Příspěvky uživatele

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 1/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Jen co se obě skupinky oddělily a začaly se vzájemně domlouvat na průběhu, nadhodila jsem u té naší téma výběru kořisti. Zprvu se nezdálo, že by v hloučku srn byl nějaký slabší kus, ovšem po chvíli se stádo rozhodlo o kousek popojít a odhalilo tak dva slabé články. Jedna zesláblá a druhá lehce pajdavá. "Taky bych šla po té pajdavé. Tu druhou bych nechala druhé skupince. Mají tam přeci jen více nezkušených vlků," odsouhlasila jsem slova Amny a na její návrh rozdělení rolí jsem se pousmála. "To zní skvěle. Naprosto souhlasím," dodala jsem. Byla jsem moc ráda, že se i jinak tichá Amny takto na lovu podílí a zapojuje do plánování. Měla zkušeností spoustu a bylo osvěžující nemuset teď organizovat a řídit úplně vše. Moct se spolehnout na ostatní a vědět, že by si beze mne poradili. "Povedeš si skvěle, Nickoli," ujistila jsem jej ještě, jelikož se nám trochu rozkoktal. Byla na něm nervozita znát, ale to bylo u prvního smečkového lovu normální. "Tak kupředu," zavelela jsem a spolu se zbytkem skupin jsme se přilepení k zemi začali blížit k stádu srn.
Plazení v polo roztátém sněhu nebylo kdovíjak příjemné, co si budeme. Upřímně jsem doufala, že na té břečce někomu nepodjedou nohy a neporaní se, nebo to nezkazí lov. Tohle počasí totiž definitivně nebylo nic ideálního na lov. Ale když potrava chyběla, vlk si nemohl moc vybírat. Třeba se naopak poštěstí nám a nohy naopak podjedou srně. S tím, že skutečně pajdala, by to až tak nereálná představa být nemusela. Pomalu ale jistě jsme se blížili ke stádu a dělilo nás pouhých pár dlouhých skoků. Jelikož i druhá skupina lovila ze stejného hloučku srn, počkala jsem, až budou i oni v dostatečné blízkosti a až teprve poté se rozeběhla za tou naší ve snaze ji odloučit od skupinky. Stádo se dalo hned do pohybu a zcela přirozeně se za zbytkem lepila i ta naše. Vlastním tělem jsem se vpasovala mezi ni a ostatní a zuby se oháněla po té naší ve snaze ji vyděsit a izolovat.

« V Y H O D N O C E N Í »
| Akce se účastnilo 7 členů - Wolfi, Amny, Duncan, Kenai, Star, Zor a Danie|

Jelikož jste všichni úplně nejlepší, dostává každý za 50 splněných levelů:
1 + 1 + 18 /

⚠️ Napište si prosím do komentářů, jestli preferujete oblázky, nebo mušličky :)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Děkuji moc za velkou účast a budu se na vás těšit u další akcičky
Pác a Pusu, vaše Maple ♥

(//Star)
Vypadalo to, že se přeci jen otázkám na Darkii nevyhnu. Rozhodně nemohli tušit, co se stalo. Jejich otázky byly jen známkou slušnosti a milá snaha naváhat konverzaci, hlavně v momentě, kdy byli všichni uvězněni v mysli vydry celou zimu. Asi to opravdu bylo jen nemilé načasování, nebo jsem byla jen hrozně přecitlivělá. Dalším zvědavcem se totiž ukázal být Star, který se s milým úsměvem zajímal o to, co se událo, když byli pryč. "Ahoj, Stare. Už je z tebe pěkný dlouhán. Za chvíli budeš větší než já," pousmála jsem se na nohatého vlčka. "Oh, no bylo toho více. Například se nedaleko smečky topila jedna vlčice, kterou musel Kenai, syn Wolfganie, zachraňovat. Momentálně se uzdravuje u nás v úkrytu a Kenai jí dělá společnost. Také se k nám přidali Nicos s Danie, kteří se k nám zatoulali a minimálně na nějakou dobu u nás určitě zůstanou," shrnula jsem mu ve zkratce to, co by nenarušilo veselou atmosféru, která mezi všemi panovala. Cesta nám ale rychle utíkala a za chvíli jsme byli na místě. Jen Star nespokojeně brblal na břečku, která se mu nijak nezamlouvala. "Zimu jste bohužel zaspali a ještě chvíli to bohužel bude čvachtat," uculila jsem se pobaveně nad jeho rozhořčením. "Ale neboj, jen co vykoukne sluníčku a nabere trochu síly, tak to hezky vysuší a všude bude zase měkoučká tráva," ujistila jsem jej vzápětí, aby nepanikařil.

(//Lov)
"Tak, smečko. Rozdělte se na domluvené skupinky a začínáme. Amny, Nickoli, pojďte," pobídla jsem mou část skupiny a oddělila se od zbytku, abychom se vzájemně nerušili. "Hodně štěstí," popřála jsem skupince Wolfganie na závěr. Tmavé smrčiny byly ideálním místem pro lov, protože se tu pravidelně zdržovaly srny, jako třeba i teď. Obě skupiny si tedy zvládnou jeden kus vybrat. "Který kousek se vám zdá nejlepší?" nadhodila jsem oběma černobílým vlkům.
//Rozdělení skupin, popřála štěstí skupině Wolfi a začala vybírat, kterou srnu bude naše skupina lovit

Už to bylo nějakou tu dobu, co jsem byla obklopena takovým hloučkem vlků a musím přiznat, že mi z toho všeho povídání a překřikování začala trochu třeštit hlava. Vůbec jsem se tedy nedivila, že to nejmladší členové smečky odložili na jindy a raději se šli zabavit jinak. Z mých milých spolusmečkovníků čišelo nadšení z lovu a u některých i z novu objevené smečkové magie. Nebylo ale moc času na klábosení, a tak jsme pomalu vyrazili k našemu cíli.
(//Wolfi, Amny)
Jako první se po mém boku vylouply Wolfganie s Amny, kterým jsem věnovala milý úsměv, jen co mne oslovily. Slova Wolfi, která následovala, byla ale jako sprška ledovou vodou. Nenacházela jsem slov, ani jsem nevěděla, jak reagovat. Jen otupěle jsem na vlčice koukala a poslouchala, co mi říkají. Bylo to od nich strašně milé a pozorné. Kdyby to bylo v jiný čas a a jiném místě, bývala bych jim byla nesmírně vděčná. Brala jsem obě jako své dobré kamarádky a vidět, jak se o mne i o Darkii starají, bylo od obou neskutečně milé. Kdyby tak bývaly věděly, že se ničeho takového s Darkií už nikdy nedočkám. Že ani jedna její zelená smaragdová očka už nikdy neuvidí. Jen ledově chladnou růži na hrudi sochy Neyteri. "Děkuji," pronesla jsem jen tiše a doufala, že si to vysvětlí jako milé překvapení, nebo zaskočenost takovým gestem. Neměla jsem sílu jim o tom říkat. Ideálně bych to odkládala do nekonečna, ale věděla jsem, že to nakonec příjde a že si to zaslouží. Jen ne teď. Chci jim dopřát poslední radostný lov, který stmelí smečku dohromady a pomůže nám vybudovat pevné vztahy, kterými nic neotřese.
(//Marion)
Jako má záchrana se přiřítila Marion, která mne i Wolfganie přinesla v podobě dvou okousaných oslintaných šišek s tak zářivým úsměvem a jiskrou v očkách, že jsem se přes veškeré negativní pocity, co jsem v sobě dusila, musela usmát. "To je od tebe hezké, Maričko. Moc děkuji a budu ji střežit jako oko v hlavě," poděkovala jsem mladé vlčici a šišku ochotně vzala do tlamy, nehledě na to, jak oslintaná byla. Její pocity pro mne byly cennější, než nějaká ta nechuť z cizích slin.

//Maple je v šoku z nabídky Wolfi a Amny, v dalším odstavci jen děkuje Marion za šišku :D

(//Danie, Nicos)
Zrzavého vlčka zmínka lovu vyder zrovna nenadchla a opovrženě nad ní ohrnul čumáček. "Ty naše se ho našem hvozdu pohybují volně, takže je nemusíš vždy lovit ve vodě," poznamenala jsem s mírným úsměvem. "To příjde samo, až dospějete a sžijete se s hvozdem. Když tento hvozd budete považovat za svůj domov a budete k němu mít silný citový vztah, i on vás odvděčí touto magií. Ale tvořit z ní tvary umí většinou ti nejvýše postavení, kteří k Sarumenské smečce patří nejdéle. Mlhu ale ovládáme jen a pouze u nás na smečkovém území," vysvětlila jsem ve zkratce otázky zvídavých vlčat, než jsem se rozhodla svolat lov.
(//Wolfganie, Amny)
Netrvalo dlouho a za nedlouho se k nám připojila Wolfganie s veselou náladou. "Ahoj, Wolfi," dodala jsem dřív, než mi začala podávat hlášení o podivné výpravě, kterou členové podnikli. "Oh, opravdu? Pak mi o tom určitě musíte říct. Zní to zajímavě," pokusila jsem se o jemný úsměv a přemýšlela, jak zdrcující pro ně bude ta novina týkající se Darkie. Ale nemohla jsem jim to říct teď. Až se po lovu všichni vydáme do úkrytu, až tepve tehdy jim to povím. Ne teď, když mají tak dobrou náladu. Sobecky jsem ji jim momentálně tak strašně záviděla. Za nedlouho se připojila i Amny, které jsem taktéž věnovala jemný úsměv. "Ahoj, Amny," pozdravila jsem vlčici mile.
(//Nickolas, Zorea)
Za nedlouho se přiřítila i Zor a v jejích stopách následoval Nickoli. "Ahoj Zor, Nickoli," pozdravila jsem oba a vyslechla si, co oba mají na srdci. "To je opravdu zvláštní. Jsem ráda, že jste se bavili a podařilo se vám tu zapeklitost vyřešit. Jste všichni skvělí," pochválila jsem všechny přítomné, kteří se oné výpravy účastnili. Jen co ale nakousl úkryt, nasucho jsem polkla a uši jsem bez pomyšlení přilepila k hlavě. Naštěstí oba přeskočili k tématu smečkové magie, tudíž jsem se opět uklidnila a vyloudila ze sebe ten nucený úsměv. "Oh, ano. Úplně jsem to opomenula zmínit. Členové smečky dokáží ovládat naši mlhu, která nás chrání před nebezpečím. Dlouhodobější členové z ní dokáží i vytvářet tvary. Jen co vám přiroste hvozd k srdci, projeví se u vás i magie," vysvětlila jsem oběma ve zkratce.
(//Marion, Star)
To už se k nám ale připojili i poslední dva členové, kteří mé volání slyšeli. "Ahoj Mari, Stare," pozdravila jsem i odrostlá vlčata. Star už se nám od posledního našeho setkání pořádně vytáhl a začínal víc a víc připomínat dospělého. Na otázku Maričky jsem ale neuměla odpovědět. Doufala jsem tedy, že to zvládne někdo vhodnější. "To zní skvěle. O všem mi pak musíš do detailu popovídat," pousmála jsem se nad jeho nadšením. "Opravdu? A kdepak jsi ji potkal?" optala jsem se. Vážně bych byla nevěřila, že se oba takto rychle shledali. Ale to, že tu s námi momentálně nebyla, mne trochu znervózňovalo. Vlčata se poté dali do řeči, a tak jsem se rozhodla vše vysvětlit a dát se postupně do pohybu.
(//Všichni)
"Mockrát děkuji, že jste se všichni dostavili. Jak už asi víte, začátkem jara se nám vrací zvěřina a já bych toho ráda využila. Svolala jsem vás tedy na smečkový lov. Jelikož je nás opravdu hodně, udělala bych to následovně. Wolfganie si vezme na starost jednu skupinu a já druhou. Ve skupině Wolfganie bude Marion, Zorea a Star. Ke mne se přidá Amny a Nickoli. Danie a Nicos se mohou přidat ke kteréholiv skupině a budou pomáhat s naháněním, aby pochytili co nejvíce informací a zkušeností. Pokud se kdokoliv na lov necítí a raději by z povzdálí pozoroval, určitě může. Na podzim uspořádáme lov druhý a vše si může poté vynahradit. Lovit půjdeme za řeku do Tmavých smrčin. Pokud má někdo připomínky k rozdělení a byl by raději s někým jiným, sem s nimi a skupinky upravíme," vysvětlila jsem ve stručnosti plán, s kterým jsem přišla a nadhodila možnost změn, pokud by někdo chtěl být popárovaný jinak. "Tak, smečko, vyrážíme," zavelela jsem a vykročila. Upřímně jsem se na lov vůbec necítila a připadala si absolutně znavená. Postávání na mýtině na přímém slunci mi ale pořádně dobilo baterky a já našla energii potřebnou k plnění povinností.

Tenebrae (přes Sarumen) >>

<< Sarumen

Danie na rozdíl od Nicose měla ve svých budoucích plánech ve smečce dost jasno. Našla inspiraci v jedné vlčici v rodné smečce, díky které by se ráda stala léčitelkou. "To je krásná role. Takovou tu bohužel zatím nemáme, ale určitě by se nám hodila," přiznala jsem. Mladá vlčice dokonce odhadla svého bratra na ochránce. Bylo hezké vidět, jak důvěrně se znali a jak hezký spolu měli vztah. Upřímně jsem doufala, že jim to tak vydrží ještě dlouho. "Než jsem se stala alfou, tak jsem byla taky ochranářkou. Ale teď žádnou konkrétní roli nemám. Tak nějak se angažuji ve všech aktivitách, které jsou potřeba," dodala jsem na objasněnou, aby i vlčata oněconěco málo věděla.
"Mohli bychom to rovnou vzít i na ten náš lov, hm?" nadhodila jsem možnost, kam po prohlídce mýtiny. Nemělo smysl to odkládat. Ryby už museli všichni dojíst a jen co jim zase vyhladoví, nebudou žádné dlouhodobé zásoby. Ráda bych proto té situaci předešla. "Bohužel, alfy okolních smeček neznám. O smečkách mám tušení jen tím, že jsem na ně náhodně při vyletu natrefila. A to jsem nechtěla jejich alfy nějak vyrušovat," odůvodnila jsem svou neznalost. Ale upřímně jsem si nebyla jistá, proč jsem se o ostatní smečky doposud nezajímala.
To už jsme dorazili na mýtinu a před vlčata stanul nás velký javor v samém středu. "Tak, jsme tady. Bývá tu naprostý klid a je to místo ideální na odpočinek, nebo lov vyder. Na podzim se listí javoru zbarví do krásné oranžovo-rudé barvy," představila jsem jim místo ve zkratce a snažila se jej vychválit, jak jen to šlo. Ale neměla jsem na něj dobré vzpomínky. Bylo až moc propojené s Darkií a cítila jsem tu její přítomnost opravdu silně. "Pokochejte se, nebo si klidně chvíli pohrajte. Já zatím svolám ostatní a pomalu vyrazíme," povzbudila jsem mrňata, aby se se mnou moc nezdržovala, zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla. Doufám, že někdo dorazí a nebude to celé na mne, zadoufala jsem a unaveně si povzdechla.

Oba dva jeden přes druhého začali vykřikovat, s jakou radostí pomáhali a vzpoměli i to, jak aktivně se v rodné smečce zapojovali. "No, děláte mi velkou radost. Vsadím se, že jen co vyrostete, budete mít ve smečce velice důležitou roli. Už jste někdy přemýšleli, jaká funkce by se vám ve smečce líbila nejvíc?" Musela jsem je vychválit až do nebe. Upřímně jsem jim za pomoc byla opravdu vděčná a nepřipadala si sama. Poslední dobou mají ostatní členové celkem hodně práce a tak většina značení a úklidu padala na mne. A od vlčat jsem na takový zájem nebyla zvyklá, přestože se tu už pár mrňousů prostřídalo a odrostlo. Jen co si přičichli k povinnostem, zavelela v nich touha toulání a pocitu svobody a odešli. I já byla v mládí taková, proto jsem je chápala. Tenhle přístup byl ovšem novinka. "Tak to nezní zrovna zajímavě," zamručela jsem a mrskla ocasem. V tom Dannie dodala, že jí ryba moc nesedla a je ji z ní zle. "To mne mrzí. Většinou to ale přejde samo. Kdyby ne, něco vymyslíme," ujistila jsem mladou vlčici, že bych ji nenechala se trápit. "Tak pojďte, provedu vás tu pořádně, když už jste se v úkrytu pořádně ohřáli," zavelela jsem a vykročila do samého středu lesa.
Mezitím jsem stále naslouchala vlčatům a tomu, co měli na srdci. Byla jsem ráda, že měli tolik věcí na mysli, že je ani nenapadlo se pozastavit nad změnami. Dělali mi to tím podstatně snazší. "Abych pravdu řekla, stoprocentně pravdivé a aktuální informace asi nemám. Věci, které vím mám jen z doslechu, protože se jako Alfa moc vzdalovat z hvozdu nemohu. Mám v plánu to ale brzy napravit a navštívit sousední smečky, takže se můžete připojit a zjistit, jak jsou na tom jiné smečky s vlčaty a magiemi," nabídla jsem jim a pokusila se o další unavený úsměv. Připadalo mi to celé ale tak strašně falešné. Tak umělé, až mi z toho začínalo být skoro až fyzicky zle. Nejraději bych si někam zalezla a schovala se před světem, ale tohle bych jim neudělala. "Vím, že jsem procházela kolem jedné v močálech, ale měli hranice tak vyvětralé, že už se s největší pravděpodobností rozpadla. Pak byly dvě vedle sebe. Jedna větší a druhá menší. A nakonec ta horská, v které žili mý známí," prozradila jsem jim to jediné, co jsem skutečně věděla. "No a vlče podobného věku jako vy máme i u nás, jen se někde asi potuluje. Určitě jej brzy potkáte," dodala jsem ještě, aby si náhodou nemysleli, že tu kamarády mít nebudou.

Mýtina >>

Pomalu jsem odcházela od místa, kde jsem spalovala ony lišejníky, které jsem ze stromů seškrábala, když tu jsem uslyšela své jméno. Byla to vlčata, která se ke mne s radostí hlásila a hned se mi chválila, jak skvěle pomáhají smečce. Zaskočili mě opravdu v špatném rozpoložení. Ale nehodlala jsem je takovým nepříjemným subjektem, jako je úmrtí ve smečce, zatěžovat. Byli na to pořád dost mladí. Sebrala jsem tedy veškerou vnitřní sílu a otočila se na ně s miloučkým unaveným úsměvem. "Dannie, Nicosi, ráda vás oba vidím," pozdravila jsem mladé zrzečky. "To jste moc šikovní! Ještě že máme tak šikovné členy. Musíte se asi pořádně nudit, co?" nezapomněla jsem oba pořádně pochválit a v jednom nádechu se zeptala, zda mají o zábavu postaráno. Nedovedla jsem si úplně představit situaci, kdy by mladá vlčata místo her raději plnila smečkové povinnosti. "Už jste se podívali na naši mýtinu? Mohla bych vás tam zavést," nabídla jsem jim a pokusila se o zamávání oháňkou. Doufala jsem, že je návrh nové aktivity zaujme natolik, že si nevšimnou mé změny nálady. O úsměvy a vrtění ocasu jsem se pokusit mohla. Odznaky ale nesvítily a ty jsem ovládat nemohla. Mohla bych je naučit i o záchytných bodech jako Kase, aby se nemuseli držet jen na jednom místě. Vlčata potřebují dovádět a objevovat.

//Posbírej po lese narostlé lišejníky – 1 post/1 bod

Jak jsem tam pro ni mohla nebýt? Opakovaně. Takovou dobu jsem věděla, jak na tom je. Jak se cítí a jak chřadne. A místo toho, abych s tím něco udělala jsem tomu jen přihlížela. Sledovala jsem, jak mi mizí před očima a místo pomoci jsme se jedna druhé spíše vyhýbaly. Dělaly, že ty problémy tu nejsou a doufaly, že prostě... zmizí. A místo toho zmizela ona. Z mého života. Tak strašně rychle a nečekaně. Jak jsem mohla? Jak jsem to mohla dopustit? přemýšlela jsem a drápy zarývala do ledové sněhové pokrývky. Kdybych měla tu možnost, vrátila bych se do minulosti. Řekla bych jí, jak strašně moc pro mě znamená a zabránila tomu. Ale nemohla jsem. K čemu nám byly všemožné magie, když to jediné na čem záleželo ovlivnit neuměly. Nedokázaly chránit a měnit to, co hrozného se našim milovaným stalo. Chlad na mne pomalu začal doléhat a já cítila, jak mi začíná být zima z toho, jak jsem tu vysedávala. A tak jsem se zvedla a začala opět bloudit po lese. Ani nevím, co jsem doufala, že tam najdu. Na co natrefím. Připadala jsem si úplně ztracená. A jak jsem se tak procházela a rozhlížela po okolí, zjišťovala jsem, že mi to, v jakém stavu náš les je vadilo. Vypadal zanedbaně. Stejně zanedbaně, jako můj vztah s Darkií. A mně to nedalo spát. I Nickoli tvrdil, že se o náš les bude starat a zařidí, aby byl krásný. Jak jsem to mohla nevidět? Tolik věcí jsem zanedbávala. Tolik ošklivých lišejníků, které braly sílu našim stromům, tu rostlo a nikomu to nevadilo. Parazitovali na nich. A tak jsem chodila strom od stromu, drápky seškrabávala lišejníky z míst, na které jsem dosáhla a plameny se jich zbavovala. Nedokázala jsem dosáhnout do výšin stromů, a tak jsem se musela spokojit s tím málo, co jsem pro náš les mohla udělat. Mohla jsem si pomoci magií vzduchu, ale stálo by mě to zbytečně moc energie, které jsem už tak moc neměla. S magií ohně jsem byla zvyklá fungovat a už mě nestála tolik energie. A tak jen co dohořela hromádka lišejníků, které se mi podařilo sesbírat, vydala jsem se k dalšímu úkolu ve snaze zkrášlit náš hvozd. Zakrýt bolest a ztrátu falešným dojmem dokonalého lesa a dokonalé smečky.

<< Skalisko
//VHS: Zkontroluj hranice (obejít celý les, min 25 plných řádků)

Celá rozklepaná jsem stanula před úkrytem a s rozmazaným viděním hleděla na zasněžený Sarumen. Zdál se mi najednou tak cizí. Nepoznávala jsem ho. Nepatřila jsem sem. Tak moc jsem chtěla před veškerou tou bolestí utéct. Utéct před vším, co mi ji připomínalo. Všude, kam jsem se podívala, byla tam ona. Jako přízrak, který mne navždy bude pronásledovat. "Co si bez tebe počnu?" kníkla jsem a do očí se mi opět nahrnuly slzy. Nedokážu to bez ní. Nechci tu bez ní být. Ale nebylo to tak jednoduché. Měla jsem tu vlky, kteří pro mne byli jako rodina. Spoléhali na mě a na to, že je nezradím. Nemohla jsem si dovolit je tu nechat. Musela jsem tu být alespoň pro ně. Nedopustit, aby se něco takového znovu opakovalo. A tak jako jsem řešila své problémy předtím, rozhodla jsem se je tak řešit i teď. Zaměstnat svou mysl a zlomené srdce povinnostmi, které nepočkají.
A tak jsem se vydala na obhlídku hranic. Pomalu, nejistými malými krůčky jsem kráčela podél řeky, která se zbarvovala do nepřirozených temných odstínů. I přes tu podivnou barvu jsem však viděla v odraze vlčici, kterou jsem nepoznávala. Odznaky i oči mi pohasly a já si až nyní uvědomila, jak skutečně fungují. Proč někdy září a jindy ne. Odrážely mé emoce. Když jsem byla šťastná, zářily tak silně, že by dokázaly prosvítit i tu nejtemnější noc. Taková škoda tak zajímavé magie, pomyslela jsem si, když mi došlo, že už nikdy se nerozsvítí. Opatrně jsem se opět rozešla podél hranic a důkladně se otírala o kmeny stromů, které náš hvozd dělily se zbytkem světa. Nedopustím, aby se někomu něco stalo. Byla jsem o tom pevně rozhodnuta. A udělala bych cokoliv pro to, abych tomu zamezila. Nedopustím, aby byly smečkové hranice neoznačeny. Nedopustím, aby někomu hrozilo nebezpečí. Bránila bych je do posledních sil. Neměla jsem jiný důvod, proč žít.
Byla jsem tak unavená. Tak zničená. Ztráta Darkie ze mne vysála veškerou životní energii a já si připadala jako pouhá prázdná schránka. Vše tak bolelo. Oči mi stále ale zabíhaly kamsi za horizont do neznáma. Něco mě stále táhlo utéct. Čeho bych dosáhla? Nemůžu utéct před tím, co se stalo. Vždyť to sama vím. Nemohla jsem utéct před osudem, který postihl mou rodnou smečku a neuteču ani tomu, co postihlo tuhle. Je pryč a je jedno, kde budu. Vždy to bude bolet stejně, povzdechla jsem si a pohled opět přesunula zpět k zemi. Zpět k práci.
Hranice jsem důkladně značila, i když mi to celé trvalo podstatně déle, než jindy. Celé východní i jižní hranice jsem měla označeny a procházela kolem toho opuštěného stromu ve středu louky. Kolem stromů jsem se otírala a zanechávala za sebou béžovo-hnědé chomáčky srsti a nezapomínala stromy i označkovat. Napadne to ostatní? Že Darkie zemřela? Třeba by se do dozvědět nemuseli. Nemuseli by trpět a znovu zažít tu bolest ze ztráty alf. Ale co bych jim řekla? Že odešla? Darkie, která byla s hvozdem spojena více, než snad samotná vydří patronka? Nezvládla by odejít. A ani její duch toho nebude schopen. Bude navždy spjatý s tímto hvozdem. Musí se to dozvědět. Netěšila jsem se ale na moment, kdy jim to budu muset říci. Vysvětlit, proč a jak se to stalo. Protože ani já to pořádně stále nechápala. S otupělým výrazem jsem dorazila na konec svého okruhu a posadila se mezi stromy. Jen hledíc s prázdným pohledem do dáli a nechávala se pohltit všemi vzpomínkami na ni.

Chtěla jsem pryč. Pryč z tohoto zlomeného místa. Zpět do chvíle, kdy jsme se poznaly. Na ježčí louce v tom chaosu, který tam panoval. Chtěla jsem znovu zažít to přátelství, které jsme měli. Začátek něčeho speciálního. Už od toho dne jsem věděla, jak důležitá pro mne bude. Vždy tam pro mne byla, kdy jsem ji potřebovala. Vždy stála po mém boku a pomohla mi být sama sebou. Příjmout všechnu tu bolest a nedokonalosti, které na mne zanechala má minulost. Bez ní bych tu nikdy nebyla. Bez ní bych neměla domov a nezažila to, jaké to je být opravdu milovaná. Neexistovalo pro mne důležitějšího vlka na světě. Chtěla jsem zase zažít náš prví lov, kdy jsem se do ní skutečně zamilovala. Viděla, jak úžasná je a čeho všeho je schopna. Dokonalá vlčice v nedokonalém světě. Tak moc jsem si přála s ní zase ležet na zasněžené mýtině, svěřovat se jí s tím, co jsem nikomu jinému nebyla schopna říct a tulit se. Slyšet znovu, jak důležitá pro ni jsem. Chyběla mi. Chyběla mi ta vlčice, kterou jsem znala. Chtěla jsem ji slyšet, zavrtat se jí do kožichu a už nikdy se od ní nevzdálit. Ale byla pryč. Tahle veselá, šťastná a dovádějící vlčice zamrzla v čase. Zamrzla v té jeskyni s Nym a Therionem, kde málem zemřela. Nezachránila jsem ji. Přišla jsem pozdě. A postupem času jsem o ni pomalu ale jistě přicházela. Věděla jsem, že o ni příjdu. Že nebudu schopna ji nebo náš vztah zachránit. Ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak bolestivé bude o ni opravdu přijít. Vědět, že mi zůstanou jen naše vzpomínky a výčitky. Musela jsem odejít. Nemohla jsem tu zůstat. Cítit její přítomnost. A tak jsem se posbírala na rozklepané nohy a vyběhla z úkrytu. Ostatní si nezasloužili trpět. Ne zase.

Sarumen >>

Vlčice byla mou otázkou zprvu pobavena. Zdálo se to být celkem úsměvné, že by vlk dokázal zapomenout na vše, co zapomněl. Asi nemohlo být lehké si to přiznat, ale vlčici evidentně nějaké ty informace z paměti vypadly. "Ono to k tobě nakonec příjde časem samo. Věřím tomu," dodala jsem a povzbudivě se na ni usmála. Vlčata mezitím někam odběhla si protáhnout nožky a vybít energii a zdálo se, že se jich ujala Zor. Bylo fajn vědět, že se mohu na své spolusmečkovníky vždy spolehnout a o vlčata i o les bude postaráno. Něco mne ale v rozhovoru s Lilith trochu rušilo. Byly to podivné vybrace pod tlapami, které jsem snad nikdy dřív necítila. Ne tak intenzivně. Uši jsem našpicovala a překvapeně pohlédla a zemi. Že by Darkie? Měla jsem pravdu. O chvíli později mi před očima vykvetla nádherná růže, které byla schopna jen ona. Byla naprosto nádherná, barvami přímo zářila a při pohledu na ni jsem cítila všechny ty krásné emoce, které jsem v přítomnosti Darkie pociťovala. Dojatě jsem se na růži culila, načež jsem si k ní přičichla. Nikdy jsem krásnější a voňavější ružičku neviděla a pravděpodobně již nikdy neuvidím. Naprostý unikát. Měla bych se za ní jít podívat. "Omluvte mne," kývla jsem omluvně na zbytek smečky a ochotně vykročila k alfa jeskyni, kde momentálně odpočívala. Měla jsem z tohoto malého znamení dobrý pocit. Třeba si vše, o čem jsme mluvily, nechala projít hlavou a uvědomila si, kolik pro mne znamená. A třeba i já pro ni, soudě podle té krásné růžičky.

Jenže když jsem vkročila do malé místnůstky, oči mi oslepilo ostré rudé světlo. Jen co jsem se ale rozkoukala, jako by se po ní země slehla. Jen na hrudi sochy její matky se leskla její křišťálová růže, která ji doposud držela při životě. "Ne," kníkla jsem, zavrtěla hlavou a couvla. Zorničky zúžené, oči plné slz a ocas přilepený strachy a hrůzou až k bříšku. Věděla jsem, co to znamenalo. Věděla jsem, že už ji nikdy neuvidím. Že tak, jako přišla o život její matka, přišla o život i Darkie. Světlo a láska mého života. To nejlepší, co mne kdy mohlo potkat. Vše pro mne důležité bylo pryč. Navždy. Odznaky pohasly, žaludek se mi stáhl a v krku jsem cítila obrovský knedlík, přes který jsem jen sípavě lapala po dechu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedávalo to smysl. Proč se to muselo stát? Proč ona? Proč náš les. Netrpěli jsme dost? Ohromná slabost a bezmoc mne přepadly a já se sesunula k zemi, tlapami si zakrývající oči. Bylo mi jedno, že můj zoufalý a zlomený pláč musí slyšet každý přítomný. Pro mne vše tímto momentem přestalo existovat a dávat smysl. Můj život smysl ztratil. Bez ní už nic nebude stejné. Bez ní tohle není domov a já nejsem já. Jen prázdnota. Ani jsem u ní v tom momentě nebyla. Nikdy jsem tu pro ni nebyla. Vždy trpěla a já tomu jen přihlížela. Nikdy jsem jí v ničem nepomohla a nemohla se s ní ani rozloučit. Smečku a povinnosti jsem stavěla na první místo a už nikdy ji neuvidím. Měla... měla jsem jít za ní. Vykašlat se na povinnosti a přijít, když mne volala. Prosila mne svou magií, abych přišla a já nepřišla. Ta růže... to bylo její poslední sbohem, které mi kvůli mé sobeckosti nemohla dát. Mé srdce bylo rozdrcené na milion malých kousíčků, které již nikdo nikdy nedá dohromady. Cítila jsem ji tady. Její duše tu byla, ale o to horší to pro mne momentálně bylo. Cítila jsem její jemné dotyky a snahu mne ukonejšit. Jenže to nebylo stejné. Nebylo to stejné jako ji mít tady. Vidět ji, cítit ji. Už nikdy to nebude stejné...

//Anoo, všichni mají nahozeno! :) Jelikož ti, co to nestihli, měli volbu jasnou (tzn. měli jen jednu magii pod 5. lvl, kam by se odměna dala aplikovat )
Pro pořádek a klid všech přihodím, kam každému poputovala odměna :)

Amny 2★ do myšlenek
Nickolas 2★ do myšlenek
Star 2★ do země
Wolfganie 2★ vzduchu
Marion 2★ do země
- - - - - - - - - - - - - - - -
Amis 1★ do iluzí
Zorea 1★ do země
- - - - - - - - - - - - - - - -
Jenna 60 květin do inventáře
- - - - - - - - - - - - - - - -
Kenai odměnu za účast
+ všichni dostali 5 křišťálů a 3 perly za účast :)

Zdravím vás, naši milí Sarumenští :)
Oficiálně už je to rok, co vám tu s Darkií alfujeme. To to byla ale doba, co? :D Tak jdeme na všechny novinky, které se udály od posledního oznamu :)

//Odměny byly všem zúčastněným nahozeny :)