Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Starling:
- strhnout 2 hvězdičky vlastností (taktika lovu a vytrvalost)

Maple
- 3 hvězdičky do vlastností (Obratnost)
- Magie iluzí s 5 hvězdičkami
- 160 oblázků a 200 (libovolných) květin

//3-5

Tento moment se mi vryje do paměti, jsem si tím naprosto jistá. Nepamatuji si moment, kdy bych byla alespoň téměř tak šťastná, jako jsem se cítila teď. Ne, žádný takový moment nebyl. Své emoce jsem se nepokoušela skrývat a dávala je silně najevo. Až když mi přiložila Darkie čumák na ten můj, uvědomila jsem si, jak jsem se nechala unést. Klid, řekla jsem si pro sebe, mlaskla a přivřela oči. V tento moment nezáleželo na ničem jiném. Byla jsem tu jen já, Darkie a nic nám tento moment nemohlo zkazit. Pomalu se mi zklidňoval dech a vracela jsem se z růžových obláčků zpět na zem. Když Darkie vyřkla ta slova, rozbušilo se mi divoce srdce a můj úsměv se roztáhl ještě víc. Vesele jsem na to přikývla. Je mou. Jenom mou, zopakovala jsem si. Nedovolím, aby se jí cokoliv stalo. Budu ji chránit před čímkoliv, pomyslela jsem si s odhodláním. Odtáhla jsem od ní čumáček a pohlédla jí do očí. Zařídím, abys už navždy byla šťastná. Začínala jsem se opět v jejích očích ztrácet. Nic na světě nebylo tak nádherně zelené, jako její kouzelná očka. Měla ten nejkrásnější odstín zelené, který kdy existovala. Žádná taková na světě není, byla jsem si tím naprosto jistá.
Znovu jsem se otřela o její tvář a vstala. „Promiň, nechala jsem se trošičku unést,“ přiznala jsem, zatímco jsem si kontrolovala kožich. Vše bylo, jak má. Zrak jsem stočila opět k mé drahé polovičce, nasadila nevinný kukuč a dodala: „Ale jen úplně nepatrně.“ Pohlédla jsem na oblohu a až teď mi došlo, že vysvitlo konečně sluníčko. Poprvé po dlouhé době je tady a snaží se o sto šest, aby mi nahřálo kožíšek. Může to snad být ještě lepší? „Hele, sluníčko vylezlo," upozornila jsem a kývla směrem k obloze. "Co takhle se jít někam projít a nahřát si po tak dlouhé zimě kožíšek?“ navrhla jsem své partnerce. Páni, mám partnerku, radovala jsem se v duchu. Trochu sluníčka jsem ale opravdu potřebovala. Jsem trošku jako chodící solární panel a momentálně bych potřebovala trochu dobít baterky.

// 2-5

Darkie se mi svěřila, že i ona to místo už jednou navštívila. Je fakt, že to je hned za hranicemi naší smečky. Dalo se čekat, že tam nejeden člen smečky zabloudil. Z jejího výrazu jsem ale dokázala vyčíst, že dobře chápe to, že se jedná jen o přeludy a halucinace. Značně se mi ulevilo. Nerada bych, aby se něčím takovým trápila a mrzelo mě, že jsem nemohla stát po jejím boku, když musela čelit těm hnusným slovům. Chtěla jsem tu pro ni být pořád a když jsem nemohla, žralo mě to. Na druhou stranu je silnou vlčicí, která se dokáže postavit svému strachu. Nevypadá, že by to s ní tak otřáslo. Nebo to dobře skrývá. Snažila jsem se hledat sebemenší změnu, ale Darkie se chovala stejně vesele, jako předtím. Byla jsem moc vděčná, že je v pořádku.
Na mou nabídku ale nijak nereagovala a poodstoupila. Překvapeně jsem zamrkala a koukala na ni. Vypadala, že se mi chystá něco říci. Je to něco dobrého, nebo naopak špatného? Neodpověděla mi na mou nabídku objímání. Je na mě naštvaná? Nebo se něco stalo? Když na mne ale pohlédla, začala jsem se cítit klidněji. Nebyla jsem si jistá tím, co má na srdci, ale věděla jsem, že to nic špatného nebude. Jen se to bála říci. Že by se už rozhodla…? Promluvila. Začala mi vyprávět o tom, jak potkala Wolfi s Noktem a pak Newlina s Derian. Já vlastně ani nevěděla, že má Newlin partnerku. Normálně bych se divila, teď jsem měla ale upřené na Darkii a dychtivě poslouchala. Tušila jsem, co řekne, ale stále jsem na to nebyla připravena. Doufala jsem, že to vysloví. Chtěla jsem, aby sdílela mé city. Chtěla jsem, aby byla má. Začala se zakoktávat a zadrhávat. Pokusila jsem se na ni povzbudivě usmát a poté to řekla. Při těch slovech mě zaplavila vlna nesmírného štěstí. Byl to ohňostroj těch nejúžasnějších pocitů. Nedokázala jsem se ubránit tomu nejširšímu a nejzářivějšímu úsměvu, který jsem kdy zvládla. Nikdy jsem se necítila tak šťastná, jako právě teď. „A já tebe, Darkie. Tak strašně strašně moc,“ vyhrkla jsem, skočila po ní a začala se o její tvář divoce otírat. Nezapomněla jsem ji i několikrát olíznout. Nevěřila bych, že ve mně tato slova probudí tak divoké emoce.

// 1-5

<< Strom

Ach ne, tolik pachů. Můj čumák byl jako na jehlách. Kolik vlků tudy za poslední dobu prošlo? Naposledy co jsem takový shluk vlků viděla bylo tehdy, když jsem potkala poprvé Wolfi. Začínala jsem se bát, co se to děje. Daleko větší starost jsem měla ale o Darkii, kterou jsem nemohla najít. Vyběhla jsem z mlhy a první místo, které mě napadlo, byl náš domov. Určitě se musela vydat zpět domů, kam jinam by také utíkala? A čím blíže jsem se blížila hvozdu, tím rozeznatelnější její pach byl. Měla jsem pravdu, opravdu šla domů. Přidala jsem odhodlaně do kroku a začala vesele vrtět ocáskem. Měla jsem radost z toho, že jsem ji dokázala najít.
Když jsem v dáli viděla černobílý kožíšek, který mě s nadšeným vrtěním ocásku vítal, z poklusu jsem se rozběhla a když jsem byla u ní, udělala jsem si kolem ní ze dvě kolečka a zkontrolovala, zda je všechno v pořádku. Až když jsem viděla, že jí nic není, přistoupila jsem k ní a otřela se o její hlavu tou mou. „Nějak rychle se nám z hry na babu stala hra na schovávanou,“ zasmála jsem se a zavrtala jsem se do jejího kožíšku čumákem. Poté jsem se ale odtáhla a pohlédla na ni už s vážným výrazem. „Je to divné místo, že? Už jednou jsem tam byla a slíbila si, že se tam už nevrátím. Nevím co tam je za jedovaté výpary, ale jeden pak z toho vidí a slyší divné věci. A ne, že by to byly hezké věci,“ zatřásla jsem se při představě nad tím, co ty halucinace nakecají za odporné věci. Co bylo horší, Darkie nedávno přišla o svou matku a neumím si představit, co za hrůzostrašnosti tam musela vidět a slyšet ona. Nechtěla jsem se ale vyptávat. Bylo mi jasné, že tohle je osobní a navíc čerstvé. „Jsem ráda, že jsem tě našla. Jsi v pořádku? Nebo je zapotřebí velká dávka objetí?“ zeptala jsem se s nakloněnou hlavou do strany a vřelým úsměvem.

Starling:
3x do kola NÁHODY
Maple:
4x kolo NÁHODY
6x kolo OSUDU
12x kolo ODVÁŽNÝCH

//LOTERIE 29
<< Sarumen

Běžela jsem za oběma, jak nejrychleji jsem mohla. Chyba. Nohou jsem zapackla o kořen a spadla čumákem napřed do sněhu. Opatrně jsem se zvedla a rozhlédla se kolem dokola. Tlapa mě trochu bolela, ale věděla jsem, že to za chvíli určitě přejde. Co bylo horší, měla jsem celkem velké zpoždění a musela se tedy řídit podle stop. Následovala jsem je zaslepeně až do momentu, než jsem ve svém zorném poli viděla, jak se svět kolem mě mlží. Zvedla jsem hlavu od země a můj zrak spočinul na mléčně bílé mlze. Znala jsem tohle místo. Ve středu té mlhy je ten obrovitý strom a krásná příroda. Když jsem si ale vybavila tu zkoušku, kterou tohle místo pro každého přichystá, začala jsem mít o Darkii daleko větší starost. Přece by tam nešla… Stopy ale naznačovaly přesný opak. Šla tudy. „Darkie?“ zavolala jsem pro jistotu, ale když se mi nedostalo žádné odpovědi, nervózně jsem vkročila do nicoty. Nenechám ji tam přeci samotnou.
Dostala jsem nápad, který by mohl fungovat. Mlha mě nemůže zkoušet, když nic neuvidím. Stačí mít zavřené oči, ne? Svůj nápad jsem hodlala zrealizovat, zavřela jsem tedy oči a poslepu se vydala přímo za nosem. Čím déle jsem šla, tím víc se mi zdálo, že se umocňují mé ostatní smysly. Začala jsem ale slyšet šepot. Nejprve se zdál být nesrozumitelný, poté ale sílil a já začínala sem tam rozumět slůvko nebo dvě. Až nyní jsem dokázala rozeznat, komu hlasy patří. Byla to má rodina. Poznávala jsem Tadara, Kaede a své rodiče. Obviňovali mě z mého rozhodnutí odejít. Tvrdili, že mě potřebovali a já je odkopla. Zapomněla jsem na ně. „Nezapomněla!“ bránila jsem se. „Neustále na vás myslím,“ přiznala jsem jim. „Ani podívat se na nás nedokážeš,“ namítali. Já bez přemýšlení otevřela oči, abych jim dala najevo, že se pletou. Úplně jsem zapomněla na svůj plán. Když jsem se rozkoukala, viděla jsem siluety 5 vlků. 5? Kdo to je? divila jsem se. Všichni členové mé rodiny se překřikovali jeden přes druhého. Z úst jim šly jen slova, která mi opravdu ubližovala. Jen ta poslední postava mlčela a hleděla na mne. Je to snad Darkie? „Darkie?“ oslovila jsem postavu tiše, ignorujíc všechny ostatní kolem mne. Vlčí silueta sebou trochu překvapeně cukla, asi netušila, že ji poznám. Nebo jsem se jen zmýlila a má reakce ji zaskočila. Nicméně po chvíli mi pokynula hlavou a já poslušně šla tímto směrem. Navedla mě k tomu stromu. Byla jsem jí vděčná, i když jsem pořádně nevěděla, o koho se to vlastně jednalo. Třeba jen věděla, že tady Darkie je.
Pomalým krokem jsem přišla ke kmenu stromu, posadila se a usmála se na něj. „Tak jsem zase zpět. Stýskalo se ti?“ zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Zapomněla jsem na všechny své starosti a problémy. Tohle bylo místo, kde bych mohla žít. Všechno tu bylo tak barevné. Žilo to tu. Nevěřila bych, že uprostřed zimy najdu místo, kde květiny krásně kvetou a voní. Zapomněla jsem na rodinu a jejich hnusná slova. Zapomněla jsem na to, že jsem před chvíli hledala Darkii. Ulehla jsem do dlouhé voňavé trávy a nechala se jí šimrat na hlavě. Spokojeně jsem při tom vrtěla ocáskem. Když mě to omrzelo, převalila jsem se na bok a nakonec vstala. „Jak to, že tady nikdo nežije? Je to tu jako doma,“ řekla jsem stromu, když tu jsem se zarazila. Doma? Ale tady není můj domov. Můj domov je tam, kde je Darkie. A já jí šla hledat. Kde je? Je v pořádku? „Darkie?“ zavolala jsem, ale jediné, co jsem slyšela, byla má ozvěna. Zamračila jsem se, švihla ocasem a pohlédla na strom. „Neviděl jsi ji?“ zeptala jsem se nedůvěřivě, ale strom mlčel. Hmph, najdu ji sama. Vyběhla jsem tedy střemhlav zpět do mlhy. Nemohla jít daleko.

Sarumen >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
29b za příspěvky k dnešnímu dni (26.2.2019) (26. příspěvek jsem zapomněla označit, je 14.2. v Sarumenu) + 119b Vlčíšek + 3b Morfoakce + 2b Faliakce + 10b převod ze Starlinga => 163

OBJEDNÁVKA:
163 bodů -> 2 445 oblázků (163 x 15)
2 200 oblázků z objednávky -> 22 lístků (2 200 / 100)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
V INVEZNÁŘI OBLÁZKŮ: 536
LÍSTKŮ: 22

// dobře, během dneška napíšu:)

//LOTERIE 28

Běžela jsem po stopách obou vlčic. Když se stopy ale rozdělily, musela jsem se rozhodnout, které budu následovat. Ve stopách ale těžko poznám, o kterou z vlčic se jednalo, výběr byl tak úplně náhodný. Až po několika momentech jsem zjistila, že stopy patřily Darkii. Aaa, mám na tebe asi štěstí. Už jsem se těšila, až po vlčici skočím a předám ji babu, když tu mi v očích přistála vrstva sněhu a oslepila mě. Zmateně jsem kníkla a pokusila se z hlavy sníh oklepat. Když jsem ale rozlepila oči, to černobílé torpédo už bylo ve skoku a mířilo přímo na mě. S otevřenou tlamou dokořán jsem čekala na poslední zásah. Ví vůbec, jak se tahle hra hraje? problesklo mi hlavou, když se na mě řítila. Naštěstí to nebyl žádný ošklivý úder a když jsem otevřela oči, vlčice už mi okusovala ouško. Když mě olízla po tváři, opět jsem ucítila to horko. „Zvláštní strategie,“ řekla jsem s úsměvem a olíznutí jí opětovala. Darkie ale na nic nečekala. Začala se hnát za Derian se slovy, že se bát. Zvedla jsem se ze země a usmívala jsem se na pohled na mou rozdivočenou přítelkyni. Ah, hra, probrala jsem se ze zasněnosti a vyběhla, abych měla oproti ostatním náskok. Když jsem se ale na moment otočila, všimla jsem si, že Derian běží mimo hvozd a Darkie si snad ani v zápalu hry neuvědomila, že se vzdaluje od domova. A sakra, zanaříkala jsem v duchu a ihned se vydala cestou, kterou obě zmizely.

Osamělý strom >>

//LOTERIE 27

Borůvková vlčice zmínila, že měla problémy se začleňováním a dostala se do nějaké nepříjemné situace. Už jen formulací té věty dávala najevo, že tohle téma už nebude dál rozebírat a já ji naprosto chápala. Ale když mluví v minulém čase, tak se to muselo už dávno změnit a už se tu cítí lépe, pomyslela jsem si téměř okamžitě a tím pádem zahnala zvědavost a vyzvídavost. Vlčice dokonce zmínila, že se v této zemi narodila. Překvapeně jsem zamrkala. Páni, to se jen tak nevidí. Většinou tu potkávám vlky, kteří se sem jenom díky štěstí dostanou a už tu zůstanou. Do této hromádky koneckonců patřím i já. Docela jsem oběma vlčicím záviděla to, že jsou stále ve své rodné zemi. Na druhou stranu, já si cestováním zažila spoustu věcí, které bych jindy nezažila. Vše má asi něco do sebe.
Z cizince jsem začínala být docela nervózní, ale Darkie mě uklidnila, že se toho ujal Newlin a že to bude v pohodě. Kývla jsem hlavou a pohlédla na Derian, která se ptala, co budeme hrát teď. V ten moment do mě šťouchla Darkie se slovy, že mám babu a rozběhla se pryč. Kývla jsem s úsměvem na Derian, aby také utíkala. Chtěla jsem jí dát náskok a až když jsem měla obě vlčice mimo dosah, vyběhla jsem stejným směrem. Spoléhala jsem na to, že v tomto terénu stejně moc rychle utíkat nemůžou a je otázkou času, než některá z nich narazí, nebo se propadne do díry v zemi. Tohle místo bylo opravdu mizerná volba pro takovou hru, pomyslela jsem si s úšklebkem.

//Souhlas :)

// Jinak máte někdo v plánu zajít ke stromu na lístky? Chtěla bych to mít co nejdřív z krku, ať mám pak o starost míň, tak že bychom mohli spolu :)

// děkujuu~

Vlčice se nám představila jako Derilliana, ale zhodnotila jsem, že tak dlouhé jméno u mě nemá šanci a tak jsem uvítala, že nám prozradila svou přezdívku. Já byla za své krátké a jednoduché jméno ráda, i když mít takhle elegantní jméno musiz být taky super. Co jiného čekat od borůvkové vlčice, než extra znící jmeno? Sedělo na ni skvěle.
Když nám sdělila, že je tu už několikátou zimu, Darkii to hodně zaskočilo. Údajně si ji za svůj život vůbec nepamatovala. "Asi jsi byla moc malá. Já si z dětství taky moc vlků nepamatuju," řekla jsem, abych ji uklidnila. Nebylo to nic divného, tohle se prostě stává. Když se mě Derian zeptala, jak dlouho jsem ve smečce já, odpověděla jsem: "Přidala jsem se nedávno. Teda, mám pocit, že to bylo někdy na konci jara. Toulala jsem se ale po Galliree už nejakou tu dobu i předtím."
Když mi vlčice oplatila kompliment, děkovně jsem se pousmála: "Děkuji." Na to se ptala, co jame hrály. Této odpovědi se chopila Darkie a neodpustila si poznámku na můj geniální plán. Kysele jsem se zaksichtila a vyplázla na ni jazyk. "To si jen myslíš. Celé to šlo podle mého plánu," řekla jsem a uraženě přimhouřila oči a lehce zvedla hlavu.
Do nosu mi ale padl cizí pach. A nebyl až tak daleko. Nastražila jsem uši a lehce se mi zježila srst. "Cítíte to taky? Neznám ho. Je to starý člen, nebo vetřelec?" zeptala jsem se a pohlédla na mé společnice. Nevěděla jsem, jestli bychom se neměly o to jít zajímat, nebo to nechat na ostatních.

// Od zítřka do neděle nebudu pravděpodobně aktivní. Čeká mě zítra maturitní ples a v sobotu zase koncert, tak kdyby bylo potřeba tak můžete přeskočit, nebo může s Maple Darkie manipulovat:)

//LOTERIE 25

„Chápu. Taky jsem svůj kožich takový neměla odjakživa. Třeba i ona za něj vděčí Životovi. A tvůj kožíšek je podle mě úchvatný. Pandička je ten medvídek, že?“ zeptala jsem se a naklonila se zaujetím hlavu. „Mhm, vypadáš stejně kouzelně jako ten medvídek,“ dodala jsem s jemným kývnutím na souhlas a zeširoka se usmála. Shodly jsme se, že kožich nové je opravdu zajímavý, ale moc pěkný. Já bych náhodou takhle divoký kožich ráda. Je to něco opravdu extra.
Začalo druhé kolo závodu, já se tentokrát schovala za strom a číhala, že na nic nečekající Darkie vybafnu. Překypovala jsem ale tolik energií a dobré nálady, že jsem se musela opravdu držet, abych se nezačala zase smát. Připadala jsem si jako vlče a ten pocit se mi nesmírně líbil. Měla jsem starostí a strachu o život dost. Nejraději bych se jen s Darkií proháněla po Sarumenu do konce života. Tahle bezstarostnost mi z dětství chyběla asi nejvíc. Mé srdce divoce bušilo adrenalinem a já bych přísahala, že slyším, jak mi bije. Bála jsem se, že se prozradím, přesto jsem se s otevřenou tlamou a jazykem venku čekala na svůj moment. Rozhlédla jsem se, zda neběžela jiným směrem, protože už to bylo poměrně dlouho. Nebo mi to tak přišlo. Sotva se ale otočím, vyskočí zpoza stromu Darkie a zakřičí. Vyděšeně jsem vyskočila a s vykulenýma očima hleděla na smějící se Darkii. Celá jsem se z toho naježila. Když jsem si ale uvědomila, že je vše v pohodě, oklepala jsem se, sedla na zadek a začala se také smát. Měla opravdu nakažlivý smích. "Takhle mě nelekej," řekla jsem, jako bych neměla v plánu na ni sama bafnout.
Když jsem uslyšela volání, nastražila jsem zvědavě uši a pohlédla směrem, kterým se hlas ozýval. A hele! To je ta borůvková, pomyslela jsem si a vesele začala mrskat ocáskem. Vypadalo to, jako bych zametala sníh. Když se ale Darkie vydala vlčici naproti, zvedla jsem se také a poklusem ji doběhla, abych jí stála po boku. Darkie se představila jako první. „Ahoj, já jsem Maple. Jsi tady nová? Ještě jsem tě nepotkala. Máš krásný kožíšek,“ vyhrkla jsem ze sebe a usmívala se od ucha k uchu. Ups, mohla bych být míň hrr. Měla jsem ale energie na rozdávání a byla jsem ráda, že stojím klidně na místě a neposkakuji tady jako jojo.

// Jsi mezi nás vítána:)

//LOTERIE 24

Konverzace se stočila k hloučku vlků, konkrétně tedy k neznámé vlčici s modro-fialovým kožichem. Mé tušení, že je asi nová, se potvrdilo šokovaným pohledem Darkie. Darkie tu žije celý život. Tedy, většinu… Kdyby tu byla vlčice delší dobu, určitě by o ní věděla, ne? Její poznámka mě ale opravdu pobavila. Otočila jsem k ní pohled a začala se smát. „Ne, jakživ jsem to neviděla. Zato má velikonoční králík asi dobrý vkus. Takhle zajímavý kožich bych taky chtěla,“ odpověděla jsem se stále širokým úsměvem. „Teda, jako kamufláž to asi úplně dobré nebude. Ale unikátní to je určitě,“ dodala jsem ještě. Schovat se s tak zvláštním a zářivým kožichem muselo být těžké. Obzvláště teď v zimě. Jak ta chudinka loví? Vždyť ji musí každá kořist vidět.
Když jsem si ale uvědomila, jak jsme velmi předčasně ukončily závod, ušklíbla jsem se, dloubla do jejího boku tlapkou a rozběhla se beze slova pryč. Běhání s Darkií mě opravdu bavilo, navíc jsme náš závod nijak oficiálně neukončily. Když jsem měla pocit, že jsem celkem slušně před ní, schovala jsem se nenápadně za strom a čekala, až kolem proběhne.

//LOTERIE 23

Při každé mém přehnaném nářku mi soucitně pověděla, jaký jsem chudáček a já ihned ublíženě přikývla. Líbilo se mi, že tuhle hru hraje se mnou. Celou dobu jsem se bránila pobavenému úšklebku. Sem tam mi to trochu uklouzlo a muselo jít vidět, jak mi cukají koutky. Když jsem si ji ale zalehla, přitiskla si mě víc k sobě, položila si tlapy na má záda a začala se houpat sem a tam. Věděla jsem, že hraje se mnou, přesto mě její reakce překvapila. Bylo to tak uklidňující a pohodlné. Mít nějakou opravdovou bolístku nebo modřinu, dozajista by mi to pomohlo. Srdce mi divoce bušilo pokaždé, když jsme byly blízko u sebe.
Najednou jsme se překulily na bok a Darkie se na mě usmála. Položila jsem si hlavu na zem a zasněně se dívala do jejích očí. Právě jsem tála z toho, jak úžasná je. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak může být někdo tak perfektní? Pověděla mi, že jako polštářek končí a vrací se mi normální Darkie. „Hmm…“ zamručela jsem. „Jako polštářek bys byla skvělá. Ale mou Darkii mám raději,“ pověděla jsem a usmála se.
Postavila jsem se a otočila jsem se na skupinu vlků, která se stále bavila. Hlavně jsem se dívala po té fialové vlčici, která měla tak nádherný kožich. „Kdo je to?“ zeptala jsem se Darkie zvědavě. Třeba to je další nový člen. Ale už tak tu máme červenou Litai. Že by se chvíli po ní přidala další zajímavě zbarvená vlčice? Páni, Sarumen bude brzo jako duha. Zelený vlk by musel být zvláštní. Existuje vůbec takový? Začínala jsem nad tím moc přemýšlet.