Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mrzelo mě, že jsem mu nebyla schopna pomoci. Ale třeba se najde někdo, kdo ho zná. Jen je dost malá pravděpodobnost, že na někoho natrefíme. Široko daleko ani dušička. Deanovi však nevadilo, že jsem ho tímto zklamala. Navíc mi nabídl, že můžu jít s ním. „Tak fajn!“ zaradovala jsem se a zamávala ocáskem. „Je to tu vše skoro jedno a to samé,“ přitakala jsem mu a dál se tomu nevěnovala.
„Jak chceš. Kde se vlastně nachází tvá bývalá smečka?“ zeptala jsem se, protože jsem sama pořádně nevěděla, kde se která nachází. Věděla jsem o existenci asi čtyř, z toho si pamatuju, kde sídlí jen ta má. A taky Suertova. To mi docela ke štěstí stačilo. A kdybych na hranice narazila, poznala bych to. „Já jsem kappou Sarumenské smečky. Je úplně na Jihu poblíž toho velkého rudého jezera. Říká ti to něco?“ popsala jsem mu lokaci našeho území, i když jsem si nebyla jistá, jestli to bylo dost srozumitelné. Pro mě byl velký záchytný bod to jezero, od toho jsem se často odpichovala.
„Kudy se vydáme? Musíme se nějak vyhnout té rokli, ale nevím, z které strany to bude kratší.“ Přistoupila jsem k ní a rozhlédla se, jestli to alespoň odsud nepoznám. Pak jsem ale poodstoupila a věnovala pohled jemu. Určitě tuší, kudy se k jeho smečce dostaneme.

Docela mě bavilo, jaké až přehnané reakce měl na téměř vše, co z něj vypadlo. I na mou lichotku se začal klanět. Nebyla jsem si jistá, jestli to patří k hře na dramatizování, nebo je to prostě jen celý on. Když se mě ale zeptal na magii, připadalo mi to opravdu docela náhlé. Z ničeho nic vytasil něco, co vůbec nesouviselo s tím, o čem jsme se právě celou dobu bavili. „Ne, jedinou magii kterou celkem umím je oheň. Takové menší životní prokletí,“ odvětila jsem, i když tu poslední větu téměř šeptem a ušklíbla se u ní. Přes to jsem se však naštěstí přenesla, pokud to vůbec jde a teď si z toho spíš dělala srandu. Nebojím se ovládat svou magii, ale když někdo jiný vytáhne oheň, stále mám velmi silnou míru respektu a raději se klidím. Až když mi pověděl, že nad tím právě přemýšlel, došlo mi, proč ta náhlá otázka. „Asi to máš napsané na čele,“ zavtipkovala jsem.
Dean mi sdělil o své rodině, kterou neměl úplně v lásce. Na to jsem mu jen přikývla, že chápu. Pak se mě zeptal, jestli jsem nezahlédla vlka stejného vzhledu, jen o něco staršího. Chvíli jsem přemýšlela a třídila si vlky co jsem potkala v hlavě, ale nic mi to neříkalo. Zavrtěla jsem hlavou a dodala: „Bohužel.“ Já sama jsem už svou rodinu dlouho neviděla. Zajímalo by mě, jak se jim daří. Nebo jestli jim chybím. Dost pravděpodobně ne, pomyslela jsem si. Poté co mi svěřil svůj plán jsem trochu znejistila. Co když ho tady tím tlacháním jen zdržuji. Samozřejmě, že jsem byla za jeho společnost ráda, ale má mnohem zajímavější a důležitější věci na práci. „Takže ho půjdeš hledat? Nerada bych tě tady zbytečně zdržovala, určitě ti musel táta chybět,“ řekla jsem a lehce se pousmála. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, jako že ho posílám pryč. Dávala jsem to proto dost najevo tónem, kterým jsem to řekla.

Celá natěšená na příběh jsem seděla a naslouchala dychtivě všemu, co řekl. Páni, celý rok? To je dlouho. Třeba tu má i rodinu. Když ale vysvětlil, že to bylo nedobrovolné, popošoupla jsem se o něco blíž a očka mi zářila z toho všeho napětí. Opravdu uměl vyprávět. Na rozdíl ode mě. Když se dostanu k vyprávění já, vychrlím jednolitou směs všech zážitků a ostatní nemají pořádně šanci se do toho vžít. Málokdo má takové nadání. Teď když se mi poštěstilo na někoho šikovného narazit, musela jsem toho využít. Jeho příběh byl opravdu poutavý a nezapomněl projevovat emoce. Když však ukázal jizvu, překvapeně jsem koukala. „Páni, bolelo to moc?“ zeptala jsem se s úžasem, ale i s náznakem soucitu. Jizvu měl opravdu rozsáhlou. „Víš, strašně dobře se tě poslouchá. Umíš to říct tak strašně zajímavě, až jsem se skoro vžila na tvé místo“ řekla jsem a pousmála se na něj.
Pak se zeptal on mne, co že tu vlastně dělám. „Naprosto souhlasím. Už dlouho jsem se sem chystala vydat a prozkoumat to tu, ale nedokázala jsem se kvůli té příšerné zimě přemluvit,“ odpověděla jsem a pokračovala: „No a čirou náhodou jsem se dostala na západ, tak jsem si řekla, že to vezmu i s malou odbočkou.“ Možná bych už se ale měla vrátit domů. Kdo ví, jestli mě není třeba potřeba. „Teď když už jsi zase doma, kam máš v plánu jít? Máš tady někde rodinu, nebo přátele?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem působit moc vlezle, ale opravdu mě jeho vyprávění zaujalo.

Zdálo se, že jsem ho mou otázkou zaskočila. Začal mumlat, rozhlížet se a procházet se zmateně kolem. Teď vypadal jako blázen zase on. Sledovala jsem to, co tu předváděl a čekala, co z něj vypadne. Bylo to zvláštní. Za chvíli mu začal ocásek poletovat sem a tam. Celý nadšený zvolal, že přeci jen zdejší je a usmíval se na mě od ucha k uchu. Vypadal opravdu velmi šťastně, tak jsem mu úsměv opětovala, abych mu tu radost nekazila. Když pak ale objasnil, že je zpět doma, vše mi docvaklo. On nebyl jen zmatený, jen si uvědomil, že to tu zná. Asi odešel? Musel se ztratit a konečně našel cestu zpět.
V tu vteřinu jsem pocítila jeho vlnu nadšení. Jako by se to na mě přeneslo a já začala být nadšená s ním. „To je úžasný!“ vydechla jsem úžasem. Dokázala jsem si představit, jaký to musí být pocit úlevy nalézt svůj cíl. Kdo ví, jak dlouho byl na cestách. Když mě ale nadšením olízl, trochu mě tím vyvedl z míry. Připsala jsem to samozřejmě náporu nadšení, proto jsem to nechala být a raději přesunula pozornost k něčemu jinému. „Jak dlouho jsi byl pryč? A co jsi všechno zažil?“ ptala jsem se dychtivě. „Miluju cestování. A hlavně vyprávění z cest,“ vysvětlila jsem Deanovi a zasmála se. Strašně jsem mu to přála, musí být skvělé být zase po dlouhé době doma. „Jestli ale nechceš, tak to pochopím,“ dodala jsem, aby to nevypadalo, že ho k tomu tlačím. Přeci jen jsme se teď potkali.

Nově příchozí se zdál být opravdu milý, jen mě zaskočil tím, co řekl. Úsměv mi na tváři trošku zvadl, protože bych přísahala, že jsem něco opravdu zaslechla. „Asi se mi to muselo zdát,“ zhodnotila jsem nakonec s úsměvem a nic si z toho nedělala. Obzvláště když vím, co vše se v této zemi děje. Magie je tu za každým rohem. Nepřekvapilo by mě, kdyby si se mnou zase něco zahrávalo.
Vlk pozdravil, přistoupil a představil se. Nad jeho poznámkou jsem se zasmála. „Já jsem Maple,“ představila jsem se i já. „Pověz, jsi zdejší?“ zeptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu. Zajímalo mne, kam má tak pozdě večer namířeno. Většinou se mi nepoštěstilo narazit na někoho se jen tak toulat. Vlastně jsem měla podivné štěstí se střetávat s vlky právě v ty nejpodivnější okamžiky. Jako třeba Awaraka a Darkie u toho dobrodružství s obrovitým ježkem, Nokta s létající vydrou Mlhahulí a Wolfi a další s fialovou ovcí Válendou. Začínala jsem se trochu bát, jestli i teď nevyběhne zpoza stromu nějaké jiné zdeformované zvíře.

<< Sněženková louka

Konečně jsem narazila na les. Už jsem měla výšlapu do hor celkem plné zuby, proto procházka v lese byla přesně to, co potřebuju. Dobije mi to baterky. Nikdy jsem nepřišla proč zrovna lesy na mě mají takové léčivé účinky. Když jsem se rozhlížela okolo, zjistila jsem jen, že les je smíšený. Ale to je asi tak jediné, co mě opravdu zaujalo. Zazdálo se mi ale, že něco slyším. Kroky? Nastražila jsem uši, pokusila se rozeznat zvuky mezi ptačím štěbetáním a čímkoliv jiným. Zaslechla jsem hlas. Že by volal na mě? Pokud nejde o další čáry této země, tak by to měl být vlk. Zvláštní, zrovna jsem nad tím přemýšlela. Zvedla jsem hlavu k nebi a zašklebila se. Že ty mě přeci jen odposloucháváš, Osude? Pak jsem se ale opět zahleděla směrem, kterým jsem přišla a čekala, než se objevil vlk. Opravdu to byl vlk. A dokonce samec. Měl opravdu unikátní kožich, ještě jsem nikdy podobný neviděla. A opravdu zářivé zelené oči. Už z dálky jsem nadšeně vrtěla ocáskem. „Ahoj, volal jsi na mě?“ optala jsem se a věnovala mu přátelský úsměv.

// Páni, jsi rychlá :D Šla jsem včera brzo spát, tak jsem si nevšimla. Snad nevadí :)

<< Tajga

Opatrně jsem se odšourala z místa, kde jsem zahlédla medvědy. Úplně jsem nevěřila tomu, že by to mohlo být tak snadné, proto jsem se neustále otáčela a kontrolovala, zda jsem opravdu sama. A vlastně už mi trochu společnost chyběla, jen ne taková. Přemýšlela jsem, proč že jsem za celou tu dobu na nikoho nenatrefila. Vždy když cestuji, působí to tu poloprázdně. Jako by tu nikdo nikdy nežil. Nechtělo se mi ale věřit, že se všichni vlci v okolí rozhodli, že tuláctví bylo dost. Bylo naprosto nemožné, aby tu nebyl jediný tulák. Ani u nás ve smečce nás moc není, teda soudě podle toho, kolik jsem jich zatím potkala. Neříkal náhodou Sue, že je hodně vlků u toho Velkého Vlčího jezera? Třeba si tam můžu pak namířit a ověřit to.
Místo, kde jsem právě stála, bylo zvláštní. Na chvíli mě pohled na květy vyvedl z míry. Počkat, co že je to za roční období? Nebyl náhodou před chvílí podzim? udiveně jsem hleděla na malé bílé květiny, které tu byly všude kam jen jsem dohlédla. Páni, že by se jim tady dařilo právě díky tomu chladu, jaký tu je? Naprosto jsem žasla. Nic podobného jsem jakživ neviděla. Zajímalo by mě, jestli se tu drží i v létě. I když to zní naprosto absurdně, ušklíbla jsem se. Ačkoliv jsem se na tuhle nádheru opravdu ráda koukala, nerada bych tady ztvrdla na víc, než je třeba. Čeká mě ještě dlouhá cesta.

Úzká rokle >>

// Děkuju a prosím květiny :)

<< Sněžné hory

Přivolala jsem to snad, nebo jsem měla jen pekelné štěstí. Někde v dáli se rýsoval les. Nebyl nejblíž, ale stále tu byl. Spokojeně jsem si oddychla. Mé nohy asi momentálně děkovaly všem bohům, na které si jen vzpomněly. Zatím jsem ale prohledávala okolí pohledem velmi vyhladovělého vlka. Číhala jsem na sebemenší pohyb myšky, či malého ptáčka. Lesem však mé štěstí končilo. Našla jsem jen pár keříků bobulek, se kterými jsem se musela neochotně spokojit. Jistě, zaplácala mi ta hromada ovoce žaludek. Momentálně. Ale bůh ví, kdy budu mít zase hlad. Tohle není v porovnání se zajícem nebo rybkou nic. Vlastně mi to docela zkazilo náladu. Já ty přihlouplé kuličky fakt nerada. Připadala jsem si jako největší budižkničemu. Kdo to kdy viděl, aby se vlk ládoval borůvkami. My přeci žereme maso. Je to absurdní, vztekala jsem se v duchu.
Teď už jsem jen hledala místo na odpočinek. Našla jsem si nádherné místečko mezi kořeny, už jsem se chystala si lehnout, když tu slyším dupání, funění a slintání. Jde slyšet slintání? Těžko, spíš mlaskání a popotahování slin. A bylo to opravdu hlasité a silné. Ale ne, pomyslela jsem si, pomalu vyhlédla zpoza stromu a spatřila medvěda. A opodál dalšího. To není dobré, prolétlo mi hlavou a ihned jsem začala ustupovat. Pomalu a potichu. Jen aby si mě nevšimli. Kdybych si mě všimli, čert vem bolavé nohy. Utíkala bych jak o život. Nebylo to ale zapotřebí. Medvědi byli zabraní něčím jiným.

Sněžná louka >>

<< Kry

Přede mnou se tyčily hory. Snad ty největší, jaké jsem kdy viděla. A upřímně nemohu říct, že si troufám na její výšlap. Ale za zkoušku nic, no ne? Vydala jsem se proto pozvolna do výšin, doufaje, že to jen tak špatně vypadá. Lenost a únava na mě ale doléhaly. Přemlouvaly mě, abych se na to vykašlala. Moje zvědavost mě ale táhla dál. Aspoň kousek. Chci vidět svět i odtud. A tak jsem šla dál. Pomalu, ale neochotně. Stále jsem sama se sebou bojovala. I nohy si začaly stěžovat, že jsem asi šílenec. Klepaly se, podlamovaly a jednoduše stávkovali. Udělala jsem si sem tam přestávku, abych načerpala sil a nasála vzduch okolo. Při asi páté zastávce jsem to ale vzdala. I odsud byl výhled nádherný. Nebyla jsem vlastně tak nízko, jak jsem si myslela. Ušla jsem kupodivu dobrý kus cesty. Možná kdybych se přeci jen dokopala, za chvíli bych přeci jen byla na vrcholu. Ale nestojí mi to za to. Když bych někde padla vyčerpáním, nikdo by mě tu nikdy nenašel. Byla jsem na sebe přeci jen pyšná. Dala jsem tomu šanci, ale teď si zasloužím klidnou cestu zpět. Ideálně najít nějaký les, kde se na chvíli natáhnu. Nebo si při troše štěstí něco ulovím.

Tajga >>

<< Ledová pláň

Po snad nekonečně dlouhé době se mi začaly v dáli rýsovat obrysy něčeho neznámého. Jakživ jsem nic podobného neviděla. Až zblízka jsem však poznala, že to jsou kry. Velké kusy ledu plovoucí na té pro mě neznámé slané vodě. Moře, pousmála jsem se zasněně a hleděla na výhled. Něco mě neskutečně táhlo se podívat blíž. Přejít ty podivné ledové ostrůvky a okusit to na vlastní kůži. A to jsem taky udělala. Díky bohu jsem však nebyla jediná, která měla tak šílený nápad. Někdo tu přede mnou vytvořil cestičky, které vypadaly bezpečně. Nebo spíš bezpečněji. Nevím, jestli mi nedocházelo, jako potencionální nebezpečí mi hrozí, nebo mi to snad bylo jedno. Moře mě táhlo stále blíž. Pod tlapkami mi to klouzalo. Někdy byla cesta celkem slušná, jindy jsem měla pocit, že ji nezdolám. Že je to můj konec. Přes to vše jsem se však dostala na místo, které jsem si vyhlédla, užila si pohled na vodu a vrátila se jinou cestou na pevnou zemi. Myslím si, že na něco takového jakživ nezapomenu. Zahřálo mě to u srdce. Dělalo mi velkou radost, že jsem to spatřila. Po tak dlouhé době. Přeci jen se mi ta cesta vyplatila.

Sněžné hory >>

<< Tundra

Nevěřila bych nikdy tomu, že tak dlouhá chůze po dlouhém úseku, který v podstatě splýval dohromady, dokáže být tak unavující. Vše tu bylo chladné a pusté. Opravdu lituji vlky, kteří dobrovolně žijí v chladných podmínkách. Nebo i nedobrovolně. Ty o to víc. Gallirea je přeci tak zajímavá, všude samá kouzla, ale tady nic. Nebo že bych už dávno na jejím území nebyla. Třeba jsem se zatoulala dál, než jsem měla původně v plánu. Moc se mi to ale nezdálo. Něco mi říkalo, že jsem stále na území, ať už se to jeví jakkoliv.
Tentokrát jsem se však dostala na ledovou pláň. Všude samý sníh, a ačkoliv byl brzký teplý podzim, tady panovala zima v plném proudu. Automaticky jsem svůj tepelný štít zesílila, abych se před vločkami ochránila. Na druhou stranu se tady mohu napít. Nabrala jsem sníh do tlamy, párkrát požvýkala a spolkla vodu. Takto jsem to zopakovala asi čtyřikrát. Porozhlédla jsem se dokola, ale přes sněžnou bouři bylo vidět velký kulový. Tak asi poslepu, povzdechla jsem si.

Kry >>

<< Kamenné pole

Zdá se, že v těchto končinách panuje nikdy nekončící zima. Nadále jsem si kolem těla udržovala magický teplý štít, který mě před tím hnusem okolo chránil. Chtěla jsem si projít celou Gallireu, to ano. Stejně tak si myslím, že po dnešní zkušenosti se bych se musela hodně přemlouvat, abych se sem opět vrátila. Proto tedy hodlám projít západ co nejdřív. Dokud stále držím nějakou špetku odhodlání a naděje, že to tak zlé přeci jen nebude. Jistě, asi by bylo chytřejší si to sem namířit až v létě, kdy budou teploty daleko příjemnější. Vlastně by ta malá pláž byla skvělým chladným místem na přečkání horkých letních dnů. Ale kdo ví, kdy budu mít příležitost se sem zase dostat. Čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe.
Ani tato část území na mne neudělala dojem. Vítr stále silně foukal a nic moc se tu nehýbalo. Nezlobila bych se, kdyby se mi naskytla možnost si něco ulovit. Už je to celou věčnost, co jsem něco snědla. Nebo se něčeho napila. No jo, na to často zapomínám.

Ledová pláň >>

<< Ostrá skaliska

Jakmile jsem překonala skaliska a vkročila na nové území, ocitla jsem se na velmi pochmurném místě. Vše bylo černobílé. Jako by to bylo málo, obloha se zatáhla a já si připadala jako v nějakém černobílém světě. Vůbec se mi tady nelíbilo. Temno, zima, prázdnota. Fuj, zhodnotila jsem krajinu. I toto místo působilo, jako by zde nikdo nikdy neprošel. Měla jsem i dojem, že o to tohle místo nestojí. Ani malinko. Byl tu takový klid a ticho. Jediný zvuk byl vítr, který mi už zdaleka tolik nevadil. Magie mě stále hřála a odmítala jsem svůj teplý štít vypnout, dokud nebudu někde v teple. Zajímalo by mně, jestli je Darkie v pořádku a došla dobře domů. Určitě se z věže dostala, to je jasné. Je šikovná a věřila bych, že to snad i celé vyhrála.

Tundra >>

<< Kamenný mys

To byl ale blbý, blbý, blbý nápad. Jsi pitomec, nadávala jsem si v duchu a stále tiskla hlavu k hrudi. Byla jsem na sebe naštvaná. Jako by mi nestačilo riskovat svůj život v té hloupé věži, já se hned poté musím vydat na procházku po šíleně ostrých a příkrých skalách. Tohle místo vypadalo, že tu nikdy nic živého neprošlo. A taky proč by, nikdo není takový šílenec jako ty, Maple, vyčítala jsem si. Zima začínala být nesnesitelná, ale teprve teď mě osvítilo, že se můžu magií zahřát. To jsem ostatně dělala nejčastěji. Jen co mě to napadlo, se kolem mě výrazně oteplil vzduch a já si oddechla. Tohle bylo daleko lepší. Co ale fajn nebylo, byl nestálý povrch, po kterém jsem šla. Sem tam se pod mýma nohama rozdrolila půda a pod tlapami jsem z ničeho nic měla prázdno. Vždy jsem to ustála. Sama jsem se divila, jaké reflexy to mám. Nebýt toho, dávno bych se válela někde napíchnutá. Skála se však přehoupla a já sestupovala dolů. Konečně. Nevěřila bych, že něco takového zvládnu. A já zvládla. Páni, žasla jsem nad výhledem a nepřestávala v chůzi. Už jsem byla tak blízko.

Kamenné pole >>