Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tak hodně štěstí! :)

Lomítka ~

Děkuji moc za akci, byla skvělá

Copak jsem asi čekala? Všechny tři jsem neskutečně zaskočila. Kdo by se ale taky nelekl, že? Já bych se na jejich místě zachovala stejně. Všichni se postavili do obranné pozice, kdyby náhodou, až na sněhově bílou vlčici. Vypadala zraněně a unaveně. Udělala jsem krok zpět, stáhla pokorně uši i ocas a trochu se sklonila.
Z ničeho nic se tu zjevila Darkie, která se postavila vedle mě. Znovu jsem se narovnala, překvapeně na ni zamrkala a pak se na její poznámku pobaveně pousmála. Poté začala mluvit k jejímu otci a já ji celou tu dobu jen sledovala a poslouchala, ani jsem nedutala. Kdyby se tu nezjevila, kdo ví, co by následovalo. Třeba by už se za mnou v tento moment mohla hnát celá smečka. Vděčně jsem se na ní pousmála. Nemusela mi takhle pomáhat. Bylo to od ní opravdu neskutečně milé a nikdy jí to nezapomenu.
Světlá vlčice se ke mě otočila a oslovila mne. „Ano, už od narození jsem byla členem smečky. Jakmile jsem ale dostala možnost, odešla jsem, protože mě lákalo dobrodružství. Chtěla jsem se podívat po světě a najít místo, kde bych chtěla zůstat. A právě jsem ho našla, proto bych se ráda připojila k vám,“ řekla jsem velice stručně a usmála se. Gallirea byla opravdu kouzelná, nikdy se to tady neomrzí.

// Děkuju, myslela jsem si to :) Já jen pro jistotu :D

// mám počkat na odpověď Allairé a Morfa podle pořadí, nebo se čeká na mě? :D

<< Řeka Tenebrae

Tak jo, udělala jsem to. Nesmím si to na poslední chvíli rozmyslet. Upřímně jsem se docela bála, jaká bude reakce smečky. Přece jen jim teď někdo vtrhl na území. Bez ohlášení. Absolutní cizák. Ach jo, pomyslela jsem si a vzdychla. Snažila jsem se jít pomalým krokem a vypadat co nejmíň neškodně. Dost jsem ale pochybovala o tom, že dokážu vypadat nebezpečně. I kdybych se o to snažila sebevíc, nikdo by mi to neuvěřil.
Nemohla jsem si pomoci, nervózně jsem se rozhlížela a hledala jakoukoliv známku hrozby, ale přitom jsem byla nadšená, že jsem na novém území. Možná jsem vnitřně cítila nadšení z toho, že jsem na místě, kde je to zakázané. Asi stejný pocit, jako když se vlče vyplíží mimo smečkové území přesto, že mu to jasně rodiče zakázaly. Je to vzrušující a nové. Až na to že já vlče dávno nebyla a neměla bych být tak přehnaně nervózní. Jsem přece velký predátor, ne vyděšený býložravec.
V tom novém návalu pachů jsem se pořádně nedokázala zorientovat, bylo to nové, a já neměla ponětí, jestli se opravdu k někomu blížím. Ale přeci jen jsem došla ke skupině tří vlků. Už z dálky jsem začala přátelsky mávat ocasem, nervózně se usmívala od ucha k uchu a zavolala: „Zdravím.“ Musela jsem na sebe přitáhnout trochu pozornosti. Nehodlala jsem nikoho děsit svým náhlým zjevením. „Jmenuji se Maple. Moc se omlouvám, nepatřím do smečky. Je ode mě opravdu neslušné sem takhle vtrhnout a skočit vám takhle do řeči. Mrzí mě to,“ začala jsem opatrně, přistoupila ke skupině a pokračovala. „Moc bych stála o to patřit mezi vás. Už je to nějakou dobu, co jsem se ke smečce toužila přidat. A tak jsem tady s mou prosbou,“ dokončila jsem a vřele se usmála.

//Omlouvám se za neohlášený příchod, mám raději hru bez domluvy O:)

<< Ježčí mýtina

Od své skupiny jsem jednoduše s klidem v duši odešla. Nikam jsem nespěchala, ladným krokem jsem prostě zamířila tam, kde mě to táhlo. Slunce se už dávno vyhouplo na oblohu, takže jsem měla o něco jednodušší vidět, kam vlastně jdu. V porovnání s ježčí norou by nějaká tma na povrchu byla asi nic. O poznámku té rudé už jsem se dávno nezajímala. Věděla jsem, že s ní domluva není. Každým slovem mi jen dávala lepší důvod, proč ji nemít ráda a nepochybovat o tom. A to jsem zlatá povaha.
Po cestě jsem přišla k řece, kterou už jsem znala. Tudy musím přece přes ty stromy. Viděla jsem je tu vždy, když jsem procházela kolem. Nebylo nejsnadnější se přes ně dostat, přece jen přes ně denně prochází hromada vlků a zvěře, takže už něco zažily a nejsou tak stabilní, jako asi kdysi. Svou úlohu ale i teď svedly a já se dostala ve zdraví na druhou stranu. Nos mě táhl k lesu, z kterého jsem cítila ostrý pach. Při bližším pozorování a čmuchání jsem si uvědomila, kde to jsem. Bylo to smečkové teritorium. A připadalo mi to povědomé. Zdálo se mi, že už jsem podobný pach cítila z vlka, kterého jsem už poznala. Měla jsem pocit, že by to mohla být Wolfganie, ale jistý jsem si nebyla. Přeci jen jsem vlků ze smečky potkala dost.
Chvíli jsem stála u hranic a jen přemýšlela. Nad čím? Dostala jsem nápad, že bych se mohla ke smečce přidat. Už jsem po tomhle toužila tak dlouho. Možná tohle je znamení. Možná se mám přidat zrovna sem. Stála jsem tu jako socha a vnitřně se přemlouvala, abych udělala ten první nejtěžší krok kupředu. Až jsem to nakonec udělala. Zavřela jsem oči a vykročila o dva kroky dopředu. Teď už není cesty zpět. Vlastně bylo, ale takhle bych stáhla ocas a utekla. A to já už udělat nemohla.

Sarumenský hvozd >>

Darkie měla svou teorii o tom, co ta soška představuje. Poté ale zhodnotila, že to je asi ale blbost. „Ale vůbec ne, mě se to zdá logické. Třeba máš pravdu,“ řekla jsem s úsměvem a šťouchla ji čumákem do boku. Darkie nechala magií vytvořit rostlinu, kterou ošetřila své i naše rány. „Děkuju, hned se cítím líp,“ řekla jsem a vděčně se na ni podívala. Awaraka napadlo, že by nám pomohlo, kdyby dokázala vytvořit stejný květ jako na sošce. Něco na tom bylo. Pak se začal ujišťovat, jestli jsme v pohodě. „Ano, je to mnohem lepší, děkuju za starost.“
Ježek ale zase začal pískat a začal se zase hrnout k místu, z kterého jsme sem přišli. Unaveně jsem si povzdychla, automaticky do tlamy vzala sošku a vyběhla za ježkem. Jakmile jsme přišli k díře, bodlináč zavrtěl hlavou a ukázal někam, kde byla hromada kamení. Awarak dostal za úkol odvalit nějaký kámen a jakmile tak udělal, objevila se nám před očima další díra. Ježek se schoulil do kuličky a zmizel v temnotě. Podívala jsem se po ostatních, jestli někdo nemá lepší plán, než se vrhat do neznáma, ale nastalo jen ticho. Naštěstí šlo o klouzání na hodně strmé ploše, takže jsme na tom ještě nebyli nejhůř. Pád byl tak jako tak tvrdý, ale i tak jsme to všichni přežili ve zdraví. V tunelu byla opravdu velká tma, podle pachu jsem vycítila jen Darkie a Awaraka, ale ježek nikde. Vypařil se.
Když tu jsem uslyšela hlas. Byla to ta rudá. „Slyšíte?" zeptala jsem se a nastražila uši. A nebyla jediná, byl tu i ten hnědý a ta bílá. Rozešli jsme se opatrně za hlasy a za nedlouho narazili na ty dva. Našli pak cestu za rudou, hlavně asi díky hnědému a jeho pochodni. Spolu s rudou tu byl i ježek, kterého okamžitě zaujala má soška. Jakmile na mě houknul, trochu jsem nadskočila. A to bych to nebyla já, kdybych nezazmatkovala a sošku pustila a vyhodila do vzduchu. Ježkovi ale očividně šlo jen o ni. Awarak a Darkie přivedli onen nápad k životu a Darkie vytvořila květy, které vytvořily takový nádherný koberec. Jakmile se ježka dotkly, zkameněl.
S ostatními jsme našli cestu nahoru, kde se Darkie s rudou usmířily. Zdálo se, že už jsem tu nebyla zapotřebí. „Mrzí mě, že ti tohle ten ježek způsobil,“ pronesla jsem směrem k rudé. Nevím, co jsem čekala za odpověď. U ní bylo možné, že by mi za to i skočila po krku. Pak jsem se ale otočila k ostatním, usmála se a řekla: „Půjdu po svých, jsem ráda, že jsem vás mohla potkat. Jen škoda, že při tak extrémní situaci. Jako tým bychom ale byli skvělí. Určitě se zase potkáme.“ Pak jsem se jen otočila a vydala se tam, kam mě to neslo.

Řeka Tenebrae >>

Bílá ovládala asi magii myšlenek, protože ježkovi dokázala vyčíst z hlavy 2 slova. Hned na to černá vlčice pronesla svůj plán. Podívala jsem se na ni s úsměvem a kývla. K naší partě se přidal i tmavý samec. Tak to vyšlo poměrně půl na půl, protože bílá a hnědý se vydali do té díry na záchranu. Ale kdo ví, možná i my se hrneme na záchranu, jen o tom zatím nevíme. „Hodně štěstí i vám,“ opětovala jsem hnědému s nervózním pousmátím. Doufala jsem, že budou všichni v pohodě, i ta rudá.
Naše skupinka se vydala za ježkem. Nevěřila bych, že tak malý tvor umí tak pelášit. Možná to byla otázka času a ježek si byl vědom, že už tak jsme ztratili hromadu času dohadováním. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem se na rozdíl od Darkie nepředstavila. „Málem bych zapomněla. Jsem Maple,“ řekla jsem a na ostatní se pousmála. „Jsem ráda, že jste šli se mnou.“
Ježek ale z ničeho nic prudce zabrzdil a začal hrabat do země. Zahrnul nás další várkou pískání a jakoby ťukat do země. „Tak jo, jdeme mu pomoct,“ povzbudila jsem ostatní a okamžitě začala hrabat vedle ježečka. Po chvíli hrabání jsme vykopali docela slušnou díru. Nemohla jsem si nevšimnout kořínků, které nám začaly hrabání znemožňovat. Když se mi ale obmotal jeden kolem nohy, trochu jsem zpanikařila a ucukla. Nezdálo se mi to, opravdu se hýbaly a snažily se nás zpomalit. Tak to si nenechám líbit, pomyslela jsem si a začala hrabat o to rychleji. Když se mi nějaký obmotal kolem nohy, zavrčela jsem a chňapla po něm. Zdálo se, že to trochu pomohlo, protože se ve většině případů kořeny o kus stáhly. Jakmile jim ale vyrašily trny, přestalo se to tolik dařit. Nemluvě o tom, jak to bolelo.
Nehleděla jsem na to, jak moc to bolí, jednoduše jsem hrabala dál. Cítila jsem něco teplého, co mi teklo po nohách. Věděla jsem ale, že když se podívám, začnu panikařit a od práce uteču. A to já nemohla, závisel na tom život. Teda asi. Začala jsem hrabat o to víc, narazila jsem ale na něco tvrdého. „Na něco jsem narazila!“ upozornila jsem ostatní a ježek se zaradoval. Pokusila jsem se tu věc víc očistit od hlíny, abychom věděli, o co jde. Byla to soška schouleného ježečka, na zádech se mu táhl nějaký pruh kytiček a působil tak nějak magicky. Dokonce i kořeny se stáhly. No jo, ale co teď? Podívala jsem se na ježka a naklonila hlavu na stranu, jako bych mu chtěla naznačit, co bude dál.

Všichni jsme s očekáváním sledovali obrovského ježka, který se tu před chvílí zjevil. Ke komunikaci s ježkem se přidal i tmavší samec, který mu dokonce nabídl pomoc. Souhlasně jsem kývala hlavou, abych obra ujistila, že vše můžeme vyřešit bez násilí. Jakmile se ale ježek postavil na zadní, nasucho jsem polkla. Co má asi v plánu udělat? Ježek se opět postavil na všechny čtyři, rudou uchopil do tlamy a okamžitě zmizel v díře, kterou sem vylezl. Překvapeně jsem zírala k díře. Jistě, byla to potvora nenávistná, co by si zasloužila pořádně vyprášit kožich, ale smrt jsem jí určitě nepřála.
Bílá vlčice se chopila vedení a navrhla záchrannou akci. Už jsem se jí chtěla zeptat, co má v plánu předvést, protože pád tou dírou by vyřešil i životy nás. V tom mě ale zašimralo něco na noze. Celá jsem sebou trhla a prudce se za tím otočila. Byl to ten nebohý ježek. Nebo to byl nějaký z toho davu, který se přiřítil? Těžko, tenhle se se mnou opět pokoušel komunikovat. "Copak je, mrňousku?" zeptala jsem se tím nejsladším hlasem, který jsem svedla. Nechci ho přece vyděsit, má očividně něco důležitého na srdci. Jedním uchem jsem stále poslouchala diskuzi ostatních. Teda snahu bílé se obhájit. Jednou se drží na straně té potvory a hned jakmile zmizí, se snaží uchlácholit ostatní. Chameleon... pomyslela jsem si otráveně. Malý bodlináč se snažil pracičkou ukazovat na druhou stranu, jako by tam bylo něco podstatného. "Copak je tam? Máme tě následovat?" zeptala jsem se a zvědavě přiblížila čumák víc k ježkovi. Bílá si asi všimla, že se se mnou snaží mrňous bavit. Otočila jsem k ní hlavu a jednoduše odpověděla: "Myslím, že se nám snaží naznačit, že se máme vypařit, jinak jsme na řadě. Rozhodně o tom ví víc než my. Těžko ale říct, nerozumím jeho pískání."

// V pohodě :)

//Je na řadě Bellray
//Lomítka, prosím. Fal

Nakonec se k názoru hnědého přidal i ten druhý samec a ta mladá černá vlčice. Celá naše skupinka se proti těm dvěma postavila. To se rudé ale nelíbilo. Začala nám vyhrožovat a taky se nám pokusila vysvětlit, co má v záloze. Její plán pozabíjet všechny byl absurdní. Hnědého navíc její výhružky nijak nezaskočily, jen nad tím mávl tlapou.
Mladá vlčice se rozhodla jednat, přišla rovnou k ježkovi, naklonila se nad něj a asi začala uvažovat, jak mu pomoci. To ale nebyl dobrý nápad. Rudou to podráždilo, štěkla na ni a zakousla se jí do tlamy. Překvapením jsem o kus ucouvla. Hned na to se začala věnovat nám a zahrnula nás velkou várkou výhružek. Bylo mi to jedno, i kdyby byly dvě, nemají vůbec šanci proti nám všem.
Najednou se ale země začala chvět pořádně. Se všemi to zalomcovalo a mě se podlomily tlapy, až jsem se sesypala k zemi jako pytel brambor. Zavřela jsem oči a čekala, až se to trochu zlepší. Až teď jsem si ale uvědomila, že se něco změnilo. Ježek utichl. Otevřela jsem opět oči, abych se ujistila, že ho ta potvora přeci jen nezabila. Ježek byl ale venku, konečně volný. Docupital si to až k nám, zvedl hlavu a pískl. Následně začal panáčkovat a máchat tlapkami. Co to má znamenat? Snaží se nám něco naznačit? pomyslela jsem si a natočila hlavu na stranu. Pak se sbalil a upaloval pryč. Jen jsem se za ním ohlédla a věnovala svůj zmatený pohled ostatním.
Na to se zvedla země u díry, kde byl ježek uvězněn, hlína vyletěla do vzduchu a stovky ježků se hrnuly ven. Díky bohu, že jsem se stále válela na zemi díky otřesům, takže jsem si jen zakryla oči, stáhla uši a kryla se. Když bylo po všem jsem oči odkryla. Zdaleka po všem ale nebylo. Z díry se pak začaly zvedat nějaké divné ostnaté věci. Obrovské. Až když se tvor dostal na povrch jsem si uvědomila, že ty ostnaté věci byly obrovité bodliny obrovitého ježka. Teď už sem se válet nehodlala, vyskočila jsem na nohy a popoběhla dál, abych měla od obrovského tvora bezpečnou vzdálenost. Rudý psychopat se opět vytahoval tím, že i tohohle ježka zabije a hnědý na druhou stranu se pokoušel komunikovat. Já na nic ale nervy neměla, jen jsem přihlížela.

Po mém příchodu za hnědým cizincem přišla další vlčice s velmi zvláštním kožichem. Byl opravdu unikátní, určitým způsobem se mi moc líbil. Tak jako já věděla velké prd. Poté se k nám přidal i další samec. Stahovalo se sem opravdu hodně vlků, po jeho příchodu se to ale zastavilo. Hnědý nám odpověděl. Jeho odpovědi jsem se trochu bála. Nevědomost mi opravdu drásá nervy...
Mé uši mi málem urvalo zoufalé pískání nějakého hlodavce. Začala jsem zmateně hledat zdroj, což udělali i ostatní kolem. Pokud jsem do teď nebyla nervózní, tak teď jsem byla opravdu. Pláč zoufalého ježka mi moc nepomohl. Rudá vlčice se rozhodla tento problém vyřešit trochu brutálním způsobem. Přiběhla i její kamarádka a hned nám začala radit, abychom se do toho raději nemotali. Překvapeně jsem na ni hleděla, pak zrak upřela na vzteklou vlčici a uvědomila si, že na tom asi něco je. Nemá cenu se stavět takové vzteklině. Hnědý se jí ale rozhodl postavit, ale rozumně - slovy. "Má pravdu, tohle náš problém neřeší... Takových vyděšených hlodavců tu bude určitě víc."

<< Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Ach jo, opět mokrá. Má dlouhá načechraná srst najednou vypadala jako srst nějaké chcíplotiny. Hned co jsem se dostala na břeh jsem ze sebe začala divoce oklepávat vodu. Co to? Zdálo se mi, jako by se pode mnou začala půda chvět. To jsem snad nezpůsobila já, ne? zeptala jsem se sama sebe paranoidně. Pohledem jsem z tlapek přejela po okolí. Pach mi napovídal, že vlk, kterého jsem následoval je tu taky. Asi trochu jinou cestou došel taky sem. Uviděla jsem skupinku vlčic a hnědého vlka opodál. Zdálo se mi, že vlčice mají dost práce s diskuzí mezi sebou, proto jsem se rozhodla raději přistoupit k hnědému. Pomalým krokem jsem se za ním vydala, zatímco jsem si svou magií vysušila kožich. „Ahoj,“ řekla jsem klidným hlasem už kus od něj, abych ho nějak nepolekala. „Taky to cítíš? To chvění té země…“ řekla jsem a nervózně se pousmála. Navazovat konverzaci mi moc nešlo, navíc se asi začínalo něco dít...

<< Velké houští

Měla jsem pravdu, vnitřní kompas mi i po zimním spánku fungoval, jak má. Trvalo mi ale poměrně dlouho, než jsem dokázala identifikovat, kde konkrétně jsem. Dostala jsem se na středozemní plošinu. Pro mě klasické místo, kde jsem se uráčila si něco ulovit. Problém byl ale ten, že byla tma. A já nejsem žádná kočka s nočním viděním. Bude to tedy komplikované, ale co se dá dělat. Výhodou ale bylo to, že jsem víc spoléhala na své smysly. S čumákem u země jsem začala stopovat. Místo pachu hlodavce mě ale udeřil pach vlčí. A hoodně čerstvý. Vlk musel chvíli přede mnou projít. Mám já ale náladu na nějaké pronásledování cizinců? pomyslela jsem si. Mám, rozhodla jsem nakonec a vyběhla cestou, kudy pach vedl.
Jakmile jsem se ale dostala k vodě, jeho stopy se vydaly jiným směrem. A já se máčet dvakrát nechtěla. Rozhodla jsem se tedy si zkusit něco ulovit tady ve vodě. Rybu jsem měla naposledy... Se Suertem? Asi ano. Lov ryb nebyl snadný, ale rozhodně ne nemožný. Po dlouhém trápení se mi podařilo jednu kluzkou potvoru ulovit. Ihned mi putovala do břicha, které jsem už nějakou dobu pěkně zanedbávala. Když už jsem ale byla mokrá, tak jsem se rozhodla řeku překonat.

Ježčí mítina (přes Tenebrae ?) >>