Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu ale jistě jsem se o malém Kenaiovi učila nové věci, jako třeba to, že ho jen tak něco neohromí. Vše bere s naprostým klidem. „Ano, barvičky. Barvy jsou všude kolem. Ale na to budeme mít čas jindy,“ odpověděla jsem krátce. Neměla jsem tak nějak čím ukazovat, aby mi chudák nesklouzl ze zad a nenatloukl si. Až bude příležitost, všechny barvy mu budu moci s příklady ukázat, tak aby to jednoduše pochopil.
Další věcí, kterou jsem vypozorovala byla ta, že se raději nechal nosit, než aby na všech čtyřech objevoval. Byl to takový malý unavený mazlík. I když je možné, že toho moc nenaspal a jednoduše by momentálně nejvíc ocenil šlofíka, ale kdo ví.
„Věřím,“ pousmála jsem se na Wolfy a její poznámce o invalidním zajíci jsem se upřímně zasmála. „Ale no tak, vždyť budeš brzo zase fit. A navíc máš nás. Kdykoliv si můžeme prcky vzít s Newlinem na starost a vy se můžete o nějaké ty povinnosti postarat a trochu si i odpočinout,“ připomněla jsem jí. „Ještě budete rádi, že si s malými užijete nějaký čas. Jsou tak úžasní, že se o ně tady bude každý prát, jen aby je mohl chvíli pohlídat,“ zasmála jsem se té představě. „Jo, to bude možná dřív, než na co jsme všichni připraveni. Vlčata rostou jako z vody,“ povzdychla jsem si. „U mě?“ optala jsem se a zamyslela se. Mohla bych jí říci o Darkii, nebo o tom že jsem potkala Tadara. Ale vzala by to pozitivně? Vztahy vlčic nejsou něco úplně běžného… Ale je to má kamarádka, můžu jí říct všechno. „Nedávno jsem potkala mého bratra, kterého jsem dlouho neviděla. Bylo fajn ho zase vidět. Je to hrozný dobrodruh a na Gallireu musel narazit úplnou náhodou. No a ještě máme s Darkií menší novinku, o které jsme se zatím nikomu nezmínily, takže to bude asi premiéra,“ uchechtla jsem se. „Máme se navzájem moc rády a už nějakou chvíli je mou partnerkou,“ usmála jsem se od ucha k uchu a čekala, jakou bude mít Wolfganie reakci. Byla jsem ráda, že jsem to mohla říct nahlas. Byla jsem hrdá, že je Darkie moje a já její. Moc jsem chtěla to někomu říci a asi není nikdo lepší, než Wolfy.
Když jsem se ale podívala na Kenaie, copak asi dělá, viděla jsem, jak si ťapká někam do neznáma. Jen jsem se za ním dívala a vzpomínala, jak jsem s Tadarem prožívala všelijaká dobrodružství. "Jsou opravdu kouzelná," zasněně jsem si povzdychla, poté otočila svůj zrak zase na Wolfy."A co jinak u tebe?" zeptala jsem se, jako by se téměř čerstvě narozené vlče nerozhodlo odejít bez dohledu bůh ví kam. Nějak jsem cítila, že to bude v pořádku. Neyteri na ně určitě dohlédne.

<< Skalisko

Malý Kenai se mě opakovaně snažil napodobovat a já se nemohla ubránit uculování se jeho roztomilosti. „Správně. Brzo budeš mluvit, ani nemrkneš,“ kývala jsem souhlasně. Teď ale nebyl čas cvičit řeč, když venku čekal svět plný dobrodružství. Kenaie jsem spolu s Wolfi a Noktem odnesla ven z úkrytu. Po cestě jsem na něj ale otočila hlavu a špitla: „Zavři očka a až ti řeknu, tak je otevřeš, ano? Takhle.“ Na to jsem zavřela ukázkově oči a pak je otevřela. „Bude to stát za to, uvidíš,“ pobídla jsem ho. Jakmile jsme vylezli z jeskyně a vystoupili na denní světlo, pohlédla jsem na rodiče, jestli sledují jeho reakci. „Připravený? Až řeknu, tak otevři očka, ano? Aaaaa... Teď,“ řekla jsem, zatímco jsem měla otočenou hlavu, abych na něj viděla. Pokračovala jsem pomalou opatrnou chůzí, aby si mohl vše Kenai pořádně prohlédnout. „To je barviček, co?“ optala jsem se. Měli to štěstí, že se dostali ven na podzim, kdy je svět nejhezčí.
Na to se Nokt rozhodl odpojit a zajít na něco na jídlo. „My to zvládnem,“ uklidnila jsem jej a jakmile dal pusinku každému členu rodiny, otočila jsem se na malého a usmála se. „Uděláme z tebe výtah, co říkáš?“ navrhla jsem, chytla ho opatrně za zátylek a položila si ho mezi tlapy na zem. „Jaké to je být po dlouhé době na vzduchu?“ optala jsem se své kamarádky. „Musí to být celkem náročné, co?“

// Moc děkuji za funkci, Starling si jí bude moc vážit ^^ Zároveň moc gratuluju ostatním ❤️
Vyprávění Nym je skvělé a tradice Lennie by sem měla zavést, zní to luxusně :D

// Počítejte se mnou ^^

[287]

Bylo neuvěřitelné, jak nesmírně chytrá vlčata byla. Jeden by si myslel, že spoustě věcem nerozumí, ale ty jejich malé hlavičky šrotují a vnímají a chápou téměř vše. „Správně, zlatíčko. Teta Maple,“ zakývala jsem souhlasně hlavou a ukázala na sebe tlapou, když jsem po něm zopakovala mé jméno. „Jsi moc šikovný. Víš to, broučku?“ olízla jsem ho po hlavince, zatímco jsem jedním uchem poslouchala, co se kolem mě dějem. Newlin s Marion vyrazili napřed a teď jsme byli na řadě zase my. Jakmile mi oba rodiče odsouhlasili můj návrh, šťastně jsem se na ně usmála: „Díky.“ Poté jsem se na malého hravě ušklíbla a zavrtěla ocáskem. „Tak pojď, prcku. Jdeme za dobrodružstvím. Na malého Kenaie čeká velký svět,“ řekla jsem, chytla malé stříbrné klubko za zátylek a vysadila si ho na záda. Spolu s Wolfi jsme ho zkontrolovaly, zda pevně sedí a poté jsem vykročila s jeho rodiči ven z jeskyně. Už jsem se těšila, jak bude vyvaleně koukat na všechno kolem něj.

Sarumen >>

// úplně v pohodě ^^ Jdu na to :D

// Ale Starling Saviorem proletěl :c :D

// Moc děkuji za akci, byla super :) Všichni odvedli skvělou práci a nedovedla bych si vybrat oblíbence ^^ ❤️

U mě záleží kdy. Když to bude někdy v týdnu (krom úterý, ty mám pozdě do večera), tak Praha, jinak o víkendu Brno. Začala mi vysoká škola a zatím v tom plavu ^^; Ale moc ráda bych přišla :)

[286]

„A ty mně. Nesmírně moc,“ vydechla jsem jí do kožíšku. Bylo skvělé být zase doma. U Darkie, mezi přáteli ze smečky, vlčaty… Bylo to úžasné. Když jsem se sesunula k zemi, abych byla tak vlčatům blíže, malý šedý koblížek si to ke mně začal ťapkat. Když po mně zopakoval pozdrav, celá jsem se rozzářila. „Ahoj, ahoj,“ přikyvovala jsem nadšeně. „Ty jsi ale šikovný!“ pochválila jsem ho a pohladila ho tlapkou po hlavince. Nokt prohlásil, že si mě malý Kenai oblíbil. „A teta Maple si velmi oblíbila malého Kenaie. Láskou by tě klidně slupla,“ šišlala jsem na vlčátko, zatímco jsem ho něžně povalila na záda a začala ho čumákem lechtat.
Mezitím sem přiběhli i Morfeus s Derian, něco prohodili směrem k Noktovi a Wolfi a opět odešli. Přejela jsem starostlivě pohledem po Darkii, když nestihla dokončit větu. To je dobré, lásko. Povíme mu to potom spolu, říkal můj pohled, kterým jsem jí dodávala odvahu. Zdála se mi přešlá. Mezitím jsem vběhl i Newlin, který se ihned také chopil jednoho vlčete. „Ahoj, Newline,“ pozdravila jsem ho vesele. Mezitím Darkie řekla, že půjde napřed a zmizela. Měla jsem chuť běžet za ní, ale chápala jsem, že by možná ocenila víc soukromí a klid. Newlin navrhl, jestli nevezmeme vlčata ven. Marion nadšením zvedala tlapičku, a tak jsem pohled otočila na Kenaie, aby se necítil odstrčeně. „A co ty, ňufíku? Chtěl by sis jít hrát s tetou Maple ven?“ nabídla jsem a ukázala tlapou k východu jeskyně. „Určitě by se ti tam moc líbilo,“ slibovala jsem mu sladkým hláskem. Wolfganie se očividně velmi těšila ven. Nebylo čemu se divit. Bůh ví, jak dlouho tu s vlčátky byla. „Samozřejmě. Můžu odnést malého na zádech? Dám na něj pozor, slibuji,“ prosila jsem pohledem. „Mamča by chtěla ven, tak půjdeme s ní, ju?“ zašišlala jsem opět na Kenaie.

//Předem se na smečkový lov hlásím, rozhodně si ho nenechám ujít :)

Edit 18/9: Ohledně skupiny na messengeru jsem pro, bylo by to super ^^

[285]
<< Sarumen

Do úkrytu jsem se valila jako střela, ale jakmile jsem se dostala před vstup, zabrzdila jsem se a párkrát se zhluboka nadechla. Klid, ať nikoho nevyděsím. Nemusím těm prckům zavinit trauma už u prvního setkání. Když jsem se uklidnila, vešla jsem do jeskyně a porozhlédla se kolem. Bylo to tak. Byla tam Darkie, Nokt, Wolfi a 3 malí rošťáci. Mé kroky museli slyšet již z dálky, a tak jsem na sebe nijak neupozorňovala. V jeskyni se vše rozléhalo a já tak zaslechla část jejich konverzace, a to tu, kdy se Darkie ptala na jména maličkých. „Ahoj,“ pozdravila jsem všechny se širokým úsměvem od ucha k uchu. „Snad neruším,“ špitla jsem, zatímco jsem došla k mé partnerce a otřela si o ni láskyplně hlavu. „Ráda tě vidím. Nepřišla jsem o něco?“ optala jsem se jí a poté svůj pohled odvrátila k prckům. „No ti jsou nádherní!“ rozplývala jsem se nad vlčátky a pak ihned dodala: „Moc gratuluji.“ Opatrně jsem se sesunula k zemi, abych na malé nepůsobila tak obrovitě. Co je v jejich úrovni přeci není tak hrůzostrašné, no ne? „No ahoj, zlatíčka,“ pozdravila jsem všechny tři prcky.

//Snad nevadí, když se nenápadně připojím

<< Eso

Konečně doma, pomyslela jsem si, jakmile jsem vkročila na území mé milované smečky. Zvedla jsem hlavu k nebi a hlasitě zavyla, abych dala všem najevo, že jsem zase zpět. A tentokrát už na déle. Při cestě hlouběji do lesa jsem se pokoušela identifikovat, kdo v lese je a zhruba kde. Cítila jsem Derian, Morfeuse, Litai, Aseti, hodně hodně starý pach Newlina a pak ten, který jsem hledala. Darkie. Bylo to už nějakou dobu, co tady byla, ale její stopy mířily do úkrytu a její pach byl silnější a silnější. Jsem doma, drahá, uculila jsem se šťastně a zavrtěla ocáskem. Z úkrytu jsem cítila ještě Wolfi a Nokta a…. co to bylo? Zarazila jsem se na místě, přivřela oči a soustředila se na vůni, která odtamtud šla. „Vlčala!“ vyvalila jsem oči. Z nuly jsem přešla na sto asi ze vteřiny na vteřinu. Vlčata! Vlčata! Tak a je to tady! Konečně malé uzlíčky! Aaaa, to je skvělé! Nedivím se, že tam Darkie šla. Snad to není moc dlouho, co jsou tady. V tomto okamžiku jsem zapomněla na vše, co se událo u řeky. Zaplavila mě ohromná vlna štěstí, ze které mi divoce bušilo srdce.

Úkryt >>

<< Vysoká strž

Nebrala jsem to nějak oklikou, jako by mne jindy lákalo. Ne, já směřovala za čumákem, přímo domů. Jen kolem kaňonu jsem se musela vracet, protože tudy cesta prostě nevedla. Jen sebevrah by se pokoušel touto stranou sestoupit dolů. Něco takového bych raději nezkoušela. Při pohledu dolů jsem mě napadlo, jestli tam Tadaro stále spí, nebo jestli se už odebral na nějakou jinou výpravu, ale nebyla jsem si jistá. Něco hnědého jsem tam dole zahlédla, ale to mohlo být cokoliv. Klidně vyplacený starý kmen stromu. Snad je v pořádku, zadoufala jsem, když jsem si vybavila spáleniny, které jsem mu způsobila. Má magie byla opravdu nebezpečná a čím méně se jí bojím, tím víc tím začínám vlkům kolem mne škodit. Měla bych se naučit najít tu zlatou střední cestu, kdy jsem schopna své magie využívat, ale neubližovat tím jiným. Moc to řešíš, ozvalo se mi v hlavě. Co? Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že to není můj hlas. Magii jsi využila pro dobro ostatních. Když si Tadaro neumí dávat bacha, je to jeho problém. Nebýt tebe, stali by se všichni jednohubkami. Tohle bych já ale nikdy neřekla! A není to ani můj hlas! Co to sakra je? Někdo se mi dostal do mysli a hraje si se mnou? „Kde jsi?!“ zavrčela jsem do prázdna, ale nikde nikdo. Necítila jsem ničí pach. Nebylo ani kde by se dalo schovat. Byla jsem tu prostě sama. Nerozuměla jsem tomu. Připadala jsem si, že mi šplouchá na maják. Měla bych si odpočinout, rozhodla jsem se. Asi toho mám za poslední dobu až až. To ti moc nepomůže, děvče, ozval se mi v hlavě posměšný hlas. „Vypadni z mé hlavy!“ vykřikla jsem frustrovaně. Jak chceš. Stejně se časem ale poznáme. I když to nebude moc jednoduchý. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. „Haló?“ zavolala jsem, ale zase nic. Jako by se nic nestalo. Byla jsem z toho vystrašená, ocas jsem měla stažený mezi nohama, byla jsem celá naježená a přikrčená u země. Chvíli jsem tam ještě stála a rozhlížela se, než jsem se nejistou chůzí vydala zpět domů. Tam mi nikdo neublíží. A budu mít dost času o tom popřemýšlet.

Sarumen >>

<< Houštiny

Ptáček mi evidentně uletěl, protože jakmile jsem se dostala z houští, zmizel. Žádný pach, zvuk, nic. Prostě se bezestopy vypařil. Začínala jsem z toho mít blbý pocit. Takhle přeci začínají všechny průsery na Galliree. Podivnostmi. A tohle mezi ty typické podivnosti patřilo a já na nic podobného náladu neměla. Ne po tom, co se stalo v poušti. Chtěla jsem si zalézt někam do bezpečí a dlouho nevylézat. Darkie. Měla bych se vrátit domů. Snad se nebude zlobit, pomyslela jsem si, ale myšlenku hned zahnala. Určitě to pochopí. Moje Darkie by se na mě přeci nezlobila.
Sebrala jsem se tedy a vyrazila domů. Jak já se na svou partnerku těšila. Vesele jsem máchala ocáskem ze strany na stranu a natahovala krok. Sice to nebyla bůh ví jak dlouhá cesta, ale mám času na cestování víc než dost. A nemusím si vše naplánovat na jeden den. Jen bylo na nic, že se blížila zima. Léto vystřídaly deště a chlad podzimu a já už cítila, že kruté zimy Gallirei se nebezpečně blíží. Utíkalo to tady opravdu rychle.

Eso (podél kaňonu) >>