Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaskočila jsem ho, když jsem se ptala na jeho věk. Chvíli přemýšlel, třeba to počítal, ale pak řekl, že brzy čtyři. Takže ještě mladá krev. Já nebyla až o tolik starší, vlk vypadal starší, než doopravdy byl. Chováním jsem si až tak jistá už nebyla. Na druhou *stranu s ním byla docela sranda. Na tuto informaci jsem pokývala hlavou a pak dodala:„Tak mladých vlků jsem na Galliree moc nepotkala. Patříš mezi výjimky."
Začal remcat o kožichu a o tom, že si to mám vyřizovat s jeho máti. „Ha, jako by mě měl zajímat kožich někoho jiného natolik, abych si to šla vyřizovat s jeho matkou,“ zasmála jsem se. „I když jsi sympatický, konverzací s mamkama se raději vyhýbám, nestojí to za to,“ dodala jsem nakonec. Když imitoval jeho matku, zašklebila jsem se. „Tak s tou asi sranda nebude,“ okomentovala jsem to nakonec. „Tak to doufám, že jsi hlavně po taťkovi. A taky že na mámu určitě nenarazíme. Jestli ji uvidíš, stačí říct a berem nohy na ramena,“ navrhla jsem a škodolibě se usmála.
Když došla řeč na louku, nevypadal z ní bůh ví jak u vytržení. Mě cestování opravdu bavilo a kochat se přírodou kolem na tom bylo to nejlepší. Ne každý vlk tomu ale příjde na chuť. Raději se drží toho známého a vzdalují se jen za potravou. Co mě zaskočilo bylo spíš to, že se mnou chce trávit čas i jindy. A za dlouhou dobu. Až na jaře. Myslela jsem si, že mě bere spíš jako dočasnou společnost. Překvapeně jsem nejdřív stále, ale pak souhlasně pokývala: „To můžeme. Budu jen ráda.“
„Jak jinak. Dean, mistr lovu!“ zvolala jsem a zasmála se jeho smyslu pro humor. „Příště mi to musíš předvést, ty experte,“ vyzvala jsem ho a ušklíbla se. Cesta nám ubíhala velmi rychle, až se mě zeptal, jestli už vodopády vidím. „No jo, v celý svý kráse,“ odpověděla jsem a stále s ním držela tempo.

Vodopáda >>

// Měla jsem naprosto stejný problém, dodnes v tom vlastně nemám úplně jasno :D

<< Dlouhá řeka

Jo, měl pravdu. To, že jsou za rohem určitě zmiňoval, jen jsem to z hlavy hned vypustila a teď si nevzpomněla. Necítila jsem však potřebu mu to říkat, stejně by to k ničemu nebylo, protože poznamenal, že už odsud jdou vidět. Okamžitě jsem se podívala směrem, kterým se díval, ale sama jsem nic neviděla. Zvláštní. Buď má skvělý zrak, nebo trpí halucinacemi.
„Noo, to nevím. Kolik?“ zeptala jsem se při té příležitosti a popoběhla před něj, abych mu mohla věnovat zvědavý pohled. „Aah, tak to pak ráda slyším. I když…“ řekla jsem s přehnaným náznakem úlevy, ale pak si nedokázala pomoct a trochu si rýpla: „trochu otužilejší bys být mohl, když tvá rodná smečka byla tak blízko té chladné části Gallirei.“ O to vděčnější jsem byla za Sarumen, který byl hezky v teple na jihu. Když zažertoval, vesele jsem se tomu zasmála. „Jsem pro! Vsadím se, že nás nebude pár,“ pokračovala jsem. Takové vtipkování mi dělalo radost. Byla jsem ráda, že jsem na něj natrefila. Byla to kopa srandy.
Po předvedení louky jsem si ji řádně projela pohledem. „Na jaře tu musí být krásně,“ pronesla jsem a představila si, jak je pokryta spoustou květin. Ta vůně musí být omamná. „Páni, takovou paměť nemám. S pomocí, nebo snad sám?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Na srnu většinou musí být alespoň dva, ale kdo ví. Třeba byla stará nebo zraněná.

// Omlouvám se za zdržení, měla jsem toho hrozně moc Kdyby se to náhodou kdykoliv opakovalo, můžeš kdykoliv odběhnout. Nechci zdržovat... :D

Tohle pošťuchování nás oba asi dost bavilo, protože i on si nenechal ujít příležitost mít poslední slovo. Ale zase z toho neuděláme hodinovou diskuzi o ničem, že? Proto jsem se na jeho poznámku jsem kysele zaksychtila a nechala ho být vítězem v naší menší hádce. Měl pravdu, natlučený zadek není žádná výhra.
„To sice ano, ale když nevím, jak daleko jsou, nebudu riskovat,“ obhájila jsem své jednání. Navíc nevím jak on, ale já už si pár výšlapů do hor nedávno zkusila a od té doby jsem neměla šanci se pořádně napít. Když vidím vodu, využiji toho. Jeden nikdy neví. Když ho slyšela brblat o zimě, zvědavě nastražila ouška. „Zažil jsi tady zimu?“ zeptala jsem se, když jsem si představila zimu co byla minulý rok v porovnání s tímto. „Minulá byla dost krutá, tak doufám, že máš hustý kožich,“ rýpla jsem si a zakřenila se. „Ale neboj, já taky zimu dvakrát nemusím,“ ujistila jsem ho. Vlastně jsem nepotkala jediného vlka, který by zimu aspoň trochu rád,
Fungovalo to, chopil se vedení sám. Pomalu jsme vystoupali až nahoru, ale musím uznat, že jsem toho docela litovala. Možná že by obejít to celé bylo ve výsledku jednodušší, ale co teď. „Hmm, nejsem si jistá. Spíš ne,“ řekla jsem nejistě. To asi teprve zjistím, až to uvidím.

nahoru na Západní louky >>

<< Úzká rokle

Jak se zdálo, Dean mě přeci jen předběhl. A ještě se mi za to vysmál. Odfrkla jsem si, zvedla se ze země a oklepala ze sebe divoce všechen prach a nečistotu, kterou jsem po cestě stihla setřít. „Ha ha ha,“ řekla jsem uraženým tónem a vrhla po něm pohledem. „Stejně jsem byla daleko rychlejší,“ utrousila jsem a zlomyslně se ušklíbla. Myslela jsem to samozřejmě ze srandy, vlastně jsem měla docela radost, že jsem ho tímto způsobem nechala vyhrát. Třeba by nerozdýchal, že ho předběhla starší vlčice.
Jeho dalších poznámek jsem si moc nevšímala, bylo mi jasné, že ho výhra hřeje na srdci a nejraději by se v tom rýpal ještě týden. Raději jsem zamířila k řece, která tu byla. Ideální, můžu se napít a okoupat. Řeka se tu právě krásně rozšiřovala a tím tvořila skvělý úsek pro přechod. Předníma tlapama jsem vešla do řeky, abych okusila, zda je opravdu hodně ledová a pak se dlouze napila. Zvedla jsem pak hlavu a pobídla i Deana: „Nechceš? není špatná. Navíc nikdy nevíš, kdy zase na vodu narazíš.“ Pak jsem jen přejela očima okolí. Nic moc kromě řeky tu nebylo. Chvíli jsem se rozhlížela, až jsem nakonec do vody vešla celá a přeplula ji na druhý břeh. Tam jsem si hned kožich vysušila svou magií, aby mi nebyla vetší zima, než mi byla do teď. "Tak co, nepovedeš raději ty? Ještě se ti tu nemehlo ztratí a budeš zase sám," navrhla jsem mu a nenápadně si do sebe rýpla.

Taky souhlasím s prvním návrhem, zdá se mi nejrozumnější :)
A jako každý, taky se těším na Halloween

Zdálo se, že mi chce jeho domovinu ukázat. Byla jsem nadšená, že mám takového průvodce. A ještě k tomu vstupenku na smečkové území, kde bych se jindy nedostala. Zbožňovala jsem navštěvování smeček mých přátel. Setkávání s novými vlky a průzkum území, kde jiní mají zákaz vstupu. Stále jsem byla nadšená, že se někomu podařilo dostat domů.
„No tak to aby ses jí šel rychle omluvit,“ dodala jsem a zlomyslně se ušklíbla. Nevěřila jsem ale, že by se kdokoliv ubíral ke rvačkám kvůli tomu, že ho odneslo moře, když zachraňoval nějakou vlčici. Ani alfa. Tedy pokud to není nějaký šílenec. Někdy vlkům dokáže přeskočit z moci ve smečce, slyšela jsem už o takových několikrát. Bavil se ale o Skylieth ve skrz pozitivně, navíc ji nazval kámoškou. Určitě to bylo jen pošťuchování mezi těma dvěma. Když začal vyzvídat o Darkie, ušklíbla jsem se. „To nevím, musel by ses jí zeptat sám. Ale nezaručuju, že tě její tatík nezakousne,“ řekla jsem bez přemýšlení. Neznám sice Morfea dost dlouho na to, abych tohle věděla, ale tátové jsou všichni stejní. Určitě by si Darkie chránil za každou cenu.
Následovala naše cesta dolů. Slyšela jsem, jak na mě volá, ať nepodvádím, ale já nad tím mávla ocáskem. „Nemáš se moc rozhlížet,“ zavolala jsem na něj a stále si hleděla svých tlapek. Nerada bych spadla. Nebyla to až taková výška, jak se mi původně zdálo, zato kameny opravdu klouzali. Už jsem byla téměř dole, tak jsem se za sebe ohlédla, jak daleko je za mnou. „Kde to vázne?“ zavolala jsem na něj, abych ho pozlobila, ale jak jsem nesledovala, kam šlapu, ujela mi tlapa a ten konec jsem sjela čumákem napřed. To bych to nebyla já, abych si to na poslední chvíli nepokazila, zanaříkala jsem si pro sebe. Dole jsem sice první nakonec byla, ale provedení za moc nestálo.

Dlouhá řeka >>

Když mi popsal, kde se nachází jeho smečka, vůbec jsem netušila, kde asi by to mohlo být. „Hmm, tam jsem asi ještě nikdy nebyla,“ odpověděla jsem a stále se pokoušela si vybavit, jestli přeci jen mi to něco neřekne. Neřeklo. Asi to bylo někde na severu, protože tam jsem to tolik neznala. Jih už jsem měla celkem dobře prozkoumaný. Ale vodopád nikde. Aspoň se podívám někam, kde to neznám.
Naštěstí jsem dokázala popsat okolí smečkového území celkem dobře, protože Rudé jezero znal. „Močály jsou od naší smečky relativně blízko, ale nikdy jsem se s nikým z té smečky nesetkala. Celkově jsem tu moc vlků za ten rok a něco málo nepotkala. Je to tu až podivně pusté,“ zhodnotila jsem. Když zmínil to, že má alfu jako kamarádku, pobaveně jsem se usmála. „Má kamarádka je zase dcera alf,“ řekla jsem, ale ne proto, abych se chlubila. Vlastně jsem Darkie viděla jen jako svou kamarádku, ne jako nějakou autoritu.
Dean navrhl cestu skrz. Nejprve jsem se na něj překvapeně podívala a doufala, že to byl hloupý vtip, ale vypadal naprosto vážně. „No,“ zamumlala jsem a podívala se znovu dolů. Dalo by se to asi nějak zvládnout, a jak říkal, bylo by to kratší. „Asi by to šlo,“ dodala jsem po chvilce. „Schválně, kdo bude první dole,“ vybídla jsem ho škádlivě a vydala se opatrně, ale co nejrychleji cestou dolů.

// omlouvám se za opožděný post, nestíhala jsem :(

Mrzelo mě, že jsem mu nebyla schopna pomoci. Ale třeba se najde někdo, kdo ho zná. Jen je dost malá pravděpodobnost, že na někoho natrefíme. Široko daleko ani dušička. Deanovi však nevadilo, že jsem ho tímto zklamala. Navíc mi nabídl, že můžu jít s ním. „Tak fajn!“ zaradovala jsem se a zamávala ocáskem. „Je to tu vše skoro jedno a to samé,“ přitakala jsem mu a dál se tomu nevěnovala.
„Jak chceš. Kde se vlastně nachází tvá bývalá smečka?“ zeptala jsem se, protože jsem sama pořádně nevěděla, kde se která nachází. Věděla jsem o existenci asi čtyř, z toho si pamatuju, kde sídlí jen ta má. A taky Suertova. To mi docela ke štěstí stačilo. A kdybych na hranice narazila, poznala bych to. „Já jsem kappou Sarumenské smečky. Je úplně na Jihu poblíž toho velkého rudého jezera. Říká ti to něco?“ popsala jsem mu lokaci našeho území, i když jsem si nebyla jistá, jestli to bylo dost srozumitelné. Pro mě byl velký záchytný bod to jezero, od toho jsem se často odpichovala.
„Kudy se vydáme? Musíme se nějak vyhnout té rokli, ale nevím, z které strany to bude kratší.“ Přistoupila jsem k ní a rozhlédla se, jestli to alespoň odsud nepoznám. Pak jsem ale poodstoupila a věnovala pohled jemu. Určitě tuší, kudy se k jeho smečce dostaneme.

Docela mě bavilo, jaké až přehnané reakce měl na téměř vše, co z něj vypadlo. I na mou lichotku se začal klanět. Nebyla jsem si jistá, jestli to patří k hře na dramatizování, nebo je to prostě jen celý on. Když se mě ale zeptal na magii, připadalo mi to opravdu docela náhlé. Z ničeho nic vytasil něco, co vůbec nesouviselo s tím, o čem jsme se právě celou dobu bavili. „Ne, jedinou magii kterou celkem umím je oheň. Takové menší životní prokletí,“ odvětila jsem, i když tu poslední větu téměř šeptem a ušklíbla se u ní. Přes to jsem se však naštěstí přenesla, pokud to vůbec jde a teď si z toho spíš dělala srandu. Nebojím se ovládat svou magii, ale když někdo jiný vytáhne oheň, stále mám velmi silnou míru respektu a raději se klidím. Až když mi pověděl, že nad tím právě přemýšlel, došlo mi, proč ta náhlá otázka. „Asi to máš napsané na čele,“ zavtipkovala jsem.
Dean mi sdělil o své rodině, kterou neměl úplně v lásce. Na to jsem mu jen přikývla, že chápu. Pak se mě zeptal, jestli jsem nezahlédla vlka stejného vzhledu, jen o něco staršího. Chvíli jsem přemýšlela a třídila si vlky co jsem potkala v hlavě, ale nic mi to neříkalo. Zavrtěla jsem hlavou a dodala: „Bohužel.“ Já sama jsem už svou rodinu dlouho neviděla. Zajímalo by mě, jak se jim daří. Nebo jestli jim chybím. Dost pravděpodobně ne, pomyslela jsem si. Poté co mi svěřil svůj plán jsem trochu znejistila. Co když ho tady tím tlacháním jen zdržuji. Samozřejmě, že jsem byla za jeho společnost ráda, ale má mnohem zajímavější a důležitější věci na práci. „Takže ho půjdeš hledat? Nerada bych tě tady zbytečně zdržovala, určitě ti musel táta chybět,“ řekla jsem a lehce se pousmála. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, jako že ho posílám pryč. Dávala jsem to proto dost najevo tónem, kterým jsem to řekla.

Celá natěšená na příběh jsem seděla a naslouchala dychtivě všemu, co řekl. Páni, celý rok? To je dlouho. Třeba tu má i rodinu. Když ale vysvětlil, že to bylo nedobrovolné, popošoupla jsem se o něco blíž a očka mi zářila z toho všeho napětí. Opravdu uměl vyprávět. Na rozdíl ode mě. Když se dostanu k vyprávění já, vychrlím jednolitou směs všech zážitků a ostatní nemají pořádně šanci se do toho vžít. Málokdo má takové nadání. Teď když se mi poštěstilo na někoho šikovného narazit, musela jsem toho využít. Jeho příběh byl opravdu poutavý a nezapomněl projevovat emoce. Když však ukázal jizvu, překvapeně jsem koukala. „Páni, bolelo to moc?“ zeptala jsem se s úžasem, ale i s náznakem soucitu. Jizvu měl opravdu rozsáhlou. „Víš, strašně dobře se tě poslouchá. Umíš to říct tak strašně zajímavě, až jsem se skoro vžila na tvé místo“ řekla jsem a pousmála se na něj.
Pak se zeptal on mne, co že tu vlastně dělám. „Naprosto souhlasím. Už dlouho jsem se sem chystala vydat a prozkoumat to tu, ale nedokázala jsem se kvůli té příšerné zimě přemluvit,“ odpověděla jsem a pokračovala: „No a čirou náhodou jsem se dostala na západ, tak jsem si řekla, že to vezmu i s malou odbočkou.“ Možná bych už se ale měla vrátit domů. Kdo ví, jestli mě není třeba potřeba. „Teď když už jsi zase doma, kam máš v plánu jít? Máš tady někde rodinu, nebo přátele?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem působit moc vlezle, ale opravdu mě jeho vyprávění zaujalo.

Zdálo se, že jsem ho mou otázkou zaskočila. Začal mumlat, rozhlížet se a procházet se zmateně kolem. Teď vypadal jako blázen zase on. Sledovala jsem to, co tu předváděl a čekala, co z něj vypadne. Bylo to zvláštní. Za chvíli mu začal ocásek poletovat sem a tam. Celý nadšený zvolal, že přeci jen zdejší je a usmíval se na mě od ucha k uchu. Vypadal opravdu velmi šťastně, tak jsem mu úsměv opětovala, abych mu tu radost nekazila. Když pak ale objasnil, že je zpět doma, vše mi docvaklo. On nebyl jen zmatený, jen si uvědomil, že to tu zná. Asi odešel? Musel se ztratit a konečně našel cestu zpět.
V tu vteřinu jsem pocítila jeho vlnu nadšení. Jako by se to na mě přeneslo a já začala být nadšená s ním. „To je úžasný!“ vydechla jsem úžasem. Dokázala jsem si představit, jaký to musí být pocit úlevy nalézt svůj cíl. Kdo ví, jak dlouho byl na cestách. Když mě ale nadšením olízl, trochu mě tím vyvedl z míry. Připsala jsem to samozřejmě náporu nadšení, proto jsem to nechala být a raději přesunula pozornost k něčemu jinému. „Jak dlouho jsi byl pryč? A co jsi všechno zažil?“ ptala jsem se dychtivě. „Miluju cestování. A hlavně vyprávění z cest,“ vysvětlila jsem Deanovi a zasmála se. Strašně jsem mu to přála, musí být skvělé být zase po dlouhé době doma. „Jestli ale nechceš, tak to pochopím,“ dodala jsem, aby to nevypadalo, že ho k tomu tlačím. Přeci jen jsme se teď potkali.

Nově příchozí se zdál být opravdu milý, jen mě zaskočil tím, co řekl. Úsměv mi na tváři trošku zvadl, protože bych přísahala, že jsem něco opravdu zaslechla. „Asi se mi to muselo zdát,“ zhodnotila jsem nakonec s úsměvem a nic si z toho nedělala. Obzvláště když vím, co vše se v této zemi děje. Magie je tu za každým rohem. Nepřekvapilo by mě, kdyby si se mnou zase něco zahrávalo.
Vlk pozdravil, přistoupil a představil se. Nad jeho poznámkou jsem se zasmála. „Já jsem Maple,“ představila jsem se i já. „Pověz, jsi zdejší?“ zeptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu. Zajímalo mne, kam má tak pozdě večer namířeno. Většinou se mi nepoštěstilo narazit na někoho se jen tak toulat. Vlastně jsem měla podivné štěstí se střetávat s vlky právě v ty nejpodivnější okamžiky. Jako třeba Awaraka a Darkie u toho dobrodružství s obrovitým ježkem, Nokta s létající vydrou Mlhahulí a Wolfi a další s fialovou ovcí Válendou. Začínala jsem se trochu bát, jestli i teď nevyběhne zpoza stromu nějaké jiné zdeformované zvíře.

<< Sněženková louka

Konečně jsem narazila na les. Už jsem měla výšlapu do hor celkem plné zuby, proto procházka v lese byla přesně to, co potřebuju. Dobije mi to baterky. Nikdy jsem nepřišla proč zrovna lesy na mě mají takové léčivé účinky. Když jsem se rozhlížela okolo, zjistila jsem jen, že les je smíšený. Ale to je asi tak jediné, co mě opravdu zaujalo. Zazdálo se mi ale, že něco slyším. Kroky? Nastražila jsem uši, pokusila se rozeznat zvuky mezi ptačím štěbetáním a čímkoliv jiným. Zaslechla jsem hlas. Že by volal na mě? Pokud nejde o další čáry této země, tak by to měl být vlk. Zvláštní, zrovna jsem nad tím přemýšlela. Zvedla jsem hlavu k nebi a zašklebila se. Že ty mě přeci jen odposloucháváš, Osude? Pak jsem se ale opět zahleděla směrem, kterým jsem přišla a čekala, než se objevil vlk. Opravdu to byl vlk. A dokonce samec. Měl opravdu unikátní kožich, ještě jsem nikdy podobný neviděla. A opravdu zářivé zelené oči. Už z dálky jsem nadšeně vrtěla ocáskem. „Ahoj, volal jsi na mě?“ optala jsem se a věnovala mu přátelský úsměv.

// Páni, jsi rychlá :D Šla jsem včera brzo spát, tak jsem si nevšimla. Snad nevadí :)

<< Tajga

Opatrně jsem se odšourala z místa, kde jsem zahlédla medvědy. Úplně jsem nevěřila tomu, že by to mohlo být tak snadné, proto jsem se neustále otáčela a kontrolovala, zda jsem opravdu sama. A vlastně už mi trochu společnost chyběla, jen ne taková. Přemýšlela jsem, proč že jsem za celou tu dobu na nikoho nenatrefila. Vždy když cestuji, působí to tu poloprázdně. Jako by tu nikdo nikdy nežil. Nechtělo se mi ale věřit, že se všichni vlci v okolí rozhodli, že tuláctví bylo dost. Bylo naprosto nemožné, aby tu nebyl jediný tulák. Ani u nás ve smečce nás moc není, teda soudě podle toho, kolik jsem jich zatím potkala. Neříkal náhodou Sue, že je hodně vlků u toho Velkého Vlčího jezera? Třeba si tam můžu pak namířit a ověřit to.
Místo, kde jsem právě stála, bylo zvláštní. Na chvíli mě pohled na květy vyvedl z míry. Počkat, co že je to za roční období? Nebyl náhodou před chvílí podzim? udiveně jsem hleděla na malé bílé květiny, které tu byly všude kam jen jsem dohlédla. Páni, že by se jim tady dařilo právě díky tomu chladu, jaký tu je? Naprosto jsem žasla. Nic podobného jsem jakživ neviděla. Zajímalo by mě, jestli se tu drží i v létě. I když to zní naprosto absurdně, ušklíbla jsem se. Ačkoliv jsem se na tuhle nádheru opravdu ráda koukala, nerada bych tady ztvrdla na víc, než je třeba. Čeká mě ještě dlouhá cesta.

Úzká rokle >>