Gallirea - Příspěvky uživatele

Jen co jsem se ozvala, Darkii jsem evidentně jen polekala. Chudák musela být do lovu naprosto zabraná a nečekala, že se budu vracet. Nechtěla, abych se vracela? Napadlo mne. Nabídla jsem jí tedy pomoc, ale byla rychlejší a stihla dolovit dřív, než jsem se já stihla vrátit. „Oh… aha,“ odpověděla jsem dost nezajímavě a očima si jen prohlížela kouli z kořenů, ve které bylo lapených hned několik macatých ryb. Dostatek na to, aby se z toho najedla celá smečka i s novými přírůstky v podobě Nicka, Stara a Zorei. Nastalo naprosto mrtvolní ticho, které jsme ani jedna nedokázaly prolomit. Pokusila jsem se o úsměv, ale Darkie jen pohled odvrátila a já se cítila, jako bych tu ani nebyla. Jako bych byla duch. Napadlo mne, že když slova k jejím uším ledoléhají, třeba to bude dotek, co by vše vyřešil. Objetí každý někdy potřebuje. Ale po malém momentu, kdy jsem zvedla tlapu směrem k ní s úmyslem jí být blíže, zarazila jsem se a tlapu vrátila zpět. Co když by utekla? Nemohu ji pořád nutit k něčemu, co jí je nepříjemné. Nechce být v mé přítomnosti… Nechce mne ani slyšet, ani vidět… Miluje mě vůbec stále? Napadaly mne samé hnusné myšlenky. Ale už jsem se jim asi nedokázala bránit tak dobře, jako dřív. Tehdy jsem je dokázala zahnat a nazvat je neopodstatněnými obavami. Neměla jsem důvod si něco takového myslet. Ale začínala jsem jim pomalu ale jistě věřit. Cítila jsem se jako v pasti. Každá myšlenka se snahou to vše vyřešit byla v půlce zastavena a já cítila jen tu bezmoc. Nic, co bych mohla udělat, by nepomohlo. Byl tohle náš konec? Končilo to takto? „D-Darkie..?“ kuňkla jsem opatrně, ale další slova se mi z tlamy ne a ne dostat. Bála jsem se to vůbec vyslovit. Bála jsem se zjistit, že tomu tak je. Že mé obavy se naplnily a já o ni příjdu. Nezaslouží si tohle. Nezaslouží si řešit tvé emoce. Přišla o rodinu a přátele. Přišla o daleko víc, než si ty vůbec dovedeš představit. Nezaslouží si další břímě. Nezaslouží si tě. Už ani slovo. Mlč. Jen vše zhoršíš. „Miluješ mě pořád…?“ pípla jsem téměř nesrozumitelně. V momentě, kdy jsem to řekla, mi pohasly jak odznaky, tak záře v očích a místo toho se v očích začaly hromadit slzy, které jsem se snažila ze všech sil zahnat. „J-já tebe totiž ano. A.. a…,“ koktala jsem, načež jsem to vzdala a divoce jen zavrtěla hlavou, zatímco jsem k sobě pevně tiskla víčka, abych se donutila zahnat slzy. Nezasloužila si to. Nezasloužila si řešit další problémy. Nechci být přítěží. „To nic, prosím ignoruj mě,“ pokusila jsem se říct podstatně hlasitěji, ale hlas se mi v půli věty vypověděl službu a zlomil se. Dělám jí vše jen těžší.

<< Sarumen

Vlčici jsem nechala za sebou, aby se pořádně seznámila s ostatními a namířila si to zpět za Darkií, která mezitím lovila u nedalekého potoka. Upřímně jsem si ale nebyla jistá, zda dělám správně. Nebylo by to poprvé, co bych na ni tlačila a nedala ji prostor. Upřímně jsem si ani nebyla jistá, jestli o mou přítomnost vůbec stále. Za celou dobu, co jsme řešily přijetí Zorei jsme na sebe prakticky nepromluvily. Podívaly jsme se vůbec jedna na druhou? Přivítaly jsme se? Asi ne. Opravdu jsem z toho neměla dobrý pocit. Ale nemohly jsme to neřešit, ne? Nemohly jsme dělat, jako že se nic neděje a nechávat tohle dusno mezi námi panovat. Jsme sice alfy, ale především jsme partnerky. Jak zvládneme vést smečku, když spolu ani nedokážeme pořádně komunikovat? Tohle nebylo jen o nás. Závisel na tom celý chod smečky.
Pomalu ale jistě jsem se přibližovala k Darkii, která soustředěně lovila. „Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si, abych na sebe nenápadně upozornila a usadila se po jejím boku, abych měla lepší přehled o tom, jak jí jde lov. „Jakpak to jde? Zoreu jsem provedla, momentálně se šla seznamovat se zbytkem smečka a já… jsem ti přišla pomoci. Pokud mohu?“ nabídla jsem se, viditelně trochu nervózně. Pohledem jsem vyhledala její oči v naději, že v nich zahlédnu nějakou myšlenku, nebo emoci. Něco, čeho bych se mohla chytit. Měla jsem spoustu otázek. Kde jsi byla? Co jsi zažila, když jsi nebyla doma? Potkala jsi nové tváře? Ale hlavně – jak se cítíš? Ale ani na jednu z otázek jsem se nezmohla. Měla jsem pocit, že si odpověď nezasloužím. Že je mezi námi jakási pomyslná hranice, kterou nemohu překonat. Bála jsem se, že s každým mým pokusem tuhle pomyslnou hranici Darkie jen zvětší a já jí budu zase o něco dál. Proboř ji, prosím. Jsem tu pro tebe. Místo toho jsem se ale pousmála. Bylo to těžké, ale nebylo to na mne. Nebylo to mé rozhodnutí.

<< Ronherský potok

Oříškově zbarvená vlčice Darkiinu situaci chápala, přestože jsem jí moc podrobností nesdělila. Dřív nebo později se o minulosti Sarumenu stejně dozví a zahrnout ji tolika informacemi hned by bylo nejenže neohleduplné, ale dost nerozumné. Nejdříve by se měla seznámit s hvozdem a členy. Děkovně jsem se na ni tedy jen usmála a vedla ji dál k našemu hvozdu. Po cestě jsem ještě nadnesla otázku, která by sice měla být u příjmacího řízení, ale od pohledu byla Zorea opravdu milá. Velice otevřeně mi převyprávěla celý svůj příběh a viditelně nic neskrývala, přestože to pro ni muselo být opravdu těžké a bolestné. „Moc děkuji za tvou otevřenost a důvěru. Takových kvalit si na vlcích opravdu cením. Budeš tedy vlčice s opravdu tuhým kořínkem,“ zažertovala jsem, abych trochu uvolnila atmosféru. „O sestru bych se moc nebála. Gallirea je kouzelná země, která přitahuje mnoho vlků, aniž by o tom věděli. Spousta vlků se tu se svou rodinou shledala, takže jsem si jistá, že ty nebudeš výjimkou,“ povzbudivě jsem se na Zor pousmála a vyslechla si její otázku, které následovalo zdvořilé uklonění. „Ano, ale tyhle formálnosti nejsou nutné,“ zasmála jsem se uvolněně. „Všichni jsme si tu rovni. Každý máme své silné a slabé stránky a navzájem se doplňujeme. Ano, s Darkií neseme o něco větší zodpovědnost a ručíme za bezpečí Sarumenských, ale tím to asi končí,“ zazubila jsem se.
To už jsme se dostaly do Sarumenu a já vlčici vedla podél hranic. Začaly jsme podél hory a došly pomaloučku až k řece, která náš hvozd oddělovala s lesem vedlejším. „Hranice naší smečky po čichu poznáš, zrovna nedávno jsem je totiž čerstvě označila. Ale dají se i velice snadno zapamatovat. Vedou podél této hory a pak podél řeky, kolem které teď jdeme. Zbytek končí poslední linií stromů. Z téhle řeky prosím nepij. Teče z močálů a už barvou napovídá, že pitná nebude. Pokud bys měla někdy žízeň, zaběhni si k potoku, u kterého jsme se setkaly. Teče přímo z hor, tudíž je krásně čistý a osvěžující,“ poradila jsem vlčici jednu ze základních věcí, které se musel každý Sarumenský naučit. „Lov většinou probíhá za touto nečistou řekou. Často se tam zdržují srny a srnci, ale i menší zvěř. V posledních letech ale zvěře ubývá, obzvláště tedy v zimě, kde je prakticky k nenaleznutí, tudíž musíme lovit i na jiných loukách a planinách. Ale ještě se nestalo, že by u nás někdo hladověl,“ ujistila jsem Zoreu. Další zastávka pro nás byla úkryt. Připadalo mi zbytečné ji vést podél zbytku hranic, který nebyl ničím zajímavý, tudíž jsme zastavily před úkrytem. „Tady se nachází náš úkryt. Můžeš se tam kdykoliv schovat a zahřát, nebo najíst. Kožešiny pravidelně vyměňujeme a na zásobách pracuje momentálně Darkie,“ zazubila jsem se. „A poslední zajímavostí je naše mýtina, která se nachází támhle,“ ukázala jsem tlapou směrem, kde se nacházela. „Cítím odtamtud pachy ostatních členů, tak co kdyby ses šla se zbytkem seznámit? Já bych zatím zaběhla pomoci Darkii a až bychom se vrátily, mohli bychom se všichni pořádně najíst,“ navrhla jsem jí mile. „Kdyby cokoliv, stačí zavýt. Budeme nedaleko,“ usmála jsem se na ni a pomalu vyšla směrem, kterým jsem přišla. „Hodně štěstí,“ zavolala jsem za ní ještě a nechala vlčici se seznamovat se zbytkem.

Ronherský potok >>

Zorea se zdála být jako opravdu milá vlčice, nesmírně nadšená z přidání a hlavně odhodlaná se aktivně podílet na smečkovém fungování. „To nás moc těší,“ pousmála jsem se na hnědou a souhlasně pokývala na slova Darkie. Nabídla, že bych mohla vlčici trochu po Sarumenu provést a seznámit ji s jejím novým domovem. „To je dobrý nápad. Následuj mne,“ vybídla jsem Zoreu a začala se vzdalovat od Darkie, která ihned začala rybařit.
Pomalu jsme se blížily k hranicím, které byly čerstvě označené a já začínala cítit jemný pach ostatních. Asi byli na území, jen jsem si toho předtím nevšimla. „Škoda, že jsi Darkii zastihla v tomto rozpoložení. Je to nesmírně hodná a laskavá vlčice, které na každém členu opravdu záleží. Jen si poslední dobou prochází opravdu těžkým obdobím,“ špitla jsem k Zorei, aby si náhodou nemyslela, že Darkie nemá radost z nové členky. „Určitě skvěle zapadneš. Máme tu opravdu úzký okruh přátel, který jak řekla Darkie, připomíná spíše rodinu,“ dodala jsem povzbudivě. Taková velká změna musela být celkem stresující. Sama jsem si pamatovala, jak nervózní jsem z toho všeho byla, a to se mne u příjmání zastala Darkie. „Patřila jsi už v minulosti do nějaké smečky? A pokud ano, co tě vedlo k odchodu?“ nadhodila jsem další důležitý dotaz, který jsem jako Alfa musela vlčici položit.

Sarumen >>

Zabraná do myšlenek jsem hleděla na vodní hladinu, když tu se tu objevila oříškově zbarvená vlčice s bílými ponožkami a jemným nádechem náprsenky. „Ahoj,“ pozdravila jsem vlčici mile po malém momentu překvapení. Možná kdybych lépe vnímala své okolí, vlčice bych si dávno všimla, tudíž jsem jí nic ve zlém neměla. Na její nenápadný kompliment jsem se jen potěšeně uculila, protože i já bych na jejím místě reagovala podobně. Odznaky vlků byly vždy nesmírně zajímavým úkazem a jeden měl problém si je s úžasem neprohlížet. „Není třeba,“ zavrtěla jsem rázně hlavou na její omluvy a i já se v zápětí představila: „Ráda tě poznávám, Zoreo. Já jsem Maple.“ Vlčice hned na to položila otázku, načež se zjevila Darkie, o které jsem před chvilinkou přemýšlela a musela se podivit nad tím, jaká náhoda to byla. Spadl mi obrovitý kámen ze srdce, jen co jsem spatřila její kožíšek a věděla, že je v pořádku. Nic jí během zimy nehrozí, je tu se mnou. Ta se bez jakýchkoliv dalších formalit posadila a vlčici stručně odpověděla. „Přesně tak. Vedeme spolu Sarumenskou smečku a kdybys měla zájem, určitě bychom tě rády mezi sebe přijali,“ nabídla jsem vlčici ihned a ani se nesnažila skrýt radost, kterou ta myšlenka ve mne vyvolala. Ocásek se mi vrtěl ze strany na stranu, zanechávajíc ve sněhu malé vlčí andělíčky. „Oh, nejste zmrzlé?“ napadlo mě, pohledem jsem rychle obě vlčice přejela a aniž by stihly odpovědět, už jsem konala to, co jsem měla natrénované nejlépe. Během malé chvilky se okolní vzduch citelně ohřál a všechny přítomné mohly mít pocit, jako by právě seděly u ohně. „Lepší,“ zazubila jsem se. "Odkudpak pocházíš, Zoreo?"

<< Sarumen

Pomalou, nikam nespěchající chůzí jsem postupovala dál za hranice. Nikam dál jsem ovšem nemířila. Řeka, který pramenila z výšin oné nekonečné hory, kolem které jsem před malým momentem procházela, se zdálo být ideálním místem k zašití. A hlavně částečně protékala naším hvozdem, tudíž jsem v případě potřeby mohla okamžitě zaběhnout zpět na území smečky a řešit jakoukoliv povinnost, která by zrovna hořela. Ale s nepřítomností ostatních členů nic takového snad nehrozilo.
Pomalu jsem usedla na břehu a teprve nyní se zahleděla na vodní plochu. Poprvé od té doby, kdy se mi objevily odznaky magie a poprvé, co jsem si uvědomila novinku, o které jsem ani do teď netušila. Když jsem nahlédla nad vodní hladinu, díval se na mne cizí pár očí. Ale nebyl cizí. Byly moje. Tyhle tyrkysové oči patřily mně a dokonale ladily se zbytkem mého zářícího kožichu. „Tohle je novinka,“ špitla jsem úžasla, nejistá všemi těmi změnami. Byla jsem to vůbec pořád já? Tolika změnama jsem během života tady na Galliree prošla. A pokaždé když přišla nová změna, měla jsem za to, že bude tou poslední. Ale nikdy tomu nebylo. Líbily se mi, ne že ne. Jen to bylo během prvních pár chvil docela těžké. Bylo to jako žít v cizím kožichu. Ale upřímně? Neměnila bych. Nedovedla jsem si představit, že bych se vrátila do toho svého původního, hnědo krémového. Tohle o mně jako vlčici mluvilo daleko víc. Ostatně jsem nebyla stejná, jako v minulosti. Možná i nyní jsem se změnila a tuto změnu takhle obrazně znázorňují tyto odznaky.

Odrostlá vlčata se rozloučila a vyrazila vstříc novému životu někam mimo Sarumen. A přestože bych přísahala, že jsem tu před malou chvílí cítila pachy ostatních členů smečky, Sarumen nyní zel prázdnotou a působilo to, jako bych byla v lese snad dočista sama. Byl to prazvláštní pocit. Jedno podivné počasí vystřídalo jiné a z deště se vyklubala sněhová bouře.
„Měla bych označit hranice, dokud na to je jakž takž počasí a asi se schovat. Tohle počasí bude, jak znám Gallireu, jen horší a horší,“ povzdychla jsem si a myšlenkami se vrátila k mému poslednímu setkání s Darkií. Kde je ti jen konec? posmutněle jsem zamžurkala, zavrtěla hlavou a rozešla se podél hranic a otírala se o každý strom, který jsem míjela a co chvíli nějaký důkladně občůrala. Bylo to jako bych zažila déjà vu. Je krutá zima, šílená sněhová vychřice a na rozdíl od mé partnerky jsem jediná, která je za toho počasí doma. Zatímco já se bavila s tehdy ještě zdravým Morfem a malým Kasem, Darkie zmrzala a pomalu umírala v podzemním úkrytu, který s přituhující zimou působil spíš jako hrobka pro tři vlčí těla. Nerada jsem na tu dobu vzpomínala. Od té doby byla Darkie opravdu vážně nemocná a vše šlo jen z kopce. Vždyť s ní od toho momentu nemám prakticky žádný vztah. Bylo to jako by se naše cesty rozdělily v momentě, kdy na nás padla ta zodpovědnost vést naši smečku. Pomalu jsem se podél řeky dostávala až k hoře, která náš les dělila od zbytku světa. Jak bylo mým zbytek, tady jsem v občůrávání trochu polevila. Čistě z praktického hlediska, protože tímto směrem sem snad nikdy žádný tulák nedorazil. Celková pravděpodobnost, že by za tak kruté zimy někdo zdolával tak vysokou horu, byla taky mizivá. Měla jsem tedy lepší si nechat omezené zásoby na místa, která potřebovala hranice citelnější. Brzy jsem k nim došla, když jsem z dálky zahlédla osamělý strom, který se tyčil uprostřed planiny. Zima nám opět vypukla z ničeho nic a nedala nám moc příležitost se aklimatizovat. Ledový vítr se mi zabodával pod kožich a já se celá zachvěla. Tohle roční období definitivně patřilo mezi jedno z mých nejméně oblíbených a já se už teď těšila, až sníh roztaje a rozkvetou květinky. Už to byly vlastně dva roky, co se k nám přidal Kas, že? Hrozně to utíkalo. Hrozně jsem mu přála tu volnost a svobodu, kterou tuláctví představovalo. Ale daleko raději bych ho měla doma, v teple a bezpečí. Kdo ví, co na něj čekalo tam venku? Co když zažije stejnou hrůzu, jako Darkie? Bylo hrozně těžký nechat své děti odejít, obzvláště takhle bez rozloučení. Upřímně jsem doufala, že ho ale alespoň jednou v životě uvidíme. Hranice jsem měla konečně dooznačené a přemýšlela, co teď. Smečka se někde toulá, Sarumen dočista prázdný… Mohla jsem se jít schovat do úkrytu a zdřímnout si, ale ta představa mě vůbec nelákala. Připadala bych si tam opuštěně a izolovaně. A tak jsem vykročila náhodně mimo hvozd. Chtěla jsem se trochu projít, ale ne moc daleko. Někdo přeci jen hvozd musí hlídat.

Ronherský potok >>

//Vzkazuji, že máte vše nahozené

// Vůbec ne

Zdravím všechny! ♥
Přináším vám pouze vyhlášení naší hledací akce, abychom v tom v komentářích neměli zmatek :D

Vlčice, kterou k nám přivedl Alfie se představila jako Heather a nezapomněla zmínit své rodiče. Pravděpodobně taktéž Gallirejští vlci, bohužel jsem neměla příležitost je poznat. Mírně jsem zavrtěla hlavou a dodala: "Bohužel, nic mi to neříká. Ale jméno máš opravdu krásné." Pozornost jsem poté přesunula na jejího společníka s otázkou na jeho cesty. "To jsem moc ráda. Gallirea je obrovská a plná úžasných míst. Sama jsem si je ještě nestihla všechna projít," pousmála jsem se nad jeho odpovědí. To už mi vlček ale chválil kožíšek. "Děkuji, je to pro mě stále novinka," poděkovala jsem potěšeně a užívala si té přátelské atmosféry, kterou sem oba vlci přivedli. Jeden pak skoro zapomněl na to, jaké hrůzy se tu děly.
To už sem přiběhla i Pippa s její novou kamarádkou, Tati. "Zdravím, děvčata," pozdravila jsem obě mile a nebránila se veselému pohupování oháňkou. Les se nám krásně plnil, i Marion se stihla vrátit, i když se nám tady neukázala. Pippa se ale ihned začala věnovat Alfredovi a já jim do toho rozhodně nechtěla zasahovat. Oba sourozenci se asi pořádně dlouho neviděli. Zatímco se ti dva handrkovali, Tati oznámila, že má v plánu jiné pochůzky a rozloučila se. Té jsem jen přátelsky pokynula na rozloučenou a věnovala jí poslední milý úsměv, než zmizela za hranicemi.
To už mne ale oslovoval zrzounek se slovy, že primárně přišel za mnou. Vše co měl na srdci jsem si pozorně vyslechla a nemohu lhát, jeho žádost mne trochu zaskočila. Naivně jsem si myslela, že se nám les plní a to, že si odrostlá vlčata dovedla přátele znamenalo to, že se nám smečka rozroste ještě více. Ale nebylo tomu tak. Oba nám dospěli a rozhodli se, že je štěstí čeká jinde, což jsem samozřejmě respektovala. I já odešla ze smečky při první příležitosti, která se mi naskytla. A to mou motivací byl prakticky jen útěk za svobodou. Alfie měl v plánu jít pátrat po zbylých sourozencích, což bylo naprosto pochopitelné. Jeho výraz byl definicí provinilosti, za což jsem se cítila opravdu špatně. "Naprosto rozumím a věřím tomu, že i Darkie by to chápala, kdyby tu s námi stála. Budu na tebe moc myslet a doufám, že na sourozence narazíš co nejdříve," popřála jsem mu zcela upřímně štěstí při pátrání. "A hlavně pryč s tím provinilým kukučem. Já chci abyste byli hlavně šťastní," zazubila jsem se a povzbudivě do něj dloubla tlapkou. "V každém případě se blíží zima a každým rokem je snad horší, než ta předchozí. Kdybyste potřebovali, kdykoliv se zastavte a my vám pomůžeme, ano?" doplnila jsem ještě a poprvé během naší konverzace měla zcela vážný výraz. Opravdu bych nerada, kdyby hladověli. To už se nám ale začínalo počasí dost kazit a z jemného mrholení začalo opravdu silně pršet. "Měli bychom se jít schovat. Nevypadá to jako rychlá přeháňka. Chcete se schovat do úkrytu, nebo máte na spěch?"

Jen co jsme se dostali ven a já se "vydýchala" z našeho závodu, nasála jsem zhluboka čerstvý vzduch, který se čím dál více podobal tomu zimnímu. Teplota se musela pohybovat přibližně kolem nuly, soudě podle jemného obláčky, který se nám linul od tlam při každém výdechu. Pocitově ale až taková zima naštěstí nebyla. "Naháněč je vlk, který je na lovu opravdu důležitý. Má za úkol svou rychlostí a mazaností odříznout úlovek od zbytku stáda a nasměrovat ho k smečce, která jej pak společně loví," prozradila jsem mu význam funkce, která se mu jistojistě bude zamlouvat. Mrňous byl lovem a rychlostí přímo posedlý. Pokud z toho nevyroste a bude do lovů stejně zapálený, jako v dětství, byl by z něj opravdu skvělý naháněč. Kas na lov neměl zrovna vlohy.
Navrhla jsem Starovi, aby vymyslel, co podnikneme nyní, ale jen co nadhodil hru, ozvalo se lesem vytí. "Slyšíš? Vrací se nám další členové. Co kdybychom je šli nejdřív přivítat? Třeba by si s námi taky chtěli hrát," pousmála jsem se na vlče a nosem ho pobídla ke kroku. Podávala jsem to sice jako návrh, ale tak nějak jsem obhlídku nově příchozích považovala za mou povinnost, z které neustoupím. Pomalým krokem jsme tedy vykročili ke dvojičce vlků, která se nám objevila na hranicích.

Už z povzdálí bylo jasné, že se jedná o Alfieho. Nikdo takto karamelově zbarvený kožíšek v Sarumenu nenosil. Jeho společnici jsem ovšem nepoznávala. Radostně se mi rozhoupala oháňka a dvojičku jsem vítala s širokým úsměvem. Odznaky jako by zářily snad ještě více a prozrazovaly tak, jakou radost mám, že je vidím. "Zdravím. Jsem ráda, že tě zase vidím, Alfie," usmála jsem se mile na vlčka a pohled přesunula k jeho žíhané kamarádce. Mimo Newlina jsem takto krásné zbarvení kožíšku ještě neviděla. "Vítám tě u nás v Sarumenu. Jsem Maple," představila jsem se vlčici a vynechala poznámku o mém postavení ve smečce, která by u cizinců jinak následovala. Přátelé Alfieho jsou i přáteli Sarumenu. Jsou si tady všichni rovni. "Jakpak ses měl na toulkách?" nadhodila jsem zvědavě otázku směřovanou na mladého vlčka, který od našeho posledního setkání neskutečně povyrostl. Byl z něj dávno dospělý vlk.

//Maple zůstává hlídat les, takže může na osudovku opravdu kdokoliv :)

<< Úkryt

Stara zajímalo, jestli budeme maminky v budoucnu a já tak trochu netušila, co na to říct. „Jen pro ty opuštěná vlčátka, která maminky potřebují,“ rozhodla jsem se odpovědět co nejvíce neutrálně, abych nemusela vysvětlovat z jakého důvodu tu možnost nemáme. Maličký mi pověděl, jakého zbarvení byli jeho rodiče a já jen pokývala hlavou, že poslouchám. „Tak to vypadá, že byli velice podobní Morfeusovi a Neyteri. Darkie je jejich dcera a taky je černobílá jako ty,“ pousmála jsem se. „Smrt tě může naučit speciální magie, které nikdo jiný neumí. Jen ty, na celém širokém světe. Nebo spoustu jiných nepřírodních magií, ale ty umí být opravdu nebezpečné a zlomyslné,“ shrnula jsem její služby v zkratce a trochu doufala, že ho můj popis trochu odradí, aby za Smrtí chtěl v budoucnu jít. Její to místo pro vlčátka a jistě to počká, než vyroste.
„Chápu,“ pokývala jsem hlavou ve snaze skrýt zklamání. Pravděpodobnost, že vystopujeme jeho rodiče byla opravdu mizivá. Star zachytil můj starostlivý pohled a pokusil se mne ujistit, že je už v pořádku. „Jsi moc hodný, Stare,“ pousmála jsem se nad jeho empatií. „Hmm, to by mohly být třeba lasičky, nebo jiné vydry. Třeba nám tahle informace pomůže. Šikula,“ pochválila jsem mrňouse. „Udělám pro to maximum,“ souhlasně jsem pokývala hlavou, když se otázal, zda najdu jeho sestřičku. Z mého chaotického popisu a pokusu situaci trochu dovysvětlit to vypadalo, že to Starovi nakonec začalo dávat smysl a byl dokonce nadšený z představy, že není vázaný stereotypem, který vlčata v poznání sama sebe dokázal omezovat. Bylo krásné vidět, jak mladší generace je daleko více otevřená takovým tématům, než ty starší. „Přesně tak. Můžeš mít rád koho jen chceš, nikdo ti v tom bránit nemůže,“ rozhoupala jsem radostně oháňku. Byl tak roztomilý!

Můj návrh závodu velice rád přijal a zběsile vyběhl směrem ven z úkrytu. Tempo jsem udržovala přibližně stejné, jako on, až jsem u východu začínala úmyslně zpomalovat a hrát, jak vyčerpaná a udáchaná jsem. „Počkej, Stare. Jsi moc rychlý!“ volala jsem za ním dramaticky. Stále jsem ho měla ale na dohled a v případě nouze bych ho zvládla pár dlouhými skoky dohnat a zasáhnout. U vlčat jeden nikdy neví. Jen co jsme se dostali do lesa, zastavili jsme a já stále pokračovala v roli udýchaného poraženého. „Páni, to byla rychlost! Z tebe bude nejlepší naháněč pod sluncem,“ usmála jsem se na energetickou kuličku chlupů. „Copak bys chtěl dělat teď?“ optala jsem se a nechala výběr na něm.

„Živo a jeho sestra Smrt,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. „To záleží na tobě. Někteří věří jen v jednoho, jiní v hned několik. Ale jen tyhle dva můžeš opravdu potkat,“ pokusila jsem se mu to trochu objasnit, ale sama jsem se v tomhle moc neorientovala. Mimo ty naše jsem na žádné nevěřila a nebýt života na Galliree, asi bych nevěřil ani na ty dva.
„Darkie je má partnerky a obě vedeme tuhle smečku jako alfy,“ pousmála jsem se. „Je to dost možné. Třeba budeš úplný tatínek,“ zazubila jsem se a rozcuchala vlčkovi srst na hlavičce. „Někdy je magie dědičná, jindy tě může Život obdarovat magií úplně jinou, pokud se k tobě hodí víc. Ale magie země by ti slušela. Zelená očka by se ti náramně hodila ke kožíšku,“ uculila jsem se. Možná můj názor byl dost zkreslený, ale na černobílých vlcích ta zelená nádherně zářila.
Star se ihned začal zajímat o ostatní členy smečky, které jsem mu v rámci naší konverzace představila. „Musel by ses jich asi zeptat, zlato. Někteří vlci to mají rádi, jiní zase upřednostňují jen své jméno. Ale myslím, že zrovna tetě Wolfganie to vůbec vadit nebude. Má malá vlčátka moc ráda.“ U Jenny jsem si moc jistá nebyla. Netuším, jestli sama měla vlčata, nebo jaký vztah k mladé generaci má. Ale rozhodně bude bezpečnější, když jim oslovení mrňous nabídne.
Ukázalo se, že Amis je Starova sestřička, kterou ztratil během krátké doby už poněkolikáté. „Voda? Pamatuješ si, jak dlouho tě nesla?“ vyzvídala jsem, hlasem viditelně otřesena tou představou. Představa, že si silný proud vody pohrává s bezvládným vlčecím tělem a jak naráží na kameny, až vlče upadne do bezvědomí, byla prostě otřesná. Bleskurychle jsem si ho prohlédla, ale zdálo se, že vážně raněn nebyl. Musel mít asi víc štěstí, než si sám uvědomoval. Už jen to, že takový incident přežil, byl sám o sobě zázrak. „Dokázal bys mi popsat jak vypadají ty dlouhé myšky?“ následoval další dotaz, který by nám mohl pomoci s hledáním jeho pravé rodiny.
„Přesně tak. Patříš do naší velké rodiny,“ pousmála jsem se. Mé vysvětlení adoptivní rodiny asi nebylo úplně dobré, protože to malému vlčkovi jen pomotalo hlavu. Hlavně ta část týkající se dvou maminek. „Máš pravdu, Stare. Aby vlci mohli mít vlastní vlčátka, musí to být maminka a tatínek a musí se mít moc moc rádi. Ale stejnou lásku můžou k sobě cítit i dvě vlčice, nebo dva vlci. Ne vždy je láska tak jednoduchá, jak se zdá. A já svou druhou polovičku našla v Darkii, kterou mám moc moc ráda,“ pousmála jsem se.
„Co kdybychom se podívali ven, hm? Mohl by ses porozhlédnout po lese, nebo bychom se mohli podívat po tvé sestřičce. Tvůj popis byl moc užitečný a myslím že tuším, o jakém místě jsi mluvil,“ pousmála jsem se na vlčátko a pomalu se zvedla na nohy. „Kdo bude v lese první?“ nadhodila jsem hravě závod a přešla do klusu. Rychlost jsem ale udávala podle tempa Stara, aby měl možnost vyhrát.

Sarumen >>