Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Zřícenina

Pádila jsem co nejrychleji jsem mohla, jen aby neměla ta černá potvora příležitost mě zase strašit. Měla jsem celé té návštěvy dost. Jestli mě příště napadne se sem zase stavit, budu si to muset rozmluvit, pomyslela jsem si. Snažila jsem se ji vidět v jiném světle, ale strach z ní šel opravdu hodně. Asi budu mít ještě dlouho noční můry, zanaříkala jsem v duchu, když jsem si vybavila ty její toxicky zelené oči přímo před těmi mými. Fuj.
Cesta za Smrtí se táhla a připadala mi nekonečná. Cesta zpět naopak utíkala a já už z dálky viděla Darkii, jak leží schoulená na kameni. Zaplavila mne vlna úlevy. Jsem zpět. Jsem zase u ní. Už bude zase líp, zavrtěla jsem ocáskem a začala zpomalovat, abych do ní nevrazila. V poklusu jsem přiběhla až k ní, pozvolna zastavila a sklonila se k ní. „Jsem zpět, nejdražší“ zašeptala jsem a olízla ji mezi oušky. „Odpočinula sis?“ optala jsem se a zeširoka se na ni pousmála. Stále mi divoce bušilo srdce ze setkání se Smrtí, ale byla jsem nesmírně šťastná, že už jsem po boku své drahé polovičky. Doufala jsem ale, že odsud brzy vypadneme. Tohle místo prostě smrdělo divnou energií, z které se mi ježila srst.

// Výhercům moc gratuluji, stejně tak i těm, kteří se neumístili :) Všichni to měli naprosto skvělý

Byla jsem jí za její slova moc vděčná. Doufala jsem, že to neříká jen tak a já pro ni opravdu byla větší oporou, než si myslím. Vděčně jsem se usmála a olízla jí tvář. Po cestě jsme ale obě ztichly a já cítila to napětí, které ve vzduchu vyselo. Na mě vybraném místě jsme se rozloučily a já se vydala ke zřícenině. Když jsem ale zaslechla Darkiinu tichou odpověď, ohlédla jsem se a věnovala jí poslední úsměv a šťastné zavrtění ocásku. Dodalo mi to odvahu a já se najednou už tak nebála.
//(doplněk z jedlového pásu, aby to nekončilo tak podivně :D)

<< Východní Galtavar

Poté co jsem dovyprávěla svou prapodivnou historku mi Darkie pověděla, že přeci jen někoho z naší skupiny znala. Když vyslovila Izarovo jméno, nadšeně jsem zavrtěla ocasem. Bylo tak vzrušující, že jsme obě poznaly stejného vlka. Když ale zmínila její matku, ocásek se mi pomalu přestal vrtět, až úplně zastavil. Alespoň že tam pro ni byl. Mrzelo mě ale, že jsem to nemohla být já. Kde jsem byla, když mě potřebovala? Věděla jsem, že to nedokážu změnit, ale přesto mě to docela štvalo. „Já s ním vycházela docela dobře. Obdivovala jsem jeho odhodlání si vytvořit smečku. Vyzařoval sebevědomím. Myslím, že jsem z naší skupiny byla jediná, kterou dokázal tolerovat. Asi jsem se ho jako jediná snažila pochopit. Ale jsem moc ráda, že tam pro tebe byl, když jsi potřebovala oporu. Asi pod tou drsnou slupkou má měkké jádro,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. „Jo, celé to bylo postavené na hlavu, ale zas na to nikdy nezapomenu. Třeba se příště zamotáme do podivné situace spolu a zažijeme ty nejdivnější zážitky. Snad nám u toho ale tentokrát nepůjde o život.“
Cesta s Darkií mi neskutečně utíkala. Aniž bych to čekala, před námi se zjevil temný jedlový les, který napovídal přítomnosti něčeho ne tak veselého. „Brzo už budeme na místě,“ upozornila jsem Darkii a pokračovala ještě kousek směrem do středu lesa. Pak mě ale napadlo, že by to pro ni nemuselo být bezpečné. Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Tak, tady na mě počkej, ano? Není to už tak daleko,“ řekla jsem. Začínala jsem být ale nervózní. Nechtěla jsem být. Nechtěla jsem se bát, ale je to Smrt „Za chvíli budu zpět,“ ujistila jsem ji s nejistým úsměvem. Ujišťovala jsem ji, nebo sama sebe? Naposledy jsem se k ní přitiskla, čumák zaryla do její srsti a zhluboka se nadechla. Třásla jsem se, takže to asi cítila. Po chvíli jsem se odtáhla, podívala se na ni a dodala: „Moc tě miluju.“ Naposledy jsem se na ni usmála a pomalou chůzí se vydala ke zřícenině.

Zřícenina >>

// Ugh, všichni to mají neskutečně povedené a líbí se mi všechny :c Rozhodování bude noční můra T-T Tak teda hlasuji pro 5 (ty tlamičky a nožičky navíc jsou skvělý :D), 7 (ten nápad naprosto zbožňuji :DD) a 10 (těm očím nejde odolat ❤️) ^^

<< Midiam

Tak tedy Darkie mou historku o té soutěži neznala, což mě docela potěšilo. Měla jsem tedy možnost jí to celé povyprávět. Než jsem ale stihla otevřít tlamičku, zmínila toho obřího ježka, který unesl Rudou a my ji museli pak zachraňovat. Těšilo mne, že tu divnou událost má spojenou s tím, že jsme se potkaly. Asi to pro ni bylo stejně tak důležité, jako pro mne. Když se o mne nenápadně opřela, uculila jsem se. „Já bych si tě stejně našla, i kdybychom se nepotkaly tehdy. Podle mě to byl osud,“ odpověděla jsem a přitiskla se k ní o něco víc. Chvíli jsem takhle potichu šla a užívala si ten krásný moment, než jsem si vzpomněla, co jsem to vlastně chtěla původně říct a trochu sebou trhla. „Jo vlastně! Už vím co jsem chtěla říct. Ohledně té soutěže. .. Bylo to divné, protože se na Středozemní pláni začalo shromažďovat hrozně moc vlků. Fakt jako desítky. Já byla na Náhorní plošině, kde jsem potom potkala Wolfganie a pár dalších vlků. Nevím, jestli některé znáš, ale myslím že se jmenoval jeden Blueberry, druhý Izar a ten poslední myslím Whiskey. Jako skupina jsme se pak rozhodli to prozkoumat, protože se tam z ničeho nic objevilo podivné místo. Chtěli jsme jít dovnitř, jenže se objevila fialová jeleno-ovce, která nám řekla že musíme ostatní spolu porazit, šlehala blesky a pak zmizela. Bylo to divný, ale všichni byli jak omámení a měli potřebu ostatní pro Válendu porazit. No a byly tam různé úkoly, jako třeba závod přes Gallireu, nebo sjezd na kmeni z hory a tak. Myslím, že tam bylo víc soutěží, ale já se účastnila jen těchto. A když jsme odešli, ta vesnička zmizela stejně rychle, jako se objevila. Netuším, kdo vyhrál, ale po odchodu jsem se cítila o dost silnější. Bylo to hrozně podivné,“ shrnula jsem to co nejstručněji. Bylo to opravdu dávno a já musela vynaložit hodně snahy na to, abych si na vše podstatné vzpomněla. Od té doby jsme nikoho z mé skupiny nepotkala, kromě Wolfi teda…

Jedlový pás >>

Darkie odtušila mou lásku k želvám. „A kdo ne? Koukej na ty podivné obličeje. Úplně skvělé,“ řekla jsem a nadšeně strčila hlavu až k hlavě želvy. Ta se lekla a rychle schovala kebuli do svého domečku. Zasmála jsem se a rozhodla se želvu nechat být. Jakmile jsem překonala řeku, navrhla jsem i Darkii, jestli to chce zkusit. Můj návrh ji asi nadchnul, protože nadšeně mávala ocáskem. Netrvalo moc dlouho a už skákala přes živé kameny na můj břeh. Vypadala, jako že přesně ví, co dělá. Bravurně to zvládla a zůstala suchá. „Nejlepší,“ odpověděla jsem jí na její komentář. „Mohl by z tebe být profesionální skokan,“ navrhla jsem jí a pomalým krokem se s ní vydala směrem za Smrtí. „Říkala jsem ti někdy o tom, že jsem před nějakou dobou byla součástí jedné velmi napínavé soutěže? Měli jsme tým a šli proti dalším týmům. A nejdivnější bylo, že nás dala dohromady jedna divná fialová ovce jménem Válenda. Mluvila jsem o tom?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem si vybavit. Nerada bych se opakovala a vyprávěla něco podruhé.

Východní Galtavar >>

Všem moc moc gratuluji!!!

Darkie mi odpověděla poměrně rozsáhle, ale já byla za její odpověď moc ráda. Skvěle se jí poslouchalo, a navíc byla velmi moudrá vlčice. Vše, co řekla, znělo tak inteligentně. Byla stále ještě dost mladá, přesto měla vědomosti zkušeného vlka. Když jsem ji tak poslouchala, nemohla jsem si pomoci a zauvažovala, kterému z rodičů se asi víc podobá. Neměla jsem Neyteri možnost pořádně poznat, což mě moc mrzelo. Ale jestli má takhle úžasnou dceru, musela být skvělá osobnost i ona, pomyslela jsem si a lehce se pro sebe pousmála. „Mhm, taky si to myslím. Spousta vlků ji vidí jako zhmotnění utrpení. Ale Smrt není až tak odlišná od Života. Oba se nám snaží pomoci, i když Smrt hraje divadýlko a nepřistoupí na to tak snadno. Smrt není vždycky tak zlá, jak se může zdát. Myslím, že umí být i milosrdná. Vysvobodit vlky z bolesti, která je nesnesitelná. I když často jsou případy, kdy vezme život třeba mladým, nebo naprosto zdravým vlkům… Asi je to něco, co nemáme možnost pochopit. V každém případě je podle mě jen opuštěná a nepochopená…“ shrnula jsem své myšlenky a když mi pověděla, že jsem asi jediná a drcla do mě, zasmála jsem se. „Asi to chce jen jiný pohled. Třeba se takových vlků najde víc, než myslíme,“ usmála jsem se a drcnutí ji oplatila.
„Že?“ optala jsem se se zářivým úsměvem, když uznala, že jsou želvy roztomilé. „Takové unavené živé kameny,“ dodala jsem a jednu poplácala po krunýři tlapou. „Ale jelikož tu není jiný způsob, jak řeku přejít, budeme si muset zahrát hru,“ navrhla jsem a škodolibě se ušklíbla. „Zkoušela jsem to už jednou a fungovalo to, jak to můžeme zkusit i teď. Přes řeku se dá dostat tak, že použiješ želvy jako kameny. Celkem jednoduché, i když trochu zlomyslné,“ vysvětlila jsem. Poté jsem se otočila k vodě a řekla: „Asi takhle.“ Na to jsem se rozeběhla, skočila na první krunýř, na druhý, třetí, čtvrtý, než jsem dopadla na druhý břeh. Sice mi na poslední uklouzla trochu tlapa, takže jsem místo vítězoslavné pózy padla na zem na břicho, ale stále jsem se nezmáčela. To byl úspěch sám o sobě. „Tak co, zkusíš to taky?“ houkla jsem na ni, jakmile jsem se postavila a oklepala ze sebe hlínu. Mohla si taky vytvořit nějaký most díky své magii, což by bylo taky dost stylové. O dost víc, než můj dopad...

// Taky mě to skloňování vždycky tahá za uši :DD

// Jak to vypadá s ostatními..?

<< Ohnivé jezero

Darkie se zdála být najednou jiná. Byla… tišší. Poděkovala mi za můj kompliment, který jsem jí složila, ale opět nastalo ticho. Řekla jsem něco špatně? uvažovala jsem a projížděla si opět v hlavě celou konverzaci. Nic mě nenapadlo, proto jsem se jen pousmála a po její vybídce k cestě jsme se rozešly směrem na sever.
„U Smrti jsem byla jen jedinkrát, a to celkem nedávno. Těsně před tím, než se na území zjevil ten divný vodní had. Všichni o ní tvrdí samé hnusné věci. Ale já si nemůžu pomoci… Cítím, že v ní kapka dobra je. Jen musí být asi hodně hluboce ukryta. To ona mě upozornila na blížící se nebezpečí smečky. Je to sice drobnost, ale nemusela to dělat. Třeba jí na vlcích, kteří k ní chodí záleží,“ začala jsem své vyprávění o mém prvním střetnutí. Bylo celkem z ničeho nic, ale já měla chuť se o to podělit a popovídat si. Měla jsem potřebu to ticho mezi námi narušit. „Ale jde z ní strach,“ uchechtla jsem se a pohlédla na svou přítelkyni. „Vypadá děsivě. Je černá jako uhel, má neonově zelené oči, zelený ocas a dlouhatánské zelené drápy. A navíc se neustále tak podivně šklebí. Vypadá trochu šíleně,“ popsala jsem ji Darkii. „Přesto že jí chci pochopit, nejraději bych se jí vyhýbala obloukem. Jde z ní mráz po zádech,“ dodala jsem ještě.
Cesta nám mezitím rychle utíkala. Pomalu jsme se přes pláň, po které jsem šla snad už po tisícé, až jsme se dostaly k řece. Měla jsem pocit, že jsem tudy už jednou procházela. Není to ta řeka, kde jsem našla želvy? „Myslím, že jsem tudy kdysi procházela a našla tu něco zajímavého,“ řekla jsem se zářivým úsměvem. Nemohla jsem se dočkat, až jí želvy ukážu. „Pojď, zkusíme to najít,“ vybídla jsem ji a svižným krokem šla podél řeky. Stejně tu asi jiný způsob, jak řeku bezpečně přejít, nebyl. V dáli se mi zdálo, že vidím v řece podivné kameny. Déjà vu, ušklíbla jsem se a otočila se na Darkii, jestli stíhá. „To jsou ony. Želvy!“ zaradovala jsem se a pomalou chůzí došla až na místo, kde odpočívaly. Některé ležely na břehu, zatímco jiné pluly na vodě. „Že jsou skvělé?“ usmála jsem se na Darkii. „Ahoj, děvčata,“ pozdravila jsem želvy a naklonila hlavu lehce na stranu.

// zítra 100% odepíšu, moc se omlouvám...

//Nějak se to tady nehejbe... Máme přeskočit? :c

Bylo velmi zajímavé se o tomto tématu s Darkií bavit. Obě jsme měly naprosto odlišný názor, přesto jsme názor té druhé dokázaly pochopit a respektovat. Když ale řekla, že nás tvoří naše magie, trochu mi přeběhl mráz po zádech. Asi to byla pravda, ale snažila jsem se před ní roky utíkat. Nedokázala jsem si představit, že mou podstatou by byl tak ničivý, nebezpečný a nepředvídatelný živel. Nesedělo mi to k sobě. Já přece taková nebyla. Magie ohně mi byla předurčena leda nějakým omylem. Bylo to určitě nedorozumění. Ano, naučila jsem se s ní žít a používat ji… ale necítím se s ní sama sebou. Nejsem to já. Vím, že když budu hledat, najdu svou magii, která bude vypovídat o tom, kdo nebo čím jsem. Ne každý se podle mě narodí se svým darem. Někteří ho časem musí najít. „Naprosto tvé pocity chápu. Naopak obdivuju tvé schopnosti s tvou vrozenou magií. Dlouho jsem neviděla vlka, který by byl se svou magií tak sžitý,“ odpověděla jsem a upřímně se usmála. „Takhle jsem si to nevyložila, neboj,“ ušklíbla jsem se, když se zmínila o tom, že nikomu nechce vnucovat svůj názor. „Pravda není jen jedna. V každém názoru je něco málo pravdy, na které se můžeme shodnout,“ pronesla jsem a na její zmínku o vzduchu nadšeně zavrtěla ocasem. „Ano, ale zatím jsem neměla moc příležitost si ji vyzkoušet. Hlavně se mi jeví jako dost nápomocná magie,“ uculila jsem se.
Nejprve jsem se bála, že Darkii zaskočím a vyděsím natolik, že zůstane raději tady ve hvozdu. Byla ale statečná a můj návrh přijala. Nevyčítala bych jí, kdyby odmítla. Ale přeci jen by mi cesta s ní po boku utíkala daleko rychleji. „Skvěle! Neboj, všechno bude fajn,“ zazubila jsem se na ni a povyskočila si. „Tak co, připravena? Můžeme vyrazit?“ zavrtěla jsem ocasem jak prachovkou a pomalu vyrazila kupředu. Chtěla jsem to vzít tou nejkratší možnou cestou, kterou mi můj vnitřní kompas ukazoval, abychom byly co nejdříve zase doma. Čím kratší tento výlet bude, tím líp pro nás obě.

Řeka Midiam >>

// Děkuji moc za odměnu a rozhodně je praktičtější magie Severky :)