Gallirea - Příspěvky uživatele

Když jsem se svěřila s traumatem, které jsem prožila Venusovi, i on mi jeho situaci trochu přiblížil. Musel to mít nesmírně těžké a vůbec jsem se nedivila, že vlkům nevěřil až do takové míry. To, s čím se setkal, bylo nesmírně kruté. "To bohužel ani já. Vlci umí být krutí, jako by neměli ani špetku soucitu. Mrzí mne, že sis takovou bolestí musel projít. Sama vím moc dobře, že se z něčeho takového nedá jen tak vzpamatovat," pronesla jsem soucitně a pohledem zavadila o jeho skelné oko. Nikdo si nezasloužil tolik bolesti. A už vůbec ne vlčata. Svět uměl být opravdu nespravedlivý. "To máš pravdu. Bude to dlouhá cesta, bude se to mnohdy zdát až nemožné, ale pomalu ale jistě najdeš sám sebe a budeš se zase cítit volný," pousmála jsem se na něj povzbudivě. Byl na svůj věk nesmírně vyspělý a bylo vidět, že byl opravdu chytrý. Bylo zajímavé slyšet, že by se v budoucnu viděl na pozici léčitele. Vlk, který si zažil tolik utrpení, který našel dostatek vnitřní síly a empatie, aby dokázal pomáhat ostatním. "Určitě by ses mohl ujmout jakékoliv jiné pozice. Ochranáře jsem zmínila jen proto, že jím byl Nokt a přes svůj handicap byl nejlepším široko daleko. Léčitele jsme doposud snad ani neměli, ale jistě by se nám hodil. Úrazům se bohužel vyhnout mnohdy moc nedá, obzvláště v takto početné smečce," zazubila jsem se pobaveně. "Takže ti v rozletu a zkoušení, co je pro tebe nelepší, rozhodně nikdo bránit nebude. Ba naopak," pousmála jsem se.
Byla jsem ráda, že jsme přišli na kompromis a nebudu muset vidět, jak odchází žít jako tulák. Byla jsem toho názoru, že na život tuláka byli vlčata tohoto věku moc mladá a stále by jim svědčily benefity smečky. "Tak skvěle. Vítám tě tímto k nám," rozzářila jsem se a ocasem zase začala vesele kmitat po zemi jako prachovkou. "Oh, ano. Máme tu snad momentálně šest vlčat? Vás tři a pak trojici mladších vlčat. Jsou zrzavá, takže je v lese rozhodně nepřehlédneš. Všechna se sem zatoulala, takže to nebývá úplně běžný stav, ale alespoň tu teď máme živo," pousmála jsem se. Hned na to se vyptával na nějaké informace týkající se smečky. "Mám ještě pár obchůzek po území, tak co kdyby ses připojil a já ti vše řekla? Alespoň bych tě provedla po hvozdu a obeznámila tě se vším důležitým," nabídla jsem mu a pomalu se opět stavěla na nohy. Z jeho slov jsem nabyla dojmu, že ke mne získal dostatek důvěry, aby se mne už tolik nebál. Stačila spousta času, trpělivosti a lásky. To zahojí každou ránu.

Zdálo se, že z něj největší pocity hrůzy opadaly, jelikož se mi zvládl podělit o opravdu citlivou osobní informaci. "Rozhodně tě nebudeme do ničeho nutit. Jsi určitě šikovný a víš sám, co je pro tebe nejlepší. Ale věřím tomu, že bychom ti s tím strachem mohli pomoci. Asi to nebude nic příjemného, ale skutečně to časem jde. I já si s sebou od dětství nesla trauma, které mi způsobovalo podobné stavy. Když jsem byla malá, málem jsem v ohni přišla o život a má rodina byla vážně raněná. Od měla hrůzu z ohně a nezvládala být v přítomnosti vlků, kteří tuto magii ovládali," prozradila jsem vlčkovi něco málo o sobě, aby se necítil zranitelně. I já měla své jizvy a slabé stránky a chtěla jsem, abychom si byli v tomto momentě rovni. Oba stejně ranitelní. "Dovedeš si představit tu hrůzu, když jsem zjistila, že mou vrozenou magií je právě oheň. Před sebou samotným se utíká podstatně hůř," uchechtla jsem se, abych odlehčila tuto dusnou atmosféru. "Ale se spoustou skvělých vlků a časem jsem se s ní naučila žít a už jsou do dlouhá léta, co jsem měla naposledy panický atak," pousmála jsem se na něj povzbudivě. "Věřím tomu, že i ty najdeš cestu jak svou hrůzu překonat."
Vlček mi následně prozradil, že se tu ještě někde bude potulovat ještě jedno skoro dospělé vlče. Nigh Sea, zopakovala jsem si v duchu, abych si jméno zapamatovala a pokývala hlavou. "Děkuji, určitě ji brzy najdeme. Zkusím se poté během volné chvilky projít kolem okolí smečky a poohlédnout se po ní," odpověděla jsem, citelně nervózním tónem. Neměla jsem ráda představu, že se vlčata toulají sama a hrozí jim nebezpečí. Ale přeci jen už byli opravdu skoro dospělí. Určitě bude v pořádku, stejně jako její sourozenci. S úsměvem jsem přesunula pohled na Venuse. "Věř tomu nebo ne, ale smečka už jednoho poloslepého člena měla. A dokonce byl úchvatným ochráncem, ke kterému každý vzhlížel. Určitě to není důvod, proč bychom tě nemohli přijmout. V Sarumenu najde domov každý," zavrtěla jsem zase vesele ocasem. Přesně proto jsem to tu tak milovala. "Co tohle? Můžeš tu u nás zůstat jako člen pouze na zkoušku. Nic trvalého nebo závazného. Pokud zjistíš, že to pro tebe není, můžeš kdykoliv odejít," nabídla jsem mu alternativní možnost, která by mu třeba vyhovovala více. "Na návštěvy sourozenců bys ale samozřejmě mohl kdykoliv, nehledě na členství," věnovala jsem mu další miloučký úsměv. Rozhodně jsem nechtěla sourozence dělit.

Pomalu ale jistě jsem (//nebo jsme, pokud Kas půjde taky :D) se dostala k sourozencům, kteří na rozdíl od ostatních členů stále setrvali na místě. Neznali zde pravděpodobně nikoho a už vůbec ne ony zesnulé, o kterých byla řeč, tudíž je to naštěstí nemělo jak moc zasáhnout. Přesto se nejtmavěji zbarvený sourozenec evidentě bál a byl opravdu nervózní. Bylo to mnou, nebo tou situací? Ono na tom asi moc nezáleželo. Nejdůležitější bylo, aby se opět začal cítit komfortně. "Oh, to jsi potkala Wolfganie, že? Tak to mne moc těš," pousmála jsem se na mladou vlčici. "I tebe ráda poznávám, Venusi," věnovala jsem milý úsměv i jemu a sledovala, jak se krčí za sestrou a dělá ze sebe menšího. A tak když zavřel očka, pomalu jsem si lehla na zem, abych automaticky přestala působit jako hrozba. Nikdo v leže po něm totiž neskočí. Oproti nohatému vlčeti jsem byla najdnou podstatně menší a v dost submisivní poloze. Nikdo ti neublíží. "Je hezké, že jste se našli i přesto, že jste byli jako malí jeden od druhého odděleni. Pokud bys chtěl, může ti být Sarumen domovem. Je tu bezpečno a všichni jsou tu milí. Máme tu i spoustu vlčat, s kterými byste si určitě rozuměli," dodala jsem tichým, sladkým hlasem. "Máte ještě nějakého sourozence, s kterým jste se ještě neshledali?" zajímala jsem se, abych věděla, zda mám očekávat ještě jedno nohaté torpédo.

| VSA - Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) 2/2

Byla jsem ráda, že jsem mu touto pravdou neublížila a nezůstane mu představa nemocné Darkie, které nikdo nepomohl, v hlavě. Protože mne tam strašila už od chvíle, kdy mne odstrkovala. Od její smrti jsem si to každý další moment vyčítala. A přesně proto jsem potřebovala slyšet přesně ta slova, která ke mne Kasius směřoval. "Asi nikoho," odtušila jsem tiše. Snažili jsme se hledat viníka toho všeho špatného, co nás potkalo, ale někdy se prostě děly a nikdo s tím nic udělat nemohl. Nikdo nemohl za smrti v našem lese. Byla to jen opravdu podivná shoda náhod. Nic víc. Zbytku smečky nic nehrozí. Alespoň tímto jsem se dokázala momentálně uklidňovat. "Sarumen pro ni byl vším. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se její duše odmítala od tohoto hvozdu vzdálit. Stejně jako Neyteri," uchechtla jsem se nad tím, jak dobře jsme ji oba znali. Opravdu to znělo jako něco, co by reálně udělala. Vždy se bála vzdalovat se z hvozdu a nic na světě nemilovala víc, než jeho obyvatele.
"Mhm, musí to být těžké úplně pro každého, kdo ji znal. Obzvláště po všech těch ztrátách," povdechla jsem si a naposledy se o něj láskyplně otřela a nasála jeho vůni. Byla jsem tak strašně ráda, že se vrátil. Tolik jsem ho tu teď potřebovala. "Chápu. Až najdeš odvahu, bude tam na tebe čekat. Na mne to bude ale asi ještě moc a chvíli potrvá, než se z prvotního šoku vzpamatuji," podpořila jsem jeho plán a sama přiznala, že pro mne to momentálně nebude nejlepší volba, tudíž ho nebudu schopna k její soše doprovodit. Pokusila jsem se o to, abych mu zlepšila náladu magií a vytvořila onu duhovou růži, kterou vytvořila Darkie v úkrytu před tím, než zemřela. A přestože to slovně nedal najevo, věděla jsem, že mu ukázala, jak důležitý pro Darkii byl. Jak moc nás všechny milovala a naplnila ho nadějí a štěstím. A s touto novou dávkou optimismu prohlásil, že tu s námi zůstane, dokud nebudou šťastní všichni. "Ty jsi naše sluníčko," pousmála jsem se šťastně přes slzy nad jeho optimismem a odhodláním všem pomoci. "Hrozně jsi tady všem chyběl. Nebylo to tu bez tebe stejné," přiznala jsem, minimálně pro mne určitě. Ale věřila jsem, že jeho dávka optimismu, obzvláště když touto hrůzou byl zasažen nejvíce, všem dodá odvahu a pomůže jim se z nejhoršího dostat co nejdříve.
"Oh, ano. Děkuji. Morfeus chtěl smečku předat do rukou potomka, takže ji svěřil Darkii a tím pádem i mne. Tak jsi další v pořadí," pousmála jsem se pobaveně, ale věděla jsem, že by to Kase až moc poutalo na jedno místo. Byl dobrodruh, zasloužil si tu svobodu, které teď přišel na chuť. I já do téhle funkce musela zestárnout, abych neměla tendenci pořád utíkat a cestovat. "Vždy budeš patřit do tohoto lesa," ujistila jsem jej s jemným olíznutím po tváři. "Ale abych pravdu řekla, už jsem si nemyslela, že se vrátíš. Myslela jsem, že se z tebe stal pravý dobrodruh a nic tě nebude poutat k jednomu místu. I já taková byla za mlada a rodnou smečku opustila, proto bych ti nic nevyčítala a byla pro tebe šťastná. Ale jsem ráda, že jsi zpět," dodala jsem ještě. Ale vždy se tu pro něj najde místo. Vždy. "Je, ani pořádně nechápu, odkud se berou," rozesmála jsem se. "Povím ti to hned, co budeme mít chvilku času. Potřebovala bych je oběhnout a příjmout, než se zase rozutečou a budu je hledat jen obtížně," odmítla jsem slušně jeho pobídku k vyprávění a naopak pobídla jeho. "Pojď, půjdeme se seznámit."

(//Venus a Amis)
Vykročila jsem tedy k prvnímu mladému vlčkovi, na kterého mi padl pohled. Oba sourozenci vypadali jako příbuzní Stara, ať už zbarvením, nebo věkem. Vypadalo to, že máme od každého rodiny tři sourozence, což byla hezká náhoda. Už z povzdálí jsem na sebe upozornila přátelským pozdravem a než jsem vstoupila do jejich přítomnosti, počkala jsem, až si mne oba všimnou. Držela jsem si ovšem nějakou tu vzdálenost, abych se vyvarovala nějaké panice ze mne, jako cizího vlka. "Doufám, že vás neruším. Jste sourozenci Stara, že?" optala jsem se a mile se na oba usmívala. Mladá vlčice už po hvozdu voněla, zatímco mladý vlček stále voněl po okolním světě. Myslím, že mi Star o tom, že sestru našel, povídal. Amis, že? "Chtěli byste se přidat? Místa tu máme dost pro každého," nabídla jsem mile a skutečně zvládla i rozhoupat oháňku.

| VSA - Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) 1/2

Každého tato nová informace nepříjemně zasáhla, přestože byly reakce velice odlišné. Pro všechny z nás byla důležitá. Tolik zoufalství a beznaděje ve tvářích mých milovaných... Nezasloužili si tohle utrpení. Nebylo to poprvé, co jsme o někoho přišli a s každou smrtí to bolelo víc a víc. A přestože i mne sužoval mučivý žal a samota, tolik jsem chtěla všem od té bolesti pomoci. Zatnout zuby, předstírat a být silná a schopná. Být alfou, kterou si zasloužili. Ale já nemohla. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem je zachránit. Nedokázala jsem vrátit čas a všemu předejít. Tolik jsem ale chtěla. Místo toho jsem tam stála a usilovně vzlykala, obličejem zabořeným do kožichu toho posledního vlka, kterého jsem chtěla vidět takto nešťastného. Narozdíl od nás to prožíval vše naráz. Neměl šanci nechat srdce zahojit a smířit se s krutostí života. Na malý moment mne napadlo, že by pro něj bývalo bylo lepší, kdyby se nevrátil. Kdyby věděl, že ho obě milujeme, vždy milovat budeme a jsme šťastné, že si v životě šel za svým a cestuje. Vše bez té hnusné pravdy.
Většina vlků odešla, přesto mne s Kasiusem mlha zahalila ve snaze nás utěšit a dopřátrochutrochu soukromí. Bylo hrozné slyšet, jak Kase bolest, kterou si prožíval, tak sužuje. Chtěla jsem mu pomoci. Zastavit to. Ale nemohla jsem. Nebylo jak. A tak jsem ho jen pevněji objala. Jak nejpevněji jsem uměla a u toho se celá třásla. "Já nevím. I mě lhala. Tvrdila, že je v pořádku. Asi se nás snažila chránit," zavrtěla jsem hlavou, otírajíc si tím mokrou tvář o něj. "Od toho, co jí zemřel otec byla jiná. Odtažitá a věčně zamlklá. Snažila jsem se jí nabízet pomoc, ale vždy mne jen odstrčila a utekla. Nevěděla jsem, co dělat. Ale měla jsem něco udělat. Měla jsem tomu zabránit. Ani jsem nebyla po jejím boku, když se to stalo. Nebyla jsem tam pro ni." Všechny tyhle výčitky a emoce šly na povrch. Asi jsem mu to neměla říkat. To matky nedělají, měla bych ho před pravdou chránit. Ale já vždy měla problém odhadnout, co už je moc informací a co ještě ne. Vždy jsem mluvila přímo od srdce a věřím tomu, že jsem tím mnohé nechtěně ranila. Protože nevědomost je sladká. Tak moc bych si přála nevědět. Poté ale nastalo ticho. Nechtěla jsem už nic říkat. Dál se trápit a topit se ve výčitkách. Chtěla jsem být s ním. Být tu pro něj. A tak jsem ho opět pevně objala a snažila se jen pravidelně pomalu dýchat. Zahnat potřebu plakat. A až jsem toho byla po chvíli schopna, odtáhla jsem se od něj. "Nevyčítej si nic prosím. Nikdo z nás tomu nemohl zabránit. A tak jako je Morfeus šťastnější, když je opět s Neyteri, i Darkie je teď šťastná. Zaslouží si být spolu, protože k tomu pořádně neměli šanci," špitla jsem. "Udělal jsi pro Darkii maximum. Dal jsi jí svou bezmeznou lásku a naplnil její život takovým štěstím. Tolik jsi pro ni znamenal," natáhla jsem se k jeho tváři a láskyplně ji olízla. Na jazyku jsem cítila slanost jeho slz, které mu tváře celé promáčely. "Myslím si ale, že nás tu bude s Neyteri střežit. Bude tu neustále s námi a nikdy nás neopustí. Vždy, když ji budeme hledat, bude tady. V úkrytu a navždy v našich srdcích." Abych Kase alespoň trochu rozveselila a ukázala mu, že i přes její krutý osud si prožila krásný život a byla šťastná, za pomocí magie iluzí jsem vyčarovala onu růží, kterou před smrtí nechala vyrůst u mých tlap. Byla nádherná, velká a hrála všemi barvami duhy. Reprezentovala všechny city, které k nám chovala. A teď jsem ji mohla s někým sdílet. "Tuto růži nechala Darkie v úkrytu vyrůst, než odešla. Není nádherná?" pousmála jsem se a opět na mne přicházel ten pocit, jako že mám slzy opravdu na krajíčku. Místo toho jsem se opřela bokem o svého syna a kochala se krásou růže. "Je naše. Stejně jako byla Darkie. Vždy bude naše," špitla jsem.

(//Amny, Zor)
Nervozita, kterou jsem intenzivně cítila rostla a rostla každým momentem a já se jen marně pokoušela uklidnit a srovnat si myšlenky. Měla jsem toho přeci tolik, co jsem chtěla všem oznámit. Ale mé myšlení zastínil opět ten ponurý mrak bezmoci a bolesti ze ztráty. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Muselo to být pouhých pár okamžiků, než se vlci začali shromažďovat. Mne se to ale zdálo jako celá věčnost. Mezi prvními, kteří se u mne a Marion zastavili, byla Zorea s Amny. Obě mi musely být v patách a pomalu se přesouvali do hvozdu. Obě se právem zajímaly, co se děje, že je krátce po našem setkání opět svolávám. "Je tu pár věcí, které bych potřebovala celé smečce oznámit. A lepší příležitost mít asi nebudu, tak toho chci využít," prozradila jsem oběma krátce.

(//Kasius)
Koho jsem ovšem vůbec nečekala, byl samotný Kasius. Tolikrát jsem na něj myslela od doby, kdy jsem ho tu zahlédla naposled. Ze srdce mi spadl obrovitý balvan a já se neubránila slzám dojetí. "Kasi," hlesla jsem a zabořila čumák do srsti mého milovaného syna. "Tak strašně ráda tě zase vidím. Tolik jsi mi chyběl," zamumlala jsem tiše do jeho kožichu. Je to on. Je živý a je tady. Se mnou. Vrátil se. Už jsem s tím ani nepočítala. Opravdu jsem byla přesvědčena, že při své výpravě narazil na svou pravou rodinu a zůstal. A vůbec bych mu to nevyčítala. Vždy jsem si pro něj přála jen to nejlepší. Ale teď když tu byl se mnou, nemohla bych být šťastnější. "Vše mi pak musíš povědět. Už se moc těším," pousmála jsem se na něj. Mám ho zase zpět, pomyslela jsem si. Ovšem když zmínil Morfeuse, zamžourala jsem a hlavu od něj opět odtáhla. Nevěděl o něm. "Chtěla bych všem něco oznámit. I o Morfovi ti povím," špitla jsem.

(//Nicos, Danie, Atsumu, Lilith, Amis, Venus(předpokládám teda, že se dodatečně přidá :DD))
Za nedlouho se připojili i malí zrzečci, každý s nějakou společností. Danie přivedla i Lilith, zatímco Nicos přicupkal i s podobně zbarveným vlčetem opět stejného věku. Další sourozenec? zamrkala jsem překvapeně. To ale vyřešíme poté. Dokonce i černobílá slečna naopak podobně stará jako Star se objevila v hloučku spolu s dalším podobně zbarveným vlčkem. Kolik tu máme vlčat, propána? pomyslela jsem si šokovaně. Naštěstí jsme je ale měli na jednom místě a mohla jsem to vyřešit naráz, ne je po lese nahánět a zjišťovat, kde se schovávají. Sarumen se nám rozrůstal a to byla skvělá zpráva.

(//VŠICHNI)
"Zdravím vás všechny a moc děkuji, že jste se dostavili," rozhlédla jsem se po hloučku zvědavých očí. "Pro ty nové z vás, vítám vás. Mé jméno je Maple a jsem alfou této smečky. Ráda bych vás tímto poprosila, abyste se za mnou po oznámení dostavili a vše vyřídíme," pronesla jsem na začátek, abychom to měli za sebou. Chvíli jsem se odmlčela, odkašlala si a zhluboka se nadechla. "Mám pro vás spoustu nových informací. Některé budou pozitivní, některé budou ale opravdu šokující a nepříjemné. Nebude to pro nikoho lehké, proto bych chtěla všechny poprosit, abyste tu jeden pro druhého byli. Jsme rodina a jeden druhého potřebujeme.. Není nic, co bychom spolu nezvládli." Bylo mi jasné, že je toto nastínění, co je čeká, neuklidní. Naopak budou asi opravdu nervózní a přestože jsem chtěla začít tím pozitivním, asi to nesklidí žádný velký ohlas a nadšení.

"Tak tedy... Ve smečkové hierarchii proběhnou změny. Amnesii bych tímto povýšila na Gammu a přiřadila jí roli, která jí bude vyhovovat nejlépe. Opravdu si velice cením všeho, co pro smečku děláš a jak aktivně se na fungování smečky podílíš," pousmála jsem se povzbudivě na černobílou vlčici. "Dále se na Deltu vyhoupla i Marion s rolí učitele, takže se mohou vlčata těšit na nového parťáka na rošťárny. Gratuluji," pohled jsem přesunula na strakatou vlčici, která mi postávala po boku. "Pokud někdy potkáte Duncana a Jennu, prosím, nasměrujte je za mnou. I je čekají změny. Jenna nově bude a pozici Delty, stejně tak jako Duncan, který zase o příčku spadl. Doufám tedy, že je stále naším členem," požádala jsem všechny přítomné. Poslední věta byla spíše mé uvažování nahlas.

Teď náš čekalo to horší a mé mlční to rozhodně všem naznačovalo. Ale já najednou nenacházela slova. Neměla jsem tušení, jak jim to oznámit. Kde začít. Musela jsem ale. Zasloužili si vědět pravdu. Pohledem jsem zastavila na Kasovi, který v tomhle musel být ze všech nejhůř. Nevěděl ani o Morfovi. Ani o Noktovi. O tom, že i Amny a Duncan zemřeli. Nevěděl, kolik smrtí si tento les zažil. A už vůbec nevěděl o Darkii. Nedokázala jsem si představit, jak hrozně ho to zasáhne. "Uh..." vysoukala jsem ze sebe zoufale, abych prorazila to ticho. Neměl mi kdo pomoci. Nikdo to nevěděl. "N-náš hvozd si zažil těžké časy. Přišli jsme o Neyteri, která, jak všichni víte, v podobě sochy střeží úkryt a náš domov. Bohužel podobný osud čekal i Morfea a přestože nám všem strašně chyběl, museli jsme se opět postavit na nohy a zabojovat. S Darkií jsme se pokoušeli o to, aby pro vás byl Sarumen pořád takovým místem, jaký jste si pamatovali. Druhou rodinou. Místem, kde je každý vítaný. Ale i Darkii dohnalo její křehké zdraví. Darkie-" zlomil se mi hlas a oči se mi zalily slzami. V tlamě se mi hromadily sliny a já cítila, že nemám šanci proslov dokončit bez emocí, které mi stály v cestě. "Darkie se nevrátí," špitla jsem. A opět se rozlehlo to ticho, kterým to začalo. To nekonečné ticho a ta ponurost, která se kolem mne nabalovala a zahalovala mne do temnoty. "Ale je se svou rodinou," popotáhla jsem a pokoušela se tuhle depresivní atmosféru trochu prozářit. Trochu pozitivity, přestože vynucené. "Její růže... Je na hrudi její matky. V jeskyni. Jsou spolu." Chabý pokus o úsměv a další nával slz. Tolik to bolelo. "Mrzí mne to," přejela jsem očima po všech s tím nejupřímnějším pohledem. Věděla jsem, co asi musí cítit. "Moc," špitla jsem a pevně objala Kasiuse. Chtěla jsem tu být pro něj.

<< Tmavé smrčiny

Pomalu ale jistě jsem táhla srnu do smečky a vlky, s kterými jsem se před chvíli bavila jsem nechala za sebou. S největší pravděpodobností řešili Nickoliho, který se jak se ukázalo schovával za srnou. Doufala jsem ale, že se brzy vrátí a očistí se, aby na nich to bláto nezaschlo. Místo toho mě ovšem dohnala mladá Marion, která se zajímala, jak jsme dopadli. "Ahoj, Maričko. Dopadl dobře, jen nám jeden člen uklouzl na blátě a s největší pravděpodobností bude mít pár modřin. Ale nic hrozného," ujistila jsem flekatou vlčici, aby se náhodou lovů v budoucnu nebála. Reálně to byla podstatně děsivější podívaná a tak jsem byla ráda, že u toho nováčci nebyli.
"To zní opravdu zajímavě. Jsem ráda, že si nacházíš přátele i mimo smečku a zažíváš dobrodružství. I já se jako mladá hodně toulala a ráda na to vzpomínám. Jakýpak Thoránek je?" zajímala jsem se o podrobnosti a projevovala zájem o cokoliv, co si v nedávné době prožila. V tom vlčice přehodila ve vyprávění a stočila vyprávění k jejímu mrtvému otci. Bylo strašné, kolik smrtí zažil náš hvozd. A opravdu jsem se bála, kolik jich ještě bude. Upřímně jsem doufala, že to tímto skončí, ale osud byl opravdu krutý. "To mne moc mrzí. O vašem tatínkovi už jsem slyšela a vím, jak ošklivý pocit to je, když o někoho blízkého příjdeš. Tvá maminka mi říkala, že byl hrozně statečný a postaral se o to, aby byli jeho blízcí v bezpečí. Miloval vás až do posledního dechu," broukla jsem mírným hlasem k Maričce ve snaze projevit lítost a trochu jí situaci přiblížit. Muselo pro ni být opravdu těžké netušit, proč otec zemřel.
I Marion ale odtušila, že se ve hvozdě muselo udát spousta novinek a já se začínala smiřovat s faktem, že jim to skutečně budu muset brzy oznámit. "Myslíš Amny? Ano, stále u nás je, ale Newlina jsem dlouho neviděla. Asi se nám dal na tuláctví, ale třeba se na nás příjde ještě podívat. Ráda bych ho zase viděla," pronesla jsem zamyšleně spíše pro sebe. "To ano. Vše vám povím, jen co se dostaneme do lesa a všechny svolám. Několik vlků s námi nebyli lovit, tak abychom na ně s něčím tak důležitým nezapomněli," prozradila jsem jí. "Ale máš pravdu, máme spoustu vlčátek, která se k nám zatoulala. A přesně o to bych tě ráda poprosila. Už jsi velká a vím, že se na tebe dá spolehnout. Proto bych se tě chtěla zeptat, jestli by ses nechopila oficiální role učitele a nepomohla těmto mrňouskům se naučit základům, které tě naučili rodiče. Myslím si, že od někoho podobného jejich věku to bude mnohem cennější, než od nás starochů," zazubila jsem se na ni a doufala, že jí tahle nová příležitost dá trochu motivace se aktivně zapojovat do chodu smečky. Sama vypadala opravdu zapáleně a byla jsem ráda, že nás to obě napadlo a funkce jí udělá radost. Roli lovce jsem přenechala Kenaiovi, na ochránce jsem Maričku opravdu neviděla a díky této roli by byly vlčata aspoň pod dohledem někoho staršího. Podle vyprávění byla už schopna se potulovat po okolí a bezpečně najít cestu domů, což pro můj klid stačilo. Hlavně, že se spolu neztratí. Vše ostatní se dá řešit."Moc mne těší, jak se podílíš na chodu smečky. Co bys řekla na to, že bychom tě povýšily na deltu?" mrkla jsem na ni. Byla to celkem zodpovědnost, ale byla šikovná a věděla jssm, že si to nejenže zaslouží, ale že to i zvládne.

"Zavoláme ostatní, co myslíš?" nadhodila jsem, když jsme srnu dotáhly až do samého středu hvozdu. Zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla. Doufala jsem, že se dostaví co nejvíce vlků. Těm, kteří u toho ale nebudou, to bude muset oznámit někdo jiný. Ideálně nějaký jiný člen smečky, protože já na to asi nebudu mít sílu. "Snad tu brzy budou," špitla jsem a hlasitě si povzdechla. Začínala mne ovládat úzkost a opět ten hnusný pocit bezmoci. Ta samota a vědomí, že už ji nikdo z nás neuvidí. Je pryč.

Stejně tak jako já, i Amny se o Nickoliho bála. Nebyla jsem paranoidní. Opravdu zněl, jako že se mu přihodilo něco příšerně bolestného. Ale když jsme se ptaly, jestli je v pořádku, pokýval hlavou na souhlas a na otázku, zda máme najít pomoc naopak zavrtěl hlavou. "Dobře, to jsem ráda. Kdyby tě ale cokoliv trápilo, stačí říct komukoliv ze smečky a najdeme ti pomoc," připomněla jsem vlčkovi ještě pro jistotu. Až adrenalin opadne úplně, je dost možné, že na nějaké to zranění ještě příjdeme. Zatím vypadal opravdu v šoku a vystrašeně.
To se k nám za nedlouho připojila i Zorea s hlášením, jak dopadla druhá skupina. Měla jsem trochu obavy, protože tam měla Wolfganie dva úplné začátečníky a k tomu novou vlčici, s kterou se asi nestihly taktikou sehrát, ale jak se ukázalo, byli všichni opravdu šikovní. "To je skvělé, děkuji za hlášení, Zor," pochválila jsem hnědou s milým pousmátím. "U nás byla menší komplikace, ale žádná velká zranění snad nejsou," dodala jsem a když jsem se ohlédla za Nickolim, už dávno nebalancoval na hřbetu srny a místo toho buď utekl, nebo se někde schoval. Stydí se? napadlo mne. Až taková katastrofa to přeci nebyla. "Co takhle se jít spolu omýt k řece a zbavit se toho bláta? Všechny pak samozřejmě řádně vysuším," nadhodila jsem, chopila se srny a začala ji táhnout směrem ke smečce. Snad někdo další přiloží tlapku k dílu.

Sarumen (přes tenebrae) >>

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 3/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Pád černobílého musel být opravdu dost nepříjemný. Dovedla jsem si představit, jakou spoušť dokázalo udělat, když se na vás rozvalí celou vahou srna. Obzvláště pak rychlostí, jakou se přes les hnala. A přestože se prvně ozvalo jen bolestné zakňučení, v momentě, kdy už jsem srně vysela na krku se ozval takový nářek, že bych přísahala že umírá. Veškerý adrenalin asi opadl a zůstala jen nesnesitelná mučivá bolest. Hrklo ve mne a začínala jsem se skutečně bát, že způsobila větší škodu, než jsem si chtěla přiznat. Musel ale chvíli počkat. Jen malý moment, než srnu dorazíme. Hned pak jsem ho chtěla táhnout k Životovi, i kdyby mě to stálo poslední kus energie co jsem měla. Amny se velice rychle přidala na pomoc a srnu skvěle znehybnila. Srna se nemohla už ani hnout, a tak jsem jí jedním dobře mířeným sevřením tlamy prokousla hrdlo a brzy bylo po všem.
Když jsem ale rychle opět zvedla hlavu a očima vyhledala Nickoliho, celý vyděšený balancoval na těle mrtvé srny a s panikou v očích. "Jsi v pohodě Nickoli? Máme najít pomoc?" ptala jsem se ho s hrůzou. Opravdu mi nahnal hrozný strach. Ale jestli se dokázal vyhrabat na srnu, nemohlo to být až tak vážné, ne? Minimálně nevypadal, že by umíral. Až nyní jsem si dokázala skutečně oddychnout a pokusit se trochu uklidnit. "Vedli jste si ale skvěle. Sice se to pěkně zkomplikovalo, ale poradili jsme si," přejela jsem oba členy mé skupinky a vděčně se na ně usmála. "Příště si ale vybereme lepší počasí, protože tohle je fakt nebezpečné," uchechtla jsem se. Rozhodně stejnou chybu už neudělám. Pohledem jsem přejela k druhé skupince a pokoušela se odhadnout, jak se jim to daří a zda mají také nějaké ty úrazy, jako u nás.

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 2/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Jen co jsem se vměstnala mezi srnu a zbytek jejího stáda, zaujala Amny pozici hned na druhé straně a srnu se nám začalo dařit směrovat k Nickolimu, který čekal na jeho příležitost opodál. Bahno bylo ale opravdu zrádné a i mne podjely nejednou tlapy. Naštěstí jsem to vždy na poslední chvíli vybrala a dokázala se srnou držet krok. Díky bohu, že byla pajdavá, protože zdravá by s námi fakt zatočila. Jen doufám, že to všichni přežijeme ve zdraví, přemýšlela jsem v duchu. Ani jedna jsme momentálně ani zdaleka nepřipomínaly zbarvením ty vlčice, které na lov přišly. Bláto odlétávalo všude kolem a my spíše připomínaly bahnivé příšery. Ale co by jeden neudělal pro spokojenost smečky a plný žaludek.
Blížili jsme se, opravdu velice rychle. A Nickoli měl nyní skvělou příležitost se připojit a na srnu skočit. Jenže s prvním nemotorným krokem mu podjely tlapky a místo toho, aby srnu přepadl, spadl jí přímo pod kopyta. Au, sykla jsem nad tím zvukem, který se ozval, jen co se přes něj srna převalila a oba upadli. Opravdu jsem doufala, že bude Nickoli v pohodě a nemá žádné zlomeniny. Jediný člen, který momentálně ovládal magii země a mohl by ho vyléčit, byl momentálně mrtvý. Nemohla jsem se ale moc zdržovat a zajímat se o jeho zranění. Musela jsem doufat, že je mladý a gumový a nic horšího než pár modřin mu nezpůsobila. A tak jsem rychle skočila k srně a zakousla se jí do krku dřív, než se vzpamatuje. Už se pomalu stavěla zpět na nohy, ovšem svou vahou jsem ji opět stáhla k zemi a doufala, že i ostatní mi s ní trochu pomohou.

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 1/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Jen co se obě skupinky oddělily a začaly se vzájemně domlouvat na průběhu, nadhodila jsem u té naší téma výběru kořisti. Zprvu se nezdálo, že by v hloučku srn byl nějaký slabší kus, ovšem po chvíli se stádo rozhodlo o kousek popojít a odhalilo tak dva slabé články. Jedna zesláblá a druhá lehce pajdavá. "Taky bych šla po té pajdavé. Tu druhou bych nechala druhé skupince. Mají tam přeci jen více nezkušených vlků," odsouhlasila jsem slova Amny a na její návrh rozdělení rolí jsem se pousmála. "To zní skvěle. Naprosto souhlasím," dodala jsem. Byla jsem moc ráda, že se i jinak tichá Amny takto na lovu podílí a zapojuje do plánování. Měla zkušeností spoustu a bylo osvěžující nemuset teď organizovat a řídit úplně vše. Moct se spolehnout na ostatní a vědět, že by si beze mne poradili. "Povedeš si skvěle, Nickoli," ujistila jsem jej ještě, jelikož se nám trochu rozkoktal. Byla na něm nervozita znát, ale to bylo u prvního smečkového lovu normální. "Tak kupředu," zavelela jsem a spolu se zbytkem skupin jsme se přilepení k zemi začali blížit k stádu srn.
Plazení v polo roztátém sněhu nebylo kdovíjak příjemné, co si budeme. Upřímně jsem doufala, že na té břečce někomu nepodjedou nohy a neporaní se, nebo to nezkazí lov. Tohle počasí totiž definitivně nebylo nic ideálního na lov. Ale když potrava chyběla, vlk si nemohl moc vybírat. Třeba se naopak poštěstí nám a nohy naopak podjedou srně. S tím, že skutečně pajdala, by to až tak nereálná představa být nemusela. Pomalu ale jistě jsme se blížili ke stádu a dělilo nás pouhých pár dlouhých skoků. Jelikož i druhá skupina lovila ze stejného hloučku srn, počkala jsem, až budou i oni v dostatečné blízkosti a až teprve poté se rozeběhla za tou naší ve snaze ji odloučit od skupinky. Stádo se dalo hned do pohybu a zcela přirozeně se za zbytkem lepila i ta naše. Vlastním tělem jsem se vpasovala mezi ni a ostatní a zuby se oháněla po té naší ve snaze ji vyděsit a izolovat.

(//Star)
Vypadalo to, že se přeci jen otázkám na Darkii nevyhnu. Rozhodně nemohli tušit, co se stalo. Jejich otázky byly jen známkou slušnosti a milá snaha naváhat konverzaci, hlavně v momentě, kdy byli všichni uvězněni v mysli vydry celou zimu. Asi to opravdu bylo jen nemilé načasování, nebo jsem byla jen hrozně přecitlivělá. Dalším zvědavcem se totiž ukázal být Star, který se s milým úsměvem zajímal o to, co se událo, když byli pryč. "Ahoj, Stare. Už je z tebe pěkný dlouhán. Za chvíli budeš větší než já," pousmála jsem se na nohatého vlčka. "Oh, no bylo toho více. Například se nedaleko smečky topila jedna vlčice, kterou musel Kenai, syn Wolfganie, zachraňovat. Momentálně se uzdravuje u nás v úkrytu a Kenai jí dělá společnost. Také se k nám přidali Nicos s Danie, kteří se k nám zatoulali a minimálně na nějakou dobu u nás určitě zůstanou," shrnula jsem mu ve zkratce to, co by nenarušilo veselou atmosféru, která mezi všemi panovala. Cesta nám ale rychle utíkala a za chvíli jsme byli na místě. Jen Star nespokojeně brblal na břečku, která se mu nijak nezamlouvala. "Zimu jste bohužel zaspali a ještě chvíli to bohužel bude čvachtat," uculila jsem se pobaveně nad jeho rozhořčením. "Ale neboj, jen co vykoukne sluníčku a nabere trochu síly, tak to hezky vysuší a všude bude zase měkoučká tráva," ujistila jsem jej vzápětí, aby nepanikařil.

(//Lov)
"Tak, smečko. Rozdělte se na domluvené skupinky a začínáme. Amny, Nickoli, pojďte," pobídla jsem mou část skupiny a oddělila se od zbytku, abychom se vzájemně nerušili. "Hodně štěstí," popřála jsem skupince Wolfganie na závěr. Tmavé smrčiny byly ideálním místem pro lov, protože se tu pravidelně zdržovaly srny, jako třeba i teď. Obě skupiny si tedy zvládnou jeden kus vybrat. "Který kousek se vám zdá nejlepší?" nadhodila jsem oběma černobílým vlkům.
//Rozdělení skupin, popřála štěstí skupině Wolfi a začala vybírat, kterou srnu bude naše skupina lovit

Už to bylo nějakou tu dobu, co jsem byla obklopena takovým hloučkem vlků a musím přiznat, že mi z toho všeho povídání a překřikování začala trochu třeštit hlava. Vůbec jsem se tedy nedivila, že to nejmladší členové smečky odložili na jindy a raději se šli zabavit jinak. Z mých milých spolusmečkovníků čišelo nadšení z lovu a u některých i z novu objevené smečkové magie. Nebylo ale moc času na klábosení, a tak jsme pomalu vyrazili k našemu cíli.
(//Wolfi, Amny)
Jako první se po mém boku vylouply Wolfganie s Amny, kterým jsem věnovala milý úsměv, jen co mne oslovily. Slova Wolfi, která následovala, byla ale jako sprška ledovou vodou. Nenacházela jsem slov, ani jsem nevěděla, jak reagovat. Jen otupěle jsem na vlčice koukala a poslouchala, co mi říkají. Bylo to od nich strašně milé a pozorné. Kdyby to bylo v jiný čas a a jiném místě, bývala bych jim byla nesmírně vděčná. Brala jsem obě jako své dobré kamarádky a vidět, jak se o mne i o Darkii starají, bylo od obou neskutečně milé. Kdyby tak bývaly věděly, že se ničeho takového s Darkií už nikdy nedočkám. Že ani jedna její zelená smaragdová očka už nikdy neuvidí. Jen ledově chladnou růži na hrudi sochy Neyteri. "Děkuji," pronesla jsem jen tiše a doufala, že si to vysvětlí jako milé překvapení, nebo zaskočenost takovým gestem. Neměla jsem sílu jim o tom říkat. Ideálně bych to odkládala do nekonečna, ale věděla jsem, že to nakonec příjde a že si to zaslouží. Jen ne teď. Chci jim dopřát poslední radostný lov, který stmelí smečku dohromady a pomůže nám vybudovat pevné vztahy, kterými nic neotřese.
(//Marion)
Jako má záchrana se přiřítila Marion, která mne i Wolfganie přinesla v podobě dvou okousaných oslintaných šišek s tak zářivým úsměvem a jiskrou v očkách, že jsem se přes veškeré negativní pocity, co jsem v sobě dusila, musela usmát. "To je od tebe hezké, Maričko. Moc děkuji a budu ji střežit jako oko v hlavě," poděkovala jsem mladé vlčici a šišku ochotně vzala do tlamy, nehledě na to, jak oslintaná byla. Její pocity pro mne byly cennější, než nějaká ta nechuť z cizích slin.

//Maple je v šoku z nabídky Wolfi a Amny, v dalším odstavci jen děkuje Marion za šišku :D

(//Danie, Nicos)
Zrzavého vlčka zmínka lovu vyder zrovna nenadchla a opovrženě nad ní ohrnul čumáček. "Ty naše se ho našem hvozdu pohybují volně, takže je nemusíš vždy lovit ve vodě," poznamenala jsem s mírným úsměvem. "To příjde samo, až dospějete a sžijete se s hvozdem. Když tento hvozd budete považovat za svůj domov a budete k němu mít silný citový vztah, i on vás odvděčí touto magií. Ale tvořit z ní tvary umí většinou ti nejvýše postavení, kteří k Sarumenské smečce patří nejdéle. Mlhu ale ovládáme jen a pouze u nás na smečkovém území," vysvětlila jsem ve zkratce otázky zvídavých vlčat, než jsem se rozhodla svolat lov.
(//Wolfganie, Amny)
Netrvalo dlouho a za nedlouho se k nám připojila Wolfganie s veselou náladou. "Ahoj, Wolfi," dodala jsem dřív, než mi začala podávat hlášení o podivné výpravě, kterou členové podnikli. "Oh, opravdu? Pak mi o tom určitě musíte říct. Zní to zajímavě," pokusila jsem se o jemný úsměv a přemýšlela, jak zdrcující pro ně bude ta novina týkající se Darkie. Ale nemohla jsem jim to říct teď. Až se po lovu všichni vydáme do úkrytu, až tepve tehdy jim to povím. Ne teď, když mají tak dobrou náladu. Sobecky jsem ji jim momentálně tak strašně záviděla. Za nedlouho se připojila i Amny, které jsem taktéž věnovala jemný úsměv. "Ahoj, Amny," pozdravila jsem vlčici mile.
(//Nickolas, Zorea)
Za nedlouho se přiřítila i Zor a v jejích stopách následoval Nickoli. "Ahoj Zor, Nickoli," pozdravila jsem oba a vyslechla si, co oba mají na srdci. "To je opravdu zvláštní. Jsem ráda, že jste se bavili a podařilo se vám tu zapeklitost vyřešit. Jste všichni skvělí," pochválila jsem všechny přítomné, kteří se oné výpravy účastnili. Jen co ale nakousl úkryt, nasucho jsem polkla a uši jsem bez pomyšlení přilepila k hlavě. Naštěstí oba přeskočili k tématu smečkové magie, tudíž jsem se opět uklidnila a vyloudila ze sebe ten nucený úsměv. "Oh, ano. Úplně jsem to opomenula zmínit. Členové smečky dokáží ovládat naši mlhu, která nás chrání před nebezpečím. Dlouhodobější členové z ní dokáží i vytvářet tvary. Jen co vám přiroste hvozd k srdci, projeví se u vás i magie," vysvětlila jsem oběma ve zkratce.
(//Marion, Star)
To už se k nám ale připojili i poslední dva členové, kteří mé volání slyšeli. "Ahoj Mari, Stare," pozdravila jsem i odrostlá vlčata. Star už se nám od posledního našeho setkání pořádně vytáhl a začínal víc a víc připomínat dospělého. Na otázku Maričky jsem ale neuměla odpovědět. Doufala jsem tedy, že to zvládne někdo vhodnější. "To zní skvěle. O všem mi pak musíš do detailu popovídat," pousmála jsem se nad jeho nadšením. "Opravdu? A kdepak jsi ji potkal?" optala jsem se. Vážně bych byla nevěřila, že se oba takto rychle shledali. Ale to, že tu s námi momentálně nebyla, mne trochu znervózňovalo. Vlčata se poté dali do řeči, a tak jsem se rozhodla vše vysvětlit a dát se postupně do pohybu.
(//Všichni)
"Mockrát děkuji, že jste se všichni dostavili. Jak už asi víte, začátkem jara se nám vrací zvěřina a já bych toho ráda využila. Svolala jsem vás tedy na smečkový lov. Jelikož je nás opravdu hodně, udělala bych to následovně. Wolfganie si vezme na starost jednu skupinu a já druhou. Ve skupině Wolfganie bude Marion, Zorea a Star. Ke mne se přidá Amny a Nickoli. Danie a Nicos se mohou přidat ke kteréholiv skupině a budou pomáhat s naháněním, aby pochytili co nejvíce informací a zkušeností. Pokud se kdokoliv na lov necítí a raději by z povzdálí pozoroval, určitě může. Na podzim uspořádáme lov druhý a vše si může poté vynahradit. Lovit půjdeme za řeku do Tmavých smrčin. Pokud má někdo připomínky k rozdělení a byl by raději s někým jiným, sem s nimi a skupinky upravíme," vysvětlila jsem ve stručnosti plán, s kterým jsem přišla a nadhodila možnost změn, pokud by někdo chtěl být popárovaný jinak. "Tak, smečko, vyrážíme," zavelela jsem a vykročila. Upřímně jsem se na lov vůbec necítila a připadala si absolutně znavená. Postávání na mýtině na přímém slunci mi ale pořádně dobilo baterky a já našla energii potřebnou k plnění povinností.

Tenebrae (přes Sarumen) >>