Gallirea - Příspěvky uživatele

Zdravím, mí milí Sarumenští! ♥
Mám tu pro vás sice ne už tak pravidelný, ale přesto novinkami přeplněný, oznam! Pojďme na to :)

| VHS 6 - Vyvětrej kožešiny v úkrytu – 1 post/1 bod

<< Sarumen

"Určitě ano, už teď jsem na tebe moc pyšná," mrkla jsem na něj povzbudivě. Upřímně neměla vlčata jak mne zklamat. I kdyby se jim něco nepovedlo, nebo by mne zlobila, nevyčítala bych jim to. Každý děláme chyby a máme slabé chvilky, kdy děláme a říkáme věci, které tak nemyslíme. Dokud se z těch chyb učíme, je to to nejdůležitější. A každý krok kupředu je hodný pochvaly a oslavy. A že jich dnes Venus udělal hned několik! Ukázalo se, že jim skutečně bude zhruba rok. "I já jsem jarní vlče. Jen už to je opravdu dávno," uchechtla jsem se. Už jsem nebyla tou rozdováděnou vlčicí, kterou by vlk nezastihl na stejném místě dvakrát. Docházelo na mě pomalu ale jistě stáří. Zatím mi to ale nijak nepřekáželo. Až začne, asi si budu muset udělat procházku k Životu. Nerada bych omezovala nějak smečku, která na mne spoléhala. Na mou zvědavou otázku se mi dostalo opravdu vzdělané odpovědi. Sama jsem ani netušila, že je něco takového možné. Nikdy jsem se s tím ani nesetkala. "Páni, to mne mrzí. Můj bratr měl zase různě po těle popáleniny, které ho i dlouho poté bolely a pálily. Ale udělalo to z něj silnějšího a statečnějšího vlka. Život má zvláštní způsoby, jak vlkům pomoci k jejich lepšímu já, co?" soucitně jsem se pousmála. Bylo to až nespravedlivé, že jiní takové jizvy nemají a jiní jsou jimi na celý život postiženi. Ale věřila jsem tomu, že to v sobě přeci jen mělo i nějaké to dobro. Bez těch špatných chvil bychom nebyli stejní. Necenili bychom si toho dobra, které ve světě bylo a brali bychom ho jako samozřejmost. Když ale přešla řeč na adopci, skutečně se v ní Venus našel. "Tomu naprosto rozumím a rozhodně si to zle neberu. Naopak mne to těší," usmála jsem se na něj a jemně se o něj otřela. Nechtěla jsem na něj moc tlačit. Pokoušet staré ošklivé vzpomínky a zase v něm vyvolala ten strach. Chtělo to opravdu pomalu, dát všemu čas a nechat to uležet. Čas všemu pomůže. "Seznámím tě potom s Kasem. Určitě si budete rozumět," nabídla jsem mu hned na to. Věřila jsem tomu, že se budou navzájem doplňovat. A Kas skutečně vyzařoval pozitivní náladu, jako ono slunce. Když jsme procházeli les a sbírali větvičky, rozhodli jsme se spolu, že přeci jen navštívíme úkryt. "To teda," odkývala jsem souhlasně jeho odhodlaná slova a zeširoka se usmála. Potřebovali jsme to. Oba. A až budu ven z nejhoršího, budu tam i pro Kase. Budu tu pro všechny, kteří mne potřebovali.
"Není to snadné a s jedním okem to musí být podstatně horší. Ale u lovu vysoké je to o spolupráci. Když jeden vypadne, zbytek ho podrží a spolu se to zvládne. Chyby se prostě dějí, nehledě na to, jak je kdo zdravý. Třeba tento lov se taky neobešel bez úrazu. Když jsme naháněli srnu a vlk, který ji měl strhnout uklouzl a padl pod kopyta kořisti, společnými silami jsme ji zvládli dorazit. Takže pokud je to něco, co by tě to zajímalo, určitě se neboj příště přidat," pronesla jsem povzbudivě. Byla by škoda, kdyby se nepodílel jen kvůli strachu, že to pokazí. To mohl kdokoliv z nás a s tím se jednoduše počítalo. Při konverzaci o Starovi z něj bylo cítit, že je na bratra hrdý. "Jste všichni moc šikovní. A věřím, že i ti, kteří se ještě nenašli, na to brzy příjdou," odvětila jsem vesele. "Hlavně se nebojte v životě změnit svou cestu, ano? Ne každého bude bavit vykonávat stejno funkci až do stáří. Součástí života je zkoušet nové věci a přiučit se něčemu jinému, takže kdyby tě to v budoucnu omrzelo, není to konec světa, hm?" doplnila jsem ještě. Nerada bych, aby při ztrátě zájmu o svou roli ztratili i smysl života. Mnoho vlků se na tuhle součást života až moc upínali a zakládali svou hodnotu na tom, jak dobře vykonávají danou práci. U okružní procházky jsme obešly obě důležité řeky a u toho nasbírali i kopu dříví do úkrytu. "Támhle," ukázala jsem hlavou na sever. I já nenašla odvahu se tam někdy projít. Jen jednou jsem procházela kolem a celkem toho rozhodnutí litovala.

Jen co jsme dorazili do úkrytu, položila jsem dříví na hromádku, kterou doplnili viditelně i jiní členové. Dělalo mi radost, s jakým elánem každý přikládal tlapku k dílu. "Věřil bys tomu, že v těch bažinách bývala smečka?" nadhodila jsem zajímavost, která mu asi vytře zrak. Chtěla jsem to nadhodit dřív, než odejdeme od tématu. Poté jsem ale vykročila hloubž do jeskyně. Oheň jsem zatím rozdělávat nehodlala. Předpokládala jsem, že se tu nikdo nebude chtít zbytečně zdržovat. I mne najednou bylo úzko a cítila jsem tu její přítomnost. Cítila jsem, jak se mi na zádech začíná ježit srst, kterou jsem se pokoušela zamaskovat oklepáním, jako bych zrovna vylezla z vody. "Vyvětráme kožešiny, co ty na to? Alespoň zatím seberu trochu odvahy, než se stavíme do místnosti pro alfy," navrhla jsem a chopila se jedné z kožešin, kterou jsem odtáhla až ke vchodu a začala hlavou mávat nahoru a dolů, až z ní odlétával prach. Nebyla extra zaprášená, jelikož to přede mnou už jistě někdo pozorný udělal, ale trocha protřepání navíc jistě neuškodila. Takto jsem si udělala ještě pár koleček a společnými silami jsme načechraly a vyklepaly všechny. "Trochu se to tu zaprášilo. Mohli bychom to tu i trochu uklidit," nabídla jsem vzápětí. Neutečeš tomu, připomínala jsem si v duchu, ale přesto jsem se dál snažila ten knedlík v krku zahnat. Musím se tomu postavit. Jen to chce vyřešit povinnosti jako první.

|VHS 7 - Nasbírej dříví a ulož ho do úkrytu – 1 post/1 bod

Cítila jsem, že mi mladý vlček začíná více a více důvěřovat. Dělal obrovité kroky a já na něj byla hrozně hrdá. Opravdu stačilo tak málo, aby se začal posouvat tím správným směrem. Nedovedla jsem si představit, s jakou krutostí se v životě setkal. Ani to, jak toho byl někdo schopný. Přitom byl tak laskavá duše. Když se mne zeptl, zda bych pro něj mohla být vlčicí, na kterou se může kdykoliv obrátit, téměř ihned jsem začala souhlasně kývat hlavou a vrtět ocasem ze strany na stranu. "Samozřejmě, že ano. Pro dalšího skvělého vlčka je u mne v srdci místa dost," zazubila jsem se vesele. Jaké monstrum by takovou žádost odmítlo? Potřeboval někoho, o koho se opřít, když nebude nacházet sílu. A jen z tohoto setkání mi bylo jasné, že mi velice rychle přiroste k srdci. Už teď mi byl velice blízký.
Poté se rozpovídal o své povaze a jeho přístupu ke všemu. "Působíš velmi vyspěle. Jako bych se bavila s dospělým vlkem," dodala jsem s milým úsměvem. V hloubi duše jsem ale věděla, že ho k tomu rychlému dospívání dohnaly nehezké události a on tímto přišel o to bezstarostné dětství, které spousta měla. Třeba najde štěstí tady a vynahradí si všechno to špatné u nás. Skutečně jsem v to doufala. "Magie by se vám měla projevit brzy. Už budete mít asi brzo rok, že? Bude hezké vidět, jak se se svou vrozenou magií sbližujete a vše se o ní učíte," otázala jsem se a nechala se unést tou hezkou představou. Já se toho hezkého objevování nedožila, o to kouzelnější to pro mne bylo to pozorovat u dospívajících vlčat.
Při zmínce zbylé trojice vlčat a tom, že vlastně netuším, jak se sem dostali, rozpovídal se o jeho důvodu, proč tu právě u nás ve hvozdě byl. Bylo to rozhodně nové. Většina vlčat měla oddálení od rodiny jako nehodu, nebo něco podobného. Ale nikdy jsem se nesetkala s dobrovolným odchodem. Nedovedla jsem si představit, jak to muselo jejich matce zlomit srdce. Asi se o ně musí bát, ale nebyla cesta, jak ji vystopovat a znovu je shledat. I Venuse mi bylo velice líto. "Takto jsi přišel o oko?" zeptala jsem se opatrně. Naštěstí jsme poté téma odklonili k seznamování s vlčaty a Kasovi. "Myslím, že ano," odpověděla jsem. Hodlala jsem to nechat na něm, zda se s tímto termínem hodlá ztotožnit, nebo jestli je tohle pro něj moc velké sousto. S jeho matkou měli podle všeho docela dobrý vztah, jen pro něj bylo její rozpoložení moc. "Znamená to, že se o něj starám a považuji ho za svého syna a on mne jako svou matku," pousmála jsem se jemně. "Některým vlčatům je tohle nepříjemné, protože za rodiče považují jen ty svoje. Některým ale milující rodič chybí a najdou ho ve svém opatrovateli třeba," dodala jsem ještě na vysvětlenou. Většina vlčat tu byla dost samostatná a nedostatek mateřské péče je nijak zvláště netrápil.
Jen co jsme vyrazili, rozpovídala jsem se o historii smečky a o tom, jak to u nás fungovalo. Žádost, které se mi dostalo, mne moc nepřekvapila. Ale upřímně jsem se jí docela bála. "No, možná časem," dodala jsem vyhýbavě a pohledem sjela někam neurčitě mezi stromy. Hned na to jsem odpovědi ale začala litovat. "I když víš co? Vybodneme se na strach a nepříjemné pocity a nakopeme jim zadek, hm? Spolu to zvládneme," dodala jsem rozhodně a konečně v sobě našla trochu té síly se té soše opět postavit a akceptovat to, co se stalo. Nemohla jsem dál utíkat. Nemohla jsem se tvářit, že se to nestalo. Musela jsem se toho strachu zbavit a být po Venuse vzor, i když to byla docela jiná situace. "Mlha chrání každého, samovolně. Pokud ji budeš chtít začít ovládat, budeš se muset s lesem trochu sžít a mít k němu pozitivní vztah. Jakmile mlha pozná, že jsi srdce Sarumenský, bude tě poslouchat," vysvětlila jsem ve zkratce. Reálně tam bylo trochu víc faktorů, částečně také postavení, ale reálně to mým slovům stále odpovídalo.

Při konverzaci o členech zmínil, že by se lovcům nevyrovnal. "To ani já, zlato. A to jsem tu členem podobně dlouho, jako obě vlčice," zasmála jsem se. "Ale lovy jsou fajn. Účastní se jej i vlci s jiným postavením, protože je pak práce rychlejší a navíc se ve smečce upevní vztahy. Ale vedení mají většinou ony lovkyně," pokývala jsem hlavou souhlasně. Se sbíráním větviček mi Venus aktivně pomáhal, tudíž to utíkalo velmi rychle. "Mám stejný názor. Jenna bude pro tebe finální zkouška," zažertovala jsem, abych jej ujistila, že ho určitě nikdo k interakci s ohnivou vlčicí nutit nebude. A jen co zahlédne rudý kožich, ví, že se má klidit trochu dál. "Star se taky aktivně podílí. Jednu dobu hledal sestru a narazil na nějaké kamarády mimo území, ale nedávno pomáhal s jednou záhadou a zrovna před pár dny s námi byl na lovu. Je šikovný a sám se odmalička viděl na lovce, takže tu roli při první příležitosti i dostane. Ale pšt, ať mu nezkazíme překvápko," prozradila jsem mu něco málo o bratrovi a tajuplně na něj mrkla. Hlavou jsem poté pobídla dál do hvozdu a začala sbírat dříví na podpal. Stejně jsme byli na cestě do úkrytu, tak to můžeme odškrtnout z listu. "Na podpal, abychom měli v úkrytu teplo," dodala jsem na objasněnou, abych nevypadala jako blázen posedlý větvemi a dřívím. "Vezmeme to trochu oklikou, abych tě tu provedla," dodala jsem ještě, když jsme mířili směrem k Ronherskému potoku. "Tady je jediná pitná voda ve hvozdě. Můžeš se tu osvěžit, nebo i vykoupat," vysvětlila jsem mu, posbírala další dříví a vyrazila k Tenebrae. "Ta druhá už pitná není. To ostatně poznáš i podle barvy. Teče totiž z bažin, takže kdo ví, co v ní je za špínu. Je možné, že by ti z ní bylo jen nevolno, ale je lepší to nezkoušet," doplnila jsem další informaci, která se mu bude hodit velice. Jen co jsme kolem řeky procházeli, mohl tak vidět, že je opravdu nezdravě vypadající. "To jsou asi tak jediné důležité věci, které je třeba vědět. Pak tu máme v samém srdci hvozdu mýtinu, kde se můžeš slunit a odpočinout si od ruchu smečky. V samém středu pak najdeš velký javor. Nejhezčí je na podzim, když je obsypaný rudými listy," pousmála jsem se zasněně a potlačovala ty zlé vzpomínky, které jsem s tím místem měla spojené. "Tak co, zamíříme do úkrytu?" optala jsem se a po souhlasu vkročila s nasbíraným dřívím do jeskyně.

Úkryt >>

| VSA 1 - Uklízej v lese popadané větve – 1 post/1 bod

Těšilo mne, jak se Venus uvolňuje a že jsem mu zvládla opravdu porozumět. "To mi dělá velkou radost," pousmála jsem se zeširoka. Skutečně jsem to myslela vážně. Byla jsem ráda, že jsem měla šanci mu změnit alespoň částečně názor a nabídnout mu domov, kde bude v bezpečí. Místo, kam bude patřit a bude moci na sobě pomalu ale jistě pracovat. Nezasloužil si žít v tomto strachu a bolesti. Zasloužil si štěstí. Když ale přišel ke mne a opřel se čumákem o mé čelo, opravdu mne tím překvapil. Muselo ho to stát nesmírnou sílu a odvahu. Jemně jsem se o něj čelem opřela, abych mu dala najevo, že je jeho projev náklonnosti vítaný a opětovaný. "Nemáš za co děkovat, Venusi. Kdybys kdykoliv potřeboval, budu tu pro tebe. My všichni," pousmála jsem se na něj, když se odtáhl. "Máš v sobě hrozně moc vnitřní síly a odvahy. Cítím to z tebe. Měl bys na sebe být opravdu hrdý," zavrtěla jsem ocasem a doufala, že ho má slova povzbudí a dodají mu trochu sebevědomí.
"To je skvělé, že už takhle mladý přicházíš na to, co tě baví a naplňuje. Máš opravdu velké srdce." Přemýšlela jsem, jak bychom mohli jeho znalosti dál rozšiřovat, aby se mohl dál věnovat tomu co ho baví. Nevěděla jsem totiž o nikom, kdo by toho o bylinách něco věděl, což byla opravdu škoda. Když v tom mne to napadlo. "Možná by ti v rozšíření obzorů mohl pomoci Život. Je to jeden z polobohů, kteří drží ochrannou tlapu nad Gallireou. Je to velký nadšenec do všeho, co roste. Je to snad nejhodnější vlk na zemi a je velice moudrý. Určitě by tě mohl něčemu přiučit," nabídla jsem mu jen, co mne to napadlo. Venus ve svém životě potřeboval vlídné vlky, na které se může spolehnout a Život byl tím nejlepším kandidátem na mentora. "Až se trochu usadíš, zavedla bych tě za ním," dodala jsem ještě.
Konverzace se stočila k vlčatům. "Přesně to jsou oni," pokývala jsem hlavou na souhlas. "To asi ano. Sama netuším, jak se jim to přihodilo. Našli jsme je v zimě promrzlé na kost. Ale nechávám jim prostor a čas, než se budou cítit komfortně se o tom bavit s jinými. Jsou ale opravdu čiperní a aktivně pomáhají smečce, takže je to naštěstí moc nezatěžuje," objasnila jsem mladému vlčkovi situaci. "Za podobných podmínek jsme našli i Kasiuse, mého adoptivního syna. Vlčat se k nám zatoulalo během let opravdu hodně. Je to hrozné," prozradila jsem Venusovi a raději zavrtěla hlavou, abych ty ošklivé představy zahnala. "Ale jsme tu všichni spokojení, což je nejdůležitější," dodala jsem rychle, abychom nemluvili jen o tom špatném.

Dohodli jsme se, že se projdeme po lese a já mu zatím povím něco o smečce. A tak jsme se vzdálili od Amis, která si jistě najde lepší zábavu, než obcházení lesa. "Tak, v první řadě bych tě měla obeznámit s tím, že nejsme asi tak úplně obyčejná smečka. Má dlouhou tradici a byla předa už z generace na generaci. Alfy, které tuto smečku založily, mají v úkrytu kamennou sochu a na smečku dohlíží," začala jsem na úvod. "Náš hvozd také chrání kouzelná mlha. Je to něco jako smečková magie. Její členové jí dokáží ovládat a manipulovat s ní pro vlastní potřebu. Pomáhá nám zahnat jakoukoliv hrozbu. Vlci ji považují za svou přítelkyni, jelikož nás často při vstupu do hvozdu vítá a mnohdy dokáže i vycítit emoce a přihrnout se na pomoc. Podivné, že?" uchechtla jsem se. Muselo to pro něj být asi celkem podivné a nové. Vždy jsem se na malý moment oddálila, vzala do tlamy větvičku a uložila ji na hromádku. Takto jsem pokračovala, až byla hromádka poměrně slušně velká. Mohli jsme tedy pokračovat dál. "Jinak co se členů smečky týče, máme jich tu celkem dost. Na Betě máme černobílou vlčici s modrýma očima - Wolfganie. Je to mistryně lovu a nesmírně laskavá vlčice. Na Gammě máme zatím pouze Amnesii - černobílou vlčici s růžovými krystalky na zadní noze. Věřím ale, že se nahoru brzy vyhoupne další. Amny je také opravdu dobrá lovkyně a moc milá a laskavá vlčice. Stejně jako ty je ale opravdu plachá. Ve smečce ale skvěle zapadla a všichni ji mají hrozně rádi," pousmála jsem se na Venuse. Právě Amny by mohla být ideální adeptka na pomoc Venusovi. Jeden druhého by mohli podporovat. Opět jsem na chvíli odběhla a posbírala pár větviček na hromadu. "Na deltě máme momentálně tři vlky. Kaštanově hnědého Duncana, našeho špeha. Je to sebevědomý vlk, velký cestovatel. Většinu času ho tady pravděpodobně nepotkáš, ale je opravu hodný. Pak je tu dcera naší Bety, strakatá Marion. Poznáš ji podle zvadlých uší. Je takový náš unikát. Velmi energetická, nesmírně přátelská a plná lásky k vlčatům. Proto je taky naše učitelka, ale bude spíše dohlížet na mrňouse a dělat jim parťáka pro neplechu. No a nakonec naše zrzavá Jenna. Umí být někdy hlasitá a nevrlá. Má horkou hlavu a vše, co si myslí, řekne na rovinu. Ale pro členy má slabost a není tak ostrá," představila jsem mu trojici na Deltě a rychle jej ujistila, že se Jenny nemusí bát. Ovšem držet si od ní trochu odstup, alespoň ze začátku, taky nebylo na škodu. Byla by na něj asi trochu moc silné kafe. "No a na kappě máme syna Wolfganie - Kenaie, šedý vlk s béžovým čumákem. Je to tichý, ale milý a obětavý vlk. Pro štěstí ostatních by se rozdal. Pak tu máme Nickolase, nejpřátelštější duši na zemi a Newlina, nesmírně ukecaného tvora. Nickoli má černobílý frak, takže ho určitě nemineš. A newlin je žíhaný. Oba by ale nebyli schopni ublížit ani mouše. A nakonec tu máme Zoreu, hnědou vlčici s bílými odznaky. Je to nesmírná optimička a zapálená do jakékoliv aktivity," představila jsem nakonec zbytek vlků na Kappě a vlčata vynechala, než je už zahlédl. Určitě se s nimi brzy seznámí a sblíží sám. Posbídala jsem dalších pár větví a utvořila tak pár dalších hromádek. "No a to je vše. Všehovšudy je nás tedy..." odmlčela jsem se a počítala. "16," pousmála jsem se. "Nějaké další otázky?"

// Hlásím Lilac se sílou! :D

Když jsem se svěřila s traumatem, které jsem prožila Venusovi, i on mi jeho situaci trochu přiblížil. Musel to mít nesmírně těžké a vůbec jsem se nedivila, že vlkům nevěřil až do takové míry. To, s čím se setkal, bylo nesmírně kruté. "To bohužel ani já. Vlci umí být krutí, jako by neměli ani špetku soucitu. Mrzí mne, že sis takovou bolestí musel projít. Sama vím moc dobře, že se z něčeho takového nedá jen tak vzpamatovat," pronesla jsem soucitně a pohledem zavadila o jeho skelné oko. Nikdo si nezasloužil tolik bolesti. A už vůbec ne vlčata. Svět uměl být opravdu nespravedlivý. "To máš pravdu. Bude to dlouhá cesta, bude se to mnohdy zdát až nemožné, ale pomalu ale jistě najdeš sám sebe a budeš se zase cítit volný," pousmála jsem se na něj povzbudivě. Byl na svůj věk nesmírně vyspělý a bylo vidět, že byl opravdu chytrý. Bylo zajímavé slyšet, že by se v budoucnu viděl na pozici léčitele. Vlk, který si zažil tolik utrpení, který našel dostatek vnitřní síly a empatie, aby dokázal pomáhat ostatním. "Určitě by ses mohl ujmout jakékoliv jiné pozice. Ochranáře jsem zmínila jen proto, že jím byl Nokt a přes svůj handicap byl nejlepším široko daleko. Léčitele jsme doposud snad ani neměli, ale jistě by se nám hodil. Úrazům se bohužel vyhnout mnohdy moc nedá, obzvláště v takto početné smečce," zazubila jsem se pobaveně. "Takže ti v rozletu a zkoušení, co je pro tebe nelepší, rozhodně nikdo bránit nebude. Ba naopak," pousmála jsem se.
Byla jsem ráda, že jsme přišli na kompromis a nebudu muset vidět, jak odchází žít jako tulák. Byla jsem toho názoru, že na život tuláka byli vlčata tohoto věku moc mladá a stále by jim svědčily benefity smečky. "Tak skvěle. Vítám tě tímto k nám," rozzářila jsem se a ocasem zase začala vesele kmitat po zemi jako prachovkou. "Oh, ano. Máme tu snad momentálně šest vlčat? Vás tři a pak trojici mladších vlčat. Jsou zrzavá, takže je v lese rozhodně nepřehlédneš. Všechna se sem zatoulala, takže to nebývá úplně běžný stav, ale alespoň tu teď máme živo," pousmála jsem se. Hned na to se vyptával na nějaké informace týkající se smečky. "Mám ještě pár obchůzek po území, tak co kdyby ses připojil a já ti vše řekla? Alespoň bych tě provedla po hvozdu a obeznámila tě se vším důležitým," nabídla jsem mu a pomalu se opět stavěla na nohy. Z jeho slov jsem nabyla dojmu, že ke mne získal dostatek důvěry, aby se mne už tolik nebál. Stačila spousta času, trpělivosti a lásky. To zahojí každou ránu.

Zdálo se, že z něj největší pocity hrůzy opadaly, jelikož se mi zvládl podělit o opravdu citlivou osobní informaci. "Rozhodně tě nebudeme do ničeho nutit. Jsi určitě šikovný a víš sám, co je pro tebe nejlepší. Ale věřím tomu, že bychom ti s tím strachem mohli pomoci. Asi to nebude nic příjemného, ale skutečně to časem jde. I já si s sebou od dětství nesla trauma, které mi způsobovalo podobné stavy. Když jsem byla malá, málem jsem v ohni přišla o život a má rodina byla vážně raněná. Od měla hrůzu z ohně a nezvládala být v přítomnosti vlků, kteří tuto magii ovládali," prozradila jsem vlčkovi něco málo o sobě, aby se necítil zranitelně. I já měla své jizvy a slabé stránky a chtěla jsem, abychom si byli v tomto momentě rovni. Oba stejně ranitelní. "Dovedeš si představit tu hrůzu, když jsem zjistila, že mou vrozenou magií je právě oheň. Před sebou samotným se utíká podstatně hůř," uchechtla jsem se, abych odlehčila tuto dusnou atmosféru. "Ale se spoustou skvělých vlků a časem jsem se s ní naučila žít a už jsou do dlouhá léta, co jsem měla naposledy panický atak," pousmála jsem se na něj povzbudivě. "Věřím tomu, že i ty najdeš cestu jak svou hrůzu překonat."
Vlček mi následně prozradil, že se tu ještě někde bude potulovat ještě jedno skoro dospělé vlče. Nigh Sea, zopakovala jsem si v duchu, abych si jméno zapamatovala a pokývala hlavou. "Děkuji, určitě ji brzy najdeme. Zkusím se poté během volné chvilky projít kolem okolí smečky a poohlédnout se po ní," odpověděla jsem, citelně nervózním tónem. Neměla jsem ráda představu, že se vlčata toulají sama a hrozí jim nebezpečí. Ale přeci jen už byli opravdu skoro dospělí. Určitě bude v pořádku, stejně jako její sourozenci. S úsměvem jsem přesunula pohled na Venuse. "Věř tomu nebo ne, ale smečka už jednoho poloslepého člena měla. A dokonce byl úchvatným ochráncem, ke kterému každý vzhlížel. Určitě to není důvod, proč bychom tě nemohli přijmout. V Sarumenu najde domov každý," zavrtěla jsem zase vesele ocasem. Přesně proto jsem to tu tak milovala. "Co tohle? Můžeš tu u nás zůstat jako člen pouze na zkoušku. Nic trvalého nebo závazného. Pokud zjistíš, že to pro tebe není, můžeš kdykoliv odejít," nabídla jsem mu alternativní možnost, která by mu třeba vyhovovala více. "Na návštěvy sourozenců bys ale samozřejmě mohl kdykoliv, nehledě na členství," věnovala jsem mu další miloučký úsměv. Rozhodně jsem nechtěla sourozence dělit.

Pomalu ale jistě jsem (//nebo jsme, pokud Kas půjde taky :D) se dostala k sourozencům, kteří na rozdíl od ostatních členů stále setrvali na místě. Neznali zde pravděpodobně nikoho a už vůbec ne ony zesnulé, o kterých byla řeč, tudíž je to naštěstí nemělo jak moc zasáhnout. Přesto se nejtmavěji zbarvený sourozenec evidentě bál a byl opravdu nervózní. Bylo to mnou, nebo tou situací? Ono na tom asi moc nezáleželo. Nejdůležitější bylo, aby se opět začal cítit komfortně. "Oh, to jsi potkala Wolfganie, že? Tak to mne moc těš," pousmála jsem se na mladou vlčici. "I tebe ráda poznávám, Venusi," věnovala jsem milý úsměv i jemu a sledovala, jak se krčí za sestrou a dělá ze sebe menšího. A tak když zavřel očka, pomalu jsem si lehla na zem, abych automaticky přestala působit jako hrozba. Nikdo v leže po něm totiž neskočí. Oproti nohatému vlčeti jsem byla najdnou podstatně menší a v dost submisivní poloze. Nikdo ti neublíží. "Je hezké, že jste se našli i přesto, že jste byli jako malí jeden od druhého odděleni. Pokud bys chtěl, může ti být Sarumen domovem. Je tu bezpečno a všichni jsou tu milí. Máme tu i spoustu vlčat, s kterými byste si určitě rozuměli," dodala jsem tichým, sladkým hlasem. "Máte ještě nějakého sourozence, s kterým jste se ještě neshledali?" zajímala jsem se, abych věděla, zda mám očekávat ještě jedno nohaté torpédo.

| VSA - Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) 2/2

Byla jsem ráda, že jsem mu touto pravdou neublížila a nezůstane mu představa nemocné Darkie, které nikdo nepomohl, v hlavě. Protože mne tam strašila už od chvíle, kdy mne odstrkovala. Od její smrti jsem si to každý další moment vyčítala. A přesně proto jsem potřebovala slyšet přesně ta slova, která ke mne Kasius směřoval. "Asi nikoho," odtušila jsem tiše. Snažili jsme se hledat viníka toho všeho špatného, co nás potkalo, ale někdy se prostě děly a nikdo s tím nic udělat nemohl. Nikdo nemohl za smrti v našem lese. Byla to jen opravdu podivná shoda náhod. Nic víc. Zbytku smečky nic nehrozí. Alespoň tímto jsem se dokázala momentálně uklidňovat. "Sarumen pro ni byl vším. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se její duše odmítala od tohoto hvozdu vzdálit. Stejně jako Neyteri," uchechtla jsem se nad tím, jak dobře jsme ji oba znali. Opravdu to znělo jako něco, co by reálně udělala. Vždy se bála vzdalovat se z hvozdu a nic na světě nemilovala víc, než jeho obyvatele.
"Mhm, musí to být těžké úplně pro každého, kdo ji znal. Obzvláště po všech těch ztrátách," povdechla jsem si a naposledy se o něj láskyplně otřela a nasála jeho vůni. Byla jsem tak strašně ráda, že se vrátil. Tolik jsem ho tu teď potřebovala. "Chápu. Až najdeš odvahu, bude tam na tebe čekat. Na mne to bude ale asi ještě moc a chvíli potrvá, než se z prvotního šoku vzpamatuji," podpořila jsem jeho plán a sama přiznala, že pro mne to momentálně nebude nejlepší volba, tudíž ho nebudu schopna k její soše doprovodit. Pokusila jsem se o to, abych mu zlepšila náladu magií a vytvořila onu duhovou růži, kterou vytvořila Darkie v úkrytu před tím, než zemřela. A přestože to slovně nedal najevo, věděla jsem, že mu ukázala, jak důležitý pro Darkii byl. Jak moc nás všechny milovala a naplnila ho nadějí a štěstím. A s touto novou dávkou optimismu prohlásil, že tu s námi zůstane, dokud nebudou šťastní všichni. "Ty jsi naše sluníčko," pousmála jsem se šťastně přes slzy nad jeho optimismem a odhodláním všem pomoci. "Hrozně jsi tady všem chyběl. Nebylo to tu bez tebe stejné," přiznala jsem, minimálně pro mne určitě. Ale věřila jsem, že jeho dávka optimismu, obzvláště když touto hrůzou byl zasažen nejvíce, všem dodá odvahu a pomůže jim se z nejhoršího dostat co nejdříve.
"Oh, ano. Děkuji. Morfeus chtěl smečku předat do rukou potomka, takže ji svěřil Darkii a tím pádem i mne. Tak jsi další v pořadí," pousmála jsem se pobaveně, ale věděla jsem, že by to Kase až moc poutalo na jedno místo. Byl dobrodruh, zasloužil si tu svobodu, které teď přišel na chuť. I já do téhle funkce musela zestárnout, abych neměla tendenci pořád utíkat a cestovat. "Vždy budeš patřit do tohoto lesa," ujistila jsem jej s jemným olíznutím po tváři. "Ale abych pravdu řekla, už jsem si nemyslela, že se vrátíš. Myslela jsem, že se z tebe stal pravý dobrodruh a nic tě nebude poutat k jednomu místu. I já taková byla za mlada a rodnou smečku opustila, proto bych ti nic nevyčítala a byla pro tebe šťastná. Ale jsem ráda, že jsi zpět," dodala jsem ještě. Ale vždy se tu pro něj najde místo. Vždy. "Je, ani pořádně nechápu, odkud se berou," rozesmála jsem se. "Povím ti to hned, co budeme mít chvilku času. Potřebovala bych je oběhnout a příjmout, než se zase rozutečou a budu je hledat jen obtížně," odmítla jsem slušně jeho pobídku k vyprávění a naopak pobídla jeho. "Pojď, půjdeme se seznámit."

(//Venus a Amis)
Vykročila jsem tedy k prvnímu mladému vlčkovi, na kterého mi padl pohled. Oba sourozenci vypadali jako příbuzní Stara, ať už zbarvením, nebo věkem. Vypadalo to, že máme od každého rodiny tři sourozence, což byla hezká náhoda. Už z povzdálí jsem na sebe upozornila přátelským pozdravem a než jsem vstoupila do jejich přítomnosti, počkala jsem, až si mne oba všimnou. Držela jsem si ovšem nějakou tu vzdálenost, abych se vyvarovala nějaké panice ze mne, jako cizího vlka. "Doufám, že vás neruším. Jste sourozenci Stara, že?" optala jsem se a mile se na oba usmívala. Mladá vlčice už po hvozdu voněla, zatímco mladý vlček stále voněl po okolním světě. Myslím, že mi Star o tom, že sestru našel, povídal. Amis, že? "Chtěli byste se přidat? Místa tu máme dost pro každého," nabídla jsem mile a skutečně zvládla i rozhoupat oháňku.

| VSA - Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) 1/2

Každého tato nová informace nepříjemně zasáhla, přestože byly reakce velice odlišné. Pro všechny z nás byla důležitá. Tolik zoufalství a beznaděje ve tvářích mých milovaných... Nezasloužili si tohle utrpení. Nebylo to poprvé, co jsme o někoho přišli a s každou smrtí to bolelo víc a víc. A přestože i mne sužoval mučivý žal a samota, tolik jsem chtěla všem od té bolesti pomoci. Zatnout zuby, předstírat a být silná a schopná. Být alfou, kterou si zasloužili. Ale já nemohla. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem je zachránit. Nedokázala jsem vrátit čas a všemu předejít. Tolik jsem ale chtěla. Místo toho jsem tam stála a usilovně vzlykala, obličejem zabořeným do kožichu toho posledního vlka, kterého jsem chtěla vidět takto nešťastného. Narozdíl od nás to prožíval vše naráz. Neměl šanci nechat srdce zahojit a smířit se s krutostí života. Na malý moment mne napadlo, že by pro něj bývalo bylo lepší, kdyby se nevrátil. Kdyby věděl, že ho obě milujeme, vždy milovat budeme a jsme šťastné, že si v životě šel za svým a cestuje. Vše bez té hnusné pravdy.
Většina vlků odešla, přesto mne s Kasiusem mlha zahalila ve snaze nás utěšit a dopřátrochutrochu soukromí. Bylo hrozné slyšet, jak Kase bolest, kterou si prožíval, tak sužuje. Chtěla jsem mu pomoci. Zastavit to. Ale nemohla jsem. Nebylo jak. A tak jsem ho jen pevněji objala. Jak nejpevněji jsem uměla a u toho se celá třásla. "Já nevím. I mě lhala. Tvrdila, že je v pořádku. Asi se nás snažila chránit," zavrtěla jsem hlavou, otírajíc si tím mokrou tvář o něj. "Od toho, co jí zemřel otec byla jiná. Odtažitá a věčně zamlklá. Snažila jsem se jí nabízet pomoc, ale vždy mne jen odstrčila a utekla. Nevěděla jsem, co dělat. Ale měla jsem něco udělat. Měla jsem tomu zabránit. Ani jsem nebyla po jejím boku, když se to stalo. Nebyla jsem tam pro ni." Všechny tyhle výčitky a emoce šly na povrch. Asi jsem mu to neměla říkat. To matky nedělají, měla bych ho před pravdou chránit. Ale já vždy měla problém odhadnout, co už je moc informací a co ještě ne. Vždy jsem mluvila přímo od srdce a věřím tomu, že jsem tím mnohé nechtěně ranila. Protože nevědomost je sladká. Tak moc bych si přála nevědět. Poté ale nastalo ticho. Nechtěla jsem už nic říkat. Dál se trápit a topit se ve výčitkách. Chtěla jsem být s ním. Být tu pro něj. A tak jsem ho opět pevně objala a snažila se jen pravidelně pomalu dýchat. Zahnat potřebu plakat. A až jsem toho byla po chvíli schopna, odtáhla jsem se od něj. "Nevyčítej si nic prosím. Nikdo z nás tomu nemohl zabránit. A tak jako je Morfeus šťastnější, když je opět s Neyteri, i Darkie je teď šťastná. Zaslouží si být spolu, protože k tomu pořádně neměli šanci," špitla jsem. "Udělal jsi pro Darkii maximum. Dal jsi jí svou bezmeznou lásku a naplnil její život takovým štěstím. Tolik jsi pro ni znamenal," natáhla jsem se k jeho tváři a láskyplně ji olízla. Na jazyku jsem cítila slanost jeho slz, které mu tváře celé promáčely. "Myslím si ale, že nás tu bude s Neyteri střežit. Bude tu neustále s námi a nikdy nás neopustí. Vždy, když ji budeme hledat, bude tady. V úkrytu a navždy v našich srdcích." Abych Kase alespoň trochu rozveselila a ukázala mu, že i přes její krutý osud si prožila krásný život a byla šťastná, za pomocí magie iluzí jsem vyčarovala onu růží, kterou před smrtí nechala vyrůst u mých tlap. Byla nádherná, velká a hrála všemi barvami duhy. Reprezentovala všechny city, které k nám chovala. A teď jsem ji mohla s někým sdílet. "Tuto růži nechala Darkie v úkrytu vyrůst, než odešla. Není nádherná?" pousmála jsem se a opět na mne přicházel ten pocit, jako že mám slzy opravdu na krajíčku. Místo toho jsem se opřela bokem o svého syna a kochala se krásou růže. "Je naše. Stejně jako byla Darkie. Vždy bude naše," špitla jsem.

(//Amny, Zor)
Nervozita, kterou jsem intenzivně cítila rostla a rostla každým momentem a já se jen marně pokoušela uklidnit a srovnat si myšlenky. Měla jsem toho přeci tolik, co jsem chtěla všem oznámit. Ale mé myšlení zastínil opět ten ponurý mrak bezmoci a bolesti ze ztráty. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Muselo to být pouhých pár okamžiků, než se vlci začali shromažďovat. Mne se to ale zdálo jako celá věčnost. Mezi prvními, kteří se u mne a Marion zastavili, byla Zorea s Amny. Obě mi musely být v patách a pomalu se přesouvali do hvozdu. Obě se právem zajímaly, co se děje, že je krátce po našem setkání opět svolávám. "Je tu pár věcí, které bych potřebovala celé smečce oznámit. A lepší příležitost mít asi nebudu, tak toho chci využít," prozradila jsem oběma krátce.

(//Kasius)
Koho jsem ovšem vůbec nečekala, byl samotný Kasius. Tolikrát jsem na něj myslela od doby, kdy jsem ho tu zahlédla naposled. Ze srdce mi spadl obrovitý balvan a já se neubránila slzám dojetí. "Kasi," hlesla jsem a zabořila čumák do srsti mého milovaného syna. "Tak strašně ráda tě zase vidím. Tolik jsi mi chyběl," zamumlala jsem tiše do jeho kožichu. Je to on. Je živý a je tady. Se mnou. Vrátil se. Už jsem s tím ani nepočítala. Opravdu jsem byla přesvědčena, že při své výpravě narazil na svou pravou rodinu a zůstal. A vůbec bych mu to nevyčítala. Vždy jsem si pro něj přála jen to nejlepší. Ale teď když tu byl se mnou, nemohla bych být šťastnější. "Vše mi pak musíš povědět. Už se moc těším," pousmála jsem se na něj. Mám ho zase zpět, pomyslela jsem si. Ovšem když zmínil Morfeuse, zamžourala jsem a hlavu od něj opět odtáhla. Nevěděl o něm. "Chtěla bych všem něco oznámit. I o Morfovi ti povím," špitla jsem.

(//Nicos, Danie, Atsumu, Lilith, Amis, Venus(předpokládám teda, že se dodatečně přidá :DD))
Za nedlouho se připojili i malí zrzečci, každý s nějakou společností. Danie přivedla i Lilith, zatímco Nicos přicupkal i s podobně zbarveným vlčetem opět stejného věku. Další sourozenec? zamrkala jsem překvapeně. To ale vyřešíme poté. Dokonce i černobílá slečna naopak podobně stará jako Star se objevila v hloučku spolu s dalším podobně zbarveným vlčkem. Kolik tu máme vlčat, propána? pomyslela jsem si šokovaně. Naštěstí jsme je ale měli na jednom místě a mohla jsem to vyřešit naráz, ne je po lese nahánět a zjišťovat, kde se schovávají. Sarumen se nám rozrůstal a to byla skvělá zpráva.

(//VŠICHNI)
"Zdravím vás všechny a moc děkuji, že jste se dostavili," rozhlédla jsem se po hloučku zvědavých očí. "Pro ty nové z vás, vítám vás. Mé jméno je Maple a jsem alfou této smečky. Ráda bych vás tímto poprosila, abyste se za mnou po oznámení dostavili a vše vyřídíme," pronesla jsem na začátek, abychom to měli za sebou. Chvíli jsem se odmlčela, odkašlala si a zhluboka se nadechla. "Mám pro vás spoustu nových informací. Některé budou pozitivní, některé budou ale opravdu šokující a nepříjemné. Nebude to pro nikoho lehké, proto bych chtěla všechny poprosit, abyste tu jeden pro druhého byli. Jsme rodina a jeden druhého potřebujeme.. Není nic, co bychom spolu nezvládli." Bylo mi jasné, že je toto nastínění, co je čeká, neuklidní. Naopak budou asi opravdu nervózní a přestože jsem chtěla začít tím pozitivním, asi to nesklidí žádný velký ohlas a nadšení.

"Tak tedy... Ve smečkové hierarchii proběhnou změny. Amnesii bych tímto povýšila na Gammu a přiřadila jí roli, která jí bude vyhovovat nejlépe. Opravdu si velice cením všeho, co pro smečku děláš a jak aktivně se na fungování smečky podílíš," pousmála jsem se povzbudivě na černobílou vlčici. "Dále se na Deltu vyhoupla i Marion s rolí učitele, takže se mohou vlčata těšit na nového parťáka na rošťárny. Gratuluji," pohled jsem přesunula na strakatou vlčici, která mi postávala po boku. "Pokud někdy potkáte Duncana a Jennu, prosím, nasměrujte je za mnou. I je čekají změny. Jenna nově bude a pozici Delty, stejně tak jako Duncan, který zase o příčku spadl. Doufám tedy, že je stále naším členem," požádala jsem všechny přítomné. Poslední věta byla spíše mé uvažování nahlas.

Teď náš čekalo to horší a mé mlční to rozhodně všem naznačovalo. Ale já najednou nenacházela slova. Neměla jsem tušení, jak jim to oznámit. Kde začít. Musela jsem ale. Zasloužili si vědět pravdu. Pohledem jsem zastavila na Kasovi, který v tomhle musel být ze všech nejhůř. Nevěděl ani o Morfovi. Ani o Noktovi. O tom, že i Amny a Duncan zemřeli. Nevěděl, kolik smrtí si tento les zažil. A už vůbec nevěděl o Darkii. Nedokázala jsem si představit, jak hrozně ho to zasáhne. "Uh..." vysoukala jsem ze sebe zoufale, abych prorazila to ticho. Neměl mi kdo pomoci. Nikdo to nevěděl. "N-náš hvozd si zažil těžké časy. Přišli jsme o Neyteri, která, jak všichni víte, v podobě sochy střeží úkryt a náš domov. Bohužel podobný osud čekal i Morfea a přestože nám všem strašně chyběl, museli jsme se opět postavit na nohy a zabojovat. S Darkií jsme se pokoušeli o to, aby pro vás byl Sarumen pořád takovým místem, jaký jste si pamatovali. Druhou rodinou. Místem, kde je každý vítaný. Ale i Darkii dohnalo její křehké zdraví. Darkie-" zlomil se mi hlas a oči se mi zalily slzami. V tlamě se mi hromadily sliny a já cítila, že nemám šanci proslov dokončit bez emocí, které mi stály v cestě. "Darkie se nevrátí," špitla jsem. A opět se rozlehlo to ticho, kterým to začalo. To nekonečné ticho a ta ponurost, která se kolem mne nabalovala a zahalovala mne do temnoty. "Ale je se svou rodinou," popotáhla jsem a pokoušela se tuhle depresivní atmosféru trochu prozářit. Trochu pozitivity, přestože vynucené. "Její růže... Je na hrudi její matky. V jeskyni. Jsou spolu." Chabý pokus o úsměv a další nával slz. Tolik to bolelo. "Mrzí mne to," přejela jsem očima po všech s tím nejupřímnějším pohledem. Věděla jsem, co asi musí cítit. "Moc," špitla jsem a pevně objala Kasiuse. Chtěla jsem tu být pro něj.

<< Tmavé smrčiny

Pomalu ale jistě jsem táhla srnu do smečky a vlky, s kterými jsem se před chvíli bavila jsem nechala za sebou. S největší pravděpodobností řešili Nickoliho, který se jak se ukázalo schovával za srnou. Doufala jsem ale, že se brzy vrátí a očistí se, aby na nich to bláto nezaschlo. Místo toho mě ovšem dohnala mladá Marion, která se zajímala, jak jsme dopadli. "Ahoj, Maričko. Dopadl dobře, jen nám jeden člen uklouzl na blátě a s největší pravděpodobností bude mít pár modřin. Ale nic hrozného," ujistila jsem flekatou vlčici, aby se náhodou lovů v budoucnu nebála. Reálně to byla podstatně děsivější podívaná a tak jsem byla ráda, že u toho nováčci nebyli.
"To zní opravdu zajímavě. Jsem ráda, že si nacházíš přátele i mimo smečku a zažíváš dobrodružství. I já se jako mladá hodně toulala a ráda na to vzpomínám. Jakýpak Thoránek je?" zajímala jsem se o podrobnosti a projevovala zájem o cokoliv, co si v nedávné době prožila. V tom vlčice přehodila ve vyprávění a stočila vyprávění k jejímu mrtvému otci. Bylo strašné, kolik smrtí zažil náš hvozd. A opravdu jsem se bála, kolik jich ještě bude. Upřímně jsem doufala, že to tímto skončí, ale osud byl opravdu krutý. "To mne moc mrzí. O vašem tatínkovi už jsem slyšela a vím, jak ošklivý pocit to je, když o někoho blízkého příjdeš. Tvá maminka mi říkala, že byl hrozně statečný a postaral se o to, aby byli jeho blízcí v bezpečí. Miloval vás až do posledního dechu," broukla jsem mírným hlasem k Maričce ve snaze projevit lítost a trochu jí situaci přiblížit. Muselo pro ni být opravdu těžké netušit, proč otec zemřel.
I Marion ale odtušila, že se ve hvozdě muselo udát spousta novinek a já se začínala smiřovat s faktem, že jim to skutečně budu muset brzy oznámit. "Myslíš Amny? Ano, stále u nás je, ale Newlina jsem dlouho neviděla. Asi se nám dal na tuláctví, ale třeba se na nás příjde ještě podívat. Ráda bych ho zase viděla," pronesla jsem zamyšleně spíše pro sebe. "To ano. Vše vám povím, jen co se dostaneme do lesa a všechny svolám. Několik vlků s námi nebyli lovit, tak abychom na ně s něčím tak důležitým nezapomněli," prozradila jsem jí. "Ale máš pravdu, máme spoustu vlčátek, která se k nám zatoulala. A přesně o to bych tě ráda poprosila. Už jsi velká a vím, že se na tebe dá spolehnout. Proto bych se tě chtěla zeptat, jestli by ses nechopila oficiální role učitele a nepomohla těmto mrňouskům se naučit základům, které tě naučili rodiče. Myslím si, že od někoho podobného jejich věku to bude mnohem cennější, než od nás starochů," zazubila jsem se na ni a doufala, že jí tahle nová příležitost dá trochu motivace se aktivně zapojovat do chodu smečky. Sama vypadala opravdu zapáleně a byla jsem ráda, že nás to obě napadlo a funkce jí udělá radost. Roli lovce jsem přenechala Kenaiovi, na ochránce jsem Maričku opravdu neviděla a díky této roli by byly vlčata aspoň pod dohledem někoho staršího. Podle vyprávění byla už schopna se potulovat po okolí a bezpečně najít cestu domů, což pro můj klid stačilo. Hlavně, že se spolu neztratí. Vše ostatní se dá řešit."Moc mne těší, jak se podílíš na chodu smečky. Co bys řekla na to, že bychom tě povýšily na deltu?" mrkla jsem na ni. Byla to celkem zodpovědnost, ale byla šikovná a věděla jssm, že si to nejenže zaslouží, ale že to i zvládne.

"Zavoláme ostatní, co myslíš?" nadhodila jsem, když jsme srnu dotáhly až do samého středu hvozdu. Zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla. Doufala jsem, že se dostaví co nejvíce vlků. Těm, kteří u toho ale nebudou, to bude muset oznámit někdo jiný. Ideálně nějaký jiný člen smečky, protože já na to asi nebudu mít sílu. "Snad tu brzy budou," špitla jsem a hlasitě si povzdechla. Začínala mne ovládat úzkost a opět ten hnusný pocit bezmoci. Ta samota a vědomí, že už ji nikdo z nás neuvidí. Je pryč.

Stejně tak jako já, i Amny se o Nickoliho bála. Nebyla jsem paranoidní. Opravdu zněl, jako že se mu přihodilo něco příšerně bolestného. Ale když jsme se ptaly, jestli je v pořádku, pokýval hlavou na souhlas a na otázku, zda máme najít pomoc naopak zavrtěl hlavou. "Dobře, to jsem ráda. Kdyby tě ale cokoliv trápilo, stačí říct komukoliv ze smečky a najdeme ti pomoc," připomněla jsem vlčkovi ještě pro jistotu. Až adrenalin opadne úplně, je dost možné, že na nějaké to zranění ještě příjdeme. Zatím vypadal opravdu v šoku a vystrašeně.
To se k nám za nedlouho připojila i Zorea s hlášením, jak dopadla druhá skupina. Měla jsem trochu obavy, protože tam měla Wolfganie dva úplné začátečníky a k tomu novou vlčici, s kterou se asi nestihly taktikou sehrát, ale jak se ukázalo, byli všichni opravdu šikovní. "To je skvělé, děkuji za hlášení, Zor," pochválila jsem hnědou s milým pousmátím. "U nás byla menší komplikace, ale žádná velká zranění snad nejsou," dodala jsem a když jsem se ohlédla za Nickolim, už dávno nebalancoval na hřbetu srny a místo toho buď utekl, nebo se někde schoval. Stydí se? napadlo mne. Až taková katastrofa to přeci nebyla. "Co takhle se jít spolu omýt k řece a zbavit se toho bláta? Všechny pak samozřejmě řádně vysuším," nadhodila jsem, chopila se srny a začala ji táhnout směrem ke smečce. Snad někdo další přiloží tlapku k dílu.

Sarumen (přes tenebrae) >>

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 3/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Pád černobílého musel být opravdu dost nepříjemný. Dovedla jsem si představit, jakou spoušť dokázalo udělat, když se na vás rozvalí celou vahou srna. Obzvláště pak rychlostí, jakou se přes les hnala. A přestože se prvně ozvalo jen bolestné zakňučení, v momentě, kdy už jsem srně vysela na krku se ozval takový nářek, že bych přísahala že umírá. Veškerý adrenalin asi opadl a zůstala jen nesnesitelná mučivá bolest. Hrklo ve mne a začínala jsem se skutečně bát, že způsobila větší škodu, než jsem si chtěla přiznat. Musel ale chvíli počkat. Jen malý moment, než srnu dorazíme. Hned pak jsem ho chtěla táhnout k Životovi, i kdyby mě to stálo poslední kus energie co jsem měla. Amny se velice rychle přidala na pomoc a srnu skvěle znehybnila. Srna se nemohla už ani hnout, a tak jsem jí jedním dobře mířeným sevřením tlamy prokousla hrdlo a brzy bylo po všem.
Když jsem ale rychle opět zvedla hlavu a očima vyhledala Nickoliho, celý vyděšený balancoval na těle mrtvé srny a s panikou v očích. "Jsi v pohodě Nickoli? Máme najít pomoc?" ptala jsem se ho s hrůzou. Opravdu mi nahnal hrozný strach. Ale jestli se dokázal vyhrabat na srnu, nemohlo to být až tak vážné, ne? Minimálně nevypadal, že by umíral. Až nyní jsem si dokázala skutečně oddychnout a pokusit se trochu uklidnit. "Vedli jste si ale skvěle. Sice se to pěkně zkomplikovalo, ale poradili jsme si," přejela jsem oba členy mé skupinky a vděčně se na ně usmála. "Příště si ale vybereme lepší počasí, protože tohle je fakt nebezpečné," uchechtla jsem se. Rozhodně stejnou chybu už neudělám. Pohledem jsem přejela k druhé skupince a pokoušela se odhadnout, jak se jim to daří a zda mají také nějaké ty úrazy, jako u nás.

| Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 2/3
| Maple - Amnesia - Nickolas

Jen co jsem se vměstnala mezi srnu a zbytek jejího stáda, zaujala Amny pozici hned na druhé straně a srnu se nám začalo dařit směrovat k Nickolimu, který čekal na jeho příležitost opodál. Bahno bylo ale opravdu zrádné a i mne podjely nejednou tlapy. Naštěstí jsem to vždy na poslední chvíli vybrala a dokázala se srnou držet krok. Díky bohu, že byla pajdavá, protože zdravá by s námi fakt zatočila. Jen doufám, že to všichni přežijeme ve zdraví, přemýšlela jsem v duchu. Ani jedna jsme momentálně ani zdaleka nepřipomínaly zbarvením ty vlčice, které na lov přišly. Bláto odlétávalo všude kolem a my spíše připomínaly bahnivé příšery. Ale co by jeden neudělal pro spokojenost smečky a plný žaludek.
Blížili jsme se, opravdu velice rychle. A Nickoli měl nyní skvělou příležitost se připojit a na srnu skočit. Jenže s prvním nemotorným krokem mu podjely tlapky a místo toho, aby srnu přepadl, spadl jí přímo pod kopyta. Au, sykla jsem nad tím zvukem, který se ozval, jen co se přes něj srna převalila a oba upadli. Opravdu jsem doufala, že bude Nickoli v pohodě a nemá žádné zlomeniny. Jediný člen, který momentálně ovládal magii země a mohl by ho vyléčit, byl momentálně mrtvý. Nemohla jsem se ale moc zdržovat a zajímat se o jeho zranění. Musela jsem doufat, že je mladý a gumový a nic horšího než pár modřin mu nezpůsobila. A tak jsem rychle skočila k srně a zakousla se jí do krku dřív, než se vzpamatuje. Už se pomalu stavěla zpět na nohy, ovšem svou vahou jsem ji opět stáhla k zemi a doufala, že i ostatní mi s ní trochu pomohou.