Asi bude nemocná, ta barva se mi opravdu nezdá.
Jakmile z ní vyšla další odpověď, musela jsem se pobaveně pousmát. Naivka. Tvářila se sice jako rozčílený křeček, ale sama by se rozhodně proti dvěma dalším nepostavila. Navíc copak tohle bylo za obranu území? Povídat si sama s údajnou hrozbou smečce? Proč by si nezavolala posilu, když ví, že nemá šanci to ubránit sama. Jakmile jí ale Sue vysvětlil náš důvod k příchodu, vlčice zcela otočila. Sice se nás zprvu vyptávala na všemožné lumpárny, co bychom tu mohli páchat, ale pak nám nakonec poradila. Nevěřila bych, že tu mají zlato. Nebo nějaké Kardinály a sovy pálené. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že tohle v plánu v žádném případě nemáme. Vlčice nám dokonce poradila cestu ke skále, ke které jsme měli asi původně namířeno. Nadšeně jsem se podívala na Sueho a vrtěla při tom ocáskem. Přeci jen jsme ji našli. Teda… víme kde hledat. Pak se ale vlčice zvedla a šla vrčet na někoho dalšího.
Ještě chvíli jsem stála a nedůvěřivě sledovala směr, kudy odešla, ale pak se trochu uvolnilo. Vtom mě udeřil do nosu známý pach, byl blízko, ale slábnul. Wolfi? Copak tu dělala? Doufám, že jí vlčice nenajde a nebude si vyskakovat i na ni. Otočila jsem se opět ke Suertovi. „Tak co teď, zkusíme najít nějaký ten úkryt, který nám navrhla?“ zeptala jsem se ho.

Náš původní plán šel očividně ke dnu. Nejenže jsme náš úkryt nenašli, ale celé to překazila nějaká liška v přestrojení za vlka. Navíc podle Sueho byla jeskyně zarostlá, takže bylo bez šance se k ní dostat. Byla to škoda. Nebylo přeci jen lepší se vydat k jezeru? Možná by tam pár vlků bylo, ale rozhodně by si to jezero nepřivlastnili a nehráli si na něco víc.
Z příchodu vlčice jsem opravdu radost neměla. Částečně jsem se jí zalekla hlavně kvůli tomu, že jsem čekala, že se něco špatného stane. Navíc mě zaskočila. Na rozdíl ode mne se Suerte malé potvoře postavil. Jednoduše zopakoval její nesmyslnou poznámku a ušklíbl se. Měl pravdu, byla tu sama. A ani nikde kolem nebyl cítit nikdo jiný, jen někdo, kdo už dávno odešel. Vlčice ale neměla na jeho poznámky očividně nervy. Jakmile začala mluvit o smečce, jen jsem ji nechápavě poslouchala. Když ale zaryla pohled do mě, jen jsem se na ni zamračila. „A kdepak ji pak máš? Všichni ti dávno utekli, čumák nemáš?“ řekla jsem suše, jako by ze mě veškerý strach opadl. Bylo to hloupé. Nikoho tu neměla, jenom si vyskakovala. To že se jí Suerte postavil mi dodalo odvahu. Udělala jsem opět krok kupředu. Prát jsem se nehodlala, ale proti nám sama šanci nemá. Jestli není úplně hloupá, nebude se o nic pokoušet.

Když mě Sue pochválil, celá jsem se rozzářila. Bylo to pro mě hrozně důležité. Navíc to bylo složité se přes to vše přenést. Sice jsem se přes to celé nepřenesla úplně, neustále je ve mně strach, ale už dávno mě neovládá. „Snad ano,“ dodala jsem. Nemyslela jsem si to ale. K čemu jinému je tak oheň užitečný? Teplo je to jediné, co umí. A to mi zatím stačí.
Suerte mi dloubl do krku a pokusil se odlehčit situaci. Nejdřív jsem pár vteřin nevěděla, jak zareagovat, ale pak jsem se zasmála a podívala se na něj. „Máš pravdu, promiň,“ řekla jsem s úsměvem. Přece jen jsem tu měla jeho. Copak by se tak mohla stát, když jsem s ním? Jakmile se zmínil o jeskyni, rozhlédla jsem se. Nezdálo se mi, že by tu byl nějaký úkryt. „Třeba bude někde blízko, ale schovaná,“ řekla jsem nahlas své myšlenky. Sue se zastavil a já okamžitě také zastavila. Asi si chtěl promyslet, kudy se půjde potom. Nebo si odpočinout.
Zdálo se mi, že jsem ucítila něčí pach. Ale nedokázala jsem určit, jestli je nový, nebo se mi to jen zdá a byl tu celou dobu. Nemám důvod být ale vyděšená. Všechno je v pohodě a nic nám nehrozí, uklidňovala jsem se. Když tu se zpoza stromu ozvalo vrčení a vylezl někdo cizí. Byla to vlčice, která byla menšího vzrůstu. Co bylo ale divnější, vypadala namodrale. Vyštěkla na nás a já překvapeně o krok ucouvla. Samozřejmě že jsme byli v přesile, ale copak já se prát umím? A stojím o to? To rozhodně ne. Pohlédla jsem rychle na Sueho, jestli třeba nemá nějaké vysvětlení, co by vlčici uklidnilo. Asi byla členem smečky. Ale nerozpadla se náhodou? Vždyť je tu absolutně pusto. Pak jsem ale pohled upřela zpět na vlčici, abych ji měla na očích. Nevěřila jsem jí. Nestála jsem se držela na pozoru a byla připravena utéct.

<< Louka vlčích máku

Po mém pobídnutí jsme spolu vyrazili na jih klidným krokem. V těch závějích to stejně o moc rychleji nešlo. Jak jsem si myslela, Sue si všiml mého nového triku, což mi udělalo radost. Zvědavě se na mě podíval a zeptal se mě. Hned na to jsem nadšeně kývla na souhlas. „Navštívila jsem Života, který mi s mým strachem trochu pomohl,“ vysvětlila jsem mu. Ale právě Sue mě přivedl k myšlence, že magie ohně nemusí být jen nebezpečná. „Naučila jsem se ji využívat jen k užitečným věcem, jako třeba na ohřátí,“ dodala jsem ještě. Nesnášela jsem, když se někdo oháněl magií v boji. Obzvláště ohněm. Je to jednoduše nefér.
„Tak to jsme dva,“ souhlasila jsem s jeho obavami a pokusila se zavětřit nějaký pach. Nic jsem ale necítila. Možná tu opravdu nikdo není, nebo je moc daleko. Za nedlouho jsme doputovali k lesu, který byl listnatý, takže nám moc ochranu neposkytoval. Byla to škoda, ale třeba tu opravdu někde bude úkryt. Hranice smečky už ale byly jen lehce znatelné, jako by tu byly jen pro památku. Byla jsem ale nervózní a držela se na pozoru. Nevíme přece, proč se smečka rozpadla. „Myslím, že už tu dlouho nikdo nebyl…“ poznamenala jsem tiše, jako bych se bála, že tu přece jen někdo je a díky mému hlasu si nás všimne. Pohlédla jsem na Sueho a hledala u něj známku toho, že tu opravdu nehrozí žádné nebezpečí. Navíc jsem netušila, kde by se úkryt mohl nacházet. Třeba právě on to tuší. Neustále jsem se držela v jeho blízkosti. Ne jen proto, aby nám oběma bylo teplo, ale abych se cítila bezpečněji.

Přeci jen jsem uhádla, jaké jezero měl na mysli. Asi nebylo proč být nadšená, detektiv by ze mě určitě nikdy nebyl, když to je jediné jezero, které je na dosah. Nebo ne? Třeba je někde ještě nějaké jiné, které jsem zatím nenašla. Rozhlédla jsem se kolem, jako bych si myslela, že nějaké spatřím, ale nic takového jsem neviděla. Celkově jsem toho moc neviděla, protože všude byla hustá mlha a sněžení ne a ne slábnout. A ta tlustá pokrývka sněhu byla také obrovská. Cesta do úkrytu bude opravdu náročná. Ale zůstat tady? Ne děkuji, umrzli bychom tady k smrti. Docela se divím, že tu Suerte dokázal usnout. Věděla jsem, že Sue společnost vlků nemá úplně v lásce, proto jsem jeho důvod naprosto chápala a nic jsem nenamítala. Na jeho návrh s úkrytem jsem souhlasně kývla a dodala: „To zní skvěle.“
Když se mě zeptal na mou teorii, zakroutila jsem hlavou na znamení, že nemám ponětí. Tady by mě opravdu nic nepřekvapilo, je lepší si dávat pozor.
Když se postavil a snažil se zorientovat, jen jsem ho sledovala. „Tak jdeme,“ řekla jsem nakonec. Přistoupila jsem k jeho boku a zamyslela se. Opět jsem si představila, jak se kolem mě vzduch otepluje. A bez problému se tak i stalo. Nevím, co mi Vááléénda udělala, ale najednou už tohle zvládnu levou zadní. Kolem nás se vzduch oteplil o několik stupňů, abychom po cestě neumrzli. Jen jsem se na Suerta pousmála a vydali jsme se na jih do sucha a tepla.

Zlatavý les >>

„Mmhmm,“ zamumlala jsem souhlasně s širokým úsměvem. Samozřejmě že jsem ho nehledala cíleně. Chtěla jsem mu dát čas, aby si třeba urovnal myšlenky nebo tak… Teď mě ale zarazila má další myšlenka. Tehdy jak jsem Izarovi utekla, protože jsem měla pocit, že mám něco najít… Co když jsem hledala nevědomě právě Suerta? Ale že by ho hledali všichni vlci? To je asi hloupost… Minimálně jsem pak věděla, kde určitě nebude. Celkově bylo na všech místech naprosto pusto. Nikde ani živáčka. Možná opravdu všichni raději žijí ve smečkách. Nebo že by byli všichni v té vesničce? Co já vím… Ale vlků jsem všeho všudy tady potkala jen šest.
Když Sue souhlasil, že by bylo teplo fajn, navrhl dvě místa, kde bychom se mohli schovat. „Myslíš to tvé oblíbené Rudé jezero? Dlouho jsem u něj nebyla,“ řekla jsem a pousmála se. „Co bys raději ty?“ zeptala jsem se ho. Nechci vše rozhodovat jen já. Byla bych raději, kdybychom se na něčem shodli. Navíc já mám kožich teplejší.
Vždy když jsem něco vykládala, Suerte mě vždy se zájmem poslouchal. Těšilo mě to. Měl ale pravdu, tahle země opravdu nepřestane udivovat. Souhlasně jsem pokývala a úsměv mu oplatila. Když mi začal vyprávět co se přihodilo jemu, posadila jsem se a s upřímným zájmem mu naslouchala. Už to vypadalo, že se mu opravdu nic moc zajímavého nepřihodilo, proto jsem se jen na jeho poznámku o jeho plánech na zimu pobaveně usmála. Ale asi i ve spánku se v této zemi může stát cokoliv. Sny bývají zvláštní, to ano. Proto mě to moc neudivilo, ale že se mu zdálo o vlcích, které nikdy neviděl a všem se zdálo to samé? „To je zvláštní,“ řekla jsem nakonec a nevědomě se ze zamyšlení trochu zamračila. „Třeba v tom místě byl nějaký divný vzduch a všichni jste díky tomu upadli do halucinací?“ navrhla jsem svou teorii, ale moc pravděpodobná nebyla. „Ale třeba jde opravdu jen o magické síly Gallirei.“

Dosáhnout toho, abych si zasloužila přívěsek a časem třeba spešl ^^

Čekala jsem, že i mé upřímné zamumlání ho překvapí. Na jeho otázku jsem jen lehce přikývla. Poté ke mně sklonil hlavu a nejistě odpověděl, ale co si opravdu myslí mi bylo záhadou. Mohla to být jen zdvořilá otázka. Nemuselo ho to těšit. O nic nejde, určitě by si o něj dělal starost každý. Mrzelo mě, že když jsem ho viděla naposledy, tak se tak polekal. Chtěla jsem se za ním hnát, ale bylo mi jasné, že to v ten moment určitě nepotřeboval. A stejně tak jsem věděla, že si ho někdy někde zase najdu.
Když řekl že si myslel, že jsem naivní, jen jsem se usmála, protože měl pravdu. „Taky jsem ušla pořádný kus země, než jsem tě našla,“ dodala jsem k jeho poznámce. Sice jsem se toulala na úplně špatné části, ale nakonec se mi poštěstilo. Přitom byl neustále tak blízko.
Ze začátku jsem se lekla, že jsem ho opravdu vyrušila. Odpočíval tu a netoužil po společnosti. Naposledy jsem tímto směrem viděla jít Wolfganie, ale jelikož mluvil o samci, asi se nepotkali. Navíc si Wolfi nedokážu představit mrzutou. Když odcházela, byla celá nadšená. „To sis vybral teda super teplé místečko na šlofík,“ řekla jsem a pousmála se. „Neříkal jsi náhodou, že zimu nerad? Co takhle zamířit někam, kde je teplo? Pokud ovšem souhlasíš,“ navrhla jsem mu. Mě samotné byla docela zima, a to jsem měla pěkně hustý zimní kožíšek. Jakpak musela být zima jemu? Hned mě ale uklidnit, že jsem ho opravdu nevyrušila. „Mám na to talent,“ odpověděla jsem mu.
„No, po nějaké době, co jsme se rozešli každý po svých, jsem narazila na skupinku vlků. Něco se tady dělo, strašlivé davy vlků se prý scházely na jedno místo. Já o tom samozřejmě neměla vůbec ponětí, vlastně jsem si zrovna něco ulovila, když se ke mně přihnali další čtyři vlci. Vyptávali se, jestli nevím, o co jde. Nakonec jsme se to vydali prozkoumat a nevěřil bys, co jsme viděli. Tahle země je asi opravdu kouzelná, protože se z ničeho nic objevila zářící fialová ovce s jeleníma nohama, která tvrdila že se jmenuje Vááléénda a že je náš guru. Říkala samé nesmysly, jako že je musíme porazit a taky něco o pikniku. Nechala objevit nějaké nádherné květy, které poté zvadly a ona se začala zlobit. Začala na nás šlehat blesky a křičela. Bylo to šílené. Byla bych si myslela, že jsem se naprosto pomátla, ale viděli jsme to všichni! Všichni jsme usoudili, že se tam pořádá nějaká soutěž a my ji musíme vyhrát. Nevím, jak to nakonec dopadlo, protože se nám už ovce nezjevila, ale rozhodně po odchodu z toho podivného místa jsem se cítila silnější,“ dovyprávěla jsem svůj zdlouhavý příběh a pořádně si oddechla a znovu se zhluboka nadechla. Bylo to úmorné, šílené a doufám že jsem ho tím nenudila. „Teď mě zkus trumfnout, copak jsi dělal ty?“ zeptala jsem se a zasmála se. Nemyslela jsem to špatně, bylo to myšleno jako vtip.

Když tak nad tím tak přemýšlím, možná jsem to celé uvítání trošinku přehnala. Možná o trošinku víc... Třeba chtěl mít klid a já si za ním přiběhnu a naruším mu osobní prostor. Copak tohle je slušné chování? Vždyť jsem ho musela hrozně polekat. Sama bych asi byla vyvedená z míry. Samotnou mě to, jak jsem se zachovala, docela překvapilo. Ale na to už bylo pozdě. V tóně jeho hlasu jsem slyšela překvapení. „Přesně tak. Měla jsem o tebe starost,“ přiznala jsem tiše, jako bych vyzrazovala to největší tajemství. Bylo pro mě těžké jen tak dát najevo, že mi na něm vlastně strašně moc záleží. Nevěděla jsem totiž, jak zareaguje a toho jsem se bála nejvíc. Při našem posledním setkání se vyplašil a někam utekl, třeba mě ani vidět nechtěl. Chtěl mít chvilku klidu, aby za sebou netahal neustále nějakou vlčici. Vlastně by to bylo pochopitelné, každý potřebuje chvilku pro sebe.
Když mi ale Suerte položil hlavu na hřbet, spokojeně jsem přimhouřila očička a nevědomě se k němu přitiskla o něco blíž. V tu ránu mi bylo jedno, copak si myslí nebo nemyslí. Teď mi bylo moc fajn. Byla jsem vděčná, že se na mě nenaštval. Jeho slova mě hřála u srdíčka. „Říkala jsem ti, že se určitě zase potkáme,“ řekla jsem s úsměvem a po chvíli ticha udělala krok zpět, abych se na něj mohla pořádně podívat. „Copak jsi tu vlastně dělal? Neruším tě?“ zeptala jsem se pro jistotu, ale stále se usmívala. Třeba měl někam namířeno a já mu stála v cestě. Už minule měl namířeno ke smečce, ale kvůli mě to dlouho odkládal. Zajímalo by mě, jestli se k ní nakonec vrátil, nebo se raději dál toulal.

Měla bych zájem o druhý charakter. Možná to je ode mě troufalé, že teprve po roce na Gall žadoním o další účet. Ale za zkoušku přece nic nedám. Můj důvod? Absolutně miluji vymýšlet nové OC. Když jsem tady začínala, tak jsem pořádně nevěděla, jak tady co funguje a myslím, že jsem svůj první herní charakter odflákla jak po stránce vzhledu, tak povahy. Maple mám sice opravdu ráda, ale na můj vkus je až moc velká naivka a strašně energická. Chtěla bych proto zkusit hrát i za postavu, která by nebyla tak jednoduchá pro hru. Navíc je tu tolik lidí, s kterými bych si chtěla zahrát a s jednou postavou prostě musíte dát někomu přednost před druhým, což mě moc mrzí. S druhou postavou bych měla více možností pro hru s více lidmi naráz c: Navíc já osobně o OP charaktery nestojím, protože některé postavy prostě podle povahy by tak mocné být neměly (jako Maple :D), takže bych mé úsilí u akcí mohla rozdělit do dvou účtu, aby byly obě postavy stejně průměrné :D