Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Bukový sráz

Po šedé plošině jsem se vydala výš, až jsem se dostala k výhledu na moře. Byla to celkem slušná výška a silný chladný vítr mi tedy cestu nezjednodušil. Opatrně jsem nakračovala a snažila se celou vahou držet na místě. Nebylo to snadné, mnohdy jsem si myslela, že mě vítr přeci jen odfoukne až do moře. A tam bych nerada skončila. Viděli jste ty ostré skály?! Čím dál tím víc se mi zdálo, že tohle nebyl dobrý nápad. Vydal by se sem snad jen sebevrah. Moje tvrdohlavost mi však nedovolila se na místě otočit a vydat se někam do bezpečí. Jaképak bezpečí, to je pro bačkory, ušklíbla jsem se. Popravdě jsem se ale bála. Hodně… Čím dřív odtud vypadnu, tím líp.
Hlavu jsem táhla k hrudi a přivírala oči, abych se vyhnula ostrému větru, který štípal. Koutkem oka jsem však zahlédla jeskyni. Okamžitě jsem se k ní vydala v naději, že tam nebude ten šílený chlad. Ta ale vedla na písčitou pláž. Kdyby tu nebylo takové šílené počasí, kochala bych se mořem klidně týden, ale teď ne. Přejela jsem zběžně hladinu vody, písek pod tlapkami, zhodnotila, že je to nádhera a hnala se pryč.

Ostrá skaliska >>

Rozlepila jsem oči a zmateně zamžourala. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde že to vlastně jsem. Nebo kdo jsem. Vždy jsem po probuzení zmatená, jako bych se ocitla v naprosto jiné dimenzi. Nebo jsem si jednoduše stále nezvykla na to, že tu žiji. Přišla jsem sem vlastně v zimě, že? To už to budou dva roky? Páni, ten čas teda letí…
Pár minut jsem ještě ležela a nechala svůj rozespalý mozek pracovat. Nebo se spíš pokoušet o nějakou aktivitu. Až když už se mi zdálo, že jsem celkem probraná, neochotně jsem své tělo ze země zvedla. Jak dlouho jsem asi spala? Den? Už zase bylo šero a slunce zapadalo. To si to teda umím načasovat. Pomalou chůzí jsem se pokoušela rozpohybovat ztuhlé nohy. Kudy jsem to šla? Neměla jsem ponětí. Až po nějaké půlhodince chůze jsem viděla, jak se stromy rozestupují a dělají místo kamennému plácku. Věž už jsem však nikde neviděla. Stejně tak už na pláni, kde stála, nebyl nikdo. Každý se vydal po svých. Přemýšlela jsem, zda bych neměla přeci jen jít domů, zpět do Sarumenu. Nakonec jsem usoudila, že na menší procházku si čas najdu. K tomu všemu jsem chtěla najít, kde že to vlastně bydlí Smrt. Tak tedy dobrá, bude to jen na chvíli.

Kamenný mys>>

// Jé, že mě to nenapadlo :D
Díky moc za skvělou akci, Blue :)
A ten obrázek od Matali je perfektní, fakt pobavil :DD

<< Stepní pláň

Vydala jsem se směrem, jako bych šla domů. První v cestě mi stál les, který byl jen samý buk. Opravdu, jiné stromy byste zde nenalezli. Stromy byly mohutné, táhnoucí se až k nebi a bylo zde víc než kde jinde poznat, že podzim je opět zpět. Měla jsem to tak ráda. Listí zlatovělo a rudlo, snášelo se pomalu k zemi a celý les nesl takové pohádkové kouzlo. Na kmenech stromů jsem sem tam zahlédla mech, nebo dokonce i houby. Poslední paprsky slunce se sem snažily skrz řídnoucí koruny dostat a osvítit i tohle místo. Ve výši na větvích se ozývaly zpěvy ptáčků, kteří se brzy uchýlí ke spánku. Celý les pomalu upadal do spánku a já se nemohla toho pohledu nabažit. Přesně tohle je něco pro mě. Nádherný podzimní podvečer v tichém a klidném lese. Posadila jsem se a nasála všechny pachy a energie kolem. Naprostá nádhera. Les mne svým klidem pomaloučku uspával a já uvažovala, že bych zde přeci jen přespala noc. Nabrat zbytek energie. Domů se mi ale ještě nechtělo. V těchto končinách jsem doposud nebyla a když už jsem se sem dostala, nehodlám to zahodit. Udělám si menší výpravu, třeba do hor. I západ této země musí být stejně kouzelný, jako ten zbytek. Ještě chvíli jsem se procházela po lese, až jsem se nakonec rozhodla. Cokoliv mě čeká může počkat na zítřek. S tou myšlenkou jsem zalehla v místě, které se mi zdálo bezpečné a po dlouhé době zamhouřila víka. Měla jsem to poslední dobou náročné, kouzlo vedle kouzla. Konečně zasloužilý odpočinek. Naposledy jsem unaveně zívla a usnula.

Opravdu to bylo jen hra o čas. Awarak si obalil celé tělo ve vodním štítu a mě tímto krokem vyvedl z míry. Překvapeně jsem poodstoupila, toho však ten mizera využil a zakousl se mi do boku. Bolestivě jsem zavila, vlk se mnou škubl k sobě a opět mě hodil někam dál. Tvrdě jsem dopadla k zemi, pomalu se začala zvedat a kontrolovala si ránu. Ten mi teda dal, zavrčela jsem pro sebe a pohlédla na něj. Měl tlamu od mé krve. Na nic nečekal, rozběhl se opět za mnou, chtěla jsem couvnout, ale bolavá noha mi to znemožnila. Chytl mě pevně za čumák a táhl mě někam pryč, poslušně jsem ho následovala, i když mě noha bolela teda pekelně. Nechtěla jsem přijít i o čumák. Dávala jsem mu jemným kňučením najevo, že už mám dost. Život jsem měla na takové hlouposti až moc ráda. Vlk mě kupodivu opravdu pustil a vrhl se na vlčici další. To už jsem ale nevnímala, začala jsem si čistit svou ránu, která stále víc a víc krvácela. Něco se ale poté stalo. Možná někdo z těch dvou vyhrál, protože jsem slyšela gratulaci a následně se mi má noha vyléčila.
Kůly zmizely, nastalo ticho a vstoupila nějaká bytost. Jakživ jsem podobné zvíře neviděla, proto jsem si ji velmi zvědavě prohlížela. Šel z té věci takový klid, že jsem se vlastně zapomněla bát. Pozdravila nás, vysvětlila nám, co že se to vlastně děje a s většinou se rozloučila. Než jsem však stihla cokoliv říci, vše ztmavlo a já se objevila zase před věží. Zkoumavě jsem si ji opět prohlédla. Teď se nejeví tak obrovitě, jako když jsem byla vlče, pomyslela jsem si. Nicméně nic se nezměnilo na tom, že jsem převelice ráda, že to mám za sebou. Čumákem jsem prohrábla poklad, který mi byl asi udělen a dál si ho už nevšímala. Nechápala jsem vlastně, proč jsem tam kvůli něčemu tak hloupému lezla. Největší blbost, jakou jsem kdy udělala. První ze skupiny se otočila a odešla. Přemýšlela jsem, zda počkat na ostatní z věže. Když jsem se však rozhlédla a uviděla tu nádhernou krajinu, veškeré plány šly stranou. Tohle je opravdový poklad, pomyslela jsem si a pomalu se vydala za čumákem. Ani já se neloučila. Většinu jsem stejně pořádně neznala, navíc jsem se za své chování ve věži docela styděla. Někdy je prostě lepší nechat minulost tam, kde je.

Bukový sráz >>

//Taky mockrát děkuji za akci, byla fakt skvělá :)

// Napsal někdo na Osuda? :)

Mé jednání v náporu emocí bylo náhlé a bez uvažování. Jednoduše jsem vše dělala za pochodu a neuvažovala nad tím, co to bude mít za následky. Jak se vlčice rozruší, chudák vlk, který má tu smůlu být v okolí. Ale musí se uznat, že bojoval statečně. Bolestivý pád z výšiny si utlumil hromádkou hlíny, kterou si během pár okamžiků vytvořil pod sebe. A nebyl to takový ňouma, aby se dral skrze ostny ven, jako nějaký statečný princ. Raději si zkusil utvořit cestu jiným způsobem. A to já se zase uráčila zvednout a nesedět tam jak pecka. Nechtěla jsem dopadnout jako Darkie, chudinka nebohá…
Využila jsem příležitosti, a zatímco se soukal z hradeb ostnů, vyhlídla jsem si živel jiný. Na noze jsem ucítila ale tlak. Vyděšeně jsem pohlédla na vlka, který mi svíral nohu ve vodní pasti. Obrazec byl ode mě sice kousek, ale stačil jediný prudký pohyb s bičem a mám po srandě. Skočila jsem po vlkovi doufaje v moment překvapení. Snad by i bič upustil, nebo ztratil koncentraci a voda by se vypařila. Pokoušela jsem se ho co nejvíce znevýhodnit. Zuby jsem cvakala bezmyšlenkovitě, kde jen to šlo. Tlapami jsem se zuřivě oháněla a doufala v to nejlepší. Tedy pro mě. Jako bych zapomněla, že jsem ho měla vlastně hodně ráda. To šlo vše stranou, prala jsem se jako šílená. Awarak ale nebyl žádný plyšák. Byl to obrovitý vlk a takové tintítko na něco tak mohutného přeci nemá. Bylo jen otázkou času, kdy mě shodí jak domeček z karet a zadupe do země. Byl pěkně rozzuřený, neměl k tomu určitě daleko.

// RIP Maple :D

// sassy Awarak, ten se mi líbí :D pokusím se ještě dnes odepsat, tak tý drzý potvoře pak dej co proto :D

Brzy po mě začali přicházet i ostatní, nejdříve hnědá vlčice, pak Darkie a nakonec jsme se vrátili všichni. Snad. Přestávala jsem mít pojem o tom, kdo že nám to chybí. V každém případě jsem doufala, že jsou živí a zdraví. Darkie mě přivítala s neskutečným nadšením. Jen co jsem ji uviděla, začala jsem ocáskem vesele mávat. „Taky tě strašně ráda vidím! Jednou jsem zahučela do lávy, ale naštěstí jsem živá a zdravá. Co ty? Nestalo se ti nic?“ zajímala jsem se upřímně o to, zda je má kamarádka opravdu celá. Osud se s námi opravdu nepáral, celkem jsem se bála, co dalšího má pro nás přichystané. I já se nakonec přesunula pohledem k mladé vlčici, která se představila jako Matali. „Ráda tě poznávám, já jsem Maple,“ usmívala jsem se na novou známou, jako by se nic z toho tady nedělo. Vše najednou bylo poměrně uvolněné a já se modlila, aby to tak i zůstalo. „Ahoj Awaraku!“ zavolala jsem za vlkem, který se blížil. Když se ale představil, nevěděla jsem, zda mluví zdvořile k nové vlčici, nebo to bylo mířeno i na mě. Je to Awarak, že jo? Nebo si ho s někým pletu?
Najednou se ale ze země zvedly obrovité dřevěné kolíky, které nás opět uzavřeli. Vyděšeně jsem stáhla ocas. Ozval se divný hlas, který nám oznámil, že jsme v aréně a bude se bojovat. Zůstane jen jeden? opakovala jsem si překvapeně v hlavě. To přece nejde, jsou to mí přátelé. Na to mi ale mužík odpověděl, že pokud bojovat nechceme, máme smůlu. Snesl se z nebe prášek, který na všechny dopadl a z mých přátel se staly příšery.
Jeden po druhém po sobě šli. Hřívatý a Matali už si šli do kožichu, zatímco já pohledem zavadila o Awaraka, který vypadal, že si mě dá k večeři. Darkie mu to ovšem nedopřála a začal souboj. Přihlížela jsem všemu, takže jsem mezitím pochopila, o co tu jde. Vlci probíhali různými obrazci a získávali tak magické schopnosti. Čím dýl jsem čekala, tím víc mne zaslepovala neuvěřitelná touha někomu hodně ublížit. Už jsem si představovala, jak někomu vezmu život. Ta spousta krve. Spokojeně jsem si olízla čumák a čekala na svou chvíli. Když ale začal Awarak mou kamarádku tahat po zemi jako trofej, měla jsem toho až až. Tak ty jsi jasný, chlapečku. Jen počkej až ti zpřelámu končetiny já, pomyslela jsem si a nepozorovaně jsem se přiblížila k symbolům. Bez myšlenkovitě jsem proběhla jedním, zjistila, že se jedná o vzduch a spokojeně se ušklíbla. Tak uvidíme, co s tím zvládnu. Tu mě něco trefilo. Otočila jsem se a všimla si, že to ten velký hlupák si na mě dovoluje. Házel po mě kamínky. Hrozivě jsem zavrčela a když jsem si všimla pohřbené Darkie, veškeré emoce se zhmotnily. Vytvořila jsem obstojné tornádo, které se ihned vydalo po vlkovi. Jakmile jsem ale proběhla jiným obrazcem, zmizelo a vlk padl k zemi. Z hodně velké výšky. Nyní jsem měla magii země. Ze země vyrostla rostlina s mnoho ostny, které Awaraka uvěznili. Jestli se ke mně chtěl dostat, musí se skrz hradby ostnů dostat. Spokojeně jsem se posadila a sledovala, jak si bude počínat. Chtěla jsem mu dát chvíli času, než si ho vychutnám pořádně. "Líbí se ti tam, nebo co?" dráždila jsem vlka.

// Počkám, až si to s Awarakem vyřídíte :D Ať se chudák nerve se dvěma naráz :D

Jakmile se má ohavná část vypařila ve vzduchu, byla jsem přemístěna do podivné místnosti. Netrvalo dlouho a brzy se tu objevili i ostatní. Tedy až na Aseti a Allairé, které jsem naposledy zahlédla. Jelikož jsem byla v místnosti jako první, měla jsem nejvíc času zjistit, kde že to zase jsem. Stála jsem na konci místnosti, která se táhla pěkně daleko. Po stranách byly velmi vysoké stěny a konečně tu svítilo slunce a dalo se tu nadechnout. Spokojeně jsem se usmála na sluníčko.
Jakmile jsem se ale odhodlala se vydat, narazila jsem na nějaké levitující desky ve vzduchu. Jistě, mohla bych je podlézt a nesrát se s přeskakováním, ale pod bloky nebyla pevná půda. Rozhodně se desky zdály tou lepší cestou. Tak fajn, přikrčila jsem se, připravila se ke skoku a udělala velký skok až na první z kamenných ploch. Měla jsem štěstí, že se nijak nekývaly, nebo netočily. Nijak zvláštní problém jsem s překonáním dalších desek neměla, proto jsem brzy byla na konci. Jakmile jsem doskočila na pevnou zem, spatřila jsem podivnou krabici s otazníkem, která se taktéž vznášela. Pokusila jsem se ji zapálit plameny, ale ať jsem se soustředila sebevíc, nic. Ani jiskra. Docela mě to naštvalo, proto jsem se vztekle rozběhla a hlavou do krabice udeřila. Ta zmizela, všude se rozletěly konfety ve tvaru otazníků a zahrála podivná melodie. Sice mě z úderu trošku bolela hlava, je možné, že budu mít i bouli, ale jestli mi to ke konci zachrání krk, určitě se to vyplatilo.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat dál. O kus dál se nacházela lávka. Opatrně jsem přistoupila k okraji a nahlédla dolů. Když jsem ale zahlédla na ostrých hrotech zapíchnutou nějakou hlavu, automaticky jsem udělala ze tři kroky zpět. Lávka se nejevila zrovna stabilně, vlastně bych si na ni v normálním případě rozhodně netroufnula. Ale co, není tak dlouhá, takže když budu opatrně našlapovat a hledat správná prkna, určitě se nic nestane. Má opatrnost se vyplatila, protože jsem po pomalém našlapování docílila pevné země. Začínala jsem si pomalu uvědomovat, jak moc jsem vděčná za bezpečnou zemi. Teď jsem si musela ale pospíšit, přiběhla jsem k veliké houbě, prolezla skrz ni nahoru po schodech, přes lávku zase opatrně na strom a ladně sklouzla skluzavku. To byla asi ta nejzábavnější věc, která mě tady potká. Vzpomněla jsem si při tom na sjezd na kmeni, který jsem s Wolfi zažila.
Když jsem ale proběhla kolem vlajky, ta se zatočila a začala zase hrát melodie. Celé to tu bylo divné. Nechápala jsem nic, co se tu děje. Prostě jsem šla s proudem.
Jako další byly dvě houpačky. Jistě, zdá se to být opravdu neškodné. To by pod tím nesměla být vroucí láva. Zkusila jsem taktiku – když nad tím moc přemýšlet nebudeš a proběhneš to, určitě to dopade dobře. Nedopadlo. Vyběhla jsem po jedné nahoru a když jsem chtěla skočit, začala se naklánět na druhou stranu a já začala padat do lávy. Zdálo se, že je se mnou konec. Nadobro. Pak mi ale zablikalo před očima a já stála opět u vlajky. Jo tak proto tu je! zaradovala jsem se. Teď už ale opatrněji. Jakmile jsem si uvědomila, že zemřít nemůžu, stalo se to celé hrou s taktikou, nikoliv o přežití. Na podruhé už se mi to podařilo a já stála před želé drakem, který chrlil něco, co jsem neměla v úmyslu okusit. Nenápadně jsem se k němu připlížila a šťouchla do něj tlapkou. Zavlnilo se mu břicho, trochu se zapotácel a dál si všímal svého chrlení. Couvla jsem trochu, rozběhla se a vší silou do něj šťouchla. Drak se převalil na záda a chrlil oheň tam, kde mi to už neublíží. Já následně začala zuby drápy usilovat o cestu na druhou stranu. Pomáhala jsem si vším, co šlo. Za chvíli v něm byl tunel skrz na skrz, kterým jsem se opatrně protáhla.
Jako další byly hroty, které se střídaly. Stála jsem a počítala, v jakých intervalech se zvedají. „1,2,3,4,5,“ a hroty vyjely. Pět vteřin jim trvalo, než se vrátili na původní pozici. Začala jsem tedy znovu počítat a pokaždé, když se hroty pohnuly, já vyběhla a těsně za jedním se zastavila. Takhle jsem překonala všechny tři a doběhla do konce.

// Trochu mi to připomíná Drtivou pořážku :D Kolo super, trochu odpočinkovější :)

//Určitě se budu chtít fotosoutěže zúčastnit :)

//Asi se na to taky vykašlu, úplně se mi to nedaří :DD

// Mě to osobně hrozně baví. Samozřejmě, že i ostatní osudovky mají něco do sebe, ale tohle je úplně na jiný styl. Podle mě je nejlepší to, jak rychle se jede. Zdržuješ? Život dolů. Každý jsme se přihlásili pod pravidlem, že dokážeme brzo odepsat a mělo by se to nějak respektovat. Pak to dopadá tak, že se zaseknou lidi u akce, co by byla na týden, klidně měsíc... Samozřejmě, že ne vždy výjde čas, ale když se dá dopředu nějak vědět, tak určitě nemá nikdo problém den nebo dva počkat. :) Za mě úplně skvělý, vůbec nehledím na životy nebo odměny, ale spíš si užívám hru a opravdu nad tím přemýšlím. A je skvělý číst i ostatní příspěvky a vidět ty různé nápady, taktiky a uvažování :) Určitě bych si dala ještě pár kol, ale ukončila bych to v nejlepším, ať se to zase časem neomrzí :) Ať jsi kdo jsi, tajný Osude, obdiv za takový nápad :D

Nikdo na mé volání neodpovídal, jak se dalo čekat. Jediné, co se tu objevilo, byla nějaká víla. Tahle víla byla ale od jiných víl opravdu odlišná, nezářila radostí a štěstím, ale pravým opakem. Měla nesmírnou radost s tím, jak jsem si počala. „Asi máš pravdu,“ řekla jsem po chvíli. Nebyla jsem si avšak svými pocity jista. Byla jsem ráda, že víla moji strategii a boj ocenila. Já sama jsem byla ráda, že jsem byla schopna se za sebe postavit. Ale stále mě hlodalo něco v nitru, co mi říkalo, že to šlo i jinak. Ne násilně. Že smrt není vždy konec, pokud nenastal ten správný čas. Ale nedávala jsem na sobě nic znát. Víla hadovi strhla kámen z hlavy a hodila ho po mne, ten pak zmizel a připsal se mi před očima na pomyslném displayi. Celé to byla nějaká divná hra a mě se to už od začátku nezdálo.
Na chvíli jsem se opět shledala s ostatními. Bylo to ale tak na krátce, že jsem stihla jen zaregistrovat, že jako jediná chybí Darkie. Ale ne, pomyslela jsem si a začínala se o ni opravdu bát. Co když se jí něco stalo? Víla nás chytla opravdu hrubě za ouško a přenesla nás do nějaké velmi divné země. Jestli byl vzduch v džungli špatný, tento byl opravdu nesnesitelný. Nesl se jím pach shnilotiny. Při prvním nádechu jsem se neubránila a začala jsem se nadavovat. Hned to však zase přešlo a přestávalo to být tak příšerné. Nebo spíš míň k pozvracení. Všude kolem ale byla pustina, jen písek, seschlé rostliny a tma. Nebo spíš šero, ale slunce nebylo nikde k pohledání. Jakoby si řeklo, že tady rozhodně svítit nebude.
To musí být peklo, že ano? zanaříkala jsem v duchu a nervózně se rozhlížela kolem dokola. Zbytek vlků už byl zase pryč. Společnost mi ale přišla dělat vlčice, kterou jsem doposud viděla pouze v odrazu vody. Začala mi vyprávět o tom, jak ďábel vytvořil zrcadlo. Nikdy jsem nic podobného neslyšela, pozorně jsem proto poslouchala. Nevěděla jsem pořádně, co jí na to povědět. Chvíli jsem si to skládala v hlavě, ale brzy vlčice ztratila zájem. Posadila se ke mně nezaujatě zády a začala si čistit kožich. Přišlo mi to opravdu trapné. Proč mi to vlčice vyprávěla, když nechce vědět mou odpověď. „Tak se konečně potkáváme, ve fyzické formě tedy. Nikdy jsi mi nedala pořádně možnost se projevit,“ prohodila otráveně, aniž by se na mě obtěžovala podívat. Když si ale všimla, že jsem dočista beze slov, pohlédla na mě s podivným úšklebkem. „Tak co?“ začala nejprve a škodolibý úsměv se jí protáhl, až ukazovala zuby. „Jaké to bylo, zabít ty nebohé tvory ve věži. Tomu říkám bezcitnost.“ Nevěřila jsem tomu, co mi říká. „Já je ale nezabila, protože jsem chtěla. Já neměla na výběr,“ hájila jsem se a táhla uši k hlavě. Nepoznávala jsem se. Tohle já určitě nebyla. Má kopie se začala smát. „Jsi si tím jistá? Byla jsi jediná, která ty zvířata zabila,“ řekla s tónem, jako by se mi chtěla posmívat. „Přestaň ze sebe dělat tu sladkou přátelskou Maple. Zahoď konečně tu masku. Víš dobře, že tu Maple jsi dávno pohřbila,“ řekla chladně a začala ke mně přistupovat, tentokrát ze mě oči nespouštěla. Já automaticky začala couvat. „Máš vlastně ty vůbec opravdu dobré přátele, co? Nikdo z vlků, které považuješ za přátele, by si na tebe nikdy ani nevzpomněl. Nikomu na tobě nezáleží. Absolutně ale vůbec nikomu,“ pokračovala téměř bez přestávky na nádech. Do očí se mi draly slzy. „A co je nejvtipnější, ty tady ani nepatříš. Víš, kam patříš? Domů k rodičům a sourozencům. Ale to bys nesměla být takový sobec a VYKAŠLAT SE NA NĚ!“ zaječela na mě, až jí lítaly sliny od tlamy. "Však víš, maminka a tatínek ti zachrání prdel z požáru, sami málem uhoří. A co jejich nevděčná dceruška? Sbalí se a vypadne,“ špitla a stále se zlomyslně usmívala. „Poděkovala jsi jim vlastně někdy?“ zeptala se, naklonila hlavu na stranu a zamrkala na mě. Ne, odpověděla jsem si v duchu. „A co Tadaro, hm? Jak si myslíš, že nesl tvůj odchod? Určitě tě po tom nenávidí. Všichni z rodiny tě nenávidí.“ Pohlédla jsem na ni beznadějně. To, co jsem ale viděla, mě překvapilo. Z tlamy a očí jí začala vytékat nějaká podivná lepkavá černá hmota. Oči jí celé ztmavly a škleb stále nemizel. Zdálo se, že ji krmím svými emocemi. Tady už mi to přestávalo hrát. „To se pleteš,“ špitla jsem. „Hm?“ houkla na mě znuděně. „Říkám, že se pleteš!“ zvýšila jsem hlas a podívala se jí odhodlaně do očí. „Celá má rodina by na mě nedala dopustit. Všem na mě záleželo. A taky pořád záleží!“ bránila jsem se a tentokrát jsem přistupovala já k ní. Vlčice překvapeně zamrkala, zavrtěla hlavou a opět nasadila ten svůj škleb. „To rozhodně. A kde je teda máš? Když by jim na tobě tak záleželo, nevydali by se tě třeba hledat?“ Ani na chvíli jsem nepodlehla jejímu tlaku. Její řeči jako by šly kolem mě. „Ty nejsi já. Jsi jen ta má špatná stránka. A víš ty co? Patříš ke mně. Ale rozhodně mi nebudeš řídit život. Ponesu si své jizvy, protože mě udělaly takovou, jaká jsem. Ale jsem silná a statečná. Postavila jsem se třem rozzuřeným tvorům, jen abych zachránila své přátele. A jestli se mi ihned nevytratíš z očí, ukážu ti to, co se ve mně skrývá,“ vyhrožovala jsem. Můj odraz byl zděšen tím návalem sebevědomí, které jakživ ve mně neviděl. Chvíli překvapeně stála a koukala, pak se ale rozplynula ve vzduchu a já opět zůstala sama. Cítila jsem se daleko silněji. Nenechám ji, aby mne ovládala. Nikdy nedopadnu tak, jako ona. Nejsem to já.

// Snažila jsem se to moc neprotahovat, přísahám... :D