Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tak jo, jsi oficiálně Patizon :DD

„Přesně tak. Budeš velký a silný vlk, který dovede komukoliv vyprášit kožich,“ zazubila jsem se na něj. „Ale je správné, že chceš svou sílu využít na to, abys bránil ostatní. Všechno hezké, co pro ostatní uděláš, se ti jednou vrátí, když to budeš potřebovat,“ usmála jsem se na něj. Byl to opravdu šikovný a chytrý vlček, z kterého vyroste skvělý vlk. Měla jsem z něj velkou radost. Jen co ale zmínil Mari, pokrčila jsem rameny. „Vyběhla za Newlinem, který někam uháněl. Určitě budou oba v pohodě,“ ujistila jsem ho, aniž bych věděla, jak šeredně se pletu.
Moje pozornost se nyní přesunula k novému vlčátku. „Dobrá. Co třeba Yani, hm? Budeme sehraná dvojka. Já budu Mapi a ty Yani,“ usmála jsem se na ni. Za chvíli se aklimatizuje a hned zapadne. Bude z ní skvělá kamarádka pro Kase. „Nebo Yan, jak říká Kas,“ přikývla jsem. Když se ale začala shánět po nějakém Jášovi, schovívavě jsem se na ni usmála. Kasovi to ale nedalo a začal se po něm vyptávat. „Víš Kasi, já si myslím, že svého kamaráda může vidět pouze Yanlin. Někteří když si projdou nějakou ošklivou situací, tak si je najde nějaký pro ostatní neviditelný kamarád, který jim pomáhá a dělá jim společnost,“ pousmála jsem se na něj, protože jsem v okolí nikoho dalšího necítila. Ani před tím, ani teď. „Jakpak ten tvůj kamarád vypadá? Můžeme ho zkusit najít. Určitě tu někde bude,“ povzbudivě jsem se na ni usmála. Kas malé poté nabídl, že jí vše o tom, jak se ztratil poví. Bylo od něj strašně hezké, že jí takto chtěl pomoci. Jen co se Kas rozběhl, pomalu jsem vykročila a ohlédla se za Yanlin, jestli mne následuje. „Jdeme hned teď, dobrodružství nepočká!“ zavelela jsem, vzala kus masa do tlamy a vyšla za Kasem. V tom nás doběhla Darkie, která se k nám hodlala přidat. „Zdá se, že nás povede kapitán Kasius,“ usmála jsem se na ni. „Viď? Někde tu bude řeka. Schválně, kdo ji najde první,“ nadhodila jsem návrh. „Ale nikdo se jí nenapije, ani se v ní nevykoupe, jasan? Je hrozně prudká a dost pravděpodobně jedovatá,“ varovala jsem je, tentokrát vážným hlasem. Nehodlala jsem riskovat, že by se mi tu vlčata přiotrávila, nebo mi je řeka utopila. "Veliký dobrodruzi musí být taky opatrní dobrodruzi, jinak by jim dobrodružství moc dlouho netrvalo," dodala jsem už uvolněněji.

//Přesně to jsem si vybavila, když jí tak řekl Sionn. Prosíím, hodila bych si to na profil a zarámovala si to :DDD

Jen co jsem všechny pozdravila, zjistila jsem, že něco není v pohodě s Newlinem. Místo mluvení něco nesrozumitelně chrčel, poté se zvedl a odběhl. Hodila jsem na Morfa pohled: „Je v pohodě?“, ale dál vlka neřešila. Asi mu bylo špatně, nebo mu něco zaskočilo. Věnovala jsem se proto svému kousku masa. „Asi si dovedl kamarádku,“ usmála jsem se na Morfovu odpověď. Nebyl chudák nějak ve své kůži. Ta zima měla divný dopad úplně na všechny. Kde je vlastně Allairé? Zajímalo by mě, jestli už se z té zmatenosti dostala. Nehodlala jsem zbytečnými dotazy alfu zatěžovat.
Vlčata si velmi rychle hrát přestala, Mari mi v rychlosti sdělila, že kytičku dostala od Života, tu pak předala Morfovi a zmizela. „Jsou plní energie,“ uchechtla jsem se. Zdálo se, že vyběhla za Newlinem, takže jsem se o malou nebála. S Newlinem jí nic nehrozí a šedivý na ni určitě počká, když ji uslyší křičet. V tom na mě ale přistálo malé hnědé torpédo a začalo po mě poskakovat. „Povídej,“ vysoukala jsem ze sebe a snažila se zadržet smích. Ajaj, tohleto. Někdy to přijít asi muselo, vlčata jsou zvědavá, povzdychla jsem si a pokusila se udržet vážný výraz. „Protože se tím kluci od holek odlišují. Je to přírodou. Kluci jsou velicí a silný, zatímco holky bývají menší a slabší. Kluci mají hrubší hlas, zatímco holky jemnější,“ vysvětlila jsem celkem diplomaticky a velkým obloukem. „Prostě nás tak Život vytvořil,“ dodala jsem a pokrčila rameny.
V tom se vrátila Darkie. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji a ihned se zvedla. Jen co jsem to uviděla, spatřila jsem vlče. Na moment mě napadlo, že dovedla Mari zpět, ale tohle vlče bylo o dost menší a světlejší. Kde se tu vzalo? projelo mi hlavou. Darkie nás představila a vysvětlila mi, kde nebohou vlčici našla. Maličká mě nazvala Mapi. Awww, tak tohle je ta nejsladší přezdívka, jakou jsem kdy dostala, culila jsem se. „A já tebe, Yanlin. Jakpak bys ráda, abych ti říkala? Máš nějakou hezkou přezdívku?“ usmála jsem se vlídně na hnědou vlčici. Kas se hned chytil slova a sliboval, že si spolu hrát budou. „Máte oba nádherný kožíšek. Co já bych za takový dala,“ usmála jsem se na oba.
Darkie na to odešla za otcem a já zůstala s vlčaty. „Tak, než si dospělí popovídají, navrhuji se projít a ukázat vám oběma les. Můžeme si vzít trochu jídla s sebou, aby se Yanlin mohla najíst a můžeme si pak hrát, co říkáte?“ mrkla jsem na ně a čekala, zda budou pro. „Musíš mít hlad. Ale nebojte, Darkie se k nám pak určitě přidá.“

<< Úkryt

Vydali jsme se spolu s Darkie na cestu. Když se ale Darkie zvedla, vyděšeným hlasem mě oslovila. Já sebou trhla, abych zkontrolovala, že je vše v pořádku a přiskočila k ní. Její hruď! Náhrdelník od matky, jako by jí přirostl k srdci. Z růže jí vycházely zelené žilky a lehce zářila. Šokem jsem sebou trochu trhla, poté udělala krok dopředu a pohlédla jí do očí. „Určitě to bude v pořádku,“ ujistila jsem ji, co nejklidnějším hlasem, jaký jsem svedla. Měla jsem o ní ale starost. Tohle jsem jakživ neviděla a nebyla jsem si jistá, jestli to určitě bude v pořádku. Bála jsem se o ní. „Podle mě to je práce tvé maminky. Asi chce, aby byla neustále s tebou. Náhrdelník ztratit můžeš jednoduše, tohle ale ne,“ pousmála jsem se a snažila se ji přesvědčit o mé teorii. Bok po boku jsme se následně vydaly ven z úkrytu s Kasiusem, který nás vedl.
„Už je na odchodu, neboj,“ ujistila jsem malého, když se rozčiloval nad sněhem. „Koukej, už rychle taje,“ upozornila jsem jej, nabrala si kus na tlapku a malá hromádka začala ihned tát. „Ani se nenaděješ a sníh bude na dlouho pryč,“ mrkla jsem na něj a pokračovala v chůzi. „Ostatní vlci určitě něco ulovili, za chvíli tam budeme,“ povzbuzovala jsem malého hladového vlčka. Musel mít neskutečný hlad a já se cítila provinile, že jsem mu potravu nezajistila dříve. Jenže to se Darkie otočila, prohodila něco o tom, že potřebuje být o samotě a zmizela. „Počkej,“ zavolala jsem za ní ještě, ale nebylo to k ničemu. Zůstala jsem stát a jen koukala směrem, kterým zmizela. Vůbec se mi to nelíbilo. Mohla jít jen na mýtinu, nebo zpět do úkrytu. Nebo do části lesu, kde nikdo není. Ale mimo les? Po tom, co se jí stalo? Měla jsem o ní strach. Věděla jsem, že kdyby s ní bylo něco hodně špatně, přesně tohle by udělala. Zmizela by, aby ostatní nestrachovala. Ale musela jsem jí věřit, ne? Nemůžu za ní neustále běhat jako ocásek a dělat jí ochranku. Stejně tak nemůžu nechat samotného Kase. Ne podruhé, uvědomila jsem si a pohlédla na malého, který zpozoroval jídlo a vrhnul se na úlovek. Darkie bude v pořádku. Zůstanu tady s ním a pokud se brzy nevrátí, půjdu se po ní s Kasem poohlédnout, rozhodla jsem a vyrazila za skupinou vlků.
„Ahoj Newline, Mari,“ usmála jsem se na dvojici vlků. Byli nerozlučná dvojka, všude byli spolu. „Zdravím, Morfe,“ pozdravila jsem i Alfu. „No páni, to je krásná kytička. Kdepak jsi ji našla?“ vyptávala jsem se malé. Kas se ihned chopil hraní a já tak mohla taky najíst. Ukousla jsem si kus masa, který jsem si odtáhla o kus dál a začala přežvykovat. Nemohla jsem si pomoci a necítit cizince v lese. „Máme tu nějakého nováčka?“ zeptala jsem se. Cítila jsem s ní i Duncana, a tak nebyl důvod panikařit. Přesto jsem si však Kase hlídala, jeden nikdy neví.

Zdálo se, že spací atmosféra zapůsobila na všechny a Kas během vyprávění usnul. Nebyla jsem si jistá, kolik z mého vyprávění slyšel, ale zas tak důležité to pro něj nebylo. Naopak, byla jsem ráda, že se mi ho podařilo uspat. Nyní přišla řada na mě. Takže i já si položila hlavu, zavřela víčka a přitulená k oběma usnula. Přesto, že jsem prožívala svůj dlouholetý sen, v hlavě se mi během spánku odehrávaly noční můry, díky kterým jsem se několikrát během noci probudila. Všechny se točily kolem toho, že jsem běžela na pomoc Darkii a pokaždé ji nacházela v horším a horším stavu, až jsem ji v posledním snu našla mrtvou. Poté už jsem usnout nedokázala, a tak jen ležela a pozorovala to, jak oba spokojeně pravidelně oddychují. Uklidňovalo mě, že jsou oba v pořádku a nic nám nehrozí. Všechno je dobré.
Brzy se probudila Darkie a poté i Kas. „Dobré ráno,“ usmála jsem se na ně a poslouchala, o čem si povídají. „Chtěl vědět, jak jsme se potkaly,“ vysvětlila jsem Darkii s lehkým pousmátím. Zdálo se mi ale, že je Kas nesvůj. „Všechno v pořádku?“ naklonila jsem se k němu a něžně se o něj otřela tváří. Měl hlad a chtěl jít ven, což bylo pochopitelné. „Dobrá, projdeme se ven,“ rozhodla jsem. Sevřel se mi ale žaludek, když zmínil, že je možná už venku jaro. Sice bylo krásné a určitě by se mu líbilo, ale pro nás to znamenalo, že jej budeme muset odvést jeho rodičům. Byl tu tak krátce, ještě jsme s ním pořádně nic neprožili, uvědomila jsem si zklamaně. Uvědomovala jsem si, že to pro něj bylo to nejlepší, ale stále jsem se s tím vnitřně nesmířila. „Půjdeš s námi? Ostatní se určitě už vrátili z lovu,“ nabídla jsem Darkii a prosebně na ni mrkla. Chtěla jsem, aby se pořádně najedla. Bez masa se z té slabosti nevyhrabe. Pomalým krokem jsem ale už vyrazila z jeskyně, abych Kase neznervózňovala, když mu v jeskyni nebylo dobře.

Sarumen >>

// post na všech účtech nahodím až na večer, tak mě klidně přeskočte, ať nezdržuji :)

//Ano prosím, Starling se rád přidá

<< Sarumen

Společně jsme se vydali do úkrytu, kde kupodivu nikdo ze smečky nebyl. Bylo to zvláštní. Čekala bych, že se každý raději skryje. I když o tolik vetší teplo tu zas nebylo. Jen vítr sem nedoléhal, což mi umožňovalo v úkrytu vytvořit pořádný oheň, který by nás všechny zahřál. Proto jsem také po cestě vzala pár tlustších větví do tlamy. Sotva jsme dorazili, přikrčila jsem se k zemi, aby mohl malý slézt a o kus dál jsem vyplivla i náklad, který jsem nesla. V tlamě mi poté sice zůstala pachuť dřeva a měla jsem trochu potlačenou tlamu od malých pichlavých větviček, ale raději tohle a být v teple, než umrzat i tady. Jen co jsme si ulehli k ohništi, soustředěně jsem na něj pohlédla a dříví vzplanulo. „Tohle by mělo stačit,“ zamumlala jsem, hledíc na svůj výtvor. Bála jsem se, že nám na celou dobu oheň nevydrží a budu muset zajít na další dříví, které se v tomto ročním období hledalo poměrně blbě.
„Už brzy, neboj. Zima už bude každým dnem za námi. Ale postupně. Sníh začne pomaloučku tát a zůstane tu jen břečka, která je mlaskavá a hrozně mokrá. Pak bude poměrně hodně bláta, které se ti bude lepit na nožky a dělat je o něco těžší, ale když vyleze zase sluníčko, tak země hezky zatvrdne a začnou růst krásné květinky,“ vysvětlila jsem mu, jak bude moci pozorovat, v jakém stádiu je zima a kdy nastane jaro. Když ale poté navrhl, že by nám mohl něco povyprávět, pohlédla jsem na Darkie, která už dávno spala. „Asi ji to zmohlo. A v tom teplíčku se usne hned,“ usmála jsem se. „Necháme ji odpočinout a pak jí můžeš vše povyprávět,“ mrkla jsem na malé vlče. Bylo neuvěřitelné, že jsme nyní rodina. Tak moc jsme po tom obě toužily. A i přes to, že to je nemožné, přišel nám do Života tenhle kaštanový chlupáček a vše dovedl změnit.
„Náš příběh?“ vyvedl mě z myšlenek poté. „No, to bych mohla,“ usmála jsem se. „Víš, spousta vlků má své první setkání jako z pohádky. Vše je krásné, růžové, na první pohled se zamilují a jsou spolu navěky věků. My se ale setkaly úplnou náhodou na jedné mýtině, kde světu hrozilo velké nebezpečí a bylo jen na nás, abychom to zastavily,“ napínavě jsem se odmlčela. „Obě jsme byly na procházce, když tu jsme spolu s pád dalšími vlky uslyšeli divné zvuky. Byly hlasité. Znělo to, jako by na jednom jediném místě bylo zemětřesení, a tak jsme se vydali na průzkum. Když jsme ale přišli blíže, zjistili jsme, že to byl malý ježeček! Zasekl se v díře a nemohl ven, a tak pištěl jako o život. Jedna zlá vlčice, která tam s námi byla ho chtěla zabít, ale když se jí snažila Darkie zastavit, napadla ji. Jenže to zemětřesení nabralo na síle, všechny nás povalilo a když jsme zjistili, že je malý ježek na svobodě, objevil se další problém. Z díry, ve které byl zaseklý se teď hrnula hromada ježků. Stovky, tisíce! Vlna ježků se na nás hrnula, zavalila nás a začali přes nás pobíhat. A to nebylo vše. Když jsme se rozkoukali, abychom zjistili, co to je, objevil se jeden gigantický ježek. Asi třikrát nebo čtyřikrát větší, než dospělý vlk. To je macek, co?“ podívala jsem se na něj a zazubila se. „Zlou vlčici poté odnesl do jeho podzemního úkrytu a zůstali jsme tam jen my. Ten upištěný ježeček na mě začal něco ukazovat a chtěl, abych ho následovala, a tak jsme se rozdělili na týmy. Jeden šek se mnou následovat ježka a druhý se vydal na záchranu zlé vlčice. Když jsme došli na místo, kam ježeček chtěl, abychom šli, zastavil a chtěl, abychom začali hrabat. Museli jsme hrabat v ostnatých rostlinách, které nám rozedraly tlapky až do krve, ale když jsme se dohrabali až k cíli, objevili jsme sošku ježečka s květinou na zádech. Tu jsem vzala do tlamy, Darkie nám vyléčila rány a běželi jsme zpět k díře, kde ostatní zmizeli. Po cestě jsme našli místnost, kde zlou vlčici ježek držel. Jenže jen co mě ježek spatřil, že držím sošku, okamžitě se za mnou vrhl, já se lekla, sošku pustila a jak se zdálo, byla pro něj daleko důležitější, než cokoliv co měl rozdělané. Mezitím Darkie vytvořila po celé místnosti květy stejné, jako byly na sošce a když se tak stalo, jen pouhým dotekem zkameněly obřího ježka. Nikdo nechápal, proč nebo jak se to stalo. Až když se zjevil upištěný ježeček, vysvětlil nám, že to celé bylo kvůli lásce. Soška ježečka byla prý láska toho obřího, ale on o ni přišel. A tím že jsou teď oba zkamenělí, tak mohou být spolu.“ To celé ale bylo jen dění na mýtině. To, co vedlo k našemu vztahu. „Obě jsme se tehdy díky tomu dobrodružství velmi sblížily. Vzájemně jsme si pomáhaly a dokázali jsme zachránit svět, jen díky spolupráci. Když bylo po všem, rozhodla jsem se jít po svých, ale osud mě zavedl až na hranice jedné smečky. Dlouho dobu jsem uvažovala, že bych se ráda k nějaké přidala a tak když jsem čirou náhodou narazila na hranice, brala jsem to jako znamení. A tak jsem našla alfy a požádala o přijetí. Čirou náhodou to bylo smečka, ve které se Darkie na rodila a když se poté vrátila domů, zjistila, že jsem tam já a chci se přidat. Pomohla mi u přijetí a od té doby jsme byly nerozlučná dvojka. Neustále jsme spolu trávily čas, zažily spousty dobrodružství a teď si nedovedeme jedna bez druhé představit život,“ usmála jsem sena něj. „Celé to naše setkání bylo strašně chaotické, dobrodružné,… Bylo to nedokonale dokonalé a nechtěla bych to jinak,“ dodala jsem zasněně.

//Omlouvám se za slohovku, kratší jsem to nezvládla :D Darkie bude teď nějakou dobu mimo, tak ji máme přeskakovat :)

„Závistí snad praskne,“ zasmála jsem se nad jeho poznámkám. „Určitě si pak spolu budete moct všichni pořádně pohrát,“ dodala jsem s úsměvem. Bylo skvělé, že se sem přidal v době, kdy má Wolfi vlčata a tím pádem má spoustu kamarádů. Narazit na jinou smečku, asi by dětství neměl tak zábavné, jako bude moct mít tady. Děkovala jsem bohu, že nám ho zavedl sem a nic se mu po cestě nestalo. Darkie byla stále ponořená do myšlenek a měla jsem o ni opravdu starost. Od té doby, co jsme se vrátili, nebyla úplně sama sebou. Muselo se to na ni asi neskutečně podepsat, pomyslela jsem si smutně a pokusila se ji rozveselit alespoň úsměvem, o který jsem se pokusila. Až má slova a olíznutí ji vrátily zpět na zem. Slova, která mi řekla, pro mě znamenaly vše. Mohla bych je slyšet milionkrát a stále by neztratily svou hodnotu. Vždy mi dokázaly rozzářit den a zahnat všechny špatné pocity a myšlenky. Když se Darkie Kase následně ptala, kdo že je ta princezna, o které se zmínil, nechala jsem konverzaci na něm. Jeho přezdívky vlčat už jsem znala, ale kazit jim příležitost se sblížit jsem jim krást nechtěla.
Zdálo se, že zatím roli matky zvládám poměrně slušně, protože mé rady si Kas vzal k srdci, a navíc mi dokázal, že je na dávání pusinek expert a rád je rozdává. „No vidíš, a máš vyhráno. Na jaře zajdeme natrhat pořádnou kytici a Darkie padne úžasem na zadek,“ pochválila jsem jej a hravě mu tlapkou rozcuchala srst na hlavě.
Konečně jsme se rozhodli vydat do tepla, a tak si Kas vybral jako způsob dopravy má záda. „Dobrý nápad. Tak šup,“ usmála jsem se, přidřepla a čumákem mu vysunula zadeček až nahoru. Když pohodlně seděl a já si byla jistá, že nespadne, pomalu jsme vykročili k úkrytu. „V úkrytu jsi zatím nebyl, že? To budeš koukat, máme to tam super. Hezky nám tam pak zatopím, abychom se ohřáli a dáme si zaslouženého šlofíka,“ navrhla jsem.

Úkryt >>

// Aaa, už se v tom ztrácím Hned to jdu opravit :c

Bála jsem se, že si Kas reakci Darkie špatně vyloží a taky přesně to se stále. „Ale nene, neboj. Darkie je nesmírně ráda, že ti může být druhou maminkou. Měl jsi ji vidět, jak se na tebe po cestě těšila,“ ujišťovala jsem ho laskavým hlasem. Darkie se poté pokusila vysvětlit, proč se musela otočit. Na to květinu utrhla a zasunula ji malému za ouško. „No páni, teď je z tebe naprostý gentleman. Fešák k pohledání,“ usmála jsem se zeširoka a olízla ho po tvářičce. „Teď máte oba ladící ozdůbku.“ Darkie mu na to řekla, že květinku nechala vyrůst jako znak vděku a jak stála u mě, olízla mi čumák. Což jsem v ten moment vůbec nečekala! Překvapením jsem zamrkala a poté se samým štěstím začala culit od ucha k uchu. Jejich pusinek se nikdy nenabažím. Ihned jsem hlavou zamířila k té její a pořádně si o ni láskyplně otřela hlavu a párkrát ji i olízla. "Moc tě miluji," špitla jsem jí do ouška, poté odstoupila a dlouze na ni zasněně pohlédla. I když byla unavená, zesláblá, vyhublá a zřízená, byla pro mne tou nejkrásnější vlčicí na světe.
Poté se ke mně Kas vyzvednul a zašeptal mi, že vlastně neví, jak Darkii poděkovat. „To je v pořádku. Ne vždy to jde vyjádřit slovy, víš? Přesně z tohoto důvodu ti Darkie jako vyjádření svého velikánského vděku nechala vyrůst kytičku. Je to totiž daleko silnější než stovky slov,“ pošeptala jsem mu s úsměvem. „Pokud jí chceš nějak poděkovat, můžeme jí vymyslet nějaký dárek. Nebo jí můžeš dát pusinku, to maminky těší ze všeho nejvíc,“ usmála jsem se na něj, zatím co jsem pořád držela opravdu tichý hlas, aby o ničem Darkie netušila. „Máš pravdu, obě jsme moc unavené a dlouho jsme nespaly. Co kdybychom si šli zdřímnout a pak se šli podívat za ostatními, jestli něco ulovili?“ navrhla jsem, stále s úsměvem. Bála jsem se ale, že moc neuspějí. Moc ráda bych něco malého Kasovi na jídlo dala, ale zásoby došly a zvěř jako by se vypařila. „Brzy budeš mít zase plné bříško, o to se postaráme,“ mrkla jsem na něj.
Darkie navrhla, abychom se odebrali do úkrytu, což byl skvělý nápad. „To zní skvěle. Chtěl by ses zase svést, nebo poťapkáš po svých? Teď máš navíc na výběr ze dvou maminek, které tě můžou odnést,“ zazubila jsem se. Už jsem se těšila do úkrytu. Do tepla, až si natáhnu nohy a konečně si zdřímnu. Všichni museli vidět, jak unavený pohled jsem měla. I přes to, že jsem se snažila to nedávat tak moc najevo.

Bylo opravdu vtipné, jak se malý Kas bavil o Morfovi. Chtěla jsem mu po jeho vyprávění říci, že se nemá čeho bát. A že si tady s ním každý chtít hrát bude. Ale to mu Darkie stihla položit tlapku na hlavičku a povědět mu, že i ona se jako malá ztratila. Bylo to od ní strašně hezké, že se mu odvážila takto otevřít. Věděla jsem, že ji potřebuje. Že tohle mu pomůže neztrácet naději, ať se to může zdát sebevíc nemožné. Vděčně jsem se na Darkii pousmála. Dovedla jsem si ji opravdu představit jako skvělou mámu.
„Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Je od tebe moc hezké, že ses nejdříve zeptal,“ pochválila jsem jej a lehce do něj dloubla tlapkou, abych ho přiměla k úsměvu. Darkie se mu následně pokusila vysvětlit, jak dostala vlastně náhrdelník od své maminky, přesto že z ní je teď socha. Omluvně jsem na ni poté pohlédla. Chtěla jsem se jen vyvarovat tomu, aby se o ní zmiňoval před Morfem. Vzpomínky na ni by ho určitě velmi ranili. Doufala jsem, že jí to dojde. Nebo jí to poté budu muset v soukromí vysvětlit. Bylo ode mě neslušné vyprávět o její rodině cizím, ale Kasius pro mě cizí dávno nebyl. Přesto mě to mrzelo.
„Vidíš, tak to mát vlastně plusové body. To ho určitě brzo dostaneš,“ mrkla jsem na něj. „Dobrá, ráda ti ho někdy půjčím,“ usmála jsem se na něj. Jen jsem se bála, že na něj bude moc velký. Asi by ho pak tahal za sebou na zemi. Ještě jsem neviděla vlče se šperkem. Ale stejně tak jsem moc život na Galliree nepotkala.
Když došlo na to, abych mu povyprávěla o našem vztahu, pozorně mě poslouchal. Asi tomu pořádně nerozuměl, protože zmateně nakláněl hlavičku na obě strany. Už jsem se začínala bát, že jsem to zvorala a on nejen že bude ještě víc zmatený, ale možná nás i zavrhne? Je to vůbec možné, aby si vlče udělalo tak silné předsudky v tak nízkém věku? Poté ale přiběhl k Darkii a s nesmírnou radostí jí začal olizovat tvář. Přijal ji jako svou druhou maminku. Zaplavila mě neskutečná vlna štěstí, lásky a všeho hezkého dohromady. Byl to nepopsatelný moment, na který dozajista budu vzpomínat až do smrti. Do oka se mi vehnala i slzička. „To si piš. My tě se jen tak nudit nenecháme. Zažijeme spoustu zábavy a hezkých vzpomínek,“ zasmála jsem se šťastně a malého pořádně objala. Když jsem se ale zvedla a pohlédla na Darkii, zdálo se mi, že se chová trošku zvláštně. Na chvíli jsem se lekla, jestli se něco nestalo, když tu se začala ze země drát na svět nádherná rudá růže. „Podívej, Kasi. Ta je nádherná, co?“ ukázala jsem na růžičku tlapkou, abych odvedla pozornost od Darkie. Jestli jí nebylo dobře, bylo by tak lepší, aby se o ni teď Kas nemusel bát.

Jen co mě malý zahlédl, rozběhl se za mnou, přes to že to muselo být pro něj v tom sněhu celkem složité. „Jasně, že jsem se vrátila. Copak bych tě tu mohla nechat? Nikdy,“ ujistila jsem ho a láskyplně se o něj otřela. „Jsi moc šikovný. Jsem na tebe moc hrdá, víš o tom? Moc moc moc,“ pochválila jsem ho a tlapkou ho pohladila po jeho malé hlavičce. „Ale kdepak, jsem v naprostém pořádku, jen trochu unavená,“ usmála jsem se na něj. Hřálo mě u srdce, že se o mě tak bál. V ten moment mě opravdu nenapadlo, že bych ho mohla tak vyděsit. Naštěstí vše dobře dopadlo a Darkie i Kasius jsou v pořádku. „Dobře, dobře. Taky je mám oba moc ráda. Je s nimi velká zábava,“ mrkla jsem na něj, zatímco jsem se snažila zadržet smích. Bylo mi jasné, že zrovna s Morfem a zmatenou Allairé moc zábavy být nemohlo. Může být Morf sebelepší chůva, ale na upovídanost a magii Newlina němá nikdo.
„No, bylo jí nějak špatně a potřebovala pomoci domů,“ pokusila jsem se nějak vysvětlit, co se Darkii stalo ale tím způsobem, abych neporušila náš slib. „Myslím si, že mi Darkie poslala skrz zemi signál, který mi řekl, že potřebuje pomoci a kde ji najít, víš? Proto jsem začala hrabat. Abych se dostala blíž k tomu zdroji a věděla přesně, co se děje. Má totiž magii země a ta mi to všechno prozradila. Ale pšššt, je to velmi velmi tajné,“ pošeptala jsem mu tajemně a kulišácky se na něj usmála. „Ale tvá teorie se mi taky moc libí.“ Hlavičky vlčat dovedou vymyslet takové věci, které by jim dospělí mohli jen závidět. Taková fantazie! „Neboj, už se to nestane,“ slíbila jsem mu a byla mu nesmírně vděčná, že mi to byl schopný odpustit a nevzal si to moc osobně. Kdyby se mu snad něco stalo, nebo by mu to moc psychicky ublížilo, nikdy bych si to neodpustila, i když jsem tím Darkii pomohla. „Nene, to ti povím až pak,“ napínala jsem ho. Vlastně jsem to odkládala jen proto, že na to bude potřeba asi spousta energie, kterou jsem teď prostě neměla. Tak moc bych si chtěla dát malého šlofíka, pomyslela jsem si a nad tou představou si pořádně s dokořán otevřenou tlamou a jazykem ven zívla, párkrát mlaskla a ospale zamžourala. „Přesně tak, jen a jen pro tebe. Vlastně proč ne, můžeme z toho udělat tradici,“ usmála jsem se na něj. „Můžeš si celý den dělat jen co chceš a co ti dělá radost,“ usmála jsem se na něj. Líbila se mi ta představa, že by měl něco jako svůj den v roce. Cítil by se tak speciálně a extra milován, což si zaslouží jednou za čas každý.
Když jsem Kasovi představila Darkii, okamžitě se ji vydal pozdravit. Jeho představení mi vehnalo na tvář široký úsměv. Je tak neskutečně roztomilej. Jak je to jen možný, že něco může být až tak roztomilé? křenila jsem se spokojeně. „Darkie je princezna tohoto lesa, víš? Má tátu ledového krále,“ sklonila jsem k němu hlavu a s úsměvem vysvětlila, kdo že ten fešák v černém je. Ale když se začal prosit o její náhrdelník, začala se mu pokoušet vysvětlit, že to nejde. „Pro Darkii je moc moc důležitý, ale jestli chceš, můžu ti půjčit ten můj. Až budeš větší, určitě si taky nějaký najdeš. Někdo ho dostane od někoho důležitého, jako Darkie. Já ho dostala třeba od Života. Někteří ten svůj někde prostě najdou. Všechno to je jen osud,“ usmála jsem se na něj a doufala, že to pochopí. Docela jsem se bála, že by kvůli tomu mohl udělat scénu, ale nemyslela jsem si, že by byl Kas takový. Byl to prostě jen brepta, ale rozumný.
Jenže pak padla otázka, proč je pro mě Darkie tak důležitá. A jak se zdálo, odpověď přenechala s úsměvem na mně. Co? Já? Ajaj, zamrkala jsem překvapeně, pak si ale s úsměvem povzdychla. Nevěděla jsem, zda je dobrý nápad mu říkat celou pravdu. Ale v tak nízkém věku jsou vlčata otevřená všemu, ne? Navíc na tom není nic špatného. Možná je to dobře, že se s vlky, co nezapadají do normálního světa setká dřív, než později. Zaslouží si vědět pravdu. „Jsme úplně nejlepší kamarádky. Dokonce ještě víc. Víš, spousta vlků si najde toho nejdůležitějšího vlka v opačném pohlaví. To znamená že si vlk najde vlčici, s kterou si moc rozumí, chtějí spolu zůstat napořád a cítí k sobě lásku. Ale někdy to je jinak. Někdy si takhle moc rozumí dvě vlčice, nebo dva vlci, a to je naprosto v pořádku. Každý vlk je jiný a kdyby byli všichni stejní, svět by byl pěkná nuda. A já si zrovna rozumím nejvíc s Darkií a Darkie se mnou,“ pokusila jsem se to vysvětlit co nejvíc srozumitelně a zjednodušeně, jak jen to šlo.

<< Ježčí mýtina

Konečně jsme vkročily za hranice našeho domova. Darkie si užívala každý moment, zatímco já se jen těšila, až konečně najdu Kasiuse a vše mu vysvětlím. Taky jsem si potřebovala nutně na chvíli odpočinout, abych nabrala sil. Cítila jsem, že jsem byla zesláblá a pohromadě mě držel zbytek adrenalinu, který ve mně ještě koloval. Jakmile bude po něm, zůstane ze mě hromádka únavy. Když Darkie zavyla, trochu zachraptěla, a tak jsem jí věnovala ustaraný pohled. Věděla jsem ale, že stále nebude úplně v pořádku. Chtělo to odpočinek, a tak jsem se nesnažila dělat scény, přesto že jsem o ni měla stále docela strach.
Nevědomě jsem natáhla krok, abych se dostala co nejdříve za vyděšeným prckem. Netrvalo dlouho a už z dáli jsem všechny viděla. Jako by se skoro nic nezměnilo, všichni stáli tam, kde jsem je nechala. I má vyhrabaná díra byla znatelná, jen už zasypaná sněhem, který na ni napadal. „Kasi!“ zavolala jsem šťastně už z dálky a rozeběhla se za ním. Vypadal vystrašeně k smrti. Těsně u něj jsem zabrzdila, přitiskla si ho k hrudi a převalila se s ním na záda tak, že na mě ležel. Byla jsem tak ráda, že už jsem zpět, že jsem mu začala olizovat obličejíček ze všech možných úhlů. „Promiň, že jsem zmizela. Měla jsem velký strach o Darkii a nechtěla jsem, aby se jí něco v té ošklivé zimě něco stalo. Už se to nikdy nestane, ano? Nikdy jen tak nezmizím a budu vždycky u tebe,“ slíbila jsem mu. „A abych ti to vynahradila, něco úplně moc super ti pak ukážu, co říkáš? Uděláme speciální den jen pro statečného Kase a budeme si spolu celičký den hrát,“ usmála jsem se na něj v naději, že mi odpustí.
Poté jsem se převalila zpět a malého položila vedle sebe. „Tohle je Darkie, o které jsem ti určitě říkala. Určitě si budete moc rozumět. Je to nejdůležitější vlčice v mém životě,“ vysvětlila jsem mu a nechala je, aby se seznámili.

//Na moment si ukradneme Kase bokem, snad nevadí