Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// LOTERIE #6

„Ještě nikdy jsem neslyšela o hvozdu, který obdarovává vlky zvláštními magiemi. Myslíš, že stále umíme létat a teleportovat se?“ nadhodila jsem, když už u toho byla řeč. „Ta má se mi celkem líbila,“ zhodnotila jsem s úsměvem. Nemyslela jsem si, že jsem v tom byla sama. Pár vlků vypadalo nadšeně z nově získaných schopností. „To máš asi pravdu, mám ho daleko hustější a delší. Zima je mi ale pořád velká. Takové počasí by se mělo zrušit,“ zabrblala jsem a štřihla ouškem. Když jsem cítila, jak se Darkie víc přitulila, spokojeně jsem se usmála. Je vážně hrozně roztomilá, pomyslela jsem si.
„To určitě ano,“ souhlasně jsem kývla na její zmínku o sílení magie za pomocí strategie, „nejlepší je být dobrý ve dvou věcech a umět je spojit. Tím se dostaneš v životě daleko,“ shrnula jsem své poznatky za život. Takových vlků ale bylo opravdu málo. „Snad ano,“ odpověděla jsem a zasmála se její vtipné poznámce.
Bylo pro mě nezvyklé se bavit o své minulosti. Vždy jsem ji nechávala za sebou, přesto se za mnou táhla jako ponurý mrak. Přesto že to nebylo snadné po rocích vytahovat a svěřovat se někomu, s Darkií po boku jsem se cítila v bezpečí. Věděla jsem, že jestli mě někdo pochopí, bude to právě ona. Poté co jsem dovyprávěla mi položila tlapku na tu mou a já na ni zvedla až teď zvedla pohled. Při jejích slovech se mi rozbušilo srdce a vlhly mi oči. Nikdy jsem tyto slova od nikoho neslyšela. Že by tohle bylo to, co jsem potřebovala celou tu dobu? Vždy jsem před tím utíkala a schovávala se, protože to samé dělali od té doby všichni z mé rodiny. Nikdo nebyl po mém boku, když jsem to nejvíce potřebovala. Nikdy jsem si to nechtěla připustit, ale potřebovala jsem někoho, na koho se mohu spolehnout. „Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe jako jediné. Můj pohled ale musel prozradit daleko víc, než má slova. Ani nevíš, jak důležitá pro mě jsi.
Ležely jsme spolu přitulené na mýtině a já spokojeně přivřela oči. „A já tebe, Darkie. Strašně moc,“ šeptla jsem. Přišlo mi, že se s námi zastavil čas. Všechno bylo perfektní. Když jsem ale otevřela oči, zvedla hlavu a prohlédla si Darkii, zhrozila jsem se sněhu, který se na ní kupil. Vždyť jí musí být hrozná zima. Natáhla jsem hlavu a přejela jí přes záda, abych shrnula ten studivý hnus. Poté jsem se zvedla a čumákem se o ni lehce otřela. „Pojď, schováme se raději do úkrytu. Tam bude tepleji,“ vyzvala jsem jí s úsměvem a vyšla směrem do hvozdu. Kontrolovala jsem však, jestli jde se mnou.

Úkryt >>

// LOTERIE #5

Když se Darkie zmínila o lovu, souhlasně jsem kývla. „To je fakt. Ta potvora si uměl vybrat správná moment. Jestli jsme schopni ulovit srnu a pak jít přemoci obrovitého jedovatého hada, tak jme schopni čehokoliv,“ řekla jsem neohroženým tónem a mrkla na ni. Zmiňovala se i o tom, že nebylo pomyšlení v ten moment na odpočinek. „No jo, to bude ono. Když ti jde o život, tak dokážeš i zázraky. Až to na tebe ale poté dolehne, tak to stojí za to,“ postěžovala jsem si, přesto jsem však nezněla otráveně. „Snad už bude klid,“ zakončila jsem svou stížnost a zhluboka se nadechla a vydechla.
Nelitovala jsem, že jsem se Darkii svěřila s něčím takovým. Věděl o tom jen Suerte, který mi byl hodně blízký. Bylo načase, abych do toho zasvětila i Darkii. Na její otázku, zda ovládám magii jsem jen kývla a nechala ji vyprávět. „Jsem ráda, že jsi to už odmalička cítila. Je to tak daleko lepší. Umíš s magií divy. Obzvláště, když do toho zapojuješ i strategii. Nepřestávám se divit,“ pochválila jsem její schopnosti, které jsem obdivovala. Byla přirozený talent. Dokázala bych si ji představit jako budoucí alfu. Darkie ale vytušila, že můj strach z magie nebyl jen tak. Chvíli jsem zaváhala, protože tímhle jsem se nepochlubila zatím nikomu. Neměla jsem ale důvod jí to nepovědět, věřila jsem jí víc, než komukoliv jinému. „Když jsem byla malá, mou rodnou smečku napadla jiná. Zapálila nám les, spousta přišla k úrazu a někteří i zemřeli. Můj bratr a matka byli ošklivě poraněni a rány se jim pořádně nezahojily. Bylo to hrozné, vidět svůj domov a blízké v plamenech. Od té doby se mi magie ohně hnusila, byla jsem z ní vyděšená a zjištění, že je mou vrozenou magií, pro mě bylo zdrcující. Dlouhé roky jsem ji odmítala používat. Je to ale dávno,“ dovyprávěla jsem a pohled měla sklopený k tlapám. Bylo zvláštní o tom mluvit.
Byla jsem vděčná, že je Darkie v pořádku. Když mi ale pověděla, že má něco na srdci, zvědavě jsem na ni pohlédla. Její slova mě hřála u srdce. „A ty mně. V tom případě jsi ty ale ještě krásnější s daleko úžasnější povahou,“ odpověděla jsem a zářivě se na ni usmála. „Mám to stejně. Neskutečně si s tebou rozumím. Asi nejvíc ze všech vlků, které jsem kdy potkala,“ přiznala jsem. Jakmile se o mě opřela, položila jsem si jemně na její hlavu tu mou. Pokusila jsem se znovu ohřát vzduch, aby nám nebyla taková zima. Podařilo se mi to, ale nebylo to moc znatelné. Přemýšlela jsem nad tím, o kolik šťastnější jsem od našeho setkání. Vždy jsem to připisovala smečce, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude spíš Darkii. Je to takové moje štístko, pomyslela jsem si a blaženě se usmála.

// LOTERIE #4

Ležela jsem se zavřenýma očima a přestala vnímat svět. Bylo toto nějak poslední dobou moc. Nezaregistrovala jsem ani příchod Darkie, až její hlas mě probral z myšlenek. Nevylekala mě ale. Jen jsem zvedla hlavu a pohlédla na ni s vděčným úsměvem. „Ano, bylo to opravdu náročné. Hlavní je, že je teď náš domov zase v bezpečí a že se nikomu nic nestalo,“ souhlasila jsem a pro jistotu se ohlédla zpět. Neozývalo se nic, než veselé štěbetání ostatních. Vše bylo zase v pohodě, pomyslela jsem si a otočila zpět na svou kamarádku. „Jen unavená. Trochu jsem to s magií přehnala. Víš, celý život jsem se své magie bála a odmítala ji používat. Až Život mě zkouškami přiměl se postavit strachu. Mělo to bohužel menší nevýhodu. Získala jsem schopnosti moc rychle a nenaučila se je používat rozumně a s mírou. Nenašla jsem tu hranici, kdy neskončím polomrtvá,“ přiznala jsem a pobaveně se usmála. Věděla jsem, že jí můžu říct cokoliv a pochopí to.
"Jak se cítíš ty? Nestalo se ti nic, že ne?" zeptala jsem se a starostlivě si ji prohlídla. Nestíhala jsem dění kolem pozorovat a hrozilo všem velké nebezpečí. Nedivila bych se, kdyby to někdo odskákal.

// v pohodě, taky už to moc dnes nevidím :)

// Samozřejmě :)

// LOTERIE #3
<< Sarumen

Teď už jsem byla zase sama. Stejně mě tam už nikdo nepotřeboval. Teď už mi ale bylo jasné, jaký mají Nokt s Wolfi vztah. Byla to má dobrá kamarádka a vypadala s Noktem velmi šťastně. Moc jsem jí to přála, byla to skvělá vlčice a zasloužila si tak milého partnera, jakým je Nokt. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdyby si pořídili malé chlupaté kuličky. Při té představě jsem se úplně roztála. Malí šediví lumpíci, běhající po Sarumenu. Kouzelné! Doufám, že mi dovolí, abych si jich užila taky. Vlčátka jsou největší štěstí života, pomyslela jsem si a usmívala se. Bude to tu zase o něco živější.
Na mýtině ale panovalo ticho a klid. Bylo to skoro až divné. Vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem tady byla poprvé. Byla jsem po zjevení Arthella paranoidní, protože i tady jsem poprvé potkala Lady Mlhahuli. Stále jsem byla ale poměrně zesláblá. Ulehla jsem proto do sněhu a natáhla si hlavu na tlapy. Pokusila jsem se pod sebou roztát sníh, ale ani to se mi nepodařilo. Hmm, asi jsem to přetáhla…

// LOTERIE #2
// kdo chce fretkařit, šup za mnou

Ležela jsem na zemi a pozorovala, jak se zbytek mé smečky snaží Arthella dorazit. Všem se to ohromně dařilo a dávali do toho vše. Nevěděla jsem pořádně, jak je na tom Wolfganie s Newlinem, ale doufala jsem, že budou v pohodě. Nedokázala jsem si představit, jaké to asi musí být se nechat sežrat hadem. Byla jsem opravdu unavená. Přišlo mi, že nejsem smečce momentálně vůbec užitečná. Vyčerpaně jsem oddychovala. Když se ale vedle mě objevil Duncan a ptal se, jestli žiji, pokusila jsem se vzchopit a nedát na sobě vyčerpání znát. „Jasně,“ kývla jsem hlavou a usmála se na něj. Abych pravdu řekla, čekala jsem na první příležitost se všem ztratit z očí. A netrvalo to moc dlouho.
Obrovitý had se proměnil na šeredně vypadající vodu. Stromy, která ještě před chvílí byly poraženy a zlámány se nyní vrátily do původního stavu. Nebylo po něm ani památky. Wolfganie a Newlin byli opět venku, živí a draví. Využila jsem moment, kdy se pozornost přetočila k zachráncům. Bylo to asi zbabělé, ale nechtěla jsem, aby mě někdo viděl takhle zmoženou. Byla jsem přesvědčená, že jsem nepomohla dostatečně.

Mýtina >>

// Taky mockrát děkuji, hrozně jsem si to užila :) Víc takových!

// Děkujiiii~

// LOTERIE #1
//Přidávám se ke krátkosti k Noktovi, ať se to pohne :)

V lese panoval neskutečný zmatek. Každý se snažil, jak jen mohl a had přestával stíhat. I mě ze snahy pozorovat kde se co děje rozbolela hlava, proto jsem přestala a nechala to na ostatních. Oni si poradí. Zatímco já s Wolfganie a Noktem jsme pálili hada na všech možných místech, Darkie, Newlin a Aseti se pokoušeli hada otrávit. A Duncan do něj kopal. Zdálo se, že začíná být na pokraji sil. Slyšela jsem, jak Wolfganie něco s někým probírá, ale o čem se to bavili jsem netušila. Udiveně jsem sledovala, jak Newlin trčí z hadovy tlamy a následně v ní mizí. Pak tam ale vlétla i Wolfganie. Co to mají proboha v plánu? Nechat se sežrat? Jak nám pomůže něco tak šíleného..? V ten moment jsem neměla tušení, co dělat. Bála jsem se, že bych svou další akcí něco zkazila a bylo by po nich. Jestli teda už není… Na to jsem ale zavrtěla hlavou a snažila se přemýšlet, jak jim pomoci. Podívala jsem se v naději na Nokta, jestli má něco v plánu. Ten se vydal zase hada bodat, proto jsem po něm zkoušela házet ohnivé koule, jako to před chvíli udělal Morfeus. Byly sice poměrně malé, ale hodně mi ubíraly na síle. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Bylo to na mě bohužel opravdu náročné, nebyla jsem zvyklá takhle dlouhodobě používat magii a proto jsem se vyčerpáním svalila nakonec k zemi a jen zoufale přihlížela, jak to zvládají ostatní.

// v seriálu nebo hře by to byl jednoznačně můj favorit :D vtipný a složitý postavy jsou nejlepší :D

// Začínám Duncanovu osobnost milovat :D :D

// Awarak je vždy vítán tak už nás je celkem dost :D

// Allairé: to zní naprosto ideálně, díky moc za info :)
Darkie: počítám s tebou

// na jak dlouho asi akce bude? :) chtěla bych pak stihnout nahrabat nějaké ty bodíky na loterii ^^ (kdyby chtěl někdo se mnou fretkařit, hlaste se )

Zatímco jsem se snažila zasáhnout svými šípy hada se ten nový za ním vydal a začal ho urážet. Ano, bylo to celkem mazané, ale zároveň i šílené. Vždyť byl pro hada jednohubkou, stačilo se jen natáhnout a je po něm. Zdálo se, že to fungovalo. Pěkně hada vytáčel. Poté co jsem tu příšeru zasáhla do oka mu z něj něco začalo vytékat. Na moment jsem se zaradovala, že se mi to podařilo. Můj plán fungoval. Když ale Wolfi začala křičet něco o jedu, pořádně jsem se na něj zaměřila. To nebyla krev, byl to jed. Právě jsem všechny ohrozila, zhrozila jsem se. Zasáhl mě pocit viny. Mezitím se Newlin vyšplhal hadovi na hlavu a začal mu obmotávat tlamu liánami. Zbláznili se tu všichni? S takovou nás všechny Arrthel zabije, naříkala jsem vduchu a sledovala s hrůzou Newlinův plán. Modlila jsem se, aby to dopadlo v dobře.
Morfeus mezitím vytvořil hranici z kmenů, kterou zapálil. Poté se ozvalo křupání kostí a Morf se asi dvakrát nebo třikrát zvětšil. Vypadal opravdu děsivě. Vyběhl Newlinovi na pomoc a vpustil do hada elektrický proud. Co ten vlk neumí? žasla jsem. Had se ale jen tak nedal. Hlavou shodil hranici do vody. Hlupák, spálil si tím hlavu a odhalil nám jeho slabinu. Co bylo horší, rozdělil nás na dvě skupiny svým druhým ocasem. Já zůstala s Darkie. Zatímco Wolfganie a Nokt zaměstnávali hada, Darkie mi sdělila svůj plán. Pořádně jsem si nebyla jistá, jak splnit její žádost, nebo jestli na ni mám vůbec odvahu. Stále mě stahoval strach, že má chyba jen všechny mé přátele přivede do hrobu. Stála jsem tam a zděšeně sledovala děj kolem. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem se pohnout. Nemůžu udělat další chybu. Nemohla jsem je tam ale nechat. Musela jsem se pokusit. Cítila jsem, že se dokážu teleportovat jako Nokt. Mohla bych to k tomu využít. Darkie se podařilo hadovi vnutit jedovatý keřík a svázala mu znovu tlamu. Já se nakonec teleportovala nejprve za Noktem a poté za Wolfi a vytvořila z jejich klacíků pochodně. "Žádný strach, oheň mám pod kontrolou, věřte mi. Nemůže se vám nic stát. Braňte se!" ujistila jsem oba a sama si našla klacík, z kterého jsem utvořila pochodeň a začala hada na různých místech pálit. Jen lehce, než mu zčernala kůže a poté se teleportovala a to samé provedla zase jinde. Tohle byla skvělá magie! Snad mi zůstane, doufala jsem.