Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Travnaté smrčiny

Uháněla jsem s větrem o závod a v duchu se modlila, aby nebyl nikdo zraněný, nebo obecně v nesnázích. Nemusela jsem mířit nijak hluboko do hvozdu, abych zjistila, jaký problém se nám tu vyskytnul. Byly to obrovité houby, které nám zamořily celý les. A tím opravdu myslím obrovské. Některé mi sahaly až do půl těla a věřila bych tomu, že tu bude i větší obr. „To snad není možné,“ zaúpěla jsem a stáhla uši. Co s nimi budeme dělat? Jíst to rozhodně nemůžeme, na první pohled vypadají nejedle. Fialová barva to do světa přímo křičela. Škubat je by zase trvalo dlouho a s tím, kolik jich tu je, bych tu strávila celý den. V této situaci jsem se vždy mohla spolehnout na magii a za zkoušku to rozhodně stálo. Třeba by se mi podařilo je spálit. Jednu houbu jsem tedy myslí zapálila a s šokem uskočila, když propukla ve fialové plameny a ohodila jimi i své okolí. Jen díky štěstí jsem dokázala včas uskočit a ještě chvíli lapala po dechu v nevíře. Tohle cesta nebude, usoudila jsem tedy a ujistila se, že plameny uhasly a nešířily se dál. V ten moment mi padl do čenichu pach Jinkse, který se tu podle všeho také nacházel a dost pravděpodobně řešil stejnou situaci. Opatrně jsem vyloupla jednu houbu ze země a opatrně ji valila pryč z hvozdu. Takto jsem jich pár vyklidila a pomalu zamířila za Jinksem. Alespoň na to nebudeme sami.

Mou pozornost bohužel upoutaly podivné záblesky a zvuky, které se linuly z našeho hvozdu. Ale ne, pomyslela jsem si vyplašeně, myšlenkami už skládala list katastrof, které se nám na území dějí. „Vypadá to, že máme malér. Zvládnete tu srnu odtáhnout ve dvou? Půjdu to rychle zkontrolovat,“ navrhla jsem oběma a nenápadně se je snažila přimět k tomu, aby malou vzali někam do bezpečí. Třeba to zvládnu vyřešit sama. Rozhodně jsem ale nechtěla potenciálnímu nebezpečí vystavovat malou. Měla jsem tak trochu podezření, že to mělo co dočinění s hranicemi. Vždy, když nám vyvětraly, přišla nějaká katastrofa. Živě jsem si vzpomínala na to, jak jsme musely s Darkií řešit rozzuřené vosy. Tak nějak jsem na odpověď nečekala. Nebyl na to čas a věděla jsem, že se na ně mohu spolehnout. Ať už máme klid, prosím, povzdychla jsem si a řítila se co nejrychleji domů.

Sarumen >>

Lov nakonec dopadl dobře. Spolu s Wolfi jsme se zakously srně do zadních nohou, aby nemohla dál utíkat a velice rychle ztratila rovnováhu. Roland nemeškal ani vteřinku, skočil a během nemalé chvíle zběsilého škubání bylo po ní. Během tohoto časového úseku, kdy už držel krk kořisti v pevném svěření jsem svůj stisk trochu povolila, abych se zbavila nepříjemné bolesti v tlamě. Ale stále natolik, abych na poslední chvíli nedostala kopytem přímo mezi oči. Brzy bylo po všem a já mohla konečně s klidem v duši nohu srny pustit a pořádně si zívla. To se zdálo pomohlo nejvíce a mimo bušící srdce a ozývající se žaludek jsem byla naprosto čilá. „Skvělá práce, týme. Vedli jste si naprosto skvěle,“ pochválila jsem oba s úsměvem. Roland měl ale myšlenky už někde jinde a brzy se od nás s omluvenou na jazyku otáčel. „Jistě,“ kývla jsem souhlasně. Jen jsem netušila, co bude s malou Gwen. Nám pravděpodobně zatím tolik nevěřila, a tak jsem se bála, že s námi zpět do hvozdu chtít nebude. Každopádně kořist jsme museli co nejdříve zaklidit a postarat se o hranice. „Asi bychom měly vzít Gwen zpět do lesa, schovat kořist do úkrytu a asi se i postarat se o označení hranic. Myslím si, že musely už vyvětrat,“ nadhodila jsem seznam věcí, o které bychom se mohly třeba podělit. Já se určitě nebránila kterékoliv z těchto aktivit a spíše dávala možnost Wolfi si vybrat, která ji osloví nejvíce. To už se k nám vracel Roland. „Ah, to bylo celkem rychlé. O nic nejde,“ usmála jsem se, ale nemohla si nevšimnout podivné energie, která z Rolanda přímo sálala. Byl opravdu nervózní. Jako by viděl něco nadpřirozeného. A ukázalo se, že na tom něco málo pravdy asi přeci jen bylo. „Zakletý asi ne,“ pronesla jsem a podrbala se za uchem. „Ale magii tu najdeš asi na každém rohu. Pokud jsi viděl něco podivného, tak to bude asi magie. Tady se dokážou dít opravdu podivné věci, ale brzy si zvyknete,“ pokoušela jsem se jej trochu uklidnit, ale dost pravděpodobně marné. „Ale s vyklizením pole souhlasím. A Gwen už nás určitě vyhlíží,“ odsouhlasila jsem nakonec jeho návrh, chopila se jedné končetiny srny a začala ji vláčet k místu, kde jsme nechali Gwen. Ta tam jako hodná holka trpělivě čekala. "Ty jsi ale šikovná, že jsi na nás tak hezky počkala. Za to dostaneš najíst jako první a ten úplně nejjlepší kousíček masa. Jsi už hladová?" usmála jsem se na mrně mile.

Zdravím, mí milí Sarumenští! ♥
Mám tu pro vás klasicky nepravidelný oznam, který je sice pěkně krátný, ale zato plný novinek! Připoutat a jedem!

Skupinky se rozdělily a zamtímco jsme s Wolfi čekaly na místě, postřehly jsme, že i Roland zastavil na jeho pozici. „To teda. Smečkové lovy s tebou mi vždy opravdu chybí,“ pousmála jsem se na ni a mile zavrtěla ocasem. Odznaky na srsti mi ze samé radosti silně zablikaly, až znovu přešly k jemnému svitu. „Škoda jen, že se nás tu nesešlo více,“ neodpustila jsem si trochu zmrzelou poznámku. Vždy se lépe lovilo ve větší skupině a rozhodně by se nám další kořist na zimu hodila. Já měla hlad naprosto hrozný. Lov ale započal a já se rozběhla za šedivým kožichem mé kamarádky. Srny se rozeběhly směrem, v který jsme doufaly, ovšem pár kusů se odpojilo. Vypadaly jako snadnější kořist, přímo se nabízely. Ale nesměli jsme se nechat svést k iluzi jednoduché výhry. Tyhle kusy byly mladé, energické, bez zdravotních potíží. Dokázaly by utíkat kilometry, jen aby unikly. A na to my neměli. Pohled jsem tedy upřeně držela na naší jedné.
Obě jsme běžely podél boku srny, každá blokující svou stranu. Pokaždé, když očima srna těkla na tu mou, zuřivě jsem se po ní ohnala zuby, aby zahnala veškeré myšlenky na to, že by nás stočila jinam a mazaně vyklouzla. Pár pokusů bylo, ale nakonec jsme úspěšně zahnaly srnu až na místo, kde čekal Roland. Ten pár skoky byl u nás a odrážel se na krk srny. Bohužel, nestačilo to k jejímu pádu. Vyvedl ji sice z rovnováhy, ale ztratil stisk a upadl. Nemohu lhát, jeho pád mne vyvedl trochu z rovnováhy, já šokem cukla a ohlédla se za nás. Byl v pořádku, nebo minimálně hrál hrdinu. Každopádně se sbíral na nohy a já, přestože o malý moment opožděná, jsem se mohla opět otočit, pár dlouhými kroky srnu dohnat a zakousnout se jí pevně do zadní nohy, abych ji zpomalila. Pevně jsem jí končetinu svírala zuby a navzdory jejímu zoufalému cukání ji držela dál. Srna už nyní neběžela, spíše marně poskakovala a snažila se nás setřást. Honem, teď je nejlepší čas. Dlouho ji neudržím, pobízela jsem je v duchu.

Oba noví členové na mne zanechali dobrý první dojem. Roland se zdál být jako velmi milý vlk a přestože se Gwen zatím moc neprojevila, věřila jsem, že v něm měla skvělý vzor. Jen co se trochu otrká, prozáří její osobnost a zapadne do kolektivu bez jakéhokoliv problému. I ti introvertnější si zde našli v minulosti přátele a teď to jistě nebude jinak. „Není zač. Už teď jste se nám vyplatili,“ zažertovala jsem a vrtěla radostně ocasem. Nebýt Rolandovy ochoty, pravděpodobně bychom musely lov odsunout na později. S docházkou některých členů by to ale taky mohlo být až na jaře. Sama jsem pocítila, jak se mi začal žaludek ozývat a svírat. Jeden by tomu ani nevěřila. Přísahala bych, že to nebylo tak dávno, co jsem jedla. Ale tělo tušilo lépe než mozek, co potřebuje. Už abychom měli naloveno.
Všichni dospělí se začali vzdalovat od malé vlčice směrem k lovné zvěři, která tu naštěstí dlouhodobě žila. Mít loviště přímo za hranicemi se již nesčetněkrát vyplatilo. Wolfganie, jako naše odbornice přes lov, se chopila rozdělování rolí a vyzvídala, co by pasovalo našemu nováčkovi. „To by se nám naopak hodilo. Nejvíc praxe máme v nahánění, takže nám to krásně vyšlo,“ usmála jsem se na kaštanově zbarveného a koukla i po Wolfganii. Nechávala jsem finální slovo na ni. Jejim zkušenostem se nedalo vyrovnat. Jen co jsme dorazili k hloučku srn, všichni jsme se začali rozhlížet po stádu a identifikovat slabší kus. Zdály se být všechny poměrně zdravé, žádné zranění jsem nezpozorovala, tudíž jsem se nemohla pořádně rozhodnout. Hnědému ale padla jedna do oka. Zdálo se, že se od zbytku trochu vzdálila a po bližším prohlédnutí se opravdu jevila jako nejbezpečnější volba. „Ta by šla. Máš dobrý postřeh,“ zavrtěla jsem ocasem, pohled ale stále držela na našem cíli. „My ti ji s Wolfganie naženeme trochu na jih, tam totiž les končí a tyčí se tam hory. Je pak menší riziko, že by nám frnkla někam na louku. Hodně štěstí,“ navrhla jsem potenciální plán a rozešla se obloukem kolem srn, abychom je mohly hnát požadovaným směrem.

Oba vlčci s nadšením vyběhli vstříc novému dobrodružství se slibem na rtech, že mi přinesou nějakou maličkost jako úžasného. „Budu se těšit,“ zavolala jsem za mizící dvojicí a už se pomalu otáčela k odchodu domů. Předpokládala jsem, že se jiné společnosti nedočkám, ovšem byla jsem velice rychle vyvedena z omylu přicházející Wolfganie, která mi vedla novou společnost. V kroku jsem se tedy zastavila a byla představena nové dvojici sympaticky působícího dua. Zvědavě jsem si oba prohlédla a zkoumala, zda jsou příbuzní. Kožíškem byli sice odlišní, ale geny někdy umí přeskakovat ob generaci. Rozhodla jsem se ale nedělat rychlé záběry a raději se v budoucnu ujistit. „I já vás moc ráda poznávám,“ usmála jsem se na oba. „Není potřeba, jsem si jista, že budou velkým přínosem,“ zavrtěla jsem hlavou nad Wolfiinými sliby. „Věřím tvému úsudku jsem moc ráda, že mne v mé nepřítomnosti takhle skvěle zastupuješ,“ doplnila jsem k ní povzbudivá slova, a naopak ji pobídla, aby nadále vykonávala takto skvělou práci. Jeden pak nemusel být sžíraný nejistotou, co se doma děje, když tam zrovna není. „Tak vás tedy u nás vítám a doufám, že budete spokojeni. S jakýmikoliv dotazy se můžete otočit prakticky na kohokoliv. Všichni členové jsou velmi přátelští a jistě budou rádi nápomocní. Nebo tu pak máte jistotu, mne nebo Wolfi. Většinou se tu zdržujeme nejčastěji a dohlížíme na chod smečky,“ neodpustila jsem si pár úvodních slov a poté se zase věnovala Wolfi.
„Je to tak, ale usoudili jsme, že je většina smečky ještě na toulkách a že bychom to tedy odložili. Takže se vydal na průzkum s Nickolim,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. „Ale jak říkáš, když tu mám takto skvělou pomoc, ve třech bychom to zvládnout mohli,“ zazubila jsem se optimisticky a zavrtěla ocasem. Roland se mezitím s drobečkem domluvil, že tu na nás mezitím počká, čemuž se černobílá vlčice vůbec nebránila. „Brzy budeme zpět. Kdyby cokoliv, tak volej a my tu budeme co by dup,“ mrkla jsem na malou Gwen, pokynula na dospělé a vykročila trochu dál do lesa, odkud se nesly pachy zvěřiny.

// Vzkazuji, že máte nahozeno

Než měl Nicos možnost mi odpovědět, přiřítil se Nickoli a nadšeně hned všechny vítal. "Ahoj, Nickoli," usmála jsem se na něj mile a vesele mu zavrtěla ocasem na pozdrav. Přemýšlela jsem, zda má lov s takovou sestavou smysl. Nicos je ještě mladý a pravděpodobně nezkušený, Nickoli měl zase posledně celkem ošklivou nehodu a nemyslela jsem si, že by na další kov odvahu našel. Naštěstí to vypadalo, že má trochu jiné plány s mladého vlčka tím nadchnul. "Oh, myslíš tu věc na nebi? Vypadalo to, že se to blížilo, ale netušila jsem, že to sem někam spadne. Myslela jsem, že to skončí těmi padajícími hvězdami." Pokud už to někam dopadlo, mohla by to pro ně být skvělá zábava. Hlavně pokud to není nebezpečné. "Běžte ho zkusit najít, třeba budete první, kdo ten velký vesmírný kámen objeví," pobídla jsem je nadšeně. "Já tady dohlédnu na les. Přineste mi kdyžtak nějaký suvenýr," zazubila jsem se.

Nemusela jsem čekat dlouho s brzy se tu objevil první vlčí kožíšek. Byl to Nicos, kterého už jsem nějakou dobu neviděla. Mimo něj se sle nikdo jiný nepřidal, což de dalo čekat. Z hvozdu moc čerstvých pachů netáhlo. "Ahojky," pozdravila jsem ho a vesele zamávala oháňkou. "Volala," pokrývala jsem souhlasně hlavou. "Blíží se nám zima, a tak svolávám lov. Ale vypadá to, že nás moc nebude. Většina se během léta toulá a asi potrvá, než se stáhnou zpět do hvozdu. Asi to budeme muset odložit," pokrčila jsem rameny a povzdechla si. "Je od tebe ale hezké, že jsi přiběhl. Opravdu moc ráda tě vidím. Jakpak se vlastně s Danie máte?" začala jsem vyzvídat, když už se mi naskytla ta příležitost. "Podnikli jste během léta nějaké zajímavé výlety? Nějací noví kamarádi?" pokračovala jsem dál a spokojeně se u toho culila. Každý teenager miluje být vyslýchaný a bombardovaný miliardou otázek. A když už je tu nemohou zpovídat rodiče, budu je zpovídat já.

<< Tenebrae

Zamířila jsem přímo do smrčin, kde se smečkový lov odehrával nejčastěji. Bylo pohodlné si popojít kus za hranice a vyřešit vše bez zbytečné námahy. Takové bizoní maso je sice lahoda, ale tahat se s ním od samého středu Gallirei je opravdu otravné. Bohatě mi stačilo se tahat s daňkem od esa, a to jsem k tomu měla pomoc od Nickoliho. Nebýt toho, pravděpodobně bychom ho teď asi ve smečce neměli, pomyslela jsem si a pousmála se. Život uměl být opravdu nepředvídatelný a nebýt těchto neskutečných náhod, neměla bych ve svém životě nikoho z těch, které mám nejraději. I Sarumen samotný pro mě byl spontánním rozhodnutím. Ani jsem netušila, do čeho se pouštím a jak moc pro mne bude ten les obehnaný mlhou znamenat. Rozhodně bych nic neměnila. Do lesu jsem vkročila takticky podél smečkových hranic, aby mé volání bylo slyšet až tam. Hlavu jsem tedy zvedla do výšky a hlasitě zavyla. Poté jsem se usadila a doufala, že mne členové nenechají ve štychu a pomohou. Podzimní lovy nebývají nejoblíbenější, ale třeba se pár dobrovolníků najde. Alespoň by nám to šlo rychle a brzy bychom se mohli navrátit domů.

<< Naarské vršky (přes kopce) //původně to vycházelo, teď už bohužel moc ne :D
Kráčela jsem od Života dolů z kopců, stále vyvedena z míry vším, co se tu dělo. Kouř na severu, ten divný předmět na nebi a k tomu teď i zmizení Života. Nebylo mu to podobné. Za tu řádku let, co jsem se po této zemi pohybovala, se mi nikdy nestalo, že by nebyl doma. Dost pravděpodobně tam žil i mnohem déle, než jsem já na světě. Vždy na jednom místě. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se něco špatného stalo. Ale copak já mohla něco změnit? Copak já mohla opustit smečku a jít po něm pátrat? A kam bych šla? Ne, musela jsem se vrátit. Zima se nemilosrdně blížila, na prvních padajících listech podzimu to šlo citelně znát. A tak jako se stromy připravují na změny, i my bychom se měli připravit a vytvořit si zásoby. Smečka na to spoléhá. Při příchodu k řece a pohledu na její hladinu jsem si všimla podivného přírodního úkazu, který jsem cestou domů ignorovala. Padaly hvězdy. A kolik! „Páni,“ špitla jsem a s pootevřenou tlamou sledovala, jak plují po obloze. Bylo to nádherné. Ten onen velký objekt, kterého jsem si všimla jako první, tam byl také. Jen podstatně větší a vypadal, že se k zemi blíží. Pravděpodobnost, že by ale udeřil někde tady, byla prakticky mizivá. Krásný úkaz to byl ale každopádně. Upřímně mě zamrzelo, že ho nemám s kým sdílet. Kasius je pravděpodobně někde v lese, Venus pravděpodobně už také a Darkie… Raději jsem zmlkla a tiše sledovala hvězdy. Po chvíli ticha jsem se ale otočila a zamířila domů. Zorganizovat nějak lov a svolat ty, kteří jsou nejblíže.

Tmavé smrčiny >>

Ježčí mýtina (přes kopce) >>

S odrostlými vlčaty jsem se nedobrovolně rozloučila, alespoň na tu krátkou dobu, ne se vrátím zpět domů. Venus nebyl malý, aby měl neustále matku za zadkem a potřeboval co nejvíce svobody a důvěry. Navést, informovat a nechat ho si poradit sám. Alespoň stráví čas se svou sestrou, kterou určitě pěkně dlouho neviděl. Jen to bylo pro mne celkem těžké, když se na Gallirei děly tyhle divné věci. Nejdřív to náhlé přemisťování vlků, pak zuřící sopka, tornádo a bůh ví, co nás čeká ještě. Minulé léto tu taky panoval ten dýmový kouř, co se hnal přes celou Gallireu. Vůbec se mi to nezdálo. Skoro to až působilo, jako by se blížil konec světa. Hrdlo se mi stahovalo a já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu po celém těle. Ale přesto jsem vytrvávala a dál kráčela vzhůru po písčitých kopcích.
Vybrala jsem si na výstup alespoň příjemnou denní dobu. Slunce teprve vycházelo, tudíž tma nebyla a zároveň byl ještě chládek. Pohledem jsem přejela po nebi a mimo slunce objevila dost podivný objekt, který se zdál být taky dost nebezpečný. Jako by těch problémů nebylo dost, pomyslela jsem si starostlivě a dál upřeně hleděla na ohnivou věc na nebi. Je to nějaký meteorit? Hrozí nám, že se snese až do naší atmosféry a někam zahučí? Snad se nikomu nic nestane, mhouřila jsem očka na oblohu a nervózně polkla. To to naši bohové nevidí, nebo je jim to jen jedno? Všichni teď musí žít v obrovském strachu.
Objekt na nebi ale musel být nový, protože ještě včera jsem tam nic podobného neviděla. Přidala jsem tedy do kroku, abych Života upozornila a přiměla ho k tomu, aby urychleně jednal. Kdo jiný by nás před tím vším mohl zachránit? Nikdo. Žádný smrtelník nebyl dost silný a mocný na to, aby s přírodními katastrofami něco udělal. Ještě byla další možnost Smrt, ale s tou není domluva. Ta by se nad tím spíše dobře bavila a dost pravděpodobně tomu ještě napomáhala. Naštěstí jsem byla už skoro na vrcholu.
Sotva jsem překonala horizont jsem se zastavila, abych popadla dech a odpočinula si. Byla to hrozná fuška se sem hnát, kor v tomto věku. S každým rokem to bylo horší a horší. Ale už od prvního momentu se mi to tu zdálo zvláštní. Jiné. Vždy mne Život vyhlížel a s radostí vítal. Místo toho jsem tu ale stála dočista sama. Třeba se kochá květinami, napadlo mne. Posledně mi ukazoval jeho krásnou květinovou kolekci, kterou se pyšnil. Zamířila jsem tedy rovnou tím směrem, zatímco jsem se rozhlížela kolem, zda ho nezahlédnu. Celé zdejší místo se ale zdálo naprosto odlišné. Jako by tu už nepakovala magie. Vždy, když jsem tu byla, to tu magií a kouzly naprosto hýřilo. Vše bylo jako z pohádky, nereálně krásné a dokonalé. Momentálně byly ale vršky jako jakékoliv jiné území. Obyčejné, pusté, nudné. Nikoho nového by v životě nenapadlo, že tu žije magická entita.
Na místě, kde byly původně jeho nádherné exotické květiny, bylo ale prázdno. Jako by tam předtím nikdy nic nebylo. Jako by tu Život nikdy nebyl. Čekala bych, že tu budou alespoň nějaké znaky života. Alespoň uschlé květiny, když už nic. Nebo plevel. Místo toho tu bylo opravdu jen prázdno. Jako kdyby se přestěhoval, sbalil si kufry a zmizel bez rozloučení. „Živote?“ zavolala jsem opatrně, ale bez odpovědi. Mráz mi přejel po zádech z představy, že nás opustil. Nebo že se mu něco stalo! Možná proto se děly tyhle šílené věci. Nikdo na svět nenahlížel, nikdo tomu všemu nemohl zamezit. Svět se nám doslova a do písmene hroutil pod tlapami a nikdo o tom pořádně ani nevěděl. Dost pravděpodobně to shodili na to, že takové nepředvídatelné věci se u nás prostě někdy dějí. Naši bohové to přece vyřeší. Ale nikdo nic už nevyřeší. Jsme na to všechno sami.
„Živote!“ zavolala jsem se strachem v hlase a přes veškerou únavu se rozeběhla. Obešla jsem snad každý kout kopců, opakovaně volajíc jeho jméno. Nikdy v životě jsem to tu tolikrát neprošla. Měla jsem skoro až pocit, jako bych to tu konečně znala nazpaměť. Po tolika letech, co jsem sem pravidelně chodila. Tak dlouho jsem tu běhala a volala jeho jméno, až mi začalo splývat v hlavě a přestalo držet význam. Jako by bylo prázdné, zbytečné, bezvýznamné. Bylo to jako křičet o pomoc, bez jakékoliv možné záchrany. Zbytečné, marné.
Nakoukla jsem i do jeho jeskyně, do které mi párkrát povolil jít, aby mne obradoval něčím naprosto úchvatným. Ale ani tam nikdo nebyl. Po Životovi se slehla zem, zrovna když jsme jej nejvíce potřebovali. Vyšla jsem tedy před jeskyni a položila k jejímu vchodu květiny, které jsem mu nesla. „Vrať se prosím. Potřebujeme tě,“ špitla jsem smutně, couvla a zamířila k místu, odkud jsem přišla. Naposledy jsem se ohlédla, smutně zavyla a vykročila dolů z kopců.

Tenebrae (přes Kopce) >>

OBJEDNÁVKA:

Převod na jiného vlka - Ismu
165

➜ 132 Ismě

V inventáři zůstanou: 4

Měla jsem podezření, že Venuse přepadla statečná a rozhodl se objevovat svět na vlastní tlapy, ale skutečně to k němu nepasovalo. Ukázalo se, že i jeho přemístila nějaká záhadná moc někam daleko od domova. Nespokojeně jsem se zamračila a mrskla ocasem. To, že ta věc přesouvala zkušené dospělé vlky bylo ještě v pořádku. Ale odrostlá vlčata, která domů ani netrefí? „Něco podobného se stalo i mě. Byla jsem v lese a zničeho nic se octla až na druhé straně Gallirei, někde u oceánu,“ prozradila jsem mu, aby se necítil nijak provinile. „Hlavně, že jste v pořádku. Příště, až se k vám pohrne nebezpečí, tak se dej hlavně do pohybu. Je jedno kam, hlavně pryč. Dokud budeš v pořádku, vždy trefíš domů,“ pousmála jsem se na něj vlídně. Svědomí ho muselo sžírat až až, přitom to skutečně jeho chyba nebyla. Neměl dost zkušeností na to se zachovat lépe. „Něco se tu s Gallireou děje, je tu nějak moc katastrof naráz. Zaskočím si támhle na vrchol těch kopců a brzy budu zpět, ano? Žije tam jeden z Gallireíských bohů, ten by mohl vědět, co v tom má prsty,“ rozhodla jsem se a rovnou mladým sdělila své plány. „Vem Night k nám domů, můžeš jí tam provést a až se vrátím, zavedeme ji domů, hm? Stačí se držet podél této řeky až k té hoře v dáli. Až budete u Sarumenu, najdete přes řeku spadané stromy, které jsou skvělé jako most. Hlavně opatrně,“ navedla jsem Venuse s jeho sestrou k nám domů, přistoupila k němu a objala ho. „Hned budu zpět,“ slíbila jsem, odstoupila a rozešla se směrem k vrškům.

Vrchol Narrských kopců (přes vršky) >>