Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Děkuju a prosím květiny :)

<< Sněžné hory

Přivolala jsem to snad, nebo jsem měla jen pekelné štěstí. Někde v dáli se rýsoval les. Nebyl nejblíž, ale stále tu byl. Spokojeně jsem si oddychla. Mé nohy asi momentálně děkovaly všem bohům, na které si jen vzpomněly. Zatím jsem ale prohledávala okolí pohledem velmi vyhladovělého vlka. Číhala jsem na sebemenší pohyb myšky, či malého ptáčka. Lesem však mé štěstí končilo. Našla jsem jen pár keříků bobulek, se kterými jsem se musela neochotně spokojit. Jistě, zaplácala mi ta hromada ovoce žaludek. Momentálně. Ale bůh ví, kdy budu mít zase hlad. Tohle není v porovnání se zajícem nebo rybkou nic. Vlastně mi to docela zkazilo náladu. Já ty přihlouplé kuličky fakt nerada. Připadala jsem si jako největší budižkničemu. Kdo to kdy viděl, aby se vlk ládoval borůvkami. My přeci žereme maso. Je to absurdní, vztekala jsem se v duchu.
Teď už jsem jen hledala místo na odpočinek. Našla jsem si nádherné místečko mezi kořeny, už jsem se chystala si lehnout, když tu slyším dupání, funění a slintání. Jde slyšet slintání? Těžko, spíš mlaskání a popotahování slin. A bylo to opravdu hlasité a silné. Ale ne, pomyslela jsem si, pomalu vyhlédla zpoza stromu a spatřila medvěda. A opodál dalšího. To není dobré, prolétlo mi hlavou a ihned jsem začala ustupovat. Pomalu a potichu. Jen aby si mě nevšimli. Kdybych si mě všimli, čert vem bolavé nohy. Utíkala bych jak o život. Nebylo to ale zapotřebí. Medvědi byli zabraní něčím jiným.

Sněžná louka >>

<< Kry

Přede mnou se tyčily hory. Snad ty největší, jaké jsem kdy viděla. A upřímně nemohu říct, že si troufám na její výšlap. Ale za zkoušku nic, no ne? Vydala jsem se proto pozvolna do výšin, doufaje, že to jen tak špatně vypadá. Lenost a únava na mě ale doléhaly. Přemlouvaly mě, abych se na to vykašlala. Moje zvědavost mě ale táhla dál. Aspoň kousek. Chci vidět svět i odtud. A tak jsem šla dál. Pomalu, ale neochotně. Stále jsem sama se sebou bojovala. I nohy si začaly stěžovat, že jsem asi šílenec. Klepaly se, podlamovaly a jednoduše stávkovali. Udělala jsem si sem tam přestávku, abych načerpala sil a nasála vzduch okolo. Při asi páté zastávce jsem to ale vzdala. I odsud byl výhled nádherný. Nebyla jsem vlastně tak nízko, jak jsem si myslela. Ušla jsem kupodivu dobrý kus cesty. Možná kdybych se přeci jen dokopala, za chvíli bych přeci jen byla na vrcholu. Ale nestojí mi to za to. Když bych někde padla vyčerpáním, nikdo by mě tu nikdy nenašel. Byla jsem na sebe přeci jen pyšná. Dala jsem tomu šanci, ale teď si zasloužím klidnou cestu zpět. Ideálně najít nějaký les, kde se na chvíli natáhnu. Nebo si při troše štěstí něco ulovím.

Tajga >>

<< Ledová pláň

Po snad nekonečně dlouhé době se mi začaly v dáli rýsovat obrysy něčeho neznámého. Jakživ jsem nic podobného neviděla. Až zblízka jsem však poznala, že to jsou kry. Velké kusy ledu plovoucí na té pro mě neznámé slané vodě. Moře, pousmála jsem se zasněně a hleděla na výhled. Něco mě neskutečně táhlo se podívat blíž. Přejít ty podivné ledové ostrůvky a okusit to na vlastní kůži. A to jsem taky udělala. Díky bohu jsem však nebyla jediná, která měla tak šílený nápad. Někdo tu přede mnou vytvořil cestičky, které vypadaly bezpečně. Nebo spíš bezpečněji. Nevím, jestli mi nedocházelo, jako potencionální nebezpečí mi hrozí, nebo mi to snad bylo jedno. Moře mě táhlo stále blíž. Pod tlapkami mi to klouzalo. Někdy byla cesta celkem slušná, jindy jsem měla pocit, že ji nezdolám. Že je to můj konec. Přes to vše jsem se však dostala na místo, které jsem si vyhlédla, užila si pohled na vodu a vrátila se jinou cestou na pevnou zemi. Myslím si, že na něco takového jakživ nezapomenu. Zahřálo mě to u srdce. Dělalo mi velkou radost, že jsem to spatřila. Po tak dlouhé době. Přeci jen se mi ta cesta vyplatila.

Sněžné hory >>

<< Tundra

Nevěřila bych nikdy tomu, že tak dlouhá chůze po dlouhém úseku, který v podstatě splýval dohromady, dokáže být tak unavující. Vše tu bylo chladné a pusté. Opravdu lituji vlky, kteří dobrovolně žijí v chladných podmínkách. Nebo i nedobrovolně. Ty o to víc. Gallirea je přeci tak zajímavá, všude samá kouzla, ale tady nic. Nebo že bych už dávno na jejím území nebyla. Třeba jsem se zatoulala dál, než jsem měla původně v plánu. Moc se mi to ale nezdálo. Něco mi říkalo, že jsem stále na území, ať už se to jeví jakkoliv.
Tentokrát jsem se však dostala na ledovou pláň. Všude samý sníh, a ačkoliv byl brzký teplý podzim, tady panovala zima v plném proudu. Automaticky jsem svůj tepelný štít zesílila, abych se před vločkami ochránila. Na druhou stranu se tady mohu napít. Nabrala jsem sníh do tlamy, párkrát požvýkala a spolkla vodu. Takto jsem to zopakovala asi čtyřikrát. Porozhlédla jsem se dokola, ale přes sněžnou bouři bylo vidět velký kulový. Tak asi poslepu, povzdechla jsem si.

Kry >>

<< Kamenné pole

Zdá se, že v těchto končinách panuje nikdy nekončící zima. Nadále jsem si kolem těla udržovala magický teplý štít, který mě před tím hnusem okolo chránil. Chtěla jsem si projít celou Gallireu, to ano. Stejně tak si myslím, že po dnešní zkušenosti se bych se musela hodně přemlouvat, abych se sem opět vrátila. Proto tedy hodlám projít západ co nejdřív. Dokud stále držím nějakou špetku odhodlání a naděje, že to tak zlé přeci jen nebude. Jistě, asi by bylo chytřejší si to sem namířit až v létě, kdy budou teploty daleko příjemnější. Vlastně by ta malá pláž byla skvělým chladným místem na přečkání horkých letních dnů. Ale kdo ví, kdy budu mít příležitost se sem zase dostat. Čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe.
Ani tato část území na mne neudělala dojem. Vítr stále silně foukal a nic moc se tu nehýbalo. Nezlobila bych se, kdyby se mi naskytla možnost si něco ulovit. Už je to celou věčnost, co jsem něco snědla. Nebo se něčeho napila. No jo, na to často zapomínám.

Ledová pláň >>

<< Ostrá skaliska

Jakmile jsem překonala skaliska a vkročila na nové území, ocitla jsem se na velmi pochmurném místě. Vše bylo černobílé. Jako by to bylo málo, obloha se zatáhla a já si připadala jako v nějakém černobílém světě. Vůbec se mi tady nelíbilo. Temno, zima, prázdnota. Fuj, zhodnotila jsem krajinu. I toto místo působilo, jako by zde nikdo nikdy neprošel. Měla jsem i dojem, že o to tohle místo nestojí. Ani malinko. Byl tu takový klid a ticho. Jediný zvuk byl vítr, který mi už zdaleka tolik nevadil. Magie mě stále hřála a odmítala jsem svůj teplý štít vypnout, dokud nebudu někde v teple. Zajímalo by mně, jestli je Darkie v pořádku a došla dobře domů. Určitě se z věže dostala, to je jasné. Je šikovná a věřila bych, že to snad i celé vyhrála.

Tundra >>

<< Kamenný mys

To byl ale blbý, blbý, blbý nápad. Jsi pitomec, nadávala jsem si v duchu a stále tiskla hlavu k hrudi. Byla jsem na sebe naštvaná. Jako by mi nestačilo riskovat svůj život v té hloupé věži, já se hned poté musím vydat na procházku po šíleně ostrých a příkrých skalách. Tohle místo vypadalo, že tu nikdy nic živého neprošlo. A taky proč by, nikdo není takový šílenec jako ty, Maple, vyčítala jsem si. Zima začínala být nesnesitelná, ale teprve teď mě osvítilo, že se můžu magií zahřát. To jsem ostatně dělala nejčastěji. Jen co mě to napadlo, se kolem mě výrazně oteplil vzduch a já si oddechla. Tohle bylo daleko lepší. Co ale fajn nebylo, byl nestálý povrch, po kterém jsem šla. Sem tam se pod mýma nohama rozdrolila půda a pod tlapami jsem z ničeho nic měla prázdno. Vždy jsem to ustála. Sama jsem se divila, jaké reflexy to mám. Nebýt toho, dávno bych se válela někde napíchnutá. Skála se však přehoupla a já sestupovala dolů. Konečně. Nevěřila bych, že něco takového zvládnu. A já zvládla. Páni, žasla jsem nad výhledem a nepřestávala v chůzi. Už jsem byla tak blízko.

Kamenné pole >>

<< Bukový sráz

Po šedé plošině jsem se vydala výš, až jsem se dostala k výhledu na moře. Byla to celkem slušná výška a silný chladný vítr mi tedy cestu nezjednodušil. Opatrně jsem nakračovala a snažila se celou vahou držet na místě. Nebylo to snadné, mnohdy jsem si myslela, že mě vítr přeci jen odfoukne až do moře. A tam bych nerada skončila. Viděli jste ty ostré skály?! Čím dál tím víc se mi zdálo, že tohle nebyl dobrý nápad. Vydal by se sem snad jen sebevrah. Moje tvrdohlavost mi však nedovolila se na místě otočit a vydat se někam do bezpečí. Jaképak bezpečí, to je pro bačkory, ušklíbla jsem se. Popravdě jsem se ale bála. Hodně… Čím dřív odtud vypadnu, tím líp.
Hlavu jsem táhla k hrudi a přivírala oči, abych se vyhnula ostrému větru, který štípal. Koutkem oka jsem však zahlédla jeskyni. Okamžitě jsem se k ní vydala v naději, že tam nebude ten šílený chlad. Ta ale vedla na písčitou pláž. Kdyby tu nebylo takové šílené počasí, kochala bych se mořem klidně týden, ale teď ne. Přejela jsem zběžně hladinu vody, písek pod tlapkami, zhodnotila, že je to nádhera a hnala se pryč.

Ostrá skaliska >>

Rozlepila jsem oči a zmateně zamžourala. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde že to vlastně jsem. Nebo kdo jsem. Vždy jsem po probuzení zmatená, jako bych se ocitla v naprosto jiné dimenzi. Nebo jsem si jednoduše stále nezvykla na to, že tu žiji. Přišla jsem sem vlastně v zimě, že? To už to budou dva roky? Páni, ten čas teda letí…
Pár minut jsem ještě ležela a nechala svůj rozespalý mozek pracovat. Nebo se spíš pokoušet o nějakou aktivitu. Až když už se mi zdálo, že jsem celkem probraná, neochotně jsem své tělo ze země zvedla. Jak dlouho jsem asi spala? Den? Už zase bylo šero a slunce zapadalo. To si to teda umím načasovat. Pomalou chůzí jsem se pokoušela rozpohybovat ztuhlé nohy. Kudy jsem to šla? Neměla jsem ponětí. Až po nějaké půlhodince chůze jsem viděla, jak se stromy rozestupují a dělají místo kamennému plácku. Věž už jsem však nikde neviděla. Stejně tak už na pláni, kde stála, nebyl nikdo. Každý se vydal po svých. Přemýšlela jsem, zda bych neměla přeci jen jít domů, zpět do Sarumenu. Nakonec jsem usoudila, že na menší procházku si čas najdu. K tomu všemu jsem chtěla najít, kde že to vlastně bydlí Smrt. Tak tedy dobrá, bude to jen na chvíli.

Kamenný mys>>

// Jé, že mě to nenapadlo :D
Díky moc za skvělou akci, Blue :)
A ten obrázek od Matali je perfektní, fakt pobavil :DD

<< Stepní pláň

Vydala jsem se směrem, jako bych šla domů. První v cestě mi stál les, který byl jen samý buk. Opravdu, jiné stromy byste zde nenalezli. Stromy byly mohutné, táhnoucí se až k nebi a bylo zde víc než kde jinde poznat, že podzim je opět zpět. Měla jsem to tak ráda. Listí zlatovělo a rudlo, snášelo se pomalu k zemi a celý les nesl takové pohádkové kouzlo. Na kmenech stromů jsem sem tam zahlédla mech, nebo dokonce i houby. Poslední paprsky slunce se sem snažily skrz řídnoucí koruny dostat a osvítit i tohle místo. Ve výši na větvích se ozývaly zpěvy ptáčků, kteří se brzy uchýlí ke spánku. Celý les pomalu upadal do spánku a já se nemohla toho pohledu nabažit. Přesně tohle je něco pro mě. Nádherný podzimní podvečer v tichém a klidném lese. Posadila jsem se a nasála všechny pachy a energie kolem. Naprostá nádhera. Les mne svým klidem pomaloučku uspával a já uvažovala, že bych zde přeci jen přespala noc. Nabrat zbytek energie. Domů se mi ale ještě nechtělo. V těchto končinách jsem doposud nebyla a když už jsem se sem dostala, nehodlám to zahodit. Udělám si menší výpravu, třeba do hor. I západ této země musí být stejně kouzelný, jako ten zbytek. Ještě chvíli jsem se procházela po lese, až jsem se nakonec rozhodla. Cokoliv mě čeká může počkat na zítřek. S tou myšlenkou jsem zalehla v místě, které se mi zdálo bezpečné a po dlouhé době zamhouřila víka. Měla jsem to poslední dobou náročné, kouzlo vedle kouzla. Konečně zasloužilý odpočinek. Naposledy jsem unaveně zívla a usnula.

Opravdu to bylo jen hra o čas. Awarak si obalil celé tělo ve vodním štítu a mě tímto krokem vyvedl z míry. Překvapeně jsem poodstoupila, toho však ten mizera využil a zakousl se mi do boku. Bolestivě jsem zavila, vlk se mnou škubl k sobě a opět mě hodil někam dál. Tvrdě jsem dopadla k zemi, pomalu se začala zvedat a kontrolovala si ránu. Ten mi teda dal, zavrčela jsem pro sebe a pohlédla na něj. Měl tlamu od mé krve. Na nic nečekal, rozběhl se opět za mnou, chtěla jsem couvnout, ale bolavá noha mi to znemožnila. Chytl mě pevně za čumák a táhl mě někam pryč, poslušně jsem ho následovala, i když mě noha bolela teda pekelně. Nechtěla jsem přijít i o čumák. Dávala jsem mu jemným kňučením najevo, že už mám dost. Život jsem měla na takové hlouposti až moc ráda. Vlk mě kupodivu opravdu pustil a vrhl se na vlčici další. To už jsem ale nevnímala, začala jsem si čistit svou ránu, která stále víc a víc krvácela. Něco se ale poté stalo. Možná někdo z těch dvou vyhrál, protože jsem slyšela gratulaci a následně se mi má noha vyléčila.
Kůly zmizely, nastalo ticho a vstoupila nějaká bytost. Jakživ jsem podobné zvíře neviděla, proto jsem si ji velmi zvědavě prohlížela. Šel z té věci takový klid, že jsem se vlastně zapomněla bát. Pozdravila nás, vysvětlila nám, co že se to vlastně děje a s většinou se rozloučila. Než jsem však stihla cokoliv říci, vše ztmavlo a já se objevila zase před věží. Zkoumavě jsem si ji opět prohlédla. Teď se nejeví tak obrovitě, jako když jsem byla vlče, pomyslela jsem si. Nicméně nic se nezměnilo na tom, že jsem převelice ráda, že to mám za sebou. Čumákem jsem prohrábla poklad, který mi byl asi udělen a dál si ho už nevšímala. Nechápala jsem vlastně, proč jsem tam kvůli něčemu tak hloupému lezla. Největší blbost, jakou jsem kdy udělala. První ze skupiny se otočila a odešla. Přemýšlela jsem, zda počkat na ostatní z věže. Když jsem se však rozhlédla a uviděla tu nádhernou krajinu, veškeré plány šly stranou. Tohle je opravdový poklad, pomyslela jsem si a pomalu se vydala za čumákem. Ani já se neloučila. Většinu jsem stejně pořádně neznala, navíc jsem se za své chování ve věži docela styděla. Někdy je prostě lepší nechat minulost tam, kde je.

Bukový sráz >>

//Taky mockrát děkuji za akci, byla fakt skvělá :)

// Napsal někdo na Osuda? :)

Mé jednání v náporu emocí bylo náhlé a bez uvažování. Jednoduše jsem vše dělala za pochodu a neuvažovala nad tím, co to bude mít za následky. Jak se vlčice rozruší, chudák vlk, který má tu smůlu být v okolí. Ale musí se uznat, že bojoval statečně. Bolestivý pád z výšiny si utlumil hromádkou hlíny, kterou si během pár okamžiků vytvořil pod sebe. A nebyl to takový ňouma, aby se dral skrze ostny ven, jako nějaký statečný princ. Raději si zkusil utvořit cestu jiným způsobem. A to já se zase uráčila zvednout a nesedět tam jak pecka. Nechtěla jsem dopadnout jako Darkie, chudinka nebohá…
Využila jsem příležitosti, a zatímco se soukal z hradeb ostnů, vyhlídla jsem si živel jiný. Na noze jsem ucítila ale tlak. Vyděšeně jsem pohlédla na vlka, který mi svíral nohu ve vodní pasti. Obrazec byl ode mě sice kousek, ale stačil jediný prudký pohyb s bičem a mám po srandě. Skočila jsem po vlkovi doufaje v moment překvapení. Snad by i bič upustil, nebo ztratil koncentraci a voda by se vypařila. Pokoušela jsem se ho co nejvíce znevýhodnit. Zuby jsem cvakala bezmyšlenkovitě, kde jen to šlo. Tlapami jsem se zuřivě oháněla a doufala v to nejlepší. Tedy pro mě. Jako bych zapomněla, že jsem ho měla vlastně hodně ráda. To šlo vše stranou, prala jsem se jako šílená. Awarak ale nebyl žádný plyšák. Byl to obrovitý vlk a takové tintítko na něco tak mohutného přeci nemá. Bylo jen otázkou času, kdy mě shodí jak domeček z karet a zadupe do země. Byl pěkně rozzuřený, neměl k tomu určitě daleko.

// RIP Maple :D