Příspěvky uživatele

< návrat zpět

JE TO TU!!Aaah, jak dlouho jsem na tento moment čekala :D Už od minulého konkurzu se modlím, aby se objevil přesně tento článek a teď je to tu.

Mou silnou stránkou není se obhajovat a najít důvody, proč si něco zasloužím. Ale dám tomu mé vše! Jak už asi víte, už to budou 2 roky co za Maple hraji (šílený, uteklo to jako voda o-o) a není den, kdy bych se na Gall alespoň jednou nepřihlásila. Popravdě tady trávím velkou většinu svého času. Nudím se v hodině ve škole – kouknu na Gall. Nemám co dělat – kouknu na Gall. Chodím sem téměř neustále (taky mám na profilu skoro 3 000 přihlášení, a to jsem trvale přihlášená na PC a na mobilu se mi to odhlásí jen když přepnu wifi na data a naopak :D). Je to můj únik z reality, moje prokrastinování a oddych. Gallirea je moje bezpečné místo, kam se ráda vracím. A to jsem jen u aktivity, co se stalkování týče. Hru si myslím že taky dost aktivně zvládám, i když se mi často stane že se zaseknu ve hře s dalšími vlky. Snažím se odpovídat co nejdříve můžu a nebrzdit hru (někdy se ale povinnosti nahromadí a úplně to nejde dál přehlížet… :D) Hra mě za 2 roky hry nikdy neomrzela, neustále mám stejné zapálení do hry, jako v roce 2017.

Proč bych ráda druhý slot? Když měla Meinere v plánu vlčata se Shy, zamluvila mi druhý slot za jedno z vlčat. Bohužel to ale nevyšlo a já musela nadále pokračovat s čekáním na konkurz (tím samozřejmě nechci Mei něco zazlívat, věci někdy prostě nejdou podle plánu a já jsem jí nesmírně vděčná za tu možnost a důvěru, kterou mi dala ) Druhý charakter už mi připravený čeká v počítači jen na odeslání (vlastně i nakousnutý 3, ale to je vedlejší :D) Hru miluji a příjde mi, že jsem Maple dotáhla hodně daleko. Jak povahově, tak příběhově. Zažila mnoho skvělých dobrodružství, procestovala téměř celou mapu, navštívila oba velké sourozence, našla si mnoho přátel, smečku a zlepšila se v mnoha směrech. Je toho tolik, co si prožila, a to samé bych chtěla zkusit s novou postavou. Miluji tvoření nových charakterů a ještě více hru za ně.

Proto prosím, prosím, prosím! Dejte mi tu možnost to zkusit i s druhým. Pevně věřím, že má aktivita neklesne a já dokážu, že si ten slot opravdu zasloužím :)

Moc děkuji a držím palce všem ostatním ^^

Všichni 4 jsme byli připraveni na boj. Naštěstí se seběhlo vlků ještě pár. Jako první se tu zjevila Aseti s novým členem Duncanem a za nedlouho tu přiběhl i Morfeus s Newlinem. „Zdravím, Maple,“ představila jsem se rychle ze zdvořilosti, i když ho mé jméno nemohlo zajímat, když všem šlo o život.
Morfeus začal vyhrožovat hadovi slovně a pár vlků se přidalo, ale mě to připadalo zbytečné. Slovy se tohle vyřešit nedá. Ta příšera si nepřišla popovídat, je tu aby zničila náš hvozd. Had se kupodivu představil a sdělil nám svůj plán, který mě až tak nepřekvapil. Uvažovala jsem, jestli by přeci jen nebylo bezpečnější dva vlky zachránit, ale sloužit tomuto hadovi? To je snad horší osud než umřít za boje. Také zatarasil cestu nám pryč a ostatním členům sem. Dokonce jsem zaslechla zoufalé zavití Allairé, která se sem nedokázala dostat včas. Měla vlastně štěstí.
Vlci se začali domlouvat, jak proti Arrthelovi postupovat. Jednoznačně se shodovali na megii, dokonce Nokt navehl magii ohně jako nejúčinnější. Takže je to na mě, pokud tu není další vlk se stejnou magií, pomyslela jsem si a snažila se být pořád statečná. Na proslov Darkie jsem odhodlaně kývla a dodala: „Naprostý souhlas. Všichni se zapojte, jak můžete. Na diskuzi není čas.“ V ten moment jsem se zaměřila na hada a za pomocí magie vytvořila ohnivý šíp, který jsem střelila jeho směrem. Pak následoval další, pak další a další. Takhle jsem jich vytvořila hned několik a většina hada zasáhla a prošla skrz něj, i když byl na svou velikost docela mrštný. Podařilo se mi dokonce jedním šípem zasáhnout jeho levé oko. Doufala jsem, že ho to aspoň zpomalí a ostatní budou mít šanci ho dorazit.

// Taky děkuju

<< ježčí mýtina

Už při vkročení do hvozdu jsem slyšela vytí vlků. Víceméně šlo vše z jednoho místo a tak jsem přibližně věděla, kudy běžet. Za nedlouho jsem je zahlédla. Skupinka tří vlků byla celá mokrá. "Už jsem tady! Běžela jsem jak nejrychleji to šlo," volala jsem na ně už z dálky a sotva jsem se k nim dostala, starostlivě jsem si je prohlédla a zeptala se: "Jste v pohodě?" Na to jsem kolem nás ohřála vzduch natolik, aby všem kožichy vysušil. Na tohle byla magie ohně výborná. Vždyť by s tak mokrým kožichem onemocněli. Poté jsem začala hledat pohledem po okolí to hrozící bezpečí. Vše se odehrálo tak velmi rychle, že mi neměl nikdo šanci odpovědět. Už jsem to viděla. Na zemi ležel obrovitý had svázaný k zemi kořeny. Musela to být práce Darkie. S úžasem a hrůzou jsem si tvora prohlížela. Měl tak zvláštní barvu. Postavila jsem se do obrané pozice jako Darkie a byla připravena na obranu ostatních. Celá naježená jsem tam stála a vrčela na hada, který zatím bezmocně ležel na zemi. "Kde jsou ostatní?" houkla jsem na všechny. Překvapovalo mě, že se nás tu nesešlo víc.

<< Východní hvozd

Ach jak blízko jsem byla. Prosvištěla jsem kolem hranic smečkového území a utíkala dál. V hlavě mi blikala rudá kontrolka, dělala randál a já se nedokázala soustředit. Co tak asi ve hvozdu čeká? Nějaký narušitel? To by asi Smrt neřešila. Lehce by se o něj postarali ostatní. Tak nějaká živelná katastrofa? Stalo se něco nějakému členovi? Umřel snad někdo?! To snad ne! Co když hvozd napadlo něco jako... A teď mě to napadlo. Právě když jsem probíhala přes mýtinu, kde nás terorizoval a napadl obrovitý ježek. Žeby nějaké velké monstrum? Ale ne, zanaříkala jsem a přidala ještě na rychlosti, jestli to bylo vůbec možné. Byla jsem tak blízko, nesmím polevovat. Potřebují mě. V duchu jsem se připravovala na vše, i na to nejhorší. Jako by nestačil nahl to odchod Neyteri, postěžovala jsem si.

Sarumen >>

<< Velké vlčí jezero

Běžela jsem a běžela a běžela a běžela... Natahovala jsem nohy tak daleko, že jsem začínala mít pocit, že jsou natahovací. Dovedla jsem si představit, jak mě budou pak bolet všechny svaly. Běhat takhle zběsile a dlouhé vzdálenosti nemůže být vůbec zdravé. Ani přirozené. Jestli ale přijdu o domov, to poslední, na čem bude záležet, budou mé natažené svaly. Rodina je přeci na prvním místě.
Když jsem tudy poprvé šla, nedošlo mi, že tu nejsem sama. Byli tu i dva další vlci. Teď mi sice mozek zafungoval a zaregistrovali nejich přítomnost, ale dál tu informaci nezpracovával. Kdybych tak nespěchala, určitě by mi došlo, že je jeden z těchto pachů povědomý. Že je mi až moc povědomý. Možná by mi i došlo, že se jedná o mou rodinu, kterou jsem už roky neviděla, ale teď ne. Tohle mi asi dojde až posléze.

Ježčí mýtina>>

<< Jedlový pás

Vracela jsem se stejnou trasou, kterou jsem přišla. Proč? To jsem upřímně netušila. Asi mi mozek v tom zmatku vyhodnotil, že to bude nejkratší cesta. Pádila jsem jak smyslů zbavená. Jestli tu u jezera stále stali nějací vlci, bezpochyby by si mé ani nevšimli. Jen bych kolem prosvištěla, ani by nemrkli. Ještě že mě Život obdaroval talentem na běh a dobrou vytrvalostí, jinak bych tu už ležela na zemi bez dechu. Nebo ne? Slyšela jsem pár případů, kdy vlci přežili šílené případy jen díky adrenalinu a takovým těm věcem. Pořádně jsem se v těch názvech nevyznala. Je možné, že bych byla schopna uběhnout i větší vzdálenost za tak krátkou dobu. Teď jsem ale neměla myšlenky na nic. Pořád se mi v hlavě přehrával ten protivný hlas. Byla to zlomyslná radost? Poprvé to tak vyznělo, ano... Ale čím víc jsem to poslouchala, tím víc jsem tam poznávala lehký náznak starosti nebo zájmu. Smrt určitě nebyla tak zlá, jak každý tvrdí. Neumím si představit, že by to bylo jen ztělesnění zla. Je to vlk jako každý jiný a třeba se mi snaží pomoci. Nebo se možná jen šeredně pletu a pak si narazím čumák.

Východní hvozd >>

<< Stará zřícenina

Když jsem byla na odchodu, slyšela jsem za sebou ještě ďábelský smích té černé potvory. Snažila jsem se ho ignorovat. Nebylo to důležité. Už jsem byla pryč a nemusela se nikdy vracet. I když to šlo daleko lépe, nezz jsem si představovala. Když tu jsem pocítila, jako by mi někdo vlezl do hlavy. "Pospěš si, tvůj milovaný hvozd je v nebezpečí," slyšela jsem, jak se mi v hlavě dokola opakovalo. Byl to bezpochyby hlas Smrti. Můj milovaný hvozd? Je Sarumen v nebezpečí? Bylo to varování, nebo se mě snaží jen rozhodit? Celá jsem se naježila hrůzou a přešlapovala na místě. Proč je v nebezpečí? Co se děje? Musím rychle zpět, třeba mě potřebují. Musím jim pomoci. Panikařila jsem a vyběhla pryč jak nejrychleji jsem uměla. Neřešila jsem tu příšernou zimu, která by mě jindy opravdu malém zabíjela. Adrenalin mi proudil krví a já nemyslela na nic jiného než na to, že se musím rychle přemístit domů. Na ničem jiném nezáleželo.

Velké vlčí >>

// Rozkaz, šéfe! :D A děkuju

// já, já! :D jsem mimo hvozd, ale mohla bych během zítřka/pozítří doběhnout ^^

Sobík nadšene poskakoval tak lahko, že to skoro vyzeralo, že sa vznášá. S určitým pobavením som ho pozorovala a premýšlala nad tým, ako vie byt život mladých tvorčeků bezstarostný. Ale že by sa vznášal, to určite nie. Je to len malý sob. "Tak Rudolf, kde že ho vlastne najdeme?" vyzvedala som, ale on bol myšlienkami niekde v oblakoch. "Rudolf?" štuchla som do soba ňufákom. "Ja ťa počul, len poriadne neviem. Ale keď nad tým nebudeme moc premýšlať, zavedie nás to samo," vysvetlil s bezstarostným tónom a poskočil si. To ma celkom naštvalo. Treba je ten jeho Santa vymyslený. Treba je to imaginárny kamarát a on ma ťahá v tak hnusný zime niekam, pritom ani neviem kam. Niečo v hlbke duše mi ale radilo, aby som ho naozaj poslúchla. Je to možno popletený malý lump, ale je tu možnosť, že má pravdu. Rozhodla som sa mu teda dať šancu. Skusila som ho vypočuť a ​​moc nad naším smerom nepremýšlať, ale lahké to rozhodne nebolo. Nevedela som byť tak bezstarostná, ako bol on. Kedysi ako vlče možná, teraz už rozhodne nie. Zavrela som preto oči a nasledovala zvuky jeho poskakovanie v snehu.
Keď som otvorila oči, videla som pred nami pomerne vysokú zasneženú horu s chalúpkou na samom vrchu. "To je ono! Tam Santa býva! Už som doma," radoval sa Rudolf. Mňa skor znervózňovala dlžka našej cesty na vrchol hory. Asi bolo jednoduché odhadnúť moje pocity, pretože ma začal upokojovať: "Neboj, chyť sa ma a ja nás tam dostanem." Nechápala som o čom hovorí, ale naučila som sa mu doverovať. Chytila ​​som sa ho teda a v ten moment sa svet okolo zatočil a keď sa točiť prestal, boli sme na vrchole. Ako to robí ?? čudovala som sa. "Rýchlo, ideme nájsť Santu. Bude tu niekde," popoháňal ma Rudolf a štuchol do mňa.

// Úplně jsem na to zapomněla Tak tady je pokračování minulého vánočního dobrodružství :D

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA(Sleva 30% z Gallireády):
M2/Vzduch 4* >> 80 drahokamů, po slevě teda jen 56 drahokamů
+ jeden opál Smrti na památku :)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ZŮSTANE: 0 drahokamů

//Snad to je takhle správně :D

<< Jedlový pás

Věděla jsem přesně kam jít, Zřícenina mě sledovala už z dáli. Stejně jsem byla ale nejistá. Bylo to opravdu, jako by mě sledovala. Věděla přesně kde jsem a co tam dělám. Bylo to divné. Moc takových věcí jsem stejně neviděla. Působili docela lidsky, chladně a uměle. Připomínala mi tu věž, kde jsme byli s pár ostatními vlky uvězněni. A ani ta nám nepřinesla nic dobrého. Jen samé trápení, nebezpečí, bolest a téměř nesplnitelné úkoly. Toto místo ale vyzařovalo nesmírně negativní energii. Celá jsem byla naježená, převrátil se mi žaludek a stáhlo hrdlo. Celá jsem se chvěla strachem, neustále jsem se ale nutila být statečná. Sama jsem se do tohoto navlekla, musím se teda aspoň snažit vypadat hrdinsky. Aspoň malinko, aby to nepoznala. Přesně takhle jsem si představovala setkání se Smrtí.
Zřícenina nyní stála přímo přede mnou, stačilo jen vejít. Bylo to tu pusté a podivně to tu zapáchalo. Ze zbytků stavby šlo vyčíst její stáří a ta chladná a temná atmosféra připomínala, kdo že to tu bydlí. Nevěděla jsem, jak vlčice vypadá, zato jsem si byla jistá, že ji na první pohled jistojistě poznám. Ale kde je? divila jsem se a pohledem přejížděla kolem dokola, hledajíc známku života. Jeden jediný pohyb. Ale nic. Bylo tu pusto. Nemohla jsem si ale pomoci, cítila jsem na sobě pohled. Všude kam jsem se hnula. Pomalu jsem obcházela zříceninu kolem dokola, nic zajímavého jsem ale nenašla. Nezbývalo mi nic jiného než vstoupit dovnitř.
Jakmile jsem ale vešla, ozval se hlas. „Kohopak tu hledáš, hm?“ zavrčel hlas vlčice. Byla tu. Ale kde? Začala jsem se na místě točit a hledala ji. Následoval ale výsměch. Zastavila jsem, zavřela oči a odpověděla: „Vás. Jste Smrt, že? Hledala jsem Vás. Doufám, že Vás neruším. Já totiž-„ „Mě?!“ zaječela s hysterickým smíchem, já otevřela oči a viděla, že se konečně zjevila. „Jsi si jistá?“ optala se už s daleko klidnějším tónem. Byla uhlově černá, měla dlouhé až neonově zelené drápy, dlouhý zářivě zelený ocas a pronikavé oči, které viděly vše. Dokázala ve mně číst jako v knize, bylo mi to od pohledu jasné. Byla vychrtlá a měla šílený výraz. Její vzhled mě polekal a já bezmyšlenkovitě ucouvla. „To jsem si myslela,“ prskla a zase zmizela. „Ale ne! Já vám nesu dárek. Je to poprvé, co vás poznávám. Bylo ode mě neslušné se ani jednou za ty roky nestavit. Chci to napravit. Máte tu ode mě krásné drahokamy,“ řekla jsem se vší odvahou, kterou jsem v sobě našla a čekala na její reakci. „Drahokamy, říkáš?“ zeptala se, objevila se a naklonila hlavu na stranu a hleděla na mě s tím svým hrůzostrašným šíleným pohledem. „Přesně tak,“ souhlasila jsem a přistrčila k ní hromádku drahokamů. Zvídavě se k nim nahnula, tlamou do nik strčila, asi aby zjistila, zda jsou pravé a zeširoka se usmála. „Tak to je jiná! Jde vidět, že tě rodiče naučili dobrým způsobům,“ libovala si, ale nevěnovala mi ani na vteřinu pohled. Její oči byly přilepeny k drahým kamenům. „A to není vše. Dám vám víc, když mě vyslechnete,“ dodala jsem, když jsem viděla její zájem. Dodalo mi to trochu odvahy. Pocit, že mám trochu kontroly. Až poté na mě pohlédla a na její tlamě se objevil škleb vzdáleně připomínající úsměv.
„Tak tedy mluv. Ale pohni, nemám na návštěvy náladu,“ vybídla mě a já zůstala stát. Nebyla jsem připravena na tak ochotný souhlas. „Víte, chtěla jsem vás požádat o pomoc. Život mě obd-„ snažila jsem se vysvětlit, když tu mi skočila do řeči. „Život, Život, Život. Co vy s ním vlastně máte? Neumí nic! Zato já? To já jsem ten schopnější z nás dvou. Ten hlupák umí jen obalamutit vlky, aby si mysleli, že je udělal silnější. Hloupost! Hraje si na nejlepšího na světě, přitom na vás hraje jen jedno velké divadlo. Zato já! Víš ty vůbec, co umím já? Já umím vlky naučit různé zajímavé magie. Takové, o jakých se ti nikdy nesnilo. A hlavně umím všem pomoci se zlepšit v jakékoliv magii! To je moc! Já umím daleko víc, než ten bílo-modrý ňouma. A všichni básníte jen o něm. Všichni jste se zbláznili,“vrčela tak hlasitě, že mi naháněla hrůzu. Ale i přesto jsem z ní jen cítila závist. „Přesně proto jdu za vámi. Naučil mě magii větru, ale já ji neumím vůbec použít. A slyšela jsem o vaší moci a chtěla se přesvědčit na vlastní oči. Pomohla byste mi, prosím?“ zeptala jsem a pokorně před ní poklekla. Srdce mi bušilo jako zvon a já jen čekala, až mi vyskočí. „Proč bych to ale dělala? Nezasloužíš si mou pomoc. Podívej se na sebe, bylo by ti to k ničemu. Nikdy jsi nic nedokázala. Ani svou magii ohně jsi doposud pořádně nevyužila. Tak proč se obtěžovat? Pche!“ prskla a pomalu odcházela pryč. Zůstala jsem jen překvapeně stát. Měla pravdu, bylo by mi to k ničemu. „Ale magii ohně mám odjakživa, sama jsem se ji naučila ovládat. Víte jaká by byla čest, kdyby mě naučila magii samotná Smrt? To se přeci nestává jen tak!“ snažila jsem se ji přesvědčit. Chvíli mlčela, poté zavrčela, otočila se a přišla přímo ke mně. „Co mi nabídneš?“ zeptala se otráveně. Ochotně jsem předsunula i zbytek, který jsem měla. Chvíli si prohlížela hromádku drahokamů a pak pronesla: „Dobrá, to by stačilo za to, že jsem tě tu musela poslouchat. A teď to, co máš na zaplacení mých služeb.“ „Další..?“ zašeptala jsem zaskočeně. „No jistě, nemáš jak zaplatit. Jak typické!“ zaječela uraženě. Asi jí ale velmi rychle došlo, že nemám nic dalšího. „Víš co? Budeš šířit to, jak úžasná a mocná jsem, a já ti za to pomůžu. Ale nezklam mě!!“ zavrčela výhružně. „Slibuji, jste úžasná!“ poděkovala jsem s úlevou. „Příště sem už ale nelez, dělá se mi z tebe zle,“ zahuhlala a zmizela. „Nebojte, nevrátím se do té doby, než budu mít další drahokamy,“ uklidnila jsem ji a vydala se z toho místa pryč. Bylo načase zmizet.

Jedlový pár >>

<< Velké vlčí

Tak a bylo to tu. Byla jsem v tom lese. Lese, kde žije Smrt. Byla jsem opravdu nervózní. Neměla jsem ponětí, jak to půjde. Měla jsem chuť se otočit a odejít. Neumím jednat s někým opravdu negativním a nebezpečným. Měla jsem strach, že to nakonec skončí mým zbabělým útěkem. Ucítila jsem tu ale celkem čerstvou stopu Wolfi. Byla tu. A odešla. Je v pohodě. I Wolfi to zvládla, zvládnu to i já. Život mi určitě pomůže. Nedopustí, aby se mi cokoliv stalo. Bude to v pohodě. Určitě mi nic nehrozí.
Pak jsem si ale uvědomila, že jsem slyšela, že Smrt má ráda drahokamy. To je ono! Dám jí pár kamenů, které jsem našla. To by mělo pomoci. Budu na ni hodná, přátelská a donesu jí dárek. Budu sama sebou. Bude to v pohodě. Musí to být v pohodě, nasucho jsem polkla, a vydala se ke zřícenině, u které jsem stála. Teď už nebylo cesty zpět.

Stará zřícenina >>

<< Východní hvozd

Tak přeci jen to tu znám! U tohoto jezera jsem s ním byla. To bylo to… Velké Vlčí? Mám pocit že jo. A hlavně tu prý bývalo nejvíc vlků pohromadě. Teda minule jsme jich tu moc nepotkali, ale dnes jsem tu viděla dva, kteří si tu asi povídali. Moc jsem si jich ale nevšímala, protože jsem měla jiný cíl a konverzace by mě jen zdržovala. Přemýšlela jsem, co jsme tu vlastně se Suertem dělali. Nepotápěli jsme se tu náhodou? A taky lovili ryby. A byla fajn, to si pamatuju. Ale to kdo vyhrál v potápění netuším. Bylo to tak dávno, uvědomila jsem se vyděšeně. Jak dlouho už tu vlastně jsem? Vím, že jsem se přidala do smečky a to je celkem permanentní, ale to jak dlouho jsem se tu zdržela vypovídá nejvíc. Málokde se zdržím dýl, ale tady? Zůstala jsem tu tolik zim. Bylo děsivé si uvědomit, jak čas utíká. Jezero jsem obešla a vydala se k lesu, kde měla Smrt být. Už jsem byla tak blízko a čím blíž jsem byla, tím víc jsem byla vyklepaná. Ne ze zimy, ale z hrůzy, co mě čeká.

Jedlový pás >>