Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Borůvka (podél Mahtae)

Konečně jsem vypadla z území smeček a dostala se tam, kam jsem původně chtěla dojít, i když teda pěknou oklikou. Ještě že to neviděl Kas, to by měl teda příklad, mrskla jsem ocasem protivně. Vadily mi tyhle zbytečné problémy, ale na moc dlouho mi to náladu naštěstí nezkazilo. Byla jsem zpět na své trase a mířila si to k horám. Vzala jsem to podél řeky, kterou už jsem prošla tolikrát, až jsem narazila na místo, kde jsme se se Suem koupali. Velké vlčí je hned vedle, nemělo by tu být podle něj vždy hodně vlků? Nikdy, co jsem tudyma šla, jsem tu někoho zahlédla. Vždy to tu bylo poloprázdné a ani dnes to nebylo jinak. Časy se asi mění, stejně jako on. Chyběl mi, ale asi ho to tady už nedrželo. Partnerku neměl, smečku také ne, já se mu vzdálila přidáním do smečky a neměl jediný důvod, proč zůstávat. Stejně mi vážně chyběl a měla jsem pocit, že to byla tak trochu moje vina. Že kdybych s tím zůstala, neodešel by. Třeba mě potřeboval.

Ragar (přes smrkáč) >>

//VLA 1 (3/5)
<< Asgaar

Už už jsem byla pryč z lesa, než jsem narazila na další les, který byl oddělen nějakými kameny. Co bylo fakt už k naštvání, bylo to, že i tady v tomto pidi lesíku žila nějaká smečka. To vážně? pomyslela jsem si kysele a švihla naštvaně ocasem. Kde se budu moct konečně schovat?! S takovou mě to počasí ukamenuje. Spíš tedy ukroupuje, ale to reálné slovo nebylo. Vím, vím, byla to čistě má vina, že jsem v takové hrůze vůbec někam lezla, ale koho by kdy napadlo si dělat další smečku hned vedle jedné existující. To mi přišlo vážně drzé. Jako představa, že by se vedle v smrkovém lese usadil někdo a rozhodl se, že si tam udělá smečku, asi bych jim to šla rázně vysvětlit. Vyžírali by nám zvěř v okolí a zařídili by tím jen, že se nám povede podstatně hůř. Divila jsem se, že se ta větší smečka od vedle nevztekala a neudělala s tím něco. Ale tak co se dá dělat. Ani v tomto případě jsem si nemohla hrát na blbečka, hranice byly označkované snad nedávno. Chm, ještě že i já je označkovala u nás, byli bychom pozadu. Tady na to evidentně hodně dbají, pomyslela jsem si. Stejně jako u vedlejší smečky jsem se táhla čistě kolem hranic, jen těsně pod stromy, abych se vyhnula kroupám. Krok jsem měla hbitý a tak jsem byla za nedlouho pryč.

Západní galtavar (přes a podél Mahtae sever) >>

//VLA 1(2/5)

<< Medvědí řeka

Jak je možné, že jsem se tady do tohoto lesa ještě nepodívala? Přitom je snad v samém srdci Sarumenu. Vsadím se, že tu chodí denně stovky vlků, taková menší vlčí dálnice. Jen co jsem se ale přiblížila, padl mi do čenichu tak silný pach hranic, až to se mnou skoro praštilo. Ojoj, smečkové území, pomyslela jsem si s vykulenýma očima a na moment jsem celý zkameněla. No jo, ale co teď? Projít skrz nemůžu, pach je vážně čerstvý a na rýmu se vymluvím těžko. Rozhlédla jsem se vpravo, vlevo, ale jak se zdálo, budu to muset prostě obejít a nejlepší cesta vedla vlevo. Tím směrem byly přece ty hory, ne? Ach jo, snad nejsem dezorientovaná. Měla bych co nejdříve vypadnout, než ze mě udělají trhací kalendář. A tak jsem vyšla, svižným krokem a držela se podél hranic, abych se vyhla další palbě obrovitých krup mířených všude, jen ne vedle mě. Fakt jsem si mohla vybrat lepší čas na výlety, tohle je pakárna, povzdychla jsem si.

Borůvkáč >>

//VLA 3 (4/4)
<< Zlaťák (přes Náhorní plošinu)

Jak jsem tak procházela kolem, zahlédla jsem po cestě jednoho hnědého vlka s parožím. Nevím, jestli si je tam nějak nasadil, nebo to měl jako někteří křídla, ale bylo to vážně zvláštní. Navíc měl oči stejně zbarvené, jako srst, tudíž skoro vypadal, že žádné nemá. Hnědé oči, hmm, co to může být za magii? Jak jsem tak přemýšlela, mohly to být buď předměty, což je vlastně magie Života, nebo… příkazu? Ale víc jsem se nakláněla k předmětům. To by vlastně vysvětlovalo, jak to, že nosí na hlavě obrovité paroží. S takovou magií si je tam prostě může nechat držet, nebo si je tam nějakými liánami či kořínky upevnil. I když jsem nerozuměla tomu, k čemu by to mohlo být dobré. Musí být vážně těžké, vlk s tím musí být nemotorný a dovedla jsem si představit, jaké bolesti hlavy by z toho mohly být. No díky bohu za to, že nemusím něco takového tahat na hlavě. I když to vypadalo celkem majestátně, tedy na jelenech určitě ano. Je možné, že to nosí jako trofej zvěře, kterou ulovil. I jeho odznaky na hlavě vypovídaly o magii, kterou ovládá. Byly zářivě bílé, tudíž nebylo pochyb, že se jedná o nějakou formu magie myšlenek. I drápy měl barevně sladěné. Nemluvě o hnědém čumáku, tudíž byl celý sladěný, magiemi i vším. Kam se hrabe šedivá se svým náramkem, tohle je úplně jiný level ladění. A nemůžu popírat, že bych mu to nezáviděla. Záviděla, a jak. Ty paroží a tu tíhu ne, ale všechno kolem toho ano. Hlavně tu zář, co měl kolem sebe. Život má asi své oblíbence, pomyslela jsem si pobaveně.
Už jsem se tím zaobírat nechtěla, nebo i mě z toho začne bolet hlava. Zavrtěla jsem nad tím jen hlavou a raději si hleděla svého. Přes pláň jsem se prohnala, jak nejrychleji jsem zvládla, schytala pár slušných ran ledem, až jsem se dostala k řece. Byla jsem tu? Pravděpodobně. Neshodila mě tady náhodou ta černá čůza? Vůbec bych se tomu nedivila, zamračila jsem se nad tou vzpomínkou. Tehdy mě to vážně naštvalo a vůbec, kdo se s někým takhle divně zdraví. Řeka se táhla podél lesa, ve kterém jsem nikdy dřív nebyla. Mohla bych toho využít a projít si ho, ne?

Asgaar >>

//Zdrhám, abych to stihla. Díky :)

Počasí se začalo horšit a vlčice se stejně neměla k tomu, že by se jí chtělo hledat jeskyni, a tak jsem chápavě pokývala hlavou. „Rozumím, tak to vás nebudu déle zdržovat. Přeji hodně štěstí na cestách,“ popřála jsem oběma a s těmito slovy zmizela, abych úkryt našla sama. Jak jsem ale čekala, nic jsem nenašla. Přes déšť, který mi tekl do očí, jsem viděla velký kulový a musela tak tedy mé pátrání po úkrytu vzdát. Jak jsem ale tušila, nebude mě bavit tady vyčkávat, než se počasí umoudří a budu chtít v dobrodružství pokračovat, nehledě na to, s kolika modřinami se vrátím. Chtěla jsem se podívat k horám, protože jsem je posledně vylézt nechtěla. Nebo nemohla, už si nepamatuji. Vyběhla jsem tedy co nejrychleji přes les a planinu, až k řece, která by mě tam mohla zavést.

Medvědí řeka (přes náhorní)>>

Vlčice na můj dotaz okamžitě vytasila s vtipnou poznámkou, na což mi z čumáku vyšel z pobavení vzduch a můj úsměv se protáhl v lehký úšklebek. Vtipná vlčice, s takovými je vždy sranda. Škoda, že o společnost moc nestojí, přestože jsem to chápala. Byla s vlčetem a asi se ho snažila chránit před cizinci. „Škoda,“ pokývala jsem chápavě hlavou. Vlče nijak zaskočené nebylo a hned se představilo. „Páni, to je rozkošné jméno! Stejně rozkošné, jako ty sama,“ usmála jsem se na malou a sklonila se víc na její úroveň, abych nepůsobila moc velká. „Já jsem Maple a pocházím ze Sarumenské smečky,“ představila jsem se také, abych nebyla za neslušáka. „Kroupy stojí za kulové. Jestli chcete, můžeme ji zkusit najít spolu,“ nabídla jsem se, přestože bych nerada šedou otravovala déle, než snesla.
Tak ozdobu s magií propojenou nemá. Škoda, pomyslela jsem si, protože by to mohlo být velmi zajímavé. Na její otázku jsem zavrtěla hlavou a dodala: „Ale ráda bych o to Života jednou poprosila. S očima zbarvenýma, jako má magie vzduchu, by mi ladil stejně, jako tobě,“ dala jsem tak nenápadně obdiv. To, že jí náhrdelník ladil s očima bylo geniální. To už ale začala Sheya vyzvídat, jestli ovládám magii iluzí. „No to si piš! Ta je vážně super. Ale nemám ji vrozenou. Narodila jsem se s magií ohně, ale trvalo mi dlooouho, než jsem se s ní naučila žít. Mimo tyhle dvě mám ještě magií vzduchu,“ objasnila jsem vlčátku mé znalosti magií.

//Pro tip pro Arca: Když si otočíš mobil na šířku, tak počet řádků odpovídá těm na pc! :D Vždycky si to tak kontroluji :)

//VLA 3 (3/4)
<<Sarumen

Přechod mezi Sarumenem a Zlatavým lesem jsem díky bouřce zvládla bleskurychle. Vlastně bych nevěřila, že mě nepříznivé počasí přiměje k tak rekordy-trhajícímu tempu, ale stalo se. Jen co ksem zaběhla mezi první stromy, důkladně jsem ze sebe otřepala veškerou prebytecnou vodu, přestože i v lese pršelo. Jistě, jistě, mohla bych se jednoduše osušit magií, ale proč plýtvat drahocenou energií, když mohu najít úkryt jako všichni ostatní?
Jak jsem tak tedy chodila po lese a hledala úkryt, narazila jsem na vlčici a vlče. Barevně však byly velmi odlišné, i pach měly jiný, a tak jsem usoudila, že matkou vlčete není. "Zdravím," pozdravila jsem na momentální situaci až nezvykne vesele. "Moc se omlouvám, jestli ruším, ale kdysi tu býval vchod do jeskyně, kde jsem měla v plánu se schovat. Byl ale řádně ukrytý a teď už ho nemohu najít. Asi jste tu žádný nezahlédly, že?" optala jsem se, přestože jsem odpověď už teď očekávala. Očima jsem sjela šedou a zavažovala, jestli světlé chloupky má přirozeně, nebo si jen prošla něčím traumatickým. Doufejme v možnost první. Co bylo zajímavé, byl její náhrdelník. Ladil jí s očima, které bezpochyby byly iluze. "Krásný náhrdelník, je spojený s tvou magií?" neubránila jsem se zvědavosti a lehce naklonila hlavu na stranu.

<< Louka vlčích máků (přes ohnivé)

Po cestě se počasí o dost zhoršilo. Začalo intenzivně pršet a k tomu všemu začaly padat obrovité kroupy, kterým bylo vážně nesnadné se vyhýbat. „Měli bychom natáhnout krok,“ popobídla jsem černobílého a sama přidala. Tak velké kroupy jsem snad v životě neviděla, fakt příšerný.
Když jsem pak vyzvídala, kde že se vůbec s tím známým potkali, bylo mi řečeno, že neví. Pamatuje si ten vlk vůbec něco, kromě svého jména? podivila jsem se, ale stále držela svůj typický úsměv na tváři. „Ah, tak to jo,“ napadlo mě jako jediná možná odpověď. Abych pravdu řekla, pomalu jsem to vzdávala. Jestli mu nebylo do řeči do teď, teď už ho fakt nepřimněju, a tak jsem jen doufala, že nám zbytek cesty uteče rychleji. A taky že jo.
//Značkování území
Pár metrů, co nás dělilo mezi prvními stromy našeho lesa jsem popoběhla, abych se co nejdříve schovala. Co bylo ale divný, bylo to, že naše hranice byly tak slabě cítit, že být tulákem, pravděpodobně bych je pomalu ani nepoznala. Měla bych se toho chopit, když se ostatní ještě nevrátili. „Tak tedy vítej v Sarumenském hvozdě. Vím, vím, hranice moc cítit nejsou, a tak se o to půjdu postarat. Jestli chceš, můžeš se ke mně přidat, ale pokud by ses raději schoval v lese, poprosím tě, abys počkal tady na hranicích. Smečka se teprve vrací z lovu a vlk, kterého hledáš, bude určitě členem této skupiny, tudíž se neminete,“ usmála jsem se na něj a nehledě na jeho odpověď, vyrazila jsem podél hranic vykonat svou povinnost. Důkladně jsem se mezi stromy proplétala a otírala, aby se na nich zachytil můj pach. Co nejvíce to tedy šlo. Sem tam jsem i něco označkovala, ale co si budem, jako samici se mi to dělalo podstatně hůř, než by se to dělalo samci. Tím, že jsem si musela přidřepnout, se to prostě na kmenech stromů nepodepsalo tak jak bych si to představovala. Jistě, pach to má pořád stejný a jestli si bude někdo stěžovat, že to cítit nejde, klidně si do toho může srčit čumák a zkusit si stěžovat pak. Stejně je zvláštní, že jsem ochráncem. Samice. Ne, že by se mi to nelíbilo, to právě že naopak. Připadala jsem si užitečně a bavilo mě to. Ale čekala bych, že to naopak hodí na co nejvíce samců, co to jen jde. Jako třeba Duncana, ten se posledně u lovu celkem účastnil, ne? Cesta mi utíkala poměrně rychle, přestože byl náš les celkem velký. Pomalu jsem procházela kolem kopretinové louky, tam jsem si přidřepla celkem třikrát, než jsem došla po tenebrae, podél které jsem se spíše otírala a párkrát jsem se i vyválela po zemi, aby už z dálky bylo cítit, že se nemají pokoušet řeku vůbec překonávat. Posléze jsem došla až k horám, které zastiňovaly velkou část hvozdu. Tam jsem to tak důkladně neznačkovala, protože bych si nedovedla představit, že by takovou horu byl někdo schopný zdolat. Označkovala jsem to tedy svou močí jen u přechodu u sterého ostrova a pak u Ronherského potoku. Podél skalisek jsem se jen kolem stromů párkát obtočila, aby se neřeklo. Hranice jsou hranice, ne? Následoval poslední úsek, který zbýval. Kolem osamělého stromu po ohnivé jezero, kolem kterého jsme s Meinerem prošli. Na tomto úseku jsem se pokusila i o něco divočejšího, co mě po cestě napadlo. Viděla jsem párkrát, jak se samci pokoušeli čůrat jako samice, a tak jsem chtěla vyzkoušet, nakolik by to šlo i samicím, jen naopak. No, moc úspěsné to nebylo, a tak jsem v půli značkování přeparkovala do původní pozice a dokončila tak svou práci ochránce. Celý les teď byl cítit mnou, což mě těšilo. Bylo to snad poprvé, co jsem hranice značkovala celé. Snad už se nám sem nikdo tahat nebude, jako ten jeden vetřelec, kterého jsem při vchodu cítila.
Vím, že jsem se doma moc neohřála, ale náhle mě napadlo, že bych se mohla podívat na to místo, kde jsme se Suem byli. Třeba bych v tom lese našla i ten úkryt, který jsem v zimě na podruhé nenašla. Chtěla jsem si trochu zavzpomínat, a tak jsem přes veškeré výmysly počasí vyběhal z lesa za dobrodružstvím.

Zlatavý les (přes Ronherský potok) >>

<< Mušličková (přes náhorní)

Heh, nijak ho moje kecy nezajímaly, což se dalo čekat. Ale lepší vyplnit ticho alespoň něčím, co s tématem souvisí, ne? Nemohla jsem si pomoci, byla jsem prostě poměrně ukecaná. I když na úroveň Newlina jsem byla těžce pozadu. I má poznámka o mě vrozené magii ho nijak nenadchla, a tak jsem začínala uvažovat, jestli ho rozmluvím ještě nějak jinak.
Naštěstí se sám brzy optal, jestli bych mu neukázala cestu do Sarumenu, a tak jsem to rozhodně ještě vzdávat nechtěla. Nabídla jsem mu tedy, že ho doprovodím. Jak mi následně sdělil, chtěl navštívit jednoho starého známého, o kterém věděl, že u náš žije. Řekl vlka, tudíž tu máme buď Nokta, Newlin, Duncana a nebo Morfa. Bylo až divné, jak málo jsme měli ve smečce samců. A bylo to tak snad odjakživa. Měli jsme tam ještě Natea, ale ten nějak zmizel. "Oh, to je hezký," usmála jsem se. "Jak jste se potkali?" zeptala jsem se opět ve snaze udržet konverzaci. Takto by mi snad mohl odpovědět trochu obsáhleji, než jednou větou. Snad.

Sarumen (kolem ohnivého jezera) >>

// VLA 3 (2/4)

Vlk sice z mě přítomnosti moc nadšený nebyl, ale neposlal mě do háje, což jsem brala jako dobré znamení. Co bylo ale zarážející, bylo to, že sám nevěděl, díky které magií má oči zbarvené do takto tmavě černé barvy. Zvláštní, pomyslela jsem si, úsměv mi ale z tváře stále nemizel. "Oh, země je fajn. Ovládá ji má přítelkyně, která s ní svede úžasné věci," pochlubila jsem se a až poté mi došlo, že jsem asi prozradila víc, než jsem chtěla. No, přítelkyně může být i jen pouhá kamarádka, ne? Třeba si to nespojí. Ne, že bych se tím nersda chlubila, když je Darkie naprosto úžasná, ale Bůh ví, jaký názor má na tyhle věci on. A tohle by bylo asi ukázkové provedení, jak si překazit konverzaci s novou tváří. "Já ovládán magii ohně, přestože to na mě moc poznat není."
Díky mému představení měl asi nutkání udělat to samé, a tak jsem se dozvěděla a jeho jméno. Meinere, zopakovala jsem si, abych jeho jméno nazapomněla. A co bylo hezčí zjištění, bylo to, že Sarumen zná. Dokonce se optal, jestli bych ho tam nevzala. "No samozřejmě! Plně k dispozici," zazubila jsem se. "Ráda tě tam i dovedu. Je to lepší, než se držet instrukcí. Co tě k nám vlastně vede?" optala jsem se a rovnou namířila směrem domů. Vezmu to trochu jinou cestou, abych se podívala i jinde.

Louka vlčích máku (přes náhorní) >>

//Lil ignoruji, protože ničí pachy přes vodu necítí a ani si jí nevšímá, tak to snad ničemu nevadí :D

<< Náhorní

Jen co jsem se přiblížila, ucítila jsem silně slaný mořský vzduch, ve kterém je vážně těžké zachytit jakékoliv jiné pachy. Ale to mi momentálně nevadilo, byla jsem tu hlavně kvůli vodě, ne kvůli vlkům. Pár jich tu bylo, ale při prvním pohledu na moře jsem je těžce vyignorovala. Okamžitě jsem vyběhla k vodě a šla si zchladit nohy, které mě v tomto nepříjemně teplém létě fakt pálily. Při prvním doteku vody jsem ucítila nával úlevy. Bylo tak akorát vlažné, aby zchladilo, ale abych neklepala kosu. Nádhera, pomyslela jsem si a postupovala hned dál, abych si mohla pořádně zaplavat. Chvíli jsem plavala, než mě začaly nohy trochu unavovat, a tak jsem zamířila zpět na břeh. Na pláži jsem se pořádně oklepala, ale ne moc. Voda krásně chladila a čím déle budu mokrá, tím déle se nemusím potýkat s vedrem co spaluje.
Na pláži jsem zahlédla vlka, který mě zaujal. Nejenže byl dvoubarevný přesně vejpůl, ale zároveň byl velmi znechucen z moře, které mě dělalo radost. Vypadal jako naprostý opak, takže by konverzace s takovým vlkem mohla být zajímavá. Pomalou chůzí jsem za ním vykročila, ocáskem pohupovala ze strany na stranu. „Zdravím,“ pozdravila jsem jej s mírným úsměvem. Jen co jsem se ale přiblížila o něco víc, všimla jsem si nejen jeho chybějícího oka, ale i toho druhého, které mě zaujalo kupodivu více. Bylo černé jako uhel. „Páni, omlouvám se za asi poměrně hloupou otázku, ale díky jaké magii máš takto zbarvené oči? Je to nějaká vrozená, nebo ovládáš i nějakou mimo to? Nikdy jsem tak tmavé oči neviděla,“ položila jsem otázku bez přemýšlení a nervózně se zazubila. Hezky začínáš, holka. Otázky na tělo na prvního vlka, na kterého narazíš. "Oh, jmenuji se Maple a jsem ze Sarumenské smečky," představila jsem se, abych nebyla úplně nezdvořilá. Alespoň trochu si to vyžehlit musím.

<< Ježčí mýtina (přes středozemku)

Páni, moře v létě. Znělo to fakt úžasně. Vlastně to znělo tak dobře, že jsem začínala mít vyčítavý pocit, že jsem se měla přeci jen vrátit domů a vzít tam Kase s Darkie. Dokonce by to Darkií a jejímu stavu mohlo pomoci. Mořský vzduch léčí, nebo ne? Ale dostatečně brzo jsem rozpoznala, že se jen snažím hledat výmluvy, proč to vzdát dřív. Musím si to prožít znova. Trochu si odpočinout. Poslední dobou se stávalo více a více stresujících věcí a mě by vážně hodilo si natáhnout nožky na pláži a třeba si i zaplavat. Navíc je tam můžu vzít kdykoliv jindy, ne? Léto ještě není u konce a alespoň budu znát už cestu doopravdy dobře. Ugh, teď jsem zase hledala výmluvy, proč je s sebou nebrat. Nebo jsem jen zmatená. To bude ono. V každém případě jsem se vážně těšila. Třeba po cestě narazím i na nějaké zajímavé vlky a najdu si nějaké přátele. Snad narazím na někoho fajn, usmívala jsem se zasněně a nadšením natahovala krok.

Mušličková >>

// VLA post 4

<< Zubří vysočina

No, tak má Maple poprvé po dlouhé době čas jen pro sebe. Ale jak si odvykla se toulat, úplně vypadla z té spontánnosti. Sotva se vzdálila od smečky, přepadl ji divně prázdný pocit, že už úplně neví, co teď. Neví, co se sebou. Tolik možných míst, kam by se mohla podívat, ale nic ji nelákalo. Neměla nějaký vážně dobrý důvod. Cítila se, jako by se do toho nutila. Jako by se snažila donutit si vzpomenout, jaké to je. Vrátit se k tomu bezstarostnému životu, alespoň na pár dní. A to, že to úplně nešlo, ji vážně děsilo. Můžu se jít někam najíst. Můžu se najíst a u toho vymyslet, kam dál. Jenže před momentem jedla. A vážně dobré maso, které jen tak nic netroufne. Ne něco, co by ulovila sama. Nebyl důvod se přejídat něčím z donucení. Můžu najít nějakou řeku, kde se napít. Zahnat žízeň po lovu. Jo, to zní dobře. A logicky, rozhodla se. Jenže vnitru cítila, že to není ono. Je to náznak té spontánnosti, ale není to ono. Zdaleka. Když v tom ji to trefilo. Moře! Je léto, je vedro, dusno… Není nic lepšího, než vyzkoušet koupáni v moři. Nikdy to nezkoušela. U moře sice byla, ale vždy to bylo v zimě, kdy se žádný zdravý a rozumný vlk koupáním nezaobýval. Tohle bylo ono. Tohle byl náznak Maple, kterou znala. Nevadilo jí mít rodinu, být součástí smečky a být užitečná. Ale děsila se toho, že přestává být sama sebou. A tohle byla šance to změnit.

Náhorní plošina (přes středozemku) >>

//VLA 3 (1/4)

Wolfi byla nakonec v pořádku a brzy se k nám připojila i Amny, která nám donesla jídlo. „Jéje, ty jsi naprostý poklad. Moc děkujeme!“ usmála jsem se na ni vděčně, zatímco jsem vděčně plácala ocáskem o zem. I Wolfi už lapila dech a oběma nám poděkovala. „Ale, to nestojí za řeč,“ mávla jsem nad tím tlapkou. Mou pozornost upoutaly očka mé kamarádky. Byly tak tmavě modré, jako oceán. Zajímalo by mě, jak dobře už svou vrozenou magii vody ovládá. Já si s tou svou ze začátku nerozuměla, ale časem jsem k ní našla cestu a nyní s ní umím celkem zajímavé kousky. Amny naopak začala lichotit mě, že jsem si taky vedla skvěle. „Vy obě jste naprosto zazářily. Ještě že má smečka tak schopné vlky,“ přidala jsem se do přestřelky komplimentů a celá jsem se rozzářila. Věděla jsem, že nám lov pomůže upevnit vztahy. Vždycky tomu tak bylo. Na pár momentů jsem se zamyslela a když jsem se vzpamatovala, Wolfi a Amny už se domlouvaly na přátelském souboji. „Tak hodně štěstí, holky. A nepřetáhněte se moc,“ popřála jsem jim a rozloučila se. Morf se taky vzdaloval, asi už se vracel zpět do smečky, Kenai vzal taky nohy na ramena a zůstal tu jedině Newlin s vlčaty, které údajně našli a pak Nokt se svou dcerkou, která se před chvílí přidala. Pohled jsem po rychlém zkontrolování situace přesunula na kus masa, co mi přinesla Amny. Je fakt zlatíčko, usmála jsem se, vydechla a začala jíst. Zubří maso bylo vážně něco unikátního. Škoda, že si ho jen tak nedáme. Jen co jsem dojedla, zvedla jsem se a řádně se očistila. Co teď? Mám se vrátit domů, nebo využiju příležitosti a půjdu na průzkum? Chybělo mi toulání, ne že ne. A teď když už byly smečkové povinnosti za náma a o Kase bylo ve smečce postaráno, mohla jsem toho využít. Tak jo, aspoň na chvíli. Vyrazila jsem tedy dál.

Ježčí mýtina >>

Zdálo se, že převážná většina lovců zůstala ve skupince vedených našima betama a v té naší se soutředili tedy hlavně naháněči. Všichni jsme se vydali blíže ke skupině zubrů, abychom oddělili vybraného jedince od skupiny, ale dávali jsme pozor, aby nás nic neprozradilo. Tedy jistě, věděli o nás. Celé stálo to taky dávalo hlasitě najevo. Byli asi stejně neklidní a napjatí, jako my, lovci. Ale nevěděli, odkud to nebezpečí příjde. Pomalu jsem z pomalého kroku přešla to poklusu a rychle zkontrolovala, zda jednám sehraně s týmem, nebo jestli předháním. Začínalo to. Srdce mi bušilo a cítila jsem horko po celém těle. Bylo to nové, nebezpečné a vzrušující. Z poklusu jsme přešli do běhu a celá země se z útěku zubrů rozechvěla. Jediné, co bylo slyšet, byl mohutný dusot kopyt a funění těchto obrů. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že Wolfi zabrzdila a když jsem se ohlédla, Newlin byl fuč. Co to? podivila jsem se, v běhu trochu polevila, ale hned na to zavrtěla hlavou. Ne, momentálně jsou důležitější věci, připomněla jsem si svou důležitost v tomto lovu a přinutila se na možné nebezpečí nemyslet.
Zubra jsme úspěšně oddělili a nyní přišli na řadu dorážeči. Nokt využil taktického úkrytu, který i mě trochu překvapil, ale největší úspěch měla Wolfi, která zubrovi poranila nohu, takže nebyl schopen pohybu. Než ale dopadl k zemi, během pár vteřin byla Wolfi ve vzduchu a tvrdě dopadla před náš úlovek. „Proboha,“ vyjekla jsem vyděšeně a nechala kořist kořistí. Musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Ani jsem pořádně nezpomalila, zubra jsem jen obloučkem oběhla a zastavila až nad Wolfi, která si vyrazila dech. „Jsi v pořádku?“ bylo první, co ze mě vypadlo. Nebyla v pořádku, dopadla opravdu tvrdě a já si nevěděla rady, co dělat, když si vlk vyrazí dech. Musí se z toho dostat sám, co? A tak jsem tam s ní byla do té doby, než dech znovu lapila. „Odvedla jsi skvělou práci,“ usmála jsem se na ni nakonec, když už se zdála být v lepším stavu.