Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem tam s pohledem upřeným na Darkie, hledala jsem odpovědi na své otázky a ona je všechny znala. Vysvětlila, že i ona se stavila za Životem a ten jí tuto zprávu řekl. Zvláštní bylo, že mě se nezmínil ani slovem. Možná mě chtěl jen před tímto chránit. Tak jako tak se tomu ale uniknout nedalo a teď celá smečka nesla následky té kruté reality. Darkie se příšerně trápila, úplně to z ní sálalo. Co jsem zní ale cítila taktéž, byla odvaha a nesmírná síla. Chtěla jsem moc něco říct, dodat, ale nenašla jsem správná slova, proto jsem jen mlčela. Bylo to tak určitě lepší.
Wolfganie se pokusila všechny povzbudit svou myšlenkou, že tu pořád bude s námi. Její nápad se velmi zalíbil Newlinovi, který začal tuto myšlenku ještě víc rozebírat a prohlubovat. Šťastně jsem se na ně usmála, protože tohle bylo přesně to, co smečka potřebovala. Zůstat silní a držet se té poslední špetky štěstí, která nám zůstala. Neyteri neodešla, ale chrání nás a náš hvozd. „Mohli bychom se s ní slavnostně rozloučit. Každý říct pár slov a donést jí dary, předvést něco s magii, a tak… Ukázat jí, jak moc pro nás znamená,“ navrhla jsem nejistě, protože jsem si nebyla jistá, zda by o to měli ostatní zájem.
Morfeus se přes tu bolest, kterou musel cítit, rozhodl i přesto jít na lov. Nejprve jsem váhala. Byl to dobrý nápad, když teď všichni vlci ve smečce truchlí? Obdivovala jsem jeho sílu a schopnost vést, opravdu jsem ho respektovala. Měl pravdu, nemůžeme vyhladovět. Přikývla jsem teda a sledovala, jak nás rozdělil do skupin. Mě a Darkie vzal k sobě. „Dobře,“ souhlasila jsem a pohlédla na Darkie, zda půjde taky. Moc jsem si přála, aby šla také. Přišla by tak třeba na jiné myšlenky. Na Morfeovu otázku jsem chvíli přemýšlela, ale pak zavrtěla hlavou. „Moc to tady neznám. Kde obvykle lovíte?“ optala jsem se.

Tenebrae >>

// seznam pošlu odpoledne a kreslení se určitě zúčastním :) a díky moc za odměnu :D

Rozhlédla jsem se kolem dokola, kde že jsem se to ocitla. Ranní námraza lemovala stromy, keře... Rozhodně zima udeřila ve velkem. Rampouchy vysely z větve a nádherně se na sluníčku třpytily. Radostný pocit mne ovládnul. Roztomilý malý sob vykoukl zpoza stromu, takový... drobný. "Ráda tě poznávám, sobíku," pozdravila jsem ho a následně se představila. Roztomilý mrňous ale couvl. "Roztomilec, tak ti budu říkat," rozhodla jsem, ale malý zavrtěl hlavou. "Rampouch?" zeptala jsem se, ale odpověď byla stejná. "Rampoš zní líp," navrhla jsem, ale sobík se kysele zatvářil. "Rychlík, Rudolf,..." navrhovala jsem dál, když tu sobík nadšeně povyskočil a začal zběsile kývat hlavou. "Rudolf, Rudolf," opakoval nadšeně, popotáhl nudli z nosu a dál se na mě usmíval. "Rudolfe, kdepak to jsme?" optala jsem se, když už prozradil, že umí mluvit. "Rychle pryč. Rychle. Rozzuřený Yetti se blíží a zavalí nás sněhovou polevou," panikařil Rudolf. Remcající Yetti se tu ukázal během okamžiku. Rychlý útěk zněl opravdu lákavě, i Rudolf vypadal, že souhlasí. Rozklepaný sobík ze samého strachu upustil i bobek, nebo snad hned několik? Roztěkaně jsem hledala únikovou cestu. "Rozhodně tu nezůstaneme, pane Yetti. Raději se vám klidíme z očí," uklidňovala jsem velkou bytost. "Rudolfe, tebe jsem hledal," brblal si dál, ale to my už spolu s Rudolfem byli na útěku. Rozzuřeným remcajícím tvorům se raději vyvaruji.

Morfeus Aseti sdělil, že jí bohužel pomoci nemůže. Bylo mi jí líto, já sama bych své sourozence zase moc ráda viděla, ale kdo ví, kde jsou. Chyběli mi oba. Také zkusil Newlinovi ukázat na nějakou vločku, zda není právě ta jeho. Nebyla. Bohužel žádné šťastné shledání se nekonalo. Podívala jsem se po obou s pohledem říkající: "Určitě je brzy najdete."
Na druhou stranu jsme se dozvěděli o nové člence - Litai. Velmi pěkné jméno, takové zvláštní. Každý byl z nového přírůstku nadšený. Štěstí ovšem trvalo jen chvíli, než se vrátila Darkie a hned po ní Wolfganie. "Ahoj," pozdravila jsem je velmi tiše, že mě snad nemohl nikdo slyšet. Všichni cítili, že je něco špatně. Darkie s Wolfi ale vypadaly, že už zjistily, co je tou příčinou. Darkie se přilnula ke svému otci a pokusila se mu s velkými obtížemi vysvětlit, co se děje. Co ale vyřkla... Neyteri je pryč? Je z ní socha..? opakovala jsem si v hlavě jednou, podruhé, potřetí, asi ve snaze to pochopit. Věřit se mi tomu ale nechtělo. Neznala jsem ji, ale velmi mě to zasáhlo. Ocas jsem měla stáhly, uši stejně tak. Smutně a tiše jsem kníkala. Bolelo to, opravdu ano. Nedovedla jsem si představit, jak drtivé to pro Darkie i Morfea musí být. Zklesle jsem na ně koukala. Newlin začal mluvit o Životu a o tom, co mu pověděl. Proto jsem stále doufala, že to je jen nedorozumění. Že se to nějak vysvětlí. Neyteri nemůže být pryč...

S nápady všichni souhlasili, teď už zbývalo jen rozhodnout který. Aseti se přikláněla k lovu, přeci jen opouštět smečku v tomto počasí by byl nápad smělý. Tu objevil se Morfeus s nápadem stejným, zda někdo přidal by se na lov. Newlin přiblížil mu situaci, za využití hromady slov. Pověděl mu o Set, vločce, a zda některou neviděl. Aseti pohlédla na něj s nadějí v očích, on by to vědět mohl, byl to náš velitel. Třeba má přehled, ale moc nadějné se mi to nezdálo. S lovem všichni souhlasili, nebo to tak alespoň vypadalo. „Ráda se připojím,“ souhlasila jsem i já nakonec. Co bych tu otálela, jako úplný pitomec? Aseti vyzvídala o cizince, kterou jsme nedaleko cítily. Byla jsem si jistá, že by ji Morfeus ani Nokt samotnou na území neopustili. Zdálo se, že je mezi námi nová členka. Jakápak asi je, nedala mi myšlenka.

//Na rýmy nebudu, omlouvám se za tak krátký post :D

// Díky za vzkaz, my v pohodě počkáme :)

//Úkol č. 2
Tak za Maple toto

// Žádný stres, taky už půjdu chrupat :D Taky díky za hru, moc mě to s váma baví ^^

Newlin se pochlubil, že by rád jedl oříšky jako veverky, nebo i dokonce šišky. „Nikdy jsem nezkoušela šišku sníst, ale jako hračka na kousání jsou skvělé. Jen musí být těžké je požvýkat,“ zadumaně jsem prohlásila. Pak jsem ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Raději zůstanu u masa, s tím tolik práce není. Ale Veverky na to mají zuby. Třeba kdybych měla zuby jako ony, měla bych raději šišky a oříšky,“ uvědomila jsem si v půlce svého pro slovu. Přece jen to měly skvěluper.
„Vločkorůvky jsou skvěluper! Třeba padají jenom tady, u nás v hvozdu. To znamená, že máme vlastní speciální vločky,“ zajiskřily mi nadšením oči. Newlin mi poté vyprávěl o svém závodu s vločkou. „Vločky jsou opravdu malé, asi to rychleji neumí. Nebo byla tak rychlá, že tě předběhla, aniž by sis všiml. To znám, stačí mrknout a je fuč,“ vysvětlila jsem mu. „Třeba teď závodí s někým jiným, závodnice jedna“ zauvažovala jsem nahlas.
Newlin ale úplně otočil, vypadal, že se Aseti zalekl. Celý se skrčil a začal se obhajovat. Řekl nám, kdy ji naposledy viděl a že ji viděl s Neightem. Kdo ale Neight byl, mimo vydrodborníka, jsem ale netušila. Zeptal se nás, jestli jsme ho viděly, na to jsem jen zavrtěla na znamení nesouhlasu hlavou. „Děkujeme, Newline. Moc jsi nám pomohl,“ poděkovala jsem mu a zářivě se na něj usmála. „Vlci z Gallirei málokdy odchází, je to tu vlčí ráj. Určitě ji najdeš,“ dodala jsem povzbudivě Aseti, když jsem slyšela její zklamání v hlasu. „Můžeme zkusit Set i speciální vločku najít. Třeba budou spolu,“ navrhla jsem oběma. „To by bylo radostné setkání,“ dodala jsem a vesele zavrtěla ocáskem. "Nebo můžeme jen nalovit něco pro smečku," přidala jsem ještě možnost b.

Newlin si opakoval naše jména, ale jméno Aseti se mu zdálo podivně povědomé někomu jinému. „Ne, jméno Set mi nic neříká-„ začala jsem, když tu Aseti začala vyvádět. Překvapeně jsem na ni koukala. Asi jsem byla jediná, která žádnou Set nebo Setiu neznala. Byla jsem z její reakce celkem zaskočená. Nevěděla jsem, jestli je vyděšená, nebo nadšená. Neuměla jsem si to úplně zařadit.
Uvědomila jsem si, že jsem Newlinovi neodpověděla. „Přidala jsem se asi někdy v létě, takže jen chvíli,“ odpověděla jsem s úsměvem. Když zhodnotil, že jsme skoro příbuzní, zasmála jsem se a souhlasně zavrtěla hlavou. „Skoro jo.“ Následně Newlin básnil o zmrzlině, to jak by to nemuselo být tak pěkné pro veverky a ptáčky a já souhlasně kývala hlavou. „To ano, pár mi spadly na hlavu a z takové výšky to docela bolelo,“ potvrdila jsem jeho teorii. „Veverky to mají skvěluper,“ opakovala jsem po něm chytlavé slovíčko. „Víš, asi začnu používat tvůj slovník, je úžasný,“ řekla jsem mu s nadšením.
„Bylo, všichni jsme si spolu hráli. Pak jsme taky chvíli uměli létat, ale bylo to docela strašidelné,“ vzpomínala jsem si za pochodu, ale bylo mi jasné, že si velkou většinu nevybavuju. Newlin pak začal chytat vločky do tlamy a vypadal, že něco zajímavého objevil. Napodobila jsem ho a na jazyk chytla pár vloček. „Hmm, něco borůvkového tam určitě cítím,“ řekla jsem zamyšleně. Přesto, že nám vysvětloval, že tyhle vločky nemyslel, stále jsem úplně nerozuměla, o čem je tedy řeč. „Páni, ony existují vločky, co umí závodit? Ta tvá je teda opravdu speciální,“ žasla jsem.
Aseti byla celou dobu asi myšlenkami jinde, ale poté zase začala reagovat. „Pamatuješ si, kde jsi Set naposledy viděl? Aseti ji určitě zná,“ zeptala jsem se Newlina klidným tónem a stále veselým úsměvem, i když teď o něco nervóznějším. Dělala mi Aseti starost.

Vypadalo to, že se mi podařilo Aseti uklidnit. Na mé vysvětlení jen souhlasně přikývla. "Vůbec netuším, jsem členem opravdu krátce," odpověděla jsem a trochu se zamračila. Je fakt, že jsem se o něco tak důležitého zajímat mohla. "Snad se Morfeus ozve brzo," dodala jsem ještě a rozhlédla se po krajině. Aseti nadhodila jednoduchou otázku, aby řeč nestála. "Ne, zima mi nikdy příjemná nebo kouzelná nepřišla. Léto je zase moc horké, proto mým kompromisem je jednoznačně podzim," vysvětlila jsem jí, chtěla jsem se zeptat i jí, ale přiřítil se další člen smečky. Nesmírně se mi líbilo jeho nadšení a radost, byla skoro nakažlivá. Vesele jsem se na něj celou dobu co mluvil usmívala a mávala ocáskem, jako bych potkala dlouho ztraceného kamaráda. Když domluvil, rozhodla jsem se hned po Aseti představit. "Ahoj, já jsem Maple. Děkuju za přivítání, ještě jsem neměla to štěstí se s tebou potkat," představila jsem se a když Aseti reagovala na jeho zmínku na Lady Mlhahuli, pokusila jsem se jí náš zážitek připomenout. "Už je to chvíli zpět, ale obě jsme ji potkaly na mýtině, pamatuješ? Proměnila všechny ve vlčata a pršely borůvky a borůvková zmrzlina," první věta byla mířená spíše na Aseti, druhá zase na Newlina. Připadalo mi, že by ho představa padající zmrzliny z nebe mohla nadchnout. Newlin se ještě zminil o jeho ztracené vločce. Nechtěla jsem mu kazit radost, byla určitě dávno roztátá. Životnost vloček nebývá dlouhá. Kdo by ale měl to srdce mu to oznámit? "Tady jich je spousta, třeba bude tady," navrhla jsem a zářivě se na něj usmála. Naděje umírá poslední, no ne?

Chvíli jsem hleděla na sníh, jak se kupí na zemi, když jsem zaslechla mé jméno. Otočila jsem se za hlasem a spatřila Aseti. "Ahoj, ráda že vidím," pozdravila jsem ji s veselým zavrtěním oháňky. Ptala se mě na nově příchozí. Už uběhla nějaká chvíle a stále jsem nezaslechla nic podezřelého, Morf to určitě zvládal v pohodě. "Ano, byla jsem s Morfem, když sem prišla. Šel to vyřídit sám, tak se držím o kus dál, kdyby bylo zapotřebí mu pomoci. Ale zvládá to určitě sám," uklidnila jsem ji a nasála pachy z okolí. "Zdá se, že se k nim přidal i Nokt. Určitě jde jen o uchazečku o místo," dodala jsem ještě a přesvědčivě se usmála. "Víc mi dělá starost tahle katastrofa," poznamenala jsem a ukázala hlavou k pokrývce sněhu. "Minulá zima byla opravdu krutá, doufám, že je na zimu smečka připravena. Morf zmiňoval, že má v plánu lov. Snad se to zařídí dřív, než bude sněhu moc." Z mého hlasu musel být cítit nepokoj. Jestliže jsem minulou zimu přežila i jako tulák, smečka určitě zvládne i tuhle.

// Rychlovka z mobilu, snad tam není moc kravin :D

Zdálo se, že Amnesie byla trochu zamýšlená, nebo se snad styděla. Zato Morfeus mě s úsměvem přivítal. Vzpomněl si na mé jméno, pomyslela jsem si šťastně a zamávala ocasem. Dodalo mi to určitého pocitu důležitosti, i když jsem zatím pro smečku neudělala nic. Tedy jestli se do toho nepočítá řešení Lady Mlhahule a jejich žertíků. Když zmínil, že vypadám jinak, jen jsem se pousmála. Počítala jsem s tím, že budu dostávat otázky a překvapeně pohledy. "Ano, i tohle je práce Života. Dokáže divy," vysvětlila jsem velmi stručně a na pochvalu mého náhrdelníku vesele poděkovala. Byla jsem ráda, že se ostatním líbí stejně tak jako mě.
"To je skvělé, moc ráda se přidám," odpověděla jsem a vesele si poskočila. Na smečkový lov jsem se moc těšila, navíc bude pro smečku zásoba jídla na zimu opravdu potřebná. Bylo tak skvělé zase patřit do nějakého kolektivu. Naši konverzaci však přerušilo vytí. Zvědavě jsem prohlédla na Morfea, jestli ví, o koho se jedná. Ten se poté omluvil, s tím, že je to cizinec. Než jsem však stihla zareagovat, už byl dávno pryč. Nervózně jsem přešlápla a přemýšlela, jestli bych ho neměla dohnat. Krýt mu záda, nebo něco. Co kdyby došlo k nejhoršímu? Jenže já žádný rváč nejsem a tak obrovský a mohutný vlk jistě dokáže kdejakého vetřelce zahnat už jen ošklivým pohledem. Určitě to zvládne. Nebude ale na škodu, když se budu držet v blízkém okolí. "Půjdu to také zkontrolovat. Zatím ahoj, Amny," rozloučila jsem se s úsměvem a vyběhla po Morfových stopách. Pak jsem ale z cesty seběhla a šla se podívat o kus dál. Nahlédnout, zda je sám, nebo to je past. Nikoho jsem ale nenašla. Jediné co mě zaskočilo byl bílý koberec, který se tvořil na zemi. Zima je tu dřív, než jsem čekala, pomyslela jsem si a povzdychla si. Snad stihneme ten lov dřív, než se vytvoří pořádná vrstva a nebude možné v tom ani chodit, jako minulý rok.

<< Vrchol Narrských kopců

Z kopce už se mi šlo daleko lépe, než do kopce. Tak to prostě bývá. Uvolněným krokem jsem se vrátila zpět do hvozdu a cítila se určitým způsobem silnější. Možná to bylo tou pozitivní energii, kterou jsem díky setkání se Životem měla. Mohlo to ale být i tím, jak mi vypomohl. Zajímalo mě, nakolik teď budu schopna smečce pomoci. Doufala jsem, že hodně.
Má pozitivní energie a nálada se bohužel velmi rychle změnila. Příchodem do hvozdu mě zasáhla vlna smutku. Nedokázala jsem popsat, čím to bylo. Zdálo se mi, že je něco špatně, že hvozd truchlí. Pokusila jsem se ten pocit zahnat, ale cítila jsem ho hluboko v srdci. Zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla, aby smečka o mém příchodu věděla. Po cestě jsem ale ucítila blízkost Morfea s Amnesii, rozhodla jsem se je proto pozdravit. Už z dáli jsem je upozornila o mé přítomnosti pozdravem a lehkým úsměvem. „Ráda vás zase potkávám. Omlouvám se za mou nepřítomnost, chtěla jsem se trochu projít a stavila se po cestě i u Života,“ vysvětlila jsem a ukázala čumákem na zlatý předmět, který se mi houpal na krku, jako bych jim snad dávala důkaz, že říkám pravdu. Muselo jim to však být jasné, když jsem měla pozměněný kožich.„Doufám, že vás nijak neruším. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli je tu něco, s čím bych mohla pomoct. Napadá tě něco, co by bylo potřeba udělat?“ nabídla jsem se Morfeovi a stále držela svůj posmutnělý úsměv. Bylo mi jasné, že i ostatní to cítili.

//Snad nevadí, když se na chvíli připojím :)

// Ups, díky za zmínění, dám si na to do budoucna pozor :D :)