Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// LOTERIE #1
//Přidávám se ke krátkosti k Noktovi, ať se to pohne :)

V lese panoval neskutečný zmatek. Každý se snažil, jak jen mohl a had přestával stíhat. I mě ze snahy pozorovat kde se co děje rozbolela hlava, proto jsem přestala a nechala to na ostatních. Oni si poradí. Zatímco já s Wolfganie a Noktem jsme pálili hada na všech možných místech, Darkie, Newlin a Aseti se pokoušeli hada otrávit. A Duncan do něj kopal. Zdálo se, že začíná být na pokraji sil. Slyšela jsem, jak Wolfganie něco s někým probírá, ale o čem se to bavili jsem netušila. Udiveně jsem sledovala, jak Newlin trčí z hadovy tlamy a následně v ní mizí. Pak tam ale vlétla i Wolfganie. Co to mají proboha v plánu? Nechat se sežrat? Jak nám pomůže něco tak šíleného..? V ten moment jsem neměla tušení, co dělat. Bála jsem se, že bych svou další akcí něco zkazila a bylo by po nich. Jestli teda už není… Na to jsem ale zavrtěla hlavou a snažila se přemýšlet, jak jim pomoci. Podívala jsem se v naději na Nokta, jestli má něco v plánu. Ten se vydal zase hada bodat, proto jsem po něm zkoušela házet ohnivé koule, jako to před chvíli udělal Morfeus. Byly sice poměrně malé, ale hodně mi ubíraly na síle. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Bylo to na mě bohužel opravdu náročné, nebyla jsem zvyklá takhle dlouhodobě používat magii a proto jsem se vyčerpáním svalila nakonec k zemi a jen zoufale přihlížela, jak to zvládají ostatní.

// v seriálu nebo hře by to byl jednoznačně můj favorit :D vtipný a složitý postavy jsou nejlepší :D

// Začínám Duncanovu osobnost milovat :D :D

// Awarak je vždy vítán tak už nás je celkem dost :D

// Allairé: to zní naprosto ideálně, díky moc za info :)
Darkie: počítám s tebou

// na jak dlouho asi akce bude? :) chtěla bych pak stihnout nahrabat nějaké ty bodíky na loterii ^^ (kdyby chtěl někdo se mnou fretkařit, hlaste se )

Zatímco jsem se snažila zasáhnout svými šípy hada se ten nový za ním vydal a začal ho urážet. Ano, bylo to celkem mazané, ale zároveň i šílené. Vždyť byl pro hada jednohubkou, stačilo se jen natáhnout a je po něm. Zdálo se, že to fungovalo. Pěkně hada vytáčel. Poté co jsem tu příšeru zasáhla do oka mu z něj něco začalo vytékat. Na moment jsem se zaradovala, že se mi to podařilo. Můj plán fungoval. Když ale Wolfi začala křičet něco o jedu, pořádně jsem se na něj zaměřila. To nebyla krev, byl to jed. Právě jsem všechny ohrozila, zhrozila jsem se. Zasáhl mě pocit viny. Mezitím se Newlin vyšplhal hadovi na hlavu a začal mu obmotávat tlamu liánami. Zbláznili se tu všichni? S takovou nás všechny Arrthel zabije, naříkala jsem vduchu a sledovala s hrůzou Newlinův plán. Modlila jsem se, aby to dopadlo v dobře.
Morfeus mezitím vytvořil hranici z kmenů, kterou zapálil. Poté se ozvalo křupání kostí a Morf se asi dvakrát nebo třikrát zvětšil. Vypadal opravdu děsivě. Vyběhl Newlinovi na pomoc a vpustil do hada elektrický proud. Co ten vlk neumí? žasla jsem. Had se ale jen tak nedal. Hlavou shodil hranici do vody. Hlupák, spálil si tím hlavu a odhalil nám jeho slabinu. Co bylo horší, rozdělil nás na dvě skupiny svým druhým ocasem. Já zůstala s Darkie. Zatímco Wolfganie a Nokt zaměstnávali hada, Darkie mi sdělila svůj plán. Pořádně jsem si nebyla jistá, jak splnit její žádost, nebo jestli na ni mám vůbec odvahu. Stále mě stahoval strach, že má chyba jen všechny mé přátele přivede do hrobu. Stála jsem tam a zděšeně sledovala děj kolem. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem se pohnout. Nemůžu udělat další chybu. Nemohla jsem je tam ale nechat. Musela jsem se pokusit. Cítila jsem, že se dokážu teleportovat jako Nokt. Mohla bych to k tomu využít. Darkie se podařilo hadovi vnutit jedovatý keřík a svázala mu znovu tlamu. Já se nakonec teleportovala nejprve za Noktem a poté za Wolfi a vytvořila z jejich klacíků pochodně. "Žádný strach, oheň mám pod kontrolou, věřte mi. Nemůže se vám nic stát. Braňte se!" ujistila jsem oba a sama si našla klacík, z kterého jsem utvořila pochodeň a začala hada na různých místech pálit. Jen lehce, než mu zčernala kůže a poté se teleportovala a to samé provedla zase jinde. Tohle byla skvělá magie! Snad mi zůstane, doufala jsem.

JE TO TU!!Aaah, jak dlouho jsem na tento moment čekala :D Už od minulého konkurzu se modlím, aby se objevil přesně tento článek a teď je to tu.

Mou silnou stránkou není se obhajovat a najít důvody, proč si něco zasloužím. Ale dám tomu mé vše! Jak už asi víte, už to budou 2 roky co za Maple hraji (šílený, uteklo to jako voda o-o) a není den, kdy bych se na Gall alespoň jednou nepřihlásila. Popravdě tady trávím velkou většinu svého času. Nudím se v hodině ve škole – kouknu na Gall. Nemám co dělat – kouknu na Gall. Chodím sem téměř neustále (taky mám na profilu skoro 3 000 přihlášení, a to jsem trvale přihlášená na PC a na mobilu se mi to odhlásí jen když přepnu wifi na data a naopak :D). Je to můj únik z reality, moje prokrastinování a oddych. Gallirea je moje bezpečné místo, kam se ráda vracím. A to jsem jen u aktivity, co se stalkování týče. Hru si myslím že taky dost aktivně zvládám, i když se mi často stane že se zaseknu ve hře s dalšími vlky. Snažím se odpovídat co nejdříve můžu a nebrzdit hru (někdy se ale povinnosti nahromadí a úplně to nejde dál přehlížet… :D) Hra mě za 2 roky hry nikdy neomrzela, neustále mám stejné zapálení do hry, jako v roce 2017.

Proč bych ráda druhý slot? Když měla Meinere v plánu vlčata se Shy, zamluvila mi druhý slot za jedno z vlčat. Bohužel to ale nevyšlo a já musela nadále pokračovat s čekáním na konkurz (tím samozřejmě nechci Mei něco zazlívat, věci někdy prostě nejdou podle plánu a já jsem jí nesmírně vděčná za tu možnost a důvěru, kterou mi dala ) Druhý charakter už mi připravený čeká v počítači jen na odeslání (vlastně i nakousnutý 3, ale to je vedlejší :D) Hru miluji a příjde mi, že jsem Maple dotáhla hodně daleko. Jak povahově, tak příběhově. Zažila mnoho skvělých dobrodružství, procestovala téměř celou mapu, navštívila oba velké sourozence, našla si mnoho přátel, smečku a zlepšila se v mnoha směrech. Je toho tolik, co si prožila, a to samé bych chtěla zkusit s novou postavou. Miluji tvoření nových charakterů a ještě více hru za ně.

Proto prosím, prosím, prosím! Dejte mi tu možnost to zkusit i s druhým. Pevně věřím, že má aktivita neklesne a já dokážu, že si ten slot opravdu zasloužím :)

Moc děkuji a držím palce všem ostatním ^^

Všichni 4 jsme byli připraveni na boj. Naštěstí se seběhlo vlků ještě pár. Jako první se tu zjevila Aseti s novým členem Duncanem a za nedlouho tu přiběhl i Morfeus s Newlinem. „Zdravím, Maple,“ představila jsem se rychle ze zdvořilosti, i když ho mé jméno nemohlo zajímat, když všem šlo o život.
Morfeus začal vyhrožovat hadovi slovně a pár vlků se přidalo, ale mě to připadalo zbytečné. Slovy se tohle vyřešit nedá. Ta příšera si nepřišla popovídat, je tu aby zničila náš hvozd. Had se kupodivu představil a sdělil nám svůj plán, který mě až tak nepřekvapil. Uvažovala jsem, jestli by přeci jen nebylo bezpečnější dva vlky zachránit, ale sloužit tomuto hadovi? To je snad horší osud než umřít za boje. Také zatarasil cestu nám pryč a ostatním členům sem. Dokonce jsem zaslechla zoufalé zavití Allairé, která se sem nedokázala dostat včas. Měla vlastně štěstí.
Vlci se začali domlouvat, jak proti Arrthelovi postupovat. Jednoznačně se shodovali na megii, dokonce Nokt navehl magii ohně jako nejúčinnější. Takže je to na mě, pokud tu není další vlk se stejnou magií, pomyslela jsem si a snažila se být pořád statečná. Na proslov Darkie jsem odhodlaně kývla a dodala: „Naprostý souhlas. Všichni se zapojte, jak můžete. Na diskuzi není čas.“ V ten moment jsem se zaměřila na hada a za pomocí magie vytvořila ohnivý šíp, který jsem střelila jeho směrem. Pak následoval další, pak další a další. Takhle jsem jich vytvořila hned několik a většina hada zasáhla a prošla skrz něj, i když byl na svou velikost docela mrštný. Podařilo se mi dokonce jedním šípem zasáhnout jeho levé oko. Doufala jsem, že ho to aspoň zpomalí a ostatní budou mít šanci ho dorazit.

// Taky děkuju

<< ježčí mýtina

Už při vkročení do hvozdu jsem slyšela vytí vlků. Víceméně šlo vše z jednoho místo a tak jsem přibližně věděla, kudy běžet. Za nedlouho jsem je zahlédla. Skupinka tří vlků byla celá mokrá. "Už jsem tady! Běžela jsem jak nejrychleji to šlo," volala jsem na ně už z dálky a sotva jsem se k nim dostala, starostlivě jsem si je prohlédla a zeptala se: "Jste v pohodě?" Na to jsem kolem nás ohřála vzduch natolik, aby všem kožichy vysušil. Na tohle byla magie ohně výborná. Vždyť by s tak mokrým kožichem onemocněli. Poté jsem začala hledat pohledem po okolí to hrozící bezpečí. Vše se odehrálo tak velmi rychle, že mi neměl nikdo šanci odpovědět. Už jsem to viděla. Na zemi ležel obrovitý had svázaný k zemi kořeny. Musela to být práce Darkie. S úžasem a hrůzou jsem si tvora prohlížela. Měl tak zvláštní barvu. Postavila jsem se do obrané pozice jako Darkie a byla připravena na obranu ostatních. Celá naježená jsem tam stála a vrčela na hada, který zatím bezmocně ležel na zemi. "Kde jsou ostatní?" houkla jsem na všechny. Překvapovalo mě, že se nás tu nesešlo víc.

<< Východní hvozd

Ach jak blízko jsem byla. Prosvištěla jsem kolem hranic smečkového území a utíkala dál. V hlavě mi blikala rudá kontrolka, dělala randál a já se nedokázala soustředit. Co tak asi ve hvozdu čeká? Nějaký narušitel? To by asi Smrt neřešila. Lehce by se o něj postarali ostatní. Tak nějaká živelná katastrofa? Stalo se něco nějakému členovi? Umřel snad někdo?! To snad ne! Co když hvozd napadlo něco jako... A teď mě to napadlo. Právě když jsem probíhala přes mýtinu, kde nás terorizoval a napadl obrovitý ježek. Žeby nějaké velké monstrum? Ale ne, zanaříkala jsem a přidala ještě na rychlosti, jestli to bylo vůbec možné. Byla jsem tak blízko, nesmím polevovat. Potřebují mě. V duchu jsem se připravovala na vše, i na to nejhorší. Jako by nestačil nahl to odchod Neyteri, postěžovala jsem si.

Sarumen >>

<< Velké vlčí jezero

Běžela jsem a běžela a běžela a běžela... Natahovala jsem nohy tak daleko, že jsem začínala mít pocit, že jsou natahovací. Dovedla jsem si představit, jak mě budou pak bolet všechny svaly. Běhat takhle zběsile a dlouhé vzdálenosti nemůže být vůbec zdravé. Ani přirozené. Jestli ale přijdu o domov, to poslední, na čem bude záležet, budou mé natažené svaly. Rodina je přeci na prvním místě.
Když jsem tudy poprvé šla, nedošlo mi, že tu nejsem sama. Byli tu i dva další vlci. Teď mi sice mozek zafungoval a zaregistrovali nejich přítomnost, ale dál tu informaci nezpracovával. Kdybych tak nespěchala, určitě by mi došlo, že je jeden z těchto pachů povědomý. Že je mi až moc povědomý. Možná by mi i došlo, že se jedná o mou rodinu, kterou jsem už roky neviděla, ale teď ne. Tohle mi asi dojde až posléze.

Ježčí mýtina>>

<< Jedlový pás

Vracela jsem se stejnou trasou, kterou jsem přišla. Proč? To jsem upřímně netušila. Asi mi mozek v tom zmatku vyhodnotil, že to bude nejkratší cesta. Pádila jsem jak smyslů zbavená. Jestli tu u jezera stále stali nějací vlci, bezpochyby by si mé ani nevšimli. Jen bych kolem prosvištěla, ani by nemrkli. Ještě že mě Život obdaroval talentem na běh a dobrou vytrvalostí, jinak bych tu už ležela na zemi bez dechu. Nebo ne? Slyšela jsem pár případů, kdy vlci přežili šílené případy jen díky adrenalinu a takovým těm věcem. Pořádně jsem se v těch názvech nevyznala. Je možné, že bych byla schopna uběhnout i větší vzdálenost za tak krátkou dobu. Teď jsem ale neměla myšlenky na nic. Pořád se mi v hlavě přehrával ten protivný hlas. Byla to zlomyslná radost? Poprvé to tak vyznělo, ano... Ale čím víc jsem to poslouchala, tím víc jsem tam poznávala lehký náznak starosti nebo zájmu. Smrt určitě nebyla tak zlá, jak každý tvrdí. Neumím si představit, že by to bylo jen ztělesnění zla. Je to vlk jako každý jiný a třeba se mi snaží pomoci. Nebo se možná jen šeredně pletu a pak si narazím čumák.

Východní hvozd >>

<< Stará zřícenina

Když jsem byla na odchodu, slyšela jsem za sebou ještě ďábelský smích té černé potvory. Snažila jsem se ho ignorovat. Nebylo to důležité. Už jsem byla pryč a nemusela se nikdy vracet. I když to šlo daleko lépe, nezz jsem si představovala. Když tu jsem pocítila, jako by mi někdo vlezl do hlavy. "Pospěš si, tvůj milovaný hvozd je v nebezpečí," slyšela jsem, jak se mi v hlavě dokola opakovalo. Byl to bezpochyby hlas Smrti. Můj milovaný hvozd? Je Sarumen v nebezpečí? Bylo to varování, nebo se mě snaží jen rozhodit? Celá jsem se naježila hrůzou a přešlapovala na místě. Proč je v nebezpečí? Co se děje? Musím rychle zpět, třeba mě potřebují. Musím jim pomoci. Panikařila jsem a vyběhla pryč jak nejrychleji jsem uměla. Neřešila jsem tu příšernou zimu, která by mě jindy opravdu malém zabíjela. Adrenalin mi proudil krví a já nemyslela na nic jiného než na to, že se musím rychle přemístit domů. Na ničem jiném nezáleželo.

Velké vlčí >>