Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemní pláň

Když sem malému vyprávěla o vlcích, na které by potencionálně mohl narazit, u zmínky bratra posmutněl. Bylo mi ho vážně líto a nevěděla jsem, jak úplně reagovat. Měli jsme v plánu se po jeho rodině podívat, ale nějak na to ještě nebyl čas, pořád se dělo něco. Mohla bych se po nich zajít pak podívat, ale neví, jestli něco najdu… „Třeba se ti jednou poštěstí mít jednoho, sice mladšího, ale třeba ano,“ usmála jsem se. Ne, že by to u mě s Darkie byla reálná možnost, ale jestli jednou najde cestu zpět ke své rodině, která bude mít druhý vrh, ta možnost tu je. A dokonce stále pravděpodobnější, než že by měl bratra tady v Sarumenu. U dalších jmen mi potvrdil, že si je pamatuje a byl přesvědčený, že si ho zamilují. „O tom vůbec nepochybuji, ty bys byl schopný si získat srdce snad úplně každého,“ rozesmála jsem se. Měl vážně srdce ze zlata a já doufala, že z toho nevyroste a svět ho nijak nezmění. Takový jaký byl byl úplně skvělý.
„No, Gallirea je vážně obrovitá. Já sama ještě na všech místech nebyla, ale to je na tom to úžasné. Vždy se najde něco, co můžeš prozkoumávat. A co je lepší, v každém ročním období je jedno místo úplně jiné. Některá místa kvetou jen na jaře, jiná jsou nádherná v zimě, když jsou zasypaná bílou peřinkou a jiná jsou naprosto kouzelná na podzim, když padají pestrobarevné lístky a sluníčko ti hřeje kožíšek. I když Gallireu jednou projdeš, nikdy se to neomrzí a vždy najdeš něco nového,“ usmála jsem se na něj. Chybělo mi toulání a prozkoumávání nových míst. A představa, že by můj synek mohl mít stejnou vášeň pro cestování mě těšila. Mohl by nalézat nová krásná místa, o kterých by mi vyprávěl, nebo by mě tam i zavedl. Znělo to krásně.
„Už se těším, až se budeš vracet z cest a budeš mi o všem vyprávět. Budu tvůj největší fanoušek,“ zářivě jsem se na něj usmála a olízla mu čumáček. Měl velké sny, za kterými se bude moci hnát. Není nic hezčího, než si něco velkého vysnít. Ale to už jsme se rozhodli pro závod a oba vystřelili k třešňovému háji. Kas přede mnou a já těsně za ním, schválně funící, aby to působilo, že ho vážně ne a ne předehnat, ať se snažím sebevíc. A tak malý vyhrál. Jen co jsme zastavili, začala jsem popadat dech. „Fuj, ty jsi ale rychlý. Nechci vidět, jak rychlý budeš, až vyrosteš,“ vydechla jsem a pobaveně se na něj ušklíbla. Po chvíli jsem se ale vzpřímila a rozhlédla se po lese. Bylo to tady téměř bezezměny, přesně takové, jaké jsme si to pamatovala. „Tohle bylo místo, kde jsem si na Gallirei našla prvního přítele. Pověděl mi vše o Životě a o Smrti, o magiích a schopnostech a dlouho jsme cestovali,“ vysvětlila jsem mu, proč je pro mě to místo tak speciální. „Je to tady jako bludiště, co?“ Stále si pamatuji, jak jsem tady po stromech šplhala. „Chceš si vyzkoušet, jaký to je šplhat po stromech,“ navrhla jsem a byla připravena ho kdyžtak na nějakou větev vysadit, přestože byl šikovný a určitě by to zvládnul sám.

//Úplně jsem přehlédla, že jsi psala a přišla na to až dnes, když jsem projížděla posty na území

Jak se dalo čekat, varování před šedivými únosníky si nevzal úplně dobře. Bylo to dobře? Lepší je se asi bát a dávat si pozor, než nad tím mávnout tlapkou a následně nést následky. Ale vystrašeného jsem ho viděla velmi nerada. „Bohužel, takový vlci existují. Naštěstí jich není moc, takže nemusíš podezírat úplně každého. Ale je lepší být ostražitý,“ povzdychla jsem si a když přišel s plánem, že se bude vlků ptát nejprve na jméno, zamyslela jsem se nad tím. Nejprve se mi zazdálo, že by to byl velký seznam, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, až tak dlouhý nebyl. Většinu vlků, které jsem potkala, jsem buď jménem ani neznala a tím pádem bych jim Kase nesvěřila, nebo jsem je neznala dost důkladně. Ale pár jmen mě přeci jen napadlo. „No, to vlastně není úplně špatný nápad. Mimo smečku se potuluje můj bratr, který je vážně poklad, takže kdybys na něj někdy narazil, určitě tě s radostí zavede domů. Jmenuje se Tadaro. Ta-da-ro,“ zopakovala jsem pomalu, poté se zahleděla nepřítomně na nebe a snažila se vybavit další jména. Chtěla jsem ještě zmínit Suerta, ale ten prý z Gallirei odešel, takže pravděpodobnost, že by ho potkal, byla nulová. „Pak tu jsou přátelé z hor, kteří nás nedávno navštívili. Šedo-béžová vlčice jménem Lennie a velký hnědý vlk se zelenýma žilkama jménem Savior. Ty si rozhodně nespleteš už jen podle jejich vzhledu. A často s sebou mají černo-bílé vlče jménem Nym,“ pohlédla jsem na něj a snažila se zachytit jakoukoliv známku zmatenosti nebo nejistoty. „A pak tu je béžový vlček jménem Therion, který toho moc nenamluví a hnědý kamarád mého bratra, Thaileo, který má na zádech takový zrzavý pruh“ dokončila jsem dlouhý list. „Ale kdyby sis nebyl jistý, prostě se jich můžeš jen zeptat, jestli neznají mě a pro jistotu vyžádat, aby mě popsali. Kdyby ne, lepší je utéct a volat o pomoc, někdo ti určitě pomůže,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Jsi úplný génius. S tak chytrou hlavičkou tě nikdo jen tak nezaskočí,“ zazubila jsem se a pocuchala mu trochu srst na hlavě.
Při mém pokusu mu vysvětlit nějaké záchytné body okolí Sarumenu poznamenal, že to zní těžko. „Ono ta taky těžké je, hlavně ze začátku. Ale jak se do toho dostaneš, půjde to samo,“ povzbudivě jsem do něj dloubla tlapkou. „Záchytný bod je vlastně něco, co si spojíš s tím daným místem. Může to být podivný strom, nebo divně zbarvené jezero. Je to něco, co když z dálky uvidíš, tak si řekneš: Joo, rudé jezero. To je hned vedle Sarumenské smečky. Nebo joo, tady je svítící strom, takže jsem na tomto místě. Vím dokonce o některých vlcích, kteří si své záchytné body vytváří. Třeba si na kůru stromu vyškrábou nějaký symbol, nebo třeba magií něco postaví, či zničí. Možností je spousta,“ pousmála jsem se na malého, který se evidentně velmi snažil tento nový koncept pochopit. Když nadhodil otázku, okamžitě jsem začala kývat hlavou na souhlas. „Přesně tak. Náš les je jediný, který je takto obehnaný vodou a má ve svém okolí louku. Takže když tady pak budeš stát a uvidíš v dáli náš les, řekneš si: Joo, támhle je můj domov, takže stojím na kopretinové louce. Jde ti to vážně skvěle,“ zazubila jsem se a šťastně zamávala oháňkou. Za chvíli se tu vyzná úplně sám. „Ano, už tomu úplně rozumíš. Jsi šikulka. Jsem ráda, že ti to přineslo něco nového a zajímavého,“ usmála jsem se a láskyplně se o něj otřela. Ihned ho pak zajímalo, proč je vlastně to jezero rudé, což donedávna nedalo spát ani mě. „Nad tím jsme přemýšleli před pár měsíci s Darkie. Přišla na to, že je ta barva způsobená červenými řasami na dvě jezera. Vytváří pak dojem, že je červené, i když není. Podivné, co?“ naklonila jsem hlavičku lehce na stranu a pobaveně přivřela očka.
„Ani nemrkneš a budeš tím nejznámějším dobrodruhem, jakého kdy Gallirea viděla,“ zasmála jsem se a nechala malého rozhodnout, kam by rád šel nyní. „Nové? Tak dobrá, nějaké oblíbené tu určitě bude. Hmm,“ zamyslela jsem se a po chvíli mě to trklo. „Už vím! Určitě se ti tam bude moc líbit,“ celá jsem se rozzářila. „Dáme si závod? Schválně, že tě předběhnu,“ zasmála jsem se, přičapla předníma k zemi, zadek vystrčila do vzduchu a vesele začala mávat ocáskem. „Tak třiii, dvaaa, jednaaa… Teď!“ vyběhla jsem tak, aby měl malý šanci mě předběhnout, ale aby to ani nevypadalo, že se nesnažím.

Třešňový háj >>

<< Sarumen (přes kopretinovou louku)

Po řádném přivítání se synkem jsem však byla zasažena příšernou zprávou. „Ach můj bože,“ vydechla jsem šokovaně a musela párkrát zamrkat, abych byla schopna dalších slov. Napadli ho tady? Nebo se zatoulal někam mimo smečku? Měla bych v lese trávit více času a dohlížet na to, aby nikoho nikdo neohrožoval. A co se vlčat týče, měl by na ně neustále někdo dohlížet. Budu se muset pak zastavit za Morfem a zkusit s ním probrat možnosti, jak zamezit dalším úrazům. „No, to já taky, drahoušku. Asi se takový prostě narodí. Nebo mají tak nešťastné dětství, až jim působit bolest jiným dělá radost,“ povzdychla jsem si a nechala ocas svěšený mezi nohami. „Nejhorší na tom je, že ne na každém se to dá poznat, víš? Někdy se vlci tváří jako velcí kamarádi a pak ani nemrkneš a už tě mají v pasti. Jen v očích se jim trochu leskne šílenství. Naštěstí máme ve smečce spoustu silných vlků, kteří dokáží zbytek smečky ochránit. Tady jsou všichni v bezpečí,“ ubezpečila jsem jej, aby ho náhodou nepřepadl strach. Když však ale obrátil konverzaci ke Cassianovi, v očkách se mi zajiskřilo. „Aaa, ano. Vím, že byli tři. Ale zrovna tenhle mrňous se projevoval nejméně. Teta Wolfi ho vždy musela nosit s sebou, zatímco Marička a Kenai hopsali po vlastních. Někdy se stane, že se vlčátko narodí slabší a trvá mu déle se osamostatnit, ale určitě už z něj je velký vlk.“ Je fakt, že jsem ho dlouho neviděla. Zajímalo by mě, jací z nich vyrostou vlci.
„Oh, určitě bude v pořádku,“ odvětila jsem s laskavým hlasem, aby se kvůli tomu necítil špatně. Sice bych byla raději, kdyby se drželi pohromadě, ale nemusí spolu být pořád. Přeci jen Kas je časovaná bomba, která energií každou chvíli vybouchne, zatímco Yanlin potřebuje ještě trochu času na přivyknutí si na nové prostředí a vlky. Jestli bych se měla o někoho z nich bát, byl to tenhle hnědý neposeda, kterého jsem živého a zdravého měla po svém boku. Bude v pořádku, byla jsem si tím jistá. Z mého nápadu, že uskutečníme jeho speciální den byl velmi nadšený, a tak nebyl žádný důvod, abychom to neuskutečnili.
Po cestě mi ale začal vyprávět o svém rytíři a o tom, že se z lesa vypařil. Nejprve se můj zaujatý výraz proměnil na šok, při zmínce toho, že se bavil s někým cizím na lehké zamračení, protože po přednášce Lennie se mi to už vůbec nezdálo a když zmínil Morfa a to, že se bojí chodit někam sám, tak na lítostivý. „Ach, broučku,“ povzdychla jsem si, na louce se zastavila a malého si k sobě přitulila. „Musíš to brát po malých krůčcích, víš? Vím, že bys nejraději byl velký, ale to nejde jen tak. Pokud se chceš podívat mimo les, musíš se okolí učit postupně. Hledat záchytné body, podle kterých najdeš cestu domů,“ vysvětlila jsem mu, poté se odtáhla a při rozhlédnutí po okolí mu ukázat nějaké záchytné body, jak poznat cestu domů. „Podívej. Když se podíváš směrem, kterým jsme přišli, co vidíš?“ nadhodila jsem otázku a nechala ho o tom popřemýšlet. „Když se nad tím zamyslíš, tak víš, že skrz náš les jde řeka, že? Ta řeka se dělí na dvě. Jedna nožička jde skrz náš les, to je ta jedovatá a pak je tu ta druhá, která se vlévá do velkého červeného jezera. Vidíš? Támhle je,“ ukázala jsem čumákem směrem, kde se rýsovala jakási rudá plocha. „Mezi těmi nožičkami je jedna květinková louka, která byla určitě ta, kde byla ta potopa. Pak tam o kus dál za jezerem je obrovitánský strom, který roste uprostřed louky. Od těch míst jde krásně vidět na náš les, který nejde splést s žádným jiným Tak co kdybychom se domluvili, že zatím můžeš sám chodit jen tam? Mezi těmi řekami, odkud domů trefíš. Pomalu bychom ten okruh rozšiřovali, až by z tebe byl velký dobrodruh, jako mamča,“ usmála jsem se na něj a povzbudivě do něj drcla. Měla jsem trochu pocit, že bych mu možná měla něco k povídání s cizími říct, ale už tak si to slíznul od Morfa. Neměla jsem to srdce mu to udělat. A přeci jen je pochvala a nastavení mezí, co se smí a co ne, efektivnější, než kritika a tresty. Takto mu dám možnost být svobodný a vydovádět se, zatímco na něj budu moci dohlížet. „Chtěl by ses k nějakému z těch míst podívat, nebo bys raději chtěl ukázat nějaká nová? Třeba nějaká, které mám ráda,“ usmála jsem se na něj a nechala rozhodnutí na něm. „Nebo můžu nechat vedení na tobě. Je to přeci jen tvůj den,“ zazubila jsem se a rozmávala ocásek.

Stejně rychle jako jsme Shaa přivedli, tak i zmizel. Prohodil něco o tom, že pro něj smečkový život není a vypařil se jako mlha. „Jistě, šťastnou cestu,“ usmála jsem se za ním, přestože jsem to úplně nechápala. Ještě před chvílí byl ochotný naši smečku poznat a o chvíli později už vycouvává. Bylo to něco, co jsem řekla? Hm, nemá smysl to řešit. Vlastně je to dobře. Pak bychom toho zrzouna museli vídat běžně ve smečce. A to po té trapné situaci úplně fajn nebude. Takže vlastně dobře. Naštěstí jsme byli vážně těsně za hranicemi, takže stačilo jen sledovat jak zmizel mezi posledními stromy a mizel v dáli. Nebyl žádný hrozba, což bylo uklidňující. „Na chvíli si zdřímnu,“ usmála jsem se na Darkie, uvelebila se u stromu a na nějakou dobu usnula. Až křik malého Kase mě vzbudil, ihned mne postavil na nohy a já se s prckem řádně přivítala. „No ty nám taky! Musely jsme vyřešit nějaké cizince, víš? Nerady bychom, aby se vám něco stalo. Poslední dobou se prý v okolí pohybují šediví vlci, kteří kradou vlčata. Naštěstí nic nehrozilo, tak jsme se hned zase vrátili,“ vysvětlila jsem mu vše a olízla ho láskyplně po tváři. „Yanlin je v úkrytu?“ optala jsem se, ale jestliže tenhle nezbeda vydržel, ona bude určitě v pořádku. „Maminka Darkie je ale ještě nějaká unavená, tak co kdybychom se vyrazili někam podívat? Necháme ji chvíli odpočinout a uděláme speciálně den jen pro tebe,“ navrhla jsem mu, pořádně se protáhla a zahleděla se na východ. Zvláštní, že je stále tma. Jak dlouho jsme spaly? „Můžeš mi o něm vše povědět po cestě, hm?“ zazubila jsem se a vykročila pomalu krokem z hvozdu. „Ten rytíř... Byl to ten kamarád Yanlin? Ten Jáša?“ vybídla jsem malého k vyprávění a dala mu tím najevo, že má mou plnou pozornost.

Středozemní pláň >>

//Chtěla bych Kase vytáhnout taky někam mimo smečku, aby něco prožil a poznal. Za chvíli bude velký a stále neměl svůj slíbený den :D Darkie je ale momentálně zaseklá, takže bychom si mohly dát hru jen samy, pokud teda nevadí :)

Páni, nejenže si odpočinu, ale dostanu za to i zaplaceno. Nejlepší dovolená, jaká snad můžete být :D
Akce byla fakt skvěluper a všechny úkoly byly zábavné, některé velmi nostalgické a jiné mi ukázaly nové způsoby zábavy ^^ Takže mockrát (už podruhé) děkuji c:

Všem umístěným gratuluji a poprosím o drahokamy ^^

- Přidáno

// Může Starling jen Lennie rychle předat přívěsek? Ať už to máme z krku ^^;

<< Ohnivé jezero

Tak náš výlet s Darkie se nám ubíral ke konci a my pomalu kráčely domů. Tentokrát ale s cizincem po boku a s plnou tlamou otázek. Zajímalo mě, nakolik naše smečka splní jeho očekávání a zda bude ochotný se přidat. Vypadal jako poměrně fajn vlk. Sice chudák, kterýmu to v životě moc nevycházelo, ale určitě schopný jedinec. Kdo si taky neprošel v životě něčím těžkým. „Rozumím,“ pokývala jsem hlavou a dodala s pousmátím: „, ale děkuji za upřímnost.“ Měl to vlastně trochu podobně jak já, jen jsem si to tolik nepamatovala. Čas opravdu rány hojí a doufala jsem, že to samé prožije i on.
Následně se vyptávání ujal on a vyzvídal, jaký je náš alfa. Odpovědi se pochopitelně ujala Darkie, která svého otce znala jako své boty. „Přesně tak. Sarumen je taková jedna velká rodina. Můžeme tě hned představit. Byla by to přeci jen slušnost,“ odkývala jsem své drahé polovičce vše a zadívala se na chvíli kamsi do prázdna. Doufám, že jsou obě vlčata v pořádku. Budu je muset co nejdříve zkontrolovat. Ale tak, jsou přeci ve smečce, kde je spousta vlků. Tam jim nemůže nic hrozit. Jedním uchem jsem zaslechla, jak je její otec obrovitý. „Joo, je to obr. Jde z něj chvílemi celkem hrůza, ale je to dobrák od kosti,“ neubránila jsem se uchechtnutí. Pamatovala jsem si, jak hrozivě při prvním setkání působil.
Jen co jsme se dostali k hranicím, mlha nás pohltila a já si s úlevou jen povzdychla. Konečně doma. Konečně mne čeká chvíle odpočinku. Víčka už se mi začínaly pomalu zavírat a nohy mě už taky celkem bolely. Pořád nějaké povinnosti. Vůbec to Morfovi nezávidím, pomyslela jsem si s unaveným úsměvem. Na to jsem zvedla hlavu a zavyla na znamení, že jsme se s Darkie vrátily.

Shao s naším návrhem souhlasil, Darkie se chopila vedení a už jsme opět mířily zpět domů. Pomalu ale jistě mi začínalo docházet, co se vlastně stalo, a tak mi můj spokojený úsměv z vítězství pomalu klesal, až se přeměnil na znechucený úšklebek. Počkat, tohle jsem fakt udělala? Proč bych-, zarazila jsem se a pohlédla překvapeně na zrzka. Veškeré okouzlení opadlo a zůstal jen neuvěřitelný pocit ponížení. Nenápadně jsem mrkla na Darkii, zda jsem jí tím nějak neublížila, ale sama vypadala docela rozhozeně. Obě jsme v tom byly. Oběma nám přeskočilo.
„Určitě se ti u nás bude líbit. Je tam spousta milých vlků, alfa je naprosto skvělý, v létě je tam krásný chládek,“ vyjmenovávala jsem klady našeho lesa a dala si pozor, abych neupozornila na vlčata. To už dělat nebudu. „Navíc máme hned kus od smečkového území super místo na lov. Dokonce naším územím protéká řeka, takže nemusíme za vodou chodit moc daleko,“ usmála jsem se nervózně na Shaa. „No prostě ráj na zemi,“ zazubila jsem se. Darkie se pak chopila vyzvídání, kdo že je. Bylo to rozumné, přeci jen na území nepustíme jen tak koho. „Mhm,“ zakývala jsem souhlasně na Darkiiny slova a nadhodila první otázku. „Zmiňoval jsi, že jsi už nějakou dobu nikam nepatřil. Jaký byl důvod tvého odchodu z předchozí smečky?“ Byl rozhodně starší, než my obě, takže jsem nepředpokládala, že jeho jedinou smečkou byla rodná. Určitě musel za život vyzkoušet více smeček. Nebo měl opravdu tuhý kořínek a kruté zimy ho jen tak nerozhodily, kdo ví. „Je to trochu osobní otázka, vím, ale díky ní můžeme předejít tomu, že by ses přidal na místo, kde ti to nesedne,“ vysvětlila jsem své záměry a vesele zamávala ocasem.

Sarumen >>

//Nechcete Kaleo přeskočit? :DD

// I já moc děkuji za akci, byla to fakt zábava a i tempo mi moc vyhovovalo :) Pokud se bude další konat, ráda se zase přidám :D
Co se odměny týče, je mi celkem jedno, čeho budu mít v úkrytu víc :D Takže klidně random :) Odměna je skvělá a moc si jí cením

A pokud by byl možný nepovedený "teleport" k medvědímu jezeru, bylo by to skvělý :D

Béžová vlčice sebou začala šít a něco mlela o tom, že je Kaštánek její. Na její řeči jsem se jen nezaujatě zašklebila, ani očko po ní nehodila. Oči jsem měla jen pro něj. A k dokonalosti to dovedl sám, když jí dal nenápadně najevo, že nemá zájem. Bylo neuvěřitelné, jak moc si ho snažila přivlastňovat, i když to bylo evidentně jednostranné. S Darkie jsme neodolatelná dvojka, pomyslela jsem si a byla na nás hrdá. „Nápodobně,“ pousmála jsem se na zrzounka. Jen co se Darkie představila, přidala jsem se i já. „A já Maple. S radostí ti uděláme průvodce. To zní zajímavěji, jen nějaké toulání bez cíle, no ne?“ sladce jsem se na něj usmála a svůdně na něj zamrkala. Darkie se vedla skvěle. Být Shaem, už jí ležím v náručí naprosto omámena. Mohly bychom si ho nechat pro sebe, dělit se. Ale ne s Kaleo, ta nemá šanci. "Patříš do nějaké smečky, drahoušku? Ať vím, kde tě najdu, až budu chtít pomazlit," zazubila jsem se a olízla si tlamu.

// OMG, to je mega slaďoučký (pardon za vecpání se sem :D)

Byla jsem ráda, že si mé rady ohledně jejího zdravotního stavu vzala k srdci a vážně nad nimi uvažovala. Mohla mě odstrčit se slovy, že to nebude nic vážného, ale neudělala to. Viděla, že to je vážný problém a byla ochotna na něm pracovat, což mě hrozně uklidnilo. Vděčně jsem se na ni usmála. „Kdybys chtěla, mohu tě tam doprovodit. I když vím, že to od nás je fakt kousíček,“ uchechtla jsem se. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že ji mám potřebu chránit, nebo jí dělat ocásek. Ale bylo to tak. Cítila bych se daleko lépe, kdybych jí mohla být po boku. Alespoň část cesty.
Poté jsme však téma přehodily na Lennie a já jí konečně mohla povědět, co cítím a co mě tíží. „Děkuji. Pokusím se v každém případě pro příště něco méně děsivého,“ usmála jsem se na ni a láskyplně se o ni otřela. Po chvíli koupele jsme však byly zase na pevnině a mířily za skupinkou, která nám oběma padla do oka. Už z dáli mě zaujal vlček s nádherně zrzavo-hnědým kožíškem. Páni, vypadá jako nablýskaný kaštánek, zazářila mi očka a já omámeně natočila hlavičku na stranu, napřímila se a dlouhými elegantními kroky přistoupila k cizincům. Byla s ním i béžovo-bílá vlčice a ještě nějaký bělavý vlk, ale o ně jsem jen zavadila pohledem a znovu jej přesunula ke Kaštánkovi. „Ahoj, krasavče,“ zamrkala jsem na něj a lehoučce se pousmála. „Víš, s kontrastem toho rudého jezera vypadá tvá srst naprosto úchvatně. Nevěděla jsem, že po Galliree chodí tak roztomilý zrzounci,“ uculila jsem se a dychtivě udělala krok blíž.

// A já že kamenná pláž :D

Pomaloučkými kroky jsme vyrazily z lesa ven a mířily si to k jezeru s nadějí, že se u něj ohřejeme. Měla jsem nutkání zastavit a nabídnout své drahé polovičce, že vlastně mohu použít svou vrozenou magii a obě nás ohřát. Nebo vzduch, ten to také svede. Ale došlo mi, že bych zase používala magii a nesvedla pořádně nabrat energii, která mi poslední dobou tak chyběla. Obě jsme byly neustále utahané. Jsme jak důchodci, ušklíbla jsem se pobaveně. Když jsem se Darkie optala, jak je na tom zdravotně, zdála se být chvíli zamyšlená, než mi odpověděla. „Škrábe tě v hrdle? Chm, třeba existuje nějaká bylinka, která by to napravila,“ pousmála jsem se na ni s nadějí v očích, přesto že jsem se o ni bála. „Myslíš, že se z toho doopravdy vyhrabeš? Přeci jen sis prošla peklem,“ položila jsem otázku, která mi už nějakou dobu nedala pokoj. Často jsem ji viděla, jak je jí mizerně. A co jsem si odmítala přiznat, možná to bylo čím dál častěji. „Možná by ti pomohla návštěva Života. On je takový všehoschopný, určitě by ti s tím pomohl,“ nadhodila jsem další možný návrh. Chtěla jsem zkusit cokoliv, jen aby se z toho dostala. Dělalo mi to starosti
To už jsme se přiblížily k jezeru natolik, že nás pohltilo příjemné teplíčko. Mohly bychom sem pak vzít vlčata, je to takové podivné místo, napadlo mě. S tou myšlenkou jsem se u břehu posadila a zahleděla se na Darkie, která mi popisovala své pocity ohledně Lennie. „Hmm, taky si myslím. Ty hormony dovedou hrozný věci,“ zasmála jsem se a s úsměvem se zahleděla na hladinu vody. „Taky si myslím, že je to moc hodná vlčice. Navíc je na tom vlastně podobně jako my. Taky se ujala opuštěného vlčátka a dává jí maximum,“ odpověděla jsem, zasněně zahleděná kamsi do dáli. „Jen,…“ začala jsem, nadechla se a otočila se na Darkii. „Myslíš, že naše malé ohrožuji? Přeci jen… když to vidí i vlci, které úplně neznáme. Asi mě nenapadlo, že bych je svou naivitou vystavovala nebezpečí. I u používání magie jsem je tím potopením lodi pořádně vystrašila. A-a tobě vlastně taky jsem tím ublížila,“ vysoukala jsem ze sebe všechny své pocity, které jsem si od konverzace s Lennie nesla. „Nerada bych někomu z vás ublížila,“ špitla jsem.
Po celé té konverzaci se mi vlastně hrozně ulevilo. Dostat to ze sebe bylo uvolňující. Jen co Darkie vstoupila do vody, už jsem se zvedala, abych se s ní okoupala. Sice jsme obě už dávno mokré byly, ale hřejivá voda je vždycky mnohem lepší volba. A jak jsem tak plavala, něco mne bodlo. „Au,“ vyjekla jsem překvapeně a začala se rozhlížet, co mě mohlo ve vodě kousnout. Ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, nikde nic. Můj pohled ale při hledání přejel na druhý břeh, kde byli další vlci. A já najednou cítila neskutečnou touhu se jít seznámit. „Darkie? Nezastavíme se támhlety vlky pozdravit?“ optala jsem se jí. Něco mne tam nesmírně táhlo.