Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sarumen

Pro Danie byl koncept magie naprosto nový a stále měla svůj skeptický pohled na věc, což bylo pro malé vlčata určitě jen a jen dobře. Naivita uměla být nebezpečná, obzvláště na Gallirei, kde se potulují kanibalové. „Je to nadpozemský síla, kterou zdejší vlci ovládají. Koluje nám v krvi a dělá z nás vlky, kterými jsme,“ pokusila jsem se vysvětlit, co že to vlastně magie je, co nejjednodušeji. Sama jsem to ale upřímně moc dobře nevěděla. Věděla jsem jen o její existenci a toho, čeho je schopna. Kde se ale bere a jak funguje šlo ale mimo mne. Má demonstrace malé vlčici nahnala trochu strach, ale i to je dobře. Vlčata by měla mít z magie patřičný respekt, protože umí být opravdu mocná a ve špatných tlapkách nebezpečná. „Až budete velcí tak třeba ano. Nebo spoustu jiných zajímavých věcí, co magie umí,“ pousmála jsem se na oba zvědavce. „Noo, jelikož jsem jednou z nich, tak mohu s jistotou říct, že nebude. Jste mezi námi vítáni,“ uculila jsem se na obě vlčata. „Přesně tak. Lov je pro nás stále něčím, co děláme jako každý jiný živý tvor. Je to jen fér, když jsou síly vyrovnané. Ale pro tuláky, kteří nemají možnost lovit ve skupině, může být magie záchranou života,“ obeznámila jsem zvědavou Danie s tím, jak to tady většinou chodí.
Při vstupu do úkrytu jsem zpozorovala, že tu Lilith s Kenaiem stále byli a neodešli. „Zdravíčko. Tak jsme zpět a ve větším počtu,“ pousmála jsem se na oba vlky. „Danie, to je Lilith a Kenai. A tohle jsou sourozenci Danie a Nicos. Zůstanou tady s námi, než se naučí pořádně kouzlit. Viď?“ mrkla jsem na mrňousky. Danie jsem ihned přitáhla kožešinu k ohni a přinesla ji i jednu z ryb, aby se pořádně ohřála a najedla. Musela být zmrzlá na kost. Sama jsem se uvelebila na jedné z kožešin a užívala si teplíčka.

Strategie, kterou jsem měla v plánu potřeba nakonec nebyla, protože se do záchrany dal malý Nico a sestřičku dostal z malé pastičky, do které se schovala. „Jsi moc šikovný,“ pousmála jsem se na malého hrdinu. Vlčata si začala vše vysvětlovat a nakonec i hašteřit, ovšem to do sourozeneckých vztahů patřilo a já jim rozhodně nechtěla kazit dojemný moment. Aby malá Danie ale neumrzala, nechala jsem ohřát okolní vzduch tak, aby nám všem nebyla zima a jen poslouchala jejich konverzaci s pobaveným úsměvem. „Protože je to pravda. Zatoulali jste se do magické země zvané Gallirea. Každý vlk tu vládne magiemi, která nám pomáhají,“ dodala jsem bez jakéhokoliv mlžení a jen pokrčila rameny. Malá vlčice se začínala zajímat o mé odznaky, ale to ji hned Nicos napomenul. Bylo fakt kouzelné je poslouchat a vidět, jak jim hlavičky šrotují a snaží se pochopit něco, co ani jeden pořádně neviděli na vlastní oči. „Když budete hodní, ukážu vám nějaké magické triky. Ale pak už žádné dohadování, ano?“ nadzvedla jsem obočí a jen co vlčata utichla, začala jsem se soustředit a znovu se pokusila vyvolat mlhu. Konečně byla zpět. Cítila jsem její přítomnost a jen co jsem otevřela oči, všechny nás pohltila, až jsme neviděli na krok. „Tohle je naše kouzelná mlha. A když byla řeč o jelenech…“ odmlčela jsem se, mlha se rozplynula a opět se zhmotnila v podobě jelena s obrovitým parožím. Tak velkým, že by je ani reálně nebohé zvíře neuneslo. Jelen se uklonil a opět rozplynul. „A to umí s mlhou manipulovat každý člen smečky. Ti výše postavení ovšem nejlépe a zvládnou tvořit i tvary. A pak má každý magii, kterou má vrozenou. Já například oheň,“ nadhodila jsem další magii, kterou jsem ihned chtěla předvést. Do tlamy jsem uchopila náhodně pohozený klacík a jen co jsem se narovnala, jeden konec začal hořet. Na to jsem ale klacík pustila k zemi a plamínek uhasl. „Nebo ovládám magii vzduchu, díky které mám takhle svítivý kožíšek,“ vysvětlila jsem a jen co jsem dopověděla větu, nechala Nicose i Danie nadzvednout jemně do vzduchu a po pár vteřinách je opět snesla k zemi. „A nakonec iluze,“ prozradila jsem jim poslední magii, kterou ovládám a nechala vyvolat před očima vlčat onoho pestrobarevného motýlka, kterého už Nicos viděl. Obě vlčata obletěl a jen co zamířil ke mne, ohnala jsem se po něm zuby a motýlek se opět rozplynul. „Je mnoho dalších magií, které vlci mohou ovládat. Ale jen tady, na území Gallirei. Je totiž kouzelná,“ vysvětlila jsem vlčatům. „Pokud tu zůstanete, i vy budete magičtí. Ale teď šupky do úkrytu, ať vám neupadnou zimou ocásky. Šup,“ zavelela jsem a vlčata čumákem popohnala do kroku. „Mám v plánu jít se smečkou za pár dnů na lov a vy byste nám určitě moc pomohli. Takto nadšených lovců není nikdy dost,“ nadhodila jsem jim možnost, že by se k nám mohli připojit a něčemu se přiučit.

Úkryt >>

Poprosím o odměnu č. 4 (magie země) pro Maple :)

Loterie 9

"Tetička Maple má uši a oči všude," uculila jsem se tajuplně. Právě tyhle řeči mohly v budoucnu přispět k tomu, že vlčata nebudou vyvádět lumpárny, o kterých ví, že by se to dospělým nelíbilo. Strach, že budou načapáni, jim to jednoduše nedovolí a zaručí, že budou v pořádku. Něco pravdy na tom přeci jen ale bylo. Dávno před tím, než jsem se stala alfou, mne funkce ochránce zocelila a můj sluch se s velkým množstvím praxe zdokonalil.
Na naše vytí ovšem skutečně nikdo nereagoval. Spletla jsem se? napadlo mne, ale nějak mi to nešlo na rozum. Opravdu bych přísahala, že jsem slyšela vytí. "Určitě se brzy ukáže," ujistila jsem netrpělivého vlčka, ale i sama sebe. Snad není v bezvědomí. Nicose napadlo zkonzrolovat velkou díru, kam by se mohlo vlče schovat. "To je moc dobrý nápad!" pochválila jsem jej za snahu a rozkmitala špičku ocasu, přestože jsem měla o mrňouse starosti. V tom jsem zaregistrovala kroky, pád a zakňučení z pod kořenů, u kterých jsme právě stáli. Ihned jsem do malého úkrytu nakoukla a začenichala. Jednalo se o mladou slečnu, neskutečně podobně vonící jako Nicos. "Ahoj beruško. Máš problém vylézt ven?" pozdravila jsem vysílenou vlčici mile. Byla v dost úzké noře, kam jsem nezvládla ani pořádně strčit hlavu a vytáhnout ji, a tak jsem musela vymyslet jiný způsob. Momentálně jsem asi nechávala jejího bratra s hromadou nezodpovězených otázek, ale momentálně jsem se potřebovala soustředit na záchranu druhého zrzečka. "Hned tě odsud dostaneme a dopravíme tě do tepla, ano? Máš tu se mnou tvého brášku, Nicose. Zkusila bys pro něj vylézt nahoru ještě jednou? Jsi moc šikovná. Půjde to samo, uvidíš," povzbudila jsem malou vlčici, odstoupila od úkrytu a byla připravena vlčici pomoci na povrch za pomocí magie vzduchu, kterou bych ji ze zadu vytlačila. Samozřejmě teplým, abych nebohé vlče nedorazila. Celá strategie momentálně stála na schopnosti vlčete se postavit na všechny čtyři.

Loterie 8
<< Úkryt

Jen co jsem vytáhla paty z úkrytu, uslyšela jsem za sebou úpěnlivý hlas mladého vlčka, kterému se představa, že zůstane v úkrytu beze mne, úplně nelíbila. "Ale, ty jdeš se mnou? To se ale mám," pousmála jsem se na zrzečka. "Ozývalo se tu vytí nějakého dalšího vlčete, tak to půjdem okouknout. Co ty na to?" navrhla jsem mu, aby byl i on trochu v obraze, protože v úkrytu byl napůl v říši snů a kdo ví, jestli mé plány v jeskyni slyšel. "Pojď, zavoláme spolu nazpět," pobídla jsem jej, zvedla hlavu k nebi a hlasitě, zároveň ale starostlivě, zavyla. Tak, jako by vyla matka hledající své mladé. Doufala jsem tak, že se mne další zatoulané mládě nebude bát a když uslyší, že jej někdo volá a chce mu pomoci, půjde nám naproti. Vlčata spadající pod smečku jsem tak trochu brala jako své mladé, přestože měli vlastní rodiny, které je bezesporu nesmírně milovaly. Možná jsem si tím vynahrazovala to, že sama vlastní potomky nikdy mít nebudu a tak jsem pozorností zahrnovala alespoň ty, kteří ji momentálně potřebovali nejvíc. Každý mrňousek potřebuje kopu lásky, na které jsem rozhodně nehodlala šetřit.
Pomalu jsme obcházeli hranice lesu v naději, že na vlče narazíme. Nikde viditelně ale nebylo, tudíž se někde asi schovalo. "Asi se schovává před zimou, tak jako jsi to dělal i ty. Kdybys náhodou někde viděl vlčí kožíšek, upozorni mne," požádala jsem Nicose a sama očima projížděla každou skulinku mezi kořeny stromů. Víc očí víc vidí, navíc on měl ještě mladý a bystrý zrak, který se nám momentálně opravdu hodil. Znovu jsem zavyla, protože jsme podle pachu museli být opravdu blízko. Jen stačilo toho nebohého zmrzlého drobka najít.

Loterie 8

Jenna měla na jazyku hned několik jedovatých poznámek, kterým se Kenai statečně bránil, i když mu sem tam nedocházel jejich význam. Měla jsem ho nechat v iluzi, že není Jenna tak vulgární, nebo mu obohatit slovník, aby se i v budoucnu mohl takto bránit? "Flundra je nadávka označující vlčici, která střídá partnery," dodala jsem opatrným a mírným tónem, aby to náhodou nepřeslechl Nicos. Nakonec Jenna utrousila něco asi opravdu ošklivého, jelikož si to spíše zamumlala pro sebe. Já sice slova nepochytila, ovšem Kenai byl zrzce blíže a hlasitě je po ní zopakoval. Šokovaně jsem zalapala po dechu, kde bere vlčice takovou drzost a hodila po ní naštvaný pohled. Ta už ale byla dávno pryč. Přistoupila jsem na chvíli k šedému vlčkovi a sehnula se k němu, abych mu i tohle nedorozumění osvětlila. "Myslela tím, že ji zachraňuješ jen proto, že se s ní vyspíš. Intimně, jako partner," špitla jsem vlčkovi, aby to nikdo jiný neslyšel. Na to jsem se odtáhla, abych mu opět dopřála osobní prostor. "Ale to, co vypouští z tlamy vypovídá o ní a jejich hodnotách. Nikoliv o vás. Vím, že jsi Lilith pomohl, protože máš dobré srdce a to, že je Lilith určitě velice milá vlčice," dodala jsem ještě, tentokrát už ne šeptem. Ta ale stále byla ponořená v myšlenkách, naštěstí.

Zdálo se, že jsem se do povahy malého vlčka docela trefila. S velkým zájmem se rozeběhl za motýlkem a naháněl ho přes celou jeskyni ve snaze jej lapit zoubky. Jen co se ale přiblížil, vždy ufrnknul a hra pokračovala dál. Jakmile se mi ale zdálo, že Nicos ztrácí elán a jde na něm vidět citelný úbytek energie, motýlek zaletěl kamsi na strop, složil křídla a splynul s barvou jeskyně. Celý utahaný se tedy znovu dokodrcal až k mému boku a spokojeně se tam uložil. "Sladké sny," popřála jsem mu šeptem dobrou noc a pohled opět věnovala ostatním. V tom mne ale upoutalo žalostné drobné vytí, které vycházelo odněkud z hvozdu. "Zdá se, že tu máme další malé návštěvníky a mám povinnosti. Naberte tedy energie, v klidu si odpočiňte a já se k vám za nedlouho připojím," omluvila jsem se ze společnosti Kenaie a Lilith, načež jsem pohledem mrskla po vlčeti. Neměla bych ho budit, je opravdu utahaný. Na druhou stranu je možné, že drobečka, který u nás na hranicích stál třeba zná. Byla by to dost podivná nahoda, kdyby ne. Nakonec jsem se ale rozhodla Nicose s sebou do zimy netahat. Nové vlče s největší pravděpodobností stejně přívedu zpět do úkrytu, a tak nebyl důvod ho vystavovat nepříjemnému počasí. "Za chvíli jsem zpět, ano?" špitla jsem k zrzečkovi, pomalu se zvedla a zamířila k výhodu. Hlavu jsem měla plnou starostí o další přírůstek a hlavně důvod, proč se tu oba takhle krátce po sobě objevili. Zbavil se jich snad někdo hromadně? Bylo hrozné na to vůbec jen pomyslet.

Sarumen >>

Loterie 7

Zavrtěla jsem zklamaně hlavou a povzdychla si. "Moc se omlouvám. Chování, které Jenna předvedla, je nepřípustné a doufám, že se opakovat nebude," přejela jsem omluvně pohledem oba dospělé vlky. "Jsem moc ráda, že jsi tu pro ni byl a že jsi se zachoval tak, jak ses zachoval," pousmála jsem se na Kenaie. Pohledem jsem poté přejela k Lilith, která byla momentálně fascinovaná svými modrými tlapami. Doposud jsem si jejího unikátního zbarvení nevšimla, ale jen co na něj upozornila, i mne upoutalo. "To bude pravděpodobně projev tvé magie, soudě podle barvy tvých očí," odtušila jsem a mile se na rozhozenou vlčici usmála. "Vidíš? I já jsem netradičně zbarvená. Asi se ti projevila, když jsi bojovala o život a dost možná měla něco společného s tím, proč tu právě mezi námi jsi," napadlo mne. Do tlamy jsem vzala dvě ryby, přistoupila ke dvojici a každému jednu rybu nabídla. "Měli byste se posilnit. Muselo to být pro váš oba náročné," pobídla jsem oba k jídlu. "Dejte mi prosím malý moment. Zaběhnu pro nějaké dříví a rozdělám tu oheň," omluvila jsem se a vydala se k východu úkrytu, kde jsem měla nastřádané pro tyto případy hromádku suchých klacků, které jsem následně dotáhla do jeskyně. S léty praxe jsem bez velké snahy vytvořila oheň, který osvětlil celou jeskyni a příjemně hřál. Posadila jsem se po bohu Nicose, abych mu dodala trochu odvahy a mile se na něj usmála. Aby se malý vlček nenudil a nebyl vystrašený z toho, o čem tu byla řeč, jsem vytvořila iluzi pestrobarevného motýlka, který poletoval po jeskyni. Jak jsem znala vlčata, konverzace dospělých je přestane zajímat a místo toho si půjdou hrát s čímkoliv, co se hýbe a doufala jsem, že i Nicos je této povahy. "Tak, Lilith. Pamatuješ si, jak se ti to přihodilo? Nebo jaký život jsi vedla před tím, než tě našel Kenai?" otázala jsem se vlčice. "Ptám se proto, že spousta vlků, kteří si projdou opravdu ošklivým traumatem, se snaží tyto nepříjemné vzpomínky potlačit a zapomenou. Měli jsme tu malé vlčátko, které zapomněla i vlastní jméno," vysvětlila jsem ještě rychle vlčici, aby neměla pocit, že na ni jakkoliv tlačím.

Loterie 6

Než jsme se dopravili do samotného úkrytu, Nicos se vyptával, jak je to možné, že zvládneme takto zázračné věci. "To proto, že se právě nacházíš na Gallirei. Je to kouzelná země, kde žijí kouzelní vlci. V každém z nás koluje magie, která nám pomáhá a chrání nás. Já třeba ovládám magii vzduchu, proto mi očka a kožíšek září tyrkysově. A tak jako umí vlci kouzlit, umí to i některá místa, kde vlci žijí. Náš hvozd nás chrání kouzelnou mlhou, zatímco třeba jedna horská smečka má kouzelný sníh, na kterém mohou s lehkostí běhat a nepropadat se do něj jako cizí vlci, kteří do smečky nepatří. To jsou věci, co?" pousmála jsem se na něj mile. "Až budeš velký, tak budeš taky takové supr kouzla umět, ale pšš," zašeptala jsem mu tajnůstkářsky a mrkla na něj.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v úkrytu, kde bylo docela dost dusno. Jenna byla rozpálená a slovně napadala jak syna Wolfganie, tak i cizinku, která byla ráda, že drží pohromadě. Bylo pro mne až nepochopitelné, kde bere tolik nenávisti pro vlka, který je takto zesláblý a absolutně neškodný. "Také všechny zdravím," pokývala jsem hlavou a mile se usmála na všechny přítomné. Kenai mi ihned začal vysvětlovat, co se vlastně stalo a jak se cizinka - Lilith, dostala do našeho úkrytu. "To je hrozné," vydechla jsem šokovaně a soucitně se zahleděla na tmavou vlčici. Zima dávala zabrat všem, ale pomalu umrzat zaživa muselo být neskutečně traumatizující. Lilith mu dala za pravdu, dál ale byla zabraná v myšlenkách a asi si vše v sobě snažila urovnat. Toho ale využila Jenna, která začala argumentům Kenaie imponovat a tvrdila, že to že je bezbranná vědět nemohla. "Věřím tomu, že za normální situace by to byla správná věc, co udělat. Tohle ale nebyla tak úplně běžná situace. Šlo tu o život a Kenai udělal dobře, že vlčici pomohl se vysušit a zahřát," namítla jsem zrzavé vlčici a sjela ji varovným pohledem, když si po sebe mumlala nějaké urážlivé věci na účet někoho z nás. "To by stačilo. Členové smečky nikdy nebyli v ohrožení a nikdy tomu nedopustím. To, co se stalo, nemělo co dočinění s fungováním věcí ve smečce," zvýšila jsem hlas, což pro mne bylo dost netypické. "Pokud máš nějaké konstruktivní připomínky k fungování smečky, ráda si je vyslechnu. Na vše je ale čas a místo," dodala jsem ještě, než Jenna zmizela z úkrytu.

//Dipsi má zájem :D

//loterie 5
<< sarumen

Maličkého zaujalo to, co náš hvozd svede. Teda konkrétně nejvíce mlha a upřímně se nebylo čemu divit. I všechny ostatní členy hned u přijetí mlha oslnila. S Eowyn jsem si s ní i hrála. Škoda jen, že už mladou vlčici s největší pravděpodobností neuvidím. A stejně tak i Kase, Alfieho a Pippu. Rostli až moc rychle a nejhorší na tom všem bylo to, jak se osamostatňovali. Bohužel Nicosovi jsem mlhu ukázat nemohla. Přestože jsem se snažila mlhu přivolat, ne a ne se objevit. To je zvláštní. Kam se nám schovala? pomyslela jsem si starostlivě. "To víš že ukážu. Ale nejdřív se musíme dopravit do úkrytu a pořádně se o tebe postarat," pousmála jsem se. "Ale neboj, mlha nám neuteče a určitě si s ní pohraješ," slíbila jsem drobečkovi a vykročila k úkrytu. "Uá e uen odnáfím. Nauoviua je Daukí, duhá aufa Saumenfké fmefky," přiznala jsem. "Umí ovuádat magii země a zvládne vytvářet takové věšičky," huhlala jsem dál a upřímně doufala, že mi i tak vlčátko rozumí.

Jen co jsme se ale přiblížili ke vchodu, začala ke mne doléhat směsice hlasů. Že by byli všichni v úkrytu? "Taak, tady to máme," pousmála jsem se na Nicose a vstoupila dovnitř. V místnosti pro alfy momentálně odpočívala Darkie, kterou jsme minuly a zamířili do společné místnosti. Mé odznaky jemně osvítily jeskyni a já si tak mohla pohledem projet trojici vlků, která tu konverzovala. Pohlédla jsem na Jennu, která momentálně napomínala Kenaie a vyháněla cizinku, která tu byla zachumlaná do kožešin a vypadala fakt bídně. "Copak se děje?" otázala jsem se, jen co jsem položila klícku s rybami na zem. "Donesla jsem nalovené ryby, které obstarala Darkie. Dejte si," pobídla jsem členy a klec otevřela. "I ty, Nico," pousmála jsem se na zrzečka a pohladila jej na hlavě.

loterie 4

Vlče v momentě, v jakém jsem ho odchytla, se právě pokoušelo hloubit díru do zamrzlé zeminy, která ne a ne polevit. Ani pod mými drápy by si nedala říct, ale jeho snaha byla roztomilá a jemné vrčení jakbysmet. Komupak se takový malý hrdina zatoulal? napadlo mne. Bylo hrozné, že se vlčata zatoulávala nejčastěji v zimě. Čím to bylo? Měli rodiče jiné starosti, nebo šlo o způsob udržet na životě alespoň ty nejsilnější z vrhu? Zdálo se mi to jako až moc podivná náhoda. Každý rok je to to stejné dokola. Jak jsem se blížila a sledovala jeho počínání, napadlo mne, že mu musí být hrozná zima, když se tak urputně snaží vyhloubit si úkryt. Už abychom byli v úkrytu, napadlo mne. Drobečka jsem opatrně pozdravila a představila se. Vlče přestože chvíli vystrašené, našlo velice rychle sebevědomí a představilo se jako Nicos. Energicky přihopsal až ke mne a já se instinktivně přikrčila k zemi, abych byla na jeho úrovni očí a působila na něj jako jemu rovná. "To je moc hezké jméno," polichotila jsem mu zeširoka se uculila. Hned na to mi objasnil, že je náš les podobný jeho domovu. Někam tedy skutečně patřil a asi se zatoulal, když se šel napít. "Je to tu hezké, že? Mám to tu moc ráda. Máme tu i mlhu, která nás poslouchá na slovo a kouzelnou vydru jako ochránce. To je, co?" pousmála jsem se na maličkého mile. "Co kdybych ti ukázala náš úkryt? Třeba je podobný tomu jaký máte doma," navrhla jsem Nicosovi. "Byla jsem tam právě na cestě odnést tyhle ryby. Máš hlad?" vyzvídala jsem, abych zjistila, co všechno tohle malé tělíčko trápí. Kdo ví, jak daleko za tou řekou putoval. Vzala jsem tedy opět do zubů klícku s rybkami a vykročila směrem k úkrytu. "Ue to uen koufek," zahuhlala jsem.

Úkryt >>

loterie 3

<< Ronherský potok

Díky bohu, že jsem na Darkii natrefila jen kousek od hvozdu, protože cesta přes půl Gallirei by byla v tomto stavu opravdu náročná. Momentálně nám ale nechybělo skoro nic. Úlovek na posilnění smečky jsme měli, ale i tak by to chtělo v budoucích pár dnech uspořádat lov. To ale muselo počkat. Obě jsme s Darkií musely nabrat sil a jak se ukázalo, vyřešit pár povinností v podobě nováčka. Hned na hranicích mi do čenichu padla vůně mladičkého vlčka, který tu před námi musel před chvílí projít. "Momentík," upozornila jsem Darkii, že zastavujeme a zběžně jsem nasála pach nového příchozího ze stop, které za sebou zanechal. Voněl stále jako malá vlčata, takže moc starý být nemohl. "Máme tu další zatoulané vlče, vypadá to tak," prozradila jsem mé společnici. "Najdu ho a odvedu do úkrytu. Zvládla by ses postarat o ryby a rovnou je tam odnést? Brzy se připojíme a alespoň se zahřeješ," požádala jsem ji a jen co vykročila k úkrytu, já se vydala za vlčetem. Bohužel musela překonat zbylý kus vzdálenosti bez mé magie, která nás hřála, ale nebylo to tak daleko. Určitě to zvládne.
(//Nicos)
Po stopách jsem tedy vykročila hlouběji do lesa a netrvalo dlouho, než jsem zahlédla ryšavý kožíšek. Bývala bych si ho byla spletla s Alfiem, nebýt toho, že ten už je dospělý a na vlastních nohách. "Ahoj, maličký," zavolala jsem na drobka mile a obdařila ho přátelským úsměvem. "Jmenuji se Maple a jsem alfou této smečky. Jakpak se jmenuješ ty?" představila jsem se a mile mávala ocáskem. "Zatoulal ses někomu?" otázala jsem se ještě jednoduše a čekala, co z něj vypadne. Třeba jsem měla pravdu a opravdu se jedná o další ztracené vlče. Ostatně jen ta ztracená nám chodí na území. Opatrně jsem přistoupila k zrzečkovi a ten musel cítit, jak se kolem něj oteplil vzuchu. Magie ohně mi byla v zimě nejednou velkou pomocí.

loterie 2

Obě jsme tam ležely a byly do sebe navzájem zachumlané, udržujíc tak zbytek tělesného tepla, který nás v té ohavné zimě držel naživu. V hlavách nám doléhaly slova, které jsem před chvílí vypustila z tlamy a bylo mi jasné, že si je obě musíme nechat uležet v hlavě. Obě jsme se momentálně trápily, ale já se pořád odmítala vzdát poslední naděje. A upřímně jsem doufala, že má slova měla na Darkii nějaký pozitivní vliv a uvidí, že je pro mne vším právě proto, kolik toho pro mne dělá. Jen si to sama vůbec neuvědomuje. "Zkus si to prosím promyslet... Věřím tomu, že to nejhorší máme za sebou a čekají jen nás samé hezké dny," pousmála jsem se na ni jemně. "Ale měly bychom se schovat. Tohle počasí nevypadá vůbec dobře," odtušila jsem a začala se pomalu zvedat na stále trochu rozklepané nohy. Tahle emocionální výměna mě stála celkem dost a asi chvíli potrvá, než ze sebe veškerý šok a strach oklepu. "Už bude jen dobře. Slibuji," ujistila jsem Darkii, do tlamy vzala její úlovek v kořenové klícce a bok po boku jsme vykročily směrem k domovu (//Manipulace Darkií povolena). Upřímně jsem doufala, že budu mít pravdu. Že vše bolestivé necháme za sebou a začneme všichni nanovo. Okolo nás jsem opět ohřála vzduch, ale jemně a postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem, abychom přišly do šoku a dorazily se. Mé odznaky s náznakem naděje začaly opět jemně svítit a Darkie tak mohla vidět, že svému přesvědčení skutečně věřím a neříkám to jen proto, aby se necítila špatně. "Už budeme doma," oznámila jsem jí vlídným hlasem a věnovala jí láskyplné olíznutí tváře.

Sarumen >>

loterie 1

Pevně jsem se tiskla do jejího nadýchaného kožichu, který pro mne představoval domov. Tohle jsem potřebovala. Nedokázala jsem bez její lásky být. Slzy mi dávno přestaly téct po lících a já jen pomaloučku oddychovala. U ní jsem se cítila být v bezpečí. Nic špatného se stát nemohlo. Všechno je v pořádku. Slova, která ale zpětně řekla, se mi opět vkrádala do podvědomí a ačkoliv jsem nechtěla, začala jsem nad nimi opět přemýšlet. Nezasloužím si tě. Po tom všem... nemohu přijmout tvojí lásku, protože ji nejsem hodna. Ja-jak? U-ublí-ublížila jsem ti, opakovalo se mi v hlavě dokola a dokola a dokola. Nebylo to tím, co jsem udělala já. Ona se vinila z toho, že mi ublížila. "Zasloužíme si jedna druhou," špitla jsem do jejího kožichu. "Jedna druhou doplňujeme. Bez tebe bych to nebyla já. Nebýt tebe, nikdy bych se do Sarumenu asi nepřidala. Nebýt tebe, nikdy bych nezažila pravou lásku a nenašla sama sebe. Tvoje láska a síla mi dodaly odvahu překonat své obavy a stát se úplně jinou vlčicí. Za to vše vděčím tobě," uchechtla jsem se jemně. "Všichni děláme chyby a někdy ty chyby umí opravdu bolet. Ale copak by to byl život, kdybychom neznali bolest? Nebýt těch ošklivých momentů, kdy jsem se o tebe bála, bych si našeho vztahu a toho co pro mne děláš dnes a denně tolik nevážila. Brala bych to jako samozřejmost. Takhle ale vím, jak nesmírně cenná pro mně jsi," pousmála jsem se na ni a opět se o ni divoce otřela. "Miluji tě, ať už šťastnou, rozdováděnou, nemocnou, rozzlobenou, nešťastnou, nebo zlomenou. A není nic na světě, co by to změnilo. Žádné krátké období smutku nepřeváží tu nesmírnou kopu štěstí, kterou mi do života vnášíš," ujistila jsem ji. "A vím zcela jistě, že na mém místě bys to tak měla taky. Taky bys mne milovala, přestože bych se trápila a chovala se díky tomu uzavřeně. Nevzdala bys to se mnou. Obě pro tu druhou dělám vždy vše, co je v našich silách. A když jedné síly dojdou, může se o tu druhou opřít a spolehnout se na ni. Nemůžeš za to, že jsi trpěla a uzavřela se sama do sebe. Neviním tě z toho a ty by ses z toho vinit taky neměla. Dělala jsi to, co pro tebe bylo v ten moment nejlepší. Bylo toho na tebe tolik,..."

// Anoo, ale splní se to jen v tom snovém světě, ne v tom "reálném". Takže až se probudí, budou tak jako tak hladoví, i kdyby se na osudovce najedli imaginární svačinky :D Ale to ovšem neznamená, že to Mari nemůže posílit a dodat ji energii k dalšímu postupu, takže já jsem jen pro! Cokoliv, co si vymyslí, v tomto světě funguje :D