Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obloha hrála všemi barvami duhy, až to bylo na očka malého vlčete trochu moc. Přesto je však nemohla odtrhnout. Všichni momentálně věnovali pozornost jen tomu. „Jo, je to krásné. Nejkrásnější,“ odpověděla Maple s úžasem na otázku Wolfy a stále hypnotizovala tu kouzelnou věc.
Jakmile ale začaly padat borůvky, všichni je začali pojídat. Někdo je jen ochutnal, zda jsou to opravdu ony, jiní se jimi ládovali jak smyslů zbavení. Tomu Maple třeba úplně nerozuměla. Borůvky neměla vůbec v lásce, raději měla maso, které jí vždy nosili maminka s tátou. Wolfganie se útoku borůvek snažila marně utéci, zatímco Maple s borůvkami hrát fotbal. Nebo něco tomu podobnému. Jakmile uslyšela křik, otočila pohled k ostatním a uviděla, jak se Šedivý vrhl proti zrcadlu. Jedno vlče mu sice běželo naproti, ale nestihla ho zastavit. Šedivý se propadl do odrazu a zmizel. Maple vyděšeně zírala. Nokte! vyjekla v duchu. Ale říkal jí jméno ten šedivý? Určitě ne. Tedy Maple si to určitě nepamatovala. Že by to bylo tím zrcadlem? Ohlédla se na vydru, jako by za to mohla. Začínala něco tušit, ale nedokázala své pocity vysvětlit. Nebo si to pospojovat a dát dohromady. Důležitější bylo to, že už jich je o jednoho míň. Okamžitě se vrhla k zrcadlu a zkusila na něj položit jemně tlapku. Nic. Zrcadlo se zavřelo. Musíme ho odtud přeci dostat, řekla si odhodlaně. „Hej!“ zavolala na ostatní, aby získala jejich pozornost. Musela se ale překonávat, aby se jí nezlomil hlas a nedala znát strach. „Šedivý zmizel do toho zrcadla, musíme mu pomoci. Prosím…“ pokoušela se co nejhlasitěji co mohla, ke konci věty ale už téměř šeptala. Neznala ho. Do teď ani netušila, jak se jmenuje. Ale může mu tam hrozit nebezpečí. A nedovolí, aby se někomu něco stalo. Cítila ke všem pouto. A velmi silné.

//snad jsem se tedy trefila do pořadí a na někoho nezapomněla

// blbě jsem to v tom případě pochopila, pardon :D

// odepíšu až zítra ráno :)

Samozřejmě, že se všechna ostatní vlčata opět nahrnula k nové a zajímavé věci. Tedy až na černou vlčici se zvláštním vzorem. Maple to stále pokoušela zkoumat, zatímco Wolfi jí pomáhala s obranou jejich pokladu. Na dav malých objevitelů ale nestačily ani jedna, proto Maple trochu otráveně zavrčela a poodstoupila od zrcadla. Šedivý začal vykládat o něčem opravdu důležitým, co musíme udělat, Puntíkované se to zase vůbec nezdálo a Ouško to zase začalo zvědavě očuchávat. Maple tam jen postávala a sledovala, jak ostatní na zrcadlo reagují.
Když pak ale opět vrátila pohled k zrcadlu, začal se jeho odraz vlnit. Různě se stáčel a otáčel, až se tam zjevil ten šedivý vlk, kterého tu potkala. Trochu se zamračila, protože tomu přestala rozumět úplně. Viděla ho nejprve jako malého vlčka, jak se ale obraz začal měnit, vlček se zvětšoval a rostl až do dospělé podoby. Sem tam viděla nějaké ty jeho vzpomínky, zážitky, až nakonec viděla jeho stáří. Pak se ale zrcadlo znovu zavlnilo a obraz Šedivého zmizel. Nevěřícně na zrcadlo ještě koukala, tlamička dokořán a pak se ohlédla po Šedivém. Než ale stačila cokoliv říct, začalo se dít zase něco podivného.
Z oblohy zmizela šedivá barva a objevila se duha. Přes celé nebe. Zdálo se, že začalo pršet. Na déšť to byly ale pěkně velké kapky. A celkem dost tmavé. Co to je…? podivila se a pokusila se zaostřit. Když v tom ji jedna kapka cvrnkla do nosu. A musela uznat, že nebyla lehká, jako kapka vody. Při pohledu na zemi našla ale jen borůvku. Najednou vše začalo dávat smysl. Docela. Pršely z nebe borůvky. „Hele, prší borůvky!“ vykřikla směrem k ostatním a začala se smát. Bylo to jako nějaký sen.

// Takže Nate hrát nebude? :c

// Je, všichni ostatní už post hodili. Já si myslím, že jen nestíhá :/

Výborně! Teď už měla Maple novou kamarádku – Wolfi. Náramně se bavila jejich hrou. Běh ale nebyl tak snadný, jako se zdál. Nohy kraťoučké a hlava velká a těžká. Za chvíli už přestávala moci, proto z trysku nakonec přešla do chůze. Až teprve teď když divoška zastavila a chvíli nedělala neplechu, si uvědomila, že tu je vlastně i někdo další. Bylo to podivné dlouhé zvíře, které létalo sem a tam. Něco mezi ptákem a vydrou. Ale ta to být nemohla, mělo to křídla. Ať to bylo, co to bylo, jako kousací hračka by to stačilo. Přišel sem i jiný dospělý vlk, ale tomu Maple nevěnovala pozornost. Zaujal ji vydro-něco. Jak tak s ostatními dováděla, spadly jí hodinky. Maple se zablýsklo v očkách, mrkla na Wolfi a rozběhla se ukořistit si tu zářivou věc pro sebe. Strhla se rvačka, z hodinek se stal trhací kalendář, a dokonce jedna část skončila Puntíkované v břiše. No skvělý, teď je po věcičce, pomyslela si mrzutě.
Otočila se na místě a odcházela od skupiny trucovat někam jinam. V dáli se jí zdálo, že se tam blyští něco jiného. Tohle bude jenom moje, pomyslela si. Pak se ale otočila zpět k davu, lehce zatahala Wolfi za ocásek a kývla směrem ke křoví. Rozhodla se, že se o to podělí se svou nejlepší kamarádkou. Pak se vyplížila za tou věcí. Když se dostala opravdu blízko a konečně si to pořádně prohlédla, zjistila, že tam je její odraz. Úplně jako ve vodě! Jen se tedy nehýbal jako voda. Začala to čenichat, zkusila do toho i kousnout, jednoduše to zkoumala jak jen to šlo. Neměla ponětí, co to bylo. Ale teď to bylo jen jejich.

// Řekla bych, že se držíme pořadí, ve kterém jsme sem přišli. Takže ještě Nokt, Darkie, Amny a Aseti

Jak tak utíkala a utíkala, nic za sebou neslyšela. Prudce zabrzdila, sedla na zadek a otočila se za sebou, zda si jí to jen nezdá. A nezdálo. Tahle banda vlčat asi nepochopila její výzvu ke hře. Šedivá sice předala roli Puntíkované, ta se jen svalila a začala si hrát s někým úplně jiným. Maple se zamračila a otráveně zafuněla. Puntíkovaná si hrála s Ouškem, Čumák si zase hrál s Pandou a co ona? Ona tu jen sedí na zemi a závistivě kouká.
Ještě že tu byla Šedivá! Ta se začala hnát rovnou za Maple. Její pokus o hru byl marný, rozhodla se o pokus číslo dva. Rozběhla se jí naproti, skočila po ní a když se obě zase válely na zemi, začala se smát. Poté se posadila, tlapkou šťouchla do Šedé, jestli je v pohodě a nahodila svůj okouzlující úsměv. „Já jsem Maple. Budeme kamarádky, prosím?“ zeptala se a vrtěla ocáskem. Vzrušující! Její první kamarádka! Tedy první, o které ví.
Když se poohlédla po ostatních, opět ji zasáhla závist. Ona byla první, kdy to začal. A teď je z ní ta, s kterou si nikdo nehraje. Měla ale Šedivou. Otočila se zpět na ni, nahodila na šibalský úsměv a jemně do ní dloubla čumákem. „Schválně že mě nechytíš,“ vyzvala ji a rozběhla se rovnou za čumákem. Párkrát se otočila, jestli ji její nová kamarádka pronásleduje.

Vydra asi moji otázku přeslechla, nebo co. Už jsem se chystala, že ji zopakuji víc nahlas, když v tom mi došlo, že tu vlastně mluvím na zvíře. Třeba není nedoslýchavá, ale prostě jen, no... normální? Než jsem se však odhodlala něco vyslovit, či udělat, přiřítila se sem Wolfganie. „Wolfi! Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ řekla jsem a přejela ji s úlevou očima. Nedokázala jsem uvěřit, že tu je. Nebo že tu vůbec někdo je a nejsem na tu vydru sama. „Ano ano, naštěstí jsem se členkou stala. Je skvělý, že jsme v jedné a té samé smečce,“ odpověděla jsem jí a nepřestávala se usmívat. Pak se ale otočila na vydru, oslovila ji vznešeně, což mi přišlo absurdní. Je divná, ale nemluví. Ale nic jsem neříkala, jen jsem sledovala, co se bude dít. Poté mi rychle vysvětlila, že tak úplně normální není, ale ani to mě nepřekvapilo. Ale že to byla cestovatelka časem? Třeba si to vše, co nosí, přinesla z různých dob v minulosti, což by už tak divně nepůsobilo. Na její vysvětlení jsem pokývala a špitla: „To by bylo skvělý, děkuju.“
Poté přišel šedivý vlk s vlčící s puntíky na zádech. Ta mě zaujala nejvíc. Nesmírně se mi její kožíšek líbil. Šedivý Wolfi znal, tudíž byl určitě člen. Není třeba se bát. Pak se otočil ke mně a představil se. Působil velmi mile. „Já zase Maple. Přidala jsem se nedávno,“ vysvětlila jsem a pousmála se. Očkem jsem hodila i po puntíkované, jestli i ona nám nesdělí své jméno, ale pouze pozdravila. Vypadala hodně nervózně. „Ahoj,“ odpověděla jsem jí co nejpřátelštěji, asi ve snaze dosáhnout toho, aby se cítila líp. Při tom jsem mávla ocáskem a usmívala se.
Ke konci už se přidaly jen Darkie s Aseti. „Ahoj! Tak jsme se přece jen sešli,“ volala jsem na ně už z dálky. „Ano, vše vyřízeno, jen se do toho připletla tahle záležitost s Lady,“ dořekla jsem na vysvětlenou a podívala se směrem k vydře. Teda Lady Mlhahuli. Podivné jméno, pomyslela jsem si. Pak jen nastalo velké seznamování a snaha ostatních se dorozumět s touto dámou.
To však vydru asi nudilo, začala si otráveně něco mumlat pod fousky a při tom si houpala nožkama. Veškerá pozornost byla na ní. Poté se představila, ale ne úplně slušným tónem. Vůbec na mě nezapůsobila. Tohle že je symbol Sarumenu? Vždyť všichni tu jsou tak přátelští a mají za symbol nafoukanou vydru. Když se odrazila ze skály a… letěla?! Od kdy proboha lítají vydry? Začala kolem nás kroužit a pískala, jak je to srandovní. Vůbec jsem nerozuměla, co to má být. Před půl minutou byla vážná a otrávená naší konverzací, jako by se hroutil svět, a pak si tu poletuje a směje se. Když se zastavila přede mnou, trochu jsem sebou škubla. Asi nemám úplně čisté svědomí, nebo co. První, co mě ale nejvíc zaujalo byly ty její hodinky. Bylo to divné, asi nefungovaly, protože se nehýbaly. Pořádně jsem zaostřila a všimla si toho, že přeci jen jedou! Ale běží pozadu. To je zvláštní, neměla bych ji na to upozornit? pomyslela jsem si, ale rozhodla se to nechat být. Hodinky, co jedou pozadu, bylo to nejmíň divné na celém jejím vzhledu.
Pak zase začala vykládat, jak se toho spousta udála. Třeba půjde konečně k věci a uklidní se. Špatně. Místo toho na nás začala asi omylem trousit nějaký podivný prášek z batohu. Její poslední věta mi začala v hlavě zvonit, slyšela jsem to jako ozvěnu, která nekončila. Bylo možné že mi každou vteřinou začínalo být všechno jedno? I to, že jsem najednou rostla do země pro mě nebyl nijak zvláštní problém. To se prostě někdy stává.
Z Maple se najednou stalo vlče. Podivné, s velkou hlavou a očima. Ale nebyla v tomto prokletí sama! Všichni kolem ní na tom byli stejně špatně. Maple stále hrála v hlavě její poslední věta. A to by to nebyla naše malá hravá Maple, aby se toho okamžitě nechytla. Skočila po první vlčici, která byla nejblíž, strhla malou Wolfganie k zemi a zaječela: „Máš ji!“ Pak se od ní odrazila a vyběhla přes mýtinu jako smyslů zbavená. Když hra, tak hra! A hry Maple mohla. Pádila, div se nezabila, oči vytřeštěné jako tenisáky, jazyk pomalu až na zádech a funěla jako sysel. Vše co se doposud stalo si buď nepamatovala, nebo jí to bylo jednoduše jedno.

// Uff, to je delší, než jsem chtěla :D Ups :D

// Awwwww!!! Asi se tu rozteču

<< Kopretinová Louka (Přes Sarumen)

Čím blíž jsem se blížila k území, tím rychleji jsem pádila. Nevnímala jsem nikoho na území, jednoduše jsem se hrnula za ozvěnou a pachem. Je možné, že jsem kolem někoho proběhla bez povšimnutí. Celé mé tělo se soustředilo jen na to podivno.
Přiřítila jsem se na nějakou mýtinu. Zabrzdila jsem a porozhlédla se okolo. Není náhodou tohle to místo, které mi chtěla Darkie s Allairé a Aseti ukázat. Dost pravděpodobně to bylo ono. Možná jsem přeci jen měla zůstat. Ach jo, proč je můj život jedna velká komplikace, povzdechla jsem si. Když jsem se ale rozhlédla pořádně, zahlédla jsem postavu sedící na kameni. Byla to vydra a měla sukni. Pomalou chůzí jsem se k zvířeti přibližovala a nevěřícně koukala. Vypadala podivně. Byla jako karikatura, měla o dost větší hlavu než celé tělo, držela v tlapce batoh a v druhé zase hodinky. Že bych se přeci jen nadýchala výparů z té jedovaté řeky, o které mluvili? Tak nějak jsem nevěděla, co dělat. Vydra nevypadala nebezpečně. „To ty jsi obklopila les v mlze?“ zeptala jsem se opatrně, naklonila hlavu na stranu a posadila se před ní. Vím dobře, že vydry nemluví. Ale taky vím, že vydry nenosí sukni, batoh a hodinky. Celé to bylo dost divné.

Po mém ujišťování se usmál a zamával ocasem. „Kdo by si neudělal čas na svého nejoblíbenějšího vlka,“ řekla jsem a mrkla na něj. Opravdu se mi zdálo, že si se Suem rozumím nejvíc ze všech vlků, které jsem doposud potkala. Byl opravdu jedinečný.
Když mi odpověděl na mé vyptávání ohledně té jeho smečce, pokývala jsem hlavou. Ne každý má štěstí na sympatické vlky ve smečce. Nebo není minimálně lehké se s někým sblížit. Kdo ví, jak dlouho ve smečce byl. „Máš v plánu se zase toulat, když už tě teď na jednom místě nic nedrží?“ zeptala jsem se. Za ten rok, co jsem tu už byla, jsem viděla celkem dost míst. A z nich byla spousta podivných.
Poté co jsem mu ukázala hlavou směr, kde se má smečka nachází se zeptal na řeku. „Přesně tak. Ostatní mi ale vysvětlili, kde je voda bezpečná a kde už ne, takže žádné riziko otrávení nehrozí,“ řekla jsem a pousmála se. Nechtěla jsem, aby se musel bát. Rozhodně bych si na to dala pozor.
„To rozhodně ne. Jedno setkání mi s ní ale bohatě stačilo. Ať se vypařila kam chce, doufám, že je to dál od nás,“ řekla jsem pobaveně. „To já taky. Všichni jsou hrozně milý,“ dodala jsem ještě. Poté mě ale zaujal obrys vlka, který se přibližoval k našemu území. Z dálky jsem nedokázala zachytit pach, ale rozhodně jsem vlka ještě nepotkala. Začala jsem z něj být trochu nervózní. Není náhodou má povinnost se o něj postarat? Na tohle ale určitě mají obránce. A hlavně copak bych ho já uměla zastavit? Udělal by si ze mě rohožku. Určitě si toho někdo na území všimne. Někdo schopnější. Uklidňovala jsem se a donutila se odtrhnout od cizince zrak. Byla jsem hrozně ráda, že jsem Sua našla a že tu s ním můžu být. „Zajímalo by mě, kdo to je. Určitě to ale nebude žádný nepřítel. Třeba je člen, kterého neznám. A i kdyby ne, někdo ze smečky se o něj určitě postará,“ řekla jsem, pokusila se o úsměv a dodala: "Jsem hrozně ráda, že tu s tebou teď můžu být". Když jsem se ale neubránila a otočila se zase k lesu, území začala obklopovat mlha. Tak hustá, že skrz nic nešlo vidět. A neskutečně rychle! Dokonce jsem zaslechla ozvěnu nějakého podivného hlasu. Otočila jsem se překvapeně na Suerta. „Vidíš to taky?“ zeptala jsem se pro jistotu. Třeba blouzním. „Možná bych se měla vrátit….“ šeptla jsem po chvíli nedobrovolně se sklopenou hlavou k zemi. „Jestli mě smečka potřebuje a já tam nebudu, udělá mi to velmi špatný obrázek pro ostatní. Chápeš, teprve jsem se přidala a nestihla být smečce nijak užitečná,“ dodala jsem a podívala se Suertovi do očí. Hledala jsem v něm pochopení. Bylo to pro mě hrozně těžké se zase sbalit a odejít. Poté jsem se opatrně zvedla, přistoupila k němu a jemně mu olízla tvář. „Nemusíš čakat, někde si tě najdu. Slibuju,“ řekla jsem, pousmála se a vydala se na záchranu mé smečky. Něco bylo spatně.

Mýtina (přes Sarumen)>>

// Ugh, moc se omlouvám za zdržení. Měla jsem hrozně moc práce s dokupováním věcí, zařizováním a balením Teď navíc začne asi smečkový lov, takže se musím zase přesunout tam. Hru jsem si moc užila, díky moc za příležitost a rychlost. Dlouho jsem si hru tak neužila

Děkuji moc za akci Tak teda celkem to je 20 mušliček, 20 kytiček (je mi jedno jaké ^^) a k tomu těch 20 oblázků s 2 křišťály.

Ne každý život byl jen samé neštěstí, spousta lidí našla štěstí ve svých potomcích, koníčcích či zaměstnání. Teď ale nikdo neměl možnost si život prožít.