Příspěvky uživatele

Nemusela jsem čekat dlouho s brzy se tu objevil první vlčí kožíšek. Byl to Nicos, kterého už jsem nějakou dobu neviděla. Mimo něj se sle nikdo jiný nepřidal, což de dalo čekat. Z hvozdu moc čerstvých pachů netáhlo. "Ahojky," pozdravila jsem ho a vesele zamávala oháňkou. "Volala," pokrývala jsem souhlasně hlavou. "Blíží se nám zima, a tak svolávám lov. Ale vypadá to, že nás moc nebude. Většina se během léta toulá a asi potrvá, než se stáhnou zpět do hvozdu. Asi to budeme muset odložit," pokrčila jsem rameny a povzdechla si. "Je od tebe ale hezké, že jsi přiběhl. Opravdu moc ráda tě vidím. Jakpak se vlastně s Danie máte?" začala jsem vyzvídat, když už se mi naskytla ta příležitost. "Podnikli jste během léta nějaké zajímavé výlety? Nějací noví kamarádi?" pokračovala jsem dál a spokojeně se u toho culila. Každý teenager miluje být vyslýchaný a bombardovaný miliardou otázek. A když už je tu nemohou zpovídat rodiče, budu je zpovídat já.

<< Tenebrae

Zamířila jsem přímo do smrčin, kde se smečkový lov odehrával nejčastěji. Bylo pohodlné si popojít kus za hranice a vyřešit vše bez zbytečné námahy. Takové bizoní maso je sice lahoda, ale tahat se s ním od samého středu Gallirei je opravdu otravné. Bohatě mi stačilo se tahat s daňkem od esa, a to jsem k tomu měla pomoc od Nickoliho. Nebýt toho, pravděpodobně bychom ho teď asi ve smečce neměli, pomyslela jsem si a pousmála se. Život uměl být opravdu nepředvídatelný a nebýt těchto neskutečných náhod, neměla bych ve svém životě nikoho z těch, které mám nejraději. I Sarumen samotný pro mě byl spontánním rozhodnutím. Ani jsem netušila, do čeho se pouštím a jak moc pro mne bude ten les obehnaný mlhou znamenat. Rozhodně bych nic neměnila. Do lesu jsem vkročila takticky podél smečkových hranic, aby mé volání bylo slyšet až tam. Hlavu jsem tedy zvedla do výšky a hlasitě zavyla. Poté jsem se usadila a doufala, že mne členové nenechají ve štychu a pomohou. Podzimní lovy nebývají nejoblíbenější, ale třeba se pár dobrovolníků najde. Alespoň by nám to šlo rychle a brzy bychom se mohli navrátit domů.

<< Naarské vršky (přes kopce) //původně to vycházelo, teď už bohužel moc ne :D
Kráčela jsem od Života dolů z kopců, stále vyvedena z míry vším, co se tu dělo. Kouř na severu, ten divný předmět na nebi a k tomu teď i zmizení Života. Nebylo mu to podobné. Za tu řádku let, co jsem se po této zemi pohybovala, se mi nikdy nestalo, že by nebyl doma. Dost pravděpodobně tam žil i mnohem déle, než jsem já na světě. Vždy na jednom místě. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se něco špatného stalo. Ale copak já mohla něco změnit? Copak já mohla opustit smečku a jít po něm pátrat? A kam bych šla? Ne, musela jsem se vrátit. Zima se nemilosrdně blížila, na prvních padajících listech podzimu to šlo citelně znát. A tak jako se stromy připravují na změny, i my bychom se měli připravit a vytvořit si zásoby. Smečka na to spoléhá. Při příchodu k řece a pohledu na její hladinu jsem si všimla podivného přírodního úkazu, který jsem cestou domů ignorovala. Padaly hvězdy. A kolik! „Páni,“ špitla jsem a s pootevřenou tlamou sledovala, jak plují po obloze. Bylo to nádherné. Ten onen velký objekt, kterého jsem si všimla jako první, tam byl také. Jen podstatně větší a vypadal, že se k zemi blíží. Pravděpodobnost, že by ale udeřil někde tady, byla prakticky mizivá. Krásný úkaz to byl ale každopádně. Upřímně mě zamrzelo, že ho nemám s kým sdílet. Kasius je pravděpodobně někde v lese, Venus pravděpodobně už také a Darkie… Raději jsem zmlkla a tiše sledovala hvězdy. Po chvíli ticha jsem se ale otočila a zamířila domů. Zorganizovat nějak lov a svolat ty, kteří jsou nejblíže.

Tmavé smrčiny >>

Ježčí mýtina (přes kopce) >>

S odrostlými vlčaty jsem se nedobrovolně rozloučila, alespoň na tu krátkou dobu, ne se vrátím zpět domů. Venus nebyl malý, aby měl neustále matku za zadkem a potřeboval co nejvíce svobody a důvěry. Navést, informovat a nechat ho si poradit sám. Alespoň stráví čas se svou sestrou, kterou určitě pěkně dlouho neviděl. Jen to bylo pro mne celkem těžké, když se na Gallirei děly tyhle divné věci. Nejdřív to náhlé přemisťování vlků, pak zuřící sopka, tornádo a bůh ví, co nás čeká ještě. Minulé léto tu taky panoval ten dýmový kouř, co se hnal přes celou Gallireu. Vůbec se mi to nezdálo. Skoro to až působilo, jako by se blížil konec světa. Hrdlo se mi stahovalo a já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu po celém těle. Ale přesto jsem vytrvávala a dál kráčela vzhůru po písčitých kopcích.
Vybrala jsem si na výstup alespoň příjemnou denní dobu. Slunce teprve vycházelo, tudíž tma nebyla a zároveň byl ještě chládek. Pohledem jsem přejela po nebi a mimo slunce objevila dost podivný objekt, který se zdál být taky dost nebezpečný. Jako by těch problémů nebylo dost, pomyslela jsem si starostlivě a dál upřeně hleděla na ohnivou věc na nebi. Je to nějaký meteorit? Hrozí nám, že se snese až do naší atmosféry a někam zahučí? Snad se nikomu nic nestane, mhouřila jsem očka na oblohu a nervózně polkla. To to naši bohové nevidí, nebo je jim to jen jedno? Všichni teď musí žít v obrovském strachu.
Objekt na nebi ale musel být nový, protože ještě včera jsem tam nic podobného neviděla. Přidala jsem tedy do kroku, abych Života upozornila a přiměla ho k tomu, aby urychleně jednal. Kdo jiný by nás před tím vším mohl zachránit? Nikdo. Žádný smrtelník nebyl dost silný a mocný na to, aby s přírodními katastrofami něco udělal. Ještě byla další možnost Smrt, ale s tou není domluva. Ta by se nad tím spíše dobře bavila a dost pravděpodobně tomu ještě napomáhala. Naštěstí jsem byla už skoro na vrcholu.
Sotva jsem překonala horizont jsem se zastavila, abych popadla dech a odpočinula si. Byla to hrozná fuška se sem hnát, kor v tomto věku. S každým rokem to bylo horší a horší. Ale už od prvního momentu se mi to tu zdálo zvláštní. Jiné. Vždy mne Život vyhlížel a s radostí vítal. Místo toho jsem tu ale stála dočista sama. Třeba se kochá květinami, napadlo mne. Posledně mi ukazoval jeho krásnou květinovou kolekci, kterou se pyšnil. Zamířila jsem tedy rovnou tím směrem, zatímco jsem se rozhlížela kolem, zda ho nezahlédnu. Celé zdejší místo se ale zdálo naprosto odlišné. Jako by tu už nepakovala magie. Vždy, když jsem tu byla, to tu magií a kouzly naprosto hýřilo. Vše bylo jako z pohádky, nereálně krásné a dokonalé. Momentálně byly ale vršky jako jakékoliv jiné území. Obyčejné, pusté, nudné. Nikoho nového by v životě nenapadlo, že tu žije magická entita.
Na místě, kde byly původně jeho nádherné exotické květiny, bylo ale prázdno. Jako by tam předtím nikdy nic nebylo. Jako by tu Život nikdy nebyl. Čekala bych, že tu budou alespoň nějaké znaky života. Alespoň uschlé květiny, když už nic. Nebo plevel. Místo toho tu bylo opravdu jen prázdno. Jako kdyby se přestěhoval, sbalil si kufry a zmizel bez rozloučení. „Živote?“ zavolala jsem opatrně, ale bez odpovědi. Mráz mi přejel po zádech z představy, že nás opustil. Nebo že se mu něco stalo! Možná proto se děly tyhle šílené věci. Nikdo na svět nenahlížel, nikdo tomu všemu nemohl zamezit. Svět se nám doslova a do písmene hroutil pod tlapami a nikdo o tom pořádně ani nevěděl. Dost pravděpodobně to shodili na to, že takové nepředvídatelné věci se u nás prostě někdy dějí. Naši bohové to přece vyřeší. Ale nikdo nic už nevyřeší. Jsme na to všechno sami.
„Živote!“ zavolala jsem se strachem v hlase a přes veškerou únavu se rozeběhla. Obešla jsem snad každý kout kopců, opakovaně volajíc jeho jméno. Nikdy v životě jsem to tu tolikrát neprošla. Měla jsem skoro až pocit, jako bych to tu konečně znala nazpaměť. Po tolika letech, co jsem sem pravidelně chodila. Tak dlouho jsem tu běhala a volala jeho jméno, až mi začalo splývat v hlavě a přestalo držet význam. Jako by bylo prázdné, zbytečné, bezvýznamné. Bylo to jako křičet o pomoc, bez jakékoliv možné záchrany. Zbytečné, marné.
Nakoukla jsem i do jeho jeskyně, do které mi párkrát povolil jít, aby mne obradoval něčím naprosto úchvatným. Ale ani tam nikdo nebyl. Po Životovi se slehla zem, zrovna když jsme jej nejvíce potřebovali. Vyšla jsem tedy před jeskyni a položila k jejímu vchodu květiny, které jsem mu nesla. „Vrať se prosím. Potřebujeme tě,“ špitla jsem smutně, couvla a zamířila k místu, odkud jsem přišla. Naposledy jsem se ohlédla, smutně zavyla a vykročila dolů z kopců.


Tenebrae (přes Kopce) >>

OBJEDNÁVKA:

Převod na jiného vlka - Ismu
165 ➜ 132 Ismě
V inventáři zůstanou: 4

Měla jsem podezření, že Venuse přepadla statečná a rozhodl se objevovat svět na vlastní tlapy, ale skutečně to k němu nepasovalo. Ukázalo se, že i jeho přemístila nějaká záhadná moc někam daleko od domova. Nespokojeně jsem se zamračila a mrskla ocasem. To, že ta věc přesouvala zkušené dospělé vlky bylo ještě v pořádku. Ale odrostlá vlčata, která domů ani netrefí? „Něco podobného se stalo i mě. Byla jsem v lese a zničeho nic se octla až na druhé straně Gallirei, někde u oceánu,“ prozradila jsem mu, aby se necítil nijak provinile. „Hlavně, že jste v pořádku. Příště, až se k vám pohrne nebezpečí, tak se dej hlavně do pohybu. Je jedno kam, hlavně pryč. Dokud budeš v pořádku, vždy trefíš domů,“ pousmála jsem se na něj vlídně. Svědomí ho muselo sžírat až až, přitom to skutečně jeho chyba nebyla. Neměl dost zkušeností na to se zachovat lépe. „Něco se tu s Gallireou děje, je tu nějak moc katastrof naráz. Zaskočím si támhle na vrchol těch kopců a brzy budu zpět, ano? Žije tam jeden z Gallireíských bohů, ten by mohl vědět, co v tom má prsty,“ rozhodla jsem se a rovnou mladým sdělila své plány. „Vem Night k nám domů, můžeš jí tam provést a až se vrátím, zavedeme ji domů, hm? Stačí se držet podél této řeky až k té hoře v dáli. Až budete u Sarumenu, najdete přes řeku spadané stromy, které jsou skvělé jako most. Hlavně opatrně,“ navedla jsem Venuse s jeho sestrou k nám domů, přistoupila k němu a objala ho. „Hned budu zpět,“ slíbila jsem, odstoupila a rozešla se směrem k vrškům.

Vrchol Narrských kopců (přes vršky) >>

<< Kaskády (přes Mahar)

Oba dva naštěstí vnímali a hbitě se dali do útěku odsud. Hlavně kamkoliv, jen daleko odsud. Vběhli jsme do močálů, kde se zdálo být už klid, ale já nehodlala zpomalovat. „Nejhoršímu jsme unikli, ale ještě chvíli poběžme, ať máme jistotu, že jsme opravdu v bezpečí,“ zafuněla jsem s přestávkami na nádechy, jak jsem byla zadýchaná. „Opatrně kam šlapete a zkuste jít za mnou. Nerada bych, abyste někam zahučeli,“ požádala jsem oba a snažila se volit vizuálně nejbezpečnější cestu, jaká tudy jen mohla vést.
Naštěstí jsme brzy vykoukli na ježčí mýtině, kde jsem to už důkladně znala. Především byla blízko domovu a daleko tornádu. Konečně jsem tedy zastavila a nechala v klidu i oba nohaté vlčky, kteří se naštěstí stále drželi za mnou. V hrdle mě úplně pálilo, z toho, jak jsem křičela a uháněla s větrem o závod. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se a úzkostlivě si oba pohledem projela. „A copak jste tam vlastně dělali?“ Samotnou mě nenapadalo oddůvodnění, proč by se tam šel Venus jen tak sám projít a hlavně proč neutíkali dřív, než je ta pohroma postihla. Museli z kaskád vidět široko daleko.

<< Tenebrae (přes Mahar)

Čím blíže jsem se středu Gallirei blížila, tím horší byl vítr, který tu panoval. Bylo to jako bych mířila do srdce nějaké katastrofy. Hrozně mi to připomínalo tu hroznou zimu, až mi z toho bylo úzko. Až po chvíli jsem ale zpozorovala onen děsivý přírodní úkaz, ke kterému jsem se hnala. Tornádo?! To snad ne, přidala jsem na rychlosti a utíkala tak, že jsem zapomínala i dýchat. Co když bude pozdě? Co když příjdu i o něj. O všechny. Konečně jsem se dostala ke kaskádám, které jsem se přes silný vítr snažila zdolat. Až jsem ho nakonec viděla. „Venusi!“ ječela jsem hystericky přes silný vítr. Měl vůbec šanci mě slyšet? Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale vítr mí to znesnadňoval. Drápy jsem zarývala do země ve snaze se lépe udržet na zemi, ale i se mnou to cloumalo a chvílemi jsem měla pocit, že mě to strhne. „Venusi!!!“ křičela jsem dál, teď už jen pár metrů od něj. Nebyl tady sám. Byla tu s ním ještě jedna mladá vlčice. „Musíme vypadnout, hned!“ vyhrkla jsem pokyny hned, co jsem se k oběma dostala. Nebyl čas zjišťovat, zda je v pořádku, nebo jak se sem probůh dostal. Musela jsem je odsud oba dostat, ideálně v celku. „Ty taky, šup!“ popohnala jsem oba směrem, kterým jsem přišla. Až teprve poté, co se oba dali do kroku, jsem vyrazila i já.

Ježčí mýtina (přes Mahar) >>

<< Úkryt (přes Sarumen)

Vyběhla jsem z úkrytu ven a pokoušela se od úkrytu zachytit nějakou pachovou stopu, náznak, kterým směrem se vydal. Ale jako by se po něm slehla. Jak ho mám najít? Gallirea je naprosto obrovská, zoufala jsem a plynule přešla k běhu. Až moc mi to připomínalo tu hrůzostrašnou zimu, kdy Darkie někde umrzala zaživa a z posledních sil mi zemí vyslala znamení, kde ji najdu. Ale teď jsem neměla nic. Venus žádnou magii neovládal a už vůbec ne na takové úrovni, aby byl schopen se mnou takto na dálku komunikovat. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Instinktivně jsem se opět držela řeky a doufala, že i jeho by to napadlo. Jak jsem tak běžela a urputně na něj myslela, projela mi najednou hlavou vidina. Byla jen zlomek vteřiny dlouhá, ale stačila mi. Byl to Venus, někde na vyvýšené ploše. Ne hoře, ale rozhodně někde výš nad lesy. To je střed Gallirei, ne? Třeba tam bude! chopila jsem se jediné naděje, kterou jsem měla a rychle vyrazila daným směrem.

Kaskády (přes Mahar) >>

<< Sarumen

Hranice jsem úspěšně označila, dříví na zimu nasbírala a mířila si to k úkrytu. Mimo tento úkol jsem žádné velké plány neměla. Únava na mě sice trochu doléhala a ráda bych si na chvilinku lehla, ale zdálo se mi, že tu bylo stále co řešit. Obzvláště pak poté, co jsem si dala na bůh ví jak dlouho pauzu s Cashmere. Jen co jsem vkročila do úkrytu jsem odložila větve na hromádku a nasála pachy, které se jeskyní táhly. Nikdo tu ale nebyl, což mne zaskočilo. Neměl tady náhodou být Venus? podivila jsem se. Tohle místo bylo tím posledním, kde jsem jej viděla. Projela mnou hrůza, když jsem si vybavila, že ani v lese nebyl cítit. Jen Wolfganie a Kasius, jinak prázdno. Do háje, pomyslela jsem si a začala spěšně procházela jeskyni v naději, že je třeba někde jen zalezlý, ale nebyl. Pokoušela jsem se posvítit si magií ohně, ale trvalo opravdu dlouho než vůbec naskočila a poté téměř ihned uhasla. Co se to zase děje? Nelíbilo se mi to a začala mne přepadat panika. Evidentně se zase něco chystalo a do toho mi zmizel adoptivní syn. Syn, který se tu vůbec nevyzná a do toho má z vlků naprostou hrůzu. Pravděpodobně teď někde bloudí a má strach. Musím ho najít.

Tenebrae (přes Sarumen) >>

<< Zlaťák (přes ohnivé jezero)

Konečně doma. Jen co jsem vlezla za pomyslné hranice hvozdu, se mi trochu ulevilo. Trocha těch negativních emocí odezněla a já se uklidnila, že tu nehoří, není tu žádná invaze naštvaných veverek, nebo tak podobně. A jak se dalo čekat, moc vlků jsem tu necítila, přestože jsem se snažila sebevíc. Dokonce jsem měla pocit, že jsem ucítila náznak Newlina, ale falešnou naději raději zahnala. Nebyl tu už opravdu dlouho. Byl by to zázrak, kdyby se vrátil. Zato ostatní určitě cestovali a užívali si hezkého počasí. Jen jsem doufala, že je sluníčko nezmůže a vrátí se všichni v pořádku.
I hranice byly dost zanedbané, přesto jsem z nich cítila jemný pozůstatek pachu Wolfi. Je hodná, že mě tak zaskočila, pomyslela jsem si. Musela jsem být pěkně dlouho. Měla bych to napravit. A tak jsem popadla dech, pořádně se nadechla a vydala se podél hranic. Důkladně jsem se otírala kolem každého stromu a nechávala tak za sebou nejen můj pach, ale i trochu srsti, která poté stromy lemovala jako jakási jemná dekorace. Nebo taky nenápadná výstraha cizincům, i to fungovalo. Bylo to tak trochu umění, když jsem se nad tím tak zamyslela. Pro každého měl tento symbol jiný význam. Pro cizince to byl jasný signál, že dál na ně čekají jen nepříjemnosti. Pro členy smečky to reprezentovalo domov, bezpečí. A pro vlky, kteří ten domov teprve hledají, naději. Přitom stačí jen pach a trocha srsti. Zvláštní, ale celkem hezké.
Hranice jsem obcházela jako vždy, jen jsem měla pro dnes jiný startovní bod. A tak jsem zkontrolovala hranice podél kopretinové louky, míříc k řece na východ a následně na západ k hoře. Vůbec bych se nedivila, kdybych si tu brzy vyšlapala pěšinku. Ale to bych asi musela značit častěji, což bylo celkem zbytečné. Ale vtipné by to bylo. Tak jako tak jsem dále pokračovala ve značení, ať už otíráním se kmeny stromů, nebo klasicky pachem. Kolem hor jsem to jako vždy trochu flákala, ale vždy se mi to vyplatilo. Bylo to taktické šetření pro více frekventovaná místa, jako byla Kopretinka, nebo u Ohnivého jezera. Většina vlků přicházela ze srdce Gallirei a proto byla tahle nešikovně dostupná místa méně podstatná na značení. Ale jeden nikdy neví, a tak alespoň trocha toho otírání určitě nebyla na škodu. Pomalu jsem se dostala k řece, která pramenila z hor a rozhodla jsem se na chvíli zastavit. Zchladit hrdlo, doplnit tekutiny a dát si malou pauzičku. Ostatně jsem sem celou cestu běžela. Jen tohle místo už budu mít asi navždy spojené s tou ošklivou vzpomínkou s Darkií. Každá vzpomínka na ni mne bolela, jako by to bylo čerstvé. Přitom už to bylo určitě půl roku. Půl roku bez ní a ještě zbytek života, co mě čeká. Vehementně jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala slzy a raději se vydala dál, utíkajíc před dotěrnými emocemi. Všechno mi ji tady připomínalo. Až těch mi došlo, proč jsem se cítila podivně lépe tam na ostrůvkách v cizí přítomnosti. Protože jsem mohla na malý moment uniknout před tou bolestí.
Zbytek cesty už jsem tak nějak nemyslela na nic. V hlavě jsem měla prázdno a jela tak trochu na autopilota, kličkovala mezi stromy a kontrolovala stav hranic, značíc místa, která se mi zdála nejdůležitější. Až jsem nakonec došla k místu, odkud jsem začala. Tím mé povinnosti ale nekončily, přestože mě obchůzka a cesta do Sarumenu celkem zmohla. Musela jsem obhlédnout zásoby, doplnit dříví na zimu a zastavit se u členů, zda jsem něco nezmeškala. A tak jsem zamířila k úkrytu, sbírajíc do tlamy pohozené větvičky.

Úkryt >>

<< Zrádcův remízek (přes údolí M.)

Už jsem skoro doma. Stačí překonat Zlatavý les, navštívit Ohnivé jezero a budu doma. Se všemi mými milovanými. Při té myšlence mi ale povadly koutky. Jeden tam ale chybět bude. Zrovna ten mému srdci nejdůležitější. Napadlo mne, jak její ztrátu berou ostatní členové. Zda se přes to nejhorší už přenesli, nebo tu prázdnotu v sobě cítí také, přestože k ní neměli takové pouto, jako jsem měla já. Jestli si taky vyčítají, že něco nestihli udělat. Zasáhnout, změnit osud. Stále jsem nerozuměla tomu, proč nám o tom, jak se cítí, neřekla. Mohly jsme spolu strávit to málo času, co jsme měli, jinak. Lépe. Ne odstrkováním se, se slzami. Bylo tolik míst, které jsem jí chtěla ukázat. Tolik věcí, co spolu prožít. Proč jsem to neudělala dřív? Nežila s ní v okamžiku? Byly jsme spolu tři roky, přitom je to jako bych přišla o celý život. O všechno mně nejdůležitější. Život skutečně nebyl fér. A Smrt si brala ty, kteří si to nezasloužili. Tolik h*jzlů na světě chodilo, ubližovalo a ničilo,... Ale vlčici s tak dobrým srdcem si vezme. Sebere rodině a přátelům. Bylo mi z toho až úzko.

Sarumen (přes Ohnivé jezero) >>

<< Ostrůvky (přes pláně)

V rychlosti jsem přeskákala shluk malých ostrůvků, který mne zavedl až a souš a já se mohla vydat tou nejkratší cestou, jakou jsem znala, přímo domů. A přestože jsem se snažila v duchu uklidňovat, že budou všichni v pořádku, krok jsem natahovala, až jsem cítila, jak se mi napínají svaly v nohou. Eh, trocha pohybu mi neuškodí, vzdala jsem nakonec myšlenku poklidného návratu a z kroku přešla do běhu. Koneckonců se nám blížil konec léta a a tím pádem i další lov. Stejně tak už to bylo půl roku, co neproběhly nějaké ty změny v hierarchii. Spousta by si povýšení jistě zasloužila a budu si je tedy muset někde odchytit. Třeba vlčata se velmi aktivně zapojovala do smečkového dění. Zorea s Nickem by dost možná taky ocenili nějakou tu funkci, i když Nicka jsem od lovu neviděla. Kdo ví, kam ho vítr zavál. Ale byla jsem na nižší počet krků během léta zvyklá. Jen co se oteplilo se vždy každý rozutekl za nějakým dobrodružstvím. A já jim to každopádně nemohla zazlívat.

Zlaťák (přes Údolí Morény) >>

Přestože jsem byla za malou pauzu od povinností ráda a Cashmere mi byla velmi milou společností, nedokázala jsem se od pocitů viny z mé nepřítomnosti odpoutat. V zákoutí mé mysli mě hlodaly všechny ty hrůzy, které se nám v hvozdě mohly dít, tak jako se to stalo už několikrát, zatímco já se tady bavím a cpu se lahůdkami. Nemohla jsem být od své smečky tak dlouho. Potřebovali mě. „Uh, omluv mne, Cashmere, ale budu se muset vrátit ke své smečce. Kvůli svému postavení se nemohu na delší dobu vzdalovat a jistě se po mne už shání,“ pousmála jsem se s omluvou na rtech. „Moc ráda bych se ale zase někdy potkala. Brzy,“ naznačila jsem nenápadně, že mi je vlčice velmi sympatická a pokračovala. „Kdybys někdy měla cestu na jih, určitě se zastav k nám do Sarumenu. Nebo si tě někdy odchytím u vás. Stejně jsem měla návštěvu v plánu,“ dodala jsem nakonec svou nabídku, pomalu se zvedla od hostiny a oklepala ze sebe jemnou nečistotu, která se mi držela na srsti. „Moc mne těšilo a snad brzy naviděnou,“ následovala jehoučká poklona a pomalu jsem se začala brát k odchodu.

Zrádcův remízek (přes přímořské pláně) >>

Tak se ukázalo, že jsem celou situaci špatně pochopila a nakonec bylo všemu jinak. I strakatá neměla s úlovkem nic společného, ale byla toho názoru, že bychom to mohly změnit a hostinu si přivlastnit. „Hmm, to máš asi pravdu,“ poznamenala jsem, i když mi bylo jasné, že z toho čisté svědomí mít nebudu a jen tak se pocitu viny nezbavím. Ale už nějakou chvíli jsme tu spolu postávaly a skutečně tu nikdo jiný než my dvě nebyl. Možná to byla opět nějaká podivná shoda okolností osudu, nebo něco podobného. Každopádně by byla škoda, abychom to maso nechaly zkazit. „Hlavně takovým delikatesám se jen těžko odolává,“ přiznala jsem a pobaveně se zachichotala. „Tak dobrou chuť,“ popřála jsem jí a chopila se sama nějakého příhodně položeného kousku, který se na mě nejvíc ‘usmíval’.
Zatímco jsme přežvykovaly jsme se navzájem představily a já se konečně dozvěděla něco málo o mé nové společnici. „Těší mě,“ oplatila jsem vlčici milý úsměv, jen co jsem spolkla soustu. „O té už jsem slyšela. Měla jsem vlastně v plánu se tam vypravit na pochůzku a seznámit se s jejími obyvateli, tak se mi to teď vlastně svým způsobem splnilo,“ prozradila jsem Cashmere. „Tak aspoň víme, na koho tento magický únos shodit,“ zazubila jsem se a zvesela zavrtěla oháňkou. Cashmere zažertovala na téma Osudu, což mne přivedlo k souhlasnému pokyvování a pobavenému šklebení. „To mi povídej. Jeden nemá pořádně nikdy klid, ale začínám se tomu konečně poddávat. Život je pak aspoň zajímavější a víc spontánní,“ usmála jsem se a ukousla další sousto. Natož že jsme se teprve potkaly, připadala jsem si, jako bychom se už nějakou dobu znaly. Konverzace s ní byla opravdu příjemná a doufala jsem, že se zdržíme, než se každá vydáme svou cestou. Sousto jsem spolkla, zatímco jsem pohledem sledovala nedaleké vlnky. Pohledem jsem ale velice brzy opět sjela ke Cashmere s vtíravým dotazem. „Jaképak to vlastně v Boruvkovém lese máte?“ zajímala jsem se.