Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Wolfi se teda přemění zpět z ptáčka a budou v díře zaseklý už 3? Koukám, že jsme v pr... :'D

// Vůbec mi nedošlo, že z leva na losici vlastně neuvidí :D Díky za upozornění, v dalším postu to zmíním a změní před lovem pozici :D

Byl tu chaos, naprostý chaos. Ale já nic z dění kolem sebe nevnímala, byla jsem na to až moc psychicky rozrušená. Jen jsem tam ležela, hlavu pevně přitisklou na zádech Darkie, choulila se víc a víc k jejímu tělu a brečela. Proč to musí takhle dopadnout? Proč když najdu štěstí o něj musím vzápětí přijít. Potřebuji tě. I Kas, oba tě moc potřebujeme, vzlykala jsem lapala přes slzy a sliny po dechu. V ten moment jsem ho uslyšela. „Kasi,“ zamumlala jsem nesrozumitelně a otevřela překvapeně oči ve snaze malého vyhledat. Polkla jsem a uvědomila si, v jakém stavu vše kolem nás je. Byla to naprostá noční můra, nemohl to vidět. Tohle ho doživotně poznamená. „Nechoď sem,“ přikázala jsem mu s rázným hlasem, asi poprvé v životě. Můj hlas se ale pořád třásl a hned na to se mi do očí nahrnuly další slzy. Bylo pozdě, teď už ho odsud nikdo nedostane.
Kasius byl naprosto vyděšený, panikařil snad nejvíc z nás všech. „J-já nevím, než jsme přišli sem tak byla v pořádku. Na-najednou jí začala zářit růže a nevnímá,“ vysoukala jsem ze sebe vysvětlení, které se ze mě snažil synek dostat. Úplně jsem v ten moment zapomněla, že bych se s ním měla bavit jako matka, jako dospělý, který vše vyřeší. Ujistit ho, že to bude všechno zase dobré a že mám vše pod kontrolou. Nic z toho ale pravda nebyla. Nic jsem neměla pod kontrolou, situaci jsem zvládnutou neměla vůbec a netušila, co dělat. Byla jsem úplně stejně vyděšená, jako on. „Darkie prosím,“ zavyla jsem zoufale a trochu s ní zatřásla, jestli se neprobudí.
Byla tu další hromada vlků, ale nikoho jsem pořádně nevnímala. Jen Wolfganie, která nás přišla zkontrolovat ale začala s nějakou cizinkou řešit ten strom. Copak je nezajímá, že tady Darkie umírá? To je důležitější nějaký pitomý strom? Byla jsem rozrušená a zoufalá, že nikdo nic nedělá. Že tady o ni příjdu a nic s tím neuděláme. Slova Kase mi ale otevřely oči. Smutek a strach mi zastínil veškeré smysly a uvažování. Nedovedla jsem si až do teď najít spojitost s jejím stavem a umírajícím stromem. Překvapeně jsem zamrkala a zahleděla se na strom. „Máš pravdu, bude to dost pravděpodobné,“ zamumlala jsem.
Z ničeho nic se ale Darkii zvedla hlava a ona bolestně zavyla. Nic mi netrhalo srdce tak, jako tento zvuk. „Vydrž s námi, prosím. Všechno bude dobrý. Já vím, že to zvládneš,“ přitiskla jsem k ní znova hlavu a pláči se neubránila. Než promluvila, zdálo se mi to jako celá věčnost, jako by se zastavil čas. Ale když z jejich úst vyšla ta prosba, zmateně jsem kývla, zvedla se a hlavou ji lehce přitlačila k zemi. „My to zvládneme, ty musíš ale odpočívat,“ řekla jsem a pohlédla na Kase, zda s ní počká, nebo se mi pokusí pomoci vlče ze stromu vytáhnout. Poté jsem se rozešla ke kmenu a pokusila se zhodnotit situaci. Díra v kmenu, kterým do stromu vlezla byla na dospělého vlka až moc velká, tudíž by záchrana tou samou cestou nehrozila. Mohla bych vypálit ve stromu větší díru, ale jestliže je na něj Darkie naprojená, ublížila bych jí jen. Navíc to stromu nepomůže už vůbec. Magie iluzí byla úplně stejně zbytečná, jako momentálně vzduch.
//Na Pippu
„Zlatíčko, slyšíš mě?“ zavolala jsem co nejjistějším hlasem, který jsem zvládla, do otvoru ve stromu. „Dokážeš se dostat zpět? Nebo vidíš tam něco, čím bychom tě ven mohli dostat?“ Na to jsem se otočila na ostatní. „Umí někdo ovládat nějakou léčivou magii? Nebo magii země. Případně nějakou, která by nám pomohla dostat vlče z kmenu. Předměty, zmenšovací, nebo něco. Fakt za zkoušku stojí cokoliv,“ naléhavě jsem se porozhlédla po dospělých okolo. Zůstávala jsem ale na blízku stromu, abych případné volání vlčete slyšela.

// TL;DR: Maple brečí, mluví na Darkie a Kase, pak se snaží pomoci Pippě a nakonec se ptá dospělých, jestli nemají nějakou užitečnou magii, která by pomohla a) vyléčit strom a b) vytáhnout Pippu :D

// Jen aby to nedopadlo spíš tak, že budem všichni hromadně fňukat pod stromem

<< Sarumen

„Je vážně krásné. Dokonce jsem narazila ještě na jedno naprosto kouzelné místo, tam bych vás mohla vzít ještě tento podzim, je to celkem blízko,“ napadlo mě, když už jsem byla u toho. Ptáčci by se oběma určitě moc líbili. A na podzim, když všude budou padat lístky v teplých odstínech a vítr bude šumět v korunách stromů, to by mohlo být naprosto dokonalé. Ze zasnění mě vytrhla slova Darkie. Ještě stihla poznat, zamrkala jsem a ocas jsem stáhla mezi zadní. Tohle pro mě byl šok. Věděla jsem, že je její stav opravdu špatný. Ale asi jsem se představě, že bych o ni mohla přijít, prostě bránila. Nenapadlo mě to, nechtěla jsem si to připustit. Ani teď, přestože jsem tu hořkost cítila. Cítila jsem úzkost, ale bylo to jako bych před ní utíkala. Připadala jsem si jako malá. To naivní uvažování, že když zavřu oči, nebezpečí mi hrozit nebude. Ucítila jsem náhlý nával horka, přestože se ohlašoval blížící se podzim a blížila se bouře.
Nebýt toho, co řekla Darkie o Yanlin a o tom, jak si její zmizení vyčítá, byla bych v tomhle divném stavu déle, ale pocit zodpovědnosti vše přemohl a já se hlasitě začala ozývat. „Já ti nevím,“ stáhla jsem trochu uši k hlavě a zahleděla se do země. Měla pravdu, tohle znělo dost pravděpodobně. „Stejně si nemyslím, že by odešla. Ne po tom, co si tady začala pomalu zvykat,“ namítala jsem, ale muselo být vidět, že mé přesvědčení už tam tolik není. „Jo, určitě ano. Můžeme se pak někdy stavit k Životu a ujistit se, že našla cestu domů v pořádku. Taky mi strašně chybí, hrozně mi přirostla k srdci. Ale zaslouží si svůj opravdový domov,“ pokývala jsem nakonec souhlasně hlavou a věnovala Darkii jemný úsměv.
Jen co jsme došly na mýtinu, zmateně jsem zamrkala a nevěřila svým očím. Bylo to jako vejít do pekla. Všude bylo rudo, krev, i z javoru tekla krev. „Proboha,“ špitla jsem naprosto zděšeně. Cítila jsem, jak se mi hrůzou zvedly všechny chloupky na těle. O krok jsem šokem ucouvla, z šoku mě ale probrala Darkie, která hrůzou zaječela a květina na hrudi jí začala divoce pulzovat a poblikávat. „Darkie!“ vykřikla jsem a okamžitě k ní přiskočila. Vůbec ale nereagovala a pod stromem, který hrůzostrašně vrzal a krvácel, usilovně plakala. Celá se chvěla a já nevěděla, co dělat. Opatrně jsem si k ní lehla a položila jí hlavu na záda v naději, že alespoň tím jí pomohu. Ze samého zoufalství se začala projevovat má magie iluzí, asi ve snaze Darkii ulevit a zabránit jí v tom, aby tuhle hrůzu viděla. Kolem nás byla najednou ta mýtina, kterou jsme obě znaly. Slunce zářilo, květiny rostly všude, kam se podívám a teplý vánek si hrál s našimi kožichy. Měla jsem ale strach, že o ni příjdu. Že tohle je konec. Že je dnešek poslední, který s ní strávím, a tak jsem přes všechny slzy, které mi po tvářích tekly nezvládla udržet obraz poklidné mýtiny a oba světy začaly problikávat. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale slunná mýtina mizela, až se nakonec nevrátila. Vyčerpaně jsem vydechla a zachraptila ve snaze se přes slzy a sliny v tlamě nadechnout. „Promiň,“ šeptla jsem mezi ošklivým brekem. Tohle byl snad ten nejzoufalejší moment, který jsem v životě prožila. Minulou zimu jsem byla vyděšená k smrti, ale v nitru jsem věřila, že ji z toho dostanu. Veškerá naděje, které jsem se doposud držela, byla pryč. „Neopouštěj mě, Darkie,“ vzlykala jsem a mezi slovy lapala po dechu, jelikož jsem měla čumák už úplně ucpaný. „Potřebuji tě,“ naříkala jsem.

//Omluva za depka-post, jinak to nešlo :DD
TLDR: Maple leží u Darkie, snažila se jí magií iluzí zahnat pohled na krvavou mýtinu, což vy nevidíte, jen ony dvě. Spolu tam pak jen brečí a Maple není schopna se o krvácející strom postarat, tudíž je to na vás T-T :D

Zdálo se, že se Darkii poměrně brzy ulevilo a ujistila mne jemným olíznutím. Vykouzlila mi tím úsměv na tváři a dala ocásek zase do pohybu. Stačilo cokoliv, vše na ní mi dokázalo vykouzlit úsměv na tváři. Jen co se naše střetly, zase jsem se v nich začala ztrácet. „Jsi naprosto nádherná, víš o tom?“ řekla jsem zasněně a jemně pootočila hlavinku na stranu.
Darkie se hned na to začala vyptávat na náš výlet s Kasem. „Oh, ano. Provedla jsem ho po okolí našeho hvozdu a naučila ho se orientovat, aby se nestalo, že by se zase ztratil. Je vážně šikovný a hned to pochopil, a tak jsem mu povolila, že se může toulat mezi řekami, které náš les oddělují od zbytku Gallirei. Když by nám dokázal, že to zvládá, mohl by si ten okruh postupně rozšiřovat,“ pověděla jsem jí o mém pokusu Kase učit zodpovědnosti a orientaci. Ten malý kaštanový vlček rostl jako z vody a pokaždé, když ho vidím, je jednou takový. Už teď je z něj téměř dospělý vlk, strašně to utíkalo. „No a pak jsem ho vzala na jedno z mých oblíbených míst. Na jaře vás bych tam chtěla vzít oba, je to tam nádherné,“ nabídla jsem jí.
Jenže novinu, kterou jsem se od Darkie poté dozvěděla naprosto prolomila tu veselou atmosféru, která tu doposud panovala. Cítila jsem, jak se mi úzkostí stáhlo hrdlo a žaludek. Cítila jsem, jak mi začalo zrychleně bušit srdce a já jen nasucho polkla. Bála jsem se toho, že by se malé něco stalo a že ji nenajdeme a ono to přišlo. Ale to, že si to Darkie dala za vinu, mě postavilo na nohy. „To si přece nesmíš dávat za vinu, zlato,“ řekla jsem naprosto přesvědčeně a pevně. Na Darkiin návrh jsem ale vykročila za ní a naléhavě na ni hleděla. „Je to stejně tak i má vina, obě jsme poslaly vlčata do úkrytu. Nebylo to jen tvé rozhodnutí, udělaly jsme chybu obě,“ namítala jsem. „A vůbec,“ rázně jsem dupla tlapičkou. „Yanlin je přece rozumná a hodná holka. Vyplašená ze všeho kolem. Přece ji znáš, ne? Vážně si myslíš, že by se jen tak sebrala a odešla? Museli si pro ni přijít rodiče. Je téměř nemožné, že by prostě… utekla.“ Na to jsem se zhluboka nadechla, přivřela oči a pokusila se o vřelý úsměv, abych ji podpořila. „Některý věci, které se dějí, prostě nejdou ovlivnit. Sama sis to prožila, ne? Ztratila ses, rodiče museli být stejně zničení a vyděšení, jako jsme právě teď my. Ale přece jim to nevyčítáš, ne? Ani jeden nemohli za to, že ses ztratila. Ano, vždy je tam to kdyby, ale bohužel se to už nedá změnit.“ Samotnou mě zatoulání Yanlin ničilo. Byla s námi sice krátce, ale už tak mi přirostla k srdci. Byla součástí naší malé rodiny. A teď ta malá část chyběla a bylo to citelné. Asi to nebude stejné, pravděpodobně ještě opravdu dlouho. „Já věřím, že je v pořádku. Život by nedal dopustit, aby se vlčeti něco stalo. Určitě se shledala se svou rodinou a už se nemusí schovávat za svým imaginárním rytířem, protože ho už nepotřebuje.“ Pevně jsem tomu věřila a doufala jsem, že i Darkii o tom přesvědčím. Chtěla jsem tu pro ni být.

Mýtina >>

Ahoj,
všechny výsledky budou zveřejněny až na konci akcičky, až vše vyhodnotím a dám dokupy :)

Taky bych ráda něco ujasnila:
"Nejlepší" post je jen a pouze můj subjektivní názor, vybírám čistě podle originality/rozepsání postu a ten, co každý den vyberu, se nemusí zdát nejlepší jiným. Proto se taky za "nejlepší" post dne dostává pouhý jeden bod, jako jakési téměř bezvýznamné plusko za hezké a originální zpracování, nebo zpříjemnění mi večera pročítáním desítek postů :D Proto prosím, neberte si to nějak osobně, když bodík navíc nedostanete! Všechny posty jsou skvělý a vybírání mi zabere vždy nejvíc času, jak těžký to je ^^;
Všichni si vedete naprosto úžasně

Nakonec přeci jen nebylo nutno, abych odcházela. Měl to v plánu tmavochlupý, i když jsem na chvíli zauvažovala, jestli jsem jeho náhlou potřebu zmizet nevyvolala já. Mou nabídku s radostí přijal a já byla nadšená, že budu moci někomu pomáhat. Učit mě vážně bavilo, s Kasem mi to šlo, tak o kolik těžší to může být s dospělým vlkem? To bude brnkačka. „Super,“ zazubila jsem se. Na jeho popis, co vše umí a neumí jsem pokývala hlavou. „Tak to půjde samo,“ ujistila jsem jej, ale to už byl na odchodu. Než ale tak učinil, skočil k Darkie a něco jí začal šuškat do ucha. Přestože jsem byla po jejím boku jsem nic nezaslechla, přestože jsem zvědavě špicovala uši. Instinkt, nic víc v tom nebyl. Věděla jsem, že mi to pak stejně Darkie poví. „Měj se,“ houkla jsem na něj, jen co se po dlouhém couvání otočil a zmizel.
Zvědavě jsem stočila oči k Darkii s výrazem pobaveného údivu – Co to mělo být? Chtěla jsem se taky zeptat, kdo že to vlastně byl, ale ve vteřinu, co jsem se na ni ohlédla jsem uviděla, jak jí poblikává růže. Nebylo jí dobře, bylo mi to celé jasné. Výraz mi přešel k ustaranému, opatrně jsem k ní přistoupila a přitiskla si ji k sobě. „Všechno je v pořádku, zhluboka dýchej,“ řekla jsem jí klidně a vydechla jí do kožichu. Otření tváře jsem jí ihned oplatila a olízla ji mezi ouškama. „A ty mně,“ šeptla jsem. Měla jsem toho sice spoustu, co jsem jí chtěla říct, ale tohle počká. Chtěla jsem si být jistá, že se úplně uklidnila. To, co jí řekl, ji muselo vážně vyplašit.

DŮLEŽITÉ
Zprávy každý den prosím do jednoho a toho samého vlákna/chatu. Měla bych v tom pak chaos ^^;
Úplně mi vypadlo to zmínit, takže když to někdo poplete, pošlu vám zprávu a vyřešíme to spolu :)
Díky!!

// Hlasuji erb Alastora a jako území bych s radostí připojila Ageron ❤️ Přijde mi to jako úplně nejlepší řešení.

Starling se přidá na 100% :)

Posty na sebe mimo akci navazovat nemusí vůbec. Můžeš mezi úkoly hrát kolik postů chceš. Zkusím to ukázat na příkladu:
5. den narazíš na ducha a napíšeš o tom post.
Mezitím hraješ x postů jakkoliv se ti zachce
6. den máš téma dizzy, tak můžeš napsat že se ti udělalo nevolno a svedeš to na setkání s duchem.
Špatně ti může být až do dalšího dne, kdy upadneš, začne tě bolet noha a budeš přesvědčená, že ji máš zlomenou(den 7).
Mezitím nikomu nebrání, aby mohli hrát, ať už sami, nebo s někým.

Doufám, že jsem tím příkladem i vysvětlila dotaz 1. Jednoduše bych ráda, aby to na sebe navazovalo aspoň malinko ^^;

Jestli to stále není jasné, ozvěte se! Na vysvětlování jsem špatná a pokusila bych se to rozvést jinak :)

Vidíš to, vždycky jsem v těch dvou měla chaos. Díky :DD

Tmavosrstý kamarád mé partnerky mě neutrálně pozdravil a jen co jsem se začala zajímat, jestli jsem je nijak nevyrušila, dozvěděla jsem se od něj, že probírali mě. „Meh, to je pech. V tom případě se můžu stejně rychle zase vytratit, žádný problém,“ zazubila jsem se pobaveně, a tak trochu byla připravena, že bys se vážně vzdálila, kdyby si to oba přáli. Ale tušila jsem, že to bylo myšleno jen jako vtip. Darkie mi pak prozradila, o čem konkrétním byla řeč. „Ooooh,“ vyšlo ze mě napůl překvapené, napůl potěšené. Následně jsem rázně pokývala hlavou a vesele začala plácat ocasem na zemi. „S radostí kolegovi pomůžu,“ dodala jsem se zářivým úsměvem, jen co jsem pohled stočila zpět na něj. „Stačí si kdykoliv říct,“ dodala jsem, aby si byl jistý, že se mnou může počítat. „Kolik toho s ní zatím umíš? Zvládáš zapálit už i nehořlavé předměty? Nebo vytvářet ohnivé předměty?“ vyzvídala jsem.

Všechny posty musí být herní, ALE! Pokud nestíháte, nebo se vám to do hry nehodí, počítám posty i v závoji/zmateném křoví/u Zuběnky :)
(Nahrabete si do inventáře a dostanete body, to se vyplatí )