Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jak to vypadá s Natem? :)

// Mě by se nejvíc hodil konec července nebo začátek srpna, ale čas bych si snad našla kdykoliv ^^

Šedivá alfa mi potvrdila, že mým slovům věří a odpověděla mi na téma budoucí pozice. Souhlasně jsem pokývala. Času bylo rozhodně dost, povýšení nedostanu v blízké době a mezitím se třeba nějaký pár k potomkům přeci jen rozhodne. A i kdyby ne, ráda pomohu smečce s jakoukoliv jinou úlohou.
Zdálo se, že ani Morfeus nebo Darkie žádné další otázky neměli. Darkie mi jen dalšími slovy dost pomáhala a podporovala mě v této situaci. Opravdu jsem si tohle nezasloužila, ale byla jsem jí za každé slovo nesmírně vděčná. Její úsměv jsem jí okamžitě opětovala. Měla zlaté srdce, to se popřít nedalo. Dlouho jsem tak milou vlčici nepotkala. Její slova pravděpodobně udělala dojem, protože mě poté Neyteri přijala do smečky.
Konečně, formality u konce. Můj vážný výraz se ze vteřiny na vteřinu vypařil a já začala vrtět ocasem jako nejšťastnější vlk na světe. „Mockrát vám děkuji. Nezklamu vás!“ řekla jsem se znatelným štěstím v hlase a zároveň se koukala na obě alfy. Byla jsem tak ráda, že jsem se k tomuto rozhodla. A myslím, že jsem si nemohla vybrat lépe. Konečně jsem zase měla domov. Byl to nádherný pocit někam opět patřit. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi to chybělo.
Alfa mi poté poradila něco málo o území smečky, na což jsem souhlasně pokývala hlavou. Podala mi ještě otázku. Než jsem však stihla odpovědět, nabídla se Allairé. „To bych opravdu moc ráda. Už se nemůžu dočkat, až všechny osobně poznám,“ odpověděla jsem a zeširoka se usmála. Poté už jen alfa rozdala oběma vlčicím novou funkci. Pořádně ani jednu neznám, ale tak moc jsem jim to oběma přála. „Gratuluji, určitě jste si to opravdu zasloužily,“ popřála jsem oběma. Tak šťastný moment!
Připojil se k nám za nedlouho nový vlk. Většinu pozornosti věnoval Darkie. Skoro to působilo, jako by se dlouho neviděli. Tak nějak jsem tomu úplně nerozuměla, ale nehodlala jsem se tím nadále zabývat. Poté obrátil pozornost ke mně. „Nápodobně, jmenuji se Maple,“ představila jsem se stále se usmívající se. Asi mi bude pěkně dlouho trvat, než se úsměvu zbavím. „Chtěl by se někdo ke mně a Allairé přidat na procházku?“ zeptala jsem se a porozhlédla se po ostatních. Morfeus se zatím rozloučil a odešel. Celou dobu měl hlavu někde v oblacích. Asi toho na něj muselo být moc. „Těšilo mne…“ zavolala jsem za ním ještě.

// hned jak se vrátím z práce, tak odepíšu ^^

// kde to vázne? :D

// já s tím problém nemám :D

Na mou odpověď alfa reagovala docela neutrálně. Dalo se to čekat, držela si svou kamennou tvář jako správný vůdce. Kdyby však projevila víc emocí, ocenila bych to. Byla jsem docela nervózní. Na to otočila svůj zrak ke svému partnerovi, zda i on nemá něco na srdci. Její dodatek mě potěšil, vděčně jsem se pousmála. Kdyby bylo na mě, začala bych nadšením i poskakovat, ale vše jsem v duchu držela. Nebudu si tady dělat přeci ostudu.
Poté vyzvala ke slovu Allairé i Darkie, jestli je nenapadá něco, na co by se mohly zeptat. Doufala jsem, že na mě nevymyslí něco hodně záludného. Zvědavě jsem pohledem přecházela po všech okolo a čekala, kdo se chytne slova jako první. Jako první mě oslovila tmavá vlčice. Její otázka nepatřila mezi ty nejjednodušší. Chvíli jsem se zamyslela, abych neplácla první kravinu, která mi příjde na jazyk. Jakmile jsem si utřídila myšlenky, opět jsem pohlédla na vlčici a nadechla se. „Jako svou silnou stránku považuji velkou oddanost. Může to znít sice hloupě, ale já to považuji za něco velmi důležitého,“ začala jsem pozvolna a poté pohlédla i na ostatní. „Samozřejmě se najde spousta vlků, kteří budou silnější, rychlejší, nebo statečnější. Ale pokud nemají smečku na prvním místě, nebudou vám k ničemu,“ pokračovala jsem s náznakem sebevědomí v mém hlase. „Mohu vám slíbit, že bych pro svou smečku položila život. Smečka je pro mne druhou rodinou.“ Poté jsem se znovu nadechla, uvolnila trochu svůj postoj a švihla ocáskem. „Co se týče druhé otázky, můžete mi dát jakýkoliv úkol a ať je to co je to, dám do jeho splnění vše. Nikdy nic nedělám jen napůl. Se vším vždy s radostí pomůžu. Asi je docela brzo na diskuzi o budoucích pozicích, ale vždy jsem snila o tom být učitelka vlčat. Co je divnější, ne každý se k této pozici hrne, což je velká škoda. Pokud mě přijmete mezi sebe a po dostatečně dlouhé době zásluh si tuto pozici snad vysloužím, myslím, že bych tímto mohla smečce velmi pomoci. Výchova naší mladé krve by se neměla brát na lehkou váhu, jde přeci o budoucnost smečky,“ dokončila jsem svůj proslov a doufala jsem, že jsem snad alespoň z části udělala trochu dojem a nikoho tím neurazila, nebo nepohoršila. Pohledem jsem ještě přejela Darkie a Morfeuse, zda i je nenapadá něco, co by je zajímalo. Tentokrát snad něco ne tak náročného na obhájení. Ale nemůžu jim to zazlívat, dává rozum, že si do smečky nepustí jen tak někoho.

// děkuji za přijetí, už se těším na hru se všemi

//Tak hodně štěstí! :)

Lomítka ~

Děkuji moc za akci, byla skvělá

Copak jsem asi čekala? Všechny tři jsem neskutečně zaskočila. Kdo by se ale taky nelekl, že? Já bych se na jejich místě zachovala stejně. Všichni se postavili do obranné pozice, kdyby náhodou, až na sněhově bílou vlčici. Vypadala zraněně a unaveně. Udělala jsem krok zpět, stáhla pokorně uši i ocas a trochu se sklonila.
Z ničeho nic se tu zjevila Darkie, která se postavila vedle mě. Znovu jsem se narovnala, překvapeně na ni zamrkala a pak se na její poznámku pobaveně pousmála. Poté začala mluvit k jejímu otci a já ji celou tu dobu jen sledovala a poslouchala, ani jsem nedutala. Kdyby se tu nezjevila, kdo ví, co by následovalo. Třeba by už se za mnou v tento moment mohla hnát celá smečka. Vděčně jsem se na ní pousmála. Nemusela mi takhle pomáhat. Bylo to od ní opravdu neskutečně milé a nikdy jí to nezapomenu.
Světlá vlčice se ke mě otočila a oslovila mne. „Ano, už od narození jsem byla členem smečky. Jakmile jsem ale dostala možnost, odešla jsem, protože mě lákalo dobrodružství. Chtěla jsem se podívat po světě a najít místo, kde bych chtěla zůstat. A právě jsem ho našla, proto bych se ráda připojila k vám,“ řekla jsem velice stručně a usmála se. Gallirea byla opravdu kouzelná, nikdy se to tady neomrzí.

// Děkuju, myslela jsem si to :) Já jen pro jistotu :D

// mám počkat na odpověď Allairé a Morfa podle pořadí, nebo se čeká na mě? :D

<< Řeka Tenebrae

Tak jo, udělala jsem to. Nesmím si to na poslední chvíli rozmyslet. Upřímně jsem se docela bála, jaká bude reakce smečky. Přece jen jim teď někdo vtrhl na území. Bez ohlášení. Absolutní cizák. Ach jo, pomyslela jsem si a vzdychla. Snažila jsem se jít pomalým krokem a vypadat co nejmíň neškodně. Dost jsem ale pochybovala o tom, že dokážu vypadat nebezpečně. I kdybych se o to snažila sebevíc, nikdo by mi to neuvěřil.
Nemohla jsem si pomoci, nervózně jsem se rozhlížela a hledala jakoukoliv známku hrozby, ale přitom jsem byla nadšená, že jsem na novém území. Možná jsem vnitřně cítila nadšení z toho, že jsem na místě, kde je to zakázané. Asi stejný pocit, jako když se vlče vyplíží mimo smečkové území přesto, že mu to jasně rodiče zakázaly. Je to vzrušující a nové. Až na to že já vlče dávno nebyla a neměla bych být tak přehnaně nervózní. Jsem přece velký predátor, ne vyděšený býložravec.
V tom novém návalu pachů jsem se pořádně nedokázala zorientovat, bylo to nové, a já neměla ponětí, jestli se opravdu k někomu blížím. Ale přeci jen jsem došla ke skupině tří vlků. Už z dálky jsem začala přátelsky mávat ocasem, nervózně se usmívala od ucha k uchu a zavolala: „Zdravím.“ Musela jsem na sebe přitáhnout trochu pozornosti. Nehodlala jsem nikoho děsit svým náhlým zjevením. „Jmenuji se Maple. Moc se omlouvám, nepatřím do smečky. Je ode mě opravdu neslušné sem takhle vtrhnout a skočit vám takhle do řeči. Mrzí mě to,“ začala jsem opatrně, přistoupila ke skupině a pokračovala. „Moc bych stála o to patřit mezi vás. Už je to nějakou dobu, co jsem se ke smečce toužila přidat. A tak jsem tady s mou prosbou,“ dokončila jsem a vřele se usmála.

//Omlouvám se za neohlášený příchod, mám raději hru bez domluvy O:)

<< Ježčí mýtina

Od své skupiny jsem jednoduše s klidem v duši odešla. Nikam jsem nespěchala, ladným krokem jsem prostě zamířila tam, kde mě to táhlo. Slunce se už dávno vyhouplo na oblohu, takže jsem měla o něco jednodušší vidět, kam vlastně jdu. V porovnání s ježčí norou by nějaká tma na povrchu byla asi nic. O poznámku té rudé už jsem se dávno nezajímala. Věděla jsem, že s ní domluva není. Každým slovem mi jen dávala lepší důvod, proč ji nemít ráda a nepochybovat o tom. A to jsem zlatá povaha.
Po cestě jsem přišla k řece, kterou už jsem znala. Tudy musím přece přes ty stromy. Viděla jsem je tu vždy, když jsem procházela kolem. Nebylo nejsnadnější se přes ně dostat, přece jen přes ně denně prochází hromada vlků a zvěře, takže už něco zažily a nejsou tak stabilní, jako asi kdysi. Svou úlohu ale i teď svedly a já se dostala ve zdraví na druhou stranu. Nos mě táhl k lesu, z kterého jsem cítila ostrý pach. Při bližším pozorování a čmuchání jsem si uvědomila, kde to jsem. Bylo to smečkové teritorium. A připadalo mi to povědomé. Zdálo se mi, že už jsem podobný pach cítila z vlka, kterého jsem už poznala. Měla jsem pocit, že by to mohla být Wolfganie, ale jistý jsem si nebyla. Přeci jen jsem vlků ze smečky potkala dost.
Chvíli jsem stála u hranic a jen přemýšlela. Nad čím? Dostala jsem nápad, že bych se mohla ke smečce přidat. Už jsem po tomhle toužila tak dlouho. Možná tohle je znamení. Možná se mám přidat zrovna sem. Stála jsem tu jako socha a vnitřně se přemlouvala, abych udělala ten první nejtěžší krok kupředu. Až jsem to nakonec udělala. Zavřela jsem oči a vykročila o dva kroky dopředu. Teď už není cesty zpět. Vlastně bylo, ale takhle bych stáhla ocas a utekla. A to já už udělat nemohla.

Sarumenský hvozd >>