Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morf na mou odpověď o mých oblíbených magiích odsouhlasil sice jen jednu, ale pochopitelně nejvíce užitečnou a prakticky využitelnou. Vzduch na tom byl přeci jen pozadu, i když jsem si ho celkem hodně oblíbila. Poté se ale všichni začali věnovat Newlinovi a mě bylo jasné, že jestli někdo nezůstane soustředěný, bude pak mnohem horší se dát do pohybu a zbytečně se jen zakecáme. Jestli něco Newlin vážně potřeboval, tak to bylo přijít na jiné myšlenky co nejdříve, co to šlo. Po chvíli jsem našla stopy a díky bohu mi vlci pozornost věnovali a skutečně mě následovali. Vděčně jsem se na všechny usmála a na rozdělení skupin souhlasně kývla. Nevadilo mi být s kýmkoliv, ve smečce jsem měla ráda úplně všechny. Nakonec se tak nějak většina vlků rozhodla, že bude lepší se soustředit jen na jednoho zubra a neriskovat moc. Dávalo to smysl, přece nebudeme hamouni, pak bychom měli tak akorát prázdné žaludky. Měla jsem z lovu vážně dobrý pocit a ten pocit umocnilo daleko víc ještě fakt, že nám přestalo pršet. No, jestli tohle nebylo dobré znamení, tak už vážně nevím co. Někdo nám tam nahoře drží pěsti. „Asi to bude lepší,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a brala to jako hotovou věc.
Jen co jsme se rozdělili do skupin, položil Morf otázku. „Hmm,“ zamyšleně jsem zamručela a podívala se po druhé skupince. Nokt už ukazoval na jednoho ideálního jedince na lov. „Asi budu nahánět s Newlinem, jestli nevadí. Přeci jen máš větší sílu,“ zazubila jsem se. Navíc jsem z těch obrů měla taky trochu bobky. A myslím, že oprávněně. Morf ale byl mohutný a silný. Zubr ani nemrkne a bude po něm jak po žábě. „Vypadá to, že Nokt vybral támhletoho. Takže to uděláme jako velkou týmovou práci?“ zeptala jsem se ještě, než jsem už začala pomalu zaujímat ideální pozici na nahánění. Mohly by tak obě skupiny nahánět z obou stran a lovci by tak měli jednodušší práci zubra skolit. Stačil jediný povel a vystřelila bych za úlovkem.

<< Ježčí mýtina

Morfa jsem otázkou asi zamysela a tak se nad ní musel za pochodu zamyslet. Byl to ode mě tak trochu pokus se sblížit s otcem své partnerky, ale má otázka byla asi trochu moc komplikovaná. Bylo vlastně celkem logické, že vlci své magie v této magické zemi používali automaticky a nijak zvláště nad tím neuvažovali. Já však tak jednoduchý vztah s magiemi neměla, obzvláště tedy s tou mou vrozenou. Trvalo mi roky, než jsem se svou magii naučila beze strachu používat a sžila se i s jinými, kterými jsem byla obdarována. Měla jsem tak celkem jasného favorita. „No, pro mě by to byla asi magie vzduchu, ale poslední dobou využívám hodně i iluze. Je vážně užitečná k učení vlčat, mohou si tak živě představit, co jim vysvětluji,“ usmála jsem se na Morfa vděčně, že se zajímá i o můj názor.
Pozornost poté otočil na Kenaie a vyzvídal, jaké zkušenosti s lovem má. To jsem trochu nastražila uši, abych si mohla v hlavě trochu poskládat, kdy je potřeba Kase naučit čemu. Nerada bych, aby byl oproti jiným vlčatům pozadu, obzvláště když je to takový nešikovný truhlík. Jen co jsme ale nabrali bety, vyrazili jsme dál, až jsme došli na poměrně hustě zarostlou plochu, kde údajně žijí tvorové podobní bizonům. „To zní dobře, mohl by to být zajímavý lov,“ usmála jsem se na Amnesii a její skvělý nápad. Znělo to vážně dobře, bizony jsem nikdy nelovila. „No jistě, spolu to zvládnem levou zadní,“ povzbudivě jsem se zazubila na ostatní v naději, že budou mít stejné odhodlání, jako já. Na Noktovu poznámku jsem jen souhlasně pokývala hlavou. Bizoni byli obrovití, bude potřeba skupinky.
Jenže to už se přiřítil Newlin a vykřikoval něco o tom, že umřeme. Zaujatě jsem dění sledovala a když ho Amnesia začala ujišťovat, že se nic neděje, udělala jsem pár kroků od skupiny a začala hledat nějakou stopu. Něco velmi velmi slabého jsem ucítila, a tak jsem jen zavřela oči a snažila se pach pořádně zachytit. Zavedlo mě to až k velmi vysoké trávě, která byla různě pozohýbaná a podupaná. V zemi navíc byly krásné čerstvé stopy těchto obrů, takže to pro nás znamenalo úspěch. „Našla jsem stopy, jsou poměrně čerstvé. Rozdělit do skupin se můžeme po cestě, tak šup,“ zavolala jsem za ostatními a energicky u toho mávala ocáskem. Byla jsem celá natěšená. Pomalým krokem jsem se po stopách vydala.

<< Sarumen (Tenebrae)

Jen co jsem les opustila, krok jsem zrychlila a doběhla ostatní, abych s nimi srovnala krok. Morf vepředu a my tři vzadu. Zavládlo asi divné ticho, které Morfa znepokojovalo, a tak nadhodil téma. „No, já se měla skvěle. Užila jsem si spoustu času s Darkie a vlčaty a navštívila pár oblíbených míst, kde jsem dlouho nebyla. Navíc jsem se naučila používat své magie mnohem častěji, i když jsem s tím kdysi měla velké problémy,“ pochlubila jsem se, hlavně z důvodu, abych vyplnila ticho, jelikož mý další dva společníci se nezdáli jako nejvíc výřeční. „Ty magie ovládáš snad všechny, Morfe. Jaká je tvá nejpoužívanější?“ zažertovala jsem a položila zvědavou otázku. Až poté, co jsem od Smrti získala magii iluzí, zjistila jsem, jak nesmírně užitečná doopravdy je. Obzvláště pro učení vlčat, nebo ukazování vzpomínek ostatním a mít tak možnost komunikovat daleko efektivněji. Ne vždy na vše jde nalézt správná slova.
Téma poté otočil na Amny, která se prý vydala na toulky. A jak se ukázalo, cestovala s Newlinem. Páni, toho jsem taky už nějakou dobu neviděla. Koukám, že nejsem jediná, kdo cestuje. Možná bych mohla léta využít, abych si užila trochu cestování o samotě, jako kdysi dávno. Potkala bych tak určitě další nové tváře a třeba si nalezla nové přátele. Stále jsem se cítila trochu zaskočeně po zjištění, že vlastně moc přátel nemám.
To už jsme se ale dostali na louku, kde jsme nalezli naše zamilované bety. „Ahoj,“ pozdravila jsem oba vesele a nechala si vítání na jindy, jelikož měli daleko důležitější věci na starost. Asi se viděli po dlouhé době a měli hodně co dohánět. Bylo hezké, že spolu mají pořád tak skvělý vztah. Vlčata jejich vztah snad ještě upevnila. Morf však moc nezpomaloval a mířil přímo dál, a tak se oba jen přidali a mohli jsme pokračovat.

Zubří vysočina (Eso)>>

Doufala jsem, že jsem Amnesii s Morfem nevyrušila, ale jak se podle pozdravu Morfa zdálo, přišla jsem těsně po ní. A hned co jsem dorazila já, přidal se k nám i někdo další. Voněl vážně povědomě, hlas však zněl úplně cize. Zvědavě jsem se za hlasem podívala a zjistila, že to je malý Kenai. Překvapením jsem zalapala po děchu. „No páni, ty jsi teda vyrostl, Kenai-i. (// Snad to píšu správně? :DD) Moc ráda tě po dlouhé době zase vidím,“ usmála jsem se na něj. Pamatovala jsem si ho ještě jako malou huňatou kuličku a teď je z něj dospělý vlk. Je hrozný, jak to letí. A to jsme měly s Darkie velké plány, jak se vlčatům Wolfi budeme věnovat. Alespoň že Kase jsem nezanedbávala a stíhala se mu věnovat.
Zdálo se, že i Wolfganie měla stejný nápad a stihla ho realizovat samostatně. Ještě že ty vůdčí lovkyně máme, uculila jsem se spokojeně, jak skvěle nám smečka funguje. Jak ale Kenaie Morf poučoval, pobaveně jsem se zazubila. Vážně to byl fakt sympatický vlk. Existuje vůbec lepší alfa? Pravděpodobně ne. Byla jsem v této smečce vážně nesmírně spokojená, byl to můj pravý domov a všichni vlci tady mou rodinou. Nakonec ale lov odsouhlasil a já vesele zamávala ocasem. Na návrh, jestli všichni tři vyrazíme, jsem jen kývla. Kas se zatím od Darkie nevrátil, a tak jsem mu dala zavytím vědět, že se z lesa vzdalujeme a dala mu čas na to, aby se buď ozval, nebo přišel, ale odpovědi se mi nedostalo. Třeba chce zůstat s Darkií, napadlo mě, střihla jsem ouškem a vydala se za zbytkem smečky.

Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

<< Kopretinová louka

Jen co jsme vešli mezi první kmeny stromů, přivítala nás naše velmi dobrá známá, mlha. Automaticky jsem tedy zvedla hlavu a zavyla na znamení, že jsme se vrátili. „Je skvělé se po dlouhé době vrátit domů, co?“ usmála jsem se na prcka, který nesl obrovitou kytici kopretin. Byl vážně roztomilý. „Co kdybys šel najít Darkie a já se stavila podívat za Morfem a zeptala se ho, jaký má názor na ten lov, co?“ navrhla jsem mu a vydala se automaticky za pachem alfy. Jen co jsem ho v dáli uviděla, rozmávala jsem ocáskem. Byla s ním i Amnesia, kterou jsem neviděla, ani nepamatuji. „Ahoj, moc ráda vás oba vidím. Jak se daří?“ usmála jsem se na ně a posadila se. „Darkie si potřebovala odpočinout, a tak jsem vzala Kase na výlet a učila ho plavat,“ vysvětlila jsem důvod, proč jsem posledních pár dnů v lese nebyla. „Doufám, že jsem nic nepropásla.“ Napadlo mě, jestli Morf o stavu Darkie ví. Jestli mu to pověděla, nebo jestli se ho snaží „nezatěžovat“. Vím, že jestli se rozhodla to nikomu neříkat, nemám žádné právo to nerespektovat. Ale jestli je stále ve špatném stavu, měl by o tom její otec vědět. A tak jsem se vnitřně rozhodla, že jestli i po odpočinku nebude v lepším stavu, budu mu to muset říct. „Tak mě tak napadlo, že jsme dlouho nebyli na lovu. Vlčata jsou navíc už celkem velká, co? Co kdybychom nějaký zorganizovali? Určitě by to smečce pomohlo upevnit vztahy a jídlo v úkrytu navíc není nikdy na škodu,“ navrhla jsem se zářivým úsměvem.

//Přidám se k Morfovi, jestli nevadí :)

Jen co se mi už zdálo, že plavat už zvládá sám, nechala jsem magií odeznít a aniž by to tušil, plaval už sám a bez jakékoliv pomoci. „No vidíš, už ti to jde i bez pomoci magie,“ zazubila jsem se. Po schlazení v řece za horkého letního dne jsme z vody nakonec oba vylezli, já pomohla malému s výběrem a trháním květinek a pomalu jsme se vydali domů. „Darkie bude z květinek vážně unešená. Jsou nádherné,“ pochválila jsem mu je a svůj pohled zaměřila na náš les, ke kterému jsme se pomalu blížili. Pokaždé když jsem se toulala, nesmírně mi chyběl. Už jsem se na ni těšila. Konečně si pořádně odpočinula a třeba by se k nám přidala na lov, alespoň by třeba hlídala vlčata, nebo by jim vysvětlovala, co se právě děje a tak jim k pochopení lovu pomohla. Vlastně by z ní byla skvělá učitelka. S vlčaty to umí, zkušenosti s lovem má obrovité. A takhle by se alespoň nezatěžovala. Musím se pak podívat za Životem a zeptat se jej na ni a její zdravotní stav, připomněla jsem si. Třeba po lovu. Mohla by pak Kase hlídat Darkie a já bych se tam mohla zastavit.

Sarumen >>
//Omlouvám se za přeskočení, slíbila jsem účast na lovu, který je dnes :(

// Plníme se Severkou zrovna úkoly, ale jen co budu mít hotovo, dořítí se za váma :) ♥️

// Fakt? Však oči zbarvené magií má :D

„No, i tak by se to dalo říct. Máš pravdu. Ale já vím, že to zvládneš. Víš, záleží na úspěchu lovu to, jestli se najíme nebo nenajíme. Je to důležité a s tak velkým úlovkem si nemůžeme dovolit riskovat. Ne, že bychom vám nevěřili, třeba máte skrytý potenciál a vedli byste si vážně dobře. Ale je lepší si to nejprve natrénovat na menším a postupovat než jít rovnou po tom těžkém. Doufám, že jsem se tě tím nějak nedotkla, nebo ti nezkazila radost,“ vysvětlila jsem mu a s nadějí, že jsem to nepodělala se na něj podívala. Doufala jsem, že si nemyslí, že mu nevěřím. Nebo bych nerada, aby si myslel, že jen překáží. Jen jsou některé věci na vlčata moc těžké, a i to musí pochopit. „Jo, nuda to asi bude, ale učením se novým věcem někdy nudné je,“ souhlasně jsem pokývala hlavou.
„Ano, jsou velmi důležití. Bez nich by smečka nezvládla fungovat. Jsou taky funkce ochránce, učitel a opatrovatel. Hlavní jsou ale ochránci a lovci. Já jsem ochránce, takže je mou povinností smečku bránit. Většinou to ale znamená, že když se na území objeví cizinec, musím se o něj postarat. Někdy se chtějí přidat, jindy zase zabloudili a mou prací je je vyprovodit. Někdy ale může hrozit nebezpečí, může se sem dostat někdo nebezpečný a bude právě na ochráncích, aby nasadili své životy pro dobro smečky. Díky tomu můžeme žít všichni v klidu a bezpečí. Každý má ve smečce svou povinnost, kterou plní. Třeba Newlin je opatrovatel, protože to umí s vlčaty a má na starost se o ně starat a hlídat je. Učitele sice ve smečce nemáme, ale kdybychom měli, učil by vás, jak to funguje ve smečce, jak lovit, jak se orientovat a tak. Vlastně to, co učím teď já tebe. Jsou to velmi důležité věci, bez kterých se neobejdeš,“ vysvětlila jsem zdlouhavě i zbytek postavení ve smečce a to, co dělají. „Až budeš velký, jaké postavení by sis přál?“ naklonila jsem hlavu na stranu a mile se na něj usmála.
Jen co jsme se dostali na louku, Kas se hned chystal natrhat květinky, no já měla trochu jiné plány. Chtěla jsem využít teplého počasí a mírnost řeky, abych ho naučila plavat. Lepší příležitost asi nenajdeme. „O tom vůbec nepochybuji,“ zazubila jsem se, když se sám ujišťoval, že to zvládne. „Plavání je velmi podstatné. V budoucnu se ti to určitě hodí. Ať už proto, že se budeš potřebovat dostat na nějaké místo, které je řekou odříznuté, nebo v horším případě v nebezpečí. Kdyby nám nedejbože začalo hořet v lese, což se určitě nestane, ale je dobré počítat s čímkoliv, museli bychom se dostat přes řeku. Vlci musí plavat, aby uměli nebezpečí uniknout,“ vysvětlila jsem mu. Byli jsme masožravci a velcí, svět pro nás nebyl zdaleka tak nebezpečný, jako pro malé bíložravce, ale i pro nás existovalo potencionální nebezpečí. Poté však začal pomalu vstupovat do vody a jen co se octl ve vodě, začal máchat tlapami. Tak vášnivě, až stříkala voda všude kolem. Odklonila jsem trochu hlavu na stranu a přivřela oči, aby se mi do nich nedostala voda. „Skvěle, zkus se ale trochu uvolnit, ano? Raz, dva, raz, dva,…“ počítala jsem pomalu a čekala, až se jeho pohyby sehrají a jeho vrozené instinkty se předvedou. Jakmile se mi zdálo, že to zvládá, začala jsem své magie ubírat, doku jsem si nebyla jistá, že už plave úplně sám. „Vedeš si úžasně,“ chválila jsem ho a nakonec mu magií pomáhat přestala.

<< Třešňový háj

Bylo vážně zábavné sledovat, jak se Kas čertí na svůj ocásek a dává mu přednášku, kdo je tady pánem a kdo ne. Své pobavení jsem však skrývala a jen se culila, abych ho tímto ještě více nenaštvala. Pro něj to určitě byla velmi závažná situace, kterou si musel s ocáskem vyjasnit. „Ocásky jsou velmi zrádný, ten můj mě prozrazuje pořád,“ podpořila jsem ho s chápavým úsměvem. Jeho další slova zněla vážně dospěle, skoro až vypravěčsky. „Och, mockrát vám děkuji, velký dobrodruhu,“ poklonila jsem se mu uctivě.
Když jsem seskočila z větví dolů, ujistila jsem ho kývnutím hlavy, že přesně to mám na mysli a za pomocí magie mu zjemnila dopad na zem. Jen co ale dopadl, začal tu pobíhat jako blázínek. Kéž bych měla taky tolik energie, jako on, pomyslela jsem si a sledovala, co vyvádí. „Můžeme před tím trénovat, aby sis to vyzkoušel. Ale spíš budete s vlčaty hlavně pozorovat, abyste to nejprve odkoukali. Lov velké zvěře je vážně složitý, chce to dobrou komunikaci mezi všemi lovci a maximální soustředění. Ale jakmile uvidíš ostatní, jak spolupracují a budeš trénovat na malé zvěři, bude z tebe expert, ani nemrkneš,“ vysvětlila jsem mu co nejupřímněji, jak jsem uměla. Pravděpodobnost, že by s námi lov zvládnul, byla vážně mizivá. Navíc si nemyslím, že bude Morf nadšený z představy, že se tam budou prcci motat. Bylo to až moc nebezpečné a hrozilo by, že by kořist unikla a smečka byla bez jídla. „Nikomu to nepovím, neboj. I nešikové se ale dokáží naučit lovit, takže se nemáš vůbec za co stydět,“ dodala jsem a olízla mu čelíčko. Když vyzvídal, kdo vlastně u nás loví, zamyslela jsem se. „No, hlavními lovci jsou Wolfganie, maminka ostatních vlčat a Darkie, ale ta je teď nemocná. Zbytek smečky se ale také zapojuje, aby jim pomohly. Většinou jsou v čele vlčice a vlci, kteří jsou v lovu vážně skvělí a vedou zbytek skupiny. To díky jim komunikace nevázne a lov je úspěšný,“ objasnila jsem mu roli lovců smečky. „Většinou skupiny rozdělí ale Morfeus a přidá se k jedné ze skupin.“
To už jsme se ale dostali na louku, kde rostla spousta krásných kopretin. „Sice tu asi moc barevných květinek nenajdeme, ale jsou tady nádherné kopretiny, které se Darkii určitě budou moc líbit,“ dodala jsem, když jsem se důkladně rozhlédla po okolí, jestli nezahlédnu nějakou barevnější. „Ale! Než se vrhneš do sbírání květinek, co kdybychom si vyzkoušeli plavání a lov?“ navrhla jsem a otočila se k řece, která celou louku oddělovala od zbytku světa. Pomalu jsem vstoupila do vody a pobídla hlavou Kase, aby mě následoval. „Neboj, nic ti nehrozí. Budu tě nadnášet magií, ano? Jediné co ty musíš, je rozhýbat ty tvé tlapičky, ano? Koukej.“ Na to jsem mu ukázala tlapami, jak na to. Jen co vešel do vody, mohl cítit hřejivý větřík pod svým tělem, který ho nadnášel.

Na Kasovi plány se sbíráním květů pro Darkie jsem jen souhlasně přikývla. Už je to nějakou dobu, co jsme Darkie nechali odpočívat. Je téměř jisté, že bude už normálně vzhůru a pravděpodobně pomáhat s chodem smečky. „Přesně tak. Je takový kluzká a šupinatá a spoustě vlkům vážně chutná. Až půjdeme domů, můžeme tě to zkusit naučit. Celkově bychom tě měli naučit lovit, už jsi na to dost velký,“ poznamenala jsem a uvědomila si, že už je to dlouho, co jsme se smečkou lovili. Vím, že těsně po zimě byli někteří na lov, ale mimo to nic nebylo. Měli bychom nějaký lov zorganizovat zase. Mohla by se i vlčata účastnit, nebo alespoň pozorovat.
Jen co jsme se dostali do koruny stromu, pověděla jsem mu o magii vzduchu a on se toho ihned chytil a sdělil mi, že jim tuto magii ukazoval a líbila se mu snad nejvíce. „No tak to je super, že si k jedné tak přirostl. To se pak vsadím, že tě jí Život obdaří,“ mrkla jsem na něj. „Dovedu si tě s křídly živě představit,“ zazubila jsem se. Jenže to už jsme si začali hrát na schovku a já hrála, že ho nemůžu absolutně najít. A jen co jsem uslyšela zašustění větví a listů, bylo mi jasné, že se utíkal schovat jinam. A tak jsem nenápadně začala procházet kolem, zase se tváříc, že ho nedivím, až jsem hlavou trhla na jeho úroveň a vesele zvolala: „Mám tě!“ Vesele jsem mávala ocasem sem a tam. „Jsi v tom vážně dobrý, ale ten ocásek tě trochu prozradil,“ zazubila jsem se. „Tak co kdybychom vyrazili?“ navrhla jsem a ladně z větve seskočila na zem. „Klidně skoč, chytím tě,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a jen co skočil, magií vzduchu jsem ho zachytila a jeho pád tak zpomalila, až jemně dopadl tlapami na zem. „Co myslíš, najdeme nějaké hezky barevné rybičky?“ nadhodila jsem a vydala se pomalu zase cestou domů.

Kopretinová louka (přes středozemku)>>

Byla jsem ráda, že s Darkií na svých cestách Kas počítal, ale stále mě mrzelo, jak už teď si uvědomuje, že Darkie zdravá není. Já sama nevěděla, co přesně s ní je špatně, ale oba jsme věděli, že to něco nebude nic hezkého. Její stavy se mi zdály být horší a častější, jako by se to vracelo a dělalo větší škodu. „Určitě si to nenechá ujít,“ pousmála jsem se a dodala jediné, na co jsem se zmohla. Naštěstí pak konverzaci stočil k daleko hezčímu tématu a mě samotné se jeho nápad velmi zamlouval. „Oh, to je skvělý nápad. Můžeme tam hned pak vyrazit. Vím o jednom nádherném místě,“ navrhla jsem s úsměvem.
Po malém magickém představení, které ho okouzlilo jako mě poprvé, kdy jsem tento les na jaře viděla, jsme ochutnali oba třešně. Chutnaly mu, i když sám uznal, že maso nenahradí asi nic. „Je fajn si sem tam dát i něco jiného, je to pak takové zajímavější,“ usmála jsem se. „Měl jsi někdy rybu? Mohla bych tě někdy vzít chytat ryby, chutnají úplně jinak, než maso které běžně jíme,“ otočila jsem k němu zvědavě hlavu s otázkou. Když ale přešla řeč na Sua a magické sourozence, trochu mě uklidnil. Naštěstí neměl v plánu se tam v nejbližší době vydat. Věděla jsem, že to tak nebude napořád, ale čím déle se její návštěvě vyvaruje, tím lépe pro něj. Nakonec mu zvědavost nedá, sama vím, jak divoký a nepředvídatelný umí být. Ale taky vím, že je chytrý a pokud ví, že mu tam hrozí nebezpečí, dá si na sebe pozor. „Máš naprostou pravdu, vůbec to nestojí za to,“ pokývala jsem souhlasně hlavou.
Následoval ale pokud o vyšplhání na strom. Tedy spíše pokud můj ho tam vysadit, což mi taky dvakrát nešlo a jeho poznámka mě jen rozesmála. „To víš, maminky to moc vidět nechcou,“ zachichotala jsem se a až za pomocí magie ho vysadila na větev. „V podstatě ano,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny. Měl napůl pravdu, vážně létal. „To magie vzduchu, můžeš s její pomocí zvednout snad téměř cokoliv,“ vysvětlila jsem mu. „No a tím pádem i jiné, nebo sám sebe. Někteří vlci ale mají dokonce magická křídla, takže létají doopravdy. Tohle je takové napůl létání.“ Výhled odsud sice až tak zajímavý nebyl, ale bylo to něco naprosto nového a unikátního. Připadat si jako velká kočkovitá šelma, nebo malý ptáček. „Že? A tos nezkoušel, jak dobře se tu spí. Nikdo tě nevidí a je to vlastně i celkem pohodlné. Jen se nesmíš moc převalovat, jinak to bude pěkně bolet,“ zazubila jsem se. Jenže to už mě vyzýval ke hře v korunách stromu. „No to si piš, že najdu!“ zvolala jsem a vyběhla za malým, který vypadal jak přerostlá hnědá veverka. Bylo vtipné pozorovat, jak rychle si přivyknul na nové prostředí. Jenže to už se někde schoval a já se začala rozhlížet, jestli náhodou nespadnul dolů. Ne, to by se ozval křik. „Kdepak se ten Kasius schoval?“ Procházela jsem kolem a cítila jeho pach z nedaleké spleti větví. Nechtěla jsem mu kazit radost, a tak jsem se tvářila, že o něm vůbec nevím. „Hmm,“ mručela jsem, zatímco jsem prošla dál, aby měl možnost se přemístit.

// Mockrát děkuji!!!

Zdravím! Tak i já jdu s prosíkem a tentokrát o 4. charakter. Vím, Lilac jsem si vybojovala u minulého konkurzu. U ní jsem si ale potvrdila, že hra za vlče mě vážně baví a možná snad i víc, než za vlka dospělého. Už předtím jsem stála o Galli vlče, ale představa, že bych si vlče zamluvila a až poté zjistila, že mě hra za prcka nebaví a tím pak připravila rodiče o potomka, to vážně nepřipadalo v úvahu. Ale teď vím, že za vlče hrát dokážu a víc než kdy dřív bych o Galli vlče stála.
Abych pravdu řekla, trochu mě mrzí, že byl konkurz vyhlášen už teď (neukamenujte mě, prosím T-T :D), před velkou letní akcí, protože až za týden budu mít reálně hromadu času a mám v plánu se velmi aktivně zapojit se všemi chary (u prcka kategorie magie asi neprojde, ale jinak nevidím problém :D). Byla totiž předtím škola, zkoušky, plnění povinností na uzavření předmětů... No prostě mé počty postů asi nejsou takové, jaké bych ráda, ale při každé příležitosti jsem se snažila hned odepsat a neuvědomuji si, že bych někdy někoho zdržovala. Taky vím, že u Lilac mám podstatně více postů, než za Maple a Starlinga, ale to je vlastně díky aktivním spoluhráčům a smečce. Maple má partnerku a adoptivního syna, které asi úplně jen tak neopustí uprostřed hry, takže se často na nějakou dobu zaseknu a Starling byl zasekaný téměř pořád, až na hru se Severkou :D
S novou akcí a smečkovým lovem v Sarumenu bych všechny ale chtěla pořádně rozhýbat, takže i kdyby mi to dnes nevyšlo, byla bych moc ráda, kdybyste to aspoň do budoucna zvážili a třeba koukli, jak aktivní budu :D
Co se mých plánů týče, žádné velké změny zažívat nebudu, škola mi začne až v říjnu a zkouškové mám z 90% za sebou :) Takže aktivita bude jen lepší a lepší!
Tímto vám děkuji za zvážení a všem přeji hodně štěstí ^^

Úspěšně jsem Kase přesvědčila, že vyhrál ne díky podfuku, ale díky vlastním rychlým nožičkám a nad jeho poznámkou se musela usmát. „No, úplně to vidím. Jen žižlavá čára za tebou zůstane, jak rychle jim utečeš,“ rozesmála jsem se. To už mi ale sliboval, jaké funkce budu zastupovat a jak nám s Darkie bude o všem vyprávět. „Oh, to je ale pocta. Už se nemůžu dočkat, ó velký dobrodruhu,“ usmála jsem se od ucha k uchu a láskyplně se o něj otřela. Když se ale rozhlédnul po okolí, zjistil, že na rozdíl o jiných listnatých stromů, na tomto rostou třešně. „To jsou třešně. Klidně ochutnej, ale opatrně, mají v sobě tuhou pecku, tak ať tě nebolí zuby, nebo ji nezhltneš. Jsou vážně dobré, takové sladké,“ pobídla jsem jej a sama si nabídla. Některé méně zralé byly i kyselkavé, ale převážně byly vážně sladké jako med. „A to na jaře tyhle stromy kvetou tak krásně, že jsou celé růžové. Sleduj,“ upozorila jsem ho a na chvíli nechala svou magií iluze ukázat stromy kolem nás v nádherné růžové. Rozkvetlé třešně nádherně voněly a vítr roznášel okvětní lístky kolem nás, takže to vypadalo jako v pohádce. Nechtěla jsem ale moc čerpat energií, a tak jsem představení zase velmi rychle ukončila.
Zmínila jsem se mu o Suovi a hned se o něj začal zajímat. „Jmenuje se Suerte, ale Život mi řekl, že odcestoval někam mimo Gallireu, takže ho asi už nepoznáš. Byl to taky velký dobrodruh,“ pousmála jsem se. „Ale s tou Smrtí bych byla raději opatrná. Na rozdíl od Života je vážně zákeřná, bude se tě snažit vyděsit, nebo někdy i ublížit. Někdy psychicky, jindy fyzicky. Nejmenuje se Smrt jen tak pro nic za nic. Ani Život. Život život daruje a Smrt ho zase bere, tak to bohužel je. Proto je lepší s ní jednat uctivě a moc se nezdržovat, ideálně za ní chodit co nejméně často,“ upozornila jsem jej. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, a tak jsem musela být upřímná.
„Naštěstí tu máš průvodce, takže to nehrozí,“ dloubla jsem do něj tlapkou s úsměvem. Následoval jsem ho, když stromy prozkoumával a byla připravena mu o čemkoliv povědět. Můj návrh s lezením po stromech se mu nečekaně líbil. „No, za normálních okolností ne, ale v tomhle to zrovna jde. Stromy tu rostou tak podivně, že se na ně dá vyskočit,“ vysvětlila jsem mu. A přestože se nahoru vylézt snažil, nedařilo se mi to. „Vždy k službám,“ zazubila jsem se a pokusila se ho hlavou na větev vyzvednout, ale byl už vážně velký a těžký. „Páni, už je z tebe kus chlapa,“ rozesmála jsem se a hlavu i s jeho tělíčkem opět snesla k zemi. „Uděláme to jinak.“ A s těmi slovy jsem za pomocí magie vzduchu jeho tělíčko zvedla a vynesla na větev, na kterou jsem za ním následně vyskočila. „Super, ne?“ zazubila jsem se.