Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 28

Běžela jsem po stopách obou vlčic. Když se stopy ale rozdělily, musela jsem se rozhodnout, které budu následovat. Ve stopách ale těžko poznám, o kterou z vlčic se jednalo, výběr byl tak úplně náhodný. Až po několika momentech jsem zjistila, že stopy patřily Darkii. Aaa, mám na tebe asi štěstí. Už jsem se těšila, až po vlčici skočím a předám ji babu, když tu mi v očích přistála vrstva sněhu a oslepila mě. Zmateně jsem kníkla a pokusila se z hlavy sníh oklepat. Když jsem ale rozlepila oči, to černobílé torpédo už bylo ve skoku a mířilo přímo na mě. S otevřenou tlamou dokořán jsem čekala na poslední zásah. Ví vůbec, jak se tahle hra hraje? problesklo mi hlavou, když se na mě řítila. Naštěstí to nebyl žádný ošklivý úder a když jsem otevřela oči, vlčice už mi okusovala ouško. Když mě olízla po tváři, opět jsem ucítila to horko. „Zvláštní strategie,“ řekla jsem s úsměvem a olíznutí jí opětovala. Darkie ale na nic nečekala. Začala se hnát za Derian se slovy, že se bát. Zvedla jsem se ze země a usmívala jsem se na pohled na mou rozdivočenou přítelkyni. Ah, hra, probrala jsem se ze zasněnosti a vyběhla, abych měla oproti ostatním náskok. Když jsem se ale na moment otočila, všimla jsem si, že Derian běží mimo hvozd a Darkie si snad ani v zápalu hry neuvědomila, že se vzdaluje od domova. A sakra, zanaříkala jsem v duchu a ihned se vydala cestou, kterou obě zmizely.

Osamělý strom >>

//LOTERIE 27

Borůvková vlčice zmínila, že měla problémy se začleňováním a dostala se do nějaké nepříjemné situace. Už jen formulací té věty dávala najevo, že tohle téma už nebude dál rozebírat a já ji naprosto chápala. Ale když mluví v minulém čase, tak se to muselo už dávno změnit a už se tu cítí lépe, pomyslela jsem si téměř okamžitě a tím pádem zahnala zvědavost a vyzvídavost. Vlčice dokonce zmínila, že se v této zemi narodila. Překvapeně jsem zamrkala. Páni, to se jen tak nevidí. Většinou tu potkávám vlky, kteří se sem jenom díky štěstí dostanou a už tu zůstanou. Do této hromádky koneckonců patřím i já. Docela jsem oběma vlčicím záviděla to, že jsou stále ve své rodné zemi. Na druhou stranu, já si cestováním zažila spoustu věcí, které bych jindy nezažila. Vše má asi něco do sebe.
Z cizince jsem začínala být docela nervózní, ale Darkie mě uklidnila, že se toho ujal Newlin a že to bude v pohodě. Kývla jsem hlavou a pohlédla na Derian, která se ptala, co budeme hrát teď. V ten moment do mě šťouchla Darkie se slovy, že mám babu a rozběhla se pryč. Kývla jsem s úsměvem na Derian, aby také utíkala. Chtěla jsem jí dát náskok a až když jsem měla obě vlčice mimo dosah, vyběhla jsem stejným směrem. Spoléhala jsem na to, že v tomto terénu stejně moc rychle utíkat nemůžou a je otázkou času, než některá z nich narazí, nebo se propadne do díry v zemi. Tohle místo bylo opravdu mizerná volba pro takovou hru, pomyslela jsem si s úšklebkem.

//Souhlas :)

// Jinak máte někdo v plánu zajít ke stromu na lístky? Chtěla bych to mít co nejdřív z krku, ať mám pak o starost míň, tak že bychom mohli spolu :)

// děkujuu~

Vlčice se nám představila jako Derilliana, ale zhodnotila jsem, že tak dlouhé jméno u mě nemá šanci a tak jsem uvítala, že nám prozradila svou přezdívku. Já byla za své krátké a jednoduché jméno ráda, i když mít takhle elegantní jméno musiz být taky super. Co jiného čekat od borůvkové vlčice, než extra znící jmeno? Sedělo na ni skvěle.
Když nám sdělila, že je tu už několikátou zimu, Darkii to hodně zaskočilo. Údajně si ji za svůj život vůbec nepamatovala. "Asi jsi byla moc malá. Já si z dětství taky moc vlků nepamatuju," řekla jsem, abych ji uklidnila. Nebylo to nic divného, tohle se prostě stává. Když se mě Derian zeptala, jak dlouho jsem ve smečce já, odpověděla jsem: "Přidala jsem se nedávno. Teda, mám pocit, že to bylo někdy na konci jara. Toulala jsem se ale po Galliree už nejakou tu dobu i předtím."
Když mi vlčice oplatila kompliment, děkovně jsem se pousmála: "Děkuji." Na to se ptala, co jame hrály. Této odpovědi se chopila Darkie a neodpustila si poznámku na můj geniální plán. Kysele jsem se zaksichtila a vyplázla na ni jazyk. "To si jen myslíš. Celé to šlo podle mého plánu," řekla jsem a uraženě přimhouřila oči a lehce zvedla hlavu.
Do nosu mi ale padl cizí pach. A nebyl až tak daleko. Nastražila jsem uši a lehce se mi zježila srst. "Cítíte to taky? Neznám ho. Je to starý člen, nebo vetřelec?" zeptala jsem se a pohlédla na mé společnice. Nevěděla jsem, jestli bychom se neměly o to jít zajímat, nebo to nechat na ostatních.

// Od zítřka do neděle nebudu pravděpodobně aktivní. Čeká mě zítra maturitní ples a v sobotu zase koncert, tak kdyby bylo potřeba tak můžete přeskočit, nebo může s Maple Darkie manipulovat:)

//LOTERIE 25

„Chápu. Taky jsem svůj kožich takový neměla odjakživa. Třeba i ona za něj vděčí Životovi. A tvůj kožíšek je podle mě úchvatný. Pandička je ten medvídek, že?“ zeptala jsem se a naklonila se zaujetím hlavu. „Mhm, vypadáš stejně kouzelně jako ten medvídek,“ dodala jsem s jemným kývnutím na souhlas a zeširoka se usmála. Shodly jsme se, že kožich nové je opravdu zajímavý, ale moc pěkný. Já bych náhodou takhle divoký kožich ráda. Je to něco opravdu extra.
Začalo druhé kolo závodu, já se tentokrát schovala za strom a číhala, že na nic nečekající Darkie vybafnu. Překypovala jsem ale tolik energií a dobré nálady, že jsem se musela opravdu držet, abych se nezačala zase smát. Připadala jsem si jako vlče a ten pocit se mi nesmírně líbil. Měla jsem starostí a strachu o život dost. Nejraději bych se jen s Darkií proháněla po Sarumenu do konce života. Tahle bezstarostnost mi z dětství chyběla asi nejvíc. Mé srdce divoce bušilo adrenalinem a já bych přísahala, že slyším, jak mi bije. Bála jsem se, že se prozradím, přesto jsem se s otevřenou tlamou a jazykem venku čekala na svůj moment. Rozhlédla jsem se, zda neběžela jiným směrem, protože už to bylo poměrně dlouho. Nebo mi to tak přišlo. Sotva se ale otočím, vyskočí zpoza stromu Darkie a zakřičí. Vyděšeně jsem vyskočila a s vykulenýma očima hleděla na smějící se Darkii. Celá jsem se z toho naježila. Když jsem si ale uvědomila, že je vše v pohodě, oklepala jsem se, sedla na zadek a začala se také smát. Měla opravdu nakažlivý smích. "Takhle mě nelekej," řekla jsem, jako bych neměla v plánu na ni sama bafnout.
Když jsem uslyšela volání, nastražila jsem zvědavě uši a pohlédla směrem, kterým se hlas ozýval. A hele! To je ta borůvková, pomyslela jsem si a vesele začala mrskat ocáskem. Vypadalo to, jako bych zametala sníh. Když se ale Darkie vydala vlčici naproti, zvedla jsem se také a poklusem ji doběhla, abych jí stála po boku. Darkie se představila jako první. „Ahoj, já jsem Maple. Jsi tady nová? Ještě jsem tě nepotkala. Máš krásný kožíšek,“ vyhrkla jsem ze sebe a usmívala se od ucha k uchu. Ups, mohla bych být míň hrr. Měla jsem ale energie na rozdávání a byla jsem ráda, že stojím klidně na místě a neposkakuji tady jako jojo.

// Jsi mezi nás vítána:)

//LOTERIE 24

Konverzace se stočila k hloučku vlků, konkrétně tedy k neznámé vlčici s modro-fialovým kožichem. Mé tušení, že je asi nová, se potvrdilo šokovaným pohledem Darkie. Darkie tu žije celý život. Tedy, většinu… Kdyby tu byla vlčice delší dobu, určitě by o ní věděla, ne? Její poznámka mě ale opravdu pobavila. Otočila jsem k ní pohled a začala se smát. „Ne, jakživ jsem to neviděla. Zato má velikonoční králík asi dobrý vkus. Takhle zajímavý kožich bych taky chtěla,“ odpověděla jsem se stále širokým úsměvem. „Teda, jako kamufláž to asi úplně dobré nebude. Ale unikátní to je určitě,“ dodala jsem ještě. Schovat se s tak zvláštním a zářivým kožichem muselo být těžké. Obzvláště teď v zimě. Jak ta chudinka loví? Vždyť ji musí každá kořist vidět.
Když jsem si ale uvědomila, jak jsme velmi předčasně ukončily závod, ušklíbla jsem se, dloubla do jejího boku tlapkou a rozběhla se beze slova pryč. Běhání s Darkií mě opravdu bavilo, navíc jsme náš závod nijak oficiálně neukončily. Když jsem měla pocit, že jsem celkem slušně před ní, schovala jsem se nenápadně za strom a čekala, až kolem proběhne.

//LOTERIE 23

Při každé mém přehnaném nářku mi soucitně pověděla, jaký jsem chudáček a já ihned ublíženě přikývla. Líbilo se mi, že tuhle hru hraje se mnou. Celou dobu jsem se bránila pobavenému úšklebku. Sem tam mi to trochu uklouzlo a muselo jít vidět, jak mi cukají koutky. Když jsem si ji ale zalehla, přitiskla si mě víc k sobě, položila si tlapy na má záda a začala se houpat sem a tam. Věděla jsem, že hraje se mnou, přesto mě její reakce překvapila. Bylo to tak uklidňující a pohodlné. Mít nějakou opravdovou bolístku nebo modřinu, dozajista by mi to pomohlo. Srdce mi divoce bušilo pokaždé, když jsme byly blízko u sebe.
Najednou jsme se překulily na bok a Darkie se na mě usmála. Položila jsem si hlavu na zem a zasněně se dívala do jejích očí. Právě jsem tála z toho, jak úžasná je. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak může být někdo tak perfektní? Pověděla mi, že jako polštářek končí a vrací se mi normální Darkie. „Hmm…“ zamručela jsem. „Jako polštářek bys byla skvělá. Ale mou Darkii mám raději,“ pověděla jsem a usmála se.
Postavila jsem se a otočila jsem se na skupinu vlků, která se stále bavila. Hlavně jsem se dívala po té fialové vlčici, která měla tak nádherný kožich. „Kdo je to?“ zeptala jsem se Darkie zvědavě. Třeba to je další nový člen. Ale už tak tu máme červenou Litai. Že by se chvíli po ní přidala další zajímavě zbarvená vlčice? Páni, Sarumen bude brzo jako duha. Zelený vlk by musel být zvláštní. Existuje vůbec takový? Začínala jsem nad tím moc přemýšlet.

//LOTERIE 22

Stála jsem tam a asi trochu špehovala konverzaci jiných vlků. Karma mi ale mou zvědavost vrátila, když jsem ucítila velkou ránu a svět se začal kolem mě motat. Z toho šoku jsem slabě vykřikla a když jsem se konečně vzpamatovala, ležela jsem na Darkii. Ta se hlasitě smála, jako by stále byla ještě vlče. Dvě nebo tři vteřiny mi trvalo, než jsem si to celé dala dohromady a začala se smát s ní. Začala se mi omlouvat, ale nebyl důvod. Jistě, způsobila mi malý infarkt, ale o nic vážného nešlo. Začala se mi otírat o tváře a nabídla, že mi bude dělat sluhu, jestli mi něco způsobila. „Ach ano. Tadyhle mám bolístku, vidíš?“ zanaříkala jsem dramaticky a strčila jí pod čumák tlapku. „A tady,...“ řekla jsem a ukázala čumákem na zadní nohu „… tady mám takovou ošklivou modřinu,“ dořekla jsem a věnovala jí opravdu lítost vzbuzující pohled. Bylo ale bolestivě znatelné, jak to celé hraju. Dávala jsem si obzvláště záležet na tom, abych nezpůsobila nějaké nedorozumění. „A jako odškodné,“ zadumala jsem se a téměř okamžitě dodala „mi budeš dělat polštářek.“ Díky tomu že jsem ležela na ní jsem si na její hruď demonstrativně položila hlavu a stále jí koukala do očí. Tak, a má po srandě, pomyslela jsem si a spokojeně se na ni ušklíbla. Opravdu mě zajímalo, jak se zachová.

//LOTERIE 21

Užívala jsem si každou vteřinu, co jsem byla Darkii po boku. Zavřela jsem oči o hlava mi pomaloučku sjížděla po jejím krku. Celý svět mi byl najednou ukradený. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Cítila jsem se naprosto v bezpečí a v pokoji. Dokonce jsem se cítila líp, než mi bylo kdy u Života. A co je asi co říct, že?
Když se Darkie odtáhla, zvedla jsem poslušně, přesto neochotně hlavu a usmála se na ni, když se protáhla. Muselo to pro ni být asi nepohodlné, pomyslela jsem si. Navrhla, že bychom se mohly proběhnout. „To zní skvěle,“ odpověděla jsem a zvedla se. „Vsadím se, že mě nedoženeš,“ utrousila jsem s vyzývavým pohledem a hlavou mírně nakloněnou na stranu. V tu chvíli jsem se otočila a začala pádit pryč. Byla bych se otočila, jestli mě následuje, ale musela jsem hledět, kam běžím. Stromy tu byly poměrně blízko u sebe a kdybych tak neudělala, narazila bych si nehezky čumák. Začala jsem obratně jako zajíc kličkovat mezi stromy. Mé tělo se mihalo mezi kmeny a mizelo v dáli. Neměla jsem ponětí, kdo z nás je rychlejší. Dávala jsem tedy pozor na to, abych ji za sebou stále slyšela a neztratila se jí úplně.
Blížila jsem se k hloučku vlků. Zarazilo mě, kolik jich tady je. Zahlédla jsem navíc vlčici, která měla fialový kožich. Překvapením jsem zpomalila, abych si ji pozorně prohlédla, zda se nepletu. Bylo to tak, byla fialová jako borůvka. Nakonec jsem ale zastavila úplně. Viděla jsem, že se baví s Newlinem a Morfem. Byla tam i Wolfi. O čem je asi řeč? Vypadali ale zaneprázdněně. Bechtěla jsem je rušit, stála jsem proto opravdu slušný kus dál. Zatímco jsem tam tak stála a okukovala celou tu situaci, Darkie mě dávno musela dohnat.

//LOTERIE #20

Byla jsem tak vděčná, že mi o své minulosti Darkie pověděla. Muselo to pro ni být opravdu těžké. Byla jsem tu ale pro ni a asi jí mé objetí a pokus o utěšení docela pomohl. Když mi pověděla, že mi věří a ře spolu překonáme svůj strach, na tváři se mi vykouzlil úsměv a já kývla. S Darkie zvládnu cokoli na světě. To samé chci i já pro ni. Ať to bude sebevíc těžké, nikdy ji nenechám poddat se svému strachu. Když budeme spolu, bude vše v pořádku. Jen spolu, přemýšlela jsem a při té představě jsem se uculila. Život po boku Darkie musí být jako sen.
Poté jsem vyprávěla zase já. Celou dobu jsem cítila povzbudivý pohled Darkie upřený na sobě. Poté co jsem dovyprávěla mi pověděla, že je ráda, že tu vyrůstala a jak moc svůj domov miluje. Co mě ale zahřálo u srdce byla zmínka o tom, že by se mnou ráda cestovala a poznávala svět. To by pro mě udělala? dojímala jsem se. Opravdu moc to pro mě znamenalo. Jestli bych s někým svou lásku k poznávání světa chtěla s někým sdílet, byla by to právě Darkie. V hlavě jsem si začala skládat seznam míst, která Darkie musím ukázat. Bylo toho tolik, kam bych ji ráda zavedla a daleko víc míst, která ani já vůbec neznám. „I pro mě je Sarumen druhou rodinou. Nedokázala bych vás opustit. Našla jsem tady to, co jsem dlouho hledala,“ přiznala jsem. Opravdu jsem svého odchodu nelitovala. Díky tomu jsem zažila tolik věcí a naučila se tak moc. Byla jsem ráda, že mě Darkie chápe. Když ale řekla, že je ráda, že jsem odešla, protože by mě jinak nepotkala, mé tělo pohltila vlna náhlého horka. Mé srdce se rozbušilo a já se na ni s vděčným úsměvem podívala. „Už jen kvůli tomu bych své rozhodnutí neměnila,“ odpověděla jsem a když se ke mně přiblížila a opřela se o můj krk, opřela jsem se i já o ni. Cítila jsem se tak důležitě. Konečně jsem po dlouhé době cítila, že mě má někdo opravdu rád a znamenám pro něj to, co on pro mě. Zabořila jsem čumák do její srsti a dlouze vydechla. Užívala jsem si její vůně, jejího tepla a hlavně její přítomnosti.

// Zítra už určitě odepíšu. Omlouvám se, měla jsem toho opravdu moc :(

//LOTERIE #19

Zase jsme konverzací skončily u Litai a jejího rudého kožichu. Když si Darkie vzpomněla na tu rudou, zajiskřilo jí v očkách. „Máš pravdu!“ zajásala jsem s ní. „Snad nebudou mít rudé vlčice stejnou povahu,“ zadoufala jsem nahlas a pousmála se. Jestli to budou příbuzné, budeme mít ve hvozdu problém.
Poté co jsem se Darkie optala na její dětství, zastavila a pověděla mi, že tohle ještě nikomu neřekla. Jakože opravdu nikomu, ani Neyteri. Docela mě to zaskočila. Neměla jsem v úmyslu z ní tahat celoživotní tajemství, myslela jsem to opravdu dobře. Já sama neznala jaké to je zůstat v rodné smečce. Přesto mě ovládla zvědavost. Zastavila jsem a hleděla jí do očí. Tlapkou nervózně hrabala ve sněhu a chvíli asi přemýšlela, jak to říct. Nemusíš se bát. Můžeš mi přeci říct cokoliv, povzbudivě jsem se na ni pousmála. Pověděla mi o tom, jaká byla jako malá a o Nateovi s Newlinem. Dokonce jsem se dozvěděla o tom, že má bratra. Napadaly mě hned další a další otázky, jako proč bratra neviděla? Odešel snad ze smečky? Stalo se mu něco? Neměla jsem v plánu se ale moc vyptávat. Byla jsem vděčná, že mi Darkie vypráví svůj příběh.
Poté ale z běžného vyprávění a smečce, rodině a dospívání přešla na to, jak se ztratila. O bouři, zlomené noze a problémy se sluchem. Byla jsem v šoku. Neměla jsem ponětí, že si něčím takovým Darkie musela projít. Začala se při tom třást a tekly jí slzy. Cítila jsem se bezmocně. Přistoupila jsem k ní a přitiskla se k jejímu boku. Pověděla mi také o tom, že ji našla jedna šikovná vlčice, která ji vyléčila a pomohla jí. Svěřila se mi i se strachem z opouštění jejího domova. Naprosto jsem ji chápala a moc mě mrzelo, že si tímto peklem prošla. Hlavou jsem se otřela o její krk a následně se k ní pořádně přitulila. „Moc děkuji, že jsi mi to pověděla. Naprosto chápu tvůj strach opustit hvozd. Ale kdyby ses přeci jen chtěla svému strachu postavit, můžu ti pomoci. Můžeme si dělat procházky kolem hvozdu a postupně zvětšovat vzdálenost,“ navrhla jsem a pousmála se. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Můžeš mi věřit,“ slíbila jsem a ještě pevněji se k ní přitiskla.
Když se Darkie optala na můj život, pomalu jsem se od ní odtáhla a nadechla se. „Ze začátku nijak zajímavý. Mám dva sourozence – Kaede a Tadara. Nejvíce jsem si rozuměla s Tadarem. Byl to takový třeštidlo jako já,“ pousmála jsem se nad vzpomínkami, co jsme všechno vyváděli. „Kaede jsem měla ale stejně opravdu ráda. Jen raději trávila čas s dospělými. Byla na svůj věk opravdu chytrá a vyspělá. Poté se stalo to, o čem jsem ti pověděla. Napadení smečky, požár…“ odmlčela jsem se na moment, ale pak zavrtěla hlavou. „Pak to tak nějak všechno splynulo dohromady. Časem jsem se naučila na to nemyslet a cestovala se sourozenci. Cestování mi sloužilo jako útěk před realitou a pomáhalo mi přijít na jiné myšlenky. V duchu jsem ale věděla, že ve smečce nedokážu zůstat a co nejdříve odejdu. Sotva nám byly 2, jako jediná jsem se rozhodla odejít. Nikdo z mého rozhodnutí překvapený nebyl. Všichni to tak nějak věděli. Po cestě jsem narazila na tuto zemi a jako cestovatelce mi přišla naprosto okouzlující. Každé místo bylo něčím zvláštní,“ dopověděla jsem a na moment mlčela. „Často si říkám, jak se asi vede mé rodině. Jestli jsou všichni v pořádku a jestli sourozenci zůstali s rodiči, nebo jestli se vydali taky cestovat a někdy na ně narazím. Abych pravdu řekla, docela dost mi chybí,“ přiznala jsem, přesto se usmívala. Měla jsem svou rodinu opravdu ráda, ale svého odchodu jsem ani na vteřinu nelitovala.

//LOTERIE #18
<<Mýtina

Ani Darkie si v tom zmatku nestihla udělat obrázek našeho nováčka. Já sama s ním měla sice větší interakci než zbytek smečky, bohužel ani to nestačilo. Třeba budeme mít obě větší štěstí se se všemi pořádně seznámit. „Já taky. Na Litai se moc těším. Hrozně mě zajímá ten její rudý kožich, haha. To se jen tak nevidí, co?“ odpověděla jsem na její zmínku o rozrůstání smečky. Když se o mě Darkie opřela a následně se na mě nevinně usmála, mé srdce poskočilo radostí. Pokaždé jsem se jen zeširoka usmála a zpomalila o trochu krok.
Když jsme vešly do hvozdu, teplota jako by se zvedla. Celé to bylo díky tomu, že tady tolik nefoukalo. „Jaké to bylo tu vyrůstat?“ optala jsem se, když jsem si uvědomila, že o Darkii pořádně nic nevím. „A je tu někdo ze smečky, kterého jsi znala od vlčete?“ nadhodila jsem otázku, abych jí úplně nezaskočila. Krok jsem v hvozdu zpomalila na slimáčí tempo, abych se jí při naší konverzaci mohla dívat do očí bez toho abych se bála, že narazím do stromu. Chtěla jsem o Darkii vědět vše. Byla mi tak blízká, přitom jsme se nikdy pořádně o ničem osobním nebavili. Teprve až po boji s Arthellem, když se mě ptala na můj strach z ohně.

//LOTERIE #17

Bylo na čase se odebrat zase někam do tepla. Darkii má otázka asi zaskočila, zdála se mi nějak nejistá. Zhodnotila jsem, že jsem asi podivně zformulovala otázku. „Dobře,“ souhlasila jsem s kývnutím hlavy. „Mohli bychom se projít třeba projít po lese. Tam snad takový chlad nebude,“ přemýšlela jsem nahlas a vydala se pomalu k hvozdu. Otočila jsem se na Darkii, která mne následovala. „Třeba tam potkáme i ostatní. Co si myslíš o tom novém? Hmm… Jak že bylo jeho jméno?“ zamyslela jsem se a nasadila velmi soustředěný výraz. „Jo! Už to mám. Duncan, že?“ radostně jsem na ni pohlédla. Byla jsem nadšená, že jsem si dokázala vzpomenout. „Přidal se celkem nevhod,“ dodala jsem a zasmála se. „Já osobně pořádně nevím. Nestíhala jsem si ho v tom spěchu vůbec všímat. Ale určitě to bude fajn vlk, který mezi nás hned zapadne,“ usmála jsem se nad představou, jak se naše smečka rozrůstá. Čím víc členů, tím víc zábavy a přátel.

Sarumen >>