Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Béžová vlčice sebou začala šít a něco mlela o tom, že je Kaštánek její. Na její řeči jsem se jen nezaujatě zašklebila, ani očko po ní nehodila. Oči jsem měla jen pro něj. A k dokonalosti to dovedl sám, když jí dal nenápadně najevo, že nemá zájem. Bylo neuvěřitelné, jak moc si ho snažila přivlastňovat, i když to bylo evidentně jednostranné. S Darkie jsme neodolatelná dvojka, pomyslela jsem si a byla na nás hrdá. „Nápodobně,“ pousmála jsem se na zrzounka. Jen co se Darkie představila, přidala jsem se i já. „A já Maple. S radostí ti uděláme průvodce. To zní zajímavěji, jen nějaké toulání bez cíle, no ne?“ sladce jsem se na něj usmála a svůdně na něj zamrkala. Darkie se vedla skvěle. Být Shaem, už jí ležím v náručí naprosto omámena. Mohly bychom si ho nechat pro sebe, dělit se. Ale ne s Kaleo, ta nemá šanci. "Patříš do nějaké smečky, drahoušku? Ať vím, kde tě najdu, až budu chtít pomazlit," zazubila jsem se a olízla si tlamu.

// OMG, to je mega slaďoučký (pardon za vecpání se sem :D)

Byla jsem ráda, že si mé rady ohledně jejího zdravotního stavu vzala k srdci a vážně nad nimi uvažovala. Mohla mě odstrčit se slovy, že to nebude nic vážného, ale neudělala to. Viděla, že to je vážný problém a byla ochotna na něm pracovat, což mě hrozně uklidnilo. Vděčně jsem se na ni usmála. „Kdybys chtěla, mohu tě tam doprovodit. I když vím, že to od nás je fakt kousíček,“ uchechtla jsem se. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že ji mám potřebu chránit, nebo jí dělat ocásek. Ale bylo to tak. Cítila bych se daleko lépe, kdybych jí mohla být po boku. Alespoň část cesty.
Poté jsme však téma přehodily na Lennie a já jí konečně mohla povědět, co cítím a co mě tíží. „Děkuji. Pokusím se v každém případě pro příště něco méně děsivého,“ usmála jsem se na ni a láskyplně se o ni otřela. Po chvíli koupele jsme však byly zase na pevnině a mířily za skupinkou, která nám oběma padla do oka. Už z dáli mě zaujal vlček s nádherně zrzavo-hnědým kožíškem. Páni, vypadá jako nablýskaný kaštánek, zazářila mi očka a já omámeně natočila hlavičku na stranu, napřímila se a dlouhými elegantními kroky přistoupila k cizincům. Byla s ním i béžovo-bílá vlčice a ještě nějaký bělavý vlk, ale o ně jsem jen zavadila pohledem a znovu jej přesunula ke Kaštánkovi. „Ahoj, krasavče,“ zamrkala jsem na něj a lehoučce se pousmála. „Víš, s kontrastem toho rudého jezera vypadá tvá srst naprosto úchvatně. Nevěděla jsem, že po Galliree chodí tak roztomilý zrzounci,“ uculila jsem se a dychtivě udělala krok blíž.

// A já že kamenná pláž :D

Pomaloučkými kroky jsme vyrazily z lesa ven a mířily si to k jezeru s nadějí, že se u něj ohřejeme. Měla jsem nutkání zastavit a nabídnout své drahé polovičce, že vlastně mohu použít svou vrozenou magii a obě nás ohřát. Nebo vzduch, ten to také svede. Ale došlo mi, že bych zase používala magii a nesvedla pořádně nabrat energii, která mi poslední dobou tak chyběla. Obě jsme byly neustále utahané. Jsme jak důchodci, ušklíbla jsem se pobaveně. Když jsem se Darkie optala, jak je na tom zdravotně, zdála se být chvíli zamyšlená, než mi odpověděla. „Škrábe tě v hrdle? Chm, třeba existuje nějaká bylinka, která by to napravila,“ pousmála jsem se na ni s nadějí v očích, přesto že jsem se o ni bála. „Myslíš, že se z toho doopravdy vyhrabeš? Přeci jen sis prošla peklem,“ položila jsem otázku, která mi už nějakou dobu nedala pokoj. Často jsem ji viděla, jak je jí mizerně. A co jsem si odmítala přiznat, možná to bylo čím dál častěji. „Možná by ti pomohla návštěva Života. On je takový všehoschopný, určitě by ti s tím pomohl,“ nadhodila jsem další možný návrh. Chtěla jsem zkusit cokoliv, jen aby se z toho dostala. Dělalo mi to starosti
To už jsme se přiblížily k jezeru natolik, že nás pohltilo příjemné teplíčko. Mohly bychom sem pak vzít vlčata, je to takové podivné místo, napadlo mě. S tou myšlenkou jsem se u břehu posadila a zahleděla se na Darkie, která mi popisovala své pocity ohledně Lennie. „Hmm, taky si myslím. Ty hormony dovedou hrozný věci,“ zasmála jsem se a s úsměvem se zahleděla na hladinu vody. „Taky si myslím, že je to moc hodná vlčice. Navíc je na tom vlastně podobně jako my. Taky se ujala opuštěného vlčátka a dává jí maximum,“ odpověděla jsem, zasněně zahleděná kamsi do dáli. „Jen,…“ začala jsem, nadechla se a otočila se na Darkii. „Myslíš, že naše malé ohrožuji? Přeci jen… když to vidí i vlci, které úplně neznáme. Asi mě nenapadlo, že bych je svou naivitou vystavovala nebezpečí. I u používání magie jsem je tím potopením lodi pořádně vystrašila. A-a tobě vlastně taky jsem tím ublížila,“ vysoukala jsem ze sebe všechny své pocity, které jsem si od konverzace s Lennie nesla. „Nerada bych někomu z vás ublížila,“ špitla jsem.
Po celé té konverzaci se mi vlastně hrozně ulevilo. Dostat to ze sebe bylo uvolňující. Jen co Darkie vstoupila do vody, už jsem se zvedala, abych se s ní okoupala. Sice jsme obě už dávno mokré byly, ale hřejivá voda je vždycky mnohem lepší volba. A jak jsem tak plavala, něco mne bodlo. „Au,“ vyjekla jsem překvapeně a začala se rozhlížet, co mě mohlo ve vodě kousnout. Ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, nikde nic. Můj pohled ale při hledání přejel na druhý břeh, kde byli další vlci. A já najednou cítila neskutečnou touhu se jít seznámit. „Darkie? Nezastavíme se támhlety vlky pozdravit?“ optala jsem se jí. Něco mne tam nesmírně táhlo.

„Mmm,“ souhlasně jsem zamručela, když zmínila, že o tom partnerství je. „Ještě že tě mám. Paličatá jsem i tak, co teprve bez tebe,“ usmála jsem se a olízla jí čumák. „Jak jsi na tom vlastně ty? Už je ti líp? Zdálo se mi, že se ti pod mořem tvůj stav zhoršil,“ provinile jsem si ji prohlížela, až jsem pohledem zůstala na růži, která jí vyrůstala z hrudi. Nechtěla jsem nahlas říkat, že mne to mrzí, protože to ona určitě vyčetla. Neměla jsem ráda, když se mi někdo omlouval. Nikdy jsem pořádně nevěděla, co na to říci.
Po mém informačním a nabídce, že můžeme chvíli zůstat spolu, Darkie navrhla, že bychom se mohly projít k Rudému jezeru. Při té zmínce mi v mysli vyběhla vzpomínka na Suerta. Na dobrého přítele, kterého, už nikdy neuvidím. Od té doby, co jsem se o jeho odchodu dozvěděla, jsem pořádně neměla chvíli, abych si to v hlavě utřídila. Myslím, že to byla taky hlavně zásluha Života. Sotva odklonil téma, jako by mi vymazal paměť. „To je skvělý plán, já jsem pro,“ pousmála jsem se na ni a vyrazila s Darkie po mém boku k onu místu. „Ty, Darkie. Co si myslíš o Lennie?“ nadhodila jsem téma, které bylo celkem aktuální. Chtěla jsem svou mysl zaměstnat.

Ohnivé jezero >>

Jen co jsem zmínila vlčata, na která se mě ptala, skočila mi do řeči se slovy, co si to o sobě myslím. Šokovaně jsem zamrkala a vyslechla si, co má na srdci. Neptala se mě na to náhodou? Navíc… se známe? Nym nechala s cizími vlky samotnou, ale já jsem ta špatná? Hlava mi to nebrala a podle mě jsem nic špatného neudělala, ale je možné, že by jeden měl být raději opatrnější. „On tady někdo takový žije?“ podivila jsem se, ale odpověď jsem neočekávala. Vlků existovalo spousta, i takhle zvrácených. Je ale dobře, že mě takhle „ozkoušela“. Raději dostat přednášku od Lennie, než pak riskovat únos našich vlčat kanibalem.
Nakonec jsem se dokonce dozvěděla, že Nym konkurenci dobře nenese. Ajaj, tak to bude zajímavé. „Tak to přeji hodně štěstí,“ pousmála jsem se se soucitným pohledem. Mít mladší „sourozence“ asi není nejsnazší. Naštěstí nic takového jsem nezažila, přestože si myslím, že bych mladší sourozence brala asi v pohodě. I Tadarovi by nevadili, u Kaede jsem si tak jistá ale nebyla.
Pak nám jen pověděla, jak dorazili, že Nym nechali doma a už se s námi loučila, že půjde naproti Saviorovi. „Tak dobře doražte,“ rozloučila jsem se s ní nakonec a pohlédla zpět na Darkii, který mi už v průběhu konverzace nevěnovala nejšťastnější pohled. Přistoupila ke mně a po dlouhé době jsem ji mohla znovu pořádně obejmout. Pořádně jsem se k ní přitiskla, vydechla jí unaveně do kožichu a nasála vůni její mokré srsti. Na její poznámku jsem se zachichotal. „Nemáš to se mnou jednoduché,“ špitla jsem jí s úsměvem a pořádně se o ni otřela. „Nedalo mi to a potřebovala jsem se ujistit, že prckům nic nehrozí. Ne, že bych ti nevěřila, ale byla jsem prostě zvědavá. Zavedla jsem je do jeskyně, kde je Wolfganie s Marion, takže budou v pohodě,“ vysvětlila jsem jí, jak jsem si předtím počínala. „Takže jestli chceš, nemusíme tak spěchat. Můžeme mít chvilku pro sebe,“ navrhla jsem, přestože jsem tušila, že mě požene do úkrytu, abych si odpočinula.

Po milém přivítání od Lennie mi také sdělila, proč se na našem území nachází. Teda, částečně a ne úplně. Hledá Duncana, došlo mi. Ale proč mu chce něco ukousnout už jsem netušila a předpokládala jsem, že se o tom bavily předtím, než jsem došla. A vlastně mi do toho nic nebylo. Nebudu strkat čumák do cizích záležitostí, rozhodla jsem se, přesto se neubránila překvapenému kukuči. „Naštěstí pro něj tu není, ale je dost možné, že bude někde v okolí a narazíš na něj,“ oznámila jsem jí už víceméně neutrálně, i když mi ho bylo celkem líto. Co ten nebožák provedl, že si na něj Lennie brousí zuby.
„Ah, ano. Teda ne úplně,“ zazubila jsem se. „Bety mají vlčata a k tomu všemu jsme nalezli další dvě, o které se smečka zatím stará. Je to tu jako ve školce,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Přítomnost tolika vlčat jsem si nesmírně užívala. Les díky nim byl daleko živější a hezčí. „Asi takových opuštěných nebožáků po světě chodí víc,“ povzdychla jsem si a na moment přemýšlela, že bych si opravdu ráda sedla. Jenže mě představa blátivého pozadí moc nelákala, a tak jsem raději zůstala stát a pohled znovu přesunula na naši návštěvu. Na její další poznámku jsem vyvalila překvapeně oči. „Páni, gratuluji! Mě se hned zdálo, že z tebe cítím něco jiného, než poprvé,“ zazubila jsem se. „Nym bude mít velkou radost, že bude mít nové kamarády. Už o tom ví?“ naklonila jsem lehoučce hlavu na stranu. Dovedla jsem si představit, že v horské smečce moc vlčat nebude a tak malá musela být poměrně opuštěná. „Určitě ji od nás ale moc pozdravuj,“ požádala jsem ji.
„Oh, vlastně skvěle. Jen vlčata mi dávají do kožichu. Péče o ně je celkem vyčerpávající,“ unaveně jsem pozvedla koutky a střihla ouškem. „Ale jinak je vše jako v pohádce. Co vy, dorazili jste v pořádku do hor? Žít tam v zimě musí být opravdu náročné. Jak to zvládáte?“ vyzvídala jsem. Celá ta konverzace na mne působila, jako by se tři dobré známé matky po dlouhé době setkaly a vyprávěly si, co se u nich událo. Vlastně by to bylo hezké mít kamarády maminky. I když my nemáme vlastní, stále o ně pečujeme, jako by byli.

// Ve zkratce jsem vlčata zavedla do úkrytu. Brzy se k vám připojíme, jen vypomáháme Lennie :)

„To byla, zlatíčka, magie iluzí. Až budete velcí, něco takového taky zvládnete,“ dodala jsem po slovech Darkie. Vděčně jsem se na ni poté usmála, že mě vlastně z dalšího náročného dobrodružství dostala. Opravdu bych si měla odpočinout. A je fakt, že v tomto dešti není nejchytřejší zůstávat. Ještě se prcci nachladnou a co pak s nimi. „Správně. Alespoň ukážeme Yani náš úkryt, který je úplně super,“ přikývla jsem. Otření Darkie jsem s radostí oplatila a tváří jí sjela unaveně až na krk, o který jsem se na moment opřela. Hmm, takhle super opěrátko nemá nikdo, zaculila jsem se a spokojeně přivřela oči.
Jenže když sebou Darkie trochu cukla, bylo mi jasné, že něco nehraje. Ihned jsem se narovnala a porozhlédla se po okolí, co se to děje. Daňci, kteří se tu procházeli, evidentně Darkie rozrušili. A ještě aby ne. Byli jakoby mrtví, divně blikali a dělali hrůzu nahánějící zvuky. Dokonce jim chyběly nějaké končetiny. Celá jsem se zježila a vydala lehké zavrčení. Byla to rozhodně iluze, tudíž nám nic nehrozilo. Spíš jsem se obávala vlka, který tuto iluzi měl na svědomí. Musíme vlčata hned odvést. Darkie se ale nejspíš rozhodla, že to půjde prozkoumat. Lehce jsem jí kývla na souhlas a obrátila se na mrňata. „Tak, mám plán. Teď vás zavedu do úkrytu, kde to Kas může Yani ukázat. Můžete se mezitím ohřát, hrát si chvíli s dalšími vlčaty a já se za chvíli s Darkie vrátím, ano? Jenom zjistíme, kdo ty daňky vytvořil a vyženeme ho,“ usmála jsem se na ně. „Tak jo, vyrážíme,“ zavelela jsem, lehce oběma dloubla čumákem do zadku, abych je popobídla k pohybu a vyrazila k úkrytu. Doprovodila jsem je do vchodu a tam jsem se zastavila. „Tak, já teda na chvíli půjdu, ale vevnitř je malá Marion a její maminka Wolfi. Obě jsou moc hodné a určitě si s vámi budou chtít hrát. Buďte hodní a nikam nechoďte, ano? Za odměnu vám pak ukážu zase nějaké magické triky,“ požádala jsem je a jen co zmizeli v jeskyni, otočila jsem se a vyrazila za Darkie.
Krok jsem natáhla, až jsem nakonec běžela. Za léta v lese jsem se naučila mezi stromy celkem snadno kličkovat a déšť mi nečinil žádné velké obtíže. Horší byla únava, která na mě doléhala. Brzy jsem Darkie mezi kmeny stromů zahlédla a zjistila, že je s ní kamarádka Nym. Lennie, že? Určitě to byla Lennie. „Zdravím,“ pozdravila jsem nově příchozí vlčici. Byla jsem si jistá, že se jí už Darkie na vše podstatné zeptala, takže jsem jen došla a postavila se jí po boku. „Dlouho jsme se neviděly,“ zažertovala jsem, abych uvolnila trochu atmosféru. Všimla jsem si ale, že se Darkie mračí. To Lennie měla na starosti ty daňky. „Zavytí by stačilo,“ pousmála jsem se. Nechtělo se mi věřit, že by Lennie daňky vytvářela se zlými úmysly. Zdála se být jako úplně normální vlčice, ke které Nym vzhlížela. Ale proč zrovna zombie daňky?

Yanlin z moře a všeho kolem byla nadšená, což mi dělalo nesmírnou radost. I Kas se s úžasem rozhlížel kolem a hltal tu krásu. Zdálo se mi, že se i víc uvolnili a Yanlin už se tolik o svého imaginárního kamaráda nestrachovala. Poté, co jsme všichni spolykali korály a praskli bubliny, jsme se ocitli ve vodě a mohli bez problémů plavat i dýchat pod vodou. Všichni si začali hrát na honěnou a dovádět, ale mě padl do čenichu pach cizince, který se objevil v lese. Nikdo jiný ho cítit nemohl, pouze já. Nechtěla jsem své nejbližší vystavovat nebezpečí, a tak jsem své iluze vnímala pouze napůl. Bylo načase divadýlko ukonči. „Drazí suchozemští přátelé,“ rozezněl se Chobotničákův hlas. „Dovolte mi, abych vás nyní dopravil do bezpečí svého domova. Nastupte prosím na mé chapadla, svezu vás,“ nabídl se a každému nastavil chapadlo, na které si každý mohl nasednout. „Svezeme se, bude to bžunda,“ usmála jsem se povzbudivě na všechny a čumákem pomohla vlčatům se usadit. „Pozor, vyrážíme,“ upozornil chobotničák a pomalu nás začal vyzvedávat k hladině. Jen co jsme se dostali znovu na vzduch, vysadil nás na malý ostrůvek a naposledy nám zamával. „Sbohem, přátelé,“ rozloučil se a zmizel pod vodou. Náš ostrůvek se začala najednou rozrůstat, ze země vyrůstala tráva, stromy, část půdy vedle nás se propadla a natekla do ní voda. Stromy se nakonec tak rozrostly, že jsme moře už zase neviděli. Byl to náš les, náš domov. Jen jsme viděli na vlastní oči, jak vyrostl. „Jsme doma,“ vydechla jsem únavou. „To bylo dobrodrůžo, co?“ usmála jsem se na prcky a do obou lehce čumákem šťouchla. Chtěla jsem se vydat na průzkum, o koho jde, ale když jsem znovu nasála pachy v okolí bez tlumení iluzemi, ucítila jsem v jeho blízkosti ještě Morfa, který se jej určitě ujal dřív. Měla jsem nutkání to jít stejně okouknout, ale nakonec jsem odolala. "Co podnikneme teď?" optala jsem se ostatních, přestože na mě docházela únava z používání magie. Nejraději bych se šla znovu natáhnout, ale nechtěla jsem prcky obrat o zábavu, kterou určitě chtěli zažít. Třeba vymyslí nějakou nenáročnou aktivitu, pomyslela jsem si, přestože jsem tomu nevěřila. Svůj pohled jsem poté stočila k Darkie. Zvídavě jsem ji sledovala, jestli na ní nenajdu nějaký náznak toho, že by nebyla v pořádku. Doufala jsem, že jsem jí mými iluzemi nějak neublížila. Udělala jsem poté pár kroků, abych se znovu ocitla po jejím boku a lehce jsem se o ní opřela. Stále mi ale dutalo hlavou, jestli ten pach neznám. Zdál se mi povědomý. Ale jelikož mi to nějak odmítalo naskočit, nechala jsem to být. Třeba mi to nakonec dojde.

//Chtěla jsem Saviorovi naproti, ale předběhl mě Morf. Tak někdy příště :D

// Lilac se taky hlásí :)

Yanlin se představy, že si zaplaveme nesmírně lekla. „Neboj se Yani, v tomhle světě ti nic nehrozí,“ ujistila jsem ji ještě než nás voda pohltila. Nedovolila bych, aby se něco někomu stalo. Darkie se můj nápad vůbec nelíbil a cítila jsem z ní napětí, což mě opravdu mrzelo. Už jsem i přemýšlela, jestli jsem opravdu nezašla moc daleko a neměla bych toho nechat, jenže výraz vlčat při pohledu na rybičky a korály mě opět ujistil v tom, že jsou v pořádku. Koutkem oka jsem zaznamenala ale záři, kterou jsem nevytvořila. A když jsem se za ní otočila, uvědomila jsem si, že to je Darkie. A nevypadala vůbec dobře. Proboha, zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že to celé je má vina. Má koncentrace se tak vytrácela, a tak začala iluze podivně poblikávat. Když ale začala na Yanlin mluvit a zdála se mi lepší, oddychla jsem si a magie se znovu nakopla. Vytvořila jsem tak delfína, který se k nám s nadšeným pískaním hnal. „Hele, delfín,“ ukázala jsem na něj tlapou, jako bych vůbec netušila, proč se tu objevil. „Je to taková velká rybka, která je hrozně chytrá. Ale musí dýchat vzduch, jako my,“ obeznámila jsem ji s novým tvorem, aby se jej nebála. „Jsou hrozně kamarádští a chtějí si pořád jenom hrát,“ zazubila jsem se. V tu chvíli si nás všiml pan Chobotničák a zamával na nás chapadlem. „Omlouvám se za způsobené problémy, suchozemští přátelé,“ vyšlo z něj velmi hlubokým hlasem. „Chtěl jsem se jen seznámit, ale mou starou děravou hlavu nenapadlo, že vlastně pod vodou být dlouho nemůžete,“ poškrábal se chapadlem na hlavě a připlul o něco blíž. Poté se natáhl dolů ke korálům a kousíček ulomil několika chapadly ulomil. „Tady,“ podal každému kousek, který se následně vcucl k vlkům do bublinky. Yanlin dostala krásný žlutý, Darkie zelenkavý, Kas tyrkysově modrý a já fialkový. „Díky těmto korálům budete moci dýchat pod vodou jako rybky. Navíc díky němu budete moci plavat stejně snadno, jako ryby. Stačí je jen sníst! No není to úžasné? Chutnají jako ovoce, ale jaké, to vám nepovím. Překvápka jsou nejlepší. Jsou ale tak dobré, že bych je dovedl jíst pořád,“ zachechtal se Chobotničák, až se voda trochu rozhoupala. „Tak jo, vyzkouším to první,“ nabídla jsem se ostatním a svůj korál snědla. Byl gumový, sladko kyselý, připomínal mi maliny. „Mňamka,“ zazubila jsem se, natáhla tlapku a drápkem bublinu praskla. Sotva jsem se ocitla ve vodě, nadechla jsem se zhluboka a voda mi najednou nic nedělala. „Ono to vážně funguje,“ tvářila jsem se hrozně překvapeně. „Kdo půjde další?“ zeširoka jsem se usmála a připlula k oběma vlčatům, abych jim dodala odvahu. „Bude to v pohodě, slibuju,“ dodala jsem vlídným hlasem.

Jen co jsme došli všichni k vodě, spustila jsem své magické divadýlko. Vlčata z toho byla patřičně v šoku a i Darkie na moment netušila, o co jde. Bylo to zábavné pozorovat jejich výrazy. Když ke mne ale Darkie přištoupila a připomněla mi, abych se tolik nenamáhala, usmála jsem se na ni. „Za chvíli dám pokoj. Vlčata potřebují dobrodružství,“ mrkla jsem na ni kulišácky. Vážila jsem si ale její starosti a naprosto ji chápala. A tak kdybych cítila velkou únavu, přestala bych. „To je chobotnice, mořské stvoření,“ usmála jsem se na Yani. V tom se ale chobotnice začala přibližovat, až nakonec natáhla chapadlo a obmotala jí loď. „Půjdeme si zaplavat, tak zadržte dech,“ varovala jsem vlčata. Hodlala jsem je totiž vzít na výlet mezi barevné rybky. Sice by se jim nic nestalo, když je to jen iluze, ale dodávalo to na reálnosti. Loď se převrhla a my se ocitli pod hladinou. Vlčata tak mohla cítit příjemně chladnou vodu, bublinky a pokud si náhodou trošičku lokla, tak i slanou vodu v tlamičce. V tom se kolem všech ale objevila ochranná bublina, která každému sloužila jako mini-ponorka. Když se vlčata rozkoukala, mohla vidět vše, co moře skrývalo. Nádherné duhové korály, pestrobarevné rybky, dokonce i samotnou chobotnici, která si pohrávala s loďkou, jako s hračkou. „Podívejte, chtěla si jen hrát,“ upozornila jsem ostatní. „Co kdybychom si šli s panem chobotničákem hrát?“ usmála jsem se na ně a hopsáním začala se svou bublinou ve vodě pohybovat.

//Přeskakujeme, aby se to trošičku pohlo. Kas se může kdykoliv přidat, nehledě na pořadí :)

// Ajaj, on to někdo čte? :DDD

„To ano, ale bez Jáši se bojí asi víc. Pomáhá jí to se nebát úplně,“ pokoušela jsem se ve vysvětlování dál, přestože jsem maličké do hlavy neviděla a nemohla vědět, jestli to tak je. „To protože jsi velmi kamarádský a společnost i poměrně cizích vlků tě dokázala uklidnit. Každý vlk je jiný a pomáhají mu jiné věci. Tobě pomohlo, když jsi našel někoho, kdo ti pomohl a hned jsi se s námi sžil, zatímco malé Yani to může trvat o něco déle, než si na nás pořádně zvykne,“ dodala jsem. „Nebo může mít rytíře dva, jednoho hnědého a druhého neviditelného,“ usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že se svého imaginárního kamaráda musí zbavovat, protože nemusela. Pokud se tak cítila lépe, bylo to pro ni to pravé. „Páni, tak to ho má opravdu úžasný. Škoda, že ho nemůžu vidět,“ mlaskla jsem a zasněně přivřela očka. „Neboj, žádné medvědy tu nemáme. Jen vydry a ty jsou velmi přátelské,“ uklidňovala jsem maličkou. „Jáša bude v pořádku, určitě na nás někde čeká,“ dodala jsem ještě, s jistotou v hlase.
Vlčata se poté začala bavit o tom, jak dlouho tu Kasius je. „Hm, přišel jsi sem někdy na začátku zimy, ale to už jsi byl poměrně velký. Takže ses narodil asi někdy na podzim,“ usoudila jsem. „Takže v létě budeš mít půl roku,“ usmála jsem se na něj. „To to letí, co?“ zazubila jsem se. „Neboj, cestu domů najdeš vždy. Nemáš ji totiž v hlavě, protože hlava zapomíná. Zůstane ti v srdíčku a dřív nebo později tě tam osud zavede,“ pokusila jsem se malého rozveselit. Věřila jsem, že jeho domov jednoho dne najde, i když jsem začínala trochu pochybovat o tom, že jeho rodinu na jaře najdeme. Kdo ví, jak daleko se zatoulal. I Yanlin se bála, že svou pečovatelku nenajde. „Neboj, určitě ji brzy najdeme. Pokusíme se jí hned co se oteplí najít, ano? Určitě budeš co nevidět zase u ní,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.
Kasius se hned role kapitána chopil a Yani nás pasovala na posádku a co víc, mě dokonce na papouška. Neubránila jsem se hlasitému urpřímnému smíchu. „Páni, tak se mi zdá, že jsem to z vás vyhrála úplně nejvíc,“ hihňala jsem se. Začala jsem tedy dělat zvuky, jako papoušek. Následně se všichni shodli, že bude Yanlin zástupce kapitána a Darkie průzkumník, který na vše bude dávat pozor. Darkie jim následně vysvětlila, jak funguje v Sarumenu mlha a vytvořila i malého mlhového králíčka. Je z ní skvělá učitelka, pomyslela jsem si. „Pochodem stále vpřed,“ zakrákala jsem otravným papouščím hlasem a vyrazila za prcky, kteří se snažili nalézt řeku. Přesně takové dobrodružství potřebovali, aby se odreagovali a zapomněli na problémy. Za nedlouho se před námi objevila temná řeka, kterou jsme vyhledali. „První mise zdolána,“ zakrákala jsem podle pokynu Kase. A aby to bylo zajímavější, magií iluze jsem nechala zemí podivně vlnit, až se přeměnila na vodu. Stromy se ztratily v mlze a široko daleko byla jen tmavě modrá voda oceánu. Vlčata mohla cítit ve vzduchu slaný oceán, který byl oproti vůni lesu naprosto odlišný. Pod námi se objevila loď, která měla na vlajce obličeje obou vlčat s pirátskými páskami přes oko. Loďka se pozvolna houpala na vodě a vítr nám vanul do kožíšků, přesto bylo všude krásně teploučko a sluníčko nás hřálo, jako by bylo léto. Když tu se začala vodní hladina vlnit a vynořila se fialová chobotnice. Příšera!