Příspěvky uživatele

<< Sarumen

Danie na rozdíl od Nicose měla ve svých budoucích plánech ve smečce dost jasno. Našla inspiraci v jedné vlčici v rodné smečce, díky které by se ráda stala léčitelkou. "To je krásná role. Takovou tu bohužel zatím nemáme, ale určitě by se nám hodila," přiznala jsem. Mladá vlčice dokonce odhadla svého bratra na ochránce. Bylo hezké vidět, jak důvěrně se znali a jak hezký spolu měli vztah. Upřímně jsem doufala, že jim to tak vydrží ještě dlouho. "Než jsem se stala alfou, tak jsem byla taky ochranářkou. Ale teď žádnou konkrétní roli nemám. Tak nějak se angažuji ve všech aktivitách, které jsou potřeba," dodala jsem na objasněnou, aby i vlčata oněconěco málo věděla.
"Mohli bychom to rovnou vzít i na ten náš lov, hm?" nadhodila jsem možnost, kam po prohlídce mýtiny. Nemělo smysl to odkládat. Ryby už museli všichni dojíst a jen co jim zase vyhladoví, nebudou žádné dlouhodobé zásoby. Ráda bych proto té situaci předešla. "Bohužel, alfy okolních smeček neznám. O smečkách mám tušení jen tím, že jsem na ně náhodně při vyletu natrefila. A to jsem nechtěla jejich alfy nějak vyrušovat," odůvodnila jsem svou neznalost. Ale upřímně jsem si nebyla jistá, proč jsem se o ostatní smečky doposud nezajímala.
To už jsme dorazili na mýtinu a před vlčata stanul nás velký javor v samém středu. "Tak, jsme tady. Bývá tu naprostý klid a je to místo ideální na odpočinek, nebo lov vyder. Na podzim se listí javoru zbarví do krásné oranžovo-rudé barvy," představila jsem jim místo ve zkratce a snažila se jej vychválit, jak jen to šlo. Ale neměla jsem na něj dobré vzpomínky. Bylo až moc propojené s Darkií a cítila jsem tu její přítomnost opravdu silně. "Pokochejte se, nebo si klidně chvíli pohrajte. Já zatím svolám ostatní a pomalu vyrazíme," povzbudila jsem mrňata, aby se se mnou moc nezdržovala, zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla. Doufám, že někdo dorazí a nebude to celé na mne, zadoufala jsem a unaveně si povzdechla.

Oba dva jeden přes druhého začali vykřikovat, s jakou radostí pomáhali a vzpoměli i to, jak aktivně se v rodné smečce zapojovali. "No, děláte mi velkou radost. Vsadím se, že jen co vyrostete, budete mít ve smečce velice důležitou roli. Už jste někdy přemýšleli, jaká funkce by se vám ve smečce líbila nejvíc?" Musela jsem je vychválit až do nebe. Upřímně jsem jim za pomoc byla opravdu vděčná a nepřipadala si sama. Poslední dobou mají ostatní členové celkem hodně práce a tak většina značení a úklidu padala na mne. A od vlčat jsem na takový zájem nebyla zvyklá, přestože se tu už pár mrňousů prostřídalo a odrostlo. Jen co si přičichli k povinnostem, zavelela v nich touha toulání a pocitu svobody a odešli. I já byla v mládí taková, proto jsem je chápala. Tenhle přístup byl ovšem novinka. "Tak to nezní zrovna zajímavě," zamručela jsem a mrskla ocasem. V tom Dannie dodala, že jí ryba moc nesedla a je ji z ní zle. "To mne mrzí. Většinou to ale přejde samo. Kdyby ne, něco vymyslíme," ujistila jsem mladou vlčici, že bych ji nenechala se trápit. "Tak pojďte, provedu vás tu pořádně, když už jste se v úkrytu pořádně ohřáli," zavelela jsem a vykročila do samého středu lesa.
Mezitím jsem stále naslouchala vlčatům a tomu, co měli na srdci. Byla jsem ráda, že měli tolik věcí na mysli, že je ani nenapadlo se pozastavit nad změnami. Dělali mi to tím podstatně snazší. "Abych pravdu řekla, stoprocentně pravdivé a aktuální informace asi nemám. Věci, které vím mám jen z doslechu, protože se jako Alfa moc vzdalovat z hvozdu nemohu. Mám v plánu to ale brzy napravit a navštívit sousední smečky, takže se můžete připojit a zjistit, jak jsou na tom jiné smečky s vlčaty a magiemi," nabídla jsem jim a pokusila se o další unavený úsměv. Připadalo mi to celé ale tak strašně falešné. Tak umělé, až mi z toho začínalo být skoro až fyzicky zle. Nejraději bych si někam zalezla a schovala se před světem, ale tohle bych jim neudělala. "Vím, že jsem procházela kolem jedné v močálech, ale měli hranice tak vyvětralé, že už se s největší pravděpodobností rozpadla. Pak byly dvě vedle sebe. Jedna větší a druhá menší. A nakonec ta horská, v které žili mý známí," prozradila jsem jim to jediné, co jsem skutečně věděla. "No a vlče podobného věku jako vy máme i u nás, jen se někde asi potuluje. Určitě jej brzy potkáte," dodala jsem ještě, aby si náhodou nemysleli, že tu kamarády mít nebudou.

Mýtina >>

Pomalu jsem odcházela od místa, kde jsem spalovala ony lišejníky, které jsem ze stromů seškrábala, když tu jsem uslyšela své jméno. Byla to vlčata, která se ke mne s radostí hlásila a hned se mi chválila, jak skvěle pomáhají smečce. Zaskočili mě opravdu v špatném rozpoložení. Ale nehodlala jsem je takovým nepříjemným subjektem, jako je úmrtí ve smečce, zatěžovat. Byli na to pořád dost mladí. Sebrala jsem tedy veškerou vnitřní sílu a otočila se na ně s miloučkým unaveným úsměvem. "Dannie, Nicosi, ráda vás oba vidím," pozdravila jsem mladé zrzečky. "To jste moc šikovní! Ještě že máme tak šikovné členy. Musíte se asi pořádně nudit, co?" nezapomněla jsem oba pořádně pochválit a v jednom nádechu se zeptala, zda mají o zábavu postaráno. Nedovedla jsem si úplně představit situaci, kdy by mladá vlčata místo her raději plnila smečkové povinnosti. "Už jste se podívali na naši mýtinu? Mohla bych vás tam zavést," nabídla jsem jim a pokusila se o zamávání oháňkou. Doufala jsem, že je návrh nové aktivity zaujme natolik, že si nevšimnou mé změny nálady. O úsměvy a vrtění ocasu jsem se pokusit mohla. Odznaky ale nesvítily a ty jsem ovládat nemohla. Mohla bych je naučit i o záchytných bodech jako Kase, aby se nemuseli držet jen na jednom místě. Vlčata potřebují dovádět a objevovat.

//Posbírej po lese narostlé lišejníky – 1 post/1 bod

Jak jsem tam pro ni mohla nebýt? Opakovaně. Takovou dobu jsem věděla, jak na tom je. Jak se cítí a jak chřadne. A místo toho, abych s tím něco udělala jsem tomu jen přihlížela. Sledovala jsem, jak mi mizí před očima a místo pomoci jsme se jedna druhé spíše vyhýbaly. Dělaly, že ty problémy tu nejsou a doufaly, že prostě... zmizí. A místo toho zmizela ona. Z mého života. Tak strašně rychle a nečekaně. Jak jsem mohla? Jak jsem to mohla dopustit? přemýšlela jsem a drápy zarývala do ledové sněhové pokrývky. Kdybych měla tu možnost, vrátila bych se do minulosti. Řekla bych jí, jak strašně moc pro mě znamená a zabránila tomu. Ale nemohla jsem. K čemu nám byly všemožné magie, když to jediné na čem záleželo ovlivnit neuměly. Nedokázaly chránit a měnit to, co hrozného se našim milovaným stalo. Chlad na mne pomalu začal doléhat a já cítila, jak mi začíná být zima z toho, jak jsem tu vysedávala. A tak jsem se zvedla a začala opět bloudit po lese. Ani nevím, co jsem doufala, že tam najdu. Na co natrefím. Připadala jsem si úplně ztracená. A jak jsem se tak procházela a rozhlížela po okolí, zjišťovala jsem, že mi to, v jakém stavu náš les je vadilo. Vypadal zanedbaně. Stejně zanedbaně, jako můj vztah s Darkií. A mně to nedalo spát. I Nickoli tvrdil, že se o náš les bude starat a zařidí, aby byl krásný. Jak jsem to mohla nevidět? Tolik věcí jsem zanedbávala. Tolik ošklivých lišejníků, které braly sílu našim stromům, tu rostlo a nikomu to nevadilo. Parazitovali na nich. A tak jsem chodila strom od stromu, drápky seškrabávala lišejníky z míst, na které jsem dosáhla a plameny se jich zbavovala. Nedokázala jsem dosáhnout do výšin stromů, a tak jsem se musela spokojit s tím málo, co jsem pro náš les mohla udělat. Mohla jsem si pomoci magií vzduchu, ale stálo by mě to zbytečně moc energie, které jsem už tak moc neměla. S magií ohně jsem byla zvyklá fungovat a už mě nestála tolik energie. A tak jen co dohořela hromádka lišejníků, které se mi podařilo sesbírat, vydala jsem se k dalšímu úkolu ve snaze zkrášlit náš hvozd. Zakrýt bolest a ztrátu falešným dojmem dokonalého lesa a dokonalé smečky.

<< Skalisko
//VHS: Zkontroluj hranice (obejít celý les, min 25 plných řádků)

Celá rozklepaná jsem stanula před úkrytem a s rozmazaným viděním hleděla na zasněžený Sarumen. Zdál se mi najednou tak cizí. Nepoznávala jsem ho. Nepatřila jsem sem. Tak moc jsem chtěla před veškerou tou bolestí utéct. Utéct před vším, co mi ji připomínalo. Všude, kam jsem se podívala, byla tam ona. Jako přízrak, který mne navždy bude pronásledovat. "Co si bez tebe počnu?" kníkla jsem a do očí se mi opět nahrnuly slzy. Nedokážu to bez ní. Nechci tu bez ní být. Ale nebylo to tak jednoduché. Měla jsem tu vlky, kteří pro mne byli jako rodina. Spoléhali na mě a na to, že je nezradím. Nemohla jsem si dovolit je tu nechat. Musela jsem tu být alespoň pro ně. Nedopustit, aby se něco takového znovu opakovalo. A tak jako jsem řešila své problémy předtím, rozhodla jsem se je tak řešit i teď. Zaměstnat svou mysl a zlomené srdce povinnostmi, které nepočkají.
A tak jsem se vydala na obhlídku hranic. Pomalu, nejistými malými krůčky jsem kráčela podél řeky, která se zbarvovala do nepřirozených temných odstínů. I přes tu podivnou barvu jsem však viděla v odraze vlčici, kterou jsem nepoznávala. Odznaky i oči mi pohasly a já si až nyní uvědomila, jak skutečně fungují. Proč někdy září a jindy ne. Odrážely mé emoce. Když jsem byla šťastná, zářily tak silně, že by dokázaly prosvítit i tu nejtemnější noc. Taková škoda tak zajímavé magie, pomyslela jsem si, když mi došlo, že už nikdy se nerozsvítí. Opatrně jsem se opět rozešla podél hranic a důkladně se otírala o kmeny stromů, které náš hvozd dělily se zbytkem světa. Nedopustím, aby se někomu něco stalo. Byla jsem o tom pevně rozhodnuta. A udělala bych cokoliv pro to, abych tomu zamezila. Nedopustím, aby byly smečkové hranice neoznačeny. Nedopustím, aby někomu hrozilo nebezpečí. Bránila bych je do posledních sil. Neměla jsem jiný důvod, proč žít.
Byla jsem tak unavená. Tak zničená. Ztráta Darkie ze mne vysála veškerou životní energii a já si připadala jako pouhá prázdná schránka. Vše tak bolelo. Oči mi stále ale zabíhaly kamsi za horizont do neznáma. Něco mě stále táhlo utéct. Čeho bych dosáhla? Nemůžu utéct před tím, co se stalo. Vždyť to sama vím. Nemohla jsem utéct před osudem, který postihl mou rodnou smečku a neuteču ani tomu, co postihlo tuhle. Je pryč a je jedno, kde budu. Vždy to bude bolet stejně, povzdechla jsem si a pohled opět přesunula zpět k zemi. Zpět k práci.
Hranice jsem důkladně značila, i když mi to celé trvalo podstatně déle, než jindy. Celé východní i jižní hranice jsem měla označeny a procházela kolem toho opuštěného stromu ve středu louky. Kolem stromů jsem se otírala a zanechávala za sebou béžovo-hnědé chomáčky srsti a nezapomínala stromy i označkovat. Napadne to ostatní? Že Darkie zemřela? Třeba by se do dozvědět nemuseli. Nemuseli by trpět a znovu zažít tu bolest ze ztráty alf. Ale co bych jim řekla? Že odešla? Darkie, která byla s hvozdem spojena více, než snad samotná vydří patronka? Nezvládla by odejít. A ani její duch toho nebude schopen. Bude navždy spjatý s tímto hvozdem. Musí se to dozvědět. Netěšila jsem se ale na moment, kdy jim to budu muset říci. Vysvětlit, proč a jak se to stalo. Protože ani já to pořádně stále nechápala. S otupělým výrazem jsem dorazila na konec svého okruhu a posadila se mezi stromy. Jen hledíc s prázdným pohledem do dáli a nechávala se pohltit všemi vzpomínkami na ni.

Chtěla jsem pryč. Pryč z tohoto zlomeného místa. Zpět do chvíle, kdy jsme se poznaly. Na ježčí louce v tom chaosu, který tam panoval. Chtěla jsem znovu zažít to přátelství, které jsme měli. Začátek něčeho speciálního. Už od toho dne jsem věděla, jak důležitá pro mne bude. Vždy tam pro mne byla, kdy jsem ji potřebovala. Vždy stála po mém boku a pomohla mi být sama sebou. Příjmout všechnu tu bolest a nedokonalosti, které na mne zanechala má minulost. Bez ní bych tu nikdy nebyla. Bez ní bych neměla domov a nezažila to, jaké to je být opravdu milovaná. Neexistovalo pro mne důležitějšího vlka na světě. Chtěla jsem zase zažít náš prví lov, kdy jsem se do ní skutečně zamilovala. Viděla, jak úžasná je a čeho všeho je schopna. Dokonalá vlčice v nedokonalém světě. Tak moc jsem si přála s ní zase ležet na zasněžené mýtině, svěřovat se jí s tím, co jsem nikomu jinému nebyla schopna říct a tulit se. Slyšet znovu, jak důležitá pro ni jsem. Chyběla mi. Chyběla mi ta vlčice, kterou jsem znala. Chtěla jsem ji slyšet, zavrtat se jí do kožichu a už nikdy se od ní nevzdálit. Ale byla pryč. Tahle veselá, šťastná a dovádějící vlčice zamrzla v čase. Zamrzla v té jeskyni s Nym a Therionem, kde málem zemřela. Nezachránila jsem ji. Přišla jsem pozdě. A postupem času jsem o ni pomalu ale jistě přicházela. Věděla jsem, že o ni příjdu. Že nebudu schopna ji nebo náš vztah zachránit. Ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak bolestivé bude o ni opravdu přijít. Vědět, že mi zůstanou jen naše vzpomínky a výčitky. Musela jsem odejít. Nemohla jsem tu zůstat. Cítit její přítomnost. A tak jsem se posbírala na rozklepané nohy a vyběhla z úkrytu. Ostatní si nezasloužili trpět. Ne zase.

Sarumen >>

Vlčice byla mou otázkou zprvu pobavena. Zdálo se to být celkem úsměvné, že by vlk dokázal zapomenout na vše, co zapomněl. Asi nemohlo být lehké si to přiznat, ale vlčici evidentně nějaké ty informace z paměti vypadly. "Ono to k tobě nakonec příjde časem samo. Věřím tomu," dodala jsem a povzbudivě se na ni usmála. Vlčata mezitím někam odběhla si protáhnout nožky a vybít energii a zdálo se, že se jich ujala Zor. Bylo fajn vědět, že se mohu na své spolusmečkovníky vždy spolehnout a o vlčata i o les bude postaráno. Něco mne ale v rozhovoru s Lilith trochu rušilo. Byly to podivné vybrace pod tlapami, které jsem snad nikdy dřív necítila. Ne tak intenzivně. Uši jsem našpicovala a překvapeně pohlédla a zemi. Že by Darkie? Měla jsem pravdu. O chvíli později mi před očima vykvetla nádherná růže, které byla schopna jen ona. Byla naprosto nádherná, barvami přímo zářila a při pohledu na ni jsem cítila všechny ty krásné emoce, které jsem v přítomnosti Darkie pociťovala. Dojatě jsem se na růži culila, načež jsem si k ní přičichla. Nikdy jsem krásnější a voňavější ružičku neviděla a pravděpodobně již nikdy neuvidím. Naprostý unikát. Měla bych se za ní jít podívat. "Omluvte mne," kývla jsem omluvně na zbytek smečky a ochotně vykročila k alfa jeskyni, kde momentálně odpočívala. Měla jsem z tohoto malého znamení dobrý pocit. Třeba si vše, o čem jsme mluvily, nechala projít hlavou a uvědomila si, kolik pro mne znamená. A třeba i já pro ni, soudě podle té krásné růžičky.

Jenže když jsem vkročila do malé místnůstky, oči mi oslepilo ostré rudé světlo. Jen co jsem se ale rozkoukala, jako by se po ní země slehla. Jen na hrudi sochy její matky se leskla její křišťálová růže, která ji doposud držela při životě. "Ne," kníkla jsem, zavrtěla hlavou a couvla. Zorničky zúžené, oči plné slz a ocas přilepený strachy a hrůzou až k bříšku. Věděla jsem, co to znamenalo. Věděla jsem, že už ji nikdy neuvidím. Že tak, jako přišla o život její matka, přišla o život i Darkie. Světlo a láska mého života. To nejlepší, co mne kdy mohlo potkat. Vše pro mne důležité bylo pryč. Navždy. Odznaky pohasly, žaludek se mi stáhl a v krku jsem cítila obrovský knedlík, přes který jsem jen sípavě lapala po dechu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedávalo to smysl. Proč se to muselo stát? Proč ona? Proč náš les. Netrpěli jsme dost? Ohromná slabost a bezmoc mne přepadly a já se sesunula k zemi, tlapami si zakrývající oči. Bylo mi jedno, že můj zoufalý a zlomený pláč musí slyšet každý přítomný. Pro mne vše tímto momentem přestalo existovat a dávat smysl. Můj život smysl ztratil. Bez ní už nic nebude stejné. Bez ní tohle není domov a já nejsem já. Jen prázdnota. Ani jsem u ní v tom momentě nebyla. Nikdy jsem tu pro ni nebyla. Vždy trpěla a já tomu jen přihlížela. Nikdy jsem jí v ničem nepomohla a nemohla se s ní ani rozloučit. Smečku a povinnosti jsem stavěla na první místo a už nikdy ji neuvidím. Měla... měla jsem jít za ní. Vykašlat se na povinnosti a přijít, když mne volala. Prosila mne svou magií, abych přišla a já nepřišla. Ta růže... to bylo její poslední sbohem, které mi kvůli mé sobeckosti nemohla dát. Mé srdce bylo rozdrcené na milion malých kousíčků, které již nikdo nikdy nedá dohromady. Cítila jsem ji tady. Její duše tu byla, ale o to horší to pro mne momentálně bylo. Cítila jsem její jemné dotyky a snahu mne ukonejšit. Jenže to nebylo stejné. Nebylo to stejné jako ji mít tady. Vidět ji, cítit ji. Už nikdy to nebude stejné...

//Anoo, všichni mají nahozeno! :) Jelikož ti, co to nestihli, měli volbu jasnou (tzn. měli jen jednu magii pod 5. lvl, kam by se odměna dala aplikovat )
Pro pořádek a klid všech přihodím, kam každému poputovala odměna :)

Amny 2★ do myšlenek
Nickolas 2★ do myšlenek
Star 2★ do země
Wolfganie 2★ vzduchu
Marion 2★ do země
- - - - - - - - - - - - - - - -
Amis 1★ do iluzí
Zorea 1★ do země
- - - - - - - - - - - - - - - -
Jenna 60 květin do inventáře
- - - - - - - - - - - - - - - -
Kenai odměnu za účast
+ všichni dostali 5 křišťálů a 3 perly za účast :)

Zdravím vás, naši milí Sarumenští :)
Oficiálně už je to rok, co vám tu s Darkií alfujeme. To to byla ale doba, co? :D Tak jdeme na všechny novinky, které se udály od posledního oznamu :)

//Odměny byly všem zúčastněným nahozeny :)

<< Sarumen

Pro Danie byl koncept magie naprosto nový a stále měla svůj skeptický pohled na věc, což bylo pro malé vlčata určitě jen a jen dobře. Naivita uměla být nebezpečná, obzvláště na Gallirei, kde se potulují kanibalové. „Je to nadpozemský síla, kterou zdejší vlci ovládají. Koluje nám v krvi a dělá z nás vlky, kterými jsme,“ pokusila jsem se vysvětlit, co že to vlastně magie je, co nejjednodušeji. Sama jsem to ale upřímně moc dobře nevěděla. Věděla jsem jen o její existenci a toho, čeho je schopna. Kde se ale bere a jak funguje šlo ale mimo mne. Má demonstrace malé vlčici nahnala trochu strach, ale i to je dobře. Vlčata by měla mít z magie patřičný respekt, protože umí být opravdu mocná a ve špatných tlapkách nebezpečná. „Až budete velcí tak třeba ano. Nebo spoustu jiných zajímavých věcí, co magie umí,“ pousmála jsem se na oba zvědavce. „Noo, jelikož jsem jednou z nich, tak mohu s jistotou říct, že nebude. Jste mezi námi vítáni,“ uculila jsem se na obě vlčata. „Přesně tak. Lov je pro nás stále něčím, co děláme jako každý jiný živý tvor. Je to jen fér, když jsou síly vyrovnané. Ale pro tuláky, kteří nemají možnost lovit ve skupině, může být magie záchranou života,“ obeznámila jsem zvědavou Danie s tím, jak to tady většinou chodí.
Při vstupu do úkrytu jsem zpozorovala, že tu Lilith s Kenaiem stále byli a neodešli. „Zdravíčko. Tak jsme zpět a ve větším počtu,“ pousmála jsem se na oba vlky. „Danie, to je Lilith a Kenai. A tohle jsou sourozenci Danie a Nicos. Zůstanou tady s námi, než se naučí pořádně kouzlit. Viď?“ mrkla jsem na mrňousky. Danie jsem ihned přitáhla kožešinu k ohni a přinesla ji i jednu z ryb, aby se pořádně ohřála a najedla. Musela být zmrzlá na kost. Sama jsem se uvelebila na jedné z kožešin a užívala si teplíčka.

Strategie, kterou jsem měla v plánu potřeba nakonec nebyla, protože se do záchrany dal malý Nico a sestřičku dostal z malé pastičky, do které se schovala. „Jsi moc šikovný,“ pousmála jsem se na malého hrdinu. Vlčata si začala vše vysvětlovat a nakonec i hašteřit, ovšem to do sourozeneckých vztahů patřilo a já jim rozhodně nechtěla kazit dojemný moment. Aby malá Danie ale neumrzala, nechala jsem ohřát okolní vzduch tak, aby nám všem nebyla zima a jen poslouchala jejich konverzaci s pobaveným úsměvem. „Protože je to pravda. Zatoulali jste se do magické země zvané Gallirea. Každý vlk tu vládne magiemi, která nám pomáhají,“ dodala jsem bez jakéhokoliv mlžení a jen pokrčila rameny. Malá vlčice se začínala zajímat o mé odznaky, ale to ji hned Nicos napomenul. Bylo fakt kouzelné je poslouchat a vidět, jak jim hlavičky šrotují a snaží se pochopit něco, co ani jeden pořádně neviděli na vlastní oči. „Když budete hodní, ukážu vám nějaké magické triky. Ale pak už žádné dohadování, ano?“ nadzvedla jsem obočí a jen co vlčata utichla, začala jsem se soustředit a znovu se pokusila vyvolat mlhu. Konečně byla zpět. Cítila jsem její přítomnost a jen co jsem otevřela oči, všechny nás pohltila, až jsme neviděli na krok. „Tohle je naše kouzelná mlha. A když byla řeč o jelenech…“ odmlčela jsem se, mlha se rozplynula a opět se zhmotnila v podobě jelena s obrovitým parožím. Tak velkým, že by je ani reálně nebohé zvíře neuneslo. Jelen se uklonil a opět rozplynul. „A to umí s mlhou manipulovat každý člen smečky. Ti výše postavení ovšem nejlépe a zvládnou tvořit i tvary. A pak má každý magii, kterou má vrozenou. Já například oheň,“ nadhodila jsem další magii, kterou jsem ihned chtěla předvést. Do tlamy jsem uchopila náhodně pohozený klacík a jen co jsem se narovnala, jeden konec začal hořet. Na to jsem ale klacík pustila k zemi a plamínek uhasl. „Nebo ovládám magii vzduchu, díky které mám takhle svítivý kožíšek,“ vysvětlila jsem a jen co jsem dopověděla větu, nechala Nicose i Danie nadzvednout jemně do vzduchu a po pár vteřinách je opět snesla k zemi. „A nakonec iluze,“ prozradila jsem jim poslední magii, kterou ovládám a nechala vyvolat před očima vlčat onoho pestrobarevného motýlka, kterého už Nicos viděl. Obě vlčata obletěl a jen co zamířil ke mne, ohnala jsem se po něm zuby a motýlek se opět rozplynul. „Je mnoho dalších magií, které vlci mohou ovládat. Ale jen tady, na území Gallirei. Je totiž kouzelná,“ vysvětlila jsem vlčatům. „Pokud tu zůstanete, i vy budete magičtí. Ale teď šupky do úkrytu, ať vám neupadnou zimou ocásky. Šup,“ zavelela jsem a vlčata čumákem popohnala do kroku. „Mám v plánu jít se smečkou za pár dnů na lov a vy byste nám určitě moc pomohli. Takto nadšených lovců není nikdy dost,“ nadhodila jsem jim možnost, že by se k nám mohli připojit a něčemu se přiučit.

Úkryt >>

Poprosím o odměnu č. 4 (magie země) pro Maple :)

Loterie 9

"Tetička Maple má uši a oči všude," uculila jsem se tajuplně. Právě tyhle řeči mohly v budoucnu přispět k tomu, že vlčata nebudou vyvádět lumpárny, o kterých ví, že by se to dospělým nelíbilo. Strach, že budou načapáni, jim to jednoduše nedovolí a zaručí, že budou v pořádku. Něco pravdy na tom přeci jen ale bylo. Dávno před tím, než jsem se stala alfou, mne funkce ochránce zocelila a můj sluch se s velkým množstvím praxe zdokonalil.
Na naše vytí ovšem skutečně nikdo nereagoval. Spletla jsem se? napadlo mne, ale nějak mi to nešlo na rozum. Opravdu bych přísahala, že jsem slyšela vytí. "Určitě se brzy ukáže," ujistila jsem netrpělivého vlčka, ale i sama sebe. Snad není v bezvědomí. Nicose napadlo zkonzrolovat velkou díru, kam by se mohlo vlče schovat. "To je moc dobrý nápad!" pochválila jsem jej za snahu a rozkmitala špičku ocasu, přestože jsem měla o mrňouse starosti. V tom jsem zaregistrovala kroky, pád a zakňučení z pod kořenů, u kterých jsme právě stáli. Ihned jsem do malého úkrytu nakoukla a začenichala. Jednalo se o mladou slečnu, neskutečně podobně vonící jako Nicos. "Ahoj beruško. Máš problém vylézt ven?" pozdravila jsem vysílenou vlčici mile. Byla v dost úzké noře, kam jsem nezvládla ani pořádně strčit hlavu a vytáhnout ji, a tak jsem musela vymyslet jiný způsob. Momentálně jsem asi nechávala jejího bratra s hromadou nezodpovězených otázek, ale momentálně jsem se potřebovala soustředit na záchranu druhého zrzečka. "Hned tě odsud dostaneme a dopravíme tě do tepla, ano? Máš tu se mnou tvého brášku, Nicose. Zkusila bys pro něj vylézt nahoru ještě jednou? Jsi moc šikovná. Půjde to samo, uvidíš," povzbudila jsem malou vlčici, odstoupila od úkrytu a byla připravena vlčici pomoci na povrch za pomocí magie vzduchu, kterou bych ji ze zadu vytlačila. Samozřejmě teplým, abych nebohé vlče nedorazila. Celá strategie momentálně stála na schopnosti vlčete se postavit na všechny čtyři.

Loterie 8
<< Úkryt

Jen co jsem vytáhla paty z úkrytu, uslyšela jsem za sebou úpěnlivý hlas mladého vlčka, kterému se představa, že zůstane v úkrytu beze mne, úplně nelíbila. "Ale, ty jdeš se mnou? To se ale mám," pousmála jsem se na zrzečka. "Ozývalo se tu vytí nějakého dalšího vlčete, tak to půjdem okouknout. Co ty na to?" navrhla jsem mu, aby byl i on trochu v obraze, protože v úkrytu byl napůl v říši snů a kdo ví, jestli mé plány v jeskyni slyšel. "Pojď, zavoláme spolu nazpět," pobídla jsem jej, zvedla hlavu k nebi a hlasitě, zároveň ale starostlivě, zavyla. Tak, jako by vyla matka hledající své mladé. Doufala jsem tak, že se mne další zatoulané mládě nebude bát a když uslyší, že jej někdo volá a chce mu pomoci, půjde nám naproti. Vlčata spadající pod smečku jsem tak trochu brala jako své mladé, přestože měli vlastní rodiny, které je bezesporu nesmírně milovaly. Možná jsem si tím vynahrazovala to, že sama vlastní potomky nikdy mít nebudu a tak jsem pozorností zahrnovala alespoň ty, kteří ji momentálně potřebovali nejvíc. Každý mrňousek potřebuje kopu lásky, na které jsem rozhodně nehodlala šetřit.
Pomalu jsme obcházeli hranice lesu v naději, že na vlče narazíme. Nikde viditelně ale nebylo, tudíž se někde asi schovalo. "Asi se schovává před zimou, tak jako jsi to dělal i ty. Kdybys náhodou někde viděl vlčí kožíšek, upozorni mne," požádala jsem Nicose a sama očima projížděla každou skulinku mezi kořeny stromů. Víc očí víc vidí, navíc on měl ještě mladý a bystrý zrak, který se nám momentálně opravdu hodil. Znovu jsem zavyla, protože jsme podle pachu museli být opravdu blízko. Jen stačilo toho nebohého zmrzlého drobka najít.