Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jezevčí les

„Hmm, to zní moc hezky. Máš štěstí, že máš tak skvělou mámu,“ vydechla jsem jí do kožichu. Když ale zmínila, že jí také řekla, že bude matkou, zvědavě jsem se odtáhla a sledovala její pobavený, ale naprosto nechápavý výraz. „Myslím, že tuším,“ odpověděla jsem tajemně a hravě na ni vyplázla jazyk. „Ale povím ti o všem až po cestě domů,“ přednesla jsem jedinou podmínku, kterou jsem za tím tajemstvím měla. Takže Neyteri o Kasovi ví, opravdu dohlíží na hvozd. Ta představa nás dvou, jak se o malého Kase staráme byla nádherná. Byly bychom rodina. Při té myšlence jsem si však vzpomněla na to, jak jsem Kasiuse ve hvozdě nechala. Jak vyděšený musel být, že jsem jen tak beze slova zmizela. „Mohla bych tě prosím o něco poprosit? Mohly bychom se prosím vrátit domů co nejdřív?“ požádala jsem Darkii a pak dodala: „Samozřejmě až zavedeme do bezpečí Nym. Jen musím doma něco napravit.“ Chtěla jsem jí o Kasovi říct až po cestě, abychom měly klid. Nym mi v tom nijak nepřekážela, ale cítila bych se lépe, kdybychom u toho byly jen my dvě.
Po návratu Nym se Darkie pokusila jí nabídnout, že se jí může svěřit. „Můžeš nám oběma věřit, chceme pro tebe jen to nejlepší,“ usmála jsem se na malé vlče. Rvalo mi srdce ji v tomhle stavu vidět. Když ale odklonila téma, sdělila mi, že žije v Ragarských horách. Na to jsem znalecky pokývala hlavou se slovy: „Joo, myslím že tuším, kde to je. Netušila jsem, že tam sídlí smečka.“ Malá Nym musela být velký dobrodruh, když i její smečka sídlí na tak nebezpečném místě. Kdo by to byl do někoho řekl, že si založí smečku zrovna tam. Ale když to funguje v močálech, proč ne na horách. I Darkie se vůbec nezamlouvalo, jak ji tady opustily a četla jsem v jejím pohledu jako v knize. Bylo až neuvěřitelné, jak blízké jsme si byly. Nemusely jsme spolu promluvit ani slovo, ale stejně vědět, co se nám ta druhá snaží říct pouhým pohledem. Nym ale rozhodla, že Zarostlý les stačí. „Dobrá, princezno,“ usmála jsem se na ni.
„No jasně, ba dokonce musíš. Sotva se rozloučíme, už se mi bude stýskat, uvidíš to. Lennie určitě vem, aspoň se nám neztratíš. Můžeme vás pak s Darkie provést po okolí a ukázat vám všechny divné místa, co okolo máme,“ mrkla jsem na ni. Bylo úžasné vidět, jak ožila a její nadšení v očkách. „Myslím, že to nějak přežijeme,“ ušklíbla jsem se pobaveně. Některé vlčice umí být jedovaté, ale jestli se o Nym stará, to je to jediné, na čem záleží.
I Darkie byla toho názoru, že nemá cenu Theriona z myšlenek vyrušovat. Bylo mi ho líto, opravdu. Neznala jsem ho téměř vůbec, přesto bych mu strašně chtěla pomoci. Nezasloužil si takto trpět. Nikdo si to nezasloužil. A jestli pomohl Darkii v nejhorším, chtěla jsem mu to oplatit. Stavíme se za ním pak, teď musíme dostat Nym do bezpečí. Nabídla jí, že ji může odnést na zádech a Nym se toho při prvním silném závanu větru chytla. „Šikula. Lepší tě nést na zádech, než aby tě nám to odválo. A navíc jsi lehká jako peříčko, ani o tobě nebude vědět,“ pochválila jsem Nym, že si opravdu o odvoz řekla. Jakmile se holky připravily na cestu, vyrazili jsme směrem k lesu.

Netrvalo dlouho, a dorazili jsme tam. Nikdo pořádně po cestě nemluvil, protože to s tím šíleným větrem ani pořádně možné nebylo. Bylo to fakt nepříjemné. Až když jsme se dostali mezi stromy, které nás trochu chránili, unaveně jsem vydechla: „Zvládly jsme to.“ Následně jsem nasála pach a ucítila přítomnost dvou vlků. Oba už tu asi netrpělivě vyhlíželi nějakou tu chvíli. Zavytím jsem dala najevo, že jim malou neseme a pomalým krokem vyrazila po čuchu k nim. Už z dálky jsem na ně začala přátelsky mávat ocáskem, abych nevypadala, že jsem snad Nym unesla. „Zdravím, vedeme vám Nym,“ zavolala jsem na ně a když jsme se dostaly pár metrů od nich, celá jsem se otřásla zimou a dodala: „Brr, hrozný počasí.“ Když jsem si oba dva letmo prohlédla, zjistila jsem, že se jedná o dospělé rozumné vlky. Bála jsem se, že by to byla nějaká pubertální trdla, která nechala malou někde samotnou, aby si mohli pobíhat kde chtěli bez toho, aby museli řešit prcka. Ale působili spíš dojmem, že jí chtěli dát čas a soukromí, zatímco na ni počkali o kus dál. „Snad nevadí, že jsme ji doprovodily. Chudinka si prošla peklem, tak jsme jen chtěly zajistit, že dojde v pořádku,“ vysvětlila jsem.

Jakmile se jezevec objevil, dal nám jasně najevo, že musí jedna po druhé, a tak se Darkie vydala jako první. Naposledy jsem na ni pohlédla, oči jasně říkající to, co bych slovy nevyjádřila. Zvládneš to, já vím že jo. Jsi silná a tohle rozloučení si zasloužíš prožít tak, jak mělo proběhnout. Darkie poté zmizela a já tu zůstala s malou Nym. „Pandí banda, to je moc hezké. Obě opravdu vypadáte jako pandičky,“ zasmála jsem se, pohled stále upřený na místo, kam Darkie zmizela. Je hrozné, že přišla o matku. A nedostalo se jí pořádného rozloučení. Za kým asi tak jde Nym? Je hrozný, že o někoho už v tak útlém věku přišla.
Čas plynul nějak velmi rychle a než jsem se stihla nadát, Darkie byla zpět. „No páni, to je ale nádhera! Neskutečně ti sluší,“ mávala jsem vesele ocáskem a očima upřeně civěla na šperk, který se Darkii houpal na krku. „To je skvělé. Věděla jsem, že ti to pomůže,“ usmála jsem se na ni s úlevou. „Takže už jsi úplně v pořádku?“ optala jsem se. Doufala jsem, že už jí nic nehrozí. Její stav mě opravdu vyděsil. Poté se ale s Nym rozloučila a sdělila jí, že jí bude doprovázet její matka. „Všechno bude dobré. Uleví se ti,“ usmála jsem se na ni povzbudivě a když odešla, pohlédla jsem na svou drahou polovičku, která se o mne začala otírat. „A ty mě, ani nevíš, jak moc. Jsem ráda, že jsi v pohodě,“ zašeptala jsem tiše a čumákem se jí zachumlala v srsti. „Co ti řekla?“ nadhodila jsem nedočkavě a usmívala se od ucha k uchu.
Když se Nym vrátila, táhla se jak zpráskaný pes za jezevcem. Ale ne, snad jí to nezničilo, soucitně jsem sledovala, jak se k nám blíží, poté nahodila úsměv a poprosila nás, jestli bychom ji nezavedli za nějakými vlky, co ji tady nechali a chtěli se setkat na místě, kde nikdy nebyla. To je nějaký podezřelý, zamračila jsem se jemně a pohlédla na Darkii, zda se jí to taky úplně nezdá. Znělo to, jako by se jí snažili zbavit. „A kde máš domov? Nebylo by lepší, abychom tě tam zavedly my a ty ses tam s ostatními potkala? Nerada bych, aby ti hrozilo nebezpečí,“ nadhodila jsem návrh, ale jestli jim natolik věřila a byla si jistá, že ji domů dopraví, nehodlala jsem jí bránit. Jen jsem jí chtěla dát možnost. Nelíbilo se mi to. „Ano, jsme ve stejné smečce. Jmenuje se Sarumenská a je támhle dole jihu. Nachází se v Sarumenském hvozdu, ale poznáš ji rozhodně podle toho, že je skoro hned vedle úplně rudé jezero, které v zimě hřeje. Viděla jsi někdy rudou vodu?“ vysvětlila jsem jí. „Vlčat máme plný les, určitě se musíš někdy stavit na návštěvu, našla by sis spoustu dobrých kamarádů,“ usmála jsem se na ni ze široka.
Jakmile ale nadhodila béžového, Theriona, zamyšleně jsem se zadívala směrem, kterým jsme přišli. „Zdál se mi být zahloubaný v myšlenkách. Asi je toho na něj moc a potřebuje chvíli o samotě, aby to vstřebal a urovnal si myšlenky. Měly bychom tě dostat co nejdřív domů, ale můžeme se s Darkie po cestě zpět za ním zastavit a zkontrolovat, jestli je v pohodě. Co na to říkáš?“ mrkla jsem na ni a usmívala se od ucha k uchu. „Bude v pořádku, neboj,“ ujistila jsem ji. „Tak co, jste připraveny na cestu?“ optala jsem se a udělala krok směrem k Zarostlému lesu. Až když jsem si byla jistá, že mne následují, vyšla jsem pomalým krokem.

Zarostlý les (přes Zubří Vysočinu) >>

// Moc se omlouvám, něco mi do toho vlezlo. Odepíšu až zítra

// Mám psát už teď, nebo počkat až se Darkie vrátí? :D

Edit: okok, jen dojím večeři a jdu na to

Oběma se po chvíli podařilo uklidnit a když Nym naposledy vzlykla, soucitně jsem se na no usmála a dodala: "Vidíš, jak jsi šikovná. Mám z tebe velkou radost." A jakmile zazněl návrh na výpravu za jezevcem, ve vzduchu šlo cítit odhadování všech. Věděla jsem, že je to naše jediná šance, jak se odsud dostat živý a zdravý. Hlavně Darkii by mohl nějak ulevit. Celá hořela a já o ní měla čím dál tím větší strach. Jasně, byl to risk. Ale jestli to neriskneme, zůstaneme tady dost pravděpodobně napořád. "Všechno bude dobrý," vydechla jsem, spíše pro sebe. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za obě. Jestli to nedopadne dobře, bude to má vina. Jsem jediná, která je tam může dopravit. Musí to dopadnout dobře.
Darkie se pomalu zvedla a přes to, že se jí párkrát podlomily nohy, nebo zavrávorala, dokázala to a já ji pevně podepírala. Automaticky jsem na ni chtěla vychrlit otázku, zda je v pořádku, ale odpověděla dřív, než jsem stihla otevřít tlamu. "Jsi prostě skvělá," usmála jsem se na ni a olízla jí tvář. Nym rozhodla, že to zvládne sama. "Jak myslíš. Ale kdyby tě náhodou moc bolely nožky, nebo by na tebe dolehla únava, opravdu mi prosím řekni. Takové malé tělíčko je nic a tvoje bezpečí je pro mě daleko přednější, jasné?" připomněla jsem jí, stále s úsměvem. "Všichni víme, že jsi velká statečná bojovnice. Ale i takové někdy potřebují pomoc ostatních. Jsem tu pro vás obě," dodala jsem se zářivým úsměvem. "Tak, jdeme na to, děvčata," rozhodla jsem odhodlaně a pomalu vyšla tam, kde se údajně jezevec ukrýval. Já sama se za ním bála jít. Bála jsem se, že by se někdo našel, kso mi zemřel a já o tom nevěděla. V hloubi duše jsem se bála, že mi zemřel někdo z rodiny. Jen u Tadara jsem věděla, že je v pohodě. Teda byl, než začala tahle ohavná zima. Jak ten zvládá tuhle noční můru? Doufám, že je naživu.
Cesta sice nebyla dlouhá, ale pro všechny nesmírně náročná. Připadalo mi, že zamrzl čas a my tu uvízly, navždy zapomenuté světem. "Určitě tam skoro budem," ujišťovala jsem všechny. "Ukaž se nám, jezevče. Prosím, potřebujeme pomoc," naléhala jsem na bytost, která nebyla nikde v naší přítomnosti. Jako odpověď jsem ale dostala pouze ledový vítr do čenichu. Když se ale vše zdálo být marným, v dáli se začala rýsovat malá černá silueta, která se k nám blížila.

Zatímco se ki dařilo uklidňovat plačící Darkie, rozbrečela se z toho všeho i malá. Darkie se hned hrnula k tomu, aby jo utišila. Bylo mi jí tak strašně líto. "Přesně jak říká Darkie. Dostaneme tě z toho, sluníčko. Ani nemrkneš a budeš zase doma," usmála jsem se na ni. Kde se tu ale vzala? Kde má rodiče? Proč ji tu opustili?
Když se malá Nym představila a převyprávěla mi, co se stalo, vlídně jsem se na ni usmála. "Děkuji, moc jsi mi pomohla. Jsi neskutečně statečná, víš o tom? Udělali jste dobře. Potřebovali jste potravu a oni by tuhle zimu stejně nepřežili. Vy jste pomohli jim a oni vám. Celé je to jeden koloběh, takže se nemusíš cítit špatně," ujišťovala jsem ji. Na jedno vlče si toho zažila až až. Strach, nemoc, uvěznění, krutá zima, smrt. Vše na jednom místě. Nikdy si tím neměla projít. Měla být u svých rodičů v bezpečí a teple.
Když se na mě obrátila a žádala mě, co budeme dělat, vteřinu jsem mlčela. Nevěděla jsem, co dělat. Netušila jsem jak jim pomoci, ale dát to najevo Nym jsem nemohla. Byla jsem jejich poslední naděje. Pak mě ale Darkie poprosila, že by potřebovaly za jezevcem. Tím mluvícím? "Jasně, určitě nám pomůže. Půjdeme tam. Neboj, Nym. Jezevec to všechno vyřeší," usmála jsem se na obě a rozhodně se postavila. Na prosbu Darkie jsem teplotu snížila, abych neplýtvala tolik energií, ale odmítala jsem přestat úplně. Potřebujeme aspoň trochu tepla. Teplota tedy klesla zhruba na teplo jarního sluníčka. "Darkie, zvládneš vstát? Můžu si tě zkusit vyhodit na záda, nebo tě zkusit cestou podepírat," optala jsem se své milované. "A co ty, broučku? Zvládneš tam dojít po vlastních, nebo bys ráda odvoz?" mrkla jsem na ni ve snaze zlehčit celou tu situaci. "Jsme holky šikovný, zvládnem to," ušklíbla jsem ee odhodlaně.

//Rychlopost z mobilu, abych nezdržovala a trochu to urychlila :D Takže jestli tam budou kraviny, víte proč :)

// Holky jsou prý domluvené, že se nejdřív stavíme k jezevci. Pak si můžete Nym s klidem ukrást :)
Prý cca tak 3 posty za každého

Darkie na mou přítomnost v podstatě nereagovala. Zdálo se, že se na mě letmo podívala, ale vůbec mě nepoznala. Byla na tom opravdu hodně mizerně. Ach můj bože, co budu dělat? Když jsem v panice projížděla očima po úkrytu a hledala něco, čím bych jí mohla ulevit, zahlédla jsem překvapený výraz vlčete. „Nemusíš se mě bát, přišla jsem vám na pomoc,“ usmála jsem se na ni a pokoušela zahnat veškerou paniku. „Já se jmenuji Maple. Jakpak ty?“ optala jsem se vlídně. „Pověděla bys mi prosím, copak se stalo? Jsi v pořádku, zlatíčko?“ naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se malou rozmluvit. Béžový vlk se taky moc nehrnul ke konverzaci a vlastně se mi i vyhýbal pohledem, tak jsem to raději nechala být. Muselo to pro všechny být traumatické.
Když jsem ale s vlčátkem mluvila, zdálo se mi, že Darkie přišla trochu víc k sobě a poznala mě. „No tak, pšššš. Všechno je dobrý, neplač. Už jsem u tebe, ano?Pomůžeme ti se z toho dostat,“ usmála jsem se na ni a přitiskla si ji hlavou blíž. „Všechno je v pohodě,“ konejšivě jsem šeptala. Tak strašně se mi ulevilo, že se jí vrátily nějaké smysly zpět. „Není to na vás moc horké? Můžu se pokusit teploty trochu ubrat. Jestli jste tu opravdu dlouho, tak to bude asi poměrně nepříjemné, ale musím váš prohřát co nejrychleji,“ snažila jsem se mluvit, abych je udržela co nejvíce v klidu. „Jedli jste něco? Mám se pokusit donést něco na pití?“ zeptala jsem se, když jsem pohledem sjela na mrtvá jezevčí těla, která byla téměř nedotknutá. Museli být i dehydratovaní, když byli uvěznění za těmi kořeny. Jak se jim to ale stalo, probůh?

<< Ježčí mýtina

Les. Tohle byl ten les. Tady je. Je tady. V pořádku, živá. Ještě kus, pohni sebou. Natáhni skok. Zatni zuby, není to tak hrozný. Zima ti brzo nebude. Musíš ji najít, opakovala jsem si v hlavě. Byla jsem tak zmrzlá, že jsem i přemýšlela zpomaleně. Kde je ten úkryt? Musí tu někde být, panikařila jsem. Hrála jsem o vteřiny. Zhluboka jsem nasála pachy okolo a hledala zápach krve a zvratků. Ten musel být asi nejsilnější, a hlavně se nedal splést s něčím jiným. Bylo to kousek. Natáhla jsem skok a za nedlouho jsem v dáli viděla, jak se tam rýsuje úkryt v zemi, zatarasený kořeny. Už z dáli museli všichni tušit, že se někdo blíží. Zhluboka jsem oddychovala, sníh otravně vrzal a čím blíž jsem byla, tím víc jsem zrychlovala a tím pádem dělala větší hluk.
Beze slova jsem začala tlapami roztahovat a trhat kořeny, ale nebylo to k ničemu. Jen mi to bralo zbytečně energii. Proto jsem se postavila o kus dál a začala kořeny pálit svou magií, až začaly samy padat na zem. Když bylo po všem a já konečně uviděla Darkii, zhrozila jsem se, o jak moc vážnější její stav byl. „Ach můj bože, Darkie!“ vyjekla jsem zhrozeně a začala se plazit dovnitř. „Už jsem tu, všechno bude dobrý,“ ujišťovala jsem ji šeptem, vecpala se vedle ní, abych ji mohla podepřít a až teprve teď se rozhlédla po úkrytu. Bylo tu malé vlče a béžový vlk. Cítila jsem z něj trochu Nokta. Že by příbuzný? pomyslela jsem si. „Pojďte blíž, zahřeji vás. Všechno bude dobrý, slibuji,“ usmála jsem se na ně a začala zahřívat celý úkryt, takže země najednou příjemně hřála, jako letním sluncem vyhřátá louka. „Mohu ti nějak pomoci, prosím?“ pohlédla jsem zoufale na Darkii a začala jí olizovat čumáček, nehledě na to, že to asi museli vidět všichni a asi je to zaskočilo. Bylo mi jedno, kdo si co myslí. Mám své zlatíčko tady a mé srdce momentálně přebralo kontrolu nad mozkem.

<< Sarumen

Ach můj bože, co budu dělat? Co když už… Ne, je v pohodě. Teda ne v pohodě, ale ještě není po všem. Cítila jsem, jak jí bije srdce. Je naživu a já jí pomohu. Bude to dobrý. Bude to v pohodě, ujišťovala jsem se, zatímco jsem skákala v husté vrstvě sněhu kupředu. „Jsem. Pomalá. Proč. Nemůžu. Běžet. Rychleji? Nesmí. Umřít. Nesmí. Ne. Smí,“ mumlala jsem si pro sebe, při každém slovu se mi bílý obláček táhl od tlamy. Je tak příšerná zima. Proč by v tomto počasí utíkala z domova? Proč by tak riskovala? Vždyť se do nedávna odchodu ze smečky tak bála. Proč se tohle musí dít. Jedna slza začala stékat po mé tváři. Tolik jsem se o ni bála. Byla jsem už poměrně blízko. Nesmím polevovat. Potřebuje mě, připomněla jsem si, ale ledový vítr byl ostrý jako nože. Odmítala jsem si ale cestu ulehčovat magií, protože jsem netušila, kolik jí bude potřeba pro Darkii. Budu ji muset zahřát, dostat z toho vězení, a navíc ji odtáhnout zpět domů. Možná jí i sehnat něco na jídlo. Bylo mi jasné, že budu poté vyčerpaná. Každá špetka energie navíc se hodí.

Jezevčí les (přes říční eso) >>

„Sova?“ naklonila jsem nechápavě hlavičku na stranu, ale stále se na Marion příjemně usmívala. „To víš že jsi krásná sovička. Nejhezčí, jakou jsem kdy viděla,“ utvrdila jsem ji v její hře. Teda doufala jsem, že to je hra. Hrála to ale poměrně hodně přesvědčivě. „Myslí bratra, nějak se mu zašmodrchal jazýček,“ zasmála jsem se. „Kde je vlastně zbytek vlčat?“ podivila jsem se a pohlédla starostlivě na Wolfi. Určitě je má Nokt, zbytečně panikařím.
Jak jsem tam s ostatními ale stála, ucítila jsem, jak mi skrz tlapku proudí nějaká energie. Jako bych díky tomu ucítila Darkii, ale bylo to opravdu slabé. Určitě to jde ze země a sněžná pokrývka tu informaci tlumí pomyslela jsem si. „Darkie,“ zamumlala jsem si pro sebe a začala zuřivě hrabat ve sněhu, než jsem se dostala k hnědé vrstvě. Když jsem tlapu na zemi položila, okamžitě jsem věděla, že je někde uvězněná. Jako v nějakém vězení. Cítila jsem kolem pach krve a zvratků. Cítila jsem, jak byla slabá, zmrzlá na kost a potřebovala pomoc. Bezmyšlenkovitě jsem vyskočila ze své vyhrabané díry a utíkala Darkii na pomoc. Musela jsem vypadat jako blázen. Ani mě nenapadlo někomu vysvětlit, co se právě stalo, kam to utíkám, nebo jestli mi nepomohou. Moje mysl jako by se vypnula a přenechala všechnu energii tělu, které hnalo jako o život za mou milovanou. Věděla jsem, kde je, protože jsem v tom lese byla. Nikde jinde jsem jezevce neviděla, určitě tam bude.

Ježčí mýtina >>

Doufala jsem, že když malého tak zaujaly magie Života, zaujmou ho i ostatní, ale prckovi šly má slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Teda jestli to vůbec šlo dovnitř, a ne úplně mimo. Když jsem dokončila proslov a hleděla na něj, bylo mi jasný, že byl celou dobu mimo. Ach jo, povzdychla jsem si s úsměvem. Při mé zmínce magie neviditelnosti se mi Moreus vypařil z periferního vidění a mě bylo hned jasný, co bude následovat. Zavřela jsem oči a čekala, až Kase vyděsí. Když to jeden čeká, není to až takový šok, takže když jsem uslyšela Mofrovo „bu“, otevřela jsem oči a začala se smát reakci malého. „Tady máš nádhernou ukázku,“ dodala jsem nakonec.
Sníh, ten tady fakt bude ještě dlouho. Je to tak každý rok, ale tento? Divila bych se, kdyby nakonec zmizel úplně. Je ho tolik, že to snad bude trvat až do další zimy. „Nedá se nic dělat, bude z tebe malý sněhulák,“ ušklíbla jsem se pobaveně. Jakmile jsem ho vyhodila na záda a vydala se za Morfem, okamžitě začal protestovat a dával to hlasitě najevo. Poznámce alfy jsem se jen zasmála. „To je marný, je to brepta,“ usmála jsem se na něj. Než jsme stihli však cokoliv najít, zjevila se tu Wolfi s Marion a o nedlouho se přidala i Derian. „Ahojky,“ pozdravila jsem všechny, zatímco Kas začal oblizovat Marion a vykládat si se všemi. Myslím, že vlčata jsou v tuhle těžkou dobu potřeba. I když je ohavná zima a málo jídla, tyhle kuličky plné energie přivedou každého na jiné myšlenky.
Co bylo ale podivné je to, jak se Wolfganie chovala. Plácala páté přes deváté, jako to normálně dělal Newlin. Jenže navíc začala lichotit Morfovi? Ne takový ty přátelský lichotky, ale takový… no. Zdálo se mi, že s ním flirtuje. Nadzvedla jsem s údivem jedno obočí a nevěřila vlastním očím. Vždyť má Nokta. Má tu svou dcerku. A Morf teď přišel o Neyteri, nemá myšlenky na něco takového. Určitě to nemyslí nějak vážně, třeba jen ráda přivádí samce do rozpaků. Bylo mi jasné, že je mu to ale nepříjemné. „Přesně tak, byli jsme na lovu. Pomohla bys nám, Wolfi? Nebo tu může někdo klidně zůstat a hlídat malošky,“ usmála jsem se na ni. Následně se přetočila konverzace k Derian a tomu, že hledá Newlina. "Naposledy byl myslím u Života. Věděla jsi, že se umí přeměnit na vlče? Je to fakt mazec,“ sdělila jsem své kamarádce s úsměvem. „Přesně tak, potřebujeme každou tlapu,“ pokyvovala jsem na souhlas a zároveň se na ni povzbudivě culila. Zdálo se mi, že má docela problém se začlenit, a tak jsem jí chtěla dodat trochu odvahy a jistoty.

//Snad jsem někoho nepřeskočila, mám v tom zmatek :D

// Ježíš, úplně jsem přehlédla, že jsi psala :( Myslela jsem, že se čeká na Ilenii? Fakt mě to moc mrzí

Konverzaci Kase s Morfem jsem jen s úsměvem naslouchala. Bylo roztomilé to pozorovat. Morf to s vlčaty zjevně skvěle uměl a Kas se hrdostí dmul. „No vidíš, jak jsi šikovný. Za chvíli budeš znáš všechny magie, které existují,“ poplácala jsem malého zvědavce po hlavičce. „Magií můžeš umět snad hned několik. Nikdy jsem o nějakém limitu neslyšela. Jsou magie, kterými tě může obdarovat Život, které ti ukazoval. No a pak jsou magie, které se musíš naučit jiným způsobem. Život má sestru, Smrt, která vlky učí další magie, které nejsou úplně v souladu s přírodou. Umí tě naučit ovládat počasí, nebo vycítit jak se cítí tvůj kamarád, zmást někoho, aby cítil nebo vidět něco, co není, vytvářet elektřinu, kterou ovládá Morf, moct manipulovat s cizími jako s loutkami, nebo se umět zneviditelnit. Většina jich je velmi zlomyslných a když se dostanou do tlap nesprávnému vlkovi, dovedou svést pořádnou škodu,“ pokusila jsem se mu vysvětlit co nejstručněji.
„Jasně, tomu rozumím,“ pokývala jsem na odpověď Morfa na mou otázku. Vlastně jsem to spíš zamýšlela jako dotaz na to, jak je to tu s hierarchií, ale nehodlala jsem se v tom víc rýpat. „Děkuji,“ usmála jsem se na něj poté. Když poté navrhl lov vyder, souhlasně jsem začala kývat hlavou. „To zní jako super nápad. Rozhodně je to jistější, než lov vysoké zvěře,“ potvrdila jsem jeho návrh. „Neboj, už se sem pomalu courají. Asi nemají důvod proč spěchat. Ani nemrkneš a budeš mít plné bříško a budeš si hrát s ostatními,“ mrkla jsem na něj a lehce mu pocuchala srst na hlavičce. „Tak pojď, jdeme něco ulovit,“ vyzvala jsem ho, znovu si jej vysadila na záda, aby nemusel ťapkat ve sněhu a vyrazila pomalu za Morfem.

Ahoj,
tak mě tady máte zas :D Ucházím se tentokrát o charakter třetí (který už mám promyšlený, stačí to sepsat). Proč bych ráda další? Protože mě hraní za své dva chlupáče nesmírně baví. Na Gall se neustále vracím, abych si zlepšila náladu, odreagovala se a vyřádila se s nápady a fantazií. Přes to, že jsem měla poslední rok docela hodně divoký (problémy v rodině, vztahu, k tomu navíc první semestr na škole, poprvé žiji sama od rodiny), jsem si udržela aktivitu celkem hezkou. Nebudu to natahovat, bylo to jednoduše peklo a neměla jsem klid skoro nikde a nikdy, jen tady na Gall. Problém byl, že jsem musela řešit tolik problémů, že jsem pak byla tak vysátá a bez chvíle času pro sebe, že jsem bohužel ne vždy stíhala rychle odepisovat, což mě moc mrzí.

Na druhou stranu, pokud počítám dobře, za Maple jsem od konkurzu nahrála čistých 92 postů, za Starlinga nějakých 130 (velká část byla díky fretkování v létě :D). Herních akcí jsem se všeho všudy poměrně slušně aktivně zúčastnila 5 (3 za Maple a 2 za Starlinga). Mezi tím jsem se snažila hodně účastnit neherních akcí, jak smečkových tak mimo smečkových, vydělala si tak celkem slušnou částku v inventáři a za ten rok si dovedla u Starlinga doplnit vlastnosti na vrozený max. Taky bych ráda nadhodila, že jsem za ten rok ve smečce celkem 2x postoupila a jsem technicky vzato na maximální možné příčce :D A u Starlinga jsem se taky vyšplhala na post prvního ochranáře Ragaru Sice to nejsou bůh ví jak velká čísla, ale jsem na sebe celkem hrdá, že jsem zvládla přes všechno co mi stálo v cestě hrát a ani jednou mě nenapadlo s Galli praštit.

Co se budoucnosti týče, mělo by to být víc v klidu. Čeká mě semestr druhý, takže už víceméně vím, jak to na vysoké chodí, za toho půl roku jsem se i zabydlela na novém místě, takže panika téměř vyprchala :D Mezilidské vztahy se zdají dávat docela do pořádku, takže jak na to tak koukám, měl by to být snad už pohodový rok. A to znamená velká aktivita! :D A i kdyby ne, vždycky si na Gall najdu čas a i na toho třetího chlupáče bych si ho našla! Tímhle rokem jsem si sama dokázala, že si dokážu najít čas přes všechno možné, co se může srát :D

Děkuji moc za zvážení a všem přeji hodně štěstí :)