Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řekla bych, že se držíme pořadí, ve kterém jsme sem přišli. Takže ještě Nokt, Darkie, Amny a Aseti

Jak tak utíkala a utíkala, nic za sebou neslyšela. Prudce zabrzdila, sedla na zadek a otočila se za sebou, zda si jí to jen nezdá. A nezdálo. Tahle banda vlčat asi nepochopila její výzvu ke hře. Šedivá sice předala roli Puntíkované, ta se jen svalila a začala si hrát s někým úplně jiným. Maple se zamračila a otráveně zafuněla. Puntíkovaná si hrála s Ouškem, Čumák si zase hrál s Pandou a co ona? Ona tu jen sedí na zemi a závistivě kouká.
Ještě že tu byla Šedivá! Ta se začala hnát rovnou za Maple. Její pokus o hru byl marný, rozhodla se o pokus číslo dva. Rozběhla se jí naproti, skočila po ní a když se obě zase válely na zemi, začala se smát. Poté se posadila, tlapkou šťouchla do Šedé, jestli je v pohodě a nahodila svůj okouzlující úsměv. „Já jsem Maple. Budeme kamarádky, prosím?“ zeptala se a vrtěla ocáskem. Vzrušující! Její první kamarádka! Tedy první, o které ví.
Když se poohlédla po ostatních, opět ji zasáhla závist. Ona byla první, kdy to začal. A teď je z ní ta, s kterou si nikdo nehraje. Měla ale Šedivou. Otočila se zpět na ni, nahodila na šibalský úsměv a jemně do ní dloubla čumákem. „Schválně že mě nechytíš,“ vyzvala ji a rozběhla se rovnou za čumákem. Párkrát se otočila, jestli ji její nová kamarádka pronásleduje.

Vydra asi moji otázku přeslechla, nebo co. Už jsem se chystala, že ji zopakuji víc nahlas, když v tom mi došlo, že tu vlastně mluvím na zvíře. Třeba není nedoslýchavá, ale prostě jen, no... normální? Než jsem se však odhodlala něco vyslovit, či udělat, přiřítila se sem Wolfganie. „Wolfi! Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ řekla jsem a přejela ji s úlevou očima. Nedokázala jsem uvěřit, že tu je. Nebo že tu vůbec někdo je a nejsem na tu vydru sama. „Ano ano, naštěstí jsem se členkou stala. Je skvělý, že jsme v jedné a té samé smečce,“ odpověděla jsem jí a nepřestávala se usmívat. Pak se ale otočila na vydru, oslovila ji vznešeně, což mi přišlo absurdní. Je divná, ale nemluví. Ale nic jsem neříkala, jen jsem sledovala, co se bude dít. Poté mi rychle vysvětlila, že tak úplně normální není, ale ani to mě nepřekvapilo. Ale že to byla cestovatelka časem? Třeba si to vše, co nosí, přinesla z různých dob v minulosti, což by už tak divně nepůsobilo. Na její vysvětlení jsem pokývala a špitla: „To by bylo skvělý, děkuju.“
Poté přišel šedivý vlk s vlčící s puntíky na zádech. Ta mě zaujala nejvíc. Nesmírně se mi její kožíšek líbil. Šedivý Wolfi znal, tudíž byl určitě člen. Není třeba se bát. Pak se otočil ke mně a představil se. Působil velmi mile. „Já zase Maple. Přidala jsem se nedávno,“ vysvětlila jsem a pousmála se. Očkem jsem hodila i po puntíkované, jestli i ona nám nesdělí své jméno, ale pouze pozdravila. Vypadala hodně nervózně. „Ahoj,“ odpověděla jsem jí co nejpřátelštěji, asi ve snaze dosáhnout toho, aby se cítila líp. Při tom jsem mávla ocáskem a usmívala se.
Ke konci už se přidaly jen Darkie s Aseti. „Ahoj! Tak jsme se přece jen sešli,“ volala jsem na ně už z dálky. „Ano, vše vyřízeno, jen se do toho připletla tahle záležitost s Lady,“ dořekla jsem na vysvětlenou a podívala se směrem k vydře. Teda Lady Mlhahuli. Podivné jméno, pomyslela jsem si. Pak jen nastalo velké seznamování a snaha ostatních se dorozumět s touto dámou.
To však vydru asi nudilo, začala si otráveně něco mumlat pod fousky a při tom si houpala nožkama. Veškerá pozornost byla na ní. Poté se představila, ale ne úplně slušným tónem. Vůbec na mě nezapůsobila. Tohle že je symbol Sarumenu? Vždyť všichni tu jsou tak přátelští a mají za symbol nafoukanou vydru. Když se odrazila ze skály a… letěla?! Od kdy proboha lítají vydry? Začala kolem nás kroužit a pískala, jak je to srandovní. Vůbec jsem nerozuměla, co to má být. Před půl minutou byla vážná a otrávená naší konverzací, jako by se hroutil svět, a pak si tu poletuje a směje se. Když se zastavila přede mnou, trochu jsem sebou škubla. Asi nemám úplně čisté svědomí, nebo co. První, co mě ale nejvíc zaujalo byly ty její hodinky. Bylo to divné, asi nefungovaly, protože se nehýbaly. Pořádně jsem zaostřila a všimla si toho, že přeci jen jedou! Ale běží pozadu. To je zvláštní, neměla bych ji na to upozornit? pomyslela jsem si, ale rozhodla se to nechat být. Hodinky, co jedou pozadu, bylo to nejmíň divné na celém jejím vzhledu.
Pak zase začala vykládat, jak se toho spousta udála. Třeba půjde konečně k věci a uklidní se. Špatně. Místo toho na nás začala asi omylem trousit nějaký podivný prášek z batohu. Její poslední věta mi začala v hlavě zvonit, slyšela jsem to jako ozvěnu, která nekončila. Bylo možné že mi každou vteřinou začínalo být všechno jedno? I to, že jsem najednou rostla do země pro mě nebyl nijak zvláštní problém. To se prostě někdy stává.
Z Maple se najednou stalo vlče. Podivné, s velkou hlavou a očima. Ale nebyla v tomto prokletí sama! Všichni kolem ní na tom byli stejně špatně. Maple stále hrála v hlavě její poslední věta. A to by to nebyla naše malá hravá Maple, aby se toho okamžitě nechytla. Skočila po první vlčici, která byla nejblíž, strhla malou Wolfganie k zemi a zaječela: „Máš ji!“ Pak se od ní odrazila a vyběhla přes mýtinu jako smyslů zbavená. Když hra, tak hra! A hry Maple mohla. Pádila, div se nezabila, oči vytřeštěné jako tenisáky, jazyk pomalu až na zádech a funěla jako sysel. Vše co se doposud stalo si buď nepamatovala, nebo jí to bylo jednoduše jedno.

// Uff, to je delší, než jsem chtěla :D Ups :D

// Awwwww!!! Asi se tu rozteču

<< Kopretinová Louka (Přes Sarumen)

Čím blíž jsem se blížila k území, tím rychleji jsem pádila. Nevnímala jsem nikoho na území, jednoduše jsem se hrnula za ozvěnou a pachem. Je možné, že jsem kolem někoho proběhla bez povšimnutí. Celé mé tělo se soustředilo jen na to podivno.
Přiřítila jsem se na nějakou mýtinu. Zabrzdila jsem a porozhlédla se okolo. Není náhodou tohle to místo, které mi chtěla Darkie s Allairé a Aseti ukázat. Dost pravděpodobně to bylo ono. Možná jsem přeci jen měla zůstat. Ach jo, proč je můj život jedna velká komplikace, povzdechla jsem si. Když jsem se ale rozhlédla pořádně, zahlédla jsem postavu sedící na kameni. Byla to vydra a měla sukni. Pomalou chůzí jsem se k zvířeti přibližovala a nevěřícně koukala. Vypadala podivně. Byla jako karikatura, měla o dost větší hlavu než celé tělo, držela v tlapce batoh a v druhé zase hodinky. Že bych se přeci jen nadýchala výparů z té jedovaté řeky, o které mluvili? Tak nějak jsem nevěděla, co dělat. Vydra nevypadala nebezpečně. „To ty jsi obklopila les v mlze?“ zeptala jsem se opatrně, naklonila hlavu na stranu a posadila se před ní. Vím dobře, že vydry nemluví. Ale taky vím, že vydry nenosí sukni, batoh a hodinky. Celé to bylo dost divné.

Po mém ujišťování se usmál a zamával ocasem. „Kdo by si neudělal čas na svého nejoblíbenějšího vlka,“ řekla jsem a mrkla na něj. Opravdu se mi zdálo, že si se Suem rozumím nejvíc ze všech vlků, které jsem doposud potkala. Byl opravdu jedinečný.
Když mi odpověděl na mé vyptávání ohledně té jeho smečce, pokývala jsem hlavou. Ne každý má štěstí na sympatické vlky ve smečce. Nebo není minimálně lehké se s někým sblížit. Kdo ví, jak dlouho ve smečce byl. „Máš v plánu se zase toulat, když už tě teď na jednom místě nic nedrží?“ zeptala jsem se. Za ten rok, co jsem tu už byla, jsem viděla celkem dost míst. A z nich byla spousta podivných.
Poté co jsem mu ukázala hlavou směr, kde se má smečka nachází se zeptal na řeku. „Přesně tak. Ostatní mi ale vysvětlili, kde je voda bezpečná a kde už ne, takže žádné riziko otrávení nehrozí,“ řekla jsem a pousmála se. Nechtěla jsem, aby se musel bát. Rozhodně bych si na to dala pozor.
„To rozhodně ne. Jedno setkání mi s ní ale bohatě stačilo. Ať se vypařila kam chce, doufám, že je to dál od nás,“ řekla jsem pobaveně. „To já taky. Všichni jsou hrozně milý,“ dodala jsem ještě. Poté mě ale zaujal obrys vlka, který se přibližoval k našemu území. Z dálky jsem nedokázala zachytit pach, ale rozhodně jsem vlka ještě nepotkala. Začala jsem z něj být trochu nervózní. Není náhodou má povinnost se o něj postarat? Na tohle ale určitě mají obránce. A hlavně copak bych ho já uměla zastavit? Udělal by si ze mě rohožku. Určitě si toho někdo na území všimne. Někdo schopnější. Uklidňovala jsem se a donutila se odtrhnout od cizince zrak. Byla jsem hrozně ráda, že jsem Sua našla a že tu s ním můžu být. „Zajímalo by mě, kdo to je. Určitě to ale nebude žádný nepřítel. Třeba je člen, kterého neznám. A i kdyby ne, někdo ze smečky se o něj určitě postará,“ řekla jsem, pokusila se o úsměv a dodala: "Jsem hrozně ráda, že tu s tebou teď můžu být". Když jsem se ale neubránila a otočila se zase k lesu, území začala obklopovat mlha. Tak hustá, že skrz nic nešlo vidět. A neskutečně rychle! Dokonce jsem zaslechla ozvěnu nějakého podivného hlasu. Otočila jsem se překvapeně na Suerta. „Vidíš to taky?“ zeptala jsem se pro jistotu. Třeba blouzním. „Možná bych se měla vrátit….“ šeptla jsem po chvíli nedobrovolně se sklopenou hlavou k zemi. „Jestli mě smečka potřebuje a já tam nebudu, udělá mi to velmi špatný obrázek pro ostatní. Chápeš, teprve jsem se přidala a nestihla být smečce nijak užitečná,“ dodala jsem a podívala se Suertovi do očí. Hledala jsem v něm pochopení. Bylo to pro mě hrozně těžké se zase sbalit a odejít. Poté jsem se opatrně zvedla, přistoupila k němu a jemně mu olízla tvář. „Nemusíš čakat, někde si tě najdu. Slibuju,“ řekla jsem, pousmála se a vydala se na záchranu mé smečky. Něco bylo spatně.

Mýtina (přes Sarumen)>>

// Ugh, moc se omlouvám za zdržení. Měla jsem hrozně moc práce s dokupováním věcí, zařizováním a balením Teď navíc začne asi smečkový lov, takže se musím zase přesunout tam. Hru jsem si moc užila, díky moc za příležitost a rychlost. Dlouho jsem si hru tak neužila

Děkuji moc za akci Tak teda celkem to je 20 mušliček, 20 kytiček (je mi jedno jaké ^^) a k tomu těch 20 oblázků s 2 křišťály.

Ne každý život byl jen samé neštěstí, spousta lidí našla štěstí ve svých potomcích, koníčcích či zaměstnání. Teď ale nikdo neměl možnost si život prožít.

Stejně tak ale nezažije pocit štěstí, radosti, nebo to že je milován. Všemu je konec.

Po čase ale i tento pustý vesmír zanikl a nastala jen černočerná tma.

Jakmile ale válečná rasa ztratí všechny soupeře, otočí se proti sobě. Vypukla proto mezi nimi válka.

Bohužel je to ale nesmírně stará válečná rasa, která má pouze jediný cíl. Tím cílem je vyhubit vše živé ve vesmíru a převzít vládu nad vším.

Na vývoj tolika raket pro tolik lidí by bohužel nebyl čas ani prostředky, zachránil by se jen pouhý zlomek populace a nebyl by čas najít planetu vhodnou pro život s ideálními podmínkami pro život, proto by bloudili vesmírem s omezenými zásobami. Než by se tak stalo, neměli by šanci na obnovení populace a život, jak ho známe, ve vesmíru zanikl.

„Ach ne! Jaká potupa,“ zanaříkala jsem dramaticky, padla k zemi a zahanbeně si zakryla tlapou oči. Poté jsem tlapu z jednoho odsunula a s úsměvem na něj mrkla. Dost drama, zvedla jsem se a opět se posadila. Když pak zmínil naše setkání, úsměvu jsem se neubránila. „Další, co máme společný. Dnes nám to nějak jde,“ řekla jsem a upřímně se zasmála. „Už je to ale opravdu hodně dávno. Rozhodně něco přes rok,“ zhodnotila jsem a pak se víc nad svými časovými odhady zamyslela o něco víc. Jo, už to bude asi rok a půl. Čas tady opravdu hrozně utíká.
„To se nestane,“ řekla jsem, když zmínil mé povinnosti vůči smečce. „Rozhodně si pohlídám, abych to nějak vybalancovala. To ale neznamená, že si na tebe nenajdu čas. Byla by to opravdu ubohá výmluva,“ dodala jsem ještě. Přeci jen pokud někdo opravdu chce a stojí o to, čas si umí udělat vždy. Alespoň malou chvilinku. A pro něj si těch chvilinek najdu hned několik.
„Asi máš pravdu, Alfa určitě nemůže být tak naivní. Nemrzí tě ale, že ses s ostatními nestihl rozloučit? Neměl jsi tam někoho bližšího?“ zeptala jsem se ještě. Třeba tam byl jen chvíli a nestihl si vytvořit nějaké pevné celoživotní vztahy. „Určitým způsobem tě moc dobře chápu. Musí to být úleva být jen sám za sebe. Je tak život mnohem jednodušší,“ řekla jsem a pousmála se. Když se ale zeptal na tu mou, okamžitě jsem otočila za má záda. „Hned v tom lese támhle. Je to odsud opravdu jen chvíle chůze. Jmenuje se Sarumenská a alfy jsou opravdu moc fajn,“ shrnula jsem a pak pohled zase vrátila na něj. „Dokonce jsem se spřátelila s jejich dcerou. Je opravdu neskutečně sympatická a nesmírně dobrá duše. A to bys měl bys vidět její kožíšek, je opravdu něco! Znal jsi někoho s velmi zvláštním kožichem?“ zeptala jsem se a pak ještě dodala s pobaveným úšklebkem: „Teda kromě té plesnivé potvory.“

// Omlouvám se, během dneška bylo autoškoly víc, než je zdrávo a nestíhala jsem :c :D

Při použití obleků na energii se ale všechny ty nebezpečné
a smrtelné viry dostaly do vzduchu, s deštěm pak do vody i hlíny a otrávili vše živé na zemi.