Gallirea - Příspěvky uživatele

Jen co jsem se ke skupince přiblížila a všechny tři přátelsky oslovila, konverzace utichla a veškerá pozornost se stočila ke mne. Upřímně jsem doufala, že jsme je nevyrušila moc nevhod. Bylo hezké vidět, že se o nově příchozí vlčici tak ochotně postarali. Dost mi to připomínalo mé začátky, kdy mne Morfeus jmenoval ochranářem. Evidentně na to měli oba vlohy. Což mi velice rychle potvrdilo i chování Nickolase, který se hned postavil po bohu vlčice, kterou si už určitě stihl pořádně proklepnout. „Moc ráda vás oba vidím,“ usmála jsem se na oba mile.
Hned na to jsem se věnovala Islin, která měla o smečku vážný zájem. Na její úvodní slova jsem se pousmála. „Je to tak. Les máme plný dobrosrdečných vlků, které bych za nic na světě nevyměnila,“ pokynula jsem hlavou. Byla hezké slyšet, že to tak vnímají i jiní. Údajně už to jednou byla, kdy potkala Wolfi a měla tu čest si les trochu prohlédnout. Bylo mi tedy jasné, že rozhodnutí dělá promyšlené a mohla by se stát dlouhodobým členem. A tak jen co jsem si její žádost vyslechla, pokývala jsem souhlasně hlavou a dodala: „Působíš jako vlčice se srdcem ze zlata a myslím, že bys tu hned zapadla. Tudíž mi bude potěšením tě u nás přivítat. Nejstarší tu budeme s Wolfi asi jen my a zatím jakš takš pohromadě držíme, ale vlčat tu máme vždy plno. Věřím, že si tě zamilují.“

(//Nicos, Nickloli)
To už se ale oba Nickové hrnuli k odchodu, a to právě v čas. Mlha začala podivně nabírat na hustotě a z mýtiny se linuly podivné piskavé zvuky. „Když už vás tu mám,“ oslovila jsem oba, než se stihli dát k odchodu. „Chtěla jsem vám moc poděkovat, že se tak aktivně v lese zapojujete. Oba si zasloužíte povýšení. Nickoli, nově jsi naší novou deltou. A Nicos, ty zase Gamma. Oba s Danie se od malička moc snažíte, takže si zasloužíte pořádné uznání. Ale pšt, Danie to povím, jen co ji potkám,“ usmála jsem se na oba. „A když už jsem si ověřila vaše schopnosti, oba jste nově ochranáři. Máte na to oba vlohy. Vaší první velkou misí bude zjistit, co se to tu děje s mlhou. Takhle hustá většinou nebývá,“ dodala jsem ještě a nadhodila příležitost, při které by se mohli zabavit a zároveň mi tím pomoci. Já teď měla plné tlapky přijímání Islin.

Poté už jsem se opět otočila k nováčkovi. „Udělám ti takový Sarumenský rychlokurz. V samém srdci našeho hvozdu máme mýtinu. Je to takové ideální místo k odpočinku. Má takovou kouzelnou atmosféru, obzvláště pak na podzim, kdy se velký javor v jeho středu obarví do ruda. Jinak smečkové loviště máme trochu víc východ v sousedním lesíku. Nejbližší řeka, ta na severu, nebude asi úplně pitná. Napovídá tomu hlavně její nezdravý odstín černé. Do ní se ale vlévá čistá řeka z hor, takže stačí to tmavé koryto řeky překonat. Úkryt máme poblíž mýtiny. Skála má vícero otvorů, většina z nich je ale slepých a pouze jeden je vstupem do naší jeskyně. Je to ten největší otvor. Těsně před zimou jsme doplnili zásoby, takže i dobré jídlo v něm najdeš. No a jinak si myslím, že to je vše. Kdyby sis náhodou nebyla čímkoliv jistá, nebo měla otázky, každý ti je rád zodpoví,“ pronesla jsem důležitá úvodní slova, která se vždy ze začátku hodila. „Oh a ještě něco. Sarumenský hvozd je zvláštní mlhou, která se tu celoročně drží. Vlci, kteří tu žijí, ji umí do určité míry ovládat. Čím déle v lese žiješ a čím více se na hvozd emočně napojíš, tím silnější bude tvé pouto k ní. Třeba já a jiní, kteří tu žijí již roky, mohou mlhu nejen přivolat, ale i vytvářet předměty či tvory. Mlha je pro nás jakousi ochranou před nebezpečím, které může mimo les číhat. Nic zlého sem totiž nepustí,“ doplnila jsem ještě. „Nějaké otázky? Věřím, že je na tebe teď informací dost. Pokud bys ráda trochu času vše vstřebat, nebo se případně seznámit s ostatními, samozřejmě můžeš. Já bych ostatně měla zkusit zjistit, copak nám ta mlha vyvádí,“ mrskla jsem rozpačitě ocasem, ale nedala nervozitu znát. Ještě abych nováčka lekala hned první den. „Gallirea, jeden si na ty podivnosti skoro až zvykne,“ zažertovala jsem.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Nesu poslední ohlédnutí za rokem 2022, pár změn, které se s tím pojí a pár novinek, na které se můžete těšit. Sice opožděně, ale přeci jen. To je u nás už tak trochu motto :D

<< Ohnivé jezero (přes Liliový palouk)

Vypadalo to, že jsem si ji nějakým zázrakem skutečně získala. Budu muset Jinksovi poděkovat. Bez jeho rady bych ji pravděpodobně do hvozdu nedostala. Světluška dokonce pookřadla natolik, že začala vymýšlet naše další plány. „To určitě můžeme, ale jen co se pořádně najíme. S prázdnými bříšky by se nám nevoda, nebo Šedivák s Náramky špatně hledali,“ odsouhlasila jsem, ale se zcela vážným výrazem namítala, z jakého důvodu budeme muset výlet trochu odsunout. Naštěstí se zdálo, že jí to nevadí a naopak se na jídlo a teplo těší, a tak jsme mohly pomalu vyrazit.

(//Značkopost)
Hned na hranicích mi do čenichu padlo hned několik pachů, z čehož byl jeden poměrně cizí. „Vypadá to, že tu máme návštěvu,“ poznamenala jsem tiše. Moc se mi to nepozdávalo. Živě jsem si pamatovala, jak se na mne Světluška nedůvěřivě koukala při našem prvním setkání. A velice podobné reakce jsem se dočkala i na podruhé. Byla jsem ráda, že se mi ji zázrakem podařilo dostat domů a nechtěla jsem riskovat, že ji polekám hned při příchodu. Ostatně to vypadalo, že je cizinec s někým od nás, tak je v dobrých tlapkách. Hranice potřebovaly označit, tak bude muset ještě malý moment vydržet. „Uděláme si procházku, co říkáš? Pořádně tě tu u nás doma provedu,“ pousmála jsem se na světlochlupou vlčici. Naštěstí kam šel náhrdelník šla i ona, a tak jsem nemusela moc pobízet. Rozhodla jsem se ale trasu trošku pootočit a zamířily směrem k horám na jih. „Projdeme se po hranicích, takže všechno po naší levé tlapce je naše,“ zamávala jsem demonstrativně levou tlapou. „Tady přes tyhle obrovité hory máme poušť, je to samý písek a samé teplo,“ povídala jsem, zatímco jsem se proplétala mezi stromy u hranic a zanechávala za sebou chomáčky mého zimního kožíšku. Pořád byla ale pěkná zima a minimálně pár měsíců se asi neoteplí. Pořádné vyčesávání mne tedy nečeká ještě pořádnou dobu. „Tam bych ale raději nechodila. Je to tam tak na ztracení. Dlouhá plocha písku skoro nemá konce. Raději zůstaneme tady, kde je nám dobře,“ usmála jsem se na vlčici. Pomalu ale jistě jsme se začaly stáčet na východ, kde jsme mohly vidět jeden mlžný opar, dělící nás od Tmavých smrčin. „Vidíš tu podivnou kouli mlhy? Sahá neskutečně vysoko a vypadá to, jako by něco schovávala. Schovává jeden velikánský strom, kde je moc krásně. Tahle mlha ale umí vyvolat opravdu ošklivé vzpomínky a emoce, takže se ke stromu málokdo dostane. Já osobně tam byla snad jen jednou,“ varovala jsem raději mou společnici. Kdo ví, co by potkalo ji. Třeba neměla žádné výčitky z minulosti, ale jeden opravdu nikdy neví. „Daleko lepší je se projít k nám na mýtinu. Tam je jen naše kamarádka mlha a moc javor, který se na podzim obléká do sytě rudého kožíšku,“ nabídla jsem mnohem lepší alternativu, kterou máme jen pro sebe. I tady jsem se protáhla kolem našich stromů a pár i označila. Tady už byla cesta tuláků podstatně frekventovanější, než na jihu u hor. Zbýval nám už jen sever. Jen co jsme pohledem dohlédly na řeky, které se nedaleko klikatily, zpomalila jsem. „Tady jsou dvě řeky, které máme nejblíže. Ta nalevo se táhne až táámhle, kde vodopádem končí v oceánu. Je ale opravdu fujky. Je kalná, taková do černa a už od pohledu vypadá, že je lepší se jí vyhnout. Když ji ale přeskáčeš, stáčí se do ní jedna čistá, plná léčivých minerálů, kořínků a jiných dobrých věcí. Ta vyléčí každou rýmu,“ ukázala jsem na onu řeku tlapou a zamávala ocasem. „Až se dobře najíme, ráda tě tam vezmu a zkusíme, jak dobrá opravdu je,“ nabídla jsem vlčici. Momentálně jsem na to skutečně neměla čas, i když bych jí to ráda ukázala hned. Kdo ví, jestli si řeky nakonec nepoplete. Ale nemyslím si, že by byla Tenebrae toxická. Maximálně ji trochu prožene, což je samo o sobě asi lepší lekce, než bych jí byla schopna dát já. To už jsme byly ale u konce. Hranice jsem všude důkladně označila a nehrozilo, že by nám sem přišel nic netušící cizák.

„Tak co, připravena na dobré jídlo?“ zazubila jsem se na vlčici a začala ji vést k úkrytu. Tam jsem jí ukázala, kde pokládáme dříví na oheň, kde odpočíváme a kde ukládáme jídlo, aby zůstalo co nejdéle čerstvé. Sama jsem rozdělala oheň, aby se vlčice trochu ohřála a přinesla jí větší kus srnčího až ke kožešinám. „Tady si můžeš pořádně odpočinout, nasát to příjemné teplo a naplnit si bříško. Kdyby ti pochybělo, běž si ještě na další kousek. Jako doma,“ pousmála jsem se. „Já teď půjdu zkontrolovat ostatní členy. Kdybych se nestihla dost rychle vrátit, můžeš se ke mne pak připojit. Stačí zavýt a já si tě najdu,“ prozradila jsem vlčici své plány, ujistila se, že je v pořádku a vykročila zpět do hvozdu.

(//Nick, Nicos, Islin)
Tam jsem ihned vyhledala skupinku vlků s cizinkou. Oba Nic(k)ové se vlčici patřičně věnovali a drželi s ní konverzaci. O čem, to jsem nestihla zaznamenat. „Zdravím!“ zvolala jsem už z dálky, abych na svůj rychlý příchod upoutala pozornost a nikoho nevykolejila. „Omlouvám se za vyrušení, ale i prodlevu. Řešila jsem pár smečkových záležitostí. Jsem Maple, alfa naší Sarumenské smečky. Jak mohu pomoci?“ začala jsem hned na okraj, věnovala vlčici milý úsměv a posadila se, abych nepůsobila jako hrozba.

Jinks měl evidentně svou kamarádku opravdu prokouklou a věděl zcela přesně, na co tahle pozoruhodná nejvíce dá. Jen co jsem poukázala na náhrdelník a zacinkala s ním, její pozornost se k němu zcela upla a s údivem a radostí na něj koukala. Vypadalo to, že ji určitým způsobem snad uklidňoval. „Přesně tak,“ zakývala jsem hlavou, až náhrdelník zacinkal. Tyhle zveličené pohyby se zdály fungovaly, i když jsem asi vypadala jako nemocná oslík. I na Jinkse se trochu rozvzpomenula. „Velmi dobří kamarádi. Stejně tak i s tebou,“ usmála jsem se na ni mile. Banda velmi dobrých přátel, ani o tom nevěděla. Vypadalo to, že jsem si ji trochu získala. I její žaludek, jak se zdálo. „Půjdeme se tam projít, ano? Pořádně se najíme a bude nám dobře,“ pobídla jsem vlčici směrem k hvozdu a vykročila s nadějí, že mne bude následovat. Minimálně alespoň zvuky mého náhrdelníku, když už ne mne samotnou. „Je opravdu zima, v jeskyni se i hezky zahřejeme a pokud jsi unavená, můžeš si i zdřímnout. Zachumlat se do měkoučké kožešinky… To zní skvěle, nemyslíš?“ nadhazovala jsem další příjemné věci, na které by se unavená a vyhladovělá vlčice mohla těšit. Třeba si les spojí s jen tím nejlepším a nebude se toulat daleko.

Sarumen (přes Liliový palouk) >>

Kdo by to byl řekl, že tu narazím na známou tvář, kterou byla zrovna Světluška. Heh, to je ale milá náhoda. Škoda jen, že se s Jinksem takhle nemile minuli, pomyslela jsem si. Spokojeně mířila až ke mne, což ve mne vyvolalo náznak naděje, že z ní přeci jen ta ostražitost a strach opadli. Ale bohužel, jen co docupitala až ke mne se rozkoukala a s hrůzou uskočila. Musela být chudák hluboko v myšlenkách, když si mě dřív nevšimla. „V pohodě, Světluško. To jsem přeci já, Maple. Už jsme se viděly, pamatuješ?“ usmála jsem se na ni mile a přední tlapou zacinkala s přívěškem na mé hrudi. To mi ostatně naposledy poradil Jinks, tak jsem to rovnou hodlala ozkoušet.
Vypadalo to, že se sama pokouší rozvzpomenout a bádala v hlavě nad nějakou souvislostí. A přeci jen si vzpomněla. „Ano, Šedivák!“ zajásala jsem a začala vrtět ocasem. „Patříte spolu do smečky, pamatuješ? Mlha, jehličí,…“ zkoušela jsem nadhazovat další věci, kterých by se třeba chytla. „Nemáš hlad? Doma máme čerstvé srnčí,“ pobízela jsem ji a ukazovala směrem k našemu domovu. Byla pryč poměrně dlouho a musela nějakou dobu nejíst. S tím, jaká to byla popleta, byl celkem zázrak, že jsem na ni narazila. Kdo ví, jestli by domů sama trefila a byla bych klidnější, kdyby se kolem Sarumenu přeci jen držela. Jinks bohužel odešel a nerada bych, aby se jí něco stalo.

<< Sarumen (přes Liliový palouk)

Nemířila jsem nikam daleko. Podvědomě mě to opět táhlo k ohnivému jezeru. Stalo se pro mě tak trochu osobním místem. Měla jsem ho tak nějak spojené s dvěma velmi blízkými vlky. Ani jednoho z nich už pravděpodobně nikdy neuvidím. Sue odešel kamsi za hranice Gallirei a Darkie… Přestože jsem to místo měla vždy velice ráda, momentálně se k němu pnuly spíše ty negativní emoce a vzpomínky. Přesto to bylo místo, které jsem důvěrně znala. Vždy tu pro mne bylo a bylo celkem neměnné. Uklidňovalo mne asi to, že některé věci se jednoduše nemění, i když se zdá, že se svět kolem mne někdy bořil. U břehu jsem se posadila a hleděla na rudou hladinu jezera, které momentálně tvořilo krásný kontrast bělavé krajiny. Doufám, že jsme na zimu připraveni, pomyslela jsem si. Zase mi utíkaly myšlenky ke smečce. Zvládli jsme to předešlé roky, zvládneme to i teď. Musíme.

Jinks s milými slovy odešel a já zůstala v lese sama. Vypadalo to, že i Wolfganie vyrazila někam na výpravu, zatímco Roland s Gwen se drželi spolu v lese. Pravděpodobně prozkoumávali a já jim v tom nehodlala překážet. Přeci jen kdyby společnost chtěli, určitě by se ke mne přidali. Rozhodla jsem se tedy, že se na malý moment zaskočím podívat kousek za hranice. Dlouho jsem se sama neprošla a už vůbec ne kamkoliv ze smečkového území. Chtělo by to pročistit si hlavu a přijít i na jiné myšlenky než jen chod smečky. Ale až se vrátím, určitě Rolanda s Gwen vyhledám, a tak trochu se k nim vetřu. Alespoň na chvilinku.
A tak jsem pomalým krokem vyrazila k hranicím. U nich jsem se zastavila, zvedla hlavu a krátce zavyla. Krátce na znamení toho, že budu pryč pouze na malý okamžik. Nechtěla jsem v nových členech vzbuzovat paniku, že tu zůstali sami. Brzy budu zpět, pomyslela jsem si, dívajíc se za sebe do hvozdu. Poté jsem se ale otočila a vykročila.

Ohnivé jezero (přes Liliový palouk)>>

„Neviděla,“ zavrtěla jsem hlavou nad Jinksovou zmínkou, zda jsem Světlušku někde neviděla. „Po návratu z onoho nechtěného výletu jsem jen označila hranice a svolala smečku k lovu. Po celou dobu se tu prakticky nehnula ani noha,“ povzdechla jsem si a švihla po zemi nervózně ocasem. Doufala jsem, že se brzy ostatní vrátí, protože se zima opravdu nebezpečně blížila. Teplota se musela pohybovat kolem nuly, soudě podle ledového obláčku, který se nám vznášel od úst a čenichů. Jinks na Světlušku podle všeho nedávno narazil, a prozradil mi drobnost, kterou u ní vypozoroval. „Heh, to je hezké,“ rozzářila se mi očka. Takové malé detaily si já o ostatních většinou pamatovala a kdo ví, třeba by mi to pomohlo k tomu si k ní také najít cestu.
Také u tématu týkajícího opouštění smečky padlo její jméno. „Třeba se tu brzy ukáže. A pokud ne, zkusila bych se po ní porozhlédnout,“ slíbila jsem mu, aby neměl o svou kamarádku obavy. Bylo ale vidět, že si svůj náhlý odchod vyčítá a nejraději by se rozloučil i s ní. Ale nemohl tu přeci čekat věčně. „A stejně jsem měla už nějakou tu dobu v plánu se v Borůvce zastavit na obchůzku, tak bych ji s sebou přibrala. O pořádné rozloučení určitě nepříjdeš,“ dodala jsem ještě, aby si nic nevyčítal. Počasí nám každopádně nepřálo. Zdálo se, že začínaly padat celkem macaté kroupy, které měly co dělat, aby se přes hustý porost lesů prodraly až k nám. Na planinách to asi nebude žádný med. „No, vypadá to, že se chýlí k další kalamitě. Třeba když natáhneš krok, zvládneš doběhnout domů dřív, než se to nejhorší dožene. Nebo se tu můžeš ještě chvíli zdržet a přečkat to v bezpečí Sarumenu,“ dodala jsem poslední větu s nevinným úsměvem. Vůbec bych se jeho dalšímu zdržení nebránila, obzvláště, když by se nemusel hnát do téhle hrůzy, co venku řádila. Ale bylo mi jasné, že se musí na svou drahou polovičku těšit a pravděpodobně by o něj měla zbytečný strach.

Při zmínce toho, kolik vlčat jsme v období zimy přijali, se Jinks patřičně zhrozil. S tím, jak často se nám to stávalo jsem si ani pořádně neuvědomovala, jak hrozná tato realita je. „Ono totiž je. S tím, kolik jich je a jak často, to nemůže být náhoda. Máme tu třeba po dvou sourozencích z dvou různých rodin. A nejsou ani první, ani poslední. Někteří rodiče si asi ukousli moc velké sousto a pak přehodnotili své priority. A to, že tím pak nebohá vlčata trpí, to si asi připouštět nechtějí. Je to fakt otřesné. Ale upřímně by mě zajímalo, jestli to tak mají i jiné smečky, nebo jsme na vlčata magnet,“ uvažovala jsem nahlas a doufala, že tím nebohého Jinkse moc nezatěžuji. S tím, jak s ním tato informace otřásla, mi asi na mou otázku nebude schopen odpovědět.
S vlčaty kupodivu sám zkušenosti neměl a zdálo se, že se mu skoro až vyhýbala. Sám přiznal, že ani pořádně neví, jak s nimi zacházet a jak se k nim chovat. „Myslím si, že když to tak skvěle umíš se Světluškou, zvládl bys to hravě i s mrňaty. Fantazii mají podobnou,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Jak jste na sebe vlastně natrefili?“ zajímala jsem se.
Když se mi ale poté svěřil s tím, jak během krátké chvilky k oné vlčici přilnul, tak trochu jsem se do toho vložila a začala ho nabádat, aby se této příležitosti chytil. Chytil a nepouštěl ji, protože na ničem jiném nezáleží. Trochu jsem se bála jeho reakce, ale v podstatě se po chvíli ticha zmohl na jedinou otázku, na kterou jsem nemohla jinak než zavrtět hlavou. „Vůbec ne. Hrozně moc tomu rozumím a nejsem typ vlka, který by jiným odchod ze smečky rozmlouval. Všichni máme své životní poslání a cestu, kterou se ubíráme. No a to, že se něčí cesty rozdělí, je prostě úplně normální. Já si hlavně přeji, aby byli všichni šťastní. A věřím tomu, že budeš šťastný právě s ní,“ pousmála jsem se povzbudivě, ale vnitřně mě to samozřejmě mrzelo. Byla bych necita, kdyby mě jeho odchod nemrzel. „Ale pod podmínkou, že nás budete sem tam navštěvovat,“ dodala jsem v žertu. Nabízela jsem to každému, kdo nás opouštěl. Zatím se mi ale nestalo, že by se skutečně zastavili. Ale optimismu jsem se nevzdávala a doufala, že třeba tento šedivý obr se srdcem ze zlata si jednoho dne při cestě kolem vzpomene a zastaví se. „Co ale Světluška? Myslíš, že bude chtít jít s tebou?“ vyzvídala jsem. Znal ji přeci jen nejlépe a nacházela v něm obrovitou oporu. Upřímně jsem si nedovedla představit, jak nervózní by byla, když by ho tu neměla.

Jinks se v souvislosti s Gwen zajímal, zda tu máme i jiná vlčata. „Jen odrostlá, takže je tu Gwen samotná. Ale jak to tak u nás bývá, kolem zimy se se zatoulanými vlčaty roztrhne pytel. Minulý rok jsme měli tuším šest,“ zamyslela jsem se a nakonec, když jsem se skutečně dopočítala šesti, pokývala hlavou. Kdo ví, kde jim byl momentálně konec. Většina se tu sem tam alespoň mihla, ale třeba takového Atsumu a Amis jsem neviděla, ani nepamatuji. „Máš vlčata rád?“ zajímala jsem se. Někteří k nim úplně netíhli. Kdyby náhodou patřil Jinks mezi ně, mohli bychom se setkání s malou vlčicí třeba vyhnout, abych ho nevystavovala nepříjemné situaci.
Když se téma stočilo na podivné jarní putování, prozradil mi, že i oni dva se museli velice brzy kvůli smečce vracet a že o místě, o kterém jsem se zmínila, doposud ještě neslyšel. „Oh, bylo tam nádherně. Krásně teplo, jemný vánek a hlavně co bylo divnější – čekala tam na nás hostina. Různé exotické kousky masa. Lepší maso jsem snad v životě nejedla. A dost pravděpodobně znova nebudu,“ zažertovala jsem. „Vypadá to, že jsem z nás dvou vyhrála v loterii,“ usmála jsem se soucitem v očích. Ledové jezero neznělo vůbec hezky. Na jeho slova o ledové vodě a o tom, jak krutá je na nebohé vlčí tělo, jsem jen souhlasně pokývala hlavou. „Není vůbec o co stát. Hlavně, že jste z toho oba vyvázli v pořádku,“ poznamenala jsem tiše.
Raději jsem téma vrátila zpět k jeho společnici, kterou na svém nečekaném výletu potkal. „Oh, to je zvláštní! Cashmere tam prý také patří,“ celá jsem se rozzářila. „To je ale náhoda,“ uchechtla jsem se. Jinks se hned na to ale přiznal, že k oné vlčici neskutečně přilnul. Úsměv mi opadl ze rtů. Pokud k té vlčici našel takhle rychle cestu a přirostl k ní, měli by být spolu. Pamatovala jsem si naše začátky s Darkií a pamatovala jsem si to velice podobně. Během hrozně krátké chvíle jsme k sobě našly cestu a byly nerozlučné. Jedna bez druhé jsme nemohly být. „Měli byste být spolu,“ oznámila jsem mu skoro až naléhavě. Nechtěla jsem z jeho slov předpokládat, jak hluboký vztah mají. Mohli to být jen velmi dobří přátelé. Ale i tak. To jsem byla s Darkií ze začátku i já. Zpětně jsem hrozně litovala, že jsem s ní netrávila více času. Přišla jsem o tolik příležitostí s ní být a jen kvůli naprosto nepodstatným věcem. Nehodlala jsem dopustit, aby Jinks dopadl stejně. Nikdo pořádně nevíme, kolik času s tím druhým máme. Měli by být spolu. „Smečka je vždy fajn, ale blízké vlky máme jen jedny. Nenechte se rozdělit vzdáleností,“ dodala jsem ještě nakonec, o něco míň vyhroceně. Promítala jsem na něm své zkušenosti a vnitřní problémy? Rozhodně. Ale nemohla jsem si pomoct. Byl to hrozně milý vlk a já si pro něj přála jen to nejlepší, i když jsme se moc dobře neznali.

„My s Wolfganie naháněly a Roland měl srnu strhnout. Bohužel ho asi nová skupina na lov rozhodila, nebo se projevila mezera, kdy se smečkou nelovil a malinko škobrtnul. Naštěstí se nic nestalo a za malý moment už kácel srnu k zemi,“ shrnula jsem mu vlastně celý průběh lovu, když se tak mile zajímal. Byla jsem ráda, že tu ve smečce máme tak přátelské a pozorné vlky. Ne, že by to tak jinde nebylo, ale všech jsem si moc cenila a za nic bych je nevyměnila.
„Určitě si poradí. Wolfganie už si pár uzlíčků radosti vychovala a Roland je určitě skvělý otec,“ ujistila jsem ho s úsměvem a doufala, že budou skutečně opatrní. A kdo ví, třeba to nejhorší vymýtíme dřív, než se vrátí. Odtáhnout takový kus mrtvé váhy taky není hračka. To už jsem ale na vlastní kůži okusila, co taková houba dokáže. „Mhm,“ souhlasně jsem pokývala a s přimhouřenýma očima se na něj usmála. Po jejich otevření jsem si ale všimla, že i on měl na hrudi spálený chomáč srsti. „A ty? Popálily tě?“ zajímala jsem se starostlivě. Nevypadalo to vážně, ale jeden nikdy neví.
„Hezké jméno,“ zavrtěla jsem ocasem. Nic mi sice neříkalo, ale byla jsem ráda, že i on natrefil na milou vlčici. „Má společnice byla zase Cashmere, ale kvůli smečce a povinnostem jsme se moc nezdržely. Každopádně já měla bezpečnější místo, kde jsem se objevila. Až na západě, na ostrůvkách,“ prozradila jsem zase já něco málo o mé zkušenosti. „Ale ledová voda není žádná sranda. Jedna členka se v ní minulou zimu málem utopila. Teď už je naštěstí v pořádku, ale trauma to muselo být neskutečné,“ otřásla jsem se, jen jsem na to pomyslela. „A kde že ta Baghý vlastně žije?“ rozhodla jsem se přesměrovat téma na to pozitivnější, a zatímco jsem Jinkse poslouchala, mohla jsem se soustředit na bezpečné vytahování hub a kutálení je opět ven. Vypadalo to, že nám pomalu ale jistě z hvozdu mizí a brzy budeme mít po starostech. Snad.

Byla jsem ráda, že to Jinks nebere nijak negativně, nebo to alespoň dobře maskuje. První smečkovou katastrofu jsem totiž musela řešit s Jennou a dovedla bych si představit, jak by se u tohoto navztekala. Svaté veverky. „Heh, skoro každý den je něco, co?“ zazubila jsem se pobaveně. Tady se opravdu jeden nikdy nenudil. Ze země jsem vyloupla o něco větší houbu a jen co mi ležela u nohou, pohled jsem stočila opět na Jinkse, který se vyptával na onen lov, který tohle celé zavinil. „Joo, v pohodě. Musím říct, že sehnat členy byla celkem fuška. Během léta se vždy rozutečou a zpět se stahují snad až v momentě, kdy jim zimní vítr protáhne kožichy,“ zažertovala jsem. „Ale přidali se k nám dva noví členové – Roland a jeho malé vlče Gwen. Spolu s naší Betou jsme to ve třech nakonec v pohodě vzládli. Dost pravděpodobně už sem táhnou kořist,“ shrnula jsem tak nějak lov a pohled přesunula na místo, odkud jsem sem přišla já. „Dost pravděpodobně jim ale chvíli potrvá, než se připojí k čištění hvozdu. Bude lepší, když ukryjí Gwen někam do bezpečí,“ konstatovala jsem a začala houbu valit ven za hranice. Když ale Jinks zmínil, že na jaře nedobrovolně opustil les, překvapeně jsem se na něj otočila. Houba tímhle malým nedopatřením vrazila do stromu a opět propukla v plameny. Této jsem bohužel nestihla uskočit a plameny mi trochu ošlehly srst na hrudi. „Ajaj,“ valila jsem překvapeně oči, ocas stažený mezi nohama. Magií vzduchu jsem pohotově sfoukla tu největší katastrofu a mimo nepříjemný puch spálené srsti a pár zvlněných a ohořelých trsů srsti jsem byla v pohodě. "Dost blbé místo na takové houby. Hustší les snad neznám," povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou. „Něco podobného se stalo i mně. Bylo to, jako bych se někam teleportovala. A nebyla jsem tam sama. Prý se tam takhle objevila ještě jedna moc milá vlčice. A jednoho vlčka u nás to potkalo také. Zvláštní,“ podrbala jsem se zamyšleně za uchem a dolovala z hlíny další bílou pohromu. „Jak ses nakonec dostal z toho ostrůvku pryč?“ vyzvídala jsem.

Když jsem se dostala na místo, kde už Jinks uklízel tuhle paseku, mile jsem ho pozdravila. „Zdravím. Mrzí mě, že se vracíš do…no, tohoto. Byla jsem s ostatními členy na lovu a než jsme se vrátili, les nám zamořily tyhle houby. Děkuji, že ses jich tak ochotně ujal. Velice si tvé pomoci cením.“ Připadala jsem si jako dost mizerná alfa. Smečka se nám rozutekla, lov jsem dokázala sotva uspořádat a když se s pár ochotnými vlky vrátím domů, zjitím, že nám nový člen zachraňuje území od parazitních hub. Ani hranice nezvládám pravidelně udržovat. Darkie si vždy stěžovala, že mi dostatečně nepomáhá, že vše dělám pouze já, ale kdyby tak viděla, jak citelná její nepřítomnost je, nikdy by ji takové myšlenky nenapadly. V jednom se to táhne strašně špatně. „Kdepak jsi vlastně byl? Nějaké hezké zážitky z cest?“ projevila jsem hned zájem a doufala, že mi třeba i něco málo prozradí. I to prohlubování vztahů se členy smečky jsem dost flákala a když už jsem ho tady měla, chtěla jsem se o něm něco více dozvědět a trochu se sblížit. Rozhodně jsem ale nechtěla jen tupě zírat a tlachat. Zapojila jsem i své tlapky k dílu a opět opatrně vytahovala nožičky hub ze země a tlačila je za hranice smečky.