Gallirea - Příspěvky uživatele

// Připsáno +5

// Připsáno +4

// Připsáno +6

// Připsáno +7

Duben 1/10 | Tonres

Byla jsem ráda, že jsme se do jeho bývalého domovu mohli takhle spolu podívat. Jen my dva, v klidu, bez všech těch nepříjemných okolností, za kterých jsem sem předminulou zimu přiběhla. Pořád jsem nedokázala úplně příjmout fakt, že od toho incidentu uběhly čtyři roční období. A nezbývalo než doufat, že jsme otočili list a začali na novo a lépe. Pomalou chůzí jsem kráčela po boku Tonrese a s úsměvem se rozhlížela okolo, fascinovaná přírodou probouzející se zpět k životu. I houby byly všude cítit. Ještě aby ne, když jimi byl lesík proslulý. „Mmmm,“ zamručela jsem souhlasně na jeho poznámku o tom, že jsme dlouho nebyli sami. „Už bylo na čase. Někdy mám pocit, že se mi z těch povinností hlava rozskočí,“ zasmála jsem se a vzápětí dodala: „Je fajn si jednou za čas protáhnout tlapky a podívat se někam v okolí. A tvůj houbový lesík je opravdu nádherný.“ Neměla jsem tehdy moc příležitost si ho pořádně prohlédnout. Ani myšlenky. Ale teď si mě získal, úplně mě očaroval. Tuto houbovou vůni jsem si tehdy spojila s Tonresem a teď mě nostalgicky vrátila k našemu prvnímu setkání. Teď už mu vůně hub z kožíšku vyvětrala a nahradila ji naše jehličnatá. „Nechybí ti?“ optala jsem se vzápětí, jen co mě myšlenka začala hlodat. Na tváři jsem měla stále úsměv, ale trocha smutku se z něj vyčíst dala. Věděla jsem, že je spokojený a že by se nevracel. Že je rád, že můžeme být spolu dnes a denně, ale taky jsem si uvědomovala, jak zvláštní může být navštívit místo, které kdysi bývalo domovem a už není. S příchodem do Sarumenu se nevzdal jen houbové vůně, ale i klidu, samostatnosti a svobody.

Reakce Kase jsem se trochu bála. Bylo to pro mě opravdu důležité téma a nedovedla bych si představit, kdybych byla postavena do pozice si mezi oběma vybírat. Tajně jsem doufala, že si k sobě oba vlci najdou cestu a vše do sebe zapadne. Ale jak už mi to bylo typické, ani na stará kolena jsem neztrácela svůj skoro až naivní optimismus. A tak ticho, které se po mém proslovu rozlehlo, bylo vlastně docela ohlušující. Slyšela jsem, jak mi divoce buší srdce a s nedočkavostí jsem hleděla do očí svého syna, dychtící po jakémkoliv náznaku toho, co si myslí. Když ale promluvil, ukázalo se, že to opravdu skvěle přijal. Sice hned od začátku zamítl, že by mezi nimi mohl být jakýkoliv než přátelský vztah, ale už jen to pro mě byla obrovitá výhra. A Tonres to vzal taky skvěle a se vším souhlasil. „Jste skvělí, oba. Co já bych si bez vás dvou počala,“ uculila jsem se dojatě a odznaky se mi samou radostí rozzářily, jak snad nikdy. Po tak dlouhé době jsem měla pocit, že mám vše, co potřebuji.
Kasius navrhl, že bychom se vydali do úkrytu a on si mohl trochu odpočinou. Tonres se automaticky rozhodl odpojit, na což jsem souhlasně pokynula. Taky potřeboval urovnat své myšlenky, bylo toho poslední dobou hodně. Než jsem se ale stihla za synkem rozejít, uslyšela jsem vytí, které se táhlo od hranic. „Ale ne, máme návštěvu. Bohužel to nikdo jiný než já vyřídit nemůže, s nabíráním členů už jsme trochu víc… opatrní. Utíkej napřed a odpočiň si. Já si tě pak odchytnu a vytáhnu tě do našeho třešňového lesíku. Tam už na mě povinnosti nedovolají,“ zazubila jsem se, ale stálo mě to každou buňku v těle, abych se od jeho hnědého kožíšku odloučila. Cítila jsem, že čas, který spolu máme, je neskutečně prchlivý. Stačí mrknutí oka a může mi ze života zase na nějakou dobu zmizet. Ale svět se bohužel nezastaví a smečka je stále jen na mě.

(//Kenai)
S neochotou jsem se tak od syna odloučila a vykročila hbitým krokem k nové tváři. Paměť už jsem neměla tak dobrou, jako bývávalo, a tak jsem vlčka podle hlasu vůbec nepoznala. Sotva jsem se ale propletla mezi pár stromy, které mi ve výhledu překážely a pohlédla sivému do tváře, okamžitě se mi vybavilo, o koho jde. Jak bych taky mohla? Byl jedním z mála vlčat, která se tu u nás narodila. A byl zpět. „Kenai! Panečku, to už je ale doba. Moc ráda tě vidím,“ zazubila jsem se vesele a pozvolným tempem došla až k němu. „Jakpak ses měl? Doufám, že se zdržíš, ideálně na stálo. Wolfi by mi dala, kdybych tě jen tak bez přemlouvání zase pustila,“ zavtipkovala jsem a šibalsky nadzvedla obočí, co on na to. Nebylo cesty zpět, tetu Maple jen tak o jiné možnosti nepřesvědčí.

Když byl tady, u mě, v mém objetí, bylo to jako by se všechny mé obavy o něj rozplynuly. Byl tady, živý a zdravý. Už jsem ani nedoufala, že svého syna zase uvidím. Byly to roky, co jsem ho viděla naposledy a okolnosti za kterých odešel byly opravdu… bolestné. Myslela jsem, že si najde svůj vlastní domov, kde bude šťastný, tak jako jsem to kdysi udělala já. Ale vrátil se a já nemohla být šťastnější. „To je v pořádku, zlato. I já se roky trápila a měla pochybnosti, jestli po tom všem, čím jsme si prošli, budu vůbec stejná. A nejsem, ani nemůžu být. Ale se správnými vlky po svém boku není tak nemožné být zase šťastná, opravdu šťastná. A teď, když jsi zase doma, už šťastnější být ani nemůžu,“ upřímně jsem se zasmála, až jsem vdechla svůj horký dech do jeho kožíšku. Na to jsme se odtáhli a já si ho tak mohla pořádně prohlédnout. Byl jiný, samá jizva a bylo na mé tváři vidět, jak mi úsměv povadl. Svět byl nefér a už to stihl okusit i můj Kasius. Nejméně zkažená duše, jakou jsem kdy poznala. Sám se o tom trochu rozmluvil. Naštěstí na to hleděl pozitivně a bral si to spíše jako lekci, střet s realitou. „Samozřejmě, že se můžeš vrátit. Vždy tu budeš mít domov, ať se stane co se stane,“ pousmála jsem se na něj a zamávala oháňkou. „Ty monstra jsou ale i na Galliree. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že nejsou. Až když jsem se jedním z nich setkala v tváří v tvář, na hranicích svého domova a ucítila, jakou škodu s trochou štěstí nadělají…“ odmlčela jsem se. Ať jsem se snažila to zpracovat sebevíc, pořád se mi jen z pomyšlení na ten den stahoval žaludek. „Všichni jsou v pořádku, samozřejmě. Navíc to neuvěřitelně umocnilo mezivlčí vztahy a už jsme opatrnější, koho si mezi sebe pustíme,“ dodala jsem, abychom nezakončili úplně na takhle depresivní notě.
Tonres už se ale jal k odhodu a já cítila, jak moc by chtěl takhle najít svího Tristana. Ten pocit tam byl pořád, dlouhé roky, ale teď tomu byl vystaven v plné síle. „Počkej,“ houkla jsem na něj a poklusem jej doběhla. Stanula jsem tak mezi oběma vlky, kteří mě momentálně potřebovali a místo toho, abych si jednoho z nich vybrala, jsem se rozhodla jim najít cestu k sobě. „Kasi, měla bych něco na srdci, co si zasloužíš vědět,“ nakousla jsem a sbírala odvahu. Měla jsem trochu strach, jak takovou novinku příjme. Přeci jen jsme se viděli naposledy poté, co zemřela Darkie a nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem si hned našla náhradu. Náplast, kterou si tuhle ranku zalepím a budu se tvářit, že Darkie nikdy nebyla. Ale nebylo to tak. Tonrese jsem nefalšovaně milovala, úplně jiným způsobem, než jsem kdy milovala Darkii. Oba si ale získali celé mé srdce po svém. A teď, po vší té bolesit s kterou jsem se vyrovnávala, bylo načase, abych své srdce otevřela lásce někoho jiného, s kým budu moct být šťastná. „S Tonresem už se nějakou dobu známe a tuhle zimu jsme si vyznali city. Je to opravdu čerstvé, nikdo jiný než ty to zatím neví. Jsem s ním opravdu šťastná, máme spolu strašně moc společného, a i vedení smečky najednou není tak náročné, jako to posledních pár let bylo. Byl tu pro mě, když jsem ho nejvíc potřebovala a podržel mě. Moc by pro mě znamenalo, kdybyste si k sobě našli cestu. Věřím tomu, že si ho zamiluješ a on tebe,“ pousmála jsem se na syna nervózně a pohled následně otočila i k Tonresovi, na kterého jsem se upřímně usmála. Nikdy to nebude stejné, jako kdyby tu měl Tristana, ale kdyby si k sobě cestu našli, mohl by mít syna i v Kasiusovi a Kas v něm otce, který by se pro něj roztrhl.

Zed opravdu vyrostli jako z vody. Ještě pořád jsem měla před očima tu malou hromádku neštěstí, která se k nám před rokem zatoulala. Vlastně ani pořádně nemluvili naší řečí a museli jsme spolu začínat úplně od samého začátku. Byla jsem ráda, že si našli cestu domů a co víc, úplně perfektně si osvojili řeč téhle země. Opravdu se plánoval zpět přidat, což v žádném případě problém nebyl. Sarumen vždy bývalé členy vítá, ať už je k odchodu přimělo cokoliv. Touha se toulat, nebo jednoduše nevyzpytatelný osud. Ti, kteří se vrátili, se většinou zdrželi už navždy. „Tak to tě oficiálně vítám zpět mezi Sarumenské,“ zazubila jsem se vesele. Nebylo potřeba nějakého dalšího přezkoušení, Zed jsem znala. I když se za tu dobu muselo udát hodně věcí.
Na to vlastně hned vzápětí narazili sami. Sám si ty události vůbec nepamatoval, což mě přimělo koutky tlamy zase uvolnit. Obočí se mi trochu svraštilo a já poslouchala pozorně vše, co měli na srdci. „To věřím,“ zamumlala jsem starostlivě. Sama jsem se do jejich kůže nedokázala vcítit, jelikož jsem to sama nikdy nepoznala, ale měla jsem zkušenost z druhé ruky. „Víte, čistě náhodou jsme tu jedno vlče s výpadkem paměti měli. Ani si nepamatovala vlastní jméno, dorazila rozklepaná jako list. Někdy je lepší, když vlk na některé události zapomene. Je to docela šikovný obranný mechanismus našich hlav, aby nás nepříjemné vzpomínky, které jsme si prožili, netížili. Eowyn tu vedla docela obyčejný život i bez starých vzpomínek a místo toho si utvořila nové, pozitivní. Věřím ale, že to dokáže hlodat v zadu mysli a nedat spát. Nevědět, co vás potkalo. Myslím, že vím, kde byste našli odpovědi na vaše otázky. Kdybyste chtěli, zavedla bych vás tam,“ nabídla jsem jedinou pomoc, kterou jsem znala. Když jsem ale zaslechla známý hlas v podobě vytí, který bych poznala kdykoliv a kdekoliv, celá jsem zpozorněla. Srdce se mi divoce rozbušilo a já nedokázala myslet na nic jiného. Určitě to byl Kasius, je zpět. „Nechte si to proležet v hlavě, ať neuděláte bezmyšlenkovitě volbu, která se nedá vzít zpět. Ať už vyberete cokoliv, věřím, že to pro vás bude ta správná cesta. Ale vyspěte se na to, nechte to uležet v hlavě. Ať už zvolíte jakkoliv, smečka vás podrží,“ pousmála jsem se na ně mile a povzbudivě do nich jemně dloubla čenichem. „Omlouvám se, že tak z ničeho nic zase zmizím. Jsem si docela dost jistá, že se mi po letech vrátil i syn a ráda bych ho přivítala. Brzy na viděnou, Zed!“ rozloučila jsem se, pohotovost mi byla slyšet ze způsobu, jakým jsem se loučila.

(//Kasius, Tonres)
Poté jsem vyběhla směrem, odkud jsem vytí uslyšela. Nemohl být daleko, nebo to možná bylo tím, že jsem uháněla, jako by mi šlo o život. A tak když jsem po chvilce, která se zdála jako mrknutí oka, zastavila, stále jsem v tváří v tvář hnědému kožíšku, který jsem viděla snad nejraději na světě. „Kasi!“ vyštěkla jsem šťastně a jedním dlouhým skokem už stále u něj a hlavou ho pevně objímala.

// Připsáno +5

// Připsáno +7