Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všem moc moc gratuluji!!!

Darkie mi odpověděla poměrně rozsáhle, ale já byla za její odpověď moc ráda. Skvěle se jí poslouchalo, a navíc byla velmi moudrá vlčice. Vše, co řekla, znělo tak inteligentně. Byla stále ještě dost mladá, přesto měla vědomosti zkušeného vlka. Když jsem ji tak poslouchala, nemohla jsem si pomoci a zauvažovala, kterému z rodičů se asi víc podobá. Neměla jsem Neyteri možnost pořádně poznat, což mě moc mrzelo. Ale jestli má takhle úžasnou dceru, musela být skvělá osobnost i ona, pomyslela jsem si a lehce se pro sebe pousmála. „Mhm, taky si to myslím. Spousta vlků ji vidí jako zhmotnění utrpení. Ale Smrt není až tak odlišná od Života. Oba se nám snaží pomoci, i když Smrt hraje divadýlko a nepřistoupí na to tak snadno. Smrt není vždycky tak zlá, jak se může zdát. Myslím, že umí být i milosrdná. Vysvobodit vlky z bolesti, která je nesnesitelná. I když často jsou případy, kdy vezme život třeba mladým, nebo naprosto zdravým vlkům… Asi je to něco, co nemáme možnost pochopit. V každém případě je podle mě jen opuštěná a nepochopená…“ shrnula jsem své myšlenky a když mi pověděla, že jsem asi jediná a drcla do mě, zasmála jsem se. „Asi to chce jen jiný pohled. Třeba se takových vlků najde víc, než myslíme,“ usmála jsem se a drcnutí ji oplatila.
„Že?“ optala jsem se se zářivým úsměvem, když uznala, že jsou želvy roztomilé. „Takové unavené živé kameny,“ dodala jsem a jednu poplácala po krunýři tlapou. „Ale jelikož tu není jiný způsob, jak řeku přejít, budeme si muset zahrát hru,“ navrhla jsem a škodolibě se ušklíbla. „Zkoušela jsem to už jednou a fungovalo to, jak to můžeme zkusit i teď. Přes řeku se dá dostat tak, že použiješ želvy jako kameny. Celkem jednoduché, i když trochu zlomyslné,“ vysvětlila jsem. Poté jsem se otočila k vodě a řekla: „Asi takhle.“ Na to jsem se rozeběhla, skočila na první krunýř, na druhý, třetí, čtvrtý, než jsem dopadla na druhý břeh. Sice mi na poslední uklouzla trochu tlapa, takže jsem místo vítězoslavné pózy padla na zem na břicho, ale stále jsem se nezmáčela. To byl úspěch sám o sobě. „Tak co, zkusíš to taky?“ houkla jsem na ni, jakmile jsem se postavila a oklepala ze sebe hlínu. Mohla si taky vytvořit nějaký most díky své magii, což by bylo taky dost stylové. O dost víc, než můj dopad...

// Taky mě to skloňování vždycky tahá za uši :DD

// Jak to vypadá s ostatními..?

<< Ohnivé jezero

Darkie se zdála být najednou jiná. Byla… tišší. Poděkovala mi za můj kompliment, který jsem jí složila, ale opět nastalo ticho. Řekla jsem něco špatně? uvažovala jsem a projížděla si opět v hlavě celou konverzaci. Nic mě nenapadlo, proto jsem se jen pousmála a po její vybídce k cestě jsme se rozešly směrem na sever.
„U Smrti jsem byla jen jedinkrát, a to celkem nedávno. Těsně před tím, než se na území zjevil ten divný vodní had. Všichni o ní tvrdí samé hnusné věci. Ale já si nemůžu pomoci… Cítím, že v ní kapka dobra je. Jen musí být asi hodně hluboce ukryta. To ona mě upozornila na blížící se nebezpečí smečky. Je to sice drobnost, ale nemusela to dělat. Třeba jí na vlcích, kteří k ní chodí záleží,“ začala jsem své vyprávění o mém prvním střetnutí. Bylo celkem z ničeho nic, ale já měla chuť se o to podělit a popovídat si. Měla jsem potřebu to ticho mezi námi narušit. „Ale jde z ní strach,“ uchechtla jsem se a pohlédla na svou přítelkyni. „Vypadá děsivě. Je černá jako uhel, má neonově zelené oči, zelený ocas a dlouhatánské zelené drápy. A navíc se neustále tak podivně šklebí. Vypadá trochu šíleně,“ popsala jsem ji Darkii. „Přesto že jí chci pochopit, nejraději bych se jí vyhýbala obloukem. Jde z ní mráz po zádech,“ dodala jsem ještě.
Cesta nám mezitím rychle utíkala. Pomalu jsme se přes pláň, po které jsem šla snad už po tisícé, až jsme se dostaly k řece. Měla jsem pocit, že jsem tudy už jednou procházela. Není to ta řeka, kde jsem našla želvy? „Myslím, že jsem tudy kdysi procházela a našla tu něco zajímavého,“ řekla jsem se zářivým úsměvem. Nemohla jsem se dočkat, až jí želvy ukážu. „Pojď, zkusíme to najít,“ vybídla jsem ji a svižným krokem šla podél řeky. Stejně tu asi jiný způsob, jak řeku bezpečně přejít, nebyl. V dáli se mi zdálo, že vidím v řece podivné kameny. Déjà vu, ušklíbla jsem se a otočila se na Darkii, jestli stíhá. „To jsou ony. Želvy!“ zaradovala jsem se a pomalou chůzí došla až na místo, kde odpočívaly. Některé ležely na břehu, zatímco jiné pluly na vodě. „Že jsou skvělé?“ usmála jsem se na Darkii. „Ahoj, děvčata,“ pozdravila jsem želvy a naklonila hlavu lehce na stranu.

// zítra 100% odepíšu, moc se omlouvám...

//Nějak se to tady nehejbe... Máme přeskočit? :c

Bylo velmi zajímavé se o tomto tématu s Darkií bavit. Obě jsme měly naprosto odlišný názor, přesto jsme názor té druhé dokázaly pochopit a respektovat. Když ale řekla, že nás tvoří naše magie, trochu mi přeběhl mráz po zádech. Asi to byla pravda, ale snažila jsem se před ní roky utíkat. Nedokázala jsem si představit, že mou podstatou by byl tak ničivý, nebezpečný a nepředvídatelný živel. Nesedělo mi to k sobě. Já přece taková nebyla. Magie ohně mi byla předurčena leda nějakým omylem. Bylo to určitě nedorozumění. Ano, naučila jsem se s ní žít a používat ji… ale necítím se s ní sama sebou. Nejsem to já. Vím, že když budu hledat, najdu svou magii, která bude vypovídat o tom, kdo nebo čím jsem. Ne každý se podle mě narodí se svým darem. Někteří ho časem musí najít. „Naprosto tvé pocity chápu. Naopak obdivuju tvé schopnosti s tvou vrozenou magií. Dlouho jsem neviděla vlka, který by byl se svou magií tak sžitý,“ odpověděla jsem a upřímně se usmála. „Takhle jsem si to nevyložila, neboj,“ ušklíbla jsem se, když se zmínila o tom, že nikomu nechce vnucovat svůj názor. „Pravda není jen jedna. V každém názoru je něco málo pravdy, na které se můžeme shodnout,“ pronesla jsem a na její zmínku o vzduchu nadšeně zavrtěla ocasem. „Ano, ale zatím jsem neměla moc příležitost si ji vyzkoušet. Hlavně se mi jeví jako dost nápomocná magie,“ uculila jsem se.
Nejprve jsem se bála, že Darkii zaskočím a vyděsím natolik, že zůstane raději tady ve hvozdu. Byla ale statečná a můj návrh přijala. Nevyčítala bych jí, kdyby odmítla. Ale přeci jen by mi cesta s ní po boku utíkala daleko rychleji. „Skvěle! Neboj, všechno bude fajn,“ zazubila jsem se na ni a povyskočila si. „Tak co, připravena? Můžeme vyrazit?“ zavrtěla jsem ocasem jak prachovkou a pomalu vyrazila kupředu. Chtěla jsem to vzít tou nejkratší možnou cestou, kterou mi můj vnitřní kompas ukazoval, abychom byly co nejdříve zase doma. Čím kratší tento výlet bude, tím líp pro nás obě.

Řeka Midiam >>

// Děkuji moc za odměnu a rozhodně je praktičtější magie Severky :)

Zlaté - Darkie - do čela, aby měla na hlavince hvězdičku ^^
Stříbrné - Izar - ze zadu do hlavy
Oranžové - Tadaro(pro nejúžasnějšího bráchu ❤️) na zadek
Modrá - Falion (na levé křídlo), Nolaya (za ucho)
Zelená - Newlin, Wolfganie, Kaede (hruď, krk, hřbet)
Žlutá - Morfeus(2x) Derian(2x) (levá zadní, z boku na bok)

// Všem moc děkuji za vajíčka! :) Mile mě překvapilo kolik lidí si na mě vzpomnělo :D

Užívala jsem si teplého jarního sluníčka, které mi nahřívalo kožíšek. Po tak dlouhé zimě jsem něco takového opravdu potřebovala. Přivřela jsem blaženě oči a po chvíli je opět otevřela. Pohlédla jsem na Darkii, copak to dělá, když tu jsem si všimla, že vedle ní vyrostla krásná žlutá květina. Darkie ji bez zaváhání ukousla a pokusila se mi ji dát za ucho. Sice se jí to zprvu nedařilo, ale po chvíli uspěla a květina mi trčela zpoza ouška. „Děkuju,“ usmála jsem se od ucha k uchu a očka se mi třpytila štěstím. Opatrně jsem se naklonila nad hladinu jezera a prohlédla si, jak vypadám. Musím uznat, že mi to opravdu zvýšilo sebevědomí. „Až najdu květinu, která mi tě připomene, donesu ti ji, i kdyby měla být na druhé straně Gallirei,“ slíbila jsem jí a přitiskla jí čelo na to její.
Darkie se poté rozhodla se okoupat. Ráda bych ji doprovodila, ale nechtěla jsem riskovat, že bych ztratila svůj žlutý květ. Navíc je mi lépe tady na sluníčku než ve studené vodě. Posadila jsem se a sledovala ji, jak dovádí. Dávala jsem si ale pozor, kdyby se náhodou něco stalo. Netuším, jak hluboké to jezero je. Kdyby mě náhodou potřebovala, chtěla jsem být připravena pro ni skočit. Nic takového se ale nedělo. Z vody po chvíli vylezla, oklepala ze sebe vodu a srst se jí legračně nafoukla. Hlasitě jsem se tomu musela zasmát. „Nevidím rozdíl,“ pověděla jsem, a ještě se trochu hihňala.
Neodolala jsem, položila jsem se opět na záda a po chvíli hledění na oblohu položila Darkii otázku na trochu vážnější téma. „Hmm, máš pravdu. Líbí se mi tvůj pohled na věc. Já sama bych se chtěla naučit další magie. Od každé kousek, nemusím vše umět perfektně. Život mi pomohl se naučit magii vzduchu. Vždy jsem se chtěla naučit tuto magii. Šla jsem dokonce požádat Smrt o pomoc, ale svůj slib, že mi pomůže se v magii zdokonalit nedodržela,“ vysvětlila jsem jí. „Možná jen zapomněla. Musí toho mít moc. Nemůže být tak zlá, jak o ní všichni říkají,“ přemýšlela jsem nahlas. „Chtěla bych se k ní vydat znovu a zeptat se jí,“ pokračovala jsem a poté mě napadlo. „Nechtěla bys jít se mnou? Tedy, nemusíš chodit přímo k ní. Mohla bys počkat v lese o kus dál a já bych se určitě za chvíli vrátila“ navrhla jsem a lehce se pousmála.

// Během zítřka bych snad mohla něco sepsat. Mám už nápad, ale čas jsem si na to ještě nenašla... :D

// jak to vypadá s Aseti?

Darkie mi pověděla o tom, jak by se ona zachovala, kdyby se stala alfou. Nedávat na sobě znát pochybnosti… To asi rozhodně patří mezi věci, které alfy dělají neustále. Zrovna tohle by mi asi dělalo největší problém. Maskovat své nejistoty před jinými. Přitom kdyby se o svých problémech vlci více bavili, daly by se tyhle trable daleko lépe řešit. Nehledě na postavení. Ale je dost možné, že ze mě mluvila jen naivita. Dost pravděpodobně, pomyslela jsem si s lehce se pousmála. „Hmm, v tom skrývání bych asi nevynikala. Připadá mi, že když mě zrovna něco sužuje, vlci to na mě hned poznají, jako bych to snad měla napsané na čele,“ zasmála jsem se. „Máš pravdu. Kdyby na to byl každý ideální adept, bylo by tu víc smeček než členů v nich,“ dodala jsem. Bavila mě naše konverzace. Jednoduše jsme z jednoho tématu plynule přešly na druhé. Tohle se mi stávalo s málo kterým vlkem. Že bych našla konečně svou spřízněnou duši? Ta představa se mi líbila. Darkie pro mě byla vším, co jsem si kdy přála.
Máčely jsme si tlapky v rudé vodě. Na mou otázku se pousmála a odpověděla, jako by to bylo snad něco zcela jasného. Když mě vybídla k zaměření se na vodu, přitáhla jsem čumák až těsně k hladině a zkoumavě pozorovala to, co se děje pod ní. Měla pravdu, cosi rudého se tam dole vlnilo a kroutilo. Nadšeně jsem zvedla hlavu a věnovala jí uchvácený úsměv: „Máš pravdu! Páni, asi si takových věcí málo všímám.“ Najednou to vše dávalo smysl.
Lehla jsem si u břehu a vyvalila se na záda, zatímco jsem hleděla na oblohu. Sledovala jsem mraky, jak se honí po modro-šedém pozadí. „Ty, Darkie…?“ začala jsem a pohlédla na svou přítelkyni. „Přemýšlela jsi někdy o tom, jakou magii by ses chtěla naučit jako další?“ optala jsem se a věnovala jí na mě nezvykle vážný pohled.

„Aha. To je rozumné,“ pousmála jsem se nad její odpovědí. Nepřekvapila mě, naopak bych si ji jako vůdcovský typ dokázala představit. "Stejně tvou odvahu obdivuji. Já bych se bála, že bych smečce mým hloupým rozhodnutím jen ublížila. Nezvládla bych mít tolik vlků, kteří na mne spoléhají. Nechtěla bych je zklamat," přiznala jsem. Být na vedení smečky sám není žádná sranda. Musí to být pěkně vyčerpávající. Na druhou stranu jsem zaslechla o alfách, které smečku roky vedly samy a neměly s tím žádný problém.
Darkie nadchla barva jezera. Byla opravdu zvláštní. Nikdy předtím jsem podobné jezero neviděla a úplně stejnou reakci jsem měla kdysi dávno, když jsem tady byla poprvé. Vybídla mě, abych si s ní šla namočit tlapky. Chvíli jsem váhala, ale poté na její návrh přistoupila. „Tak jo, snad není voda kouzelná. Tady jeden nikdy neví,“ zahihňala jsem se a ponořila pravou tlapu do vody. „Zajímalo by mě, proč má tak rudou barvu. Nikdy jsem na to nepřišla. Co myslíš ty?“ zeptala jsem se a pohlédla na ni.

<< Sarumen

„Hehe, promiň,“ uchechtla jsem se na její poznámku. Nějak jsem nemohla odolat. Měla bych se ale naučit to trochu hlídat, jinak jí opravdu nezbude moc srsti. Obě jsme se poté bok po boku vydaly k jezeru, které bylo nedaleko. Když mě znovu Darkie oslovila, pohlédla jsem na ni. „Ah, ano. To bychom měly také oznámit,“ odpověděla jsem. Možná má pravdu, třeba nebude Morfeus nadšený, že si Darkie nenašla partnera opačného pohlaví. Je to přeci jeho dcera. Dcera alfy, to je skoro jako princezna. Třeba s tím bude mít problém. A co pak? Vyžene nás? Ne, to by určitě neudělal. „Určitě ne. Tvůj otec na mě působí, jako velmi chápavý vlk. Nemáme se čeho bát,“ pokusila jsem se ji trochu uklidnit. „Nějakou chvíli už jsem ho v lese neviděla. Je fajn, že se šel projít. Jako alfa tolik volného času na procházky už asi nemá,“ nadhodila jsem další téma, které mi přišlo jako další na mysl. „Celkově musí být alfování dost náročná věc. Nedokázala bych se na takovém postavení představit,“ pokračovala jsem dál a poté na Darkii pohlédla: „A co ty? Dokázala by ses vidět jako alfu?“
Cesta hezky rychle ubíhala a my za chvíli byly u jezera. „Tak, jsme tady,“ prohlásila jsem slavnostně a posadila se na břehu. „Zvláštní místo, že? Krásné, ale asi bych z něj nepila. Nejdivnější na tom je snad to, že ta voda hřeje. Je teplá i v zimě,“ informovala jsem ji stejně tak, jako to kdysi udělal Suerte. Zajímalo by mě, kde se toulá. Už dlouho jsem ho nikde nezahlédla. O větší kus dál jsem zahlédla Derian a Newlina. "Tak to vypadá, že nejsme jediné, které dostaly stejný nápad," uculila jsem se při pohledu na ně.