Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// se to nějak zaseklo u obou skupin :/ :D

Morfeus rozhodl, že tady proběhne lov. Všem přítomným znovu připomněl, ve které skupině budou a zbytek nechal na našich vůdcích. Darkie se mezitím vytratila. Byla tak tichá, že jsem si jejího odchodu ani nevšimla. Po jejím příchodu popřála druhé skupině štěstí a vyzvala nás směrem, kterým přišla. Sněhu už se tu kupilo docela dost, naštěstí jsme ale šli vyšlapanou cestičkou. Vysvětlila nám, kam že to vlastně šla, co zjistila a přidělila mi roli. Byla sice poměrně jednoduchá, zato se mou chybou mohlo vše pokazit. Jeden špatný krok, jedno hloupé rozhodnutí a celá strategie jde do háje. Byla to velká zodpovědnost, ale odhodlaně jsem kývla na souhlas. Poté rozdělila role i sobě a jejímu otci a dovysvětlila zbytek strategie, kterou vymyslela. „Zní to jako dobrý plán. Hodně štěstí,“ popřála jsem všem a vyrazila jsem směrem k srnám. Pomalým krokem jsem je začala obcházet ve velkých kruzích. Srny si mne všimly, ale byla jsem natolik daleko, aby neměly důvod utíkat. Jen se za mnou ostražitě koukaly a čekaly na jediný prudký pohyb. To ale nehrozilo. Téměř slimáčím tempem jsem nadzvedávala nohy jednu po druhé a ještě pomaleji je pokládala na zem. Tohle trvalo dostatečně dlouho na to, aby se oba stihli dostat na své pozice. Přitom jsem zmenšovala kruh, abych mohla být na dosah, když se poběží za kořistí. Srny věnovaly veškerou pozornost mě, byl to ideální moment na vyvolání paniky

// já to zkusila i tak, maximálně mi to Vlčíšek neuzná :D

<< Tenebrae

Všichni ti zvládli až sem. Byla jsem ráda že se nikomu nic nestalo. Vykoupat se v té příšernosti by muselo být opravdu hrozné, při té představě sem se zachvěla. Tento les ale přívětivěji nevypadal. Měl takový... depresivní nádech. Stromy vypadaly, jako by byly smířeny se smrtí a lemovala je plíseň. Měli to opravdu ponurou atmosféru, což nepomáhalo situaci naší smečky, která přišla o svou vůdkyni. Pokoušela jsem se všechny kolem obdarovávat úsměvem, aby je náhodou nenapadlo být zase smutní. I když byl les velmi podivný, ucítila jsem zde pach srn. I stopy ve sněhu tomu napovídaly. Byli jsme na správném místě. Tady by byl lov super. S očekáváním jsem prohlédla na Morfea. Byla jsem připravená následovat jeho pokyny a už si představovala, jak to asi bude probíhat. Lovů velké zvěře jsem zase tolik nezažila, proto to bylo opravdu vzrušující. A co teprve pro Darkie, ona je ještě lovec junior. Byla to pro mě čest, že si mě Alfa rodina vzala k sobě na lov. Nemohla jsem Morfea zklamat. Snad nakovíme dost jídla pro všechny na celou zimu.

<< Sarumen

Všichni jsme následovali Morfa naším hvozdem na místo, kde by byl lov ideální. Náš les přeci jen pro lov ideální není. Stromy tak blízko u sebe,... buď by si všichni natloukli čumák pri kličkování mezi kmeny, nebo by zapackli o nějaký ten kořen na zemi. Pro nějakého pozorovatele by to bžunda být mohla, ale já bych se tomu tedy raději vyhla. Přemýšlela jsem, co asi budeme lovit. V tak velkých skupinách se většinou loví srny či jiná větší zvěř. Nesmírně jsem se na to těšila. Kdy jsem naposledy měla nějakou větší kořist? Hmm, zamyslela jsem se a přišla k závěru, že na Galliree jsem určitě nic většího než zajíce či rybu neměla. A to už jsem tu byla pekelně dlouho. Bylo načase se trochu zpestřit jídelníček. Nadšeně jsem se hrnula dál. Před námi však byla řeka, kterou jsme museli překonat. Byla tak černá, jako duše Smrti. Rozhodně musí být jedovatá, nemá cenu to ani zkoušet. Do té opravdu vstupovat nebudu, jak jinak ji přejít? Nedaleko byly popadané stromy, které tak tvořily lávku. Využila jsem jí tedy a přesvědčila se, zda i zbytek smečky překonal řeku v pořádku.

Tmavé smrčiny >>

// jojo :)

// Takhle, jsem pro, aby ti co stále plní mohli přeskakovat a psát fillery. Nepřipravili by se pak o možnost splnit vše a zároveň neošidili ostatní o hru. Stačí přepsat přechod ne na Tmavé smrčiny, ale řeku a až pak tamto a úkol splněn :D
> EDIT - tedy pokud se nepočítají jen území, na kterých nikdy náš vlk nebyl. To by pak potom bylo horší, protože Maple nebyla snad jen na severu :D

S Rudolfom sme úspešně unikli obrovité príšere. Yetti sa nás sice pokúšal dohnať, ale s tak velkýma nohama bolo velmi ťažké bežať rýchlo, keď musel dávať pozor, kam šlape. Ja bola Životom obdarovaná skvelú obratnosťou a Rudolf bol velmi mladý a šikovný sob. Počula som, ako spomaluje a krajina sa prestáva chvieť. Potom nastal moment ticha a zvuk sa začal vzďalovať. Vzdal to! zaradovala som sa a zastavila. "Už nám nič nehrozí," ujistila som soba, ktorý sa na mňa prekvapene pozeral, prečo stojíme.
"Povedz, nestratil si sa mame?" spýtala som sa starostlivo. Bol naozaj vela mladý na to, aby sa takto túlal lesom sám. On však bezstarostne pokrútil hlavou. "Mama ma nehladá, zato Santovi budem chýbať. Čoskoro budú Vianoce a bezo mňa nebudú mocť odletieť. Vieš, celé to závisí na mňa. Bezo mňa nebudú Vianoce," chválil sa mladý sob. "Santa? Kto je to? " spýtala som sa. On chvílu neveriacně pozeral, ale potom mi všetko vysvetlil. "O tom som nikdy nepočula. My vlci máme Vlčíška, to ten nám dáva darčeky. Počul si niekedy o Dni Imelo? Býva vačšinou deň pred Vianocami. Všetci vlci sa vydajú a vyzdobí celé územie svorky imelom, ktoré nájdu. Nemusí to byť ale len imelo, zdobia so všetkým, čo je pekné. Niektorí vlci k tomu používajú aj svoju magiu, aby vytvorili všemožné nádherné kvety, stuhy, ... Fantázii sa medze nekladú. Vlčatá majú vždy najvačšiu radosť zo žiariacich kvetín, tie potom večer nádherne svieti a celé územie svorky vyzerá potom úplne čarovne," popisovala som sa zasneným pohladom. Nevedela som, či to bol zvyk len mojej rodnej svorky, ale rada by som si niečo také opať zopakovala. Rudolf ale nič podobné nepoznal. "To je škoda. Vieš čo, zavedieme ťa spať za tým Santom, čo hovoríš?" navrhla som mu, sobík súhlasil a my sa vydali na dalšiu cestu.

Stála jsem tam s pohledem upřeným na Darkie, hledala jsem odpovědi na své otázky a ona je všechny znala. Vysvětlila, že i ona se stavila za Životem a ten jí tuto zprávu řekl. Zvláštní bylo, že mě se nezmínil ani slovem. Možná mě chtěl jen před tímto chránit. Tak jako tak se tomu ale uniknout nedalo a teď celá smečka nesla následky té kruté reality. Darkie se příšerně trápila, úplně to z ní sálalo. Co jsem zní ale cítila taktéž, byla odvaha a nesmírná síla. Chtěla jsem moc něco říct, dodat, ale nenašla jsem správná slova, proto jsem jen mlčela. Bylo to tak určitě lepší.
Wolfganie se pokusila všechny povzbudit svou myšlenkou, že tu pořád bude s námi. Její nápad se velmi zalíbil Newlinovi, který začal tuto myšlenku ještě víc rozebírat a prohlubovat. Šťastně jsem se na ně usmála, protože tohle bylo přesně to, co smečka potřebovala. Zůstat silní a držet se té poslední špetky štěstí, která nám zůstala. Neyteri neodešla, ale chrání nás a náš hvozd. „Mohli bychom se s ní slavnostně rozloučit. Každý říct pár slov a donést jí dary, předvést něco s magii, a tak… Ukázat jí, jak moc pro nás znamená,“ navrhla jsem nejistě, protože jsem si nebyla jistá, zda by o to měli ostatní zájem.
Morfeus se přes tu bolest, kterou musel cítit, rozhodl i přesto jít na lov. Nejprve jsem váhala. Byl to dobrý nápad, když teď všichni vlci ve smečce truchlí? Obdivovala jsem jeho sílu a schopnost vést, opravdu jsem ho respektovala. Měl pravdu, nemůžeme vyhladovět. Přikývla jsem teda a sledovala, jak nás rozdělil do skupin. Mě a Darkie vzal k sobě. „Dobře,“ souhlasila jsem a pohlédla na Darkie, zda půjde taky. Moc jsem si přála, aby šla také. Přišla by tak třeba na jiné myšlenky. Na Morfeovu otázku jsem chvíli přemýšlela, ale pak zavrtěla hlavou. „Moc to tady neznám. Kde obvykle lovíte?“ optala jsem se.

Tenebrae >>

// seznam pošlu odpoledne a kreslení se určitě zúčastním :) a díky moc za odměnu :D

Rozhlédla jsem se kolem dokola, kde že jsem se to ocitla. Ranní námraza lemovala stromy, keře... Rozhodně zima udeřila ve velkem. Rampouchy vysely z větve a nádherně se na sluníčku třpytily. Radostný pocit mne ovládnul. Roztomilý malý sob vykoukl zpoza stromu, takový... drobný. "Ráda tě poznávám, sobíku," pozdravila jsem ho a následně se představila. Roztomilý mrňous ale couvl. "Roztomilec, tak ti budu říkat," rozhodla jsem, ale malý zavrtěl hlavou. "Rampouch?" zeptala jsem se, ale odpověď byla stejná. "Rampoš zní líp," navrhla jsem, ale sobík se kysele zatvářil. "Rychlík, Rudolf,..." navrhovala jsem dál, když tu sobík nadšeně povyskočil a začal zběsile kývat hlavou. "Rudolf, Rudolf," opakoval nadšeně, popotáhl nudli z nosu a dál se na mě usmíval. "Rudolfe, kdepak to jsme?" optala jsem se, když už prozradil, že umí mluvit. "Rychle pryč. Rychle. Rozzuřený Yetti se blíží a zavalí nás sněhovou polevou," panikařil Rudolf. Remcající Yetti se tu ukázal během okamžiku. Rychlý útěk zněl opravdu lákavě, i Rudolf vypadal, že souhlasí. Rozklepaný sobík ze samého strachu upustil i bobek, nebo snad hned několik? Roztěkaně jsem hledala únikovou cestu. "Rozhodně tu nezůstaneme, pane Yetti. Raději se vám klidíme z očí," uklidňovala jsem velkou bytost. "Rudolfe, tebe jsem hledal," brblal si dál, ale to my už spolu s Rudolfem byli na útěku. Rozzuřeným remcajícím tvorům se raději vyvaruji.

Morfeus Aseti sdělil, že jí bohužel pomoci nemůže. Bylo mi jí líto, já sama bych své sourozence zase moc ráda viděla, ale kdo ví, kde jsou. Chyběli mi oba. Také zkusil Newlinovi ukázat na nějakou vločku, zda není právě ta jeho. Nebyla. Bohužel žádné šťastné shledání se nekonalo. Podívala jsem se po obou s pohledem říkající: "Určitě je brzy najdete."
Na druhou stranu jsme se dozvěděli o nové člence - Litai. Velmi pěkné jméno, takové zvláštní. Každý byl z nového přírůstku nadšený. Štěstí ovšem trvalo jen chvíli, než se vrátila Darkie a hned po ní Wolfganie. "Ahoj," pozdravila jsem je velmi tiše, že mě snad nemohl nikdo slyšet. Všichni cítili, že je něco špatně. Darkie s Wolfi ale vypadaly, že už zjistily, co je tou příčinou. Darkie se přilnula ke svému otci a pokusila se mu s velkými obtížemi vysvětlit, co se děje. Co ale vyřkla... Neyteri je pryč? Je z ní socha..? opakovala jsem si v hlavě jednou, podruhé, potřetí, asi ve snaze to pochopit. Věřit se mi tomu ale nechtělo. Neznala jsem ji, ale velmi mě to zasáhlo. Ocas jsem měla stáhly, uši stejně tak. Smutně a tiše jsem kníkala. Bolelo to, opravdu ano. Nedovedla jsem si představit, jak drtivé to pro Darkie i Morfea musí být. Zklesle jsem na ně koukala. Newlin začal mluvit o Životu a o tom, co mu pověděl. Proto jsem stále doufala, že to je jen nedorozumění. Že se to nějak vysvětlí. Neyteri nemůže být pryč...

S nápady všichni souhlasili, teď už zbývalo jen rozhodnout který. Aseti se přikláněla k lovu, přeci jen opouštět smečku v tomto počasí by byl nápad smělý. Tu objevil se Morfeus s nápadem stejným, zda někdo přidal by se na lov. Newlin přiblížil mu situaci, za využití hromady slov. Pověděl mu o Set, vločce, a zda některou neviděl. Aseti pohlédla na něj s nadějí v očích, on by to vědět mohl, byl to náš velitel. Třeba má přehled, ale moc nadějné se mi to nezdálo. S lovem všichni souhlasili, nebo to tak alespoň vypadalo. „Ráda se připojím,“ souhlasila jsem i já nakonec. Co bych tu otálela, jako úplný pitomec? Aseti vyzvídala o cizince, kterou jsme nedaleko cítily. Byla jsem si jistá, že by ji Morfeus ani Nokt samotnou na území neopustili. Zdálo se, že je mezi námi nová členka. Jakápak asi je, nedala mi myšlenka.

//Na rýmy nebudu, omlouvám se za tak krátký post :D

// Díky za vzkaz, my v pohodě počkáme :)

//Úkol č. 2
Tak za Maple toto