Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím se :)

Vlčice se nijak zvláště u hranic nedržela, ba naopak se líným tempem procházela po území smečky, což mne docela zarazilo. Zdálo se, že ji asi nikdo nenaučil slušnému chování. Byla ale mladá a tak jsem to nehodlala řešit. Po mém představení jsem se dozvěděla, že přeci jen patří k jedné ze zdejších smeček a přišla na návštěvu Pippy. „Oh, to je od tebe hezké. Je to celkem dlouhá cesta. Škoda jen, že ti na to moc nevyšlo počasí. Pippa je s ostatními v úkrytu, tak tě za ní rovnou zavedu a můžeš se u nás alespoň pořádně ohřát,“ nabídla jsem jí mile a trochu svižnějším tempem vykročila zpět. Předpokládala jsem, že musí být promoklá na kost a rychlý přesun do úkrytu ocení. Mezitím se na hranicích ukázali další cizinci, což byla fakt pěkně divná náhoda. Vypadalo to, že se sem stahuje kde kdo. „Jaký je život v horách?“ nadhodila jsem small talk, než dojdeme k úkrytu a zatím uvažovala, zda se pro cizince vrátím vzápětí sama, nebo poprosím, zda by se tam neprotočila pro změnu Darkie.

Úkryt >>

<< Úkryt

Jen co jsem vyběhla z úkrytu ven, na můj kožich začal opět dopadat déšť. Ještě mi v úkrytu nestihla ani srst oschnout a už opět jsem byla venku. Věděla jsem, že být alfou je dřina, ale dokud si to obíhání vlk nezažije, nepochopí. Návštěvníkům jsem dala jasně zavytím najevo, že jsem na cestě vše s nimi vyřídit. Když jsem se dostavila na místo, kde náš návštěvník, nebo tedy návštěvnice byla, zjistila jsem, že namísto dvou vlčích figur tu stojí už pouze jedna. Zvláštní, asi to ten druhý tulák musel vzdát, pomyslela jsem si. Vlčice se zdála být opravdu mladičká, a tak jsem nasadila milý úsměv a s přátelským pohupováním ocasu jsem k ní došla blíže. „Zdravím. Jak už určitě víš, nacházíš se na území Sarumenské smečky. Jsem Maple, alfa. Mohu pro tebe něco udělat?“ představila jsem se a položila dotaz, zatímco jsem se usadila a čekala na odpověď. Déšť buď smyl jakýkoliv pach smečky, nebo byla vlčice tulákem. Za normálních podmínek bych snad i rozeznala pach jedné známé. Jediné, co jsem ale cítila, byla jen a pouze promočená srst.

[443]

Malá vlčice mi prozradila, že je to vše fajn, tedy až na počasí. To se ale dalo čekat. Déšť nebyl nic příjemného. Také pak podotkla, že jsme dlouho na nikoho nenarazili. „Pár vlků se zdržuje ve hvozdě. Teta Wolfi, její partner a děti. Pak se tuším vrátil strejda Newlin s tetou Amnesií. Byli se na chvíli projít. No a pár dalších členů je určitě v úkrytu. V tomhle počasí je nejlepší se schovat,“ vysvětlila jsem jí, ale s dusným vzduchem bylo opravdu těžké nasát pachy. Vše se tak podivně mísilo.
S příchodem do úkrytu jsem vzduch ohřívat přestala a místo toho rozdělala oheň na místě, kde předtím leželo ohniště. Celá jeskyně se tak krásně osvětlila. Béžová vlčice, kterou jsem zahlédla na mýtině mě rozespale pozdravila a jen co jí padl pohled na kořist, dala se do jídla. „Nech si chutnat,“ popřála jsem jí mile. "Oh, a nejsem si jistá, jestli jsme se stihli v tom chaosu na mýtině představit. Jsem Maple," pohledem jsem přejela přes oba dva mladé vlky, kteří tu s Darkií v jeskyni byli. Doufala jsem, že i oni se mi představí. Když jsem se ale za sebe konečně ohlédla, jak přítomnost dalších vlků nese malá vlčí slečna, zjistila jsem, že poměrně špatně. S očima pevně zavřenýma a chvěním těla se za mnou schovávala, jako by jí béžová vlčici připomínala nějakého dravého predátora. „Ničeho se bát nemusíš, všichni jsou tu milí,“ špitla jsem k ní mile. To už k nám přistoupil i Alfredo (//Počítám s tím,že se po otázce na jméno představil :DD), který od našeho posledního setkání také nesmírně vyrostl. Chopil se uklidňování malá vlčice a mě bylo od prvního pohledu jasné, že je v dobrých tlapách. Z hvozdu se ozvalo hned několik zavytí a já se rychle podívala na Darkii. „Zvládnete to tu? Půjdu to omrknout a hned budu zpět,“ optala jsem se a na chvíli se otočila i k písčitému vlčeti. „Ničeho se bát nemusíš, slibuji,“ pousmála jsem se, láskyplně se o ni otřela a vyběhla z úkrytu.

Sarumen>>

[442]
<< Sarumen

Duha se malé vlčici opravdu líbila a jak by taky ne? Je to neskutečně krásný přírodní úkaz, který se jen tak nevidí. Je to opravdu shoda náhod, když duha opravdu vykoukne. Vůbec by mě však nenapadlo, že to tak úplně nebylo celé přírodou, ale spíše dalším menším trikem Kenaie. Cesta zpět do úkrytu sice trvala déle, tedy pocitově, jelikož jsme ani jedna neměly tak úplně možnost komunikovat. A když už jsem se u úkrytu zepta s plnou tlamou, nebylo mi rozumět. Ve vchodu jsem srnu na malý moment položila, abych jí mohla zřetelně otázku znovu opět položit. „Jak se ti u nás zatím líbí? S plnou tlamou je mi prd rozumět,“ zasmála jsem se, srnu opět popadla do tlamy a odtáhla ji až do velké společné místnosti, kde byla Darkie s téměř dospělými vlčaty. „Zdravíčko,“ pozdravila jsem všechny, jen co jsem před své tlapy položila srnu. „Donesly jsme vám sváču, tak kdo má hlad, jen si dejte do nosu,“ usmála jsem se na všechny mile. Cítila jsem tu i Jennu, ale pravděpodobně vyčerpaně spala v odděleném prostoru. Vypadalo to, že se stala členkou.

Cestou k srně jsem nadhodila, jestli by malá vlčice nechtěla vymyslet nějakou přezdívku, kterou by jí ostatní mohli říkat, než si vzpomene na vlastní jméno. Samotnou ji ale nic nenapadalo a jak se dalo čekat, i mé návrhy jí nic moc neříkaly. „To rozhodně ano,“ usmála jsem se na vlčátko vlídně, chopila se přenosu srnčího masa a začala ho táhnout zpět k úkrytu. Maličká vyběhla trochu napřed, ale stále se snažila držet v mém okolí, abych o ní měla trochu přehled. Jak jsem tak škubavými pohyby přesouvala ztuhlé tělo srny, oblaka nad Sarumenem se roztáhla a vykouklo sluníčko. Pršelo stále vydatně, a tak se dalo čekat, že s největší pravděpodobností vykoukne duha. A opravdu, když jsem se po pár minutách během jedné z menších přestávek porozhlédla, zahlédla jsem duhu. „Podívej, duha,“ zavolala jsem na malou vlčici, která byla o menší kus napřed. „To je krása, co? Tohle se stane, když svítí sluníčko a zároveň prší,“ vysvětlila jsem jí, než se stihla zeptat. Po chvíli koukání jsem se ale opět vydaly k úkrytu. Naštěstí už to byl prakticky opravdu jen kousek. „Uak fe ti u náf uíbí?“ pokusila jsem se o otázku s tlamou plnou úlovku. Pomaloučku jsem začala stoupat ke vchodu do úkrytu a s pár dalšími trhy hlavy vtáhla kořist dovnitř.

Úkryt >>

Cestou kolem hranic nás zastihl déšť, který maličká zatím nezažila. Bylo to pochopitelné, když se s největší pravděpodobností narodila někdy v průběhu zimy, kdy jediné, co se snášelo z oblohy, byl studený sníh. S postupným oteplováním sice nebyl tolik studený, no příjemné to rozhodně nebylo. A pokud si nepospíšíme, vlčátko nám promokne a prochladne. „Není to nic příjemného, ale bohužel je to součástí jara. Pokud bude pršet dlouho, budeme muset dávat pozor na tlapky. Ze země se stane jedna velká horda bláta a bude to klouzat. To už ale doufám budeme schovaná zase v jeskyni,“ vysvětlila jsem a poslední větu vyřkla spíše pro sebe, ale i malou vlčici to mohlo uklidnit. Pro jistotu jsem ale kolem nás začala trochu vzduch vyhřívat. Nechtěla jsem riskovat a ohřev vzduchu prakticky žádnou energii nebral, tak proč toho nevyužít?
Naštěstí jsme narazily na místo, kde zůstala spousta veverek a tak jsme se obě trochu najedly. Předvedla jsem, jak se asi takové malé zvířátko jí a zdálo se, že se s veverkou béžová vlčice statečně poprala. Vyjedla sice jen ty nejmasitější části, ale to mi nijak nevadilo. Veverčí maso opravdu nebylo žádnou pochutinou. A když jí to stačilo, tak proč se přejídat? Příroda si se zbytky poradí. „Šikula,“ pousmála jsem se na ni mile. „To asi ne. Během zimy je opravdu těžké je někde najít. Srna je takové vysoké zvíře, které má na čtyřech hubeňoučkých nožičkách kopyta. Takto se říká samicím. Samcům se zase říká jeleni a ti oproti samičkám mají na hlavě i paroží. Jsou navíc mnohem mohutnější. Až ji najdeme, uvidíš přesně, co myslím,“ vysvětlila jsem jí a sice uvažovala, jestli i srnu nezhmotnit pomocí magie, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Ostatně jsme byli vážně kousek od místa, kde jsme ji nechali. Poprosila jsem malou vlčici, jestli by se nechopila pár veverek a ochotně mi s třemi pomohla. Já bohužel žádné brát nemohla, protože pak budu bojovat s odtažením napůl zmrzlé srny. „Děkuji, jsi moc hodná,“ usmála jsem se na ni vděčně a pomalu vykročila dál.
Jak jsme tak šly, napadlo mě, že bychom malé mohly vymyslet nějakou přezdívku, aby se necítila odstrčeně. Sice souhlasila, ale sama si nebyla jistá, jaké jméno by se jí líbilo. „Hmm, přemýšlím, přemýšlím,“ odmlčela jsem se a přemýšlela. „Připomínáš mi kožíškem pláž. Je tam krásně teplíčko, spousta písku, který tě hřeje do tlapek a v čumáčku cítíš slané moře. Hezké jméno by bylo Shelly, podle mušličky, kterou jsi viděla v jeskyni,“ napadlo mě. „Nebo Anemone. Tak se říká krásným barevným mořským tvorečkům, kteří žijí pod vodou,“ napadlo mě ihned poté. „No a pak mě ještě nepadá Lotus. To sice nemá s mořem nebo pláží nic společného, ale je to krásná květinka, která roste na vodní hladině,“ přišla jsem s posledním návrhem, který mě momentálně napadl. „Ale také si můžeš vibrat až když tě samotnou nějaké osloví,“ dodala jsem a mile se na ni usmála. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že si musí nějaké vybrat.
To už jsme pomalu došly k místu, kde ležela srna. „Tak, jsme tady. Tohle je ta srna, kterou jsme hledaly. Odtáhneme ji do úkrytu, aby se ostatní mohli pořádně najíst a ty můžeš ochutnat. Šlo by to?“ usmála jsem se na ni vlídně, srnu chytla za zadní a začala ji škubavými pohyby táhnout směrem zpět. Vzduch kolem nás jsem stále udržovala teplý.

Byla jsem ráda, že pomalu ale jistě přichází na podstatu mlhy, která je součástí našeho hvozdu. Bez ní by to nebyl Sarumen a nebýt ní, nebylo by tu tak bezpečno a taková pohoda. Sice se tu momentálně nesl pach smrti, ale doufala jsem, že alespoň pár kouzel z mlhy malou zaměstnají. A taky že ano. Dokonce se jí králíček tak líbil, že ho chtěla vidět ještě. Pobaveně jsem se zasmála a s pokýváním hlavy nechala ušáka vytvořit zase. Tentokrát se postavil na zadní, zamával písčité vlčici tlapkou a zastřihal ouškem. Najednou se ohlédl a zpoza stromu vyběhl další ušák, s kterým se pak začal ten první honit a hrát si. Vypadali jako dva bezstarostné obláčky, které spadli přímo z nebe. Udělali kolem nás obou pár koleček a zmizeli v hloubi lesa spolu se zbytkem mlhy, která nás doposud zahalovala. „Kdykoliv se budeš bát, nebo se cítit nesvá, vzpomeň si na králíčka. Vždycky ti bude dělat parťáka,“ mrkla jsem na ni.
Můj plán byl odsouhlasen a s přesvědčivým zakručením žaludku mi pověděla, že hlad má opravdu obrovitý. „Tak to se musí hned napravit. Tak šup, vyrážíme,“ pousmála jsem se na ni a vykročila cestou, kterou jsem pro nás měla naplánovanou. Jen co jsme došly k řece, ihned jsem ji upozornila, že tuhle vodu pít nesmí, jinak by nesla ošklivé následky. „Teče tuším přímo z močálů. To je takové místo, které je ponořeno ve vodě a blátě a opravdu to tam páchne. A jelikož je to tam opravdu ošklivé, je nebezpečné takovou vodu pít,“ pokusila jsem se vysvětlit. Padla otázka, kam chodíme pít, když tu jedinou řeku, která naším hvozdech prochází, máme jedovatou. „Většina vlků se chodí napít k jedné řece, která protéká těsně vedle našeho hvozdu víc západ. Protéká skrz hory, takže je tam voda nejčistší, jakou můžeš najít. Můžeme se tam pak projít, až odneseme úlovek,“ nabídla jsem jí. Teoreticky tu byla možnost nabrat trochu sněhu ze země, ale s tím, jak roztátý už byl, nebyl by to asi nejlepší nápad. O příchodu jara začal přesvědčovat déšť, který se spustil. „Přichází jaro,“ pousmála jsem se. „Tohle je tvůj první deštík, že? Je to taková malá nedobrovolná koupel,“ zazubila jsem se.
Jen co jsme narazily na ohořelý strom s veverkami kolem, začala vyzvídat, co se tu stalo. „Měly jsme tu jeden problém s veverkami. Když jsem byla s ostatními na lovu, napadly náš les veverky a byly přesvědčené, že tu budou bydlet. Když jsme se vrátili, napadaly nás a házely po nás šišky. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že tady bydlíme my, ale nedaly si říct. Jedna vlčice podlehla emocím a začala veverky vyhánět ohněm, který měla jako vrozenou magii. Naštěstí se mi ji podařilo přimět, aby odešla, a tak jsem veverky s tetou Wolfi vyháněla magií iluzí a větru. Házela jsem po nich předměty, které tu nebyly a jak se lekly, spadly ze stromu a já je začala odfukovat z lesa. Byla to opravdu zábava,“ převyprávěla jsem jí, co se událo. „Zbylé veverky pochopily, že tu zůstat nemohou a odešly. Pár jich tu sice zůstalo, ale za podmínky, že nás už nebudou šikanovat. Některé bohužel uhořely, ale to je bohužel život. Naštěstí teď máme dost jídla pro všechny,“ střihla jsem ouškem. Mrzelo mne, že přišly o život, ale zima byla opravdu krutá a než je nechat tady, aby se o ně postarala příroda, raději je využiji. „U velké kořisti se kožešina nechává, aby ji mohli vlci využít jako zdroj pohodlí a tepla. U malé se to ale neřeší. V kožichu jsou dokonce i důležité živiny, takže se ničeho neboj. Normálně si kořist přidržíš tlapkou a začneš ji trhat. Takto,“ vysvětlila jsem a z jedné další veverky utrhla sousto. Jako dospělý jedinec jsem ale ukousla sousto tak velké, že jsem ukousla vlastně celou zadní polovinu veverky. Tlapou jsem si jen přidržela ocas, protože ten jsem jíst nehodlala. Zbytek jsem ale snědla. „Kostičky mají opravdu drobounké, takže je nijak řešit nemusíš. Pokud narazíš na nějakou větší, která ti překáží, stačí ji vyplivnout,“ dodala jsem, aby se případně s většími kousky kostí moc netrápila Vlčice se chopila nohy veverky a po chvíli žužlání a žvýkání si jí podařilo nožku urvat. „Veverky nejsou kdo ví jaká delikatesa, ale na zahnání největšího hladu postačí,“ pousmála jsem se nad jejím snažením lítostivě. "Naštěstí si poté můžeš smlsnout na pořádném srnčím mase. To je teprve lahoda." Když jsem dojedla i druhou polovinu, počkala jsem, než dojí i malá a nadhodila nápad. „Zvládla bys pár veverek vzít do tlamičky? Moc by mi to pomohlo. Stačí je vzít za ocásek do tlamičky,“ poprosila jsem ji a jen co jsme byly obě připravené na cestu, vykročila jsem dál. Při cestě mě ale napadlo, že by bylo dobré malé vlčici vymyslet alespoň přezdívku, aby mezi ostatní vlčata lépe zapadala. "Poslyš, co kdybychom ti vymysleli nějakou hezkou přezdívku, než si vzpomeneš na své jméno?" pousmála jsem se na ni. "Můžeš si říkat jakkoliv bys jen chtěla. Já se třeba jmenuji podle jednoho krásného stromu, který má na podzim sytě oranžovo-rudé lístky a teče z něj sladký syrup. Všichni jméno dostaneme po narození, ale ty si můžeš vymyslet své vlastní, které se ti líbí," nabídla jsem jí povzbudivě, aby se nemusela cítit špatně. "Napadá tě, jak by si chtěla, aby ti jiní říkali?"

// Moc děkujeme

// Loterie byla úplně skvělá a s výhrami jsem více než spokojená :D (A vyděšená, jaké štěstí jsem měla :DD) Naprosto obdivuju, jak ses s tabulkami v excelu a s celou organizací poprala, muselo to být naprosté peklo. A pokud bych si troufale mohla vybrat, udělala by mi radost vlastnost řečníka Za akci moc děkuji! ♥

Maličká za mnou opatrně našlapovala a jen co jsme vykoukly ven, zahalila nás mlha. Pokusila jsem se jí se situací obeznámi a pomoci jí si na mlhu zvyknout a dokázat se na ni spolehnout. Možná se to zdálo být jako nějaká báchorka, aby byla klidnější, ale opravdu byli Sarumenští mlhou chráněni. Byla naším ochráncem. „Hmm, pořád ne. Ale často. Je dost možné, že se ze začátku zdá být otravná, ale jen co si zvykneš, budeš si v ní připadat najednou mnohem bezpečněji. Je tu pro to, aby nás chránila. Takže když se tu objeví vetřelec, zahalí ho do tak husté mlhy, že z beznaděje raději uteče,“ vysvětlila jsem, jak to celý život v Sarumenu vnímala já a jaké mám s mlhou zkušenosti. „Navíc ji Sarumenští mohou ovládat, jak potřebují. Koukej,“ nadhodila jsem další důvod, proč jí důvěřovat a vytvořila z mlhy malého králíčka, který kolem vlčice začal hopsat, až nakonec skočil po hlavě přímo do země a rozplynul se. „Čím více se sžiješ se Sarumenem, tím lépe budeš zvládat mlhu ovládat,“ pousmála jsem se. S těmito slovy mlha začala pomalu padat, až se úplně rozplynula.
Když se rozkoukala a vyzvídala, jestli někam půjdeme, pokývala jsem souhlasně hlavou. „Projdeme se k hranicím, kudy teče řeka. Čeká tam na nás úlovek, který potřebujeme odnést zpět do úkrytu. Musíš už mít šílený hlad.“ Ve vzduchu se nesla podivná směsice pachů a jeden z nich působil… zesláble. Jako by na něm vyselo něco opravdu špatného a nemohla jsem si vysvětlit, co to bylo. Spojila jsem si to se smrtí Morfeuse a vsugerovala si, že tu byl i před tím, jen je teď silnější, když jsem vylezla z jeskyně. „Připravena?“ pousmála jsem se na vlčici a pomalým krokem vyšla podél řeky více na sever. V místě, kde se řeka opět stáčí jsme srnu nechali, než se vše začalo kazit. „Tahle řeka je úplně jiná, než ta, kterou jsem si v jeskyni ukazovala, že?“ nadhodila jsem při pohledu na naši řeku. „Když je voda takto tmavá, znamená to, že by se z ní nemělo pít. Bude pravděpodobně něčím špatná. V lepším případě by ti bylo opravdu špatně, v tom horším bys byla nemocná a dokonce hrozí, že je i jedovatá. Je důležité poslouchat instinkty, které ti radí. Často si uvědomí nebezpečí dřív, než ty sama,“ ponaučila jsem ji. Jak nám tak cesta rychle ubíhala, narazila jsem i na spálený strom a hromadu mrtvých veverek, které tu zůstaly ležet. „Podívej, svačinka,“ usmála jsem se na vlčici a jednu jí tlapou přisunula.

- LOV ¬

- ZNAČKOVÁNÍ ¬

<< Úkryt (// Zůstáváme s Eowyn samy, takže číst nemusíte :D)

Z celé té situaci jsem byla fakt dojatá. Obzvláště tedy poté, co mi olíznutí oplatila a já opravdu cítila, jak moc se mi otevřela a že mi skutečně bezmezně důvěřuje. Dojalo mě to tak, že se mi do očí nahrnuly slzy a já je musela rychlým zamrkáním zahánět. Maličkou to evidentně zaskočilo, jelikož jsem asi působila, že jsem smutná. „Ano, naprosto. Jsou to jen slzy štěstí, víš? Dělá mi moc radost, že mě máš ráda a já tebe,“ pousmála jsem se a slzičku, která přeci jen unikla, jsem si tlapou setřela. „Moc mi na tobě záleží,“ dodala jsem ještě. Jen co jsem jí ale pověděla, že je statečná, začala se nechápavě vyptávat. „No jednoduše proto, že jsi ochotna dát něčemu šanci, přestože máš obrovitý strach. To je velký důkaz toho, že jsi opravdu statečná a nedovolíš strachu, aby tvůj život ovládal,“ vysvětlila jsem jí. Byla sice vlčátko, ale měla daleko více odvahy, než mnozí dospělí. Jistě existuje mnoho vlků, které celý život strach ničí, ale nemají odvahu s tím cokoliv udělat. A rozhodně se tomu nedivím. Já sama tuhle odvahu našla až v dospělosti. Ale vidět takové velké kroky u malého vlčátka bylo až inspirativní.
Téma se přesunulo k uvažování nad tím, co asi mohlo malé vlčici způsobit takové psychické problémy. „Určitě ano. Jsi nesmírně šikovná a s pomocí jiných to přejde opravdu rychle,“ povzbudivě jsem se na ni usmála. Bylo mi ale jasné, že pár epizod bohužel jistě zažije. Tahle země je sice kouzelná, ale zázraky dělat neumí, přestože mě to opravdu mrzelo a dokonce i děsilo. Opravdu jsem ji nechtěla vidět takto trpět, ale musela jsem být realista a být připravena na nejhorší. „To si piš. Máme tu samé skvělé vlky a dohromady jsme taková druhá rodina,“ zazubila jsem se.
Poté jsme se obě odebraly k východu a jen co jsme vykoukly z úkrytu, přivítala nás naše mlha, která si malou členku smečky přišla pořádně prohlédnout. „Paní mlha se na nás už těšila,“ usmála jsem se na písčitou vlčici, aby se ničeho nebála. „Je to součástí našeho hvozdu a pomáhá nás chránit před čímkoliv špatným. Takže kdykoliv se budeš bát, pomůže ti a ochrání tě,“ vysvětlila jsem jí. Nehodlala jsem ale postupovat moc rychle. Stály jsme před úkrytem a já ji nechala se pomalu rozkoukat a vstřebat první dojmy. V lese byla cítit spousta pachů, ne jen Wolfi, Darkie, které předtím maličká už cítila. Zachytila jsem i pachy našich vlčat a náznak Nokta, který se už asi vrátil. Třeba přinesl i úlovek, pomyslela jsem si. „Jakpak se cítíš?“ optala jsem se.