Gallirea - Příspěvky uživatele

// Hlasuji za Starlinga pro Zakara a Gee

<< Tulipánová louka

Tak tohle místo asi nebylo až tak dobrý nápad. Jako ano, na schování se před slunečním žárem asi postačilo, ale proč zrovna lézt do bodlinatého křoví, když o kus dál je naprosto normální les? Asi proto, že tam vedly stopy. A vlastně celkem nedávno. Co tam asi tak hledali? divila jsem se. Hodlala jsem to zjistil na vlastní kůži. Asi doslova, když jsem se na ty ostny tak koukala. Opatrně jsem se začala soukat do středu tohoto místa, až jsem ucítila něco, co i ostatní asi lákalo. Krásná vůně mi omamovala smysly. Musela jsem vědět, co to je zač. Nic podobného jsem totiž nikdy necítila a nechat si něco takového ujít by byla hloupost. Směrem ke středu ostnů ubývalo a křoví nebylo tak husté, jako na okraji, což byla úleva. V dáli jsem zahlédla rudé šmouhy, které jsem nedokázala k ničemu připsat. Při bližším prozkoumání mi ale došlo, že to byly rudé květy. Nádherné rudé, voňavé. Ale proč tady? Bylo zvláštní, že se jim tady dařilo. Když jsem ale zaslechla vrkání ptáka, instinktivně jsem zvedla hlavu a hledala, odkud to jde. Měla jsem hlad, no. Vlastně ptačí maso jsem dlouho neměla. Rozhodla jsem se to následovat a ulovit si něco malého na zub.

Vysoká strž >>

<< Říční eso

Mé nohy mě táhly k louce, přes kterou jsem rozhodně nikdy nepřešla. A celkově jsem tu nenašla jedinou stopu vlka. Mohla to být náhoda. Nebo jsem snad narazila na místo, které nikdo přede mnou neprošel? To by bylo podivné. Určitě tu byla spousta vlků přede mnou. Stále mi to ale hlava nebrala. Bylo to krásné a jednoduše dostupné místo. Ano, sluníčko sice nemilosrdně pražilo, ale přesto se toto místo nabízelo na moment slunění. Byla jsem ale tak přehřátá, že jsem musela odolat. Počkat, já mám přeci magii vzduchu! došlo mi. Tak jak jsem používala svou vrozenou magii k ohřátí kožíšku, dovedu přeci ochladit vzduch o pár stupňů, aby mi bylo líp, ne? Dávalo to smysl. Stále jsem netušila, co vše jsem schopna se svou magií udělat, ale za pokus to stálo. Soustředěně jsem se zamyslela a snažila myslet na opravdu chladná místa. Zasněžené hory, ledovce, ledový oceán. A podařilo se! Teplota pomalu a jistě klesala a klesala, až byl kolem mě krásný osvěžující vzduch. „To je paráda,“ žasla jsem nad svým objevem a nadšeně mrskala ocáskem ze strany na stranu. „To bude Darkie koukat, až jí to ukážu,“ zachichotala jsem se. Teď už bylo slunění možné. Vyvalila jsem se do dlouhé trávy a užívala si chládek a ten klid. Bylo opravdu krásně. Po několika minutách jsem se zvedla, oklepala ze sebe hlínu a spokojeným poklusem mířila na nové zajímavé místo, které přede mnou Gallirea ukrývala.

Houštiny >>

<< Kaňon

Byl to dobrý nápad vydat se právě tímto směrem. Co si tak pamatuji, východ Gallirei jsem nikdy důkladně neprozkoumala. A celkově za kaňonem jsem téměř nebyla. Nebo jsem na to jen zapomněla? Alespoň na osvěžení paměti to mohlo být dobré. Vedro bylo ale opravdu odporné. Začínala jsem i uvažovat, jestli náhodou není větší, než bylo na poušti. To je ale blbost, ne? Tam to byla úplná sauna. Využila jsem příležitosti a napila se z vody, která vypadala, že rapidně ubývá. To je celkem průser, z čeho pak bude naše smečka pít? Snad brzo zaprší, zadoufala jsem. Po osvěžení jsem spokojeně zamlaskala a rozhodla se řeku překročit. Zjistila jsem, že poblíž ježčí mýtiny jsou ve vodě velké balvany, přesně dělané na přechod. Krása, pousmála jsem se a bezmyšlenkovitě přehopsala na druhý břeh.

Tulipánová louka >>

Tadaro vypadal opravdu vyčerpaně, a tak jsem se na něj starostlivě zadívala a navrhla: „Hele, nechtěl by sis odpočinout? Vypadáš dost zmoženě.“ Ten souboj nám oběma dal. „Já už bych se ale měla vrátit ke své smečce. Před nějakou dobou jsem se přidala a je to tam super, takže kdybys chtěl, rozhodně se za mnou zastav. Jmenuje se Sarumenská, určitě ji najdeš. Je nedaleko pouště ve velkém jehličnatém lese,“ nabídla jsem mu, kde bychom se mohli zase setkat. „Už je to nějakou dobu, co jsem se doma nezastavila a nerada bych, aby mě vyhodili, chápeš…“ vysvětlila jsem mu a s lítostí se lehounce pousmála. Doufala jsem, že to pochopí. „Bylo skvělý tě zase potkat. Brzo si tě někde najdu a zažijeme spolu nějaký super dobrodružství,“ slíbila jsem a otřela se o něj na rozloučenou. „Opatruj se,“ zamávala jsem ocasem a vydala se směrem domů. A celkem to šlo dobře, než jsem si uvědomila, že jsem dlouho sama necestovala. Mé tulácké srdce opět přemohlo rozum a já se rozhodla se ještě chvíli toulat. Takže jsem u domova Života zabočila ostře doprava a držela se řeky. Domů se můžu stavit za pár dnů, určitě to pochopí.

Říční eso >>

//Díky za hru a promiň, že utíkám, ale chtěla bych za léto ještě něco málo s Maple stihnout :)

1 a 4 ❤️

Takže náhodou, pousmála jsem se nad jeho popisem. „Aha… Nevadí. Určitě jsou v pohodě a šťastní,“ pousmála jsem se, přestože mě tohle zjištění docela zklamalo. Doufala jsem, že se toho dovím víc, ale z jeho vyprávění to znělo, jako by krátce po mně odešel také.
Když jsme se konečně dostali k vodě, oba jsme ihned začali pít. Po takových velkých vedrech, která byla v poušti, byla tahle voda jak led. Ale v dobrém slova smyslu. Bylo to nádherné osvěžení. Ale úplně jsem se necítila na ledovou koupel. Cítila jsem, že by to na mě bylo možná moc. Žádné extrémy, hezky postupně se budu ochlazovat. „Mám to stejně. Ještě že je kaňon tak blízko,“ zavrtěla jsem ocáskem. Rozhlédla jsem se kolem dokola, abych se rozvzpomněla, kdy naposledy jsem tu byla, ale paměť mi nesloužila. Muselo to být asi docela dávno, ale tuším, že to bylo také léto. Je to tu krásné, pomyslel jsem si. Když mne ale Tadaro oslovil, otočila jsem se na něj a pousmála se, aby věděl, že ho poslouchám. „Hmm,“ zamručela jsem a začala v hlavě počítat. „Přišla jsem sem asi na konci zimy, takže jsem tady celá 3 jara,“ odpověděla jsem, když jsem se dostala k finálnímu číslu. „To je doba, co? Hrozně to uteklo,“ zahihňala jsem se. „Ani bys nevěřil, kolik dobrodružství!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Potkala jsem fialovou ovci s jeleníma nohama jménem Válenda, bojovala proti obřímu ježkovi, objevila podivnou starou věž, která se jen tak objevila uprostřed louky a bojovala proti obřímu mořskému hadu, který napadl mou smečku. A teď se k tomu přidali ti dva rozmazlení fenci,“ shrnula jsem velmi zjednodušeně vše, co jsem zde zažila. „Bude se ti tady líbit. Je to tu sice nebezpečné, ale všude samé dobrodrůžo!“ zeširoka jsem se zazubila. „A co ty? Zažil jsi nějaké dobrodružství?“ optala jsem se zvědavě.

// Také mockrát děkuji za napínavou akci :)

<< Tekutý písek

Déjà vu. No jo, pomyslela jsem si trochu posmutněle. Ale oba jsme tu, ne? Oba jsme tu událost přežili a je to za námi. „Pro mě budeš ten nejstatečnější dobrodruh, i když tě něco bude bolet,“ ujistila jsem jej a tím mu i dala najevo mou vděčnost, že je ke mně upřímný. „Promiň,“ omluvila jsem se mu. Nechtěla jsem nikomu ublížit. A už vůbec ne jemu. Vyčítala jsem si to dost.
Tadaro se rozloučil se svým přítelem a vydal se se mnou ke kaňonu. „Jak ses tu vlastně vzal? Jak se má Kaede a rodiče?“ vyzvídala jsem. Chtěla jsem se ujistit, že jsou všichni v pořádku, i když jsem je opustila. Byla jsem tak ráda, že jsem narazila na někoho z mé rodiny. Cesta ke kaňonu nebyla dlouhá. Jenže oba jsme byli unavení a Tadaro k tomu všemu i raněný. Když jsme se dostali k cíli, pomalu a opatrně jsem začala sestupovat dolů k řece. „Už jsme tady,“ upozornila jsem jej. „Opatrně, asi to tu není úplně bezpečné,“ dodala jsem ještě. Když jsme se ale oba dostali dolů k řece, otřela jsem o něj hlavu a usmála se: „Jsme dobrý tým. Chybělo mi toulat se s mým oblíbeným sourozencem.“ Vždy jsme mu tak říkala, ale Kaede jsem měla ráda stejně tak moc, jako jeho. Ulehla jsem k vodě a napila se. Konečně chládek, pomyslela jsem si šťastně.

//V pohodě, mně pomalejší hra naopak vyhovuje :D

// Ojoj, teď když to vidím, tak mi to taky vypaluje oči. Nevím, jak jsem to mohla přehlédnout :D Díky :)

//Taky opět jen na Tadara :D

A bylo po všem. Minimálně pro naši skupinku, ne? I když i ta druhá vypadala, že má vše pod kontrolou, soudě podle toho, co jsem viděla z dálky. Někteří se rozhodli se k nim přiblížit, ale já měla najednou jiné starosti. Země se začala opět chvět a já měla co dělat, abych se udržela na všech čtyřech. Srdce se mi divoce rozbušilo. Copak to nestačilo? Vrací se Ramses zpět? Kdepak, objevil se obrovitý bílý fenek s rudýma očima a odznaky. Jestli s tím malým lišákem byl problém, s tímhle nemáme šanci, došlo mi, zatímco jsem mu vyděšeně hleděla do očí. V tlapě svíral za kožich nepatrného černého fenka, který nevinně mával a u toho se šklebil. Následně obrovitý tvor oběma vynadal, hodil je zpět do jámy a nás obdaroval poklady. Zasalutoval, otočil se a skočil zpět do země, odkud přišel. Nastalo ticho. Všichni byli šokováni a chvíli trvalo, než opět začali jeden přes druhého brblat.
Nyní když jsem byla ale u Tadara, opadl ze mě všechen strach. Konečně už bude zase klid. „Já taky,“ vydechla jsem a šťastně se usmála. Na jeho otázku jsem zavrtěla hlavou, pohlédla mu do očí a zeptala se: „Tobě..? Měla jsem pocit, že jsem tě omylem zasáhla.“ Na to jsem si ho začala prohlížet a objevila pár popálenin, které byly rozhodně čerstvé. „Bolí to moc?“ kníkla jsem a provinile na něj koukla. Mezitím k nám přistoupil Thaileo, který nám popřál štěstí a rozhodl se jít dál. "A já tebe. Díky moc za pomoc," poděkovala jsem mu a věnovala mu vděčný úsměv. Nedivila jsem se mu, že odtud chtěl vypadnout. Bylo tu horko k zbláznění, a i ze svého bratra jsem dokázala vyčíst, že už toho musí mít dost. „Nedaleko odsud je kaňon s řekou, mohli bychom se tam zchladit. Pojď,“ vyzvala jsem jej, aby šel za mnou. Mohl by si tak ochladit i ty spáleniny, aby tak nebolely. Alespoň to pro něj můžu udělat…

Kaňon >>

// Hlásím se taky! ^^

// Děkuji za úžasnou akci! Rovnou si mě piš i na všechny další, protože to byla fakt sranda a nenechám si je ujít ^^

Skupina B: Tadaro, Thaileo, Maple, Awnay, Fiér, Awarak

Všemu, co se nyní odehrávalo, jsem přihlížela. Červ padl k zemi, Awarak z něj vyškubl nějakou vnitřnost, kterou naservíroval Ramsesovi přímo před čumák a tím ho o to víc vytočil. Tadaro se mezitím pokusil hůl ukrást, bohužel mu jeho plány Dean překazil a hodlal s Ramsesem obchodovat. To nám opravdu chce zničit šanci na záchranu? vyděšeně jsem civěla. Takového jsem ho neznala. Znala jsem ho jako vtipného vlčka, který rád dělá kdejaké naschvály a neplechy. Prostě kopa srandy. Teď na mě ale působil takovým lehce slizáckým dojmem. Přece by to neudělal, strachovala jsem se. Naštěstí ho poslal k čertu a hůl si nechal pro sebe. Já věděla, že takovej není, zvedla jsem koutky tlamy v nepatrný, unavený úsměv. Co bylo horší, Ramses se začal zase vztekat, dal Deanovi elektrický šok, o chvíli později letělo žezlo vzduchem a propadlo se do země. Najednou bůžek otočil, začal nabízet kompromis a o chvíli později žádal mě o pomoc. „Na to zapomeň,“ odsekla jsem polohlasem. Tadaro byl ve vteřině u něj a bezmyšlenkovitě jej shodil do propasti. Byla jsem na svého bratra nesmírně pyšná. Kdyby nebylo něj, celá tahle věc mohla dopadnout daleko hůř. Zmoženým krokem jsem se za ním dobelhala, opřela se o něj bokem a s úsměvem řekla: „Dobrá práce. Vedl sis skvěle.“ Byla jsem úplně vyčerpaná a nohy se mi stále ještě třásly, ale byla jsem ráda, že je vše za námi.

// Díky moc za akci! Byla to větší zábava, než si připouštím. Té hodiny, co jsem seděla nad mapou a zběsile klikala, nelituji :D