Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takto vyrobené ochranné obleky šlo bohužel použít jen jednorázově, a protože byly vyrobeny z dříve recyklovaných materiálů, nebylo je možno znovu recyklovat. Tím pádem byly hromadně vyráběny další a další, a tak se pak lidstvo muselo vypořádávat s tunami infikovaných a nezničitelných obleků.

Lidstvo i tak bylo o krok napřed. Armádní složka vynalezla speciální ochranné obleky pro tyto případy, které museli všichni obyvatelé nosit, aby zabránili případným útokům.

Přesně tohle lidé ale chtěli. Zvířata byla nucena vylézt ze svých nedostupných míst a vešla přímo do pasti. Na místě byla odchycena a ihned popravena.

Jelikož ale ani na zvířata si lidé nenajdou čas, nejsou očkována a dostatečně krmena, nemoci se šíří a nastaly temné časy pro všechny obyvatele této planety, ne jen ty lidské.

Ne každý je však zvyklý žít tímto způsobem, masa díky protestům rapidně ubývá a objevily se nové a neznámé smrtelné nemoci, které lidi po celém světě napadly. Jakákoliv podpora zvířat se stala zločinem.

Díky nedostupnosti těchto oblastí dochází ale velmi brzo jídlo i voda, nastávají velmi těžké časy jak pro zvířata, tak pro jejich ochránce a musí rychle najít lepší řešení, než bude příliš pozdě.

Podařilo se mi, aby se usmál. Opravdu se mi to podařilo! Když zmínil mou tvrdohlavost, řekla jsem jen s úsměvem: „Tak to máme něco společného.“ Na to jsem na něj hravě vyplázla jazyk a zavrtěla ocáskem. Zdálo se, že ho má poznámka se zajíci potěšila. „Myslím každé slovo smrtelně vážně,“ utvrdila jsem ho v tom, že si za tím stojím. „A ty zas něco jako strážný anděl. Moc jsi mi pomohl v době, kdy jsem tu byla nová. A hlavně jsi mi dělal tu nejlepší společnost, jakou jsem si snad mohla přát,“ otočila jsem zase za něj. „Ale děkuju, moc si toho cením,“ řekla jsem nakonec a zeširoka se usmála. Zase to bylo tak, jak to má být. Všechno bylo fajn. Nesmírně mi tohle chybělo. Na mou poznámku o radaru zmínil, že na něj mám asi čuch. „Už to tak vypadá,“ řekla jsem a když pokračoval s tím, že je Gallirea obrovská, souhlasně jsem pokývla.
Suerte celou mou historku o smečce pochopil a souhlasil dokonce. „Asi tomu není úniku,“ prohodila jsem a pousmála se. Bylo zvláštní, že to potká časem každého. Uvidím, jestli to nebude stejná katastrofa, jako posledně. Jistě, všichni ve smečce jsou nesmírně milí a sympatičtí, ale to byli i v mé rodné. Bála jsem se jen toho, že bych neštěstí přinesla i této smečce. Neunesla bych, kdyby se něco stalo i jim. Neměla jsem jediný důvod si dávat tu katastrofu za vinu, nedávalo by to ani smysl, ale připadala jsem si jako magnet na smůlu. „Asi ne každému to padne. Děkuju, neustále tě budu samozřejmě navštěvovat, toho se neboj. Furt ti budu přilepená za zadkem,“ řekla jsem zase a mrkla na něj.
Sue dojedl poslední kousky masa a vypadal mnohem živěji. Určitě musel být unavený a zesláblý. „Když už jsme ale u smeček,“ začala jsem a koukla se mu do očí. „Jak to dopadlo s tou tvou? Vrátil ses tam nakonec, nebo se ti už nechce?“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá, ale nechtěla jsem vypadat dotěrně.

Většině populace je ale naprosto ukradené, jestli se zvířata bouří a vegetariáni s vegany se radují. Zvířata začali zabíjet ve velkém a používají proti protestujícím zvířatům více násilí, než kdy dřív.

Za zajíce mi poděkoval a prohlásil, že mi je dlužen. Už jsem se chystala mu přednést můj názor na jeho pocit, že mi něco dluží, ale hned na to mi řekl, že bude jakákoliv má snaha mu to rozmluvit marná a že se nemám o nic snažit. Chvíli jsem jen překvapeně mlčela. Je sice hezké, že je tvrdohlavý, ale to já jsem taky. „Tak to teda ne-e. Ty jsi pro mě udělal tolik věcí, to já bych ti měla být dlužna. Tohle byl můj marný pokus o napravení mých chyb. Měla bych ti jich nalovit aspoň deset,“ řekla jsem vážně, odmlčela se a pak dodala: „Nebo spíš dvacet za to že jsi tak skvělý a zasloužíš si je.“ Snažila jsem se o něco uvolnit atmosféru a lehoučce se na něj pousmála. I když dokázal být někdy mrzutý, moc mi chyběl. „Pamatuješ si, jak jsi pochyboval, že na sebe po odloučení zase narazíme? Teď už je to podruhé, co jsem si tě dokázala najít. Asi na tebe mám nějaký radar nebo co.“ Bylo opravdu podivné, jaké štěstí jsem na to měla.
Pak se ale začal věnovat zajíci, proto jsem si čapla na zadek a věnovala mu trochu soukromí, takže jsem jen pokukovala po okolí. Pokusil se navázat konverzaci. „Kromě toho ježka mám ještě jednu o dost divnější věc, která se stala,“ začala jsem. Tohle totiž byla pro mě divnější věc, než napadení obrovitým ježkem a ta celá výprava. Tohle rozhodnutí ke mně úplně nesedělo. Pohled jsem opět namířila na něj. „Nechci tě tím zatěžovat, tak to řeknu krátce. Poslední dobou si procházím podivnou fází v životě, kdy chci někam patřit. Řekla bych, že to asi patří do života každého. Dlouho jsem to v sobě potlačovala kvůli minulé zkušenosti ve smečce, protože jsem se bála, ale po setkání s Životem mě to asi posunulo o kus dál. Opravdu dokáže dělat divy,“ řekla jsem a ušklíbla se. „Chtěla jsem dát smečce druhou šanci, ale kdo ví, jak dlouho mi to vydrží. Znáš mě, ráda se toulám a na zadku moc dlouho neposedím,“ zhodnotila jsem nakonec. Věděla jsem, že mu to můžu říct otevřeně, věřila jsem mu. Doufala jsem jen, že to pochopí.

// Škoda že jsem byla moc hrr a nezjistila si o Lady Mlhahuli víc :D Díky tomu že jsem ji nezažila, nedokázala jsem si spojit všechny ty elementy dohromady a vznikla z toho neskutečná slátanina :D Obdivuji ostatní, že jste to všechno dokázaly zakomponovat do normálně vypadajícího obrázku :D
Jinak moc děkuju za úžasnou akci i odměnu a všem gratulace

Na mou otázku něco zahuhlal, ale pořádně jsem mu nerozuměla. Asi na tom úplně nezáleželo, bylo jasné, že to byla má vina. Kdybych neodběhla jako pitomec, nemusel tu sedět jako hromádka neštěstí v dešti. Bylo mi to tak moc líto. Kdybych tak uměla se vracet v čase, hned bych si vybrala ten moment a vykašlala se na nějaký zvuky.
Tvrdil, že by mi to dokázal uvěřit, když ví, jak divné věci se tady dějí. Měl pravdu. Takové množství podivnosti jsem ještě nezažila. Skoro to působilo, jako by se všechna ta podivnost stahovala sem na Gallireu. Nejprve se mi zdálo, že je na mě opravdu moc naštvaný, a tak jen něco řekl, aby nevypadal neslušně. Když ale zmínil i něco co zažil sám, ten pocit se trochu zmírnil. Jistě že nebyl úplně pryč, ale bylo to o něco lepší. Mě stačila Vááléénda, bylo dost možné, že i ona byla halucinací, ale jak bylo pak možné, že jsme ji viděli všichni. Jemně jsem zavrtěla hlavou, abych přestala myslet nad hloupostmi.
Když jsem mu ale řekla o tom, že mi chyběl, špitl že já mu taky a sklopil pro změnu hlavu on. Stála jsem tam a nevěděla co říct. Jen jsem na něj koukala. Vypadal opravdu unaveně a smutně. „Počkej chvíli,“ řekla jsem a krokem se vydala po louce. Netrvalo mi dlouho a zmerčila jsem ušáka. Nebyla jsem navíc daleko, Suerte mě mohl v pohodě vidět. Přikrčila jsem se a v bezpečné vzdálenosti se za kořistí rozběhla. Osud mi o něco málo pomohl si zlepšit schopnosti, ale opravdu o ždibec. Možná bych se za ním měla znovu zastavit. Jakmile jsem zajíce svírala v tlamě, rozběhla jsem se rychle zpět za Suertem. U něj jsem zabrzdila, popošla o pár kroků k němu a položila mu před tlapy zajíce. „Pro tebe,“ řekla jsem a vydýchávala se po běhu. Poté jsem o pár kroků couvla, aby měl trochu prostoru a pokusila se o jemný úsměv.

<< Sarumenský hvozd

Pádila jsem si to ze smečkového území přímo za nosem. Co když ho nenajdu, co když jsem jen zbytečně od ostatních utekla, nic tady nevyřídím a celé tohle bude naprosto zbytečné. Něco v nitru duše mi ale našeptávalo, že je blízko. Opravdu blízko. Ale kde? Až když jsem vyběhla z lesu jsem si uvědomila, jak silně prší. Nemá být náhodou léto? Co je tohle za bordel? Zamračila jsem se na oblohu a už pomalejším tempem zamířila k louce, přes kterou jsem se sem dostala. Teda myslím, že to byla ona.
Možná bych mu měla donést nějaký omluvný dárek. Ale co asi tak..? Nějakou mršinu? Opravdu dojemné. Vždyť si umí každý nalovit sám. Než bych ho našla, tak by se mi v tlamě rozložila. "Fuj," nahrnula jsem nad tou představou čumák. V dáli jsem ale zahlédla nějaký černý zmoklý chomáč. Nevěděla jsem, kdo to je, protože pachy se mi přes déšť nedařilo moc chytat. Všude jsem jen cítila mokrou hlínu a trávu. Čím blíž se mi podařilo se k vlkovi dostat, tím mizerněji vypadal. Opravdu pohublý, srst slepená a hlavně seděl uprostřed louky kde prší jako z konce a kouká smutně. Až pár metrů od vlka jsem si uvědomila, že se jedná opravdu o Suerta. Začala jsem automaticky vrtět ocáskem, ale pak ihned přestala. Překvapeně jsem na něj koukala. „Sue..?“ optala jsem se a čekala, jestli zareaguje. „Copak tu děláš?“ zeptala jsem se starostlivě. Chvíli jsem mlčela, pak sklopila zrak k zemi a nasucho polkla. „Moc mě to mrzí. Však víš, to že jsem odešla. Bude to znít opravdu hloupě, ale zaslechla jsem venku z jeskyně nějaký zvuk. Nevěděla jsem, jestli třeba nebude nebezpečný nebo něco… Vydala jsem se to najít a zjistit to, ale asi to byla nějaká halucinace nebo něco, protože mě to nutilo bloudit mezi stromy a jak sněžilo, mé stopy zapadaly a já v té válnici nenašla cestu zpět. Chtěla jsem počkat než přestane sněžit, pak jsem se ale zamotala do nějaké šílené situace kdy mě a pár dalších ohrožoval gigantický ježek, asi 6 metrový bych řekla, ale nejsem si jistá. Mrzí mě, že jsem se nevrátila dřív…“ dokončila jsem, chvíli zase mlčela a potom si povzdychla. „Vím jak hloupě to zní a pochopila bych, kdybys mi nevěřil a nedokázal mi odpustit. Já sama bych si to neuměla odpustit…“ řekla jsem polohlasem. Opravdu mě to mrzelo. „Moc jsi mi chyběl, víš..?“ zeptala jsem se opatrně a až teprve teď sjela pohledem na něj. Hlavu jsem ale stále držela u země a uši měla trochu stažené dozadu.
Opravdu jsem doufala, že mi odpustí, byl pro mě opravdu důležitý. Možná nejdůležitější. I kdyby mi nedokázal odpustit, stále bych ho měla moc ráda.

// Omlouvám se, ale brzo i já pojedu na dovolenou a úplně by to se mnou nebylo možný dál pokračovat. Tak se pak všichni potkáme na smečkovém lovu

Moc jsem se k diskuzi o ozdobě Allairé nevyjadřovala, ale Darkie s Aseti se toho ihned chytly a začaly jí nabízet, že jí od té věci pomůžou. Allairé však jejich zvědavost nenesla dobře a začala trochu vyšilovat. Poté všem vysvětlila, jak její ozdůbka funguje, což už mě zaujalo víc. Myšlenkami jsem ale byla pořád někde jinde. Nevím, jestli mě hlodalo svědomí, že jsem Suerta nechala samotného v té hnusné sněhové bouři, nebo jestli se mi jen stýská. Dost pravděpodobně kombinace obou.
Darkie se pak otočila ke mně a navrhla Mýtinu. „To by bylo skvělý,“ řekla jsem, teď už míň šťastným tónem, ale pochybuji, že by si něčeho tak patrného někdo všiml. Vydaly jsme se tedy směrem k té mýtině. Čím dál jsme ale postupovaly, tím silnější byly ty myšlenky a já začala podvědomě tušit, že by mohl být někde poblíž. Měla bych ho najít a omluvit se mu. Ale copak mi uvěří a odpustí? Vždyť můj důvod je absolutní hloupost… Jestli to ale neudělám tak mě to asi sežere zaživa.
Poté jsem zvedla hlavu, podívala se na mé nové kamarádky a přemýšlela, jestli by pochopily to, že bych se z ničeho nic sbalila a utekla. Já ale musela, cítila jsem se opravdu příšerně. „Holky, nevadilo by vám, kdybych na nějakou dobu odběhla? Moc mě to mrzí, opravdu, ale musím něco vyřídit. Trochu mě trápí svědomí a dlužím jednomu příteli omluvu. Pokusím se vrátit co nejdříve a přinesu vám za to dáreček,“ řekla jsem a mírně se na ně pousmála. Doufala jsem, že nebudu vypadat jako podivín a že mě pochopí. „Pak vám vše klidně povyprávím, ale je to pro mě opravdu důležité,“ řekla jsem a poté se rozběhla mimo území. Věřím, že si procházku po okolí užijí i beze mě. Já bych si ji s tím hlodáním moc neužila.

Kopretinová louka >>

// ale nee, chopte se toho nebožáčka někdo
Hned bych si moc ráda zase zahrála, ale zrovna mě čeká dovolená a jen bych tě zbytečně zdržovala :( Jestli chceš, napiš si mě jako další do pořadí Maple má co napravovat :D :c

// Jak to vypadá s vyhodnocením? Jsem hrozně zvědavá na výtvory ostatních O:)