Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 8

Jenna měla na jazyku hned několik jedovatých poznámek, kterým se Kenai statečně bránil, i když mu sem tam nedocházel jejich význam. Měla jsem ho nechat v iluzi, že není Jenna tak vulgární, nebo mu obohatit slovník, aby se i v budoucnu mohl takto bránit? "Flundra je nadávka označující vlčici, která střídá partnery," dodala jsem opatrným a mírným tónem, aby to náhodou nepřeslechl Nicos. Nakonec Jenna utrousila něco asi opravdu ošklivého, jelikož si to spíše zamumlala pro sebe. Já sice slova nepochytila, ovšem Kenai byl zrzce blíže a hlasitě je po ní zopakoval. Šokovaně jsem zalapala po dechu, kde bere vlčice takovou drzost a hodila po ní naštvaný pohled. Ta už ale byla dávno pryč. Přistoupila jsem na chvíli k šedému vlčkovi a sehnula se k němu, abych mu i tohle nedorozumění osvětlila. "Myslela tím, že ji zachraňuješ jen proto, že se s ní vyspíš. Intimně, jako partner," špitla jsem vlčkovi, aby to nikdo jiný neslyšel. Na to jsem se odtáhla, abych mu opět dopřála osobní prostor. "Ale to, co vypouští z tlamy vypovídá o ní a jejich hodnotách. Nikoliv o vás. Vím, že jsi Lilith pomohl, protože máš dobré srdce a to, že je Lilith určitě velice milá vlčice," dodala jsem ještě, tentokrát už ne šeptem. Ta ale stále byla ponořená v myšlenkách, naštěstí.

Zdálo se, že jsem se do povahy malého vlčka docela trefila. S velkým zájmem se rozeběhl za motýlkem a naháněl ho přes celou jeskyni ve snaze jej lapit zoubky. Jen co se ale přiblížil, vždy ufrnknul a hra pokračovala dál. Jakmile se mi ale zdálo, že Nicos ztrácí elán a jde na něm vidět citelný úbytek energie, motýlek zaletěl kamsi na strop, složil křídla a splynul s barvou jeskyně. Celý utahaný se tedy znovu dokodrcal až k mému boku a spokojeně se tam uložil. "Sladké sny," popřála jsem mu šeptem dobrou noc a pohled opět věnovala ostatním. V tom mne ale upoutalo žalostné drobné vytí, které vycházelo odněkud z hvozdu. "Zdá se, že tu máme další malé návštěvníky a mám povinnosti. Naberte tedy energie, v klidu si odpočiňte a já se k vám za nedlouho připojím," omluvila jsem se ze společnosti Kenaie a Lilith, načež jsem pohledem mrskla po vlčeti. Neměla bych ho budit, je opravdu utahaný. Na druhou stranu je možné, že drobečka, který u nás na hranicích stál třeba zná. Byla by to dost podivná nahoda, kdyby ne. Nakonec jsem se ale rozhodla Nicose s sebou do zimy netahat. Nové vlče s největší pravděpodobností stejně přívedu zpět do úkrytu, a tak nebyl důvod ho vystavovat nepříjemnému počasí. "Za chvíli jsem zpět, ano?" špitla jsem k zrzečkovi, pomalu se zvedla a zamířila k výhodu. Hlavu jsem měla plnou starostí o další přírůstek a hlavně důvod, proč se tu oba takhle krátce po sobě objevili. Zbavil se jich snad někdo hromadně? Bylo hrozné na to vůbec jen pomyslet.

Sarumen >>

Loterie 7

Zavrtěla jsem zklamaně hlavou a povzdychla si. "Moc se omlouvám. Chování, které Jenna předvedla, je nepřípustné a doufám, že se opakovat nebude," přejela jsem omluvně pohledem oba dospělé vlky. "Jsem moc ráda, že jsi tu pro ni byl a že jsi se zachoval tak, jak ses zachoval," pousmála jsem se na Kenaie. Pohledem jsem poté přejela k Lilith, která byla momentálně fascinovaná svými modrými tlapami. Doposud jsem si jejího unikátního zbarvení nevšimla, ale jen co na něj upozornila, i mne upoutalo. "To bude pravděpodobně projev tvé magie, soudě podle barvy tvých očí," odtušila jsem a mile se na rozhozenou vlčici usmála. "Vidíš? I já jsem netradičně zbarvená. Asi se ti projevila, když jsi bojovala o život a dost možná měla něco společného s tím, proč tu právě mezi námi jsi," napadlo mne. Do tlamy jsem vzala dvě ryby, přistoupila ke dvojici a každému jednu rybu nabídla. "Měli byste se posilnit. Muselo to být pro váš oba náročné," pobídla jsem oba k jídlu. "Dejte mi prosím malý moment. Zaběhnu pro nějaké dříví a rozdělám tu oheň," omluvila jsem se a vydala se k východu úkrytu, kde jsem měla nastřádané pro tyto případy hromádku suchých klacků, které jsem následně dotáhla do jeskyně. S léty praxe jsem bez velké snahy vytvořila oheň, který osvětlil celou jeskyni a příjemně hřál. Posadila jsem se po bohu Nicose, abych mu dodala trochu odvahy a mile se na něj usmála. Aby se malý vlček nenudil a nebyl vystrašený z toho, o čem tu byla řeč, jsem vytvořila iluzi pestrobarevného motýlka, který poletoval po jeskyni. Jak jsem znala vlčata, konverzace dospělých je přestane zajímat a místo toho si půjdou hrát s čímkoliv, co se hýbe a doufala jsem, že i Nicos je této povahy. "Tak, Lilith. Pamatuješ si, jak se ti to přihodilo? Nebo jaký život jsi vedla před tím, než tě našel Kenai?" otázala jsem se vlčice. "Ptám se proto, že spousta vlků, kteří si projdou opravdu ošklivým traumatem, se snaží tyto nepříjemné vzpomínky potlačit a zapomenou. Měli jsme tu malé vlčátko, které zapomněla i vlastní jméno," vysvětlila jsem ještě rychle vlčici, aby neměla pocit, že na ni jakkoliv tlačím.

Loterie 6

Než jsme se dopravili do samotného úkrytu, Nicos se vyptával, jak je to možné, že zvládneme takto zázračné věci. "To proto, že se právě nacházíš na Gallirei. Je to kouzelná země, kde žijí kouzelní vlci. V každém z nás koluje magie, která nám pomáhá a chrání nás. Já třeba ovládám magii vzduchu, proto mi očka a kožíšek září tyrkysově. A tak jako umí vlci kouzlit, umí to i některá místa, kde vlci žijí. Náš hvozd nás chrání kouzelnou mlhou, zatímco třeba jedna horská smečka má kouzelný sníh, na kterém mohou s lehkostí běhat a nepropadat se do něj jako cizí vlci, kteří do smečky nepatří. To jsou věci, co?" pousmála jsem se na něj mile. "Až budeš velký, tak budeš taky takové supr kouzla umět, ale pšš," zašeptala jsem mu tajnůstkářsky a mrkla na něj.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v úkrytu, kde bylo docela dost dusno. Jenna byla rozpálená a slovně napadala jak syna Wolfganie, tak i cizinku, která byla ráda, že drží pohromadě. Bylo pro mne až nepochopitelné, kde bere tolik nenávisti pro vlka, který je takto zesláblý a absolutně neškodný. "Také všechny zdravím," pokývala jsem hlavou a mile se usmála na všechny přítomné. Kenai mi ihned začal vysvětlovat, co se vlastně stalo a jak se cizinka - Lilith, dostala do našeho úkrytu. "To je hrozné," vydechla jsem šokovaně a soucitně se zahleděla na tmavou vlčici. Zima dávala zabrat všem, ale pomalu umrzat zaživa muselo být neskutečně traumatizující. Lilith mu dala za pravdu, dál ale byla zabraná v myšlenkách a asi si vše v sobě snažila urovnat. Toho ale využila Jenna, která začala argumentům Kenaie imponovat a tvrdila, že to že je bezbranná vědět nemohla. "Věřím tomu, že za normální situace by to byla správná věc, co udělat. Tohle ale nebyla tak úplně běžná situace. Šlo tu o život a Kenai udělal dobře, že vlčici pomohl se vysušit a zahřát," namítla jsem zrzavé vlčici a sjela ji varovným pohledem, když si po sebe mumlala nějaké urážlivé věci na účet někoho z nás. "To by stačilo. Členové smečky nikdy nebyli v ohrožení a nikdy tomu nedopustím. To, co se stalo, nemělo co dočinění s fungováním věcí ve smečce," zvýšila jsem hlas, což pro mne bylo dost netypické. "Pokud máš nějaké konstruktivní připomínky k fungování smečky, ráda si je vyslechnu. Na vše je ale čas a místo," dodala jsem ještě, než Jenna zmizela z úkrytu.

//Dipsi má zájem :D

//loterie 5
<< sarumen

Maličkého zaujalo to, co náš hvozd svede. Teda konkrétně nejvíce mlha a upřímně se nebylo čemu divit. I všechny ostatní členy hned u přijetí mlha oslnila. S Eowyn jsem si s ní i hrála. Škoda jen, že už mladou vlčici s největší pravděpodobností neuvidím. A stejně tak i Kase, Alfieho a Pippu. Rostli až moc rychle a nejhorší na tom všem bylo to, jak se osamostatňovali. Bohužel Nicosovi jsem mlhu ukázat nemohla. Přestože jsem se snažila mlhu přivolat, ne a ne se objevit. To je zvláštní. Kam se nám schovala? pomyslela jsem si starostlivě. "To víš že ukážu. Ale nejdřív se musíme dopravit do úkrytu a pořádně se o tebe postarat," pousmála jsem se. "Ale neboj, mlha nám neuteče a určitě si s ní pohraješ," slíbila jsem drobečkovi a vykročila k úkrytu. "Uá e uen odnáfím. Nauoviua je Daukí, duhá aufa Saumenfké fmefky," přiznala jsem. "Umí ovuádat magii země a zvládne vytvářet takové věšičky," huhlala jsem dál a upřímně doufala, že mi i tak vlčátko rozumí.

Jen co jsme se ale přiblížili ke vchodu, začala ke mne doléhat směsice hlasů. Že by byli všichni v úkrytu? "Taak, tady to máme," pousmála jsem se na Nicose a vstoupila dovnitř. V místnosti pro alfy momentálně odpočívala Darkie, kterou jsme minuly a zamířili do společné místnosti. Mé odznaky jemně osvítily jeskyni a já si tak mohla pohledem projet trojici vlků, která tu konverzovala. Pohlédla jsem na Jennu, která momentálně napomínala Kenaie a vyháněla cizinku, která tu byla zachumlaná do kožešin a vypadala fakt bídně. "Copak se děje?" otázala jsem se, jen co jsem položila klícku s rybami na zem. "Donesla jsem nalovené ryby, které obstarala Darkie. Dejte si," pobídla jsem členy a klec otevřela. "I ty, Nico," pousmála jsem se na zrzečka a pohladila jej na hlavě.

loterie 4

Vlče v momentě, v jakém jsem ho odchytla, se právě pokoušelo hloubit díru do zamrzlé zeminy, která ne a ne polevit. Ani pod mými drápy by si nedala říct, ale jeho snaha byla roztomilá a jemné vrčení jakbysmet. Komupak se takový malý hrdina zatoulal? napadlo mne. Bylo hrozné, že se vlčata zatoulávala nejčastěji v zimě. Čím to bylo? Měli rodiče jiné starosti, nebo šlo o způsob udržet na životě alespoň ty nejsilnější z vrhu? Zdálo se mi to jako až moc podivná náhoda. Každý rok je to to stejné dokola. Jak jsem se blížila a sledovala jeho počínání, napadlo mne, že mu musí být hrozná zima, když se tak urputně snaží vyhloubit si úkryt. Už abychom byli v úkrytu, napadlo mne. Drobečka jsem opatrně pozdravila a představila se. Vlče přestože chvíli vystrašené, našlo velice rychle sebevědomí a představilo se jako Nicos. Energicky přihopsal až ke mne a já se instinktivně přikrčila k zemi, abych byla na jeho úrovni očí a působila na něj jako jemu rovná. "To je moc hezké jméno," polichotila jsem mu zeširoka se uculila. Hned na to mi objasnil, že je náš les podobný jeho domovu. Někam tedy skutečně patřil a asi se zatoulal, když se šel napít. "Je to tu hezké, že? Mám to tu moc ráda. Máme tu i mlhu, která nás poslouchá na slovo a kouzelnou vydru jako ochránce. To je, co?" pousmála jsem se na maličkého mile. "Co kdybych ti ukázala náš úkryt? Třeba je podobný tomu jaký máte doma," navrhla jsem Nicosovi. "Byla jsem tam právě na cestě odnést tyhle ryby. Máš hlad?" vyzvídala jsem, abych zjistila, co všechno tohle malé tělíčko trápí. Kdo ví, jak daleko za tou řekou putoval. Vzala jsem tedy opět do zubů klícku s rybkami a vykročila směrem k úkrytu. "Ue to uen koufek," zahuhlala jsem.

Úkryt >>

loterie 3

<< Ronherský potok

Díky bohu, že jsem na Darkii natrefila jen kousek od hvozdu, protože cesta přes půl Gallirei by byla v tomto stavu opravdu náročná. Momentálně nám ale nechybělo skoro nic. Úlovek na posilnění smečky jsme měli, ale i tak by to chtělo v budoucích pár dnech uspořádat lov. To ale muselo počkat. Obě jsme s Darkií musely nabrat sil a jak se ukázalo, vyřešit pár povinností v podobě nováčka. Hned na hranicích mi do čenichu padla vůně mladičkého vlčka, který tu před námi musel před chvílí projít. "Momentík," upozornila jsem Darkii, že zastavujeme a zběžně jsem nasála pach nového příchozího ze stop, které za sebou zanechal. Voněl stále jako malá vlčata, takže moc starý být nemohl. "Máme tu další zatoulané vlče, vypadá to tak," prozradila jsem mé společnici. "Najdu ho a odvedu do úkrytu. Zvládla by ses postarat o ryby a rovnou je tam odnést? Brzy se připojíme a alespoň se zahřeješ," požádala jsem ji a jen co vykročila k úkrytu, já se vydala za vlčetem. Bohužel musela překonat zbylý kus vzdálenosti bez mé magie, která nás hřála, ale nebylo to tak daleko. Určitě to zvládne.
(//Nicos)
Po stopách jsem tedy vykročila hlouběji do lesa a netrvalo dlouho, než jsem zahlédla ryšavý kožíšek. Bývala bych si ho byla spletla s Alfiem, nebýt toho, že ten už je dospělý a na vlastních nohách. "Ahoj, maličký," zavolala jsem na drobka mile a obdařila ho přátelským úsměvem. "Jmenuji se Maple a jsem alfou této smečky. Jakpak se jmenuješ ty?" představila jsem se a mile mávala ocáskem. "Zatoulal ses někomu?" otázala jsem se ještě jednoduše a čekala, co z něj vypadne. Třeba jsem měla pravdu a opravdu se jedná o další ztracené vlče. Ostatně jen ta ztracená nám chodí na území. Opatrně jsem přistoupila k zrzečkovi a ten musel cítit, jak se kolem něj oteplil vzuchu. Magie ohně mi byla v zimě nejednou velkou pomocí.

loterie 2

Obě jsme tam ležely a byly do sebe navzájem zachumlané, udržujíc tak zbytek tělesného tepla, který nás v té ohavné zimě držel naživu. V hlavách nám doléhaly slova, které jsem před chvílí vypustila z tlamy a bylo mi jasné, že si je obě musíme nechat uležet v hlavě. Obě jsme se momentálně trápily, ale já se pořád odmítala vzdát poslední naděje. A upřímně jsem doufala, že má slova měla na Darkii nějaký pozitivní vliv a uvidí, že je pro mne vším právě proto, kolik toho pro mne dělá. Jen si to sama vůbec neuvědomuje. "Zkus si to prosím promyslet... Věřím tomu, že to nejhorší máme za sebou a čekají jen nás samé hezké dny," pousmála jsem se na ni jemně. "Ale měly bychom se schovat. Tohle počasí nevypadá vůbec dobře," odtušila jsem a začala se pomalu zvedat na stále trochu rozklepané nohy. Tahle emocionální výměna mě stála celkem dost a asi chvíli potrvá, než ze sebe veškerý šok a strach oklepu. "Už bude jen dobře. Slibuji," ujistila jsem Darkii, do tlamy vzala její úlovek v kořenové klícce a bok po boku jsme vykročily směrem k domovu (//Manipulace Darkií povolena). Upřímně jsem doufala, že budu mít pravdu. Že vše bolestivé necháme za sebou a začneme všichni nanovo. Okolo nás jsem opět ohřála vzduch, ale jemně a postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem, abychom přišly do šoku a dorazily se. Mé odznaky s náznakem naděje začaly opět jemně svítit a Darkie tak mohla vidět, že svému přesvědčení skutečně věřím a neříkám to jen proto, aby se necítila špatně. "Už budeme doma," oznámila jsem jí vlídným hlasem a věnovala jí láskyplné olíznutí tváře.

Sarumen >>

loterie 1

Pevně jsem se tiskla do jejího nadýchaného kožichu, který pro mne představoval domov. Tohle jsem potřebovala. Nedokázala jsem bez její lásky být. Slzy mi dávno přestaly téct po lících a já jen pomaloučku oddychovala. U ní jsem se cítila být v bezpečí. Nic špatného se stát nemohlo. Všechno je v pořádku. Slova, která ale zpětně řekla, se mi opět vkrádala do podvědomí a ačkoliv jsem nechtěla, začala jsem nad nimi opět přemýšlet. Nezasloužím si tě. Po tom všem... nemohu přijmout tvojí lásku, protože ji nejsem hodna. Ja-jak? U-ublí-ublížila jsem ti, opakovalo se mi v hlavě dokola a dokola a dokola. Nebylo to tím, co jsem udělala já. Ona se vinila z toho, že mi ublížila. "Zasloužíme si jedna druhou," špitla jsem do jejího kožichu. "Jedna druhou doplňujeme. Bez tebe bych to nebyla já. Nebýt tebe, nikdy bych se do Sarumenu asi nepřidala. Nebýt tebe, nikdy bych nezažila pravou lásku a nenašla sama sebe. Tvoje láska a síla mi dodaly odvahu překonat své obavy a stát se úplně jinou vlčicí. Za to vše vděčím tobě," uchechtla jsem se jemně. "Všichni děláme chyby a někdy ty chyby umí opravdu bolet. Ale copak by to byl život, kdybychom neznali bolest? Nebýt těch ošklivých momentů, kdy jsem se o tebe bála, bych si našeho vztahu a toho co pro mne děláš dnes a denně tolik nevážila. Brala bych to jako samozřejmost. Takhle ale vím, jak nesmírně cenná pro mně jsi," pousmála jsem se na ni a opět se o ni divoce otřela. "Miluji tě, ať už šťastnou, rozdováděnou, nemocnou, rozzlobenou, nešťastnou, nebo zlomenou. A není nic na světě, co by to změnilo. Žádné krátké období smutku nepřeváží tu nesmírnou kopu štěstí, kterou mi do života vnášíš," ujistila jsem ji. "A vím zcela jistě, že na mém místě bys to tak měla taky. Taky bys mne milovala, přestože bych se trápila a chovala se díky tomu uzavřeně. Nevzdala bys to se mnou. Obě pro tu druhou dělám vždy vše, co je v našich silách. A když jedné síly dojdou, může se o tu druhou opřít a spolehnout se na ni. Nemůžeš za to, že jsi trpěla a uzavřela se sama do sebe. Neviním tě z toho a ty by ses z toho vinit taky neměla. Dělala jsi to, co pro tebe bylo v ten moment nejlepší. Bylo toho na tebe tolik,..."

// Anoo, ale splní se to jen v tom snovém světě, ne v tom "reálném". Takže až se probudí, budou tak jako tak hladoví, i kdyby se na osudovce najedli imaginární svačinky :D Ale to ovšem neznamená, že to Mari nemůže posílit a dodat ji energii k dalšímu postupu, takže já jsem jen pro! Cokoliv, co si vymyslí, v tomto světě funguje :D

// Neberme Mari iluze, když jí to dodá energii a elán :DD Nabaští se na konci měsíce, tak to už všichni nějak dotáhnou ❤

// Isma taky!

Opuštěná, zlomená, izolovaná. Tak jsem se momentálně cítila, když jsem v slzách žadonila Darkii, aby to se mnou nezvládala. Nechtěla jsem o ni přijít a děsilo mne to, že pro mne nechová ty city jako dříve. Že nemůže přijmout mou lásku a opětovat ji. Nedokázala jsem si bez ní představit svůj život. Nedokázala bych to. Potřebovala jsem ji. V mysli se mi přehrávaly naše vzpomínky, které jsme spolu prožily a každá z nich tak bolela. Představa toho, že už nikdy nezažiju takové štěstí, jako s ní. Pláč nabíral na síle a já přestávala vnímat své okolí. Veškeré zvuky nebo pohyby jsem vytěsnila a místo toho se na studené zemi schovávala do tlap ve snaze zmizet. Zmizet z jejich očí, zmizet z jejího života, zmizet dočista. Protože jaký měl život smysl, když by byl takto prázdný a bolestivý? Neměl. Jenže v tom jsem ucítila to teplo, tu vůni, tu něhu, kterou jsem potřebovala. Překvapeně jsem vykoukla z pod tlapky a bezmyšlenkovitě se zabořila do Darkiiného kožichu. Čenichem a tváří jsem se o ni divoce otírala a plakala tak dlouho, než jsem dočista přestala. Zhluboka jsem oddychovala, pevně se k ní tiskla, jak nikdy dříve a mlčela. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jestli je tohle poslední hezký moment, který s ní prožiji. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co bude, až se odtáhne. Chtěla jsem si ho užít a ničím ho neničit. Jemně jsem jí olízla na tvář a opět se zavrtala do jejího zimního kožíšku, který tak hřál. Jen vnímala její teplo a spokojeně tiše oddychovala.

Stála přímo přede mnou. Jeden krok a byla bych u ní. Zabořená v jejím huňatém kožíšku, cítila bych její vůni, která pro mne znamenala víc, než domov. Ale přitom byla tak daleko. Tak daleko, že neexistoval způsob, jak jí dosáhnout. Ztratila jsem ji? Nadobro? Snažila jsem se jí říct, jak moc pro mne znamená. Jak jednoduché je pro mne ji milovat. Snažila jsem se jí zeptat, jestli jsem udělala něco špatně, že přede mnou tak utíká a brání se každému mému pokusu být tu pro ni. Ale místo toho mi řekla, že mou lásku nemůže příjmout. Naprosto zaskočeně jsem tam stále a cítila, jak mi přejel mráz po zádech. Jak jsem se zachvěla a vše ve mne se sevřelo. Věděla jsem to. Věděla jsem, že tohle řekne. Že je na jakoukoliv záchranu moc pozdě. Ale nikdy v životě jsem se nemohla připravit na tu bolest, kterou její slova způsobila. Byla bych se raději nikdy neptala, vědět, jak ohlušující bolest to bude. Bylo to jako by se mi rozpadl svět na milion malých kousíčků, stejně tak jako mé srdce. Nerozuměla jsem momentálně ničemu. A už vůbec ne jejímu oddůvodnění. No a co, že mi ublížila? No a co, že tu teď brečím? Ona taky. Ona trpěla daleko víc, než já. Potřebovala čas a já na ni tlačila. Bylo to naprosto pochopitelné. Celé jsem to zavinila já. Chtěla jsem namítat, snažit se ji přesvědčit, ale místo toho jsem jen vzlykala, neschopna ze sebe dostat jediné slovo. Vzdala jsem to? Smířena s tím, že jsem přišla o vlčici, která pro mne znamenala vše? Nebo jsem se jen snažila respektovat její rozhodnutí? Tak strašně jsem chtěla bojovat, nevzdávat se jí. Tak strašně moc jsem ji milovala. Ale k čemu by to bylo, když mou snahu a mou lásku odmítá příjmout? Slzy se mi kutálely po tvářích a já hystericky lapala po dechu. Takhle ošklivě jsem snad nikdy v životě neplakala. Mé tlapky se divoce chvěly, celá jsem si připadala tak strašně slabá. Vše bylo v jakémsi mlžném oparu. Nezvládla jsem to, byla jsem až moc slabá. Celou vahou jsem se sesypala k zemi a plakala. „Ale já o tebe nechci přijít,“ kuňkala jsem, s největší pravděpodobností naprosto nesrozumitelně. „Nechci,“ namítala jsem a pláč jen nabíral na síle. Představovala jsem si, jak by život bez ní představoval a cítila tu prázdnotu, kterou mne to naplňovalo. Kam se hrabalo to, že mi utíkala, nebo že jsem o ni měla strach. "Prosím," kňučela jsem, naprosto zoufalá.

To ticho, které mezi námi vládlo bylo ničivé. Nebo spíše myšlenky, které nás obě právě užíraly, byly ničivé. Ohlušující a způsobovalo větší škody, než bychom byly schopny my samy slovy. To, že přede mnou utíkala, na to jsem si zvykla. Ale to, že se na mne už ani nezvládla podívat, bylo nové a bolestivější. Nikdy jsem si nepřipadala tak malá, tak bezbranná, bezmocná a nepodstatná. Mé obavy nabývaly na nové děsivější síle a já začínala pochybovat o tom, že mne stále miluje. Že pro mne chová špetku citu a jediné, co v ní zůstalo, byla bolest. Ohlušující bolest, která zničila vše hezké, co v ní kdy žilo. Přišla jsem o ni. Přišla jsem o ni tu zimu. Nestihal jsem ji zachránit, nestihla jsem ji z tama dostat. Vlčice, která se se mnou vrátila, byla pouhou skořápkou. Byla plná bolesti a já tomu celou dobu jen přihlížela. Nic nedělala. Sledovala jsem vlčici, kterou jsem tolik milovala, umírat.
Nevydržela jsem to. Musela jsem se zeptat přes všechny zábrany, které jsem v sobě měla. Přes veškeré pocity viny a strachu z toho, co tenhle hloupý dotaz způsobí. Čekala jsem nenapravitelnou škodu. Čekala jsem, že zavrtí hlavou. Že mi řekne, že už dávno ne. Že se mnou setrvává jen z nutnosti a že ji vše na mě jen zabíjí. Že to já jsem důvod, proč takto trpí. Ale místo toho bylo dlouhé ticho. Bylo horší, než cokoliv co by mohla říct? Znamenalo to, že jí nestojím za odpověď? Nebo to bylo milosrdné ticho, kterým se mě snažila uchránit před bolestí, kterou by její odpověď představovala? Neměla jsem ponětí, že na mne vlčice koukala. Neměla jsem ponětí, s jakým zoufalstvím na mě její oči hledí. Pevně jsem k sobě tiskla víčka a doufala, že až je opět otevřu, tak tahle bolest přestane. Tolik jsem chtěla, abychom se vrátily zpět na začátek. Abychom byly opět šťastné. Kde se to pokazilo? Byla jsem to já? Když v tom promluvila. A místo odpovědi jsem se dočkala otázky, kterou jsem nečekala. Na rozdíl od ní jsem s odpovědí nečekala. Nepřemýšlela, slova se mi linuly z tlamy samy, jak mne napadly. Tak jak jsem to cítila. „Jak bych tě mohla nemilovat?“ zasmála jsem se a slzy se mi začaly kutálet bez zábran po tváři. Bylo to tak jasné, tak naprosto přirozené, až to bylo zoufale komické. Tlamu jsem měla plnou slin, jak se mi z breku hromadily, a tak jsem rychle polkla. „Jak bych mohla? Jsi úžasná. Jsi nejkrásnější a nejinteligentnější vlčice, jakou jsem kdy potkala. Jsi plná empatie, lásky a není nikdo, kdo by se ti mohl vyrovnat. Jsi mým vším a nedovedu si bez tebe představit život,“ pokračovala jsem, hlas stále rozklepaný. „Nikdy tě nepřestanu milovat. Nikdy. Já… bych ti tu chtěla být pro tebe. Být tvou oporou… Ale mám pocit, jako by ses mi pořád vzdalovala… Udělala jsem něco?“ Až teprve v tomto momentu jsem zaslzeným pohledem vyhledala její oči.