Příspěvky uživatele

< návrat zpět

[442]
<< Sarumen

Duha se malé vlčici opravdu líbila a jak by taky ne? Je to neskutečně krásný přírodní úkaz, který se jen tak nevidí. Je to opravdu shoda náhod, když duha opravdu vykoukne. Vůbec by mě však nenapadlo, že to tak úplně nebylo celé přírodou, ale spíše dalším menším trikem Kenaie. Cesta zpět do úkrytu sice trvala déle, tedy pocitově, jelikož jsme ani jedna neměly tak úplně možnost komunikovat. A když už jsem se u úkrytu zepta s plnou tlamou, nebylo mi rozumět. Ve vchodu jsem srnu na malý moment položila, abych jí mohla zřetelně otázku znovu opět položit. „Jak se ti u nás zatím líbí? S plnou tlamou je mi prd rozumět,“ zasmála jsem se, srnu opět popadla do tlamy a odtáhla ji až do velké společné místnosti, kde byla Darkie s téměř dospělými vlčaty. „Zdravíčko,“ pozdravila jsem všechny, jen co jsem před své tlapy položila srnu. „Donesly jsme vám sváču, tak kdo má hlad, jen si dejte do nosu,“ usmála jsem se na všechny mile. Cítila jsem tu i Jennu, ale pravděpodobně vyčerpaně spala v odděleném prostoru. Vypadalo to, že se stala členkou.

Cestou k srně jsem nadhodila, jestli by malá vlčice nechtěla vymyslet nějakou přezdívku, kterou by jí ostatní mohli říkat, než si vzpomene na vlastní jméno. Samotnou ji ale nic nenapadalo a jak se dalo čekat, i mé návrhy jí nic moc neříkaly. „To rozhodně ano,“ usmála jsem se na vlčátko vlídně, chopila se přenosu srnčího masa a začala ho táhnout zpět k úkrytu. Maličká vyběhla trochu napřed, ale stále se snažila držet v mém okolí, abych o ní měla trochu přehled. Jak jsem tak škubavými pohyby přesouvala ztuhlé tělo srny, oblaka nad Sarumenem se roztáhla a vykouklo sluníčko. Pršelo stále vydatně, a tak se dalo čekat, že s největší pravděpodobností vykoukne duha. A opravdu, když jsem se po pár minutách během jedné z menších přestávek porozhlédla, zahlédla jsem duhu. „Podívej, duha,“ zavolala jsem na malou vlčici, která byla o menší kus napřed. „To je krása, co? Tohle se stane, když svítí sluníčko a zároveň prší,“ vysvětlila jsem jí, než se stihla zeptat. Po chvíli koukání jsem se ale opět vydaly k úkrytu. Naštěstí už to byl prakticky opravdu jen kousek. „Uak fe ti u náf uíbí?“ pokusila jsem se o otázku s tlamou plnou úlovku. Pomaloučku jsem začala stoupat ke vchodu do úkrytu a s pár dalšími trhy hlavy vtáhla kořist dovnitř.

Úkryt >>

Cestou kolem hranic nás zastihl déšť, který maličká zatím nezažila. Bylo to pochopitelné, když se s největší pravděpodobností narodila někdy v průběhu zimy, kdy jediné, co se snášelo z oblohy, byl studený sníh. S postupným oteplováním sice nebyl tolik studený, no příjemné to rozhodně nebylo. A pokud si nepospíšíme, vlčátko nám promokne a prochladne. „Není to nic příjemného, ale bohužel je to součástí jara. Pokud bude pršet dlouho, budeme muset dávat pozor na tlapky. Ze země se stane jedna velká horda bláta a bude to klouzat. To už ale doufám budeme schovaná zase v jeskyni,“ vysvětlila jsem a poslední větu vyřkla spíše pro sebe, ale i malou vlčici to mohlo uklidnit. Pro jistotu jsem ale kolem nás začala trochu vzduch vyhřívat. Nechtěla jsem riskovat a ohřev vzduchu prakticky žádnou energii nebral, tak proč toho nevyužít?
Naštěstí jsme narazily na místo, kde zůstala spousta veverek a tak jsme se obě trochu najedly. Předvedla jsem, jak se asi takové malé zvířátko jí a zdálo se, že se s veverkou béžová vlčice statečně poprala. Vyjedla sice jen ty nejmasitější části, ale to mi nijak nevadilo. Veverčí maso opravdu nebylo žádnou pochutinou. A když jí to stačilo, tak proč se přejídat? Příroda si se zbytky poradí. „Šikula,“ pousmála jsem se na ni mile. „To asi ne. Během zimy je opravdu těžké je někde najít. Srna je takové vysoké zvíře, které má na čtyřech hubeňoučkých nožičkách kopyta. Takto se říká samicím. Samcům se zase říká jeleni a ti oproti samičkám mají na hlavě i paroží. Jsou navíc mnohem mohutnější. Až ji najdeme, uvidíš přesně, co myslím,“ vysvětlila jsem jí a sice uvažovala, jestli i srnu nezhmotnit pomocí magie, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Ostatně jsme byli vážně kousek od místa, kde jsme ji nechali. Poprosila jsem malou vlčici, jestli by se nechopila pár veverek a ochotně mi s třemi pomohla. Já bohužel žádné brát nemohla, protože pak budu bojovat s odtažením napůl zmrzlé srny. „Děkuji, jsi moc hodná,“ usmála jsem se na ni vděčně a pomalu vykročila dál.
Jak jsme tak šly, napadlo mě, že bychom malé mohly vymyslet nějakou přezdívku, aby se necítila odstrčeně. Sice souhlasila, ale sama si nebyla jistá, jaké jméno by se jí líbilo. „Hmm, přemýšlím, přemýšlím,“ odmlčela jsem se a přemýšlela. „Připomínáš mi kožíškem pláž. Je tam krásně teplíčko, spousta písku, který tě hřeje do tlapek a v čumáčku cítíš slané moře. Hezké jméno by bylo Shelly, podle mušličky, kterou jsi viděla v jeskyni,“ napadlo mě. „Nebo Anemone. Tak se říká krásným barevným mořským tvorečkům, kteří žijí pod vodou,“ napadlo mě ihned poté. „No a pak mě ještě nepadá Lotus. To sice nemá s mořem nebo pláží nic společného, ale je to krásná květinka, která roste na vodní hladině,“ přišla jsem s posledním návrhem, který mě momentálně napadl. „Ale také si můžeš vibrat až když tě samotnou nějaké osloví,“ dodala jsem a mile se na ni usmála. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že si musí nějaké vybrat.
To už jsme pomalu došly k místu, kde ležela srna. „Tak, jsme tady. Tohle je ta srna, kterou jsme hledaly. Odtáhneme ji do úkrytu, aby se ostatní mohli pořádně najíst a ty můžeš ochutnat. Šlo by to?“ usmála jsem se na ni vlídně, srnu chytla za zadní a začala ji škubavými pohyby táhnout směrem zpět. Vzduch kolem nás jsem stále udržovala teplý.

Byla jsem ráda, že pomalu ale jistě přichází na podstatu mlhy, která je součástí našeho hvozdu. Bez ní by to nebyl Sarumen a nebýt ní, nebylo by tu tak bezpečno a taková pohoda. Sice se tu momentálně nesl pach smrti, ale doufala jsem, že alespoň pár kouzel z mlhy malou zaměstnají. A taky že ano. Dokonce se jí králíček tak líbil, že ho chtěla vidět ještě. Pobaveně jsem se zasmála a s pokýváním hlavy nechala ušáka vytvořit zase. Tentokrát se postavil na zadní, zamával písčité vlčici tlapkou a zastřihal ouškem. Najednou se ohlédl a zpoza stromu vyběhl další ušák, s kterým se pak začal ten první honit a hrát si. Vypadali jako dva bezstarostné obláčky, které spadli přímo z nebe. Udělali kolem nás obou pár koleček a zmizeli v hloubi lesa spolu se zbytkem mlhy, která nás doposud zahalovala. „Kdykoliv se budeš bát, nebo se cítit nesvá, vzpomeň si na králíčka. Vždycky ti bude dělat parťáka,“ mrkla jsem na ni.
Můj plán byl odsouhlasen a s přesvědčivým zakručením žaludku mi pověděla, že hlad má opravdu obrovitý. „Tak to se musí hned napravit. Tak šup, vyrážíme,“ pousmála jsem se na ni a vykročila cestou, kterou jsem pro nás měla naplánovanou. Jen co jsme došly k řece, ihned jsem ji upozornila, že tuhle vodu pít nesmí, jinak by nesla ošklivé následky. „Teče tuším přímo z močálů. To je takové místo, které je ponořeno ve vodě a blátě a opravdu to tam páchne. A jelikož je to tam opravdu ošklivé, je nebezpečné takovou vodu pít,“ pokusila jsem se vysvětlit. Padla otázka, kam chodíme pít, když tu jedinou řeku, která naším hvozdech prochází, máme jedovatou. „Většina vlků se chodí napít k jedné řece, která protéká těsně vedle našeho hvozdu víc západ. Protéká skrz hory, takže je tam voda nejčistší, jakou můžeš najít. Můžeme se tam pak projít, až odneseme úlovek,“ nabídla jsem jí. Teoreticky tu byla možnost nabrat trochu sněhu ze země, ale s tím, jak roztátý už byl, nebyl by to asi nejlepší nápad. O příchodu jara začal přesvědčovat déšť, který se spustil. „Přichází jaro,“ pousmála jsem se. „Tohle je tvůj první deštík, že? Je to taková malá nedobrovolná koupel,“ zazubila jsem se.
Jen co jsme narazily na ohořelý strom s veverkami kolem, začala vyzvídat, co se tu stalo. „Měly jsme tu jeden problém s veverkami. Když jsem byla s ostatními na lovu, napadly náš les veverky a byly přesvědčené, že tu budou bydlet. Když jsme se vrátili, napadaly nás a házely po nás šišky. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že tady bydlíme my, ale nedaly si říct. Jedna vlčice podlehla emocím a začala veverky vyhánět ohněm, který měla jako vrozenou magii. Naštěstí se mi ji podařilo přimět, aby odešla, a tak jsem veverky s tetou Wolfi vyháněla magií iluzí a větru. Házela jsem po nich předměty, které tu nebyly a jak se lekly, spadly ze stromu a já je začala odfukovat z lesa. Byla to opravdu zábava,“ převyprávěla jsem jí, co se událo. „Zbylé veverky pochopily, že tu zůstat nemohou a odešly. Pár jich tu sice zůstalo, ale za podmínky, že nás už nebudou šikanovat. Některé bohužel uhořely, ale to je bohužel život. Naštěstí teď máme dost jídla pro všechny,“ střihla jsem ouškem. Mrzelo mne, že přišly o život, ale zima byla opravdu krutá a než je nechat tady, aby se o ně postarala příroda, raději je využiji. „U velké kořisti se kožešina nechává, aby ji mohli vlci využít jako zdroj pohodlí a tepla. U malé se to ale neřeší. V kožichu jsou dokonce i důležité živiny, takže se ničeho neboj. Normálně si kořist přidržíš tlapkou a začneš ji trhat. Takto,“ vysvětlila jsem a z jedné další veverky utrhla sousto. Jako dospělý jedinec jsem ale ukousla sousto tak velké, že jsem ukousla vlastně celou zadní polovinu veverky. Tlapou jsem si jen přidržela ocas, protože ten jsem jíst nehodlala. Zbytek jsem ale snědla. „Kostičky mají opravdu drobounké, takže je nijak řešit nemusíš. Pokud narazíš na nějakou větší, která ti překáží, stačí ji vyplivnout,“ dodala jsem, aby se případně s většími kousky kostí moc netrápila Vlčice se chopila nohy veverky a po chvíli žužlání a žvýkání si jí podařilo nožku urvat. „Veverky nejsou kdo ví jaká delikatesa, ale na zahnání největšího hladu postačí,“ pousmála jsem se nad jejím snažením lítostivě. "Naštěstí si poté můžeš smlsnout na pořádném srnčím mase. To je teprve lahoda." Když jsem dojedla i druhou polovinu, počkala jsem, než dojí i malá a nadhodila nápad. „Zvládla bys pár veverek vzít do tlamičky? Moc by mi to pomohlo. Stačí je vzít za ocásek do tlamičky,“ poprosila jsem ji a jen co jsme byly obě připravené na cestu, vykročila jsem dál. Při cestě mě ale napadlo, že by bylo dobré malé vlčici vymyslet alespoň přezdívku, aby mezi ostatní vlčata lépe zapadala. "Poslyš, co kdybychom ti vymysleli nějakou hezkou přezdívku, než si vzpomeneš na své jméno?" pousmála jsem se na ni. "Můžeš si říkat jakkoliv bys jen chtěla. Já se třeba jmenuji podle jednoho krásného stromu, který má na podzim sytě oranžovo-rudé lístky a teče z něj sladký syrup. Všichni jméno dostaneme po narození, ale ty si můžeš vymyslet své vlastní, které se ti líbí," nabídla jsem jí povzbudivě, aby se nemusela cítit špatně. "Napadá tě, jak by si chtěla, aby ti jiní říkali?"

// Moc děkujeme

// Loterie byla úplně skvělá a s výhrami jsem více než spokojená :D (A vyděšená, jaké štěstí jsem měla :DD) Naprosto obdivuju, jak ses s tabulkami v excelu a s celou organizací poprala, muselo to být naprosté peklo. A pokud bych si troufale mohla vybrat, udělala by mi radost vlastnost řečníka Za akci moc děkuji! ♥

Maličká za mnou opatrně našlapovala a jen co jsme vykoukly ven, zahalila nás mlha. Pokusila jsem se jí se situací obeznámi a pomoci jí si na mlhu zvyknout a dokázat se na ni spolehnout. Možná se to zdálo být jako nějaká báchorka, aby byla klidnější, ale opravdu byli Sarumenští mlhou chráněni. Byla naším ochráncem. „Hmm, pořád ne. Ale často. Je dost možné, že se ze začátku zdá být otravná, ale jen co si zvykneš, budeš si v ní připadat najednou mnohem bezpečněji. Je tu pro to, aby nás chránila. Takže když se tu objeví vetřelec, zahalí ho do tak husté mlhy, že z beznaděje raději uteče,“ vysvětlila jsem, jak to celý život v Sarumenu vnímala já a jaké mám s mlhou zkušenosti. „Navíc ji Sarumenští mohou ovládat, jak potřebují. Koukej,“ nadhodila jsem další důvod, proč jí důvěřovat a vytvořila z mlhy malého králíčka, který kolem vlčice začal hopsat, až nakonec skočil po hlavě přímo do země a rozplynul se. „Čím více se sžiješ se Sarumenem, tím lépe budeš zvládat mlhu ovládat,“ pousmála jsem se. S těmito slovy mlha začala pomalu padat, až se úplně rozplynula.
Když se rozkoukala a vyzvídala, jestli někam půjdeme, pokývala jsem souhlasně hlavou. „Projdeme se k hranicím, kudy teče řeka. Čeká tam na nás úlovek, který potřebujeme odnést zpět do úkrytu. Musíš už mít šílený hlad.“ Ve vzduchu se nesla podivná směsice pachů a jeden z nich působil… zesláble. Jako by na něm vyselo něco opravdu špatného a nemohla jsem si vysvětlit, co to bylo. Spojila jsem si to se smrtí Morfeuse a vsugerovala si, že tu byl i před tím, jen je teď silnější, když jsem vylezla z jeskyně. „Připravena?“ pousmála jsem se na vlčici a pomalým krokem vyšla podél řeky více na sever. V místě, kde se řeka opět stáčí jsme srnu nechali, než se vše začalo kazit. „Tahle řeka je úplně jiná, než ta, kterou jsem si v jeskyni ukazovala, že?“ nadhodila jsem při pohledu na naši řeku. „Když je voda takto tmavá, znamená to, že by se z ní nemělo pít. Bude pravděpodobně něčím špatná. V lepším případě by ti bylo opravdu špatně, v tom horším bys byla nemocná a dokonce hrozí, že je i jedovatá. Je důležité poslouchat instinkty, které ti radí. Často si uvědomí nebezpečí dřív, než ty sama,“ ponaučila jsem ji. Jak nám tak cesta rychle ubíhala, narazila jsem i na spálený strom a hromadu mrtvých veverek, které tu zůstaly ležet. „Podívej, svačinka,“ usmála jsem se na vlčici a jednu jí tlapou přisunula.

- LOV ¬

- ZNAČKOVÁNÍ ¬

<< Úkryt (// Zůstáváme s Eowyn samy, takže číst nemusíte :D)

Z celé té situaci jsem byla fakt dojatá. Obzvláště tedy poté, co mi olíznutí oplatila a já opravdu cítila, jak moc se mi otevřela a že mi skutečně bezmezně důvěřuje. Dojalo mě to tak, že se mi do očí nahrnuly slzy a já je musela rychlým zamrkáním zahánět. Maličkou to evidentně zaskočilo, jelikož jsem asi působila, že jsem smutná. „Ano, naprosto. Jsou to jen slzy štěstí, víš? Dělá mi moc radost, že mě máš ráda a já tebe,“ pousmála jsem se a slzičku, která přeci jen unikla, jsem si tlapou setřela. „Moc mi na tobě záleží,“ dodala jsem ještě. Jen co jsem jí ale pověděla, že je statečná, začala se nechápavě vyptávat. „No jednoduše proto, že jsi ochotna dát něčemu šanci, přestože máš obrovitý strach. To je velký důkaz toho, že jsi opravdu statečná a nedovolíš strachu, aby tvůj život ovládal,“ vysvětlila jsem jí. Byla sice vlčátko, ale měla daleko více odvahy, než mnozí dospělí. Jistě existuje mnoho vlků, které celý život strach ničí, ale nemají odvahu s tím cokoliv udělat. A rozhodně se tomu nedivím. Já sama tuhle odvahu našla až v dospělosti. Ale vidět takové velké kroky u malého vlčátka bylo až inspirativní.
Téma se přesunulo k uvažování nad tím, co asi mohlo malé vlčici způsobit takové psychické problémy. „Určitě ano. Jsi nesmírně šikovná a s pomocí jiných to přejde opravdu rychle,“ povzbudivě jsem se na ni usmála. Bylo mi ale jasné, že pár epizod bohužel jistě zažije. Tahle země je sice kouzelná, ale zázraky dělat neumí, přestože mě to opravdu mrzelo a dokonce i děsilo. Opravdu jsem ji nechtěla vidět takto trpět, ale musela jsem být realista a být připravena na nejhorší. „To si piš. Máme tu samé skvělé vlky a dohromady jsme taková druhá rodina,“ zazubila jsem se.
Poté jsme se obě odebraly k východu a jen co jsme vykoukly z úkrytu, přivítala nás naše mlha, která si malou členku smečky přišla pořádně prohlédnout. „Paní mlha se na nás už těšila,“ usmála jsem se na písčitou vlčici, aby se ničeho nebála. „Je to součástí našeho hvozdu a pomáhá nás chránit před čímkoliv špatným. Takže kdykoliv se budeš bát, pomůže ti a ochrání tě,“ vysvětlila jsem jí. Nehodlala jsem ale postupovat moc rychle. Stály jsme před úkrytem a já ji nechala se pomalu rozkoukat a vstřebat první dojmy. V lese byla cítit spousta pachů, ne jen Wolfi, Darkie, které předtím maličká už cítila. Zachytila jsem i pachy našich vlčat a náznak Nokta, který se už asi vrátil. Třeba přinesl i úlovek, pomyslela jsem si. „Jakpak se cítíš?“ optala jsem se.

Lehce jsem podřimovala a čerpala zpět energii, kterou jsem vynaložila na předvádění barviček maličké. Mnou vytvořené ohniště vedle nás příjemně praskalo, ohýnek plápolal a házel světélka různě po jeskyni. Sem tam jsem očko pootevřela a chvíli ho pozorovala, než jsem zase oči zavřela a dřímala. Malá písčitá slečna spala poměrně dlouho, za což jsem byla ráda. Potřebovala si pořádně odpočinout a všechny její potíže a starosti zaspat. To bylo ostatně to nejlepší, co na takové věci pomáhalo. Zauvažovala, jak dlouho to asi bylo, co si nebohá Darkie pořádně odpočinula a jestli by nebylo dobré, kdybychom se u malé vystřídaly. Bála jsem se ale pohnout, abych ji z říše snů nevytrhla.
Když se pode mnou začalo pohublé tělíčko hýbat, očka jsem rozlepila. Bylo sladké, když se ke mně hned po probuzení začala tulit ještě více. „Dobré ráno,“ broukla jsem na ni mile a olízla jí láskyplně tvář. Když mi poděkovala, hlavu jsem odtáhla a jemně s ní zavrtěla. „Nemáš za co, zlatíčko. Kdykoliv budeš potřebovat, budu tady pro tebe,“ ujistila jsem ji a mírně se na ni pousmála. Bylo to samozřejmostí. „A já tebe, zlatíčko. Strašně moc,“ uculila jsem se od ucha k uchu a do očí se mi dojetím nahrnuly slzy. Tak strašně mě těšilo, že si ke mně utvořila takto pevné pouto. I já k ní měla nesmírně blízko. Probouzela ve mně všechny ty mateřské instinkty, přestože jsem vlastní potomky nikdy neměla. A ani mi to nechybělo. Byla jsem víc než ráda, když jsem mohla pomoci zatoulaným vlčátkům, kterým ta láska chybí.
Když se pomalounku posadila, zůstala jsem ležet, abych na malou vlčici nebyla moc vysoká. Začala se mi omlouvat a prozradila mi, že mi opravdu důvěřuje a když budu po jejím boku, je ochotna zkusit jít ven. „Nemusíš se omlouvat. Některé věci nedokážeme ovlivnit a někdy nás strach dokáže úplně ovládnout,“ špitla jsem, aby si nic nevyčítala. Nemohla za to, co se jí dělo a už vůbec ne, čím si prošla, než se k nám dostala. „Jsi nesmírně statečná, víš to?“ pousmála jsem se a mile do ni dloubla čumákem. „Budu tu pro tebe a nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ přikývla jsem. Pak mi začala vysvětlovat, že vlastně vůbec neví, co se to s ní děje a netuší, čím si prošla. Ani jak se sem pořádně dostala. Nasucho jsem polkla a povzdychla si. „Víš, když si malé vlčátko projde něčím ošklivým, co by ho opravdu doživotně poznamenalo, jeho hlavička se ho snaží ochránit tím, že na to úplně zapomene. Někdy jen na část toho, co se stalo, jindy zakáže hlavě si vzpomenout na tolik věcí, že zapomene i jak se jmenuje. Možná proto si nemůžeš vzpomenout,“ pokusila jsem se jí to nějak šetrně vysvětlit. „I já si jako malá prošla něčím ošklivým. A často mě potom popadl obrovitý strach, až jsem se nemohla hýbat. Bylo to jako by se čas zastavil a já necítila nic jiného, než obrovitý strach. Ale postupem času se to lepší. Ze začátku pomaloučku, až skoro pochybuješ, že se to někdy změní, ale postupem času to téměř vymizí. Hodně tomu pomáhá, když se obklopíš vlky, kteří tě mají moc rádi a jsou ochotni ti pomoci. A přesně to máš teď ty. V Sarumenu je spousta vlků, kterým na tebe záleží,“ pousmála jsem se na ni povzbudivě. A přesně to jsem tady na Sarumenu tak zbožňovala. Všechny ty skvělé vlky, na které se jeden může vždy spolehnout.
Pomalu jsem se zvedla a podívala se na malou nejistou vlčici. „Zkusíme to, co říkáš? Pomaloučku, krůček za krůčkem. Uvidíš, že u nás je bezpečno a celý náš hvozd je daleko kouzelnější, než kdejaká magie,“ nabídla jsem jí a pomalým krokem vykročila k východu. „Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ povzbudila jsem ji.

Sarumen >>

// I já moc děkuji, že jsi Stalingovi poskytla jeho vysněný domov. Ragar byl a vždy bude srdcovkou ♥ Budeš mi tu fakt šíleně chybět... Takže ještě jednou moc děkuji za vše. Budu na tebe ráda vzpomínat :)


//editFal: Moc děkuju, Maple. Starling sem zapadl skvěle, ale věřím, že jemu se bude dařit dobře kdekoliv.

„Noo, je čisťounce bílý, jako čerstvě napadaný sníh. Jeho bříško je sytě modré, jako temná noční obloha a přední tlapky má tou nejtmavější černou, jakou jsem kdy viděla. Očka má také modré a už od pohledu víš, že je opravdu kouzelný. A je také nesmírně hodný. Tak hodný, že se ti od něj nebude chtít odejít a budeš chtít tam s ním zůstat napořád. Spousta vlků tam s ním i docela dlouho pobyla, ale není dobré se tam zdržovat moc dlouho. Pak mají vlci, kterým na tobě záleží opravdu strach, kde ses vlastně zasekla a proč to tak dlouho trvá,“ vysvětlila jsem jí. „Až budeš větší, určitě ho potkáš,“ mrkla jsem na ni. Byla jsem ráda, že si na oheň zvykla a našla v něm i něco příjemného. A také, že jí je už mnohem lépe. Jen to jídlo nám tu pořád chybělo a začínala jsem myšlenkami sklouzat k tomu, jak to vlastně ostatním venku jde.
Nejlepší ale na ovládání magie iluzí bylo to, jak dokázala okouzlit malé chlupáče. S každým novým předmětem byla víc a víc okouzlena a to mi dělalo radost snad úplně nejvíc. Jak se dokáže uvolnit a obdivovat barevný svět, který ji teprve čeká. Dospělí jsou životem poměrně utupělí a jen stěží bych je nějakým takovým trikem okouzlila. Každý dospělý ovládal minimálně jednu magii perfektně, a tak si z cizích schopností na zadek nesedne. Trávit čas s vlčaty bylo opravdu osvěžující a užívala jsem si s touhle maličkou každou vteřinu. Vše bylo krásné a právě díky ní jsem dokázala na moment zapomenout na ty katastrofy, které se tu poslední dobou děly.
Vše šlo ale až moc dobře, tudíž se dalo čekat, že se něco brzy opět pokazí. A taky se tak stalo. Maličká začala mít záchvat paniky a já se jen marně pokoušela ji utěšit a uklidnit. Instinktivně jsem se k ní přitulila a její křečovité tělíčko se ke mně začalo silně tisknout. Cítila jsem z ní strach, tak obrovitý strach, až se mi srdce sevřelo. Tak strašně trpěla. A jelikož jsem neměla ponětí, co dělat, začala jsem ji jemně hlavou hladit kožíšek a broukat ji melodii. Zdálo se, že se pomalu ale jistě její stav zlepšuje. Začal se jí zlepšovat dech, tělíčko povolilo a přestala se třást. V hlazení a broukání jsem ale nepřestávala, tedy do doby, kdy maličká usnula. Bylo toho na ni moc. Jemně jsem si ji položila vedle sebe a přitulila se k ní, abych ji měla co nejvíce u sebe a mohla ji tak hřát. Jemně jsem si pak na ni položila hlavu, aby cítila, že jsem u ní a nic jí nehrozí. (//Ve zkratce asi takto :D) A taky že nehrozilo. Rozhodla jsem se, že o tuhle malou vyděšenou kuličku postarám jak nejlépe zvládnu. Zavřela jsem oči a odpočívala, ale stále jsem byla ve střehu, kdyby mne náhodou potřebovala.

„To ten kouzelný strejda, víš? Moc jsem si přála umět jinou magii, protože jsem si s tou svou vrozenou moc nerozuměla. Bála jsem se ohně, jelikož dokáže i ubližovat, a tak jsem ho poprosila, jestli by mě nenaučil nějakou jinou. No a až jsem se ji naučila používat pořádně, naučil mě další,“ pousmála jsem se. „A postupem času jsem si zvykla i na tu svou vrozenou a díky ní ti teď můžu nahřívat kožíšek,“ pousmála jsem se na ni vlídně. Všechno mělo něco do sebe, i oheň, který mi v životě udělal dost paseky. Ale bylo zbytečné se bát. Ne něčeho, co je mou součástí. „Je strašně zajímavá, že?“ zazubila jsem se. Nejvíce mě bavilo si vyhrávat právě s ní, jelikož se dá aplikovat na kdejakou situaci. Nejvíce však u péče o vlčata. „Třeba právě iluze máš vrozené,“ mrkla jsem na ni, absolutně netušíc, jakou reálně bude mít.
Než Darkie odešla, prozradila ji všelijaké barvy očí, které díky magiím může mít a maličkou tolik informací dost zaskočilo. A jak se ukázalo, neuměla barvičky. „To napravíme,“ pousmála jsem se. „Nejprve tu máme žlutou. Ta je barva sluníčka a květinky, kterou ti Darkie vyčarovala. Pak máme oranžovou, kterou mají lístky na podzim, koukej.“ V tom momentě jsem vytvořila sytě oranžový javorový list. Takový, jaký máme na mýtině. Ten se líně začal snášet k zemi, až dopadl malé vlčici před tlapy a opět zmizel. „Pak máme červenou, tu mají například vlčí máky, které nám rostou nedaleko hvozdu. Nebo muchomůrky, což jsou houby, které se nejí. Jsou totiž opravdu jedovaté,“ vysvětlila jsem jí a vytvořila jak vlčí mák, tak muchomůrku. „Dál máme růžovou, kterou mají květy třešní, když na jaře rozkvetou,“ pokračovala jsem dál v barvičkách a vytvořila větvičku osetou květy, které nádherně sladce voněly. I ty jen co si přičichla zmizely. „Pak máme fialovou. Tu mají například takoví tmaví broučci, kteří na přímém sluníčku mají krásné fialkové odlesky,“ napadlo mě, jelikož nic jiného než květiny jsem snad ani neznala. Malý brouček přišel až k malé vlčici, zastříhal tykadly a zmizel. „Dál je modrá. Tu mají borůvky, které má Darkie moc ráda. Je to ovoce, které když rozkousneš, je slaďoučké a moc dobré,“ pousmála jsem se a nechala vytvořit hrst bobulí. „Modrá umí být také světlá. Taková je třeba čistá řeka v létě,“ dodala jsem ještě a abych se předvedla, nechala vytvořit v naší jeskyni řeku. Země se jemně zachvěla a o kus dál se začala země propadat, až vytvořila jakési malé koryto, které se brzy naplnilo čistou tyrkysovou vodou. Jen co jsem ale tlapou posunula do strany, země se zatáhla a voda zmizela. Nebylo po ní ani památky. „Takovou barvu má třeba magie vzduchu, kterou ovládám. Jednou bych chtěla mít taková očka,“ prozradila jsem jí. „No a na závěr máme zelenou, kterou jsi viděla u Darkie. Pak tu je ještě černá, kterou má třeba uhlí. A pak je tu bílá a takovou barvu má sníh,“ uzavřela jsem nakonec a nezapomněla vytvořit kousek uhlí na ukázku. Na závěr jsem si pořádně oddychla, jelikož takové čarování dávalo celkem zabrat. Obzvláště za řeka, s kterou jsem se před chvílí předváděla.
Jen co ale Darkie odešla, nadhodila jsem, že kdyby chtěla, mohly bychom se podívat za ostatními ven. Malá nejprve nijak nereagovala, poté se ale začala třást, zrychleně dýchala a vypadala, že momentálně opravdu psychicky trpí. „Zlatíčko, všechno je dobré,“ špitla jsem jemným hlasem a něžně do ní dloubla čenichem. Očka se jí zalily slzami a já měla co dělat, abych se tu taky nerozbrečela. Neměla jsem ponětí, co dělat a jak jí pomoci. Byla evidentně opravdu ale opravdu vystresovaná a jen co mě začala prosit, abych jí pomohla, zatnula jsem zuby. „Ššššš, všechno bude dobré. Zkus pomaloučku a zhluboka dýchat. Takto,“ pokoušela jsem se ji klidným hlasem utěšit. Lehla jsem si k ní a opatrně si ji k sobě přitulila, aby cítila teplo a bezpečí. A aby přišla na jiné myšlenky, začala jsem jí broukat melodii, která mi přišla do hlavy. Hlavou jsem jí u toho hladila kožíšek. Musíme s ní pomaloučku a opatrně. Musela si projít peklem, když jí představa neznámého venku takto děsí.

Bylo úžasně zábavné sledovat nedůvěřivý a nechápavý pohled malé béžové vlčice, jak se mění v naprostý údiv a okouzlení. Pamatovala jsem si, jak kouzelné poznávání magií bylo, když jsem byla malá. Její reakce mě upřímně od srdce rozesmála. „Na to bohužel budeš muset počkat. To umí jen dospělí,“ mrkla jsem na ni. „Ale to uteče, ani nemrkneš,“ ujistila jsem ji. První rok života utíká vždy nějak až moc rychle. I pro mě, když ty malé chlupaté kuličky vidím růst. Všechno hezké utíká nějak moc rychle. Samozřejmě ihned začala vyzvídat, jestli i ona bude mít zelenkavá očka, jako Darkie. Upřímně jsem jí tuhle zvlášnost trochu záviděla. Má zlatá byla celý život stejná a připadala jsem si, jako bych k žádné magii nepřirostla. „Magií taky můžeš ovládat hned několik, ne jen jednu, kterou máš vrozenou. Já umím ještě ovládat magii ohně, díky které nám je teď hezky teploučko. A také magii vzduchu, díky které můžu nadnášet větříkem různé věci. Magie jsou nesmírně užitečnou pomůckou, která ti mnohdy pomůže v zapeklitých situací.“
V tom se ale ozvalo zavytí, která mnou opět škublo. Nepatřilo Wolfi, ale někomu cizímu a podle všeho nebyl sám. Darkie se rozhodla, že to půjde okouknout. Moc se mi to nepozdávalo, ale nakonec jsem jen přikývla a nechala ji se o to postarat. Byla přeci jen už alfou a schopnou. Nepotřebovala, abych jí stála za zadkem. Jen mi při pohledu na ni docházelo, jak moc mi chybí s ní být sem tam o samotě. A doléhal na mě pocit, že se toho jen tak v nejbližší době nedočkáme. Měly bychom brzy zorganizovat lov, obstarat kožešiny a označit hranice. „Až se budeš cítit odpočatěji, můžeme se za tetami podívat. Mohly bychom tě vzít na průzkum i na průzkum našeho hvozdu,“ nabídla jsem jí a dala jí tak možnost mít finální slovo, kdy se půjdeme i my podívat ven z úkrytu. Venku to bylo přeci jen zajímavější a za pomocí mé magie bych jí i venku zvládla udržovat v teple.