Gallirea - Příspěvky uživatele

Vyčkávala jsem u hostiny a čekala, že se každou chvíli někdo vrátí. Někoho to přeci muselo být, ne? Muselo to stát určitě hromadu práce, takové kousky sehnat, přemýšlela jsem a na chvíli si sbírku krásně vonícího masa prohlížela. Jen si odskočil a brzy bude zpět. A až se vrátí, najde to tu zcela nedotčené. Mohla bych se jej zeptat, kde na takové jídlo narazil a zda tak skvělý lovec náhodou nehledá místo ve smečce. Čistě náhodou u té úplně na jihu. S takovým talentem bychom měli na život vystaráno. Přeci jen jsem ale nemusela čekat dlouho, protože se ke mne někdo brzy připojil. Vítr vanul ode mne, a tak jsem si přicházející vlčice do poslední chvíle bohužel nevšimla. Bývala bych byla ze slušnosti trochu couvla, aby se neděsila potenciálního zloděje. Až její hlas mne totiž probral z myšlenek a já tak rychle přesunula pohled z masa přímo do jejích tyrkysových očí. „Ah, věděla jsem, že to tu něčí bude,“ pousmála jsem se na vlčici mile a hned se začala opět zvedat na všechny čtyři. Ze slušnosti jsem také udělala krok od hostiny, jen aby náhodou neměla pocit, že si její dílo přivlastňuji. Vlčici jsem si v rychlosti prohlédla, ale snažila se divně necivět. Měla krásný tmavý kožíšek protkaný zlatavými proužky srsti. Očka jako studánky. Bylo mi jasné, že jsem na ni nikdy dříve nenarazila, protože vlčici s tak krásným kožíškem bych si jistě zapamatovala. „Jmenuji se Maple, pocházím ze Sarumenské smečky. Je to odsud celkem kousek. Vlastně ani pořádně nevím, jak jsem se tu octla. Ale asi to bylo znamení, že jsme tu na sebe tak narazily,“ zasmála jsem se a rozmávala mile ocásek. Dlouho jsem se takto náhodně s nikým neseznámila a tahle mladá slečna vypadala opravdu sympaticky.

<< Sarumen (díky tinder akci)

Páni. Ještě že jsem vše nejdůležitější novému členu smečky stihla předat. Ještě jsem se optala, zda ho nenapadají nějaké otázky, než jsem si náhle připadala lehká jako peříčko a dočista se rozplynula. Jedinou známkou toho, že jsem v Sarumenu skutečně prapůvodně stála, byl růžový obláček, jež po mne zůstal. Já se zato octla na úplně jiném místě, na kterém jsem snad ještě nikdy nebyla. Soudě podle moře a jeho blízkého okolí jsem odhadla, že se nacházím stále na Galliree, konkrétně tedy na západě. Ajaj, takže na druhé straně naší země, pomyslela jsem si ustaraně. Neměla jsem ponětí, jak nebo proč jsem se tu octla, ale věděla jsem, že bych se pravděpodobně měla dostat co nejdříve zpět. Sarumenští se po mne asi za chvíli začnou shánět a bude divné, že nebudu k nalezení.
Ale kouzelná krajina mi jednoduše vyrazila dech. Nekonečné moře, sytě zelené travnaté plošiny prokvetlé kdejakým pestrobarevným kvítím a typicky slaná vůně vody. Cítila jsem, jak se mi jarní sluníčko opírá o kožíšek a hřeje. Možná tu chvíli zůstanu a odpočinu si. Někdo tam nahoře se asi rozhodl, že bych to potřebovala, usoudila jsem nakonec po chvíli zvažování. Pocit viny úplně neodezněl, ale zvládla jsem ho potlačit natolik, abych si toto krásné místo zvládla vychutnat na maximum. Pomalu jsem se procházela po ostrůvku, užívající si to teplíčko a větřík v kožíšku. Když tu jsem narazila na jakousi hostinu. Bylo tu od každého kousku něco. Nechápavě jsem se rozhlédla po okolí a uvažovala, zda jsem tu někomu naopak nenarušila nějakou romantickou večeři. Jídla tu bylo totiž hned pro dva. Ale zdálo se, že tu nikdo nebyl. Přece by to tu někdo jen tak nenechal, ne? A tak jsem se nedaleko posadila a zvědavě si jídlo prohlížela. Rozhodla jsem se, že chvíli počkám a uvidím, zda se pro to někdo nevrátí. Přivřela jsem očka, nechávajíc se unášet příjemným větříkem a čekala. Bylo mi fajn a odznaky to jemným svícením dávaly najevo.

//To jsem vůbec netušila. Velká gratulace!!!

Myslím si, že tu ten měsíc/dva zvládnou bez nějakého toho neustálého dozoru. Herně jsem snad vše stihla, takže by nic spěchat nemělo. Tebe jsem nadhazovala spíš pro případ, kdybych se těsně před zkouškou zhroutila, zmizela z povrchu zemského a něco bylo potřeba řešit hned

Přeji ti k velkému dni hodně štěstí a budu moc držet palce. Hlavně se pak šetři a užívej ♥

// Aaa, máš pravdu! Úplně mi to vypadlo z paměti :D Achievement druhé omegy Sarumenu je ale i tak totálně cool!

Jak jsem od našeho setkání u oznamu odtušila, skutečně šlo o Atsuma, sourozence zrzečků, o kterém jsem již slyšela. Bylo zvláštní, že se nám tu nashromáždilo tolik vlčat, obzvláště pak trojice sourozenců ze dvou vrhů. Ale alespoň měli spoustu kamarádů a možnost dělat skopičiny. Vlček se zdál být slušně vychovaný a na svůj věk překvapivě dospělý. Evidentně byli odmalička skvěle vychovávaní. „Samozřejmě, tak nějak jsem s tím automaticky počítala, jen co jsem tě u oznamu zahlédla. Byla by škoda, kdybyste spolu nevyrůstali v jedné smečce,“ usmála jsem se na něj mile a zavrtěla chvostem. Přesto jsem si vyslechla i jeho zájem se projevit, jak schopným ochranářem by pro smečku v budoucnu mohl být. „Oh, ochranáři by se nám jistě hodili,“ pokývala jsem hlavou souhlasně. „Tvé sourozence, i ostatní vlčata ze smečky, jsem při přijetí netestovala. Bylo by podle mne nefér na tebe jediného klást takovou zodpovědnost. Věřím tomu, že jsi velice schopný, a tak tě nijak testovat nebudu. Pokud tě ale role ochranáře láká a funkce by tě bavila, určitě bych viděla jako velké plus, kdyby ses v tom nadále zdokonaloval. Věřím tomu, že nebudeš mít problém najít někoho na přátelské poměření sil,“ nabídla jsem mu nakonec, jelikož mi testování vlčat k přijetí do smečky nepřipadalo férové. Daleko raději bych mladou generaci motivovala k tomu, aby se nadále věnovali tomu, co jim jde a co je baví. „Tímto bych tě tedy ráda přivítala do Sarumenské smečky. Než tě propustím, mám pro tebe pár informací, které je dobré znát. V první řadě mlha. Jak sis jistě všiml, je pro náš les typická. Co úplně běžné není, je naše schopnost s ní manipulovat. Je to jakási smečková magie, kterou si postupem času osvojí každý člen. Projeví se těm, kteří mají k lesu emocionální pouto. Dál bych ráda zmínila místo, kde se nachází pitná voda. Nalezneš ji na jihozápad našeho území, směrem k hoře. Naopak z řeky na východ prosím nepít. Už jen barvou tě odradí, ale já jen pro jistotu. Teče totiž z bažin, a tak kdo ví, co v ní je. Minimálně špatně by ti z ní určitě bylo. V samém srdci hvozdu se nachází mýtina. Bývá tam často příjemný klid. No a nakonec úkryt. Ten nalezneš nedaleko mýtiny. Kdybys na něj nenatrefil, stačí poprosit kteréhokoliv z členů smečky a jistě ti ho ukážou. A to je vše. Otázky?“ Byl to sice dlouhý proslov, ale minimálně tyhle informace byly pro život tady základ.

Jen co jsem doobcházela hvozd kvůli značkování, zastavila jsem se na opuštěném místečku a hodlala si trochu odpočinout. Měla jsem za to, že už jsem obchůzky všechny vyřídila a malý šlofík nikdy neuškodil. Měla jsem poslední dny napěchované akcí a pořádně jsem si ani nestihla odpočinout. Lov, oznam, příjimání členů… Doufala jsem, že i ostatní lovci udělají totéž a naberou opět síly. A spala jsem i slušně dlouho, než jsem zaznamenala někoho volající mé jméno. Dřív, než se za mnou mladý zrzavo bílý vlček dohnal, byla jsem už v sedě a mile se na něj usmívala. „Zdravím. Atsumu, že?“ přivítala jsem nohatého. „S čímpak ti mohu pomoci?“ pobídla jsem jej k řeči. Pravděpodobně se chtěl domluvit na přijetí, přestože jsem s ním už od samého začátku počítala. Nebo se třeba sháněl po sourozencích a já byla první, na koho v lese narazil. Jeden nikdy nevěděl.

Řeč mne a Jinkse se krátce stočila k magii, konkrétně naší smečkové. Musel se na Galliree asi nějakou dobu již pohybovat, když o podobných úkazech již slyšel. „Nápodobně, ale čistě z doslechu. Mám v plánu v budoucnu ostatní smečky navštívit, tak to pro nás třeba vyšpiónuju,“ zažertovala jsem. Na to jsem oba informovala ve zkratce o nástrahách, která tu na ně mohly číhat a nejzákladnější rozpoložení hvozdu. Zbytek si jistě projdou a zapamatují sami. Na poděkování jsem jen krátce pokynula a věnovala se plně Lilith. „Jo a ještě je tu malá drobnost. Aby to přijetí nebylo jen tak, ráda bych ti přidělila jednoduchý úkol. Aby se nám tu někteří zrzaví opět nečertili,“ zazubila jsem se pobaveně. V ten moment, co si Jenna chladila žáhu na zraněné vlčici mě dost naštvala, zpětně mi to ale přišlo spíš komické. „Až se budeš cítit fit, byla bych ráda, kdybys smečce něco ulovila. Na otestování dovedností a tak, znáš to. Stačí ale opravdu malá svačinka. Čistě jen pro radost někomu ze členů,“ požádala jsem ji ještě, ale už se pomalu chystala k odchodu. „Tak, to máme vše doufám vyřešeno. Půjdu obejít hranice, tak vás tu nechám se potulovat po hvozdu a seznamovat se. Těšilo mě a snad na sebe brzy zase natrefíme,“ rozloučila jsem se, všechny obdarovala milým úsměvem a otočila to podél hranic.

(//Značkování)
Vydala jsem se pozvolna kolem řeky a uvažovala, jak to hrozně všechno uteklo. Bylo až nereálné, že utekla hromada času od té chvíle, co jsem se o Darkii dozvěděla. Bylo to jako včera, kdy jsem se pokoušela zaměstnat značkováním v marné snaze na ni nemyslet. Na tu bolest, která mne svírala. Přišlo mi, že se nic nezměnilo. Přestože to u nás v hvozdě žilo, přišlo mi to tu tak hrozně prázdné. „Chybíš mi,“ zamumlala jsem směrem k Darkii. Věděla jsem, že to neuslyší. Že k ní tato slova již nedolehnou a mluvím si tu sama pro sebe, ale jednoduše jsem to ze sebe potřebovala dostat. A tak zatímco jsem se procházela podél hranic a otírala se o stromy, věnovala jsem to ticho momentu pro vyznání emocí. „Mrzí mě, že jsem tu pro tebe víc nebyla. Že jsi ve mne nenašla oporu, kterou jsi potřebovala. A důvěru se mi se vším svěřit. Kdybych bývala byla věděla, že máme tak málo času, strávila bych ho úplně jinak,“ povzdychla jsem si zlomeně. Tolika chyb jsem se dopustila. „Chtěla jsem vás vzít s Kasem do jednoho krásného lesíku, někde víc na sever. Byla jsem tam sice jen jednou, ale bylo tam taak krásně. Slunce prosvítalo skrz listnaté koruny stromů a ptáčci tak nádherně zpívali. Bylo to jako ráj na zemi,“ celá jsem se nad tou představou rozzářila. „Líbilo by se ti tam. Nebo v Třešňovém lesíku. Na jaře je tam nádherně. Ani nedokáži slovy popsat, jak krásné a voňavé to tam je. Kasovi se tam jako vlčeti moc líbilo. Pro takového špunta to byly úplně ideální prolézačky,“ uchechtla jsem se při té vzpomínce. V tlamě se mi ale rozlila hořkost. „Mrzí mě to. Všechno,“ špitla jsem. Tolik mi tu chyběla. „Nevím, jak to tu bez tebe zvládnu. Je toho tolik. Je skvělé vidět, jak Sarumen s novou krví ožil a jak jsou všichni pozorní a skvělí… Neměnila bych. Ráda přispívám tomu, aby tu každý našel domov. Ale je toho… moc.“
Pomalu ale jistě jsem se svým otíráním kolem stromů dostala až k hoře. Sem tam jsem se rozhodla nějaký ten strom i označit, ale abych pravdu řekla, moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Jela jsem na autopilota a myšlenkami byla úplně jinde. Zase u ní. Nevím, jestli to bylo teskem, únavou, nebo mou pomateností, ale přísahala bych, že jsem někde v dáli mezi stromy zahlédla pohyb. Darkie? vypoulila jsem nechápavě oči. Poznala bych ji na míle daleko. Nemohl to být nikdo jiný. A tak jsem se za siluetou rozeběhla, jenže pokaždé když zašla za strom a já ji doběhla, byla pryč. Až když jsem to skoro vzdala, silueta zastavila zády ke mne a čekala. „Darkie?“ kníkla jsem nechápavě. Věděla jsem, že tu není. Že není živá a když bych za ní přiběhla, rozplynula by se. Byl to přelud. Má mysl, která se s jejím odchodem nedokázala vypořádat. Nebo v tom mělo prsty to, že se stala tou křišťálovou růží? Znamenalo to, že se stala patronkou? Vídal takto Morfeus Neyteri? Nerozuměla jsem ničemu, ale byla jsem tak ráda, že jsem ji viděla. I když nereálnou, ale tady. Silueta se pomalu otočila, pohlédla na mne a za chvíli se rozplynula. Ale i ten jeden přímý pohled mi řekl víc, než tisíce slov. Vrátí se. Neopustí mě. Bude tu pro mne. A přesně tohle jsem potřebovala cítit. Tolik jsem se bála, že jsem přišla o vše, co jsme měly. A přestože to není stejné, jako když tu byla, budu usilovat i za to málo, co nám zůstalo.
Pomalu jsem se tedy odebrala opět ke značkování a cítila se zcela klidně a uvolněně. Pomalu jsem prošla i západní hranice hvozdu a vše důkladně označkovala. Tahle část trasy byla obzvláště klikatá, a tak jsem měla aspoň tendenci více vnímat své okolí a opět nezabíhat někam do fantazie. Jen co jsem se ale začala blížit ke kopretince, zamyslela jsem se, co je tak asi za onou horou na jihu našich hranic. Nikdy v životě jsem se tam nepodívala a abych pravdu řekla, výška oné hory mne celkem děsila. Asi jsem na takové adrenalinové výpravy už byla asi stará. Ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se za humny rozléhaly nějaké další pláně podobné těm písčitým. Dávalo by tak větší smysl, proč u nás bývala zima přijatelná. Výpravu jsem zakončila severními hranicemi a otřela se o posledních pár stromů, které jsem ze začátku minula. Nakonec jsem značení zakončila posledními kapkami a následně jsem se vydala hloubž do lesa.

Oba vlci se zdáli být opravdu moc milý, i když Světluška působila trochu zmateně. Věřila jsem ale tomu, že ji pomatenost brzy přejde, jen co se oba trochu rozkoukají. A když ne, tak tu má dobrého přítele, který ji pomůže se tu cítit jako doma. „Dobrá,“ odpověděla jsem stále nechápajíc, kdo nebo co jsou to ty Náramky, ale vlčice si na tom trvala a já nějak nenacházela odvahu odmítnout. Poté jsem ihned přešla k zadání úkolu, kterého se oba nikterak nebáli, což mne potěšilo. Jistě se tu se členy seznámí a zapadnou zcela bez problému. „Skvěle, děkuji,“ usmála jsem se mile na Jinkse.
Jen co se ukázala Lilith, mlhu jsem odehnala. Šedivý vlk byl velmi bystrý a ihned identifikoval, kdo je zdrojem tohoto podivného jevu. „Ano, ale vlastně ne. Je to smečková magie, kterou ovládají zdejší vlci. Mlha nám pomáhá zahánět nepřátele a chránit nás. Vlci, kteří jsou členy delší dobu z mlhy dokáží dokonce tvořit různé objekty,“ objasnila jsem oběma, i když jsem si nebyla jistá, jestli tuhle informaci Světluška pochytí. Dřív než jsem se ale stihla věnovat tomu, co má Lilit na srdci, oba noví členové se rozhodli k odchodu. „Ještě než půjdete. Sarumenská smečka má hranice přes celý Sarumenský hvozd, spolu s mýtinou, kterou najdete v samém srdci lesa. Řeka úplně na východní straně hranic je nepitná. Nebo tak minimálně nevypadá, tak se jí raději vyhýbejte. Pitnou vodu naleznete poblíž hory na jihu hvozdu. Na úkryt natrefíte zase poblíž mýtiny. Pokud ho ale nenajdete, nebojte se poptat některého ze členů a jistě vás navedou,“ pronesla jsem v rychlosti to nejdůležitější. „Hodně štěstí a bavte se,“ popřála jsem jim nakonec s úsměvem.

Na to jsem pohled přesunula k modré vlčici, jež měla spoustu na srdci. „Není vůbec zač. Vlci by si měli pomáhat,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a mile se na vlčici usmála. Věřila jsem tomu, že by na našem místě udělala totéž. Vlčice se poté rozpovídala o tom, že zaslechla, že patří k Sarumenu i Duncan, načež jsem souhlasně pokývala hlavou. „Je to tak, nebo v to teda doufám. Je to nějakou dobu, co jsem ho tu naposledy zahlédla, ale u něj je to běžný jev. Má toulavé tlapky,“ zazubila jsem se. Ukázalo se, že si jsou s Duncanem poměrně blízcí a právě tahle informace ji přivedla k rozhodnutí, že by u nás chtěla zůstat. „No to je skvělé. Samozřejmě, místo u nás zcela určitě najdeš,“ rozmávala jsem vesele ocas a mé odznaky začaly jemně svítit. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co mne něco opravdu těšilo. Tolik zájemců, nových tváří a hlavně smečka najednou hrozně ožila. „Tímto tě oficiálně vítám do Sarumenské smečky. A až natrefíš na Duncana, vzkaž mu ode mne prosím, že bych s ním ráda chtěla mluvit. Mám pár věcí, které bych s ním chtěla probrat a najít pro něj nějakou smysluplnou funkci, která by ho bavila, ale zároveň nesvazovala na jedno místo,“ přivítala jsem tímto tedy Lilith mezi nás a požádala ji, aby za mne předala vzkaz.

//Nejsi jediná, neboj. Už si zvykám :DD

Oba vlci, jež se momentálně nacházeli na našem smečkovém území, se zdáli být celkem dost vykolejení, nebo spíše neklidní. Kdo ví, čím to bylo. Že by nervozitou, když měli hovořit k alfě? To samo o sobě dokázalo vlkovi nahnat pěknou trému. Ale u mne se opravdu nemuseli ničeho bát. Já na rozdíl od jiných hlavy zásadně netrhala. "Ráda vás poznávám," začala jsem ocasem vrtět o to urputněji a věnovala oběma milý úsměv. Chtěla jsem co nejdříve dosáhnout toho, že se budou cítit komfortně. Jinks se chopil vysvětlování, co od tohoto setkání očekávají. Nebo tedy spíše on. Jeho společnice se zatím schovávala za ním a konverzaci naslouchala. Měla opravdu nádherné zbarvení. I Jinks měl kožich zbarvený samými hezkými odstíny šedé. Ukázalo se, že se přeci jen chtějí přidat ke smečce. Chápavě jsem tedy pokývala hlavou a vyslechla si jeho zkušenosti se smečkami. "Váš zájem mne opravdu těší a věřím, že by se u nás místo pro oba našlo," ujistila jsem Jinkse. V tom se ke konverzaci přidala i Světluška. Náramky? podivila jsem se. Vlčici jsem úplně nerozumněla a neubránila se zmatenému výrazu, když vysvětlovala, že jsou to její kamarádi. Opatrně jsem nakoukla přes záda vlčice v naivní snaze spatřit někoho, jež měl tuhle podivnou přezdívku. Ale nikde nikdo nebyl. Pohled jsem tedy přesunula na vlčici a nezmohla se k ničemu jinému, než milému úsměvu. "Oficiálně vás tedy přijímám do Sarumenské smečky. Abych si ale prověřila, zda vaši žádost o členství myslíte vážně, ráda bych vám dala jeden malý úkol. Nic složitého, opravdu," pronesla jsem a bez zbytečného zdržování nadhodila nápad, jak mohu nové zájemce trochu prověřit. Jenna pak bude alespoň klidnější, že do smečky neberu kde koho. "Zkuste během volné chvíle vymyslet způsob, jak někomu ze smečky udělat radost. Můžete mu něco ulovit něco dobrého a ukázat tak, jak vám jde lov. Ale může jít i o nějaký ten suvenýr z cest, natrhané květiny, nebo cokoliv jiného. Pomůže vám to se rychleji začlenit a sblížit se, když budete mít díky úkolu záminku k náhodné konverzaci. A já pak budu mít klid v duši, že jsem nevzala cizáky jen tak bez nějakého prověření," mrkla jsem na ně šibalsky. Jistě, mohla jsem po nich chtít složitosti, ale na to já byla až moc velká měkkota a rozhodně jsem jim nechtěla dělat přijetí víc stresující, než to pro ně momentálně bylo.

V tom se ozval další hlas, který nezněl zrovna sebevědomě. Ah, mlha. Kšá, pomyslela jsem si a mlhu rozehnala, abychom na sebe i okolí lépe viděli. "Zdravím, Lilith. Tohle jsou Jinks a Světluška, naši noví členové," otočila jsem se za vlčicí a představil vlky navzájem. "Jakpak se cítíš? Vypadáš mnohem lépe," zajímala jsem se o to, jak se na tom vlčice po celé té nehodě. "Hledala jsi mne kvůli něčemu?" následoval hned další dotaz, kdyby se náhodou na odpověď mé předchozí otázky necítila a chtěla se tomu mazaně vyhnout.

<< Skalisko

Za zády jsem nechala Venuse a doufala, že jsem neudělala chybu. Přeci jen měl jizvy stále dost otevřené a mohlo stačit opravdu málo, aby se jeho důvěra k dospělým vlkům opět vrátila do původního stavu. Opravdu nerada bych zničila ten pokrok, který udělal, ale brát ho s sebou k úplně cizím vlkům, kterým jsem nemohla věřit ani já, bylo daleko riskantnější. Třeba se zatím trochu dospí, nebo se seznámí s někým milým ze smečky. Měl tu na výběr plno a věřila jsem tomu, že by jeho důvěru jen prohloubili. Nezbývalo mi tedy nic jiného než doufat.

Pomalu jsem se blížila k nově příchozím a ocenila, že se skutečně necpali dál do hvozdu. Místo toho spořádaně čekali na hranicích, než se ukáže někdo ze smečky. Hranice byly naštěstí označené, les plný vlků... Jen blázen by tak učinil, ale i tak. Jeden musel hledat to hezké i v maličkostech. S mým příchodem se kolem vlků rozprostřela i mlha, která si taktéž přišla nováčky prohlédnout. "Zdravíčko," usmála jsem se na cizince a zastavila. "Jmenuji se Maple a jsem alfou Sarumenské smečky. Copak pro vás mohu udělat?" naklonila jsem hlavu jemně na stranu a ocasem rytmicky pohupovala ze strany na stranu. Neměla jsem potřebu působit jako drsná a přísná alfa, kterou jsem nikdy nebyla. Já byla jednoduše ráda, že se k nám přišel někdo podívat a v hloubi duše doufala, že se ukážou být milými vlky, jež mají zájem se stát součástí naší velké rodiny. Zatím jsme měli na takové vlky velké štěstí, tak proč ne i teď?

Bylo hezké slyšet, jak Venus nehledí na to, kolik ročních období jsem již zažila. Statečně se mě pokoušel přivést na pozitivní stránky a nabízel se, že tu pro mne bude, až bude nejhůře. "Naštěstí to je snad ještě daleko. Sice už nejsem ten potrefený blázen, co se nikde nikdy nezastavil, ale upřímně mi to nechybí. Daleko raději zůstávám doma s rodinou a dohlížím na to, aby tu vše fungovalo, jak má," pousmála jsem se na něj smířeně. "Ale je od tebe hezké, že se tak nabízíš. Kdyby bylo potřeba, určitě budeš jeden z prvních, kdo o tom uslyší," ujistila jsem jej a dala mu najevo, že si jeho nabídky cením. Ale počítala jsem s tím, že se při nejhorším nechám trochu omladit Životem, jak jako to udělalo pár vlčit přede mnou.
Když se konverzace stočila k lovu a zranění, ke kterému došlo, Venuse to vyděsilo. "To by od tebe bylo moc hezké. Nickoli je zlatý, takže se jej bát nemusíš. Mohl by ses po něm poté podívat a zkontrolovat ho. Sama pořádně nevím, co mu srna způsobila. Byl šokem tak otřesený, že z něj nevypadlo ani hlásky," zavrtěla jsem starostlivě hlavou a byla vděčná, že má zájem mu pomoci. Já sama jsem totiž netušila, jak na to. A přestože naši pomoc Nickoli na místě odmítal, jen co opadl adrenalin, musely ho kopance asi dost bolet. Nějaká ta bylinka na utišení bolesti by se mu jistě hodila. "Ale nic vážného to asi nebude. Byl schopný srnu s námi dorazit a dorazit zpět do hvozdu, tudíž to bude jen pár ošklivých modřin. I tak by ale mohlo být něco na utišení bolesti fajn," pokoušela jsem se ještě Venuse uklidnit, aby neměl strach, že jsme tu nechali člena napospas smrti. "Přesně tak. Určitě se nám zdravotník na místě bude jistě hodit," pousmála jsem se na něj a tlapou mu jemně počechrala srst na hlavě.

Jen co jsme se dostali do úkrytu a odložili dříví, navázali jsme na konverzaci o bažinách. "Asi tak nějak," uchechtla jsem se pobaveně nad jeho představou, jak tam smečka fungovala. "Upřímně si to sama nedovedu představit. Považuji se za celkem přizpůsobivého tvora, ale tohle je i na mne trochu moc," okomentovala jsem zamyšleně a uvažovala, jak tuhý kořínek tito vlci asi musí mít. Přesunuli jsme poté svou energii do vyklepávání kožešin, což efektivně sloužilo jako záminka, proč se nejít podívat do úkrytu Alf. I Venus to ale prokoukl. Pobaveně jsem se nad jeho menším rýpnutím. Sotva jsme se potkali a už mě má prokouklou. Jsem fakt průhledná. Na jeho návrh jsem ale přistoupit nemohla, jelikož se hvozdem ozvalo hned několik zavytí, jež jsem nepoznávala. Ouška jsem našpicovala a marně se pokoušela vybavit, zda je přeci jen nepoznám. "Zdá se, že máme návštěvu. Půjdu to okouknout a ty tu raději zůstaň, hm? Kdo ví, kdo to je a zda jim můžeme věřit. Můžeš si odpočinout, ale určitě tě tu nechci držet. Kdo ví, na jak dlouho to bude. Kdyby ses nudil, mohl by ses jít s někým ze smečky seznámit a já si tě pak najdu, ju?" navrhla jsem mu a před odchodem se o něj láskyplně otřela. "Kdyby cokoliv, vyj. Budu u tebe ani nemrkneš," připomněla jsem mu a s těmito slovy zmizela z úkrytu.

Sarumen >>

Hrozně moc bych chtěla za akci poděkovat. Nejenže mě hrozně bavila, zpestřila hru a navíc byla skvěle časově vymyšlená, ale navíc fakt stmelila členy smečky a Sarumen přivedla zpět k životu :D Nepamatuji si, kdy u nás byla naposledy taková aktivita, ale doufám, že nám to ještě nějakou tu dobu vydrží, protože mi to dělá fakt hroznou radost :D Takže opravdu smekám! Takovou akci jsme minimálně u nás potřebovali jako sůl a doufám, že se na nějakou podobnou budeme moci těšit někdy v blízké budoucnosti

Tak tedy poprosím o:
3% do vytrvalosti

Za 15 bodů:
3 x 5b → 69