Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Žádný stres, taky už půjdu chrupat :D Taky díky za hru, moc mě to s váma baví ^^

Newlin se pochlubil, že by rád jedl oříšky jako veverky, nebo i dokonce šišky. „Nikdy jsem nezkoušela šišku sníst, ale jako hračka na kousání jsou skvělé. Jen musí být těžké je požvýkat,“ zadumaně jsem prohlásila. Pak jsem ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Raději zůstanu u masa, s tím tolik práce není. Ale Veverky na to mají zuby. Třeba kdybych měla zuby jako ony, měla bych raději šišky a oříšky,“ uvědomila jsem si v půlce svého pro slovu. Přece jen to měly skvěluper.
„Vločkorůvky jsou skvěluper! Třeba padají jenom tady, u nás v hvozdu. To znamená, že máme vlastní speciální vločky,“ zajiskřily mi nadšením oči. Newlin mi poté vyprávěl o svém závodu s vločkou. „Vločky jsou opravdu malé, asi to rychleji neumí. Nebo byla tak rychlá, že tě předběhla, aniž by sis všiml. To znám, stačí mrknout a je fuč,“ vysvětlila jsem mu. „Třeba teď závodí s někým jiným, závodnice jedna“ zauvažovala jsem nahlas.
Newlin ale úplně otočil, vypadal, že se Aseti zalekl. Celý se skrčil a začal se obhajovat. Řekl nám, kdy ji naposledy viděl a že ji viděl s Neightem. Kdo ale Neight byl, mimo vydrodborníka, jsem ale netušila. Zeptal se nás, jestli jsme ho viděly, na to jsem jen zavrtěla na znamení nesouhlasu hlavou. „Děkujeme, Newline. Moc jsi nám pomohl,“ poděkovala jsem mu a zářivě se na něj usmála. „Vlci z Gallirei málokdy odchází, je to tu vlčí ráj. Určitě ji najdeš,“ dodala jsem povzbudivě Aseti, když jsem slyšela její zklamání v hlasu. „Můžeme zkusit Set i speciální vločku najít. Třeba budou spolu,“ navrhla jsem oběma. „To by bylo radostné setkání,“ dodala jsem a vesele zavrtěla ocáskem. "Nebo můžeme jen nalovit něco pro smečku," přidala jsem ještě možnost b.

Newlin si opakoval naše jména, ale jméno Aseti se mu zdálo podivně povědomé někomu jinému. „Ne, jméno Set mi nic neříká-„ začala jsem, když tu Aseti začala vyvádět. Překvapeně jsem na ni koukala. Asi jsem byla jediná, která žádnou Set nebo Setiu neznala. Byla jsem z její reakce celkem zaskočená. Nevěděla jsem, jestli je vyděšená, nebo nadšená. Neuměla jsem si to úplně zařadit.
Uvědomila jsem si, že jsem Newlinovi neodpověděla. „Přidala jsem se asi někdy v létě, takže jen chvíli,“ odpověděla jsem s úsměvem. Když zhodnotil, že jsme skoro příbuzní, zasmála jsem se a souhlasně zavrtěla hlavou. „Skoro jo.“ Následně Newlin básnil o zmrzlině, to jak by to nemuselo být tak pěkné pro veverky a ptáčky a já souhlasně kývala hlavou. „To ano, pár mi spadly na hlavu a z takové výšky to docela bolelo,“ potvrdila jsem jeho teorii. „Veverky to mají skvěluper,“ opakovala jsem po něm chytlavé slovíčko. „Víš, asi začnu používat tvůj slovník, je úžasný,“ řekla jsem mu s nadšením.
„Bylo, všichni jsme si spolu hráli. Pak jsme taky chvíli uměli létat, ale bylo to docela strašidelné,“ vzpomínala jsem si za pochodu, ale bylo mi jasné, že si velkou většinu nevybavuju. Newlin pak začal chytat vločky do tlamy a vypadal, že něco zajímavého objevil. Napodobila jsem ho a na jazyk chytla pár vloček. „Hmm, něco borůvkového tam určitě cítím,“ řekla jsem zamyšleně. Přesto, že nám vysvětloval, že tyhle vločky nemyslel, stále jsem úplně nerozuměla, o čem je tedy řeč. „Páni, ony existují vločky, co umí závodit? Ta tvá je teda opravdu speciální,“ žasla jsem.
Aseti byla celou dobu asi myšlenkami jinde, ale poté zase začala reagovat. „Pamatuješ si, kde jsi Set naposledy viděl? Aseti ji určitě zná,“ zeptala jsem se Newlina klidným tónem a stále veselým úsměvem, i když teď o něco nervóznějším. Dělala mi Aseti starost.

Vypadalo to, že se mi podařilo Aseti uklidnit. Na mé vysvětlení jen souhlasně přikývla. "Vůbec netuším, jsem členem opravdu krátce," odpověděla jsem a trochu se zamračila. Je fakt, že jsem se o něco tak důležitého zajímat mohla. "Snad se Morfeus ozve brzo," dodala jsem ještě a rozhlédla se po krajině. Aseti nadhodila jednoduchou otázku, aby řeč nestála. "Ne, zima mi nikdy příjemná nebo kouzelná nepřišla. Léto je zase moc horké, proto mým kompromisem je jednoznačně podzim," vysvětlila jsem jí, chtěla jsem se zeptat i jí, ale přiřítil se další člen smečky. Nesmírně se mi líbilo jeho nadšení a radost, byla skoro nakažlivá. Vesele jsem se na něj celou dobu co mluvil usmívala a mávala ocáskem, jako bych potkala dlouho ztraceného kamaráda. Když domluvil, rozhodla jsem se hned po Aseti představit. "Ahoj, já jsem Maple. Děkuju za přivítání, ještě jsem neměla to štěstí se s tebou potkat," představila jsem se a když Aseti reagovala na jeho zmínku na Lady Mlhahuli, pokusila jsem se jí náš zážitek připomenout. "Už je to chvíli zpět, ale obě jsme ji potkaly na mýtině, pamatuješ? Proměnila všechny ve vlčata a pršely borůvky a borůvková zmrzlina," první věta byla mířená spíše na Aseti, druhá zase na Newlina. Připadalo mi, že by ho představa padající zmrzliny z nebe mohla nadchnout. Newlin se ještě zminil o jeho ztracené vločce. Nechtěla jsem mu kazit radost, byla určitě dávno roztátá. Životnost vloček nebývá dlouhá. Kdo by ale měl to srdce mu to oznámit? "Tady jich je spousta, třeba bude tady," navrhla jsem a zářivě se na něj usmála. Naděje umírá poslední, no ne?

Chvíli jsem hleděla na sníh, jak se kupí na zemi, když jsem zaslechla mé jméno. Otočila jsem se za hlasem a spatřila Aseti. "Ahoj, ráda že vidím," pozdravila jsem ji s veselým zavrtěním oháňky. Ptala se mě na nově příchozí. Už uběhla nějaká chvíle a stále jsem nezaslechla nic podezřelého, Morf to určitě zvládal v pohodě. "Ano, byla jsem s Morfem, když sem prišla. Šel to vyřídit sám, tak se držím o kus dál, kdyby bylo zapotřebí mu pomoci. Ale zvládá to určitě sám," uklidnila jsem ji a nasála pachy z okolí. "Zdá se, že se k nim přidal i Nokt. Určitě jde jen o uchazečku o místo," dodala jsem ještě a přesvědčivě se usmála. "Víc mi dělá starost tahle katastrofa," poznamenala jsem a ukázala hlavou k pokrývce sněhu. "Minulá zima byla opravdu krutá, doufám, že je na zimu smečka připravena. Morf zmiňoval, že má v plánu lov. Snad se to zařídí dřív, než bude sněhu moc." Z mého hlasu musel být cítit nepokoj. Jestliže jsem minulou zimu přežila i jako tulák, smečka určitě zvládne i tuhle.

// Rychlovka z mobilu, snad tam není moc kravin :D

Zdálo se, že Amnesie byla trochu zamýšlená, nebo se snad styděla. Zato Morfeus mě s úsměvem přivítal. Vzpomněl si na mé jméno, pomyslela jsem si šťastně a zamávala ocasem. Dodalo mi to určitého pocitu důležitosti, i když jsem zatím pro smečku neudělala nic. Tedy jestli se do toho nepočítá řešení Lady Mlhahule a jejich žertíků. Když zmínil, že vypadám jinak, jen jsem se pousmála. Počítala jsem s tím, že budu dostávat otázky a překvapeně pohledy. "Ano, i tohle je práce Života. Dokáže divy," vysvětlila jsem velmi stručně a na pochvalu mého náhrdelníku vesele poděkovala. Byla jsem ráda, že se ostatním líbí stejně tak jako mě.
"To je skvělé, moc ráda se přidám," odpověděla jsem a vesele si poskočila. Na smečkový lov jsem se moc těšila, navíc bude pro smečku zásoba jídla na zimu opravdu potřebná. Bylo tak skvělé zase patřit do nějakého kolektivu. Naši konverzaci však přerušilo vytí. Zvědavě jsem prohlédla na Morfea, jestli ví, o koho se jedná. Ten se poté omluvil, s tím, že je to cizinec. Než jsem však stihla zareagovat, už byl dávno pryč. Nervózně jsem přešlápla a přemýšlela, jestli bych ho neměla dohnat. Krýt mu záda, nebo něco. Co kdyby došlo k nejhoršímu? Jenže já žádný rváč nejsem a tak obrovský a mohutný vlk jistě dokáže kdejakého vetřelce zahnat už jen ošklivým pohledem. Určitě to zvládne. Nebude ale na škodu, když se budu držet v blízkém okolí. "Půjdu to také zkontrolovat. Zatím ahoj, Amny," rozloučila jsem se s úsměvem a vyběhla po Morfových stopách. Pak jsem ale z cesty seběhla a šla se podívat o kus dál. Nahlédnout, zda je sám, nebo to je past. Nikoho jsem ale nenašla. Jediné co mě zaskočilo byl bílý koberec, který se tvořil na zemi. Zima je tu dřív, než jsem čekala, pomyslela jsem si a povzdychla si. Snad stihneme ten lov dřív, než se vytvoří pořádná vrstva a nebude možné v tom ani chodit, jako minulý rok.

<< Vrchol Narrských kopců

Z kopce už se mi šlo daleko lépe, než do kopce. Tak to prostě bývá. Uvolněným krokem jsem se vrátila zpět do hvozdu a cítila se určitým způsobem silnější. Možná to bylo tou pozitivní energii, kterou jsem díky setkání se Životem měla. Mohlo to ale být i tím, jak mi vypomohl. Zajímalo mě, nakolik teď budu schopna smečce pomoci. Doufala jsem, že hodně.
Má pozitivní energie a nálada se bohužel velmi rychle změnila. Příchodem do hvozdu mě zasáhla vlna smutku. Nedokázala jsem popsat, čím to bylo. Zdálo se mi, že je něco špatně, že hvozd truchlí. Pokusila jsem se ten pocit zahnat, ale cítila jsem ho hluboko v srdci. Zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla, aby smečka o mém příchodu věděla. Po cestě jsem ale ucítila blízkost Morfea s Amnesii, rozhodla jsem se je proto pozdravit. Už z dáli jsem je upozornila o mé přítomnosti pozdravem a lehkým úsměvem. „Ráda vás zase potkávám. Omlouvám se za mou nepřítomnost, chtěla jsem se trochu projít a stavila se po cestě i u Života,“ vysvětlila jsem a ukázala čumákem na zlatý předmět, který se mi houpal na krku, jako bych jim snad dávala důkaz, že říkám pravdu. Muselo jim to však být jasné, když jsem měla pozměněný kožich.„Doufám, že vás nijak neruším. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli je tu něco, s čím bych mohla pomoct. Napadá tě něco, co by bylo potřeba udělat?“ nabídla jsem se Morfeovi a stále držela svůj posmutnělý úsměv. Bylo mi jasné, že i ostatní to cítili.

//Snad nevadí, když se na chvíli připojím :)

// Ups, díky za zmínění, dám si na to do budoucna pozor :D :)

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA(BLACK FRIDAY CENY):
M05/Vzduch >> 8 mušliček + 80 květin
V01/síla/1* >> 2 drahokamy
V01/taktika lovu/1* >> 2 drahokamy
V02/taktika lovu/4* >> 80 drahokamů
V02/taktika lovu/3* >> 60 květin
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
CELKEM: 8 mušliček 140 květin 84 drahokamů

// Předem moc děkuji :) Snad umím počítat :D

//Noxova vlezlá vsuvka. I tebe se samozřejmě Černý pátek týká

Edit: opraveno, díky :)

<< Ježčí mýtina

Stále jsem si nemohla zvyknout na podivně zbarvený povrch hor. Všem muselo bylo již od pohledu jasné, že na samém vrcholu musí čekat něco magického a zcela nevídaného. Kdo by však ale čekal, že na návštěvníky bude čekat samotný Život? I když jsem věděla, že o tomto místě kolují povídky a drby. I já se o tomto místě dozvěděla jen z doslechu. Nemůže se to však nikomu zazlívat. Kdo by si takové tajemství dokázal nechat jen pro sebe? Teď už to pro vlky musela být téměř atrakce, a proto jsem Života docela litovala. Chudák nemá chvíli klid. Mě samotné přišlo nevhod sem chodit tak pozdě, když už i slunce se ubíralo ke spánku. Zvědavost mi však nedala. Pomalu a jistě jsem postupovala dál a uvažovala nad tím, co mu vlastně řeknu. Jak ho oslovím, o čem mu povyprávím… On ale dozajista ví vše, ne-li víc než já. Tak jako tak jsem se na jeho návštěvu těšila. Už poprvé jsem se v jeho přítomnosti cítila úplně jinak než kdekoliv jinde. Skoro bych se nebála toto místo nazvat mým druhým domovem a Životem mou druhou rodinou.
Netrvalo mi moc dlouho se dostat až na samý vrchol, kde mě očekával. „Vítám tě zpět, Maple,“ oslovil mě s hřejivým hlasem. Bylo to tak dlouho, že jsem téměř zapomněla, jak zněl. „Děkuji, je skvělé tě opět navštívit. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych se stavila. Vždy tě ráda vidím,“ odvětila jsem mu a vesele se na něj usmívala. „I já tebe, pojď dál,“ pobídl mne dovnitř jeho úkrytu, kde se posadil u jezírka a zvědavě se na mě podíval. Dal mi velmi jasně příležitost hovořit sama. „Je mi jasné, že sám víš, proč jsem přišla,“ začala jsem tedy po chvíli a pohledem rejdila po jeskyni. Na to jsem se však zadívala Životu do očí. „Jak už jistě víš, přidala jsem se do smečky. Chtěla bych však smečce být nápomocna a mé schopnosti lovit či bránit smečku jsou opravdu mizerné. Díky tobě jsem nesmírně rychlá a hbitá, za což jsem ti nesmírně vděčná! Přišla jsem tě tedy, no… poprosit, zda bys mi mohl aspoň nepatrně pomoci,“ dokončila jsem nejistě a můj úsměv se téměř vytratila. Bála jsem se, že si pomyslí, že ho pouze zneužívám. Že se sem odhodlám dojít jen tehdy, když ho o něco žádám. Život se však zeširoka usmál. „Neboj, s tím počítám. Smečce bys však byla užitečná i tak, to přeci víš. Nemohl jsem si nevšimnout, že sis našla ve smečce dobré kamarády,“ odpověděl a nadhodil nové téma. „Ano, Wolfganie a Darkie. Obě mám nesmírně ráda, ale i ostatní členové jsou neskutečně přátelští a sympatičtí. Víš, chtěla jsem se na něco zeptat. Ty jsi mě viděl, tehdy v té věži, že? Cítila jsem tam tvou přítomnost. Byl jsi tam po mém boku, abys mi pomohl, že?“ zeptala jsem se ho a Život jen přikývl. „Samozřejmě. Byla to pro tebe nesmírně důležitá životní zkouška a ty jsi ji zvládla na výbornou. Byl jsem tam samozřejmě na pomoc všem, ale myslím, že ty jako jediná jsi mou přítomnost zaregistrovala. Vedla sis skvěle, Maple. Málem jsem nevěřil svým očím, když jsem tě viděl bojovat s těmi zvířaty. Sálala s tebe nesmírná odvaha,“ pochválil mě a já být lidskou bytostí, začala bych se určitě červenat. „Moc to pro mě znamená, Živote. To ty jsi mi dodal odvahu se postavit svému strachu,“ poděkovala jsem mu tímto nenápadným způsobem, ale on jen zavrtěl hlavou. „Kdepak, to bylo celou tu dobu v tobě. Jen to dřímalo, než světu ukážeš své pravé barvy. To ty jsi strůjcem svého štěstí, a právě jsi ho opravdu objevila, gratuluji. Proto pro tebe mám menší dar, ber to jako předčasný Vánoční dárek,“ zazubil se a pokynul vodě, z jezírka se zvedl pramen vody, který se obmotal kolem mého těla. Zavřela jsem oči a nechala vodu předvést svou magii. Když se vrátila zpět do jezírka, otevřela jsem oči a prohlédla se, zda jsem celá, nebo mi něco přebývá. Něco tu ale nesedělo. Byla jsem někdo jiný? Nechápala jsem nic. Na mém krku se dokonce houpala podivná ozdůbka s pírky, která tu rozhodně předtím nebyla. Překvapeně jsem se zahleděla do odrazu a spatřila úplně cizí vlčici. „Kdo jsem?“ vypadlo ze mě ze samého šoku. „Nepoznáváš se? To jsi přece ty,“ zasmál se hlasitě Život, až se jeho smích nesl celou jeskyní. „Říkal jsem ti přeci, že jsi teprve teď ukázala světu své pravé barvy,“ vysvětlil mi poté. Tak já nejsem v cizím těle. Jsem jen v tom, které jsem celý život schovávala. Vděčně jsem se na něj usmála a věnovala mu pořádné "vlčí objetí". „Moc děkuji, Živote. Konečně se cítím sama sebou,“ řekla jsem celá dojatá. „Tak, a teď běž a předveď se celému světu. A nezapomeň, nenech se zaslepit zevnějškem! To nejdůležitější se skrývá v tobě. Jak se říká, co je důležité, je očím neviditelné,“ upozornil mne. „Ale to já přeci dávno vím,“ usmála jsem se. „Opravdu musím jít? Víš, s tebou se tak skvěle povídá,“ žadonila jsem. „To je jen na tobě. Já tvou přítomnost ocením,“ nabídl mi, ale věděla jsem, že má pravdu. Musela jsem se vrátit ke smečce. „Dobrá, ale brzy mě zase čekej!“ upozornila jsem ho vesele, pak už se jen rozloučila a vydala se zpět domů, kde doopravdy patřím.

Sarumen (Přes Narrské kopce)>>

<< Náhorní plošina

Ach ano, to místo, kde se to všechno semlelo. Ježčí mýtina, jak trefné jméno. Kde jinde by přece mohl vylézt ze země gigantický ježek a terorizovat zdejší vlky, že? Stále jsem zde byla na pozoru, ale v kroku nepovolovala. Tolik věcí, co chci stihnout, omílala jsem si v hlavě dokola. Ale už jsem byla skoro na místě. Hnala mě zvědavost, co pro mě má Život nachystaného. Určitě už dávno ví, že jsem na cestě. Je to přeci ten Život. Jediný na světe. A já si kráčím dál, abych ho už podruhé zase potkala. Kolik vlků na světě má takovou možnost? Mnoho určitě ne. Byla jsem z toho opět nadšená, ale přeci jen nervózní. Nevěděla jsem, zda jsem napoprvé udělala správný dojem, ale druhý je určitě stejně tak důležitý. Proto jsem si na chvíli sedla a začala si leštit svůj kožíšek. Líbil se mi tvarem a hustotou, to ano, ale barvou? Byl naprosto obyčejný a nudný. Takových vlků po světě běhá tolik! Všechno na mém vzhledu bylo nezajímavé a nudné. To ale neznamená, že mě to odradí od toho, abych o sebe pečovala. Přeci tam nedojdu jako největší buran. To ne. Až se mi kožíšek jen blýskal, spokojeně jsem se zvedla a vydala se dál.

Vrchol Narrských kopců >>

<< Vodopády

Páni, snad se na mě Dean nebude zlobit. Myslela jsem to celé naprosto dobře. To co ho čeká se mu rozhodně zapíše do minulosti a tam rozhodně já nepatřím. Nejsem důležitou součástí jeho života. Vlastně nikoho. Takhle to bude určitě lepší. Vzala jsem to velmi rychle podél řeky Mahtae, kterou jsem na jednom úseku musela překonat, ale žádná velká hrůza to nebyla. Určitě jsem ji překonávala víckrát. Teď jsem si však nebyla jistá, kam nejdřív. Když Dean nadhodil Smrt, napadlo mě, že bych se mohla stavit ještě u Života. Chtěla jsem si s ním už nějakou dobu promluvit a nehodlala jsem to natahovat. Možná by to bylo rychlejší. Pak bych mohla zůstat chvíli konečně ve smečce a být nějak užitečná. Většinu smečky jsem určitě ještě ani nepotkala a čeká mě prozkoumávání hvozdu. Tolik věcí přede mnou a já se tady toulám. To jsem celá já.

Ježší mýtina (přes středozemní pláň) >>

Dean se začal vymlouvat a vymlouvat. Matky nejsou horší než zuřivý medvěd. Ne že bych měla zkušenost s jedním či druhým, ale docela jsem o jeho slovech pochybovala. „Myslím, že ani jedno by nebyla dobrá volba. Raději zůstaň u toho útěku,“ doporučila jsem mu a zazubila se.
Když mi však nabídl lekce letu, trochu jsem znervózněla, jestli to přeci jen myslí vážně. „Raději zůstanu na zemi, děkuji pěkně,“ odpověděla jsem na jeho nabídku. Ty jeho vtípky. Jeho další návrh jsem však slušně odmítla. „Smrt si nechávám až úplně na konci seznamu. Slyšela jsem, že je to pěkná potvora,“ sdělila jsem a zahleděla se na vodopády. A tu mi to začalo šrotovat. Počkat. Jsme u vodopádů a Dean jasně řekl, že jeho smečka se nacházela nedaleko. To znamená že už jsme skoro na místě, uvědomila jsem si. Jestli tam je ale někdo z jeho rodiny, či členů smečky, bylo by víc než nevhodné se tam motat. Bylo by slušné ho nechat si vyřídit své záležitosti sám. Navíc sama bych měla dotáhnout svou prdel do té mé. Neukázala jsem se tam už bůh ví jak dlouho. Ani nevím, jestli je Darkie v pořádku. „Uhh… Tak jsme skoro na místě, co?“ začala jsem s úsměvem. „Hele, Deane. Jsem strašně ráda, že jsem tě potkala a bylo to fajn s tebou trávit čas, ale myslím si, že tímto se naše cesty rozdělují. Vracíš se domů a já bych tam byla jen jako páté kolo u vozu, chápeš mě, ne?“ vysvětlila jsem mu a stále se usmívala. „Myslím, že tohle už je čistě na tobě. Já se musím vrátit zpět ke své smečce, nebyla jsem tam už nějaký ten měsíc. Kdyby ses chtěl zase někdy potkat, víš kde mě najdeš. Budu v Sarumenu, v tom lesu u Rudého jezera,“ dodala jsem ještě, abych se ujistila, zda to nezapomněl. Já sama na jména a polohy míst nebyla kdo ví jak dobrá. „Snad se zase brzo potkáme,“ řekla jsem nakonec, šťouchla ho lehce čumákem a pak se jen otočila a odběhla pryč. Nerada bych se pletla někomu to dojemných záležitostí. Nebo útěků před zuřivou matkou.

(Podél řeky Mahtae) Náhorní plošina >>

<< Západní louky

„No musíme taky brát v potaz to, že zas tolik vlků jsem tady nepotkala,“ zamumlala jsem ještě a švihla ocáskem. Co si pamatuju, mladě vypadala hlavně Darkie a Izar. Jestli jsem potkala ještě někoho jiného opravdu netuším. Ale přeci jen už to od 3 let tolik poznat nešlo, mohlo jich být víc.
„To od tebe teda pěkně není,“ zatvářila jsem se velmi dotčeně. „A já tě měla za velkého zachránce vlčic,“ šeptla jsem zklamaně a následně se lehce ušklíbla. O tátově osobnosti se zatím nezmínil, takže jsem mohla být docela v klidu. Ale kdybych chtěla, uteču tak rychle, že Dean ani nemrkne. Jen si nemyslím, že by to jeho mámě stálo za to, aby se za mnou hnala. Jestli je to taková dáma, jak říkal, pravděpodobně by mě jen odsoudila. A s tím já žít dokážu, pokud nebudu muset s někým takovým hovořit.
„Talent na vše? To ti musí každý závidět,“ dodala jsem a zahleděla se na vodopády. Byla to krása, dokázala bych tady prosedět celý den a jen sledovat tu valící se vodu. „Plavat umím, co máš jiného v nabídce? Ráda se něčemu přiučím, když mám takovou možnost,“ řekla jsem mu a nesnažila se skrývat zvědavost. Ne že bych mu nevěřila, ale neuměla jsem si představit něco, co by mě mohl naučit.

// Ráda bych se vymluvila, že to byla autokorekce, ale takové hovadiny tvořím často :DD