Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stejně tak ale nezažije pocit štěstí, radosti, nebo to že je milován. Všemu je konec.

Po čase ale i tento pustý vesmír zanikl a nastala jen černočerná tma.

Jakmile ale válečná rasa ztratí všechny soupeře, otočí se proti sobě. Vypukla proto mezi nimi válka.

Bohužel je to ale nesmírně stará válečná rasa, která má pouze jediný cíl. Tím cílem je vyhubit vše živé ve vesmíru a převzít vládu nad vším.

Na vývoj tolika raket pro tolik lidí by bohužel nebyl čas ani prostředky, zachránil by se jen pouhý zlomek populace a nebyl by čas najít planetu vhodnou pro život s ideálními podmínkami pro život, proto by bloudili vesmírem s omezenými zásobami. Než by se tak stalo, neměli by šanci na obnovení populace a život, jak ho známe, ve vesmíru zanikl.

„Ach ne! Jaká potupa,“ zanaříkala jsem dramaticky, padla k zemi a zahanbeně si zakryla tlapou oči. Poté jsem tlapu z jednoho odsunula a s úsměvem na něj mrkla. Dost drama, zvedla jsem se a opět se posadila. Když pak zmínil naše setkání, úsměvu jsem se neubránila. „Další, co máme společný. Dnes nám to nějak jde,“ řekla jsem a upřímně se zasmála. „Už je to ale opravdu hodně dávno. Rozhodně něco přes rok,“ zhodnotila jsem a pak se víc nad svými časovými odhady zamyslela o něco víc. Jo, už to bude asi rok a půl. Čas tady opravdu hrozně utíká.
„To se nestane,“ řekla jsem, když zmínil mé povinnosti vůči smečce. „Rozhodně si pohlídám, abych to nějak vybalancovala. To ale neznamená, že si na tebe nenajdu čas. Byla by to opravdu ubohá výmluva,“ dodala jsem ještě. Přeci jen pokud někdo opravdu chce a stojí o to, čas si umí udělat vždy. Alespoň malou chvilinku. A pro něj si těch chvilinek najdu hned několik.
„Asi máš pravdu, Alfa určitě nemůže být tak naivní. Nemrzí tě ale, že ses s ostatními nestihl rozloučit? Neměl jsi tam někoho bližšího?“ zeptala jsem se ještě. Třeba tam byl jen chvíli a nestihl si vytvořit nějaké pevné celoživotní vztahy. „Určitým způsobem tě moc dobře chápu. Musí to být úleva být jen sám za sebe. Je tak život mnohem jednodušší,“ řekla jsem a pousmála se. Když se ale zeptal na tu mou, okamžitě jsem otočila za má záda. „Hned v tom lese támhle. Je to odsud opravdu jen chvíle chůze. Jmenuje se Sarumenská a alfy jsou opravdu moc fajn,“ shrnula jsem a pak pohled zase vrátila na něj. „Dokonce jsem se spřátelila s jejich dcerou. Je opravdu neskutečně sympatická a nesmírně dobrá duše. A to bys měl bys vidět její kožíšek, je opravdu něco! Znal jsi někoho s velmi zvláštním kožichem?“ zeptala jsem se a pak ještě dodala s pobaveným úšklebkem: „Teda kromě té plesnivé potvory.“

// Omlouvám se, během dneška bylo autoškoly víc, než je zdrávo a nestíhala jsem :c :D

Při použití obleků na energii se ale všechny ty nebezpečné
a smrtelné viry dostaly do vzduchu, s deštěm pak do vody i hlíny a otrávili vše živé na zemi.

Takto vyrobené ochranné obleky šlo bohužel použít jen jednorázově, a protože byly vyrobeny z dříve recyklovaných materiálů, nebylo je možno znovu recyklovat. Tím pádem byly hromadně vyráběny další a další, a tak se pak lidstvo muselo vypořádávat s tunami infikovaných a nezničitelných obleků.

Lidstvo i tak bylo o krok napřed. Armádní složka vynalezla speciální ochranné obleky pro tyto případy, které museli všichni obyvatelé nosit, aby zabránili případným útokům.

Přesně tohle lidé ale chtěli. Zvířata byla nucena vylézt ze svých nedostupných míst a vešla přímo do pasti. Na místě byla odchycena a ihned popravena.

Jelikož ale ani na zvířata si lidé nenajdou čas, nejsou očkována a dostatečně krmena, nemoci se šíří a nastaly temné časy pro všechny obyvatele této planety, ne jen ty lidské.

Ne každý je však zvyklý žít tímto způsobem, masa díky protestům rapidně ubývá a objevily se nové a neznámé smrtelné nemoci, které lidi po celém světě napadly. Jakákoliv podpora zvířat se stala zločinem.

Díky nedostupnosti těchto oblastí dochází ale velmi brzo jídlo i voda, nastávají velmi těžké časy jak pro zvířata, tak pro jejich ochránce a musí rychle najít lepší řešení, než bude příliš pozdě.

Podařilo se mi, aby se usmál. Opravdu se mi to podařilo! Když zmínil mou tvrdohlavost, řekla jsem jen s úsměvem: „Tak to máme něco společného.“ Na to jsem na něj hravě vyplázla jazyk a zavrtěla ocáskem. Zdálo se, že ho má poznámka se zajíci potěšila. „Myslím každé slovo smrtelně vážně,“ utvrdila jsem ho v tom, že si za tím stojím. „A ty zas něco jako strážný anděl. Moc jsi mi pomohl v době, kdy jsem tu byla nová. A hlavně jsi mi dělal tu nejlepší společnost, jakou jsem si snad mohla přát,“ otočila jsem zase za něj. „Ale děkuju, moc si toho cením,“ řekla jsem nakonec a zeširoka se usmála. Zase to bylo tak, jak to má být. Všechno bylo fajn. Nesmírně mi tohle chybělo. Na mou poznámku o radaru zmínil, že na něj mám asi čuch. „Už to tak vypadá,“ řekla jsem a když pokračoval s tím, že je Gallirea obrovská, souhlasně jsem pokývla.
Suerte celou mou historku o smečce pochopil a souhlasil dokonce. „Asi tomu není úniku,“ prohodila jsem a pousmála se. Bylo zvláštní, že to potká časem každého. Uvidím, jestli to nebude stejná katastrofa, jako posledně. Jistě, všichni ve smečce jsou nesmírně milí a sympatičtí, ale to byli i v mé rodné. Bála jsem se jen toho, že bych neštěstí přinesla i této smečce. Neunesla bych, kdyby se něco stalo i jim. Neměla jsem jediný důvod si dávat tu katastrofu za vinu, nedávalo by to ani smysl, ale připadala jsem si jako magnet na smůlu. „Asi ne každému to padne. Děkuju, neustále tě budu samozřejmě navštěvovat, toho se neboj. Furt ti budu přilepená za zadkem,“ řekla jsem zase a mrkla na něj.
Sue dojedl poslední kousky masa a vypadal mnohem živěji. Určitě musel být unavený a zesláblý. „Když už jsme ale u smeček,“ začala jsem a koukla se mu do očí. „Jak to dopadlo s tou tvou? Vrátil ses tam nakonec, nebo se ti už nechce?“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá, ale nechtěla jsem vypadat dotěrně.

Většině populace je ale naprosto ukradené, jestli se zvířata bouří a vegetariáni s vegany se radují. Zvířata začali zabíjet ve velkém a používají proti protestujícím zvířatům více násilí, než kdy dřív.