Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Rozkaz, šéfe! :D A děkuju

// já, já! :D jsem mimo hvozd, ale mohla bych během zítřka/pozítří doběhnout ^^

Sobík nadšene poskakoval tak lahko, že to skoro vyzeralo, že sa vznášá. S určitým pobavením som ho pozorovala a premýšlala nad tým, ako vie byt život mladých tvorčeků bezstarostný. Ale že by sa vznášal, to určite nie. Je to len malý sob. "Tak Rudolf, kde že ho vlastne najdeme?" vyzvedala som, ale on bol myšlienkami niekde v oblakoch. "Rudolf?" štuchla som do soba ňufákom. "Ja ťa počul, len poriadne neviem. Ale keď nad tým nebudeme moc premýšlať, zavedie nás to samo," vysvetlil s bezstarostným tónom a poskočil si. To ma celkom naštvalo. Treba je ten jeho Santa vymyslený. Treba je to imaginárny kamarát a on ma ťahá v tak hnusný zime niekam, pritom ani neviem kam. Niečo v hlbke duše mi ale radilo, aby som ho naozaj poslúchla. Je to možno popletený malý lump, ale je tu možnosť, že má pravdu. Rozhodla som sa mu teda dať šancu. Skusila som ho vypočuť a ​​moc nad naším smerom nepremýšlať, ale lahké to rozhodne nebolo. Nevedela som byť tak bezstarostná, ako bol on. Kedysi ako vlče možná, teraz už rozhodne nie. Zavrela som preto oči a nasledovala zvuky jeho poskakovanie v snehu.
Keď som otvorila oči, videla som pred nami pomerne vysokú zasneženú horu s chalúpkou na samom vrchu. "To je ono! Tam Santa býva! Už som doma," radoval sa Rudolf. Mňa skor znervózňovala dlžka našej cesty na vrchol hory. Asi bolo jednoduché odhadnúť moje pocity, pretože ma začal upokojovať: "Neboj, chyť sa ma a ja nás tam dostanem." Nechápala som o čom hovorí, ale naučila som sa mu doverovať. Chytila ​​som sa ho teda a v ten moment sa svet okolo zatočil a keď sa točiť prestal, boli sme na vrchole. Ako to robí ?? čudovala som sa. "Rýchlo, ideme nájsť Santu. Bude tu niekde," popoháňal ma Rudolf a štuchol do mňa.

// Úplně jsem na to zapomněla Tak tady je pokračování minulého vánočního dobrodružství :D

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA(Sleva 30% z Gallireády):
M2/Vzduch 4* >> 80 drahokamů, po slevě teda jen 56 drahokamů
+ jeden opál Smrti na památku :)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ZŮSTANE: 0 drahokamů

//Snad to je takhle správně :D

<< Jedlový pás

Věděla jsem přesně kam jít, Zřícenina mě sledovala už z dáli. Stejně jsem byla ale nejistá. Bylo to opravdu, jako by mě sledovala. Věděla přesně kde jsem a co tam dělám. Bylo to divné. Moc takových věcí jsem stejně neviděla. Působili docela lidsky, chladně a uměle. Připomínala mi tu věž, kde jsme byli s pár ostatními vlky uvězněni. A ani ta nám nepřinesla nic dobrého. Jen samé trápení, nebezpečí, bolest a téměř nesplnitelné úkoly. Toto místo ale vyzařovalo nesmírně negativní energii. Celá jsem byla naježená, převrátil se mi žaludek a stáhlo hrdlo. Celá jsem se chvěla strachem, neustále jsem se ale nutila být statečná. Sama jsem se do tohoto navlekla, musím se teda aspoň snažit vypadat hrdinsky. Aspoň malinko, aby to nepoznala. Přesně takhle jsem si představovala setkání se Smrtí.
Zřícenina nyní stála přímo přede mnou, stačilo jen vejít. Bylo to tu pusté a podivně to tu zapáchalo. Ze zbytků stavby šlo vyčíst její stáří a ta chladná a temná atmosféra připomínala, kdo že to tu bydlí. Nevěděla jsem, jak vlčice vypadá, zato jsem si byla jistá, že ji na první pohled jistojistě poznám. Ale kde je? divila jsem se a pohledem přejížděla kolem dokola, hledajíc známku života. Jeden jediný pohyb. Ale nic. Bylo tu pusto. Nemohla jsem si ale pomoci, cítila jsem na sobě pohled. Všude kam jsem se hnula. Pomalu jsem obcházela zříceninu kolem dokola, nic zajímavého jsem ale nenašla. Nezbývalo mi nic jiného než vstoupit dovnitř.
Jakmile jsem ale vešla, ozval se hlas. „Kohopak tu hledáš, hm?“ zavrčel hlas vlčice. Byla tu. Ale kde? Začala jsem se na místě točit a hledala ji. Následoval ale výsměch. Zastavila jsem, zavřela oči a odpověděla: „Vás. Jste Smrt, že? Hledala jsem Vás. Doufám, že Vás neruším. Já totiž-„ „Mě?!“ zaječela s hysterickým smíchem, já otevřela oči a viděla, že se konečně zjevila. „Jsi si jistá?“ optala se už s daleko klidnějším tónem. Byla uhlově černá, měla dlouhé až neonově zelené drápy, dlouhý zářivě zelený ocas a pronikavé oči, které viděly vše. Dokázala ve mně číst jako v knize, bylo mi to od pohledu jasné. Byla vychrtlá a měla šílený výraz. Její vzhled mě polekal a já bezmyšlenkovitě ucouvla. „To jsem si myslela,“ prskla a zase zmizela. „Ale ne! Já vám nesu dárek. Je to poprvé, co vás poznávám. Bylo ode mě neslušné se ani jednou za ty roky nestavit. Chci to napravit. Máte tu ode mě krásné drahokamy,“ řekla jsem se vší odvahou, kterou jsem v sobě našla a čekala na její reakci. „Drahokamy, říkáš?“ zeptala se, objevila se a naklonila hlavu na stranu a hleděla na mě s tím svým hrůzostrašným šíleným pohledem. „Přesně tak,“ souhlasila jsem a přistrčila k ní hromádku drahokamů. Zvídavě se k nim nahnula, tlamou do nik strčila, asi aby zjistila, zda jsou pravé a zeširoka se usmála. „Tak to je jiná! Jde vidět, že tě rodiče naučili dobrým způsobům,“ libovala si, ale nevěnovala mi ani na vteřinu pohled. Její oči byly přilepeny k drahým kamenům. „A to není vše. Dám vám víc, když mě vyslechnete,“ dodala jsem, když jsem viděla její zájem. Dodalo mi to trochu odvahy. Pocit, že mám trochu kontroly. Až poté na mě pohlédla a na její tlamě se objevil škleb vzdáleně připomínající úsměv.
„Tak tedy mluv. Ale pohni, nemám na návštěvy náladu,“ vybídla mě a já zůstala stát. Nebyla jsem připravena na tak ochotný souhlas. „Víte, chtěla jsem vás požádat o pomoc. Život mě obd-„ snažila jsem se vysvětlit, když tu mi skočila do řeči. „Život, Život, Život. Co vy s ním vlastně máte? Neumí nic! Zato já? To já jsem ten schopnější z nás dvou. Ten hlupák umí jen obalamutit vlky, aby si mysleli, že je udělal silnější. Hloupost! Hraje si na nejlepšího na světě, přitom na vás hraje jen jedno velké divadlo. Zato já! Víš ty vůbec, co umím já? Já umím vlky naučit různé zajímavé magie. Takové, o jakých se ti nikdy nesnilo. A hlavně umím všem pomoci se zlepšit v jakékoliv magii! To je moc! Já umím daleko víc, než ten bílo-modrý ňouma. A všichni básníte jen o něm. Všichni jste se zbláznili,“vrčela tak hlasitě, že mi naháněla hrůzu. Ale i přesto jsem z ní jen cítila závist. „Přesně proto jdu za vámi. Naučil mě magii větru, ale já ji neumím vůbec použít. A slyšela jsem o vaší moci a chtěla se přesvědčit na vlastní oči. Pomohla byste mi, prosím?“ zeptala jsem a pokorně před ní poklekla. Srdce mi bušilo jako zvon a já jen čekala, až mi vyskočí. „Proč bych to ale dělala? Nezasloužíš si mou pomoc. Podívej se na sebe, bylo by ti to k ničemu. Nikdy jsi nic nedokázala. Ani svou magii ohně jsi doposud pořádně nevyužila. Tak proč se obtěžovat? Pche!“ prskla a pomalu odcházela pryč. Zůstala jsem jen překvapeně stát. Měla pravdu, bylo by mi to k ničemu. „Ale magii ohně mám odjakživa, sama jsem se ji naučila ovládat. Víte jaká by byla čest, kdyby mě naučila magii samotná Smrt? To se přeci nestává jen tak!“ snažila jsem se ji přesvědčit. Chvíli mlčela, poté zavrčela, otočila se a přišla přímo ke mně. „Co mi nabídneš?“ zeptala se otráveně. Ochotně jsem předsunula i zbytek, který jsem měla. Chvíli si prohlížela hromádku drahokamů a pak pronesla: „Dobrá, to by stačilo za to, že jsem tě tu musela poslouchat. A teď to, co máš na zaplacení mých služeb.“ „Další..?“ zašeptala jsem zaskočeně. „No jistě, nemáš jak zaplatit. Jak typické!“ zaječela uraženě. Asi jí ale velmi rychle došlo, že nemám nic dalšího. „Víš co? Budeš šířit to, jak úžasná a mocná jsem, a já ti za to pomůžu. Ale nezklam mě!!“ zavrčela výhružně. „Slibuji, jste úžasná!“ poděkovala jsem s úlevou. „Příště sem už ale nelez, dělá se mi z tebe zle,“ zahuhlala a zmizela. „Nebojte, nevrátím se do té doby, než budu mít další drahokamy,“ uklidnila jsem ji a vydala se z toho místa pryč. Bylo načase zmizet.

Jedlový pár >>

<< Velké vlčí

Tak a bylo to tu. Byla jsem v tom lese. Lese, kde žije Smrt. Byla jsem opravdu nervózní. Neměla jsem ponětí, jak to půjde. Měla jsem chuť se otočit a odejít. Neumím jednat s někým opravdu negativním a nebezpečným. Měla jsem strach, že to nakonec skončí mým zbabělým útěkem. Ucítila jsem tu ale celkem čerstvou stopu Wolfi. Byla tu. A odešla. Je v pohodě. I Wolfi to zvládla, zvládnu to i já. Život mi určitě pomůže. Nedopustí, aby se mi cokoliv stalo. Bude to v pohodě. Určitě mi nic nehrozí.
Pak jsem si ale uvědomila, že jsem slyšela, že Smrt má ráda drahokamy. To je ono! Dám jí pár kamenů, které jsem našla. To by mělo pomoci. Budu na ni hodná, přátelská a donesu jí dárek. Budu sama sebou. Bude to v pohodě. Musí to být v pohodě, nasucho jsem polkla, a vydala se ke zřícenině, u které jsem stála. Teď už nebylo cesty zpět.

Stará zřícenina >>

<< Východní hvozd

Tak přeci jen to tu znám! U tohoto jezera jsem s ním byla. To bylo to… Velké Vlčí? Mám pocit že jo. A hlavně tu prý bývalo nejvíc vlků pohromadě. Teda minule jsme jich tu moc nepotkali, ale dnes jsem tu viděla dva, kteří si tu asi povídali. Moc jsem si jich ale nevšímala, protože jsem měla jiný cíl a konverzace by mě jen zdržovala. Přemýšlela jsem, co jsme tu vlastně se Suertem dělali. Nepotápěli jsme se tu náhodou? A taky lovili ryby. A byla fajn, to si pamatuju. Ale to kdo vyhrál v potápění netuším. Bylo to tak dávno, uvědomila jsem se vyděšeně. Jak dlouho už tu vlastně jsem? Vím, že jsem se přidala do smečky a to je celkem permanentní, ale to jak dlouho jsem se tu zdržela vypovídá nejvíc. Málokde se zdržím dýl, ale tady? Zůstala jsem tu tolik zim. Bylo děsivé si uvědomit, jak čas utíká. Jezero jsem obešla a vydala se k lesu, kde měla Smrt být. Už jsem byla tak blízko a čím blíž jsem byla, tím víc jsem byla vyklepaná. Ne ze zimy, ale z hrůzy, co mě čeká.

Jedlový pás >>

<< Ježčí mýtina (kolem Maharu)

Po cestě jsem narazila na smečkové území, proto jsem se ho pokusila obejít co největším obloukem. To poslední, co potřebuji, je naštvaná alfa za zadkem. Ano, trvalo mi to dýl, ale brzy jsem se dostala do lesu, kde jsem se mohla schovat před tím otravným větrem. Aspoň částečně. Kdybych šla víc západ, šla bych v podstatě po samých pláních a loukách. Tímto jsem si to dost pravděpodobně zkrátila a navíc si zařídila dočasnou schovku před větrem.
Zdá se mi to, nebo jsem tu se Suertem lovila? Je mi to tu nějak moc povědomé. Hmm, uvažovala jsem, ale jistá jsem si vůbec nebyla. Bylo to dost možné, ale bylo to opravdu dávno a tak dobrou paměť nemám. Vlastně opravdu špatnou. Celou cestu po lese jsem hledala nějaký záchytný bod, abych si to osvěžila, ale jestliže to bylo v jiném ročním období, určitě bych si nevzpomněla. Bohužel jsem ale na nic nepřišla. Doufala jsem, že už brzo budu u té staré zříceniny, kde ta baba sídlí. Měla jsem z toho opravdu strach, ale když už jsem se dokopala vylézt do té zimy, rozhodně to zkusím. Nic horšího než ten chlad být nemůže. Rozhodně ne.

Velké vlčí jezero >>

<< Sarumen

Lesem jsem se hrnula celkem rychle, protože tam zdaleka nebylo tolik sněhu, kolik mě čekalo mimo stříšku lesa. Sotva jsem vylezla mimo bezpečí hvozdu, okamžitě jsem toho litovala. Co je tohle za bordel?! Nadávala jsem v duchu a hlavu okamžitě stáhnula k zemi, protože mě ostrý vítr pálil v očích. Brr, tak hnusnou zimu jsem ale nečekala. Bylo to minulý rok horší, stejný, nebo mnohem lepší? Nepamatuju se přesně, ale prskala jsem úplně stejně. Ihned jsem oteplila kolem sebe vzduch na teplotu aspoň lehce nad nulu, protože to, co bylo tady na pláni byla druhá doba ledová. Aspoň mě to přimělo hnout zadkem a neprotahovat to celé kocháním se kolem sebe. Protože nebýt toho větru, stála bych tu asi půl dne a obdivovala zimní krajinu.

Východní hvozd (kolem hranic Maharu) >>

Konverzace, kterou jsme vedli, byla čím dál zajímavější. Měla jsem ale stále obavy o Wolfi. Snažila jsem se Nokta uklidňovat, že bude určitě v pořádku, ale stále mi to vrtalo hlavou. Začala jsem nad tím tak usilovně přemýšlet, že jsem přestala vnímat, co se dělo kolem mě. Nebo o čem se pak bavili. „Umm… Asi se po ní půjdu podívat. Sama jsem u Smrti ještě nebyla, tak mě to třeba přiměje to taky zkusit,“ zamumlala jsem napůl myšlenkami jinde a pohlédla na oba. „Budu brzy zpět. Vy tu počkejte, třeba se sama vrátí dřív a půjde jinudy, takže ji ani nepotkám,“ dodala jsem ještě a už pomalou chůzí kráčela z hvozdu. „Tak zatím ahoj,“ zavolala jsem za oběma a zmizela.

Ježčí mýtina (přes řeku)>>

//Nakonec jsem se rozhodla zajít na poslední chvíli za Smrtí :D

Nokt mi vysvětloval, že Smrt umí jiné věci, než jen Život. Že tohle může být důvod, proč se vydala zrovna za ní. "Hmm, to jsem myslím slyšela taky, ale toulám se tu už nějakou dobu a ani mě nenapadlo se tam zastavit. Možná časem k tomu názoru dospěju, ale zatím si vystačím se životem," zapřemýšlela jsem spíš nahlas "Ale Wolfi je statečná, určitě bude v pohodě. Navíc jsem ještě neslyšela o jediném případě, že by se nějaký vlk nevrátil. Sice je ta návštěva asi psychicky vysaje, ale jsou v pohodě," pokračovala jsem, abych ho ujistila, že bude v pohodě. Nevím proč, ale hodně se o Wolfi zajímal. Jsou buď opravdu dobří přátelé, nebo dokonce snad i partneři. Strkat do toho čumák ale nebudu, nakonec se to ke mě stejně dostane, ať je to jak chce.
O Litai nám opravdu tajemným způsobem peozdadil, že je úplně odlišná. Rudý kožich..? vyvalila jsem oči a pohlédla na Darkie, kterou to taky zaskočilo. I když spíš nadchlo než vyděsilo. "Páni, to musí být super mít tak zajímavý a barevnyz kožuch. Moc takových vlků za život nepotkáš," vydechla jsem úžasle.
Všichni jsme se shodli na našich pocitech o smečce. "A já zase vás všechny. Spolu nám nic nehrozí," zakončila jsem to a šťastně se na oba usmívala.
Nokt se zkoušel ptát i Darkie, jestli si ničeho nevšimla, ale i ona byla zábrana jídlem. "Možná by bylo nejlepší se zeptat někoho z druhé skupiny. Třeba Aseti nebo Newlina. Aseti ale utekla a Newlin by měl být snad někde na území. Můžeme ho zkusit najít. Ten nám to převypráví do detailů," zasmála jsem se. Newlin byl super. Byl taková úžasná povaha s kterou si musí rozumět úplně každý.

// Do konce roku asi nebudu stíhat víc než jeden post za den, jen abyste s tím počítaly. Kdyžtak mě můžete přeskakovat nebo s Maple manipulovat ^^

Nokt se hned ze začátku že zdvořilosti zeptal, jestli náhodou neruší. Jen jsem zavrtěla hlavou a s klidem řekla: "Vůbec ne. Společnost vždy ocením." Wolfganie opravdu za Noktem šla, ale téměř okamžitě prý zmizela. Proto jsem ji při příchodu necítila v okolí. Když mi ale sdělil, kam že sk ti namířila, překvapeně jsem vykulula oči a napřímila se. "Za Smrtí? Zajímalo by mě, co jí k tomu rozhodnutí dovedlo. Já osobně se tomu místu statečně vyhýbám. Neslyšela jsem o nic dobrého," sdělila jsem mu s obavami.
Následně mi povídal o Litai, bohužel se mu ale zdála nejistá. "Hmm, asi to pro ni bude nové. Taková spousta nových vlků a nové místo. Asi jí chápu. Určitě si časem zvykne a víc se nám otevře," odpověděla jsem a se širokým úsměvem dodala: "Mě to netrvalo dlouho. Tahle smečka jednoduše pozitivní energii nakazí každého."
Na to Darkie reagovala překvapeně. "Mhm, nedávno se přidala. Jmenuje se Litai, ale sama jsem ji ještě neviděla," vysvětlila jsem jí a pak pohlédla na Nokta: "Jak vlastně vypadá? Po čichu ji určitě poznám, ale jen tak... ze zvědavosti."
Darkie nám pak sdělila své pocity ze smečky a toho, jaké tu jsou vztahy. "Cítím to úplně stejně. S každým si tu nesmírně rozumím a cítím se tady opravdu jako doma. Jsem tak ráda, že jsem se přidala právě sem. Dlouho jsem nebyla tak šťastná, jako jsem tady s vámi," vyjádřila jsem se i já a samé štěstí že mě muselo úplně sálat. Myslela jsem vše opravdu upřímně.
Nokt nám povyprávěl své zážitky z návštěvy a když se k nám přiklonil a dramaticky zašeptal, že se cítí silněji, musela jsem se zasmát. "Naprostý souhlas. Vždycky mám problém od něj odejít. A jeho štědrost nezná mezí. Sama se od něj vracím s pocitem, že jsem o něco silnější," pověděla jsem.

Procházela jsem se už nějakou tu chvíli, až mě z toho sněhu začaly opravdu mrznout tlapky. Brr, zamručela jsem si pro sebe a pomocí své magie ohřála si tak zmrzlé končetiny. V moment, kdy mé nohy ucítily teplíčko, jsem blaženě přivřela oči a po chvíli zase magii nechala být. Neměla jsem ráda ji užívat dýl, než bylo potřeba. Nechala jsem ji ale pomalu odeznívat, aby to nebylo jako skákat do ledové řeky. Žádný šok nepotřebuji. Brzo se ta mnou ale přiřítila Aseti, která mi oznámila, že odchází z území. Jen jsem na ni s úsměvem kývla a vlčice opět zmizela stejně rychle, jako se ukázala.
Než jsem se zase rozkoukala, slyšela jsem z dálky Nokta, který na mě volal. Otočila jsem k němu hlavu a kývla mu na pozdrav. „Ahoj, vyšla jsem se jen projít,“ vysvětlila jsem mu a vděčně se na něj usmála. Byla jsem ráda, že mi přišel dělat společnost. Navíc jsem ho pořádně ještě nepoznala, když jsme se potkali jen krátce u té šílenosti s Lady Mlhahulí. „Á, Ganie se pochlubila? Nesla ti prý kus úlovku. Ano, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Wolfi vedla jednu a Darkie druhou. Mé skupině se naskytl menší problém, ale i tak jsme srnu dokázali ulovit,“ převyprávěla jsem mu, co se událo. „Bohužel u druhé skupiny si nejsem jistá. Pořádně jsem nevěnovala pozornost tomu, jak to šlo. Morfeus nám vybídl k jídlu a já nestíhala sledovat,“ přiznala jsem, ale vzápětí vesele dodala: „Vedli si ale určitě skvěle. Srnu ulovili celkem rychle a Newlin ji už nesl do úkrytu.“ Jeho otázka na to, jestli se někdo nezranil mě zaskočila. Samotnou mě nenapadlo se na něco takového ostatních ptát. Začala jsem se díky tomu cítit docela blbě. „Doufám, že se nikomu nic nestalo, nikdo se mi zraněný nezdál. Je ale možné, že mohl nějaký nebožák dostal kopytem,“ dodala jsem a přemýšlela, jestli jsem nezahlédla někoho s viditelnou bolestí. „Na druhou stranu, určitě by nám o tom řekli, ne? Když by se někomu něco stalo, určitě by to nahlásil,“ dodala jsem rychle, abych ho moc nerozhodila. „Co vlastně Litai? Jaká je? Slyšela jsem, že jsi jí dělal průvodce,“ vyzvídala jsem a vrtěla nadšeně ocáskem. „Už se těším, až ji taky poznám.“
Vlci už se asi stahovali zpět do hvozdu, protože se k nám přidala i Darkie. "Ahoj," pozdravila jsem ji hned, co jsem si jí všimla. Vyptávala se, zda je vše v pořádku. Bez váhání jsem na ni souhlasně kývla a s úsměvem řekla: "Všechno je v naprostém pořádku." Teď už ano, domyslela jsem si s hřejivým pocitem u srdce. Věděla jsem, že jsou má druhá rodina. Poté se téma konverzace otočilo na Nokta a jeho návštěvu Života. Hodila jsem na něj zvědavý kukuč a čekala, s čím se pochlubí. Poslední dobou se tam prošlo asi více vlků.

//Maple společnost jen ocení

// Moc moc děkuji za funkci a všem moc gratuluji, všichni si to rozhodně zasloužíte :) Budou vlčátka, prosím prosím? Tetička Maple je samou láskou umazlí

// Aww, Newlin záchranář Přeji vám oběma štěstí v boji, budu vás aktivně stalkovat :D