Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Mmm,“ souhlasně jsem zamručela, když zmínila, že o tom partnerství je. „Ještě že tě mám. Paličatá jsem i tak, co teprve bez tebe,“ usmála jsem se a olízla jí čumák. „Jak jsi na tom vlastně ty? Už je ti líp? Zdálo se mi, že se ti pod mořem tvůj stav zhoršil,“ provinile jsem si ji prohlížela, až jsem pohledem zůstala na růži, která jí vyrůstala z hrudi. Nechtěla jsem nahlas říkat, že mne to mrzí, protože to ona určitě vyčetla. Neměla jsem ráda, když se mi někdo omlouval. Nikdy jsem pořádně nevěděla, co na to říci.
Po mém informačním a nabídce, že můžeme chvíli zůstat spolu, Darkie navrhla, že bychom se mohly projít k Rudému jezeru. Při té zmínce mi v mysli vyběhla vzpomínka na Suerta. Na dobrého přítele, kterého, už nikdy neuvidím. Od té doby, co jsem se o jeho odchodu dozvěděla, jsem pořádně neměla chvíli, abych si to v hlavě utřídila. Myslím, že to byla taky hlavně zásluha Života. Sotva odklonil téma, jako by mi vymazal paměť. „To je skvělý plán, já jsem pro,“ pousmála jsem se na ni a vyrazila s Darkie po mém boku k onu místu. „Ty, Darkie. Co si myslíš o Lennie?“ nadhodila jsem téma, které bylo celkem aktuální. Chtěla jsem svou mysl zaměstnat.

Ohnivé jezero >>

Jen co jsem zmínila vlčata, na která se mě ptala, skočila mi do řeči se slovy, co si to o sobě myslím. Šokovaně jsem zamrkala a vyslechla si, co má na srdci. Neptala se mě na to náhodou? Navíc… se známe? Nym nechala s cizími vlky samotnou, ale já jsem ta špatná? Hlava mi to nebrala a podle mě jsem nic špatného neudělala, ale je možné, že by jeden měl být raději opatrnější. „On tady někdo takový žije?“ podivila jsem se, ale odpověď jsem neočekávala. Vlků existovalo spousta, i takhle zvrácených. Je ale dobře, že mě takhle „ozkoušela“. Raději dostat přednášku od Lennie, než pak riskovat únos našich vlčat kanibalem.
Nakonec jsem se dokonce dozvěděla, že Nym konkurenci dobře nenese. Ajaj, tak to bude zajímavé. „Tak to přeji hodně štěstí,“ pousmála jsem se se soucitným pohledem. Mít mladší „sourozence“ asi není nejsnazší. Naštěstí nic takového jsem nezažila, přestože si myslím, že bych mladší sourozence brala asi v pohodě. I Tadarovi by nevadili, u Kaede jsem si tak jistá ale nebyla.
Pak nám jen pověděla, jak dorazili, že Nym nechali doma a už se s námi loučila, že půjde naproti Saviorovi. „Tak dobře doražte,“ rozloučila jsem se s ní nakonec a pohlédla zpět na Darkii, který mi už v průběhu konverzace nevěnovala nejšťastnější pohled. Přistoupila ke mně a po dlouhé době jsem ji mohla znovu pořádně obejmout. Pořádně jsem se k ní přitiskla, vydechla jí unaveně do kožichu a nasála vůni její mokré srsti. Na její poznámku jsem se zachichotal. „Nemáš to se mnou jednoduché,“ špitla jsem jí s úsměvem a pořádně se o ni otřela. „Nedalo mi to a potřebovala jsem se ujistit, že prckům nic nehrozí. Ne, že bych ti nevěřila, ale byla jsem prostě zvědavá. Zavedla jsem je do jeskyně, kde je Wolfganie s Marion, takže budou v pohodě,“ vysvětlila jsem jí, jak jsem si předtím počínala. „Takže jestli chceš, nemusíme tak spěchat. Můžeme mít chvilku pro sebe,“ navrhla jsem, přestože jsem tušila, že mě požene do úkrytu, abych si odpočinula.

Po milém přivítání od Lennie mi také sdělila, proč se na našem území nachází. Teda, částečně a ne úplně. Hledá Duncana, došlo mi. Ale proč mu chce něco ukousnout už jsem netušila a předpokládala jsem, že se o tom bavily předtím, než jsem došla. A vlastně mi do toho nic nebylo. Nebudu strkat čumák do cizích záležitostí, rozhodla jsem se, přesto se neubránila překvapenému kukuči. „Naštěstí pro něj tu není, ale je dost možné, že bude někde v okolí a narazíš na něj,“ oznámila jsem jí už víceméně neutrálně, i když mi ho bylo celkem líto. Co ten nebožák provedl, že si na něj Lennie brousí zuby.
„Ah, ano. Teda ne úplně,“ zazubila jsem se. „Bety mají vlčata a k tomu všemu jsme nalezli další dvě, o které se smečka zatím stará. Je to tu jako ve školce,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Přítomnost tolika vlčat jsem si nesmírně užívala. Les díky nim byl daleko živější a hezčí. „Asi takových opuštěných nebožáků po světě chodí víc,“ povzdychla jsem si a na moment přemýšlela, že bych si opravdu ráda sedla. Jenže mě představa blátivého pozadí moc nelákala, a tak jsem raději zůstala stát a pohled znovu přesunula na naši návštěvu. Na její další poznámku jsem vyvalila překvapeně oči. „Páni, gratuluji! Mě se hned zdálo, že z tebe cítím něco jiného, než poprvé,“ zazubila jsem se. „Nym bude mít velkou radost, že bude mít nové kamarády. Už o tom ví?“ naklonila jsem lehoučce hlavu na stranu. Dovedla jsem si představit, že v horské smečce moc vlčat nebude a tak malá musela být poměrně opuštěná. „Určitě ji od nás ale moc pozdravuj,“ požádala jsem ji.
„Oh, vlastně skvěle. Jen vlčata mi dávají do kožichu. Péče o ně je celkem vyčerpávající,“ unaveně jsem pozvedla koutky a střihla ouškem. „Ale jinak je vše jako v pohádce. Co vy, dorazili jste v pořádku do hor? Žít tam v zimě musí být opravdu náročné. Jak to zvládáte?“ vyzvídala jsem. Celá ta konverzace na mne působila, jako by se tři dobré známé matky po dlouhé době setkaly a vyprávěly si, co se u nich událo. Vlastně by to bylo hezké mít kamarády maminky. I když my nemáme vlastní, stále o ně pečujeme, jako by byli.

// Ve zkratce jsem vlčata zavedla do úkrytu. Brzy se k vám připojíme, jen vypomáháme Lennie :)

„To byla, zlatíčka, magie iluzí. Až budete velcí, něco takového taky zvládnete,“ dodala jsem po slovech Darkie. Vděčně jsem se na ni poté usmála, že mě vlastně z dalšího náročného dobrodružství dostala. Opravdu bych si měla odpočinout. A je fakt, že v tomto dešti není nejchytřejší zůstávat. Ještě se prcci nachladnou a co pak s nimi. „Správně. Alespoň ukážeme Yani náš úkryt, který je úplně super,“ přikývla jsem. Otření Darkie jsem s radostí oplatila a tváří jí sjela unaveně až na krk, o který jsem se na moment opřela. Hmm, takhle super opěrátko nemá nikdo, zaculila jsem se a spokojeně přivřela oči.
Jenže když sebou Darkie trochu cukla, bylo mi jasné, že něco nehraje. Ihned jsem se narovnala a porozhlédla se po okolí, co se to děje. Daňci, kteří se tu procházeli, evidentně Darkie rozrušili. A ještě aby ne. Byli jakoby mrtví, divně blikali a dělali hrůzu nahánějící zvuky. Dokonce jim chyběly nějaké končetiny. Celá jsem se zježila a vydala lehké zavrčení. Byla to rozhodně iluze, tudíž nám nic nehrozilo. Spíš jsem se obávala vlka, který tuto iluzi měl na svědomí. Musíme vlčata hned odvést. Darkie se ale nejspíš rozhodla, že to půjde prozkoumat. Lehce jsem jí kývla na souhlas a obrátila se na mrňata. „Tak, mám plán. Teď vás zavedu do úkrytu, kde to Kas může Yani ukázat. Můžete se mezitím ohřát, hrát si chvíli s dalšími vlčaty a já se za chvíli s Darkie vrátím, ano? Jenom zjistíme, kdo ty daňky vytvořil a vyženeme ho,“ usmála jsem se na ně. „Tak jo, vyrážíme,“ zavelela jsem, lehce oběma dloubla čumákem do zadku, abych je popobídla k pohybu a vyrazila k úkrytu. Doprovodila jsem je do vchodu a tam jsem se zastavila. „Tak, já teda na chvíli půjdu, ale vevnitř je malá Marion a její maminka Wolfi. Obě jsou moc hodné a určitě si s vámi budou chtít hrát. Buďte hodní a nikam nechoďte, ano? Za odměnu vám pak ukážu zase nějaké magické triky,“ požádala jsem je a jen co zmizeli v jeskyni, otočila jsem se a vyrazila za Darkie.
Krok jsem natáhla, až jsem nakonec běžela. Za léta v lese jsem se naučila mezi stromy celkem snadno kličkovat a déšť mi nečinil žádné velké obtíže. Horší byla únava, která na mě doléhala. Brzy jsem Darkie mezi kmeny stromů zahlédla a zjistila, že je s ní kamarádka Nym. Lennie, že? Určitě to byla Lennie. „Zdravím,“ pozdravila jsem nově příchozí vlčici. Byla jsem si jistá, že se jí už Darkie na vše podstatné zeptala, takže jsem jen došla a postavila se jí po boku. „Dlouho jsme se neviděly,“ zažertovala jsem, abych uvolnila trochu atmosféru. Všimla jsem si ale, že se Darkie mračí. To Lennie měla na starosti ty daňky. „Zavytí by stačilo,“ pousmála jsem se. Nechtělo se mi věřit, že by Lennie daňky vytvářela se zlými úmysly. Zdála se být jako úplně normální vlčice, ke které Nym vzhlížela. Ale proč zrovna zombie daňky?

Yanlin z moře a všeho kolem byla nadšená, což mi dělalo nesmírnou radost. I Kas se s úžasem rozhlížel kolem a hltal tu krásu. Zdálo se mi, že se i víc uvolnili a Yanlin už se tolik o svého imaginárního kamaráda nestrachovala. Poté, co jsme všichni spolykali korály a praskli bubliny, jsme se ocitli ve vodě a mohli bez problémů plavat i dýchat pod vodou. Všichni si začali hrát na honěnou a dovádět, ale mě padl do čenichu pach cizince, který se objevil v lese. Nikdo jiný ho cítit nemohl, pouze já. Nechtěla jsem své nejbližší vystavovat nebezpečí, a tak jsem své iluze vnímala pouze napůl. Bylo načase divadýlko ukonči. „Drazí suchozemští přátelé,“ rozezněl se Chobotničákův hlas. „Dovolte mi, abych vás nyní dopravil do bezpečí svého domova. Nastupte prosím na mé chapadla, svezu vás,“ nabídl se a každému nastavil chapadlo, na které si každý mohl nasednout. „Svezeme se, bude to bžunda,“ usmála jsem se povzbudivě na všechny a čumákem pomohla vlčatům se usadit. „Pozor, vyrážíme,“ upozornil chobotničák a pomalu nás začal vyzvedávat k hladině. Jen co jsme se dostali znovu na vzduch, vysadil nás na malý ostrůvek a naposledy nám zamával. „Sbohem, přátelé,“ rozloučil se a zmizel pod vodou. Náš ostrůvek se začala najednou rozrůstat, ze země vyrůstala tráva, stromy, část půdy vedle nás se propadla a natekla do ní voda. Stromy se nakonec tak rozrostly, že jsme moře už zase neviděli. Byl to náš les, náš domov. Jen jsme viděli na vlastní oči, jak vyrostl. „Jsme doma,“ vydechla jsem únavou. „To bylo dobrodrůžo, co?“ usmála jsem se na prcky a do obou lehce čumákem šťouchla. Chtěla jsem se vydat na průzkum, o koho jde, ale když jsem znovu nasála pachy v okolí bez tlumení iluzemi, ucítila jsem v jeho blízkosti ještě Morfa, který se jej určitě ujal dřív. Měla jsem nutkání to jít stejně okouknout, ale nakonec jsem odolala. "Co podnikneme teď?" optala jsem se ostatních, přestože na mě docházela únava z používání magie. Nejraději bych se šla znovu natáhnout, ale nechtěla jsem prcky obrat o zábavu, kterou určitě chtěli zažít. Třeba vymyslí nějakou nenáročnou aktivitu, pomyslela jsem si, přestože jsem tomu nevěřila. Svůj pohled jsem poté stočila k Darkie. Zvídavě jsem ji sledovala, jestli na ní nenajdu nějaký náznak toho, že by nebyla v pořádku. Doufala jsem, že jsem jí mými iluzemi nějak neublížila. Udělala jsem poté pár kroků, abych se znovu ocitla po jejím boku a lehce jsem se o ní opřela. Stále mi ale dutalo hlavou, jestli ten pach neznám. Zdál se mi povědomý. Ale jelikož mi to nějak odmítalo naskočit, nechala jsem to být. Třeba mi to nakonec dojde.

//Chtěla jsem Saviorovi naproti, ale předběhl mě Morf. Tak někdy příště :D

// Lilac se taky hlásí :)

Yanlin se představy, že si zaplaveme nesmírně lekla. „Neboj se Yani, v tomhle světě ti nic nehrozí,“ ujistila jsem ji ještě než nás voda pohltila. Nedovolila bych, aby se něco někomu stalo. Darkie se můj nápad vůbec nelíbil a cítila jsem z ní napětí, což mě opravdu mrzelo. Už jsem i přemýšlela, jestli jsem opravdu nezašla moc daleko a neměla bych toho nechat, jenže výraz vlčat při pohledu na rybičky a korály mě opět ujistil v tom, že jsou v pořádku. Koutkem oka jsem zaznamenala ale záři, kterou jsem nevytvořila. A když jsem se za ní otočila, uvědomila jsem si, že to je Darkie. A nevypadala vůbec dobře. Proboha, zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že to celé je má vina. Má koncentrace se tak vytrácela, a tak začala iluze podivně poblikávat. Když ale začala na Yanlin mluvit a zdála se mi lepší, oddychla jsem si a magie se znovu nakopla. Vytvořila jsem tak delfína, který se k nám s nadšeným pískaním hnal. „Hele, delfín,“ ukázala jsem na něj tlapou, jako bych vůbec netušila, proč se tu objevil. „Je to taková velká rybka, která je hrozně chytrá. Ale musí dýchat vzduch, jako my,“ obeznámila jsem ji s novým tvorem, aby se jej nebála. „Jsou hrozně kamarádští a chtějí si pořád jenom hrát,“ zazubila jsem se. V tu chvíli si nás všiml pan Chobotničák a zamával na nás chapadlem. „Omlouvám se za způsobené problémy, suchozemští přátelé,“ vyšlo z něj velmi hlubokým hlasem. „Chtěl jsem se jen seznámit, ale mou starou děravou hlavu nenapadlo, že vlastně pod vodou být dlouho nemůžete,“ poškrábal se chapadlem na hlavě a připlul o něco blíž. Poté se natáhl dolů ke korálům a kousíček ulomil několika chapadly ulomil. „Tady,“ podal každému kousek, který se následně vcucl k vlkům do bublinky. Yanlin dostala krásný žlutý, Darkie zelenkavý, Kas tyrkysově modrý a já fialkový. „Díky těmto korálům budete moci dýchat pod vodou jako rybky. Navíc díky němu budete moci plavat stejně snadno, jako ryby. Stačí je jen sníst! No není to úžasné? Chutnají jako ovoce, ale jaké, to vám nepovím. Překvápka jsou nejlepší. Jsou ale tak dobré, že bych je dovedl jíst pořád,“ zachechtal se Chobotničák, až se voda trochu rozhoupala. „Tak jo, vyzkouším to první,“ nabídla jsem se ostatním a svůj korál snědla. Byl gumový, sladko kyselý, připomínal mi maliny. „Mňamka,“ zazubila jsem se, natáhla tlapku a drápkem bublinu praskla. Sotva jsem se ocitla ve vodě, nadechla jsem se zhluboka a voda mi najednou nic nedělala. „Ono to vážně funguje,“ tvářila jsem se hrozně překvapeně. „Kdo půjde další?“ zeširoka jsem se usmála a připlula k oběma vlčatům, abych jim dodala odvahu. „Bude to v pohodě, slibuju,“ dodala jsem vlídným hlasem.

Jen co jsme došli všichni k vodě, spustila jsem své magické divadýlko. Vlčata z toho byla patřičně v šoku a i Darkie na moment netušila, o co jde. Bylo to zábavné pozorovat jejich výrazy. Když ke mne ale Darkie přištoupila a připomněla mi, abych se tolik nenamáhala, usmála jsem se na ni. „Za chvíli dám pokoj. Vlčata potřebují dobrodružství,“ mrkla jsem na ni kulišácky. Vážila jsem si ale její starosti a naprosto ji chápala. A tak kdybych cítila velkou únavu, přestala bych. „To je chobotnice, mořské stvoření,“ usmála jsem se na Yani. V tom se ale chobotnice začala přibližovat, až nakonec natáhla chapadlo a obmotala jí loď. „Půjdeme si zaplavat, tak zadržte dech,“ varovala jsem vlčata. Hodlala jsem je totiž vzít na výlet mezi barevné rybky. Sice by se jim nic nestalo, když je to jen iluze, ale dodávalo to na reálnosti. Loď se převrhla a my se ocitli pod hladinou. Vlčata tak mohla cítit příjemně chladnou vodu, bublinky a pokud si náhodou trošičku lokla, tak i slanou vodu v tlamičce. V tom se kolem všech ale objevila ochranná bublina, která každému sloužila jako mini-ponorka. Když se vlčata rozkoukala, mohla vidět vše, co moře skrývalo. Nádherné duhové korály, pestrobarevné rybky, dokonce i samotnou chobotnici, která si pohrávala s loďkou, jako s hračkou. „Podívejte, chtěla si jen hrát,“ upozornila jsem ostatní. „Co kdybychom si šli s panem chobotničákem hrát?“ usmála jsem se na ně a hopsáním začala se svou bublinou ve vodě pohybovat.

//Přeskakujeme, aby se to trošičku pohlo. Kas se může kdykoliv přidat, nehledě na pořadí :)

// Ajaj, on to někdo čte? :DDD

„To ano, ale bez Jáši se bojí asi víc. Pomáhá jí to se nebát úplně,“ pokoušela jsem se ve vysvětlování dál, přestože jsem maličké do hlavy neviděla a nemohla vědět, jestli to tak je. „To protože jsi velmi kamarádský a společnost i poměrně cizích vlků tě dokázala uklidnit. Každý vlk je jiný a pomáhají mu jiné věci. Tobě pomohlo, když jsi našel někoho, kdo ti pomohl a hned jsi se s námi sžil, zatímco malé Yani to může trvat o něco déle, než si na nás pořádně zvykne,“ dodala jsem. „Nebo může mít rytíře dva, jednoho hnědého a druhého neviditelného,“ usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že se svého imaginárního kamaráda musí zbavovat, protože nemusela. Pokud se tak cítila lépe, bylo to pro ni to pravé. „Páni, tak to ho má opravdu úžasný. Škoda, že ho nemůžu vidět,“ mlaskla jsem a zasněně přivřela očka. „Neboj, žádné medvědy tu nemáme. Jen vydry a ty jsou velmi přátelské,“ uklidňovala jsem maličkou. „Jáša bude v pořádku, určitě na nás někde čeká,“ dodala jsem ještě, s jistotou v hlase.
Vlčata se poté začala bavit o tom, jak dlouho tu Kasius je. „Hm, přišel jsi sem někdy na začátku zimy, ale to už jsi byl poměrně velký. Takže ses narodil asi někdy na podzim,“ usoudila jsem. „Takže v létě budeš mít půl roku,“ usmála jsem se na něj. „To to letí, co?“ zazubila jsem se. „Neboj, cestu domů najdeš vždy. Nemáš ji totiž v hlavě, protože hlava zapomíná. Zůstane ti v srdíčku a dřív nebo později tě tam osud zavede,“ pokusila jsem se malého rozveselit. Věřila jsem, že jeho domov jednoho dne najde, i když jsem začínala trochu pochybovat o tom, že jeho rodinu na jaře najdeme. Kdo ví, jak daleko se zatoulal. I Yanlin se bála, že svou pečovatelku nenajde. „Neboj, určitě ji brzy najdeme. Pokusíme se jí hned co se oteplí najít, ano? Určitě budeš co nevidět zase u ní,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.
Kasius se hned role kapitána chopil a Yani nás pasovala na posádku a co víc, mě dokonce na papouška. Neubránila jsem se hlasitému urpřímnému smíchu. „Páni, tak se mi zdá, že jsem to z vás vyhrála úplně nejvíc,“ hihňala jsem se. Začala jsem tedy dělat zvuky, jako papoušek. Následně se všichni shodli, že bude Yanlin zástupce kapitána a Darkie průzkumník, který na vše bude dávat pozor. Darkie jim následně vysvětlila, jak funguje v Sarumenu mlha a vytvořila i malého mlhového králíčka. Je z ní skvělá učitelka, pomyslela jsem si. „Pochodem stále vpřed,“ zakrákala jsem otravným papouščím hlasem a vyrazila za prcky, kteří se snažili nalézt řeku. Přesně takové dobrodružství potřebovali, aby se odreagovali a zapomněli na problémy. Za nedlouho se před námi objevila temná řeka, kterou jsme vyhledali. „První mise zdolána,“ zakrákala jsem podle pokynu Kase. A aby to bylo zajímavější, magií iluze jsem nechala zemí podivně vlnit, až se přeměnila na vodu. Stromy se ztratily v mlze a široko daleko byla jen tmavě modrá voda oceánu. Vlčata mohla cítit ve vzduchu slaný oceán, který byl oproti vůni lesu naprosto odlišný. Pod námi se objevila loď, která měla na vlajce obličeje obou vlčat s pirátskými páskami přes oko. Loďka se pozvolna houpala na vodě a vítr nám vanul do kožíšků, přesto bylo všude krásně teploučko a sluníčko nás hřálo, jako by bylo léto. Když tu se začala vodní hladina vlnit a vynořila se fialová chobotnice. Příšera!

//Tak jo, jsi oficiálně Patizon :DD

„Přesně tak. Budeš velký a silný vlk, který dovede komukoliv vyprášit kožich,“ zazubila jsem se na něj. „Ale je správné, že chceš svou sílu využít na to, abys bránil ostatní. Všechno hezké, co pro ostatní uděláš, se ti jednou vrátí, když to budeš potřebovat,“ usmála jsem se na něj. Byl to opravdu šikovný a chytrý vlček, z kterého vyroste skvělý vlk. Měla jsem z něj velkou radost. Jen co ale zmínil Mari, pokrčila jsem rameny. „Vyběhla za Newlinem, který někam uháněl. Určitě budou oba v pohodě,“ ujistila jsem ho, aniž bych věděla, jak šeredně se pletu.
Moje pozornost se nyní přesunula k novému vlčátku. „Dobrá. Co třeba Yani, hm? Budeme sehraná dvojka. Já budu Mapi a ty Yani,“ usmála jsem se na ni. Za chvíli se aklimatizuje a hned zapadne. Bude z ní skvělá kamarádka pro Kase. „Nebo Yan, jak říká Kas,“ přikývla jsem. Když se ale začala shánět po nějakém Jášovi, schovívavě jsem se na ni usmála. Kasovi to ale nedalo a začal se po něm vyptávat. „Víš Kasi, já si myslím, že svého kamaráda může vidět pouze Yanlin. Někteří když si projdou nějakou ošklivou situací, tak si je najde nějaký pro ostatní neviditelný kamarád, který jim pomáhá a dělá jim společnost,“ pousmála jsem se na něj, protože jsem v okolí nikoho dalšího necítila. Ani před tím, ani teď. „Jakpak ten tvůj kamarád vypadá? Můžeme ho zkusit najít. Určitě tu někde bude,“ povzbudivě jsem se na ni usmála. Kas malé poté nabídl, že jí vše o tom, jak se ztratil poví. Bylo od něj strašně hezké, že jí takto chtěl pomoci. Jen co se Kas rozběhl, pomalu jsem vykročila a ohlédla se za Yanlin, jestli mne následuje. „Jdeme hned teď, dobrodružství nepočká!“ zavelela jsem, vzala kus masa do tlamy a vyšla za Kasem. V tom nás doběhla Darkie, která se k nám hodlala přidat. „Zdá se, že nás povede kapitán Kasius,“ usmála jsem se na ni. „Viď? Někde tu bude řeka. Schválně, kdo ji najde první,“ nadhodila jsem návrh. „Ale nikdo se jí nenapije, ani se v ní nevykoupe, jasan? Je hrozně prudká a dost pravděpodobně jedovatá,“ varovala jsem je, tentokrát vážným hlasem. Nehodlala jsem riskovat, že by se mi tu vlčata přiotrávila, nebo mi je řeka utopila. "Veliký dobrodruzi musí být taky opatrní dobrodruzi, jinak by jim dobrodružství moc dlouho netrvalo," dodala jsem už uvolněněji.

//Přesně to jsem si vybavila, když jí tak řekl Sionn. Prosíím, hodila bych si to na profil a zarámovala si to :DDD

Jen co jsem všechny pozdravila, zjistila jsem, že něco není v pohodě s Newlinem. Místo mluvení něco nesrozumitelně chrčel, poté se zvedl a odběhl. Hodila jsem na Morfa pohled: „Je v pohodě?“, ale dál vlka neřešila. Asi mu bylo špatně, nebo mu něco zaskočilo. Věnovala jsem se proto svému kousku masa. „Asi si dovedl kamarádku,“ usmála jsem se na Morfovu odpověď. Nebyl chudák nějak ve své kůži. Ta zima měla divný dopad úplně na všechny. Kde je vlastně Allairé? Zajímalo by mě, jestli už se z té zmatenosti dostala. Nehodlala jsem zbytečnými dotazy alfu zatěžovat.
Vlčata si velmi rychle hrát přestala, Mari mi v rychlosti sdělila, že kytičku dostala od Života, tu pak předala Morfovi a zmizela. „Jsou plní energie,“ uchechtla jsem se. Zdálo se, že vyběhla za Newlinem, takže jsem se o malou nebála. S Newlinem jí nic nehrozí a šedivý na ni určitě počká, když ji uslyší křičet. V tom na mě ale přistálo malé hnědé torpédo a začalo po mě poskakovat. „Povídej,“ vysoukala jsem ze sebe a snažila se zadržet smích. Ajaj, tohleto. Někdy to přijít asi muselo, vlčata jsou zvědavá, povzdychla jsem si a pokusila se udržet vážný výraz. „Protože se tím kluci od holek odlišují. Je to přírodou. Kluci jsou velicí a silný, zatímco holky bývají menší a slabší. Kluci mají hrubší hlas, zatímco holky jemnější,“ vysvětlila jsem celkem diplomaticky a velkým obloukem. „Prostě nás tak Život vytvořil,“ dodala jsem a pokrčila rameny.
V tom se vrátila Darkie. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji a ihned se zvedla. Jen co jsem to uviděla, spatřila jsem vlče. Na moment mě napadlo, že dovedla Mari zpět, ale tohle vlče bylo o dost menší a světlejší. Kde se tu vzalo? projelo mi hlavou. Darkie nás představila a vysvětlila mi, kde nebohou vlčici našla. Maličká mě nazvala Mapi. Awww, tak tohle je ta nejsladší přezdívka, jakou jsem kdy dostala, culila jsem se. „A já tebe, Yanlin. Jakpak bys ráda, abych ti říkala? Máš nějakou hezkou přezdívku?“ usmála jsem se vlídně na hnědou vlčici. Kas se hned chytil slova a sliboval, že si spolu hrát budou. „Máte oba nádherný kožíšek. Co já bych za takový dala,“ usmála jsem se na oba.
Darkie na to odešla za otcem a já zůstala s vlčaty. „Tak, než si dospělí popovídají, navrhuji se projít a ukázat vám oběma les. Můžeme si vzít trochu jídla s sebou, aby se Yanlin mohla najíst a můžeme si pak hrát, co říkáte?“ mrkla jsem na ně a čekala, zda budou pro. „Musíš mít hlad. Ale nebojte, Darkie se k nám pak určitě přidá.“

<< Úkryt

Vydali jsme se spolu s Darkie na cestu. Když se ale Darkie zvedla, vyděšeným hlasem mě oslovila. Já sebou trhla, abych zkontrolovala, že je vše v pořádku a přiskočila k ní. Její hruď! Náhrdelník od matky, jako by jí přirostl k srdci. Z růže jí vycházely zelené žilky a lehce zářila. Šokem jsem sebou trochu trhla, poté udělala krok dopředu a pohlédla jí do očí. „Určitě to bude v pořádku,“ ujistila jsem ji, co nejklidnějším hlasem, jaký jsem svedla. Měla jsem o ní ale starost. Tohle jsem jakživ neviděla a nebyla jsem si jistá, jestli to určitě bude v pořádku. Bála jsem se o ní. „Podle mě to je práce tvé maminky. Asi chce, aby byla neustále s tebou. Náhrdelník ztratit můžeš jednoduše, tohle ale ne,“ pousmála jsem se a snažila se ji přesvědčit o mé teorii. Bok po boku jsme se následně vydaly ven z úkrytu s Kasiusem, který nás vedl.
„Už je na odchodu, neboj,“ ujistila jsem malého, když se rozčiloval nad sněhem. „Koukej, už rychle taje,“ upozornila jsem jej, nabrala si kus na tlapku a malá hromádka začala ihned tát. „Ani se nenaděješ a sníh bude na dlouho pryč,“ mrkla jsem na něj a pokračovala v chůzi. „Ostatní vlci určitě něco ulovili, za chvíli tam budeme,“ povzbuzovala jsem malého hladového vlčka. Musel mít neskutečný hlad a já se cítila provinile, že jsem mu potravu nezajistila dříve. Jenže to se Darkie otočila, prohodila něco o tom, že potřebuje být o samotě a zmizela. „Počkej,“ zavolala jsem za ní ještě, ale nebylo to k ničemu. Zůstala jsem stát a jen koukala směrem, kterým zmizela. Vůbec se mi to nelíbilo. Mohla jít jen na mýtinu, nebo zpět do úkrytu. Nebo do části lesu, kde nikdo není. Ale mimo les? Po tom, co se jí stalo? Měla jsem o ní strach. Věděla jsem, že kdyby s ní bylo něco hodně špatně, přesně tohle by udělala. Zmizela by, aby ostatní nestrachovala. Ale musela jsem jí věřit, ne? Nemůžu za ní neustále běhat jako ocásek a dělat jí ochranku. Stejně tak nemůžu nechat samotného Kase. Ne podruhé, uvědomila jsem si a pohlédla na malého, který zpozoroval jídlo a vrhnul se na úlovek. Darkie bude v pořádku. Zůstanu tady s ním a pokud se brzy nevrátí, půjdu se po ní s Kasem poohlédnout, rozhodla jsem a vyrazila za skupinou vlků.
„Ahoj Newline, Mari,“ usmála jsem se na dvojici vlků. Byli nerozlučná dvojka, všude byli spolu. „Zdravím, Morfe,“ pozdravila jsem i Alfu. „No páni, to je krásná kytička. Kdepak jsi ji našla?“ vyptávala jsem se malé. Kas se ihned chopil hraní a já tak mohla taky najíst. Ukousla jsem si kus masa, který jsem si odtáhla o kus dál a začala přežvykovat. Nemohla jsem si pomoci a necítit cizince v lese. „Máme tu nějakého nováčka?“ zeptala jsem se. Cítila jsem s ní i Duncana, a tak nebyl důvod panikařit. Přesto jsem si však Kase hlídala, jeden nikdy neví.