Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že spací atmosféra zapůsobila na všechny a Kas během vyprávění usnul. Nebyla jsem si jistá, kolik z mého vyprávění slyšel, ale zas tak důležité to pro něj nebylo. Naopak, byla jsem ráda, že se mi ho podařilo uspat. Nyní přišla řada na mě. Takže i já si položila hlavu, zavřela víčka a přitulená k oběma usnula. Přesto, že jsem prožívala svůj dlouholetý sen, v hlavě se mi během spánku odehrávaly noční můry, díky kterým jsem se několikrát během noci probudila. Všechny se točily kolem toho, že jsem běžela na pomoc Darkii a pokaždé ji nacházela v horším a horším stavu, až jsem ji v posledním snu našla mrtvou. Poté už jsem usnout nedokázala, a tak jen ležela a pozorovala to, jak oba spokojeně pravidelně oddychují. Uklidňovalo mě, že jsou oba v pořádku a nic nám nehrozí. Všechno je dobré.
Brzy se probudila Darkie a poté i Kas. „Dobré ráno,“ usmála jsem se na ně a poslouchala, o čem si povídají. „Chtěl vědět, jak jsme se potkaly,“ vysvětlila jsem Darkii s lehkým pousmátím. Zdálo se mi ale, že je Kas nesvůj. „Všechno v pořádku?“ naklonila jsem se k němu a něžně se o něj otřela tváří. Měl hlad a chtěl jít ven, což bylo pochopitelné. „Dobrá, projdeme se ven,“ rozhodla jsem. Sevřel se mi ale žaludek, když zmínil, že je možná už venku jaro. Sice bylo krásné a určitě by se mu líbilo, ale pro nás to znamenalo, že jej budeme muset odvést jeho rodičům. Byl tu tak krátce, ještě jsme s ním pořádně nic neprožili, uvědomila jsem si zklamaně. Uvědomovala jsem si, že to pro něj bylo to nejlepší, ale stále jsem se s tím vnitřně nesmířila. „Půjdeš s námi? Ostatní se určitě už vrátili z lovu,“ nabídla jsem Darkii a prosebně na ni mrkla. Chtěla jsem, aby se pořádně najedla. Bez masa se z té slabosti nevyhrabe. Pomalým krokem jsem ale už vyrazila z jeskyně, abych Kase neznervózňovala, když mu v jeskyni nebylo dobře.

Sarumen >>

// post na všech účtech nahodím až na večer, tak mě klidně přeskočte, ať nezdržuji :)

//Ano prosím, Starling se rád přidá

<< Sarumen

Společně jsme se vydali do úkrytu, kde kupodivu nikdo ze smečky nebyl. Bylo to zvláštní. Čekala bych, že se každý raději skryje. I když o tolik vetší teplo tu zas nebylo. Jen vítr sem nedoléhal, což mi umožňovalo v úkrytu vytvořit pořádný oheň, který by nás všechny zahřál. Proto jsem také po cestě vzala pár tlustších větví do tlamy. Sotva jsme dorazili, přikrčila jsem se k zemi, aby mohl malý slézt a o kus dál jsem vyplivla i náklad, který jsem nesla. V tlamě mi poté sice zůstala pachuť dřeva a měla jsem trochu potlačenou tlamu od malých pichlavých větviček, ale raději tohle a být v teple, než umrzat i tady. Jen co jsme si ulehli k ohništi, soustředěně jsem na něj pohlédla a dříví vzplanulo. „Tohle by mělo stačit,“ zamumlala jsem, hledíc na svůj výtvor. Bála jsem se, že nám na celou dobu oheň nevydrží a budu muset zajít na další dříví, které se v tomto ročním období hledalo poměrně blbě.
„Už brzy, neboj. Zima už bude každým dnem za námi. Ale postupně. Sníh začne pomaloučku tát a zůstane tu jen břečka, která je mlaskavá a hrozně mokrá. Pak bude poměrně hodně bláta, které se ti bude lepit na nožky a dělat je o něco těžší, ale když vyleze zase sluníčko, tak země hezky zatvrdne a začnou růst krásné květinky,“ vysvětlila jsem mu, jak bude moci pozorovat, v jakém stádiu je zima a kdy nastane jaro. Když ale poté navrhl, že by nám mohl něco povyprávět, pohlédla jsem na Darkie, která už dávno spala. „Asi ji to zmohlo. A v tom teplíčku se usne hned,“ usmála jsem se. „Necháme ji odpočinout a pak jí můžeš vše povyprávět,“ mrkla jsem na malé vlče. Bylo neuvěřitelné, že jsme nyní rodina. Tak moc jsme po tom obě toužily. A i přes to, že to je nemožné, přišel nám do Života tenhle kaštanový chlupáček a vše dovedl změnit.
„Náš příběh?“ vyvedl mě z myšlenek poté. „No, to bych mohla,“ usmála jsem se. „Víš, spousta vlků má své první setkání jako z pohádky. Vše je krásné, růžové, na první pohled se zamilují a jsou spolu navěky věků. My se ale setkaly úplnou náhodou na jedné mýtině, kde světu hrozilo velké nebezpečí a bylo jen na nás, abychom to zastavily,“ napínavě jsem se odmlčela. „Obě jsme byly na procházce, když tu jsme spolu s pád dalšími vlky uslyšeli divné zvuky. Byly hlasité. Znělo to, jako by na jednom jediném místě bylo zemětřesení, a tak jsme se vydali na průzkum. Když jsme ale přišli blíže, zjistili jsme, že to byl malý ježeček! Zasekl se v díře a nemohl ven, a tak pištěl jako o život. Jedna zlá vlčice, která tam s námi byla ho chtěla zabít, ale když se jí snažila Darkie zastavit, napadla ji. Jenže to zemětřesení nabralo na síle, všechny nás povalilo a když jsme zjistili, že je malý ježek na svobodě, objevil se další problém. Z díry, ve které byl zaseklý se teď hrnula hromada ježků. Stovky, tisíce! Vlna ježků se na nás hrnula, zavalila nás a začali přes nás pobíhat. A to nebylo vše. Když jsme se rozkoukali, abychom zjistili, co to je, objevil se jeden gigantický ježek. Asi třikrát nebo čtyřikrát větší, než dospělý vlk. To je macek, co?“ podívala jsem se na něj a zazubila se. „Zlou vlčici poté odnesl do jeho podzemního úkrytu a zůstali jsme tam jen my. Ten upištěný ježeček na mě začal něco ukazovat a chtěl, abych ho následovala, a tak jsme se rozdělili na týmy. Jeden šek se mnou následovat ježka a druhý se vydal na záchranu zlé vlčice. Když jsme došli na místo, kam ježeček chtěl, abychom šli, zastavil a chtěl, abychom začali hrabat. Museli jsme hrabat v ostnatých rostlinách, které nám rozedraly tlapky až do krve, ale když jsme se dohrabali až k cíli, objevili jsme sošku ježečka s květinou na zádech. Tu jsem vzala do tlamy, Darkie nám vyléčila rány a běželi jsme zpět k díře, kde ostatní zmizeli. Po cestě jsme našli místnost, kde zlou vlčici ježek držel. Jenže jen co mě ježek spatřil, že držím sošku, okamžitě se za mnou vrhl, já se lekla, sošku pustila a jak se zdálo, byla pro něj daleko důležitější, než cokoliv co měl rozdělané. Mezitím Darkie vytvořila po celé místnosti květy stejné, jako byly na sošce a když se tak stalo, jen pouhým dotekem zkameněly obřího ježka. Nikdo nechápal, proč nebo jak se to stalo. Až když se zjevil upištěný ježeček, vysvětlil nám, že to celé bylo kvůli lásce. Soška ježečka byla prý láska toho obřího, ale on o ni přišel. A tím že jsou teď oba zkamenělí, tak mohou být spolu.“ To celé ale bylo jen dění na mýtině. To, co vedlo k našemu vztahu. „Obě jsme se tehdy díky tomu dobrodružství velmi sblížily. Vzájemně jsme si pomáhaly a dokázali jsme zachránit svět, jen díky spolupráci. Když bylo po všem, rozhodla jsem se jít po svých, ale osud mě zavedl až na hranice jedné smečky. Dlouho dobu jsem uvažovala, že bych se ráda k nějaké přidala a tak když jsem čirou náhodou narazila na hranice, brala jsem to jako znamení. A tak jsem našla alfy a požádala o přijetí. Čirou náhodou to bylo smečka, ve které se Darkie na rodila a když se poté vrátila domů, zjistila, že jsem tam já a chci se přidat. Pomohla mi u přijetí a od té doby jsme byly nerozlučná dvojka. Neustále jsme spolu trávily čas, zažily spousty dobrodružství a teď si nedovedeme jedna bez druhé představit život,“ usmála jsem sena něj. „Celé to naše setkání bylo strašně chaotické, dobrodružné,… Bylo to nedokonale dokonalé a nechtěla bych to jinak,“ dodala jsem zasněně.

//Omlouvám se za slohovku, kratší jsem to nezvládla :D Darkie bude teď nějakou dobu mimo, tak ji máme přeskakovat :)

„Závistí snad praskne,“ zasmála jsem se nad jeho poznámkám. „Určitě si pak spolu budete moct všichni pořádně pohrát,“ dodala jsem s úsměvem. Bylo skvělé, že se sem přidal v době, kdy má Wolfi vlčata a tím pádem má spoustu kamarádů. Narazit na jinou smečku, asi by dětství neměl tak zábavné, jako bude moct mít tady. Děkovala jsem bohu, že nám ho zavedl sem a nic se mu po cestě nestalo. Darkie byla stále ponořená do myšlenek a měla jsem o ni opravdu starost. Od té doby, co jsme se vrátili, nebyla úplně sama sebou. Muselo se to na ni asi neskutečně podepsat, pomyslela jsem si smutně a pokusila se ji rozveselit alespoň úsměvem, o který jsem se pokusila. Až má slova a olíznutí ji vrátily zpět na zem. Slova, která mi řekla, pro mě znamenaly vše. Mohla bych je slyšet milionkrát a stále by neztratily svou hodnotu. Vždy mi dokázaly rozzářit den a zahnat všechny špatné pocity a myšlenky. Když se Darkie Kase následně ptala, kdo že je ta princezna, o které se zmínil, nechala jsem konverzaci na něm. Jeho přezdívky vlčat už jsem znala, ale kazit jim příležitost se sblížit jsem jim krást nechtěla.
Zdálo se, že zatím roli matky zvládám poměrně slušně, protože mé rady si Kas vzal k srdci, a navíc mi dokázal, že je na dávání pusinek expert a rád je rozdává. „No vidíš, a máš vyhráno. Na jaře zajdeme natrhat pořádnou kytici a Darkie padne úžasem na zadek,“ pochválila jsem jej a hravě mu tlapkou rozcuchala srst na hlavě.
Konečně jsme se rozhodli vydat do tepla, a tak si Kas vybral jako způsob dopravy má záda. „Dobrý nápad. Tak šup,“ usmála jsem se, přidřepla a čumákem mu vysunula zadeček až nahoru. Když pohodlně seděl a já si byla jistá, že nespadne, pomalu jsme vykročili k úkrytu. „V úkrytu jsi zatím nebyl, že? To budeš koukat, máme to tam super. Hezky nám tam pak zatopím, abychom se ohřáli a dáme si zaslouženého šlofíka,“ navrhla jsem.

Úkryt >>

// Aaa, už se v tom ztrácím Hned to jdu opravit :c

Bála jsem se, že si Kas reakci Darkie špatně vyloží a taky přesně to se stále. „Ale nene, neboj. Darkie je nesmírně ráda, že ti může být druhou maminkou. Měl jsi ji vidět, jak se na tebe po cestě těšila,“ ujišťovala jsem ho laskavým hlasem. Darkie se poté pokusila vysvětlit, proč se musela otočit. Na to květinu utrhla a zasunula ji malému za ouško. „No páni, teď je z tebe naprostý gentleman. Fešák k pohledání,“ usmála jsem se zeširoka a olízla ho po tvářičce. „Teď máte oba ladící ozdůbku.“ Darkie mu na to řekla, že květinku nechala vyrůst jako znak vděku a jak stála u mě, olízla mi čumák. Což jsem v ten moment vůbec nečekala! Překvapením jsem zamrkala a poté se samým štěstím začala culit od ucha k uchu. Jejich pusinek se nikdy nenabažím. Ihned jsem hlavou zamířila k té její a pořádně si o ni láskyplně otřela hlavu a párkrát ji i olízla. "Moc tě miluji," špitla jsem jí do ouška, poté odstoupila a dlouze na ni zasněně pohlédla. I když byla unavená, zesláblá, vyhublá a zřízená, byla pro mne tou nejkrásnější vlčicí na světe.
Poté se ke mně Kas vyzvednul a zašeptal mi, že vlastně neví, jak Darkii poděkovat. „To je v pořádku. Ne vždy to jde vyjádřit slovy, víš? Přesně z tohoto důvodu ti Darkie jako vyjádření svého velikánského vděku nechala vyrůst kytičku. Je to totiž daleko silnější než stovky slov,“ pošeptala jsem mu s úsměvem. „Pokud jí chceš nějak poděkovat, můžeme jí vymyslet nějaký dárek. Nebo jí můžeš dát pusinku, to maminky těší ze všeho nejvíc,“ usmála jsem se na něj, zatím co jsem pořád držela opravdu tichý hlas, aby o ničem Darkie netušila. „Máš pravdu, obě jsme moc unavené a dlouho jsme nespaly. Co kdybychom si šli zdřímnout a pak se šli podívat za ostatními, jestli něco ulovili?“ navrhla jsem, stále s úsměvem. Bála jsem se ale, že moc neuspějí. Moc ráda bych něco malého Kasovi na jídlo dala, ale zásoby došly a zvěř jako by se vypařila. „Brzy budeš mít zase plné bříško, o to se postaráme,“ mrkla jsem na něj.
Darkie navrhla, abychom se odebrali do úkrytu, což byl skvělý nápad. „To zní skvěle. Chtěl by ses zase svést, nebo poťapkáš po svých? Teď máš navíc na výběr ze dvou maminek, které tě můžou odnést,“ zazubila jsem se. Už jsem se těšila do úkrytu. Do tepla, až si natáhnu nohy a konečně si zdřímnu. Všichni museli vidět, jak unavený pohled jsem měla. I přes to, že jsem se snažila to nedávat tak moc najevo.

Bylo opravdu vtipné, jak se malý Kas bavil o Morfovi. Chtěla jsem mu po jeho vyprávění říci, že se nemá čeho bát. A že si tady s ním každý chtít hrát bude. Ale to mu Darkie stihla položit tlapku na hlavičku a povědět mu, že i ona se jako malá ztratila. Bylo to od ní strašně hezké, že se mu odvážila takto otevřít. Věděla jsem, že ji potřebuje. Že tohle mu pomůže neztrácet naději, ať se to může zdát sebevíc nemožné. Vděčně jsem se na Darkii pousmála. Dovedla jsem si ji opravdu představit jako skvělou mámu.
„Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Je od tebe moc hezké, že ses nejdříve zeptal,“ pochválila jsem jej a lehce do něj dloubla tlapkou, abych ho přiměla k úsměvu. Darkie se mu následně pokusila vysvětlit, jak dostala vlastně náhrdelník od své maminky, přesto že z ní je teď socha. Omluvně jsem na ni poté pohlédla. Chtěla jsem se jen vyvarovat tomu, aby se o ní zmiňoval před Morfem. Vzpomínky na ni by ho určitě velmi ranili. Doufala jsem, že jí to dojde. Nebo jí to poté budu muset v soukromí vysvětlit. Bylo ode mě neslušné vyprávět o její rodině cizím, ale Kasius pro mě cizí dávno nebyl. Přesto mě to mrzelo.
„Vidíš, tak to mát vlastně plusové body. To ho určitě brzo dostaneš,“ mrkla jsem na něj. „Dobrá, ráda ti ho někdy půjčím,“ usmála jsem se na něj. Jen jsem se bála, že na něj bude moc velký. Asi by ho pak tahal za sebou na zemi. Ještě jsem neviděla vlče se šperkem. Ale stejně tak jsem moc život na Galliree nepotkala.
Když došlo na to, abych mu povyprávěla o našem vztahu, pozorně mě poslouchal. Asi tomu pořádně nerozuměl, protože zmateně nakláněl hlavičku na obě strany. Už jsem se začínala bát, že jsem to zvorala a on nejen že bude ještě víc zmatený, ale možná nás i zavrhne? Je to vůbec možné, aby si vlče udělalo tak silné předsudky v tak nízkém věku? Poté ale přiběhl k Darkii a s nesmírnou radostí jí začal olizovat tvář. Přijal ji jako svou druhou maminku. Zaplavila mě neskutečná vlna štěstí, lásky a všeho hezkého dohromady. Byl to nepopsatelný moment, na který dozajista budu vzpomínat až do smrti. Do oka se mi vehnala i slzička. „To si piš. My tě se jen tak nudit nenecháme. Zažijeme spoustu zábavy a hezkých vzpomínek,“ zasmála jsem se šťastně a malého pořádně objala. Když jsem se ale zvedla a pohlédla na Darkii, zdálo se mi, že se chová trošku zvláštně. Na chvíli jsem se lekla, jestli se něco nestalo, když tu se začala ze země drát na svět nádherná rudá růže. „Podívej, Kasi. Ta je nádherná, co?“ ukázala jsem na růžičku tlapkou, abych odvedla pozornost od Darkie. Jestli jí nebylo dobře, bylo by tak lepší, aby se o ni teď Kas nemusel bát.

Jen co mě malý zahlédl, rozběhl se za mnou, přes to že to muselo být pro něj v tom sněhu celkem složité. „Jasně, že jsem se vrátila. Copak bych tě tu mohla nechat? Nikdy,“ ujistila jsem ho a láskyplně se o něj otřela. „Jsi moc šikovný. Jsem na tebe moc hrdá, víš o tom? Moc moc moc,“ pochválila jsem ho a tlapkou ho pohladila po jeho malé hlavičce. „Ale kdepak, jsem v naprostém pořádku, jen trochu unavená,“ usmála jsem se na něj. Hřálo mě u srdce, že se o mě tak bál. V ten moment mě opravdu nenapadlo, že bych ho mohla tak vyděsit. Naštěstí vše dobře dopadlo a Darkie i Kasius jsou v pořádku. „Dobře, dobře. Taky je mám oba moc ráda. Je s nimi velká zábava,“ mrkla jsem na něj, zatímco jsem se snažila zadržet smích. Bylo mi jasné, že zrovna s Morfem a zmatenou Allairé moc zábavy být nemohlo. Může být Morf sebelepší chůva, ale na upovídanost a magii Newlina němá nikdo.
„No, bylo jí nějak špatně a potřebovala pomoci domů,“ pokusila jsem se nějak vysvětlit, co se Darkii stalo ale tím způsobem, abych neporušila náš slib. „Myslím si, že mi Darkie poslala skrz zemi signál, který mi řekl, že potřebuje pomoci a kde ji najít, víš? Proto jsem začala hrabat. Abych se dostala blíž k tomu zdroji a věděla přesně, co se děje. Má totiž magii země a ta mi to všechno prozradila. Ale pšššt, je to velmi velmi tajné,“ pošeptala jsem mu tajemně a kulišácky se na něj usmála. „Ale tvá teorie se mi taky moc libí.“ Hlavičky vlčat dovedou vymyslet takové věci, které by jim dospělí mohli jen závidět. Taková fantazie! „Neboj, už se to nestane,“ slíbila jsem mu a byla mu nesmírně vděčná, že mi to byl schopný odpustit a nevzal si to moc osobně. Kdyby se mu snad něco stalo, nebo by mu to moc psychicky ublížilo, nikdy bych si to neodpustila, i když jsem tím Darkii pomohla. „Nene, to ti povím až pak,“ napínala jsem ho. Vlastně jsem to odkládala jen proto, že na to bude potřeba asi spousta energie, kterou jsem teď prostě neměla. Tak moc bych si chtěla dát malého šlofíka, pomyslela jsem si a nad tou představou si pořádně s dokořán otevřenou tlamou a jazykem ven zívla, párkrát mlaskla a ospale zamžourala. „Přesně tak, jen a jen pro tebe. Vlastně proč ne, můžeme z toho udělat tradici,“ usmála jsem se na něj. „Můžeš si celý den dělat jen co chceš a co ti dělá radost,“ usmála jsem se na něj. Líbila se mi ta představa, že by měl něco jako svůj den v roce. Cítil by se tak speciálně a extra milován, což si zaslouží jednou za čas každý.
Když jsem Kasovi představila Darkii, okamžitě se ji vydal pozdravit. Jeho představení mi vehnalo na tvář široký úsměv. Je tak neskutečně roztomilej. Jak je to jen možný, že něco může být až tak roztomilé? křenila jsem se spokojeně. „Darkie je princezna tohoto lesa, víš? Má tátu ledového krále,“ sklonila jsem k němu hlavu a s úsměvem vysvětlila, kdo že ten fešák v černém je. Ale když se začal prosit o její náhrdelník, začala se mu pokoušet vysvětlit, že to nejde. „Pro Darkii je moc moc důležitý, ale jestli chceš, můžu ti půjčit ten můj. Až budeš větší, určitě si taky nějaký najdeš. Někdo ho dostane od někoho důležitého, jako Darkie. Já ho dostala třeba od Života. Někteří ten svůj někde prostě najdou. Všechno to je jen osud,“ usmála jsem se na něj a doufala, že to pochopí. Docela jsem se bála, že by kvůli tomu mohl udělat scénu, ale nemyslela jsem si, že by byl Kas takový. Byl to prostě jen brepta, ale rozumný.
Jenže pak padla otázka, proč je pro mě Darkie tak důležitá. A jak se zdálo, odpověď přenechala s úsměvem na mně. Co? Já? Ajaj, zamrkala jsem překvapeně, pak si ale s úsměvem povzdychla. Nevěděla jsem, zda je dobrý nápad mu říkat celou pravdu. Ale v tak nízkém věku jsou vlčata otevřená všemu, ne? Navíc na tom není nic špatného. Možná je to dobře, že se s vlky, co nezapadají do normálního světa setká dřív, než později. Zaslouží si vědět pravdu. „Jsme úplně nejlepší kamarádky. Dokonce ještě víc. Víš, spousta vlků si najde toho nejdůležitějšího vlka v opačném pohlaví. To znamená že si vlk najde vlčici, s kterou si moc rozumí, chtějí spolu zůstat napořád a cítí k sobě lásku. Ale někdy to je jinak. Někdy si takhle moc rozumí dvě vlčice, nebo dva vlci, a to je naprosto v pořádku. Každý vlk je jiný a kdyby byli všichni stejní, svět by byl pěkná nuda. A já si zrovna rozumím nejvíc s Darkií a Darkie se mnou,“ pokusila jsem se to vysvětlit co nejvíc srozumitelně a zjednodušeně, jak jen to šlo.

<< Ježčí mýtina

Konečně jsme vkročily za hranice našeho domova. Darkie si užívala každý moment, zatímco já se jen těšila, až konečně najdu Kasiuse a vše mu vysvětlím. Taky jsem si potřebovala nutně na chvíli odpočinout, abych nabrala sil. Cítila jsem, že jsem byla zesláblá a pohromadě mě držel zbytek adrenalinu, který ve mně ještě koloval. Jakmile bude po něm, zůstane ze mě hromádka únavy. Když Darkie zavyla, trochu zachraptěla, a tak jsem jí věnovala ustaraný pohled. Věděla jsem ale, že stále nebude úplně v pořádku. Chtělo to odpočinek, a tak jsem se nesnažila dělat scény, přesto že jsem o ni měla stále docela strach.
Nevědomě jsem natáhla krok, abych se dostala co nejdříve za vyděšeným prckem. Netrvalo dlouho a už z dáli jsem všechny viděla. Jako by se skoro nic nezměnilo, všichni stáli tam, kde jsem je nechala. I má vyhrabaná díra byla znatelná, jen už zasypaná sněhem, který na ni napadal. „Kasi!“ zavolala jsem šťastně už z dálky a rozeběhla se za ním. Vypadal vystrašeně k smrti. Těsně u něj jsem zabrzdila, přitiskla si ho k hrudi a převalila se s ním na záda tak, že na mě ležel. Byla jsem tak ráda, že už jsem zpět, že jsem mu začala olizovat obličejíček ze všech možných úhlů. „Promiň, že jsem zmizela. Měla jsem velký strach o Darkii a nechtěla jsem, aby se jí něco v té ošklivé zimě něco stalo. Už se to nikdy nestane, ano? Nikdy jen tak nezmizím a budu vždycky u tebe,“ slíbila jsem mu. „A abych ti to vynahradila, něco úplně moc super ti pak ukážu, co říkáš? Uděláme speciální den jen pro statečného Kase a budeme si spolu celičký den hrát,“ usmála jsem se na něj v naději, že mi odpustí.
Poté jsem se převalila zpět a malého položila vedle sebe. „Tohle je Darkie, o které jsem ti určitě říkala. Určitě si budete moc rozumět. Je to nejdůležitější vlčice v mém životě,“ vysvětlila jsem mu a nechala je, aby se seznámili.

//Na moment si ukradneme Kase bokem, snad nevadí

<< Jezevčí les

Zdálo se, že si Darkie má slova vzala opravdu k srdci. Byla jsem ráda, že se pokusí nemít potřebu se všem zavděčovat. Opravdu dělá víc, než je třeba. A přepínat se jen proto, aby ji ostatní neodsoudili, nebo nezavrhli? Naprostý nesmysl. Všichni ji zbožňují takovou, jaká je. Má poslední poznámka o tom, že by bez ní Sarumen domov, jí vehnala slzy do očí. Ale ne, pomyslela jsem si ihned, protože jsem ji nerada rozplakávala. Přistoupila ke mne a olízla mi čumák. Bylo mi jasný, že jí to potěšilo. Sarumen pro ni znamenal tak moc. Bez váhání jsem jí olíznutí oplatila a přidala k tomu ještě olíznutí tváře.
Ve výsledku jsme se k tomu, co způsobilo ten proud energie, nedopídily. Prostě to zůstalo záhadou. „To i já. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo. Jakože… extrémně vážného. Že bys nesla následky celý život. Jsem ráda, že jsi v pohodě,“ usmála jsem se na ni přes to, že jsem stále zaháněla obraz toho, v jakém stavu jsem ji našla. Nedivila bych se, kdybych z toho měla dalších pár měsíců noční můry. Nikdy v životě jsem se víc nebála. Následně padla otázka, zda mi Darkie pověděla příběh, jak se ztratila. „Mhm, povědělas mi ho onehdy v Sarumenu, když jsme se vracely z mýtiny. Po tom zápasu s hadem. Jak jsi se ztratila v bouři, zlomila si nohu a zachránila tě ta vlčice,“ usmála jsem se na ni. Pamatovala jsem si to, protože to pro mě bylo nesmírně důležité. Otevřela mi tehdy to nejtemnější z její minulosti, o které nikdy nikomu neřekla. „Ale je možné, že jsi něco vynechala, nebo si něco nepamatuji. Je to přeci jen nějakou dobu zpět,“ ujistila jsem ji, že kdyby mi ho chtěla převyprávět, budu jedno velké ucho a ráda si jej znovu vyslechnu. Ale dovedla jsem si představit, že to pro ni musí být velmi těžké téma.
Cesta utekla rychle, přesto že jsme se musely brodit hustou vrstvou sněhu. Asi to bylo tím, že mi sní každý moment utíká nesmírně rychle. Než jsme ale vstoupily do hvozdu, zastavila a s vážným pohledem mě požádala, abych to nikomu neřekla. Nechtěla způsobovat ostatním problémy a zatěžovat je. Tohle se mi moc nelíbilo, a taky že jsem to dala najevo lehkým zamračením. Nikomu žádné problémy nezpůsobuješ. Ty sis prošla peklem a málem jsi tam umřela, zaslouží si vědět, že o tebe mohli přijít. Měla bys odpočívat, ať je ti líp, nebo ne. Opravdu se mi to nelíbilo, přesto jsem ji chápala. „Chápu. Nic nikomu nepovím, můžeš mi věřit,“ ujistila jsem ji s pousmátím a pevně ji objala. Chtěla jsem si užít poslední moment, kdy jsme samy. Po chvíli objímání jsem ustoupila o krok, kývla na ni a vydaly jsme se do hvozdu. „To je strašný, tahle zima je opravdu krutá,“ povzdychla jsem si a stáhla ouška dozadu. „Ještě že si našla tak skvělou kamarádku, jako jsi ty,“ mrkla jsem na ni povzbudivě.

Sarumen >>

//Klidně se jí ujmi s Calumem, budu jen ráda

Ještě než jsem však Darkii o všem pověděla, zmínila se mi, že už nebude moci lovit. „Ale ne, určitě se znovu uzdravíš a bude to v pohodě. Jsi skvělá lovkyně, jen to chce po malých krůčkách,“ usmála jsem se na ni povzbudivě, nic netušíc, co se dozvěděla od své matky. „Nikoho jsi nezklamala,“ zastavila jsem a pohlédla na ni vážně. „Nikdy nikoho nezklameš. Všichni v Sarumenu tě mají nesmírně rádi a nic co uděláš nikoho nezklame. A hlavně nikomu nic nedlužíš. Nemusíš se snažit nikomu zavděčovat. Dělej to, co je nejlepší pro tebe. Ty bys pro sebe měla být priorita. Děláš pro smečku víc, než si přiznáváš. Jsi oporou pro tvého otce, pro mě, jsi skvělou kamarádkou pro ostatní, můžeme pomáhat Wolfi s prcky, budeme se spolu starat o Kase. To že nebudeš lovit přece neznamená, že tě celá smečka zavrhne, nebo že umřeme hlady. Nebuď na sebe tak tvrdá, prosím,“ pokoušela jsem se jí vysvětlit vše, co jsem v nitru cítila. Nechtěla jsem, aby cítila takovou tíhu. „Ale jestli tě to uklidní, podle mě jsi nejdůležitější součást Sarumenu. Bez tebe by to nebyl domov,“ usmála jsem se na ni a přitulila si ji k sobě.
Poté jsem však odvrátila téma k mému vyprávění a když se Darkie podivila, jak jsem tušila, kde je, zaraženě jsem na ni pohlédla. „Ty to nevíš?“ překvapeně jsem zamrkala a našpicovala uši. „Cítila jsem od tebe signál. Byla jsem v lese a bavila se s ostatními, když tu jsem ucítila v tlapách podivnou energii. Šlo to ze země a cítila jsem tě z ní. Když jsem se prohrabala sněhem až k hlíně, ucítila jsem kde jsi, jak špatně na tom jsi a okamžitě ti běžela na pomoc. Myslela jsem, že jsi mě volala,“ nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Zajímalo by mě, co to teda bylo, když ne ty. Možná tvá máma? Ta taky uměla magii země,“ uvažovala jsem nahlas.
Poté co jsem jí vše po vyprávěla jsem sledovala, jakou bude mít reakci. A ona souhlasila! Budu mít s Darkie rodinu! „Opravdu?“ vypískla jsem nadšeně a začala ocáskem divoce máchat. „Už se nemůžu dočkat, až se o něj spolu budeme starat. Bude to nádherné,“ blaženě jsem se usmívala a začala se o ni lísat jak malá. Cítila jsem, že Darkie udělalo radost, že mu bude moci pomoct. Na moment jsem se od ní odtáhla, abych jí mohla pohlédnout do očí a přesvědčeně řekla: „Určitě, potřebuje tě víc, než si dokážeš představit. Nikdo neví, jak hrozné to je, pokud si tím opravdu sám neprojde. Bude v tobě mít určitě obrovskou oporu.“ Byla jsem si tím jistá. Kase a Darkii svedl osud dohromady. Tohle malé vlče potřebovalo vidět, že je vždy naděje, že svůj domov znovu najde.
Následně se Darkie šla podívat na Theriona ale když se vrátila, beze slova pokračovala dál. Respektovala jsem její rozhodnutí a nechala to být. Pokud se o něm bavit nechtěla, nebudu ho zmiňovat. „Darkie? O koho přišla Nym?“ zeptala jsem se, protože jsem se neubránila zvědavosti. „Je hrozný, že už tak malé vlče si něčím takovým musela projít,“ řekla jsem tiše, protože mi jí bylo nesmírně líto. Nedovedla jsem si představit, jaké to musí být bolestivé o někoho blízkého přijít. Srdce by mi asi žalem puklo.

Ježčí mýtina >>

<< Zarostlý les

Do konverzace se poté zapojila i Darkie, která jim sdělila, z jaké smečky pocházíme a to, jak jí Nym moc pomohla. Vlčice zase vypadala, že jí padl kámen ze srdce a je moc ráda, že má malou zpět. Když jsem tedy konverzaci ukončila a rozloučili jsme se, a i oni se prý vydají někam, kde to bude snesitelnější. Rozumné, usmála jsem se na ně naposledy a poté jsme zmizely v bílé.

Drcnutí do boku jsem Darkii hned oplatila, jen o malinko víc silněji a hravě se zahihňala. Chyběla mi, tak strašně moc. Jedla naposledy prý v jeskyni a vše vyzvracela. „Bylinky ani borůvky asi nikde nenajdeme. Asi si je potom budeš muset vytvořit sama. Ale žádný, že se zase zničíš, ano? Hezky si se mnou v úkrytu natáhneš nožky a budeš odpočívat,“ zdůraznila jsem své podmínky, ale spíš pobaveným tónem a lehce nadzvedla jedno „obočí“, zda souhlasí. Věděla jsem, že když zjistí, že je smečka na lovu, bude se hrnout na pomoc. Nesmí teď nikomu pomáhat. Pokud nepomůže teď sama sobě, stejně nikomu pomoci nezvládne. Darkie je vlčice s největším srdcem, jakou jsem kdy potkala.
Následně jsem jí musela nějak říci o Kasovi a o tom všem kolem něj. Darkie se mi otřela hlavičkou o krk, aby mě pobídla mluvit dál. „No, když jsi byla pryč, našla jsem u nás v lese ztracené kaštanově hnědé vlče. Jmenuje se Kasius, ztratil se své rodině, protože následoval nějaké zrzavé zvíře, které ho dovedlo daleko od domova a on nenašel cestu zpět. Je asi stejně starý, jako vlčata Wolfganie, možná o něco mladší. Našla jsem ho v době, kdy se udála celá ta věc s únosem našich vlčat. A jelikož jsem jim chtěla pomoci, musela jsem ho vzít s sebou. Po cestě jsem mu něco ulovila a zjišťovala o něm víc. Jenže když i ho Život unesl, cítila jsem extrémní vinu, že jsem to celé způsobila. Že jsem ho vystavila nebezpečí. Naštěstí jsme je našli a Život si s nimi jen hrál a učil je o magiích, ale pěkně mě to vyděsilo. Myslím, že ke mně teď přirostl a vidí ve mně nějakého velkého hrdinu, který ho bude chránit,“ vysvětlila jsem, na chvíli se odmlčela, abych zahnala hnusné vzpomínky, polkla a pokračovala. „Odnesla jsem ho domů, kde jsem ho musela ukázat tvému otci, co s ním budeme dělat. Shodli jsme se, že teď by pro nás bylo až moc riskantní hledat jeho rodinu, takže se o to můžeme pokusit až na jaře, kdy sníh začne tát. Taky nás napadlo, že ho asi musí považovat rodiče za mrtvého, protože by žádné ztracené vlče takovou zimu nepřežilo,“ vysvětlila jsem jí celou tu prekérní situaci ohledně hledání jeho domova. „No a tvá matka asi narážela na to, že se tvůj otec rozhodl, že se o něj máme my dvě starat. Asi dočasně, než najdeme jeho domov, ale můžeme být rodina. Je to roztomilý koblížek, oblíbíš si ho,“ usmívala jsem se od ucha k ucho a sledovala její reakci. „Domů potřebuji rychle proto, že jsem ho tam nechala. Sice se smečkou, ale běžela jsem ti na pomoc s tak vygumovanou hlavou plnou strachu, že jsem nic neřekla, prostě zmizela. Bojím se, že jsem ho musela vylekat k smrti a chci to napravit.“ Opravdu jsem se bála, že jsem ho psychicky ranila. Malým vlčatům stačí málo k celoživotním traumatům. A jestli se ke mně tak upnul, asi to s ním musela zatřást pěkně ošklivě. „Chtěla by ses o něj se mnou starat? Potřebuje tě v životě. Potřebuje někoho, kdo si prošel něčím podobným jako on. Možná kdyby slyšel od tebe, že ses taky ztratila, ale přesto našla cestu domů, dodalo by mu to naději,“ usmála jsem se na ni a otřela se hlavou o její srst na krku.
Po cestě jsme procházeli opět tím lesem, kde se vše odehrálo, a tak jsem na Darkii zvědavě koukla. „Chceš na Theriona nakouknout, jestli je v pohodě?“ optala jsem se a čekala, jak zareaguje. Předpokládala jsem, že bude chtít, a tak jsem zastavila velmi blízko jejich původního úkrytu. Nechávala jsem rozhodnutí a vedení na Darkii, protože se dost pravděpodobně znali velmi důvěrně. „Možná když bych nešla s tebou, rozmluvil by se. Třeba se jen přede mnou hrozně stydí a nevěří mi,“ navrhla jsem, přestože se mi od Darkie nechtělo ani na krok.

„To zní jako opravdu unikátní smečka. Okřídleného vlka jsem snad ještě neviděl. Má je jen na okrasu, nebo s nimi umí i léta?“ vyzvídala jsem, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. A nezavazí mu? Asi to musí být otrava mít neustále křídla, i když složená u těla. Asi bych je nezvládla mít. Přesto to znělo opravdu majestátně. „Je super, že si se všemi tak rozumíš,“ usmála jsem se na ni. Na její poznámku o tom, že je nějaká Cynthia fuj, jsem se jen pobaveně zasmála. Zdálo se, že stačilo jen mozek Nym zaměstnaný, aby se přestala trápit. Působila teď daleko upovídaněji a veseleji. I Darkie se moc těšila, že se k nám jednou malá vrátí na návštěvu. „Už se nemůžeme dočkat,“ zavrtěla jsem ocáskem na znamení, že to myslím vážně. „Hmm, moc jich neznám. Ale myslím, že si nějakou Falion dovede najít sám. Jestli má ty křídla tak úžasná, jak povídáš, budou mu vlčice padat k nohám,“ zasmála jsem se a pak položila otázku: „Děláš mu malého dohazovače?“ Bylo to opravdu roztomilé. „Jestli ale na nějakou správnou narazím, nasměruji ji k vám do hor,“ mrkla jsem na Nym.

Když jsme se dostaly na místo, kde nás už připraveně vyčkával pár vlků, snažila jsem se udržet přátelský výraz. A ono to fungovalo! Oba se jen představili, jen jsem nepochopila to „partner pro každý zločin“. Jednalo se o přezdívku? Nebo to byl jeho titul, které bylo dobré znát? Potkala jsem vlky, jako je Izar, kteří vyžadovali speciální oslovení, takže bych se tomu až tak nedivila. „Ah, já jsem Maple. Vůbec ne, byla vzorná. Na svůj věk je víc rozumná než někteří dospělý vlci,“ odpověděla jsem Lennie. Nym se poté hned nahrnula k šedivé vlčici a vysela jí tlapami kolem krku. Nepochopila jsem pak oslovení, které Savior použil. Flundra? Vždyť ona si z nich může štěstím cvrknout. Možná to myslí ironicky? Nebo to je nějaký vtip, který mezi nimi koluje? „Haha, fakt nám žádné problémy nezpůsobila,“ odpověděla jsem hnědému, který měl snad nejhlubší hlas, jaký jsem kdy za život zažila. Páni, tak to je fakt něco. Vlčice se poté ptala, zda někdo z nás neovládá magii ohně, abychom pomohli Nym nakrmit. „Jasně, hned to bude,“ souhlasně jsem pokývala, zaměřila pohled na veverku, která se teď válela na zemi a zahřála jsem ji natolik, aby nejenže rozmrzla, ale byla teplotou skoro jako čerstvá. Zahřívání už jsem měla tak natrénované, že byl úbytek energie skoro necitelný, přesto už jsem byla celkem vyčerpaná. Událo se toho nějak hodně najednou. „Klidně bych vám tu i rozdělala oheň, abyste se zahřáli, ale v těchto podmínkách to úplně nepůjde,“ omluvně jsem na oba pohlédla. „Rády jsme pomohly, ale měly bychom se vrátit zpět ke smečce. Tak se opatrujte,“ rozloučila jsem se s oběma a pohledem sjela na Nym. „Papa, už se těším na návštěvu,“ usmála jsem se na ni zeširoka, poté pokynula hlavou k Darkii, zda je připravena na cestu zpět a pomalu jsme vyrazily.

„Nemáš taky hlad?“ pohlédla jsem na svou drahou polovičku starostlivě. „Můžu se pokusit ti něco ulovit, ale zvěře nějak hrozně ubylo. Ve smečce se chystali na lov, ale s tím, kolik vlků se sešlo… Bude to zas na dlouho, znáš to,“ ušklíbla jsem se na ni. „To mě přivádí k tomu, co jsem ti chtěla říct,“ odmlčela jsem se a hledala způsob, jak jí to říct nějak smysluplně. Bylo toho totiž hrozně moc.

Jezevčí les >>