Gallirea - Příspěvky uživatele

// Neberme Mari iluze, když jí to dodá energii a elán :DD Nabaští se na konci měsíce, tak to už všichni nějak dotáhnou ❤

// Isma taky!

Opuštěná, zlomená, izolovaná. Tak jsem se momentálně cítila, když jsem v slzách žadonila Darkii, aby to se mnou nezvládala. Nechtěla jsem o ni přijít a děsilo mne to, že pro mne nechová ty city jako dříve. Že nemůže přijmout mou lásku a opětovat ji. Nedokázala jsem si bez ní představit svůj život. Nedokázala bych to. Potřebovala jsem ji. V mysli se mi přehrávaly naše vzpomínky, které jsme spolu prožily a každá z nich tak bolela. Představa toho, že už nikdy nezažiju takové štěstí, jako s ní. Pláč nabíral na síle a já přestávala vnímat své okolí. Veškeré zvuky nebo pohyby jsem vytěsnila a místo toho se na studené zemi schovávala do tlap ve snaze zmizet. Zmizet z jejich očí, zmizet z jejího života, zmizet dočista. Protože jaký měl život smysl, když by byl takto prázdný a bolestivý? Neměl. Jenže v tom jsem ucítila to teplo, tu vůni, tu něhu, kterou jsem potřebovala. Překvapeně jsem vykoukla z pod tlapky a bezmyšlenkovitě se zabořila do Darkiiného kožichu. Čenichem a tváří jsem se o ni divoce otírala a plakala tak dlouho, než jsem dočista přestala. Zhluboka jsem oddychovala, pevně se k ní tiskla, jak nikdy dříve a mlčela. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jestli je tohle poslední hezký moment, který s ní prožiji. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co bude, až se odtáhne. Chtěla jsem si ho užít a ničím ho neničit. Jemně jsem jí olízla na tvář a opět se zavrtala do jejího zimního kožíšku, který tak hřál. Jen vnímala její teplo a spokojeně tiše oddychovala.

Stála přímo přede mnou. Jeden krok a byla bych u ní. Zabořená v jejím huňatém kožíšku, cítila bych její vůni, která pro mne znamenala víc, než domov. Ale přitom byla tak daleko. Tak daleko, že neexistoval způsob, jak jí dosáhnout. Ztratila jsem ji? Nadobro? Snažila jsem se jí říct, jak moc pro mne znamená. Jak jednoduché je pro mne ji milovat. Snažila jsem se jí zeptat, jestli jsem udělala něco špatně, že přede mnou tak utíká a brání se každému mému pokusu být tu pro ni. Ale místo toho mi řekla, že mou lásku nemůže příjmout. Naprosto zaskočeně jsem tam stále a cítila, jak mi přejel mráz po zádech. Jak jsem se zachvěla a vše ve mne se sevřelo. Věděla jsem to. Věděla jsem, že tohle řekne. Že je na jakoukoliv záchranu moc pozdě. Ale nikdy v životě jsem se nemohla připravit na tu bolest, kterou její slova způsobila. Byla bych se raději nikdy neptala, vědět, jak ohlušující bolest to bude. Bylo to jako by se mi rozpadl svět na milion malých kousíčků, stejně tak jako mé srdce. Nerozuměla jsem momentálně ničemu. A už vůbec ne jejímu oddůvodnění. No a co, že mi ublížila? No a co, že tu teď brečím? Ona taky. Ona trpěla daleko víc, než já. Potřebovala čas a já na ni tlačila. Bylo to naprosto pochopitelné. Celé jsem to zavinila já. Chtěla jsem namítat, snažit se ji přesvědčit, ale místo toho jsem jen vzlykala, neschopna ze sebe dostat jediné slovo. Vzdala jsem to? Smířena s tím, že jsem přišla o vlčici, která pro mne znamenala vše? Nebo jsem se jen snažila respektovat její rozhodnutí? Tak strašně jsem chtěla bojovat, nevzdávat se jí. Tak strašně moc jsem ji milovala. Ale k čemu by to bylo, když mou snahu a mou lásku odmítá příjmout? Slzy se mi kutálely po tvářích a já hystericky lapala po dechu. Takhle ošklivě jsem snad nikdy v životě neplakala. Mé tlapky se divoce chvěly, celá jsem si připadala tak strašně slabá. Vše bylo v jakémsi mlžném oparu. Nezvládla jsem to, byla jsem až moc slabá. Celou vahou jsem se sesypala k zemi a plakala. „Ale já o tebe nechci přijít,“ kuňkala jsem, s největší pravděpodobností naprosto nesrozumitelně. „Nechci,“ namítala jsem a pláč jen nabíral na síle. Představovala jsem si, jak by život bez ní představoval a cítila tu prázdnotu, kterou mne to naplňovalo. Kam se hrabalo to, že mi utíkala, nebo že jsem o ni měla strach. "Prosím," kňučela jsem, naprosto zoufalá.

To ticho, které mezi námi vládlo bylo ničivé. Nebo spíše myšlenky, které nás obě právě užíraly, byly ničivé. Ohlušující a způsobovalo větší škody, než bychom byly schopny my samy slovy. To, že přede mnou utíkala, na to jsem si zvykla. Ale to, že se na mne už ani nezvládla podívat, bylo nové a bolestivější. Nikdy jsem si nepřipadala tak malá, tak bezbranná, bezmocná a nepodstatná. Mé obavy nabývaly na nové děsivější síle a já začínala pochybovat o tom, že mne stále miluje. Že pro mne chová špetku citu a jediné, co v ní zůstalo, byla bolest. Ohlušující bolest, která zničila vše hezké, co v ní kdy žilo. Přišla jsem o ni. Přišla jsem o ni tu zimu. Nestihal jsem ji zachránit, nestihla jsem ji z tama dostat. Vlčice, která se se mnou vrátila, byla pouhou skořápkou. Byla plná bolesti a já tomu celou dobu jen přihlížela. Nic nedělala. Sledovala jsem vlčici, kterou jsem tolik milovala, umírat.
Nevydržela jsem to. Musela jsem se zeptat přes všechny zábrany, které jsem v sobě měla. Přes veškeré pocity viny a strachu z toho, co tenhle hloupý dotaz způsobí. Čekala jsem nenapravitelnou škodu. Čekala jsem, že zavrtí hlavou. Že mi řekne, že už dávno ne. Že se mnou setrvává jen z nutnosti a že ji vše na mě jen zabíjí. Že to já jsem důvod, proč takto trpí. Ale místo toho bylo dlouhé ticho. Bylo horší, než cokoliv co by mohla říct? Znamenalo to, že jí nestojím za odpověď? Nebo to bylo milosrdné ticho, kterým se mě snažila uchránit před bolestí, kterou by její odpověď představovala? Neměla jsem ponětí, že na mne vlčice koukala. Neměla jsem ponětí, s jakým zoufalstvím na mě její oči hledí. Pevně jsem k sobě tiskla víčka a doufala, že až je opět otevřu, tak tahle bolest přestane. Tolik jsem chtěla, abychom se vrátily zpět na začátek. Abychom byly opět šťastné. Kde se to pokazilo? Byla jsem to já? Když v tom promluvila. A místo odpovědi jsem se dočkala otázky, kterou jsem nečekala. Na rozdíl od ní jsem s odpovědí nečekala. Nepřemýšlela, slova se mi linuly z tlamy samy, jak mne napadly. Tak jak jsem to cítila. „Jak bych tě mohla nemilovat?“ zasmála jsem se a slzy se mi začaly kutálet bez zábran po tváři. Bylo to tak jasné, tak naprosto přirozené, až to bylo zoufale komické. Tlamu jsem měla plnou slin, jak se mi z breku hromadily, a tak jsem rychle polkla. „Jak bych mohla? Jsi úžasná. Jsi nejkrásnější a nejinteligentnější vlčice, jakou jsem kdy potkala. Jsi plná empatie, lásky a není nikdo, kdo by se ti mohl vyrovnat. Jsi mým vším a nedovedu si bez tebe představit život,“ pokračovala jsem, hlas stále rozklepaný. „Nikdy tě nepřestanu milovat. Nikdy. Já… bych ti tu chtěla být pro tebe. Být tvou oporou… Ale mám pocit, jako by ses mi pořád vzdalovala… Udělala jsem něco?“ Až teprve v tomto momentu jsem zaslzeným pohledem vyhledala její oči.

Jen co jsem se ozvala, Darkii jsem evidentně jen polekala. Chudák musela být do lovu naprosto zabraná a nečekala, že se budu vracet. Nechtěla, abych se vracela? Napadlo mne. Nabídla jsem jí tedy pomoc, ale byla rychlejší a stihla dolovit dřív, než jsem se já stihla vrátit. „Oh… aha,“ odpověděla jsem dost nezajímavě a očima si jen prohlížela kouli z kořenů, ve které bylo lapených hned několik macatých ryb. Dostatek na to, aby se z toho najedla celá smečka i s novými přírůstky v podobě Nicka, Stara a Zorei. Nastalo naprosto mrtvolní ticho, které jsme ani jedna nedokázaly prolomit. Pokusila jsem se o úsměv, ale Darkie jen pohled odvrátila a já se cítila, jako bych tu ani nebyla. Jako bych byla duch. Napadlo mne, že když slova k jejím uším ledoléhají, třeba to bude dotek, co by vše vyřešil. Objetí každý někdy potřebuje. Ale po malém momentu, kdy jsem zvedla tlapu směrem k ní s úmyslem jí být blíže, zarazila jsem se a tlapu vrátila zpět. Co když by utekla? Nemohu ji pořád nutit k něčemu, co jí je nepříjemné. Nechce být v mé přítomnosti… Nechce mne ani slyšet, ani vidět… Miluje mě vůbec stále? Napadaly mne samé hnusné myšlenky. Ale už jsem se jim asi nedokázala bránit tak dobře, jako dřív. Tehdy jsem je dokázala zahnat a nazvat je neopodstatněnými obavami. Neměla jsem důvod si něco takového myslet. Ale začínala jsem jim pomalu ale jistě věřit. Cítila jsem se jako v pasti. Každá myšlenka se snahou to vše vyřešit byla v půlce zastavena a já cítila jen tu bezmoc. Nic, co bych mohla udělat, by nepomohlo. Byl tohle náš konec? Končilo to takto? „D-Darkie..?“ kuňkla jsem opatrně, ale další slova se mi z tlamy ne a ne dostat. Bála jsem se to vůbec vyslovit. Bála jsem se zjistit, že tomu tak je. Že mé obavy se naplnily a já o ni příjdu. Nezaslouží si tohle. Nezaslouží si řešit tvé emoce. Přišla o rodinu a přátele. Přišla o daleko víc, než si ty vůbec dovedeš představit. Nezaslouží si další břímě. Nezaslouží si tě. Už ani slovo. Mlč. Jen vše zhoršíš. „Miluješ mě pořád…?“ pípla jsem téměř nesrozumitelně. V momentě, kdy jsem to řekla, mi pohasly jak odznaky, tak záře v očích a místo toho se v očích začaly hromadit slzy, které jsem se snažila ze všech sil zahnat. „J-já tebe totiž ano. A.. a…,“ koktala jsem, načež jsem to vzdala a divoce jen zavrtěla hlavou, zatímco jsem k sobě pevně tiskla víčka, abych se donutila zahnat slzy. Nezasloužila si to. Nezasloužila si řešit další problémy. Nechci být přítěží. „To nic, prosím ignoruj mě,“ pokusila jsem se říct podstatně hlasitěji, ale hlas se mi v půli věty vypověděl službu a zlomil se. Dělám jí vše jen těžší.

<< Sarumen

Vlčici jsem nechala za sebou, aby se pořádně seznámila s ostatními a namířila si to zpět za Darkií, která mezitím lovila u nedalekého potoka. Upřímně jsem si ale nebyla jistá, zda dělám správně. Nebylo by to poprvé, co bych na ni tlačila a nedala ji prostor. Upřímně jsem si ani nebyla jistá, jestli o mou přítomnost vůbec stále. Za celou dobu, co jsme řešily přijetí Zorei jsme na sebe prakticky nepromluvily. Podívaly jsme se vůbec jedna na druhou? Přivítaly jsme se? Asi ne. Opravdu jsem z toho neměla dobrý pocit. Ale nemohly jsme to neřešit, ne? Nemohly jsme dělat, jako že se nic neděje a nechávat tohle dusno mezi námi panovat. Jsme sice alfy, ale především jsme partnerky. Jak zvládneme vést smečku, když spolu ani nedokážeme pořádně komunikovat? Tohle nebylo jen o nás. Závisel na tom celý chod smečky.
Pomalu ale jistě jsem se přibližovala k Darkii, která soustředěně lovila. „Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si, abych na sebe nenápadně upozornila a usadila se po jejím boku, abych měla lepší přehled o tom, jak jí jde lov. „Jakpak to jde? Zoreu jsem provedla, momentálně se šla seznamovat se zbytkem smečka a já… jsem ti přišla pomoci. Pokud mohu?“ nabídla jsem se, viditelně trochu nervózně. Pohledem jsem vyhledala její oči v naději, že v nich zahlédnu nějakou myšlenku, nebo emoci. Něco, čeho bych se mohla chytit. Měla jsem spoustu otázek. Kde jsi byla? Co jsi zažila, když jsi nebyla doma? Potkala jsi nové tváře? Ale hlavně – jak se cítíš? Ale ani na jednu z otázek jsem se nezmohla. Měla jsem pocit, že si odpověď nezasloužím. Že je mezi námi jakási pomyslná hranice, kterou nemohu překonat. Bála jsem se, že s každým mým pokusem tuhle pomyslnou hranici Darkie jen zvětší a já jí budu zase o něco dál. Proboř ji, prosím. Jsem tu pro tebe. Místo toho jsem se ale pousmála. Bylo to těžké, ale nebylo to na mne. Nebylo to mé rozhodnutí.

<< Ronherský potok

Oříškově zbarvená vlčice Darkiinu situaci chápala, přestože jsem jí moc podrobností nesdělila. Dřív nebo později se o minulosti Sarumenu stejně dozví a zahrnout ji tolika informacemi hned by bylo nejenže neohleduplné, ale dost nerozumné. Nejdříve by se měla seznámit s hvozdem a členy. Děkovně jsem se na ni tedy jen usmála a vedla ji dál k našemu hvozdu. Po cestě jsem ještě nadnesla otázku, která by sice měla být u příjmacího řízení, ale od pohledu byla Zorea opravdu milá. Velice otevřeně mi převyprávěla celý svůj příběh a viditelně nic neskrývala, přestože to pro ni muselo být opravdu těžké a bolestné. „Moc děkuji za tvou otevřenost a důvěru. Takových kvalit si na vlcích opravdu cením. Budeš tedy vlčice s opravdu tuhým kořínkem,“ zažertovala jsem, abych trochu uvolnila atmosféru. „O sestru bych se moc nebála. Gallirea je kouzelná země, která přitahuje mnoho vlků, aniž by o tom věděli. Spousta vlků se tu se svou rodinou shledala, takže jsem si jistá, že ty nebudeš výjimkou,“ povzbudivě jsem se na Zor pousmála a vyslechla si její otázku, které následovalo zdvořilé uklonění. „Ano, ale tyhle formálnosti nejsou nutné,“ zasmála jsem se uvolněně. „Všichni jsme si tu rovni. Každý máme své silné a slabé stránky a navzájem se doplňujeme. Ano, s Darkií neseme o něco větší zodpovědnost a ručíme za bezpečí Sarumenských, ale tím to asi končí,“ zazubila jsem se.
To už jsme se dostaly do Sarumenu a já vlčici vedla podél hranic. Začaly jsme podél hory a došly pomaloučku až k řece, která náš hvozd oddělovala s lesem vedlejším. „Hranice naší smečky po čichu poznáš, zrovna nedávno jsem je totiž čerstvě označila. Ale dají se i velice snadno zapamatovat. Vedou podél této hory a pak podél řeky, kolem které teď jdeme. Zbytek končí poslední linií stromů. Z téhle řeky prosím nepij. Teče z močálů a už barvou napovídá, že pitná nebude. Pokud bys měla někdy žízeň, zaběhni si k potoku, u kterého jsme se setkaly. Teče přímo z hor, tudíž je krásně čistý a osvěžující,“ poradila jsem vlčici jednu ze základních věcí, které se musel každý Sarumenský naučit. „Lov většinou probíhá za touto nečistou řekou. Často se tam zdržují srny a srnci, ale i menší zvěř. V posledních letech ale zvěře ubývá, obzvláště tedy v zimě, kde je prakticky k nenaleznutí, tudíž musíme lovit i na jiných loukách a planinách. Ale ještě se nestalo, že by u nás někdo hladověl,“ ujistila jsem Zoreu. Další zastávka pro nás byla úkryt. Připadalo mi zbytečné ji vést podél zbytku hranic, který nebyl ničím zajímavý, tudíž jsme zastavily před úkrytem. „Tady se nachází náš úkryt. Můžeš se tam kdykoliv schovat a zahřát, nebo najíst. Kožešiny pravidelně vyměňujeme a na zásobách pracuje momentálně Darkie,“ zazubila jsem se. „A poslední zajímavostí je naše mýtina, která se nachází támhle,“ ukázala jsem tlapou směrem, kde se nacházela. „Cítím odtamtud pachy ostatních členů, tak co kdyby ses šla se zbytkem seznámit? Já bych zatím zaběhla pomoci Darkii a až bychom se vrátily, mohli bychom se všichni pořádně najíst,“ navrhla jsem jí mile. „Kdyby cokoliv, stačí zavýt. Budeme nedaleko,“ usmála jsem se na ni a pomalu vyšla směrem, kterým jsem přišla. „Hodně štěstí,“ zavolala jsem za ní ještě a nechala vlčici se seznamovat se zbytkem.

Ronherský potok >>

Zorea se zdála být jako opravdu milá vlčice, nesmírně nadšená z přidání a hlavně odhodlaná se aktivně podílet na smečkovém fungování. „To nás moc těší,“ pousmála jsem se na hnědou a souhlasně pokývala na slova Darkie. Nabídla, že bych mohla vlčici trochu po Sarumenu provést a seznámit ji s jejím novým domovem. „To je dobrý nápad. Následuj mne,“ vybídla jsem Zoreu a začala se vzdalovat od Darkie, která ihned začala rybařit.
Pomalu jsme se blížily k hranicím, které byly čerstvě označené a já začínala cítit jemný pach ostatních. Asi byli na území, jen jsem si toho předtím nevšimla. „Škoda, že jsi Darkii zastihla v tomto rozpoložení. Je to nesmírně hodná a laskavá vlčice, které na každém členu opravdu záleží. Jen si poslední dobou prochází opravdu těžkým obdobím,“ špitla jsem k Zorei, aby si náhodou nemyslela, že Darkie nemá radost z nové členky. „Určitě skvěle zapadneš. Máme tu opravdu úzký okruh přátel, který jak řekla Darkie, připomíná spíše rodinu,“ dodala jsem povzbudivě. Taková velká změna musela být celkem stresující. Sama jsem si pamatovala, jak nervózní jsem z toho všeho byla, a to se mne u příjmání zastala Darkie. „Patřila jsi už v minulosti do nějaké smečky? A pokud ano, co tě vedlo k odchodu?“ nadhodila jsem další důležitý dotaz, který jsem jako Alfa musela vlčici položit.

Sarumen >>

Zabraná do myšlenek jsem hleděla na vodní hladinu, když tu se tu objevila oříškově zbarvená vlčice s bílými ponožkami a jemným nádechem náprsenky. „Ahoj,“ pozdravila jsem vlčici mile po malém momentu překvapení. Možná kdybych lépe vnímala své okolí, vlčice bych si dávno všimla, tudíž jsem jí nic ve zlém neměla. Na její nenápadný kompliment jsem se jen potěšeně uculila, protože i já bych na jejím místě reagovala podobně. Odznaky vlků byly vždy nesmírně zajímavým úkazem a jeden měl problém si je s úžasem neprohlížet. „Není třeba,“ zavrtěla jsem rázně hlavou na její omluvy a i já se v zápětí představila: „Ráda tě poznávám, Zoreo. Já jsem Maple.“ Vlčice hned na to položila otázku, načež se zjevila Darkie, o které jsem před chvilinkou přemýšlela a musela se podivit nad tím, jaká náhoda to byla. Spadl mi obrovitý kámen ze srdce, jen co jsem spatřila její kožíšek a věděla, že je v pořádku. Nic jí během zimy nehrozí, je tu se mnou. Ta se bez jakýchkoliv dalších formalit posadila a vlčici stručně odpověděla. „Přesně tak. Vedeme spolu Sarumenskou smečku a kdybys měla zájem, určitě bychom tě rády mezi sebe přijali,“ nabídla jsem vlčici ihned a ani se nesnažila skrýt radost, kterou ta myšlenka ve mne vyvolala. Ocásek se mi vrtěl ze strany na stranu, zanechávajíc ve sněhu malé vlčí andělíčky. „Oh, nejste zmrzlé?“ napadlo mě, pohledem jsem rychle obě vlčice přejela a aniž by stihly odpovědět, už jsem konala to, co jsem měla natrénované nejlépe. Během malé chvilky se okolní vzduch citelně ohřál a všechny přítomné mohly mít pocit, jako by právě seděly u ohně. „Lepší,“ zazubila jsem se. "Odkudpak pocházíš, Zoreo?"

<< Sarumen

Pomalou, nikam nespěchající chůzí jsem postupovala dál za hranice. Nikam dál jsem ovšem nemířila. Řeka, který pramenila z výšin oné nekonečné hory, kolem které jsem před malým momentem procházela, se zdálo být ideálním místem k zašití. A hlavně částečně protékala naším hvozdem, tudíž jsem v případě potřeby mohla okamžitě zaběhnout zpět na území smečky a řešit jakoukoliv povinnost, která by zrovna hořela. Ale s nepřítomností ostatních členů nic takového snad nehrozilo.
Pomalu jsem usedla na břehu a teprve nyní se zahleděla na vodní plochu. Poprvé od té doby, kdy se mi objevily odznaky magie a poprvé, co jsem si uvědomila novinku, o které jsem ani do teď netušila. Když jsem nahlédla nad vodní hladinu, díval se na mne cizí pár očí. Ale nebyl cizí. Byly moje. Tyhle tyrkysové oči patřily mně a dokonale ladily se zbytkem mého zářícího kožichu. „Tohle je novinka,“ špitla jsem úžasla, nejistá všemi těmi změnami. Byla jsem to vůbec pořád já? Tolika změnama jsem během života tady na Galliree prošla. A pokaždé když přišla nová změna, měla jsem za to, že bude tou poslední. Ale nikdy tomu nebylo. Líbily se mi, ne že ne. Jen to bylo během prvních pár chvil docela těžké. Bylo to jako žít v cizím kožichu. Ale upřímně? Neměnila bych. Nedovedla jsem si představit, že bych se vrátila do toho svého původního, hnědo krémového. Tohle o mně jako vlčici mluvilo daleko víc. Ostatně jsem nebyla stejná, jako v minulosti. Možná i nyní jsem se změnila a tuto změnu takhle obrazně znázorňují tyto odznaky.

Odrostlá vlčata se rozloučila a vyrazila vstříc novému životu někam mimo Sarumen. A přestože bych přísahala, že jsem tu před malou chvílí cítila pachy ostatních členů smečky, Sarumen nyní zel prázdnotou a působilo to, jako bych byla v lese snad dočista sama. Byl to prazvláštní pocit. Jedno podivné počasí vystřídalo jiné a z deště se vyklubala sněhová bouře.
„Měla bych označit hranice, dokud na to je jakž takž počasí a asi se schovat. Tohle počasí bude, jak znám Gallireu, jen horší a horší,“ povzdychla jsem si a myšlenkami se vrátila k mému poslednímu setkání s Darkií. Kde je ti jen konec? posmutněle jsem zamžurkala, zavrtěla hlavou a rozešla se podél hranic a otírala se o každý strom, který jsem míjela a co chvíli nějaký důkladně občůrala. Bylo to jako bych zažila déjà vu. Je krutá zima, šílená sněhová vychřice a na rozdíl od mé partnerky jsem jediná, která je za toho počasí doma. Zatímco já se bavila s tehdy ještě zdravým Morfem a malým Kasem, Darkie zmrzala a pomalu umírala v podzemním úkrytu, který s přituhující zimou působil spíš jako hrobka pro tři vlčí těla. Nerada jsem na tu dobu vzpomínala. Od té doby byla Darkie opravdu vážně nemocná a vše šlo jen z kopce. Vždyť s ní od toho momentu nemám prakticky žádný vztah. Bylo to jako by se naše cesty rozdělily v momentě, kdy na nás padla ta zodpovědnost vést naši smečku. Pomalu jsem se podél řeky dostávala až k hoře, která náš les dělila od zbytku světa. Jak bylo mým zbytek, tady jsem v občůrávání trochu polevila. Čistě z praktického hlediska, protože tímto směrem sem snad nikdy žádný tulák nedorazil. Celková pravděpodobnost, že by za tak kruté zimy někdo zdolával tak vysokou horu, byla taky mizivá. Měla jsem tedy lepší si nechat omezené zásoby na místa, která potřebovala hranice citelnější. Brzy jsem k nim došla, když jsem z dálky zahlédla osamělý strom, který se tyčil uprostřed planiny. Zima nám opět vypukla z ničeho nic a nedala nám moc příležitost se aklimatizovat. Ledový vítr se mi zabodával pod kožich a já se celá zachvěla. Tohle roční období definitivně patřilo mezi jedno z mých nejméně oblíbených a já se už teď těšila, až sníh roztaje a rozkvetou květinky. Už to byly vlastně dva roky, co se k nám přidal Kas, že? Hrozně to utíkalo. Hrozně jsem mu přála tu volnost a svobodu, kterou tuláctví představovalo. Ale daleko raději bych ho měla doma, v teple a bezpečí. Kdo ví, co na něj čekalo tam venku? Co když zažije stejnou hrůzu, jako Darkie? Bylo hrozně těžký nechat své děti odejít, obzvláště takhle bez rozloučení. Upřímně jsem doufala, že ho ale alespoň jednou v životě uvidíme. Hranice jsem měla konečně dooznačené a přemýšlela, co teď. Smečka se někde toulá, Sarumen dočista prázdný… Mohla jsem se jít schovat do úkrytu a zdřímnout si, ale ta představa mě vůbec nelákala. Připadala bych si tam opuštěně a izolovaně. A tak jsem vykročila náhodně mimo hvozd. Chtěla jsem se trochu projít, ale ne moc daleko. Někdo přeci jen hvozd musí hlídat.

Ronherský potok >>

//Vzkazuji, že máte vše nahozené

// Vůbec ne

Zdravím všechny! ♥
Přináším vám pouze vyhlášení naší hledací akce, abychom v tom v komentářích neměli zmatek :D