Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Eso (přes Ježčí mýtinu)

Vlčice svůj úspěsný lovecký výkon ještě rozdýchávaly, a tak jsem je nechala za sebou a škubavými pohyby couvala s nohou daňka směrem domů. Dokud byl ještě víceméně čerstvý, dalo se to dobře, ale každou minutou co jeho tělo tuhlo se mi zdál být těžší a těžší. Možná to ale bylo tím, že mě lov značně unavil. Alespoň sluníčko krásně svítilo a mě se tak tlačila kořist hned lépe. Touhle cestou jsem šla už tolikrát, že jsem se nemusela ani otáčet.
Netrvalo dlouho a ocitla jsem se u řeky, která dělila náš les se zbytkem světa. Unaveně jsem zastavila, daňka nechala ležet a začala hlasitě oddychovat. Teď přišla ta horší část, dopravit daňka přes řeku. Koutkem oka jsem zahlédla vlka, kterého jsem viděla chvíli zpět s jedním dalším vlkem nebo vlčicí. Momentálně se zmateně rozhlížel a vypadal dost ztraceně. Že by mu ten druhý utekl? napadlo mě. Asi to byla blbost, naivita a riskovala jsem zdroj potravy celé naší smečky, ale nechala jsem daňka daňkem a vykročila za černobílým. „Zdravíčko, hledáš někoho?“ pozdravila jsem ho už kus od něj a nasadila milý úsměv.

Trvalo to sice, ale zvíře znaveně padlo k zemi. Wolfi bez uvažování skočila po daňkově krční tepně, aby mu strach a trápení ukončila co nejrychleji. „Až na ten mazaný pokus o útěk,“ ušklíbla jsem se pobaveně, zatímco jsem zhluboka oddychovala a s jazykem ven se chladila. Léto se blížilo a teplota šla citelně nahoru. „Všechny jste si vedly skvěle,“ pochválila jsem všechny přítomné. „Navrhuji daňka odtáhnout do úkrytu a najíst se až tam. Pokud vás hlad nijak netrápí a chtěly byste se spíš provětrat a někde si v klidu odpočinout, můžete se už tady odpojit. Ještě jednou moc děkuji. Bez vás by to možné nebylo,“ ukončila jsem těmito slovy náš lov a koutkem oka si všimla dvou cizinců, kteří se nedaleko nás bavili. Svůj pohled jsem opět přesunula na kořist, kterou jsem za jednu zadní chytila do zubů a škubavými pohyby ji táhla zpět domů.

Tenebrae (přes ježčí mýtinu) >>

Námitky nebyly, všechny vlčice zaujaly svou pozici a lov mohl začít. Zprvu se zdálo, že jde vše hladce. Daněk se uháněl směrem, kterým jsme ho chtěly hnát a my plné sil a energie ho zvládaly nejenže držet na místě, ale i na něj dorážet. Každá z nás mu útočila po končetinách, doprovázených děsivým vrčením. Vypadalo to, že ještě chvíli a budeme mít vystaráno. Ale žádný lov není nikdy tak jednoduchý. Zvíře je vyděšené a bojuje o život až do posledního momentu. A ten moment právě nastal. Zvíře se skrz nás silou prodralo a uhánělo dál od řeky. Do háje, pomyslela jsem si, když mi došlo, že tohle nás potenciálně může stát večeři. Stačil jeden hloupý manévr, který jsme nepředpokládaly a mohlo být po všem. Z ničeho nic se ze země vyhouply vysoké plameny, které zvířeti zatarasily cestu a přiměly ho se vrátit zpět na pozici, na které jsme ho chtěly mít. Nebyl důvod na nic čekat. Rázně jsem štěkla na povel, aby se každá na zvíře pověsila a pokusila se zvíře strhnout. Wolfi se zavěsila na krk, Amny na jednu ze zadních a já se pevně zakousla do ramene zvířete. S takovou vahou dlouho běžet nevydržel. Byl starý, unavený, raněný, a tak nakonec přeci jen padl vyčerpaně k zemi. Stačilo, aby ho Wolfi dorazila a měly jsme vyhráno.

<< Ježčí

„Nemusíš se omlovat, Wolfi. My to úplně chápeme,“ pokusila jsem se o úsměv, ale působil spíš rozbolavěle, přestože byl opravdu upřímný. Soucítila jsem s ní, opravdu moc. Muselo to pro ni být tak těžké, přesto se ale pro všechny snažila držet pohromadě a fungovat. Na jejím místě bych toho schopna nebyla. Stačilo mi to, co se stalo na mýtině a úplně mě to psychicky položilo. I Amny souhlasila, že by to bylo asi lepší všechny otázky zodpovědět až v soukromí po lovu, s čímž Wolfi asi souhlasila.
Jen co jsem se s Jennou dala do řeči ohledně lovu, začala působit opravdu zamyšleně a nebyla jsem si jistá, jestli má slova vlastně vůbec vnímala. Do konverzace se přidala i Amny, která nadhodila potenciální místo lovu. „Nemyslím si, že na to momentálně máme dostatek síly. Spíš jsem uvažovala nad nedalekou řekou, kde se chodí napájet všelijaká zvířata. Třeba budeme mít štěstí,“ pousmála jsem se a upřímně doufala, že smečku netáhnu někam, kde nic nenajdeme. Přinejhorším bychom to fakt stočily na tu louku, o které mluvila Amny. „A když ne, můžem se stavit tam,“ pokývala jsem hlavou na schválení jejího návrhu. I Wolfi namítala, že na bizona nenachází odvahu. „Uvidíme, na co narazíme,“ dodala jsem ještě nakonec.
Když jsme došly na místo, už z dály jsem viděla u řeky siluetu vysoké zvěře. „Máme štěstí,“ špitla jsem a přikrčena k zemi se začala přibližovat, abych měla lepší přehled. Zdálo se, že se jedná o daňka, soudě podle paroží. Po zimě neměli tak výrazně zbarvený kožich, a tak jsem si jistá moc nebyla. Tím, že byl sám, jsem usoudila, že se jedná o staršího samce, který se odtrhl od stáda a žije sám. Byla to pro nás ideální situace. Je starý, a tak nebude mít tolik energie a zároveň nemá stádo, které by mu dodávalo jistotu. Tím, že byl u řeky a v místě, kde proud nabíral na nesmírné síle, měly jsme jen dva směry, které hlídat – z boku a za ním. „Tak, uděláme to takhle. Já a Wolfi budeme nahánět ze strany, aby nám utíkal pěkně přímo podél řeky. Nejlepší by bylo ho hnát směrem ke kaňonu, kde je řeka nejdivočejší a nehrozí, že by se ji pokusil přebrodit. Amny a Jenna ho budou uhánět ze zadu. Kdyby byla Jenna unavená, může kdykoliv zastavit a počkat na nás. Až bude unavený, pokusíme se ho strhnout k zemi a Wolfi by ho dorazila. Když budeme všechny pomáhat, mohly bychom to zvládnout,“ prozradila jsem strategii a koukla po všech, zda souhlasí. Poté jsem se plíživě začala blížit k daňkovi a jen co jsem byla v blízkosti, vyběhla jsem za ním. Celý vyplašený a polekaný vyběhl a skutečně se nám ho podařilo nasměrovat k nedalekému kaňonu. Zaujala jsem po jeho pravém boku pozici. Teď stačilo ho uhnat, nedostat kopanec a stáhnout k zemi.

//Tak! Jelikož lovíme v jedné skupině, kašlala bych na pořadí. Kdo má čas napsat, napíše :) Pokud bude zbývat jeden člověk do dotahnutí kola, počkáme 24 hodin a pak může kdokoliv začít nové kolo. Ráda bych, abychom to měly brzy za sebou a je mi jasné, že ne vždy máme zrovna čas :D

<< Sarumen

Naše lovecká sestava se zdála být plná schopných vlčic, přestože Jenna namítala, že už je dáma v letech. „Jakákoliv pomoc je velmi hodnotná, takže žádný strach,“ pousmála jsem se na její poznámku. Nebyla jsem si jistá, o kolik let byla starší, ale byl to citelný rozdíl. Ale i já stárla a zdálo se, že vše v životě najednou nějak moc rychle utíkalo. Nezbýval čas na nic. Jenna správně podotkla, že se tu Duncan dlouho neukázal. A natož že ho Darkie povýšila, za celou dobu se tu neukázal. „To by mě taky zajímalo,“ zamumlala jsem si polohlasem spíše pro sebe. „Ale úplně nevím, kde ho shánět, nebo jak ho přimět,“ povzdychla jsem si. Zdálo se, že natož že máme tolik členů, většina se buď toulá, nebo jsou na lov moc mladí.
Amny byla celou dobu opravdu tichá, až když se téma stočilo k ní, prozradila nám, že to až taková hloupost nebyla. „Nebyl?“ naklonila jsem hlavu na stranu, když namítala, že takový blázen zase nebyl. Sice to neřekla napřímo, ale z toho, co řekla, bylo jasné, že opravdu umřela. Že ji někdo zabil a vrátila se zpět k Životu. Tlamička se mi nevěřícně pootevtěla a jen co jsem si to uvědomila, zase jsem ji rychle zavřela, abych na ni neslušně necivěla. Chtěla jsem něco říci, ale nenapadalo mě co. Wolfi na druhou stranu měla hromadu otázek. A že byly opravdu dost osobní. „Wolfi,“ nakonila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem jí říkat, na co se ptát a na co ne, měla na to právo. Zasloužila si odpovědi. Ale zároveň mi bylo jasné, že to pro Amny muselo být dost traumatizující. Nemohlo to být snadné téma a už vůbec ne s dalšími vlčicemi kolem. „Možná byste se o tom mohly pobavit v soukromí, až se na to Amny bude cítit. Všechno potřebuje svůj čas,“ nadhodila jsem.
To už ke mně přistoupila Jenna a ptala se na strategii, kterou bychom mohly využít. „Mhm, taky jsem nad tím přemýšlela. My tři bychom mohly nahánět a kdo bude mít sílu, mohl by Wolfi pomohl kořist strhnout k zemi. Většinou jsme se dělili na dvě skupiny, ale bohužel na to nemáme momentálně čísla,“ prozradila jsem jí, co mě doposud napadlo. „Případně nějaké nápady nebo připomínky? Vždy si je ráda vyslechnu,“ optala jsem se ještě. Jenna měla určitě mnoho zkušeností, které by naši strategii mohly obohatit.

Říční eso >>

Chvíli jsem seděla a uvažovala, jestli mě náhodou jen nepřeslechli, nebo někam všichni nezmizeli, protože se poměrně dlouho neukazoval. Ale jen co jsem uslyšela roztomilé cinkání, otočila jsem za zvukem hlavu a spatřila Amny, která ke mně pomalým krokem přicházela. Takže přeci jen mě nepřeslechli, oddechla jsem si a na vlčici hodila naprosto vděčný úsměv. „Ahoj, Amny. Moc ráda tě vidím,“ přivítala jsem ji mile. Vlčice hned měla otázky, což se dalo čekat. „Ano, ano. Ráda bych uspořádala nějaký menší smečkový lov, abychom se jako smečka dokázali po zimě opět postavit na všechny čtyři. Ještě úplně nemám jasný plán, ale na to spolu nějak příjdem,“ vysvětlila jsem jí poměrně krátce, ale jasně. Po chvíli stejným směrem dorazila i Jenna, která k nám nově patřila. Opravdu mě těšilo, že se připojila, přestože je tu nová. Třeba se tak lépe poznáme. „Zdravím. Chystáme se na lov, takže jsem moc ráda, že ses k nám přidala,“ pousmála jsem se na ni mile a více otázkami ji nezahrnovala. Nevypadala, že by měla zrovna náladu na nějaké povídání.
Nakonec přišla i Wolfi, s kterou jsem tolik nepočítala. Naposledy co jsem ji viděla, tak byla ze ztráty Morfa opravdu špatná. Ani s Darkií jsem moc nepočítala. Určitě ocení nějaký ten čas pro sebe, aby si urovnala myšlenky. Má šedá kamarádka se po všech zkoumavě koukala, nejvíce zvědavě si však prohlížela Amny. Vždyť… se znají, ne? Na posledním lovu jsme se my tři bavily nejvíc, přemýšlela jsem. „Ahoj,“ pousmála jsem se na ni, i když trochu nervózně. Nebyla jsem si úplně jistá, co ji trápí. Krátce se představila Jenně a když pohled přesunula na mě, zamrazilo mě po celém těle. „Nokt? On-„ vysoukala jsem ze sebe jen část věty, zbytek byl ale moc těžký na vyslovení. Jak je to vůbec možné? Další člen smečky? Proč se to dělo? Proč jsme přicházeli o skvělé vlky, jednoho po druhém? Nokta jsem tolik neznala, i tak mne to opravdu zasáhlo. Nedovedla jsem si představit tu bolest, kterou si teď Wolfi procházela. Její svět se musel právě hroutit. „To… To mě opravdu mrzí, Wolfi. Tak strašně moc. Byl to úžasný vlk,“ špitla jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Chtěla jsem jí nějak pomoci. Řeč ale velmi rychle přesunula jinam. Jen co zmínila Amny, otočila jsem na ni nechápavě a čekala, co na to řekne. „Vždyť to je hloupost. Amny je v pořádku a Duncan určitě taky,“ zamumlala jsem, ale v hlase mi byla cítit nejistota a mé konstatování názoru znělo spíše jako otázka do neurčita. Pohledem jsem přejížděla všechny přítomné a doufala, že mi některá dá za pravdu. „Musel to být nějaký blázen. Nechcete se o tom pobavit po cestě?“ nadhodila jsem a pomalým krokem vyrazila mimo les.

Ježčí mýtina (přes řeku) >>

Zdravím, super smečko! ♥

Vracíme se vám po měsíci s dalším oznámkem. (Tentokrát o den později, ups :D)
Tak pojďme na to!

<< Úkryt

Jen co jsem vystoupila z lesa, uvědomila jsem si, že se začíná stmívat. Měsíc byl už i teď vidět a bylo poznat, že je v úplňku, což nám krásně hrálo do karet. Asi by bylo lepší si zvolit denní dobu, ale nehodlala jsem to dál odkládat. Museli jsme využít chvíle, kdy tu není po dlouhé době chaos. O cizince se Darkie evidentně postarala, protože jsem je společně cítila na jiném místě, než kudy přišli. Pravděpodobně se uchází o místo, což je pro smečku skvělá zpráva.

(//Značení hranic)
Než jsem ale zamířila hlouběji do lesa, napadlo mě, že bych mohla označit hranice. Tím, že byla mýtina hned vedle našeho úkrytu, jsem cítila, že ji Wolfi nově označila. Jen co jsem ale došla na hranice, cítila jsem, že nejsou zdaleka tak cítit, jako dříve. Bylo na čase, abych i já hranice trochu udržovala a nenechávala to na naší ochotné Wolfi. I ona potřebuje chvíli pro sebe a truchlit po ztrátě svého dobrého přítele. A tak jsem pomalu začala obcházet hranice, počínaje samým jihem našeho území. Ze zkušenosti jsem věděla, že mimo zatoulaná vlčata tudy naše území nenavštěvuje, a tak jsem usoudila, že obsah mého močového měchýře přenechám na více frekventovaná místa, jako sever. Proto jsem se místo toho začala kolem kmenů stromů otírat a zanechávala za sebou nejen svůj pach, ale i chomáče mého zimního kožichu, kterého jsem se takto dost efektivně zbavovala. Asi budu na lovu vypadat jako oškubaná slepice, ale kdo si takovým obdobím neprošel? Přechod ze zimního kožichu na letní je fakt nehezkej. Pomalu ale jistě jsem se dopracovala k řece za západní straně Sarumenu, o které jsem malé vlčici říkala. Takhle na začátku jara je voda v ní nesmírně osvěžující, a tak jsem neodolala a přeci jen se zastavila, abych se napila. A bylo to stejně skvělé, jako si to pamatuji. Musím ji sem poté vzít, napadlo mě. S mokrou bradou jsem se vrátila k povinnostem a začala sem tam stromy i očůrávat. Když jsem se na malý moment zastavila a ohlédla se za sebou, spokojeně jsem zjistila, že jde už dálky poznat, že jsou hranice označeny. Má svétlá srst na tohle byla přímo dělaná. A tak jsem se se spokojeným úsměvem vrátila k práci. Čím více jsem se ale blížila severu, tím intenzivněji jsem se kolem stromů otírala, mnohdy u některých udělala i kolečko či dvě, aby nedošlo k jakýmkoliv omylům a tady značila vlastními tělními tekutinami nejintenzivněji. Jen co jsem ale narazila na řeku, která nás dělila s Tmavými smrčinami, opět jsem trochu polevila. Tudy málokdy chodili cizinci hlavně z toho důvodu, že je odradila nezdravě vypadající voda v řece. Žádný tulák by přes ni dobrovolně přecházel, jen aby zjistil, že to na druhém břehu patří smečce a musí se brodit opět zpět. A tak jsem velmi evidentně zanechávala chomáče srsti. Z druhé strany musely mé hnědo-bílé chlupy přímo bít do očí. Pomalu jsem došla až na samý počátek, kde jsem začala, a tak jsem se vyprázdnila a pomalu se vydala do samého srdce Sarumenu. Když jsem se ale pořádně podívala, jak můj kožich vypadal, bylo to až k smíchu. Vypadalo to, jako by si ze mě někdo udělal žvýkací hračku a celou mě oškubal. Pravděpodobně teď všechny ze smečky hrozně pobavím svým vzhledem.

//Svolávání lovu
Tam jsem se usadila a dlouze zavyla. Podle tónu a délky bylo více než jasné, že svolávám vlky na lov. Poté mi nezbývalo nic jiného, než čekat. Doufám, že se ukáže co nejvíce vlků. Už minulý lov byl co se účasti týče dost mizerný. Ve třech se to zvládnout sice dá, ale potřebujeme po zimě větší zásoby, aby vyšlo na každého. Ale ve dvou nebo ve třech jen stěží ulovíme více než jeden kus. Musela jsem jen doufat.

Pippa byla nadšená, že tu má svou kamarádku, Rowena zase za kus jídla a trochu tepla a tak jsem se mohla vzdálit a věnovat se zbytku přítomných. Náš nejnovější přírůstek byl stále trochu vyplašený, a tak jsem se jí rozhodla dát trochu více času, aby si na novou situaci zvykla a zjistila na vlastní oči, že jí opravdu nemá co hrozit. Mezitím Darkie souhlasila s mou prosbou, zda by se nepostarala o nově příchozí na hranicích, zatímco já se po spoustě přebíhání z tepla do zimy opět zahřeju. Uvelebila jsem se spokojeně u ohně po boku malé písčité vlčice a užívala si příjemného teplíčka. Do mysli se mi ale vloudila myšlenka toho, že pokud se vrátí i Newlin s Amnesii, nebo kdokoliv jiný, nebudou mít z čeho se najíst. Jednoduše tu nebylo dost masa na to, abychom nakrmili po zimě celou smečku. A upřímně, i tento úlovek už o moc dýl nevydrží. A tak jsem se pomalu zvedla a všechny přejela pohledem. „Omluvte mně prosím, půjdu zorganizovat smečkový lov. Kdyby se kdokoliv z vás chtěl připojit, budu více než ráda. Pokud ale ne, ohřejte se a odpočiňte si,“ pousmála jsem se na všechna vlčata mile. „Dohlédly byste na ni prosím? Nebudeme pryč dlouho,“ požádala jsem především Alfréda, který měl k malé nejblíže, ale pohledem jsem sjela i na Pippu, kdyby náhodou. Bylo mi ale jasné, že si chce užít své kamarádky bez téměř cizího vlčete. "Kdybys ale chtěla jít s námi, můžeš," připomněla jsem malé vlčici vlídně, aby neměla pocit, že se nabídka týkala pouze téměř dospělých vlčat. Poté jsem se otočila a vydala se do lesa.

Sarumen >>

[446]
<< Sarumen

(//Rowena)
„Hmm, to se vůbec nedivím,“ pokývala jsem jen souhlasně hlavou. Vlastně jsem se divila, kde na sebe tak vlčice narazily, když každý žije prakticky na druhé straně Gallirei. Naštěstí jí nijak nevadilo, jak rychlé tempo jsem zvolila, nebo to tedy nedávala hlasitě najevo. Místo toho jsem nadhodila téma, které by nám vyplnilo ticho cestou do úkrytu. „To mě opravdu mrzí. Možná jen ostatní členové hledali útočiště přes zimu jinde? Musíte tam mít zimu opravdu náročnou,“ nadhodila jsem jen teorii, která mě napadla. „Na druhou stranu ti tam musí být v létě fajn. S takhle tmavým a hustým kožíškem to musí být v létě ráj na zemi,“ pousmála jsem se na vlčici a střihla ouškem. „Ale dovedu si představit, jak úžasný tam je výhled. A co teprve ten čerstvý vzduch. Začínám ti to trochu závidět,“ zazubila jsem se. Znělo to opravdu krásně, ale upřímně, Sarumen bych opravdu za nic nevyměnila. Jen jsem chtěla podpořit nadšení malé vlčice, co se hor týče. A když na nich našla alespoň nějaké to pozitivum, proč se toho nedržet?

(//Rowena, Pippa)
To už jsme dorazily k úkrytu a jen co jsme vstoupily do společné místnosti, magii jsem opět povolila. „Zdravíčko. Že Pippo neuhádneš, kohopak ti vedu,“ usmála jsem se na béžovou vlčici mile a ustoupila stranou, abych za sebou odhalila její kamarádku, která ji přišla navštívit. Pohled jsem poté otočila k naší návštěvě. "Pořádně se prohřej u ohně, ať nenachladneš a jestli máš hlad, nabídni si srny. Jídla máma naštěstí po zimě stále celkem dost," usmála jsem se na ni mile a nechala obě vlčice, aby se mohly v klidu bavit.
(// Darkie, Eowyn, Alfie)
Když jsem po místnosti přejela pohledem, zjistila jsem, že se naše malá vlčice schovává za Darkií a vlastně se od mého odchodu situace o moc nezlepšila. Alfredo to s ní ale naštěstí nevzdával a pokoušel se si ji získat. Pomalým krokem jsem došla ke skupince vlků, láskyplně se otřela o tvář Darkie a věnovala jí malé láskyplné olíznutí. Takové, kterého si nikdo nemohl všimnout. Poté jsem se posadila vedle malé a jemně do ní dloubla. „Opravdu se nemáš čeho bát, zlatíčko. Alfrédo je skvělý vlček. A pokud mu plně důvěřuji já, můžeš i ty, ne? Přece bych nedovolila, aby se ti cokoliv stalo,“ naklonila jsem hlavu na stranu a vřele se na ni usmála. „Jsi moc hodný, Našli jsme ji zmrzlou na kost a v bezvědomí. Když se probrala, nedokázala si vzpomenout na nic, co se stalo před jejím příchodem, ani na vlastní jméno,“ vysvětlila jsem vlčkovi situaci a důvod, proč se tak bojí. „Ale to není nic, na co bychom si časem nevzpomněli, že? Stačí tomu dát trochu času,“ pousmála jsem se povzbudivě na malou vystrašenou kuličku chlupů. V tom jsem si ale vzpomněla, že se nám na hranicích objevili další cizinci. "Darkie? Myslíš, že bych tě mohla o něco poprosit? Na hranicích se při našem návratu do úkrytu objevili nějací cizinci. Myslíš, že bys to zvládla omrknout? Z toho přebíhání z tepla do zimy bych tak akorát onemocněla," koukla jsem na svou milovanou s prosbou v očích a cítila se dost provinile, že to přehazuji na ni. Přeci jen ona měla zdravotní stav podstatně horší, než já.

Hlásím se :)

Vlčice se nijak zvláště u hranic nedržela, ba naopak se líným tempem procházela po území smečky, což mne docela zarazilo. Zdálo se, že ji asi nikdo nenaučil slušnému chování. Byla ale mladá a tak jsem to nehodlala řešit. Po mém představení jsem se dozvěděla, že přeci jen patří k jedné ze zdejších smeček a přišla na návštěvu Pippy. „Oh, to je od tebe hezké. Je to celkem dlouhá cesta. Škoda jen, že ti na to moc nevyšlo počasí. Pippa je s ostatními v úkrytu, tak tě za ní rovnou zavedu a můžeš se u nás alespoň pořádně ohřát,“ nabídla jsem jí mile a trochu svižnějším tempem vykročila zpět. Předpokládala jsem, že musí být promoklá na kost a rychlý přesun do úkrytu ocení. Mezitím se na hranicích ukázali další cizinci, což byla fakt pěkně divná náhoda. Vypadalo to, že se sem stahuje kde kdo. „Jaký je život v horách?“ nadhodila jsem small talk, než dojdeme k úkrytu a zatím uvažovala, zda se pro cizince vrátím vzápětí sama, nebo poprosím, zda by se tam neprotočila pro změnu Darkie.

Úkryt >>

<< Úkryt

Jen co jsem vyběhla z úkrytu ven, na můj kožich začal opět dopadat déšť. Ještě mi v úkrytu nestihla ani srst oschnout a už opět jsem byla venku. Věděla jsem, že být alfou je dřina, ale dokud si to obíhání vlk nezažije, nepochopí. Návštěvníkům jsem dala jasně zavytím najevo, že jsem na cestě vše s nimi vyřídit. Když jsem se dostavila na místo, kde náš návštěvník, nebo tedy návštěvnice byla, zjistila jsem, že namísto dvou vlčích figur tu stojí už pouze jedna. Zvláštní, asi to ten druhý tulák musel vzdát, pomyslela jsem si. Vlčice se zdála být opravdu mladičká, a tak jsem nasadila milý úsměv a s přátelským pohupováním ocasu jsem k ní došla blíže. „Zdravím. Jak už určitě víš, nacházíš se na území Sarumenské smečky. Jsem Maple, alfa. Mohu pro tebe něco udělat?“ představila jsem se a položila dotaz, zatímco jsem se usadila a čekala na odpověď. Déšť buď smyl jakýkoliv pach smečky, nebo byla vlčice tulákem. Za normálních podmínek bych snad i rozeznala pach jedné známé. Jediné, co jsem ale cítila, byla jen a pouze promočená srst.

[443]

Malá vlčice mi prozradila, že je to vše fajn, tedy až na počasí. To se ale dalo čekat. Déšť nebyl nic příjemného. Také pak podotkla, že jsme dlouho na nikoho nenarazili. „Pár vlků se zdržuje ve hvozdě. Teta Wolfi, její partner a děti. Pak se tuším vrátil strejda Newlin s tetou Amnesií. Byli se na chvíli projít. No a pár dalších členů je určitě v úkrytu. V tomhle počasí je nejlepší se schovat,“ vysvětlila jsem jí, ale s dusným vzduchem bylo opravdu těžké nasát pachy. Vše se tak podivně mísilo.
S příchodem do úkrytu jsem vzduch ohřívat přestala a místo toho rozdělala oheň na místě, kde předtím leželo ohniště. Celá jeskyně se tak krásně osvětlila. Béžová vlčice, kterou jsem zahlédla na mýtině mě rozespale pozdravila a jen co jí padl pohled na kořist, dala se do jídla. „Nech si chutnat,“ popřála jsem jí mile. "Oh, a nejsem si jistá, jestli jsme se stihli v tom chaosu na mýtině představit. Jsem Maple," pohledem jsem přejela přes oba dva mladé vlky, kteří tu s Darkií v jeskyni byli. Doufala jsem, že i oni se mi představí. Když jsem se ale za sebe konečně ohlédla, jak přítomnost dalších vlků nese malá vlčí slečna, zjistila jsem, že poměrně špatně. S očima pevně zavřenýma a chvěním těla se za mnou schovávala, jako by jí béžová vlčici připomínala nějakého dravého predátora. „Ničeho se bát nemusíš, všichni jsou tu milí,“ špitla jsem k ní mile. To už k nám přistoupil i Alfredo (//Počítám s tím,že se po otázce na jméno představil :DD), který od našeho posledního setkání také nesmírně vyrostl. Chopil se uklidňování malá vlčice a mě bylo od prvního pohledu jasné, že je v dobrých tlapách. Z hvozdu se ozvalo hned několik zavytí a já se rychle podívala na Darkii. „Zvládnete to tu? Půjdu to omrknout a hned budu zpět,“ optala jsem se a na chvíli se otočila i k písčitému vlčeti. „Ničeho se bát nemusíš, slibuji,“ pousmála jsem se, láskyplně se o ni otřela a vyběhla z úkrytu.

Sarumen>>