Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Mahar (přes Bažiny)

Zajímalo by mě, jak dopadly holky, když se šly přátelsky poprat. Upřímně, možná jsem mohla jít s nimi, abychom se více sblížily a já tak měla více přátel. S Wolfi jsem kamarádka už nějakou dobu, ale už je to dávno, co jsme spolu reálně něco podnikly. A Amny, přestože je ve smečce snad déle, než já, tak ji pořádně neznám. Což mě vážně mrzelo, vypadala jako vážně milá vlčice. Asi bych se na ně mohla zajít podívat, ale s tím, jak dlouhý se tento výlet zdál být, pravděpodobně už budou dávno doma v Sarumenu. Ale tak, pokud se o to nepokusím, nebudu to vědět jistě. Třeba by se slitovaly a zazápasily by si i se mnou. Kolik že to vlastně říkali, že jim je? Tuším, že Amny je deset, ale u Wolfi jsem si jistá nebyla. Já měla sedm a v životě by mě nenapadlo, že budu s naší skupinky pravděpodobně nejmladší.

Blýskavý les >>

//VLA 1 (5/5)
<< Východní galtavar (přes východní hvozd)

No tak výlet do močálů asi nejlepší nápad nebyl. Hranice sice vyznačené neměli snad vůbec, tudíž jsem částečně uvažovala, jestli se náhodou smečka nerozpadla, nebo na to prostě jen kašlou. Ani na území snad nikdo nebyl. Jediný štěstí měli v tom, že byl jejich domov tak smrdutý, že by se nikdo dobrovolně skrz močál dobrovolně neprocházel. A tak jsem i tomto případě zvolila možnost hranic smečky, kde jsem využila toho, že jsem hledala i náznak něčího pachu. Ale marně, vážně to tu jen nepříjemně zatouchalo. Ani tyhle vlky jsem nechápala. Kdo by dobrovolně bydlel na tak smrdutém místě? Jistě, náš les byl zase ponořen do mlhy, která by asi ne každému vyhovovala, ale pořád lepší tohle, než smrděl konstantně jak žumpa. Asi jsem na členy téhle smečky nenarazila, protože kdyby jo, asi by mi bylo vážně nevolno. Vždyť tím musí být načuchlí úplně celý. Měla jsem tak nějak dost.

Zubří vysočina (přes bažiny) >>

<< Východní galtavar (přes VVJ)

No, tak jsem asi obešla snad úplně všechny smečky, které tady existují. Vlastně až na jednu, tu v bažinách. V tom mě ale trklo, že to vlastně tak úplně k ničemu nebylo. Alespoň teď vím, kde která smečka sídlí a jak jsou na tom se značením hranic. A s tím nápadem jsem se chtěla podívat i k té bažinné, jak na tom s hranicemi jsou. Jestli jsou pozadu, nebo si o ně pečují, jako ostatní. Jsem tak ráda, že jsem ty hranice označila, jinak by to bylo vážně trapné. Zajímalo by mě, kdo kromě mě a Nokta vykonává povinnosti ochránce. Naštěstí mimo toho mořského hada žádný útok na smečku nebyl, takže jsem měla funkci vlastně na parádu, ale alespoň na to značení můžu být užitečná. Možná bych z Kase vychovala šikovného ochránce, když je to takový malý hrdina. I když nevím, jestli se spíš od smečky neodpojí, až se mu dostane té šance. Měl by to tak trochu „po mě“, i když nejsme stejné krve. Možná to je vážně výchovou a bylo by pro něj lepší, kdyby se mu více věnovala spíš Darkie, která se se svou rodnou smečkou naprosto sžila. Zůstal by nám tak doma déle, což by bylo skvělé. Mohla bych se poté podívat za hranice, jestli na jeho rodiče nenarazím.

Mahar (přes východní hvozd) >>

<< Ragar

Všechno mě momentálně vytáčelo. A hlavně ta přitroublá horská smečka. Naštěstí jsem tam moc vlků necítila, ale co bylo vážně k naštvání, bylo to, že jsem si teď vzpomněla, že Sheya i Nym byly cítit tou smečkou. A vůbec, Nym mi o ní myslím i říkala. Který blázen by nechal vlčata žít v takovém prostředí? Navíc po tom, co Nym minulou zimu umřela? Já jen doufám, že je Lennie zodpovědná a vypadla s ní někam pryč. I s jejími vlčaty. Byla březí a vychovávat vlčata na tom místě by bylo naprosté šílenství. Já asi taky nebyla matka roku, ale Kase bych rozhodně v horách neměla. A to mi Lennie vyčítala, že jsem nezodpovědná a ohrožuji vlčata naší smečky.
Vracela jsem se stejnou cestou, ale netušila, kam že to vlastně jdu, a tak jsem se prostě rozhodla obejít si velké vlčí jezero a podívat se někam dál. Domů se mi vracet ještě nechtělo.

Západní galtavar (přes VVJ)>>

// VLA (4/5)
<< Východní galtavar (přes smrkáč)

Joo, na hory jsem se vážně těšila, co jsem ale vážně ale vážně nečekala, bylo to, že se v nich usadí smečka. To by bylo vážně to poslední, co by mě napadlo. Protože jaký blázen by to udělal? Koho by to vůbec napadlo? A který pošuk by se dobrovolně přidal? Vždyť zima tady bývá smrtelná, na Darkii se podepsala a stále nese vážné následky. Kvůli jedné zimě v nížinách. Jak bláznivý musí být tihle? To mě vážně štvalo. Proč se vystavovat dobrovolně nebezpečí a netrpět žádné fyzické postižení na zdraví, když vlci v nížinách bojují nedobrovolně se zimou a umírají. Bylo to tak nefér, a tak hloupé. A tak jen co jsem narazila na hranice, vztekla jsem se trhavým pohybem zastavila, chvíli naštvaně koukala na hranice, otočila se a zamířila zase zpět. Hloupé hranice, hloupé hory, hloupá smečka. Chtěla jsem hezký výlet a výšlap, ale všechno mi to musí kazit.

Zpět >>

<< Borůvka (podél Mahtae)

Konečně jsem vypadla z území smeček a dostala se tam, kam jsem původně chtěla dojít, i když teda pěknou oklikou. Ještě že to neviděl Kas, to by měl teda příklad, mrskla jsem ocasem protivně. Vadily mi tyhle zbytečné problémy, ale na moc dlouho mi to náladu naštěstí nezkazilo. Byla jsem zpět na své trase a mířila si to k horám. Vzala jsem to podél řeky, kterou už jsem prošla tolikrát, až jsem narazila na místo, kde jsme se se Suem koupali. Velké vlčí je hned vedle, nemělo by tu být podle něj vždy hodně vlků? Nikdy, co jsem tudyma šla, jsem tu někoho zahlédla. Vždy to tu bylo poloprázdné a ani dnes to nebylo jinak. Časy se asi mění, stejně jako on. Chyběl mi, ale asi ho to tady už nedrželo. Partnerku neměl, smečku také ne, já se mu vzdálila přidáním do smečky a neměl jediný důvod, proč zůstávat. Stejně mi vážně chyběl a měla jsem pocit, že to byla tak trochu moje vina. Že kdybych s tím zůstala, neodešel by. Třeba mě potřeboval.

Ragar (přes smrkáč) >>

//VLA 1 (3/5)
<< Asgaar

Už už jsem byla pryč z lesa, než jsem narazila na další les, který byl oddělen nějakými kameny. Co bylo fakt už k naštvání, bylo to, že i tady v tomto pidi lesíku žila nějaká smečka. To vážně? pomyslela jsem si kysele a švihla naštvaně ocasem. Kde se budu moct konečně schovat?! S takovou mě to počasí ukamenuje. Spíš tedy ukroupuje, ale to reálné slovo nebylo. Vím, vím, byla to čistě má vina, že jsem v takové hrůze vůbec někam lezla, ale koho by kdy napadlo si dělat další smečku hned vedle jedné existující. To mi přišlo vážně drzé. Jako představa, že by se vedle v smrkovém lese usadil někdo a rozhodl se, že si tam udělá smečku, asi bych jim to šla rázně vysvětlit. Vyžírali by nám zvěř v okolí a zařídili by tím jen, že se nám povede podstatně hůř. Divila jsem se, že se ta větší smečka od vedle nevztekala a neudělala s tím něco. Ale tak co se dá dělat. Ani v tomto případě jsem si nemohla hrát na blbečka, hranice byly označkované snad nedávno. Chm, ještě že i já je označkovala u nás, byli bychom pozadu. Tady na to evidentně hodně dbají, pomyslela jsem si. Stejně jako u vedlejší smečky jsem se táhla čistě kolem hranic, jen těsně pod stromy, abych se vyhnula kroupám. Krok jsem měla hbitý a tak jsem byla za nedlouho pryč.

Západní galtavar (přes a podél Mahtae sever) >>

//VLA 1(2/5)

<< Medvědí řeka

Jak je možné, že jsem se tady do tohoto lesa ještě nepodívala? Přitom je snad v samém srdci Sarumenu. Vsadím se, že tu chodí denně stovky vlků, taková menší vlčí dálnice. Jen co jsem se ale přiblížila, padl mi do čenichu tak silný pach hranic, až to se mnou skoro praštilo. Ojoj, smečkové území, pomyslela jsem si s vykulenýma očima a na moment jsem celý zkameněla. No jo, ale co teď? Projít skrz nemůžu, pach je vážně čerstvý a na rýmu se vymluvím těžko. Rozhlédla jsem se vpravo, vlevo, ale jak se zdálo, budu to muset prostě obejít a nejlepší cesta vedla vlevo. Tím směrem byly přece ty hory, ne? Ach jo, snad nejsem dezorientovaná. Měla bych co nejdříve vypadnout, než ze mě udělají trhací kalendář. A tak jsem vyšla, svižným krokem a držela se podél hranic, abych se vyhla další palbě obrovitých krup mířených všude, jen ne vedle mě. Fakt jsem si mohla vybrat lepší čas na výlety, tohle je pakárna, povzdychla jsem si.

Borůvkáč >>

//VLA 3 (4/4)
<< Zlaťák (přes Náhorní plošinu)

Jak jsem tak procházela kolem, zahlédla jsem po cestě jednoho hnědého vlka s parožím. Nevím, jestli si je tam nějak nasadil, nebo to měl jako někteří křídla, ale bylo to vážně zvláštní. Navíc měl oči stejně zbarvené, jako srst, tudíž skoro vypadal, že žádné nemá. Hnědé oči, hmm, co to může být za magii? Jak jsem tak přemýšlela, mohly to být buď předměty, což je vlastně magie Života, nebo… příkazu? Ale víc jsem se nakláněla k předmětům. To by vlastně vysvětlovalo, jak to, že nosí na hlavě obrovité paroží. S takovou magií si je tam prostě může nechat držet, nebo si je tam nějakými liánami či kořínky upevnil. I když jsem nerozuměla tomu, k čemu by to mohlo být dobré. Musí být vážně těžké, vlk s tím musí být nemotorný a dovedla jsem si představit, jaké bolesti hlavy by z toho mohly být. No díky bohu za to, že nemusím něco takového tahat na hlavě. I když to vypadalo celkem majestátně, tedy na jelenech určitě ano. Je možné, že to nosí jako trofej zvěře, kterou ulovil. I jeho odznaky na hlavě vypovídaly o magii, kterou ovládá. Byly zářivě bílé, tudíž nebylo pochyb, že se jedná o nějakou formu magie myšlenek. I drápy měl barevně sladěné. Nemluvě o hnědém čumáku, tudíž byl celý sladěný, magiemi i vším. Kam se hrabe šedivá se svým náramkem, tohle je úplně jiný level ladění. A nemůžu popírat, že bych mu to nezáviděla. Záviděla, a jak. Ty paroží a tu tíhu ne, ale všechno kolem toho ano. Hlavně tu zář, co měl kolem sebe. Život má asi své oblíbence, pomyslela jsem si pobaveně.
Už jsem se tím zaobírat nechtěla, nebo i mě z toho začne bolet hlava. Zavrtěla jsem nad tím jen hlavou a raději si hleděla svého. Přes pláň jsem se prohnala, jak nejrychleji jsem zvládla, schytala pár slušných ran ledem, až jsem se dostala k řece. Byla jsem tu? Pravděpodobně. Neshodila mě tady náhodou ta černá čůza? Vůbec bych se tomu nedivila, zamračila jsem se nad tou vzpomínkou. Tehdy mě to vážně naštvalo a vůbec, kdo se s někým takhle divně zdraví. Řeka se táhla podél lesa, ve kterém jsem nikdy dřív nebyla. Mohla bych toho využít a projít si ho, ne?

Asgaar >>

//Zdrhám, abych to stihla. Díky :)

Počasí se začalo horšit a vlčice se stejně neměla k tomu, že by se jí chtělo hledat jeskyni, a tak jsem chápavě pokývala hlavou. „Rozumím, tak to vás nebudu déle zdržovat. Přeji hodně štěstí na cestách,“ popřála jsem oběma a s těmito slovy zmizela, abych úkryt našla sama. Jak jsem ale čekala, nic jsem nenašla. Přes déšť, který mi tekl do očí, jsem viděla velký kulový a musela tak tedy mé pátrání po úkrytu vzdát. Jak jsem ale tušila, nebude mě bavit tady vyčkávat, než se počasí umoudří a budu chtít v dobrodružství pokračovat, nehledě na to, s kolika modřinami se vrátím. Chtěla jsem se podívat k horám, protože jsem je posledně vylézt nechtěla. Nebo nemohla, už si nepamatuji. Vyběhla jsem tedy co nejrychleji přes les a planinu, až k řece, která by mě tam mohla zavést.

Medvědí řeka (přes náhorní)>>

Vlčice na můj dotaz okamžitě vytasila s vtipnou poznámkou, na což mi z čumáku vyšel z pobavení vzduch a můj úsměv se protáhl v lehký úšklebek. Vtipná vlčice, s takovými je vždy sranda. Škoda, že o společnost moc nestojí, přestože jsem to chápala. Byla s vlčetem a asi se ho snažila chránit před cizinci. „Škoda,“ pokývala jsem chápavě hlavou. Vlče nijak zaskočené nebylo a hned se představilo. „Páni, to je rozkošné jméno! Stejně rozkošné, jako ty sama,“ usmála jsem se na malou a sklonila se víc na její úroveň, abych nepůsobila moc velká. „Já jsem Maple a pocházím ze Sarumenské smečky,“ představila jsem se také, abych nebyla za neslušáka. „Kroupy stojí za kulové. Jestli chcete, můžeme ji zkusit najít spolu,“ nabídla jsem se, přestože bych nerada šedou otravovala déle, než snesla.
Tak ozdobu s magií propojenou nemá. Škoda, pomyslela jsem si, protože by to mohlo být velmi zajímavé. Na její otázku jsem zavrtěla hlavou a dodala: „Ale ráda bych o to Života jednou poprosila. S očima zbarvenýma, jako má magie vzduchu, by mi ladil stejně, jako tobě,“ dala jsem tak nenápadně obdiv. To, že jí náhrdelník ladil s očima bylo geniální. To už ale začala Sheya vyzvídat, jestli ovládám magii iluzí. „No to si piš! Ta je vážně super. Ale nemám ji vrozenou. Narodila jsem se s magií ohně, ale trvalo mi dlooouho, než jsem se s ní naučila žít. Mimo tyhle dvě mám ještě magií vzduchu,“ objasnila jsem vlčátku mé znalosti magií.

//Pro tip pro Arca: Když si otočíš mobil na šířku, tak počet řádků odpovídá těm na pc! :D Vždycky si to tak kontroluji :)

//VLA 3 (3/4)
<<Sarumen

Přechod mezi Sarumenem a Zlatavým lesem jsem díky bouřce zvládla bleskurychle. Vlastně bych nevěřila, že mě nepříznivé počasí přiměje k tak rekordy-trhajícímu tempu, ale stalo se. Jen co ksem zaběhla mezi první stromy, důkladně jsem ze sebe otřepala veškerou prebytecnou vodu, přestože i v lese pršelo. Jistě, jistě, mohla bych se jednoduše osušit magií, ale proč plýtvat drahocenou energií, když mohu najít úkryt jako všichni ostatní?
Jak jsem tak tedy chodila po lese a hledala úkryt, narazila jsem na vlčici a vlče. Barevně však byly velmi odlišné, i pach měly jiný, a tak jsem usoudila, že matkou vlčete není. "Zdravím," pozdravila jsem na momentální situaci až nezvykne vesele. "Moc se omlouvám, jestli ruším, ale kdysi tu býval vchod do jeskyně, kde jsem měla v plánu se schovat. Byl ale řádně ukrytý a teď už ho nemohu najít. Asi jste tu žádný nezahlédly, že?" optala jsem se, přestože jsem odpověď už teď očekávala. Očima jsem sjela šedou a zavažovala, jestli světlé chloupky má přirozeně, nebo si jen prošla něčím traumatickým. Doufejme v možnost první. Co bylo zajímavé, byl její náhrdelník. Ladil jí s očima, které bezpochyby byly iluze. "Krásný náhrdelník, je spojený s tvou magií?" neubránila jsem se zvědavosti a lehce naklonila hlavu na stranu.

<< Louka vlčích máků (přes ohnivé)

Po cestě se počasí o dost zhoršilo. Začalo intenzivně pršet a k tomu všemu začaly padat obrovité kroupy, kterým bylo vážně nesnadné se vyhýbat. „Měli bychom natáhnout krok,“ popobídla jsem černobílého a sama přidala. Tak velké kroupy jsem snad v životě neviděla, fakt příšerný.
Když jsem pak vyzvídala, kde že se vůbec s tím známým potkali, bylo mi řečeno, že neví. Pamatuje si ten vlk vůbec něco, kromě svého jména? podivila jsem se, ale stále držela svůj typický úsměv na tváři. „Ah, tak to jo,“ napadlo mě jako jediná možná odpověď. Abych pravdu řekla, pomalu jsem to vzdávala. Jestli mu nebylo do řeči do teď, teď už ho fakt nepřimněju, a tak jsem jen doufala, že nám zbytek cesty uteče rychleji. A taky že jo.
//Značkování území
Pár metrů, co nás dělilo mezi prvními stromy našeho lesa jsem popoběhla, abych se co nejdříve schovala. Co bylo ale divný, bylo to, že naše hranice byly tak slabě cítit, že být tulákem, pravděpodobně bych je pomalu ani nepoznala. Měla bych se toho chopit, když se ostatní ještě nevrátili. „Tak tedy vítej v Sarumenském hvozdě. Vím, vím, hranice moc cítit nejsou, a tak se o to půjdu postarat. Jestli chceš, můžeš se ke mně přidat, ale pokud by ses raději schoval v lese, poprosím tě, abys počkal tady na hranicích. Smečka se teprve vrací z lovu a vlk, kterého hledáš, bude určitě členem této skupiny, tudíž se neminete,“ usmála jsem se na něj a nehledě na jeho odpověď, vyrazila jsem podél hranic vykonat svou povinnost. Důkladně jsem se mezi stromy proplétala a otírala, aby se na nich zachytil můj pach. Co nejvíce to tedy šlo. Sem tam jsem i něco označkovala, ale co si budem, jako samici se mi to dělalo podstatně hůř, než by se to dělalo samci. Tím, že jsem si musela přidřepnout, se to prostě na kmenech stromů nepodepsalo tak jak bych si to představovala. Jistě, pach to má pořád stejný a jestli si bude někdo stěžovat, že to cítit nejde, klidně si do toho může srčit čumák a zkusit si stěžovat pak. Stejně je zvláštní, že jsem ochráncem. Samice. Ne, že by se mi to nelíbilo, to právě že naopak. Připadala jsem si užitečně a bavilo mě to. Ale čekala bych, že to naopak hodí na co nejvíce samců, co to jen jde. Jako třeba Duncana, ten se posledně u lovu celkem účastnil, ne? Cesta mi utíkala poměrně rychle, přestože byl náš les celkem velký. Pomalu jsem procházela kolem kopretinové louky, tam jsem si přidřepla celkem třikrát, než jsem došla po tenebrae, podél které jsem se spíše otírala a párkrát jsem se i vyválela po zemi, aby už z dálky bylo cítit, že se nemají pokoušet řeku vůbec překonávat. Posléze jsem došla až k horám, které zastiňovaly velkou část hvozdu. Tam jsem to tak důkladně neznačkovala, protože bych si nedovedla představit, že by takovou horu byl někdo schopný zdolat. Označkovala jsem to tedy svou močí jen u přechodu u sterého ostrova a pak u Ronherského potoku. Podél skalisek jsem se jen kolem stromů párkát obtočila, aby se neřeklo. Hranice jsou hranice, ne? Následoval poslední úsek, který zbýval. Kolem osamělého stromu po ohnivé jezero, kolem kterého jsme s Meinerem prošli. Na tomto úseku jsem se pokusila i o něco divočejšího, co mě po cestě napadlo. Viděla jsem párkrát, jak se samci pokoušeli čůrat jako samice, a tak jsem chtěla vyzkoušet, nakolik by to šlo i samicím, jen naopak. No, moc úspěsné to nebylo, a tak jsem v půli značkování přeparkovala do původní pozice a dokončila tak svou práci ochránce. Celý les teď byl cítit mnou, což mě těšilo. Bylo to snad poprvé, co jsem hranice značkovala celé. Snad už se nám sem nikdo tahat nebude, jako ten jeden vetřelec, kterého jsem při vchodu cítila.
Vím, že jsem se doma moc neohřála, ale náhle mě napadlo, že bych se mohla podívat na to místo, kde jsme se Suem byli. Třeba bych v tom lese našla i ten úkryt, který jsem v zimě na podruhé nenašla. Chtěla jsem si trochu zavzpomínat, a tak jsem přes veškeré výmysly počasí vyběhal z lesa za dobrodružstvím.

Zlatavý les (přes Ronherský potok) >>

<< Mušličková (přes náhorní)

Heh, nijak ho moje kecy nezajímaly, což se dalo čekat. Ale lepší vyplnit ticho alespoň něčím, co s tématem souvisí, ne? Nemohla jsem si pomoci, byla jsem prostě poměrně ukecaná. I když na úroveň Newlina jsem byla těžce pozadu. I má poznámka o mě vrozené magii ho nijak nenadchla, a tak jsem začínala uvažovat, jestli ho rozmluvím ještě nějak jinak.
Naštěstí se sám brzy optal, jestli bych mu neukázala cestu do Sarumenu, a tak jsem to rozhodně ještě vzdávat nechtěla. Nabídla jsem mu tedy, že ho doprovodím. Jak mi následně sdělil, chtěl navštívit jednoho starého známého, o kterém věděl, že u náš žije. Řekl vlka, tudíž tu máme buď Nokta, Newlin, Duncana a nebo Morfa. Bylo až divné, jak málo jsme měli ve smečce samců. A bylo to tak snad odjakživa. Měli jsme tam ještě Natea, ale ten nějak zmizel. "Oh, to je hezký," usmála jsem se. "Jak jste se potkali?" zeptala jsem se opět ve snaze udržet konverzaci. Takto by mi snad mohl odpovědět trochu obsáhleji, než jednou větou. Snad.

Sarumen (kolem ohnivého jezera) >>

// VLA 3 (2/4)

Vlk sice z mě přítomnosti moc nadšený nebyl, ale neposlal mě do háje, což jsem brala jako dobré znamení. Co bylo ale zarážející, bylo to, že sám nevěděl, díky které magií má oči zbarvené do takto tmavě černé barvy. Zvláštní, pomyslela jsem si, úsměv mi ale z tváře stále nemizel. "Oh, země je fajn. Ovládá ji má přítelkyně, která s ní svede úžasné věci," pochlubila jsem se a až poté mi došlo, že jsem asi prozradila víc, než jsem chtěla. No, přítelkyně může být i jen pouhá kamarádka, ne? Třeba si to nespojí. Ne, že bych se tím nersda chlubila, když je Darkie naprosto úžasná, ale Bůh ví, jaký názor má na tyhle věci on. A tohle by bylo asi ukázkové provedení, jak si překazit konverzaci s novou tváří. "Já ovládán magii ohně, přestože to na mě moc poznat není."
Díky mému představení měl asi nutkání udělat to samé, a tak jsem se dozvěděla a jeho jméno. Meinere, zopakovala jsem si, abych jeho jméno nazapomněla. A co bylo hezčí zjištění, bylo to, že Sarumen zná. Dokonce se optal, jestli bych ho tam nevzala. "No samozřejmě! Plně k dispozici," zazubila jsem se. "Ráda tě tam i dovedu. Je to lepší, než se držet instrukcí. Co tě k nám vlastně vede?" optala jsem se a rovnou namířila směrem domů. Vezmu to trochu jinou cestou, abych se podívala i jinde.

Louka vlčích máku (přes náhorní) >>