Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skupina B: Tadaro, Thaileo, Maple, Awnay, Fiér, Awarak a Zote

Zatím to vypadalo, že se vystoupení vsem dařilo a Ramses se náramně bavil. Po tom mém mu doslova zářila očka, pochválil mě a já se na něj zářivě usmála. Když tu dodal, že si mě vezme s sebou do podzemí. Počkat, to přeci nejde, zarazila jsem se. Co je to vůbec ta konkubína? Nechci bít konkubína, ať je to co je to. A už vůbec ne jeho a v podzemí. začala jsem vduchu panikařit. Co mám dělat? Teď zase chtěl, abych začala tančit. Na vteřinu jsem váhala. Když budu tančit, odvede si mě pryč a už nikdy Darkii neuvidím. Když zase nebudu tančit, pohřbí zažíva všechny vlky tady. Prohlédla jsem si letmo všechny kolem a rozpoznala pár známých tváří. Matali, Awarak, Dean,... Nemohla jsem dopustit, že by kvůli mě zemřeli ostatní. A já s nimi. Nervózně jsem se na Ramsese pousmála a začala tančit. Vrtěla jsem boky, ocáskem a hlavou do melodie, kterou jsem si v hlavě představovala a tu následně broukala, abych Ramsese neošidila. Mezitím jsem vytvářela kolem sebe nepatrné ohnivé jiskry, které během vteřinky opět zanikly a vytvářely tak v noci opravdu zajímavý efekt. Jelikož jsem nebyla úplně nejlepší tanečnice, spoléhala jsem na to, že odpoutám pozornost jiskřičkami. Přesto jsem ale do tance dávala vše. Nechci do podzemí, nechci. Přece by mě ostatní nenechali. Nebo jo? Udělejte někdo něco, zanaříkala jsem si vduchu.

Tadaro mě poznal, poznal mě! nadšeně jsem vrtěla ocáskem. Bylo tak skvělý mít u sebe zase svou rodinu. Nebo alespoň jednoho člena. Jeho kamarád se představil jako Thaileo. "Taky mě těší," přátelsky jsem se uculila, ale pak věnovala pozornost té puklině. Zavřela se, přestala svítit a z ničeho nic tu stáli 2 fenci. Rozdělili si nás na dvě skupinky s tím, že je máme oba bavit. Hned na to nám začal rozdělovat úkoly a role v jeho divadle. A na mě padla snad ta nejhloupější.
Cože? Předpověď počasí? Proč zrovna předpověď počasí? A co je na ní vůbec zajímavého? zmateně jsem se ušklíbla. Zatímco se Tadaro dohadoval s Thaileem, vymýšlela jsem si svou řeč. Jakmile na mne Ramses pohlédl, dramaticky jsem si odkašlala a se vší serióznosti začala: "A nyní vám přináším předpověď počasí z Gallirei. Na severu bude polojasno, odpoledne místy oblačno. V horských oblastech takto bude už od rána. Odpoledne a večer na jihu místy, jinde jen ojediněle přeháňky nebo bouřky." Poté jsem pokývala inteligentně hlavou, nadechla se a pokračovala. "Co se pouštních oblastní týče, můžeme očekávat silné bouřky. Bude se jednat o déšť ohnivých koulí, které zasáhnou především Tekutý písek," dopověděla jsem svou podivnou předpověď počasí a vytvořila vysoko nad hlavami všech hned několik menších ohnivých koulí, které jsem nechala volně dopadnout do písku a rozplinout se. Mezitím jsem křičela, že už je to tady, padla k zemi a zakryla si oči tlapkami. Nenápadně jsem ale vykukovala, abych náhodou někoho netrefila. Po pár minutách jsem přestala koule vytvářet, zvedla se ze země a udělala malý úklon. Snad to bude stačit, aby se pobavil, vzdychla jsem.

// Omlouvám se za možné nesmysly, píšu na mobilu :D

<< Sarumen

Z travnaté plochy jsem přešla na plochu písčitou, která nesmírně pálila pod tlapkami. Který blázen by se vydával do pouště? Když jsem opět nasála pachy, zjistila jsem, že poměrně dost by se jich našlo. Z dálky se začaly rýsovat vlčí postavy a dokonce jsem rozeznávala kožich jedné z nich. Přidala jsem na rychlosti, ale jakmile jsem ucítila pohyb pod tlapkami, prudce jsem zabrzdila a uskočila. Vlastně! Tady se musím držet suchého písku. Už jsem tu jednou byla, pomyslela jsem si a pomalým a opatrným krokem jsem šla ke skupince. Držela jsem se vyšlapaných pěšinek, které byly ověřené. Jakmile jsem byla dost blízko, abych si byla jista, že to je skutečně můj bratr, vesele jsem začala máchat ocáskem ze strany na stranu. "Tadaro!" vypískla jsem nadšeně a rozběhla se za bratrem, ke kterému jsem se hned na to pevně přitiskla. Poté jsem o krok ustoupila, prohlédla mu do očí a natočila hlavu na stranu. "Copak tady děláš?" zeptala jsem se a zeširoka se na něj usmála."To jsem já, Maple. Tolik jsi mi chyběl," připomněla jsem mu, protože přeci jen jsem měla o něco jiný kožich a netušila jsem, jestli by mě poznal. "A co se to tu vlastně děje?" zeptala jsem se, zatímco jsem si projela pohledem všechny zdejší.

// Moc se omlouvám za čekání. Od pondělka mám čas každý den a budu odpovídat co nejrychleji to půjde.

<< Středozemka

Zdálo se, že jsem závod vyhrála. Doběhla jsem zhruba do středu hvozdu, kde jsem se zastavila a začala se rozhlížet, zda neuvidím Darkii někde okolo. Byla šikovná a vůbec bych se nedivila, kdyby mě díky nějaké její taktice předehnala a už se tady někde vyvalovala. Nasála jsem pachy vlků okolo, ale opravdu silně jsem cítila jen Newlina, Derian a Morfa. Když jsem se ale hodně soustředila, rozeznala jsem opravdu slaboulinký, přesto pro mě velmi známý pach. Musel být mimo území. Přemýšlela jsem, komu tak asi patří. Bylo to tak dávno, co jsem jej naposledy cítila. Naposledy… v rodné smečce! Při tom zjištění jsem vyvalila oči. Co by tady někdo dělal? divila jsem se.
Za nedlouho jsem zahlédla Darkii, jak se ke mne blíží. „Ahoj! Je skvělý být konečně doma, že?“ přivítala jsem ji a otřela se jí o tvář. Poté jsem ale o krok ucouvla a podívala se jí do očí. Chtěla jsem za tím pachem jít. Chtěla jsem zjistit o koho jde. Ale opustit teď Darkii? Jenže byla doma, tady byla v bezpečí. Bylo by to jen na chvíli... „Darkie? Vím, že jsme se teď vrátily, ale budu potřebovat si na chvíli odskočit kousek od domova. Ucítila jsem mimo hvozd pach z rodné smečky. Mohl by to být někdo z mých sourozenců, nebo rodičů,“ vysvětlila jsem jí a zhluboka se nadechla. „Co kdyby ses zatím přivítala s tvým otcem, nebo si na chvíli třeba odpočinula? Byla bych hned zpět,“ ujistila jsem ji a prosebně se na ni usmála. Mrzelo mně, že budu hned po návratu zase utíkat někam dál, ale co kdyby to byl třeba Tadaro nebo Kaede? Bylo to pro mne hrozně důležité. „Moc bych tě chtěla své rodině představit. Určitě by ses jim moc líbila,“ dodala jsem a zeširoka se usmála. Počkala jsem na její souhlas (//pardon za pidi manipulaci, jinak by se od ní Maple nehnula :c), zvesela jsem jí olízla hned několikrát po tváři a opakovaně děkovala, pověděla jí, jak moc ji miluji a rychlým klusem utíkala směrem, odkud jsem ten pach cítila.

Tekuté písky >>

<< Mahtae

Darkie celou cestu od jedlového pásu nepromluvila ani slůvko. Nebrala jsem si to ale nijak zle. Naprosto jsem chápala, že má na mysli určitě spoustu věcí, které si v hlavě prostě potřebuje uspořádat. Celou cestu jsem si ji držela hezky u sebe, abych měla přehled, že se jí nic nestane. Byla jsem po návštěvě Smrti trochu paranoidní. Nemohla jsem se dočkat, až budeme opět doma.
Abych přerušila to ticho, navrhla jsem po chvíli cesty závod do Sarumenu, na který Darkie reagovala veselým kývnutím a hravým zavrtěním ocásku. Byla jsem ráda, že ji můj návrh udělal radost. O to víc jsem se na závod těšila. Obě jsme lehce překonaly řeku a nyní jsme se řítily přes Středozemní plošinu. Bylo fajn s ní zase bezstarostně pobíhat po pláních a nechat se šimrat letním vánkem. Sluníčko pražilo do kožíšku a vyzařovalo pozitivní energii. Tohle jsem potřebovala. Zapomenout na vše ošklivé a užívat si volnosti s tou nejskvělejší vlčicí pod sluncem. Přivřela jsem šťastně oči a nechávala se unášet tou rychlostí, ale jen na krátko. Nechtěla jsem někde narazit nebo zapacknout. Sice jsem to nazvala jako závod, ale nedávala jsem do svého výkonu vše. Byla jsem už poměrně unavená a trhat rekordy jsem neměla v plánu. Zajímalo by mě, copak je v Sarumenu nového. Bylo to nějakou dobu, co jsme se s Darkií toulaly. Přeci jen už vypuklo léto v celé své kráse. Co já si pamatovala, slunily jsme se první jarní dny s Darkií u toho červeného jezera. Utíká to opravdu rychle, když jsem po jejím boku, uvědomila jsem si a šťastně se pousmála.

Sarumen >>

<<Jedlový pás

Byla jsem ráda, že se nebojí. S úlevou jsem se pousmála a dodala: „Vidím to stejně.“ Chtěla jsem, aby se nic podobného neopakovalo. Už nikdy. Byla by Smrt naštvaná, kdybych se nikdy nevrátila? Asi ne. Proč by taky měla? Vypadá, že ji má přítomnost jen obtěžuje. Tak fajn, je rozhodnuto. Vykašlu se na smrt. Takové příšernosti mé Darkii dělat nebude. To teda ne, pomyslel jsem si. „Brzo budeme doma a budeš si moct pořádně odpočinout. Schválně jsem vybrala tu nejrychlejší cestu,“ ujistila jsem ji a mrkla na ni. Můj krok jsem přitom natahovala, aby naše cesta utekla co nejrychleji. Dávala jsem při tom pozor, aby mi Darkie stačila a já jí stále mohla být po boku.
Chtěla jsem nějak odlehčit situaci. Zajistit, že na to obě zapomeneme a zažijeme něco zábavného. Držela jsem se podél řeky, která vedla až ke středozemní pláni, kterou obě dobře známe. V tom mě to trklo. Už nesloužím jako průvodce, cestu domů odsud víme obě. „Hele, Darkie? Co takhle dát si závod? Kdo první překoná řeku a bude doma jako první dostanu pusu od poraženého,“ navrhla jsem a spiklenecky se na ni ušklíbla. Jak ji tak znám, tušila jsem, že bude pro. „Tak 3, 2, 1, start!“ vykřikla jsem a chystala se ke skoku do vody. Vybrala jsem si schválně místo více na jihu, kde řeka nebyla tak prudká. Než se mi podařilo dostat na druhý břeh, řeka mne sesunula o větší kus po proudu, ale to mi bylo celkem jedno. Hned poté jsem si osušila svůj kožíšek a vyrazila k Sarumenu.

Středozemka >>

//Snažím se to urychlit, protože spěchám na akci s Osudem :D

// Počítejte s Maple! c:

Myslela jsem, že si tu Darkie dala šlofík a načerpala po dlouhé cestě energii, ale asi to tak bohužel nebylo. Jakmile mne uslyšela, vyskočila, povalila mne a začala mě olizovat a otírat se o mé tváře. Cítila jsem, jak je má vlhké a jak z ní jde strach. Ale ne, pomyslela jsem si a tlapami které mi vysely ve vzduchu jsem si ji přitiskla pevně k sobě. Vysvětlila mi, že slyšela můj vystrašený výkřik a že ji tu něco drželo. Byla jsem ráda, že to tak bylo. Nechtěla bych, aby za mnou utíkala. Nechci, aby se k té černé potvoře přiblížila na krok. Cítila jsem se ale provinile, protože jsem ji s sebou vzala na cestu a musela si tímto projít. Přišlo mi, že celá tahle situace byla jedna velká past, kterou si na nás obě Smrt přichystala. Chtěla mě trápit a děsit, abych vykřikla a tím vyděsila Darkii, která se o mne bála. A pak ji uvěznila, aby se cítila úplně bezmocně. „Slibuji, neboj. Už nikdy nedovolím, aby se tohle opakovala,“ řekla jsem a o to víc si ji přitika ke svému tělu. „Jsem v pořádku, ano? Nic mi neudělala. Jsem celá. Živá a zdravá. Jen vystrašená, to je celé. Nemusíš se ničeho bát, Darkie,“ zašeptala jsem, trochu se od ní odtáhla a olízla jí tvář. „Nikdy o mě nepřijdeš, slibuji. Přece bych tě tady nenechala,“ pousmála jsem se. Poté jsem se k ní zase přitiskla a schovala si čumák do jejího kožíšku. U ní jsem byla doma.
Dlouho jsem se k ní tiskla, poté jsem ji ale překulila na bok a pomalu se zvedla. „Pojď, vypadneme odsud. Čím dřív odsud zmizíme, tím líp,“ vyzvala jsem ji k odchodu, olízla ji na tváři a vydala se přitisklá k jejímu boku pryč. Chtěla jsem jí být co nejvíce na blízku. Nedovedla jsem si představit, že bych se od ní dokázala vzdálit na víc jak pár metrů. Časem možná, teď to ale nepřipadalo v úvahu.

Mahtae >>

<< Zřícenina

Pádila jsem co nejrychleji jsem mohla, jen aby neměla ta černá potvora příležitost mě zase strašit. Měla jsem celé té návštěvy dost. Jestli mě příště napadne se sem zase stavit, budu si to muset rozmluvit, pomyslela jsem si. Snažila jsem se ji vidět v jiném světle, ale strach z ní šel opravdu hodně. Asi budu mít ještě dlouho noční můry, zanaříkala jsem v duchu, když jsem si vybavila ty její toxicky zelené oči přímo před těmi mými. Fuj.
Cesta za Smrtí se táhla a připadala mi nekonečná. Cesta zpět naopak utíkala a já už z dálky viděla Darkii, jak leží schoulená na kameni. Zaplavila mne vlna úlevy. Jsem zpět. Jsem zase u ní. Už bude zase líp, zavrtěla jsem ocáskem a začala zpomalovat, abych do ní nevrazila. V poklusu jsem přiběhla až k ní, pozvolna zastavila a sklonila se k ní. „Jsem zpět, nejdražší“ zašeptala jsem a olízla ji mezi oušky. „Odpočinula sis?“ optala jsem se a zeširoka se na ni pousmála. Stále mi divoce bušilo srdce ze setkání se Smrtí, ale byla jsem nesmírně šťastná, že už jsem po boku své drahé polovičky. Doufala jsem ale, že odsud brzy vypadneme. Tohle místo prostě smrdělo divnou energií, z které se mi ježila srst.

// Výhercům moc gratuluji, stejně tak i těm, kteří se neumístili :) Všichni to měli naprosto skvělý

Byla jsem jí za její slova moc vděčná. Doufala jsem, že to neříká jen tak a já pro ni opravdu byla větší oporou, než si myslím. Vděčně jsem se usmála a olízla jí tvář. Po cestě jsme ale obě ztichly a já cítila to napětí, které ve vzduchu vyselo. Na mě vybraném místě jsme se rozloučily a já se vydala ke zřícenině. Když jsem ale zaslechla Darkiinu tichou odpověď, ohlédla jsem se a věnovala jí poslední úsměv a šťastné zavrtění ocásku. Dodalo mi to odvahu a já se najednou už tak nebála.
//(doplněk z jedlového pásu, aby to nekončilo tak podivně :D)

<< Jedlový pás

Pomalu jsem kráčela mezi stromy po vyšlapané pěšince, kterou tu zanechala spousta vlků přede mnou. Má chůze se však časem přeměňovala z uvolněné a lehké k opravdu nejisté, pomalé. Odvaha, kterou mi Darkie dodala poměrně rychle mizela. Kdykoliv se ozval nějaký podivný zvuk, trhlo to ve mně, já se zděšeně přitiskla k zemi a hledala to, co po mně jde. Nikdy jsem však nepřišla na to, co že to vlastně bylo. To byl jen pták. Musela to být šiška, co spadla ze stromu. Nějaké zvíře šláplo na větev, to je přece jasné. Není čeho se bát, uklidňovala jsem se a pokaždé si našla důvod, proč můj strach je zcela neoprávněný. Vnitru duše jsem ale tušila, že to není ani jedna z možností, na které jsem přišla. Někdo mě sleduje a náramně se baví nad mým strachem a utrpením. A ten někdo měl zářivě zelené oči, ocas a drápy. Tohle není vtipné, pomyslela jsem si zoufale, když se ozval zvuk snad už po sedmé. Přesto, že jsem věděla, že to je ona, pokaždé jsem se přikrčila jako vyděšené stěně. Zdálo se mi to, nebo je ta cesta horší, než poprvé? Každou vteřinou jsem počítala s tím, že po mně Smrt vyskočí a ukončí mé utrpení. Já ale nechci umřít. Byla by schopna mě zabít? Proč by taky neměla? Může to udělat u kohokoliv a kdykoliv. Stačí tak málo. Při té představě jsem se rozklepala o to víc, až mi začaly drkotat zuby. Pevně jsem je stiskla, protože i to otravné cvakání mne znervózňovalo.
„Už mě nebaví si s tebou hrát,“ ozvalo se s ozvěnou. „Proč sem lezeš?“ zeptala se a konečně se mi zjevila. Přímo před nosem, takže první, co jsem spatřila byly její toxicky zelené oči přímo před mýma. Vyděšeně jsem vyjekla, že to musela slyšet i Darkie daleko od nás a divoce sebou cukla dozadu, až jsem upadla. Myslela jsem, že na místě umřu. Začala jsem z toho šoku brečet a jediné co jsem slyšela, bylo znechucené povzdechnutí Smrti. „Přestaň s tou komedií. Jestli mi okamžitě neřekneš, proč mě sem lezeš otravovat, přiměju tě nehezkým způsobem,“zahuhlala, kopla do mě a zavrčela: „Tak dělej!“ No tak, vstaň. Nejde o tebe. Jde i o Darkii. Nemusí ublížit mně fyzicky, ale může něco udělat jí. Tak ji poslechni. Dělej, napomenula jsem se. Pomalu jsem se sebrala ze země, popotáhla a podívala se Smrti do očí. „Chtěla jsem poprosit o dodržení vašeho slibu. Slíbila jste mi, že mi pomůžete zlepšit se v magii vzduchu. Zapomněla jste na naši dohodu…?“ optala jsem se s třesoucím se hlasem. „Já?! Já a zapomenout? To že jsi tupá a nepoznáš rozdíl není můj problém,“ odsekla rozzuřeně a mrskla ocasem. Bylo na ní ale znát, že ji má otázka trochu znejistila. Asi doopravdy zapomněla, jen to nechtěla přiznat. Já neodpověděla, nenacházela jsem ani odvahu, ani slova. Po několika minutách ticha ji ale asi začala ta trapná situace štvát, a tak spustila. „Abys věděla, tak ti pomohu se zdokonalit víc. Na hranici, kterou nikdo neumí. Ale nezapomeň na náš slib,“ řekla, ale bylo mi jasné, že lže. Chtěla jsem napravit svou chybu a pomoci mi na úroveň, které spousta vlků dávno dosáhlo, naopak je dávno napřed. Vděčně jsem se jen pousmála a když jsem otevřela tlamu, abych jí poděkovala, pokračovala. „A mimochodem… Ten starý blázen chtěl, abych tě obdarovala magií Iluze. (//Chtěla jsem tu výhru z loterie nějak nenápadně vecpat sem, aby z ničeho nic neměla jen tak magii a na celkem vysoké úrovni ^^ :D) Jelikož vím, že svůj slib dodržíš, trochu ti s těmi schopnostmi pomohu i v této magii,“ řekla, odvrátila pohled kamsi do prázdna, jako by snad nemluvila ani na mě. „Moc děkuji, opravdu. Nezasloužím si nic takového,“ vydechla jsem. „Jasně že ne, všichni si zasloužíte jen trpět. Nikdo z vás si nezaslouží nic z toho, co vám dávám. Neměla bych být tak velkorysá. Už jen to, že vás nezabiji do jednoho je dost,“ prskala naštvaně, ale nic z toho, co řekla nepatřilo mně. Mluvila očividně sama pro sebe.
„A víš ty co? Mám pro tebe jedinečnou nabídku. Máš oblázky a křišťály?“ zeptala se a její pohled se opět vrátil ke mně, tentokrát jiskřivě zářil a nechyběl jí její pokřivený úsměv. Kývla jsem na souhlas a čekala, s čím přijde. „Mohu tě obdařit speciální magií, kterou budeš mít jen a jen ty. Vím přesně, co by se pro tebe hodilo. S touto magií by z tebe nebyl takový posera a na příští návštěvu bych se o to víc těšila,“ navrhla mi, přesto žádné detaily nezmínila. Bylo zbytečné se ptát, neřekla by mi nic a svou nabídku by jen stáhla. Znělo to lákavě. Magie speciálně jen pro mne? „Ano prosím. Kolik byste za ni chtěla? Bude to stačit?“ zeptala jsem se a přisunula k ní část mých zásob, aby si nabídla. „Tak málo?! Funguje ti ten tvůj pidi mozeček vůbec? Opravdu si myslíš, že taková hromádka bezcenných šutrů se vyrovná unikátní magii?! S takovou se sbal a vypadni!“ zařvala na mne, otočila se a odcházela. „Prosím, mám víc. Podívejte,“ řekla jsem a přisunula zbytek toho, co jsem u sebe měla. Otočila se, přistoupila k mému pokladu a začala se v něm tlapou hrabat. „Hmm,“ zamumlala si pro sebe. „Bude to stačit?“ optala jsem se s roztřeseným hlase. „Ano, ano. Bude muset,“ ušklíbla se a přitáhla si k sobě větší hromádku mého pokladu. „Fajn, postarám se o to. A teď vypadni, než z tebe udělám rohožku,“ zavrčela a já se jen poslušně uklonila, sbalila si zbytek, otočila se a co nejrychleji zmizela. „Děkuji!“ zavolala jsem ještě z dáli, ale na nic dalšího nečekala. Už abych byla u Darkie.

Jedlový pás >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA
M05 (Skyl ví) >> 600 +40
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ZŮSTANE: 156 a 46

<< Východní Galtavar

Poté co jsem dovyprávěla svou prapodivnou historku mi Darkie pověděla, že přeci jen někoho z naší skupiny znala. Když vyslovila Izarovo jméno, nadšeně jsem zavrtěla ocasem. Bylo tak vzrušující, že jsme obě poznaly stejného vlka. Když ale zmínila její matku, ocásek se mi pomalu přestal vrtět, až úplně zastavil. Alespoň že tam pro ni byl. Mrzelo mě ale, že jsem to nemohla být já. Kde jsem byla, když mě potřebovala? Věděla jsem, že to nedokážu změnit, ale přesto mě to docela štvalo. „Já s ním vycházela docela dobře. Obdivovala jsem jeho odhodlání si vytvořit smečku. Vyzařoval sebevědomím. Myslím, že jsem z naší skupiny byla jediná, kterou dokázal tolerovat. Asi jsem se ho jako jediná snažila pochopit. Ale jsem moc ráda, že tam pro tebe byl, když jsi potřebovala oporu. Asi pod tou drsnou slupkou má měkké jádro,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. „Jo, celé to bylo postavené na hlavu, ale zas na to nikdy nezapomenu. Třeba se příště zamotáme do podivné situace spolu a zažijeme ty nejdivnější zážitky. Snad nám u toho ale tentokrát nepůjde o život.“
Cesta s Darkií mi neskutečně utíkala. Aniž bych to čekala, před námi se zjevil temný jedlový les, který napovídal přítomnosti něčeho ne tak veselého. „Brzo už budeme na místě,“ upozornila jsem Darkii a pokračovala ještě kousek směrem do středu lesa. Pak mě ale napadlo, že by to pro ni nemuselo být bezpečné. Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Tak, tady na mě počkej, ano? Není to už tak daleko,“ řekla jsem. Začínala jsem být ale nervózní. Nechtěla jsem být. Nechtěla jsem se bát, ale je to Smrt „Za chvíli budu zpět,“ ujistila jsem ji s nejistým úsměvem. Ujišťovala jsem ji, nebo sama sebe? Naposledy jsem se k ní přitiskla, čumák zaryla do její srsti a zhluboka se nadechla. Třásla jsem se, takže to asi cítila. Po chvíli jsem se odtáhla, podívala se na ni a dodala: „Moc tě miluju.“ Naposledy jsem se na ni usmála a pomalou chůzí se vydala ke zřícenině.

Zřícenina >>

// Ugh, všichni to mají neskutečně povedené a líbí se mi všechny :c Rozhodování bude noční můra T-T Tak teda hlasuji pro 5 (ty tlamičky a nožičky navíc jsou skvělý :D), 7 (ten nápad naprosto zbožňuji :DD) a 10 (těm očím nejde odolat ❤️) ^^

<< Midiam

Tak tedy Darkie mou historku o té soutěži neznala, což mě docela potěšilo. Měla jsem tedy možnost jí to celé povyprávět. Než jsem ale stihla otevřít tlamičku, zmínila toho obřího ježka, který unesl Rudou a my ji museli pak zachraňovat. Těšilo mne, že tu divnou událost má spojenou s tím, že jsme se potkaly. Asi to pro ni bylo stejně tak důležité, jako pro mne. Když se o mne nenápadně opřela, uculila jsem se. „Já bych si tě stejně našla, i kdybychom se nepotkaly tehdy. Podle mě to byl osud,“ odpověděla jsem a přitiskla se k ní o něco víc. Chvíli jsem takhle potichu šla a užívala si ten krásný moment, než jsem si vzpomněla, co jsem to vlastně chtěla původně říct a trochu sebou trhla. „Jo vlastně! Už vím co jsem chtěla říct. Ohledně té soutěže. .. Bylo to divné, protože se na Středozemní pláni začalo shromažďovat hrozně moc vlků. Fakt jako desítky. Já byla na Náhorní plošině, kde jsem potom potkala Wolfganie a pár dalších vlků. Nevím, jestli některé znáš, ale myslím že se jmenoval jeden Blueberry, druhý Izar a ten poslední myslím Whiskey. Jako skupina jsme se pak rozhodli to prozkoumat, protože se tam z ničeho nic objevilo podivné místo. Chtěli jsme jít dovnitř, jenže se objevila fialová jeleno-ovce, která nám řekla že musíme ostatní spolu porazit, šlehala blesky a pak zmizela. Bylo to divný, ale všichni byli jak omámení a měli potřebu ostatní pro Válendu porazit. No a byly tam různé úkoly, jako třeba závod přes Gallireu, nebo sjezd na kmeni z hory a tak. Myslím, že tam bylo víc soutěží, ale já se účastnila jen těchto. A když jsme odešli, ta vesnička zmizela stejně rychle, jako se objevila. Netuším, kdo vyhrál, ale po odchodu jsem se cítila o dost silnější. Bylo to hrozně podivné,“ shrnula jsem to co nejstručněji. Bylo to opravdu dávno a já musela vynaložit hodně snahy na to, abych si na vše podstatné vzpomněla. Od té doby jsme nikoho z mé skupiny nepotkala, kromě Wolfi teda…

Jedlový pás >>

Darkie odtušila mou lásku k želvám. „A kdo ne? Koukej na ty podivné obličeje. Úplně skvělé,“ řekla jsem a nadšeně strčila hlavu až k hlavě želvy. Ta se lekla a rychle schovala kebuli do svého domečku. Zasmála jsem se a rozhodla se želvu nechat být. Jakmile jsem překonala řeku, navrhla jsem i Darkii, jestli to chce zkusit. Můj návrh ji asi nadchnul, protože nadšeně mávala ocáskem. Netrvalo moc dlouho a už skákala přes živé kameny na můj břeh. Vypadala, jako že přesně ví, co dělá. Bravurně to zvládla a zůstala suchá. „Nejlepší,“ odpověděla jsem jí na její komentář. „Mohl by z tebe být profesionální skokan,“ navrhla jsem jí a pomalým krokem se s ní vydala směrem za Smrtí. „Říkala jsem ti někdy o tom, že jsem před nějakou dobou byla součástí jedné velmi napínavé soutěže? Měli jsme tým a šli proti dalším týmům. A nejdivnější bylo, že nás dala dohromady jedna divná fialová ovce jménem Válenda. Mluvila jsem o tom?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem si vybavit. Nerada bych se opakovala a vyprávěla něco podruhé.

Východní Galtavar >>