Příspěvky uživatele

<< Kaskády (přes Mahar)

Oba dva naštěstí vnímali a hbitě se dali do útěku odsud. Hlavně kamkoliv, jen daleko odsud. Vběhli jsme do močálů, kde se zdálo být už klid, ale já nehodlala zpomalovat. „Nejhoršímu jsme unikli, ale ještě chvíli poběžme, ať máme jistotu, že jsme opravdu v bezpečí,“ zafuněla jsem s přestávkami na nádechy, jak jsem byla zadýchaná. „Opatrně kam šlapete a zkuste jít za mnou. Nerada bych, abyste někam zahučeli,“ požádala jsem oba a snažila se volit vizuálně nejbezpečnější cestu, jaká tudy jen mohla vést.
Naštěstí jsme brzy vykoukli na ježčí mýtině, kde jsem to už důkladně znala. Především byla blízko domovu a daleko tornádu. Konečně jsem tedy zastavila a nechala v klidu i oba nohaté vlčky, kteří se naštěstí stále drželi za mnou. V hrdle mě úplně pálilo, z toho, jak jsem křičela a uháněla s větrem o závod. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se a úzkostlivě si oba pohledem projela. „A copak jste tam vlastně dělali?“ Samotnou mě nenapadalo oddůvodnění, proč by se tam šel Venus jen tak sám projít a hlavně proč neutíkali dřív, než je ta pohroma postihla. Museli z kaskád vidět široko daleko.

<< Tenebrae (přes Mahar)

Čím blíže jsem se středu Gallirei blížila, tím horší byl vítr, který tu panoval. Bylo to jako bych mířila do srdce nějaké katastrofy. Hrozně mi to připomínalo tu hroznou zimu, až mi z toho bylo úzko. Až po chvíli jsem ale zpozorovala onen děsivý přírodní úkaz, ke kterému jsem se hnala. Tornádo?! To snad ne, přidala jsem na rychlosti a utíkala tak, že jsem zapomínala i dýchat. Co když bude pozdě? Co když příjdu i o něj. O všechny. Konečně jsem se dostala ke kaskádám, které jsem se přes silný vítr snažila zdolat. Až jsem ho nakonec viděla. „Venusi!“ ječela jsem hystericky přes silný vítr. Měl vůbec šanci mě slyšet? Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale vítr mí to znesnadňoval. Drápy jsem zarývala do země ve snaze se lépe udržet na zemi, ale i se mnou to cloumalo a chvílemi jsem měla pocit, že mě to strhne. „Venusi!!!“ křičela jsem dál, teď už jen pár metrů od něj. Nebyl tady sám. Byla tu s ním ještě jedna mladá vlčice. „Musíme vypadnout, hned!“ vyhrkla jsem pokyny hned, co jsem se k oběma dostala. Nebyl čas zjišťovat, zda je v pořádku, nebo jak se sem probůh dostal. Musela jsem je odsud oba dostat, ideálně v celku. „Ty taky, šup!“ popohnala jsem oba směrem, kterým jsem přišla. Až teprve poté, co se oba dali do kroku, jsem vyrazila i já.

Ježčí mýtina (přes Mahar) >>

<< Úkryt (přes Sarumen)

Vyběhla jsem z úkrytu ven a pokoušela se od úkrytu zachytit nějakou pachovou stopu, náznak, kterým směrem se vydal. Ale jako by se po něm slehla. Jak ho mám najít? Gallirea je naprosto obrovská, zoufala jsem a plynule přešla k běhu. Až moc mi to připomínalo tu hrůzostrašnou zimu, kdy Darkie někde umrzala zaživa a z posledních sil mi zemí vyslala znamení, kde ji najdu. Ale teď jsem neměla nic. Venus žádnou magii neovládal a už vůbec ne na takové úrovni, aby byl schopen se mnou takto na dálku komunikovat. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Instinktivně jsem se opět držela řeky a doufala, že i jeho by to napadlo. Jak jsem tak běžela a urputně na něj myslela, projela mi najednou hlavou vidina. Byla jen zlomek vteřiny dlouhá, ale stačila mi. Byl to Venus, někde na vyvýšené ploše. Ne hoře, ale rozhodně někde výš nad lesy. To je střed Gallirei, ne? Třeba tam bude! chopila jsem se jediné naděje, kterou jsem měla a rychle vyrazila daným směrem.

Kaskády (přes Mahar) >>

<< Sarumen

Hranice jsem úspěšně označila, dříví na zimu nasbírala a mířila si to k úkrytu. Mimo tento úkol jsem žádné velké plány neměla. Únava na mě sice trochu doléhala a ráda bych si na chvilinku lehla, ale zdálo se mi, že tu bylo stále co řešit. Obzvláště pak poté, co jsem si dala na bůh ví jak dlouho pauzu s Cashmere. Jen co jsem vkročila do úkrytu jsem odložila větve na hromádku a nasála pachy, které se jeskyní táhly. Nikdo tu ale nebyl, což mne zaskočilo. Neměl tady náhodou být Venus? podivila jsem se. Tohle místo bylo tím posledním, kde jsem jej viděla. Projela mnou hrůza, když jsem si vybavila, že ani v lese nebyl cítit. Jen Wolfganie a Kasius, jinak prázdno. Do háje, pomyslela jsem si a začala spěšně procházela jeskyni v naději, že je třeba někde jen zalezlý, ale nebyl. Pokoušela jsem se posvítit si magií ohně, ale trvalo opravdu dlouho než vůbec naskočila a poté téměř ihned uhasla. Co se to zase děje? Nelíbilo se mi to a začala mne přepadat panika. Evidentně se zase něco chystalo a do toho mi zmizel adoptivní syn. Syn, který se tu vůbec nevyzná a do toho má z vlků naprostou hrůzu. Pravděpodobně teď někde bloudí a má strach. Musím ho najít.

Tenebrae (přes Sarumen) >>

<< Zlaťák (přes ohnivé jezero)

Konečně doma. Jen co jsem vlezla za pomyslné hranice hvozdu, se mi trochu ulevilo. Trocha těch negativních emocí odezněla a já se uklidnila, že tu nehoří, není tu žádná invaze naštvaných veverek, nebo tak podobně. A jak se dalo čekat, moc vlků jsem tu necítila, přestože jsem se snažila sebevíc. Dokonce jsem měla pocit, že jsem ucítila náznak Newlina, ale falešnou naději raději zahnala. Nebyl tu už opravdu dlouho. Byl by to zázrak, kdyby se vrátil. Zato ostatní určitě cestovali a užívali si hezkého počasí. Jen jsem doufala, že je sluníčko nezmůže a vrátí se všichni v pořádku.
I hranice byly dost zanedbané, přesto jsem z nich cítila jemný pozůstatek pachu Wolfi. Je hodná, že mě tak zaskočila, pomyslela jsem si. Musela jsem být pěkně dlouho. Měla bych to napravit. A tak jsem popadla dech, pořádně se nadechla a vydala se podél hranic. Důkladně jsem se otírala kolem každého stromu a nechávala tak za sebou nejen můj pach, ale i trochu srsti, která poté stromy lemovala jako jakási jemná dekorace. Nebo taky nenápadná výstraha cizincům, i to fungovalo. Bylo to tak trochu umění, když jsem se nad tím tak zamyslela. Pro každého měl tento symbol jiný význam. Pro cizince to byl jasný signál, že dál na ně čekají jen nepříjemnosti. Pro členy smečky to reprezentovalo domov, bezpečí. A pro vlky, kteří ten domov teprve hledají, naději. Přitom stačí jen pach a trocha srsti. Zvláštní, ale celkem hezké.
Hranice jsem obcházela jako vždy, jen jsem měla pro dnes jiný startovní bod. A tak jsem zkontrolovala hranice podél kopretinové louky, míříc k řece na východ a následně na západ k hoře. Vůbec bych se nedivila, kdybych si tu brzy vyšlapala pěšinku. Ale to bych asi musela značit častěji, což bylo celkem zbytečné. Ale vtipné by to bylo. Tak jako tak jsem dále pokračovala ve značení, ať už otíráním se kmeny stromů, nebo klasicky pachem. Kolem hor jsem to jako vždy trochu flákala, ale vždy se mi to vyplatilo. Bylo to taktické šetření pro více frekventovaná místa, jako byla Kopretinka, nebo u Ohnivého jezera. Většina vlků přicházela ze srdce Gallirei a proto byla tahle nešikovně dostupná místa méně podstatná na značení. Ale jeden nikdy neví, a tak alespoň trocha toho otírání určitě nebyla na škodu. Pomalu jsem se dostala k řece, která pramenila z hor a rozhodla jsem se na chvíli zastavit. Zchladit hrdlo, doplnit tekutiny a dát si malou pauzičku. Ostatně jsem sem celou cestu běžela. Jen tohle místo už budu mít asi navždy spojené s tou ošklivou vzpomínkou s Darkií. Každá vzpomínka na ni mne bolela, jako by to bylo čerstvé. Přitom už to bylo určitě půl roku. Půl roku bez ní a ještě zbytek života, co mě čeká. Vehementně jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala slzy a raději se vydala dál, utíkajíc před dotěrnými emocemi. Všechno mi ji tady připomínalo. Až těch mi došlo, proč jsem se cítila podivně lépe tam na ostrůvkách v cizí přítomnosti. Protože jsem mohla na malý moment uniknout před tou bolestí.
Zbytek cesty už jsem tak nějak nemyslela na nic. V hlavě jsem měla prázdno a jela tak trochu na autopilota, kličkovala mezi stromy a kontrolovala stav hranic, značíc místa, která se mi zdála nejdůležitější. Až jsem nakonec došla k místu, odkud jsem začala. Tím mé povinnosti ale nekončily, přestože mě obchůzka a cesta do Sarumenu celkem zmohla. Musela jsem obhlédnout zásoby, doplnit dříví na zimu a zastavit se u členů, zda jsem něco nezmeškala. A tak jsem zamířila k úkrytu, sbírajíc do tlamy pohozené větvičky.

Úkryt >>

<< Zrádcův remízek (přes údolí M.)

Už jsem skoro doma. Stačí překonat Zlatavý les, navštívit Ohnivé jezero a budu doma. Se všemi mými milovanými. Při té myšlence mi ale povadly koutky. Jeden tam ale chybět bude. Zrovna ten mému srdci nejdůležitější. Napadlo mne, jak její ztrátu berou ostatní členové. Zda se přes to nejhorší už přenesli, nebo tu prázdnotu v sobě cítí také, přestože k ní neměli takové pouto, jako jsem měla já. Jestli si taky vyčítají, že něco nestihli udělat. Zasáhnout, změnit osud. Stále jsem nerozuměla tomu, proč nám o tom, jak se cítí, neřekla. Mohly jsme spolu strávit to málo času, co jsme měli, jinak. Lépe. Ne odstrkováním se, se slzami. Bylo tolik míst, které jsem jí chtěla ukázat. Tolik věcí, co spolu prožít. Proč jsem to neudělala dřív? Nežila s ní v okamžiku? Byly jsme spolu tři roky, přitom je to jako bych přišla o celý život. O všechno mně nejdůležitější. Život skutečně nebyl fér. A Smrt si brala ty, kteří si to nezasloužili. Tolik h*jzlů na světě chodilo, ubližovalo a ničilo,... Ale vlčici s tak dobrým srdcem si vezme. Sebere rodině a přátelům. Bylo mi z toho až úzko.

Sarumen (přes Ohnivé jezero) >>

<< Ostrůvky (přes pláně)

V rychlosti jsem přeskákala shluk malých ostrůvků, který mne zavedl až a souš a já se mohla vydat tou nejkratší cestou, jakou jsem znala, přímo domů. A přestože jsem se snažila v duchu uklidňovat, že budou všichni v pořádku, krok jsem natahovala, až jsem cítila, jak se mi napínají svaly v nohou. Eh, trocha pohybu mi neuškodí, vzdala jsem nakonec myšlenku poklidného návratu a z kroku přešla do běhu. Koneckonců se nám blížil konec léta a a tím pádem i další lov. Stejně tak už to bylo půl roku, co neproběhly nějaké ty změny v hierarchii. Spousta by si povýšení jistě zasloužila a budu si je tedy muset někde odchytit. Třeba vlčata se velmi aktivně zapojovala do smečkového dění. Zorea s Nickem by dost možná taky ocenili nějakou tu funkci, i když Nicka jsem od lovu neviděla. Kdo ví, kam ho vítr zavál. Ale byla jsem na nižší počet krků během léta zvyklá. Jen co se oteplilo se vždy každý rozutekl za nějakým dobrodružstvím. A já jim to každopádně nemohla zazlívat.

Zlaťák (přes Údolí Morény) >>

Přestože jsem byla za malou pauzu od povinností ráda a Cashmere mi byla velmi milou společností, nedokázala jsem se od pocitů viny z mé nepřítomnosti odpoutat. V zákoutí mé mysli mě hlodaly všechny ty hrůzy, které se nám v hvozdě mohly dít, tak jako se to stalo už několikrát, zatímco já se tady bavím a cpu se lahůdkami. Nemohla jsem být od své smečky tak dlouho. Potřebovali mě. „Uh, omluv mne, Cashmere, ale budu se muset vrátit ke své smečce. Kvůli svému postavení se nemohu na delší dobu vzdalovat a jistě se po mne už shání,“ pousmála jsem se s omluvou na rtech. „Moc ráda bych se ale zase někdy potkala. Brzy,“ naznačila jsem nenápadně, že mi je vlčice velmi sympatická a pokračovala. „Kdybys někdy měla cestu na jih, určitě se zastav k nám do Sarumenu. Nebo si tě někdy odchytím u vás. Stejně jsem měla návštěvu v plánu,“ dodala jsem nakonec svou nabídku, pomalu se zvedla od hostiny a oklepala ze sebe jemnou nečistotu, která se mi držela na srsti. „Moc mne těšilo a snad brzy naviděnou,“ následovala jehoučká poklona a pomalu jsem se začala brát k odchodu.

Zrádcův remízek (přes přímořské pláně) >>

Tak se ukázalo, že jsem celou situaci špatně pochopila a nakonec bylo všemu jinak. I strakatá neměla s úlovkem nic společného, ale byla toho názoru, že bychom to mohly změnit a hostinu si přivlastnit. „Hmm, to máš asi pravdu,“ poznamenala jsem, i když mi bylo jasné, že z toho čisté svědomí mít nebudu a jen tak se pocitu viny nezbavím. Ale už nějakou chvíli jsme tu spolu postávaly a skutečně tu nikdo jiný než my dvě nebyl. Možná to byla opět nějaká podivná shoda okolností osudu, nebo něco podobného. Každopádně by byla škoda, abychom to maso nechaly zkazit. „Hlavně takovým delikatesám se jen těžko odolává,“ přiznala jsem a pobaveně se zachichotala. „Tak dobrou chuť,“ popřála jsem jí a chopila se sama nějakého příhodně položeného kousku, který se na mě nejvíc ‘usmíval’.
Zatímco jsme přežvykovaly jsme se navzájem představily a já se konečně dozvěděla něco málo o mé nové společnici. „Těší mě,“ oplatila jsem vlčici milý úsměv, jen co jsem spolkla soustu. „O té už jsem slyšela. Měla jsem vlastně v plánu se tam vypravit na pochůzku a seznámit se s jejími obyvateli, tak se mi to teď vlastně svým způsobem splnilo,“ prozradila jsem Cashmere. „Tak aspoň víme, na koho tento magický únos shodit,“ zazubila jsem se a zvesela zavrtěla oháňkou. Cashmere zažertovala na téma Osudu, což mne přivedlo k souhlasnému pokyvování a pobavenému šklebení. „To mi povídej. Jeden nemá pořádně nikdy klid, ale začínám se tomu konečně poddávat. Život je pak aspoň zajímavější a víc spontánní,“ usmála jsem se a ukousla další sousto. Natož že jsme se teprve potkaly, připadala jsem si, jako bychom se už nějakou dobu znaly. Konverzace s ní byla opravdu příjemná a doufala jsem, že se zdržíme, než se každá vydáme svou cestou. Sousto jsem spolkla, zatímco jsem pohledem sledovala nedaleké vlnky. Pohledem jsem ale velice brzy opět sjela ke Cashmere s vtíravým dotazem. „Jaképak to vlastně v Boruvkovém lese máte?“ zajímala jsem se.

Vyčkávala jsem u hostiny a čekala, že se každou chvíli někdo vrátí. Někoho to přeci muselo být, ne? Muselo to stát určitě hromadu práce, takové kousky sehnat, přemýšlela jsem a na chvíli si sbírku krásně vonícího masa prohlížela. Jen si odskočil a brzy bude zpět. A až se vrátí, najde to tu zcela nedotčené. Mohla bych se jej zeptat, kde na takové jídlo narazil a zda tak skvělý lovec náhodou nehledá místo ve smečce. Čistě náhodou u té úplně na jihu. S takovým talentem bychom měli na život vystaráno. Přeci jen jsem ale nemusela čekat dlouho, protože se ke mne někdo brzy připojil. Vítr vanul ode mne, a tak jsem si přicházející vlčice do poslední chvíle bohužel nevšimla. Bývala bych byla ze slušnosti trochu couvla, aby se neděsila potenciálního zloděje. Až její hlas mne totiž probral z myšlenek a já tak rychle přesunula pohled z masa přímo do jejích tyrkysových očí. „Ah, věděla jsem, že to tu něčí bude,“ pousmála jsem se na vlčici mile a hned se začala opět zvedat na všechny čtyři. Ze slušnosti jsem také udělala krok od hostiny, jen aby náhodou neměla pocit, že si její dílo přivlastňuji. Vlčici jsem si v rychlosti prohlédla, ale snažila se divně necivět. Měla krásný tmavý kožíšek protkaný zlatavými proužky srsti. Očka jako studánky. Bylo mi jasné, že jsem na ni nikdy dříve nenarazila, protože vlčici s tak krásným kožíškem bych si jistě zapamatovala. „Jmenuji se Maple, pocházím ze Sarumenské smečky. Je to odsud celkem kousek. Vlastně ani pořádně nevím, jak jsem se tu octla. Ale asi to bylo znamení, že jsme tu na sebe tak narazily,“ zasmála jsem se a rozmávala mile ocásek. Dlouho jsem se takto náhodně s nikým neseznámila a tahle mladá slečna vypadala opravdu sympaticky.

<< Sarumen (díky tinder akci)

Páni. Ještě že jsem vše nejdůležitější novému členu smečky stihla předat. Ještě jsem se optala, zda ho nenapadají nějaké otázky, než jsem si náhle připadala lehká jako peříčko a dočista se rozplynula. Jedinou známkou toho, že jsem v Sarumenu skutečně prapůvodně stála, byl růžový obláček, jež po mne zůstal. Já se zato octla na úplně jiném místě, na kterém jsem snad ještě nikdy nebyla. Soudě podle moře a jeho blízkého okolí jsem odhadla, že se nacházím stále na Galliree, konkrétně tedy na západě. Ajaj, takže na druhé straně naší země, pomyslela jsem si ustaraně. Neměla jsem ponětí, jak nebo proč jsem se tu octla, ale věděla jsem, že bych se pravděpodobně měla dostat co nejdříve zpět. Sarumenští se po mne asi za chvíli začnou shánět a bude divné, že nebudu k nalezení.
Ale kouzelná krajina mi jednoduše vyrazila dech. Nekonečné moře, sytě zelené travnaté plošiny prokvetlé kdejakým pestrobarevným kvítím a typicky slaná vůně vody. Cítila jsem, jak se mi jarní sluníčko opírá o kožíšek a hřeje. Možná tu chvíli zůstanu a odpočinu si. Někdo tam nahoře se asi rozhodl, že bych to potřebovala, usoudila jsem nakonec po chvíli zvažování. Pocit viny úplně neodezněl, ale zvládla jsem ho potlačit natolik, abych si toto krásné místo zvládla vychutnat na maximum. Pomalu jsem se procházela po ostrůvku, užívající si to teplíčko a větřík v kožíšku. Když tu jsem narazila na jakousi hostinu. Bylo tu od každého kousku něco. Nechápavě jsem se rozhlédla po okolí a uvažovala, zda jsem tu někomu naopak nenarušila nějakou romantickou večeři. Jídla tu bylo totiž hned pro dva. Ale zdálo se, že tu nikdo nebyl. Přece by to tu někdo jen tak nenechal, ne? A tak jsem se nedaleko posadila a zvědavě si jídlo prohlížela. Rozhodla jsem se, že chvíli počkám a uvidím, zda se pro to někdo nevrátí. Přivřela jsem očka, nechávajíc se unášet příjemným větříkem a čekala. Bylo mi fajn a odznaky to jemným svícením dávaly najevo.

//To jsem vůbec netušila. Velká gratulace!!! Myslím si, že tu ten měsíc/dva zvládnou bez nějakého toho neustálého dozoru. Herně jsem snad vše stihla, takže by nic spěchat nemělo. Tebe jsem nadhazovala spíš pro případ, kdybych se těsně před zkouškou zhroutila, zmizela z povrchu zemského a něco bylo potřeba řešit hned Přeji ti k velkému dni hodně štěstí a budu moc držet palce. Hlavně se pak šetři a užívej ♥

// Aaa, máš pravdu! Úplně mi to vypadlo z paměti :D Achievement druhé omegy Sarumenu je ale i tak totálně cool!