Příspěvky uživatele

< návrat zpět

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA(BLACK FRIDAY CENY):
M05/Vzduch >> 8 mušliček + 80 květin
V01/síla/1* >> 2 drahokamy
V01/taktika lovu/1* >> 2 drahokamy
V02/taktika lovu/4* >> 80 drahokamů
V02/taktika lovu/3* >> 60 květin
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
CELKEM: 8 mušliček 140 květin 84 drahokamů

// Předem moc děkuji :) Snad umím počítat :D

//Noxova vlezlá vsuvka. I tebe se samozřejmě Černý pátek týká

Edit: opraveno, díky :)

<< Ježčí mýtina

Stále jsem si nemohla zvyknout na podivně zbarvený povrch hor. Všem muselo bylo již od pohledu jasné, že na samém vrcholu musí čekat něco magického a zcela nevídaného. Kdo by však ale čekal, že na návštěvníky bude čekat samotný Život? I když jsem věděla, že o tomto místě kolují povídky a drby. I já se o tomto místě dozvěděla jen z doslechu. Nemůže se to však nikomu zazlívat. Kdo by si takové tajemství dokázal nechat jen pro sebe? Teď už to pro vlky musela být téměř atrakce, a proto jsem Života docela litovala. Chudák nemá chvíli klid. Mě samotné přišlo nevhod sem chodit tak pozdě, když už i slunce se ubíralo ke spánku. Zvědavost mi však nedala. Pomalu a jistě jsem postupovala dál a uvažovala nad tím, co mu vlastně řeknu. Jak ho oslovím, o čem mu povyprávím… On ale dozajista ví vše, ne-li víc než já. Tak jako tak jsem se na jeho návštěvu těšila. Už poprvé jsem se v jeho přítomnosti cítila úplně jinak než kdekoliv jinde. Skoro bych se nebála toto místo nazvat mým druhým domovem a Životem mou druhou rodinou.
Netrvalo mi moc dlouho se dostat až na samý vrchol, kde mě očekával. „Vítám tě zpět, Maple,“ oslovil mě s hřejivým hlasem. Bylo to tak dlouho, že jsem téměř zapomněla, jak zněl. „Děkuji, je skvělé tě opět navštívit. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych se stavila. Vždy tě ráda vidím,“ odvětila jsem mu a vesele se na něj usmívala. „I já tebe, pojď dál,“ pobídl mne dovnitř jeho úkrytu, kde se posadil u jezírka a zvědavě se na mě podíval. Dal mi velmi jasně příležitost hovořit sama. „Je mi jasné, že sám víš, proč jsem přišla,“ začala jsem tedy po chvíli a pohledem rejdila po jeskyni. Na to jsem se však zadívala Životu do očí. „Jak už jistě víš, přidala jsem se do smečky. Chtěla bych však smečce být nápomocna a mé schopnosti lovit či bránit smečku jsou opravdu mizerné. Díky tobě jsem nesmírně rychlá a hbitá, za což jsem ti nesmírně vděčná! Přišla jsem tě tedy, no… poprosit, zda bys mi mohl aspoň nepatrně pomoci,“ dokončila jsem nejistě a můj úsměv se téměř vytratila. Bála jsem se, že si pomyslí, že ho pouze zneužívám. Že se sem odhodlám dojít jen tehdy, když ho o něco žádám. Život se však zeširoka usmál. „Neboj, s tím počítám. Smečce bys však byla užitečná i tak, to přeci víš. Nemohl jsem si nevšimnout, že sis našla ve smečce dobré kamarády,“ odpověděl a nadhodil nové téma. „Ano, Wolfganie a Darkie. Obě mám nesmírně ráda, ale i ostatní členové jsou neskutečně přátelští a sympatičtí. Víš, chtěla jsem se na něco zeptat. Ty jsi mě viděl, tehdy v té věži, že? Cítila jsem tam tvou přítomnost. Byl jsi tam po mém boku, abys mi pomohl, že?“ zeptala jsem se ho a Život jen přikývl. „Samozřejmě. Byla to pro tebe nesmírně důležitá životní zkouška a ty jsi ji zvládla na výbornou. Byl jsem tam samozřejmě na pomoc všem, ale myslím, že ty jako jediná jsi mou přítomnost zaregistrovala. Vedla sis skvěle, Maple. Málem jsem nevěřil svým očím, když jsem tě viděl bojovat s těmi zvířaty. Sálala s tebe nesmírná odvaha,“ pochválil mě a já být lidskou bytostí, začala bych se určitě červenat. „Moc to pro mě znamená, Živote. To ty jsi mi dodal odvahu se postavit svému strachu,“ poděkovala jsem mu tímto nenápadným způsobem, ale on jen zavrtěl hlavou. „Kdepak, to bylo celou tu dobu v tobě. Jen to dřímalo, než světu ukážeš své pravé barvy. To ty jsi strůjcem svého štěstí, a právě jsi ho opravdu objevila, gratuluji. Proto pro tebe mám menší dar, ber to jako předčasný Vánoční dárek,“ zazubil se a pokynul vodě, z jezírka se zvedl pramen vody, který se obmotal kolem mého těla. Zavřela jsem oči a nechala vodu předvést svou magii. Když se vrátila zpět do jezírka, otevřela jsem oči a prohlédla se, zda jsem celá, nebo mi něco přebývá. Něco tu ale nesedělo. Byla jsem někdo jiný? Nechápala jsem nic. Na mém krku se dokonce houpala podivná ozdůbka s pírky, která tu rozhodně předtím nebyla. Překvapeně jsem se zahleděla do odrazu a spatřila úplně cizí vlčici. „Kdo jsem?“ vypadlo ze mě ze samého šoku. „Nepoznáváš se? To jsi přece ty,“ zasmál se hlasitě Život, až se jeho smích nesl celou jeskyní. „Říkal jsem ti přeci, že jsi teprve teď ukázala světu své pravé barvy,“ vysvětlil mi poté. Tak já nejsem v cizím těle. Jsem jen v tom, které jsem celý život schovávala. Vděčně jsem se na něj usmála a věnovala mu pořádné "vlčí objetí". „Moc děkuji, Živote. Konečně se cítím sama sebou,“ řekla jsem celá dojatá. „Tak, a teď běž a předveď se celému světu. A nezapomeň, nenech se zaslepit zevnějškem! To nejdůležitější se skrývá v tobě. Jak se říká, co je důležité, je očím neviditelné,“ upozornil mne. „Ale to já přeci dávno vím,“ usmála jsem se. „Opravdu musím jít? Víš, s tebou se tak skvěle povídá,“ žadonila jsem. „To je jen na tobě. Já tvou přítomnost ocením,“ nabídl mi, ale věděla jsem, že má pravdu. Musela jsem se vrátit ke smečce. „Dobrá, ale brzy mě zase čekej!“ upozornila jsem ho vesele, pak už se jen rozloučila a vydala se zpět domů, kde doopravdy patřím.

Sarumen (Přes Narrské kopce)>>

<< Náhorní plošina

Ach ano, to místo, kde se to všechno semlelo. Ježčí mýtina, jak trefné jméno. Kde jinde by přece mohl vylézt ze země gigantický ježek a terorizovat zdejší vlky, že? Stále jsem zde byla na pozoru, ale v kroku nepovolovala. Tolik věcí, co chci stihnout, omílala jsem si v hlavě dokola. Ale už jsem byla skoro na místě. Hnala mě zvědavost, co pro mě má Život nachystaného. Určitě už dávno ví, že jsem na cestě. Je to přeci ten Život. Jediný na světe. A já si kráčím dál, abych ho už podruhé zase potkala. Kolik vlků na světě má takovou možnost? Mnoho určitě ne. Byla jsem z toho opět nadšená, ale přeci jen nervózní. Nevěděla jsem, zda jsem napoprvé udělala správný dojem, ale druhý je určitě stejně tak důležitý. Proto jsem si na chvíli sedla a začala si leštit svůj kožíšek. Líbil se mi tvarem a hustotou, to ano, ale barvou? Byl naprosto obyčejný a nudný. Takových vlků po světě běhá tolik! Všechno na mém vzhledu bylo nezajímavé a nudné. To ale neznamená, že mě to odradí od toho, abych o sebe pečovala. Přeci tam nedojdu jako největší buran. To ne. Až se mi kožíšek jen blýskal, spokojeně jsem se zvedla a vydala se dál.

Vrchol Narrských kopců >>

<< Vodopády

Páni, snad se na mě Dean nebude zlobit. Myslela jsem to celé naprosto dobře. To co ho čeká se mu rozhodně zapíše do minulosti a tam rozhodně já nepatřím. Nejsem důležitou součástí jeho života. Vlastně nikoho. Takhle to bude určitě lepší. Vzala jsem to velmi rychle podél řeky Mahtae, kterou jsem na jednom úseku musela překonat, ale žádná velká hrůza to nebyla. Určitě jsem ji překonávala víckrát. Teď jsem si však nebyla jistá, kam nejdřív. Když Dean nadhodil Smrt, napadlo mě, že bych se mohla stavit ještě u Života. Chtěla jsem si s ním už nějakou dobu promluvit a nehodlala jsem to natahovat. Možná by to bylo rychlejší. Pak bych mohla zůstat chvíli konečně ve smečce a být nějak užitečná. Většinu smečky jsem určitě ještě ani nepotkala a čeká mě prozkoumávání hvozdu. Tolik věcí přede mnou a já se tady toulám. To jsem celá já.

Ježší mýtina (přes středozemní pláň) >>

Dean se začal vymlouvat a vymlouvat. Matky nejsou horší než zuřivý medvěd. Ne že bych měla zkušenost s jedním či druhým, ale docela jsem o jeho slovech pochybovala. „Myslím, že ani jedno by nebyla dobrá volba. Raději zůstaň u toho útěku,“ doporučila jsem mu a zazubila se.
Když mi však nabídl lekce letu, trochu jsem znervózněla, jestli to přeci jen myslí vážně. „Raději zůstanu na zemi, děkuji pěkně,“ odpověděla jsem na jeho nabídku. Ty jeho vtípky. Jeho další návrh jsem však slušně odmítla. „Smrt si nechávám až úplně na konci seznamu. Slyšela jsem, že je to pěkná potvora,“ sdělila jsem a zahleděla se na vodopády. A tu mi to začalo šrotovat. Počkat. Jsme u vodopádů a Dean jasně řekl, že jeho smečka se nacházela nedaleko. To znamená že už jsme skoro na místě, uvědomila jsem si. Jestli tam je ale někdo z jeho rodiny, či členů smečky, bylo by víc než nevhodné se tam motat. Bylo by slušné ho nechat si vyřídit své záležitosti sám. Navíc sama bych měla dotáhnout svou prdel do té mé. Neukázala jsem se tam už bůh ví jak dlouho. Ani nevím, jestli je Darkie v pořádku. „Uhh… Tak jsme skoro na místě, co?“ začala jsem s úsměvem. „Hele, Deane. Jsem strašně ráda, že jsem tě potkala a bylo to fajn s tebou trávit čas, ale myslím si, že tímto se naše cesty rozdělují. Vracíš se domů a já bych tam byla jen jako páté kolo u vozu, chápeš mě, ne?“ vysvětlila jsem mu a stále se usmívala. „Myslím, že tohle už je čistě na tobě. Já se musím vrátit zpět ke své smečce, nebyla jsem tam už nějaký ten měsíc. Kdyby ses chtěl zase někdy potkat, víš kde mě najdeš. Budu v Sarumenu, v tom lesu u Rudého jezera,“ dodala jsem ještě, abych se ujistila, zda to nezapomněl. Já sama na jména a polohy míst nebyla kdo ví jak dobrá. „Snad se zase brzo potkáme,“ řekla jsem nakonec, šťouchla ho lehce čumákem a pak se jen otočila a odběhla pryč. Nerada bych se pletla někomu to dojemných záležitostí. Nebo útěků před zuřivou matkou.

(Podél řeky Mahtae) Náhorní plošina >>

<< Západní louky

„No musíme taky brát v potaz to, že zas tolik vlků jsem tady nepotkala,“ zamumlala jsem ještě a švihla ocáskem. Co si pamatuju, mladě vypadala hlavně Darkie a Izar. Jestli jsem potkala ještě někoho jiného opravdu netuším. Ale přeci jen už to od 3 let tolik poznat nešlo, mohlo jich být víc.
„To od tebe teda pěkně není,“ zatvářila jsem se velmi dotčeně. „A já tě měla za velkého zachránce vlčic,“ šeptla jsem zklamaně a následně se lehce ušklíbla. O tátově osobnosti se zatím nezmínil, takže jsem mohla být docela v klidu. Ale kdybych chtěla, uteču tak rychle, že Dean ani nemrkne. Jen si nemyslím, že by to jeho mámě stálo za to, aby se za mnou hnala. Jestli je to taková dáma, jak říkal, pravděpodobně by mě jen odsoudila. A s tím já žít dokážu, pokud nebudu muset s někým takovým hovořit.
„Talent na vše? To ti musí každý závidět,“ dodala jsem a zahleděla se na vodopády. Byla to krása, dokázala bych tady prosedět celý den a jen sledovat tu valící se vodu. „Plavat umím, co máš jiného v nabídce? Ráda se něčemu přiučím, když mám takovou možnost,“ řekla jsem mu a nesnažila se skrývat zvědavost. Ne že bych mu nevěřila, ale neuměla jsem si představit něco, co by mě mohl naučit.

// Ráda bych se vymluvila, že to byla autokorekce, ale takové hovadiny tvořím často :DD

Zaskočila jsem ho, když jsem se ptala na jeho věk. Chvíli přemýšlel, třeba to počítal, ale pak řekl, že brzy čtyři. Takže ještě mladá krev. Já nebyla až o tolik starší, vlk vypadal starší, než doopravdy byl. Chováním jsem si až tak jistá už nebyla. Na druhou *stranu s ním byla docela sranda. Na tuto informaci jsem pokývala hlavou a pak dodala:„Tak mladých vlků jsem na Galliree moc nepotkala. Patříš mezi výjimky."
Začal remcat o kožichu a o tom, že si to mám vyřizovat s jeho máti. „Ha, jako by mě měl zajímat kožich někoho jiného natolik, abych si to šla vyřizovat s jeho matkou,“ zasmála jsem se. „I když jsi sympatický, konverzací s mamkama se raději vyhýbám, nestojí to za to,“ dodala jsem nakonec. Když imitoval jeho matku, zašklebila jsem se. „Tak s tou asi sranda nebude,“ okomentovala jsem to nakonec. „Tak to doufám, že jsi hlavně po taťkovi. A taky že na mámu určitě nenarazíme. Jestli ji uvidíš, stačí říct a berem nohy na ramena,“ navrhla jsem a škodolibě se usmála.
Když došla řeč na louku, nevypadal z ní bůh ví jak u vytržení. Mě cestování opravdu bavilo a kochat se přírodou kolem na tom bylo to nejlepší. Ne každý vlk tomu ale příjde na chuť. Raději se drží toho známého a vzdalují se jen za potravou. Co mě zaskočilo bylo spíš to, že se mnou chce trávit čas i jindy. A za dlouhou dobu. Až na jaře. Myslela jsem si, že mě bere spíš jako dočasnou společnost. Překvapeně jsem nejdřív stále, ale pak souhlasně pokývala: „To můžeme. Budu jen ráda.“
„Jak jinak. Dean, mistr lovu!“ zvolala jsem a zasmála se jeho smyslu pro humor. „Příště mi to musíš předvést, ty experte,“ vyzvala jsem ho a ušklíbla se. Cesta nám ubíhala velmi rychle, až se mě zeptal, jestli už vodopády vidím. „No jo, v celý svý kráse,“ odpověděla jsem a stále s ním držela tempo.

Vodopáda >>

// Měla jsem naprosto stejný problém, dodnes v tom vlastně nemám úplně jasno :D

<< Dlouhá řeka

Jo, měl pravdu. To, že jsou za rohem určitě zmiňoval, jen jsem to z hlavy hned vypustila a teď si nevzpomněla. Necítila jsem však potřebu mu to říkat, stejně by to k ničemu nebylo, protože poznamenal, že už odsud jdou vidět. Okamžitě jsem se podívala směrem, kterým se díval, ale sama jsem nic neviděla. Zvláštní. Buď má skvělý zrak, nebo trpí halucinacemi.
„Noo, to nevím. Kolik?“ zeptala jsem se při té příležitosti a popoběhla před něj, abych mu mohla věnovat zvědavý pohled. „Aah, tak to pak ráda slyším. I když…“ řekla jsem s přehnaným náznakem úlevy, ale pak si nedokázala pomoct a trochu si rýpla: „trochu otužilejší bys být mohl, když tvá rodná smečka byla tak blízko té chladné části Gallirei.“ O to vděčnější jsem byla za Sarumen, který byl hezky v teple na jihu. Když zažertoval, vesele jsem se tomu zasmála. „Jsem pro! Vsadím se, že nás nebude pár,“ pokračovala jsem. Takové vtipkování mi dělalo radost. Byla jsem ráda, že jsem na něj natrefila. Byla to kopa srandy.
Po předvedení louky jsem si ji řádně projela pohledem. „Na jaře tu musí být krásně,“ pronesla jsem a představila si, jak je pokryta spoustou květin. Ta vůně musí být omamná. „Páni, takovou paměť nemám. S pomocí, nebo snad sám?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Na srnu většinou musí být alespoň dva, ale kdo ví. Třeba byla stará nebo zraněná.

// Omlouvám se za zdržení, měla jsem toho hrozně moc Kdyby se to náhodou kdykoliv opakovalo, můžeš kdykoliv odběhnout. Nechci zdržovat... :D

Tohle pošťuchování nás oba asi dost bavilo, protože i on si nenechal ujít příležitost mít poslední slovo. Ale zase z toho neuděláme hodinovou diskuzi o ničem, že? Proto jsem se na jeho poznámku jsem kysele zaksychtila a nechala ho být vítězem v naší menší hádce. Měl pravdu, natlučený zadek není žádná výhra.
„To sice ano, ale když nevím, jak daleko jsou, nebudu riskovat,“ obhájila jsem své jednání. Navíc nevím jak on, ale já už si pár výšlapů do hor nedávno zkusila a od té doby jsem neměla šanci se pořádně napít. Když vidím vodu, využiji toho. Jeden nikdy neví. Když ho slyšela brblat o zimě, zvědavě nastražila ouška. „Zažil jsi tady zimu?“ zeptala jsem se, když jsem si představila zimu co byla minulý rok v porovnání s tímto. „Minulá byla dost krutá, tak doufám, že máš hustý kožich,“ rýpla jsem si a zakřenila se. „Ale neboj, já taky zimu dvakrát nemusím,“ ujistila jsem ho. Vlastně jsem nepotkala jediného vlka, který by zimu aspoň trochu rád,
Fungovalo to, chopil se vedení sám. Pomalu jsme vystoupali až nahoru, ale musím uznat, že jsem toho docela litovala. Možná že by obejít to celé bylo ve výsledku jednodušší, ale co teď. „Hmm, nejsem si jistá. Spíš ne,“ řekla jsem nejistě. To asi teprve zjistím, až to uvidím.

nahoru na Západní louky >>

<< Úzká rokle

Jak se zdálo, Dean mě přeci jen předběhl. A ještě se mi za to vysmál. Odfrkla jsem si, zvedla se ze země a oklepala ze sebe divoce všechen prach a nečistotu, kterou jsem po cestě stihla setřít. „Ha ha ha,“ řekla jsem uraženým tónem a vrhla po něm pohledem. „Stejně jsem byla daleko rychlejší,“ utrousila jsem a zlomyslně se ušklíbla. Myslela jsem to samozřejmě ze srandy, vlastně jsem měla docela radost, že jsem ho tímto způsobem nechala vyhrát. Třeba by nerozdýchal, že ho předběhla starší vlčice.
Jeho dalších poznámek jsem si moc nevšímala, bylo mi jasné, že ho výhra hřeje na srdci a nejraději by se v tom rýpal ještě týden. Raději jsem zamířila k řece, která tu byla. Ideální, můžu se napít a okoupat. Řeka se tu právě krásně rozšiřovala a tím tvořila skvělý úsek pro přechod. Předníma tlapama jsem vešla do řeky, abych okusila, zda je opravdu hodně ledová a pak se dlouze napila. Zvedla jsem pak hlavu a pobídla i Deana: „Nechceš? není špatná. Navíc nikdy nevíš, kdy zase na vodu narazíš.“ Pak jsem jen přejela očima okolí. Nic moc kromě řeky tu nebylo. Chvíli jsem se rozhlížela, až jsem nakonec do vody vešla celá a přeplula ji na druhý břeh. Tam jsem si hned kožich vysušila svou magií, aby mi nebyla vetší zima, než mi byla do teď. "Tak co, nepovedeš raději ty? Ještě se ti tu nemehlo ztratí a budeš zase sám," navrhla jsem mu a nenápadně si do sebe rýpla.

Taky souhlasím s prvním návrhem, zdá se mi nejrozumnější :)
A jako každý, taky se těším na Halloween

Zdálo se, že mi chce jeho domovinu ukázat. Byla jsem nadšená, že mám takového průvodce. A ještě k tomu vstupenku na smečkové území, kde bych se jindy nedostala. Zbožňovala jsem navštěvování smeček mých přátel. Setkávání s novými vlky a průzkum území, kde jiní mají zákaz vstupu. Stále jsem byla nadšená, že se někomu podařilo dostat domů.
„No tak to aby ses jí šel rychle omluvit,“ dodala jsem a zlomyslně se ušklíbla. Nevěřila jsem ale, že by se kdokoliv ubíral ke rvačkám kvůli tomu, že ho odneslo moře, když zachraňoval nějakou vlčici. Ani alfa. Tedy pokud to není nějaký šílenec. Někdy vlkům dokáže přeskočit z moci ve smečce, slyšela jsem už o takových několikrát. Bavil se ale o Skylieth ve skrz pozitivně, navíc ji nazval kámoškou. Určitě to bylo jen pošťuchování mezi těma dvěma. Když začal vyzvídat o Darkie, ušklíbla jsem se. „To nevím, musel by ses jí zeptat sám. Ale nezaručuju, že tě její tatík nezakousne,“ řekla jsem bez přemýšlení. Neznám sice Morfea dost dlouho na to, abych tohle věděla, ale tátové jsou všichni stejní. Určitě by si Darkie chránil za každou cenu.
Následovala naše cesta dolů. Slyšela jsem, jak na mě volá, ať nepodvádím, ale já nad tím mávla ocáskem. „Nemáš se moc rozhlížet,“ zavolala jsem na něj a stále si hleděla svých tlapek. Nerada bych spadla. Nebyla to až taková výška, jak se mi původně zdálo, zato kameny opravdu klouzali. Už jsem byla téměř dole, tak jsem se za sebe ohlédla, jak daleko je za mnou. „Kde to vázne?“ zavolala jsem na něj, abych ho pozlobila, ale jak jsem nesledovala, kam šlapu, ujela mi tlapa a ten konec jsem sjela čumákem napřed. To bych to nebyla já, abych si to na poslední chvíli nepokazila, zanaříkala jsem si pro sebe. Dole jsem sice první nakonec byla, ale provedení za moc nestálo.

Dlouhá řeka >>

Když mi popsal, kde se nachází jeho smečka, vůbec jsem netušila, kde asi by to mohlo být. „Hmm, tam jsem asi ještě nikdy nebyla,“ odpověděla jsem a stále se pokoušela si vybavit, jestli přeci jen mi to něco neřekne. Neřeklo. Asi to bylo někde na severu, protože tam jsem to tolik neznala. Jih už jsem měla celkem dobře prozkoumaný. Ale vodopád nikde. Aspoň se podívám někam, kde to neznám.
Naštěstí jsem dokázala popsat okolí smečkového území celkem dobře, protože Rudé jezero znal. „Močály jsou od naší smečky relativně blízko, ale nikdy jsem se s nikým z té smečky nesetkala. Celkově jsem tu moc vlků za ten rok a něco málo nepotkala. Je to tu až podivně pusté,“ zhodnotila jsem. Když zmínil to, že má alfu jako kamarádku, pobaveně jsem se usmála. „Má kamarádka je zase dcera alf,“ řekla jsem, ale ne proto, abych se chlubila. Vlastně jsem Darkie viděla jen jako svou kamarádku, ne jako nějakou autoritu.
Dean navrhl cestu skrz. Nejprve jsem se na něj překvapeně podívala a doufala, že to byl hloupý vtip, ale vypadal naprosto vážně. „No,“ zamumlala jsem a podívala se znovu dolů. Dalo by se to asi nějak zvládnout, a jak říkal, bylo by to kratší. „Asi by to šlo,“ dodala jsem po chvilce. „Schválně, kdo bude první dole,“ vybídla jsem ho škádlivě a vydala se opatrně, ale co nejrychleji cestou dolů.

// omlouvám se za opožděný post, nestíhala jsem :(