Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE #16

Darkie namítala, že nejdůležitější práci jsem odvedla já. Naklonila jsem hlavu jemně na stranu a pohlédla na ni. Stejně jsi tu nejdůležitější práci odvedla ty. Nechtěla jsem, aby měla poslední slovo, ale dohadovat jsem se nehodlala. Fajn, pro tentokrát jsi vyhrála, pomyslela jsem si a pobaveně se ušklíbla. Sedla si poté vedle mě a pobídla mě, abych si dala první. Chvíli jsem na ní jen hleděla, poté se ale sklonila a trochu se najedla. Když jsem snědla menší půlku, posunula jsem jí víc k Darkii.
Zatímco jedla, já si čistila kožíšek od krve. Nesnášela zaschlou krev na čumáku. Bylo to nepříjemné a vypadala jsem jako vrahoun. A tím se chlubit nehodlám. Lovím, protože mám hlad. Darkii krvavý čumáček ale očividně nevadil, protože se na mě se špinavou tlamičkou otočila a šťouchla do mě. Jak je možné, že jí to vždy sluší? Dokázala bych se na ni koukat pořád, pomyslela jsem si a usmála se. Když ale z ničeho nic řekla, jaké to má štěstí a vzápětí zavrtěla hlavou, ušklíbla jsem se. „To samé si říkám i já. Pořád,“ špitla jsem, když jsem se naklonila k jejímu oušku a poté se odtáhla s úsměvem. „Měly bychom se vrátit,“ navrhla jsem, přesto jsem měla nesmlouvavý tón. V této zimě bychom se neměly držet dlouho na pláních. Vyhrabala jsem ještě díru, do které jsem shrnula tlapou kosti a řádně je zakopala. Poté jsem usedla a očistila si tlapy od hlíny a krve, která byla stále na kostech. „Tak, kam půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem opět stála na všech čtyřech.

//LOTERIE #15

Darkie se na má slova povzbudivě usmála a pověděla mi, že jen potřebuje více času. Kývnula jsem a dlouze na ni mrkla na znamení toho, že jí chápu. „Rozumím. Nejsi vůbec komplikovaná. Tyhle věci prostě nejde uspěchat a já sama jsem ráda, že to vidíme stejně. Je to takové,“ odmlčela jsem se, abych našla správná slova „…komplikované,“ dořekla jsem a pobaveně se na ni pousmála. Nebyl to vztah jako každý jiný. Proto se k němu nedá přistupovat jako k jen tak ledajakému. Byla jsem v duchu nadšená, nejraději bych skákala štěstím. Cítila jsem takovou úlevu a takové štěstí, že bych přísahala, že se vznáším. Všechno bylo najednou hezčí. Bylo to nové a vzrušující, přesto zvláštní a trochu děsivé. Nemohla jsem tomu uvěřit. Je to jen sen, nebo je to pravé?
Přesto jsem do Darkie drcla, abychom se trochu rozhýbaly. Nerada bych, abychom přimrzly k zemi a staly se z nás ledové sochy. Fuj, jen z té představy mi běhal mráz po zádech. Už aby bylo jaro, pomyslela jsem si frustrovaně. Darkie se na mě hravě usmála a pověděla, že ji moc rozptyluju. Poté ale hrábla do sněhu a hodila ten studený hnus přímo na mě. Znechuceně jsem se zašklebila a ihned se začala zběsile oklepávat. Nechtěla jsem jí ale nic oplácet, protože bylo viditelné, jaká je jí zima. „Já tě budu poté s radostí dál rozptylovat. Teď z tebe ale nehodlám mít kostku ledu, tak šup,“ ušklíbla jsem se a hlavou se o ní opřela a celou vahou jí posunula o kousek dál. Darkie na to vymyslela skvělý plán na lov. Ona si vezme jednu stranu a já druhou. Spolu pak ty lstivé ušáky obklíčíme a nacpeme si pupíky. „Ano, má paní,“ špitla jsem a uklonila se. Poté jsem se vydala směrem, který mi Darkie ukázala. Hledala jsem ušáky a pomalu se plížila, abych snad nějakého nevyplašila. Spatřila jsem nedaleko mě jednoho. Vedle něj byla ale nora a bylo by úplně zbytečné se tam hnát, když by mi tam během vteřiny zalezl. Sakra, pomyslela jsem si otráveně. Už to vypadalo tak nadějně. Když jsem ale koutkem oka zahlédla, jak se otvor zatahuje, překvapeně jsem na něj zrak vrátila. Chvíli jsem nechápala, pak mi to ale došlo. Šikovná, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Když byla nora zakrytá, vyběhla jsem jako střela přímo po ušákovi. Malý tvoreček sice začal panikařit a ihned se vydal k úkrytu, ten byl ale bohužel zakryt. Snažil se mezi kořeny protáhnout, než se mu ale porařilo mezi ně strčit hlavu, měla jsem ho pevně mezi zuby. Vytáhla jsem ho z nory, vyhodila do vzduchu a přechytla ho v tlamě za krk. Bylo po něm. Pohledem jsem přejela okolí a našla Darkie. Vítězoslavně jsem si hopsala přímo za ní. Když jsem se k ní dostala, položila jsem ho před ní a čumákem ho ještě popošoupla blíž. „Prosím. Zasloužíš si ho, byla jsi úžasná. Bez tebe by to bylo úplně marné,“ pobídla jsem ji a usmála se na ni. Opravdu měla talent.

// LOTERIE #14

Ticho, nastalo jen hrobové ticho. Pohlédla jsem na Darkii, povolila svůj křečovitý postoj a zhluboka vydechla. Na moment mě napadlo, že jsem ji přeci jen ztratila. Přesto však přišla blíže a pohlédla mi do očí. Její úsměv mě vykolejil. V této situaci to bylo to poslední, co bych čekala. Překvapeně jsem na ni koukala a čekala, co mi poví. Chtěla jsem jí říci, že to je naprosto normální a za zvou zmatenost a nezkušenost by se neměla stydět. Vše je jednou poprvé. I já něco podobného cítila k někomu, ke komu by asi nebylo přirozené něco tak silného cítit. Opřela se ale čelem o to mé a řekla slova, která mě nechala beze slov. Přimhouřila jsem oči a po chvíli poodstoupila. „Já nevím, jestli jsem na to ta pravá. Ale moc ráda bych,“ řekla jsem, přesto o sobě pochybovala. "Jsi pro mě nejdůležitější vlčicí v životě. Moc tě potřebuji," přiznala jsem a vděčně se na ní podívala. Děkuji, že tu pro mě jsi. Pak jsem se ale oklepala a lehce do ní šťouchla. „Trochu pohybu by to chtělo, nebo tu přimrzneme k zemi. Co ten lov?“

//LOTERIE #13
<<Skalisko

Celou cestu jsem pronásledovala Darkii, sníh mi ale běh nezlehčoval. Dalo se to považovat za běh, když jsem spíš skákala a propadávala se do sněhové závěje? Darkie buď byla o dost lehčí, nebo měla větší náskok, v každém případě ale byla pěkný kousek přede mnou. Tahle hra mě opravdu bavila a bylo skvělé ji vidět takhle šťastnou. Jen tohle mi stačilo, abych byla šťastná i já. Když tu Darkie náhle zpomalila a téměř zastavila. Všimla jsem si moc pozdě. Pokoušela jsem se brzdit, ale bylo to k ničemu. Brzo jsme se obě začaly kutálet. Bála jsem se, že jí ublížím, když na ní celou vahou vrazím. Ona se ale smála. Nakonec do dopadlo tak, že jsem já ležela na zemi ve sněhu a ona stála nademnou. Stále udýchaná a v šoku jsem se snažila uklidnit se a zpomalit svůj dech. Když jsme vydechovaly, mrazivý obláček se nám táhl od tlam. Nevím ani, jak dlouho jsme tam na sebe koukaly, ale já se jednoduše nemohla odtrhnout od jejích nádherných zelených očí. Byly jako dva velké smaragdy. Nikdo na světě neměl tak nádherné oči. Byla jsem si tím jistá. Darkie se ke mně nahnula a otřela se o mou tvář. Blaženě jsem přivřela oči.
Když ale zavrtěla hlavou, překvapeně jsem na ni pohlédla. Její slova mě udivila. Nebyla jsem jediná, která to cítila. Zněla ale provinile. „Darkie,“ oslovila jsem ji klidně a pousmála se na ni „,cítím to stejně. Pubertu mám ale dávno za sebou,“ uchechtla jsem se. „Myslím, že…“ začala jsem, ale zasekla se. Přestaň, jen si to s ní rozhodíš. Vykašle se na tebe. Budeš za divnou, uvidíš. Opovaž se to vyslovit, napomínala jsem se téměř agresivně. Byla jsem vyděšená, jaká bude její reakce. „…no. Já myslím, že tě mám ráda víc. Víc než kohokoliv jiného. Já tě asi…“ nakousla jsem opět větu a stáhla pohled k zemi „…miluju?“ špitla jsem. A je to. Skvěle, Maple. Začni si balit, tady máš už nemáš co pohledávat. Instantně jsem svých slov litovala. Styděla jsem se za své pocity a bála se následků. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo dopadnout dobře.
Darkie ze mě na to slezla a začala se mi omlouvat. „To nic. Nemáš za co se omlouvat,“ pousmála jsem se poté co jsem sama vstala a pohlédla na ni. Tak moc bych si přála, aby vše bylo tak hezké, jako do teď. Neměla jsem nic říkat. Určitě ji jen vyděsím...

//LOTERIE #12

Darkie s mou nabídkou souhlasila. Když se snažila napravit to, co řekla, zachichotala jsem se a s úsměvem kývla: „Chápu.“ Byla jsem ráda, že můj návrh úplně nezavrhla. Spalo se mi s ní opravdu nádherně. Ale asi to bylo spíš tím, že s ní chci být pořád. Každá další vteřina s ní je mým nejoblíbenějším momentem,pomyslela jsem si zasněně. Když jsem si to ale v hlavě znovu zopakovala, trhlo ve mě. To asi nebude úplně zdravé uvažování, napomenula jsem se. Je to jsem má skvělá přítelkyně, ne? Ale být takto blízký už hraničí s… Zavrtěla jsem jemně hlavou a pokusila se zahnat tu myšlenku. Žádné létání v obláčcích, Maple. Tohle tě nikam nedostane.
Můj návrh ji opravdu nadchl. Začala mi povídat o ideálním místě pro lov, kde se zajíci tady v Sarumenu nachází a jak poznáme, že tam jsou. Celou dobu jsem ji poslouchala s širokým úsměvem. Snažila jsem se udržovat pozornost, ale neustále jsem se ztrácela v jejím medovém hlásku. Mohla bych ji poslouchat celé hodiny. Ne, dny. A i to by mi bylo málo. Když do mě drcla, já se z tranzu probrala. Poslední je smradlavá bačkora? Nevím, co to je, ale nic smradlavého hezké není. „Jen počkej,“ zavrčela jsem jemně a hravě. Pak už jsem jen vyběhla po stopách Darkie.

Mýtina>>

//LOTERIE #11

Po dlouhém a ničím nerušeném spánku jsem se nakonec probrala, nechtěla jsem se ale zvedat. Měla jsem k tomu velmi dobré důvody. Za prvé se mi s Darkií leželo skvěle a nechtěla jsem tento magický moment kazit a za druhé jsem nehodlala Darkii budit. Proto jsem stále podřimovala a užívala si její přítomnost. Napůl jsem snad znovu usnula, protože jsem si nevšimla, že se Darkie probrala. Až když sebou trhla a zvedla se jsem zamžourala očima a snažila se najít to, co ji tak rozrušilo. Nic jsem ale nenašla, a tak jsem pohled stočila k ní a ještě rozespale se na ni usmála: „Dobré ráno. Nic se neděje, já byla tak napůl vzhůru.“
„To jsem ráda,“ usmála jsem se na ni upřímně „,já taky nádherně. A polštář ti budu dělat klidně každý večer.“ Pro ni bych dělala polštář celý život, pomyslela jsem si. Když do mě drcla čumáčkem a vstala, pobaveně jsem se na ni ušklíbla. Už jdu, už jdu... Pomalu jsem se sebrala ze země i já a dlouze se protáhla. Dopřála jsem si i pořádné zívnutí a zakončila to rozespalým zamlaskáním. „Přece bych nedopustila, abys mi umrzla,“ připomněla jsem jí tónem, jako by to přeci měla dávno vědět. „Nemáš hlad? Můžeme se spolu najíst,“ navrhla jsem a mlsně se olízla. „Mě už docela vyhládlo.“

//LOTERIE #10

Darkie se mě optala, jestli se mi nechce spát a jestli mi nebude vadit, když půjde spát. „Vůbec ne. Hezky se vyspi, Darkie,“ popřála jsem jí s úsměvem a lehla si. Černobílá vlčice mi položila hlavu na zátylek, povzdechla si a pověděla mi, že je jí takhle krásně. „Mně taky. S tebou je mi vždycky krásně,“ pošeptala jsem, druhou větu ale téměř neslyšitelně. Blaženě jsem zavřela oči a pokusila se usnout. Nebylo to ale tak jednoduché, jak bych čekala. Po lovu, návštěvě Smrti a boji s hadem jsem byla unavená jako kotě. Tak proč to nešlo? Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak krásně mi s ní je. Přehrávala jsem si, co mi předtím řekla. A nejen to, nacházela jsem v paměti i další konverzace, které jsme spolu vedly o něco dýl zpět. Říkala, že se jí líbím. Jak to vlastně myslela? Byla to jen lichotka mého kožichu? Dost pravděpodobně… Vsadím se, že předtím si mě se starým kožichem tolik nevšímala. Ale taky mi pověděla po lovu, že jsem úžasná. Co to znamenalo? Že jsem při lovu byla užitečná? Asi...přemýšlela jsem urputně. Snažila jsem se pídit po stopách a náznacích. Vnitřně jsem chtěla, aby ke mně něco víc cítila, zároveň jsem se ale svým pocitům snažila vzepřít a hledala důvody, proč by to Darkie takto cítit neměla. Nakonec jsem došla k závěru, že k tomu, aby to cítila stejně jako já přeci nemá důvod. Já jsem jen já a vždy tím budu. Nechala jsem svou mysl nakonec odpočívat a až teprve poté dokázala usnout. Po jejím boku se mi spalo úžasně.

//LOTERIE #9

Má tepelná bublina, kterou jsem vytvořila magií, nás krásně hřála. Bylo to pocitově jako krásný jarní slunečný den. Darkie se přestala třást, což bylo pro mě nejhlavnější. Nemohla jsem dopustit, aby byla nemocná. To při tak kruté zimě by znamenalo jediné. A to se nestane, nedovolím to, připomněla jsem si přísně. Hodlala jsem se postarat o to, abychom obě zimu přežily ve zdraví. Tedy celá smečka, samozřejmě… Ale u Darkie… Je to jiný. Úplně jiný. Neuměla jsem si tuto emoci správně připsat. Jen jsem věděla, že jsem se s ní cítila jako se Suem. Ne, ještě líp. Daleko líp. Znamená to..? To přeci nebude ono… Asi… Navíc by to určitě necítila stejně, přemýšlela jsem. Ať je to jak je to, navždy pro mě zůstane nejdůležitější vlčicí v mém životě.
Když jsem ji ale viděla tak skleslou, přestalo se to ve mně vzpírat. Bez přemýšlení jsem se k ní naklonila a olízla jí tvář. Darkii to jak jsem mohla čekat pěkně rozhodilo. Ajaj, zašla jsem moc daleko. Co mě to jen napadlo? vyčítala jsem si v duchu, přesto ale pokračovala se slovy dál. Jako by se nic nestalo. Poté jsem ji objala a cítila, jak se jí rychle zvedá hrudník. Napadlo mě, že se mě třeba bojí. Třeba jsem to přehnala a ona se mi teď bude vyhýbat. V hlavě se mi skládaly nejhorší možné scénáře. Přesto se ke mně ale přitulila víc a já se trochu uklidnila. Kdyby se mě bála, nepřitulila by se, vysvětlovala jsem sama sobě, abych zahnala ty ošklivé scénáře. Pověděla mi, že hezky voním.„Děkuji,“ špitla jsem a blaženě se usmála. Cokoliv, co mi řekla, mi dokázalo vykouzlit na tváři úsměv. Její lichotky pro mě najednou byly snad celým světem a hřály mě u srdíčka. Nedokázala jsem to dostat z hlavy. S ní byl svět najednou barevnější a hezčí. S Darkii jsem sama sebou. Nesmím o ni nikdy přijít, pomyslela jsem si.

//LOTERIE #8

Darkie si lehla za mnou a opět se ke mně přitulila. Ach vlčí bože, vždyť se chvěje jako list, pomyslela jsem si a vyděšeně na ni koukala. Musela jí být příšerná zima. Zavřela jsem oči a soustředila se na mou magii. Představovala jsem si kolem nás takovou bublinu, která ohřívala okolní vzduch. Mé představy se staly skutečností a skutečně se kolem nás ohřál vzduch natolik, že Darkii rozmrazil zbytek sněhu na srsti. Díky bohu, že tohle mě nestojí téměř žádnou energii, v porovnání s ohnivými předměty. Tohle byla největší výhoda magie ohně. Beze slova jsem se jen na Darkii zářivě úsmála. Muselo jí být jasné, čí zásluha to je. Co bych pro ni neudělala, pomyslela jsem si.
Náhle ale posmutněla. S vyzvídavým pohledem jsem si ji prohlížela a čekala, zda mi o svých pocitech poví. Zapomněla jsem, že se socha Neyteri nachází právě tady v úkrytu. Sklopila jsem ouška a sledovala, jak si položila hlavu na tlapky. „Já myslí, že to byla ona,“ řekla jsem tiše. Nevěděla jsem pořádně, jak jí pomoci, nebo co říct. „Vždy tu pro tebe budu,“ pověděla jsem jí, sklonila se k ní a olízla jí tvář „stejně tak i tvá matka. Gallirea je opravdu podivné místo. Uvidíš, znovu ji potkáš.“ Doufala jsem, že jí má slova alespoň trochu pomohou. Bylo toho tolik, co jsem jí chtěla říct. Tolik pocitů, přesto žádná správná slova. Proto jsem se k ní jen pořádně přitiskla a objala ji. Mnohdy daleko víc pomůže pořádné objetí.

// Během odpoledne odepíšu na obou charech. Včera jsem to nějak nedala... :/ :D

// same here ^^

// EDIT M.: Nestačím koukat :D

// jooo

// oficiálně schvaluji, Darple je úžasný

//LOTERIE #7
<< Mýtina

„To je škoda, umět to i teď, užila bych si teleportování daleko víc,“ přiznala jsem. Přemýšlela jsem, jestli něco takového umí i Život nebo Smrt. Nedivila bych se upřímně, umí totiž cokoliv. Přemýšlela jsem, jestli na mě Smrt nezapomněla. Prosila jsem ji o novou magii, ale změny jsem zatím nepociťovala. Že by mě ta potvora jen obrala o drahé kameny? To by jí bylo podobné, pomyslela jsem si kysele. Příště se na nějaké návštěvy vykašlu a zajdu si raději za Životem.
Darkie mě ochotně následovala do úkrytu. Nikdy jsem tam nebyla, proto jsem raději šla pomalejším krokem po boku Darkie, která jistě věděla, kde se úkryt nachází. Po cestě jsem ze sebe oklepala sníh, který mě studil po celém těle. Tlapky mi přímo mrzly. Nebylo to ani tak daleko, víceméně hned u mýtiny. Při vstupu jsem se naposledy oklepala, abych ze sebe dostala zbytek toho otravného sněhu. Fascinovaně jsem si prohlížela prostory jeskyně. Bylo tu poměrně temno a vlhko, zato sem nefoukalo a nebyl tu sníh. Změna to bylo skvělá. Usoudila jsem, že větší místnost bude pro níže postavené, proto jsem tam zamířila, protáhla se a ulehla. „Lepší, že?“ zeptala jsem se s úsměvem a vybídla ji, aby si lehla za mnou. Už jsem se cítila daleko lépe, stačilo si chvíli odpočinout.

// nejvíc ňuňu