Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lil ignoruji, protože ničí pachy přes vodu necítí a ani si jí nevšímá, tak to snad ničemu nevadí :D

<< Náhorní

Jen co jsem se přiblížila, ucítila jsem silně slaný mořský vzduch, ve kterém je vážně těžké zachytit jakékoliv jiné pachy. Ale to mi momentálně nevadilo, byla jsem tu hlavně kvůli vodě, ne kvůli vlkům. Pár jich tu bylo, ale při prvním pohledu na moře jsem je těžce vyignorovala. Okamžitě jsem vyběhla k vodě a šla si zchladit nohy, které mě v tomto nepříjemně teplém létě fakt pálily. Při prvním doteku vody jsem ucítila nával úlevy. Bylo tak akorát vlažné, aby zchladilo, ale abych neklepala kosu. Nádhera, pomyslela jsem si a postupovala hned dál, abych si mohla pořádně zaplavat. Chvíli jsem plavala, než mě začaly nohy trochu unavovat, a tak jsem zamířila zpět na břeh. Na pláži jsem se pořádně oklepala, ale ne moc. Voda krásně chladila a čím déle budu mokrá, tím déle se nemusím potýkat s vedrem co spaluje.
Na pláži jsem zahlédla vlka, který mě zaujal. Nejenže byl dvoubarevný přesně vejpůl, ale zároveň byl velmi znechucen z moře, které mě dělalo radost. Vypadal jako naprostý opak, takže by konverzace s takovým vlkem mohla být zajímavá. Pomalou chůzí jsem za ním vykročila, ocáskem pohupovala ze strany na stranu. „Zdravím,“ pozdravila jsem jej s mírným úsměvem. Jen co jsem se ale přiblížila o něco víc, všimla jsem si nejen jeho chybějícího oka, ale i toho druhého, které mě zaujalo kupodivu více. Bylo černé jako uhel. „Páni, omlouvám se za asi poměrně hloupou otázku, ale díky jaké magii máš takto zbarvené oči? Je to nějaká vrozená, nebo ovládáš i nějakou mimo to? Nikdy jsem tak tmavé oči neviděla,“ položila jsem otázku bez přemýšlení a nervózně se zazubila. Hezky začínáš, holka. Otázky na tělo na prvního vlka, na kterého narazíš. "Oh, jmenuji se Maple a jsem ze Sarumenské smečky," představila jsem se, abych nebyla úplně nezdvořilá. Alespoň trochu si to vyžehlit musím.

<< Ježčí mýtina (přes středozemku)

Páni, moře v létě. Znělo to fakt úžasně. Vlastně to znělo tak dobře, že jsem začínala mít vyčítavý pocit, že jsem se měla přeci jen vrátit domů a vzít tam Kase s Darkie. Dokonce by to Darkií a jejímu stavu mohlo pomoci. Mořský vzduch léčí, nebo ne? Ale dostatečně brzo jsem rozpoznala, že se jen snažím hledat výmluvy, proč to vzdát dřív. Musím si to prožít znova. Trochu si odpočinout. Poslední dobou se stávalo více a více stresujících věcí a mě by vážně hodilo si natáhnout nožky na pláži a třeba si i zaplavat. Navíc je tam můžu vzít kdykoliv jindy, ne? Léto ještě není u konce a alespoň budu znát už cestu doopravdy dobře. Ugh, teď jsem zase hledala výmluvy, proč je s sebou nebrat. Nebo jsem jen zmatená. To bude ono. V každém případě jsem se vážně těšila. Třeba po cestě narazím i na nějaké zajímavé vlky a najdu si nějaké přátele. Snad narazím na někoho fajn, usmívala jsem se zasněně a nadšením natahovala krok.

Mušličková >>

// VLA post 4

<< Zubří vysočina

No, tak má Maple poprvé po dlouhé době čas jen pro sebe. Ale jak si odvykla se toulat, úplně vypadla z té spontánnosti. Sotva se vzdálila od smečky, přepadl ji divně prázdný pocit, že už úplně neví, co teď. Neví, co se sebou. Tolik možných míst, kam by se mohla podívat, ale nic ji nelákalo. Neměla nějaký vážně dobrý důvod. Cítila se, jako by se do toho nutila. Jako by se snažila donutit si vzpomenout, jaké to je. Vrátit se k tomu bezstarostnému životu, alespoň na pár dní. A to, že to úplně nešlo, ji vážně děsilo. Můžu se jít někam najíst. Můžu se najíst a u toho vymyslet, kam dál. Jenže před momentem jedla. A vážně dobré maso, které jen tak nic netroufne. Ne něco, co by ulovila sama. Nebyl důvod se přejídat něčím z donucení. Můžu najít nějakou řeku, kde se napít. Zahnat žízeň po lovu. Jo, to zní dobře. A logicky, rozhodla se. Jenže vnitru cítila, že to není ono. Je to náznak té spontánnosti, ale není to ono. Zdaleka. Když v tom ji to trefilo. Moře! Je léto, je vedro, dusno… Není nic lepšího, než vyzkoušet koupáni v moři. Nikdy to nezkoušela. U moře sice byla, ale vždy to bylo v zimě, kdy se žádný zdravý a rozumný vlk koupáním nezaobýval. Tohle bylo ono. Tohle byl náznak Maple, kterou znala. Nevadilo jí mít rodinu, být součástí smečky a být užitečná. Ale děsila se toho, že přestává být sama sebou. A tohle byla šance to změnit.

Náhorní plošina (přes středozemku) >>

//VLA 3 (1/4)

Wolfi byla nakonec v pořádku a brzy se k nám připojila i Amny, která nám donesla jídlo. „Jéje, ty jsi naprostý poklad. Moc děkujeme!“ usmála jsem se na ni vděčně, zatímco jsem vděčně plácala ocáskem o zem. I Wolfi už lapila dech a oběma nám poděkovala. „Ale, to nestojí za řeč,“ mávla jsem nad tím tlapkou. Mou pozornost upoutaly očka mé kamarádky. Byly tak tmavě modré, jako oceán. Zajímalo by mě, jak dobře už svou vrozenou magii vody ovládá. Já si s tou svou ze začátku nerozuměla, ale časem jsem k ní našla cestu a nyní s ní umím celkem zajímavé kousky. Amny naopak začala lichotit mě, že jsem si taky vedla skvěle. „Vy obě jste naprosto zazářily. Ještě že má smečka tak schopné vlky,“ přidala jsem se do přestřelky komplimentů a celá jsem se rozzářila. Věděla jsem, že nám lov pomůže upevnit vztahy. Vždycky tomu tak bylo. Na pár momentů jsem se zamyslela a když jsem se vzpamatovala, Wolfi a Amny už se domlouvaly na přátelském souboji. „Tak hodně štěstí, holky. A nepřetáhněte se moc,“ popřála jsem jim a rozloučila se. Morf se taky vzdaloval, asi už se vracel zpět do smečky, Kenai vzal taky nohy na ramena a zůstal tu jedině Newlin s vlčaty, které údajně našli a pak Nokt se svou dcerkou, která se před chvílí přidala. Pohled jsem po rychlém zkontrolování situace přesunula na kus masa, co mi přinesla Amny. Je fakt zlatíčko, usmála jsem se, vydechla a začala jíst. Zubří maso bylo vážně něco unikátního. Škoda, že si ho jen tak nedáme. Jen co jsem dojedla, zvedla jsem se a řádně se očistila. Co teď? Mám se vrátit domů, nebo využiju příležitosti a půjdu na průzkum? Chybělo mi toulání, ne že ne. A teď když už byly smečkové povinnosti za náma a o Kase bylo ve smečce postaráno, mohla jsem toho využít. Tak jo, aspoň na chvíli. Vyrazila jsem tedy dál.

Ježčí mýtina >>

Zdálo se, že převážná většina lovců zůstala ve skupince vedených našima betama a v té naší se soutředili tedy hlavně naháněči. Všichni jsme se vydali blíže ke skupině zubrů, abychom oddělili vybraného jedince od skupiny, ale dávali jsme pozor, aby nás nic neprozradilo. Tedy jistě, věděli o nás. Celé stálo to taky dávalo hlasitě najevo. Byli asi stejně neklidní a napjatí, jako my, lovci. Ale nevěděli, odkud to nebezpečí příjde. Pomalu jsem z pomalého kroku přešla to poklusu a rychle zkontrolovala, zda jednám sehraně s týmem, nebo jestli předháním. Začínalo to. Srdce mi bušilo a cítila jsem horko po celém těle. Bylo to nové, nebezpečné a vzrušující. Z poklusu jsme přešli do běhu a celá země se z útěku zubrů rozechvěla. Jediné, co bylo slyšet, byl mohutný dusot kopyt a funění těchto obrů. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že Wolfi zabrzdila a když jsem se ohlédla, Newlin byl fuč. Co to? podivila jsem se, v běhu trochu polevila, ale hned na to zavrtěla hlavou. Ne, momentálně jsou důležitější věci, připomněla jsem si svou důležitost v tomto lovu a přinutila se na možné nebezpečí nemyslet.
Zubra jsme úspěšně oddělili a nyní přišli na řadu dorážeči. Nokt využil taktického úkrytu, který i mě trochu překvapil, ale největší úspěch měla Wolfi, která zubrovi poranila nohu, takže nebyl schopen pohybu. Než ale dopadl k zemi, během pár vteřin byla Wolfi ve vzduchu a tvrdě dopadla před náš úlovek. „Proboha,“ vyjekla jsem vyděšeně a nechala kořist kořistí. Musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Ani jsem pořádně nezpomalila, zubra jsem jen obloučkem oběhla a zastavila až nad Wolfi, která si vyrazila dech. „Jsi v pořádku?“ bylo první, co ze mě vypadlo. Nebyla v pořádku, dopadla opravdu tvrdě a já si nevěděla rady, co dělat, když si vlk vyrazí dech. Musí se z toho dostat sám, co? A tak jsem tam s ní byla do té doby, než dech znovu lapila. „Odvedla jsi skvělou práci,“ usmála jsem se na ni nakonec, když už se zdála být v lepším stavu.

Morf na mou odpověď o mých oblíbených magiích odsouhlasil sice jen jednu, ale pochopitelně nejvíce užitečnou a prakticky využitelnou. Vzduch na tom byl přeci jen pozadu, i když jsem si ho celkem hodně oblíbila. Poté se ale všichni začali věnovat Newlinovi a mě bylo jasné, že jestli někdo nezůstane soustředěný, bude pak mnohem horší se dát do pohybu a zbytečně se jen zakecáme. Jestli něco Newlin vážně potřeboval, tak to bylo přijít na jiné myšlenky co nejdříve, co to šlo. Po chvíli jsem našla stopy a díky bohu mi vlci pozornost věnovali a skutečně mě následovali. Vděčně jsem se na všechny usmála a na rozdělení skupin souhlasně kývla. Nevadilo mi být s kýmkoliv, ve smečce jsem měla ráda úplně všechny. Nakonec se tak nějak většina vlků rozhodla, že bude lepší se soustředit jen na jednoho zubra a neriskovat moc. Dávalo to smysl, přece nebudeme hamouni, pak bychom měli tak akorát prázdné žaludky. Měla jsem z lovu vážně dobrý pocit a ten pocit umocnilo daleko víc ještě fakt, že nám přestalo pršet. No, jestli tohle nebylo dobré znamení, tak už vážně nevím co. Někdo nám tam nahoře drží pěsti. „Asi to bude lepší,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a brala to jako hotovou věc.
Jen co jsme se rozdělili do skupin, položil Morf otázku. „Hmm,“ zamyšleně jsem zamručela a podívala se po druhé skupince. Nokt už ukazoval na jednoho ideálního jedince na lov. „Asi budu nahánět s Newlinem, jestli nevadí. Přeci jen máš větší sílu,“ zazubila jsem se. Navíc jsem z těch obrů měla taky trochu bobky. A myslím, že oprávněně. Morf ale byl mohutný a silný. Zubr ani nemrkne a bude po něm jak po žábě. „Vypadá to, že Nokt vybral támhletoho. Takže to uděláme jako velkou týmovou práci?“ zeptala jsem se ještě, než jsem už začala pomalu zaujímat ideální pozici na nahánění. Mohly by tak obě skupiny nahánět z obou stran a lovci by tak měli jednodušší práci zubra skolit. Stačil jediný povel a vystřelila bych za úlovkem.

<< Ježčí mýtina

Morfa jsem otázkou asi zamysela a tak se nad ní musel za pochodu zamyslet. Byl to ode mě tak trochu pokus se sblížit s otcem své partnerky, ale má otázka byla asi trochu moc komplikovaná. Bylo vlastně celkem logické, že vlci své magie v této magické zemi používali automaticky a nijak zvláště nad tím neuvažovali. Já však tak jednoduchý vztah s magiemi neměla, obzvláště tedy s tou mou vrozenou. Trvalo mi roky, než jsem se svou magii naučila beze strachu používat a sžila se i s jinými, kterými jsem byla obdarována. Měla jsem tak celkem jasného favorita. „No, pro mě by to byla asi magie vzduchu, ale poslední dobou využívám hodně i iluze. Je vážně užitečná k učení vlčat, mohou si tak živě představit, co jim vysvětluji,“ usmála jsem se na Morfa vděčně, že se zajímá i o můj názor.
Pozornost poté otočil na Kenaie a vyzvídal, jaké zkušenosti s lovem má. To jsem trochu nastražila uši, abych si mohla v hlavě trochu poskládat, kdy je potřeba Kase naučit čemu. Nerada bych, aby byl oproti jiným vlčatům pozadu, obzvláště když je to takový nešikovný truhlík. Jen co jsme ale nabrali bety, vyrazili jsme dál, až jsme došli na poměrně hustě zarostlou plochu, kde údajně žijí tvorové podobní bizonům. „To zní dobře, mohl by to být zajímavý lov,“ usmála jsem se na Amnesii a její skvělý nápad. Znělo to vážně dobře, bizony jsem nikdy nelovila. „No jistě, spolu to zvládnem levou zadní,“ povzbudivě jsem se zazubila na ostatní v naději, že budou mít stejné odhodlání, jako já. Na Noktovu poznámku jsem jen souhlasně pokývala hlavou. Bizoni byli obrovití, bude potřeba skupinky.
Jenže to už se přiřítil Newlin a vykřikoval něco o tom, že umřeme. Zaujatě jsem dění sledovala a když ho Amnesia začala ujišťovat, že se nic neděje, udělala jsem pár kroků od skupiny a začala hledat nějakou stopu. Něco velmi velmi slabého jsem ucítila, a tak jsem jen zavřela oči a snažila se pach pořádně zachytit. Zavedlo mě to až k velmi vysoké trávě, která byla různě pozohýbaná a podupaná. V zemi navíc byly krásné čerstvé stopy těchto obrů, takže to pro nás znamenalo úspěch. „Našla jsem stopy, jsou poměrně čerstvé. Rozdělit do skupin se můžeme po cestě, tak šup,“ zavolala jsem za ostatními a energicky u toho mávala ocáskem. Byla jsem celá natěšená. Pomalým krokem jsem se po stopách vydala.

<< Sarumen (Tenebrae)

Jen co jsem les opustila, krok jsem zrychlila a doběhla ostatní, abych s nimi srovnala krok. Morf vepředu a my tři vzadu. Zavládlo asi divné ticho, které Morfa znepokojovalo, a tak nadhodil téma. „No, já se měla skvěle. Užila jsem si spoustu času s Darkie a vlčaty a navštívila pár oblíbených míst, kde jsem dlouho nebyla. Navíc jsem se naučila používat své magie mnohem častěji, i když jsem s tím kdysi měla velké problémy,“ pochlubila jsem se, hlavně z důvodu, abych vyplnila ticho, jelikož mý další dva společníci se nezdáli jako nejvíc výřeční. „Ty magie ovládáš snad všechny, Morfe. Jaká je tvá nejpoužívanější?“ zažertovala jsem a položila zvědavou otázku. Až poté, co jsem od Smrti získala magii iluzí, zjistila jsem, jak nesmírně užitečná doopravdy je. Obzvláště pro učení vlčat, nebo ukazování vzpomínek ostatním a mít tak možnost komunikovat daleko efektivněji. Ne vždy na vše jde nalézt správná slova.
Téma poté otočil na Amny, která se prý vydala na toulky. A jak se ukázalo, cestovala s Newlinem. Páni, toho jsem taky už nějakou dobu neviděla. Koukám, že nejsem jediná, kdo cestuje. Možná bych mohla léta využít, abych si užila trochu cestování o samotě, jako kdysi dávno. Potkala bych tak určitě další nové tváře a třeba si nalezla nové přátele. Stále jsem se cítila trochu zaskočeně po zjištění, že vlastně moc přátel nemám.
To už jsme se ale dostali na louku, kde jsme nalezli naše zamilované bety. „Ahoj,“ pozdravila jsem oba vesele a nechala si vítání na jindy, jelikož měli daleko důležitější věci na starost. Asi se viděli po dlouhé době a měli hodně co dohánět. Bylo hezké, že spolu mají pořád tak skvělý vztah. Vlčata jejich vztah snad ještě upevnila. Morf však moc nezpomaloval a mířil přímo dál, a tak se oba jen přidali a mohli jsme pokračovat.

Zubří vysočina (Eso)>>

Doufala jsem, že jsem Amnesii s Morfem nevyrušila, ale jak se podle pozdravu Morfa zdálo, přišla jsem těsně po ní. A hned co jsem dorazila já, přidal se k nám i někdo další. Voněl vážně povědomě, hlas však zněl úplně cize. Zvědavě jsem se za hlasem podívala a zjistila, že to je malý Kenai. Překvapením jsem zalapala po děchu. „No páni, ty jsi teda vyrostl, Kenai-i. (// Snad to píšu správně? :DD) Moc ráda tě po dlouhé době zase vidím,“ usmála jsem se na něj. Pamatovala jsem si ho ještě jako malou huňatou kuličku a teď je z něj dospělý vlk. Je hrozný, jak to letí. A to jsme měly s Darkie velké plány, jak se vlčatům Wolfi budeme věnovat. Alespoň že Kase jsem nezanedbávala a stíhala se mu věnovat.
Zdálo se, že i Wolfganie měla stejný nápad a stihla ho realizovat samostatně. Ještě že ty vůdčí lovkyně máme, uculila jsem se spokojeně, jak skvěle nám smečka funguje. Jak ale Kenaie Morf poučoval, pobaveně jsem se zazubila. Vážně to byl fakt sympatický vlk. Existuje vůbec lepší alfa? Pravděpodobně ne. Byla jsem v této smečce vážně nesmírně spokojená, byl to můj pravý domov a všichni vlci tady mou rodinou. Nakonec ale lov odsouhlasil a já vesele zamávala ocasem. Na návrh, jestli všichni tři vyrazíme, jsem jen kývla. Kas se zatím od Darkie nevrátil, a tak jsem mu dala zavytím vědět, že se z lesa vzdalujeme a dala mu čas na to, aby se buď ozval, nebo přišel, ale odpovědi se mi nedostalo. Třeba chce zůstat s Darkií, napadlo mě, střihla jsem ouškem a vydala se za zbytkem smečky.

Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

<< Kopretinová louka

Jen co jsme vešli mezi první kmeny stromů, přivítala nás naše velmi dobrá známá, mlha. Automaticky jsem tedy zvedla hlavu a zavyla na znamení, že jsme se vrátili. „Je skvělé se po dlouhé době vrátit domů, co?“ usmála jsem se na prcka, který nesl obrovitou kytici kopretin. Byl vážně roztomilý. „Co kdybys šel najít Darkie a já se stavila podívat za Morfem a zeptala se ho, jaký má názor na ten lov, co?“ navrhla jsem mu a vydala se automaticky za pachem alfy. Jen co jsem ho v dáli uviděla, rozmávala jsem ocáskem. Byla s ním i Amnesia, kterou jsem neviděla, ani nepamatuji. „Ahoj, moc ráda vás oba vidím. Jak se daří?“ usmála jsem se na ně a posadila se. „Darkie si potřebovala odpočinout, a tak jsem vzala Kase na výlet a učila ho plavat,“ vysvětlila jsem důvod, proč jsem posledních pár dnů v lese nebyla. „Doufám, že jsem nic nepropásla.“ Napadlo mě, jestli Morf o stavu Darkie ví. Jestli mu to pověděla, nebo jestli se ho snaží „nezatěžovat“. Vím, že jestli se rozhodla to nikomu neříkat, nemám žádné právo to nerespektovat. Ale jestli je stále ve špatném stavu, měl by o tom její otec vědět. A tak jsem se vnitřně rozhodla, že jestli i po odpočinku nebude v lepším stavu, budu mu to muset říct. „Tak mě tak napadlo, že jsme dlouho nebyli na lovu. Vlčata jsou navíc už celkem velká, co? Co kdybychom nějaký zorganizovali? Určitě by to smečce pomohlo upevnit vztahy a jídlo v úkrytu navíc není nikdy na škodu,“ navrhla jsem se zářivým úsměvem.

//Přidám se k Morfovi, jestli nevadí :)

Jen co se mi už zdálo, že plavat už zvládá sám, nechala jsem magií odeznít a aniž by to tušil, plaval už sám a bez jakékoliv pomoci. „No vidíš, už ti to jde i bez pomoci magie,“ zazubila jsem se. Po schlazení v řece za horkého letního dne jsme z vody nakonec oba vylezli, já pomohla malému s výběrem a trháním květinek a pomalu jsme se vydali domů. „Darkie bude z květinek vážně unešená. Jsou nádherné,“ pochválila jsem mu je a svůj pohled zaměřila na náš les, ke kterému jsme se pomalu blížili. Pokaždé když jsem se toulala, nesmírně mi chyběl. Už jsem se na ni těšila. Konečně si pořádně odpočinula a třeba by se k nám přidala na lov, alespoň by třeba hlídala vlčata, nebo by jim vysvětlovala, co se právě děje a tak jim k pochopení lovu pomohla. Vlastně by z ní byla skvělá učitelka. S vlčaty to umí, zkušenosti s lovem má obrovité. A takhle by se alespoň nezatěžovala. Musím se pak podívat za Životem a zeptat se jej na ni a její zdravotní stav, připomněla jsem si. Třeba po lovu. Mohla by pak Kase hlídat Darkie a já bych se tam mohla zastavit.

Sarumen >>
//Omlouvám se za přeskočení, slíbila jsem účast na lovu, který je dnes :(

// Plníme se Severkou zrovna úkoly, ale jen co budu mít hotovo, dořítí se za váma :) ♥️

// Fakt? Však oči zbarvené magií má :D

„No, i tak by se to dalo říct. Máš pravdu. Ale já vím, že to zvládneš. Víš, záleží na úspěchu lovu to, jestli se najíme nebo nenajíme. Je to důležité a s tak velkým úlovkem si nemůžeme dovolit riskovat. Ne, že bychom vám nevěřili, třeba máte skrytý potenciál a vedli byste si vážně dobře. Ale je lepší si to nejprve natrénovat na menším a postupovat než jít rovnou po tom těžkém. Doufám, že jsem se tě tím nějak nedotkla, nebo ti nezkazila radost,“ vysvětlila jsem mu a s nadějí, že jsem to nepodělala se na něj podívala. Doufala jsem, že si nemyslí, že mu nevěřím. Nebo bych nerada, aby si myslel, že jen překáží. Jen jsou některé věci na vlčata moc těžké, a i to musí pochopit. „Jo, nuda to asi bude, ale učením se novým věcem někdy nudné je,“ souhlasně jsem pokývala hlavou.
„Ano, jsou velmi důležití. Bez nich by smečka nezvládla fungovat. Jsou taky funkce ochránce, učitel a opatrovatel. Hlavní jsou ale ochránci a lovci. Já jsem ochránce, takže je mou povinností smečku bránit. Většinou to ale znamená, že když se na území objeví cizinec, musím se o něj postarat. Někdy se chtějí přidat, jindy zase zabloudili a mou prací je je vyprovodit. Někdy ale může hrozit nebezpečí, může se sem dostat někdo nebezpečný a bude právě na ochráncích, aby nasadili své životy pro dobro smečky. Díky tomu můžeme žít všichni v klidu a bezpečí. Každý má ve smečce svou povinnost, kterou plní. Třeba Newlin je opatrovatel, protože to umí s vlčaty a má na starost se o ně starat a hlídat je. Učitele sice ve smečce nemáme, ale kdybychom měli, učil by vás, jak to funguje ve smečce, jak lovit, jak se orientovat a tak. Vlastně to, co učím teď já tebe. Jsou to velmi důležité věci, bez kterých se neobejdeš,“ vysvětlila jsem zdlouhavě i zbytek postavení ve smečce a to, co dělají. „Až budeš velký, jaké postavení by sis přál?“ naklonila jsem hlavu na stranu a mile se na něj usmála.
Jen co jsme se dostali na louku, Kas se hned chystal natrhat květinky, no já měla trochu jiné plány. Chtěla jsem využít teplého počasí a mírnost řeky, abych ho naučila plavat. Lepší příležitost asi nenajdeme. „O tom vůbec nepochybuji,“ zazubila jsem se, když se sám ujišťoval, že to zvládne. „Plavání je velmi podstatné. V budoucnu se ti to určitě hodí. Ať už proto, že se budeš potřebovat dostat na nějaké místo, které je řekou odříznuté, nebo v horším případě v nebezpečí. Kdyby nám nedejbože začalo hořet v lese, což se určitě nestane, ale je dobré počítat s čímkoliv, museli bychom se dostat přes řeku. Vlci musí plavat, aby uměli nebezpečí uniknout,“ vysvětlila jsem mu. Byli jsme masožravci a velcí, svět pro nás nebyl zdaleka tak nebezpečný, jako pro malé bíložravce, ale i pro nás existovalo potencionální nebezpečí. Poté však začal pomalu vstupovat do vody a jen co se octl ve vodě, začal máchat tlapami. Tak vášnivě, až stříkala voda všude kolem. Odklonila jsem trochu hlavu na stranu a přivřela oči, aby se mi do nich nedostala voda. „Skvěle, zkus se ale trochu uvolnit, ano? Raz, dva, raz, dva,…“ počítala jsem pomalu a čekala, až se jeho pohyby sehrají a jeho vrozené instinkty se předvedou. Jakmile se mi zdálo, že to zvládá, začala jsem své magie ubírat, doku jsem si nebyla jistá, že už plave úplně sám. „Vedeš si úžasně,“ chválila jsem ho a nakonec mu magií pomáhat přestala.

<< Třešňový háj

Bylo vážně zábavné sledovat, jak se Kas čertí na svůj ocásek a dává mu přednášku, kdo je tady pánem a kdo ne. Své pobavení jsem však skrývala a jen se culila, abych ho tímto ještě více nenaštvala. Pro něj to určitě byla velmi závažná situace, kterou si musel s ocáskem vyjasnit. „Ocásky jsou velmi zrádný, ten můj mě prozrazuje pořád,“ podpořila jsem ho s chápavým úsměvem. Jeho další slova zněla vážně dospěle, skoro až vypravěčsky. „Och, mockrát vám děkuji, velký dobrodruhu,“ poklonila jsem se mu uctivě.
Když jsem seskočila z větví dolů, ujistila jsem ho kývnutím hlavy, že přesně to mám na mysli a za pomocí magie mu zjemnila dopad na zem. Jen co ale dopadl, začal tu pobíhat jako blázínek. Kéž bych měla taky tolik energie, jako on, pomyslela jsem si a sledovala, co vyvádí. „Můžeme před tím trénovat, aby sis to vyzkoušel. Ale spíš budete s vlčaty hlavně pozorovat, abyste to nejprve odkoukali. Lov velké zvěře je vážně složitý, chce to dobrou komunikaci mezi všemi lovci a maximální soustředění. Ale jakmile uvidíš ostatní, jak spolupracují a budeš trénovat na malé zvěři, bude z tebe expert, ani nemrkneš,“ vysvětlila jsem mu co nejupřímněji, jak jsem uměla. Pravděpodobnost, že by s námi lov zvládnul, byla vážně mizivá. Navíc si nemyslím, že bude Morf nadšený z představy, že se tam budou prcci motat. Bylo to až moc nebezpečné a hrozilo by, že by kořist unikla a smečka byla bez jídla. „Nikomu to nepovím, neboj. I nešikové se ale dokáží naučit lovit, takže se nemáš vůbec za co stydět,“ dodala jsem a olízla mu čelíčko. Když vyzvídal, kdo vlastně u nás loví, zamyslela jsem se. „No, hlavními lovci jsou Wolfganie, maminka ostatních vlčat a Darkie, ale ta je teď nemocná. Zbytek smečky se ale také zapojuje, aby jim pomohly. Většinou jsou v čele vlčice a vlci, kteří jsou v lovu vážně skvělí a vedou zbytek skupiny. To díky jim komunikace nevázne a lov je úspěšný,“ objasnila jsem mu roli lovců smečky. „Většinou skupiny rozdělí ale Morfeus a přidá se k jedné ze skupin.“
To už jsme se ale dostali na louku, kde rostla spousta krásných kopretin. „Sice tu asi moc barevných květinek nenajdeme, ale jsou tady nádherné kopretiny, které se Darkii určitě budou moc líbit,“ dodala jsem, když jsem se důkladně rozhlédla po okolí, jestli nezahlédnu nějakou barevnější. „Ale! Než se vrhneš do sbírání květinek, co kdybychom si vyzkoušeli plavání a lov?“ navrhla jsem a otočila se k řece, která celou louku oddělovala od zbytku světa. Pomalu jsem vstoupila do vody a pobídla hlavou Kase, aby mě následoval. „Neboj, nic ti nehrozí. Budu tě nadnášet magií, ano? Jediné co ty musíš, je rozhýbat ty tvé tlapičky, ano? Koukej.“ Na to jsem mu ukázala tlapami, jak na to. Jen co vešel do vody, mohl cítit hřejivý větřík pod svým tělem, který ho nadnášel.