Gallirea - Příspěvky uživatele

Při zmínce toho, kolik vlčat jsme v období zimy přijali, se Jinks patřičně zhrozil. S tím, jak často se nám to stávalo jsem si ani pořádně neuvědomovala, jak hrozná tato realita je. „Ono totiž je. S tím, kolik jich je a jak často, to nemůže být náhoda. Máme tu třeba po dvou sourozencích z dvou různých rodin. A nejsou ani první, ani poslední. Někteří rodiče si asi ukousli moc velké sousto a pak přehodnotili své priority. A to, že tím pak nebohá vlčata trpí, to si asi připouštět nechtějí. Je to fakt otřesné. Ale upřímně by mě zajímalo, jestli to tak mají i jiné smečky, nebo jsme na vlčata magnet,“ uvažovala jsem nahlas a doufala, že tím nebohého Jinkse moc nezatěžuji. S tím, jak s ním tato informace otřásla, mi asi na mou otázku nebude schopen odpovědět.
S vlčaty kupodivu sám zkušenosti neměl a zdálo se, že se mu skoro až vyhýbala. Sám přiznal, že ani pořádně neví, jak s nimi zacházet a jak se k nim chovat. „Myslím si, že když to tak skvěle umíš se Světluškou, zvládl bys to hravě i s mrňaty. Fantazii mají podobnou,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Jak jste na sebe vlastně natrefili?“ zajímala jsem se.
Když se mi ale poté svěřil s tím, jak během krátké chvilky k oné vlčici přilnul, tak trochu jsem se do toho vložila a začala ho nabádat, aby se této příležitosti chytil. Chytil a nepouštěl ji, protože na ničem jiném nezáleží. Trochu jsem se bála jeho reakce, ale v podstatě se po chvíli ticha zmohl na jedinou otázku, na kterou jsem nemohla jinak než zavrtět hlavou. „Vůbec ne. Hrozně moc tomu rozumím a nejsem typ vlka, který by jiným odchod ze smečky rozmlouval. Všichni máme své životní poslání a cestu, kterou se ubíráme. No a to, že se něčí cesty rozdělí, je prostě úplně normální. Já si hlavně přeji, aby byli všichni šťastní. A věřím tomu, že budeš šťastný právě s ní,“ pousmála jsem se povzbudivě, ale vnitřně mě to samozřejmě mrzelo. Byla bych necita, kdyby mě jeho odchod nemrzel. „Ale pod podmínkou, že nás budete sem tam navštěvovat,“ dodala jsem v žertu. Nabízela jsem to každému, kdo nás opouštěl. Zatím se mi ale nestalo, že by se skutečně zastavili. Ale optimismu jsem se nevzdávala a doufala, že třeba tento šedivý obr se srdcem ze zlata si jednoho dne při cestě kolem vzpomene a zastaví se. „Co ale Světluška? Myslíš, že bude chtít jít s tebou?“ vyzvídala jsem. Znal ji přeci jen nejlépe a nacházela v něm obrovitou oporu. Upřímně jsem si nedovedla představit, jak nervózní by byla, když by ho tu neměla.

Jinks se v souvislosti s Gwen zajímal, zda tu máme i jiná vlčata. „Jen odrostlá, takže je tu Gwen samotná. Ale jak to tak u nás bývá, kolem zimy se se zatoulanými vlčaty roztrhne pytel. Minulý rok jsme měli tuším šest,“ zamyslela jsem se a nakonec, když jsem se skutečně dopočítala šesti, pokývala hlavou. Kdo ví, kde jim byl momentálně konec. Většina se tu sem tam alespoň mihla, ale třeba takového Atsumu a Amis jsem neviděla, ani nepamatuji. „Máš vlčata rád?“ zajímala jsem se. Někteří k nim úplně netíhli. Kdyby náhodou patřil Jinks mezi ně, mohli bychom se setkání s malou vlčicí třeba vyhnout, abych ho nevystavovala nepříjemné situaci.
Když se téma stočilo na podivné jarní putování, prozradil mi, že i oni dva se museli velice brzy kvůli smečce vracet a že o místě, o kterém jsem se zmínila, doposud ještě neslyšel. „Oh, bylo tam nádherně. Krásně teplo, jemný vánek a hlavně co bylo divnější – čekala tam na nás hostina. Různé exotické kousky masa. Lepší maso jsem snad v životě nejedla. A dost pravděpodobně znova nebudu,“ zažertovala jsem. „Vypadá to, že jsem z nás dvou vyhrála v loterii,“ usmála jsem se soucitem v očích. Ledové jezero neznělo vůbec hezky. Na jeho slova o ledové vodě a o tom, jak krutá je na nebohé vlčí tělo, jsem jen souhlasně pokývala hlavou. „Není vůbec o co stát. Hlavně, že jste z toho oba vyvázli v pořádku,“ poznamenala jsem tiše.
Raději jsem téma vrátila zpět k jeho společnici, kterou na svém nečekaném výletu potkal. „Oh, to je zvláštní! Cashmere tam prý také patří,“ celá jsem se rozzářila. „To je ale náhoda,“ uchechtla jsem se. Jinks se hned na to ale přiznal, že k oné vlčici neskutečně přilnul. Úsměv mi opadl ze rtů. Pokud k té vlčici našel takhle rychle cestu a přirostl k ní, měli by být spolu. Pamatovala jsem si naše začátky s Darkií a pamatovala jsem si to velice podobně. Během hrozně krátké chvíle jsme k sobě našly cestu a byly nerozlučné. Jedna bez druhé jsme nemohly být. „Měli byste být spolu,“ oznámila jsem mu skoro až naléhavě. Nechtěla jsem z jeho slov předpokládat, jak hluboký vztah mají. Mohli to být jen velmi dobří přátelé. Ale i tak. To jsem byla s Darkií ze začátku i já. Zpětně jsem hrozně litovala, že jsem s ní netrávila více času. Přišla jsem o tolik příležitostí s ní být a jen kvůli naprosto nepodstatným věcem. Nehodlala jsem dopustit, aby Jinks dopadl stejně. Nikdo pořádně nevíme, kolik času s tím druhým máme. Měli by být spolu. „Smečka je vždy fajn, ale blízké vlky máme jen jedny. Nenechte se rozdělit vzdáleností,“ dodala jsem ještě nakonec, o něco míň vyhroceně. Promítala jsem na něm své zkušenosti a vnitřní problémy? Rozhodně. Ale nemohla jsem si pomoct. Byl to hrozně milý vlk a já si pro něj přála jen to nejlepší, i když jsme se moc dobře neznali.

„My s Wolfganie naháněly a Roland měl srnu strhnout. Bohužel ho asi nová skupina na lov rozhodila, nebo se projevila mezera, kdy se smečkou nelovil a malinko škobrtnul. Naštěstí se nic nestalo a za malý moment už kácel srnu k zemi,“ shrnula jsem mu vlastně celý průběh lovu, když se tak mile zajímal. Byla jsem ráda, že tu ve smečce máme tak přátelské a pozorné vlky. Ne, že by to tak jinde nebylo, ale všech jsem si moc cenila a za nic bych je nevyměnila.
„Určitě si poradí. Wolfganie už si pár uzlíčků radosti vychovala a Roland je určitě skvělý otec,“ ujistila jsem ho s úsměvem a doufala, že budou skutečně opatrní. A kdo ví, třeba to nejhorší vymýtíme dřív, než se vrátí. Odtáhnout takový kus mrtvé váhy taky není hračka. To už jsem ale na vlastní kůži okusila, co taková houba dokáže. „Mhm,“ souhlasně jsem pokývala a s přimhouřenýma očima se na něj usmála. Po jejich otevření jsem si ale všimla, že i on měl na hrudi spálený chomáč srsti. „A ty? Popálily tě?“ zajímala jsem se starostlivě. Nevypadalo to vážně, ale jeden nikdy neví.
„Hezké jméno,“ zavrtěla jsem ocasem. Nic mi sice neříkalo, ale byla jsem ráda, že i on natrefil na milou vlčici. „Má společnice byla zase Cashmere, ale kvůli smečce a povinnostem jsme se moc nezdržely. Každopádně já měla bezpečnější místo, kde jsem se objevila. Až na západě, na ostrůvkách,“ prozradila jsem zase já něco málo o mé zkušenosti. „Ale ledová voda není žádná sranda. Jedna členka se v ní minulou zimu málem utopila. Teď už je naštěstí v pořádku, ale trauma to muselo být neskutečné,“ otřásla jsem se, jen jsem na to pomyslela. „A kde že ta Baghý vlastně žije?“ rozhodla jsem se přesměrovat téma na to pozitivnější, a zatímco jsem Jinkse poslouchala, mohla jsem se soustředit na bezpečné vytahování hub a kutálení je opět ven. Vypadalo to, že nám pomalu ale jistě z hvozdu mizí a brzy budeme mít po starostech. Snad.

Byla jsem ráda, že to Jinks nebere nijak negativně, nebo to alespoň dobře maskuje. První smečkovou katastrofu jsem totiž musela řešit s Jennou a dovedla bych si představit, jak by se u tohoto navztekala. Svaté veverky. „Heh, skoro každý den je něco, co?“ zazubila jsem se pobaveně. Tady se opravdu jeden nikdy nenudil. Ze země jsem vyloupla o něco větší houbu a jen co mi ležela u nohou, pohled jsem stočila opět na Jinkse, který se vyptával na onen lov, který tohle celé zavinil. „Joo, v pohodě. Musím říct, že sehnat členy byla celkem fuška. Během léta se vždy rozutečou a zpět se stahují snad až v momentě, kdy jim zimní vítr protáhne kožichy,“ zažertovala jsem. „Ale přidali se k nám dva noví členové – Roland a jeho malé vlče Gwen. Spolu s naší Betou jsme to ve třech nakonec v pohodě vzládli. Dost pravděpodobně už sem táhnou kořist,“ shrnula jsem tak nějak lov a pohled přesunula na místo, odkud jsem sem přišla já. „Dost pravděpodobně jim ale chvíli potrvá, než se připojí k čištění hvozdu. Bude lepší, když ukryjí Gwen někam do bezpečí,“ konstatovala jsem a začala houbu valit ven za hranice. Když ale Jinks zmínil, že na jaře nedobrovolně opustil les, překvapeně jsem se na něj otočila. Houba tímhle malým nedopatřením vrazila do stromu a opět propukla v plameny. Této jsem bohužel nestihla uskočit a plameny mi trochu ošlehly srst na hrudi. „Ajaj,“ valila jsem překvapeně oči, ocas stažený mezi nohama. Magií vzduchu jsem pohotově sfoukla tu největší katastrofu a mimo nepříjemný puch spálené srsti a pár zvlněných a ohořelých trsů srsti jsem byla v pohodě. "Dost blbé místo na takové houby. Hustší les snad neznám," povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou. „Něco podobného se stalo i mně. Bylo to, jako bych se někam teleportovala. A nebyla jsem tam sama. Prý se tam takhle objevila ještě jedna moc milá vlčice. A jednoho vlčka u nás to potkalo také. Zvláštní,“ podrbala jsem se zamyšleně za uchem a dolovala z hlíny další bílou pohromu. „Jak ses nakonec dostal z toho ostrůvku pryč?“ vyzvídala jsem.

Když jsem se dostala na místo, kde už Jinks uklízel tuhle paseku, mile jsem ho pozdravila. „Zdravím. Mrzí mě, že se vracíš do…no, tohoto. Byla jsem s ostatními členy na lovu a než jsme se vrátili, les nám zamořily tyhle houby. Děkuji, že ses jich tak ochotně ujal. Velice si tvé pomoci cením.“ Připadala jsem si jako dost mizerná alfa. Smečka se nám rozutekla, lov jsem dokázala sotva uspořádat a když se s pár ochotnými vlky vrátím domů, zjitím, že nám nový člen zachraňuje území od parazitních hub. Ani hranice nezvládám pravidelně udržovat. Darkie si vždy stěžovala, že mi dostatečně nepomáhá, že vše dělám pouze já, ale kdyby tak viděla, jak citelná její nepřítomnost je, nikdy by ji takové myšlenky nenapadly. V jednom se to táhne strašně špatně. „Kdepak jsi vlastně byl? Nějaké hezké zážitky z cest?“ projevila jsem hned zájem a doufala, že mi třeba i něco málo prozradí. I to prohlubování vztahů se členy smečky jsem dost flákala a když už jsem ho tady měla, chtěla jsem se o něm něco více dozvědět a trochu se sblížit. Rozhodně jsem ale nechtěla jen tupě zírat a tlachat. Zapojila jsem i své tlapky k dílu a opět opatrně vytahovala nožičky hub ze země a tlačila je za hranice smečky.

<< Travnaté smrčiny

Uháněla jsem s větrem o závod a v duchu se modlila, aby nebyl nikdo zraněný, nebo obecně v nesnázích. Nemusela jsem mířit nijak hluboko do hvozdu, abych zjistila, jaký problém se nám tu vyskytnul. Byly to obrovité houby, které nám zamořily celý les. A tím opravdu myslím obrovské. Některé mi sahaly až do půl těla a věřila bych tomu, že tu bude i větší obr. „To snad není možné,“ zaúpěla jsem a stáhla uši. Co s nimi budeme dělat? Jíst to rozhodně nemůžeme, na první pohled vypadají nejedle. Fialová barva to do světa přímo křičela. Škubat je by zase trvalo dlouho a s tím, kolik jich tu je, bych tu strávila celý den. V této situaci jsem se vždy mohla spolehnout na magii a za zkoušku to rozhodně stálo. Třeba by se mi podařilo je spálit. Jednu houbu jsem tedy myslí zapálila a s šokem uskočila, když propukla ve fialové plameny a ohodila jimi i své okolí. Jen díky štěstí jsem dokázala včas uskočit a ještě chvíli lapala po dechu v nevíře. Tohle cesta nebude, usoudila jsem tedy a ujistila se, že plameny uhasly a nešířily se dál. V ten moment mi padl do čenichu pach Jinkse, který se tu podle všeho také nacházel a dost pravděpodobně řešil stejnou situaci. Opatrně jsem vyloupla jednu houbu ze země a opatrně ji valila pryč z hvozdu. Takto jsem jich pár vyklidila a pomalu zamířila za Jinksem. Alespoň na to nebudeme sami.

Mou pozornost bohužel upoutaly podivné záblesky a zvuky, které se linuly z našeho hvozdu. Ale ne, pomyslela jsem si vyplašeně, myšlenkami už skládala list katastrof, které se nám na území dějí. „Vypadá to, že máme malér. Zvládnete tu srnu odtáhnout ve dvou? Půjdu to rychle zkontrolovat,“ navrhla jsem oběma a nenápadně se je snažila přimět k tomu, aby malou vzali někam do bezpečí. Třeba to zvládnu vyřešit sama. Rozhodně jsem ale nechtěla potenciálnímu nebezpečí vystavovat malou. Měla jsem tak trochu podezření, že to mělo co dočinění s hranicemi. Vždy, když nám vyvětraly, přišla nějaká katastrofa. Živě jsem si vzpomínala na to, jak jsme musely s Darkií řešit rozzuřené vosy. Tak nějak jsem na odpověď nečekala. Nebyl na to čas a věděla jsem, že se na ně mohu spolehnout. Ať už máme klid, prosím, povzdychla jsem si a řítila se co nejrychleji domů.

Sarumen >>

Lov nakonec dopadl dobře. Spolu s Wolfi jsme se zakously srně do zadních nohou, aby nemohla dál utíkat a velice rychle ztratila rovnováhu. Roland nemeškal ani vteřinku, skočil a během nemalé chvíle zběsilého škubání bylo po ní. Během tohoto časového úseku, kdy už držel krk kořisti v pevném svěření jsem svůj stisk trochu povolila, abych se zbavila nepříjemné bolesti v tlamě. Ale stále natolik, abych na poslední chvíli nedostala kopytem přímo mezi oči. Brzy bylo po všem a já mohla konečně s klidem v duši nohu srny pustit a pořádně si zívla. To se zdálo pomohlo nejvíce a mimo bušící srdce a ozývající se žaludek jsem byla naprosto čilá. „Skvělá práce, týme. Vedli jste si naprosto skvěle,“ pochválila jsem oba s úsměvem. Roland měl ale myšlenky už někde jinde a brzy se od nás s omluvenou na jazyku otáčel. „Jistě,“ kývla jsem souhlasně. Jen jsem netušila, co bude s malou Gwen. Nám pravděpodobně zatím tolik nevěřila, a tak jsem se bála, že s námi zpět do hvozdu chtít nebude. Každopádně kořist jsme museli co nejdříve zaklidit a postarat se o hranice. „Asi bychom měly vzít Gwen zpět do lesa, schovat kořist do úkrytu a asi se i postarat se o označení hranic. Myslím si, že musely už vyvětrat,“ nadhodila jsem seznam věcí, o které bychom se mohly třeba podělit. Já se určitě nebránila kterékoliv z těchto aktivit a spíše dávala možnost Wolfi si vybrat, která ji osloví nejvíce. To už se k nám vracel Roland. „Ah, to bylo celkem rychlé. O nic nejde,“ usmála jsem se, ale nemohla si nevšimnout podivné energie, která z Rolanda přímo sálala. Byl opravdu nervózní. Jako by viděl něco nadpřirozeného. A ukázalo se, že na tom něco málo pravdy asi přeci jen bylo. „Zakletý asi ne,“ pronesla jsem a podrbala se za uchem. „Ale magii tu najdeš asi na každém rohu. Pokud jsi viděl něco podivného, tak to bude asi magie. Tady se dokážou dít opravdu podivné věci, ale brzy si zvyknete,“ pokoušela jsem se jej trochu uklidnit, ale dost pravděpodobně marné. „Ale s vyklizením pole souhlasím. A Gwen už nás určitě vyhlíží,“ odsouhlasila jsem nakonec jeho návrh, chopila se jedné končetiny srny a začala ji vláčet k místu, kde jsme nechali Gwen. Ta tam jako hodná holka trpělivě čekala. "Ty jsi ale šikovná, že jsi na nás tak hezky počkala. Za to dostaneš najíst jako první a ten úplně nejjlepší kousíček masa. Jsi už hladová?" usmála jsem se na mrně mile.

Zdravím, mí milí Sarumenští! ♥
Mám tu pro vás klasicky nepravidelný oznam, který je sice pěkně krátný, ale zato plný novinek! Připoutat a jedem!

Skupinky se rozdělily a zamtímco jsme s Wolfi čekaly na místě, postřehly jsme, že i Roland zastavil na jeho pozici. „To teda. Smečkové lovy s tebou mi vždy opravdu chybí,“ pousmála jsem se na ni a mile zavrtěla ocasem. Odznaky na srsti mi ze samé radosti silně zablikaly, až znovu přešly k jemnému svitu. „Škoda jen, že se nás tu nesešlo více,“ neodpustila jsem si trochu zmrzelou poznámku. Vždy se lépe lovilo ve větší skupině a rozhodně by se nám další kořist na zimu hodila. Já měla hlad naprosto hrozný. Lov ale započal a já se rozběhla za šedivým kožichem mé kamarádky. Srny se rozeběhly směrem, v který jsme doufaly, ovšem pár kusů se odpojilo. Vypadaly jako snadnější kořist, přímo se nabízely. Ale nesměli jsme se nechat svést k iluzi jednoduché výhry. Tyhle kusy byly mladé, energické, bez zdravotních potíží. Dokázaly by utíkat kilometry, jen aby unikly. A na to my neměli. Pohled jsem tedy upřeně držela na naší jedné.
Obě jsme běžely podél boku srny, každá blokující svou stranu. Pokaždé, když očima srna těkla na tu mou, zuřivě jsem se po ní ohnala zuby, aby zahnala veškeré myšlenky na to, že by nás stočila jinam a mazaně vyklouzla. Pár pokusů bylo, ale nakonec jsme úspěšně zahnaly srnu až na místo, kde čekal Roland. Ten pár skoky byl u nás a odrážel se na krk srny. Bohužel, nestačilo to k jejímu pádu. Vyvedl ji sice z rovnováhy, ale ztratil stisk a upadl. Nemohu lhát, jeho pád mne vyvedl trochu z rovnováhy, já šokem cukla a ohlédla se za nás. Byl v pořádku, nebo minimálně hrál hrdinu. Každopádně se sbíral na nohy a já, přestože o malý moment opožděná, jsem se mohla opět otočit, pár dlouhými kroky srnu dohnat a zakousnout se jí pevně do zadní nohy, abych ji zpomalila. Pevně jsem jí končetinu svírala zuby a navzdory jejímu zoufalému cukání ji držela dál. Srna už nyní neběžela, spíše marně poskakovala a snažila se nás setřást. Honem, teď je nejlepší čas. Dlouho ji neudržím, pobízela jsem je v duchu.

Oba noví členové na mne zanechali dobrý první dojem. Roland se zdál být jako velmi milý vlk a přestože se Gwen zatím moc neprojevila, věřila jsem, že v něm měla skvělý vzor. Jen co se trochu otrká, prozáří její osobnost a zapadne do kolektivu bez jakéhokoliv problému. I ti introvertnější si zde našli v minulosti přátele a teď to jistě nebude jinak. „Není zač. Už teď jste se nám vyplatili,“ zažertovala jsem a vrtěla radostně ocasem. Nebýt Rolandovy ochoty, pravděpodobně bychom musely lov odsunout na později. S docházkou některých členů by to ale taky mohlo být až na jaře. Sama jsem pocítila, jak se mi začal žaludek ozývat a svírat. Jeden by tomu ani nevěřila. Přísahala bych, že to nebylo tak dávno, co jsem jedla. Ale tělo tušilo lépe než mozek, co potřebuje. Už abychom měli naloveno.
Všichni dospělí se začali vzdalovat od malé vlčice směrem k lovné zvěři, která tu naštěstí dlouhodobě žila. Mít loviště přímo za hranicemi se již nesčetněkrát vyplatilo. Wolfganie, jako naše odbornice přes lov, se chopila rozdělování rolí a vyzvídala, co by pasovalo našemu nováčkovi. „To by se nám naopak hodilo. Nejvíc praxe máme v nahánění, takže nám to krásně vyšlo,“ usmála jsem se na kaštanově zbarveného a koukla i po Wolfganii. Nechávala jsem finální slovo na ni. Jejim zkušenostem se nedalo vyrovnat. Jen co jsme dorazili k hloučku srn, všichni jsme se začali rozhlížet po stádu a identifikovat slabší kus. Zdály se být všechny poměrně zdravé, žádné zranění jsem nezpozorovala, tudíž jsem se nemohla pořádně rozhodnout. Hnědému ale padla jedna do oka. Zdálo se, že se od zbytku trochu vzdálila a po bližším prohlédnutí se opravdu jevila jako nejbezpečnější volba. „Ta by šla. Máš dobrý postřeh,“ zavrtěla jsem ocasem, pohled ale stále držela na našem cíli. „My ti ji s Wolfganie naženeme trochu na jih, tam totiž les končí a tyčí se tam hory. Je pak menší riziko, že by nám frnkla někam na louku. Hodně štěstí,“ navrhla jsem potenciální plán a rozešla se obloukem kolem srn, abychom je mohly hnát požadovaným směrem.

Oba vlčci s nadšením vyběhli vstříc novému dobrodružství se slibem na rtech, že mi přinesou nějakou maličkost jako úžasného. „Budu se těšit,“ zavolala jsem za mizící dvojicí a už se pomalu otáčela k odchodu domů. Předpokládala jsem, že se jiné společnosti nedočkám, ovšem byla jsem velice rychle vyvedena z omylu přicházející Wolfganie, která mi vedla novou společnost. V kroku jsem se tedy zastavila a byla představena nové dvojici sympaticky působícího dua. Zvědavě jsem si oba prohlédla a zkoumala, zda jsou příbuzní. Kožíškem byli sice odlišní, ale geny někdy umí přeskakovat ob generaci. Rozhodla jsem se ale nedělat rychlé záběry a raději se v budoucnu ujistit. „I já vás moc ráda poznávám,“ usmála jsem se na oba. „Není potřeba, jsem si jista, že budou velkým přínosem,“ zavrtěla jsem hlavou nad Wolfiinými sliby. „Věřím tvému úsudku jsem moc ráda, že mne v mé nepřítomnosti takhle skvěle zastupuješ,“ doplnila jsem k ní povzbudivá slova, a naopak ji pobídla, aby nadále vykonávala takto skvělou práci. Jeden pak nemusel být sžíraný nejistotou, co se doma děje, když tam zrovna není. „Tak vás tedy u nás vítám a doufám, že budete spokojeni. S jakýmikoliv dotazy se můžete otočit prakticky na kohokoliv. Všichni členové jsou velmi přátelští a jistě budou rádi nápomocní. Nebo tu pak máte jistotu, mne nebo Wolfi. Většinou se tu zdržujeme nejčastěji a dohlížíme na chod smečky,“ neodpustila jsem si pár úvodních slov a poté se zase věnovala Wolfi.
„Je to tak, ale usoudili jsme, že je většina smečky ještě na toulkách a že bychom to tedy odložili. Takže se vydal na průzkum s Nickolim,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. „Ale jak říkáš, když tu mám takto skvělou pomoc, ve třech bychom to zvládnout mohli,“ zazubila jsem se optimisticky a zavrtěla ocasem. Roland se mezitím s drobečkem domluvil, že tu na nás mezitím počká, čemuž se černobílá vlčice vůbec nebránila. „Brzy budeme zpět. Kdyby cokoliv, tak volej a my tu budeme co by dup,“ mrkla jsem na malou Gwen, pokynula na dospělé a vykročila trochu dál do lesa, odkud se nesly pachy zvěřiny.

// Vzkazuji, že máte nahozeno

Než měl Nicos možnost mi odpovědět, přiřítil se Nickoli a nadšeně hned všechny vítal. "Ahoj, Nickoli," usmála jsem se na něj mile a vesele mu zavrtěla ocasem na pozdrav. Přemýšlela jsem, zda má lov s takovou sestavou smysl. Nicos je ještě mladý a pravděpodobně nezkušený, Nickoli měl zase posledně celkem ošklivou nehodu a nemyslela jsem si, že by na další kov odvahu našel. Naštěstí to vypadalo, že má trochu jiné plány s mladého vlčka tím nadchnul. "Oh, myslíš tu věc na nebi? Vypadalo to, že se to blížilo, ale netušila jsem, že to sem někam spadne. Myslela jsem, že to skončí těmi padajícími hvězdami." Pokud už to někam dopadlo, mohla by to pro ně být skvělá zábava. Hlavně pokud to není nebezpečné. "Běžte ho zkusit najít, třeba budete první, kdo ten velký vesmírný kámen objeví," pobídla jsem je nadšeně. "Já tady dohlédnu na les. Přineste mi kdyžtak nějaký suvenýr," zazubila jsem se.