Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mýtina

Podivný prášek mě nesl dál a dál, začínala jsem mít dokonce radost, že mi to docela jde. Přeletěla jsem přes les, nějakou louku a blížila se k řece. "Voda," vypískla jsem nadšeně. Dlouho jsem neviděla nějaké jezero nebo řeku. Ale z takové výšky? Pokusila jsem se sletět o něco níž, abych si ji prohlédla i z blízka. To se mi už moc nedařilo. Začala jsem téměř padat a jak jsem panikařila, začalo to se mnou točit. Maple, klid! přemlouvala jsem se, ale strach o život se mnou cloumal daleko víc. Až teprve těsně u země to se mnou cuklo a zastavilo. Konečně jsem si s úlevou oddechla. Tak jo, teď už jen těsně nad zemí, pomyslela jsem si a pokračovala rychle směrem, kde má černobílá kamarádka zmizela.

Křovinatý svah >>

Začalo se toho tolik dít, že jsem úplně nestíhala vnímat. Nokt byl pryč a já se marně snažila vymyslet způsob, kterým mu ze zrcadlového portálu pomoci. Pár vlčat mi i věnovalo pozornost. "Netuším," přiznala jsem Hnědé a stáhla ouška.
Hned na to začal pršet borůvkový sníh (zmrzlina), nebo co to vlastně bylo. To samozřejmě přitáhlo pozornost vlčat, která začala ochutnávat a pištět. Já jen stála u zrcadla a párkrát do něj ještě dloubla packou. Třeba se něco změnilo. Bohužel ale nic. Od zrcadla jsem couvla o pár kroků, abych si zrcadlo mohla pořádně prohlédnout. Když v tom se z něj znovu vynořil. "Tady jsi!" vykřikla jsem radostně. Zkoumavě jsem ho projela od oušek k ocásku, zda se mu něco nestalo. Byl živ a zdráv, dokonce si donesl poklad.
To už se sem ale opět nahnali všichni, i s tou podivnou vydrou. Tu něco asi osvítilo, protože se zhrozila, začala si s něčím hrát, ale nic se nedělo. Asi to nefungovalo. Pak začala každému něco kapat do kožichu, něco hodně lesklého. Co to mělo být? Jedno vlče se najednou zvedlo ze země, poletovalo ve vzduchu a pak ze vteřiny na vteřinu uletělo pryč. A nevypadalo to úplně úmyslně, spíš jako únos. Překvapeně jsem se za Darkii dívala. V tu mi vydra kapla za krk prášek, já se bez přemýšlení pokusila si tu věc tlapkou sundat. To dobrý nápad nebyl. Začaly mě lechtat a i já se začala nedobrovolně zvedat. Ale ne, pomyslela jsem si a zoufale se ohlédla po ostatních. V tom mě to napadlo. Takhle mužů Darkii pomoci. Zkusila jsem se sama od sebe ve vzduchu hýbat, lehké to ale nebylo. Po chvíli jsem tomu však přišla trochu na kloub a pokusila se vydat vzdušnou čarou za ní. ovšem trochu normálnější rychlostí.

Středozemní pláň(letecky) >>

// Pokud počkáte ještě do večera, tak bych taky doběhla. Ráda bych si pořádně zahrála :)

// V tomto souhlasím s Wolfi. Budeš nám opravdu chybět, i když jsem neměla tu příležitost tě pořádně poznat. Stejně tak ti moc přeji jen to nejlepší v životě. Naprosto tvé rozhodnutí respektuji, ale kdyby ses jednoho dne rozhodla, že ti to začíná chybět a chtěla se k tomu vrátit, my tu na tebe budem čekat :) Opravdu moc si cením té upřímnosti a posledního rozloučení, tohle rozhodnutí muselo být po takových letech opravdu těžké. Patří ti velké dík za to, co jste pro tuto smečku s Morfí udělaly :)

// Doufám, když jsem se odhodlala učit průběžně :D I když informace, že z ročníku nademnou odmaturovala jen půlka, není úplně uklidňující :D

// Taky moc děkuju za super a originální akci, budu se těšit na další

// Děkuji V tomhle tě naprosto chápu, já taky panikařila několik let dopředu :D Nechápu jedince, kteří na to celou dobu kašlou a učí je jen těsně před :D

// Co se týče aktivity, čeká mě maturitní ročník. Nemyslím si ale, že bych si nenašla čas aspoň na jeden příspěvek denně. Ale kdo ví, jak to se mnou bude vypadat ke konci školního roku :D

Obloha hrála všemi barvami duhy, až to bylo na očka malého vlčete trochu moc. Přesto je však nemohla odtrhnout. Všichni momentálně věnovali pozornost jen tomu. „Jo, je to krásné. Nejkrásnější,“ odpověděla Maple s úžasem na otázku Wolfy a stále hypnotizovala tu kouzelnou věc.
Jakmile ale začaly padat borůvky, všichni je začali pojídat. Někdo je jen ochutnal, zda jsou to opravdu ony, jiní se jimi ládovali jak smyslů zbavení. Tomu Maple třeba úplně nerozuměla. Borůvky neměla vůbec v lásce, raději měla maso, které jí vždy nosili maminka s tátou. Wolfganie se útoku borůvek snažila marně utéci, zatímco Maple s borůvkami hrát fotbal. Nebo něco tomu podobnému. Jakmile uslyšela křik, otočila pohled k ostatním a uviděla, jak se Šedivý vrhl proti zrcadlu. Jedno vlče mu sice běželo naproti, ale nestihla ho zastavit. Šedivý se propadl do odrazu a zmizel. Maple vyděšeně zírala. Nokte! vyjekla v duchu. Ale říkal jí jméno ten šedivý? Určitě ne. Tedy Maple si to určitě nepamatovala. Že by to bylo tím zrcadlem? Ohlédla se na vydru, jako by za to mohla. Začínala něco tušit, ale nedokázala své pocity vysvětlit. Nebo si to pospojovat a dát dohromady. Důležitější bylo to, že už jich je o jednoho míň. Okamžitě se vrhla k zrcadlu a zkusila na něj položit jemně tlapku. Nic. Zrcadlo se zavřelo. Musíme ho odtud přeci dostat, řekla si odhodlaně. „Hej!“ zavolala na ostatní, aby získala jejich pozornost. Musela se ale překonávat, aby se jí nezlomil hlas a nedala znát strach. „Šedivý zmizel do toho zrcadla, musíme mu pomoci. Prosím…“ pokoušela se co nejhlasitěji co mohla, ke konci věty ale už téměř šeptala. Neznala ho. Do teď ani netušila, jak se jmenuje. Ale může mu tam hrozit nebezpečí. A nedovolí, aby se někomu něco stalo. Cítila ke všem pouto. A velmi silné.

//snad jsem se tedy trefila do pořadí a na někoho nezapomněla

// blbě jsem to v tom případě pochopila, pardon :D

// odepíšu až zítra ráno :)

Samozřejmě, že se všechna ostatní vlčata opět nahrnula k nové a zajímavé věci. Tedy až na černou vlčici se zvláštním vzorem. Maple to stále pokoušela zkoumat, zatímco Wolfi jí pomáhala s obranou jejich pokladu. Na dav malých objevitelů ale nestačily ani jedna, proto Maple trochu otráveně zavrčela a poodstoupila od zrcadla. Šedivý začal vykládat o něčem opravdu důležitým, co musíme udělat, Puntíkované se to zase vůbec nezdálo a Ouško to zase začalo zvědavě očuchávat. Maple tam jen postávala a sledovala, jak ostatní na zrcadlo reagují.
Když pak ale opět vrátila pohled k zrcadlu, začal se jeho odraz vlnit. Různě se stáčel a otáčel, až se tam zjevil ten šedivý vlk, kterého tu potkala. Trochu se zamračila, protože tomu přestala rozumět úplně. Viděla ho nejprve jako malého vlčka, jak se ale obraz začal měnit, vlček se zvětšoval a rostl až do dospělé podoby. Sem tam viděla nějaké ty jeho vzpomínky, zážitky, až nakonec viděla jeho stáří. Pak se ale zrcadlo znovu zavlnilo a obraz Šedivého zmizel. Nevěřícně na zrcadlo ještě koukala, tlamička dokořán a pak se ohlédla po Šedivém. Než ale stačila cokoliv říct, začalo se dít zase něco podivného.
Z oblohy zmizela šedivá barva a objevila se duha. Přes celé nebe. Zdálo se, že začalo pršet. Na déšť to byly ale pěkně velké kapky. A celkem dost tmavé. Co to je…? podivila se a pokusila se zaostřit. Když v tom ji jedna kapka cvrnkla do nosu. A musela uznat, že nebyla lehká, jako kapka vody. Při pohledu na zemi našla ale jen borůvku. Najednou vše začalo dávat smysl. Docela. Pršely z nebe borůvky. „Hele, prší borůvky!“ vykřikla směrem k ostatním a začala se smát. Bylo to jako nějaký sen.

// Takže Nate hrát nebude? :c

// Je, všichni ostatní už post hodili. Já si myslím, že jen nestíhá :/

Výborně! Teď už měla Maple novou kamarádku – Wolfi. Náramně se bavila jejich hrou. Běh ale nebyl tak snadný, jako se zdál. Nohy kraťoučké a hlava velká a těžká. Za chvíli už přestávala moci, proto z trysku nakonec přešla do chůze. Až teprve teď když divoška zastavila a chvíli nedělala neplechu, si uvědomila, že tu je vlastně i někdo další. Bylo to podivné dlouhé zvíře, které létalo sem a tam. Něco mezi ptákem a vydrou. Ale ta to být nemohla, mělo to křídla. Ať to bylo, co to bylo, jako kousací hračka by to stačilo. Přišel sem i jiný dospělý vlk, ale tomu Maple nevěnovala pozornost. Zaujal ji vydro-něco. Jak tak s ostatními dováděla, spadly jí hodinky. Maple se zablýsklo v očkách, mrkla na Wolfi a rozběhla se ukořistit si tu zářivou věc pro sebe. Strhla se rvačka, z hodinek se stal trhací kalendář, a dokonce jedna část skončila Puntíkované v břiše. No skvělý, teď je po věcičce, pomyslela si mrzutě.
Otočila se na místě a odcházela od skupiny trucovat někam jinam. V dáli se jí zdálo, že se tam blyští něco jiného. Tohle bude jenom moje, pomyslela si. Pak se ale otočila zpět k davu, lehce zatahala Wolfi za ocásek a kývla směrem ke křoví. Rozhodla se, že se o to podělí se svou nejlepší kamarádkou. Pak se vyplížila za tou věcí. Když se dostala opravdu blízko a konečně si to pořádně prohlédla, zjistila, že tam je její odraz. Úplně jako ve vodě! Jen se tedy nehýbal jako voda. Začala to čenichat, zkusila do toho i kousnout, jednoduše to zkoumala jak jen to šlo. Neměla ponětí, co to bylo. Ale teď to bylo jen jejich.