Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nápad je to skvělý, osudovka mě baví, jen je škoda, že se to nese v takovém pomalém líném duchu. Ocenila bych něco více svižného, ale chápu, že ne všichni mají časové možnosti :)
(Je fajn, že vlčata se dobře baví, ale rodiče a ostatní vlci ze smečky z toho asi stejně budou mít menší trauma :D :D)

„No vidíš, jak jsi šikovný. S tvou pomocí je nejdeme hned,“ mrkla jsem na odhodlané vlče. „Spousta kamarádů je vždycky super. Najdeš si tady spoustu kamarádů, neboj,“ ujistila jsem ho a když on začal ujišťovat mě, že všechny najde, začala jsem se culit od ucha k uchu. Byl tak sladký! „Já ti věřím,“ pokývala jsem souhlasně hlavou.
„No samozřejmě, že umím. Časem i ty budeš umět čáry-máry. Ale čáry-máry jsou pro velké vlky, na vlčátka jako jsi ty je to moc složité. Zatím si hledej kamarády a hraj a až příjde ta správná chvíle, pomůžu ti se čáry-máry naučit, ju?“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Dobře, to bude asi nejlepší. Určitě tě brzo najdou,“ ujistila jsem jej a láskyplně se o něj otřela. „Ale kdepak, to je na tobě to nejlepší,“ zasmála jsem se, když se mě ptal, jestli mi nevadí, že hodně mluví. „S takovými, jako jsi ty, je největší legrace,“ dodala jsem, než jsem se vydala na lov. Jakmile jsem ale byla zpět, už se na úlovek hrnul. „Pomalu, nebo ti zaskočí,“ uchechtla jsem se. „To je fajn. Kdybys měl zase hlad, tak mi řekni a já ti zase něco najdu.“
„Hrajeme na schovávanou s vlčaty, víte? Musíme je najít, protože se schovaly,“ vysvětlila jsem mou lež ostatním. „Budeme velký pátrací tým,“ pousmála jsem se. Navíc se tu objevila ona rudá vlčice, o které jsem slyšela od Nokta. "Ah, to jsi ty! Slyšela jsem o tvém nádherném kožíšku. Naživo je ještě krásnější," věnovala jsem vlčici kompliment se zářivým úsměve. "Já jsem Maple," dodala jsem spěšně, jelikož tohle bylo asi jediné, co potřebovala slyšet. Ne hloupé řeči o kožichu. Všichni se ihned vrhli na seznamování s Kasiusem a já tomu jen s úsměvem přihlížela. Tady mu bude opravdu fajn, pomyslela jsem si. „Kdepak, my jen hrajeme na schovku. Vlčata nemáme před čím zachraňovat,“ připomněla jsem Newlinovi tím nejveselejším tónem, jaký jsem svedla. Nechtěla jsem, aby se Kasius cítil v nebezpečí. Newlinové další poznámce, jestli je vlče mé, jsem se zasmála: „Možná už tomu tak bude.“ Taky kdo jiný by se o něj mohl postarat, než se mu rodiče vrátí? Myslím, že já s Darkie bychom byly perfektní opatrovatelky. Přiběhl ještě Duncan s Noktem, kteří se jako jediní o Kase nezajímali, ale každý z jiných důvodů. Vlastně to bylo dobře. Ještě by mohl chudák malý znejistit v přítomnosti tolika dospělých.
Všichni postupně uhádli další slova a Aseti se připojila k obraně Kasiuse. „Díky,“ špitla jsem k ní vděčně. „Ne, on schovku určitě nehraje,“ zavrtěla jsem hlavou na slova malého. Ale i přesto, že jsme jej bránily dvě vlastními těly, mýval Kase zavřel v bublině, která se najednou začala vzdalovat. V panice jsem se za ní rozběhla a pokoušela se bublinu sestřelit ohnivými předměty v naději, že praskne a já Kase chytím, ale zdálo se, že není z běžné vody. Prostě nepraskla, to se snažím říct. Naopak nabrala na rychlosti a zmizela mi před očima. A zase se ozval život. „To tvoje čauky, mňuky si strč někam. Jsi prachsprostý zloděj vlčat! Jen počkej, až je najdeme,“ vrčela jsem vztekle a rozhlížela se kolem sebe, až jsem pohledem zavadila o toho ničemu, co způsobil zmizení Kase a v očích se mi rozzářily plamínky vzteku. „Ty jeden mizero,“ zavrčela jsem s odhalenými tesáky, vyběhla za mývalem a tlapami ho srazila k zemi. „Tohle ti nedaruju. Cos to udělal?!“ vrčela jsem výhružně. Ten ale jako by se nechumelilo popotáhl z dýmky a zahalil nás všechny v kouři. A co bylo horší? Vypařil se sám! Dezorientovaně jsem se rozhlížela kolem sebe a očima tikala od jednoho vlka k dalšímu. Pomalu mi ale docházelo, kde bych je mohla všechny najít, proto jsem jen zavrtěla hlavou, abych se zbavila nepotřebné zloby, která stejně nikomu nepomůže a vyběhla s čistou myslí za vlčaty.

Ježčí mýtina >>

<< Sarumen

Z vysvětlení malého jsem pochopila asi dvě nejdůležitější informace – jeho jméno je Kasius a ztratil se, protože pronásledoval zrzavý ocásek. Aha, buď liška, nebo veverka. „On tě zavedl pryč od domova a ty jsi zabloudil? No to je ale ošklivý ocásek. Ještě štěstí, že jsi narazil na mě, abychom ten tvůj hlad napravili,“ usmála jsem se na malé uslintané vlče. „Já se jmenuji Maple. A hrajeme s ostatními vlky na schovávanou s ostatními vlčaty. Pomůžeš nám je najít? Bude to sranda,“ pokusila jsem se vysvětlit co nejvíc neškodným způsobem, že nám Život unesl vlčata a odmítá nám je vrátit. Vše jsem ale vysvětlovala hravým a veselým tónem, aby nebohý Kasius netušil, do jaké situace se dostal. Následně jsem jej vzala do tlamy a utíkala za ostatními. „Dostal ses do země, které se říká Gallirea. G-a-l-l-i-r-e-a,“ zopakovala jsem pomalu, aby měl malý šanci tak komplikované jméno vůbec zachytit. „Je to země plná kouzel,“ usmála jsem se. „No a mě jsi potkal v Sarumenském lese, který patří Sarumenské smečce. Je to ten nejtajemnější jehličnatý les, na který kdy narazíš. Máme tam vydru, která mluví. Viděl jsi někdy jiná zvířátka, kterým můžeš rozumět?“ dodala jsem. Snažila jsem se jeho pozornost stočit na něco hezkého a zajímavého, aby se co nejméně trápil tím, že se ztratil. Poté ho zavedu za Morfem, třeba bude vědět, co s ním a jak ho zavést zpět domů.
Když jsme dorazili na kopretinovou louku, na kterou mířili i ostatní, zarazila jsem se. Kde jsou? Ztratili jsme se? Nebo jsme se předběhli? Chm, divila jsem se, ale stále se snažila zachovat klid. „Tak jo, něco ti tady ulovíme,“ rozhodla jsem a položila Kasiuse na zem. „Teď tady počkej a sleduj, jak se to dělá. A hlavně buď úúúplně potichoučku, ano? Brzo z tebe bude taky velký lovec,“ upozornila jsem jej s širokým úsměvem. Nepředpokládala jsem, že jen z pozorování toho moc pochytí. Má na to přeci jen času ještě dost. Šlo mi hlavně o to, aby upnul veškerou pozornost na mě a nerozptyloval se čímkoliv jiným, aby se mi neztratil i on. Rozhlédla jsem se po okolí a když jsem v dáli spatřila pohyb, přikrčila jsem se a co nejtišeji jsem zamířila tam. Když jsem se dostala do bezprostřední blízkosti, vyběhla jsem jako střela a hlodavce chňapla do zubů. Lov těchto malých potvůrek už byl naprostá brnkačka. Brzy jsem se vrátila za Kasiusem s úlovkem v tlamě. „Koukej co tu pro tebe mám,“ lákala jsem ho už z dálky a jakmile jsem byla u něj, položila jsem mu kořist k tlapkám. „Dobrou chuť“ popřála jsem mu a zatím se rozhlížela, zda někoho ze smečky neuvidím. Pomalu ale jistě se sem dostal téměř každý. „Ahoj, ráda vás vidím,“ pozdravila jsem své známé.
Z ničeho nic se tu ale objevil mýval, který začal mluvit ve verších a nabídl nám, výměnou za něco pomůže vlčata najít. Ach ne, jen ne další vlče, pomyslel jsem si, obranářský se rozkročila před Kasiusem a jemně zavrčela. Zdálo se, že nic takového naštěstí na mysli neměl, nebo si to minimálně velmi rychle rozmyslel, a tak jsem svůj postoj uvolnila, i když jsem stále svým tělem vlče bránila. Na to začal plácat podivná slova a vyzval nás, abychom uhádli, co to je. „Fajn, tak já první. První slovo je Sarumen,“ začala jsem a pohlédla na ostatní, zda se chopí zbytku.

Jak jsem čekala, Wolfy to zaskočilo, ale vzala to poměrně dobře. No a mě hlavně spadl kámen ze srce. První vlk, který o tom ví. No páni, pousmála jsem se nad tou představou. Nebylo to ani tak těžký. Divoce jsem na její slova kývala hlavou: „Jasně, tomu naprosto rozumím. A také jsem ráda, že ho mám takto blízko. Tedy, je to celkem dobrodruh. Bůh ví, jak dlouho se zdrží.“ Ta představa mě ale nijak netrápila. Kdyby se rozhodl odejít, přála bych mu nová dobrodružství, i když bych raději, kdybych ho měla na blízku.
Jak tak jsme se s Wolfy koukali za odcházejícím Kenaiem, vloudil se nám do mysli Život a oznámil nám, že nám bere vlčata. „Jojo, v pohodě,“ odsouhlasila jsem jeho návrh a dál se nad tím nepozastavovala. I Wolfy se tvářila, že jí to problém nedělá. Taky proč by mělo, Život je přeci dobrý vlk. Vlčata u něj budou v bezpečí. Když ale všemocný vlk odešel, vypl nám v mozečcích pomyslný přepínač falešného štěstí a klidu a najednou nastala panika. Šokovaně jsme na sebe s Wolfganie pohlédly. „Ale ne, to jsou jeho kouzla. Neboj, najdeme je a získáme je zpět,“ pokoušela jsem se vyděšenou maminku vlčat uklidnit. Ta ale zmizela dřív, než jsem stihla cokoliv udělat.

//Pro Kasiuse
Nemohla jsem tam zůstat a čekat, co se bude dít. Wolfganie mě potřebovala. A co teprve Kenai a Marion? Rozběhla jsem se za ní, když tu jsem uslyšela zoufalé volání o pomoc. Vlče. Co tady dělá? trhlo ve mne. Za Kenaiem a Marion utíkala Wolganie, spolu s Duncanem a rudou Litai. Ale za tímhle špuntem se nikdo zatím nehrnul. A přece ho tady nemůžu nechat. Tak fajn, zkontroluju, jestli je v pohodě, dočasně se ho ujmu a půjdu zachránit ostatní vlčata se zbytkem smečky, rozhodla jsem se, změnila směr a utíkala za opuštěným vlčetem. Už z dálky jsem poznala, jak se tam na zemi válí jako hromádka neštěstí. Z běhu jsem přešla na poklus, a nakonec zpomalila do pozvolné chůze. „Ahoj, maličký. Copak tu děláš?“ optala jsem se jej a začala ho očichávat, abych z něj nabrala co nejvíce informací. Nemohlo být moc staré, odhadla bych ho tak na měsíc. Když jsem uslyšela, jak moc mu kručí v bříšku, došlo mi, že se musel ztratit a poměrně dlouhou dobu nejíst. „Ajaj. Slyšíš to? To musíme napravit. Co takhle kdybychom ti našli něco na zub… A! K tomu tě vzali na dobrodružství? Zní to dobře?“ usmála jsem se na prcka. „Pojď, postaráme se o ten ošklivý pocit v bříšku,“ rozhodla jsem, vzala vlče za zátylek a vyběhla směrem, kterým se vydal zbytek smečky. Po cestě bych mu mohla něco ulovit.

Kopretinová louka >>

//Aaaa, tak ráda bych si s tebou zahrála :D Co kdyby tě Maple vzala a zároveň tě zapojila do osudovky? Chtěl/a bys? :)

Pomalu ale jistě jsem se o malém Kenaiovi učila nové věci, jako třeba to, že ho jen tak něco neohromí. Vše bere s naprostým klidem. „Ano, barvičky. Barvy jsou všude kolem. Ale na to budeme mít čas jindy,“ odpověděla jsem krátce. Neměla jsem tak nějak čím ukazovat, aby mi chudák nesklouzl ze zad a nenatloukl si. Až bude příležitost, všechny barvy mu budu moci s příklady ukázat, tak aby to jednoduše pochopil.
Další věcí, kterou jsem vypozorovala byla ta, že se raději nechal nosit, než aby na všech čtyřech objevoval. Byl to takový malý unavený mazlík. I když je možné, že toho moc nenaspal a jednoduše by momentálně nejvíc ocenil šlofíka, ale kdo ví.
„Věřím,“ pousmála jsem se na Wolfy a její poznámce o invalidním zajíci jsem se upřímně zasmála. „Ale no tak, vždyť budeš brzo zase fit. A navíc máš nás. Kdykoliv si můžeme prcky vzít s Newlinem na starost a vy se můžete o nějaké ty povinnosti postarat a trochu si i odpočinout,“ připomněla jsem jí. „Ještě budete rádi, že si s malými užijete nějaký čas. Jsou tak úžasní, že se o ně tady bude každý prát, jen aby je mohl chvíli pohlídat,“ zasmála jsem se té představě. „Jo, to bude možná dřív, než na co jsme všichni připraveni. Vlčata rostou jako z vody,“ povzdychla jsem si. „U mě?“ optala jsem se a zamyslela se. Mohla bych jí říci o Darkii, nebo o tom že jsem potkala Tadara. Ale vzala by to pozitivně? Vztahy vlčic nejsou něco úplně běžného… Ale je to má kamarádka, můžu jí říct všechno. „Nedávno jsem potkala mého bratra, kterého jsem dlouho neviděla. Bylo fajn ho zase vidět. Je to hrozný dobrodruh a na Gallireu musel narazit úplnou náhodou. No a ještě máme s Darkií menší novinku, o které jsme se zatím nikomu nezmínily, takže to bude asi premiéra,“ uchechtla jsem se. „Máme se navzájem moc rády a už nějakou chvíli je mou partnerkou,“ usmála jsem se od ucha k uchu a čekala, jakou bude mít Wolfganie reakci. Byla jsem ráda, že jsem to mohla říct nahlas. Byla jsem hrdá, že je Darkie moje a já její. Moc jsem chtěla to někomu říci a asi není nikdo lepší, než Wolfy.
Když jsem se ale podívala na Kenaie, copak asi dělá, viděla jsem, jak si ťapká někam do neznáma. Jen jsem se za ním dívala a vzpomínala, jak jsem s Tadarem prožívala všelijaká dobrodružství. "Jsou opravdu kouzelná," zasněně jsem si povzdychla, poté otočila svůj zrak zase na Wolfy."A co jinak u tebe?" zeptala jsem se, jako by se téměř čerstvě narozené vlče nerozhodlo odejít bez dohledu bůh ví kam. Nějak jsem cítila, že to bude v pořádku. Neyteri na ně určitě dohlédne.

<< Skalisko

Malý Kenai se mě opakovaně snažil napodobovat a já se nemohla ubránit uculování se jeho roztomilosti. „Správně. Brzo budeš mluvit, ani nemrkneš,“ kývala jsem souhlasně. Teď ale nebyl čas cvičit řeč, když venku čekal svět plný dobrodružství. Kenaie jsem spolu s Wolfi a Noktem odnesla ven z úkrytu. Po cestě jsem na něj ale otočila hlavu a špitla: „Zavři očka a až ti řeknu, tak je otevřeš, ano? Takhle.“ Na to jsem zavřela ukázkově oči a pak je otevřela. „Bude to stát za to, uvidíš,“ pobídla jsem ho. Jakmile jsme vylezli z jeskyně a vystoupili na denní světlo, pohlédla jsem na rodiče, jestli sledují jeho reakci. „Připravený? Až řeknu, tak otevři očka, ano? Aaaaa... Teď,“ řekla jsem, zatímco jsem měla otočenou hlavu, abych na něj viděla. Pokračovala jsem pomalou opatrnou chůzí, aby si mohl vše Kenai pořádně prohlédnout. „To je barviček, co?“ optala jsem se. Měli to štěstí, že se dostali ven na podzim, kdy je svět nejhezčí.
Na to se Nokt rozhodl odpojit a zajít na něco na jídlo. „My to zvládnem,“ uklidnila jsem jej a jakmile dal pusinku každému členu rodiny, otočila jsem se na malého a usmála se. „Uděláme z tebe výtah, co říkáš?“ navrhla jsem, chytla ho opatrně za zátylek a položila si ho mezi tlapy na zem. „Jaké to je být po dlouhé době na vzduchu?“ optala jsem se své kamarádky. „Musí to být celkem náročné, co?“

// Moc děkuji za funkci, Starling si jí bude moc vážit ^^ Zároveň moc gratuluju ostatním ❤️
Vyprávění Nym je skvělé a tradice Lennie by sem měla zavést, zní to luxusně :D

// Počítejte se mnou ^^

[287]

Bylo neuvěřitelné, jak nesmírně chytrá vlčata byla. Jeden by si myslel, že spoustě věcem nerozumí, ale ty jejich malé hlavičky šrotují a vnímají a chápou téměř vše. „Správně, zlatíčko. Teta Maple,“ zakývala jsem souhlasně hlavou a ukázala na sebe tlapou, když jsem po něm zopakovala mé jméno. „Jsi moc šikovný. Víš to, broučku?“ olízla jsem ho po hlavince, zatímco jsem jedním uchem poslouchala, co se kolem mě dějem. Newlin s Marion vyrazili napřed a teď jsme byli na řadě zase my. Jakmile mi oba rodiče odsouhlasili můj návrh, šťastně jsem se na ně usmála: „Díky.“ Poté jsem se na malého hravě ušklíbla a zavrtěla ocáskem. „Tak pojď, prcku. Jdeme za dobrodružstvím. Na malého Kenaie čeká velký svět,“ řekla jsem, chytla malé stříbrné klubko za zátylek a vysadila si ho na záda. Spolu s Wolfi jsme ho zkontrolovaly, zda pevně sedí a poté jsem vykročila s jeho rodiči ven z jeskyně. Už jsem se těšila, jak bude vyvaleně koukat na všechno kolem něj.

Sarumen >>

// úplně v pohodě ^^ Jdu na to :D

// Ale Starling Saviorem proletěl :c :D

// Moc děkuji za akci, byla super :) Všichni odvedli skvělou práci a nedovedla bych si vybrat oblíbence ^^ ❤️

U mě záleží kdy. Když to bude někdy v týdnu (krom úterý, ty mám pozdě do večera), tak Praha, jinak o víkendu Brno. Začala mi vysoká škola a zatím v tom plavu ^^; Ale moc ráda bych přišla :)

[286]

„A ty mně. Nesmírně moc,“ vydechla jsem jí do kožíšku. Bylo skvělé být zase doma. U Darkie, mezi přáteli ze smečky, vlčaty… Bylo to úžasné. Když jsem se sesunula k zemi, abych byla tak vlčatům blíže, malý šedý koblížek si to ke mně začal ťapkat. Když po mně zopakoval pozdrav, celá jsem se rozzářila. „Ahoj, ahoj,“ přikyvovala jsem nadšeně. „Ty jsi ale šikovný!“ pochválila jsem ho a pohladila ho tlapkou po hlavince. Nokt prohlásil, že si mě malý Kenai oblíbil. „A teta Maple si velmi oblíbila malého Kenaie. Láskou by tě klidně slupla,“ šišlala jsem na vlčátko, zatímco jsem ho něžně povalila na záda a začala ho čumákem lechtat.
Mezitím sem přiběhli i Morfeus s Derian, něco prohodili směrem k Noktovi a Wolfi a opět odešli. Přejela jsem starostlivě pohledem po Darkii, když nestihla dokončit větu. To je dobré, lásko. Povíme mu to potom spolu, říkal můj pohled, kterým jsem jí dodávala odvahu. Zdála se mi přešlá. Mezitím jsem vběhl i Newlin, který se ihned také chopil jednoho vlčete. „Ahoj, Newline,“ pozdravila jsem ho vesele. Mezitím Darkie řekla, že půjde napřed a zmizela. Měla jsem chuť běžet za ní, ale chápala jsem, že by možná ocenila víc soukromí a klid. Newlin navrhl, jestli nevezmeme vlčata ven. Marion nadšením zvedala tlapičku, a tak jsem pohled otočila na Kenaie, aby se necítil odstrčeně. „A co ty, ňufíku? Chtěl by sis jít hrát s tetou Maple ven?“ nabídla jsem a ukázala tlapou k východu jeskyně. „Určitě by se ti tam moc líbilo,“ slibovala jsem mu sladkým hláskem. Wolfganie se očividně velmi těšila ven. Nebylo čemu se divit. Bůh ví, jak dlouho tu s vlčátky byla. „Samozřejmě. Můžu odnést malého na zádech? Dám na něj pozor, slibuji,“ prosila jsem pohledem. „Mamča by chtěla ven, tak půjdeme s ní, ju?“ zašišlala jsem opět na Kenaie.