Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčice, kterou k nám přivedl Alfie se představila jako Heather a nezapomněla zmínit své rodiče. Pravděpodobně taktéž Gallirejští vlci, bohužel jsem neměla příležitost je poznat. Mírně jsem zavrtěla hlavou a dodala: "Bohužel, nic mi to neříká. Ale jméno máš opravdu krásné." Pozornost jsem poté přesunula na jejího společníka s otázkou na jeho cesty. "To jsem moc ráda. Gallirea je obrovská a plná úžasných míst. Sama jsem si je ještě nestihla všechna projít," pousmála jsem se nad jeho odpovědí. To už mi vlček ale chválil kožíšek. "Děkuji, je to pro mě stále novinka," poděkovala jsem potěšeně a užívala si té přátelské atmosféry, kterou sem oba vlci přivedli. Jeden pak skoro zapomněl na to, jaké hrůzy se tu děly.
To už sem přiběhla i Pippa s její novou kamarádkou, Tati. "Zdravím, děvčata," pozdravila jsem obě mile a nebránila se veselému pohupování oháňkou. Les se nám krásně plnil, i Marion se stihla vrátit, i když se nám tady neukázala. Pippa se ale ihned začala věnovat Alfredovi a já jim do toho rozhodně nechtěla zasahovat. Oba sourozenci se asi pořádně dlouho neviděli. Zatímco se ti dva handrkovali, Tati oznámila, že má v plánu jiné pochůzky a rozloučila se. Té jsem jen přátelsky pokynula na rozloučenou a věnovala jí poslední milý úsměv, než zmizela za hranicemi.
To už mne ale oslovoval zrzounek se slovy, že primárně přišel za mnou. Vše co měl na srdci jsem si pozorně vyslechla a nemohu lhát, jeho žádost mne trochu zaskočila. Naivně jsem si myslela, že se nám les plní a to, že si odrostlá vlčata dovedla přátele znamenalo to, že se nám smečka rozroste ještě více. Ale nebylo tomu tak. Oba nám dospěli a rozhodli se, že je štěstí čeká jinde, což jsem samozřejmě respektovala. I já odešla ze smečky při první příležitosti, která se mi naskytla. A to mou motivací byl prakticky jen útěk za svobodou. Alfie měl v plánu jít pátrat po zbylých sourozencích, což bylo naprosto pochopitelné. Jeho výraz byl definicí provinilosti, za což jsem se cítila opravdu špatně. "Naprosto rozumím a věřím tomu, že i Darkie by to chápala, kdyby tu s námi stála. Budu na tebe moc myslet a doufám, že na sourozence narazíš co nejdříve," popřála jsem mu zcela upřímně štěstí při pátrání. "A hlavně pryč s tím provinilým kukučem. Já chci abyste byli hlavně šťastní," zazubila jsem se a povzbudivě do něj dloubla tlapkou. "V každém případě se blíží zima a každým rokem je snad horší, než ta předchozí. Kdybyste potřebovali, kdykoliv se zastavte a my vám pomůžeme, ano?" doplnila jsem ještě a poprvé během naší konverzace měla zcela vážný výraz. Opravdu bych nerada, kdyby hladověli. To už se nám ale začínalo počasí dost kazit a z jemného mrholení začalo opravdu silně pršet. "Měli bychom se jít schovat. Nevypadá to jako rychlá přeháňka. Chcete se schovat do úkrytu, nebo máte na spěch?"

Jen co jsme se dostali ven a já se "vydýchala" z našeho závodu, nasála jsem zhluboka čerstvý vzduch, který se čím dál více podobal tomu zimnímu. Teplota se musela pohybovat přibližně kolem nuly, soudě podle jemného obláčky, který se nám linul od tlam při každém výdechu. Pocitově ale až taková zima naštěstí nebyla. "Naháněč je vlk, který je na lovu opravdu důležitý. Má za úkol svou rychlostí a mazaností odříznout úlovek od zbytku stáda a nasměrovat ho k smečce, která jej pak společně loví," prozradila jsem mu význam funkce, která se mu jistojistě bude zamlouvat. Mrňous byl lovem a rychlostí přímo posedlý. Pokud z toho nevyroste a bude do lovů stejně zapálený, jako v dětství, byl by z něj opravdu skvělý naháněč. Kas na lov neměl zrovna vlohy.
Navrhla jsem Starovi, aby vymyslel, co podnikneme nyní, ale jen co nadhodil hru, ozvalo se lesem vytí. "Slyšíš? Vrací se nám další členové. Co kdybychom je šli nejdřív přivítat? Třeba by si s námi taky chtěli hrát," pousmála jsem se na vlče a nosem ho pobídla ke kroku. Podávala jsem to sice jako návrh, ale tak nějak jsem obhlídku nově příchozích považovala za mou povinnost, z které neustoupím. Pomalým krokem jsme tedy vykročili ke dvojičce vlků, která se nám objevila na hranicích.

Už z povzdálí bylo jasné, že se jedná o Alfieho. Nikdo takto karamelově zbarvený kožíšek v Sarumenu nenosil. Jeho společnici jsem ovšem nepoznávala. Radostně se mi rozhoupala oháňka a dvojičku jsem vítala s širokým úsměvem. Odznaky jako by zářily snad ještě více a prozrazovaly tak, jakou radost mám, že je vidím. "Zdravím. Jsem ráda, že tě zase vidím, Alfie," usmála jsem se mile na vlčka a pohled přesunula k jeho žíhané kamarádce. Mimo Newlina jsem takto krásné zbarvení kožíšku ještě neviděla. "Vítám tě u nás v Sarumenu. Jsem Maple," představila jsem se vlčici a vynechala poznámku o mém postavení ve smečce, která by u cizinců jinak následovala. Přátelé Alfieho jsou i přáteli Sarumenu. Jsou si tady všichni rovni. "Jakpak ses měl na toulkách?" nadhodila jsem zvědavě otázku směřovanou na mladého vlčka, který od našeho posledního setkání neskutečně povyrostl. Byl z něj dávno dospělý vlk.

//Maple zůstává hlídat les, takže může na osudovku opravdu kdokoliv :)

<< Úkryt

Stara zajímalo, jestli budeme maminky v budoucnu a já tak trochu netušila, co na to říct. „Jen pro ty opuštěná vlčátka, která maminky potřebují,“ rozhodla jsem se odpovědět co nejvíce neutrálně, abych nemusela vysvětlovat z jakého důvodu tu možnost nemáme. Maličký mi pověděl, jakého zbarvení byli jeho rodiče a já jen pokývala hlavou, že poslouchám. „Tak to vypadá, že byli velice podobní Morfeusovi a Neyteri. Darkie je jejich dcera a taky je černobílá jako ty,“ pousmála jsem se. „Smrt tě může naučit speciální magie, které nikdo jiný neumí. Jen ty, na celém širokém světe. Nebo spoustu jiných nepřírodních magií, ale ty umí být opravdu nebezpečné a zlomyslné,“ shrnula jsem její služby v zkratce a trochu doufala, že ho můj popis trochu odradí, aby za Smrtí chtěl v budoucnu jít. Její to místo pro vlčátka a jistě to počká, než vyroste.
„Chápu,“ pokývala jsem hlavou ve snaze skrýt zklamání. Pravděpodobnost, že vystopujeme jeho rodiče byla opravdu mizivá. Star zachytil můj starostlivý pohled a pokusil se mne ujistit, že je už v pořádku. „Jsi moc hodný, Stare,“ pousmála jsem se nad jeho empatií. „Hmm, to by mohly být třeba lasičky, nebo jiné vydry. Třeba nám tahle informace pomůže. Šikula,“ pochválila jsem mrňouse. „Udělám pro to maximum,“ souhlasně jsem pokývala hlavou, když se otázal, zda najdu jeho sestřičku. Z mého chaotického popisu a pokusu situaci trochu dovysvětlit to vypadalo, že to Starovi nakonec začalo dávat smysl a byl dokonce nadšený z představy, že není vázaný stereotypem, který vlčata v poznání sama sebe dokázal omezovat. Bylo krásné vidět, jak mladší generace je daleko více otevřená takovým tématům, než ty starší. „Přesně tak. Můžeš mít rád koho jen chceš, nikdo ti v tom bránit nemůže,“ rozhoupala jsem radostně oháňku. Byl tak roztomilý!

Můj návrh závodu velice rád přijal a zběsile vyběhl směrem ven z úkrytu. Tempo jsem udržovala přibližně stejné, jako on, až jsem u východu začínala úmyslně zpomalovat a hrát, jak vyčerpaná a udáchaná jsem. „Počkej, Stare. Jsi moc rychlý!“ volala jsem za ním dramaticky. Stále jsem ho měla ale na dohled a v případě nouze bych ho zvládla pár dlouhými skoky dohnat a zasáhnout. U vlčat jeden nikdy neví. Jen co jsme se dostali do lesa, zastavili jsme a já stále pokračovala v roli udýchaného poraženého. „Páni, to byla rychlost! Z tebe bude nejlepší naháněč pod sluncem,“ usmála jsem se na energetickou kuličku chlupů. „Copak bys chtěl dělat teď?“ optala jsem se a nechala výběr na něm.

„Živo a jeho sestra Smrt,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. „To záleží na tobě. Někteří věří jen v jednoho, jiní v hned několik. Ale jen tyhle dva můžeš opravdu potkat,“ pokusila jsem se mu to trochu objasnit, ale sama jsem se v tomhle moc neorientovala. Mimo ty naše jsem na žádné nevěřila a nebýt života na Galliree, asi bych nevěřil ani na ty dva.
„Darkie je má partnerky a obě vedeme tuhle smečku jako alfy,“ pousmála jsem se. „Je to dost možné. Třeba budeš úplný tatínek,“ zazubila jsem se a rozcuchala vlčkovi srst na hlavičce. „Někdy je magie dědičná, jindy tě může Život obdarovat magií úplně jinou, pokud se k tobě hodí víc. Ale magie země by ti slušela. Zelená očka by se ti náramně hodila ke kožíšku,“ uculila jsem se. Možná můj názor byl dost zkreslený, ale na černobílých vlcích ta zelená nádherně zářila.
Star se ihned začal zajímat o ostatní členy smečky, které jsem mu v rámci naší konverzace představila. „Musel by ses jich asi zeptat, zlato. Někteří vlci to mají rádi, jiní zase upřednostňují jen své jméno. Ale myslím, že zrovna tetě Wolfganie to vůbec vadit nebude. Má malá vlčátka moc ráda.“ U Jenny jsem si moc jistá nebyla. Netuším, jestli sama měla vlčata, nebo jaký vztah k mladé generaci má. Ale rozhodně bude bezpečnější, když jim oslovení mrňous nabídne.
Ukázalo se, že Amis je Starova sestřička, kterou ztratil během krátké doby už poněkolikáté. „Voda? Pamatuješ si, jak dlouho tě nesla?“ vyzvídala jsem, hlasem viditelně otřesena tou představou. Představa, že si silný proud vody pohrává s bezvládným vlčecím tělem a jak naráží na kameny, až vlče upadne do bezvědomí, byla prostě otřesná. Bleskurychle jsem si ho prohlédla, ale zdálo se, že vážně raněn nebyl. Musel mít asi víc štěstí, než si sám uvědomoval. Už jen to, že takový incident přežil, byl sám o sobě zázrak. „Dokázal bys mi popsat jak vypadají ty dlouhé myšky?“ následoval další dotaz, který by nám mohl pomoci s hledáním jeho pravé rodiny.
„Přesně tak. Patříš do naší velké rodiny,“ pousmála jsem se. Mé vysvětlení adoptivní rodiny asi nebylo úplně dobré, protože to malému vlčkovi jen pomotalo hlavu. Hlavně ta část týkající se dvou maminek. „Máš pravdu, Stare. Aby vlci mohli mít vlastní vlčátka, musí to být maminka a tatínek a musí se mít moc moc rádi. Ale stejnou lásku můžou k sobě cítit i dvě vlčice, nebo dva vlci. Ne vždy je láska tak jednoduchá, jak se zdá. A já svou druhou polovičku našla v Darkii, kterou mám moc moc ráda,“ pousmála jsem se.
„Co kdybychom se podívali ven, hm? Mohl by ses porozhlédnout po lese, nebo bychom se mohli podívat po tvé sestřičce. Tvůj popis byl moc užitečný a myslím že tuším, o jakém místě jsi mluvil,“ pousmála jsem se na vlčátko a pomalu se zvedla na nohy. „Kdo bude v lese první?“ nadhodila jsem hravě závod a přešla do klusu. Rychlost jsem ale udávala podle tempa Stara, aby měl možnost vyhrát.

Sarumen >>

„Děkuji,“ zavrtěla jsem vesele ocasem, když mi maličký pochválil jméno. Dospělí to většinou ve zvyku neměli, když jsem si to teď tak uvědomovala. Měli moc starostí a moc málo času na to, aby se navzájem lichotili. Obzvláště co se týče tak nepodstatných věcí, jako je naše jméno. Nemáme žádnou kontrolu nad tím, jak se jmenujeme. Ale přesto to dělá velkou část toho, kým jsme. Byla to celkem škoda, že si dospělí neumí najít čas na to, aby ocenili takové maličkosti, které nás dělají unikátními. Vlčata nebyla dospělostí zkažená a byla strašně fajn být v jejich přítomnosti.
Téma se stočilo k přívěsku, který mi seděl na hrudi a vydával jemnou záři. "Život. Je to jeden z bohů, který nad Gallireou drží ochrannou tlapku. Tak se jmenuje tahle magická země, víš? Vlci, kteří se tu zdržují, umí kouzlit a Život jim pomáhá být silnějšími a lepšími ve všem, co si jen přejí," nadhodila jsem další důležité info, které by se vlčkovi do budoucna mohlo hodit. Ostatně před nedávnem jsem o tom stejném vyprávěla Nickovi, který byl dospělým a o našich bozích ještě neslyšel. Bylo lepší ho na tohle připravit dřív, než později. Star se rozpovídal o tom, jak úžasný bude jeho přívěsek. "To si piš," zazubila jsem se. "To si budeš rozumět s Darkií. Ta má zelenou taky moc ráda a umí nechat vyrůst všelijaké kytičky," opět jsem v konverzaci vytáhla mou drahou polovičku. Tak nějak se to vždy nabízelo a asi už to muselo být pro ostatní únavné, že se o ní neustále bavím, ale já si nemohla pomoct. Byla prostě úžasná a já na ni nemohla přestat myslet. "Já mám nejraději tyrkysovou. Právě proto mám takhle zbarvený jak přívěsek, tak kožíšek. Takže je dost možné, že tvůj úžasný přívěsek bude kombinace všeho, co máš moc moc rád," vysvětlila jsem drobečkovi, proč jsem nadhodila oblíbené barvy.
Následně jsem Starovi povyprávěla o našich skvělých bývalých alfách a sledovala, jak se do mého vyprávění úplně vžil. Vsadila bych se, že si je dovede živě představit. Vlčata na to mají jednoduše talent. "Přesně tak," pokývala jsem souhlasně hlavou. "Sarumen je jedna velká rodina a nikdy tu nikdo není sám," dodala jsem, strašně vděčná, že sem mohu patřit a nazývat to tu svým domovem. I Star souhlasil s tím, že tu s námi zůstane, díky čemuž se mi opravdu ulevilo. "Cítím z tebe velký potenciál. Můžu tě pak představit naší tetě Wolfganie, která je náš hlavní lovec. Je opravdu talentovaná a mohla by tě všemu přiučit. Šla ale s tetou Jennou na procházku, takže na ně budeme muset chvíli počkat," nabídla jsem vlčeti. Nechtěla jsem na něj nijak tlačit, proto jsem nechala rozhodnutí na něm. Hromada nových vlků musí být pro takové drobné tělíčko asi opravdu stresující, ale zatím se zdál být celkem extrovertním vlčkem. Čím více tváří navíc v Sarumenu pozná, tím víc doma se tu bude cítit.
"Kdopak je Amis?" otázala jsem se, protože mne nové jméno zaujalo. Sourozenec, kamarádka? Nebo imaginární kamarád, jakého měla Yanlin? Pokud se tu potuluje další vlče, chtělo by to se po něm co nejdříve porozhlédnout a ujistit se, že je v pořádku. "A kdepak si Amis viděl naposledy?" následovala další otázka. Vlček se začal zajímat o to, co to znamená být adoptovaný. "Když vlče ztratí, nebo se ho rodiče vzdají, může se stát, že si vytvoří opravdu silný vztah s jinými dospělými, kteří si to vlčátko adoptují a stanou se jeho náhradní rodinou. Kasius se ztratil a hrozně se sblížil se mnou a Darkií, a tak jsme jeho náhradní maminky," vysvětlila jsem snad co nejsrozumitelněji. "Rodina totiž nemusí být jen ta, do které se narodíš. Rodinou můžeš nazývat i skupinu vlků, které důvěřuješ a máš je rád. Jako třeba svou smečku. Proto Sarumen nazývám svou druhou rodinou. Mohu se na ně spolehnout a oni zase na mne," pousmála jsem se, stále ale myslejíc na tu tajuplnou Amis a zda je v pořádku.

Malé vlče se pomaloučku vynořovalo z říše snů do mylné domněnky, že ho probrala jeho maminka, kterou viditelně ztratil. Takže další ztracené vlče, posmutněle jsem povzdychla. I vlče bylo tímto omylem zklamané, naštěstí mé představení a má otázka ho přiměla přijít na jiné myšlenky. "Star? To je krásné jméno," pousmála jsem se na drobka. Následně mi objasnil způsob, jak se sem dostal. "To je zvláštní. Musela si asi jen odběhnout a brzy se vrátí. V každém případě děkuji za informaci, jsi moc šikovný," poděkovala jsem Starovi a nezapomněla ho řádně pochválit. Jak se dalo čekat, i vlče zaujal můj nestandardně vypadající kožich a přívěsek. Takových otázek budu asi dostávat čím dál častěji, uvědomila jsem si a musela se uchechtnout. "Tohle? To je ozdoba, kterou jsem dostala jako dárek od jednoho strašně chytrého a hodného vlka. Spousta dospělých nosí podobné ozdůbky. Vždy si k nim najde cestu, jako by si byli souzeni. Až budeš velký, určitě budeš taky nějakou opravdu krásnou mít," ujistila jsem jej. "Jakápak by se ti líbila? Máš nějakou oblíbenou barvičku?" nadhodila jsem, abych se o Starovi něco málo dozvěděla.
Maličký nadhodil dotaz týkající se soch, u kterých spal. Zlomeně jsem vzhlédla k šťastným výrazům zkamenělých vlků a snažila se najít správná slova. "Naše bývalé alfy, Morfeus a Neyteri. Morfeus byl ledový král, který v zimě nosil nádhernou ledovou korunu. Mohutný černý vlk. Velikostně až hrůzu nahánějící, vážný, ale strašně hodný vlk. Pro tuhle smečku by udělal cokoliv, ať to stojí co to stojí. Neyteri jsem neměla moc příležitost poznat, protože odešla krátce po mém přidání k téhle smečce. Ale byla jedna z nejhodnějších vlčic, jaké jsem kdy poznala. Vždy veselá a plná optimismu. Morfeus dlouho vedl smečku sám, až se k Neyteri nakonec přidal a nyní jsou spolu, nesmírně šťastní. Sice tu fyzicky nejsou, ale stále dohlíží na náš hvozd a na členy smečky. Stejně tak dohlíželi na tebe, když jsi spal," vysvětlila jsem, pohlédla na vlče a jemně do něj dloubla čumákem, snažíc se vydolovat milý úsměv. Už to bylo celkem dlouho, co nás Morfeus opustil. Někdy koncem zimy, která se nyní nebezpečně blíží. Už to opravdu byl rok, když to stále všechny tolik bolí? Bylo to jako by čas v tom momentě zamrzl a nic se nezměnilo. "Chtěl bys u nás zůstat, Stare? Alespoň do doby, než tě maminka najde. Měl bys u nás spoustu hodných vlků, teplý a suchý úkryt a jídlo. Zimy bývají opravdu těžké a malé vlče by se nemělo venku potupovat samo," nabídla jsem mu v naději, že příjme. Nedokázala bych totiž usnout s představou, že jsem nechala malé vlče bez dospělého dozoru odejít, když se zima tak rychle blíží. Vyslala bych ho na jistou smrt. "Připomínáš mi trochu Kasiuse, mého adoptovaného syna. Taky k nám přišel, protože se ztratil. Spousta vlčat se ztrácí, takže nejsi sám, ano? Máme ve smečce tuším čtyři vlčata, která se zatoulala a vyrůstala u nás. Jedno vlčátko, Yanlin, u nás byla opravdu krátce, protože si pro ni rodiče nakonec přišli a odnesli ji zpět domů. Takže jsem si jistá, že se pro tebe rodiče buď vrátí, nebo je vystopuješ sám až trochu povyrosteš. Kasius už je velký a většinu času tráví na výpravách, kdy pátrá po své pravé rodině. Nějakou dobu už se nevrací, takže jsem si jistá, že je konečně našel, za což jsem moc ráda," pousmála jsem se. Doufala jsem, že Starovi dám naději a ujistím ho, že i takové nepříjemné situace mívají dobrý konec. Někdy ale vlčata zapomenou na svou minulost a zůstanou na Galliree s čistým novým štítem, jako naše Pippa a Alfie. Kdo ví, kam osud zavane Stara.

Zdravím, nejskvělejší smečko! ♥
Doufáme, že jste si o prázdninách řádně odpočinuli a nabrali energii na nový školní rok :)

<< Sarumen

Pomalu a tiše jsem vkročila do jeskyně a mé odznaky místnost zalily studenou modro-zelenou září. I tohle pro mne byla naprostá novinka. Doufala jsem, že nebudu tímto nezvyklým zjevem světla ničit odpočinek druhých, na druhou stranu to bylo skvělé na pohybování se v tmavých prostorech. V jeskyni bylo naprosté ticho. Jen tiché oddychování malého vlčete, které tu u nás v úkrytu spalo. Pach Amny a smradu byl taktéž kdo ví kde. Copak tu děláš? napadlo mne a jemně jsem otočila hlavu na stranu, zatímco jsem k malému přistoupila blíž. Spokojeně se tulil k sochám našich bývalých Alf a nerušeně spal. Úplně mi to lámalo srdce. Kdyby tu tak byli... Nyní ale vyvstávala důležitější otázky- Jak se sem dostal? Možná ho sem zavedla Amny a pro něco si odběhla, napadlo mne. Jemně jsem tedy do drobečka dloubla čumákem v naději, že se probere. „Dobré ráno, drobečku,“ popřála jsem mu něžným a hřejivým hlasem, aby se mne nebál. Pokud se jednalo o zatoulané vlče, dost možná bude reagovat stejně bojácně, jako Eowyn. "Jmenuji se Maple. A ty?" nadhodila jsem ihned téma, aby případně neměl čas panikařit a mohl hlavičku zaměstnat něčím jiným.

„No jistě! Patříš tímto dnem k naší velké rodině,“ radostně jsem se zazubila a sledovala, jak vlček samou radostí slibuje, jak bude o hvozd pečovat. „Přesně takového vlčka Sarumen potřebuje nejvíc. Někoho, kdo ho bude udržovat krásný. Prošel se poslední dobou spoustou nehezkých událostí,“ pousmála jsem se mile. Nejednalo se sice o zrovna oficiální funkci, ale nápad to byl opravdu krásný. To už se ale Nickoli plný energie chystal něco hned vyřizovat, na což jsem se pobaveně zahihňala a souhlasně pokývala hlavou. „Upaluj a dávej na sebe pozor,“ zavolala jsem za ním, než zmizel v řadách stromů.
A zase sama. Darkie stále pryč, Jenna s Wolfganie zrovna odcházely z hvozdu a já upřímně nemohla být raději. Vypadalo to, že si obě vlčice padly a bylo skvělé vidět, že Jenna zapadla. I jiní cizáci zmizeli, a tak hvozd zel prázdnotou. Jediné dva pachy, které nevyprchaly, patřili Amnesii a někomu opravdu smrdutému. Hodlala jsem je tedy navštívit a pozeptat se, jak se mají, ale nejdříve bych měla obejít území a označit ho. Vykročila jsem tedy pomalým krokem směrem, kterým Nickolas zmizel a hodlala od toho bodu začít mé obcházení hranic. Bylo skutečně na čase, protože jen matně jsem cítila stopy Wolganie, která je musela značit přede mnou. Tolik toho pro smečku dělala. Byla skutečně tou nejschopnější betou, jakou jsem kdy poznala. Byl na ni nesmírný spoleh, přestože si prošla peklem. Myšlenkami jsem zabloudila k jejím vlčatům, které jsem poměrně dlouho neviděla a napadlo mne, že jí musí nesmírně chybět. Obzvláště nyní, když přišla o jejich otce. I my Kasiuse neviděly až nesnesitelně dlouho. Naposledy snad minulou zimu, když se k nám zatoulala Eowyn. Věděla jsem, že je toulavou duší, ale opravdu mi chyběl. Uvažovala jsem, jestli ho toulavé tlapky nezanesou tak daleko, že už se nikdy nevrátí. Tak jako mne a Tadara. Rozloučil by se alespoň? zadoufala jsem v duchu, ale odpovědí jsem si opravdu jistá nebyla. Postupovala jsem opět svou trasou směrem na východ směrem k Tmavým smrčinám a důkladně se otírala o každý strom. Pečlivě jsem tak všude zanechávala jak svůj pach, tak i kožich, kterým jsem si tím pořádně pročesala. Byl to nezvyk vidět, jak má srst září tyrkysově modrou. Vypadala jsem nyní tak nadpozemsky. Jako bych snad ani nebyla vlk. Bylo normální se cítit takhle cize ve vlastním těle? Momentálně mě tahle změna opravdu těšila. Bylo to nové a vzrušující. Ale obávala jsem se, že prvotní nadšení opadne a budu se cítit být úplně jiným vlkem. Ale to asi jen čas prozradí. Pomalým tempem jsem obcházela tok řeky, až jsem došla k horám, které z takové přímé blízkosti působily nesmírně majestátně. Bylo by skutečně velice nepravděpodobné, že by někdo pronikl do hvozdu odsud. Jen blázen by zdolával takové pohoří, když by mohl horu pohodlně obejít. Nechala jsem si tedy skutečné značení až na více pravděpodobná místa a celé jižní hranice označila pouze mým pachem za pomoci otírání se o stromy. Nyní následovaly jen západní hranice, zatočit to na sever a budu mít pokoj. Zauvažovala jsem, jak motivovat vlky, aby se na území zdržovali více. Možná jim dát nějakou možnost pomáhat a přispívat? Ne třeba úplně klasickou rolí ve smečce, ale jak Nick nadhodil, něco malého, co by je bavilo. Každý má určitě spoustu fajn schopností a dovedností, které by našemu hvozdu prospěly. Z Nicka může být náš lesní zahradník a krajinářský designer, Darkie může zaučit někoho léčitelství a Duncan může být perfektní špeh. Mohl by vyzvídat informace od jiných smeček, sem tam nás obohatit novinkami a udržovat s jinými smečkami dobré vztahy. Tenhle svobodný život by ho mohl bavit. Třeba by to smečku trochu stmelilo dohromady a dalo vlkům nějaký smysl života. Možnost předvést, co v nich je. Znělo to krásně a rozhodně to stálo za to probrat s ostatními. Protáhla jsem se mezi posledními stromy, označila zbytek hranic, který zbýval a bylo hotovo. Hranice mohly nyní opět efektivně chránit před vnikem cizinců.
Na místě jsem se otočila a zamířila směrem k mýtině, kde se skrýval náš úkryt. Právě tam zapadly Amny a smrdutého. Možná ulovila skunka a odtáhla ho do úkrytu, aby se z něj ostatní mohli najíst? Nebo možná právě ji obdařil dávkou parfému, jen jsem mylně soudila, že se jedná o dva vlky. Uvidí se.

Úkryt >>

Když jsem mu začala vykládat o místních polobozích, vypadalo to, že se do toho malinko zamotal. A tak jsem pootevřela tlamičku, že ho opravím, jenže on pokračoval svižně dál. A tak jsem ji opět zavřela a naslouchala tomu, co říkal. Klíčové informace už má a zbytek si může vyzkoušet na vlastní kůži. Aspoň to pro něj tak bude zajímavější. „I ty jsi magický,“ pokývala jsem hlavou. „Máš stříbrná očka, což znamená to, že ovládáš magii myšlenek. A když za nimi zajdeš, budeš ještě víc magický,“ radostně jsem zamávala ocasem. Bylo to vzrušující! Tolik možností. Stále jsem si pamatovala, jaké to bylo si vyzkoušet i jinou magii, než tu vrozenou. „Oni nežijí ve smečkách. Žijí sami na velmi opuštěných místech. Života najdeš kousek od našeho hvozdu, na samém vrcholu rudých písečných kopců. Smrt zase úplně na severu v jednom jehličnatém lese. Jako jediný má v samém srdci zříceninu, takže ani její obydlí nemineš,“ ujistila jsem ho, že je opravdu poměrně snadné sourozence najít. „Kdyby sis ale nebyl jistý, ráda tě doprovodím, až se rozhodneš je navštívit,“ dodala jsem ještě nabídku. Byla by to opravdu škoda, kdyby zabloudil. Obzvláště, když tu má mě, která ho tam může zavést.
Po předání mého lapače snů se nám oběma naskytla podívaná, jakou jsme ani jeden nečekal. „Já… si úplně jistá nejsem. Předpokládám, že jde o odznaky, které jsou napojeny na nějakou magii. A asi dřímala v mém náhrdelníku,“ uvažovala jsem nahlas. „Život umí rozdávat samé extra dárky,“ zazubila jsem se vesele. Bylo to nádherné. Zajímalo by mě, co na to řekne- zarazila jsem se uprostřed myšlenky a ocas mi povadl. Zajímalo by ji to vůbec? napadlo mě. Asi by na to chudinka neměla vůbec myšlenky… V tom mi před nohama vyrostla růžička, naprosto identická té Darkiiné. Huh?zamrkala jsem překvapeně. „Darkie nám poslala vzkaz,“ poukázala jsem tlapkou na růžičku, která tu před chvilinkou nebyla. „Asi tím myslí, že je v pořádku a nechce, abychom se o ni báli,“ usmála jsem se na Nickoliho. „Jakpak ses vlastně rozmyslel s tím členstvím v naší smečce? Měl bys zájem k nám patřit?“ nadhodila jsem.

„Vypadá, že si tu zvykla. Ale už nějakou dobu jsem ji neviděla. Pravděpodobně ji vzala starší vlčata někam na výlet,“ souhlasně jsem u toho pokyvovala. Doufala jsem tedy, že se jí tu líbilo. Minimálně na mě, Darkii a Wolfi si zvykla. „Nabízela jsem jí, že si může vymyslet vlastní přezdívku. Nabízela jsem jí pár variant, ale ani jedna jí neseděla, tak jsme to nechaly být. Časem se vždy vše vyřeší,“ cukly mi mile koutky. „A jmenuje se Eowyn. Hrozně zajímavé jméno,“ dodala jsem spěšně, jen co se na jméno zeptal.
Dál se ale zajímal o to, jak že jsem vlastně ke jménu přišla. „Oh, ty jsi tu nový, že?“ začala jsem a hlavu jemně naklonila na stranu. „Život a Smrt jsou zdejší polobohové. Sourozence, kteří nad Gallireou drží ochranou tlapku. To právě díky nim je tahle země propletená magií,“ vysvětlila jsem mu. „Oba mají podobu vlků, ale myslím si, že kdyby k nim zavítal nějaký jiný tvor, změní podobu na stejný druh živočichů. Ale to je spíš jen taková teorie, nic oficiálního,“ pousmála jsem se. „Kdykoliv Gallireiské vlky něco trápí, zajdou se poradit se Životem a najít odpovědi na své otázky. Nesmírně zbožňuje květinky, takže když mu nějaké natrháš, za odměnu ti splní přání. Umí tě obdarovat novou magií, nebo zlepšit tvé schopnosti. Ale není dobré za ním chodit často. Má na vlky takový negativní dopad. Je totiž hrozně těžké odejít, protože je tam všem hrozně fajn,“ popsala jsem mu ve zkratce Života a chystala se hned přejít na jeho sestru. „Smrt umí být zase pěkná potvora. Ta naopak zbožňuje drahé kameny, takže kdybys někdy našel nějaké krásné kamínky, zaskoč za ní. Umí být nepříjemná, ale i ona nabízí magie. Dokonce si můžeš zažádat o magii specifickou pro tebe, kterou nikdo jiný ovládat neumí. Odtud naopak zmizíš nadpozemskou rychlostí,“ zažertovala jsem nakonec, abych trochu uvolnila atmosféru.
Vlček sice nadšeně souhlasil, ale následně nadešlo vteřinové ticho, než mu skutečně došlo, že je potřeba, aby se mi navrátil přívěsek. „Pokud ti to nevadí,“ uchechtla jsem se pobaveně a nechala vlčka, aby ze sebe přívěsek sesunul. Ten jsem si následně natáhla přes krk a jen co se mi usadil na hrudi, od očí po ocas se mi začaly objevovat prazvláštní tečky hezky jedna po druhé, jako když padá domino. Jen co se objevil poslední puntík na ocase, odznaky se rozzářily jako hvězdy na obloze. „Wow,“ zamrkala jsem překvapeně a koukla po Nickovi, zda to taky viděl. To jsem ovšem netušila, že má srst nebyla jediná, co se zbarvila. Svá nově tyrkysová očka jsem sama vidět nemohla.

Nebyla jsem si jistá, jestli spolu opravdu mluvili, nebo se jen Nickoli pokoušet Darkii rozveselit. Ale sotva jsem se k oběma připojila, Darkie vzala téměř instantně nohy na ramena a utíkala pryč. Tentokrát úplně mimo les, což pro ni nebylo typické. Bylo hrozně těžké ji takhle vidět. A být opakovaně odstrkována dál, přes veškerou snahu jí pomoci. Nick se pokoušel za vlčicí volat a přimět ji, aby zastavila. Ale marně. Začínala jsem mít pocit, jako by se právě mě snažila za každou cenu vyhýbat. Ať už to bylo tedy z jakéhokoliv důvodu. Bála jsem se, že jsem něco provedla. Že je na mě naštvaná, nebo se mě bojí. Bála jsem se, že jsem ji ztratila. Upřímně mi bylo do breku. Asi bych si nejraději někam zalezla a byla sama, ale opravdu jsem nemohla Nickovi utéct i já. Obzvláště ne, když se pokoušel zůstat optimistický a obrátil téma k mým novinkám.
Vděčně jsem se na vlčka pousmála a zahnala slzy, které jsem měla na krajíčku. „Máme ve smečce jedno vlčátko, které se k nám zatoulalo. Taková roztomilá béžová kulička. Bohužel měla asi nějakou nehodu, nebo ji potkalo něco ošklivého, protože zapomněla úplně vše, než se k nám dostala. I se svým jménem, což bylo dost složité. Nikdo pořádně nevěděl, jak maličké říkat. A přestože mi Život nemohl nic konkrétního o jejím životě říct, alespoň jméno jsem se dozvěděla. Myslela jsem, že když o tom Darkii povím, příjde na trochu jiné myšlenky,“ prozradila jsem mu můj skutečný záměr. „Ale taky došla řeč na tebe,“ dodala jsem trochu povzbudivěji v naději, že tím udělám vlčkovi radost. „Prozradil mi, že se v tom přívěšku skrývá něco, co pro mě teď bude hodně užitečné. Pravděpodobně nějaká novinka, co vymyslel,“ roztáhl se mi unavený úsměv o něco víc. „Vyzkoušíme to?“ nadhodila jsem, zda je vlček připraven mi náhrdelník vrátit. Bylo mi ale líto se takto ptát. Nicka evidentně má ozdůbka opravdu těšila.

<< Tenebrae

Energickým tempem jsem prolezla mezi prvními stromy, které dělili okolí od našeho domova a spokojeně zavyla, že jsem zpět. Zdálo se, že se toho moc nezměnilo. Ovšem teď jsem cítila i pach Nicka, který jsem téměř instantně začala následovat. Byla jsem ráda, že našel cestu z úkrytu, socializuje se a co víc, neutekl s mým pokladem. Věděla jsem, že mu mohu věřit. Byl to dobrý vlk.
Překvapilo mne, že se jeho pach najednou začal mísit s pachem Darkie. A jak se tak ukázalo, bylo tomu tak. Nick musel narazit na mou partnerku a pokoušel se v ní vzbudit dobrou náladu svým šarmem a pozitivní aurou. „Zdravíčko,“ pozdravila jsem oba mile. „Koukám, že jsi narazil na nejkrásnější vlčici v našem hvozdu,“ uculila jsem se na Darkii, přestože slova byla mířena Nickovi. „O čempak jste si povídali?“ vyzvídala jsem zvědavě. „Já se zrovna vracím od Života a nesu pár novinek,“ prozradila jsem oběma a při zmínce o nových zprávách se spíš pohledem zaměřila na Darkii. Právě ji by mohlo tohle téma zajímat, ale v jejím stavu jsem si nebyla jistá, zda reakce schopna bude.

<< Vršek Narrských kopců

Po sestupu z vršků jsem se zastavila u řeky oddělují náš hvozd, abych načerpala trochu energie. Hvozd byl sice na dosah, ovšem pokud si neodpočinu a nevstřebám dost paprsků, budu stejně vysátá a unavená chudinka, jakou jsem byla u vyhánění vos. A jestliže má být magie alespoň trochu užitečná, měl by stačit šlofíček na to, abych zvládla pár dnů fungovat i v příšeří našich stromů. A tak jsem se uvolněně vyvalila u řeky a líně pozorovala, jak řeka teče, až mne to úplně uspalo.
Po probuzení jsem zjistila, že jsem prospala snad půl dne. „Ach ne, měla bych jít,“ prohodila jsem sama pro sebe a vyrazila svižným tempem domů. Šlofík mi nesmírně pomohl a já cítila, jak přímo sálám energií. Měla bych najít Nicka, když už mi to i Život připomněl. A Darkii, abych jí pověděla o informacích, které jsem nesla o malé Eowyn.

Sarumen >>