Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlček se zdál být naprosto neškodný. Byl naprosto přátelský a jak se ukázalo, hledal pouze svého přítele. „Těší mě, Etneyi. Jakožto novopečená alfa o zdejších smečkách vím jen to, kde se zhruba nachází, ale mám v plánu každou navštívit a pořádně alfy a jejich členy poznat,“ přiznala jsem zcela otevřeně a trochu nervózně se pousmála. Doposud mě nenapadlo, že vlastně o ostatních smečkách moc nevím, ale rozhodně by se hodilo navázat přátelské vztahy. Kdo ví, kdy to bude smečka potřebovat. A minimálně nějaké to povědomí neuškodí. „Awaraka znám, bohužel jsem ho ale roky neviděla. Kdyby se tu náhodou protočil, nasměruji ho k vaší smečce. Pokud ho ale zase uvidíš, pozdravuj ho ode mne. Je to moc milý vlk,“ dodala jsem a vesele zamávala oháňkou. Těšilo mne, že nějaké známé tváře se stále drží na Galliree. Připadala jsem si tak jako o něco míň jako mimozemšťan, který zná pouze to své, co má doma.
Jeho další poznámka mě ale celkem vyvedla z míry. „Oh? Děkuji,“zamrkala jsem překvapeně a zazubila se, napůl polichoceně, napůl pobaveně. „Mám, ale partnerku – Darkii. Je to také dcera alf, takže nyní spolu se mnou vede smečku, ve které vyrůstala. Tak jako ty,“ zazubila jsem se. „A co ty? Už máš vyhlídlou nějakou partnerku, jako budoucí Alfák?“ vybruslila jsem ze situace tím, že jsem otázku otočila na něj.

Pokoušela jsem se na Darkii mluvit, ale marně. Jedinkrát nezareagovala na nic, co jsem říkala. Jako by k ní má slova vůbec nedoléhala. Nevzdávala jsem to ale. I přes to jsem se pokoušela s ní být trpělivá, dávat ji mou lásku a dopřávat jí čas. Až na olíznutí tváře teprve zareagovala. S šokem couvla a jen na mě nechápavě koukala. Bylo to skoro, jako by to nebyla vůbec ona. „Darkie,“ špitla jsem jemně. V tom se ale ozvalo zavytí a ona bezmyšlenkovitě utekla. Pryč ode mě, pryč od mé snahy jí pomoci. Nechtěla mou pomoc. Nedokázala jsem jí pomoci. „Darkie!“ vykřikla jsem za ní zoufale, ale bylo mi jasné, že se nevrátí. Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem za ní běžet, ale evidentně mě měla dost. Nechtěla se mnou být. A tak jsem zůstala na místě stát, naprosto zlomená.

Až s dalším cizím zavytím jsem nastražila uši a bylo mi jasné, že musím reagovat. Nemohu tu stát a čekat, až se má partnerka vrátí. Pravděpodobně šla sama řešit nově příchozí, což bylo asi to jediné, co ji dokázalo udržet fungovat. Povinnosti a péče o hvozd. Na cokoliv jiného ale neměla mentálně kapacitu. A tak jsem pomalým tempem vykročila k návštěvě, která naštěstí nebyla nijak daleko. Už z dáli jsem viděla, jak u hranic v sedu čeká postava samce. Byl vysoký a poměrně mohutný. „Zdravím,“ zavolala jsem, abych na sebe upozornila. O malý moment později už jsem stála před šedým vlkem a obdarovala ho nejmilejším úsměvem, kterého jsem byla momentálně schopna. „Vítám tě u nás, na území Sarumenské smečky. Jsem Maple, jednou z alf tohoto hvozdu. Copak tě k nám přivádí?“

Darkie se podařilo dojít k hranicím a já jí jen s námahou následovala. Pomalýma, rozklepanýma krokama. Vosí královnu se jí podařilo vypustit, ona automaticky zamířila mimo náš milovaný les a roj vos bezmyšlenkovitě za ní. S úlevou jsem je sledovala, jak mizí z dohledu a v nitru duše doufala, že to byla poslední nevítaná návštěva, která se tu v lese objevila. Ale stokrát raději budu řešit tlupu veverek a vosí hnízdo, než obřího vodního hada, který si nárokuje území. Je neuvěřitelné, kolik toho Morfeus zvládat. Ale i to, jak jsme tehdy drželi pohromadě. Tehdy se na chránění území podílela celá smečka. Nyní se tu pořádně nikdo ani neukáže a nechtěnou návštěvu řešíme pouze my alfy, nebo naše skvělá beta. Co se změnilo? Dá se nějak zařídit, aby smečka opět držela víc pohromadě? Nebo to bylo pouze znamení toho, že už to prostě nebude takové, jaké to bývalo?
Unaveně jsem pohlédla na Darkii, která tu momentálně stále mlčky stála a koukala do prázdna. „Jsi skvělá, víš o tom? Nebýt takové expertky na magii země, byli bychom úplně v háji,“ pousmála jsem se na ni, olízla jí tvář a posadila se jí po boku. „Darkie? Vidím na tobě, že tě něco trápí,“ opadl mi vřelý úsměv a nahradil ho starostlivý pohled, kterým jsem na ni hleděla. „Mohu ti nějak pomoci? Nechtěla by ses mi svěřit?“ nabídla jsem jí a doufala, že mne nechá nahlédnout do její hlavy. Třeba je tohle právě to, co potřebuje. Vypovídat se z toho. Mít někoho, kdo naslouchá a pomůže jí najít jiný úhel pohledu. Topila se momentálně v temnotě.

<< Mýtina

Darkie na mě působila hrozně nesvá. Nepoznávala jsem ji pořádně. Byla zamlklá, ponořená do myšlenek a prakticky na své okolí nereagovala. Nebýt těch vosích píchanců, zdála by se být pouhou prázdnou schránkou. „Už to bude, vedeš si skvěle,“ špitla jsem, spíše v naději z ní vydolovat nějakou reakci. Jakoukoliv. Ale jela jakoby na autopilota. To ty povinnosti. Ty tragédie. Přišla o svou rodinu, blízké a veškerou zodpovědnost za celý hvozd, spolu s vlky, kteří v něm žijí, neseme jen my dvě. Bylo toho na ní moc. Až moc. Možná… možná by měla jít za Životem. A chvíli tam s ním i zůstat. Odpočinout si, přijít na jiné myšlenky a nemuset řešit neustále jen samé problémy. Nemá pak čas truchlit a najít v sobě vnitřní klid. A čím déle to oddaluje a dusí to v sobě, tím víc se bude takto uzavírat sama do sebe.
Jen co jsme zašly mezi první řádku stromů a zahalil nás stín, cítila jsem, jak opět pomalu slábnu. „Musíme si pospíšit, moc dlouho to nevydržím,“ spěšně jsem pronesla, skrz zaťaté zuby a natáhla krok. Doufala jsem, že mne Darkie vnímala a také přidá na kroku. Pokud ne, bariéra kolem ní se co nevidět prolomí a nebude ji chránit už nic. „Vypustíme ji za hranicemi, to musí stačit,“ dodala jsem a pokoušela se dělat co nejdelší kroky. S každým krokem jsem ale funěla a lapala po dechu víc a víc. Cítila jsem, jak bariéra, které Darkii chrání ubírala na tloušťce, až byla papírově tenoučká. Až pak najednou zmizela úplně. Byla jsem až moc vyčerpaná. Měla jsem energie sotva na chůzi. Byly jsme naštěstí opravdu blízko hranic. „Ještě kousek,“ pípla jsem tiše. Pokoušela jsem se opakovaně bariéru opět vytvořit, ale marně. Bylo to teď jen na ní.

Přestože jsme se obě opět po nějaké době shledaly, ani jedna neměla pořádně čas mít z toho radost. Práce, povinnosti a celkově tragédie úmrtí našich milovaných se prostě nesly lesem. Byla tu nesmírně hustá atmosféra a já nemohla než doufat, že se to časem změní. Vždy tomu tak bylo, ne? Bála jsem se ale, že tohle je jiné. Že být alfou je tak strašně vyčerpávající, že to dovede alfa páru zničit vztah. „D-dobře, pokusím se,“ kývla jsem na souhlas, přestože navrhla to samé, co mne moment zpět napadlo taktéž a zdálo se mi to nereálné. Ale když to napadlo ji, tu chytrou z nás dvou, muselo to jít, ne? Musím se alespoň pokusit. Darkie pokynula směrem, já se začala soustředit, magií iluze vosy od jejího těla odehnala jak dotěrné mouchy obrovským palmovým listem, který vzápětí zmizel a nahradila ho vzdušná bariéra, která ji kryla od veškerého nebezpečí. Byla jsem po lovu ale stále vyčerpaná. Temná jeskyně mi nijak nepomohla a co víc, zdálo se mi, že jsem ještě víc unavená. Až teď na sluníčku ve středu mýtiny jsem začínala pociťovat citelný nárůst energie. Nebylo jí ale dostatek na to, abych chránila nás obě. Musela jsem to zvládnout. „Tak, jdeme. Kryju tě,“ pokynula jsem, vykročila směrem, kterým ukázala a nespouštěla z ní pohled. Musela jsem dávat hodně do toho, abych svou magii udržela funkční.

Sarumen >>

<< Úkryt

Nick se asi uvelebil v jeskyni a stále necítil dost energie, a tak jsem úkryt opustila sama. Věřila jsem ale tomu, že se za mnou brzy připojí. Já měla momentálně v plánu zjistit, co se v lese děje. A že to bylo překvápko, jen co jsem vykoukla z úkrytu! Na mýtině se nám uhnízdily vosy, které si hlasitě nárokovaly naše území. Ajajaj, pomyslela jsem si vyděšeně a vyběhl to okouknout. K mému překvapení tu už byla Darkie, které se snažila situaci vyřešit. „Už jsem tady!“ zavolala jsem na ni už z dálky. Kroužily kolem ní desítky vos, které ji už opakovaně musely dát nehezké žihadlo. A na rozdíl od včeliček je nic nezastavovalo jich dát ještě dalších několik. Potvory, jak já je nesnáším, zavrčela jsem si pro sebe. Jen co jsem byla u hnízda po jejím boku, všimla jsem si, že se snaží oddělit královnu od zbytku. „Chytré,“ pousmála jsem se na ni hrdě. Byla to fakt hlavička, rozhodně myslitelka našeho vztahu a smečky. Vosy už začaly útočit i na mne a já se jen stěží dokázala přes tu bolest soutředit. „Co s ní? Odneseme ji pryč?“ ujišťovala jsem se, jestli plán chápu dobře. Přemýšlela jsem, jak zabránit tomu, aby nás neustále bodaly, ale nenapadalo mne nic. Mohla jsem kolem nás vytvořit jakousi vzduchovou bublinu, ale v té by byly uvězněny i vosy, které se na nás lepily. Oheň nepřipadal v úvahu, protože už teď bylo horko k zbláznění. A iluze? Ty jen stěží pomohou, když brání královnu, kterou mají přímo před očima. „Mohu nějak pomoci? Úplně nevím, jestli se některá z mých magií hodí,“ přiznala jsem, ale doufala, že Darkii něco napadne. Připadala jsem ti tu dost navíc a cítila se špatně, že to celé musí řešit sama. Alespoň jsem byla dalším terčem pro vosy a vědomí, že všechny mé píchance díky mé přítomnosti neskončily na jejím těle, mne uklidňovalo.

// Přesně tak jsem to zamýšlela i já, takže souhlas :D Bez výhrůžek ji do pohybu totiž nedáte :D

// 460

Jak se zdálo, zmínka mýtiny na podzim ho uchvátila, jak jsem doufala. „Je to neuvěřitelný. Troufla bych si říct, že jsem snad nikdy hezčí místo neviděla,“ uculila jsem se potěšeně, že sdílí mou radost. „Třeba uvidíš. Jsi u nás vždy vítaný,“ rozkmitala jsem energicky ocásek, který jasně naznačoval, že i mne se představa jeho další návštěvy velmi zamlouvala. Na to jsme téma přesunuli k počtu členů a s obdivem poznamenal, že je nás opravdu hodně. „Je, smečka už je tu taky dost dlouho. Původně ji vedl dlouhá léta tatínek Darkie, takže se nás tu za tu dobu nastřádalo celkem dost,“ pousmála jsem se pobaveně, i když mě při zmínce Morfa píchlo u srdíčka. „Určitě si s ostatními budeš rozumět. Všichni jsou tady báječní,“ přivřela jsem očka a zeširoka se usmála.
Téma smečky jsem tentokrát otočila na něj a vyzvídala, zda i on má někde domov. Po malé chvilince ticha odpověděl, že momentálně ne, přestože by rád patřil jinde. Když se vytáhl, aby předvedl svůj kožíšek, zazubila jsem se. „Ale udržuješ si ho perfektně i bez smečky, to musí být talent,“ pochválila jsem ho. „Ale znám to. Když jsem odešla z rodné smečky, bylo to nové, zajímavé a vzrušující, ale časem to na vlka začne dopadat. Vlkovi začne chybět domov, blízcí vlci, na které se může spolehnout a jistota, že když se vrátí, bude na něj čekat teplý úkryt a trocha jídla,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a jemně do vlčka dloubla tlapkou. „Kdybys chtěl, můžeš zůstat u nás. Třeba se ti tu zalíbí, sblížíš se s ostatními a najdeš domov. A když ne, můžeš to zkusit jinde,“ nabídla jsem mu s milým úsměvem.
S kořistí jsme úspěšně dorazili do úkrytu a oba začali popadat dech a chladit se. „Díky. Asi to s těmi povinnostmi příjde samo. Kdybys viděl jaké jsem byla fifi-pírko za mlada, počůral by ses smíchy,“ zazubila jsem se. „No jasně,“ kývla jsem unaveně hlavou, když se ujišťoval, jestli si opravdu může nabídnout masa a uchecthla se nad jeho vtípkem. Oba dva jsme se dali do jídla a přestože musel být jako tulák vyhladovělý, jedl pomaloučku a spořádaně. Vypadá to, že i s prázdným žaludkem je mu gentlemanství přednější. Bylo to miloučké. Jen co jsme dojedla, pořádně jsem si olízala čenich a tlapy, aby nebyly špinavé a na chvíli se rozvalila na zemi, abych si odpočinula na další cestu. „Můžu tě zavést na tu mýtinu, o které jsem ti říkala. Myslím, že tam byla i Darkie, tak bych vás seznámila,“ přemýšlela jsem nahlas a jen co vlček dojedl a trochu si odpočinul, pomalu jsem se zvedla a hlavou ho pobídla, aby mne následoval. „Jak dlouho se vlastně po Galliree pohybuješ?“ nadhodila jsem další otázku, aby cestou nestála řeč.

Mýtina >>

// 459

<< Sarumen

„Heh, to teda. Ale má to své kouzlo. Kdyby to bylo všechno perfektní, asi bych to tu tolik nemilovala,“ pousmála jsem se. Možná jsem to mohla vzít jako podnět ke změně. Mohla bych to tu s Darkií oběhnout a dát to trochu do kupy, když ona ovládala zemi a já oheň. Ale Sarumen jsem si odjakživa pamatovala takovýto a asi to byla nostalgie, ale nechtěla jsem ho měnit. Každá nedokonalost má své kouzlo, les má svůj charakter a příběh, který si s sebou roky nese. Nepřišlo by mi správné se ho pokoušet měnit. „Ano, celý je náš. Ve středu máme menší mýtinu, kde se chodíme slunit a užívat si soukromí. Obzvláště na podzim to tam bývá krásné, když velký javor, který roste v samém srdci, nahodí svůj oranžovo-rudý kabátek,“ lákala jsem ho nenápadně na tu podívanou, kterou by mohl vidět na vlastní oči, kdyby se zdržel. Sarumen potřeboval nové členy a zrovna Nick se zdál být jako skvělý vlk. Bylo by skvělé ho mít mezi námi. „Je opravdu velký. Nebála bych se říct, že nejbližší smečkový les v okolí,“ pokrčila jsem neurčitě rameny, jelikož jsem si tím 100% jistá nebyla, ale co jsem tak minulé léto viděla, dost pravděpodobně to pravda byla. „A co se členů týče… Já s Darkií to tu vedeme, pak tu máme skvělou betu Wolfganie, neuvěřitelně ukecaného a milého pečovatele Newlina, drsného ochranáře Duncana, tichoučkou Amnesii, dvě dospělá vlčata bety, mého adoptivního syna, který už je taky dospělý, dva ztracení sourozenci, kteří tu našli domov a dospěli tu u nás, jedna postarší dáma, která tu zůstala z nostalgie a nejnovějším přírůstkem je další zatoulané vlčátko, které ztratilo paměť. Takže 13, jestli počítám správně? Je nás tu fakt dost, i když se většina vlků často potuluje. Jsme spíše rodinný kolektiv, který když potřebuje společnost, vždy ji tu najde, ale nikdo si tu na postavení a pravidla moc nehraje,“ pokusila jsem se shrnout celou smečku a doufala, že jsem na nikoho nezapomněla. „A co ty, patříš někam?“
To už jsme se dali opět do práce a začali úlovek táhnout do úkrytu. Zvíře už muselo být dost ztuhlé, protože to téměř vůbec nešlo. Čelisti začínaly dostávat křeč a já si musela dělat přestávku po trapně krátkých vzdálenostech. Šlo to šíleně špatně. Ale jen co jsme dorazili, unaveně jsem se vyvalila na chladivou kamennou podlahu úkrytu a s jazykem ven znaveně vydechovala. „Hrozný, co? Ke konci se ti pomalu zdá, jako bys to celé táhnul sám. Je neuvěřitelný, kolik váhy přibude, když kořist po smrti pořádně ztuhne. Ještě že jsem na tebe natrefila,“ pousmála jsem se na něj vděčně. Po pár minutách dýchání a chlazení jsem se trochu sebrala a zvědavě koukla po Nickovi. „Klidně si nabídni, masa je tu dost pro všechny,“ nadhodila jsem. Sama jsem si kus utrhla a začala hladově přežvykovat. „Trochu zchládneme, nabereme síly a můžeme vyrazit. "

<< Tenebrae

Úspěšně jsme oba překonali řeknu a ocitli se na hranicích mé milované smečky. Zvedla jsem hlavu vzhůru k nebi a hlasitě zavyla, abych dala všem ve smečce najevo, že jsem doma. Rychle jsem začenichala a nasála okolní pachy, abych se ujistila, kdo vše se na území pohybuje. Darkie, Kasius, Marion a někdo další, ale ten pach jsem neznala. Věřila jsem ale, že to je nějaký kamarád Marion, nebo jednoho z vlčat. „Tak, jsme tady,“ vydechla jsem s širokým úsměvem. „Vítám tě u nás doma, v Sarumenském hvozdě,“ zazubila jsem se šťastně. „Jo a… Ulovila jsem to se zbytkem smečky, ale ti se nějak zapomněli u řeky, kde jsme lovili. Asi si potřebovali ještě oddychnout,“ dodala jsem ještě rychle, jelikož jsem předtím moc možnost neměla. „Co kdybychom to odnesli do úkrytu a pak se podívali po někom ze smečky?“ navrhla jsem a pomalu začala úlovek táhnout směrem k úkrytu.

Úkryt >>

Zdravím, nejdražší smečko! ♥
Opět opožděně, ale přeci jen! :D

Téma mého náhrdelníku nás přivedlo k teoriím, co vlastně chytá za sny a jak to asi funguje. „To tedy je. A pak si takových splněných snů a přání vlk víc váží,“ pokývala jsem hlavou a dodala menší poznatek, na který jsem díky této konverzaci přišla. Magie mohou být sebevíc skvělé a mocné, nikdy se ale nevyrovnají tvrdé dřině na zrealizování takových snů. Nic se tomu nevyrovná.
Vlčkovi se náhrdelník náramně líbil a těšilo mne, jakou radost jsem mu takovou drobností udělala. Takové malé hezké skutky dokázali jednomu udělat takovou radost, že mě to bude hřát u srdce ještě docela dlouho. „Jako pírko,“ zažertovala jsem nad lehkostí lapače snů a souhlasně u toho energicky kývala hlavou. „No, ani ne. Určitě měl spoustu příležitostí, kdy mi mohl sklouznout a někam zapadnout, ale nestalo se tak. Asi k sobě patříme,“ culila jsem se od ucha k uchu a pokrčila u toho rameny. Kdo ví, co za tím stálo. Pravděpodobně by mi to nějaký chytřejší vlk dokázal podložit fyzikou, já si s důvody moc hlavu nelámala. Vlček se začal různě točit a kroutit, aby měl trochu přehled, jak mu náhrdelník sluší. „Fakt ti sluší! Ta tyrkysová na tvém kožichu krásně vyniká. Asi takhle,“ zalichotila jsem mu a na minutku nebo dvě před námi nechala iluzí vytvořila jeho kopii, která imitovala jakýkoliv jeho pohyb, jako by se koukal do zrcadla.
Poté jsme se vydali zpět k daňkovi a mezitím se mi stihl vlček představit jako Nickolas. „Nickoli, to zní hezky. Tak mě moc těší,“ zazubila jsem se na nového kamaráda. Úlovek jsem chytila za jednu z končetin a skrz zaťaté zuby dodala: „Tudy, víf do uefa,“ pokynula jsem hlavou a začala plnou silou táhnout. Šlo to mnohem hůř, než předtím, a to z mnoha důvodů. Maso už bezesporu tuhlo a já měla zlomek energie, kterou jsem oplývala na mýtině. Bylo to jako by mě nepřítomnost sluníčka úplně vysávala. Naštěstí to s pomocí šlo stokrát lépe a za nedlouho jsme s Nickolim dorazili k onu můstku. „Tak, jsme tady,“ vydechla jsem úplně zmoženě, když jsem položila končetinu daňka na zem. „Teď jen přes most. Půjdu první pozadu a ty se pokoušej z druhé strany sunout. Mělo by nás to všechny udržet,“ navrhla jsem taktiku, opět se chopila škubání a skutečně jsme byli za malý moment na druhé straně. „Uvýbolně, teď uf to máme jen koufek,“ zahuhlala jsem a dala vše do toho, abychom zvíře dopravili na území. Odtud si to může převést někdo vhodnější. Já se pravděpodobně budu muset na chvíli natáhnout. Tedy až po obchůzce s Nickolim, kterému jsem to dlužila.

Sarumen >>

//Maple daňka dotáhla už k Tenebrae :D

Vlček s radostí mou nabídku přijal a prohlásil, že v pomáhání je dost dobrý. „Tak to mám štěstí na super pomocníky,“ zazubila jsem se a rozmávala ocas. Asi by bylo dost komplikované kořist táhnout domů samotná. Ve dvou je to přeci jen lepší, navíc když jsem natrefila na samce, kteří mají obecně víc sil, než vyčerpané vlčice. Představa, že bychom se měli brodit touhle ohavně zbarvenou řekou, ale mu ale nelíbila. „Bohužel,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Naštěstí znám menší můstek z přelámaných stromů, které napadaly přes řeku, takže koupeli se vyhneme,“ dodala jsem ještě, abych ho ujistila, že se kvůli mně špinit nemusí. Hlavně soudě slov Neyteri je řeka jedovatá, takže bych se v ní raději ani nekoupala.
„Hmm, to zní jako zajímavá teorie. Já ho považuji za jakýsi talisman. Údajně se v něm ukrývá i nějaká magie, ale zatím jsem nepřišla na to, co je vlastně zač. Třeba až na to přijdu, zjistíme, jak a čí sny vlastně lapá,“ usmála jsem se povzbudivě. „Třeba budu schopna plnit sny a přání ostatních. To by bylo celkem hezké, ne?“ nadhodila jsem možnost, která se hned nabízela. Ale takto mocná magie asi neexistuje. Bohužel. Má další nabídka mu dost doslova vyrazila dech. „No jasně,“ zahihňala jsem se, stáhla hlavu k zemi, aby mi náhrdelník sjel proti srsti až na zem, z ní jsem jen uchopila do tlamy a opatrně ho nasadila novému kamarádovi na krk. „Jak se s ním cítíš? Můžeš mi ho vrátit, až jak se vrátíme na smečkové území,“ optala jsem se a dodala
nabídku, aby mi jej nemusel hned vracet. Pomalým krokem jsem se vydala k daňkovi a než se dala do přepravy úlovku, položila jsem vlčkovi otázku: „Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Maple.“

Jen co jsem přistoupila k nové tváři blíž a oslovila jej, překvapeně sebou škubl, jako by vůbec nečekal, že tu přeci jen někoho potká. Hledal v tom případě spíš něco, než někoho? Vykolejila jsem ho evidentně hodně, až jsem se začala cítit blbě, že jsem ho z uvažování tak vyrušila. Jen co se ale vyhoupl na nohy a otočil se mým směrem, radost z něj naprosto čišela. „Hmm,“ zamručela jsem na znamení toho, že uvažuji a nasadila soustředěný výraz. Ne, nic mi to jméno neříkalo, pomyslela jsem si zavrtěla hlavou. „Nikoho s takovým jménem neznám. Ale jsem zrovna na cestě zpět do smečky. Jestli chceš, můžeš se ke mně přidat a můžeme se zeptat dalších členů, jestli ji náhodou neznají. Navíc bych celkem ocenila trochu pomoci s přepravou úlovku přes řeku,“ navrhla jsem mu s milým úsměvem a s očekáváním našpicovala uši. „Náš les se nachází hned za touhle řekou,“ dodala jsem, abych ho neděsila dlouhými výlety kdo ví kam.
V tom ho zaujal můj náhrdelník, který se mi pohupoval na krku. „Tohle? To je taková ozdůbka, kterou jsem dostala jako dárek,“ zazubila jsem se. „Říká se tomu lapač snů, ale nic moc dalšího o něm nevím,“ dodala jsem poslední drobnou informaci, kterou jsem mu mohla na otázku odpovědět. „Ozdůbky jsou tady poměrně běžnou věcí. Má partnerka má třeba krásnou obrovskou růži, která jí nakonec přirostla k hrudi. Nebo její otec v zimě míval ledovou korunu. Vsadím se, že až tě uvidím příště, budeš mít taky vlastní ozdobu,“ uchechtla jsem se. „Chceš si ji zkusit?“ navrhla jsem mu.