Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Kasovi plány se sbíráním květů pro Darkie jsem jen souhlasně přikývla. Už je to nějakou dobu, co jsme Darkie nechali odpočívat. Je téměř jisté, že bude už normálně vzhůru a pravděpodobně pomáhat s chodem smečky. „Přesně tak. Je takový kluzká a šupinatá a spoustě vlkům vážně chutná. Až půjdeme domů, můžeme tě to zkusit naučit. Celkově bychom tě měli naučit lovit, už jsi na to dost velký,“ poznamenala jsem a uvědomila si, že už je to dlouho, co jsme se smečkou lovili. Vím, že těsně po zimě byli někteří na lov, ale mimo to nic nebylo. Měli bychom nějaký lov zorganizovat zase. Mohla by se i vlčata účastnit, nebo alespoň pozorovat.
Jen co jsme se dostali do koruny stromu, pověděla jsem mu o magii vzduchu a on se toho ihned chytil a sdělil mi, že jim tuto magii ukazoval a líbila se mu snad nejvíce. „No tak to je super, že si k jedné tak přirostl. To se pak vsadím, že tě jí Život obdaří,“ mrkla jsem na něj. „Dovedu si tě s křídly živě představit,“ zazubila jsem se. Jenže to už jsme si začali hrát na schovku a já hrála, že ho nemůžu absolutně najít. A jen co jsem uslyšela zašustění větví a listů, bylo mi jasné, že se utíkal schovat jinam. A tak jsem nenápadně začala procházet kolem, zase se tváříc, že ho nedivím, až jsem hlavou trhla na jeho úroveň a vesele zvolala: „Mám tě!“ Vesele jsem mávala ocasem sem a tam. „Jsi v tom vážně dobrý, ale ten ocásek tě trochu prozradil,“ zazubila jsem se. „Tak co kdybychom vyrazili?“ navrhla jsem a ladně z větve seskočila na zem. „Klidně skoč, chytím tě,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a jen co skočil, magií vzduchu jsem ho zachytila a jeho pád tak zpomalila, až jemně dopadl tlapami na zem. „Co myslíš, najdeme nějaké hezky barevné rybičky?“ nadhodila jsem a vydala se pomalu zase cestou domů.

Kopretinová louka (přes středozemku)>>

Byla jsem ráda, že s Darkií na svých cestách Kas počítal, ale stále mě mrzelo, jak už teď si uvědomuje, že Darkie zdravá není. Já sama nevěděla, co přesně s ní je špatně, ale oba jsme věděli, že to něco nebude nic hezkého. Její stavy se mi zdály být horší a častější, jako by se to vracelo a dělalo větší škodu. „Určitě si to nenechá ujít,“ pousmála jsem se a dodala jediné, na co jsem se zmohla. Naštěstí pak konverzaci stočil k daleko hezčímu tématu a mě samotné se jeho nápad velmi zamlouval. „Oh, to je skvělý nápad. Můžeme tam hned pak vyrazit. Vím o jednom nádherném místě,“ navrhla jsem s úsměvem.
Po malém magickém představení, které ho okouzlilo jako mě poprvé, kdy jsem tento les na jaře viděla, jsme ochutnali oba třešně. Chutnaly mu, i když sám uznal, že maso nenahradí asi nic. „Je fajn si sem tam dát i něco jiného, je to pak takové zajímavější,“ usmála jsem se. „Měl jsi někdy rybu? Mohla bych tě někdy vzít chytat ryby, chutnají úplně jinak, než maso které běžně jíme,“ otočila jsem k němu zvědavě hlavu s otázkou. Když ale přešla řeč na Sua a magické sourozence, trochu mě uklidnil. Naštěstí neměl v plánu se tam v nejbližší době vydat. Věděla jsem, že to tak nebude napořád, ale čím déle se její návštěvě vyvaruje, tím lépe pro něj. Nakonec mu zvědavost nedá, sama vím, jak divoký a nepředvídatelný umí být. Ale taky vím, že je chytrý a pokud ví, že mu tam hrozí nebezpečí, dá si na sebe pozor. „Máš naprostou pravdu, vůbec to nestojí za to,“ pokývala jsem souhlasně hlavou.
Následoval ale pokud o vyšplhání na strom. Tedy spíše pokud můj ho tam vysadit, což mi taky dvakrát nešlo a jeho poznámka mě jen rozesmála. „To víš, maminky to moc vidět nechcou,“ zachichotala jsem se a až za pomocí magie ho vysadila na větev. „V podstatě ano,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny. Měl napůl pravdu, vážně létal. „To magie vzduchu, můžeš s její pomocí zvednout snad téměř cokoliv,“ vysvětlila jsem mu. „No a tím pádem i jiné, nebo sám sebe. Někteří vlci ale mají dokonce magická křídla, takže létají doopravdy. Tohle je takové napůl létání.“ Výhled odsud sice až tak zajímavý nebyl, ale bylo to něco naprosto nového a unikátního. Připadat si jako velká kočkovitá šelma, nebo malý ptáček. „Že? A tos nezkoušel, jak dobře se tu spí. Nikdo tě nevidí a je to vlastně i celkem pohodlné. Jen se nesmíš moc převalovat, jinak to bude pěkně bolet,“ zazubila jsem se. Jenže to už mě vyzýval ke hře v korunách stromu. „No to si piš, že najdu!“ zvolala jsem a vyběhla za malým, který vypadal jak přerostlá hnědá veverka. Bylo vtipné pozorovat, jak rychle si přivyknul na nové prostředí. Jenže to už se někde schoval a já se začala rozhlížet, jestli náhodou nespadnul dolů. Ne, to by se ozval křik. „Kdepak se ten Kasius schoval?“ Procházela jsem kolem a cítila jeho pach z nedaleké spleti větví. Nechtěla jsem mu kazit radost, a tak jsem se tvářila, že o něm vůbec nevím. „Hmm,“ mručela jsem, zatímco jsem prošla dál, aby měl možnost se přemístit.

// Mockrát děkuji!!!

Zdravím! Tak i já jdu s prosíkem a tentokrát o 4. charakter. Vím, Lilac jsem si vybojovala u minulého konkurzu. U ní jsem si ale potvrdila, že hra za vlče mě vážně baví a možná snad i víc, než za vlka dospělého. Už předtím jsem stála o Galli vlče, ale představa, že bych si vlče zamluvila a až poté zjistila, že mě hra za prcka nebaví a tím pak připravila rodiče o potomka, to vážně nepřipadalo v úvahu. Ale teď vím, že za vlče hrát dokážu a víc než kdy dřív bych o Galli vlče stála.
Abych pravdu řekla, trochu mě mrzí, že byl konkurz vyhlášen už teď (neukamenujte mě, prosím T-T :D), před velkou letní akcí, protože až za týden budu mít reálně hromadu času a mám v plánu se velmi aktivně zapojit se všemi chary (u prcka kategorie magie asi neprojde, ale jinak nevidím problém :D). Byla totiž předtím škola, zkoušky, plnění povinností na uzavření předmětů... No prostě mé počty postů asi nejsou takové, jaké bych ráda, ale při každé příležitosti jsem se snažila hned odepsat a neuvědomuji si, že bych někdy někoho zdržovala. Taky vím, že u Lilac mám podstatně více postů, než za Maple a Starlinga, ale to je vlastně díky aktivním spoluhráčům a smečce. Maple má partnerku a adoptivního syna, které asi úplně jen tak neopustí uprostřed hry, takže se často na nějakou dobu zaseknu a Starling byl zasekaný téměř pořád, až na hru se Severkou :D
S novou akcí a smečkovým lovem v Sarumenu bych všechny ale chtěla pořádně rozhýbat, takže i kdyby mi to dnes nevyšlo, byla bych moc ráda, kdybyste to aspoň do budoucna zvážili a třeba koukli, jak aktivní budu :D
Co se mých plánů týče, žádné velké změny zažívat nebudu, škola mi začne až v říjnu a zkouškové mám z 90% za sebou :) Takže aktivita bude jen lepší a lepší!
Tímto vám děkuji za zvážení a všem přeji hodně štěstí ^^

Úspěšně jsem Kase přesvědčila, že vyhrál ne díky podfuku, ale díky vlastním rychlým nožičkám a nad jeho poznámkou se musela usmát. „No, úplně to vidím. Jen žižlavá čára za tebou zůstane, jak rychle jim utečeš,“ rozesmála jsem se. To už mi ale sliboval, jaké funkce budu zastupovat a jak nám s Darkie bude o všem vyprávět. „Oh, to je ale pocta. Už se nemůžu dočkat, ó velký dobrodruhu,“ usmála jsem se od ucha k uchu a láskyplně se o něj otřela. Když se ale rozhlédnul po okolí, zjistil, že na rozdíl o jiných listnatých stromů, na tomto rostou třešně. „To jsou třešně. Klidně ochutnej, ale opatrně, mají v sobě tuhou pecku, tak ať tě nebolí zuby, nebo ji nezhltneš. Jsou vážně dobré, takové sladké,“ pobídla jsem jej a sama si nabídla. Některé méně zralé byly i kyselkavé, ale převážně byly vážně sladké jako med. „A to na jaře tyhle stromy kvetou tak krásně, že jsou celé růžové. Sleduj,“ upozorila jsem ho a na chvíli nechala svou magií iluze ukázat stromy kolem nás v nádherné růžové. Rozkvetlé třešně nádherně voněly a vítr roznášel okvětní lístky kolem nás, takže to vypadalo jako v pohádce. Nechtěla jsem ale moc čerpat energií, a tak jsem představení zase velmi rychle ukončila.
Zmínila jsem se mu o Suovi a hned se o něj začal zajímat. „Jmenuje se Suerte, ale Život mi řekl, že odcestoval někam mimo Gallireu, takže ho asi už nepoznáš. Byl to taky velký dobrodruh,“ pousmála jsem se. „Ale s tou Smrtí bych byla raději opatrná. Na rozdíl od Života je vážně zákeřná, bude se tě snažit vyděsit, nebo někdy i ublížit. Někdy psychicky, jindy fyzicky. Nejmenuje se Smrt jen tak pro nic za nic. Ani Život. Život život daruje a Smrt ho zase bere, tak to bohužel je. Proto je lepší s ní jednat uctivě a moc se nezdržovat, ideálně za ní chodit co nejméně často,“ upozornila jsem jej. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, a tak jsem musela být upřímná.
„Naštěstí tu máš průvodce, takže to nehrozí,“ dloubla jsem do něj tlapkou s úsměvem. Následoval jsem ho, když stromy prozkoumával a byla připravena mu o čemkoliv povědět. Můj návrh s lezením po stromech se mu nečekaně líbil. „No, za normálních okolností ne, ale v tomhle to zrovna jde. Stromy tu rostou tak podivně, že se na ně dá vyskočit,“ vysvětlila jsem mu. A přestože se nahoru vylézt snažil, nedařilo se mi to. „Vždy k službám,“ zazubila jsem se a pokusila se ho hlavou na větev vyzvednout, ale byl už vážně velký a těžký. „Páni, už je z tebe kus chlapa,“ rozesmála jsem se a hlavu i s jeho tělíčkem opět snesla k zemi. „Uděláme to jinak.“ A s těmi slovy jsem za pomocí magie vzduchu jeho tělíčko zvedla a vynesla na větev, na kterou jsem za ním následně vyskočila. „Super, ne?“ zazubila jsem se.

<< Středozemní pláň

Když sem malému vyprávěla o vlcích, na které by potencionálně mohl narazit, u zmínky bratra posmutněl. Bylo mi ho vážně líto a nevěděla jsem, jak úplně reagovat. Měli jsme v plánu se po jeho rodině podívat, ale nějak na to ještě nebyl čas, pořád se dělo něco. Mohla bych se po nich zajít pak podívat, ale neví, jestli něco najdu… „Třeba se ti jednou poštěstí mít jednoho, sice mladšího, ale třeba ano,“ usmála jsem se. Ne, že by to u mě s Darkie byla reálná možnost, ale jestli jednou najde cestu zpět ke své rodině, která bude mít druhý vrh, ta možnost tu je. A dokonce stále pravděpodobnější, než že by měl bratra tady v Sarumenu. U dalších jmen mi potvrdil, že si je pamatuje a byl přesvědčený, že si ho zamilují. „O tom vůbec nepochybuji, ty bys byl schopný si získat srdce snad úplně každého,“ rozesmála jsem se. Měl vážně srdce ze zlata a já doufala, že z toho nevyroste a svět ho nijak nezmění. Takový jaký byl byl úplně skvělý.
„No, Gallirea je vážně obrovitá. Já sama ještě na všech místech nebyla, ale to je na tom to úžasné. Vždy se najde něco, co můžeš prozkoumávat. A co je lepší, v každém ročním období je jedno místo úplně jiné. Některá místa kvetou jen na jaře, jiná jsou nádherná v zimě, když jsou zasypaná bílou peřinkou a jiná jsou naprosto kouzelná na podzim, když padají pestrobarevné lístky a sluníčko ti hřeje kožíšek. I když Gallireu jednou projdeš, nikdy se to neomrzí a vždy najdeš něco nového,“ usmála jsem se na něj. Chybělo mi toulání a prozkoumávání nových míst. A představa, že by můj synek mohl mít stejnou vášeň pro cestování mě těšila. Mohl by nalézat nová krásná místa, o kterých by mi vyprávěl, nebo by mě tam i zavedl. Znělo to krásně.
„Už se těším, až se budeš vracet z cest a budeš mi o všem vyprávět. Budu tvůj největší fanoušek,“ zářivě jsem se na něj usmála a olízla mu čumáček. Měl velké sny, za kterými se bude moci hnát. Není nic hezčího, než si něco velkého vysnít. Ale to už jsme se rozhodli pro závod a oba vystřelili k třešňovému háji. Kas přede mnou a já těsně za ním, schválně funící, aby to působilo, že ho vážně ne a ne předehnat, ať se snažím sebevíc. A tak malý vyhrál. Jen co jsme zastavili, začala jsem popadat dech. „Fuj, ty jsi ale rychlý. Nechci vidět, jak rychlý budeš, až vyrosteš,“ vydechla jsem a pobaveně se na něj ušklíbla. Po chvíli jsem se ale vzpřímila a rozhlédla se po lese. Bylo to tady téměř bezezměny, přesně takové, jaké jsme si to pamatovala. „Tohle bylo místo, kde jsem si na Gallirei našla prvního přítele. Pověděl mi vše o Životě a o Smrti, o magiích a schopnostech a dlouho jsme cestovali,“ vysvětlila jsem mu, proč je pro mě to místo tak speciální. „Je to tady jako bludiště, co?“ Stále si pamatuji, jak jsem tady po stromech šplhala. „Chceš si vyzkoušet, jaký to je šplhat po stromech,“ navrhla jsem a byla připravena ho kdyžtak na nějakou větev vysadit, přestože byl šikovný a určitě by to zvládnul sám.

//Úplně jsem přehlédla, že jsi psala a přišla na to až dnes, když jsem projížděla posty na území

Jak se dalo čekat, varování před šedivými únosníky si nevzal úplně dobře. Bylo to dobře? Lepší je se asi bát a dávat si pozor, než nad tím mávnout tlapkou a následně nést následky. Ale vystrašeného jsem ho viděla velmi nerada. „Bohužel, takový vlci existují. Naštěstí jich není moc, takže nemusíš podezírat úplně každého. Ale je lepší být ostražitý,“ povzdychla jsem si a když přišel s plánem, že se bude vlků ptát nejprve na jméno, zamyslela jsem se nad tím. Nejprve se mi zazdálo, že by to byl velký seznam, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, až tak dlouhý nebyl. Většinu vlků, které jsem potkala, jsem buď jménem ani neznala a tím pádem bych jim Kase nesvěřila, nebo jsem je neznala dost důkladně. Ale pár jmen mě přeci jen napadlo. „No, to vlastně není úplně špatný nápad. Mimo smečku se potuluje můj bratr, který je vážně poklad, takže kdybys na něj někdy narazil, určitě tě s radostí zavede domů. Jmenuje se Tadaro. Ta-da-ro,“ zopakovala jsem pomalu, poté se zahleděla nepřítomně na nebe a snažila se vybavit další jména. Chtěla jsem ještě zmínit Suerta, ale ten prý z Gallirei odešel, takže pravděpodobnost, že by ho potkal, byla nulová. „Pak tu jsou přátelé z hor, kteří nás nedávno navštívili. Šedo-béžová vlčice jménem Lennie a velký hnědý vlk se zelenýma žilkama jménem Savior. Ty si rozhodně nespleteš už jen podle jejich vzhledu. A často s sebou mají černo-bílé vlče jménem Nym,“ pohlédla jsem na něj a snažila se zachytit jakoukoliv známku zmatenosti nebo nejistoty. „A pak tu je béžový vlček jménem Therion, který toho moc nenamluví a hnědý kamarád mého bratra, Thaileo, který má na zádech takový zrzavý pruh“ dokončila jsem dlouhý list. „Ale kdyby sis nebyl jistý, prostě se jich můžeš jen zeptat, jestli neznají mě a pro jistotu vyžádat, aby mě popsali. Kdyby ne, lepší je utéct a volat o pomoc, někdo ti určitě pomůže,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Jsi úplný génius. S tak chytrou hlavičkou tě nikdo jen tak nezaskočí,“ zazubila jsem se a pocuchala mu trochu srst na hlavě.
Při mém pokusu mu vysvětlit nějaké záchytné body okolí Sarumenu poznamenal, že to zní těžko. „Ono ta taky těžké je, hlavně ze začátku. Ale jak se do toho dostaneš, půjde to samo,“ povzbudivě jsem do něj dloubla tlapkou. „Záchytný bod je vlastně něco, co si spojíš s tím daným místem. Může to být podivný strom, nebo divně zbarvené jezero. Je to něco, co když z dálky uvidíš, tak si řekneš: Joo, rudé jezero. To je hned vedle Sarumenské smečky. Nebo joo, tady je svítící strom, takže jsem na tomto místě. Vím dokonce o některých vlcích, kteří si své záchytné body vytváří. Třeba si na kůru stromu vyškrábou nějaký symbol, nebo třeba magií něco postaví, či zničí. Možností je spousta,“ pousmála jsem se na malého, který se evidentně velmi snažil tento nový koncept pochopit. Když nadhodil otázku, okamžitě jsem začala kývat hlavou na souhlas. „Přesně tak. Náš les je jediný, který je takto obehnaný vodou a má ve svém okolí louku. Takže když tady pak budeš stát a uvidíš v dáli náš les, řekneš si: Joo, támhle je můj domov, takže stojím na kopretinové louce. Jde ti to vážně skvěle,“ zazubila jsem se a šťastně zamávala oháňkou. Za chvíli se tu vyzná úplně sám. „Ano, už tomu úplně rozumíš. Jsi šikulka. Jsem ráda, že ti to přineslo něco nového a zajímavého,“ usmála jsem se a láskyplně se o něj otřela. Ihned ho pak zajímalo, proč je vlastně to jezero rudé, což donedávna nedalo spát ani mě. „Nad tím jsme přemýšleli před pár měsíci s Darkie. Přišla na to, že je ta barva způsobená červenými řasami na dvě jezera. Vytváří pak dojem, že je červené, i když není. Podivné, co?“ naklonila jsem hlavičku lehce na stranu a pobaveně přivřela očka.
„Ani nemrkneš a budeš tím nejznámějším dobrodruhem, jakého kdy Gallirea viděla,“ zasmála jsem se a nechala malého rozhodnout, kam by rád šel nyní. „Nové? Tak dobrá, nějaké oblíbené tu určitě bude. Hmm,“ zamyslela jsem se a po chvíli mě to trklo. „Už vím! Určitě se ti tam bude moc líbit,“ celá jsem se rozzářila. „Dáme si závod? Schválně, že tě předběhnu,“ zasmála jsem se, přičapla předníma k zemi, zadek vystrčila do vzduchu a vesele začala mávat ocáskem. „Tak třiii, dvaaa, jednaaa… Teď!“ vyběhla jsem tak, aby měl malý šanci mě předběhnout, ale aby to ani nevypadalo, že se nesnažím.

Třešňový háj >>

<< Sarumen (přes kopretinovou louku)

Po řádném přivítání se synkem jsem však byla zasažena příšernou zprávou. „Ach můj bože,“ vydechla jsem šokovaně a musela párkrát zamrkat, abych byla schopna dalších slov. Napadli ho tady? Nebo se zatoulal někam mimo smečku? Měla bych v lese trávit více času a dohlížet na to, aby nikoho nikdo neohrožoval. A co se vlčat týče, měl by na ně neustále někdo dohlížet. Budu se muset pak zastavit za Morfem a zkusit s ním probrat možnosti, jak zamezit dalším úrazům. „No, to já taky, drahoušku. Asi se takový prostě narodí. Nebo mají tak nešťastné dětství, až jim působit bolest jiným dělá radost,“ povzdychla jsem si a nechala ocas svěšený mezi nohami. „Nejhorší na tom je, že ne na každém se to dá poznat, víš? Někdy se vlci tváří jako velcí kamarádi a pak ani nemrkneš a už tě mají v pasti. Jen v očích se jim trochu leskne šílenství. Naštěstí máme ve smečce spoustu silných vlků, kteří dokáží zbytek smečky ochránit. Tady jsou všichni v bezpečí,“ ubezpečila jsem jej, aby ho náhodou nepřepadl strach. Když však ale obrátil konverzaci ke Cassianovi, v očkách se mi zajiskřilo. „Aaa, ano. Vím, že byli tři. Ale zrovna tenhle mrňous se projevoval nejméně. Teta Wolfi ho vždy musela nosit s sebou, zatímco Marička a Kenai hopsali po vlastních. Někdy se stane, že se vlčátko narodí slabší a trvá mu déle se osamostatnit, ale určitě už z něj je velký vlk.“ Je fakt, že jsem ho dlouho neviděla. Zajímalo by mě, jací z nich vyrostou vlci.
„Oh, určitě bude v pořádku,“ odvětila jsem s laskavým hlasem, aby se kvůli tomu necítil špatně. Sice bych byla raději, kdyby se drželi pohromadě, ale nemusí spolu být pořád. Přeci jen Kas je časovaná bomba, která energií každou chvíli vybouchne, zatímco Yanlin potřebuje ještě trochu času na přivyknutí si na nové prostředí a vlky. Jestli bych se měla o někoho z nich bát, byl to tenhle hnědý neposeda, kterého jsem živého a zdravého měla po svém boku. Bude v pořádku, byla jsem si tím jistá. Z mého nápadu, že uskutečníme jeho speciální den byl velmi nadšený, a tak nebyl žádný důvod, abychom to neuskutečnili.
Po cestě mi ale začal vyprávět o svém rytíři a o tom, že se z lesa vypařil. Nejprve se můj zaujatý výraz proměnil na šok, při zmínce toho, že se bavil s někým cizím na lehké zamračení, protože po přednášce Lennie se mi to už vůbec nezdálo a když zmínil Morfa a to, že se bojí chodit někam sám, tak na lítostivý. „Ach, broučku,“ povzdychla jsem si, na louce se zastavila a malého si k sobě přitulila. „Musíš to brát po malých krůčcích, víš? Vím, že bys nejraději byl velký, ale to nejde jen tak. Pokud se chceš podívat mimo les, musíš se okolí učit postupně. Hledat záchytné body, podle kterých najdeš cestu domů,“ vysvětlila jsem mu, poté se odtáhla a při rozhlédnutí po okolí mu ukázat nějaké záchytné body, jak poznat cestu domů. „Podívej. Když se podíváš směrem, kterým jsme přišli, co vidíš?“ nadhodila jsem otázku a nechala ho o tom popřemýšlet. „Když se nad tím zamyslíš, tak víš, že skrz náš les jde řeka, že? Ta řeka se dělí na dvě. Jedna nožička jde skrz náš les, to je ta jedovatá a pak je tu ta druhá, která se vlévá do velkého červeného jezera. Vidíš? Támhle je,“ ukázala jsem čumákem směrem, kde se rýsovala jakási rudá plocha. „Mezi těmi nožičkami je jedna květinková louka, která byla určitě ta, kde byla ta potopa. Pak tam o kus dál za jezerem je obrovitánský strom, který roste uprostřed louky. Od těch míst jde krásně vidět na náš les, který nejde splést s žádným jiným Tak co kdybychom se domluvili, že zatím můžeš sám chodit jen tam? Mezi těmi řekami, odkud domů trefíš. Pomalu bychom ten okruh rozšiřovali, až by z tebe byl velký dobrodruh, jako mamča,“ usmála jsem se na něj a povzbudivě do něj drcla. Měla jsem trochu pocit, že bych mu možná měla něco k povídání s cizími říct, ale už tak si to slíznul od Morfa. Neměla jsem to srdce mu to udělat. A přeci jen je pochvala a nastavení mezí, co se smí a co ne, efektivnější, než kritika a tresty. Takto mu dám možnost být svobodný a vydovádět se, zatímco na něj budu moci dohlížet. „Chtěl by ses k nějakému z těch míst podívat, nebo bys raději chtěl ukázat nějaká nová? Třeba nějaká, které mám ráda,“ usmála jsem se na něj a nechala rozhodnutí na něm. „Nebo můžu nechat vedení na tobě. Je to přeci jen tvůj den,“ zazubila jsem se a rozmávala ocásek.

Stejně rychle jako jsme Shaa přivedli, tak i zmizel. Prohodil něco o tom, že pro něj smečkový život není a vypařil se jako mlha. „Jistě, šťastnou cestu,“ usmála jsem se za ním, přestože jsem to úplně nechápala. Ještě před chvílí byl ochotný naši smečku poznat a o chvíli později už vycouvává. Bylo to něco, co jsem řekla? Hm, nemá smysl to řešit. Vlastně je to dobře. Pak bychom toho zrzouna museli vídat běžně ve smečce. A to po té trapné situaci úplně fajn nebude. Takže vlastně dobře. Naštěstí jsme byli vážně těsně za hranicemi, takže stačilo jen sledovat jak zmizel mezi posledními stromy a mizel v dáli. Nebyl žádný hrozba, což bylo uklidňující. „Na chvíli si zdřímnu,“ usmála jsem se na Darkie, uvelebila se u stromu a na nějakou dobu usnula. Až křik malého Kase mě vzbudil, ihned mne postavil na nohy a já se s prckem řádně přivítala. „No ty nám taky! Musely jsme vyřešit nějaké cizince, víš? Nerady bychom, aby se vám něco stalo. Poslední dobou se prý v okolí pohybují šediví vlci, kteří kradou vlčata. Naštěstí nic nehrozilo, tak jsme se hned zase vrátili,“ vysvětlila jsem mu vše a olízla ho láskyplně po tváři. „Yanlin je v úkrytu?“ optala jsem se, ale jestliže tenhle nezbeda vydržel, ona bude určitě v pořádku. „Maminka Darkie je ale ještě nějaká unavená, tak co kdybychom se vyrazili někam podívat? Necháme ji chvíli odpočinout a uděláme speciálně den jen pro tebe,“ navrhla jsem mu, pořádně se protáhla a zahleděla se na východ. Zvláštní, že je stále tma. Jak dlouho jsme spaly? „Můžeš mi o něm vše povědět po cestě, hm?“ zazubila jsem se a vykročila pomalu krokem z hvozdu. „Ten rytíř... Byl to ten kamarád Yanlin? Ten Jáša?“ vybídla jsem malého k vyprávění a dala mu tím najevo, že má mou plnou pozornost.

Středozemní pláň >>

//Chtěla bych Kase vytáhnout taky někam mimo smečku, aby něco prožil a poznal. Za chvíli bude velký a stále neměl svůj slíbený den :D Darkie je ale momentálně zaseklá, takže bychom si mohly dát hru jen samy, pokud teda nevadí :)

Páni, nejenže si odpočinu, ale dostanu za to i zaplaceno. Nejlepší dovolená, jaká snad můžete být :D
Akce byla fakt skvěluper a všechny úkoly byly zábavné, některé velmi nostalgické a jiné mi ukázaly nové způsoby zábavy ^^ Takže mockrát (už podruhé) děkuji c:

Všem umístěným gratuluji a poprosím o drahokamy ^^

- Přidáno

// Může Starling jen Lennie rychle předat přívěsek? Ať už to máme z krku ^^;

<< Ohnivé jezero

Tak náš výlet s Darkie se nám ubíral ke konci a my pomalu kráčely domů. Tentokrát ale s cizincem po boku a s plnou tlamou otázek. Zajímalo mě, nakolik naše smečka splní jeho očekávání a zda bude ochotný se přidat. Vypadal jako poměrně fajn vlk. Sice chudák, kterýmu to v životě moc nevycházelo, ale určitě schopný jedinec. Kdo si taky neprošel v životě něčím těžkým. „Rozumím,“ pokývala jsem hlavou a dodala s pousmátím: „, ale děkuji za upřímnost.“ Měl to vlastně trochu podobně jak já, jen jsem si to tolik nepamatovala. Čas opravdu rány hojí a doufala jsem, že to samé prožije i on.
Následně se vyptávání ujal on a vyzvídal, jaký je náš alfa. Odpovědi se pochopitelně ujala Darkie, která svého otce znala jako své boty. „Přesně tak. Sarumen je taková jedna velká rodina. Můžeme tě hned představit. Byla by to přeci jen slušnost,“ odkývala jsem své drahé polovičce vše a zadívala se na chvíli kamsi do prázdna. Doufám, že jsou obě vlčata v pořádku. Budu je muset co nejdříve zkontrolovat. Ale tak, jsou přeci ve smečce, kde je spousta vlků. Tam jim nemůže nic hrozit. Jedním uchem jsem zaslechla, jak je její otec obrovitý. „Joo, je to obr. Jde z něj chvílemi celkem hrůza, ale je to dobrák od kosti,“ neubránila jsem se uchechtnutí. Pamatovala jsem si, jak hrozivě při prvním setkání působil.
Jen co jsme se dostali k hranicím, mlha nás pohltila a já si s úlevou jen povzdychla. Konečně doma. Konečně mne čeká chvíle odpočinku. Víčka už se mi začínaly pomalu zavírat a nohy mě už taky celkem bolely. Pořád nějaké povinnosti. Vůbec to Morfovi nezávidím, pomyslela jsem si s unaveným úsměvem. Na to jsem zvedla hlavu a zavyla na znamení, že jsme se s Darkie vrátily.

Shao s naším návrhem souhlasil, Darkie se chopila vedení a už jsme opět mířily zpět domů. Pomalu ale jistě mi začínalo docházet, co se vlastně stalo, a tak mi můj spokojený úsměv z vítězství pomalu klesal, až se přeměnil na znechucený úšklebek. Počkat, tohle jsem fakt udělala? Proč bych-, zarazila jsem se a pohlédla překvapeně na zrzka. Veškeré okouzlení opadlo a zůstal jen neuvěřitelný pocit ponížení. Nenápadně jsem mrkla na Darkii, zda jsem jí tím nějak neublížila, ale sama vypadala docela rozhozeně. Obě jsme v tom byly. Oběma nám přeskočilo.
„Určitě se ti u nás bude líbit. Je tam spousta milých vlků, alfa je naprosto skvělý, v létě je tam krásný chládek,“ vyjmenovávala jsem klady našeho lesa a dala si pozor, abych neupozornila na vlčata. To už dělat nebudu. „Navíc máme hned kus od smečkového území super místo na lov. Dokonce naším územím protéká řeka, takže nemusíme za vodou chodit moc daleko,“ usmála jsem se nervózně na Shaa. „No prostě ráj na zemi,“ zazubila jsem se. Darkie se pak chopila vyzvídání, kdo že je. Bylo to rozumné, přeci jen na území nepustíme jen tak koho. „Mhm,“ zakývala jsem souhlasně na Darkiiny slova a nadhodila první otázku. „Zmiňoval jsi, že jsi už nějakou dobu nikam nepatřil. Jaký byl důvod tvého odchodu z předchozí smečky?“ Byl rozhodně starší, než my obě, takže jsem nepředpokládala, že jeho jedinou smečkou byla rodná. Určitě musel za život vyzkoušet více smeček. Nebo měl opravdu tuhý kořínek a kruté zimy ho jen tak nerozhodily, kdo ví. „Je to trochu osobní otázka, vím, ale díky ní můžeme předejít tomu, že by ses přidal na místo, kde ti to nesedne,“ vysvětlila jsem své záměry a vesele zamávala ocasem.

Sarumen >>

//Nechcete Kaleo přeskočit? :DD

// I já moc děkuji za akci, byla to fakt zábava a i tempo mi moc vyhovovalo :) Pokud se bude další konat, ráda se zase přidám :D
Co se odměny týče, je mi celkem jedno, čeho budu mít v úkrytu víc :D Takže klidně random :) Odměna je skvělá a moc si jí cením

A pokud by byl možný nepovedený "teleport" k medvědímu jezeru, bylo by to skvělý :D