Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ježčí mýtina

Díky mývalovi jsme se ocitli... asi někde v blízkosti Života, ale jistá jsem si nebyla. Spíše jsem naivně doufala, že nás zase neošálil. Byla jsem stále docela dezorientovaná a k tomu všemu unavená. Tiše jsem doufuala, že až bude po všem, natáhnu se někde a dám si šlofík.
Mýval nám pověděl, že až uhodne další hádanku, bude všemu konec. Poslední úkol. Mech, vlčata, pampelišky... opakovala jsem si v duchu návrhy jiných. To je těžké nic takového není. Kožich, září... "Je to Smrt?" vypadlo že mě, ačkoliv jsem o tom pochybovala. Nevím, jestli má kožich hebký, ale zářivý ocas má. Milou duši asi nemá, ale osamocená být musí. Co jiného by to mohlo být? Uniká mi něco? Proč dává tak těžké otázky. "Nemohl bys nám prostě prosím pomoci? Nebo se nás zeptat na něco lehčího? Třeba jak se máme. Na to bych ti odpověděla správně," povzdechla jsem si poraženě.

Také moc děkuji za obrázky jak Cynthii, tak Wolfganie :) Obě jste mi tím udělaly nesmírnou radost :D A díky Duncanovi za akci, byla skvělá ❤️

Celá tahle situace byla hrozná. Proč by nám Život kradl vlčata? A hlavně co jsem to za vlčici, když se chopím ztraceného vlčete, jen abych ho o pár minut později znovu ztratila? Nebude z toho mít Kass trauma? Bude tím celoživotně poznamenaný? Co když se bude v budoucnu bát opustit domov, jako Darkie? A celé to bude jen moje vina. Možná jsem měla počkat v Sarumenu a pohlídat ho. Ale tak, Wolfi Cassiuse taky nesla s sebou. Z přemýšlení mě vyrušila Wolfi, která si všimla mého starostlivého pohledu. „Určitě ano. Život je hodný vlk, nedovolil by, aby vlčatům bylo ublíženo. Jen ho musíme přimět, aby nám je vrátil,“ pousmála jsem se na svou kamarádku. Přišla jsem si hloupě. To já bych měla uklidňovat ji. Unesli jí dvě děti. Nedovedla jsem si představit, jak hrozné to pro novou matku musí být. A přitom ona uklidňuje mě. Jen přidělávám potíže… Wolfy byla skvělá vlčice, a ještě lepší kamarádka. Kéž by takových vlků po světě chodilo víc.
Všichni se pokoušeli hádat, který mýval je ten náš, až se přiřítil i Newlin. No… ale byl několikrát menší. Od kdy je Newlin vlčetem?! vykulila jsem oči. Nebo je to jen hodně, hodně divná náhoda? Přelud mývala? Ale choval se jako Newlin. Tak Newlinovitého Newlina jsem ještě neviděla. Zdál se být ještě plnější energie, než běžně je. To je ale na vlčata normální. I on s mým tipem souhlasil a začal nás chválit, jak jsme šikovné. „Ale ne, to je jen týmovou spoluprací,“ usmála jsem se na něj. Musela jsem hodně bojovat s instinkty, abych na něj nezačala šišlat a tahat ho. Byl jako vlče naprosto rozkošný! Mýval opět začal rýmovat, vyzval nás, abychom se chopili jeho tlap, že prý nás teleportuje. Nikdo mu úplně věřit nechtěl, ale přesto ho každý uposlechl. Když jsem se jeho tlapy dotkla, ucítila jsem, jak mě obklopil ten hnusný štiplavý kouř, mé nohy se najednou odlehčily, vznesly a já najednou byla pryč.

Naarské kopce >>

<< Kierb

//(Morphenomenal ON)
Brisi se vlastně mohla zapojit ke smečce v hledání mývala, ale na puzzle a myslící situace nebyla. Vlastně by tím asi všechny rozhodila, kdyby si sem napochodovala cizí vlčice. Co by jim řekla? „Ahoj, jsem Maple, ale vlastně nejsem Maple. Jsem její další osobnost, která ovládá s jejím tělem jako s loutkou. Ale bez obav, o vaši podivnou situaci s postarám. Jsem totiž na hledání rozdílů úplný poleno“? Jo, to by asi nešlo. Proto když se dostala do blízkosti Jezevčí mýtiny zastavila, povzdychla si a špitla: „Hodně štěstí Maple. To na mě fakt není.“
//(Morphenomenal OFF)
Palčivá bolest hlavy, pískání v uších, zamlžený zrak. Byla jsem taky trochu unavená, ale ne tolik, jako poprvé. Asi jsem si na to začínala docela zvyknout. „Stavila jsem se za tebe u Smrti a zavedla tě zpět za mývalem. Někteří už tam jsou, ale ocenili by tvou pomoc. Hodně štěstí,“ ozvalo se mi v hlavě. „Díky,“ zamumlala jsem zmateně. Vlastně jsem ani nevěděla, za co děkuji. Asi na hodně štěstí. Zbytek mi má hlava zatím nebrala. Asi bych byla na podivný hlas trochu naštvaná, že plýtvala čas cestou za Smrtí, když jsem měla hledat vlčata. Evidentně měla priority úplně jiné. Ale teď mi pomalu nic nedocházelo. „Jdi rovně, Maple. A zhluboka dýchej. Všechno bude dobrý, vlčata jsou v pohodě,“ uklidňoval mě hlas. „Dobře,“ špitla jsem a mé nohy automaticky vyrazily kupředu. Po cestě se mi rozsvítilo světýlko, došlo mi co se děje a navíc mě přestalo pískat v uších, což pomohlo asi nejvíc. I bolest hlavy trochu ustala.
Jakmile jsem uviděla v dohledu mé spolu-smečkovníky, rozeběhla jsem se za nimi poklusem. „Ahoj, jsem tady. Co to má proboha být?“ prohlížela jsem si s opovržlivým pohledem skupinku mývalů, kteří si synchronně pohupovali tlapou a předávali si dýmky. Vlastně jsem odpověď nepotřebovala. Bylo to přesně to, jako co to vypadalo. Další pokus toho šizuňka nás obalamutit a zesměšnit. „Hlavně se nerozčiluj,“ povzdychl si hlas v mé hlavě. „Jojo,“ špitla jsem na odpověď a doufala, že to nikdo nepostřehl. „Hele, já nevím jak vy, ale mě příjdou stejný. Ale asi jsem divná,“ pokrčila jsem rameny a začala se soustředit na detaily. „Jen támhleten se přitrouble šklebí. Ale tak jednoduchý to asi nebude,“ povzdychla jsem si.

<< Západní galtavar

//(Morphenomenal aktivní)
Cesta zpět se tak nějak táhla, protože tušila, že tím její dobrodružství prozatím končí. Neměla se na co těšit. Na vlčata? Těžko. Na Života? Ten je z těch dvou sourozenců nudný. I když, asi až takový dobrák od kosti nebude, když krade vlkům vlčata. Nechtěla ani vědět, co s nimi má v plánu. A je to vůbec nějaká novinka, nebo to dělal už roky, jen si to nikdo nikdy neuvědomil? Nebo to o sobě teď zjistil, a tak krade vlčata až teď? Kdo ví, třeba si buduje armádu. Nebo chce zatopit svět a založit úplně nový s novou krví. I když začínat se sourozenci asi nebude úplně dobrá myšlenka. Bůh ví, jaký degenerovaný potvory by tu pak běhaly. Nebo je tu ta nejnudnější možnost, že se prostě nudí. Je sám, nemá s kým si pokecat, a tak si sehnal malé opičky, s kterými si může hrát. I když je to celkem zvrácená představa. Prostě se rozhodne, že si ukradne něčí potomky a tečka. Žádná dohoda, nic. Jednoduše únos. Udělat to nějaký normální vlk, všichni ho rozškubou. Ale co s Životem, co? Toho těžko nějak potrestat. Těžko mu vysvětlit, že tohle ne-e. Je to něco jako bůh.

Ježčí mýtina >>

<< Zřícenina

//(Aktivní magie: Morphenomenal)
Tak jo, záležitosti se Smrtí vyřešeny, teď šupky dupky zase za ostatními, aby zachránili ty přerostlé chlupaté koule. Vlastně úplně Brisi nechápala, co všichni na vlčatech vidí. Jsou otravný, hlasitý, smrdí a ničí vlčicím dobrý kus života, který by jinak mohly mít klidný. Proč si teda malé pořizovat? Ona by nikdy děti nechtěla, proto ji být „tou navíc“ osobností nevadilo až tak. Péči o vlčata přenechala Maple a ona si pak mohla užívat volnosti v těch kritických situacích, které by velká šéfka nezvládla. Což jsou vlastně nejlepší a nejzábavnější situace, takže se vlastně při každé příležitosti pobaví a pak jen odpočívá. No není to výhra? Pro Brisi teda jo. I když v nitru duše doufala, že to nebude na dlouho. Až tak lenivá zase není.

Kierb >>

// Moc moc se omlouvám, že tak protahuji. Má škola má zkouškové už před Vánoci, takže teď studuju na zkoušky jak blbá :( Ráda bych pokračovala a možnost toho teleportu by byla skvělá, ušetřilo by mi to tak spoustu času a post denně bych určitě zvládla ❤️

// Ajaj, moc se omlouvám za zmatek, nenapadlo mě to zmínit Pro příště vím :D

Upravený text:

Bylo to tady. Už v jehličnatém lese cítila její přítomnost. Ten puch, hrobové ticho, dusno, no nádhera! Vůbec se nediví, že se už jen z této atmosféry Smrti ostatní bojí. Sice by si nedovedla představit, že by tu žila, ale na atmosféře si musí Smrt zakládat. Kdyby to tu vonělo po fialkách, mohla by být sebevíc děsivá a bylo by jí to prd platný.
„Haló, už jsem tadyyy,“ volala do lesa a s nadšením v očkách vyhlížela odezvu. Ale nic. Jak to, že nic?! Copak jí nestojím za odpověď? Dotčeně se zašklebila.
„Fajn, tak já si tě najdu,“ uchechtla se pro sebe. „Budeme si hrát,“ chichotala se. Sem tam vyběhla, nakoukla za strom a vybafla, ale brzy se to stalo ohraným. Nudným. Jako všechno, ostatně. V dáli se už naštěstí začínala rýsovat silueta zříceniny, která přinášela naději, že bude hrám konec.
„To ti nestojím ani za blbé ahoj?“ řekla s přehnaně nahraným ublíženým tónem.
„Čekala jsem, že mi tady natáhneš červený koberec a pozveš mě na nějaké dobré jídlo, když je to naše první setkání, ale asi jsem se šeredně spletla,“ fňukla.
„Fajn, pro tentokrát si to promineme, já taky nepřišla bůh ví jak připravená,“ řekla sladce, mlaskla a rozhlédla se.
„No ták, tohle už je trapný. Tak proto si říkáš Smrt? Protože tu každý dřív chcípne, než se mu začneš věnovat? Tak to jsem čekala větší vzrůšo,“ vyplázla hravě jazyk. V duchu byla ale celkem naštvaná, že ji takhle ingoruje. Nikdo Brisi neignoruje. Proč by to taky dělali? Brisi je jediný zajímavý, co v okolí je.
„Kdo jsi a co tu děláš?“ ozvalo se odnikud. „Ah, konečně. Už jsem se bála, že ses odstěhovala, nebo co. Ráda tě vidím,“ usmála se Brisi od ucha k uchu a energicky se posadila. „Teda, slyším. Stále tě nevidím. Kde to vázne, hm? Stydíš se? To není třeba, já tě neodsoudím,“ ušklíbla se, obtočila si kolem pacek ocásek a elegantně se narovnala.
„Řeknu to pro tvé nefunkční ouška znova, ano?“ ozvalo se s viditelným podrážděním. „Kdo jsi a co tu děláš?!“ zavrčela, zjevila se a povalila ji na zem. Ale ani to s Brisi nehlo.
„Uuu! Děsivý. Fakt působivý,“ zazubila se. Náhle ji něco chopilo za obě nohy a pověsilo hlavou vzhůru na strom. Brisi si zkoumavě prohlížela kořeny, které ji držely v sevření.
"Ale notak, tohle není hezký. Rozcuchíš mi kožich. A víš, jak blbě vypadám s rozcuchaným kožichem?" prskala. Na to ale Smrt neslyšela. Přistoupila k ní si zkoumavě ji očichala.
„Smrdíš jako Maple, ale Maple rozhodně nejsi. Ta už by se tu plazila strachem po zemi,“ vrčela dál.
„Au! Tak to zabolelo,“ fňukla Brisi. „Copak mě nepoznáváš? Jsem tvé dílo. Tvá magie ve fyzické formě!“ vysvětlila hrdě a frkla.
„Aah, magie Maple. Už si vzpomínám. To mnohé vysvětluje. Takže byla moc velký srab na to, aby sem přišla sama?“ zeptala se a zkoumavě si hnědou vlčici začala prohlížet, jen co z ní slezla.
„Mmmhm, musela jsem to převzít já. Stejně by sis s ní moc nepokecala. Se mnou to budeš mít lepší,“ zářivě se usmála.
"O tom celkem pochybuji," ušklíbla se a nakrčila čumák. "Tak hele, jakou sis mě udělala, takovou mě máš. Aspoň se tě nebojím tak jako každý jiný. Jsou to jen banda srabů," vyčítala. Tak moc ji chtěla za kamarádku.
"To bys ale měla," zaječela a uhodila Brisi elektrickým šokem tak silným, že se jí kožich celý naježil. Ta ale ani nepípla a jen se na Smrt zamračila.
"Tak to fakt nebylo nutný. Víš, jak dlouho potrvá, to dostat pod kontrolu? Vypadám jak ježek!" zavrčela rozhněvaně. Smrt jí ale nevěnovala žádnou pozornost, takže tam jen tak vysela. Což pro ni byl asi ten nejhorší trest.
„Jinak jdu vyřídit něco, co jste pro ni měli vymyšlené s Životem. Předpokládám, že k tomu bude potřeba drahokamů. Mám jich hodně, jen se neboj. Jen by mě zajímalo, co to je. Já sama si to totiž nikdy fyzicky neprohlédnu, a tak jsem zvědavá,“ vyzvídala, Smrt byla sice otrávená, ale nakonec si jen povzdychla a vše vysvětlila: „Jde o speciální magii. Život chtěl, aby se naučila s magií vzduchu a získala odznaky. Ale ty má kde kdo, a tak jsem vymyslela magii, díky které by jí odznaky zářily. Chápeš? Takový jakoby obranný a zastrašovací mechanismus. Má to ale své nevýhody, že jo. Život by pak měla až moc jednoduchý, tak jsem jí to trochu okořenila,“ ušklíbla se a její úsměv se roztáhl do neskutečných rozměrů.
„Jako třeba, že bude v noci svítit jako kasíno v Las Vegas, což je celkem problém, když tě někdo pronásleduje, že jo. Nebo když máš na sobě nakreslený, jak moc jsi schopná bojovat. To tě pak s radostí někdo dorazí. Ale tak, za krásu se musí trpět,“ ušklíbla se. Ty tak o kráse něco víš, nádhero, pomyslela si v duchu, ale svůj úsměv měla stále kamenný.„To zní super! Jsi fakt borka,“ zubila se. A opět žádná reakce. Tak moc si ji chtěla získat.
"Proč jsi mě vlastně vymyslela?" zeptala se, Smrt chvíli přemýšlela, co, nebo jestli vůbec něco říci, ale nakonec jen odvrátila hlavu a mlčela. "Aby chodil po světě další otrava, který mi nedá chvíli pokoj," prskla vztekle.
"Ale no tak, beze mě by ses tu teď nudila," ušklíbla se. „Poslední dobou mi sem chodí nějak moc čumilů, tak naval kamení a táhni. Nemám na tebe náladu,“ štěkla netrpělivě, pustila Brisi z výšky na zem a pohledem ji spalovala. Ta se sebrala, začala ze sebe oklepávat špínu a jehličí které jí v srsti uvízly a znovu po Smrti hodila pohled říkající: to fakt nebylo nutný, krávo.
„Jasný, jasný. Tady to je, madam a přeji hezký den. Bylo mi ctí,“ nahodila poklonu a elegantní chůzí vyrazila pryč. Nerozumím, proč z toho dělají všichni takovou tragédii. Smrt je cool. Asi je na mě sice „hodná“ jen proto, že si mě takhle vytvořila, ale co už, pomyslela si.
"A stejně mě máš ráda," zavolala za ní na rozloučenou. „Leda ve snu,“ vřískla, ale tomu se Brisi jen chichotala.

<< Západní Galtavar

//(Aktivní magie: Morphenomenal)
Bylo to tady. Už v jehličnatém lese cítila její přítomnost. Ten puch, hrobové ticho, dusno, no nádhera! Vůbec se nediví, že se už jen z této atmosféry Smrti ostatní bojí. Sice by si nedovedla představit, že by tu žila, ale na amosféře si musí Smrt zakládat. Kdyby to tu vonělo po fialkách, mohla by být sebevíc děsivá a bylo by jí to prd platný. „Haló, už jsem tady,“ volala do lesa a s nadšením v očkách vyhlížela odezvu. Ale nic. Jak to, že nic?! Copak jí nestojím za odpověď? Dotčeně se zašklebila. „Fajn, tak já si tě najdu,“ uchechtla se pro sebe. V dáli se začínala rýsovat silueta zříceniny. „To ti nestojím ani za blbé ahoj?“ řekla s přehnaně nahraným ublíženým tónem.
„Kdo jsi a co tu děláš?“ ozvalo se odnikud. „Ah, konečně. Už jsem se bála, že ses odstěhovala, nebo co. Ráda tě vidím,“ usmála se Brisi od ucha k uchu a energicky se posadila. Následně si obtočila kolem pacek ocásek a elegantně se narovnala. „Řeknu to pro tvé nefunkční ouška znova, ano?“ ozvalo se s viditelným podrážděním. „Kdo jsi a co tu děláš,“ zavrčela, zjevila se a povalila mne na zem. Ale ani to s Brisi nehlo. „Uuu! Děsivý. Fakt působivý,“ zazubila se. Náhle ji něco chopilo za obě nohy a pověsilo hlavou vzhůru na strom. Brisi si zkoumavě prohlížela kořeny, které ji držely v sevření. "Ale notak, tohle není hezký. Rozcuchíš mi kožich. A víš jak blbě vypadám s rozchuchaným kožichem?" prskala. Na to ale Smrt asi neslyšela. Přistoupila k ní s zkoumavě ji očichala.„Smrdíš jako Maple, ale Maple rozhodně nejsi. Ta už by se tu plazila strachem po zemi,“ vrčela dál. „Au! Tak to zabolelo,“ fňukla Brisi. „Copak mě nepoznáváš? Jsem tvé dílo. Tvá magie ve fyzické formě!“ vysvětlila. „Aah, magie Maple. Už si vzpomínám. To mnohé vysvětluje. Takže byla moc velký srab na to, aby sem přišla sama?“ zeptala se a zkoumavě si hnědou vlčici začala prohlížet, jen co z ní zlezla. „Mmmhm, musela jsem to převzít já. Stejně by sis s ní moc nepokecala. Se mnou to budeš mít lepší,“ zářivě se usmála. "O tom celkem pochybuji," ušklíbla se a nakrčila čumák. "Tak hele, jakou sis mě udělala, takovou mě máš. Aspoň se tě nebojím tak jako každý jiný. Jsou to jen banda srabů," naléhala na ni. Tak moc ji chtěla za kamarádku. "To bys ale měla," zaječela a uhodila Brisi elektrickým šokem tak silným, že se jí kožich celý naježil. Ta ale ani nepípla a jen se na Smrt zamračila. "Tak to fakt nebylo nutný. Víš, jak dlouho potrvá, to dostat pod kontrolu? Vypadám jak ježek!" zavrčela rozhněvaně. Smrt jí ale nevěnovala žádnou pozornost, takže tam jen tak vysela. Což pro ni byl asi ten nejhorší trest. „Jinak jdu vyřídit něco, co jste pro ni měli vymyšlené s Životem. Předpokládám, že k tomu bude potřeba drahokamů. Mám jich hodně, jen se neboj. Jen by mě zajímalo, co to je. Já sama si to totiž nikdy fyzicky neprohlédnu, a tak jsem zvědavá,“ vyzvídala, Smrt byla sice otrávená, ale nakonec si jen povzdychla a vše vysvětlila: „Jde o speciální magii. Život chtěl, aby se naučila s magií vzduchu a získala odznaky. Ale ty má kde kdo, a tak jsem vymyslela magii, díky které by jí odznaky zářily. Chápeš? Takový jakoby obranný a zastrašovací mechanismus. Má to ale své nevýhody, že jo. Život by pak měla až moc jednoduchý, tak jsem jí to trochu okořenila,“ ušklíbla se a její úsměv se roztáhl do neskutečných rozměrů. „To zní super! Jsi fakt borka,“ zazubila se. A opět žádná reakce. Tak moc si ji chtěla získat. "Proč jsi mě vlastně vymyslela?" zeptala se, Smrt chvíli přemýšlela, co nebo jestli vůbec něco říci, ale nakonec jen odvrátila hlavu a mlčela. "Aby chodil po světě další otrava, který mi nedá chvíli pokoj," prskla vztekle. "Ale no tak, beze mě by ses tu teď nudila," ušklíbla se. „Poslední dobou mi sem chodí nějak moc čumilů, tak naval kamení a táhni. Nemám na tebe náladu,“ štěkla netrpělivě, pustila Brisi z výšky na zem a pohledem ji spalovala. „Jasný, jasný. Tady to je, madam a přeji hezký den. Bylo mi ctí,“ nahodila poklonu a elegantní chůzí vyrazila pryč. Nerozumím, proč z toho dělají všichni takovou tragédii. Smrt je cool. Asi je na mě sice „hodná“ jen proto, že si mě takhle vytvořila, ale co už, pomyslela si. "A stejně mě má ráda," ušklíbla se pro sebe.

Západní Galtavar >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY):
M03/vzduch/5* >> 120 (5*24 = 120)
M03/iluze/5* >> 30 + 40 + 50 = 120 drahokamů
M04/Falion/1* >> 4
M05/Luminous >> 16 + 216
"Luminous je magie, která je odjakživa skryta v náhrdelníku Maple, avšak dlouhou dobu dřímala a byla neaktivní. Ožívá až v momentě, kdy si vlk utvoří tak silné pouto ke své magii, že je téměř nerozbitné. A jaká je vlastně její podstata? Může se zdát poměrně neužitečná, ba naopak nebezpečná. V případě, že má vlk se svou magii natolik pevný vztah, že se mu utvoří po těle odznaky, svítí. Na denním světle lehce, v noci poměrně silně, ale když spí, usne i Luminous. Náhrdelník se tímto pyšní tím, jak skvělé pouto utvořili a vyzařuje do světa, jak silná dvojice jsou. Maple svítí odznaky jen tehdy, kdy je velmi šťastná, nebo plná energie. Může tak zastrašit nepřítele, nebo upozornit blízké, že má skvělou náladu, na druhou stranu to má i své nevýhody. Jakmile uprostřed boje zhasne, může to protivníkovi prozradit, že je v koncích. Nebo pokud se snaží schovat uprostřed temného lesa, je jako chodící terč. Až po dlouhém čase, kdy spolu vlk a Luminous žijí, se dokáže vlk se svou magií lépe „dohodnout“ a samovolně tuto magii ovládat. Chce to ale roky praxe a spoustu snahy."
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ODEPSAT: 150 ; 40 ; 50 ; 20 ; 216
V INVENTÁŘI BUDE: 0 ; 0 ; 0 ; 32 ; 75

<< Kierb

//(Aktivní magie: Morphenomenal)
Smrt byla už téměř na dosah, Brisi to cítila v kostech. Zatím svou „stvořitelku“ ještě nepotkala a byla celkem zvědavá, co na první setkání řekne. Možná by bylo lepší to nechat vyřešit Maple samotnou, ale jak už tu padlo, nebyla na to dostatečně psychicky silná a dokud Brisi ví, že je na tom špatně, jednoduše nemůže odejít. Magie jí brání, aby nechala Maple trpět. „Třeba Smrt ocení víc mou společnost. Přeci jen jsem něco jako její výmysl. Třeba z ní budu mít kámošku,“ škodolibě se ušklíbla. Už si v hlavě představovala, jak velkou výhodu by mohlo mít něco jako Satana na své straně. Kdyby ji někdo otravoval? Bam, mrtvý. Někdo se jí nezdá? Mrtvý. Byla by něco jako Smrt číslo dva, jen bez povinností plnit vlkům přání. Taková moc, to by bylo super. Každý by z ní měl respekt. Škoda jen, že dlouho ve fyzické formě nevydrží. Tenhle malý detail jí to celkem kazil. Třeba by mi Smrt pomohla být individuální bytostí a nahradila mě někým jiným pro Maple. I když… Bůh ví, jakého neschopného debila by dostala. Jak jsem řekla, co neudělám já, to není. Chudina, ještě by ji dohnal k šílenství. To už raději nechám sny jen sny.
Jezero překonala téměř ihned a blížila se k jedlovému lesu. Zatímco jiní by byli strachy v háji, ona se vzrušením třásla. Nemohla se dočkat, až svou stvořitelku uvidí.

Zřícenina >>

<< Ježčí mýtina

Zdálo se, že Brisi nebyla jediná, která se vydala po této cestě. A nebylo to ani tak dávno, co tu vlček prošel. Takže jdeme správně, to je fajn. Co bylo horší, hnědá vlčice se začínala příšerně nudit. Tohle tahání se z místa na místo bylo otravné. Byla by daleko raději, kdyby si to Maple raději ušla sama, ale to ona dovolit nemohla, protože by béžovou vlčici asi kleplo. A čí tělo by si pak mohla půjčovat, co? Nikdo tuhle magii nemá. Kdyby bylo po Maple, bylo by i po ní. A o takový poklad svět přeci přijít nemůže. Chtěla si najít nějaké nepřátele, do kterých by mohla rýt. Někoho, s kým se porvat. Maple je na tyhle věci až moc velký slaboch. A hlavně neustojí trochu nátlaku. Přesně z tohoto důvodu vnikla Brisi. Aby když se Maple dostane do stresové situace, mohl někdo prostě převzít kontrolu a vyřešit to. Chtělo to někoho s chladnou hlavou. A není nikdo lepší, než někdo s nejen chladnou hlavou, ale i srdcem z ledu! Tento adept by dovedl i vyřešit spoustu nepříjemností, když Maple někdo využívá. Brisi by mu jednoduše natrhla p*del.
„Ah, tak ono to končí,“ ušklíbla se, když viděla v dáli obrys jezera. „Kdo by to byl řek,“ uchechtla se a mrskla ocasem. „Už aby to bylo za mnou. Doufám, že mi za to poděkuje a dovolí mi si taky trochu užít volno po svém,“ zadoufala hnědá, ale tušila, že ji to v blízké době nečeká. Maple si byla pořád novou magií nejistá.

Západní Galtavar >>

<< Vršky

Jakmile jsem se dostala dolů z kopců, začínalo mi pomaloučku docházet, že tu něco nehraje. Život se choval divně. Dokonce se ani nijak zvlášť nesnažil, abych u něj zůstala. Vlčata Wolfi a Nokta, hmm… Co si to nemůžu vybavit? Jen tak z ničeho nic se mi vybavily slova Newlina, jak se mě snažil naposledy utěšovat, že je najdeme. „Koho najdeme? A co Život tak nemyslel?“ přemýšlela jsem zoufale. Něco tu nehrála. „Kass!“ vyslovila jsem jméno vlčka s vypoulenýma očima. Jak jsem mohla zapomenout?! Ten mizera! Jak se opovažuje se mnou hrát hry s pamětí? „Ach jo, to nebyl on, je to prostě vedlejší účinek té magie. Nech mě to vyřešit,“ nabídl se hlas, který už jsem jednou slyšela. „Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se, i když jsem tomu moc věřit nechtěla. „Jo, třeba. Jen už nejanči,“ zamručel hlas vlčice. Já poté opatrně přikývla a opět ztratila vědomí.
//(Aktivní magie: Morphenomenal)
Brisi byla opět na povrchu, zhluboka se nadechla, vydechla a řekla si sama pro sebe: „Tak jo, aspoň už je klid. Bolí mě z toho pobíhání a panikaření hlava.“ Poté si sedla a začala si důkladně čistit kožíšek. „Asi bych měla něco dělat, Maple by mě za tohle asi rozškubla. Meh, tak jdeme za Smrtí, to byl stejně původní plán a vlčata počkají,“ rozhodla se, líně se zvedla a pomalou chůzí se rozešla po cestě, která se jí zdála nejkratší. To, že šla pomalu, neznamená, že nespěchá vůbec. Jen se nehodlá honit za hloupostmi.

Kierb (opět podél hranic Maharu) >>

<< Ježčí mýtina

Brisi měla kontrolu nad Maple po celou cestu do kopců. „Co neudělám já, to nemá. Pobíhala by tam dole jako blázen s ostatníma, zatímco ten blázen Život vymýšlí hlouposti, jak se jich zbavit. Ach jo,“ povzdychla si. Hnědá vlčice na sebe byla ale velmi hrdá. Copak by si beze mě počala? Plním svou práci skvěle, culila se a vesele zavrtěla oháňkou. Jakmile ale došla na samý vrchol, kde už čekal samotný Život, jen jej pozdravila a přenechala Maple zbytek.(Morphenomenal neaktivní.)
Když jsem otevřela znovu oči, cítila jsem palčivou bolest hlavy a byla jsem dezorientovaná.
„Maple?“ uslyšela jsem známý příjemný hlas, který se zdál býti rozhozený. Nerozuměl tomu asi úplně stejně, jako já. Unaveným pohledem jsem jej našla a zamžourala na něj.
„Jsi to ty, Živote? Co tu dělám? Jak se to stalo?“ optala jsem se, on jen ale zavrtěl hlavou a dodal: “Nevím. Asi to ta magie, kterou ti dala má sestra.“ Následně ale odvedl konverzaci úplně na jiné téma.
„Pojď, dáme tě do kupy a ty mi zatím povíš, jak ses měla,“ vybídl mne a už mě opět vedl do jeho jeskyně. Sebrala jsem veškerou sílu, kterou jsem v sobě dovedla najít a vydala se za ním. Následně na mě cákl vodu z jezírka, které tam měl a já náhle pocítila velkou vlnu energie. „Děkuji, je mi hned líp,“ usmála jsem se na něj vděčně. „Asi to chce praxi. Netuším, jak se to stalo. Jednu chvíli jsem utíkala a najednou bum! Nepamatuji si nic,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „Pamatuji si jen, že jsem byla ve stresu. Možná to vyvolávají stresové situace,“ zamyslela jsem se nahlas.
„No, je to možné. A co se u tebe dělo? Povídej, přeháněj,“ vybízel mne opět. „Ah, ano. Promiň. Potkala jsem bratra, to je, co? Stavil se tu už u tebe? Je strašně sympatický, určitě by sis ho pamatoval. Tadaro. Takový velký dobrodruh. Daleko větší než já. A to je co říct,“ smála jsem se.
„Hmm, mám trochu zamlženou paměť, ale nemyslím si. Vím ale, o kom mluvíš. Vím o váš přece všechno,“ ujistil mne. „Určitě tady najde, co hledal. Spousta dobrodruhů sem zavítá a nikdy neodejde. To je to kouzlo Gallirei,“ vysvětlil mi. „Jo, to máš asi pravdu,“ usmála jsem se.
„Když už jsme u toho, nestavil se tu někdy Suerte? Dlouho jsem ho neviděla. Má se dobře?“ optala jsem se, s takovým posmutnělým, unaveným úsměvem. Mrzelo mne, že jsem ho dlouho neviděla. Byl to můj velmi dobrý kamarád a poslední dobou můj radar na něj nefungoval. Necitíla jsem ho nikde. „Suerte,“ vyslovil jeho jméno a posmutněle stáhl ouška. „Obávám se, že se asi už neuvidíte. Je to dlouho, co se sem zastavil. Myslím, že z Gallirei odešel,“ vysvětloval.
„Odešel?“ vyděsila jsem se. „Jak jako odešel? Proč by to dělal? Sám jsi říkal, že tu je vše. A ani se nepřišel rozloučit? Věděl, kde mě může najít,“ mluvila jsem a mluvila. Hlava mi to nebrala, byli jsme si tak blízcí! To na mě zapomněl? Co to do něj vjelo? Vůbec mi to na něj nesedělo. „Už to tak bude, moc mne to mrzí. Ale určitě je teď šťastnější, nemusíš se o něj bát. Měl tě moc rád, prostě některé věci v životě nejdou úplně podle našich představ,“ pokoušel se mi zvednout náladu.
„A co nového v lese?“ odkláněl konverzaci jinam, abych tu neseděla jako hromádka neštěstí a nelitovala, že jsem se Suem netrávila více času. „No, Wolfi s Noktem mají vlčátka, věřil bys tomu? Tři malé kuličky. Jsou naprosto nádherná,“ usmála jsem se, když jsem si na ně vzpomněla. Tu jsem ale ucítila, jako bych na něco důležitého zapomněla. Něco, na co si nemůžu za boha vzpomenout, což Život asi poznal a nadhodil rychle téma další.
„A co Darkie?“ usmíval se. „Ah, ano! To jsem ti chtěla říct! Jsme si nesmírně blízké. Tak blízké, že je mou partnerkou. A jsme spolu moc šťastné, Živote. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Neumím si představit, jaké by to bez ní bylo. A ani nechci,“ culila jsem se a šťastně vrtěla ocáskem.
„To rád slyším. Hodíte se k sobě, víš?“ mrkl na mě. „O tom nepochybuji,“ zasmála jsem se. „Víš, ale přišla jsem za tebou s prosbou. Ráda bych byla silnější, abych mohla ochránit své nejbližší. Mohl bys mi s tím pomoci?“ optala jsem se jej. „Samozřejmě, že ano. A dokonce jsem ti domluvil se sestrou překvapení, takže jestli za ní ještě zaskočíš, obdarujeme tě oba něčím, co ti bude moc slušet,“ usmál se na mě.
„Opravdu?“ vypískla jsem. „Tak to se za ní rozhodně stavím!“ skákala jsem vesele, jako vlče. „Mohu ti to nějak oplatit? Víš co, tady máš spoustu květin. Ty jsem ti nasbírala, jsou speciálně pro tebe,“ vrtěla jsem nadšeně ocáskem.
„A nezůstaneš tu se mnou ještě chvíli?“ prosebně na mne pohlédl, já málem odolala, ale zavrtěla nakonec hlavou. „Příště, Živote. Přece musím za sestrou. A za Darkie. Copak tě nezajímá, co na to řeknu?“ usmívala jsem se na něj. „To víš, že mě to zajímá,“ usmál se zpět na mě.
„Tak upaluj, a hlavně se opatruj,“ pobídl mne nakonec. „Ale dlužíš mi brzo návštěvu!“ zavolal za mnou, zatímco jsem se hrnula z jeskyně. „Samozřejmě! A donesu další květiny, ať máš krásnou zahrádku!“ křikla jsem za ním, rozloučila se a zmizela stejně rychle, jako jsem přišla.

Ježčí mýtina >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY):
V01/síla/2* >> 6
V02/síla/5* >> 150
V03/Darkie/Taktika lovu/2* >> 18
V03/Ilenia/Obratnost/2* >> 18

B01/(domluvené se Skyl soukromě, zatím neodečítat) >> 16 + 160
B02/tyrkysová (u Smrti ještě vymaxuji vzduch)(zatím neodečítat, řešeno se Skyl) >> 24

Směnárna:
100 + 20 >> 40 (120/3 = 40)
Připsat 250 od Starlinga
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ODEPSAT: 20 ; 100 ; 208 ; ( 160 ; 24 )
PŘIPSAT: 40 ; 250
V INVENTÁŘI BUDE: 50 ; 5 ; 4 ; 17 ; 291 ; 58

<< Kopretinová louka

//(Aktivní magie: Morphenomenal)
Maple ale byla ve stresu. V tak velkém stresu, že se začínala poprvé po dlouhé době probouzet její magie, kterou ještě ani jednou v plném proudu neviděla. Její kožich se za běhu začal měnit na čokoládově hnědý, očka na růžová a přes záda se jí táhl bílý pruh. Také špičky uší měla bílé. Maple už nyní nebyla Maple, ale Brisi, její nové já, které jí bránilo před nebezpečím. Brisi nyní stála a rozhlížela se, kam že to Maple utíkala. „Co blbne? Vždyť je to jen hromada chlupatých koulí. A navíc běží úplně blbým směrem,“ divila se s otráveným výrazem. „Asi jí fakt přeskočilo,“ zamručela, otočila se k Narrským kopcům a ladnou pohodovou chůzí vykročila. „Není kam spěchat,“ ušklíbla se a pohupovala u toho líně ocáskem ze strany na stranu. „Jsem první, která se dostala na povrch a vidím svět. Ach se najdou další, to mi to budou závidět,“ chichotala se podle. A co je vlastně teď s povahou Maple? Ta spí. Je vypnutá a odpočívá. Čeká, až tohle stresové období přejde, aby mohla převzít kontrolu sama.

Vršky >>