Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jezevčí les

Zdálo se, že si Darkie má slova vzala opravdu k srdci. Byla jsem ráda, že se pokusí nemít potřebu se všem zavděčovat. Opravdu dělá víc, než je třeba. A přepínat se jen proto, aby ji ostatní neodsoudili, nebo nezavrhli? Naprostý nesmysl. Všichni ji zbožňují takovou, jaká je. Má poslední poznámka o tom, že by bez ní Sarumen domov, jí vehnala slzy do očí. Ale ne, pomyslela jsem si ihned, protože jsem ji nerada rozplakávala. Přistoupila ke mne a olízla mi čumák. Bylo mi jasný, že jí to potěšilo. Sarumen pro ni znamenal tak moc. Bez váhání jsem jí olíznutí oplatila a přidala k tomu ještě olíznutí tváře.
Ve výsledku jsme se k tomu, co způsobilo ten proud energie, nedopídily. Prostě to zůstalo záhadou. „To i já. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo. Jakože… extrémně vážného. Že bys nesla následky celý život. Jsem ráda, že jsi v pohodě,“ usmála jsem se na ni přes to, že jsem stále zaháněla obraz toho, v jakém stavu jsem ji našla. Nedivila bych se, kdybych z toho měla dalších pár měsíců noční můry. Nikdy v životě jsem se víc nebála. Následně padla otázka, zda mi Darkie pověděla příběh, jak se ztratila. „Mhm, povědělas mi ho onehdy v Sarumenu, když jsme se vracely z mýtiny. Po tom zápasu s hadem. Jak jsi se ztratila v bouři, zlomila si nohu a zachránila tě ta vlčice,“ usmála jsem se na ni. Pamatovala jsem si to, protože to pro mě bylo nesmírně důležité. Otevřela mi tehdy to nejtemnější z její minulosti, o které nikdy nikomu neřekla. „Ale je možné, že jsi něco vynechala, nebo si něco nepamatuji. Je to přeci jen nějakou dobu zpět,“ ujistila jsem ji, že kdyby mi ho chtěla převyprávět, budu jedno velké ucho a ráda si jej znovu vyslechnu. Ale dovedla jsem si představit, že to pro ni musí být velmi těžké téma.
Cesta utekla rychle, přesto že jsme se musely brodit hustou vrstvou sněhu. Asi to bylo tím, že mi sní každý moment utíká nesmírně rychle. Než jsme ale vstoupily do hvozdu, zastavila a s vážným pohledem mě požádala, abych to nikomu neřekla. Nechtěla způsobovat ostatním problémy a zatěžovat je. Tohle se mi moc nelíbilo, a taky že jsem to dala najevo lehkým zamračením. Nikomu žádné problémy nezpůsobuješ. Ty sis prošla peklem a málem jsi tam umřela, zaslouží si vědět, že o tebe mohli přijít. Měla bys odpočívat, ať je ti líp, nebo ne. Opravdu se mi to nelíbilo, přesto jsem ji chápala. „Chápu. Nic nikomu nepovím, můžeš mi věřit,“ ujistila jsem ji s pousmátím a pevně ji objala. Chtěla jsem si užít poslední moment, kdy jsme samy. Po chvíli objímání jsem ustoupila o krok, kývla na ni a vydaly jsme se do hvozdu. „To je strašný, tahle zima je opravdu krutá,“ povzdychla jsem si a stáhla ouška dozadu. „Ještě že si našla tak skvělou kamarádku, jako jsi ty,“ mrkla jsem na ni povzbudivě.

Sarumen >>

//Klidně se jí ujmi s Calumem, budu jen ráda

Ještě než jsem však Darkii o všem pověděla, zmínila se mi, že už nebude moci lovit. „Ale ne, určitě se znovu uzdravíš a bude to v pohodě. Jsi skvělá lovkyně, jen to chce po malých krůčkách,“ usmála jsem se na ni povzbudivě, nic netušíc, co se dozvěděla od své matky. „Nikoho jsi nezklamala,“ zastavila jsem a pohlédla na ni vážně. „Nikdy nikoho nezklameš. Všichni v Sarumenu tě mají nesmírně rádi a nic co uděláš nikoho nezklame. A hlavně nikomu nic nedlužíš. Nemusíš se snažit nikomu zavděčovat. Dělej to, co je nejlepší pro tebe. Ty bys pro sebe měla být priorita. Děláš pro smečku víc, než si přiznáváš. Jsi oporou pro tvého otce, pro mě, jsi skvělou kamarádkou pro ostatní, můžeme pomáhat Wolfi s prcky, budeme se spolu starat o Kase. To že nebudeš lovit přece neznamená, že tě celá smečka zavrhne, nebo že umřeme hlady. Nebuď na sebe tak tvrdá, prosím,“ pokoušela jsem se jí vysvětlit vše, co jsem v nitru cítila. Nechtěla jsem, aby cítila takovou tíhu. „Ale jestli tě to uklidní, podle mě jsi nejdůležitější součást Sarumenu. Bez tebe by to nebyl domov,“ usmála jsem se na ni a přitulila si ji k sobě.
Poté jsem však odvrátila téma k mému vyprávění a když se Darkie podivila, jak jsem tušila, kde je, zaraženě jsem na ni pohlédla. „Ty to nevíš?“ překvapeně jsem zamrkala a našpicovala uši. „Cítila jsem od tebe signál. Byla jsem v lese a bavila se s ostatními, když tu jsem ucítila v tlapách podivnou energii. Šlo to ze země a cítila jsem tě z ní. Když jsem se prohrabala sněhem až k hlíně, ucítila jsem kde jsi, jak špatně na tom jsi a okamžitě ti běžela na pomoc. Myslela jsem, že jsi mě volala,“ nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Zajímalo by mě, co to teda bylo, když ne ty. Možná tvá máma? Ta taky uměla magii země,“ uvažovala jsem nahlas.
Poté co jsem jí vše po vyprávěla jsem sledovala, jakou bude mít reakci. A ona souhlasila! Budu mít s Darkie rodinu! „Opravdu?“ vypískla jsem nadšeně a začala ocáskem divoce máchat. „Už se nemůžu dočkat, až se o něj spolu budeme starat. Bude to nádherné,“ blaženě jsem se usmívala a začala se o ni lísat jak malá. Cítila jsem, že Darkie udělalo radost, že mu bude moci pomoct. Na moment jsem se od ní odtáhla, abych jí mohla pohlédnout do očí a přesvědčeně řekla: „Určitě, potřebuje tě víc, než si dokážeš představit. Nikdo neví, jak hrozné to je, pokud si tím opravdu sám neprojde. Bude v tobě mít určitě obrovskou oporu.“ Byla jsem si tím jistá. Kase a Darkii svedl osud dohromady. Tohle malé vlče potřebovalo vidět, že je vždy naděje, že svůj domov znovu najde.
Následně se Darkie šla podívat na Theriona ale když se vrátila, beze slova pokračovala dál. Respektovala jsem její rozhodnutí a nechala to být. Pokud se o něm bavit nechtěla, nebudu ho zmiňovat. „Darkie? O koho přišla Nym?“ zeptala jsem se, protože jsem se neubránila zvědavosti. „Je hrozný, že už tak malé vlče si něčím takovým musela projít,“ řekla jsem tiše, protože mi jí bylo nesmírně líto. Nedovedla jsem si představit, jaké to musí být bolestivé o někoho blízkého přijít. Srdce by mi asi žalem puklo.

Ježčí mýtina >>

<< Zarostlý les

Do konverzace se poté zapojila i Darkie, která jim sdělila, z jaké smečky pocházíme a to, jak jí Nym moc pomohla. Vlčice zase vypadala, že jí padl kámen ze srdce a je moc ráda, že má malou zpět. Když jsem tedy konverzaci ukončila a rozloučili jsme se, a i oni se prý vydají někam, kde to bude snesitelnější. Rozumné, usmála jsem se na ně naposledy a poté jsme zmizely v bílé.

Drcnutí do boku jsem Darkii hned oplatila, jen o malinko víc silněji a hravě se zahihňala. Chyběla mi, tak strašně moc. Jedla naposledy prý v jeskyni a vše vyzvracela. „Bylinky ani borůvky asi nikde nenajdeme. Asi si je potom budeš muset vytvořit sama. Ale žádný, že se zase zničíš, ano? Hezky si se mnou v úkrytu natáhneš nožky a budeš odpočívat,“ zdůraznila jsem své podmínky, ale spíš pobaveným tónem a lehce nadzvedla jedno „obočí“, zda souhlasí. Věděla jsem, že když zjistí, že je smečka na lovu, bude se hrnout na pomoc. Nesmí teď nikomu pomáhat. Pokud nepomůže teď sama sobě, stejně nikomu pomoci nezvládne. Darkie je vlčice s největším srdcem, jakou jsem kdy potkala.
Následně jsem jí musela nějak říci o Kasovi a o tom všem kolem něj. Darkie se mi otřela hlavičkou o krk, aby mě pobídla mluvit dál. „No, když jsi byla pryč, našla jsem u nás v lese ztracené kaštanově hnědé vlče. Jmenuje se Kasius, ztratil se své rodině, protože následoval nějaké zrzavé zvíře, které ho dovedlo daleko od domova a on nenašel cestu zpět. Je asi stejně starý, jako vlčata Wolfganie, možná o něco mladší. Našla jsem ho v době, kdy se udála celá ta věc s únosem našich vlčat. A jelikož jsem jim chtěla pomoci, musela jsem ho vzít s sebou. Po cestě jsem mu něco ulovila a zjišťovala o něm víc. Jenže když i ho Život unesl, cítila jsem extrémní vinu, že jsem to celé způsobila. Že jsem ho vystavila nebezpečí. Naštěstí jsme je našli a Život si s nimi jen hrál a učil je o magiích, ale pěkně mě to vyděsilo. Myslím, že ke mně teď přirostl a vidí ve mně nějakého velkého hrdinu, který ho bude chránit,“ vysvětlila jsem, na chvíli se odmlčela, abych zahnala hnusné vzpomínky, polkla a pokračovala. „Odnesla jsem ho domů, kde jsem ho musela ukázat tvému otci, co s ním budeme dělat. Shodli jsme se, že teď by pro nás bylo až moc riskantní hledat jeho rodinu, takže se o to můžeme pokusit až na jaře, kdy sníh začne tát. Taky nás napadlo, že ho asi musí považovat rodiče za mrtvého, protože by žádné ztracené vlče takovou zimu nepřežilo,“ vysvětlila jsem jí celou tu prekérní situaci ohledně hledání jeho domova. „No a tvá matka asi narážela na to, že se tvůj otec rozhodl, že se o něj máme my dvě starat. Asi dočasně, než najdeme jeho domov, ale můžeme být rodina. Je to roztomilý koblížek, oblíbíš si ho,“ usmívala jsem se od ucha k ucho a sledovala její reakci. „Domů potřebuji rychle proto, že jsem ho tam nechala. Sice se smečkou, ale běžela jsem ti na pomoc s tak vygumovanou hlavou plnou strachu, že jsem nic neřekla, prostě zmizela. Bojím se, že jsem ho musela vylekat k smrti a chci to napravit.“ Opravdu jsem se bála, že jsem ho psychicky ranila. Malým vlčatům stačí málo k celoživotním traumatům. A jestli se ke mně tak upnul, asi to s ním musela zatřást pěkně ošklivě. „Chtěla by ses o něj se mnou starat? Potřebuje tě v životě. Potřebuje někoho, kdo si prošel něčím podobným jako on. Možná kdyby slyšel od tebe, že ses taky ztratila, ale přesto našla cestu domů, dodalo by mu to naději,“ usmála jsem se na ni a otřela se hlavou o její srst na krku.
Po cestě jsme procházeli opět tím lesem, kde se vše odehrálo, a tak jsem na Darkii zvědavě koukla. „Chceš na Theriona nakouknout, jestli je v pohodě?“ optala jsem se a čekala, jak zareaguje. Předpokládala jsem, že bude chtít, a tak jsem zastavila velmi blízko jejich původního úkrytu. Nechávala jsem rozhodnutí a vedení na Darkii, protože se dost pravděpodobně znali velmi důvěrně. „Možná když bych nešla s tebou, rozmluvil by se. Třeba se jen přede mnou hrozně stydí a nevěří mi,“ navrhla jsem, přestože se mi od Darkie nechtělo ani na krok.

„To zní jako opravdu unikátní smečka. Okřídleného vlka jsem snad ještě neviděl. Má je jen na okrasu, nebo s nimi umí i léta?“ vyzvídala jsem, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. A nezavazí mu? Asi to musí být otrava mít neustále křídla, i když složená u těla. Asi bych je nezvládla mít. Přesto to znělo opravdu majestátně. „Je super, že si se všemi tak rozumíš,“ usmála jsem se na ni. Na její poznámku o tom, že je nějaká Cynthia fuj, jsem se jen pobaveně zasmála. Zdálo se, že stačilo jen mozek Nym zaměstnaný, aby se přestala trápit. Působila teď daleko upovídaněji a veseleji. I Darkie se moc těšila, že se k nám jednou malá vrátí na návštěvu. „Už se nemůžeme dočkat,“ zavrtěla jsem ocáskem na znamení, že to myslím vážně. „Hmm, moc jich neznám. Ale myslím, že si nějakou Falion dovede najít sám. Jestli má ty křídla tak úžasná, jak povídáš, budou mu vlčice padat k nohám,“ zasmála jsem se a pak položila otázku: „Děláš mu malého dohazovače?“ Bylo to opravdu roztomilé. „Jestli ale na nějakou správnou narazím, nasměruji ji k vám do hor,“ mrkla jsem na Nym.

Když jsme se dostaly na místo, kde nás už připraveně vyčkával pár vlků, snažila jsem se udržet přátelský výraz. A ono to fungovalo! Oba se jen představili, jen jsem nepochopila to „partner pro každý zločin“. Jednalo se o přezdívku? Nebo to byl jeho titul, které bylo dobré znát? Potkala jsem vlky, jako je Izar, kteří vyžadovali speciální oslovení, takže bych se tomu až tak nedivila. „Ah, já jsem Maple. Vůbec ne, byla vzorná. Na svůj věk je víc rozumná než někteří dospělý vlci,“ odpověděla jsem Lennie. Nym se poté hned nahrnula k šedivé vlčici a vysela jí tlapami kolem krku. Nepochopila jsem pak oslovení, které Savior použil. Flundra? Vždyť ona si z nich může štěstím cvrknout. Možná to myslí ironicky? Nebo to je nějaký vtip, který mezi nimi koluje? „Haha, fakt nám žádné problémy nezpůsobila,“ odpověděla jsem hnědému, který měl snad nejhlubší hlas, jaký jsem kdy za život zažila. Páni, tak to je fakt něco. Vlčice se poté ptala, zda někdo z nás neovládá magii ohně, abychom pomohli Nym nakrmit. „Jasně, hned to bude,“ souhlasně jsem pokývala, zaměřila pohled na veverku, která se teď válela na zemi a zahřála jsem ji natolik, aby nejenže rozmrzla, ale byla teplotou skoro jako čerstvá. Zahřívání už jsem měla tak natrénované, že byl úbytek energie skoro necitelný, přesto už jsem byla celkem vyčerpaná. Událo se toho nějak hodně najednou. „Klidně bych vám tu i rozdělala oheň, abyste se zahřáli, ale v těchto podmínkách to úplně nepůjde,“ omluvně jsem na oba pohlédla. „Rády jsme pomohly, ale měly bychom se vrátit zpět ke smečce. Tak se opatrujte,“ rozloučila jsem se s oběma a pohledem sjela na Nym. „Papa, už se těším na návštěvu,“ usmála jsem se na ni zeširoka, poté pokynula hlavou k Darkii, zda je připravena na cestu zpět a pomalu jsme vyrazily.

„Nemáš taky hlad?“ pohlédla jsem na svou drahou polovičku starostlivě. „Můžu se pokusit ti něco ulovit, ale zvěře nějak hrozně ubylo. Ve smečce se chystali na lov, ale s tím, kolik vlků se sešlo… Bude to zas na dlouho, znáš to,“ ušklíbla jsem se na ni. „To mě přivádí k tomu, co jsem ti chtěla říct,“ odmlčela jsem se a hledala způsob, jak jí to říct nějak smysluplně. Bylo toho totiž hrozně moc.

Jezevčí les >>

<< Jezevčí les

„Hmm, to zní moc hezky. Máš štěstí, že máš tak skvělou mámu,“ vydechla jsem jí do kožichu. Když ale zmínila, že jí také řekla, že bude matkou, zvědavě jsem se odtáhla a sledovala její pobavený, ale naprosto nechápavý výraz. „Myslím, že tuším,“ odpověděla jsem tajemně a hravě na ni vyplázla jazyk. „Ale povím ti o všem až po cestě domů,“ přednesla jsem jedinou podmínku, kterou jsem za tím tajemstvím měla. Takže Neyteri o Kasovi ví, opravdu dohlíží na hvozd. Ta představa nás dvou, jak se o malého Kase staráme byla nádherná. Byly bychom rodina. Při té myšlence jsem si však vzpomněla na to, jak jsem Kasiuse ve hvozdě nechala. Jak vyděšený musel být, že jsem jen tak beze slova zmizela. „Mohla bych tě prosím o něco poprosit? Mohly bychom se prosím vrátit domů co nejdřív?“ požádala jsem Darkii a pak dodala: „Samozřejmě až zavedeme do bezpečí Nym. Jen musím doma něco napravit.“ Chtěla jsem jí o Kasovi říct až po cestě, abychom měly klid. Nym mi v tom nijak nepřekážela, ale cítila bych se lépe, kdybychom u toho byly jen my dvě.
Po návratu Nym se Darkie pokusila jí nabídnout, že se jí může svěřit. „Můžeš nám oběma věřit, chceme pro tebe jen to nejlepší,“ usmála jsem se na malé vlče. Rvalo mi srdce ji v tomhle stavu vidět. Když ale odklonila téma, sdělila mi, že žije v Ragarských horách. Na to jsem znalecky pokývala hlavou se slovy: „Joo, myslím že tuším, kde to je. Netušila jsem, že tam sídlí smečka.“ Malá Nym musela být velký dobrodruh, když i její smečka sídlí na tak nebezpečném místě. Kdo by to byl do někoho řekl, že si založí smečku zrovna tam. Ale když to funguje v močálech, proč ne na horách. I Darkie se vůbec nezamlouvalo, jak ji tady opustily a četla jsem v jejím pohledu jako v knize. Bylo až neuvěřitelné, jak blízké jsme si byly. Nemusely jsme spolu promluvit ani slovo, ale stejně vědět, co se nám ta druhá snaží říct pouhým pohledem. Nym ale rozhodla, že Zarostlý les stačí. „Dobrá, princezno,“ usmála jsem se na ni.
„No jasně, ba dokonce musíš. Sotva se rozloučíme, už se mi bude stýskat, uvidíš to. Lennie určitě vem, aspoň se nám neztratíš. Můžeme vás pak s Darkie provést po okolí a ukázat vám všechny divné místa, co okolo máme,“ mrkla jsem na ni. Bylo úžasné vidět, jak ožila a její nadšení v očkách. „Myslím, že to nějak přežijeme,“ ušklíbla jsem se pobaveně. Některé vlčice umí být jedovaté, ale jestli se o Nym stará, to je to jediné, na čem záleží.
I Darkie byla toho názoru, že nemá cenu Theriona z myšlenek vyrušovat. Bylo mi ho líto, opravdu. Neznala jsem ho téměř vůbec, přesto bych mu strašně chtěla pomoci. Nezasloužil si takto trpět. Nikdo si to nezasloužil. A jestli pomohl Darkii v nejhorším, chtěla jsem mu to oplatit. Stavíme se za ním pak, teď musíme dostat Nym do bezpečí. Nabídla jí, že ji může odnést na zádech a Nym se toho při prvním silném závanu větru chytla. „Šikula. Lepší tě nést na zádech, než aby tě nám to odválo. A navíc jsi lehká jako peříčko, ani o tobě nebude vědět,“ pochválila jsem Nym, že si opravdu o odvoz řekla. Jakmile se holky připravily na cestu, vyrazili jsme směrem k lesu.

Netrvalo dlouho, a dorazili jsme tam. Nikdo pořádně po cestě nemluvil, protože to s tím šíleným větrem ani pořádně možné nebylo. Bylo to fakt nepříjemné. Až když jsme se dostali mezi stromy, které nás trochu chránili, unaveně jsem vydechla: „Zvládly jsme to.“ Následně jsem nasála pach a ucítila přítomnost dvou vlků. Oba už tu asi netrpělivě vyhlíželi nějakou tu chvíli. Zavytím jsem dala najevo, že jim malou neseme a pomalým krokem vyrazila po čuchu k nim. Už z dálky jsem na ně začala přátelsky mávat ocáskem, abych nevypadala, že jsem snad Nym unesla. „Zdravím, vedeme vám Nym,“ zavolala jsem na ně a když jsme se dostaly pár metrů od nich, celá jsem se otřásla zimou a dodala: „Brr, hrozný počasí.“ Když jsem si oba dva letmo prohlédla, zjistila jsem, že se jedná o dospělé rozumné vlky. Bála jsem se, že by to byla nějaká pubertální trdla, která nechala malou někde samotnou, aby si mohli pobíhat kde chtěli bez toho, aby museli řešit prcka. Ale působili spíš dojmem, že jí chtěli dát čas a soukromí, zatímco na ni počkali o kus dál. „Snad nevadí, že jsme ji doprovodily. Chudinka si prošla peklem, tak jsme jen chtěly zajistit, že dojde v pořádku,“ vysvětlila jsem.

Jakmile se jezevec objevil, dal nám jasně najevo, že musí jedna po druhé, a tak se Darkie vydala jako první. Naposledy jsem na ni pohlédla, oči jasně říkající to, co bych slovy nevyjádřila. Zvládneš to, já vím že jo. Jsi silná a tohle rozloučení si zasloužíš prožít tak, jak mělo proběhnout. Darkie poté zmizela a já tu zůstala s malou Nym. „Pandí banda, to je moc hezké. Obě opravdu vypadáte jako pandičky,“ zasmála jsem se, pohled stále upřený na místo, kam Darkie zmizela. Je hrozné, že přišla o matku. A nedostalo se jí pořádného rozloučení. Za kým asi tak jde Nym? Je hrozný, že o někoho už v tak útlém věku přišla.
Čas plynul nějak velmi rychle a než jsem se stihla nadát, Darkie byla zpět. „No páni, to je ale nádhera! Neskutečně ti sluší,“ mávala jsem vesele ocáskem a očima upřeně civěla na šperk, který se Darkii houpal na krku. „To je skvělé. Věděla jsem, že ti to pomůže,“ usmála jsem se na ni s úlevou. „Takže už jsi úplně v pořádku?“ optala jsem se. Doufala jsem, že už jí nic nehrozí. Její stav mě opravdu vyděsil. Poté se ale s Nym rozloučila a sdělila jí, že jí bude doprovázet její matka. „Všechno bude dobré. Uleví se ti,“ usmála jsem se na ni povzbudivě a když odešla, pohlédla jsem na svou drahou polovičku, která se o mne začala otírat. „A ty mě, ani nevíš, jak moc. Jsem ráda, že jsi v pohodě,“ zašeptala jsem tiše a čumákem se jí zachumlala v srsti. „Co ti řekla?“ nadhodila jsem nedočkavě a usmívala se od ucha k uchu.
Když se Nym vrátila, táhla se jak zpráskaný pes za jezevcem. Ale ne, snad jí to nezničilo, soucitně jsem sledovala, jak se k nám blíží, poté nahodila úsměv a poprosila nás, jestli bychom ji nezavedli za nějakými vlky, co ji tady nechali a chtěli se setkat na místě, kde nikdy nebyla. To je nějaký podezřelý, zamračila jsem se jemně a pohlédla na Darkii, zda se jí to taky úplně nezdá. Znělo to, jako by se jí snažili zbavit. „A kde máš domov? Nebylo by lepší, abychom tě tam zavedly my a ty ses tam s ostatními potkala? Nerada bych, aby ti hrozilo nebezpečí,“ nadhodila jsem návrh, ale jestli jim natolik věřila a byla si jistá, že ji domů dopraví, nehodlala jsem jí bránit. Jen jsem jí chtěla dát možnost. Nelíbilo se mi to. „Ano, jsme ve stejné smečce. Jmenuje se Sarumenská a je támhle dole jihu. Nachází se v Sarumenském hvozdu, ale poznáš ji rozhodně podle toho, že je skoro hned vedle úplně rudé jezero, které v zimě hřeje. Viděla jsi někdy rudou vodu?“ vysvětlila jsem jí. „Vlčat máme plný les, určitě se musíš někdy stavit na návštěvu, našla by sis spoustu dobrých kamarádů,“ usmála jsem se na ni ze široka.
Jakmile ale nadhodila béžového, Theriona, zamyšleně jsem se zadívala směrem, kterým jsme přišli. „Zdál se mi být zahloubaný v myšlenkách. Asi je toho na něj moc a potřebuje chvíli o samotě, aby to vstřebal a urovnal si myšlenky. Měly bychom tě dostat co nejdřív domů, ale můžeme se s Darkie po cestě zpět za ním zastavit a zkontrolovat, jestli je v pohodě. Co na to říkáš?“ mrkla jsem na ni a usmívala se od ucha k uchu. „Bude v pořádku, neboj,“ ujistila jsem ji. „Tak co, jste připraveny na cestu?“ optala jsem se a udělala krok směrem k Zarostlému lesu. Až když jsem si byla jistá, že mne následují, vyšla jsem pomalým krokem.

Zarostlý les (přes Zubří Vysočinu) >>

// Moc se omlouvám, něco mi do toho vlezlo. Odepíšu až zítra

// Mám psát už teď, nebo počkat až se Darkie vrátí? :D

Edit: okok, jen dojím večeři a jdu na to

Oběma se po chvíli podařilo uklidnit a když Nym naposledy vzlykla, soucitně jsem se na no usmála a dodala: "Vidíš, jak jsi šikovná. Mám z tebe velkou radost." A jakmile zazněl návrh na výpravu za jezevcem, ve vzduchu šlo cítit odhadování všech. Věděla jsem, že je to naše jediná šance, jak se odsud dostat živý a zdravý. Hlavně Darkii by mohl nějak ulevit. Celá hořela a já o ní měla čím dál tím větší strach. Jasně, byl to risk. Ale jestli to neriskneme, zůstaneme tady dost pravděpodobně napořád. "Všechno bude dobrý," vydechla jsem, spíše pro sebe. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za obě. Jestli to nedopadne dobře, bude to má vina. Jsem jediná, která je tam může dopravit. Musí to dopadnout dobře.
Darkie se pomalu zvedla a přes to, že se jí párkrát podlomily nohy, nebo zavrávorala, dokázala to a já ji pevně podepírala. Automaticky jsem na ni chtěla vychrlit otázku, zda je v pořádku, ale odpověděla dřív, než jsem stihla otevřít tlamu. "Jsi prostě skvělá," usmála jsem se na ni a olízla jí tvář. Nym rozhodla, že to zvládne sama. "Jak myslíš. Ale kdyby tě náhodou moc bolely nožky, nebo by na tebe dolehla únava, opravdu mi prosím řekni. Takové malé tělíčko je nic a tvoje bezpečí je pro mě daleko přednější, jasné?" připomněla jsem jí, stále s úsměvem. "Všichni víme, že jsi velká statečná bojovnice. Ale i takové někdy potřebují pomoc ostatních. Jsem tu pro vás obě," dodala jsem se zářivým úsměvem. "Tak, jdeme na to, děvčata," rozhodla jsem odhodlaně a pomalu vyšla tam, kde se údajně jezevec ukrýval. Já sama se za ním bála jít. Bála jsem se, že by se někdo našel, kso mi zemřel a já o tom nevěděla. V hloubi duše jsem se bála, že mi zemřel někdo z rodiny. Jen u Tadara jsem věděla, že je v pohodě. Teda byl, než začala tahle ohavná zima. Jak ten zvládá tuhle noční můru? Doufám, že je naživu.
Cesta sice nebyla dlouhá, ale pro všechny nesmírně náročná. Připadalo mi, že zamrzl čas a my tu uvízly, navždy zapomenuté světem. "Určitě tam skoro budem," ujišťovala jsem všechny. "Ukaž se nám, jezevče. Prosím, potřebujeme pomoc," naléhala jsem na bytost, která nebyla nikde v naší přítomnosti. Jako odpověď jsem ale dostala pouze ledový vítr do čenichu. Když se ale vše zdálo být marným, v dáli se začala rýsovat malá černá silueta, která se k nám blížila.

Zatímco se ki dařilo uklidňovat plačící Darkie, rozbrečela se z toho všeho i malá. Darkie se hned hrnula k tomu, aby jo utišila. Bylo mi jí tak strašně líto. "Přesně jak říká Darkie. Dostaneme tě z toho, sluníčko. Ani nemrkneš a budeš zase doma," usmála jsem se na ni. Kde se tu ale vzala? Kde má rodiče? Proč ji tu opustili?
Když se malá Nym představila a převyprávěla mi, co se stalo, vlídně jsem se na ni usmála. "Děkuji, moc jsi mi pomohla. Jsi neskutečně statečná, víš o tom? Udělali jste dobře. Potřebovali jste potravu a oni by tuhle zimu stejně nepřežili. Vy jste pomohli jim a oni vám. Celé je to jeden koloběh, takže se nemusíš cítit špatně," ujišťovala jsem ji. Na jedno vlče si toho zažila až až. Strach, nemoc, uvěznění, krutá zima, smrt. Vše na jednom místě. Nikdy si tím neměla projít. Měla být u svých rodičů v bezpečí a teple.
Když se na mě obrátila a žádala mě, co budeme dělat, vteřinu jsem mlčela. Nevěděla jsem, co dělat. Netušila jsem jak jim pomoci, ale dát to najevo Nym jsem nemohla. Byla jsem jejich poslední naděje. Pak mě ale Darkie poprosila, že by potřebovaly za jezevcem. Tím mluvícím? "Jasně, určitě nám pomůže. Půjdeme tam. Neboj, Nym. Jezevec to všechno vyřeší," usmála jsem se na obě a rozhodně se postavila. Na prosbu Darkie jsem teplotu snížila, abych neplýtvala tolik energií, ale odmítala jsem přestat úplně. Potřebujeme aspoň trochu tepla. Teplota tedy klesla zhruba na teplo jarního sluníčka. "Darkie, zvládneš vstát? Můžu si tě zkusit vyhodit na záda, nebo tě zkusit cestou podepírat," optala jsem se své milované. "A co ty, broučku? Zvládneš tam dojít po vlastních, nebo bys ráda odvoz?" mrkla jsem na ni ve snaze zlehčit celou tu situaci. "Jsme holky šikovný, zvládnem to," ušklíbla jsem ee odhodlaně.

//Rychlopost z mobilu, abych nezdržovala a trochu to urychlila :D Takže jestli tam budou kraviny, víte proč :)

// Holky jsou prý domluvené, že se nejdřív stavíme k jezevci. Pak si můžete Nym s klidem ukrást :)
Prý cca tak 3 posty za každého

Darkie na mou přítomnost v podstatě nereagovala. Zdálo se, že se na mě letmo podívala, ale vůbec mě nepoznala. Byla na tom opravdu hodně mizerně. Ach můj bože, co budu dělat? Když jsem v panice projížděla očima po úkrytu a hledala něco, čím bych jí mohla ulevit, zahlédla jsem překvapený výraz vlčete. „Nemusíš se mě bát, přišla jsem vám na pomoc,“ usmála jsem se na ni a pokoušela zahnat veškerou paniku. „Já se jmenuji Maple. Jakpak ty?“ optala jsem se vlídně. „Pověděla bys mi prosím, copak se stalo? Jsi v pořádku, zlatíčko?“ naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se malou rozmluvit. Béžový vlk se taky moc nehrnul ke konverzaci a vlastně se mi i vyhýbal pohledem, tak jsem to raději nechala být. Muselo to pro všechny být traumatické.
Když jsem ale s vlčátkem mluvila, zdálo se mi, že Darkie přišla trochu víc k sobě a poznala mě. „No tak, pšššš. Všechno je dobrý, neplač. Už jsem u tebe, ano?Pomůžeme ti se z toho dostat,“ usmála jsem se na ni a přitiskla si ji hlavou blíž. „Všechno je v pohodě,“ konejšivě jsem šeptala. Tak strašně se mi ulevilo, že se jí vrátily nějaké smysly zpět. „Není to na vás moc horké? Můžu se pokusit teploty trochu ubrat. Jestli jste tu opravdu dlouho, tak to bude asi poměrně nepříjemné, ale musím váš prohřát co nejrychleji,“ snažila jsem se mluvit, abych je udržela co nejvíce v klidu. „Jedli jste něco? Mám se pokusit donést něco na pití?“ zeptala jsem se, když jsem pohledem sjela na mrtvá jezevčí těla, která byla téměř nedotknutá. Museli být i dehydratovaní, když byli uvěznění za těmi kořeny. Jak se jim to ale stalo, probůh?

<< Ježčí mýtina

Les. Tohle byl ten les. Tady je. Je tady. V pořádku, živá. Ještě kus, pohni sebou. Natáhni skok. Zatni zuby, není to tak hrozný. Zima ti brzo nebude. Musíš ji najít, opakovala jsem si v hlavě. Byla jsem tak zmrzlá, že jsem i přemýšlela zpomaleně. Kde je ten úkryt? Musí tu někde být, panikařila jsem. Hrála jsem o vteřiny. Zhluboka jsem nasála pachy okolo a hledala zápach krve a zvratků. Ten musel být asi nejsilnější, a hlavně se nedal splést s něčím jiným. Bylo to kousek. Natáhla jsem skok a za nedlouho jsem v dáli viděla, jak se tam rýsuje úkryt v zemi, zatarasený kořeny. Už z dáli museli všichni tušit, že se někdo blíží. Zhluboka jsem oddychovala, sníh otravně vrzal a čím blíž jsem byla, tím víc jsem zrychlovala a tím pádem dělala větší hluk.
Beze slova jsem začala tlapami roztahovat a trhat kořeny, ale nebylo to k ničemu. Jen mi to bralo zbytečně energii. Proto jsem se postavila o kus dál a začala kořeny pálit svou magií, až začaly samy padat na zem. Když bylo po všem a já konečně uviděla Darkii, zhrozila jsem se, o jak moc vážnější její stav byl. „Ach můj bože, Darkie!“ vyjekla jsem zhrozeně a začala se plazit dovnitř. „Už jsem tu, všechno bude dobrý,“ ujišťovala jsem ji šeptem, vecpala se vedle ní, abych ji mohla podepřít a až teprve teď se rozhlédla po úkrytu. Bylo tu malé vlče a béžový vlk. Cítila jsem z něj trochu Nokta. Že by příbuzný? pomyslela jsem si. „Pojďte blíž, zahřeji vás. Všechno bude dobrý, slibuji,“ usmála jsem se na ně a začala zahřívat celý úkryt, takže země najednou příjemně hřála, jako letním sluncem vyhřátá louka. „Mohu ti nějak pomoci, prosím?“ pohlédla jsem zoufale na Darkii a začala jí olizovat čumáček, nehledě na to, že to asi museli vidět všichni a asi je to zaskočilo. Bylo mi jedno, kdo si co myslí. Mám své zlatíčko tady a mé srdce momentálně přebralo kontrolu nad mozkem.

<< Sarumen

Ach můj bože, co budu dělat? Co když už… Ne, je v pohodě. Teda ne v pohodě, ale ještě není po všem. Cítila jsem, jak jí bije srdce. Je naživu a já jí pomohu. Bude to dobrý. Bude to v pohodě, ujišťovala jsem se, zatímco jsem skákala v husté vrstvě sněhu kupředu. „Jsem. Pomalá. Proč. Nemůžu. Běžet. Rychleji? Nesmí. Umřít. Nesmí. Ne. Smí,“ mumlala jsem si pro sebe, při každém slovu se mi bílý obláček táhl od tlamy. Je tak příšerná zima. Proč by v tomto počasí utíkala z domova? Proč by tak riskovala? Vždyť se do nedávna odchodu ze smečky tak bála. Proč se tohle musí dít. Jedna slza začala stékat po mé tváři. Tolik jsem se o ni bála. Byla jsem už poměrně blízko. Nesmím polevovat. Potřebuje mě, připomněla jsem si, ale ledový vítr byl ostrý jako nože. Odmítala jsem si ale cestu ulehčovat magií, protože jsem netušila, kolik jí bude potřeba pro Darkii. Budu ji muset zahřát, dostat z toho vězení, a navíc ji odtáhnout zpět domů. Možná jí i sehnat něco na jídlo. Bylo mi jasné, že budu poté vyčerpaná. Každá špetka energie navíc se hodí.

Jezevčí les (přes říční eso) >>