Gallirea - Příspěvky uživatele

Ještě jednou moc moc děkuji za akci, byla fakt naprosto boží a všechny dotazníky jsou skvělý, některý mě fakt pobavily :DD

Maple:
- 20 oblázků
- 5 mušlí (za obrázek)

Starling:
- 15 drahokamů
- 5 mušlí (za obrázek)

Lilac:
- 15 drahokamů
- 1 křišťál za bonus
- 5 mušlí (za obrázek)

Dipsi:
- 20 oblázků
- 5 mušlí (za obrázek)

PŘIDÁNO - Lilac - vyber si buď drahokamy nebo oblázky
Edit: Jsem úplný debil a blbě jsem si to přečetla, pardon :( :D Tak jen drahokamy, prosím prosím O:)

PŘIDÁNO vše

Vždy budu s tebou, znělo mi pořád a pořád v hlavě dokola. Vždy jsem v to doufala, ale posledních pár týdnů jsem měla strach, že tomu tak nebude. Obzvláště teď, kdy jsem uvěřila tomu, že ji ztratím. Ale neztratila. Pořád tu se mnou byla. A když to vyslovila nahlas, věřila jsem jí. Věřila jsem tomu, že to tak bude. Navždy. Nebyla jsem však schopna říct cokoliv jiného, jen jsem dál plakala a tiskla se k ní víc a víc. Když se ale oddálila, mé oči instinktivně vyhledaly ty její. Na její oči nebudu schopna nikdy zapomenout. Viděla jsem v nich naši budoucnost. Budoucnost, kdy jsme pořád spolu. Budoucnost, kdy nás nic nedokáže rozdělit. A jak jsem se tak topila v jejích očích, na povrch vyplavala jedna myšlenka. Nikdy mě neopusť, prosím. Byla bych schopna ustát cokoliv, ale ztrátu Darkie bych nezvládla.
Darkie se pokoušela ujistit Kase, že už bude lépe a věnovala mu láskyplné olíznutí a otření. Bez obou bych si nedokázala život představit. Už nikdy. Bez nich bych byla prázdná skořápka. Darkie se z ničeho nic začala stavět na nohy se slovy, že bychom měli jít Wolfi pomoci. „H-hej, pomalu!“ vykulila jsem oči, vyhoupla se rychle na nohy a už stála po jejím boku, abych ji jistila. Když jsem se ale otočila za Kasem, ten stále ještě ležel. Musel být naprosto vyčerpaný. „Půjdeš s námi, Kasi?“ optala jsem se, pohled celou dobu starostlivě upřený na něm. „Tak si odpočiň a až ti bude lépe, najdeš nás v lese, ano?“ pousmála jsem se k vlčkovi a když ani teď se mi nedostalo odpovědi, pomalou chůzí jsem vykročila do hvozdu, držíc tempo s mou partnerkou. "Neměla by ses přepínat, ano? Jsem si jistá, že to Wolfi zvládne levou zadní," ujistila jsem ji s milým úsměvem. Stále jsem měla ale ten prázdný uslzený pohled. Přestože se celé mé tělo smálo, mé oči jako by ztratily tu jiskru života.

Sarumen >>

// Já bych Dips vecpala k Evelyn :) Na slzu můžu nabídnout Maple, ale Dips by musela počkat mimo území smečky, aby se nepotkaly :D

Bylo po všem. Tahle noční můra se pomalu chýlila ke konci, no to nejhorší stále přetrvávalo. To že byl krtek v čudu a smečka se pomalu rozutekla za svým mi bylo celkem jedno. Darkie byla stále v bezvědomí a zůstala jsem tu na to s Kasem sama. „Určitě se probudí, už není napojená na ten strom. To muselo být to, co to způsobila,“ řekla jsem jen polohlasem směrem k synu. Byla jsem stále vyplá, jako tělo bez duše. Následovala jsem Kase, lehla si po boku Darkie a doufala, že jí přetrhnutí napojení na ten strom pomohlo a brzy se probudí. Přitiskla jsem hlavu k jejímu tělu a zabořila čumák do jejího kožichu, do kterého jsem vydechla. Probuď se, prosím, žádala jsem ji v duchu a při té myšlence jsem opět začala plakat. I Kasius byl naprosto zničený a prosil Darkii, aby se probrala. Sliboval jí, jak si dají borůvky a všechno bude dobré. Lámalo mi to srdce. Představa, že se nemusí vzbudit a zůstaneme tu sami. Že příjdu o lásku svého života, nejlepšího přítele… A že Kasius opět příjde o rodiče. Tohle bylo až moc kruté, nemohla to být pravda. Slzy nabíraly na síle a já opět začínala přes všechny ty slzy lapat po dechu. Přitulila jsem se k mému synu, abych ho psychicky podpořila a necítil se tak sám.
V tom k nám přišla Wolfganie a nabízela pomoc. Jediné, na co jsem se však zmohla, bylo zavrtění hlavou na nesouhlas. Já neměla sebemenší ponětí, co dělat, nebo jestli vůbec něco možné bylo. „Děkuji, že jsi tady,“ vyloudila jsem přes všechny ty slzy. Najednou se Darkie prudce pohla, začala lapat po dechu a kašlat. Úlevou jsem zachraptila a vytryskly mi další slzy, tentokrát štěstí. Probrala se, je v pořádku, usmívala jsem se vděčně a okamžitě se k ní vrhla, abych ji „objala“. Jen co jsem byla zabořená v jejím kožichu, začala jsem se samým štěstím a úlevou smát. „Tohle nám nedělej. Myslela jsem, že o tebe příjdu.“ Ale nepřišla. Pořád ji mám. Je tady, živá a zdravá.

// Já hlásím Dispi ^^

Všechny vlčice i Kas se dostali v bezpečí pod strom, dokonce i Wolfi přišla k smyslům. Vděčně se mi na moment přitiskla k boku a já jen zavrtěla s úsměvem hlavou: „To nic.“ Co ale dál řekla, mě naprosto vyšokovalo. Jak jako nefungují? Zmateně jsem zamrkala a rozhodla se to otestovat, ale vážně, nic. Ani vzduch jsem kolem sebe nezvládla ohřát, a to to bylo něco, co jsem využívala nejčastěji. Neubíralo to nikdy ani moc energie, ale nezvládla jsem pohnout teplotou ani o píď. „To je šilený,“ vydechla jsem. Pohledem jsem sjela k Darkii. Alespoň na ten strom už nemůže být napojená, ulevilo se mi. Přistoupila jsem k ní blíž a jemně ji olízla od čumáku až mezi ouška. „Všechno bude dobré,“ slíbila jsem jí. Wolfi se mezitím pokoušela dostat něco z vlčat, ale přestože už konečně reagovaly, moc nám se situací nepomohly. „Nějaký kus kořenu, nebo něčeho,“ houkla jsem do díry.
Mezitím sem musel stihnout doběhnout i Duncan, kterého jsem si všimla až v momentě, kdy jsem uslyšela své jméno. V tom všem adrenalinu jsem si vzpomněla i na jeho jméno, přestože jsem si to sama neuvědomila. „Duncane,“ koukla jsem na něj vděčně, až se mi do očí nahrnuly slzy. Třeba on bude vědět, co dělat, protože já byla na pokraji sil a zoufalá. „D-darkie omdlela, vlčata uvízla pod stromem a všechno je úplně v hájí,“ pokusila jsem se mu vysvětlit situaci, ale to už byl na cestě do díry. „P-počkej,“ vyjekla jsem, ale to už bylo pozdě. Já zapomněla zmínit to monstrum, došlo mi. „Duncane, vylezte, je tam nějaká příšera,“ ječela jsem skoro až hystericky. Všichni tam umřou a bude to moje chyba. Proč se všechno muselo takhle naráz s*át? Tohle byla noční můra, jen opravdová. Přestávala jsem se držet.
Nastalo hrobové ticho, mimo vrzání stromů a hrůzu nahánějící dunění pod zemí nebylo slyšet nic. Jako by se po vlčatech, černé a Duncanovi slehla zem. Až nakonec začala země dunět víc a vylezlo na povrch to monstrum. Které nakonec byl velikánský starý krtek, který všechny z podzemí vynesl a vysvětlil, co že to provedl. Spadl mi kámen ze srdce. Nebyla jsem sice schopna na krtkovu otázku reagovat, ale byla jsem vděčná, že nám tak pomohl. Udělala jsem pár rozklepaných kroků k vlčatům a zkoumavě si je prohlédla. „Jste v pořádku? Žádné chybící končetiny?“ optala jsem se, kdyby náhodou se jim tam dole něco stalo. „Jste fakt stateční, máte můj velký obdiv, bando,“ pokusila jsem se o milý úsměv a pohled přesunula na Duncana. „Díky, žes na ně dohlédnul a pomohl,“ usmála jsem se na něj vděčně.

// Starling zítra napíše, takže na něj počkej, prosím prosím

Chaos, naprostý chaos panoval všude kolem. Nemít tam Kase, rozhodně bych nenašla sílu se pokoušet nějak pomoci, ale s ním se to zdálo být o něco snazší. Nedělala jsem to jen pro mou umírající partnerku, strom, nebo vlče, které uvízlo v díře. Musela jsem být silná i pro něj. Pokusila jsem se zavolat na vlče v jámě, to ale nijak nereagovalo a tak jsem se začínala strachovat, že se třeba udeřila do hlavy a je teď v bezvědomí. Přece ta díra nemohla být tak hluboká, aby mě neslyšela, ne? Popošla jsem tedy kus za zbytkem smečky, abych se optala, jestli někdo neovládá nějakou použitelnou magii. To už se ale do díry cpala nová vlčice a těsně za ní i druhé vlče. Zbláznili se? byla má první myšlenka. Díra se rozšířila a oba do díry propadli. „Snad ano,“ vysoukala jsem ze sebe stále zaskočená jejich chováním. Jediná Aseti mi odpověděla na mou otázku, bohužel ale ani ona neměla magii, co by nám pomohla. Zoufale jsem si vzdychla a svěsila hlavu. Vlčice ale neztrácela na ději a pokoušela se vymyslet řešení. Jelikož do teď vlastně několik dnů pršelo, pochybovala jsem, že by zrovna voda něco ovlivnila, ale pořád je to blíž pomoci, než můj oheň. Wolfganie ale přestala absolutně reagovat. „Wolfi?“ oslovila jsem ji opatrně a lehce do ní šťouchla čumákem. Že by upadla do nějakého tranzu z šoku? To tu vážně chybělo. Nic jsem jí ale nezazlívala.
Otočila jsem se na patě a vyrazila zpět ke kmenu, abych zkontrolovala situaci a nechala vlčice za sebou. Muselo to teď počkat. Jen co jsem se ale dostala k otvoru, ozvalo se za mnou ohromné zadunění, celá země se zachvěla a já škubnutím hlavy otočila celé tělo za zvukem. Vedle Aseti se vynořil obrovitý dráp, který ji o fous minul. „Honem, všichni sem!“ zařvala jsem co nejhlasitěji jsem svedla. Otočila jsem se k díře, strčila do ní hlavu a pokusila se vyhledat 3 vlky, kteří v podzemí s tou věcí byli. „Musíte okamžitě ven, v podzemí je nějaká obří bytost, která rozhodně není přátelská. Dokážete se vyškrábat nahoru?“ zavolala jsem do díry v naději, že se tentokrát někdo vážně ozve. Na to jsem vyběhla na pomoc Wolfganie, která byla v tranzu a pokusila se jí celým svým tělem došťouchat a dotlačit ke stromu, kde snad nebezpečí nehrozilo. Byla jsem ale hrozně zesláblá a srdce mi v panice bušilo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. „Kasi, drž se u mě,“ houkla jsem na synka, jen co jsem vlčici dopravila ke kmenu. Nerada bych, aby se mu něco stalo. „Všichni zachovejme klid, vše bude v pohodě,“ přejela jsem pohledem všechny na povrchu a pohled stočila i na Darkii, která opět upadla do bezvědomí. Drž se, teď to vzdát nesmíš.

//Maple žádnou odpověď od Pippy neslyšela, vydala se proto k ostatním vlčicím řešit, kdo má jakou magii. Mezitím se stihla Shadow s Alfiem narvat do díry a proto je šla Maple zkontrolovat. Jen co došla zpět ke stromu, obří drápy se objevily u Aseti, zavolala proto na vlky na povrchu, aby se šli schovat pod strom, kde by mohlo být nebezpečí menší. O situaci informovala i vlky v podzemí a šla pomoct Wolfi v kómatu se dostat do bezpečí. Snad jsem vše pochopila správně :D

//Whoa, povýšeno jsem vůbec nečekala :D Velké díky!!!

A všem moc gratuluji ❤️

//Wolfi se teda přemění zpět z ptáčka a budou v díře zaseklý už 3?

Koukám, že jsme v pr... :'D

// Vůbec mi nedošlo, že z leva na losici vlastně neuvidí :D Díky za upozornění, v dalším postu to zmíním a změní před lovem pozici :D

Byl tu chaos, naprostý chaos. Ale já nic z dění kolem sebe nevnímala, byla jsem na to až moc psychicky rozrušená. Jen jsem tam ležela, hlavu pevně přitisklou na zádech Darkie, choulila se víc a víc k jejímu tělu a brečela. Proč to musí takhle dopadnout? Proč když najdu štěstí o něj musím vzápětí přijít. Potřebuji tě. I Kas, oba tě moc potřebujeme, vzlykala jsem lapala přes slzy a sliny po dechu. V ten moment jsem ho uslyšela. „Kasi,“ zamumlala jsem nesrozumitelně a otevřela překvapeně oči ve snaze malého vyhledat. Polkla jsem a uvědomila si, v jakém stavu vše kolem nás je. Byla to naprostá noční můra, nemohl to vidět. Tohle ho doživotně poznamená. „Nechoď sem,“ přikázala jsem mu s rázným hlasem, asi poprvé v životě. Můj hlas se ale pořád třásl a hned na to se mi do očí nahrnuly další slzy. Bylo pozdě, teď už ho odsud nikdo nedostane.
Kasius byl naprosto vyděšený, panikařil snad nejvíc z nás všech. „J-já nevím, než jsme přišli sem tak byla v pořádku. Na-najednou jí začala zářit růže a nevnímá,“ vysoukala jsem ze sebe vysvětlení, které se ze mě snažil synek dostat. Úplně jsem v ten moment zapomněla, že bych se s ním měla bavit jako matka, jako dospělý, který vše vyřeší. Ujistit ho, že to bude všechno zase dobré a že mám vše pod kontrolou. Nic z toho ale pravda nebyla. Nic jsem neměla pod kontrolou, situaci jsem zvládnutou neměla vůbec a netušila, co dělat. Byla jsem úplně stejně vyděšená, jako on. „Darkie prosím,“ zavyla jsem zoufale a trochu s ní zatřásla, jestli se neprobudí.
Byla tu další hromada vlků, ale nikoho jsem pořádně nevnímala. Jen Wolfganie, která nás přišla zkontrolovat ale začala s nějakou cizinkou řešit ten strom. Copak je nezajímá, že tady Darkie umírá? To je důležitější nějaký pitomý strom? Byla jsem rozrušená a zoufalá, že nikdo nic nedělá. Že tady o ni příjdu a nic s tím neuděláme. Slova Kase mi ale otevřely oči. Smutek a strach mi zastínil veškeré smysly a uvažování. Nedovedla jsem si až do teď najít spojitost s jejím stavem a umírajícím stromem. Překvapeně jsem zamrkala a zahleděla se na strom. „Máš pravdu, bude to dost pravděpodobné,“ zamumlala jsem.
Z ničeho nic se ale Darkii zvedla hlava a ona bolestně zavyla. Nic mi netrhalo srdce tak, jako tento zvuk. „Vydrž s námi, prosím. Všechno bude dobrý. Já vím, že to zvládneš,“ přitiskla jsem k ní znova hlavu a pláči se neubránila. Než promluvila, zdálo se mi to jako celá věčnost, jako by se zastavil čas. Ale když z jejich úst vyšla ta prosba, zmateně jsem kývla, zvedla se a hlavou ji lehce přitlačila k zemi. „My to zvládneme, ty musíš ale odpočívat,“ řekla jsem a pohlédla na Kase, zda s ní počká, nebo se mi pokusí pomoci vlče ze stromu vytáhnout. Poté jsem se rozešla ke kmenu a pokusila se zhodnotit situaci. Díra v kmenu, kterým do stromu vlezla byla na dospělého vlka až moc velká, tudíž by záchrana tou samou cestou nehrozila. Mohla bych vypálit ve stromu větší díru, ale jestliže je na něj Darkie naprojená, ublížila bych jí jen. Navíc to stromu nepomůže už vůbec. Magie iluzí byla úplně stejně zbytečná, jako momentálně vzduch.
//Na Pippu
„Zlatíčko, slyšíš mě?“ zavolala jsem co nejjistějším hlasem, který jsem zvládla, do otvoru ve stromu. „Dokážeš se dostat zpět? Nebo vidíš tam něco, čím bychom tě ven mohli dostat?“ Na to jsem se otočila na ostatní. „Umí někdo ovládat nějakou léčivou magii? Nebo magii země. Případně nějakou, která by nám pomohla dostat vlče z kmenu. Předměty, zmenšovací, nebo něco. Fakt za zkoušku stojí cokoliv,“ naléhavě jsem se porozhlédla po dospělých okolo. Zůstávala jsem ale na blízku stromu, abych případné volání vlčete slyšela.

// TL;DR: Maple brečí, mluví na Darkie a Kase, pak se snaží pomoci Pippě a nakonec se ptá dospělých, jestli nemají nějakou užitečnou magii, která by pomohla a) vyléčit strom a b) vytáhnout Pippu :D

// Jen aby to nedopadlo spíš tak, že budem všichni hromadně fňukat pod stromem

<< Sarumen

„Je vážně krásné. Dokonce jsem narazila ještě na jedno naprosto kouzelné místo, tam bych vás mohla vzít ještě tento podzim, je to celkem blízko,“ napadlo mě, když už jsem byla u toho. Ptáčci by se oběma určitě moc líbili. A na podzim, když všude budou padat lístky v teplých odstínech a vítr bude šumět v korunách stromů, to by mohlo být naprosto dokonalé. Ze zasnění mě vytrhla slova Darkie. Ještě stihla poznat, zamrkala jsem a ocas jsem stáhla mezi zadní. Tohle pro mě byl šok. Věděla jsem, že je její stav opravdu špatný. Ale asi jsem se představě, že bych o ni mohla přijít, prostě bránila. Nenapadlo mě to, nechtěla jsem si to připustit. Ani teď, přestože jsem tu hořkost cítila. Cítila jsem úzkost, ale bylo to jako bych před ní utíkala. Připadala jsem si jako malá. To naivní uvažování, že když zavřu oči, nebezpečí mi hrozit nebude. Ucítila jsem náhlý nával horka, přestože se ohlašoval blížící se podzim a blížila se bouře.
Nebýt toho, co řekla Darkie o Yanlin a o tom, jak si její zmizení vyčítá, byla bych v tomhle divném stavu déle, ale pocit zodpovědnosti vše přemohl a já se hlasitě začala ozývat. „Já ti nevím,“ stáhla jsem trochu uši k hlavě a zahleděla se do země. Měla pravdu, tohle znělo dost pravděpodobně. „Stejně si nemyslím, že by odešla. Ne po tom, co si tady začala pomalu zvykat,“ namítala jsem, ale muselo být vidět, že mé přesvědčení už tam tolik není. „Jo, určitě ano. Můžeme se pak někdy stavit k Životu a ujistit se, že našla cestu domů v pořádku. Taky mi strašně chybí, hrozně mi přirostla k srdci. Ale zaslouží si svůj opravdový domov,“ pokývala jsem nakonec souhlasně hlavou a věnovala Darkii jemný úsměv.
Jen co jsme došly na mýtinu, zmateně jsem zamrkala a nevěřila svým očím. Bylo to jako vejít do pekla. Všude bylo rudo, krev, i z javoru tekla krev. „Proboha,“ špitla jsem naprosto zděšeně. Cítila jsem, jak se mi hrůzou zvedly všechny chloupky na těle. O krok jsem šokem ucouvla, z šoku mě ale probrala Darkie, která hrůzou zaječela a květina na hrudi jí začala divoce pulzovat a poblikávat. „Darkie!“ vykřikla jsem a okamžitě k ní přiskočila. Vůbec ale nereagovala a pod stromem, který hrůzostrašně vrzal a krvácel, usilovně plakala. Celá se chvěla a já nevěděla, co dělat. Opatrně jsem si k ní lehla a položila jí hlavu na záda v naději, že alespoň tím jí pomohu. Ze samého zoufalství se začala projevovat má magie iluzí, asi ve snaze Darkii ulevit a zabránit jí v tom, aby tuhle hrůzu viděla. Kolem nás byla najednou ta mýtina, kterou jsme obě znaly. Slunce zářilo, květiny rostly všude, kam se podívám a teplý vánek si hrál s našimi kožichy. Měla jsem ale strach, že o ni příjdu. Že tohle je konec. Že je dnešek poslední, který s ní strávím, a tak jsem přes všechny slzy, které mi po tvářích tekly nezvládla udržet obraz poklidné mýtiny a oba světy začaly problikávat. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale slunná mýtina mizela, až se nakonec nevrátila. Vyčerpaně jsem vydechla a zachraptila ve snaze se přes slzy a sliny v tlamě nadechnout. „Promiň,“ šeptla jsem mezi ošklivým brekem. Tohle byl snad ten nejzoufalejší moment, který jsem v životě prožila. Minulou zimu jsem byla vyděšená k smrti, ale v nitru jsem věřila, že ji z toho dostanu. Veškerá naděje, které jsem se doposud držela, byla pryč. „Neopouštěj mě, Darkie,“ vzlykala jsem a mezi slovy lapala po dechu, jelikož jsem měla čumák už úplně ucpaný. „Potřebuji tě,“ naříkala jsem.

//Omluva za depka-post, jinak to nešlo :DD
TLDR: Maple leží u Darkie, snažila se jí magií iluzí zahnat pohled na krvavou mýtinu, což vy nevidíte, jen ony dvě. Spolu tam pak jen brečí a Maple není schopna se o krvácející strom postarat, tudíž je to na vás T-T :D