Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak jsem od našeho setkání u oznamu odtušila, skutečně šlo o Atsuma, sourozence zrzečků, o kterém jsem již slyšela. Bylo zvláštní, že se nám tu nashromáždilo tolik vlčat, obzvláště pak trojice sourozenců ze dvou vrhů. Ale alespoň měli spoustu kamarádů a možnost dělat skopičiny. Vlček se zdál být slušně vychovaný a na svůj věk překvapivě dospělý. Evidentně byli odmalička skvěle vychovávaní. „Samozřejmě, tak nějak jsem s tím automaticky počítala, jen co jsem tě u oznamu zahlédla. Byla by škoda, kdybyste spolu nevyrůstali v jedné smečce,“ usmála jsem se na něj mile a zavrtěla chvostem. Přesto jsem si vyslechla i jeho zájem se projevit, jak schopným ochranářem by pro smečku v budoucnu mohl být. „Oh, ochranáři by se nám jistě hodili,“ pokývala jsem hlavou souhlasně. „Tvé sourozence, i ostatní vlčata ze smečky, jsem při přijetí netestovala. Bylo by podle mne nefér na tebe jediného klást takovou zodpovědnost. Věřím tomu, že jsi velice schopný, a tak tě nijak testovat nebudu. Pokud tě ale role ochranáře láká a funkce by tě bavila, určitě bych viděla jako velké plus, kdyby ses v tom nadále zdokonaloval. Věřím tomu, že nebudeš mít problém najít někoho na přátelské poměření sil,“ nabídla jsem mu nakonec, jelikož mi testování vlčat k přijetí do smečky nepřipadalo férové. Daleko raději bych mladou generaci motivovala k tomu, aby se nadále věnovali tomu, co jim jde a co je baví. „Tímto bych tě tedy ráda přivítala do Sarumenské smečky. Než tě propustím, mám pro tebe pár informací, které je dobré znát. V první řadě mlha. Jak sis jistě všiml, je pro náš les typická. Co úplně běžné není, je naše schopnost s ní manipulovat. Je to jakási smečková magie, kterou si postupem času osvojí každý člen. Projeví se těm, kteří mají k lesu emocionální pouto. Dál bych ráda zmínila místo, kde se nachází pitná voda. Nalezneš ji na jihozápad našeho území, směrem k hoře. Naopak z řeky na východ prosím nepít. Už jen barvou tě odradí, ale já jen pro jistotu. Teče totiž z bažin, a tak kdo ví, co v ní je. Minimálně špatně by ti z ní určitě bylo. V samém srdci hvozdu se nachází mýtina. Bývá tam často příjemný klid. No a nakonec úkryt. Ten nalezneš nedaleko mýtiny. Kdybys na něj nenatrefil, stačí poprosit kteréhokoliv z členů smečky a jistě ti ho ukážou. A to je vše. Otázky?“ Byl to sice dlouhý proslov, ale minimálně tyhle informace byly pro život tady základ.

Jen co jsem doobcházela hvozd kvůli značkování, zastavila jsem se na opuštěném místečku a hodlala si trochu odpočinout. Měla jsem za to, že už jsem obchůzky všechny vyřídila a malý šlofík nikdy neuškodil. Měla jsem poslední dny napěchované akcí a pořádně jsem si ani nestihla odpočinout. Lov, oznam, příjimání členů… Doufala jsem, že i ostatní lovci udělají totéž a naberou opět síly. A spala jsem i slušně dlouho, než jsem zaznamenala někoho volající mé jméno. Dřív, než se za mnou mladý zrzavo bílý vlček dohnal, byla jsem už v sedě a mile se na něj usmívala. „Zdravím. Atsumu, že?“ přivítala jsem nohatého. „S čímpak ti mohu pomoci?“ pobídla jsem jej k řeči. Pravděpodobně se chtěl domluvit na přijetí, přestože jsem s ním už od samého začátku počítala. Nebo se třeba sháněl po sourozencích a já byla první, na koho v lese narazil. Jeden nikdy nevěděl.

Řeč mne a Jinkse se krátce stočila k magii, konkrétně naší smečkové. Musel se na Galliree asi nějakou dobu již pohybovat, když o podobných úkazech již slyšel. „Nápodobně, ale čistě z doslechu. Mám v plánu v budoucnu ostatní smečky navštívit, tak to pro nás třeba vyšpiónuju,“ zažertovala jsem. Na to jsem oba informovala ve zkratce o nástrahách, která tu na ně mohly číhat a nejzákladnější rozpoložení hvozdu. Zbytek si jistě projdou a zapamatují sami. Na poděkování jsem jen krátce pokynula a věnovala se plně Lilith. „Jo a ještě je tu malá drobnost. Aby to přijetí nebylo jen tak, ráda bych ti přidělila jednoduchý úkol. Aby se nám tu někteří zrzaví opět nečertili,“ zazubila jsem se pobaveně. V ten moment, co si Jenna chladila žáhu na zraněné vlčici mě dost naštvala, zpětně mi to ale přišlo spíš komické. „Až se budeš cítit fit, byla bych ráda, kdybys smečce něco ulovila. Na otestování dovedností a tak, znáš to. Stačí ale opravdu malá svačinka. Čistě jen pro radost někomu ze členů,“ požádala jsem ji ještě, ale už se pomalu chystala k odchodu. „Tak, to máme vše doufám vyřešeno. Půjdu obejít hranice, tak vás tu nechám se potulovat po hvozdu a seznamovat se. Těšilo mě a snad na sebe brzy zase natrefíme,“ rozloučila jsem se, všechny obdarovala milým úsměvem a otočila to podél hranic.

(//Značkování)
Vydala jsem se pozvolna kolem řeky a uvažovala, jak to hrozně všechno uteklo. Bylo až nereálné, že utekla hromada času od té chvíle, co jsem se o Darkii dozvěděla. Bylo to jako včera, kdy jsem se pokoušela zaměstnat značkováním v marné snaze na ni nemyslet. Na tu bolest, která mne svírala. Přišlo mi, že se nic nezměnilo. Přestože to u nás v hvozdě žilo, přišlo mi to tu tak hrozně prázdné. „Chybíš mi,“ zamumlala jsem směrem k Darkii. Věděla jsem, že to neuslyší. Že k ní tato slova již nedolehnou a mluvím si tu sama pro sebe, ale jednoduše jsem to ze sebe potřebovala dostat. A tak zatímco jsem se procházela podél hranic a otírala se o stromy, věnovala jsem to ticho momentu pro vyznání emocí. „Mrzí mě, že jsem tu pro tebe víc nebyla. Že jsi ve mne nenašla oporu, kterou jsi potřebovala. A důvěru se mi se vším svěřit. Kdybych bývala byla věděla, že máme tak málo času, strávila bych ho úplně jinak,“ povzdychla jsem si zlomeně. Tolika chyb jsem se dopustila. „Chtěla jsem vás vzít s Kasem do jednoho krásného lesíku, někde víc na sever. Byla jsem tam sice jen jednou, ale bylo tam taak krásně. Slunce prosvítalo skrz listnaté koruny stromů a ptáčci tak nádherně zpívali. Bylo to jako ráj na zemi,“ celá jsem se nad tou představou rozzářila. „Líbilo by se ti tam. Nebo v Třešňovém lesíku. Na jaře je tam nádherně. Ani nedokáži slovy popsat, jak krásné a voňavé to tam je. Kasovi se tam jako vlčeti moc líbilo. Pro takového špunta to byly úplně ideální prolézačky,“ uchechtla jsem se při té vzpomínce. V tlamě se mi ale rozlila hořkost. „Mrzí mě to. Všechno,“ špitla jsem. Tolik mi tu chyběla. „Nevím, jak to tu bez tebe zvládnu. Je toho tolik. Je skvělé vidět, jak Sarumen s novou krví ožil a jak jsou všichni pozorní a skvělí… Neměnila bych. Ráda přispívám tomu, aby tu každý našel domov. Ale je toho… moc.“
Pomalu ale jistě jsem se svým otíráním kolem stromů dostala až k hoře. Sem tam jsem se rozhodla nějaký ten strom i označit, ale abych pravdu řekla, moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Jela jsem na autopilota a myšlenkami byla úplně jinde. Zase u ní. Nevím, jestli to bylo teskem, únavou, nebo mou pomateností, ale přísahala bych, že jsem někde v dáli mezi stromy zahlédla pohyb. Darkie? vypoulila jsem nechápavě oči. Poznala bych ji na míle daleko. Nemohl to být nikdo jiný. A tak jsem se za siluetou rozeběhla, jenže pokaždé když zašla za strom a já ji doběhla, byla pryč. Až když jsem to skoro vzdala, silueta zastavila zády ke mne a čekala. „Darkie?“ kníkla jsem nechápavě. Věděla jsem, že tu není. Že není živá a když bych za ní přiběhla, rozplynula by se. Byl to přelud. Má mysl, která se s jejím odchodem nedokázala vypořádat. Nebo v tom mělo prsty to, že se stala tou křišťálovou růží? Znamenalo to, že se stala patronkou? Vídal takto Morfeus Neyteri? Nerozuměla jsem ničemu, ale byla jsem tak ráda, že jsem ji viděla. I když nereálnou, ale tady. Silueta se pomalu otočila, pohlédla na mne a za chvíli se rozplynula. Ale i ten jeden přímý pohled mi řekl víc, než tisíce slov. Vrátí se. Neopustí mě. Bude tu pro mne. A přesně tohle jsem potřebovala cítit. Tolik jsem se bála, že jsem přišla o vše, co jsme měly. A přestože to není stejné, jako když tu byla, budu usilovat i za to málo, co nám zůstalo.
Pomalu jsem se tedy odebrala opět ke značkování a cítila se zcela klidně a uvolněně. Pomalu jsem prošla i západní hranice hvozdu a vše důkladně označkovala. Tahle část trasy byla obzvláště klikatá, a tak jsem měla aspoň tendenci více vnímat své okolí a opět nezabíhat někam do fantazie. Jen co jsem se ale začala blížit ke kopretince, zamyslela jsem se, co je tak asi za onou horou na jihu našich hranic. Nikdy v životě jsem se tam nepodívala a abych pravdu řekla, výška oné hory mne celkem děsila. Asi jsem na takové adrenalinové výpravy už byla asi stará. Ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se za humny rozléhaly nějaké další pláně podobné těm písčitým. Dávalo by tak větší smysl, proč u nás bývala zima přijatelná. Výpravu jsem zakončila severními hranicemi a otřela se o posledních pár stromů, které jsem ze začátku minula. Nakonec jsem značení zakončila posledními kapkami a následně jsem se vydala hloubž do lesa.

Oba vlci se zdáli být opravdu moc milý, i když Světluška působila trochu zmateně. Věřila jsem ale tomu, že ji pomatenost brzy přejde, jen co se oba trochu rozkoukají. A když ne, tak tu má dobrého přítele, který ji pomůže se tu cítit jako doma. „Dobrá,“ odpověděla jsem stále nechápajíc, kdo nebo co jsou to ty Náramky, ale vlčice si na tom trvala a já nějak nenacházela odvahu odmítnout. Poté jsem ihned přešla k zadání úkolu, kterého se oba nikterak nebáli, což mne potěšilo. Jistě se tu se členy seznámí a zapadnou zcela bez problému. „Skvěle, děkuji,“ usmála jsem se mile na Jinkse.
Jen co se ukázala Lilith, mlhu jsem odehnala. Šedivý vlk byl velmi bystrý a ihned identifikoval, kdo je zdrojem tohoto podivného jevu. „Ano, ale vlastně ne. Je to smečková magie, kterou ovládají zdejší vlci. Mlha nám pomáhá zahánět nepřátele a chránit nás. Vlci, kteří jsou členy delší dobu z mlhy dokáží dokonce tvořit různé objekty,“ objasnila jsem oběma, i když jsem si nebyla jistá, jestli tuhle informaci Světluška pochytí. Dřív než jsem se ale stihla věnovat tomu, co má Lilit na srdci, oba noví členové se rozhodli k odchodu. „Ještě než půjdete. Sarumenská smečka má hranice přes celý Sarumenský hvozd, spolu s mýtinou, kterou najdete v samém srdci lesa. Řeka úplně na východní straně hranic je nepitná. Nebo tak minimálně nevypadá, tak se jí raději vyhýbejte. Pitnou vodu naleznete poblíž hory na jihu hvozdu. Na úkryt natrefíte zase poblíž mýtiny. Pokud ho ale nenajdete, nebojte se poptat některého ze členů a jistě vás navedou,“ pronesla jsem v rychlosti to nejdůležitější. „Hodně štěstí a bavte se,“ popřála jsem jim nakonec s úsměvem.

Na to jsem pohled přesunula k modré vlčici, jež měla spoustu na srdci. „Není vůbec zač. Vlci by si měli pomáhat,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a mile se na vlčici usmála. Věřila jsem tomu, že by na našem místě udělala totéž. Vlčice se poté rozpovídala o tom, že zaslechla, že patří k Sarumenu i Duncan, načež jsem souhlasně pokývala hlavou. „Je to tak, nebo v to teda doufám. Je to nějakou dobu, co jsem ho tu naposledy zahlédla, ale u něj je to běžný jev. Má toulavé tlapky,“ zazubila jsem se. Ukázalo se, že si jsou s Duncanem poměrně blízcí a právě tahle informace ji přivedla k rozhodnutí, že by u nás chtěla zůstat. „No to je skvělé. Samozřejmě, místo u nás zcela určitě najdeš,“ rozmávala jsem vesele ocas a mé odznaky začaly jemně svítit. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co mne něco opravdu těšilo. Tolik zájemců, nových tváří a hlavně smečka najednou hrozně ožila. „Tímto tě oficiálně vítám do Sarumenské smečky. A až natrefíš na Duncana, vzkaž mu ode mne prosím, že bych s ním ráda chtěla mluvit. Mám pár věcí, které bych s ním chtěla probrat a najít pro něj nějakou smysluplnou funkci, která by ho bavila, ale zároveň nesvazovala na jedno místo,“ přivítala jsem tímto tedy Lilith mezi nás a požádala ji, aby za mne předala vzkaz.

//Nejsi jediná, neboj. Už si zvykám :DD

Oba vlci, jež se momentálně nacházeli na našem smečkovém území, se zdáli být celkem dost vykolejení, nebo spíše neklidní. Kdo ví, čím to bylo. Že by nervozitou, když měli hovořit k alfě? To samo o sobě dokázalo vlkovi nahnat pěknou trému. Ale u mne se opravdu nemuseli ničeho bát. Já na rozdíl od jiných hlavy zásadně netrhala. "Ráda vás poznávám," začala jsem ocasem vrtět o to urputněji a věnovala oběma milý úsměv. Chtěla jsem co nejdříve dosáhnout toho, že se budou cítit komfortně. Jinks se chopil vysvětlování, co od tohoto setkání očekávají. Nebo tedy spíše on. Jeho společnice se zatím schovávala za ním a konverzaci naslouchala. Měla opravdu nádherné zbarvení. I Jinks měl kožich zbarvený samými hezkými odstíny šedé. Ukázalo se, že se přeci jen chtějí přidat ke smečce. Chápavě jsem tedy pokývala hlavou a vyslechla si jeho zkušenosti se smečkami. "Váš zájem mne opravdu těší a věřím, že by se u nás místo pro oba našlo," ujistila jsem Jinkse. V tom se ke konverzaci přidala i Světluška. Náramky? podivila jsem se. Vlčici jsem úplně nerozumněla a neubránila se zmatenému výrazu, když vysvětlovala, že jsou to její kamarádi. Opatrně jsem nakoukla přes záda vlčice v naivní snaze spatřit někoho, jež měl tuhle podivnou přezdívku. Ale nikde nikdo nebyl. Pohled jsem tedy přesunula na vlčici a nezmohla se k ničemu jinému, než milému úsměvu. "Oficiálně vás tedy přijímám do Sarumenské smečky. Abych si ale prověřila, zda vaši žádost o členství myslíte vážně, ráda bych vám dala jeden malý úkol. Nic složitého, opravdu," pronesla jsem a bez zbytečného zdržování nadhodila nápad, jak mohu nové zájemce trochu prověřit. Jenna pak bude alespoň klidnější, že do smečky neberu kde koho. "Zkuste během volné chvíle vymyslet způsob, jak někomu ze smečky udělat radost. Můžete mu něco ulovit něco dobrého a ukázat tak, jak vám jde lov. Ale může jít i o nějaký ten suvenýr z cest, natrhané květiny, nebo cokoliv jiného. Pomůže vám to se rychleji začlenit a sblížit se, když budete mít díky úkolu záminku k náhodné konverzaci. A já pak budu mít klid v duši, že jsem nevzala cizáky jen tak bez nějakého prověření," mrkla jsem na ně šibalsky. Jistě, mohla jsem po nich chtít složitosti, ale na to já byla až moc velká měkkota a rozhodně jsem jim nechtěla dělat přijetí víc stresující, než to pro ně momentálně bylo.

V tom se ozval další hlas, který nezněl zrovna sebevědomě. Ah, mlha. Kšá, pomyslela jsem si a mlhu rozehnala, abychom na sebe i okolí lépe viděli. "Zdravím, Lilith. Tohle jsou Jinks a Světluška, naši noví členové," otočila jsem se za vlčicí a představil vlky navzájem. "Jakpak se cítíš? Vypadáš mnohem lépe," zajímala jsem se o to, jak se na tom vlčice po celé té nehodě. "Hledala jsi mne kvůli něčemu?" následoval hned další dotaz, kdyby se náhodou na odpověď mé předchozí otázky necítila a chtěla se tomu mazaně vyhnout.

<< Skalisko

Za zády jsem nechala Venuse a doufala, že jsem neudělala chybu. Přeci jen měl jizvy stále dost otevřené a mohlo stačit opravdu málo, aby se jeho důvěra k dospělým vlkům opět vrátila do původního stavu. Opravdu nerada bych zničila ten pokrok, který udělal, ale brát ho s sebou k úplně cizím vlkům, kterým jsem nemohla věřit ani já, bylo daleko riskantnější. Třeba se zatím trochu dospí, nebo se seznámí s někým milým ze smečky. Měl tu na výběr plno a věřila jsem tomu, že by jeho důvěru jen prohloubili. Nezbývalo mi tedy nic jiného než doufat.

Pomalu jsem se blížila k nově příchozím a ocenila, že se skutečně necpali dál do hvozdu. Místo toho spořádaně čekali na hranicích, než se ukáže někdo ze smečky. Hranice byly naštěstí označené, les plný vlků... Jen blázen by tak učinil, ale i tak. Jeden musel hledat to hezké i v maličkostech. S mým příchodem se kolem vlků rozprostřela i mlha, která si taktéž přišla nováčky prohlédnout. "Zdravíčko," usmála jsem se na cizince a zastavila. "Jmenuji se Maple a jsem alfou Sarumenské smečky. Copak pro vás mohu udělat?" naklonila jsem hlavu jemně na stranu a ocasem rytmicky pohupovala ze strany na stranu. Neměla jsem potřebu působit jako drsná a přísná alfa, kterou jsem nikdy nebyla. Já byla jednoduše ráda, že se k nám přišel někdo podívat a v hloubi duše doufala, že se ukážou být milými vlky, jež mají zájem se stát součástí naší velké rodiny. Zatím jsme měli na takové vlky velké štěstí, tak proč ne i teď?

Bylo hezké slyšet, jak Venus nehledí na to, kolik ročních období jsem již zažila. Statečně se mě pokoušel přivést na pozitivní stránky a nabízel se, že tu pro mne bude, až bude nejhůře. "Naštěstí to je snad ještě daleko. Sice už nejsem ten potrefený blázen, co se nikde nikdy nezastavil, ale upřímně mi to nechybí. Daleko raději zůstávám doma s rodinou a dohlížím na to, aby tu vše fungovalo, jak má," pousmála jsem se na něj smířeně. "Ale je od tebe hezké, že se tak nabízíš. Kdyby bylo potřeba, určitě budeš jeden z prvních, kdo o tom uslyší," ujistila jsem jej a dala mu najevo, že si jeho nabídky cením. Ale počítala jsem s tím, že se při nejhorším nechám trochu omladit Životem, jak jako to udělalo pár vlčit přede mnou.
Když se konverzace stočila k lovu a zranění, ke kterému došlo, Venuse to vyděsilo. "To by od tebe bylo moc hezké. Nickoli je zlatý, takže se jej bát nemusíš. Mohl by ses po něm poté podívat a zkontrolovat ho. Sama pořádně nevím, co mu srna způsobila. Byl šokem tak otřesený, že z něj nevypadlo ani hlásky," zavrtěla jsem starostlivě hlavou a byla vděčná, že má zájem mu pomoci. Já sama jsem totiž netušila, jak na to. A přestože naši pomoc Nickoli na místě odmítal, jen co opadl adrenalin, musely ho kopance asi dost bolet. Nějaká ta bylinka na utišení bolesti by se mu jistě hodila. "Ale nic vážného to asi nebude. Byl schopný srnu s námi dorazit a dorazit zpět do hvozdu, tudíž to bude jen pár ošklivých modřin. I tak by ale mohlo být něco na utišení bolesti fajn," pokoušela jsem se ještě Venuse uklidnit, aby neměl strach, že jsme tu nechali člena napospas smrti. "Přesně tak. Určitě se nám zdravotník na místě bude jistě hodit," pousmála jsem se na něj a tlapou mu jemně počechrala srst na hlavě.

Jen co jsme se dostali do úkrytu a odložili dříví, navázali jsme na konverzaci o bažinách. "Asi tak nějak," uchechtla jsem se pobaveně nad jeho představou, jak tam smečka fungovala. "Upřímně si to sama nedovedu představit. Považuji se za celkem přizpůsobivého tvora, ale tohle je i na mne trochu moc," okomentovala jsem zamyšleně a uvažovala, jak tuhý kořínek tito vlci asi musí mít. Přesunuli jsme poté svou energii do vyklepávání kožešin, což efektivně sloužilo jako záminka, proč se nejít podívat do úkrytu Alf. I Venus to ale prokoukl. Pobaveně jsem se nad jeho menším rýpnutím. Sotva jsme se potkali a už mě má prokouklou. Jsem fakt průhledná. Na jeho návrh jsem ale přistoupit nemohla, jelikož se hvozdem ozvalo hned několik zavytí, jež jsem nepoznávala. Ouška jsem našpicovala a marně se pokoušela vybavit, zda je přeci jen nepoznám. "Zdá se, že máme návštěvu. Půjdu to okouknout a ty tu raději zůstaň, hm? Kdo ví, kdo to je a zda jim můžeme věřit. Můžeš si odpočinout, ale určitě tě tu nechci držet. Kdo ví, na jak dlouho to bude. Kdyby ses nudil, mohl by ses jít s někým ze smečky seznámit a já si tě pak najdu, ju?" navrhla jsem mu a před odchodem se o něj láskyplně otřela. "Kdyby cokoliv, vyj. Budu u tebe ani nemrkneš," připomněla jsem mu a s těmito slovy zmizela z úkrytu.

Sarumen >>

Hrozně moc bych chtěla za akci poděkovat. Nejenže mě hrozně bavila, zpestřila hru a navíc byla skvěle časově vymyšlená, ale navíc fakt stmelila členy smečky a Sarumen přivedla zpět k životu :D Nepamatuji si, kdy u nás byla naposledy taková aktivita, ale doufám, že nám to ještě nějakou tu dobu vydrží, protože mi to dělá fakt hroznou radost :D Takže opravdu smekám! Takovou akci jsme minimálně u nás potřebovali jako sůl a doufám, že se na nějakou podobnou budeme moci těšit někdy v blízké budoucnosti

Tak tedy poprosím o:
3% do vytrvalosti

Za 15 bodů:
3 x 5b → 69

Zdravím, mí milí Sarumenští! ♥
Mám tu pro vás sice ne už tak pravidelný, ale přesto novinkami přeplněný, oznam! Pojďme na to :)

| VHS 6 - Vyvětrej kožešiny v úkrytu – 1 post/1 bod

<< Sarumen

"Určitě ano, už teď jsem na tebe moc pyšná," mrkla jsem na něj povzbudivě. Upřímně neměla vlčata jak mne zklamat. I kdyby se jim něco nepovedlo, nebo by mne zlobila, nevyčítala bych jim to. Každý děláme chyby a máme slabé chvilky, kdy děláme a říkáme věci, které tak nemyslíme. Dokud se z těch chyb učíme, je to to nejdůležitější. A každý krok kupředu je hodný pochvaly a oslavy. A že jich dnes Venus udělal hned několik! Ukázalo se, že jim skutečně bude zhruba rok. "I já jsem jarní vlče. Jen už to je opravdu dávno," uchechtla jsem se. Už jsem nebyla tou rozdováděnou vlčicí, kterou by vlk nezastihl na stejném místě dvakrát. Docházelo na mě pomalu ale jistě stáří. Zatím mi to ale nijak nepřekáželo. Až začne, asi si budu muset udělat procházku k Životu. Nerada bych omezovala nějak smečku, která na mne spoléhala. Na mou zvědavou otázku se mi dostalo opravdu vzdělané odpovědi. Sama jsem ani netušila, že je něco takového možné. Nikdy jsem se s tím ani nesetkala. "Páni, to mne mrzí. Můj bratr měl zase různě po těle popáleniny, které ho i dlouho poté bolely a pálily. Ale udělalo to z něj silnějšího a statečnějšího vlka. Život má zvláštní způsoby, jak vlkům pomoci k jejich lepšímu já, co?" soucitně jsem se pousmála. Bylo to až nespravedlivé, že jiní takové jizvy nemají a jiní jsou jimi na celý život postiženi. Ale věřila jsem tomu, že to v sobě přeci jen mělo i nějaké to dobro. Bez těch špatných chvil bychom nebyli stejní. Necenili bychom si toho dobra, které ve světě bylo a brali bychom ho jako samozřejmost. Když ale přešla řeč na adopci, skutečně se v ní Venus našel. "Tomu naprosto rozumím a rozhodně si to zle neberu. Naopak mne to těší," usmála jsem se na něj a jemně se o něj otřela. Nechtěla jsem na něj moc tlačit. Pokoušet staré ošklivé vzpomínky a zase v něm vyvolala ten strach. Chtělo to opravdu pomalu, dát všemu čas a nechat to uležet. Čas všemu pomůže. "Seznámím tě potom s Kasem. Určitě si budete rozumět," nabídla jsem mu hned na to. Věřila jsem tomu, že se budou navzájem doplňovat. A Kas skutečně vyzařoval pozitivní náladu, jako ono slunce. Když jsme procházeli les a sbírali větvičky, rozhodli jsme se spolu, že přeci jen navštívíme úkryt. "To teda," odkývala jsem souhlasně jeho odhodlaná slova a zeširoka se usmála. Potřebovali jsme to. Oba. A až budu ven z nejhoršího, budu tam i pro Kase. Budu tu pro všechny, kteří mne potřebovali.
"Není to snadné a s jedním okem to musí být podstatně horší. Ale u lovu vysoké je to o spolupráci. Když jeden vypadne, zbytek ho podrží a spolu se to zvládne. Chyby se prostě dějí, nehledě na to, jak je kdo zdravý. Třeba tento lov se taky neobešel bez úrazu. Když jsme naháněli srnu a vlk, který ji měl strhnout uklouzl a padl pod kopyta kořisti, společnými silami jsme ji zvládli dorazit. Takže pokud je to něco, co by tě to zajímalo, určitě se neboj příště přidat," pronesla jsem povzbudivě. Byla by škoda, kdyby se nepodílel jen kvůli strachu, že to pokazí. To mohl kdokoliv z nás a s tím se jednoduše počítalo. Při konverzaci o Starovi z něj bylo cítit, že je na bratra hrdý. "Jste všichni moc šikovní. A věřím, že i ti, kteří se ještě nenašli, na to brzy příjdou," odvětila jsem vesele. "Hlavně se nebojte v životě změnit svou cestu, ano? Ne každého bude bavit vykonávat stejno funkci až do stáří. Součástí života je zkoušet nové věci a přiučit se něčemu jinému, takže kdyby tě to v budoucnu omrzelo, není to konec světa, hm?" doplnila jsem ještě. Nerada bych, aby při ztrátě zájmu o svou roli ztratili i smysl života. Mnoho vlků se na tuhle součást života až moc upínali a zakládali svou hodnotu na tom, jak dobře vykonávají danou práci. U okružní procházky jsme obešly obě důležité řeky a u toho nasbírali i kopu dříví do úkrytu. "Támhle," ukázala jsem hlavou na sever. I já nenašla odvahu se tam někdy projít. Jen jednou jsem procházela kolem a celkem toho rozhodnutí litovala.

Jen co jsme dorazili do úkrytu, položila jsem dříví na hromádku, kterou doplnili viditelně i jiní členové. Dělalo mi radost, s jakým elánem každý přikládal tlapku k dílu. "Věřil bys tomu, že v těch bažinách bývala smečka?" nadhodila jsem zajímavost, která mu asi vytře zrak. Chtěla jsem to nadhodit dřív, než odejdeme od tématu. Poté jsem ale vykročila hloubž do jeskyně. Oheň jsem zatím rozdělávat nehodlala. Předpokládala jsem, že se tu nikdo nebude chtít zbytečně zdržovat. I mne najednou bylo úzko a cítila jsem tu její přítomnost. Cítila jsem, jak se mi na zádech začíná ježit srst, kterou jsem se pokoušela zamaskovat oklepáním, jako bych zrovna vylezla z vody. "Vyvětráme kožešiny, co ty na to? Alespoň zatím seberu trochu odvahy, než se stavíme do místnosti pro alfy," navrhla jsem a chopila se jedné z kožešin, kterou jsem odtáhla až ke vchodu a začala hlavou mávat nahoru a dolů, až z ní odlétával prach. Nebyla extra zaprášená, jelikož to přede mnou už jistě někdo pozorný udělal, ale trocha protřepání navíc jistě neuškodila. Takto jsem si udělala ještě pár koleček a společnými silami jsme načechraly a vyklepaly všechny. "Trochu se to tu zaprášilo. Mohli bychom to tu i trochu uklidit," nabídla jsem vzápětí. Neutečeš tomu, připomínala jsem si v duchu, ale přesto jsem se dál snažila ten knedlík v krku zahnat. Musím se tomu postavit. Jen to chce vyřešit povinnosti jako první.

|VHS 7 - Nasbírej dříví a ulož ho do úkrytu – 1 post/1 bod

Cítila jsem, že mi mladý vlček začíná více a více důvěřovat. Dělal obrovité kroky a já na něj byla hrozně hrdá. Opravdu stačilo tak málo, aby se začal posouvat tím správným směrem. Nedovedla jsem si představit, s jakou krutostí se v životě setkal. Ani to, jak toho byl někdo schopný. Přitom byl tak laskavá duše. Když se mne zeptl, zda bych pro něj mohla být vlčicí, na kterou se může kdykoliv obrátit, téměř ihned jsem začala souhlasně kývat hlavou a vrtět ocasem ze strany na stranu. "Samozřejmě, že ano. Pro dalšího skvělého vlčka je u mne v srdci místa dost," zazubila jsem se vesele. Jaké monstrum by takovou žádost odmítlo? Potřeboval někoho, o koho se opřít, když nebude nacházet sílu. A jen z tohoto setkání mi bylo jasné, že mi velice rychle přiroste k srdci. Už teď mi byl velice blízký.
Poté se rozpovídal o své povaze a jeho přístupu ke všemu. "Působíš velmi vyspěle. Jako bych se bavila s dospělým vlkem," dodala jsem s milým úsměvem. V hloubi duše jsem ale věděla, že ho k tomu rychlému dospívání dohnaly nehezké události a on tímto přišel o to bezstarostné dětství, které spousta měla. Třeba najde štěstí tady a vynahradí si všechno to špatné u nás. Skutečně jsem v to doufala. "Magie by se vám měla projevit brzy. Už budete mít asi brzo rok, že? Bude hezké vidět, jak se se svou vrozenou magií sbližujete a vše se o ní učíte," otázala jsem se a nechala se unést tou hezkou představou. Já se toho hezkého objevování nedožila, o to kouzelnější to pro mne bylo to pozorovat u dospívajících vlčat.
Při zmínce zbylé trojice vlčat a tom, že vlastně netuším, jak se sem dostali, rozpovídal se o jeho důvodu, proč tu právě u nás ve hvozdě byl. Bylo to rozhodně nové. Většina vlčat měla oddálení od rodiny jako nehodu, nebo něco podobného. Ale nikdy jsem se nesetkala s dobrovolným odchodem. Nedovedla jsem si představit, jak to muselo jejich matce zlomit srdce. Asi se o ně musí bát, ale nebyla cesta, jak ji vystopovat a znovu je shledat. I Venuse mi bylo velice líto. "Takto jsi přišel o oko?" zeptala jsem se opatrně. Naštěstí jsme poté téma odklonili k seznamování s vlčaty a Kasovi. "Myslím, že ano," odpověděla jsem. Hodlala jsem to nechat na něm, zda se s tímto termínem hodlá ztotožnit, nebo jestli je tohle pro něj moc velké sousto. S jeho matkou měli podle všeho docela dobrý vztah, jen pro něj bylo její rozpoložení moc. "Znamená to, že se o něj starám a považuji ho za svého syna a on mne jako svou matku," pousmála jsem se jemně. "Některým vlčatům je tohle nepříjemné, protože za rodiče považují jen ty svoje. Některým ale milující rodič chybí a najdou ho ve svém opatrovateli třeba," dodala jsem ještě na vysvětlenou. Většina vlčat tu byla dost samostatná a nedostatek mateřské péče je nijak zvláště netrápil.
Jen co jsme vyrazili, rozpovídala jsem se o historii smečky a o tom, jak to u nás fungovalo. Žádost, které se mi dostalo, mne moc nepřekvapila. Ale upřímně jsem se jí docela bála. "No, možná časem," dodala jsem vyhýbavě a pohledem sjela někam neurčitě mezi stromy. Hned na to jsem odpovědi ale začala litovat. "I když víš co? Vybodneme se na strach a nepříjemné pocity a nakopeme jim zadek, hm? Spolu to zvládneme," dodala jsem rozhodně a konečně v sobě našla trochu té síly se té soše opět postavit a akceptovat to, co se stalo. Nemohla jsem dál utíkat. Nemohla jsem se tvářit, že se to nestalo. Musela jsem se toho strachu zbavit a být po Venuse vzor, i když to byla docela jiná situace. "Mlha chrání každého, samovolně. Pokud ji budeš chtít začít ovládat, budeš se muset s lesem trochu sžít a mít k němu pozitivní vztah. Jakmile mlha pozná, že jsi srdce Sarumenský, bude tě poslouchat," vysvětlila jsem ve zkratce. Reálně tam bylo trochu víc faktorů, částečně také postavení, ale reálně to mým slovům stále odpovídalo.

Při konverzaci o členech zmínil, že by se lovcům nevyrovnal. "To ani já, zlato. A to jsem tu členem podobně dlouho, jako obě vlčice," zasmála jsem se. "Ale lovy jsou fajn. Účastní se jej i vlci s jiným postavením, protože je pak práce rychlejší a navíc se ve smečce upevní vztahy. Ale vedení mají většinou ony lovkyně," pokývala jsem hlavou souhlasně. Se sbíráním větviček mi Venus aktivně pomáhal, tudíž to utíkalo velmi rychle. "Mám stejný názor. Jenna bude pro tebe finální zkouška," zažertovala jsem, abych jej ujistila, že ho určitě nikdo k interakci s ohnivou vlčicí nutit nebude. A jen co zahlédne rudý kožich, ví, že se má klidit trochu dál. "Star se taky aktivně podílí. Jednu dobu hledal sestru a narazil na nějaké kamarády mimo území, ale nedávno pomáhal s jednou záhadou a zrovna před pár dny s námi byl na lovu. Je šikovný a sám se odmalička viděl na lovce, takže tu roli při první příležitosti i dostane. Ale pšt, ať mu nezkazíme překvápko," prozradila jsem mu něco málo o bratrovi a tajuplně na něj mrkla. Hlavou jsem poté pobídla dál do hvozdu a začala sbírat dříví na podpal. Stejně jsme byli na cestě do úkrytu, tak to můžeme odškrtnout z listu. "Na podpal, abychom měli v úkrytu teplo," dodala jsem na objasněnou, abych nevypadala jako blázen posedlý větvemi a dřívím. "Vezmeme to trochu oklikou, abych tě tu provedla," dodala jsem ještě, když jsme mířili směrem k Ronherskému potoku. "Tady je jediná pitná voda ve hvozdě. Můžeš se tu osvěžit, nebo i vykoupat," vysvětlila jsem mu, posbírala další dříví a vyrazila k Tenebrae. "Ta druhá už pitná není. To ostatně poznáš i podle barvy. Teče totiž z bažin, takže kdo ví, co v ní je za špínu. Je možné, že by ti z ní bylo jen nevolno, ale je lepší to nezkoušet," doplnila jsem další informaci, která se mu bude hodit velice. Jen co jsme kolem řeky procházeli, mohl tak vidět, že je opravdu nezdravě vypadající. "To jsou asi tak jediné důležité věci, které je třeba vědět. Pak tu máme v samém srdci hvozdu mýtinu, kde se můžeš slunit a odpočinout si od ruchu smečky. V samém středu pak najdeš velký javor. Nejhezčí je na podzim, když je obsypaný rudými listy," pousmála jsem se zasněně a potlačovala ty zlé vzpomínky, které jsem s tím místem měla spojené. "Tak co, zamíříme do úkrytu?" optala jsem se a po souhlasu vkročila s nasbíraným dřívím do jeskyně.

Úkryt >>

| VSA 1 - Uklízej v lese popadané větve – 1 post/1 bod

Těšilo mne, jak se Venus uvolňuje a že jsem mu zvládla opravdu porozumět. "To mi dělá velkou radost," pousmála jsem se zeširoka. Skutečně jsem to myslela vážně. Byla jsem ráda, že jsem měla šanci mu změnit alespoň částečně názor a nabídnout mu domov, kde bude v bezpečí. Místo, kam bude patřit a bude moci na sobě pomalu ale jistě pracovat. Nezasloužil si žít v tomto strachu a bolesti. Zasloužil si štěstí. Když ale přišel ke mne a opřel se čumákem o mé čelo, opravdu mne tím překvapil. Muselo ho to stát nesmírnou sílu a odvahu. Jemně jsem se o něj čelem opřela, abych mu dala najevo, že je jeho projev náklonnosti vítaný a opětovaný. "Nemáš za co děkovat, Venusi. Kdybys kdykoliv potřeboval, budu tu pro tebe. My všichni," pousmála jsem se na něj, když se odtáhl. "Máš v sobě hrozně moc vnitřní síly a odvahy. Cítím to z tebe. Měl bys na sebe být opravdu hrdý," zavrtěla jsem ocasem a doufala, že ho má slova povzbudí a dodají mu trochu sebevědomí.
"To je skvělé, že už takhle mladý přicházíš na to, co tě baví a naplňuje. Máš opravdu velké srdce." Přemýšlela jsem, jak bychom mohli jeho znalosti dál rozšiřovat, aby se mohl dál věnovat tomu co ho baví. Nevěděla jsem totiž o nikom, kdo by toho o bylinách něco věděl, což byla opravdu škoda. Když v tom mne to napadlo. "Možná by ti v rozšíření obzorů mohl pomoci Život. Je to jeden z polobohů, kteří drží ochrannou tlapu nad Gallireou. Je to velký nadšenec do všeho, co roste. Je to snad nejhodnější vlk na zemi a je velice moudrý. Určitě by tě mohl něčemu přiučit," nabídla jsem mu jen, co mne to napadlo. Venus ve svém životě potřeboval vlídné vlky, na které se může spolehnout a Život byl tím nejlepším kandidátem na mentora. "Až se trochu usadíš, zavedla bych tě za ním," dodala jsem ještě.
Konverzace se stočila k vlčatům. "Přesně to jsou oni," pokývala jsem hlavou na souhlas. "To asi ano. Sama netuším, jak se jim to přihodilo. Našli jsme je v zimě promrzlé na kost. Ale nechávám jim prostor a čas, než se budou cítit komfortně se o tom bavit s jinými. Jsou ale opravdu čiperní a aktivně pomáhají smečce, takže je to naštěstí moc nezatěžuje," objasnila jsem mladému vlčkovi situaci. "Za podobných podmínek jsme našli i Kasiuse, mého adoptivního syna. Vlčat se k nám zatoulalo během let opravdu hodně. Je to hrozné," prozradila jsem Venusovi a raději zavrtěla hlavou, abych ty ošklivé představy zahnala. "Ale jsme tu všichni spokojení, což je nejdůležitější," dodala jsem rychle, abychom nemluvili jen o tom špatném.

Dohodli jsme se, že se projdeme po lese a já mu zatím povím něco o smečce. A tak jsme se vzdálili od Amis, která si jistě najde lepší zábavu, než obcházení lesa. "Tak, v první řadě bych tě měla obeznámit s tím, že nejsme asi tak úplně obyčejná smečka. Má dlouhou tradici a byla předa už z generace na generaci. Alfy, které tuto smečku založily, mají v úkrytu kamennou sochu a na smečku dohlíží," začala jsem na úvod. "Náš hvozd také chrání kouzelná mlha. Je to něco jako smečková magie. Její členové jí dokáží ovládat a manipulovat s ní pro vlastní potřebu. Pomáhá nám zahnat jakoukoliv hrozbu. Vlci ji považují za svou přítelkyni, jelikož nás často při vstupu do hvozdu vítá a mnohdy dokáže i vycítit emoce a přihrnout se na pomoc. Podivné, že?" uchechtla jsem se. Muselo to pro něj být asi celkem podivné a nové. Vždy jsem se na malý moment oddálila, vzala do tlamy větvičku a uložila ji na hromádku. Takto jsem pokračovala, až byla hromádka poměrně slušně velká. Mohli jsme tedy pokračovat dál. "Jinak co se členů smečky týče, máme jich tu celkem dost. Na Betě máme černobílou vlčici s modrýma očima - Wolfganie. Je to mistryně lovu a nesmírně laskavá vlčice. Na Gammě máme zatím pouze Amnesii - černobílou vlčici s růžovými krystalky na zadní noze. Věřím ale, že se nahoru brzy vyhoupne další. Amny je také opravdu dobrá lovkyně a moc milá a laskavá vlčice. Stejně jako ty je ale opravdu plachá. Ve smečce ale skvěle zapadla a všichni ji mají hrozně rádi," pousmála jsem se na Venuse. Právě Amny by mohla být ideální adeptka na pomoc Venusovi. Jeden druhého by mohli podporovat. Opět jsem na chvíli odběhla a posbírala pár větviček na hromadu. "Na deltě máme momentálně tři vlky. Kaštanově hnědého Duncana, našeho špeha. Je to sebevědomý vlk, velký cestovatel. Většinu času ho tady pravděpodobně nepotkáš, ale je opravu hodný. Pak je tu dcera naší Bety, strakatá Marion. Poznáš ji podle zvadlých uší. Je takový náš unikát. Velmi energetická, nesmírně přátelská a plná lásky k vlčatům. Proto je taky naše učitelka, ale bude spíše dohlížet na mrňouse a dělat jim parťáka pro neplechu. No a nakonec naše zrzavá Jenna. Umí být někdy hlasitá a nevrlá. Má horkou hlavu a vše, co si myslí, řekne na rovinu. Ale pro členy má slabost a není tak ostrá," představila jsem mu trojici na Deltě a rychle jej ujistila, že se Jenny nemusí bát. Ovšem držet si od ní trochu odstup, alespoň ze začátku, taky nebylo na škodu. Byla by na něj asi trochu moc silné kafe. "No a na kappě máme syna Wolfganie - Kenaie, šedý vlk s béžovým čumákem. Je to tichý, ale milý a obětavý vlk. Pro štěstí ostatních by se rozdal. Pak tu máme Nickolase, nejpřátelštější duši na zemi a Newlina, nesmírně ukecaného tvora. Nickoli má černobílý frak, takže ho určitě nemineš. A newlin je žíhaný. Oba by ale nebyli schopni ublížit ani mouše. A nakonec tu máme Zoreu, hnědou vlčici s bílými odznaky. Je to nesmírná optimička a zapálená do jakékoliv aktivity," představila jsem nakonec zbytek vlků na Kappě a vlčata vynechala, než je už zahlédl. Určitě se s nimi brzy seznámí a sblíží sám. Posbídala jsem dalších pár větví a utvořila tak pár dalších hromádek. "No a to je vše. Všehovšudy je nás tedy..." odmlčela jsem se a počítala. "16," pousmála jsem se. "Nějaké další otázky?"

// Hlásím Lilac se sílou! :D