Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// sassy Awarak, ten se mi líbí :D pokusím se ještě dnes odepsat, tak tý drzý potvoře pak dej co proto :D

Brzy po mě začali přicházet i ostatní, nejdříve hnědá vlčice, pak Darkie a nakonec jsme se vrátili všichni. Snad. Přestávala jsem mít pojem o tom, kdo že nám to chybí. V každém případě jsem doufala, že jsou živí a zdraví. Darkie mě přivítala s neskutečným nadšením. Jen co jsem ji uviděla, začala jsem ocáskem vesele mávat. „Taky tě strašně ráda vidím! Jednou jsem zahučela do lávy, ale naštěstí jsem živá a zdravá. Co ty? Nestalo se ti nic?“ zajímala jsem se upřímně o to, zda je má kamarádka opravdu celá. Osud se s námi opravdu nepáral, celkem jsem se bála, co dalšího má pro nás přichystané. I já se nakonec přesunula pohledem k mladé vlčici, která se představila jako Matali. „Ráda tě poznávám, já jsem Maple,“ usmívala jsem se na novou známou, jako by se nic z toho tady nedělo. Vše najednou bylo poměrně uvolněné a já se modlila, aby to tak i zůstalo. „Ahoj Awaraku!“ zavolala jsem za vlkem, který se blížil. Když se ale představil, nevěděla jsem, zda mluví zdvořile k nové vlčici, nebo to bylo mířeno i na mě. Je to Awarak, že jo? Nebo si ho s někým pletu?
Najednou se ale ze země zvedly obrovité dřevěné kolíky, které nás opět uzavřeli. Vyděšeně jsem stáhla ocas. Ozval se divný hlas, který nám oznámil, že jsme v aréně a bude se bojovat. Zůstane jen jeden? opakovala jsem si překvapeně v hlavě. To přece nejde, jsou to mí přátelé. Na to mi ale mužík odpověděl, že pokud bojovat nechceme, máme smůlu. Snesl se z nebe prášek, který na všechny dopadl a z mých přátel se staly příšery.
Jeden po druhém po sobě šli. Hřívatý a Matali už si šli do kožichu, zatímco já pohledem zavadila o Awaraka, který vypadal, že si mě dá k večeři. Darkie mu to ovšem nedopřála a začal souboj. Přihlížela jsem všemu, takže jsem mezitím pochopila, o co tu jde. Vlci probíhali různými obrazci a získávali tak magické schopnosti. Čím dýl jsem čekala, tím víc mne zaslepovala neuvěřitelná touha někomu hodně ublížit. Už jsem si představovala, jak někomu vezmu život. Ta spousta krve. Spokojeně jsem si olízla čumák a čekala na svou chvíli. Když ale začal Awarak mou kamarádku tahat po zemi jako trofej, měla jsem toho až až. Tak ty jsi jasný, chlapečku. Jen počkej až ti zpřelámu končetiny já, pomyslela jsem si a nepozorovaně jsem se přiblížila k symbolům. Bez myšlenkovitě jsem proběhla jedním, zjistila, že se jedná o vzduch a spokojeně se ušklíbla. Tak uvidíme, co s tím zvládnu. Tu mě něco trefilo. Otočila jsem se a všimla si, že to ten velký hlupák si na mě dovoluje. Házel po mě kamínky. Hrozivě jsem zavrčela a když jsem si všimla pohřbené Darkie, veškeré emoce se zhmotnily. Vytvořila jsem obstojné tornádo, které se ihned vydalo po vlkovi. Jakmile jsem ale proběhla jiným obrazcem, zmizelo a vlk padl k zemi. Z hodně velké výšky. Nyní jsem měla magii země. Ze země vyrostla rostlina s mnoho ostny, které Awaraka uvěznili. Jestli se ke mně chtěl dostat, musí se skrz hradby ostnů dostat. Spokojeně jsem se posadila a sledovala, jak si bude počínat. Chtěla jsem mu dát chvíli času, než si ho vychutnám pořádně. "Líbí se ti tam, nebo co?" dráždila jsem vlka.

// Počkám, až si to s Awarakem vyřídíte :D Ať se chudák nerve se dvěma naráz :D

Jakmile se má ohavná část vypařila ve vzduchu, byla jsem přemístěna do podivné místnosti. Netrvalo dlouho a brzy se tu objevili i ostatní. Tedy až na Aseti a Allairé, které jsem naposledy zahlédla. Jelikož jsem byla v místnosti jako první, měla jsem nejvíc času zjistit, kde že to zase jsem. Stála jsem na konci místnosti, která se táhla pěkně daleko. Po stranách byly velmi vysoké stěny a konečně tu svítilo slunce a dalo se tu nadechnout. Spokojeně jsem se usmála na sluníčko.
Jakmile jsem se ale odhodlala se vydat, narazila jsem na nějaké levitující desky ve vzduchu. Jistě, mohla bych je podlézt a nesrát se s přeskakováním, ale pod bloky nebyla pevná půda. Rozhodně se desky zdály tou lepší cestou. Tak fajn, přikrčila jsem se, připravila se ke skoku a udělala velký skok až na první z kamenných ploch. Měla jsem štěstí, že se nijak nekývaly, nebo netočily. Nijak zvláštní problém jsem s překonáním dalších desek neměla, proto jsem brzy byla na konci. Jakmile jsem doskočila na pevnou zem, spatřila jsem podivnou krabici s otazníkem, která se taktéž vznášela. Pokusila jsem se ji zapálit plameny, ale ať jsem se soustředila sebevíc, nic. Ani jiskra. Docela mě to naštvalo, proto jsem se vztekle rozběhla a hlavou do krabice udeřila. Ta zmizela, všude se rozletěly konfety ve tvaru otazníků a zahrála podivná melodie. Sice mě z úderu trošku bolela hlava, je možné, že budu mít i bouli, ale jestli mi to ke konci zachrání krk, určitě se to vyplatilo.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat dál. O kus dál se nacházela lávka. Opatrně jsem přistoupila k okraji a nahlédla dolů. Když jsem ale zahlédla na ostrých hrotech zapíchnutou nějakou hlavu, automaticky jsem udělala ze tři kroky zpět. Lávka se nejevila zrovna stabilně, vlastně bych si na ni v normálním případě rozhodně netroufnula. Ale co, není tak dlouhá, takže když budu opatrně našlapovat a hledat správná prkna, určitě se nic nestane. Má opatrnost se vyplatila, protože jsem po pomalém našlapování docílila pevné země. Začínala jsem si pomalu uvědomovat, jak moc jsem vděčná za bezpečnou zemi. Teď jsem si musela ale pospíšit, přiběhla jsem k veliké houbě, prolezla skrz ni nahoru po schodech, přes lávku zase opatrně na strom a ladně sklouzla skluzavku. To byla asi ta nejzábavnější věc, která mě tady potká. Vzpomněla jsem si při tom na sjezd na kmeni, který jsem s Wolfi zažila.
Když jsem ale proběhla kolem vlajky, ta se zatočila a začala zase hrát melodie. Celé to tu bylo divné. Nechápala jsem nic, co se tu děje. Prostě jsem šla s proudem.
Jako další byly dvě houpačky. Jistě, zdá se to být opravdu neškodné. To by pod tím nesměla být vroucí láva. Zkusila jsem taktiku – když nad tím moc přemýšlet nebudeš a proběhneš to, určitě to dopade dobře. Nedopadlo. Vyběhla jsem po jedné nahoru a když jsem chtěla skočit, začala se naklánět na druhou stranu a já začala padat do lávy. Zdálo se, že je se mnou konec. Nadobro. Pak mi ale zablikalo před očima a já stála opět u vlajky. Jo tak proto tu je! zaradovala jsem se. Teď už ale opatrněji. Jakmile jsem si uvědomila, že zemřít nemůžu, stalo se to celé hrou s taktikou, nikoliv o přežití. Na podruhé už se mi to podařilo a já stála před želé drakem, který chrlil něco, co jsem neměla v úmyslu okusit. Nenápadně jsem se k němu připlížila a šťouchla do něj tlapkou. Zavlnilo se mu břicho, trochu se zapotácel a dál si všímal svého chrlení. Couvla jsem trochu, rozběhla se a vší silou do něj šťouchla. Drak se převalil na záda a chrlil oheň tam, kde mi to už neublíží. Já následně začala zuby drápy usilovat o cestu na druhou stranu. Pomáhala jsem si vším, co šlo. Za chvíli v něm byl tunel skrz na skrz, kterým jsem se opatrně protáhla.
Jako další byly hroty, které se střídaly. Stála jsem a počítala, v jakých intervalech se zvedají. „1,2,3,4,5,“ a hroty vyjely. Pět vteřin jim trvalo, než se vrátili na původní pozici. Začala jsem tedy znovu počítat a pokaždé, když se hroty pohnuly, já vyběhla a těsně za jedním se zastavila. Takhle jsem překonala všechny tři a doběhla do konce.

// Trochu mi to připomíná Drtivou pořážku :D Kolo super, trochu odpočinkovější :)

//Určitě se budu chtít fotosoutěže zúčastnit :)

//Asi se na to taky vykašlu, úplně se mi to nedaří :DD

// Mě to osobně hrozně baví. Samozřejmě, že i ostatní osudovky mají něco do sebe, ale tohle je úplně na jiný styl. Podle mě je nejlepší to, jak rychle se jede. Zdržuješ? Život dolů. Každý jsme se přihlásili pod pravidlem, že dokážeme brzo odepsat a mělo by se to nějak respektovat. Pak to dopadá tak, že se zaseknou lidi u akce, co by byla na týden, klidně měsíc... Samozřejmě, že ne vždy výjde čas, ale když se dá dopředu nějak vědět, tak určitě nemá nikdo problém den nebo dva počkat. :) Za mě úplně skvělý, vůbec nehledím na životy nebo odměny, ale spíš si užívám hru a opravdu nad tím přemýšlím. A je skvělý číst i ostatní příspěvky a vidět ty různé nápady, taktiky a uvažování :) Určitě bych si dala ještě pár kol, ale ukončila bych to v nejlepším, ať se to zase časem neomrzí :) Ať jsi kdo jsi, tajný Osude, obdiv za takový nápad :D

Nikdo na mé volání neodpovídal, jak se dalo čekat. Jediné, co se tu objevilo, byla nějaká víla. Tahle víla byla ale od jiných víl opravdu odlišná, nezářila radostí a štěstím, ale pravým opakem. Měla nesmírnou radost s tím, jak jsem si počala. „Asi máš pravdu,“ řekla jsem po chvíli. Nebyla jsem si avšak svými pocity jista. Byla jsem ráda, že víla moji strategii a boj ocenila. Já sama jsem byla ráda, že jsem byla schopna se za sebe postavit. Ale stále mě hlodalo něco v nitru, co mi říkalo, že to šlo i jinak. Ne násilně. Že smrt není vždy konec, pokud nenastal ten správný čas. Ale nedávala jsem na sobě nic znát. Víla hadovi strhla kámen z hlavy a hodila ho po mne, ten pak zmizel a připsal se mi před očima na pomyslném displayi. Celé to byla nějaká divná hra a mě se to už od začátku nezdálo.
Na chvíli jsem se opět shledala s ostatními. Bylo to ale tak na krátce, že jsem stihla jen zaregistrovat, že jako jediná chybí Darkie. Ale ne, pomyslela jsem si a začínala se o ni opravdu bát. Co když se jí něco stalo? Víla nás chytla opravdu hrubě za ouško a přenesla nás do nějaké velmi divné země. Jestli byl vzduch v džungli špatný, tento byl opravdu nesnesitelný. Nesl se jím pach shnilotiny. Při prvním nádechu jsem se neubránila a začala jsem se nadavovat. Hned to však zase přešlo a přestávalo to být tak příšerné. Nebo spíš míň k pozvracení. Všude kolem ale byla pustina, jen písek, seschlé rostliny a tma. Nebo spíš šero, ale slunce nebylo nikde k pohledání. Jakoby si řeklo, že tady rozhodně svítit nebude.
To musí být peklo, že ano? zanaříkala jsem v duchu a nervózně se rozhlížela kolem dokola. Zbytek vlků už byl zase pryč. Společnost mi ale přišla dělat vlčice, kterou jsem doposud viděla pouze v odrazu vody. Začala mi vyprávět o tom, jak ďábel vytvořil zrcadlo. Nikdy jsem nic podobného neslyšela, pozorně jsem proto poslouchala. Nevěděla jsem pořádně, co jí na to povědět. Chvíli jsem si to skládala v hlavě, ale brzy vlčice ztratila zájem. Posadila se ke mně nezaujatě zády a začala si čistit kožich. Přišlo mi to opravdu trapné. Proč mi to vlčice vyprávěla, když nechce vědět mou odpověď. „Tak se konečně potkáváme, ve fyzické formě tedy. Nikdy jsi mi nedala pořádně možnost se projevit,“ prohodila otráveně, aniž by se na mě obtěžovala podívat. Když si ale všimla, že jsem dočista beze slov, pohlédla na mě s podivným úšklebkem. „Tak co?“ začala nejprve a škodolibý úsměv se jí protáhl, až ukazovala zuby. „Jaké to bylo, zabít ty nebohé tvory ve věži. Tomu říkám bezcitnost.“ Nevěřila jsem tomu, co mi říká. „Já je ale nezabila, protože jsem chtěla. Já neměla na výběr,“ hájila jsem se a táhla uši k hlavě. Nepoznávala jsem se. Tohle já určitě nebyla. Má kopie se začala smát. „Jsi si tím jistá? Byla jsi jediná, která ty zvířata zabila,“ řekla s tónem, jako by se mi chtěla posmívat. „Přestaň ze sebe dělat tu sladkou přátelskou Maple. Zahoď konečně tu masku. Víš dobře, že tu Maple jsi dávno pohřbila,“ řekla chladně a začala ke mně přistupovat, tentokrát ze mě oči nespouštěla. Já automaticky začala couvat. „Máš vlastně ty vůbec opravdu dobré přátele, co? Nikdo z vlků, které považuješ za přátele, by si na tebe nikdy ani nevzpomněl. Nikomu na tobě nezáleží. Absolutně ale vůbec nikomu,“ pokračovala téměř bez přestávky na nádech. Do očí se mi draly slzy. „A co je nejvtipnější, ty tady ani nepatříš. Víš, kam patříš? Domů k rodičům a sourozencům. Ale to bys nesměla být takový sobec a VYKAŠLAT SE NA NĚ!“ zaječela na mě, až jí lítaly sliny od tlamy. "Však víš, maminka a tatínek ti zachrání prdel z požáru, sami málem uhoří. A co jejich nevděčná dceruška? Sbalí se a vypadne,“ špitla a stále se zlomyslně usmívala. „Poděkovala jsi jim vlastně někdy?“ zeptala se, naklonila hlavu na stranu a zamrkala na mě. Ne, odpověděla jsem si v duchu. „A co Tadaro, hm? Jak si myslíš, že nesl tvůj odchod? Určitě tě po tom nenávidí. Všichni z rodiny tě nenávidí.“ Pohlédla jsem na ni beznadějně. To, co jsem ale viděla, mě překvapilo. Z tlamy a očí jí začala vytékat nějaká podivná lepkavá černá hmota. Oči jí celé ztmavly a škleb stále nemizel. Zdálo se, že ji krmím svými emocemi. Tady už mi to přestávalo hrát. „To se pleteš,“ špitla jsem. „Hm?“ houkla na mě znuděně. „Říkám, že se pleteš!“ zvýšila jsem hlas a podívala se jí odhodlaně do očí. „Celá má rodina by na mě nedala dopustit. Všem na mě záleželo. A taky pořád záleží!“ bránila jsem se a tentokrát jsem přistupovala já k ní. Vlčice překvapeně zamrkala, zavrtěla hlavou a opět nasadila ten svůj škleb. „To rozhodně. A kde je teda máš? Když by jim na tobě tak záleželo, nevydali by se tě třeba hledat?“ Ani na chvíli jsem nepodlehla jejímu tlaku. Její řeči jako by šly kolem mě. „Ty nejsi já. Jsi jen ta má špatná stránka. A víš ty co? Patříš ke mně. Ale rozhodně mi nebudeš řídit život. Ponesu si své jizvy, protože mě udělaly takovou, jaká jsem. Ale jsem silná a statečná. Postavila jsem se třem rozzuřeným tvorům, jen abych zachránila své přátele. A jestli se mi ihned nevytratíš z očí, ukážu ti to, co se ve mně skrývá,“ vyhrožovala jsem. Můj odraz byl zděšen tím návalem sebevědomí, které jakživ ve mně neviděl. Chvíli překvapeně stála a koukala, pak se ale rozplynula ve vzduchu a já opět zůstala sama. Cítila jsem se daleko silněji. Nenechám ji, aby mne ovládala. Nikdy nedopadnu tak, jako ona. Nejsem to já.

// Snažila jsem se to moc neprotahovat, přísahám... :D

// Tak fajn, já si tipnu. :D Podle mě by to mohla být Hotaru

// Nevedeš i o něco větší nápovědu? O:) :D

Už bylo vše dobré, byla jsem daleko a ten divný dědek na mě už nemohl. Když tu mi před očima zablikala jedna ze tří pidi hlaviček a zmizela. Co to mělo znamenat? Zdálo se, že bylo něco špatně. Všichni ostatní po mě se okamžitě snažili pomoci, až na toho vlka se hřívou. Z něj lítaly pouze výhružky a rýmy. Opět mě začaly šimrat nožky, co se to zase děje? Opět mě to zase donutí se proletět? Naštěstí asi kouzla vydry vyprchaly a já začala růst. Neměla jsem ponětí, co se to se mnou děje, jakmile jsem ale vyrostla do mé dospělé podoby, vše mi došlo. Celé to bylo vina té podivné patronky našeho lesa. Nebýt jejich žertíků, nic z toho by se nestalo. A ani já, ani Darkie bychom tu netrčely. No jo! Je tu Darkie! Porozhlédla jsem se po místnosti a zaregistrovala hned několik známých tváří. Byla tu Allairé, Darkie a také Awarak. Jen hřívatého a béžovou vlčici jsem ještě nepotkala. Jakmile bylo po všem a mužík se rozplynul v prach, truhla se otevřela a vyletěly ven všechny ty nádherné drahokamy. Před mýma očima opět naskočil nový údaj, počet drahokamů.

Blik blik a byla jsem v jiném patře. Kdo by si ale pomyslil, že jedno z pater věže bude prales. Musím uznat, bylo to nádherné. Nic podobného jsem jakživ neviděla. Tolik různých stromů, keříků a rostlin. I vzduch byl úplně jiný. Takový vlhký a těžký. Bylo to pro mne úplně něco nového. Co mi ale nahánělo hrůzu, byla nevědomost. Pocit, že nemám ponětí, kde jsem, nebo kde jsou všichni ostatní. Byla jsem úplně sama. „Haló, kde jste?“ zavolala jsem, ale nikde nic. Rozhodla jsem se je jít tedy najít. Pomalým a opatrným krokem jsem postupovala pralesem, dávala si pozor na kdejaký kořen či kámen, abych tu nezakopla. Pozorně jsem naslouchala a když jsem uslyšela šustění v trávě, radostně jsem se otočila. „Darkie?“ zeptala jsem se a vrtěla ocáskem. Jenže nikde nikdo, jen tráva se pomalu ohýbala a šuměla. Kdyby to byla ona, už bych jí dávno viděla. To mě znervóznilo a moje radostná nálada byla ta tam. Vystřídal ji strach. Ten mi nedovolil se ani pohnout, než jsem zahlédla hlavu hada, který se ke mně přibližoval. Chvíli zastavil, jako by si mě chtěl prohlédnout. Nervózně jsem o krok ucouvla a nespouštěla oči z dlouhé šupinaté žížaly. To ho asi podráždilo, přísahala bych, že jsem z jeho korálkových očí zahlédla šlehat blesky. Rychle se vrhl za mnou, já se na místě otočila a utíkala, jak rychle to jen šlo. Byla jsem zbabělec a konečně jsem okusila, jaké to je být kořist.
Kam jsem se to jen dostala, já přeci bojovat neumím. Veškerá kuráž ze mě proměnou opadla. Tohle přeci nechci, vyčítala jsem si v duchu svůj příchod a svou zvědavost. Vůbec jsem do týhle věže lézt neměla, bude to má smrt. Ohlédla jsem se a hada neviděla. Asi jsem ho ztratila. Nemůže být tak rychlý, jako já. Rozhlédla jsem se kolem, protože jsem cítila jiný pach. Neuměla jsem si ho zařadit, byl pro mě úplně nový. Nikde na zemi ale nic.
Když tu na mě přistála těžká váha a přitlačila mě k zemi. Vyděšeně jsem se pohlédla svému nepříteli do očí a zjistila, že to je nějaká kočkovitá šelma. Ne ale tak velký, jak mi ji všichni popisovali v příbězích. Muselo jít o ocelota. Jistě, co jiného by to mohlo být. Kočka na mě zuřivě zasyčela a pokusila se mne tlapou seknout přes čumák, já však uhnula. No tak, Maple! Dělej něco, nebo je s tebou konec. Pokusila jsem se tvora skopnout, ale nic. Co mi zbývá... Pokusila jsem se jí zakousnout do krku, dávala jsem do toho vše. Poprvé v životě jsem se prala. Ale co, šlo mi o život. Tlapami jsem se oháněla a tlačila kočku ze mě pryč. Až se mi to povedlo. Rychle jsem se postavila na všechny čtyři, šelma se oklepala a hodila po mne zuřivý pohled. Vycenila jsem tesáky, celá jsem se naježila a hrozivě na ni vrčela. Kdyby mě tak někdo z mých známých viděl, dozajista by mě nepoznal. Jak jsem tak byla rozzuřená, od tlap mi šlehaly plamínky, až tráva pode mnou začala hořet. To muselo šelmu vyděsit, protože se na plameny jen překvapeně podívala a vzala nohy na ramena. Plameny jsem ušlapala tlapami a utekla druhou stranou. Neměla jsem v úmyslu ocelota zabít. Jen jsem si zachraňovala krk. Nikdy bych do sebe neřekla, že jsem schopna opravdového boje.
Snad už budu mít pokoj teď, pomyslela jsem si, když jsem utíkala od místa, kde jsem se poprvé někomu postavila. Měla jsem ze sebe docela dobrý pocit, ale nepřipouštěla jsem si to. Minimálně teď ne, stále mi hrozí nebezpečí. To se mi bohužel nevyplnilo. Z nebe se snesl obrovitý pták, který se na mne pokusil zaútočit. Sup! Co ten tady dělá?! Tohle je přeci prales. Zděšeně jsem se pokoušela uhýbat jeho obrovitému zobáku, který by si lehce poradit s kdejakou mrtvolou. Obtočila jsem se strategicky kolem stromu a na nic nečekajícího ptáka skočila, strhla ho k zemi a tlamou mu sevřela ten dlouhý štíhlý krk. Pokoušel se zachránit, ječel na celý prales, drápy na nohách škrábal a zkoušel mě lapnout zobákem, ale marně. Pomalu začal povolovat, až mi v tlamě znehybněl. Od jednoho pokoj. Z nějakého opeřence až takové výčitky mít nebudu. Na pomoc mu ale přispěchal had s ocelotem, kteří mě našli s jejich přítelem v tlamě. Ojoj, pomyslela jsem si a pustila ptáka k zemi. Kočka byla překvapena, vyděšena dokonce, ale had na nic nečekal. Vrhl se po mě a těsně minul mou nohu. Já bez přemýšlení hadovi přišlápla hlavu k zemi a pozorovala, jestli má něco lepšího v rukávu. Pak ho lapla do tlamy a odhodila ho o něco dál. Z ohně jsem vytvořila hranici mezi mnou a mými nepřáteli a začala od nich utíkat. Doufala jsem, že je buď oheň zastraší, nebo minimálně zpomalí. Teď už jsem však neměla čas se o požár starat. Musela jsem doufat, aby buď oheň uhasil déšť, nebo jednoduše přestal hořet a šířit se dál.
Když jsem myslela, že jsem v dostatečné dáli, zastavila jsem se a schovala za nějakou velkou hromadu šutrů. Co si jen počnu? Oheň na ně už neplatí a brzy budou tu. Za chvilinku bude po mě. Mysli! Mysli! A jak jsem tak myslela, mé tělo se začalo zvětšovat. Cítila jsem, jak se mění. Když jsem přestala růst, podívala jsem se na své nohy a tělo. Vždyť já mám kopyta! A ocas! To je ze mě kůň? Ale proč? Tohle byla má příležitost, může mi to sloužit jako kamufláž. Opatrně jsem vyšla ze svého úkrytu a do pár minut tu byli i had a ocelot. Pohledem o mne ani nezavadili, asi mne brali jako jednoho z nich. Šli jen po krvežíznivé béžové vlčici. Musím se jich zbavit, jinak to nepůjde. Zdálo se, že i v této podobě stále ovládám magie. Zaměřila jsem se na hada a vystřelila po něm ohnivý šíp, který se mu zabodl do uzoučkého těla a prošel skrz něj, až úplně zmizel do země. Had se ani nepohnul, musel být tedy mrtvý. Teď už ocelot věděl, že jsem se přeměnila na koně. Pokusila jsem se opět utéct, ale kočka mě opravdu ošklivě sekla přes zadní nohu. V ten moment mě veškeré soustředění přešlo a já byla zase ve staré podobě. Ocelot mi byl v patách a to, že mi uštědřil takové zranění, mu dozajista dodalo odhodlání jeho práci dokončit. Na místě jsem se otočila, šelmu zaskočila a vrhla po ní ohnivou kouli. A druhou, třetí, čtvrtou. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi energie ubere takové zacházení s ohněm. Ale rána mě bolela a nic jiného mi nezbývalo, jestli chci dál žít. Nebo ne? I mužíka jsme museli porazit. Stálo mě to jednu hlavičku, ale to se kočce nepodaří. Zkoušela koulím uhýbat, ale jedna ji neminula. Ošklivě se popálila, ale opět se ze země zvedla a odhodlaně se mi postavila. „Nechtěla jsem tobě nebo tvým přátelům ublížit,“ řekla jsem jí, ale bylo mi jasné, že mi nerozumí. „Nezbývá mi ale nic jiného. Ty mě chceš zabít. A někde jsou mí přátelé. Sama se snažíš pomstit a zachránit ty své. Nejsme ničím jiní. Nechci, abys to brala osobně. Dělám to jen pro své přátele,“ dořekla jsem jí. Asi jsem to potřebovala dostat ze srdce. Nebo mít pocit, že dělám správnou věc. Neměla jsem v úmyslu komukoliv ublížit. Skočila jsem po ní a dobrých pár minut jsme se rvaly. Jednou jsem měla výhodu já a vyhrávala, podruhé ona. Výhercem mohl být pouze jeden. Nakonec jsem se z nehybného těla zvedla já a oddychovala. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Když jsem se podívala na svou ránu na noze, nevypadala už tak strašně. To asi jen strach ji udělal v mých očích tak děsivou. Jistě, krvácela, ale i ostnaté kořeny z ježkovy díry mi udělali větší škodu. Teď tu nebyla bohužel Darkie, která by nás všechny vyléčila. Podívala jsem se opět na ocelota. „Je mi to líto,“ řekla jsem. Až teď na mě opravdu dolehlo, co jsem udělala. Musela jsem se ale postarat o ten požár, co jsem způsobila. Nemůžu vyvést víc škod, než je nutné. Rozběhla jsem se k místu, kde jsem udělala hranici, ale po ní ani památky. Museli se o oheň postarat ocelot a had.
Musím najít ostatní, určitě někde jsou a potřebují pomoc. „Kde jste kdo! Darkie, Allairé, Awaraku!“ volala jsem s nadějí, že se někdo ozve. A především, že jsou všichni v pořádku. Neodpustila bych si, kdyby se jim něco stalo.

// Vygenerovala jsem si dvě random zvířata, aby to bylo zajímavější. Původně jsem měla bojovat s velrybou, ale tu jsem bohužel musela vyškrtnout :D I když, bylo by to zajímavé
K magii jsem použila Taillinu Equinus, aby to sice k něčemu bylo, ale nijak zvlášť to Maple nepomohlo, co se souboje týče :D

Když jsem rozespale otevřela oči, nemohla jsem se rozvzpomenout, co tu dělám. Kde že to vlastně jsem, jak jsem se sem v prvé řadě dostala a proč tu není nikdo, až na mě? Kolem dokola nebylo nic, všude jen prázdno a oslnivá záře, která bila do očí a nutila mne je přivírat. Klidně jsem se postavila a pokusila se aspoň nasát nějaký ten pach, abych zjistila alespoň něco málo, stačil by jen náznak. Kdepak, vzduch nenesl žádnou vůni, ani tu mou. Krokem jsem popošla, ale ani má chůze nešla slyšet. „Kde to jsem?“ položila jsem si otázku nahlas, ale můj hlas byl jediným zvukem široko daleko. Když jsem však mrkla, ucítila jsem šílenou bolest hlavy, mé nohy se rozklepaly, žaludek se mi zhoupl a já asi omdlela. Konečně jsem se opět probrala a zjistila jsem, že jsem se ocitla na nějaké louce. Květy kam se podívám, stromy až k nebesům a tráva tak zelená, že působila pohádkově. Keřík nádherných borůvek neunikl mé pozornosti, ale když jsem bobuli okusila, žádná chuť. Kdy svět přestal mít vůně, zvuky a chutě? Kam půjdu, jelikož tady přeci nemohu zůstat navždy. Když tu jsem si vzpomněla, já vlastně spala! Koneckonců tohle musí být přeci hodně divný a nepříjemný sen, že ano? K zemi jsem se sklonila, ulehla a brzy opět usnula.

//První pokus, příště to bude určitě lepší :D

Setkání s kamarádkou bylo úžasné,
i druhá známá tvář se zjevila,
Darkie uklidňuje, že to není stále,
snad ji tato novina uklidnila.

Tu náhle se otevřela věžní brána,
Darkie vydala se první, zbytek za ní,
tmou jsem byla obklopována.
Ejhle, truhla! Co je asi v ní?

Poklad se zdál Darkie na dosah,
tu zjevil se tu divný mužík,
hlava velká, ruce po podlaze táhl za ním,
troufl by si na něj jen sebevrah.

Mužík hrozí soubojem,
ale já bych radši ven!
Ať se toho ujmou velcí,
vlčata jsou malá, přeci.

Když kamarádka skřeta uvěznila,
co já bych jí nepomohla.
Tesáky jsem vycenila,
možná síly přecenila.

Odhodlaně přistoupím,
využijí silných stránek,
mužíčka teď překvapím,
ale jako ohnivá koule.

Skřítek čekající strategii,
válí se teď na zemi,
podcenil představivost vlčat,
už si nepomůže ani kouzlami.

Popáleninám se nevyhnul,
kůže ho bolí,
na zem mě ze sebe strhnul,
kdo ho ale opravdu skolí?

Já utekla se rychle schovat,
problémům čelit neumím,
no někdy se musí chybovat,
tomu i já rozumím.

// Asi ze mě nic lepšího po ránu nevylezlo, pardon :D

<< Křovinatý svah (// Maple je vlče, jako Darkie c: )

Věž se mi stále víc přibližovala. Byla obrovitá, sahala snad málem až k oblakům a nahoře se něco lesklo. Něco skleněného tam házelo prasátka a lesklo se tam něco zlatého. To bude poklad! nadšeně jsem povyskočila a vrtěla ocáskem jak s vrtulkou. Proto tu ale nejsem, musela jsem si připomenout. Přece jsem tu na záchranu. Pokusila jsem se rozběhnout k věži, u které někdo stál. Byla tam menší skupinka, ale z dáli jsem opravdu nikoho nepoznala. Hlava mě ale táhla k zemi jako kovadlina a nožky se mi při rychlejším tempu, než byla chůze, motaly jako pomatené veverce. Přepadla jsem na čumák a zahleděla se zoufale k vlkům. Ach jo, zanaříkala jsem. Nevzdávala jsem se však, chce to přece jen trochu tréningu. A přeci jen to šlo. Ještě dvakrát jsem málem zase přepadla, ale na poslední chvíli jsem to ustála.
Z blízka už jsem rozeznala tři dospělé vlky a nějaký černý flek. To bude ona! Doběhla jsem tam a radostně do ní drcla. „Tady jsi! Hledala jsem tě, víš?“ optala jsem se a usmívala se od ucha k uchu. Úplně mi vypadlo, že tu vlastně není sama. A že tu je taky věž. Všechny jsem si zvědavě prohlédla. Chvíli jsem nevěděla co dělat, pak jsem se ale rychle představila. „Ahoj, já jsem Maple,“ představila jsem se a stále držela svůj úsměv. „Kdo jste vy?“ zeptala jsem se. "Hele, ty vypadáš skoro jako já!" zajásala jsem, když jsem si všimla kožichu vlčice.„A co tu dělá ta věž? Vyrostla tu ze země, že jo? Předtím tu nebyla, já to viděla. Prostě se tu objevila. Co v ní je?“ vyhrkla jsem slátaninu svých myšlenek a doufala, že mi někdo dokáže na vše odpovědět. Byla jsem zvědavá. A taky jsem si chtěla prohlédnout vše, co se tam leskne. Třeba tam budou Noktovy hodinky!

<< Středozemní pláň

Darkie letěla opravdu daleko. Nebo jsem ji ztratila? Přeletěla jsem ještě přes nějakou louku, řeku a těsně nad ní jsem zaslechla ránu. Automaticky jsem zpomalila a začala hledat očima to, co to způsobilo. Znělo to jako padající strom. Ale kdyby jich spadlo zaráz třeba deset. Až po chvíli jsem zaregistrovala věž, která se tu zničehonic zjevila. A byla směrem, kudy Darkie zmizela. Musí být určitě tam! A není to daleko. Tohle už zvládnu pěšky. Už žádné další cestování. Soustředěně jsem se pokusila přistát co nejvíc hladce. Napodruhé už to šlo lépe. Teď už jen prolézt tímto křovím a budu tam.

Stepní pláň >>