Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 22

Stála jsem tam a asi trochu špehovala konverzaci jiných vlků. Karma mi ale mou zvědavost vrátila, když jsem ucítila velkou ránu a svět se začal kolem mě motat. Z toho šoku jsem slabě vykřikla a když jsem se konečně vzpamatovala, ležela jsem na Darkii. Ta se hlasitě smála, jako by stále byla ještě vlče. Dvě nebo tři vteřiny mi trvalo, než jsem si to celé dala dohromady a začala se smát s ní. Začala se mi omlouvat, ale nebyl důvod. Jistě, způsobila mi malý infarkt, ale o nic vážného nešlo. Začala se mi otírat o tváře a nabídla, že mi bude dělat sluhu, jestli mi něco způsobila. „Ach ano. Tadyhle mám bolístku, vidíš?“ zanaříkala jsem dramaticky a strčila jí pod čumák tlapku. „A tady,...“ řekla jsem a ukázala čumákem na zadní nohu „… tady mám takovou ošklivou modřinu,“ dořekla jsem a věnovala jí opravdu lítost vzbuzující pohled. Bylo ale bolestivě znatelné, jak to celé hraju. Dávala jsem si obzvláště záležet na tom, abych nezpůsobila nějaké nedorozumění. „A jako odškodné,“ zadumala jsem se a téměř okamžitě dodala „mi budeš dělat polštářek.“ Díky tomu že jsem ležela na ní jsem si na její hruď demonstrativně položila hlavu a stále jí koukala do očí. Tak, a má po srandě, pomyslela jsem si a spokojeně se na ni ušklíbla. Opravdu mě zajímalo, jak se zachová.

//LOTERIE 21

Užívala jsem si každou vteřinu, co jsem byla Darkii po boku. Zavřela jsem oči o hlava mi pomaloučku sjížděla po jejím krku. Celý svět mi byl najednou ukradený. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Cítila jsem se naprosto v bezpečí a v pokoji. Dokonce jsem se cítila líp, než mi bylo kdy u Života. A co je asi co říct, že?
Když se Darkie odtáhla, zvedla jsem poslušně, přesto neochotně hlavu a usmála se na ni, když se protáhla. Muselo to pro ni být asi nepohodlné, pomyslela jsem si. Navrhla, že bychom se mohly proběhnout. „To zní skvěle,“ odpověděla jsem a zvedla se. „Vsadím se, že mě nedoženeš,“ utrousila jsem s vyzývavým pohledem a hlavou mírně nakloněnou na stranu. V tu chvíli jsem se otočila a začala pádit pryč. Byla bych se otočila, jestli mě následuje, ale musela jsem hledět, kam běžím. Stromy tu byly poměrně blízko u sebe a kdybych tak neudělala, narazila bych si nehezky čumák. Začala jsem obratně jako zajíc kličkovat mezi stromy. Mé tělo se mihalo mezi kmeny a mizelo v dáli. Neměla jsem ponětí, kdo z nás je rychlejší. Dávala jsem tedy pozor na to, abych ji za sebou stále slyšela a neztratila se jí úplně.
Blížila jsem se k hloučku vlků. Zarazilo mě, kolik jich tady je. Zahlédla jsem navíc vlčici, která měla fialový kožich. Překvapením jsem zpomalila, abych si ji pozorně prohlédla, zda se nepletu. Bylo to tak, byla fialová jako borůvka. Nakonec jsem ale zastavila úplně. Viděla jsem, že se baví s Newlinem a Morfem. Byla tam i Wolfi. O čem je asi řeč? Vypadali ale zaneprázdněně. Bechtěla jsem je rušit, stála jsem proto opravdu slušný kus dál. Zatímco jsem tam tak stála a okukovala celou tu situaci, Darkie mě dávno musela dohnat.

//LOTERIE #20

Byla jsem tak vděčná, že mi o své minulosti Darkie pověděla. Muselo to pro ni být opravdu těžké. Byla jsem tu ale pro ni a asi jí mé objetí a pokus o utěšení docela pomohl. Když mi pověděla, že mi věří a ře spolu překonáme svůj strach, na tváři se mi vykouzlil úsměv a já kývla. S Darkie zvládnu cokoli na světě. To samé chci i já pro ni. Ať to bude sebevíc těžké, nikdy ji nenechám poddat se svému strachu. Když budeme spolu, bude vše v pořádku. Jen spolu, přemýšlela jsem a při té představě jsem se uculila. Život po boku Darkie musí být jako sen.
Poté jsem vyprávěla zase já. Celou dobu jsem cítila povzbudivý pohled Darkie upřený na sobě. Poté co jsem dovyprávěla mi pověděla, že je ráda, že tu vyrůstala a jak moc svůj domov miluje. Co mě ale zahřálo u srdce byla zmínka o tom, že by se mnou ráda cestovala a poznávala svět. To by pro mě udělala? dojímala jsem se. Opravdu moc to pro mě znamenalo. Jestli bych s někým svou lásku k poznávání světa chtěla s někým sdílet, byla by to právě Darkie. V hlavě jsem si začala skládat seznam míst, která Darkie musím ukázat. Bylo toho tolik, kam bych ji ráda zavedla a daleko víc míst, která ani já vůbec neznám. „I pro mě je Sarumen druhou rodinou. Nedokázala bych vás opustit. Našla jsem tady to, co jsem dlouho hledala,“ přiznala jsem. Opravdu jsem svého odchodu nelitovala. Díky tomu jsem zažila tolik věcí a naučila se tak moc. Byla jsem ráda, že mě Darkie chápe. Když ale řekla, že je ráda, že jsem odešla, protože by mě jinak nepotkala, mé tělo pohltila vlna náhlého horka. Mé srdce se rozbušilo a já se na ni s vděčným úsměvem podívala. „Už jen kvůli tomu bych své rozhodnutí neměnila,“ odpověděla jsem a když se ke mně přiblížila a opřela se o můj krk, opřela jsem se i já o ni. Cítila jsem se tak důležitě. Konečně jsem po dlouhé době cítila, že mě má někdo opravdu rád a znamenám pro něj to, co on pro mě. Zabořila jsem čumák do její srsti a dlouze vydechla. Užívala jsem si její vůně, jejího tepla a hlavně její přítomnosti.

// Zítra už určitě odepíšu. Omlouvám se, měla jsem toho opravdu moc :(

//LOTERIE #19

Zase jsme konverzací skončily u Litai a jejího rudého kožichu. Když si Darkie vzpomněla na tu rudou, zajiskřilo jí v očkách. „Máš pravdu!“ zajásala jsem s ní. „Snad nebudou mít rudé vlčice stejnou povahu,“ zadoufala jsem nahlas a pousmála se. Jestli to budou příbuzné, budeme mít ve hvozdu problém.
Poté co jsem se Darkie optala na její dětství, zastavila a pověděla mi, že tohle ještě nikomu neřekla. Jakože opravdu nikomu, ani Neyteri. Docela mě to zaskočila. Neměla jsem v úmyslu z ní tahat celoživotní tajemství, myslela jsem to opravdu dobře. Já sama neznala jaké to je zůstat v rodné smečce. Přesto mě ovládla zvědavost. Zastavila jsem a hleděla jí do očí. Tlapkou nervózně hrabala ve sněhu a chvíli asi přemýšlela, jak to říct. Nemusíš se bát. Můžeš mi přeci říct cokoliv, povzbudivě jsem se na ni pousmála. Pověděla mi o tom, jaká byla jako malá a o Nateovi s Newlinem. Dokonce jsem se dozvěděla o tom, že má bratra. Napadaly mě hned další a další otázky, jako proč bratra neviděla? Odešel snad ze smečky? Stalo se mu něco? Neměla jsem v plánu se ale moc vyptávat. Byla jsem vděčná, že mi Darkie vypráví svůj příběh.
Poté ale z běžného vyprávění a smečce, rodině a dospívání přešla na to, jak se ztratila. O bouři, zlomené noze a problémy se sluchem. Byla jsem v šoku. Neměla jsem ponětí, že si něčím takovým Darkie musela projít. Začala se při tom třást a tekly jí slzy. Cítila jsem se bezmocně. Přistoupila jsem k ní a přitiskla se k jejímu boku. Pověděla mi také o tom, že ji našla jedna šikovná vlčice, která ji vyléčila a pomohla jí. Svěřila se mi i se strachem z opouštění jejího domova. Naprosto jsem ji chápala a moc mě mrzelo, že si tímto peklem prošla. Hlavou jsem se otřela o její krk a následně se k ní pořádně přitulila. „Moc děkuji, že jsi mi to pověděla. Naprosto chápu tvůj strach opustit hvozd. Ale kdyby ses přeci jen chtěla svému strachu postavit, můžu ti pomoci. Můžeme si dělat procházky kolem hvozdu a postupně zvětšovat vzdálenost,“ navrhla jsem a pousmála se. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Můžeš mi věřit,“ slíbila jsem a ještě pevněji se k ní přitiskla.
Když se Darkie optala na můj život, pomalu jsem se od ní odtáhla a nadechla se. „Ze začátku nijak zajímavý. Mám dva sourozence – Kaede a Tadara. Nejvíce jsem si rozuměla s Tadarem. Byl to takový třeštidlo jako já,“ pousmála jsem se nad vzpomínkami, co jsme všechno vyváděli. „Kaede jsem měla ale stejně opravdu ráda. Jen raději trávila čas s dospělými. Byla na svůj věk opravdu chytrá a vyspělá. Poté se stalo to, o čem jsem ti pověděla. Napadení smečky, požár…“ odmlčela jsem se na moment, ale pak zavrtěla hlavou. „Pak to tak nějak všechno splynulo dohromady. Časem jsem se naučila na to nemyslet a cestovala se sourozenci. Cestování mi sloužilo jako útěk před realitou a pomáhalo mi přijít na jiné myšlenky. V duchu jsem ale věděla, že ve smečce nedokážu zůstat a co nejdříve odejdu. Sotva nám byly 2, jako jediná jsem se rozhodla odejít. Nikdo z mého rozhodnutí překvapený nebyl. Všichni to tak nějak věděli. Po cestě jsem narazila na tuto zemi a jako cestovatelce mi přišla naprosto okouzlující. Každé místo bylo něčím zvláštní,“ dopověděla jsem a na moment mlčela. „Často si říkám, jak se asi vede mé rodině. Jestli jsou všichni v pořádku a jestli sourozenci zůstali s rodiči, nebo jestli se vydali taky cestovat a někdy na ně narazím. Abych pravdu řekla, docela dost mi chybí,“ přiznala jsem, přesto se usmívala. Měla jsem svou rodinu opravdu ráda, ale svého odchodu jsem ani na vteřinu nelitovala.

//LOTERIE #18
<<Mýtina

Ani Darkie si v tom zmatku nestihla udělat obrázek našeho nováčka. Já sama s ním měla sice větší interakci než zbytek smečky, bohužel ani to nestačilo. Třeba budeme mít obě větší štěstí se se všemi pořádně seznámit. „Já taky. Na Litai se moc těším. Hrozně mě zajímá ten její rudý kožich, haha. To se jen tak nevidí, co?“ odpověděla jsem na její zmínku o rozrůstání smečky. Když se o mě Darkie opřela a následně se na mě nevinně usmála, mé srdce poskočilo radostí. Pokaždé jsem se jen zeširoka usmála a zpomalila o trochu krok.
Když jsme vešly do hvozdu, teplota jako by se zvedla. Celé to bylo díky tomu, že tady tolik nefoukalo. „Jaké to bylo tu vyrůstat?“ optala jsem se, když jsem si uvědomila, že o Darkii pořádně nic nevím. „A je tu někdo ze smečky, kterého jsi znala od vlčete?“ nadhodila jsem otázku, abych jí úplně nezaskočila. Krok jsem v hvozdu zpomalila na slimáčí tempo, abych se jí při naší konverzaci mohla dívat do očí bez toho abych se bála, že narazím do stromu. Chtěla jsem o Darkii vědět vše. Byla mi tak blízká, přitom jsme se nikdy pořádně o ničem osobním nebavili. Teprve až po boji s Arthellem, když se mě ptala na můj strach z ohně.

//LOTERIE #17

Bylo na čase se odebrat zase někam do tepla. Darkii má otázka asi zaskočila, zdála se mi nějak nejistá. Zhodnotila jsem, že jsem asi podivně zformulovala otázku. „Dobře,“ souhlasila jsem s kývnutím hlavy. „Mohli bychom se projít třeba projít po lese. Tam snad takový chlad nebude,“ přemýšlela jsem nahlas a vydala se pomalu k hvozdu. Otočila jsem se na Darkii, která mne následovala. „Třeba tam potkáme i ostatní. Co si myslíš o tom novém? Hmm… Jak že bylo jeho jméno?“ zamyslela jsem se a nasadila velmi soustředěný výraz. „Jo! Už to mám. Duncan, že?“ radostně jsem na ni pohlédla. Byla jsem nadšená, že jsem si dokázala vzpomenout. „Přidal se celkem nevhod,“ dodala jsem a zasmála se. „Já osobně pořádně nevím. Nestíhala jsem si ho v tom spěchu vůbec všímat. Ale určitě to bude fajn vlk, který mezi nás hned zapadne,“ usmála jsem se nad představou, jak se naše smečka rozrůstá. Čím víc členů, tím víc zábavy a přátel.

Sarumen >>

//LOTERIE #16

Darkie namítala, že nejdůležitější práci jsem odvedla já. Naklonila jsem hlavu jemně na stranu a pohlédla na ni. Stejně jsi tu nejdůležitější práci odvedla ty. Nechtěla jsem, aby měla poslední slovo, ale dohadovat jsem se nehodlala. Fajn, pro tentokrát jsi vyhrála, pomyslela jsem si a pobaveně se ušklíbla. Sedla si poté vedle mě a pobídla mě, abych si dala první. Chvíli jsem na ní jen hleděla, poté se ale sklonila a trochu se najedla. Když jsem snědla menší půlku, posunula jsem jí víc k Darkii.
Zatímco jedla, já si čistila kožíšek od krve. Nesnášela zaschlou krev na čumáku. Bylo to nepříjemné a vypadala jsem jako vrahoun. A tím se chlubit nehodlám. Lovím, protože mám hlad. Darkii krvavý čumáček ale očividně nevadil, protože se na mě se špinavou tlamičkou otočila a šťouchla do mě. Jak je možné, že jí to vždy sluší? Dokázala bych se na ni koukat pořád, pomyslela jsem si a usmála se. Když ale z ničeho nic řekla, jaké to má štěstí a vzápětí zavrtěla hlavou, ušklíbla jsem se. „To samé si říkám i já. Pořád,“ špitla jsem, když jsem se naklonila k jejímu oušku a poté se odtáhla s úsměvem. „Měly bychom se vrátit,“ navrhla jsem, přesto jsem měla nesmlouvavý tón. V této zimě bychom se neměly držet dlouho na pláních. Vyhrabala jsem ještě díru, do které jsem shrnula tlapou kosti a řádně je zakopala. Poté jsem usedla a očistila si tlapy od hlíny a krve, která byla stále na kostech. „Tak, kam půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem opět stála na všech čtyřech.

//LOTERIE #15

Darkie se na má slova povzbudivě usmála a pověděla mi, že jen potřebuje více času. Kývnula jsem a dlouze na ni mrkla na znamení toho, že jí chápu. „Rozumím. Nejsi vůbec komplikovaná. Tyhle věci prostě nejde uspěchat a já sama jsem ráda, že to vidíme stejně. Je to takové,“ odmlčela jsem se, abych našla správná slova „…komplikované,“ dořekla jsem a pobaveně se na ni pousmála. Nebyl to vztah jako každý jiný. Proto se k němu nedá přistupovat jako k jen tak ledajakému. Byla jsem v duchu nadšená, nejraději bych skákala štěstím. Cítila jsem takovou úlevu a takové štěstí, že bych přísahala, že se vznáším. Všechno bylo najednou hezčí. Bylo to nové a vzrušující, přesto zvláštní a trochu děsivé. Nemohla jsem tomu uvěřit. Je to jen sen, nebo je to pravé?
Přesto jsem do Darkie drcla, abychom se trochu rozhýbaly. Nerada bych, abychom přimrzly k zemi a staly se z nás ledové sochy. Fuj, jen z té představy mi běhal mráz po zádech. Už aby bylo jaro, pomyslela jsem si frustrovaně. Darkie se na mě hravě usmála a pověděla, že ji moc rozptyluju. Poté ale hrábla do sněhu a hodila ten studený hnus přímo na mě. Znechuceně jsem se zašklebila a ihned se začala zběsile oklepávat. Nechtěla jsem jí ale nic oplácet, protože bylo viditelné, jaká je jí zima. „Já tě budu poté s radostí dál rozptylovat. Teď z tebe ale nehodlám mít kostku ledu, tak šup,“ ušklíbla jsem se a hlavou se o ní opřela a celou vahou jí posunula o kousek dál. Darkie na to vymyslela skvělý plán na lov. Ona si vezme jednu stranu a já druhou. Spolu pak ty lstivé ušáky obklíčíme a nacpeme si pupíky. „Ano, má paní,“ špitla jsem a uklonila se. Poté jsem se vydala směrem, který mi Darkie ukázala. Hledala jsem ušáky a pomalu se plížila, abych snad nějakého nevyplašila. Spatřila jsem nedaleko mě jednoho. Vedle něj byla ale nora a bylo by úplně zbytečné se tam hnát, když by mi tam během vteřiny zalezl. Sakra, pomyslela jsem si otráveně. Už to vypadalo tak nadějně. Když jsem ale koutkem oka zahlédla, jak se otvor zatahuje, překvapeně jsem na něj zrak vrátila. Chvíli jsem nechápala, pak mi to ale došlo. Šikovná, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Když byla nora zakrytá, vyběhla jsem jako střela přímo po ušákovi. Malý tvoreček sice začal panikařit a ihned se vydal k úkrytu, ten byl ale bohužel zakryt. Snažil se mezi kořeny protáhnout, než se mu ale porařilo mezi ně strčit hlavu, měla jsem ho pevně mezi zuby. Vytáhla jsem ho z nory, vyhodila do vzduchu a přechytla ho v tlamě za krk. Bylo po něm. Pohledem jsem přejela okolí a našla Darkie. Vítězoslavně jsem si hopsala přímo za ní. Když jsem se k ní dostala, položila jsem ho před ní a čumákem ho ještě popošoupla blíž. „Prosím. Zasloužíš si ho, byla jsi úžasná. Bez tebe by to bylo úplně marné,“ pobídla jsem ji a usmála se na ni. Opravdu měla talent.

// LOTERIE #14

Ticho, nastalo jen hrobové ticho. Pohlédla jsem na Darkii, povolila svůj křečovitý postoj a zhluboka vydechla. Na moment mě napadlo, že jsem ji přeci jen ztratila. Přesto však přišla blíže a pohlédla mi do očí. Její úsměv mě vykolejil. V této situaci to bylo to poslední, co bych čekala. Překvapeně jsem na ni koukala a čekala, co mi poví. Chtěla jsem jí říci, že to je naprosto normální a za zvou zmatenost a nezkušenost by se neměla stydět. Vše je jednou poprvé. I já něco podobného cítila k někomu, ke komu by asi nebylo přirozené něco tak silného cítit. Opřela se ale čelem o to mé a řekla slova, která mě nechala beze slov. Přimhouřila jsem oči a po chvíli poodstoupila. „Já nevím, jestli jsem na to ta pravá. Ale moc ráda bych,“ řekla jsem, přesto o sobě pochybovala. "Jsi pro mě nejdůležitější vlčicí v životě. Moc tě potřebuji," přiznala jsem a vděčně se na ní podívala. Děkuji, že tu pro mě jsi. Pak jsem se ale oklepala a lehce do ní šťouchla. „Trochu pohybu by to chtělo, nebo tu přimrzneme k zemi. Co ten lov?“

//LOTERIE #13
<<Skalisko

Celou cestu jsem pronásledovala Darkii, sníh mi ale běh nezlehčoval. Dalo se to považovat za běh, když jsem spíš skákala a propadávala se do sněhové závěje? Darkie buď byla o dost lehčí, nebo měla větší náskok, v každém případě ale byla pěkný kousek přede mnou. Tahle hra mě opravdu bavila a bylo skvělé ji vidět takhle šťastnou. Jen tohle mi stačilo, abych byla šťastná i já. Když tu Darkie náhle zpomalila a téměř zastavila. Všimla jsem si moc pozdě. Pokoušela jsem se brzdit, ale bylo to k ničemu. Brzo jsme se obě začaly kutálet. Bála jsem se, že jí ublížím, když na ní celou vahou vrazím. Ona se ale smála. Nakonec do dopadlo tak, že jsem já ležela na zemi ve sněhu a ona stála nademnou. Stále udýchaná a v šoku jsem se snažila uklidnit se a zpomalit svůj dech. Když jsme vydechovaly, mrazivý obláček se nám táhl od tlam. Nevím ani, jak dlouho jsme tam na sebe koukaly, ale já se jednoduše nemohla odtrhnout od jejích nádherných zelených očí. Byly jako dva velké smaragdy. Nikdo na světě neměl tak nádherné oči. Byla jsem si tím jistá. Darkie se ke mně nahnula a otřela se o mou tvář. Blaženě jsem přivřela oči.
Když ale zavrtěla hlavou, překvapeně jsem na ni pohlédla. Její slova mě udivila. Nebyla jsem jediná, která to cítila. Zněla ale provinile. „Darkie,“ oslovila jsem ji klidně a pousmála se na ni „,cítím to stejně. Pubertu mám ale dávno za sebou,“ uchechtla jsem se. „Myslím, že…“ začala jsem, ale zasekla se. Přestaň, jen si to s ní rozhodíš. Vykašle se na tebe. Budeš za divnou, uvidíš. Opovaž se to vyslovit, napomínala jsem se téměř agresivně. Byla jsem vyděšená, jaká bude její reakce. „…no. Já myslím, že tě mám ráda víc. Víc než kohokoliv jiného. Já tě asi…“ nakousla jsem opět větu a stáhla pohled k zemi „…miluju?“ špitla jsem. A je to. Skvěle, Maple. Začni si balit, tady máš už nemáš co pohledávat. Instantně jsem svých slov litovala. Styděla jsem se za své pocity a bála se následků. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo dopadnout dobře.
Darkie ze mě na to slezla a začala se mi omlouvat. „To nic. Nemáš za co se omlouvat,“ pousmála jsem se poté co jsem sama vstala a pohlédla na ni. Tak moc bych si přála, aby vše bylo tak hezké, jako do teď. Neměla jsem nic říkat. Určitě ji jen vyděsím...

//LOTERIE #12

Darkie s mou nabídkou souhlasila. Když se snažila napravit to, co řekla, zachichotala jsem se a s úsměvem kývla: „Chápu.“ Byla jsem ráda, že můj návrh úplně nezavrhla. Spalo se mi s ní opravdu nádherně. Ale asi to bylo spíš tím, že s ní chci být pořád. Každá další vteřina s ní je mým nejoblíbenějším momentem,pomyslela jsem si zasněně. Když jsem si to ale v hlavě znovu zopakovala, trhlo ve mě. To asi nebude úplně zdravé uvažování, napomenula jsem se. Je to jsem má skvělá přítelkyně, ne? Ale být takto blízký už hraničí s… Zavrtěla jsem jemně hlavou a pokusila se zahnat tu myšlenku. Žádné létání v obláčcích, Maple. Tohle tě nikam nedostane.
Můj návrh ji opravdu nadchl. Začala mi povídat o ideálním místě pro lov, kde se zajíci tady v Sarumenu nachází a jak poznáme, že tam jsou. Celou dobu jsem ji poslouchala s širokým úsměvem. Snažila jsem se udržovat pozornost, ale neustále jsem se ztrácela v jejím medovém hlásku. Mohla bych ji poslouchat celé hodiny. Ne, dny. A i to by mi bylo málo. Když do mě drcla, já se z tranzu probrala. Poslední je smradlavá bačkora? Nevím, co to je, ale nic smradlavého hezké není. „Jen počkej,“ zavrčela jsem jemně a hravě. Pak už jsem jen vyběhla po stopách Darkie.

Mýtina>>

//LOTERIE #11

Po dlouhém a ničím nerušeném spánku jsem se nakonec probrala, nechtěla jsem se ale zvedat. Měla jsem k tomu velmi dobré důvody. Za prvé se mi s Darkií leželo skvěle a nechtěla jsem tento magický moment kazit a za druhé jsem nehodlala Darkii budit. Proto jsem stále podřimovala a užívala si její přítomnost. Napůl jsem snad znovu usnula, protože jsem si nevšimla, že se Darkie probrala. Až když sebou trhla a zvedla se jsem zamžourala očima a snažila se najít to, co ji tak rozrušilo. Nic jsem ale nenašla, a tak jsem pohled stočila k ní a ještě rozespale se na ni usmála: „Dobré ráno. Nic se neděje, já byla tak napůl vzhůru.“
„To jsem ráda,“ usmála jsem se na ni upřímně „,já taky nádherně. A polštář ti budu dělat klidně každý večer.“ Pro ni bych dělala polštář celý život, pomyslela jsem si. Když do mě drcla čumáčkem a vstala, pobaveně jsem se na ni ušklíbla. Už jdu, už jdu... Pomalu jsem se sebrala ze země i já a dlouze se protáhla. Dopřála jsem si i pořádné zívnutí a zakončila to rozespalým zamlaskáním. „Přece bych nedopustila, abys mi umrzla,“ připomněla jsem jí tónem, jako by to přeci měla dávno vědět. „Nemáš hlad? Můžeme se spolu najíst,“ navrhla jsem a mlsně se olízla. „Mě už docela vyhládlo.“

//LOTERIE #10

Darkie se mě optala, jestli se mi nechce spát a jestli mi nebude vadit, když půjde spát. „Vůbec ne. Hezky se vyspi, Darkie,“ popřála jsem jí s úsměvem a lehla si. Černobílá vlčice mi položila hlavu na zátylek, povzdechla si a pověděla mi, že je jí takhle krásně. „Mně taky. S tebou je mi vždycky krásně,“ pošeptala jsem, druhou větu ale téměř neslyšitelně. Blaženě jsem zavřela oči a pokusila se usnout. Nebylo to ale tak jednoduché, jak bych čekala. Po lovu, návštěvě Smrti a boji s hadem jsem byla unavená jako kotě. Tak proč to nešlo? Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak krásně mi s ní je. Přehrávala jsem si, co mi předtím řekla. A nejen to, nacházela jsem v paměti i další konverzace, které jsme spolu vedly o něco dýl zpět. Říkala, že se jí líbím. Jak to vlastně myslela? Byla to jen lichotka mého kožichu? Dost pravděpodobně… Vsadím se, že předtím si mě se starým kožichem tolik nevšímala. Ale taky mi pověděla po lovu, že jsem úžasná. Co to znamenalo? Že jsem při lovu byla užitečná? Asi...přemýšlela jsem urputně. Snažila jsem se pídit po stopách a náznacích. Vnitřně jsem chtěla, aby ke mně něco víc cítila, zároveň jsem se ale svým pocitům snažila vzepřít a hledala důvody, proč by to Darkie takto cítit neměla. Nakonec jsem došla k závěru, že k tomu, aby to cítila stejně jako já přeci nemá důvod. Já jsem jen já a vždy tím budu. Nechala jsem svou mysl nakonec odpočívat a až teprve poté dokázala usnout. Po jejím boku se mi spalo úžasně.

//LOTERIE #9

Má tepelná bublina, kterou jsem vytvořila magií, nás krásně hřála. Bylo to pocitově jako krásný jarní slunečný den. Darkie se přestala třást, což bylo pro mě nejhlavnější. Nemohla jsem dopustit, aby byla nemocná. To při tak kruté zimě by znamenalo jediné. A to se nestane, nedovolím to, připomněla jsem si přísně. Hodlala jsem se postarat o to, abychom obě zimu přežily ve zdraví. Tedy celá smečka, samozřejmě… Ale u Darkie… Je to jiný. Úplně jiný. Neuměla jsem si tuto emoci správně připsat. Jen jsem věděla, že jsem se s ní cítila jako se Suem. Ne, ještě líp. Daleko líp. Znamená to..? To přeci nebude ono… Asi… Navíc by to určitě necítila stejně, přemýšlela jsem. Ať je to jak je to, navždy pro mě zůstane nejdůležitější vlčicí v mém životě.
Když jsem ji ale viděla tak skleslou, přestalo se to ve mně vzpírat. Bez přemýšlení jsem se k ní naklonila a olízla jí tvář. Darkii to jak jsem mohla čekat pěkně rozhodilo. Ajaj, zašla jsem moc daleko. Co mě to jen napadlo? vyčítala jsem si v duchu, přesto ale pokračovala se slovy dál. Jako by se nic nestalo. Poté jsem ji objala a cítila, jak se jí rychle zvedá hrudník. Napadlo mě, že se mě třeba bojí. Třeba jsem to přehnala a ona se mi teď bude vyhýbat. V hlavě se mi skládaly nejhorší možné scénáře. Přesto se ke mně ale přitulila víc a já se trochu uklidnila. Kdyby se mě bála, nepřitulila by se, vysvětlovala jsem sama sobě, abych zahnala ty ošklivé scénáře. Pověděla mi, že hezky voním.„Děkuji,“ špitla jsem a blaženě se usmála. Cokoliv, co mi řekla, mi dokázalo vykouzlit na tváři úsměv. Její lichotky pro mě najednou byly snad celým světem a hřály mě u srdíčka. Nedokázala jsem to dostat z hlavy. S ní byl svět najednou barevnější a hezčí. S Darkii jsem sama sebou. Nesmím o ni nikdy přijít, pomyslela jsem si.