Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tmavé smrčiny

V Sarumenu bylo docela pusto, až to bylo zvláštní. Cítila jsem pach Nokta a nové členky Litai, ale celkem daleko. Starší pach Morfea se tu držel ve vzduchu, ale nic dalšího jsem pořádně necítila. Asi se všichni schovali do úkrytu. To by dávalo asi největší smysl. Mě se do úkrytu zatím ještě nechtělo. Chtěla jsem se projít po lese a trochu si utřídit myšlenky. Pomalu jsem si prodírala cestu sněhem a přemýšlela, kde je asi má rodina a jak se jim asi daří. Rodiče mi opravdu chyběli, ale Tadaro s Kaede asi nejvíce. Tesklivě jsem si povzdychla. Sedla jsem si, lehce jsem nadzvedla hlavu vzhůru k nebi, zavřela oči a s nepatrným úsměvem zašeptala: „Veselé Vánoce, všichni. Doufám, že jste šťastní, zdraví a daří se vám ve všem, na co šáhnete.“ Pak jsem očka otevřela a pokusila si vybavit vzpomínky z doby, kdy jsem ještě se svou rodinou byla. Ale jen ty dobré samozřejmě. Prožila jsem si i těžké chvíle, ale to už bylo dávno. To dobré si vždy ponesu v srdci. Pak už jsem se ale zase zvedla a pokračovala pomaloučku dál lesem a kochala se zimním hvozdem.

O cizince jsem se prý nemusela bát, že se ho dokáže ujmout zbytek členů ve smečce. Pokojně jsem přikývla na Morfeovu odpověď a začala si čistit krev z tlamy. Stačil mi opravdu kousek srny na zahnání hladu. Jak jsem se čistila, zeptala se mě Darkie na nové zbarvení. Otočila jsem k ní hlavu a pousmála se: „Všimla sis? Děkuji, taky se mi líbí. A ano, přesně tomu za něj vděčím. Umí zázraky. Dokonce mi daroval i tuhle ozbůbku. Pořádně ani nevím, čím jsem si to vše zasloužila, ale přeci něco tak nádherného neodmítnu.“ Na její poděkování jsem však zavrtěla hlavou. „Nemáš vůbec za co děkovat. Se mnou můžeš vždy počítat,“ mrkla jsem na ni a zeširoka se usmála. Měla jsem k mladé vlčici opravdu silný vztah. Připomínala mi trochu mou sestru. Chtěla jsem tu pro ni být, ať se děje, co se děje. I když je opravdu silná. Věřím, že by si poradila i s tou největší překážkou. Mít ale oporu přátel je ale potřebné, i pro ty nejsilnější.
Zdálo se, že se zbytek smečky uchyluje zpět do hvozdu. Nebyl to špatný nápad, zauvažovala jsem. „Asi se taky vydám zpět,“ řekla jsem ostatním a pomalým krokem se vydala domů. Tentokrát klidná, protože přes zimu nevyhladovíme. Byla jsem na náš výkon hrdá. Každý odvedl skvělou práci a nakonec dopadlo vše jak mělo. I zrzoun se vytratil z lesu stejnou cestou, jakou přišel. Snad už bude klid.

Sarumen >>

Morfeus se přidal ke mě a Darkie podporoval. Ta ale asi nebyla z takové pozornosti úplně nadšená, jen nám kývla a dál se nevyjadřovala. Minimálně bylo dobré vědět, že tímto této vlčici nijak nepomůžu. Každému přeci jen pomáhá něco jiného, někteří radi utěšování a povzbuzování, zatímco jiní si musí své myšlenky v hlavě osamocený urovnat. Hodlala jsem to respektovat a nadále se v tom nevrtat. Darkie ví, že kdyby potřebovala, může se na mě kdykoliv obrátit a to pro mě bylo hlavní.
Následně mě jen nás alfa ujistil, že nevadí, že mi taktizovat nikdy moc nešlo. Vděčně jsem se na něj pousmála: "Děkuji, moc si toho cením, opravdu. Byli jsme skvělý tým." Když nadhodil jiné téma, týkající sd druhé skupiny, zamýšleně jsem se na ně podívala. Zdalo se že Wolfi, Newlin a Aseti byli lehce pozadu, ale snažili se. Mezitím nám nabídl, jestli se nechceme najíst. "Pokud to nevadí, kousíček bych si ukousla," souhlasila jsem slušně a nechala Darkie, aby si nabídka první. Poté jsem si pár kousků vzala a spokojeně přežvykovala. Než jsem však dojedla, ostatní byli hotovi. Newlin kořist odnesl zpět do lesa a já zahlédla nějakého zrzavého cizince. Prohodil něco ze slušnosti a vytratil se směrem k lesu. Celá jsem se naježila a pohlédla na Morfa. "Znáte ho někdo? Neměli bychom zasáhnout?" zeptala jsem se.

Vlci: Morfeus, Darkie, Aseti, Wolfganie, Newlin, Lothiel

Já a Darkie jsme utíkaly za srnou a jistili ji, aby neměla šanci utéct. Dummm, plesk, překulila se na bok, aby se vysvobodila. "Whííí," kníkla jsem vyděšeně a uhla stranou, bylo to ale opravdu těsné. Jednou byl na zemi Morfeus, pak zase srna a naopak. Držela jsem se stále velmi blízko a držela srnu v jednom směru. Ňaf,wrrraf cvakala jsem zuby a výhružně vrčela, když se přiblížila moc blízko. Dup, dup dup,dup,... dup, dup,.... dup..... Srna zpomalovala, Morfeus ji držel pevně. Nakonec to vzdala a a Morfeus to celé ukončil. Whuu, uf, zafuněla jsem, když jsem se snažila vydýchat. Jazyk mi vysel spokojeně z tlamy a já dlouze oddychovala. Morfeus nás pochválil a já se usmála, hehe. "Děkuji, oba dva jste byli úžasní. Chvíli jsem se bála, že to nevýjde," vydechla jsem.
Poté ale následovala cesta zpět. Morfeus se ujal úlovku a tahl ho v hubě zpět. Vrz, vrz, vrz, ozývalo se lesem, jak jsme kráčeli sněhem. Šli jsme zkontrolovat i ostatní. Při cestě se ke mě přidala Darkie a pochlubila se mi svou vášní k taktizování. "Taky jsem si to strašně užila. Je fajn si takhle jesnou za čas vyjít na smečkový lov," sdělila jsem jí mé pocity. "Já na lov až tak nadaná nikdy nebyla a taktizovat mi taky úplně nejde," přiznala jsem a pohlédla na ni. Zdálo se mi, že jí povysla hlava, stále ji musela ztráta matky šíleně bolet. Bylo mi ale jasné, že se snaží svůj smutek skrývat a snažit se být silná. "Vedla sis skvěle. Tvá matka na tebe musí být hrdá. Přeci jen to celé viděla, stala se naší patronkou," povzbudila jsem ji a jemně ji zvedla čumákem hlavu výš. "Vždycky tu pro tebe bude, stejně tak jako my," dodala jsem a zeširoka se na ni usmála.

Srnečky začaly zmateně utíkat na všechny směry. Nádherně se teď rozdělily silné a mladičké od těch slaboučkých, unavených a starých... A pak tu byla ta naše raněná. Chudinka, pomalu se belhala za zbytkem stáda, které ji nechaly na jistou smrtičku(??? :D). Pohlédla jsem na Darkie a čekala na rozkazíky. Ta ale s očekáváním hleděla na svého tatínka, aby se ujal situace. Rozeběhla jsem se z jedné strany, abych srnečku držela vlastně v jednom směru, aby nemohla náhle změnit směr a zmizet mezi stromy. Zajímalo by mě, jak jsou na tom ostatní. Mají už něco ulovené? Snad se jim daří, pomyslela jsem si a dál se soustředila.

Lovík se zdál probíhat v klidečku, srnečky vypadaly, že mi věnují svou maximální pozornůstku a všecičko jde podle plánečku. Darkuška(pardon :D) a Morfík pokračovali, když tu náhle se ozval zvouček. Zbystřila jsem stejně jako zbyteček srnek. Zdálo se, že Morfík zapacknul. Sakryš, zanadávala jsem si v duchu a snažila se vymyslet, jak situacičku vyřešit. Když jsem se však podívala pořádně, Morfí tam nebyl. Původně tam ale stál, ne? Bylo to hrozňoulince zvláštní. Najednou jsem ucítila kořínky u svých nožek, překvapeně jsem se podívala na svou nožičku a pochopila. Darkie Hned na to se rozeběhla a začala způsobovat paniku mezi srnkami. Mou roličku(skoro? :D) tedy převzal Morfí a upoutal srnky tak, že Darkie tak jako tak mohla pokračovat v plánečku. Bylo zvláštní, že srnky kvůli zvoučku neutekly. Štěstí bylo na naší straně.

// V pohodě, díky za info :)

// se to nějak zaseklo u obou skupin :/ :D

Morfeus rozhodl, že tady proběhne lov. Všem přítomným znovu připomněl, ve které skupině budou a zbytek nechal na našich vůdcích. Darkie se mezitím vytratila. Byla tak tichá, že jsem si jejího odchodu ani nevšimla. Po jejím příchodu popřála druhé skupině štěstí a vyzvala nás směrem, kterým přišla. Sněhu už se tu kupilo docela dost, naštěstí jsme ale šli vyšlapanou cestičkou. Vysvětlila nám, kam že to vlastně šla, co zjistila a přidělila mi roli. Byla sice poměrně jednoduchá, zato se mou chybou mohlo vše pokazit. Jeden špatný krok, jedno hloupé rozhodnutí a celá strategie jde do háje. Byla to velká zodpovědnost, ale odhodlaně jsem kývla na souhlas. Poté rozdělila role i sobě a jejímu otci a dovysvětlila zbytek strategie, kterou vymyslela. „Zní to jako dobrý plán. Hodně štěstí,“ popřála jsem všem a vyrazila jsem směrem k srnám. Pomalým krokem jsem je začala obcházet ve velkých kruzích. Srny si mne všimly, ale byla jsem natolik daleko, aby neměly důvod utíkat. Jen se za mnou ostražitě koukaly a čekaly na jediný prudký pohyb. To ale nehrozilo. Téměř slimáčím tempem jsem nadzvedávala nohy jednu po druhé a ještě pomaleji je pokládala na zem. Tohle trvalo dostatečně dlouho na to, aby se oba stihli dostat na své pozice. Přitom jsem zmenšovala kruh, abych mohla být na dosah, když se poběží za kořistí. Srny věnovaly veškerou pozornost mě, byl to ideální moment na vyvolání paniky

// já to zkusila i tak, maximálně mi to Vlčíšek neuzná :D

<< Tenebrae

Všichni ti zvládli až sem. Byla jsem ráda že se nikomu nic nestalo. Vykoupat se v té příšernosti by muselo být opravdu hrozné, při té představě sem se zachvěla. Tento les ale přívětivěji nevypadal. Měl takový... depresivní nádech. Stromy vypadaly, jako by byly smířeny se smrtí a lemovala je plíseň. Měli to opravdu ponurou atmosféru, což nepomáhalo situaci naší smečky, která přišla o svou vůdkyni. Pokoušela jsem se všechny kolem obdarovávat úsměvem, aby je náhodou nenapadlo být zase smutní. I když byl les velmi podivný, ucítila jsem zde pach srn. I stopy ve sněhu tomu napovídaly. Byli jsme na správném místě. Tady by byl lov super. S očekáváním jsem prohlédla na Morfea. Byla jsem připravená následovat jeho pokyny a už si představovala, jak to asi bude probíhat. Lovů velké zvěře jsem zase tolik nezažila, proto to bylo opravdu vzrušující. A co teprve pro Darkie, ona je ještě lovec junior. Byla to pro mě čest, že si mě Alfa rodina vzala k sobě na lov. Nemohla jsem Morfea zklamat. Snad nakovíme dost jídla pro všechny na celou zimu.

<< Sarumen

Všichni jsme následovali Morfa naším hvozdem na místo, kde by byl lov ideální. Náš les přeci jen pro lov ideální není. Stromy tak blízko u sebe,... buď by si všichni natloukli čumák pri kličkování mezi kmeny, nebo by zapackli o nějaký ten kořen na zemi. Pro nějakého pozorovatele by to bžunda být mohla, ale já bych se tomu tedy raději vyhla. Přemýšlela jsem, co asi budeme lovit. V tak velkých skupinách se většinou loví srny či jiná větší zvěř. Nesmírně jsem se na to těšila. Kdy jsem naposledy měla nějakou větší kořist? Hmm, zamyslela jsem se a přišla k závěru, že na Galliree jsem určitě nic většího než zajíce či rybu neměla. A to už jsem tu byla pekelně dlouho. Bylo načase se trochu zpestřit jídelníček. Nadšeně jsem se hrnula dál. Před námi však byla řeka, kterou jsme museli překonat. Byla tak černá, jako duše Smrti. Rozhodně musí být jedovatá, nemá cenu to ani zkoušet. Do té opravdu vstupovat nebudu, jak jinak ji přejít? Nedaleko byly popadané stromy, které tak tvořily lávku. Využila jsem jí tedy a přesvědčila se, zda i zbytek smečky překonal řeku v pořádku.

Tmavé smrčiny >>

// jojo :)

// Takhle, jsem pro, aby ti co stále plní mohli přeskakovat a psát fillery. Nepřipravili by se pak o možnost splnit vše a zároveň neošidili ostatní o hru. Stačí přepsat přechod ne na Tmavé smrčiny, ale řeku a až pak tamto a úkol splněn :D
> EDIT - tedy pokud se nepočítají jen území, na kterých nikdy náš vlk nebyl. To by pak potom bylo horší, protože Maple nebyla snad jen na severu :D

S Rudolfom sme úspešně unikli obrovité príšere. Yetti sa nás sice pokúšal dohnať, ale s tak velkýma nohama bolo velmi ťažké bežať rýchlo, keď musel dávať pozor, kam šlape. Ja bola Životom obdarovaná skvelú obratnosťou a Rudolf bol velmi mladý a šikovný sob. Počula som, ako spomaluje a krajina sa prestáva chvieť. Potom nastal moment ticha a zvuk sa začal vzďalovať. Vzdal to! zaradovala som sa a zastavila. "Už nám nič nehrozí," ujistila som soba, ktorý sa na mňa prekvapene pozeral, prečo stojíme.
"Povedz, nestratil si sa mame?" spýtala som sa starostlivo. Bol naozaj vela mladý na to, aby sa takto túlal lesom sám. On však bezstarostne pokrútil hlavou. "Mama ma nehladá, zato Santovi budem chýbať. Čoskoro budú Vianoce a bezo mňa nebudú mocť odletieť. Vieš, celé to závisí na mňa. Bezo mňa nebudú Vianoce," chválil sa mladý sob. "Santa? Kto je to? " spýtala som sa. On chvílu neveriacně pozeral, ale potom mi všetko vysvetlil. "O tom som nikdy nepočula. My vlci máme Vlčíška, to ten nám dáva darčeky. Počul si niekedy o Dni Imelo? Býva vačšinou deň pred Vianocami. Všetci vlci sa vydajú a vyzdobí celé územie svorky imelom, ktoré nájdu. Nemusí to byť ale len imelo, zdobia so všetkým, čo je pekné. Niektorí vlci k tomu používajú aj svoju magiu, aby vytvorili všemožné nádherné kvety, stuhy, ... Fantázii sa medze nekladú. Vlčatá majú vždy najvačšiu radosť zo žiariacich kvetín, tie potom večer nádherne svieti a celé územie svorky vyzerá potom úplne čarovne," popisovala som sa zasneným pohladom. Nevedela som, či to bol zvyk len mojej rodnej svorky, ale rada by som si niečo také opať zopakovala. Rudolf ale nič podobné nepoznal. "To je škoda. Vieš čo, zavedieme ťa spať za tým Santom, čo hovoríš?" navrhla som mu, sobík súhlasil a my sa vydali na dalšiu cestu.