Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak fajn, já si tipnu. :D Podle mě by to mohla být Hotaru

// Nevedeš i o něco větší nápovědu? O:) :D

Už bylo vše dobré, byla jsem daleko a ten divný dědek na mě už nemohl. Když tu mi před očima zablikala jedna ze tří pidi hlaviček a zmizela. Co to mělo znamenat? Zdálo se, že bylo něco špatně. Všichni ostatní po mě se okamžitě snažili pomoci, až na toho vlka se hřívou. Z něj lítaly pouze výhružky a rýmy. Opět mě začaly šimrat nožky, co se to zase děje? Opět mě to zase donutí se proletět? Naštěstí asi kouzla vydry vyprchaly a já začala růst. Neměla jsem ponětí, co se to se mnou děje, jakmile jsem ale vyrostla do mé dospělé podoby, vše mi došlo. Celé to bylo vina té podivné patronky našeho lesa. Nebýt jejich žertíků, nic z toho by se nestalo. A ani já, ani Darkie bychom tu netrčely. No jo! Je tu Darkie! Porozhlédla jsem se po místnosti a zaregistrovala hned několik známých tváří. Byla tu Allairé, Darkie a také Awarak. Jen hřívatého a béžovou vlčici jsem ještě nepotkala. Jakmile bylo po všem a mužík se rozplynul v prach, truhla se otevřela a vyletěly ven všechny ty nádherné drahokamy. Před mýma očima opět naskočil nový údaj, počet drahokamů.

Blik blik a byla jsem v jiném patře. Kdo by si ale pomyslil, že jedno z pater věže bude prales. Musím uznat, bylo to nádherné. Nic podobného jsem jakživ neviděla. Tolik různých stromů, keříků a rostlin. I vzduch byl úplně jiný. Takový vlhký a těžký. Bylo to pro mne úplně něco nového. Co mi ale nahánělo hrůzu, byla nevědomost. Pocit, že nemám ponětí, kde jsem, nebo kde jsou všichni ostatní. Byla jsem úplně sama. „Haló, kde jste?“ zavolala jsem, ale nikde nic. Rozhodla jsem se je jít tedy najít. Pomalým a opatrným krokem jsem postupovala pralesem, dávala si pozor na kdejaký kořen či kámen, abych tu nezakopla. Pozorně jsem naslouchala a když jsem uslyšela šustění v trávě, radostně jsem se otočila. „Darkie?“ zeptala jsem se a vrtěla ocáskem. Jenže nikde nikdo, jen tráva se pomalu ohýbala a šuměla. Kdyby to byla ona, už bych jí dávno viděla. To mě znervóznilo a moje radostná nálada byla ta tam. Vystřídal ji strach. Ten mi nedovolil se ani pohnout, než jsem zahlédla hlavu hada, který se ke mně přibližoval. Chvíli zastavil, jako by si mě chtěl prohlédnout. Nervózně jsem o krok ucouvla a nespouštěla oči z dlouhé šupinaté žížaly. To ho asi podráždilo, přísahala bych, že jsem z jeho korálkových očí zahlédla šlehat blesky. Rychle se vrhl za mnou, já se na místě otočila a utíkala, jak rychle to jen šlo. Byla jsem zbabělec a konečně jsem okusila, jaké to je být kořist.
Kam jsem se to jen dostala, já přeci bojovat neumím. Veškerá kuráž ze mě proměnou opadla. Tohle přeci nechci, vyčítala jsem si v duchu svůj příchod a svou zvědavost. Vůbec jsem do týhle věže lézt neměla, bude to má smrt. Ohlédla jsem se a hada neviděla. Asi jsem ho ztratila. Nemůže být tak rychlý, jako já. Rozhlédla jsem se kolem, protože jsem cítila jiný pach. Neuměla jsem si ho zařadit, byl pro mě úplně nový. Nikde na zemi ale nic.
Když tu na mě přistála těžká váha a přitlačila mě k zemi. Vyděšeně jsem se pohlédla svému nepříteli do očí a zjistila, že to je nějaká kočkovitá šelma. Ne ale tak velký, jak mi ji všichni popisovali v příbězích. Muselo jít o ocelota. Jistě, co jiného by to mohlo být. Kočka na mě zuřivě zasyčela a pokusila se mne tlapou seknout přes čumák, já však uhnula. No tak, Maple! Dělej něco, nebo je s tebou konec. Pokusila jsem se tvora skopnout, ale nic. Co mi zbývá... Pokusila jsem se jí zakousnout do krku, dávala jsem do toho vše. Poprvé v životě jsem se prala. Ale co, šlo mi o život. Tlapami jsem se oháněla a tlačila kočku ze mě pryč. Až se mi to povedlo. Rychle jsem se postavila na všechny čtyři, šelma se oklepala a hodila po mne zuřivý pohled. Vycenila jsem tesáky, celá jsem se naježila a hrozivě na ni vrčela. Kdyby mě tak někdo z mých známých viděl, dozajista by mě nepoznal. Jak jsem tak byla rozzuřená, od tlap mi šlehaly plamínky, až tráva pode mnou začala hořet. To muselo šelmu vyděsit, protože se na plameny jen překvapeně podívala a vzala nohy na ramena. Plameny jsem ušlapala tlapami a utekla druhou stranou. Neměla jsem v úmyslu ocelota zabít. Jen jsem si zachraňovala krk. Nikdy bych do sebe neřekla, že jsem schopna opravdového boje.
Snad už budu mít pokoj teď, pomyslela jsem si, když jsem utíkala od místa, kde jsem se poprvé někomu postavila. Měla jsem ze sebe docela dobrý pocit, ale nepřipouštěla jsem si to. Minimálně teď ne, stále mi hrozí nebezpečí. To se mi bohužel nevyplnilo. Z nebe se snesl obrovitý pták, který se na mne pokusil zaútočit. Sup! Co ten tady dělá?! Tohle je přeci prales. Zděšeně jsem se pokoušela uhýbat jeho obrovitému zobáku, který by si lehce poradit s kdejakou mrtvolou. Obtočila jsem se strategicky kolem stromu a na nic nečekajícího ptáka skočila, strhla ho k zemi a tlamou mu sevřela ten dlouhý štíhlý krk. Pokoušel se zachránit, ječel na celý prales, drápy na nohách škrábal a zkoušel mě lapnout zobákem, ale marně. Pomalu začal povolovat, až mi v tlamě znehybněl. Od jednoho pokoj. Z nějakého opeřence až takové výčitky mít nebudu. Na pomoc mu ale přispěchal had s ocelotem, kteří mě našli s jejich přítelem v tlamě. Ojoj, pomyslela jsem si a pustila ptáka k zemi. Kočka byla překvapena, vyděšena dokonce, ale had na nic nečekal. Vrhl se po mě a těsně minul mou nohu. Já bez přemýšlení hadovi přišlápla hlavu k zemi a pozorovala, jestli má něco lepšího v rukávu. Pak ho lapla do tlamy a odhodila ho o něco dál. Z ohně jsem vytvořila hranici mezi mnou a mými nepřáteli a začala od nich utíkat. Doufala jsem, že je buď oheň zastraší, nebo minimálně zpomalí. Teď už jsem však neměla čas se o požár starat. Musela jsem doufat, aby buď oheň uhasil déšť, nebo jednoduše přestal hořet a šířit se dál.
Když jsem myslela, že jsem v dostatečné dáli, zastavila jsem se a schovala za nějakou velkou hromadu šutrů. Co si jen počnu? Oheň na ně už neplatí a brzy budou tu. Za chvilinku bude po mě. Mysli! Mysli! A jak jsem tak myslela, mé tělo se začalo zvětšovat. Cítila jsem, jak se mění. Když jsem přestala růst, podívala jsem se na své nohy a tělo. Vždyť já mám kopyta! A ocas! To je ze mě kůň? Ale proč? Tohle byla má příležitost, může mi to sloužit jako kamufláž. Opatrně jsem vyšla ze svého úkrytu a do pár minut tu byli i had a ocelot. Pohledem o mne ani nezavadili, asi mne brali jako jednoho z nich. Šli jen po krvežíznivé béžové vlčici. Musím se jich zbavit, jinak to nepůjde. Zdálo se, že i v této podobě stále ovládám magie. Zaměřila jsem se na hada a vystřelila po něm ohnivý šíp, který se mu zabodl do uzoučkého těla a prošel skrz něj, až úplně zmizel do země. Had se ani nepohnul, musel být tedy mrtvý. Teď už ocelot věděl, že jsem se přeměnila na koně. Pokusila jsem se opět utéct, ale kočka mě opravdu ošklivě sekla přes zadní nohu. V ten moment mě veškeré soustředění přešlo a já byla zase ve staré podobě. Ocelot mi byl v patách a to, že mi uštědřil takové zranění, mu dozajista dodalo odhodlání jeho práci dokončit. Na místě jsem se otočila, šelmu zaskočila a vrhla po ní ohnivou kouli. A druhou, třetí, čtvrtou. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi energie ubere takové zacházení s ohněm. Ale rána mě bolela a nic jiného mi nezbývalo, jestli chci dál žít. Nebo ne? I mužíka jsme museli porazit. Stálo mě to jednu hlavičku, ale to se kočce nepodaří. Zkoušela koulím uhýbat, ale jedna ji neminula. Ošklivě se popálila, ale opět se ze země zvedla a odhodlaně se mi postavila. „Nechtěla jsem tobě nebo tvým přátelům ublížit,“ řekla jsem jí, ale bylo mi jasné, že mi nerozumí. „Nezbývá mi ale nic jiného. Ty mě chceš zabít. A někde jsou mí přátelé. Sama se snažíš pomstit a zachránit ty své. Nejsme ničím jiní. Nechci, abys to brala osobně. Dělám to jen pro své přátele,“ dořekla jsem jí. Asi jsem to potřebovala dostat ze srdce. Nebo mít pocit, že dělám správnou věc. Neměla jsem v úmyslu komukoliv ublížit. Skočila jsem po ní a dobrých pár minut jsme se rvaly. Jednou jsem měla výhodu já a vyhrávala, podruhé ona. Výhercem mohl být pouze jeden. Nakonec jsem se z nehybného těla zvedla já a oddychovala. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Když jsem se podívala na svou ránu na noze, nevypadala už tak strašně. To asi jen strach ji udělal v mých očích tak děsivou. Jistě, krvácela, ale i ostnaté kořeny z ježkovy díry mi udělali větší škodu. Teď tu nebyla bohužel Darkie, která by nás všechny vyléčila. Podívala jsem se opět na ocelota. „Je mi to líto,“ řekla jsem. Až teď na mě opravdu dolehlo, co jsem udělala. Musela jsem se ale postarat o ten požár, co jsem způsobila. Nemůžu vyvést víc škod, než je nutné. Rozběhla jsem se k místu, kde jsem udělala hranici, ale po ní ani památky. Museli se o oheň postarat ocelot a had.
Musím najít ostatní, určitě někde jsou a potřebují pomoc. „Kde jste kdo! Darkie, Allairé, Awaraku!“ volala jsem s nadějí, že se někdo ozve. A především, že jsou všichni v pořádku. Neodpustila bych si, kdyby se jim něco stalo.

// Vygenerovala jsem si dvě random zvířata, aby to bylo zajímavější. Původně jsem měla bojovat s velrybou, ale tu jsem bohužel musela vyškrtnout :D I když, bylo by to zajímavé
K magii jsem použila Taillinu Equinus, aby to sice k něčemu bylo, ale nijak zvlášť to Maple nepomohlo, co se souboje týče :D

Když jsem rozespale otevřela oči, nemohla jsem se rozvzpomenout, co tu dělám. Kde že to vlastně jsem, jak jsem se sem v prvé řadě dostala a proč tu není nikdo, až na mě? Kolem dokola nebylo nic, všude jen prázdno a oslnivá záře, která bila do očí a nutila mne je přivírat. Klidně jsem se postavila a pokusila se aspoň nasát nějaký ten pach, abych zjistila alespoň něco málo, stačil by jen náznak. Kdepak, vzduch nenesl žádnou vůni, ani tu mou. Krokem jsem popošla, ale ani má chůze nešla slyšet. „Kde to jsem?“ položila jsem si otázku nahlas, ale můj hlas byl jediným zvukem široko daleko. Když jsem však mrkla, ucítila jsem šílenou bolest hlavy, mé nohy se rozklepaly, žaludek se mi zhoupl a já asi omdlela. Konečně jsem se opět probrala a zjistila jsem, že jsem se ocitla na nějaké louce. Květy kam se podívám, stromy až k nebesům a tráva tak zelená, že působila pohádkově. Keřík nádherných borůvek neunikl mé pozornosti, ale když jsem bobuli okusila, žádná chuť. Kdy svět přestal mít vůně, zvuky a chutě? Kam půjdu, jelikož tady přeci nemohu zůstat navždy. Když tu jsem si vzpomněla, já vlastně spala! Koneckonců tohle musí být přeci hodně divný a nepříjemný sen, že ano? K zemi jsem se sklonila, ulehla a brzy opět usnula.

//První pokus, příště to bude určitě lepší :D

Setkání s kamarádkou bylo úžasné,
i druhá známá tvář se zjevila,
Darkie uklidňuje, že to není stále,
snad ji tato novina uklidnila.

Tu náhle se otevřela věžní brána,
Darkie vydala se první, zbytek za ní,
tmou jsem byla obklopována.
Ejhle, truhla! Co je asi v ní?

Poklad se zdál Darkie na dosah,
tu zjevil se tu divný mužík,
hlava velká, ruce po podlaze táhl za ním,
troufl by si na něj jen sebevrah.

Mužík hrozí soubojem,
ale já bych radši ven!
Ať se toho ujmou velcí,
vlčata jsou malá, přeci.

Když kamarádka skřeta uvěznila,
co já bych jí nepomohla.
Tesáky jsem vycenila,
možná síly přecenila.

Odhodlaně přistoupím,
využijí silných stránek,
mužíčka teď překvapím,
ale jako ohnivá koule.

Skřítek čekající strategii,
válí se teď na zemi,
podcenil představivost vlčat,
už si nepomůže ani kouzlami.

Popáleninám se nevyhnul,
kůže ho bolí,
na zem mě ze sebe strhnul,
kdo ho ale opravdu skolí?

Já utekla se rychle schovat,
problémům čelit neumím,
no někdy se musí chybovat,
tomu i já rozumím.

// Asi ze mě nic lepšího po ránu nevylezlo, pardon :D

<< Křovinatý svah (// Maple je vlče, jako Darkie c: )

Věž se mi stále víc přibližovala. Byla obrovitá, sahala snad málem až k oblakům a nahoře se něco lesklo. Něco skleněného tam házelo prasátka a lesklo se tam něco zlatého. To bude poklad! nadšeně jsem povyskočila a vrtěla ocáskem jak s vrtulkou. Proto tu ale nejsem, musela jsem si připomenout. Přece jsem tu na záchranu. Pokusila jsem se rozběhnout k věži, u které někdo stál. Byla tam menší skupinka, ale z dáli jsem opravdu nikoho nepoznala. Hlava mě ale táhla k zemi jako kovadlina a nožky se mi při rychlejším tempu, než byla chůze, motaly jako pomatené veverce. Přepadla jsem na čumák a zahleděla se zoufale k vlkům. Ach jo, zanaříkala jsem. Nevzdávala jsem se však, chce to přece jen trochu tréningu. A přeci jen to šlo. Ještě dvakrát jsem málem zase přepadla, ale na poslední chvíli jsem to ustála.
Z blízka už jsem rozeznala tři dospělé vlky a nějaký černý flek. To bude ona! Doběhla jsem tam a radostně do ní drcla. „Tady jsi! Hledala jsem tě, víš?“ optala jsem se a usmívala se od ucha k uchu. Úplně mi vypadlo, že tu vlastně není sama. A že tu je taky věž. Všechny jsem si zvědavě prohlédla. Chvíli jsem nevěděla co dělat, pak jsem se ale rychle představila. „Ahoj, já jsem Maple,“ představila jsem se a stále držela svůj úsměv. „Kdo jste vy?“ zeptala jsem se. "Hele, ty vypadáš skoro jako já!" zajásala jsem, když jsem si všimla kožichu vlčice.„A co tu dělá ta věž? Vyrostla tu ze země, že jo? Předtím tu nebyla, já to viděla. Prostě se tu objevila. Co v ní je?“ vyhrkla jsem slátaninu svých myšlenek a doufala, že mi někdo dokáže na vše odpovědět. Byla jsem zvědavá. A taky jsem si chtěla prohlédnout vše, co se tam leskne. Třeba tam budou Noktovy hodinky!

<< Středozemní pláň

Darkie letěla opravdu daleko. Nebo jsem ji ztratila? Přeletěla jsem ještě přes nějakou louku, řeku a těsně nad ní jsem zaslechla ránu. Automaticky jsem zpomalila a začala hledat očima to, co to způsobilo. Znělo to jako padající strom. Ale kdyby jich spadlo zaráz třeba deset. Až po chvíli jsem zaregistrovala věž, která se tu zničehonic zjevila. A byla směrem, kudy Darkie zmizela. Musí být určitě tam! A není to daleko. Tohle už zvládnu pěšky. Už žádné další cestování. Soustředěně jsem se pokusila přistát co nejvíc hladce. Napodruhé už to šlo lépe. Teď už jen prolézt tímto křovím a budu tam.

Stepní pláň >>

<< Mýtina

Podivný prášek mě nesl dál a dál, začínala jsem mít dokonce radost, že mi to docela jde. Přeletěla jsem přes les, nějakou louku a blížila se k řece. "Voda," vypískla jsem nadšeně. Dlouho jsem neviděla nějaké jezero nebo řeku. Ale z takové výšky? Pokusila jsem se sletět o něco níž, abych si ji prohlédla i z blízka. To se mi už moc nedařilo. Začala jsem téměř padat a jak jsem panikařila, začalo to se mnou točit. Maple, klid! přemlouvala jsem se, ale strach o život se mnou cloumal daleko víc. Až teprve těsně u země to se mnou cuklo a zastavilo. Konečně jsem si s úlevou oddechla. Tak jo, teď už jen těsně nad zemí, pomyslela jsem si a pokračovala rychle směrem, kde má černobílá kamarádka zmizela.

Křovinatý svah >>

Začalo se toho tolik dít, že jsem úplně nestíhala vnímat. Nokt byl pryč a já se marně snažila vymyslet způsob, kterým mu ze zrcadlového portálu pomoci. Pár vlčat mi i věnovalo pozornost. "Netuším," přiznala jsem Hnědé a stáhla ouška.
Hned na to začal pršet borůvkový sníh (zmrzlina), nebo co to vlastně bylo. To samozřejmě přitáhlo pozornost vlčat, která začala ochutnávat a pištět. Já jen stála u zrcadla a párkrát do něj ještě dloubla packou. Třeba se něco změnilo. Bohužel ale nic. Od zrcadla jsem couvla o pár kroků, abych si zrcadlo mohla pořádně prohlédnout. Když v tom se z něj znovu vynořil. "Tady jsi!" vykřikla jsem radostně. Zkoumavě jsem ho projela od oušek k ocásku, zda se mu něco nestalo. Byl živ a zdráv, dokonce si donesl poklad.
To už se sem ale opět nahnali všichni, i s tou podivnou vydrou. Tu něco asi osvítilo, protože se zhrozila, začala si s něčím hrát, ale nic se nedělo. Asi to nefungovalo. Pak začala každému něco kapat do kožichu, něco hodně lesklého. Co to mělo být? Jedno vlče se najednou zvedlo ze země, poletovalo ve vzduchu a pak ze vteřiny na vteřinu uletělo pryč. A nevypadalo to úplně úmyslně, spíš jako únos. Překvapeně jsem se za Darkii dívala. V tu mi vydra kapla za krk prášek, já se bez přemýšlení pokusila si tu věc tlapkou sundat. To dobrý nápad nebyl. Začaly mě lechtat a i já se začala nedobrovolně zvedat. Ale ne, pomyslela jsem si a zoufale se ohlédla po ostatních. V tom mě to napadlo. Takhle mužů Darkii pomoci. Zkusila jsem se sama od sebe ve vzduchu hýbat, lehké to ale nebylo. Po chvíli jsem tomu však přišla trochu na kloub a pokusila se vydat vzdušnou čarou za ní. ovšem trochu normálnější rychlostí.

Středozemní pláň(letecky) >>

// Pokud počkáte ještě do večera, tak bych taky doběhla. Ráda bych si pořádně zahrála :)

// V tomto souhlasím s Wolfi. Budeš nám opravdu chybět, i když jsem neměla tu příležitost tě pořádně poznat. Stejně tak ti moc přeji jen to nejlepší v životě. Naprosto tvé rozhodnutí respektuji, ale kdyby ses jednoho dne rozhodla, že ti to začíná chybět a chtěla se k tomu vrátit, my tu na tebe budem čekat :) Opravdu moc si cením té upřímnosti a posledního rozloučení, tohle rozhodnutí muselo být po takových letech opravdu těžké. Patří ti velké dík za to, co jste pro tuto smečku s Morfí udělaly :)

// Doufám, když jsem se odhodlala učit průběžně :D I když informace, že z ročníku nademnou odmaturovala jen půlka, není úplně uklidňující :D

// Taky moc děkuju za super a originální akci, budu se těšit na další

// Děkuji V tomhle tě naprosto chápu, já taky panikařila několik let dopředu :D Nechápu jedince, kteří na to celou dobu kašlou a učí je jen těsně před :D

// Co se týče aktivity, čeká mě maturitní ročník. Nemyslím si ale, že bych si nenašla čas aspoň na jeden příspěvek denně. Ale kdo ví, jak to se mnou bude vypadat ke konci školního roku :D