Gallirea - Příspěvky uživatele

// Připsáno +4

// Připsáno +6

// Připsáno +4

// Připsáno +5

// Připsáno +4

// Připsáno +5

// Připsáno +4

// Připsáno +5

Náležitosti ohledně přijetí byly vyřešeny a Kenai se ochotně přidal k lovecké skupince. Ukázalo se, že i dvojice, ke které jsme se přidali, měla stejný plán. „Jsme na stejné vlně, tak to má být,“ pousmála jsem se pobaveně a pohled krátce věnovala sourozencům, kteří se po dlouhé absenci vítali. Tedy hlavně Marion, ta byla taková přítulnější a upovídanější povaha. Po chvilce objímání jsme ale vyrazili do lesíku vedle, kde se měl lov odehrát.
Dvojici jsem nechala nerušeně klábosit, zatímco jsem se snažila soustředit na pachy v okolí. „Máme štěstí, srny se už po zimě vrátily. Třeba se nám jeden kus podaří ulovit,“ poznamenala jsem, co jsem vyčenichala a zamířila pomalu směrem, odkud se pachy linuly. Netrvalo dlouho a někde mezi stromy opravdu prokoukly siluety štíhlých tvorů, nic netušící o naší přítomnosti. „My s Kenaiem je naženeme k vám dvěma. Vy pak nejlepší kus strhněte vahou a usmrťte,“ rozdělila jsem role. Marion byla sice hodná holka, ale trochu nemotorná. Zároveň byla ale chundelatá a urostlá, ideální kandidát na stahování zvěře k zemi. Spolu se sílou a velikostí Tonrese by to měla být hračka. „Vyrážíme,“ zavelela jsem a s šedým vykročila. Po pár metrech jsem pokynula hlavou ke znamení, že se rozdělíme a každý srny z jedné strany obkroužíme. Jen co jsme se dostali na druhou stranu a srny zpozorněly, jelikož se k nim donesl náš pach, lov mohl začít. Rozeběhla jsem se tedy za stádem a hnala ho přímo k druhé části lovecké družiny. Srny rychle probíhaly mezi kmeny stromů a kličkovaly, než se naskytla příležitost. Jedna srna se od skupiny trochu nešikovně oddělila, aby nevrazila do spadlého stromu. Doufala, že jen co strom oběhne, připojí se ke zbytku, ale tahle náhoda se jí stala osudnou. Využila jsem příležitost a svým tělem se vecpala mezi ni a směr návratu k jejím druhům. Poplašeně uskočila do strany, ale to už se přidávali ostatní. Měla to spočítané.

(//Tajně doufám, že to zvládneme dokončit během jednoho kola, abychom to měli všichni rychle za sebou :D)

Duben 3/10 | Tonres

Téma se momentálně stočilo k Wolfi, na kterou zatím neměl Tonres moc štěstí. „No jo, bere to fakt zodpovědně. Musí být v samém nebi, být takhle obklopena velkou rodinou,“ pousmála jsem se. Znělo to kouzelně. A i Marion si může od vlčat trochu odpočinout. Ukousla si nevědomky dost velké sousto, na které nebyla připravena. Ale od vídání vypadala vlčata spokojeně, tak si musela vést dobře. Nakonec to vždy dopadne dobře. Tonres se ale trochu zamotal a nemotorně se snažil rozmotat. „Tady skoro nikdo, neboj. Život umí zvláštní triky a omlazuje na přání. Bývaly bychom s Wolfi na babičky obě dávno vypadaly,“ zasmála jsem se od srdce. Už dávno jsme nebyly rozverná štěniska, ale dámy v letech.
Pak se ale událo něco, co jsme ani jeden nečekaly. Malý tenounký hlásek volal o pomoc kdo ví odkud. Naštěstí spolupracvoval a na mou žádost nás po hlase naváděl dál, než jsme odhalili místo, kde se nacházel. V menší díře v zemi byl zaklíněný ježeček, který se nedokázal dostat ven. A co bylo divnější, rozuměli jsme si navzájem. Mimo Senecu a Callisto jsem nic takového nikdy neviděla. Že by si našel malý tvoreček i Tonrese? „Nebojte, za malý moment budete venku. Nějak to vymyslíme,“ ujišťovala jsem ježečka. Tonres se sice pokoušel, ale na takový úzký prostor byla jeho tlapka až moc velká. Pokynula jsem hlavou, když vyzval k pokusu i mě a dala jsem se na to. Opatrně jsem natáhla tlapku dolů a zahla ji trochu do úhlu, aby se ježeček mohl chytit jednoho z mých drápků. „Zkuste se chytit,“ instruovala jsem ježka a jen co provedl, pokusila jsem se tlapku sunout nahoru. Ale nepodařilo se, v otvoru se zasekl. Byl asi víc naježený, z toho jak se lekl, a tak projít zpět nahoru bylo obtížnějši. „Hmm, budeme ji muset malinko rozšířit. Vydržte chvilinku a raději zavřete očka, ať vám do nich nenapadá hlína,“ zauvažovala jsem nahlas a ježka vrátila zpět dolů, než se mé tlapky pustil. Opatrně jsem jí pak okraje díry trochu rozšířila a než se nadál, ježeček byl na povrchu, kde jsme si ho mohli pořádně prohlédnut. „Že se pak Jehlička nestydí, vám tak komplikovat život a pak pláchnout,“ postěžovala jsem si na malého potížistu, abych ježkovi dala za pravdu.

Šedý vlček byl pořád stejný, jakého jsem si ho pamatovala. Taková šedá myška, nenápadná, ale přesto hodný a nekonfliktní vlk. Byla jsem ráda, že narazil zase na náš hvozd a alespoň se tu ukázal. Poslední dobou byla sestava v Sarumenu samá nová tvář. Marně by vlk hledal někoho z dob, kdy jsem alfou ještě nebyla. Snad právě jen Wolfi a její vlčata. Vlček moc do detailů o svých výpravách nezabředával, což jsem si vyložila jako jasné znamení, že více novinek si pravděpodobně nechá až na svou maminku. „To je fajn. Tady to je tak nějak pořád to stejné, jen se přidalo hned několik nových tváří,“ pousmála jsem se na něj, abych ho trochu uvedla do dění. „Teď ale všichni z nějakého důvodu zmizeli, tedy až na pár výjimek, takže na Wolfi budeme muset počkat,“ dodala jsem v reakci na to, že chtěl primárně navštívit rodinu. Ale i se členstvím neměl problém, což bylo nejhlavnější. „Ale vůbec ne, vždyť jsi tu doma. Oficiálně tě tedy vítám zpět mezi Sarumenské,“ zavrtěla jsem přátelsky oháňkou. Docela nedaleko se ozývala hlasitá konverzace Marion a Tonrese. Alespoň se sestrou by se tak mohl znovu potkat, než se shledají všichni. Když ale zmínil lov, zablýsklo se mi v očích. No jo, měl by se zorganizovat lov. Les byl sice poloprázdný, ale pokud nabereme i dvojici opodál, mělo by to být hračka. „Co takhle společný lov? Ne, že bych tě chtěla hned zapřáhnout,“ zazubila jsem se a navázala: „ale pomocná tlapka navíc by se nám hodila. Po zimě nám úkryt zeje prázdnotou.“ Sama jsem tak vykročila směrem k dvojici vlků a nebohému Kenaiovi tak nedávala moc na výběr. Pokud se po cestě necítil, mohl nás případně pozorovat z povzdálí. Ale s Marion se určitě potkat chtěl.

(//Tonres, Mari)
„Ahojky vespolek,“ zavolala jsem melodickým hlasem už z dálky, abychom na sebe připoutali pozornost. „Vedu vám vzácnou návštěvu,“ zazubila jsem se a těšila se na radostné shledání. Marion bude nadšená. Bylo zajímavé, jak diametrálně rozlišné povahy sourozenci měli. „Tonresi, tohle je bratr Marion. Kenai, můj partner Tonres,“ představila jsem dvojici. „Necítil by se někdo z vás na kratičký lov? Chtělo by to doplnit zásoby,“ navrhla jsem a hlavou pokynula za hranice, abych zájemce vybídla ke kroku. Nebylo proč to dál zdržovat, povídat jsme si mohli i po cestě.

Tmavé smrčiny >>

Duben 2/10 | Tonres

Neměl to se mnou chudák jednoduché. Pořád poslouchat jen o povinnostech a starostech. „Taky že jo. Jinak bych se z hvozdu ani nedostala,“ zazubila jsme se na něj nazpět. „Před tvým příchodem jsme to zvládaly tak nějak napůl s Wolfi, ale ta teď má s vnoučátky hezčí starosti. Nebýt tebe, asi bych se zbláznila,“ pousmála jsem se vděčně. Bylo to tak. Sice jsem technicky vzato byla na les dlouhá léta sama, nebyla jsem vděčná za to, že mi ho do života Osud přivál právě teď. A jak se zdálo, měl to docela podobně. Oba jsme jednoduše toho druhého v životě potřebovali, i když z trošku odlišných důvodů. On samotu a klid vyměnil za ruch a více povinností, zatímco já si mohla dopřát tu a tam pár hezkých klidných momentů s ním, kde jsme dokázala vypnout. A oběma nám to tak svědčilo.
Nad jeho lichotkou jsem se potěšeně zaculila. Vždycky mě nějakou chytrou poklonou mile překvapil, až jsem se celá začervenala. „Ale jdi ty,“ zachichotala jsem se. Měl ale pravdu, byla to věčnost. A zároveň jako včera. Bylo to zvláštní, jak se něco, co bylo tak vzdáleného, zapsalo do paměti tak ostře, že na to nešlo úplně zapomenout. Třeba to časem pomine a všem se nám zase uleví.
„Jsem ráda, že jsi našel to co jsi hledal. Měla jsem to tak stejně, když jsem se přidala. Sarumen si dokáže vlka strašně jednoduše získat,“ pousmála jsem se. Byl to jednoduše můj domov, který bych už opustit nedokázala. Když se ale ozval pisklavý hlásek, který volal o pomoc, nastražila jsem překvapeně uši. Na otázku Tonrese jsem jen pokynula hlavou a rozhlížela se, jestli tvorečka nezahlédnu. „Haló? Mluv na nás prosím dál, ať tě snáz najdeme,“ instruovala jsem hlásek v nouzi a začala se po okolí procházet, ouška nastražená jako dva radary.