Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Sova?“ naklonila jsem nechápavě hlavičku na stranu, ale stále se na Marion příjemně usmívala. „To víš že jsi krásná sovička. Nejhezčí, jakou jsem kdy viděla,“ utvrdila jsem ji v její hře. Teda doufala jsem, že to je hra. Hrála to ale poměrně hodně přesvědčivě. „Myslí bratra, nějak se mu zašmodrchal jazýček,“ zasmála jsem se. „Kde je vlastně zbytek vlčat?“ podivila jsem se a pohlédla starostlivě na Wolfi. Určitě je má Nokt, zbytečně panikařím.
Jak jsem tam s ostatními ale stála, ucítila jsem, jak mi skrz tlapku proudí nějaká energie. Jako bych díky tomu ucítila Darkii, ale bylo to opravdu slabé. Určitě to jde ze země a sněžná pokrývka tu informaci tlumí pomyslela jsem si. „Darkie,“ zamumlala jsem si pro sebe a začala zuřivě hrabat ve sněhu, než jsem se dostala k hnědé vrstvě. Když jsem tlapu na zemi položila, okamžitě jsem věděla, že je někde uvězněná. Jako v nějakém vězení. Cítila jsem kolem pach krve a zvratků. Cítila jsem, jak byla slabá, zmrzlá na kost a potřebovala pomoc. Bezmyšlenkovitě jsem vyskočila ze své vyhrabané díry a utíkala Darkii na pomoc. Musela jsem vypadat jako blázen. Ani mě nenapadlo někomu vysvětlit, co se právě stalo, kam to utíkám, nebo jestli mi nepomohou. Moje mysl jako by se vypnula a přenechala všechnu energii tělu, které hnalo jako o život za mou milovanou. Věděla jsem, kde je, protože jsem v tom lese byla. Nikde jinde jsem jezevce neviděla, určitě tam bude.

Ježčí mýtina >>

Doufala jsem, že když malého tak zaujaly magie Života, zaujmou ho i ostatní, ale prckovi šly má slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Teda jestli to vůbec šlo dovnitř, a ne úplně mimo. Když jsem dokončila proslov a hleděla na něj, bylo mi jasný, že byl celou dobu mimo. Ach jo, povzdychla jsem si s úsměvem. Při mé zmínce magie neviditelnosti se mi Moreus vypařil z periferního vidění a mě bylo hned jasný, co bude následovat. Zavřela jsem oči a čekala, až Kase vyděsí. Když to jeden čeká, není to až takový šok, takže když jsem uslyšela Mofrovo „bu“, otevřela jsem oči a začala se smát reakci malého. „Tady máš nádhernou ukázku,“ dodala jsem nakonec.
Sníh, ten tady fakt bude ještě dlouho. Je to tak každý rok, ale tento? Divila bych se, kdyby nakonec zmizel úplně. Je ho tolik, že to snad bude trvat až do další zimy. „Nedá se nic dělat, bude z tebe malý sněhulák,“ ušklíbla jsem se pobaveně. Jakmile jsem ho vyhodila na záda a vydala se za Morfem, okamžitě začal protestovat a dával to hlasitě najevo. Poznámce alfy jsem se jen zasmála. „To je marný, je to brepta,“ usmála jsem se na něj. Než jsme stihli však cokoliv najít, zjevila se tu Wolfi s Marion a o nedlouho se přidala i Derian. „Ahojky,“ pozdravila jsem všechny, zatímco Kas začal oblizovat Marion a vykládat si se všemi. Myslím, že vlčata jsou v tuhle těžkou dobu potřeba. I když je ohavná zima a málo jídla, tyhle kuličky plné energie přivedou každého na jiné myšlenky.
Co bylo ale podivné je to, jak se Wolfganie chovala. Plácala páté přes deváté, jako to normálně dělal Newlin. Jenže navíc začala lichotit Morfovi? Ne takový ty přátelský lichotky, ale takový… no. Zdálo se mi, že s ním flirtuje. Nadzvedla jsem s údivem jedno obočí a nevěřila vlastním očím. Vždyť má Nokta. Má tu svou dcerku. A Morf teď přišel o Neyteri, nemá myšlenky na něco takového. Určitě to nemyslí nějak vážně, třeba jen ráda přivádí samce do rozpaků. Bylo mi jasné, že je mu to ale nepříjemné. „Přesně tak, byli jsme na lovu. Pomohla bys nám, Wolfi? Nebo tu může někdo klidně zůstat a hlídat malošky,“ usmála jsem se na ni. Následně se přetočila konverzace k Derian a tomu, že hledá Newlina. "Naposledy byl myslím u Života. Věděla jsi, že se umí přeměnit na vlče? Je to fakt mazec,“ sdělila jsem své kamarádce s úsměvem. „Přesně tak, potřebujeme každou tlapu,“ pokyvovala jsem na souhlas a zároveň se na ni povzbudivě culila. Zdálo se mi, že má docela problém se začlenit, a tak jsem jí chtěla dodat trochu odvahy a jistoty.

//Snad jsem někoho nepřeskočila, mám v tom zmatek :D

// Ježíš, úplně jsem přehlédla, že jsi psala :( Myslela jsem, že se čeká na Ilenii? Fakt mě to moc mrzí

Konverzaci Kase s Morfem jsem jen s úsměvem naslouchala. Bylo roztomilé to pozorovat. Morf to s vlčaty zjevně skvěle uměl a Kas se hrdostí dmul. „No vidíš, jak jsi šikovný. Za chvíli budeš znáš všechny magie, které existují,“ poplácala jsem malého zvědavce po hlavičce. „Magií můžeš umět snad hned několik. Nikdy jsem o nějakém limitu neslyšela. Jsou magie, kterými tě může obdarovat Život, které ti ukazoval. No a pak jsou magie, které se musíš naučit jiným způsobem. Život má sestru, Smrt, která vlky učí další magie, které nejsou úplně v souladu s přírodou. Umí tě naučit ovládat počasí, nebo vycítit jak se cítí tvůj kamarád, zmást někoho, aby cítil nebo vidět něco, co není, vytvářet elektřinu, kterou ovládá Morf, moct manipulovat s cizími jako s loutkami, nebo se umět zneviditelnit. Většina jich je velmi zlomyslných a když se dostanou do tlap nesprávnému vlkovi, dovedou svést pořádnou škodu,“ pokusila jsem se mu vysvětlit co nejstručněji.
„Jasně, tomu rozumím,“ pokývala jsem na odpověď Morfa na mou otázku. Vlastně jsem to spíš zamýšlela jako dotaz na to, jak je to tu s hierarchií, ale nehodlala jsem se v tom víc rýpat. „Děkuji,“ usmála jsem se na něj poté. Když poté navrhl lov vyder, souhlasně jsem začala kývat hlavou. „To zní jako super nápad. Rozhodně je to jistější, než lov vysoké zvěře,“ potvrdila jsem jeho návrh. „Neboj, už se sem pomalu courají. Asi nemají důvod proč spěchat. Ani nemrkneš a budeš mít plné bříško a budeš si hrát s ostatními,“ mrkla jsem na něj a lehce mu pocuchala srst na hlavičce. „Tak pojď, jdeme něco ulovit,“ vyzvala jsem ho, znovu si jej vysadila na záda, aby nemusel ťapkat ve sněhu a vyrazila pomalu za Morfem.

Ahoj,
tak mě tady máte zas :D Ucházím se tentokrát o charakter třetí (který už mám promyšlený, stačí to sepsat). Proč bych ráda další? Protože mě hraní za své dva chlupáče nesmírně baví. Na Gall se neustále vracím, abych si zlepšila náladu, odreagovala se a vyřádila se s nápady a fantazií. Přes to, že jsem měla poslední rok docela hodně divoký (problémy v rodině, vztahu, k tomu navíc první semestr na škole, poprvé žiji sama od rodiny), jsem si udržela aktivitu celkem hezkou. Nebudu to natahovat, bylo to jednoduše peklo a neměla jsem klid skoro nikde a nikdy, jen tady na Gall. Problém byl, že jsem musela řešit tolik problémů, že jsem pak byla tak vysátá a bez chvíle času pro sebe, že jsem bohužel ne vždy stíhala rychle odepisovat, což mě moc mrzí.

Na druhou stranu, pokud počítám dobře, za Maple jsem od konkurzu nahrála čistých 92 postů, za Starlinga nějakých 130 (velká část byla díky fretkování v létě :D). Herních akcí jsem se všeho všudy poměrně slušně aktivně zúčastnila 5 (3 za Maple a 2 za Starlinga). Mezi tím jsem se snažila hodně účastnit neherních akcí, jak smečkových tak mimo smečkových, vydělala si tak celkem slušnou částku v inventáři a za ten rok si dovedla u Starlinga doplnit vlastnosti na vrozený max. Taky bych ráda nadhodila, že jsem za ten rok ve smečce celkem 2x postoupila a jsem technicky vzato na maximální možné příčce :D A u Starlinga jsem se taky vyšplhala na post prvního ochranáře Ragaru Sice to nejsou bůh ví jak velká čísla, ale jsem na sebe celkem hrdá, že jsem zvládla přes všechno co mi stálo v cestě hrát a ani jednou mě nenapadlo s Galli praštit.

Co se budoucnosti týče, mělo by to být víc v klidu. Čeká mě semestr druhý, takže už víceméně vím, jak to na vysoké chodí, za toho půl roku jsem se i zabydlela na novém místě, takže panika téměř vyprchala :D Mezilidské vztahy se zdají dávat docela do pořádku, takže jak na to tak koukám, měl by to být snad už pohodový rok. A to znamená velká aktivita! :D A i kdyby ne, vždycky si na Gall najdu čas a i na toho třetího chlupáče bych si ho našla! Tímhle rokem jsem si sama dokázala, že si dokážu najít čas přes všechno možné, co se může srát :D

Děkuji moc za zvážení a všem přeji hodně štěstí :)

// Osud předělal Starlinga na holku?

Edit: Nevadí, to se stane. Zlepšilo mi to navíc den :) :D

Souhlasil se vším, co jsem řekla, čímž mi mé obavy potvrdil. Bylo to asi přirozené, ne? Takový chlad by opravdu nepřežil ani řádně stavěný dospělý vlk, natož tak malé bezbranné vlče, které se o sebe nezvládne postarat a dolehne na něj zima daleko dřív. Rodiče by museli být opravdu optimisté, aby stále v jeho nalezení věřili. Co je horší, my budeme mít hledání daleko těžší, když si malý do jara cestu pamatovat nebude. Opravdu mi to celé dělalo starost. A situace s Darkie mi moc nepomáhala. Morfeus ze mě asi obavy vycítil, a tak se mě snažil uklidnit. „Já vím,“ usmála jsem se na něj, doufaje, že má pravdu.
Když začal Kas vyprávět, pozorně jsem jej poslouchala a dávala mu najevo, že jsem jedno velké ucho. Sotva dokončil své vyprávění, Morfeus začal s dramatickými reakcemi, které jsou pro vlčecí ouška a hlavičky moc důležité. „To teda!“ souhlasně jsem přikyvovala na Morfova slova. „Zní to neskutečně zábavně. Taková škoda, že jsem se nemohla taky přidat. Třeba nějaká dobrodružství zažijeme spolu,“ mrkla jsem na něj kulišácky. „Na magii máš sice zatím čas, ale jednou ti bude skvělým pomocníkem. Je nespočet způsobů, jak ti může zjednodušit, nebo i zachránit život,“ přepnula jsem na více vážný tón, přesto si na tváři držela vlídný úsměv. Morfeus následně malému ukázal, co umí jeho magie elektřiny, kterou jsem ani nevěděla, že ovládá. Při prasknutí jsem sebou lehce škubla, načež jsem se začala smát a dodala: „Asi nemám čisté svědomí.“ Vzpomněla jsem si při tom na svou maminku, která to vždy říkávala. Snad budu Kasovi dobrou oporou, zadoufala jsem v duchu.
Mé magické vytápění země se malému nesmírně líbilo, dobrovolně se mi vyvalil mezi tlapky a začal mi olizovat tlamu. „Tak to máme o problém míň. To zvládnu levou zadní,“ zazubila jsem se na něj a otřela se o něj lehounce hlavou. Cítila jsem, jak je jeho původně studený kožich opět příjemně teploučký. Když Morf ale nadhodil, jestli nemáme hlad, energeticky jsem začala kývat hlavou. „Ani nevíš jaký. Nejedla jsem, ani nepamatuji. Kasovi jsem před tím celým dobrodružstvím sehnala něco malého, takže by neměl být v ohrožení, ale stejně by se mu něco do bříška hodilo,“ oznámila jsem situaci nás dvou a starostlivě pohlédla na oba naše společníky. „A co vy? Jedli jste něco? Máme ještě nějaké zásoby?“ optala jsem se. Zima bude opravdu krutá a jestli něco v úkrytu nemáme, lov bude opravdu náročný, ne-li nemožný. "A jak že to tu máme vlastně s posty lovců? Pamatuji si snad jen Darkie a Wolfganie. Je tu ještě nějaký lovec?" optala jsem se. Celkově jsem měla v hierarchii smečky celkem guláš. Netušila jsem, kdo je na jakém postu, jakou má funkci, ale bylo mi trapné to přiznávat.

//Za zdržení se moc omlouvám

// Týjo, ani bych nevěřila, že naše vítězná trojka dokáže dosáhnout tak vysokých čísel. Fakt neskutečný obdiv a Duncanovi s Litai gratuluji k posunu ^^ Taky i já moc děkuju za povýšení, absolutně jsem to nečekala. Dneska na mě ty super zprávy hrneš jednu za druhou a já se nestíhám vzpamatovávat :D
Co se aktivity vlčat týče, taky mě to mrzí, ale na druhou stranu chápu, že ne každý má čas a donedávna měli v doupěti velkou skupinu vlků s absolutně šíleným poradím, v kterým se musel ztrácet snad každý :D Ale tak třeba když jsou teď větší a mají o něco větší volnost, třeba to bude lepší c: I když s Cassianem úplně nevím

Omg, tak ty šerpy jsou naprosto dokonalé! Mockrát děkuji Morfí za pořádání samých skvělých akcí, Darkii za úžasný nápad (a samozřejmě oběma za realizaci, jste fakt super tym! :D ), kreslířům za boží doplněk a všem, co hlasovali. Bohužel jsem každé kolo hlasování zaspala kvůli zkouškám (a ani bych nebyla schopna si vybrat T-T), v každém případě Nym a Newlinovi moc gratuluji, své šerpy jste si rozhodně zasloužili, i když byla konkurence teda velká :D A ještě bych ráda pochválila všech přihlášky a vystoupení, protože každý měl skvělé a nápadité popisky, které byly každé něčím unikátní a odvedli jste skvělou práci

„Tomu rozumím,“ špitla jsem ztrápeně. Zimy tady bývaly obzvláště kruté, ale tahle? Tohle je snad naprostý extrém. Vlastně jsem nepamatovala horší zimu. „Ale určitě to zvládneme. Máme přece ve smečce spoustu vlků a když dáme síly dohromady, jídlo najdeme,“ pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, ale nějak mi to nešlo jako jindy. Podařilo se mi jen nadzvednout koutky, ale oči měly pořád stejný výraz plný obav. „Vím, ale nemám to srdce mu to říct. Jestli ho jeho rodina hledá, asi cestu nepřežijí. Mám takový blbý pocit, že ho spíš považují za mrtvého,“ špitla jsem co nejtišeji jsem svedla.
Když jsem ale konverzaci stočila k Darkii, Morf mi pověděl, že nedávno opustila les. Proč by to dělala? pomyslela jsem si vyděšeně a snažila se v dáli zahlédnout její siluetu. Tak moc jsem doufala, že se vrátí a nebudu mít čeho se bát. Chtěla jsem ji mít u sebe v bezpečí. Bála jsem se, že by jí mohlo mimo hvozd hrozit nebezpečí. Ale nemůžu jí pořád stát za zadkem a hlídat ji jako malou vlčici. Je to dospělá rozumná slečna, která ví, jak se o sebe postarat. Musím jí důvěřovat. V ten moment jsem začala uvažovat, jestli by nebylo dobré si osvojit i magii myšlenek, abych s ní mohla na dálku komunikovat a vědět, kdy mě je opravdu potřeba. „Snad bude v pořádku,“ odpověděla jsem napůl mimo, stále ponořená v myšlenkách. Morfeus se ale o svou dceru asi nebál, v tom jsem ho obdivovala. Měla bych se vzchopit, napomenula jsem se vduchu. Alfa se poté malého zeptala, kde že jsme to byli, a tak jsem na něj otočila s úsměvem hlavu, abych mu dala najevo, že i mne to co zažil moc zajímá. Ten ke mně přiťapkal a začal se mi motat mezi tlapami. Za pomoci své magie jsem pod sebou ohřála zemi, čímž jsem roztála vrstvu bílého sněhu a odhalila zemi, z které se začalo lehce kouřit. Poté jsem na této části země udržovala teplotu stejnou, aby malý nepromrzl. Na ten malý okruh jsem si lehla a přitáhla si k sobě Kase. Země nyní nebyla ani moc horká, ani studená. Prostě příjemně akorát. „No samozřejmě. Jsi to nejlepší, co se mi za dlouhou dobu stalo,“ povzbudivě jsem se na něj zazubila. „Moc ráda. Myslíš, že budu dobrá dočasná maminka?“ usmála jsem se na něj vlídně a zvídavě naklonila hlavu na stranu.
Morfeus se poté pokoušel Allairé osvěžit paměť a připomenout jí, že je vlk, jako my ostatní. „No jasně. Vlky jsme se narodili a taky jimi zůstaneme. Jsi stejná, jako my. Nepamatuješ si na nás ani trochu?“ pokusila jsem se i já. Možná to s ní udělal ten obrovský mráz. Mohlo jí z toho přeskočit? Nebo odemřít nějaké důležité mozkové buňky? Měla jsem o ni opravdu strach, ale zdálo se, že se pomalu dostává k sobě. Minimálně z nás už nebyla tak vyděšená.

"To víš, že budu. Zní to jako zábava. A určitě se s tvou sestřičkou brzo potkám," souhlasně jsem pokyvovala, abych zdůraznila své přesvědčení, že vše dobře dopadne. "Bude se ti moc líbit," usmála jsem se. Už jsem se těšila, co na něj řekne. "Přesně tak, je to náš král," zaslala jsem se a když si ihned domyslel, že je lepší sochu Neyteri nezmiňoval, překvapeně jsem zamrkala. Vlčata jsou opravdu moc chytrá. "Neboj, určitě by tě nesnědl," rozesmála jsem se. "Ale máš pravdu, lepší je se o ní nezmiňoval. Měl ji moc rád a velmi mu chybí," dodala jsem pak už vážnějším tónem.
"Jsi chytrý a slušně vychovaný vlček, takže se nemáme ceho bát," mrkla jsem na něj povzbudivě. Poté jsme oba utichli a malý pravděpodobně usnul.
Jakmile jsme se dostali do lesa za Morfem, alfa mě ujistil, že se ke mne hned dostane. Vděčně jsem kývla a zjistila, že je Kas vzhůru. "To není žádné kouzlo, to je sníh. Je to bílá peřinka, která každou zimu napadne, aby travička nezmrzla," vysvětlila jsem mu trpělivě. "Není jen tady u nás, ale úplně všude po světě," dodala jsem ještě. Mezitím jsem odposlouchávala rozhovor Morfa a Allairé. Nepoznává nás? Nikoho? Jak je to možné? překvapeně jsem ji sledovala. Morf se jí začal pokoušet uklidňovat, zatímco já na vše souhlasně pokyvovala hlavou, když tu se Kas rozhodl, že se na nic nečeká a jde se o vše postarat sám. Jak se dalo čekat, Morfeus byl naprosto vykolejený, kde se tu vzalo vlče a pohledem u mě hledal odpověď. "No-" začala jsem, ale Kasius mě předběhl a vše začal vyprávět. Mrzelo mne, že mu teď nemůžeme pomoci a bála jsem se jeho reakce. "Ale neboj, určitě tě buď najdou oni, nebo ti cestu domů najdeme na jaře, což je za chvíli," usmála jsem se na něj a snažila se skrýt své pochybnosti. Chtěla jsem zařídit, aby se nemusel ničeho bát a věřil, že cestu domů najde. "Chápu, postarám se o něj. S Darkí to bude hračka. Děkuji, že jsi ho přijal. Chudák by to sám v té zimě nezvládl," usmála jsem se na Morfa vděčně. "Nevíš náhodou, kde je Darkie? Nějakou dobu jsem ji neviděla," vyptávala jsem se. Necítila jsem ji v lese, což mi na ní úplně nesedělo. Sama by se přece z lesa nevzdalovala, ne? "A co budeme dělat s Allairé? Vypadá naprosto dezorientovaně..." špitla jsem a znepokojeně pohledla na svou kamarádku.

<< Zapadlý kout

Chudáček malý, celá ta věc s jeho ztracením ho musí nesmírně tížit. I Darkie se přeci kdysi ztratila, ne? „Určitě ano, neboj. A že bys jim nechyběl? To je naprostá hloupost. Určitě jim nesmírně chybíš a dělají vše pro to, aby tě našli. I my uděláme vše pro to, abychom tě zavedli domů,“ usmála jsem se na něj. „A víš ty co? Nejsi jediný, komu se to stalo. Máme ve smečce jednu mooc fajn vlčici s nádherným černým kožíškem, která se taky ztratila z domu. A hádej co. Našla cestu zpět a už nikdy se své rodině neztratila. Všechno dobře dopadne, neboj,“ pokusila jsem se jej uklidnit. Možná když bude znát příběh Darkie, nebude si v tom připadat tak sám. Měla bych je co nejdříve seznámit. Mohla by mu být skvělou oporou v takové situaci.
Když mi pověděl, jak moc si užil hraní s novými kamarády, až zapomněl na své trable, s úlevou jsem se usmála. A když z jeho malé tlamičky vylezlo, že i mě si moc oblíbil, šťastně jsem začala máchat ocáskem ze strany na stranu. „Opravdu? To je skvělé. A i já si tě moc oblíbila, Kasi. Všichni tě budou mít moc rádi,“ ujistila jsem ho.
Jakmile s mým návrhem souhlasil a navrhl, že mi vše pak poví, odhodlaně jsem pokývala hlavou a dodala: „Tak to zní jako plán.“ „Velí nám jeden velký černý vlk, kterému každou zimu vyroste na hlavě ledová koruna. Je to náš takový ledový král. Velela nám také jeho partnerka, krásná bílá vlčice se zelenýma očkama, ale z té se stala socha a teď dohlíží na náš les a vše, co tam žije,“ popsala jsem obě alfy. Přišla bych si blbě, kdybych Neyteri nezmínila. Vždy pro mě zůstane alfou, na kterou prostě nebudu moci zapomenout. „Na hraní tam máme spoustu věcí. A úkryt máme taky super,“ pokyvovala jsem souhlasně hlavou. „Hmm, nemyslím si, že jsi alfu potkal. Ale teď tě za ním zavedu a seznámíte se, ju?“ usmála jsem se, poté si ho vyhodila na záda a on se mi hlavou zabořil do kožíšku. „Tak si můžeš po cestě odpočinout, co ty na to?“ usmála jsem se na něj, nechala ho se rozloučit se Životem a poté soustředila svou energii na to, abych vzduch kolem nás ohřála natolik, aby bylo příjemně teplo. „Hned je to lepší,“ špitla jsem si pro sebe, abych ho nevyrušovala z odpočívání.
Za nedlouho jsme se dostali do našeho hvozdu, kde jsem původně chtěla zavýt na znamení, ale rozmyslela si to. Proto jsem jen nasála pachy v okolí a vyrazila za tím, který jsem hledala. Byla jsem tak ráda, že je vždy tam, kde ho potřebuji. Co bylo zvláštnější, byl v přítomnosti Allairé, kterou jsem dlouhou dobu neviděla. Jakmile jsem se dostala do blízkosti, kde by mě ve svém periferním vidění spatřili, zpomalila jsem a zůstala stát o kus dál. Vypadalo to, že řeší nějaké důležité věci. „Ahoj, potřebovala bych s tebou pak mluvit, jestli by to nevadilo,“ usmála jsem se na Morfa nervózně a poté pohlédla na Allairé. „Ráda tě zase vidím,“ zazubila jsem se na ni. Bylo skvělé vidět, že je v pořádku a zase zpět. Poté jsem zkontrolovala Kase, kterého jsem měla položeného na zádech, jestli je v pořádku a jestli náhodou neusnul.

//Všem se omlouvám za nízkou aktivitu. Měla jsem teď zkoušky, práci, doháněla nějaké projekty, spousta rodinných záležitostí a tak. Pokusím se teď ale vše dohnat :)

Vlčata byla v pořádku, což bylo nejhlavnější. Jak jsem tam tak zmateně civěla na Života, uslyšela jsem své jméno. Udiveně jsem zastřihala oušky a hledala, odkud to jde. Kasius, usmála jsem se zeširoka, když jsem uviděla malou chlupatou kuličku, která se ke mně hrnula. „To víš, že bych tě nikdy neopustila. Jsem tu vždycky pro tebe, ju?“ vřele jsem se na něj usmála a olízla ho po tváři. Chudáček malý, asi se musel bát, že zůstane zase sám. Viděla jsem, jak se mu hrnou slzy do očí. „Všechno je v pořádku,“ šeptla jsem konejšivě a přitiskla si ho ke své hrudi. „Opravdu? To jsem moc ráda. Už se těším,“ vesele jsem zamávala ocáskem a znovu Kase láskyplně olízla.
Život nám vše vysvětlil a omluvil se nám. Chápala jsem a hodlala jsem mu odpustit, ale asi to bude chvíli ještě trvat. Byla jsem tak ráda, že je Kasík v pohodě. Dokonce ani nevypadal, že by z toho měl nějaké trauma. Měla bych ho odnést do smečky, najít Darkii s Morfem a vyřešit, co s ním. Moc jsem si ho chtěla ve smečce nechat, ale nebylo to ode mě sobecké? Rodiče ho jistě hledají. „Tak jo, vyrazíme domů a vše ti tam ukážu, co říkáš?“ mrkla jsem na něj, vyhodila si ho na záda, aby se mohl zachumlat do mého kožichu a pomalým krokem vyrazila. „Není ti zima, prcku? Můžu ti ukázat jeden trik,“ navrhla jsem.

Sarumen >>

<< Narrské kopce

Mezi prvními v naší skupince stala Litai, která nás vedla na ono místo. Už jsem se nemohla dočkat, až vlčata zase uvidíme. Cítila jsem se tak provinile. Neměla jsem malého Kase tahat do nebezpečí. Bylo to zvláštní, chodila jsem za Životem na návštěvu celkem pravidelně, ale nikdy jsem si nevšimla tohoto zákoutí. Jako by tu do teď nikdy nebylo. Je to ale možné? Že by si ho život jen tak vyčaroval? Nebo nás jen zazlepil, abychom ho nenašli? Bylo to pro mě nové, vzrušující, ale i děsivé. Pohledem jsem rejdila z leva doprava, nahoru i dolů. Všechno mě zajímalo. Tedy až do doby, než jsem zaslechla veselé švitoření vlčat. Jsou tu! Našli jsme je, zavrtěla jsem ocasem šťastně a přidala do kroku, než jsem uviděla Života, který nás s jakousi obavou v očích vyhlížel. Nebál se nás, nebo tomu, jak bychom mu mohli ublížit. Spíš se asi bál toho, že nás zklamal. Určitě mu na nás záleželo. A tak jsem tam jen stála a hleděla na něj. Všechny ty emoce se ve mně mísily a bojovaly spolu. Byla jsem naštvaná, cítila jsem k němu lítost, soucítila jsem s ním a k tomu navíc jsem byla šťastná, že jsou prcci v pohodě. Když jsem se na ně podívala, vesele si spolu povídali a hráli si. Byli naprosto v pořádku. Chtěla jsem něco říct životu, nebo malým, ale nenacházela jsem slova a tak jsem tam jen stála. Ničemu jsem nerozuměla. Doufala jsem, že nám Život vše vysvětlí. Nechtěla jsem se v něm zklamat.

Mýval zuřil, podupával tlapou, ale nemluvil. Znamenalo to, že jsme hádanku uhodli a on je kvůli tomu vzteklý, nebo trucuje proto, že jsme ji nakonec neuhodli? Vlastně bych se divila, kdyby se někdo z nás trefil. Na tom ale ve výsledku nezáleželo, protože se ozval Život s omluvou a pozvánkou do jeho úkrytu. Než ale stihl domluvit, Mýval vzal nohy na ramena, ani dým tu po něm nezůstal. "Chm," ohrnula jsem na tím nos. Byla jsem ráda, že už tu nebude smrdět. Zničil vše na co šáhnul, lhář jeden vyoblíkaná.
Všechny zábrany asi opadly a my si konečně uvědomili, jak zbytečně obloukem jsme se k Životu vydali. Proč takhle bokem? Každý k němu chodíme jednou za čas a víme, jakou cestou je to nejkratší. Všechno to musí mít na starost on. Byla jsem na něj naštvaná, opravdu celkem dost. Tohle se přece nedělá. Nikdo neotálel a okamžitě jsme se vydali tam, kam nás nos táhl. Za vlčata, na jejich záchranu.

Západky kout >>