Příspěvky uživatele

Lehce jsem podřimovala a čerpala zpět energii, kterou jsem vynaložila na předvádění barviček maličké. Mnou vytvořené ohniště vedle nás příjemně praskalo, ohýnek plápolal a házel světélka různě po jeskyni. Sem tam jsem očko pootevřela a chvíli ho pozorovala, než jsem zase oči zavřela a dřímala. Malá písčitá slečna spala poměrně dlouho, za což jsem byla ráda. Potřebovala si pořádně odpočinout a všechny její potíže a starosti zaspat. To bylo ostatně to nejlepší, co na takové věci pomáhalo. Zauvažovala, jak dlouho to asi bylo, co si nebohá Darkie pořádně odpočinula a jestli by nebylo dobré, kdybychom se u malé vystřídaly. Bála jsem se ale pohnout, abych ji z říše snů nevytrhla.
Když se pode mnou začalo pohublé tělíčko hýbat, očka jsem rozlepila. Bylo sladké, když se ke mně hned po probuzení začala tulit ještě více. „Dobré ráno,“ broukla jsem na ni mile a olízla jí láskyplně tvář. Když mi poděkovala, hlavu jsem odtáhla a jemně s ní zavrtěla. „Nemáš za co, zlatíčko. Kdykoliv budeš potřebovat, budu tady pro tebe,“ ujistila jsem ji a mírně se na ni pousmála. Bylo to samozřejmostí. „A já tebe, zlatíčko. Strašně moc,“ uculila jsem se od ucha k uchu a do očí se mi dojetím nahrnuly slzy. Tak strašně mě těšilo, že si ke mně utvořila takto pevné pouto. I já k ní měla nesmírně blízko. Probouzela ve mně všechny ty mateřské instinkty, přestože jsem vlastní potomky nikdy neměla. A ani mi to nechybělo. Byla jsem víc než ráda, když jsem mohla pomoci zatoulaným vlčátkům, kterým ta láska chybí.
Když se pomalounku posadila, zůstala jsem ležet, abych na malou vlčici nebyla moc vysoká. Začala se mi omlouvat a prozradila mi, že mi opravdu důvěřuje a když budu po jejím boku, je ochotna zkusit jít ven. „Nemusíš se omlouvat. Některé věci nedokážeme ovlivnit a někdy nás strach dokáže úplně ovládnout,“ špitla jsem, aby si nic nevyčítala. Nemohla za to, co se jí dělo a už vůbec ne, čím si prošla, než se k nám dostala. „Jsi nesmírně statečná, víš to?“ pousmála jsem se a mile do ni dloubla čumákem. „Budu tu pro tebe a nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ přikývla jsem. Pak mi začala vysvětlovat, že vlastně vůbec neví, co se to s ní děje a netuší, čím si prošla. Ani jak se sem pořádně dostala. Nasucho jsem polkla a povzdychla si. „Víš, když si malé vlčátko projde něčím ošklivým, co by ho opravdu doživotně poznamenalo, jeho hlavička se ho snaží ochránit tím, že na to úplně zapomene. Někdy jen na část toho, co se stalo, jindy zakáže hlavě si vzpomenout na tolik věcí, že zapomene i jak se jmenuje. Možná proto si nemůžeš vzpomenout,“ pokusila jsem se jí to nějak šetrně vysvětlit. „I já si jako malá prošla něčím ošklivým. A často mě potom popadl obrovitý strach, až jsem se nemohla hýbat. Bylo to jako by se čas zastavil a já necítila nic jiného, než obrovitý strach. Ale postupem času se to lepší. Ze začátku pomaloučku, až skoro pochybuješ, že se to někdy změní, ale postupem času to téměř vymizí. Hodně tomu pomáhá, když se obklopíš vlky, kteří tě mají moc rádi a jsou ochotni ti pomoci. A přesně to máš teď ty. V Sarumenu je spousta vlků, kterým na tebe záleží,“ pousmála jsem se na ni povzbudivě. A přesně to jsem tady na Sarumenu tak zbožňovala. Všechny ty skvělé vlky, na které se jeden může vždy spolehnout.
Pomalu jsem se zvedla a podívala se na malou nejistou vlčici. „Zkusíme to, co říkáš? Pomaloučku, krůček za krůčkem. Uvidíš, že u nás je bezpečno a celý náš hvozd je daleko kouzelnější, než kdejaká magie,“ nabídla jsem jí a pomalým krokem vykročila k východu. „Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ povzbudila jsem ji.

Sarumen >>

// I já moc děkuji, že jsi Stalingovi poskytla jeho vysněný domov. Ragar byl a vždy bude srdcovkou ♥ Budeš mi tu fakt šíleně chybět... Takže ještě jednou moc děkuji za vše. Budu na tebe ráda vzpomínat :)


//editFal: Moc děkuju, Maple. Starling sem zapadl skvěle, ale věřím, že jemu se bude dařit dobře kdekoliv.

„Noo, je čisťounce bílý, jako čerstvě napadaný sníh. Jeho bříško je sytě modré, jako temná noční obloha a přední tlapky má tou nejtmavější černou, jakou jsem kdy viděla. Očka má také modré a už od pohledu víš, že je opravdu kouzelný. A je také nesmírně hodný. Tak hodný, že se ti od něj nebude chtít odejít a budeš chtít tam s ním zůstat napořád. Spousta vlků tam s ním i docela dlouho pobyla, ale není dobré se tam zdržovat moc dlouho. Pak mají vlci, kterým na tobě záleží opravdu strach, kde ses vlastně zasekla a proč to tak dlouho trvá,“ vysvětlila jsem jí. „Až budeš větší, určitě ho potkáš,“ mrkla jsem na ni. Byla jsem ráda, že si na oheň zvykla a našla v něm i něco příjemného. A také, že jí je už mnohem lépe. Jen to jídlo nám tu pořád chybělo a začínala jsem myšlenkami sklouzat k tomu, jak to vlastně ostatním venku jde.
Nejlepší ale na ovládání magie iluzí bylo to, jak dokázala okouzlit malé chlupáče. S každým novým předmětem byla víc a víc okouzlena a to mi dělalo radost snad úplně nejvíc. Jak se dokáže uvolnit a obdivovat barevný svět, který ji teprve čeká. Dospělí jsou životem poměrně utupělí a jen stěží bych je nějakým takovým trikem okouzlila. Každý dospělý ovládal minimálně jednu magii perfektně, a tak si z cizích schopností na zadek nesedne. Trávit čas s vlčaty bylo opravdu osvěžující a užívala jsem si s touhle maličkou každou vteřinu. Vše bylo krásné a právě díky ní jsem dokázala na moment zapomenout na ty katastrofy, které se tu poslední dobou děly.
Vše šlo ale až moc dobře, tudíž se dalo čekat, že se něco brzy opět pokazí. A taky se tak stalo. Maličká začala mít záchvat paniky a já se jen marně pokoušela ji utěšit a uklidnit. Instinktivně jsem se k ní přitulila a její křečovité tělíčko se ke mně začalo silně tisknout. Cítila jsem z ní strach, tak obrovitý strach, až se mi srdce sevřelo. Tak strašně trpěla. A jelikož jsem neměla ponětí, co dělat, začala jsem ji jemně hlavou hladit kožíšek a broukat ji melodii. Zdálo se, že se pomalu ale jistě její stav zlepšuje. Začal se jí zlepšovat dech, tělíčko povolilo a přestala se třást. V hlazení a broukání jsem ale nepřestávala, tedy do doby, kdy maličká usnula. Bylo toho na ni moc. Jemně jsem si ji položila vedle sebe a přitulila se k ní, abych ji měla co nejvíce u sebe a mohla ji tak hřát. Jemně jsem si pak na ni položila hlavu, aby cítila, že jsem u ní a nic jí nehrozí. (//Ve zkratce asi takto :D) A taky že nehrozilo. Rozhodla jsem se, že o tuhle malou vyděšenou kuličku postarám jak nejlépe zvládnu. Zavřela jsem oči a odpočívala, ale stále jsem byla ve střehu, kdyby mne náhodou potřebovala.

„To ten kouzelný strejda, víš? Moc jsem si přála umět jinou magii, protože jsem si s tou svou vrozenou moc nerozuměla. Bála jsem se ohně, jelikož dokáže i ubližovat, a tak jsem ho poprosila, jestli by mě nenaučil nějakou jinou. No a až jsem se ji naučila používat pořádně, naučil mě další,“ pousmála jsem se. „A postupem času jsem si zvykla i na tu svou vrozenou a díky ní ti teď můžu nahřívat kožíšek,“ pousmála jsem se na ni vlídně. Všechno mělo něco do sebe, i oheň, který mi v životě udělal dost paseky. Ale bylo zbytečné se bát. Ne něčeho, co je mou součástí. „Je strašně zajímavá, že?“ zazubila jsem se. Nejvíce mě bavilo si vyhrávat právě s ní, jelikož se dá aplikovat na kdejakou situaci. Nejvíce však u péče o vlčata. „Třeba právě iluze máš vrozené,“ mrkla jsem na ni, absolutně netušíc, jakou reálně bude mít.
Než Darkie odešla, prozradila ji všelijaké barvy očí, které díky magiím může mít a maličkou tolik informací dost zaskočilo. A jak se ukázalo, neuměla barvičky. „To napravíme,“ pousmála jsem se. „Nejprve tu máme žlutou. Ta je barva sluníčka a květinky, kterou ti Darkie vyčarovala. Pak máme oranžovou, kterou mají lístky na podzim, koukej.“ V tom momentě jsem vytvořila sytě oranžový javorový list. Takový, jaký máme na mýtině. Ten se líně začal snášet k zemi, až dopadl malé vlčici před tlapy a opět zmizel. „Pak máme červenou, tu mají například vlčí máky, které nám rostou nedaleko hvozdu. Nebo muchomůrky, což jsou houby, které se nejí. Jsou totiž opravdu jedovaté,“ vysvětlila jsem jí a vytvořila jak vlčí mák, tak muchomůrku. „Dál máme růžovou, kterou mají květy třešní, když na jaře rozkvetou,“ pokračovala jsem dál v barvičkách a vytvořila větvičku osetou květy, které nádherně sladce voněly. I ty jen co si přičichla zmizely. „Pak máme fialovou. Tu mají například takoví tmaví broučci, kteří na přímém sluníčku mají krásné fialkové odlesky,“ napadlo mě, jelikož nic jiného než květiny jsem snad ani neznala. Malý brouček přišel až k malé vlčici, zastříhal tykadly a zmizel. „Dál je modrá. Tu mají borůvky, které má Darkie moc ráda. Je to ovoce, které když rozkousneš, je slaďoučké a moc dobré,“ pousmála jsem se a nechala vytvořit hrst bobulí. „Modrá umí být také světlá. Taková je třeba čistá řeka v létě,“ dodala jsem ještě a abych se předvedla, nechala vytvořit v naší jeskyni řeku. Země se jemně zachvěla a o kus dál se začala země propadat, až vytvořila jakési malé koryto, které se brzy naplnilo čistou tyrkysovou vodou. Jen co jsem ale tlapou posunula do strany, země se zatáhla a voda zmizela. Nebylo po ní ani památky. „Takovou barvu má třeba magie vzduchu, kterou ovládám. Jednou bych chtěla mít taková očka,“ prozradila jsem jí. „No a na závěr máme zelenou, kterou jsi viděla u Darkie. Pak tu je ještě černá, kterou má třeba uhlí. A pak je tu bílá a takovou barvu má sníh,“ uzavřela jsem nakonec a nezapomněla vytvořit kousek uhlí na ukázku. Na závěr jsem si pořádně oddychla, jelikož takové čarování dávalo celkem zabrat. Obzvláště za řeka, s kterou jsem se před chvílí předváděla.
Jen co ale Darkie odešla, nadhodila jsem, že kdyby chtěla, mohly bychom se podívat za ostatními ven. Malá nejprve nijak nereagovala, poté se ale začala třást, zrychleně dýchala a vypadala, že momentálně opravdu psychicky trpí. „Zlatíčko, všechno je dobré,“ špitla jsem jemným hlasem a něžně do ní dloubla čenichem. Očka se jí zalily slzami a já měla co dělat, abych se tu taky nerozbrečela. Neměla jsem ponětí, co dělat a jak jí pomoci. Byla evidentně opravdu ale opravdu vystresovaná a jen co mě začala prosit, abych jí pomohla, zatnula jsem zuby. „Ššššš, všechno bude dobré. Zkus pomaloučku a zhluboka dýchat. Takto,“ pokoušela jsem se ji klidným hlasem utěšit. Lehla jsem si k ní a opatrně si ji k sobě přitulila, aby cítila teplo a bezpečí. A aby přišla na jiné myšlenky, začala jsem jí broukat melodii, která mi přišla do hlavy. Hlavou jsem jí u toho hladila kožíšek. Musíme s ní pomaloučku a opatrně. Musela si projít peklem, když jí představa neznámého venku takto děsí.

Bylo úžasně zábavné sledovat nedůvěřivý a nechápavý pohled malé béžové vlčice, jak se mění v naprostý údiv a okouzlení. Pamatovala jsem si, jak kouzelné poznávání magií bylo, když jsem byla malá. Její reakce mě upřímně od srdce rozesmála. „Na to bohužel budeš muset počkat. To umí jen dospělí,“ mrkla jsem na ni. „Ale to uteče, ani nemrkneš,“ ujistila jsem ji. První rok života utíká vždy nějak až moc rychle. I pro mě, když ty malé chlupaté kuličky vidím růst. Všechno hezké utíká nějak moc rychle. Samozřejmě ihned začala vyzvídat, jestli i ona bude mít zelenkavá očka, jako Darkie. Upřímně jsem jí tuhle zvlášnost trochu záviděla. Má zlatá byla celý život stejná a připadala jsem si, jako bych k žádné magii nepřirostla. „Magií taky můžeš ovládat hned několik, ne jen jednu, kterou máš vrozenou. Já umím ještě ovládat magii ohně, díky které nám je teď hezky teploučko. A také magii vzduchu, díky které můžu nadnášet větříkem různé věci. Magie jsou nesmírně užitečnou pomůckou, která ti mnohdy pomůže v zapeklitých situací.“
V tom se ale ozvalo zavytí, která mnou opět škublo. Nepatřilo Wolfi, ale někomu cizímu a podle všeho nebyl sám. Darkie se rozhodla, že to půjde okouknout. Moc se mi to nepozdávalo, ale nakonec jsem jen přikývla a nechala ji se o to postarat. Byla přeci jen už alfou a schopnou. Nepotřebovala, abych jí stála za zadkem. Jen mi při pohledu na ni docházelo, jak moc mi chybí s ní být sem tam o samotě. A doléhal na mě pocit, že se toho jen tak v nejbližší době nedočkáme. Měly bychom brzy zorganizovat lov, obstarat kožešiny a označit hranice. „Až se budeš cítit odpočatěji, můžeme se za tetami podívat. Mohly bychom tě vzít na průzkum i na průzkum našeho hvozdu,“ nabídla jsem jí a dala jí tak možnost mít finální slovo, kdy se půjdeme i my podívat ven z úkrytu. Venku to bylo přeci jen zajímavější a za pomocí mé magie bych jí i venku zvládla udržovat v teple.

Řev naštěstí ustal, tudíž se o toho hulváta musela Wolfi rázně postarat. Bylo to šílené, kolik věcí se tu dělo věcí za tak krátkou dobu. Nikdy jsem o náročnosti pozice alfy nepochybovala, ale zažít si to na vlastní kůži bylo šílené. A představa, že to takový chaos bude neustále, no potěš koště. Nejdřív lov na zásoby do zimy, cizinci hned u hranic, napadení lesu veverek a ten požár, úmrtí, vetřelý tulák, teď další uřvanec a jako třešnička na dort na kost promrzlé a hladové vlčátko, které se zatoulalo. Alespoň to bylo oproti těm ostatním událostem hezké. Smutné, ale vše najednou bylo s malým prckem lepší. Třeba si pro ni její rodiče přijdou, nebo si nakonec na vše vzpomene a až bude starší, vrátí se domů. Nehodlala jsem jí bránit, ale kdyby se přeci jen rozhodla zůstat, strašně ráda bych ji mezi nás přijala.
Maličká se začala zajímat o to, co že to je vlastně kouzlení. Darkie se chopila vysvětlování a jen co vytvořila nádhernou žlutou květinu, která mi připomněla tu, kterou mi kdysi dala u Rudého jezera, připojila jsem se i já. „Já zase ovládám magie iluzí, díky které můžu vytvářet obrázek něčeho, co tu není. Jsi krásně pískově béžová, tak co kdybych ti ukázala mušličku, hm?“ V tom momentě jsem hned vedle květinky nechala vytvořit krásnou třpytivou lasturu. „Jsou to takové pěkné věcičky, které najdeš u moře. Jednou tě tam můžeme vzít na výlet. Na rozdíl od té kytičky tu ale není. Vidíš ji, ale nemůžeš si na ji sáhnout. Koukej,“ vysvětlila jsem a když jsem tlapu položila na mušli, tlapa prošla přímo skrz, jen iluze se podivně zavlnila. „To je, co?“ usmála jsem se.
Následně se ale chytila myšlenky, že se jmenuje princezna, což mě rozesmálo. Tahle roztomilost vlčat mi neskutečně chyběla. Kas už byl velký a ostatní vlčata, která jsme měli ve smečce, se doma moc nezdržovala. I ti už museli být velicí. „Přesně tak. A kdyby náhodou ne, máme tady za rohem jednoho kouzelného strejdu, který ti paměť osvěží. Je totiž strašně chytrý a ví odpověď úplně na všechno. A dokonce když budeš hodná, splní ti nějaké přání,“ mrkla jsem na ni. Sice na to byla ještě moc malá, ale třeba by její jméno prozradil i mě, když se tam někdy stavím.

Evidentně jsem nebyla jediná, kterou trápila dlouhá nepřítomnost Nokta. A když to napadlo mě, jak asi musela vnitřně trpět obavami Wolfi? Muselo ji to zevnitř přímo užírat. Byl pryč velkou část zimy a to už bylo opravdu podezřelé, hlavně když to měl domů takový kousek. Souhlasně jsem kývla na slova Darkie. Ne, že bych Wolfi chtěla vyhánět, nebo ji odepírat možnost péče o zubožené vlčátko, ale tohle pro ni muselo být přeci jen přednější. Dovedla jsem si představit ten strach. Sama jsem si ho minulou zimu okusila a všichni víme, jak mizerně to dopadlo. Jen jsem doufala, že stejný osud nepotkal i jeho. Bylo fajn vidět, jak se Darkie chopila role alfy a na první pohled bylo jasné, že jí to opravdu půjde. „Snad už se zvěř pomalu vrací,“ poznamenala jsem jen, jelikož celou zimu byl s potravou opravdu problém. Naštěstí se jaro pomalu vracelo, takže na nějakého zajíčka třeba narazí. V každém případě kožešin i jídla bylo opravdu málo. A jediný zdroj potravy se zasekl někde s Noktem, který nedorazil. Se slovy Wolfi jsem nemohla nesouhlasit. „Přesně tak. A s tak úžasnými členy to půjde samo,“ pousmála jsem se na ni vděčně. Ještě že ji máme, pomáhá nám to tu držet pohromadě. Pak se ale do jeskyně dostala ozvěna nějakého řevu. Na smečkovém území někdo rozhodně byl, přestože jsem nebyla schopna pořádně rozeznat, o čem že to huláká. Wolfi se toho ihned chopila, a tak jsem se trochu zase uklidnila. „Dobrá, děkujeme. Kdyby cokoliv, houkni a jsme u tebe,“ kývla jsem jí a rozloučila se.
V tom už se nám ale probudila maličká. „Dobré ráno, princezno,“ popřála jsem jí a mile se na ni usmála. Jako vlče narozené v zimě neznala cokoliv jiného, než sníh a zase sníh. Bylo roztomilé, jak zkoumavě očichávala mech, který pod ní nechala Darkie vyrůst. „Až roztaje sníh, všechno bude krásně zelené, jako tenhle mech. A bude i tepleji, takže tě tlapky nebudou studit,“ doplnila jsem ještě. Zauvažovala jsem, jestli jí to pomocí magie iluzí neukázat, ale nakonec jsem tak neudělala. Pravděpodobně by ji to jen vylekalo a časem se toho stejně dočká. „Tetička Wolfi se šla podívat po něčem dobrém na papání, takže tu za malý moment bude,“ vysvětlila jsem jí, aby nepanikařila, že z ničeho nic musela odejít.

Neumím slovy vyjádřit, jak moc jsem vám oběma za vše vděčná. Obě dvě máte na chodu Gallirei nesmírný podíl a nebýt vás, nebyla by stejná. A ani nebude, proto mě to opravdu mrzí.

Mám pro vás obě nesmírný obdiv, jak dlouho jste tuhle náročnou práci zvladaly snášet, přestože jste obě měly hromadu jiných starostí. Doufám, že vás v budoucnu čeká jen to nejlepší a že si na nás někdy vzpomenete v dobrém :)

Budete mi moc chybět.

// Jelikož se vzhled stále řeší a hvězdičky se budou v blízké době strhávat na vrozenou úroveň, dovolím si upravit objednávku, jelikož část z toho je nákup hvězdiček. Ceny jsou teda v době, kdy jsem objednávku psala (před zdražováním a s BF cenami), jak jsem domluvená i s Nox :) A zároveň už je výše barvírny oficiální, takže strhnout mi to můžete kdykoliv. Panikařit nebudu :D

V03/Darkie/Taktika lovu/2* >> 18
V03/Ilenia/Obratnost/2* >> 18

B01/ >> 16 + 160
B02/tyrkysová >> 24

Směnárna:
Připsat 250 od Starlinga
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ODEPSAT: 52 ; 160 ; 24
PŘIPSAT: 250
V INVENTÁŘI BUDE: 133 ; 365 ; 3

<< Sarumen

Cesta do úkrytu utíkala poměrně rychle, natož že tu bylo sněhu, že se jen s obtíží dalo mezi stromy pohybovat. Asi to bylo tím, že jsem se stále bála o malou a vnitřní povinnost se o ni postarat byla tíživá. Nikdo jiný ze smečky magii ohně nemá, mimo Duncana, který se tu momentálně nenacházel. Musela jsem tedy pospíšit, aby mi mí vlčci neumrzli. Jen co jsem se dostala k úkrytu, všechen sníh, který se mi nashromáždil na kožichu, jsem oklepala a vkročila do jeskyně.
„Ahoj,“ špitla jsem, abych malou neprobudila. Darkie obstarala měkoučký mech, Wolfi teplou kožešinu a Kas jí dělal společnost, aby se tu tolik nebála. Byla tak strašně křehoučká a vyčerpaná, až mě z toho píchlo u srdce. Jak ji někdo mohl v takovém počasí ztratit? I Kase. Co to bylo za rodiče? pomyslela jsem si, tuhle negativní myšlenku ale brzy zahnala. Být rodičem je těžké a život je nepředvídatelný. I takové věci se stávají a jejich chyba to asi nebude. I když si nedovedu představit, jak jim jejich drobečci musí chybět. Pomalu jsem přikročila ke skupince vlků, položila na zem větve, které jsem nasbírala po cestě a rozdělala oheň, který všechny začal pomalu ale jistě hřát. „Lepší?“ okoukla jsem všechny, zda už nejsou tak zmrzlí na kost. V tomhle byly zimy krásné. Smečka se sešla v nejhorším počasí u ohně a trávila spolu čas. Ulehla jsem po boku Kasiuse a láskyplně mu olízla tvář. „Kdepak ses nám toulal, ty náš dobrodruhu?“ pousmála jsem se na něj. Neměla jsem mu to vůbec za zlé. Byl už velký a jestliže si troufnul dál, než za řeku u smečky, byl připravený. A cestu domů také našel, takže nemělo smysl se na něj zlobit. Byla jsem ráda, že je živý a zdravý. Jen nám pohubnul. „Nějaké novinky o Noktovi?“ pohlédla jsem na Wolfi, jestli ho po cestě náhodou nezahlédla. Docela by se nám hodil úlovek. „Možná bychom mu mohli někteří naproti a pomoci mu s úlovkem. Přeci jen by se měla malá něčeho najíst a i Kas bude hladový. Viď?“

Zdravím :)
Jak už asi každý tuší, i tentokrát si neodpustím to nezkusit :D Žádám o 5. a tím i finální slotík. Chtěla bych začít hlavně menším vysvětlením. Minulý konkurz jsem žádala o slot s tím, že bych se ráda ujala Galli vlčete, které jak už asi všichni ví, nevyšlo. Slot jsem nakonec použila na Dipsi, které nelituji. A jak už jsem i u minulého konkurzu psala, chtěla jsem si volbou se vlčete ujmout být jistá na 100%. A přesně to jsem v té době nebyla. Nebyla jsem si na 100% jistá, že když bych si vlče vzala, vydržela bych za něj hrát. A opravdu jsem nehodlala způsobit podobnou situaci, kterou měly Elisa s Arcem. Měla jsem totiž určité osobní problémy, díky kterým jsem se ke hře vracela méně a méně a upřímně mě to mrzelo. Měla jsem ale už nějakou dobu sepsanou registraci pro Dipsi, která byla oproti mým jiným postavám úplně jiná. Každý je svým smyslem jiný, ale všechny tři byly částečně založeni na mě. Ať už jedním povahovým rysem, nebo hned několika. Dipsi byla challenge, která mě lákala. A tak jsem právě díky ní našla znovu chuť do hry a z toho blbého období se vyškrábala.

Důvody, proč se o další slot ucházím, trochu zkrátím, ať mi u toho neusnete :D Jako hráčka si myslím, že jsem dost aktivní. Účastnila jsem se kdejaké akce, jednu dokonce i organizovala a se všemi chary se účastním každého lovu či osudovky, kterou si stihnu zabrat :D Některé chary mají postů o něco víc, jelikož mě za ně hra jednoduše baví víc a mají dost pravděpodobně spoluhráče, s kterým si naše postavy padly a jde to samo. Co jsem počítala, všechny mají v průměru cca 60 postů za toho zhruba půl roku, co byl minulý konkurz. Což mi příjde celkem služné. Ani nějaký výrazný rozdíl mezi počtem postů jednoho charu a počtem druhého taky není, takže si nemyslím, že bych jednoho chudáka nějak zanedbávala :D

Mé plány do budoucna už mám vymyšlené i domluvené. V plánu mám vlčátko Lau a Theriho, které mám už vymyšlené jak vzhledem, tak i povahou. Jediné, co mi chybí, je jen vaše požehnání

Díky za zvážení a přeji všem hodně úspěchu :)

Prosím o 2 lístky za rozcestníkové kreslení pro Maple :)

Děkuji za boží akci, výtvory jsou úplně úžasný a sama bych nebyla schopna si vybrat favorita, takže velký obdiv i porotcům :D
I já poprosím o 50 drahých kamínků, 10 křišťálů a 1 teleportační lístek :) A děkuji za hezkou odměnu, moc mě potěšila

Přidáno

Bylo dobře, že jsem neustoupila a nepřijala ji. Byla mazaná, manipulativní a hlavně věděla víc, než dávala najevo. Evidentně Duncana znala, věděla, že patří k nám a zneužívala ohavných lži k tomu, aby mě zmanipulovala, obelhala a zneužila. Bylo mi z ní až zle. Nevěřila jsem jí ani slovo a veškerá lítost ze mě opadla. Prohlásila má slova za lživá a konečně zmizela. Byla jsem celá napjatá, ocasem trochu rozčíleně švihala do stran a drápy jsem zarývala do země. Lhářka. Co by asi provedla, kdybych přestala být na pozoru a přijala ji mezi nás. Asi bude takových vlků víc, musím si na to zvyknout, došlo mi. Ještě dlouho jsem tam stála a sledovala, než zmizí z dohledu úplně. Když jsem viděla, že přešla do běhu a vzdálila se, otočila jsem se a rozešla se za zbytkem smečky do úkrytu. Po cestě jsem vyhrabala z pod sněhu pár větších větví, které jsem v tlamě nesla k úkrytu s plány, že rozdělám oheň, abych dál nemusela plýtvat energii. Zimě mi vždy dává zabrat, magie byla vždy potřeba.

Úkryt >>